Misiologické fórum Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s.
1/2014 březen / marec Cena 30 Kč /1,20 EUR
Téma čísla: CÍRKEV A MIGRACE (Martin Grombiřík, Mariusz Kuźniar, Frank Leßmann-Pfeifer, Kornélia Kolářová Takácsová) • Cesta do Jižní Koreje (Joel Ruml, Alexandra Hauserová, Pavol Bargár) • Martina V. Kopecká: Reflexe evropských církví v kontextu Světové rady církví • Ondřej Kolář: Spása Židů v Órigenově komentáři k listu Římanům
Obsah čísla: E D I T O R I A L / Kornélia Kolářová Takácsová
...3
BIBLICKÝ IMPULS Semínko nabídky a šance / Luděk Korpa
...5
TÉMA ČÍSLA Církev jako globální diaspora / Kornélia Kolářová Takácsová Práce s mládeží v brněnské luterské diaspoře / Martin Grombiřík
...7 ...11
„Najít kousek domova“ Německy mluvící evangelický sbor v Praze / Frank Leßmann-Pfeifer
...14
Život polských kněží v České republice / Mariusz Kuźniar
...16
Migranti a uprchlíci: na cestě k lepšímu světu / Poselství papeže Františka ke světovému dni migrantů a uprchlíků 19. ledna 2014
...18
STUDIE Spása Židů v Órigenově komentáři k listu Římanům / Ondřej Kolář
...23
Střípky z partnerství s církví v Jižní Koreji / Joel Ruml
...30
Na chvíli v Asii / Alexandra Hauserová
...34
„Bože života, veď nás ku spravodlivosti a pokoju!“ Valné zhromaždenie SRC a Globálny ekumenický teologický inštitút v Busane 2013: Správa a reflexia / Pavol Bargár
...37
Reflexe evropských církví v kontextu Světové rady církví / Martina V. Kopecká
...43
UMĚNÍ To nejnovější od Petry Fischerové / Kornélia Kolářová Takácsová
2 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
...47
OBSAH
Milí čtenáři, každá misie má charakter vyjití. Zvěstujeme-li evangelium, musíme se přece nejprve přiblížit k člověku, jehož chceme oslovit; vstoupit do jeho světa, který nám může být cizí a vzdálený, ať už duchovně, kulturně, etnicky nebo i geograficky; překročit mnohé hranice, jež nás od něj oddělují. Pramenem a zároveň normou této naší cesty svědectví je Boží cesta k člověku, tedy do světa, který je sice dílem jeho rukou, v němž byl ale lidmi odmítnut jako nevítaný host, jako otravný uprchlík, kterého bychom nejraději viděli zpátky za hranicemi: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali (Jan 1,10n).“ Křesťanské svědectví musí i dnes počítat s tím, že v mnohém ohledu nepasuje do souřadnic dnešního člověka, a proto může být ve své novosti, cizosti a neskladnosti pro mnohé kamenem úrazu. V současném globalizovaném světě přestává být úděl migranta výjimkou, ale postupně se stává spíše pravidlem. Jen málokdo dnes prožije celý svůj život v místě, kde se narodil. Zdá se, že církev by na základě své dlouhé tradice vycházení a putování měla být dobře připravena na všechny obtíže, jimž musejí cizinci čelit, dokázat jim porozumět a pomoci. Také dokument Světové rady církvi Společně k životu, který se stal inspirací pro tematické zařazení posledních několika čísel našeho časopisu, se migrací zabývá – sice jen v několika větách, ale zato velmi výstižně. Církve se vědomě mají stávat „útočištěm“ pro migranty a místy „interkulturní angažovanosti“. Mají se postavit „do služeb Boží misie přes všechny etnické a kulturní hranice“. Jejich úkolem je „dožadovat se spravedlnosti v migrační politice“, „postavit se na odpor vůči xenofobii a rasismu“ a zastávat se těch nejvíce ohrožených: uprchlých žen, dětí a zaměstnanců bez potřebných „papírů“ (70). Bůh jako náš společný hostitel boří polarizaci mezi hostiteli a migranty (71), vede nás k „vnímání kulturních rozdílů jako darů Ducha svatého“ a učí nás přijímat fenomén migrace nikoli jako problém, ale jako „šanci, která církvím nabízí nové možnosti, jak sebe samu nově objevit“ (75). Česká republika byla minulým režimem po dlouhou dobu udržována v umělé národnostní homogenitě, která je sice dnes již minulostí, ale přesto zůstává přítomnost příslušníků jiných národů na jejím území trvalou výzvou pro českou společnost i církve. V současné době u nás žije také mnoho křesťanů, kteří k nám přišli z ciziny za prací nebo studiem. O své pastoraci slovenské mládeže v Brně píše farář ECAV Martin Grombiřík, německy mluvící evangelický sbor v Praze u Martina ve Zdi představuje jeho farář Frank Leßmann-Pfeifer a pozoruhodnému fenoménu polských kněží sloužících v České republice se věnuje ředitel Katechetické sekce České biskupské konference Mariusz Kuźniar. Kornélia Kolářová Takácsová se na základě několika novějších mezinárodních dokumentů zamýšlí nad dopadem migrace na podobu budoucí církve a na její misijní poslání. Silným a jednoznačným hlasem vyzývajícím k angažovanosti církve na pomoc lidem, kteří museli opustit své domovy, je poselství papeže Františka ke světovému dni migrantů a uprchlíků. Pro jeho pontifikát je ostatně příznačné, že jedna z jeho prvních cest směřovala na ostrov Lampedusa, kde se pomodlil za africké běžence umírající po tisících ve vlnách Středozemního moře. Hlavní téma čísla doplňuje rozhovor s třemi křesťany, kteří se natrvalo usadili v Česku a našli duchovní domov v jednom pražském evangelickém sboru.
EDITORIAL
3
Na podzim minulého roku navštívili čeští delegáti jihokorejský Busan, kde se konalo valné shromáždění Světové rady církví, a měli také příležitost blíže poznat korejskou církev i společnost. Se svými zkušenostmi a zážitky se s námi podělili synodní senior ČCE Joel Ruml, farářka ČCE Alexandra Hauserová a teolog Pavol Bargár. Zprávy o jejich pobytu jsou mimo jiné zajímavým svědectvím o tom, jak setkání s cizí kulturou a jiným typem křesťanství může vést k plodné reflexi a obohacení vlastní tradice. Činnost Světové rady církví přibližuje Martina Viktorie Kopecká, která byla za CČSH zvolena do jejího Ústředního výkonného výboru. Studie Ondřeje Koláře o Órigenově intepretaci listu Římanům je sondou do historie křesťansko-židovského dialogu a zároveň impulsem pro jeho současné utváření. Nechybí ani biblický impuls od Luďka Korpy a umělecká rubrika, tentokrát představující nejnovější tvorbu malířky Petry Fischerové. Přejeme Vám, abyste prožili velikonoční svátky v radosti a naději, že skrze Kristovu smrt a vzkříšení jsou pro nás všechny, ať už jsme cizinci a migranti, anebo domácí a hostitelé, připraveny nebeské příbytky u Boha (Jan 14,1-4). Za redakci Kornélia Kolářová Takácsová
Květ pro Krista © Petra Fischerová 4 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
EDITORIAL
Semínko nabídky a šance Luděk Korpa
Matouš 13,31-32: Ještě jiné podobenství jim předložil: „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zaseje na svém poli; je sice menší, než všecka semena, ale když vyroste, je větší, než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Malé podobenství o hořčičném zrnu je velkým slovem o jednom ze základních protikladů evangelia. Do protikladu je tu postaven počátek a konec, nepatrnost původní práce, setí malého semínka a konečný výsledek. Ze semínka hořčice, velkého asi jako špendlíková hlavička, vyroste rostlina vysoká několik metrů. A podobně stojí v protikladu, řekne Pán Ježíš, samo Boží království. Semínkem je dítě Ježíš v jeslích a výsledkem nové nebe a nová země s přicházejícím Kristem. Semínkem je muž z Nazaretu přibitý na kříži, výsledkem je svět, ve kterém bude Kristus všecko ve všem. Nám je dnes dáno žít přítomnost uprostřed napětí mezi minulostí a touto zaslíbenou budoucností. Zvláště v naší zemi dnes vnímáme jak nenápadné, bezbranné a malé je stále ono semínko. Uplynulo už víc než 2 000 let od jeho zasetí a my se stali, přiznejme si, skeptickými, pokud jde o novou zemi a nové nebe. I pokud upřímně věříme, věříme bez dynamického vztahu k této budoucnosti. Bůh je v nejlepším případě Bohem našich časných prací, není pro nás Pánem budoucnosti. Neboť naše malomyslnost vidí stále nepatrné semínko, skromné začátky a nevěří ve velký protiklad, v přicházející plnost, která má ze zrníčka skromných počátků vzejít. Pokud by tomu tak nebylo, musela by totiž i podoba našich církví a naše osobní nasazení a odvaha vypadat jinak. Při tom se tento protiklad vine jako červená nit celou Kristovu zvěstí. Blahoslavení, kdo jsou teď chudí, zarmoucení, hladoví a pronásledovaní, neboť jim patří budoucnost. Když Pán Ježíš Kristus říká, že první budou poslední a poslední prvními, je to tentýž protiklad nynějška a budoucnosti. A když Ježíš říká sebejistým lidem, že je publikáni a nevěstky předejdou do Božího království, je to tentýž protiklad, který vyslovuje podobenství o hořčičném semenu. Ano, není lehké unést napětí, že budoucnost patří hladovým, a nikoli nám sytým. Že nějaký bývalý komunista, nebo dokonce „estébák“ vejde do Božího království před některým z nás. Že to, co je dnes nenápadné a pohrdané, bude jednou veliké a slavné. Že ukřižovaný bude Pánem Pánů a že jeho opomíjené a vysmívané slovo bude učením všech učení. Bez podobenství nelze hovořit o Boží budoucnosti: všecko, co jsme o ní schopni říci, je pouze podobenství. Ale je toto podobenství opravdu ještě přijatelné v době, kdy kolem země obíhají různí strašáci: globální terorismus, ekologický kolaps způsobený činností člověka, masová migrace obyvatelstva. Kdo má dnes klidný spánek, je buď slepý a neinformovaný, nebo se utěšuje pobožnými iluzemi. Kdo vidí budoucnost v božském protikladu, učí se vidět i přítomnost přesněji a střízlivěji. V úsvitu příštího světla jsou vidět ostřeji současná světla a stíny. Kdo věří v Boží království jako ve vládu světla, nenechá se vodit na provázku klamem. K tomu je nám svěřeno podobentví o hořčičném semínku: ne jako útěcha, ale jako nabídka, jako šance: zaměřit naše myšlení a jednání na přicházející Boží království! Aby se svět stal podobnějším Boží budoucnosti. Křesťan by se neměl nechat deprimovat protikladem toho, co je a co má být. Dává se posilovat vyhlídkou na to, co Bůh slíbil, aby malé počátky rostly a sílily. A učí se tomu u toho, který, sám nepatrný, způsobil a působí veliké věci. U Ježíše Krista. BIBLICKÝ IMPULS
5
Podobenství v sobě nese jasné poselství: Boží království je skutečností, která tu započala a jejíž naplnění zcela jistě přijde. Není třeba mít o tom pochybnosti, není třeba se bát ani být zaslepeným fanatikem. Vše, v čem tu žijeme, je provizorní, i když skutečné. Člověk je ale Bohem určen k větší skutečnosti než k té, kterou žijeme teď; smyslem obilí není ani stéblo ani klas, ale mouka, a tedy chléb. Nicméně nelze ani přeskočit dobu růstu ani není možné se bát, že nebude chleba, když vidím rostoucí zelené obilí, chlebu v té chvíli nepodobné. Je zaseto a podle toho si počínat. Nad kvalitou setby není třeba mít pochyby. Nesmíme ale zapomenout, že má vyrůst to, co Bůh zasel, ne to, co si člověk naplánoval a plánuje sklidit! Mgr. Luděk Korpa je farářem sboru ČCE v Kloboukách u Brna.
Perla © Petra Fischerová 6 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
BIBLICKÝ IMPULS
Církev jako globální diaspora Kornélia Kolářová Takácsová
V předkládané studii se chci zamyslet nad tím, jaký dopad může mít sílící migrace a globalizace na podobu budoucí církve a na její misijní poslání. Oporou mi přitom budou některé novější mezinárodní dokumenty, které se zabývají vztahem migrace a církve.
Migrace v bibli Migrace je jedním ze stěžejních biblických témat. Prakticky každá z významných biblických postav se musela vydat na cestu, opustit svou domovinu a stát se cizincem, alespoň na nějaký čas. Cesta je nejen metaforou duchovního putování člověka k Bohu, ale je i faktickým údělem lidí víry. Věřit v bibli znamená vše opustit a následovat Boží zavolání, které člověka vyvádí nejen ze starého způsobu života a z navyklého myšlení, ale zpravidla také z místa, kde se narodil a vyrostl, nebo kde se právě nachází. „Zaslíbená země“ není nikdy něčím definitivním: po příchodu do ní nenastává pro Boží lid blažené spočinutí. O tuto zemi bude muset ještě bojovat a nakonec ji opustit, aby se do ní opět po mnoha letech vrátil. Konzervativní ideál usedlého křesťana s hlubokými kořeny v rodné hroudě nemá s životní praxí Hospodinových svědků mnoho společného. Křesťanské putování je znamením toho, že pozemská existence je pouze naším přechodným, nikoli trvalým pobytem, není pravým domovem, protože ten máme jedině u Boha.1 Biblické tradice znají dvojí základní teologické pojetí migrace: rozptýlení, které je obvykle výrazem Božího soudu nad jeho neposlušným a nevěrným lidem (ale často také nad jinými národy), a shromažďování, které je zpravidla Božím činem vysvobození a obnovy, sahajícím až k eschatologickému dovršení (pouť národů na Sion či do nového Jeruzaléma). Toto rozlišení je ovšem schematické a v bibli najdeme mnoho příkladů, které je narušují. Rozptýlení nemusí být vždy důsledkem Božího hněvu, ale také součástí Božího požehnání („ploďte a množte se a naplňte zemi“ – Gn 1,28; srv. též Gn 9,1), případně je spojeno s misijním posláním, s úkolem zvěstovat evangelium všem národům (např. Mt 28,18-20, Mk 16,15; J 17,18; Sk 1,8). Abrahamovo vyjití z rodné země bylo již v Novém zákoně interpretováno jako cesta poslušné víry (Žd 11,8), která s sebou nese na jedné straně bolestné oddělení od důvěrně známého prostředí a vykročení do nezajištěné budoucnosti, tak i nové „shromáždění“ v zaslíbené zemi. Ta je pro Abraham přece nejprve cizinou, ale zároveň má být tím pravým domovem. Stejně tak nelze jednoduše říci, že úděl vyhnance či uprchlíka je nutně trestem za minulé hříchy. Ježíšův příběh ukazuje, že ten jediný spravedlivý musel zakusit ihned po svém narození pronásledování a útěk do ciziny (Mt 2,13-23). Stejnou zkušenost měli a dosud mají Kristovi následovníci, prchající před násilím v režimech nepřátelských církvi. Podobně ambivalentní je proto také shromažďování. Příběh o budování věže je dokladem toho, že sjednocování lidí může být také svévolné, Hospodinu se protivící (Gn 11,18), což je ostatně opakující se realita všech diktátorských a totalitních režimů. Ukazuje se, že teologická povaha každého vyjití je poměřována především tím, kým je iniciována (Bohem, vlastní vůlí, nepřátelským tlakem), důvodem migrace (soud, milost) a také kvalitou místa, odkud se vychází, stejně jako místa cílového (otroctví, exil, Bohem darovaná země).2 1/ CARROLL 2013, 11-12. 2/ CARROLL 2013, 13-17.
TÉMA ČÍSLA
7
Mojžíšův zákon byl vůči cizincům poměrně vstřícný. Protože Izraelci sami kdysi byli cizinci v Egyptě, byli Hospodinem vyzváni k laskavému zacházení s přistěhovalci (Lv 19,33n) Ti sice v Izraeli neměli statut plnoprávných občanů, ale byli pod Boží ochranou a měli také jistá práva i povinnosti. Vztahovala se na ně ustanovení zákona, nebyli ale nuceni k náboženským povinnostem, pokud ovšem nebyli otroky.3 Nový zákon na toto přikázání pohostinnosti navazuje a radikalizuje je. Evangelium je principiálně určeno všem národům a překračuje veškeré rozdíly a hranice, které mezi lidmi existují. Církev je novým společenstvím Božích dětí: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil (Ga 3,28n).“4
Postoj církví k migrantům Počet lidí, kteří žijí mimo zemi, kde se narodili, neustále roste. Jedná se o uprchlíky, lidi odcházející do ciziny za prací, obchodníky, mezinárodní studenty, lidi, které do jiné země přivedl sňatek či partnerství a mnohé jiné skupiny. Mezinárodní organizace pro migraci v roce 2005 odhadovala, že jich může být asi 192 miliónů. Důvodů, které vedou k dobrovolné či nedobrovolné migraci, je opět celá řada: urbanizace, urychlující se globalizace a ekonomický rozvoj, etnické a politické konflikty, politické a náboženské pronásledování, přírodní katastrofy, pandemie, hladomory. Rozlišují se takzvané „push factors“, tedy motivy, které lidi doslova vyhánějí z domova, a „pull factors“, tedy důvody, proč si lidé jako svůj nový domov volí určitou zemi. Nezanedbatelnou roli při migraci hraje také rozvoj informačních a komunikačních technologií, díky nimž se lidé snadněji a rychleji dovídají o možnostech lepšího života v jiných zemích.5 Náboženství bývá důležitou součástí identity migrantů, stejně jako zdrojem jejich stability, orientace ve světě a mravního jednání. Je tedy logické, že dojde-li k oslabení či přímo ztrátě náboženské identity přistěhovalce, zesiluje se tím i jeho vykořeněnost a dezorientace způsobená opuštěním domova a životem v cizině. Náboženské komunity, k jejímž členům patří jak příslušníci hostující země, tak i přistěhovalci, mohou díky své schopnosti integrace sehrát pozitivní roli při adaptaci cizince v novém prostředí a zbránit jeho marginalizaci, včetně všech negativních důsledků, které s sebou nese.6 Úloha církví na tomto poli je proto nezanedbatelná a zdaleka se neomezuje jen na pohostinnost vůči „domácím víry“.7 Důraz na lidskou důstojnost a rovnost všech lidí před Bohem se uplatňuje v zacházení se všemi cizinci, ať už jsou jakékoli národnosti či náboženského přesvědčení. Láska k bližnímu nezná žádné podmínky a výjimky, a proto také migranti musejí být z hlediska křesťanské etiky respektováni, vítáni a chráněni. Křesťanská víra navíc vychází z přesvědčení, že nikdo nemůže být majitelem absolutní pravdy, a proto přistupují i ke stoupencům jiných náboženství jako k těm, kteří se – stejně jako oni – dotýkají pravdy pouze částečně. Tento postoj vede k respektu k „jinověrcům“ a k angažovanosti za svobodu jejich vyznání. Tím ovšem nejsou popírány rozdíly mezi etickými systémy různých náboženství, které vyžadují (mnohdy náročné) hledání společně sdílených hodnot.8 3/ JACKSON/PASSARELLI 2008, 21. 4/ CARROLL 2013, 23-24. 5/ JACKSON/PASSARELLI 2008, 5-6. 6/ JACKSON/PASSARELLI 2008, 27. 7/ Je ovšem nutné mít stále na paměti, že velká část lidí, kteří přicházejí do Evropy, nejsou muslimové, jak by mohlo vyplývat z jejich mediálního obrazu, ale křesťané. Právě v České republice lze dobře sledovat, jak se mnohé kostely nově zaplňují právě křesťany z Ukrajiny, Ruska, Koreje a jiných zemí. 8/ JACKSON/PASSARELLI 2008, 28.
8 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
TÉMA ČÍSLA
Církve musejí být připraveny na to, že migrace s sebou nutně nese různé (často také nezamýšlené a nechtěné) změny jak na straně příchozích, tak na straně hostitelů. Změnu samozřejmě pociťují především migranti samotní, a to jak k horšímu, tak i k lepšímu. Na jedné straně opouštějí své rodiny, přátelé, často také svou kariéru a sociální statut. Jejich sny o budoucnosti jsou často otřeseny. Ani v dalších generacích se přistěhovalci často necítí v nové vlasti zcela doma, střetávají se s rasovou, náboženskou a sociální diskriminací. Na druhé straně odchod z domova ovšem vede u mnoha lidí také ke zbohatnutí, zvýšení jejich sociálního statutu a ke svobodnější a plnější seberealizaci. Lidé žijící v hostitelské zemi (včetně křesťanů) musejí čelit novým elementům v jejich životech. Těžko se vyhýbají pocitům jisté nespokojenosti či dokonce ohrožení tváří v tvář nově příchozím, a to na mnoha rovinách: ekonomické, kulturní, politické, etické a náboženské. Tato problematika je často diskutována v souvislosti s muslimskými přistěhovalci, avšak je nutné uvážit, že křesťané s nimi mohou sdílet mnohé hodnoty, které naopak nenacházejí v okolní post-křesťanské společnosti.9
Směrem k diaspornímu charakteru budoucí církve Sílící migrace v posledních desetiletích vede církev především k promýšlení a novému utváření jejího postoje k přistěhovalcům, ale zároveň také k novému porozumění sobě samotné.10 Křesťané z cizích zemí a kultur nemají být chápáni jen jako „objekty“ pomoci hostitelských církví, ale zároveň jako jejich obohacení. Křesťané, kteří prošli zkušeností cizince a vstřebali do sebe část cizí kultury, jsou zase dobře disponováni k tomu, aby po návratu do své rodné země otevírali svou vlastní církev podnětům přicházejícím zvnějšku, což zahrnuje samozřejmě také větší senzibilitu pro potřeby přistěhovalců. Vzájemné ovlivňování hostů a hostitelů tak nakonec proměňuje podobu celé církve, vede ji k hledání nových forem zvěstování evangelia, bohoslužebného života a služby potřebným. Církev se posiluje ve své schopnosti překonávat národností a kulturní bariéry, učí se vzájemnému porozumění, stává se stále více univerzálním společenstvím, v němž se jednotlivé důrazy a prvky vzájemně doplňují. Právě ve světě, který složitě a bolestně hledá způsoby soužití různých kultur a etnik, se církev může stát takovým modelem vnitřně pluralitního společenství, jehož tmelem není jen pragmaticky motivovaná snaha dohodnout se na společných pravidlech soužití, ale skutečné vyjití k druhému, zájem o jeho těžkosti, porozumění jeho jinakosti, touha se nechat druhým poučit i proměnit. Díky své radikálně diasporní zkušenosti může církev redefinovat pojem tolerance, který je mnohdy synonymem pouhého „snášení se“ bez skutečného zájmu o druhého, a postavit do centra „nesení břemena jedněch druhými“ (Ga 6,2). Misijní význam této cesty církve v době globalizace je nezanedbatelný a již nyní nese své viditelné plody. Církve se stávají útočištěm nejen pro lidi, kteří jsou vykořenění ze svých domovů, ale i pro ty, kteří se cítí být marginalizovaní ve své vlastní společnosti, kteří „prchají“ před různými předsudky a diskriminací. Církev tak má šanci být do budoucna společenstvím, v němž každý může nalézt azyl a zároveň je Bohem volán tento azyl poskytnout svému bližnímu.11
9/ THE NEW PEOPLE NEXT DOOR 2005, 13-16. 10/ Stranou nyní ponechávám konkrétní způsoby, jak se mohou křesťané-cizinci začlenit do místních církví. Na jedné straně škály těchto možností je plná integrace do českého církevního života a splynutí s ním, na druhé straně pak vytváření samostatných sborů (farností). Mezi těmito krajnostmi existuje celá řada forem spolupráce přistěhovalých a domácích křesťanů a různá míra autonomie církevních společenství vzniklých z migrantů, zahrnující jazyková, kulturní, bohoslužebná a teologická specifika. 11/ THE NEW PEOPLE NEXT DOOR 2005, 17-20.
TÉMA ČÍSLA
9
Literatura CARROLL, Daniel, Biblical Perspectives on Migration and Mission: Contributions from the Old Testament. In: Mission Studies 30 (2013), 9-26 JACKSON, Darrell / PASSARELLI, Alessia, Mapping Migration – Mappint Churches´ Responses. Europe study (2008). Lausanne Commitee for World Evangelization (ed.), The New People Next Door. Lausanne Occasional Paper No. 55 (2005). Mgr. et Mgr. Kornélia Kolářová Takácsová, Th. D. vystudovala evangelickou teologii a dějiny křesťanského umění. Je koordinátorkou Středoevropského centra misijních studií a spolupracuje s Diakonií ČCE. Ve své badatelské práci se zabývá středověkou sakrální architekturou a současným křesťanským uměním.
Marnotratný syn © Petra Fischerová 10 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
TÉMA ČÍSLA
Práce s mládeží v brněnské luterské diaspoře Martin Grombiřík
Nejprve dovolte, abych uvedl několik informací o sobě a své práci: jsem farářem Evangelické církve Augsburského vyznání v České republice (ECAV v ČR) pověřeným od r. 2009 prací s mládeží a studenty v Brně; předtím jsem řadu let působil v Českobratrské církvi evangelické – jako sborový farář na venkově, ale také jako hudebník – chrámový varhaník a dirigent mládežnického pěveckého sboru. Tyto úlohy ostatně víceméně vykonávám dodnes, i ve svém novém působišti. Nejsem tedy žádným školeným specialistou na problematiku pastorace či misie mládeže v diasporním prostředí; následující řádky tedy píši z pozice běžného duchovního s trochou praktické zkušenosti a možná i poněkud svérázné reflexe, o které bych se s vámi nyní rád podělil. ECAV v ČR vznikla r. 1993, víceméně jako východisko z právní nouze, kterou přineslo diaspornímu pražskému sboru ECAV na Slovensku rozdělení Československa. V existenci samostatné církve však byla záhy spatřena možnost obnovit na historickém teritoriu Čech a Moravy autentické luterské křesťanství, které se po sloučení obou tolerančních evangelických církví (a.v. a h.v.) r. 1918 postupně vytratilo nebo zůstalo omezeno na slezský region, a to v podobě značně ovlivněné pietismem. V rámci ECAV v ČR tak vznikly vedle dvou dalších pražských sborů (česky a anglicky mluvících) ještě sbory v Plzni a v Brně. Oba mimopražské sbory se zatím profilují jako jazykově smíšené (početní stavy členské základny dosud neumožňují ustavení více jazykově diferencovaných sborů, jak to povoluje Statut církve) a vedle Čechů a Slováků je navštěvují i jednotlivci jiných národností (např. z Ukrajiny a dalších zemí). Sbor v Brně vznikl r. 2006 jako misijní a kazatelská stanice pod vedením Rev. Jaroslava Kratky, který se po transformaci stanice na samostatný sbor r. 2010 stal jeho prvním sborovým farářem. Bratr farář Kratka, který má část kořenů na Slovensku a dlouhá léta působil ve slezském regionu, využil široké spektrum svých kontaktů pro rozběhnutí církevní práce v Brně, byť v dosud provizorních podmínkách – přestože má Brno bohatou luterskou tradici z doby před Bílou horou a pak po Tolerančním patentu (jejím plodem je např. tzv. Červený kostel na Komenského náměstí), byla tato tradice svázána převážně s německy mluvícími obyvateli a po odsunu r. 1945 zanikla, majetek německého sboru si rozebraly Českobratrská církev evangelická a Církev československá husitská (obě bez luterské orientace) a nový sbor Augsburského vyznání bylo r. 2006 nutno začít budovat prakticky z ničeho. První prostory pro sborový život (bohoslužebná shromáždění, setkání mládeže, schůze presbyterstva aj.) byly pronajaty od Římskokatolické církve a také počátky práce s mládeží byly výrazně ovlivněny spoluprací s Vysokoškolským katolickým hnutím, jehož aktivit se zúčastňovali i mnozí studenti evangelického vyznání ze Slezska a Slovenska (VKH Brno je pro práci s mládeží dobře materiálně zajištěno, především díky spolupráci s brněnským biskupstvím, jezuitským řádem a Sekcí pro mládež při ČBK). Do této situace jsem r. 2009 přišel já. Společenství v Brně v této době procházelo transformací na samostatný církevní sbor, což s sebou přinášelo také přechod mnoha dosud živelných a nadšeneckých aktivit do institučního rámce vymezovaného dokumenty církve. To se týkalo i mládeže. V této oblasti jsem shledal potřebným vyřešení několika úkolů. Jedním z nich byla emancipace společenství mládeže od závislosti na římskokatolických institucích a postavení práce se studenty na zřetelný konfesní základ, ovšem při zachování ducha ekumenické otevřenosti, který jsem vnímal a vnímám principiálně jako správnou věc. V tom došlo k jistému posunu TÉMA ČÍSLA
11
částečně i bez našeho přičinění – nároky našich dosavadních „domácích“ začaly poněkud přesahovat zdroje a možnosti sboru. Schůzky mládeže se tedy přestěhovaly na nové místo, nejprve na katolickou faru u sv. Jakuba, kde však již přímý vliv římskokatolických institucí nebyl prakticky žádný, a později do pronajatého sborového bytu, který je částečně využíván i jako fara (s několika peripetiemi schůzek v bytě faráře nebo pizzeriích či čajovnách). Rovněž místo bohoslužeb se přesunulo z jezuitské kaple do kostela CČSH v Králově Poli, čímž došlo k diverzifikaci dosavadní závislosti působení sboru na jediné „konkurenční“ instituci. Jako další potřebnou věc, která víceméně stále trvá, jsem vnímal vnější propagaci činnosti církve, zejména práce s mládeží. V této oblasti má brněnský sbor výrazný handicap jak v omezenosti hmotných prostředků, tak v prostorovém provizoriu, které nás nutí k častému stěhování a rozdrobenosti aktivit na více místech, v důsledku čehož např. informace o sboru v „papírových“ médiích rychle zastarávají. K propagaci (a komunikaci se členy a zájemci) tak používáme hlavně internet, především webové stránky a sociální sítě. Omezené zdroje nám nedovolují aktivity mládeže rozjíždět příliš ve „velkém stylu“, nicméně i ve skromných podmínkách je možno dělat smysluplnou práci. Páteří takovéto práce jsou pravidelné schůzky mládeže se strukturovaným programem. Zde jsem použil model, který jsem přejal z prostředí ČCE, z doby, kdy jsem tam sám fungoval jako mládežník – schůzka se dělí na 2 programy – biblický (výklad, modlitba, písně) a společenský (herní aktivity, rozhovory s pozvaným hostem nebo na aktuální témata, představení zajímavé knihy, sledování myšlenkově podnětných filmů), ke kterým se někdy připojuje i „třetí program“ – společné jídlo. Vnímám jako důležité zachovat konání těchto pravidelných schůzek i v době přechodně nízké návštěvnosti – upevňuje to povědomí o faře jako o místu stále otevřených dveří. Pro udržení pravidelné práce je výzvou nejen časový rozvrh mládežníků (většina z nich jezdí na prázdniny a svátky domů), ale také současný životní styl, charakterizovaný časovým stresem u zaměstnaných či přemírou jiných aktivit u studujících; v soudobé, převážně zážitkově orientované společnosti jsou také pro účastníky zajímavější jednorázové akce přinášející nové a nové prožitky než pravidelný program s víceméně stálou náplní. V našich podmínkách se tomuto trendu snažíme vyjít vstříc například občasnými obměnami míst konání schůzek (např. návštěvou čajovny nebo „výjezdním“ konáním mládeže u některého z mládežníků doma) či doplňkovými aktivitami typu návštěva kina nebo účast na nějaké ekumenické akci přístupné pro mládež (modlitební večery Taizé aj.). Během roku se konají i dvě zvláštní setkání, předvánoční večer a velikonoční pesachový seder. Smyslem obou akcí je nejen ozvláštnění celoročního programu, ale také společná oslava nejvýznamnějších křesťanských svátků, které s ohledem na nepřítomnost „přespolních“ studentů během termínů svátečních dnů nemůžeme oslavit v jednom společenství při hlavních svátečních bohoslužbách. Předvánoční večer se většinou koná ve třetím adventním týdnu, pesachový seder na počátku Svatého týdne (většinou se daří domluvit jej na biblický termín Paschy, 14. nissan). Za důležité považuji aktivní zapojení mládežníků do činnosti sdružení i související práce v církvi. Významnou oporou pro práci faráře je laický vedoucí mládeže (za předpokladu, že jsou s duchovním schopni tvořit sehraný tým). Mládež se také aktivně podílí na programu Noci kostelů, který připravujeme ve spolupráci s naší hostitelskou farností CČSH. Specifičnost práce spočívá v tom, že poměrně velká část (ne však všichni!) osazenstva naší mládeže jsou cizinci, ve své většině Slováci. Na rozdíl od Čech a Moravy, kde luterská tradice prakticky vymizela a čeští členové církve (nejedná-li se o partnery Slováků) se tak vyhraněněji cítí luterány v konfesním 12 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
TÉMA ČÍSLA
smyslu, je ECAV na Slovensku lidovou církví, která pokrývá poměrně velkou škálu různých důrazů a spiritualit. Slováci mají (oproti „rozumářským“ Čechům) o něco emotivnější mentalitu, což se zvláště u mládeže projevuje příklonem k prožitkovým a radikálnějším typům zbožnosti, především evangelikálního charakteru; k zájmu o tyto – luterství většinou cizí – proudy je přivádí i vymezování se vůči „zkostnatělému“ tradicionalismu a národovecké zvykovosti hlavního proudu církve. Tyto vlivy si většinou přinášejí i do diaspory (projevují se např. repertoárem písní – „chvály“, – jazykem modliteb apod.). Podle mé zkušenosti ovšem nelze ani slovenské mládežníky zplošťovat podle jediného klišé – mezi jednotlivci jsou často výrazné rozdíly dané různým prostředím, někteří mládežníci se mírou nadhledu na některá témata blíží svým českým protějškům a vyhovují jim i „civilnější“ projevy zbožnosti typu zpěvníku ČCE „Svítá“ (české mládežnické písně jsou ostatně na Slovensku poměrně dobře známy, což naopak téměř neplatí) a ani obliba písní „chválících“ nemusí automaticky znamenat zastávání fundamentalistických postojů či morální rigidity, typických pro evangelikální prostředí. Při službě takto namíchanému společenství se snažím vycházet ze svého osobního paradigmatu „pevný konfesní postoj – otevřená ekumenická náruč“. Třebaže osobně neprožívám „chvály“ ani emotivní „probuzenou“ rétoriku (jsem spíše vysokocírkevní typ vyrostlý na klasické chrámové hudbě), respektuji duchovní konstituci druhých a snažím se dávat prostor různým typům osobní zbožnosti, pokud nemají vyloženě nábožensky patologický charakter (fanatismus, sektářství); podmínkou je zachování ovzduší dialogu a respektování druhého, což se v prostředí převážně vysokoškolských studentů zatím docela daří. Při zpěvu na setkáních používáme české i slovenské písničky „chválícího“, „civilního“ i „liturgického“ charakteru a z Písma čteme v obou jazycích – snažím se, aby – při zachování ohledů na kulturní specifika většiny účastníků – setkávání měla „katolický“ (všem přístupný), a nikoliv národnostně-exklusivní charakter. Pokud shrnu výše napsané: užitečná a smysluplná misijní a pastorační práce se dá provozovat i v relativně skromných podmínkách, pokud si člověk správně nastaví její parametry; ve větších rozměrech je ovšem podle mého názoru potřebné stabilnější zázemí. Službu bratrům a sestrám z jiných národností a zemí je potřeba konat s ohledem na specifika jejich mentality, kulturního dědictví a způsobů vyjadřování, je však nutno se zároveň vyvarovat toho, aby z církve vzniklo ghetto či náhražka krajanských či národoveckých spolků – ve sboru by se měl cítit vítán a přijímán každý příchozí takový, jaký je. Jen tím naplníme slova Kréda, ve kterém vyznáváme „svatou církev obecnou“ a odkaz jejího Zakladatele, ve kterém už není „ani Žid, ani Řek, … ani barbar nebo Skytha … ale všechno a ve všem Kristus.“ (Kol 3:11) Mgr. Martin Grombiřík je farářem Evangelické církve Augsburského vyznání v České republice, působí v Brně.
TÉMA ČÍSLA
13
„Najít kousek domova“: Německy mluvící evangelický sbor v Praze Frank Leßmann-Pfeifer
Jdete-li po pražském Starém městě a míjíte kostel U Martina ve zdi, uvidíte vedle vchodu ceduli s nápisem: „Německé bohoslužby v neděli v 10:30“. Německy mluvící evangelický sbor existuje v Praze od počátku devadesátých let minulého století, oficiálně od roku 1994. Sbor je součástí Českobratrské církve evangelické a zároveň je zahraničním sborem Evangelické církve v Německu. Sbor sám sebe vnímá tak, že především patří k Českobratrské církvi evangelické. Chce být součástí evangelického života v České republice a je zakotven v církevních strukturách v Praze, se všemi právy a povinnostmi. „Najít kousek domova“ – to je společné heslo více než 140 zahraničních sborů Evangelické církve v Německu na celém světě, navzdory všem rozdílům mezi nimi, ať už se nacházejí v Sydney či v Šanghaji, ve Washingtonu či v Nairobi, ve Stockholmu či v Praze. Všechny tyto sbory chtějí být církevním domovem pro Němce, ať už odcházejí do ciziny na krátký čas nebo navždy. Život v cizině znamená vždy změnu: cizí kultura, nový životní styl, neznámí lidé, jiná řeč, jiné podmínky v oblasti práce a školství. Zahraniční sbory jsou duchovní vlastí v cizině. Jsou také jakousi „sítí“, tedy místem, kde lze poznat lidi, kteří jsou na tom velmi podobně, mají podobné otázky a problémy. Ve většině zahraničních sborů – a také v Praze – vládne přicházení a odcházení, vítání a loučení, lidé se zajímají o nové lidi a nové věci. Tato otevřenost je pro ně vlastně nutností, protože sbory z ní přímo žijí, jsou určovány atmosférou pohostinnosti a přívětivosti. Přibližně 25 % sboru v Praze se každým rokem obměňuje. V Německy mluvícím evangelickém sboru v Praze je v současné době přibližně 160 členů. Jedná se o velmi mladé společenství – méně než deset členů je starší šedesáti let. Člověk také nemusí být Němcem, aby se stal jeho členem – nazývá se přece „německy mluvící“, a tak jsou v něm také členové z Rakouska a Švýcarska, z Česka a Slovenska, z Nizozemí, z Kazachstánu… Oblast, kam sbor sahá, zahrnuje teoreticky celé státní území České republiky, prakticky ovšem bydlí téměř všichni členové v Praze nebo jejím okolí – až na několik výjimek. Lidé, kteří se v tomto sboru shromažďují, zde žijí buď trvale, často v česko-německých rodinách, nebo v Česku pobývají pouze několik let z pracovních důvodů (většinou jsou zaměstnáni u nějaké velké německé firmy). Sborová práce je na jedné straně velmi podobná práci v „normálním“ sboru: máme u nás bohoslužby a bohoslužby pro děti, kroužek pro malé děti a setkávání žen, konfirmandy, biblické hodiny a pozounový sbor, křty a svatby – ale neexistuje žádné setkávání seniorů, protože ti u nás téměř nejsou. Sbor udržuje už několik let partnerství se sborem Českobratrské církve evangelické v Praze-Smíchově, které mu velice leží na srdci; několikrát za rok se pořádají společné dvojjazyčné bohoslužby a jiná setkání. Spolupráce s německy mluvícím katolickým sborem je velmi těsná, velká většina jednotlivých skupin a také mnoho aktivit probíhá ekumenicky. Velice důležitá je také výuka náboženství farářky a faráře v Německé škole a na Základní škole německo-českého porozumění. Více než polovina návštěvníků bohoslužeb v neděli jsou turisté, kteří navštěvují Prahu. Často se jedná o skupiny z různých sborů, farářské konventy, občas také sbory či pozounové sbory, které pak spolu14 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
TÉMA ČÍSLA
utvářejí bohoslužbu. Mnozí z nich si přejí setkání se sborem po bohoslužbě nebo procházku po městě po stopách českého reformátora Jana Husa, nebo navštěvují Terezín a Lidice a chtějí pak s farářkou či farářem hovořit o svých dojmech z těchto míst a také o dlouhých a složitých česko-německých dějinách. Práce s turisty proto patří neoddělitelně ke sborové práci. Snad by bylo možné obrazně říci, že Německy mluvící evangelický sbor v Praze by chtěl být něco jako „přístřeší na kraji cesty“: pokouší se dělat vše potřebné k tomu, aby se lidé zastavili a posílili v Boží blízkosti a mohli pak s požehnáním pokračovat ve své vlastní cestě, ať už je tato cesta vede kamkoli. Frank Leßmann-Pfeifer je od roku 2008 farářem Německy mluvícího evangelického sboru v Praze, kde slouží spolu se svou manželkou, farářkou Andreou Pfeifer. Z němčiny přeložil Ondřej Kolář.
TÉMA ČÍSLA
15
Život polských kněží v České republice Mariusz Kuźniar
Po úpadku komunismu byla pro církev v České republice velkou výzvou obnova její struktury a iniciace pastoračně-katechetické činnosti v mnohých sektorech společenského života jako například duchovní služba v armádě, vězeňská duchovní služba, nemocnice, školy atd. Jedním z podstatných faktorů ovlivňujících „restart“ církve byl výrazný nedostatek kvalifikovaných laiků a také nedostatek kněží, kteří by se ujali jednotlivých úkolů či oblastí a tím obnovu církve podpořili. V této situaci se biskupové rozhodli požádat o výpomoc polskou církev. Na základě této výzvy přicházeli z Polska bohoslovci a také mnozí kněží (diecézní a řeholní), kteří byli odhodlání být k dispozici místní církvi a místním věřícím. Podle statistik slouží v současné době v Římskokatolické církvi v celé ČR 1 850 kněží, z toho 230 polských kněží (12 %). Jedná se tedy o významné zastoupení. Misijní odhodlání a nadšení, které provázelo bratry z Polska, se brzy střetla s realitou života, která byla prubířským kamenem pro mnohé z nich. Pokusím se tuto skutečnost analyzovat hlouběji. Klíčovou otázkou je motivace příchodu. Zde můžeme říci, že existují pozitivní i negativní zkušenosti. U mnohých kněží je důležitou motivací misijní zaměření, ochota pomoci církvi, být k dispozici věřícím, touha po poznání nových zemí a kultur, touha prožít něco nového a mimořádného, osvědčit se v podmínkách větší svobody a odpovědnosti v pastoraci i mít možnost samostatné tvůrčí práce. Někdy se však také stává, že pravou motivací je spíše útěk od sebe, od řešení svých vlastních či jiných problémů, nebo dobrodružství v negativním slova smyslu apod. Dalším problémem jsou očekávání, která se prolínají s motivací příchodu. Pokud je člověk přirozeně přizpůsobivý a k tomu i misijně zaměřený, nemá problém se v nové realitě najít, byť často velmi odlišné od té polské. Dokáže poměrně rychle poznat a vstřebat historii, kulturu, jazyk, mentalitu a zvyky, s nimiž se setkává v nových podmínkách, aby mohl lépe a s větším užitkem hlásat radostnou zvěst. Ovšem pokud kněží nejsou vnitřně otevřeni a flexibilní, často se stává, že jejich očekávání se nesetkají s očekáváními věřících nebo jejich představených. Přenášejí do cizího prostředí podobu polské religiozity anebo „polský model církve“, což nemůže dobře fungovat. Praxe ukazuje, že pro takovouto pastorační práci jsou nejlépe připraveni kněží, kteří absolvovali formaci a studia přímo v ČR, anebo kněží, kteří měli možnost se neformálně seznámit s pastorační prací v ČR prostřednictvím polských kněží, již zde působících. Přítomnost a působení polských kněží můžeme vnímat ve třech dimenzích, a sice lidské, kulturní a duchovní. Lidská dimenze – můžeme zde hovořit o určité výzvě, kterou s sebou služba a práce v cizím prostředí nese. Člověk opouští své rodné prostředí, vazby, vztahy i společenské postavení a jde do úplně cizího prostředí, kde musí lidsky obstát. Není snadné ustát vnitřní dynamiku s tím spojenou. Jako příklad lze uvést společenské postavení církve a kněze jako jejího reprezentanta. V Polsku má kněz prestižní společenské postavení a je reprezentantem církve, která má výrazný vliv na celý společenský život a je i ekonomicky prosperující. V ČR naopak prestiž povolání kněze stále klesá. V praxi je kněz často přetížený a je zaměstnancem neefektivní a nevážené neziskové organizace, která má nízkou společenskou prestiž. Většina občanů církvi nedůvěřuje a má vůči kněžím předsudky. Diecézním kněžím navíc hrozí lidská izolace – uzavřenost českých kněží a samota mohou být důležitými činiteli, které mají vliv 16 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
TÉMA ČÍSLA
na jejich odchod ze služby. Pro české kněze může být inspirací postoj polských kněží, kteří v sobě mají na základě zkušenosti z Polska silné vědomí důležitosti svého poslání ve společnosti. Jedná se o výzvu k překonání obav či nejistoty plynoucí z kněžské služby v nepříznivých společenských podmínkách. Naopak kněze z Polska jejich služba, působení a život v ČR může vést k větší lidské zralosti a tím se mohou postupně stávat přirozenou autoritou nejen pro věřící. Kulturní dimenze – důležitý aspekt lidského života, také života kněze. Změna prostředí významně rozšiřuje obzory, člověk je konfrontován s novou realitou, kterou postupně poznává, prohlubuje, a je–li dobrá, posléze ji i přijme. Jde o přirozený proces, který člověka vnitřně přetváří a obohacuje a který mu pomáhá k uvědomování si bohatství své vlastní kultury i své vlastní identity. Zároveň jde o otevření se nové perspektivě ve smyslu rčení kolik řečí (i kultur) znáš, tolikrát jsi člověkem. Mnozí polští kněží tuto příležitost využili a kulturně povyrostli. Svým otevřeným přístupem se snaží neustále prohlubovat a přijímat bohatství české kultury a také ji pozitivním způsobem – ve spolupráci s ostatními lidmi dobré vůle – spoluvytvářet. Někteří z nich se stali dokonce nositeli česko-polské spolupráce na kulturně – duchovním poli. Bohužel jsou zde i takoví kněží, kteří „uvázli“ pouze na úrovni administrativní správy, která se pro ně postupně stává neúnosným a dlouhodobým břemenem a vede je k vnitřní frustraci. Duchovní dimenze – duchovno a duchovní rozměr je třeba posuzovat v kontextu celkové cesty osoby k její plné zralosti. Prostupuje jak lidskou, tak kulturní dimenzi. Zde je zapotřebí si uvědomit, že většina polských kněží pochází z rodin tradičně věřících, kde víra a duchovno formovalo jejich osobnost od raného dětství až po dospělý věk a to ne vždy v tom nejlepším slova smyslu. Rovněž specifika kněžské formace v Polsku a v mnohých případech také bohatá zkušenost z polské pastorace zásadně ovlivnily jejich životy a také způsob prožívání víry. Masovost polské církve je jevem, který ovlivňuje kvalitu a pravdivost prožívání víry. Mnozí lidé zůstávají na povrchu. Naopak zkušenost mnohých polských kněží působících v ČR hovoří o bohatství a hloubce víry, kterou objevili u zdejších věřících. Velkým ponaučením pro ně může být také samotný proces hledání, nacházení i potvrzování, který mnohdy musí podstoupit věřící člověk na své duchovní cestě v sekulárním prostředí. Mohou takto prohlubovat vědomí toho, že víra je skutečným Božím darem, který není samozřejmostí. V otázce evangelizace kultur a inkulturace poselství víry mohou být polští kněží, i přes odlišnost kultury, ve svém pevném odhodlání hlásat radostnou zvěst naopak výzvou pro místní církev, aby si uvědomovala, jakým způsobem v Čechách vstupuje prostřednictvím křesťanů evangelium do dialogu se společností, a aby se nebála opravdu hledat nové možnosti a nové cesty. V nejnovějším dokumentu Evangelii Gaudium papež František hovoří o Radosti evangelia, která naplňuje srdce i životy těch, kdo se setkávají s Kristem, a která se obnovuje a nabízí všem. Nelze to činit bez misijní konverze církve a bez misijní konverze těch, kdo aktivně působí v pastoraci. Přítomnost polských kněží v ČR tak bohatě zastoupená je svědectvím toho, že touto cestou místní církev kráčí. Obětavá služba polských bratrů je, až na malé výjimky, velkým přínosem. Jejich spolupráce s věřícími a s místními kněžími napomáhá tomu, aby poselství Evangelia pronikalo stále víc do života české společnosti. ThLic. Mariusz Kuźniar, Th.D. se narodil v roce 1970 v polské Nyse, kněžské svěcení přijal v roce 1995 v Opoli. Vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, titul ThLic. získal na Opolské univerzitě v roce 2002, titul Th.D. na Università Pontificia Salesiana v Římě. Od roku 2011 je ředitelem Katechetické sekce České biskupské konference a pracuje jako asistent na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. TÉMA ČÍSLA
17
Migranti a uprchlíci: na cestě k lepšímu světu Poselství papeže Františka ke světovému dni migrantů a uprchlíků 19. ledna 2014
Drazí bratři a sestry, naše společnosti prožívají procesy vzájemné závislosti a propojování na globální úrovni, v historii nikdy nevídané. I přes všechny jejich problematické a negativní rysy mají za cíl zlepšení životních podmínek lidské rodiny, a to nejen z hlediska ekonomického, ale i politického a kulturního. Vždyť každý člověk patří do lidstva a spolu s celou rodinou národů sdílí své naděje pro lepší budoucnost. Z tohoto přesvědčení vychází téma, které jsem zvolil pro letošní Světový den migrantů a uprchlíků: „Migranti a uprchlíci: na cestě k lepšímu světu“. Mezi jinými výsledky současných proměn se ukazuje rostoucí jev lidské mobility jako „znamení časů“; tak jej označil papež Benedikt XVI. Jestliže migrace na jedné straně často odhaluje nedostatky a nedokonalosti států i mezinárodního společenství, na druhé straně taktéž ukazuje touhu lidstva po životě jednoty, jež respektuje rozdílnosti, touhu po přijetí a pohostinnosti, které by umožnily spravedlivé rozdělování pozemských statků, ochranu a prosazování důstojnosti a ústředního postavení každé lidské bytosti. Z křesťanského pohledu se v jevech migrace, jakož i v jiných skutečnostech lidského života, odehrává pnutí mezi stvořením, jež je poznamenáno milostí a spásou, a mezi mystériem hříchu. Proti solidaritě, přijetí, gestům bratrství a pochopení se staví odmítání, diskriminace, vykořisťovatelské obchody, bolest a smrt. Starost vzbuzují především takové situace, kdy je migrace nejen násilná, ale dokonce se uskutečňuje v různých podobách obchodu s lidmi a jejím výsledkem je otroctví. Otrocká práce je dnes stále v kurzu! Avšak i navzdory problémům, rizikům a těžkostem, kterým je třeba čelit, mnoho migrantů a uprchlíků se i nadále inspiruje důvěrou spojenou s nadějí. Ty přinášejí do jejich srdce touhu po lepší budoucnosti nejen pro ně, ale i pro jejich rodiny a lidi jim blízké. Co obnáší uskutečňování „lepšího světa“? Tento výraz neoznačuje jen nějaké naivní abstraktní pojetí a něco neuskutečnitelného, ale orientuje nás na úsilí o autentický a integrální rozvoj a na vytváření podmínek důstojného života pro všechny tak, aby požadavky lidí a rodin nacházely spravedlivé odpovědi a aby se respektovalo, pěstovalo a rozvíjelo stvoření, které máme od Boha. Ctihodný Pavel VI. popisoval touhy dnešních lidí těmito slovy: „… aby měli lépe zabezpečenou obživu, zdravotní péči, stálé zaměstnání; aby byli bezpečni před každým útlakem, svobodni od všeho zrůdného, co narušuje lidskou důstojnost, a mohli se den ode dne lépe realizovat; aby byli vzdělanější: tj. aby mohli více pracovat, učit se, vlastnit a aby tak stoupala jejich hodnota“ (Enc. Populorum progressio, 26. března 1967, 6). Naše srdce touží po „něčem více“, což neznamená prostě pouze více vědět nebo více mít, ale především „více být“. Rozvoj nelze redukovat na pouhý ekonomický růst, dosahovaný často bez ohledu na nejslabší a bezbranné lidi. Svět se může zlepšovat pouze tehdy, je-li prvotní pozornost věnována člověku; je-li povznesení člověka integrální, ve všech jeho směrech, včetně duchovního; není-li zanedbáván nikdo, včetně chudých, nemocných, uvězněných a cizinců (srov. Mt 25,31-46); jsme-li schopni přejít od „kultury vyřazování“ druhých lidí ke kultuře setkání s nimi a jejich přijímání. Migranti a uprchlíci nejsou figurkami na šachovnici lidstva. Jedná se o děti, ženy a muže, kteří opouštějí a z různých důvodů jsou nuceni opouštět své domovy. Oni sdílejí tytéž legitimní touhy po tom, aby poznávali, aby vlastnili, ale především, aby více byli. Pozoruhodný je počet lidí, kteří migrují z jednoho kontinentu na druhý, stejně tak i těch, kdo se přemísťují v rámci svých zemí a zeměpisných oblastí. Sou18 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
TÉMA ČÍSLA
časné migrační proudy představují v dějinách nejrozsáhlejší pohyb osob, ne-li celých národů. Církev na cestě s migranty a uprchlíky se snaží pochopit příčiny stojící u počátku jejich migrace a také pracovat na tom, aby se překonávaly negativní účinky a zhodnocovaly pozitivní dopady na původní, přechodné i cílové společnosti migrujících proudů. Přestože povzbuzujeme k rozvoji lepšího světa, bohužel nemůžeme mlčet o skandální chudobě v jejích různých rozměrech. Násilí, vykořisťování, diskriminace, sociální vyloučení, restriktivní přístup k základním svobodám jednotlivců i skupin – to jsou některé z hlavních forem chudoby, které je třeba překonat. Právě tyto aspekty často charakterizují migrační pohyby a spojují migraci s chudobou. Ve snaze uniknout nouzi či pronásledování a zlepšit svou perspektivu anebo si zachránit život se miliony lidí vydávají na migrační pouť; zatímco doufají ve splnění svých očekávání, setkávají se často s nedůvěrou, uzavřeností a vyloučením a jsou zasaženy jiným neštěstím, které je často ještě i horší a zraňuje jejich lidskou důstojnost. Rozměry, jichž migrace nabývá v naší době globalizace, si vyžadují nový spravedlivý a účinný způsob jejího řešení a řízení, který potřebuje především mezinárodní spolupráci a ducha hluboké solidarity a soucitu. Je důležitá spolupráce na všech úrovních a všeobecné přijetí normativních nástrojů, které by chránily a povznášely lidskou osobu. Papež Benedikt XVI. vytýčil její principy, když prohlašoval, že „takovouto politiku je třeba vyvíjet počínaje těsnou spoluprací se zeměmi, z nichž migranti pocházejí, a těmi, které je přijímají; měly by ji provázet vhodné mezinárodní předpisy schopné harmonizovat různá legislativní uspořádání za účelem ochrany požadavků a práv migrujících osob a rodin a současně i cílových společností emigrantů“ (Enc. Caritas in veritate, 29. června 2009, 62). Společná práce pro lepší svět vyžaduje vzájemnou pomoc zemí, disponibilitu a důvěru bez toho, že by se vytvářely nepřekonatelné překážky. Vhodná synergie může povzbudit vládnoucí představitele, aby čelili sociálně-ekonomické nerovnováze a neřízené globalizaci, což jsou příčiny migrace, která z lidí vytváří spíše oběti než její aktéry. Žádná země nemůže sama čelit těžkostem spojeným s tímto jevem, který je tak rozsáhlý, že se týká již všech kontinentů, buď jako proud imigrace nebo emigrace. Dále je důležité zdůraznit, že takováto spolupráce začíná již úsilím, které by měla každá země vynakládat na vytváření lepších domácích ekonomických a sociálních podmínek tak, aby emigrace nebyla jedinou volbou pro toho, kdo hledá mír, spravedlnost, bezpečnost a úplnou úctu k lidské důstojnosti. Vytváření pracovních příležitostí v místních ekonomikách rovněž zabrání rozdělení rodin a zaručí jednotlivcům i skupinám stabilní a klidné podmínky. Když sledujeme situaci migrantů a uprchlíků, je tu ještě třetí prvek na cestě k vytváření lepšího světa, o němž bych se chtěl zmínit. Je to překonávání předsudků a zaujatosti ve vztahu k migraci. Nezřídka totiž příchod migrantů, uprchlíků, žadatelů o azyl a běženců vyvolává u místního obyvatelstva podezření a nepřátelství. Rodí se strach z toho, že bude docházet k narušení sociální jistoty, že se riskuje ztráta vlastní identity a kultury, že vzroste konkurence na trhu práce anebo že dokonce budou importovány nové faktory kriminality. V této oblasti mají velkou zodpovědnost masové sdělovací prostředky. Jejich úkolem je, aby odhalovaly stereotypy a nabízely korektní informace, aby tam, kde bude třeba, poukazovaly na chyby některých, ale také přibližovaly čestnost, poctivost a velkorysost většiny. K tomu je zapotřebí, aby všichni změnili svůj postoj k emigrantům a k uprchlíkům. Je třeba přejít od postoje obrany a strachu, nezájmu a sociálního vyloučení – které jsou vlastní právě „kultuře vyřazení“ – k postoji, jehož základem bude „kultura setkání“, neboť ta jediná je schopná vytvářet spravedlivější a více bratrský, lepší svět. Také sdělovací prostředky jsou povolány k tomu, aby podstoupily „konverzi svých postojů“ a přispívaly k této změně chování vůči migrantům a uprchlíkům. TÉMA ČÍSLA
19
Myslím na to, jak Svatá rodina z Nazareta na počátku své cesty také prožívala zkušenost odmítnutí: Maria „porodila prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7). Ježíš, Panna Maria a svatý Josef dokonce zakusili, co to znamená odejít z vlastní země a být migranty; ohroženi Herodovou touhou po moci byli nuceni uprchnout do Egypta (srov. Mt 2,13-14). Ale v mateřském srdci Panny Marie a v starostlivém srdci svatého Josefa, Ochránce Svaté rodiny, zůstala zachována důvěra v to, že je Bůh nikdy neopustí. Kéž na jejich přímluvu stále zůstane tato skálopevná jistota i v srdci každého migranta a uprchlíka. Při své odpovědi na Kristovu výzvu „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“ je církev povolána k tomu, aby byla Božím lidem, který zahrnuje všechny národy a všem národům přináší poselství evangelia, neboť ve tváři každého člověka je vtištěna tvář Kristova! Zde se nachází nejhlubší kořen důstojnosti lidské osoby, kterou je třeba vždy respektovat a ochraňovat. To, co zakládá důstojnost lidské osoby, nejsou kritéria efektivity a produktivity, přináležitost k určité společenské vrstvě, etnická a náboženská příslušnost, ale fakt, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobnosti (srov. Gen 1,26-27), a ještě více skutečnost, že jsme dětmi Božími! Každá lidská bytost je Božím dítětem! Je v ní vtištěn Boží obraz! Jde tedy o to, abychom my jako první – a abychom v tom pomáhali i ostatním – viděli v migrantovi a v uprchlíkovi nejen problém, který je třeba řešit, ale i bratra a sestru, jež je třeba přijmout, respektovat a milovat, a příležitost, kterou nám nabízí Boží Prozřetelnost; abychom vytvářeli spravedlivější společnost, dokonalejší demokracii, solidárnější stát, bratrštější svět a otevřenější křesťanskou společnost podle evangelia. Migrace může dát zrod příležitostem pro novou evangelizaci a může otevírat prostory pro růst nového lidstva, které se ohlašuje ve velikonočním tajemství – lidstva, pro něž každá cizí země je vlastí a každá vlast je cizinou. Drazí migranti a uprchlíci, neztrácejte naději, že i pro vás je vyhrazena bezpečnější budoucnost, že se na svých cestách budete setkávat s podanou rukou a že vám bude dopřáno, abyste zakusili bratrskou solidaritu a vroucnost přátelství! Vás všechny i ty, kteří svůj život a své síly dávají pro to, aby vám stáli po boku, ujišťuji o své modlitbě a ze srdce uděluji apoštolské požehnání. Český překlad papežovy promluvy uveřejněn s laskavým svolením České biskupské konference.
20 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
TÉMA ČÍSLA
Vzhledem k tématu časopisu jsme se rozhodli oslovit tři zástupce různých národností, kteří jsou shodou okolností také členy jednoho českého sboru a zároveň „zastupují“ tři kontinenty – Afriku, Asii a Evropu. Odkud jste přišli k nám do České republiky? Beatrice Okiga: Pocházím z Republiky Kongo, která je často označovaná jako Kongo (Brazzaville) či Kongo-Brazzaville. Hyunwoo Lee: Přišel jsem z Korejské republiky, konkrétně z města Soul. Kornélia Kolářová Takácsová: Pocházím z Reformované kresťanské církve na Slovensku. Jak dlouho žijete v České republice a jak se Vám tady líbí? Beatrice Okiga: Do České republiky jsem přijela za studiem v roce 1989. Vystudovala jsem zde za zdravotní sestru a zalíbilo se mi zde natolik, že jsem zde po ukončení studia zůstala. Od té doby zde žiji a pracuji jako zdravotní sestra na Jednotce intenzívní péče v Nemocnici na Bulovce. Hyunwoo Lee: Žiju zde od roku 1994, cítím se tady už jako doma. Kornélia Kolářová Takácsová: V české republice žiji od roku 1998, kdy jsem zde zahájila studium na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiu jsem se zde provdala a zůstala natrvalo. Prahu mám velice ráda a cítím zde zázemí i kvůli jejímu mezinárodnímu „duchu“. Byl/ byla jste ve své rodné zemi členem/ členkou nějaké církve? Beatrice Okiga: Ano, byla. Jsem protestantka. Můj starší bratr je evangelickým farářem v Kongu. Dokonce jsem se narodila v evangelické nemocnici, která byla provozována evangelíky z Evropy. Hyunwoo Lee: Ano, pocházím z křesťanské rodiny. Můj otec je farář Presbyteriánské Církve Koreje – (PCK). Kornélia Kolářová Takácsová: Ano, jsem členkou Reformované kresťanské církve na Slovensku. Vyrůstala jsem na východním Slovensku, kde jsem byla pokřtěná v maďarském reformovaném sboru v obci Čierna (Ágcsernyö), kde jsem vyrůstala. Jak se Vám podařilo zakotvit v českém církevním prostředí? Našli jste v něm svůj duchovní domov? Beatrice Okiga: Do sboru Českobratrské církve evangelické u Jakobova žebříku jsme začala chodit od roku 2000. Jsem zde od té doby pravidelnou a aktivní účastnicí různých akcí, které sbor organizuje. Hyunwoo Lee: Ze začátku jsme prostřídali několik sborů, ale nakonec jsme se usadili ve sboru ČCE v Kobylisích. Byl to myslím rok 1996 nebo 1997, kdy jsme definitivně začali do Kobylis chodit. Kornélia Kolářová Takácsová: Díky studiu teologie jsem se prakticky od začátku svého pobytu v České republice setkávala s členy různých pražských sborů Českobratrské církve evangelické, kde jsem navštěvovala také nedělní bohoslužby. V té době však nešlo mluvit o žádné pravidelnosti, ani o mém začlenění do některého z pražských sborů. Naopak v těchto letech jsem i nadále udržovala kontakt s pražským maďarským reformovaným misijním sborem (Prágai Magyar Missiói Gyülekezet), který dosud sídlí v prostorách sboru Českobratrské církve evangelické v Klimentské ulici v Praze. Aktivnější účastnicí sborového života v rámci konkrétního sboru v ČCE jsem se stala až po sňatku se svým mužem, který se stal evangelickým farářem nejdříve ve sboru ČCE Brno II v Brně a následně pak ve sboru ČCE v Praze – Kobylisích, kde až do současnosti žijeme a nacházíme svůj duchovní domov a zázemí. TÉMA ČÍSLA
21
Pomohla Vám společenství církve při zvládání problémů při začleňování do nové vlasti? Beatrice Okiga: Našla jsem zde mnoho kamarádů, moje dcera Relle má ve sboru několik kamarádů, dokonce spolužáků ze školy. I moje sestra Okiga Assenie Lydie Lea a sestřenka Moutindou Missamou Ruth Sandras se taky staly členy místního sboru. Hyunwoo Lee: Ano, určitě. Kornélia Kolářová Takácsová: Mně osobně pomohlo komorní a osobní prostředí Evangelické teologické fakulty. Potkala jsem tam mezi spolužáky, ale i učiteli lidi, kteří se stali mými kamarády a také v současné době jsou mi velice blízcí a vím, že se na ně v různých životních situacích můžu spolehnout. Konkrétní sbor sehrál v mém osobním životě důležité místo až v následujících letech. V čem může být Vaše zkušenost cizince přínosná pro českou církev? Beatrice Okiga: V oblasti, z níž pocházím, byli evangelíci vždy běloši. Proto bohoslužby byly vždy v jiném jazyce, než v kterém mluvili místní lidé. Proto mi nedělalo problém se od začátku účastnit společných česko-korejských bohoslužeb. A stejně tak mě to ani nepřekvapilo. I v tom spatřuji svůj možný přínos pro českou církev. Ráda bych se účastnila organizování společných sborových výletů. Hyunwoo Lee: Česká církev může získat zkušenosti od křesťanů s jinou kulturou a myšlenkami. Kornélia Kolářová Takácsová: Zde si dovolím být konkrétní. Myslím si, že mým přínosem ve svém sboru v Praze v Kobylisích je má samotná zkušenost cizince. Jsem totiž díky tomu více naladěná pochopit různé kultury a národnosti, které se zde v Kobylisích již tradičně setkávají. Otázky kladli Ondřej Kolář a Kornélia Kolářová Takácsová.
Společenství u Jákobova žebříku © Petra Fischerová 22 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
TÉMA ČÍSLA
Spása Židů v Órigenově komentáři k listu Římanům Ondřej Kolář
1. Úvod Teologické vymezení vztahu mezi křesťany a Židy, mezi církví a synagogou či obecněji mezi zákonem a evangeliem patří k centrálním tématům Pavlova listu Římanům. Pro pochopení Pavlova postoje k problematice Židů a jejich úloze v dějinách spásy jsou klíčové zejména kapitoly 9-11, které byly v průběhu židovsko-křesťanského dialogu mnohokrát diskutovány a interpretovány. Většinou se poukazuje na překvapující skutečnost, že tento text nebyl při hledání adekvátního vztahu církve k židovskému lidu brán příliš na vědomí a původní intence jeho autora upadla zcela v zapomnění.1 Uvážíme-li, kolika odsudků a obvinění se Židům ze strany křesťanů dostalo, můžeme se oprávněně ptát, jak je možné, že Pavlovo diferencované a teologicky hluboké stanovisko ke skutečnosti, že většina Židů nepřijala Ježíše Krista jako svého Spasitele, bylo záhy nahrazeno jednoduchým a nenávistným antijudaismem. O to více udivuje, že v Órigenově komentáři k listu Římanům (vůbec prvním dochovaném soustavném výkladu této epištoly, jež je nám žel k dispozici pouze v pozdějším Rufinově překladu do latiny2) není po primitivních protižidovských invektivách a teologických zkratech, typických pro pozdější dobu, ani stopy. Órigenův komentář přesvědčivě vyvrací často se objevující tezi, že myšlenky apoštola Pavla byly již v generacích bezprostředně po něm následujících do velké míry nepochopeny. Přes všechny nepochybné zvláštnosti Órigenovy exegeze, které bude dnešní kritický vykladač sotva akceptovat, je potřeba ocenit pronikavý vhled do Pavlem pojednávané problematiky i úsilí věrně reprodukovat Pavlovy myšlenkové pochody se stálým zřetelem k různým souvislostem uvnitř listu i v rámci Nového zákona, jakož i k dobovému kontextu, v němž byl tento dopis psán. Órigenés interpretuje Pavla jako zprostředkovatele mezi Židy a pohanokřesťany, jako teologa jednoty a dorozumění, který zdůrazňuje kontinuitu dějin spásy směřujících od staré smlouvy k nové.3 Podle Órigena proto mohou Pavlovy argumenty vyznívat někdy protichůdně; při jejich výkladu dbá Órigenés vždy na to, ke které skupině se Pavel právě obrací, stejně jako při analýze některých klíčových pojmů (například obřízka), jež jsou často užívány v různých významových odstínech podle toho, v jakém kontextu se nacházejí. Nemohu tu vyčerpávajícím způsobem pojednat Órigenův vztah k Izraeli spolu se všemi otázkami s tím souvisejícími. Při svém zkoumání se omezím pouze na Órigenův výklad 10. a 11. kapitoly listu Římanům, jenž je obsažen v 8. knize Órigenových komentářů.
1/ K diskusi o Ř 9-11 srv. např. RICHER, Etienne. Svatý Pavel a tajemství Izraele. In: Svatý Pavel, synagoga a církev. Teologické úvahy nad židovsko-křesťanskými vztahy. Brno 1995, 31-39. 2/ Órigenés svůj komentář k listu Římanům sepsal v letech 243-244; patří tedy k jeho pozdním dílům. Rufinus z Aquileje (cca 345-410) při překládání text silně krátil a někdy pouze shrnul nejdůležitější myšlenky z daného oddílu, avšak jeho podání odborníci přesto pokládají za věrné Órigenovým myšlenkám. Řecký originál se zachoval pouze ve fragmentech. I, 11-15 (úvod). 3/ II, 10 (úvod); I, 27 (úvod).
STUDIE
23
II. „Vlastní spravedlnost“ i horlivost pro Boha (Ř 10,1-15) Pavlovým cílem, který sleduje v této pasáži, není podle Órigena poukázat na selhání a hříchy Izraele a jeho nevěrnost Hospodinu, která dospěla ke svému vrcholu v odmítnutí spásy v Ježíši Kristu, nýbrž naopak potěšit lid, z nějž Pavel pochází, a vyzvat jej k víře v jediného Spasitele Židů i pohanů. Nelze přece opomenout, že Židé již mají ”horlivost pro Boha” - podle Órigena dokonce ”nepopsatelnou” (ineffabilis) - , jakkoli těm, kteří odmítli Ježíše Krista, chybí ”pravé poznání”4, neboť sledují vlastní, nikoli Boží spravedlnost, jejímž zjevením je Ježíš Kristus. Órigenés ovšem ví i o Židech žijících ještě před Kristovým příchodem, kteří měli pravé poznání a tím i pravou horlivost pro Boha; patřil k nim například Pinchas, syn Eleazarův (srv. Nu 25,7n), stejně jako Eliáš (1Kr 19,10) či Matatiáš (1Mak 2,24).5 Avšak i samotnou horlivost pro Boha bez pravého poznání je podle Órigena potřeba ”ocenit”: je totiž nadějným předpokladem pro (pozdější) přijetí evangelia.6 Órigenés lapidárně konstatuje: ”Je totiž lepší mít horlivost pro Boha, byť nikoli na základě poznání, než ji vůbec nemít”7. Ostatně Órigenés připouští, že i mezi křesťany nalezneme ty, kteří sice milují Boha, ale nemají pravé poznání - jedná se o ty věřící, jejichž láska k Bohu není doprovázena láskou k bližnímu projevující se konkrétními činy, a jejichž víra je tedy mrtvá (srv. Jak 2,20), protože svým životem nedostatečně dosvědčují toho, komu uvěřili. Pavlova slova tak pro Órigena překvapivě nejsou podnětem ke kritice Židů, nýbrž k napomenutí směřujícímu do vlastních (křesťanských) řad.8
III. Nevěrnost i věrný “zbytek” (Ř 10,16-11,6) Órigenés si je dobře vědom toho, že většina Izraele v Krista neuvěřila. Říká-li apoštol Pavel v 10,16, že ”ne všichni přijali evangelium”, je Órigenés nucen k tomu dodat, že je přijalo mnohem více pohanů než Židů, jak to předpovídali už proroci, jejichž slova Pavel cituje.9 Také Ježíšovo podobenství o hostině (Lk 14,16-24), které Órigenés v této souvislosti zmiňuje, zřetelně vykresluje tuto novou paradoxní spásně-dějinnou situaci. Pohané, kteří Krista nehledali a ani hledat nemohli, jej nakonec nalezli, protože jím samotným - dobrým pastýřem, který hledá svou ztracenou ovci - byli hledáni a nakonec i nalezeni. Židé naproti tomu Krista doposud hledají, dotazují se Písem svatých - a přece ho nenacházejí, protože nemohou snést pohoršení kříže.10 Podle Órigena však pro Židy cesta k víře a tím i ke spáse dále zůstává otevřena. Podobenství o hostině nepopisuje definitivní či dokonce Bohem chtěný a předurčený stav. Bůh sice s neposlušností části svého vyvoleného lidu předem počítal a začlenil ji do svého spásného plánu; to ovšem zdaleka neznamená, že by nebyla vposledu výsledkem svobodného rozhodnutí každého jednotlivého člena tohoto lidu. Božím záměrem rozhodně nebylo zavrhnout Izrael jako celek a na jeho místo dosadit nový lid, tvořený pohany, kteří se obrátili ke Kristu. Taková koncepce dějin spásy by byla zásadním neporozuměním 4/ …aemulationem quidem Dei habeant, sed non secundum scientiam. IV, 190, ř. 20n. 5/ IV, 192n. 6/ Órigenés tu odkazuje na Ježíšova slova z Mt 13,12 (IV, s. 196n). 7/ Tamtéž. 8/ srv. IV, 194n. 9/ IV, 226n. 10/ IV, 238n. Dochází tak k translatio religionis – ”přenesení náboženství” od židovství ke křesťanství, od staré smlouvy k nové, při němž ovšem není první zrušeno ve prospěch druhého. Kristus spíše staví starou smlouvu do nového světla, objasňuje pravý smysl zákona, skrytý v jeho ”liteře”. Nová smlouva je bez staré nemyslitelná, předpokládá ji, navazuje na ni. Srv. I, 26-34 (úvod).
24 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
Pavlových slov i slov proroků. Órigenés se na několika místech výrazně vymezuje proti myšlence substituce, mechanického ”nahrazení” nevěrného Izraele pohanokřesťanským lidem.11 Pavlův poukaz na věrný ”zbytek” Hospodinova lidu, který se za časů proroka Eliáše odmítl poklonit Baalovi, utvrzuje Órigena v přesvědčení, že Izrael po Kristově příchodu nevypadl z Božích rukou. Prorok Eliáš je pro Órigena předobrazem Jana Křtitele, který byl rovněž plný zoufalství nad nevěrností izraelského lidu a ohlašoval mu Boží soud - a přece ani po ukřižování Ježíše Krista Bůh svůj lid nezavrhl, neboť v něm nalezl ty, kteří Krista poslušně následovali. Pavlova životní cesta je přece výmluvným důkazem toho, že i Žid, který (zatím) v Krista nevěří, může nakonec dospět k rozhodnutí přijmout evangelium a být ospravedlněn na základě víry. Na hrozby Jana Křtitele, varujícími před přicházejícím hněvem a očistným ohněm, dává podle Órigena náš Pán následující odpověď: ”Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou” (J 10,27).12 Mezi tyto ”ovce” počítá Órigenés výslovně nejen pohany spojené vírou s Kristem, ale i ”obřezané”, tedy potomky Abrahamovy ”podle těla”, kteří ovšem nehledali spasení ve vnějších skutcích zákona, ale v Ježíši Kristu. Tito Židé jsou oním zbytkem lidu spaseného ”podle vyvolení z milosti” (secundum electionem gratiae). Tomuto slovnímu spojení věnuje Órigenés zvláštní pozornost. Domnívá se, že tu apoštol Pavel nechce pouze upozornit na skutečnost, že existují Židé, kteří uvěřili v Krista a jsou tedy spaseni pouhou milostí, nýbrž že chce zvláště vyzdvihnout, že tito Židé tvoří jakousi elitu, výkvět Izraele (nobilitatem Israeliticae animae) - to prý naznačuje výraz ”electio”, kterým Órigenés podtrhuje, že u těchto vyvolených lidí dar Boží milosti dozrál v dokonalosti duše, projevující se ctnostmi a čistotou srdce.13
IV. Pobloudění i ”lék od Boha” (Ř 11,7-10) Navzdory těmto ”ušlechtilým” - zbytku Izraele, který svým příklonem ke Kristu dosvědčuje naplnění Hospodinových zaslíbení daných Izraeli -, tu však zůstávají mnozí, kteří Krista ve svém pobloudění a zatvrzelosti dále odmítají. Pavel dokonce neváhá říci, že jim sám Bůh dal oči, aby neviděli, a uši, aby neslyšeli - tedy, jak upozorňuje Órigenés, nikoli oči a uši jakožto tělesné orgány, nýbrž jako ”orgány” srdce, jimiž se zaslepení Židé odvrátili od toho, co skrze Krista viděli a slyšeli. Jak tomu máme rozumět? Jak můžeme něco takového říci o dobrém Bohu? Znamená to tedy přeci jen, že zatvrzelost části Izraele má svůj původ v Božím rozhodnutí, proti němuž se nikdo nemůže postavit? Órigenés nabízí zajímavé vysvětlení: Pavlův text není možné chápat tak, že by Bůh učinil část Izraele slepým a hluchým pro Krista a zvěst o něm. Je naopak potřeba vycházet z toho, že Židé nesou vinu na svém nepřijetí evangelia sami. Boží jednání - ať už je chápeme jakkoli - bylo v tomto případě už jen odpovědí na jejich čin. Pokud ovšem část Židů sama upadla do zaslepení, takže neviděla v Kristu svého Spasitele, proč by je pak musel oslepit navíc ještě Hospodin?14 Nabízí se jediná odpověď: Jejich selhání ve skutečnosti nespočívá v tom, že by ”neviděli” a ”neslyšeli”, nýbrž v tom, že svůj duchovní zrak vědomě upřeli jiným směrem - stranou od Krista a tedy i od Boha. Jejich ”oči a uši srdce” je svedly na nesprávnou cestu - podobně jako jsou mnozí svedeni tělesným zrakem a sluchem k neřestem, zlým vášním či falešnému učení. Oslepuje-li Bůh takové oči, které se od něj odvrátily, činí tak vlastně pro dobro 11/ IV, 232-241. 12/ IV, 242-245. 13/ IV, 246-249. Pokud by Pavel pouze všeobecně hovořil o těch, kteří uvěřili v Krista, patrně by podle Origena pouze řekl, že byli spaseni ”skrze milost”. 14/ IV, 252-255.
STUDIE
25
toho, komu tyto oči patří - hodlá totiž zabránit tomu, aby tohoto člověka dál strhávaly k hříchu! Právě tak ranil Hospodin duchovní slepotou a hluchotou nevěrné Izraelce, aby je přivedl zpět k sobě. Již v okamžiku jejich provinění jim prokázal svou věrnost a otevřel jim cestu ke spáse.15 Tato cesta ovšem není snadná, neboť každá záchrana je možná jedině tehdy, pokud se hříšník sám obrátí, vyzná své provinění a začne se kát. Aby byl Izrael k tomuto vyznání a pokání doveden, musel Bůh jako dobrý lékař pro uzdravení svého lidu zvolit tuto bolestivou léčbu - duchovní oslepnutí -, která jediná však může způsobit skutečné uzdravení.16 V čem konkrétně tato slepota a hluchota spočívá, však Órigenés nevysvětluje. Proč vlastně došlo ke zbloudění části Izraele? Touto otázkou se Órigenés blíže zabývá při objasňování smyslu Pavlovy citace 69. žalmu. Stůl, který se stal pro některé Židy “léčkou a pastí”, ztotožňuje Órigenés s Písmem svatým. “Kamenem úrazu” se pro tyto Židy stalo Písmo proto, že mu - ačkoli právě jim bylo svěřeno - nedokázali správně porozumět; jinak by totiž v Ježíši Kristu jistě rozpoznali Spasitele, jehož příchod je v Písmu předpovězen. Židé byli pohoršeni Kristovou existencí “v těle”, projevující se slabostí, utrpením a potupnou smrtí na kříži, a neuvědomili si, že právě takto se zjevila Boží moc. Pravý smysl starozákonních proroctví, který se otevřel až s příchodem Ježíše Krista, jim zůstal skryt. Órigenés však opět neopomine podotknout, že nebezpečí neporozumění Božímu slovu a jeho nehodného přijetí hrozí i křesťanům, pokud nedokážou usednout za ”stůl Boží moudrosti” v čistotě a pokání.17
V. Selhání i věrnost zákonu (Ř 11,11-15) Zůstal-li Izrael i po příchodu Ježíše Krista vyvoleným - jakkoli prozatím rozděleným - lidem, s nímž má Hospodin dále své plány, není možné se nad něj z pozice pohanokřesťanů povyšovat a hanět jej. Órigenés zjevně předpokládá, že úloha Židů v dějinách spásy se nevyčerpala prostě tím, že přijali Boží zákon a posléze nedokázali přijmout jeho dovršení (Krista), a tak – slovy apoštola Pavla - jejich selhání přineslo pohanům spásu. Nejen Židé, kteří se obrátili k víře v Krista a jichž si Órigenés obzvlášť cení, ale ani ti ostatní – ”nevěřící” - nepřestali být předmětem Boží péče a spasitelské vůle.18 Apoštol Pavel podle Órigena jistě pevně doufal, že ani Židé, kteří odmítli Krista, nejsou jednou provždy vyloučeni ze společenství Božího lidu, protože odmítl hovořit o jejich ”pádu” a připustil pouze jejich ”selhání”. Tato Pavlova distinkce Órigena přivádí k zevrubnému zkoumání rozdílu mezi ”klopýtnutím”, selháním, pochybením (offendere ac delinquere) na jedné straně a pádem (cadere) na straně druhé. Je zřejmé, v čem se tato hříšná jednání odlišují: zatímco první z obou je možné napravit, pád je už nevratný a bez naděje na záchranu. Órigenés však upozorňuje, že i slovo “padat” lze chápat dvojím způsobem. V Písmu nalezneme několik míst, kde je řeč o pádu či o provinění a odvrácení od Hospodina, po němž ovšem následuje opětovné povstání provinilce spojené s jeho pokáním, např. v Jr 8,4 nebo Př 24,16. Toto upadnutí, jež je možné napravit a po němž se lze vrátit zpět na správnou cestu, se de facto významově kryje se selháním (offensio, delictum). Vedle toho však existuje pád, který je definitivní, např. pád satana v Lk 10,18 nebo babylonského krále v Iz 14,12. Órigenés nepochybuje o tom, že apoštol Pavel možnost tohoto fatálního pádu v případě Izraele striktně odmítá. Izrael se svým selháním 15/ IV, 256n. 16/ ”To nechť je řečeno o tom, co se vztahuje ke slepotě očí, která byla - jak se zdá - dána špatně vidoucímu a nevěřícímu Izraeli jako jakýsi lék od Boha.” ”Haec, quantum ad oculorum caecitatem pertinet, quae male videnti incredulo Israel tamquam pro remedio quodam dari a Deo videtur, dicta sint.” IV, 258, ř. 12-14. 17/ IV, 259-265. 18/ IV, 266n.
26 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
podle Órigena nedostal do stavu totálního zatracení (to ostatně zřetelně vyplývá i z následujících Pavlových úvah). Židé zůstávají i nadále lidem, který má k Bohu zvláštní vztah; jsou stále Hospodinovým podílem a dědictvím, i když se na této výsadě nyní skrze Krista smějí podílet i ostatní národy.19 Důležitým - možná nejdůležitějším - dokladem trvající a nezrušitelné smlouvy mezi Izraelem a Bohem je pro Órigena zákon. Již při zkoumání Órigenova výkladu Ř 10 jsme mohli pozorovat, jak Órigenés vyzdvihl pozoruhodnou horlivost pro Boha, jíž se vyvolený lid - ať už přijal či nepřijal Krista - vždy projevoval i nadále projevuje. Nyní se k tomuto charakteristickému znaku Izraele opět vrací a ukazuje, že jedním z projevů židovské horlivosti pro Boha je úcta k Božímu zákonu a snaha jej dodržovat. Órigenés samozřejmě ví o tom, že zákon darovaný od Boha se Židům vposledku stal překážkou bránící jim přijmout zdarma danou milost v Kristu, protože je svedl k falešnému spolehnutí se na vlastní spravedlnost, avšak to nemění nic na skutečnosti, že tento zákon dál zůstává Božím zákonem a Židé mu právem věnují patřičnou pozornost. Židé nevěřící v Krista se sice mylně domnívají, že pouhým dodržováním zákona “podle těla” (tedy zachováváním takových předpisů, jako je obřízka, obětní obřady, šabat apod.) mohou dosáhnout spravedlnosti, čímž prozrazují své nesprávné porozumění tomuto zákonu. Zákon sám ovšem podle Órigena ani po Kristově příchodu nepozbyl své platnosti, stále podle něj máme (byť nikoli vnějšně, “podle těla”) utvářet náš život - vždyť i křesťan se má snažit, aby milost jemu darovaná v něm nezůstala bez účinku, a svou vděčnost Bohu má projevovat právě skutky.20 Pokud se tedy ”nevěřící” Židé zákonem stále usilovně zabývají a snaží se ho dodržovat, není již proto možné je jednoduše odsoudit. Podobají se spravedlivému, který se sice nějakým způsobem provinil, ale přece dále usiluje o spravedlnost a zbožnost a snaží se dodržovat zákon. Jestliže Bůh takovému spravedlivému dává možnost pokání a nápravy, dává ji i nevěrným Izraelcům: “Ačkoli zapřeli svého Spasitele a ty, kteří jím byli vysláni, kamenovali a pronásledovali, přece ještě mají něco, co jim zůstává. Je u nich přemýšlení nad zákonem, i když nevěří ani nerozumějí. Je u nich také horlivost pro Boha, byť nikoli na základě vědění. A proto říká apoštol, že 'neselhali tak, že by padli'...”21 Órigenés je přesvědčen, že Bůh ve své prozřetelnosti zasadil selhání Izraele do svého plánu spásy, neboť veškeré “bohatství” (divitiae) Boží milosti, které až doposud náleželo pouze jednomu lidu, je nyní otevřeno a nabídnuto celému světu, všem pohanským národům. Cílem dějin spásy ovšem není pouze spasení pohanů, kteří se skrze Krista mohou připojovat ke společenství Božího lidu, nýbrž i Židů, kteří se Krista zatím zdráhají přijmout. Pro dovršení Božího spásného díla je přímo nutné, aby v Krista uvěřila “plnost” (plenitudo) Izraele; ve společenství spasených národů rozhodně nesmí Židé chybět.22 Izraelský lid podle Órigena hraje klíčovou roli ve všech fázích dějin spásy: na jejich počátku, kdy se stal Izrael Hospodinovým vyvoleným lidem a byl mu zjeven zákon, uprostřed, kdy velká část Izraele, setrvávajíc na doslovném výkladu zákona, odmítla zjevení Boží spravedlnosti v Ježíši Kristu, i na jejich konci, kdy celý Izrael uvěří v Krista a bude znovu přijat do plného společenství s Bohem. Obrácení Izraele jakožto dovršení smíření Boha se světem bude tedy událostí eschatologickou, spojenou se vzkříšením z mrtvých a proměnou a obnovou celého pomíjitelného světa.23 19/ IV, 266-273. 20/ V, 10n (úvod); II, 16n (úvod). 21/ ”Ita et Israelitae, quamvis redemptorem suum negaverint et eos, qui ab ipso missi sunt, lapidaverint et persecuti sint, tamen habent adhuc aliquid residui. Est apud illos meditatio legis, licet non credant nec intelligant. Est apud illos et aemulatio Dei, licet non secundum scientiam. Et propterea dicit apostolus, quia non 'sic offenderunt, ut caderent'..." IV, 270n. 22/ IV, 274n. 23/ IV, 284n.
STUDIE
27
VI. “Vylomená větev” a tajemství konečného spasení Izraele (Ř 11,16-36) K otázce nevěrnosti Izraele se Órigenés ještě jednou vrací při svém výkladu Pavlova podobenství o plané a ušlechtilé olivě. Órigenés nejprve odmítá nesprávné chápání tohoto oddílu, které zmírňuje skutečné provinění Izraele: příslušnost či nepříslušnost k ušlechtilé olivě (Božímu lidu) není dána Božím předurčením či dokonce nějakou nezměnitelnou přirozeností lidských duší, směřující neúprosně buď k zavržení či ke spáse, nýbrž je výsledkem svobodného rozhodnutí každého člověka - jeho víry či nevěry. Proto je možné, že někdo sice “podle těla” náleží k izraelskému lidu jako větev ušlechtilé olivy, ale svou nevěrou od ní odpadne, stejně jako se někdo jiný naopak může k ušlechtilému stromu svou vírou připojit. Kořenem ušlechtilého olivovníku je pro Órigena Kristus, který je zároveň pravým Izraelem, na nějž mohou být naroubováni všichni, kdo v něj věří, a získat tak podíl na jeho dobrodiní.24 Dějiny spásy vstupují do své rozhodující etapy, která ještě může přinést různé zvraty. Všichni, kdo již skrze víru získali “občanství” v Izraeli, mohou totiž pro svou nevěrnost a pro svůj hřích tuto výsadu znovu ztratit. Proto by se neměli vyvyšovat nad ty, kteří byli z ušlechtilé olivy vylomeni, neboť - jak Órigenés konsekventně dodává - “…již tím, že jsi pyšný a povyšuješ se, hřešíš”25! Toto varování je, zdá se, účinnou hrází proti jakémukoli antijudaismu. Ten, kdo se povyšuje nad vylomené větve nevěrného izraelského lidu (místo aby chválil Boha za jeho milosrdenství), činí tak podle Órigena nikoli na základě Boží moudrosti, nýbrž na základě lidského vědění, které ignoruje Boží tajemství.26 Na druhé straně Órigenés zdůrazňuje, že pro Židy nevěřící v Krista je stále otevřena možnost spasení - tím spíše, že tito Židé jakožto “odpadlé větve” již součástí ušlechtilé olivy kdysi byli. “Neboť je zjevně snadnější připojit ke kořeni větve, které jsou stromu vlastní, než vložit ty, které jsou mu cizí.”27 Órigenés předpokládá, že víra pohanů u Židů vzbudí žárlivost a ti konečně rozpoznají v Kristu naplnění zákona a všech zaslíbení.28 Órigenés nikterak nepopírá platnost Pavlových slov, podle nichž se z hlediska evangelia nevěřící Židé stali “Božími nepřáteli”, protože neuvěřili v Krista. Trvá však na tom, že Boží vyvolení a všechna zaslíbení, jímž byli Židé jednou obdařeni, nelze již vzít zpět. Boží láska a dobrota nakonec zvítězí nad lidskou slabostí a hříchem: Poté, co vejde “plnost pohanů”, vrátí se na cestu spásy i “plnost Izraele”. Kdo ovšem do této plnosti nakonec bude patřit, zůstává tajemstvím vyhrazeným pouze Bohu a jeho Synu.29
VII. Závěr Órigenés ve svém komentáři k listu Římanům mnohokrát vyzdvihuje mimořádnou a nenahraditelnou úlohu židovského lidu v dějinách spásy. ”V celém komentáři … vždy znovu vystupuje do popředí jeho (tj. Órigenovo) vysoké oceňování Židů. Órigenés vidí ve starozákonním náboženství kořen jediného pravého náboženství, v zákonu skutečné zjevení, v kultu pravou službu před Bohem, ve vyvolení židovského lidu trvalou přednost. Pojmenování ‚Žid‘ je pro Órigena čestný titul, ovšem s vysokým nárokem, jemuž Židé ve své většině nedostojí.”30
24/ IV, 292-295. 25/ Nam et hoc ipso, quod superbis et exaltaris, iam peccas; IV, 296, ř. 9n. 26/ IV, 300n. 27/ …quandoquidem facilius videtur propriae arboris ramos radici suare reddere quam inserere alienos. IV, 296, ř. 23-25. 28/ IV, 300n; IV, 266n. 29/ IV, 304n. 30/ I, 48 (úvod).
28 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
Desky zákona © Petra Fischerová
Následujícími slovy Órigenés reprodukuje Pavlovo shrnující stanovisko k otázce nevěrnosti a spásy Židů, adresované pohanokřesťanům: “Stejně jako jste vy pohané kdysi nevěřili v Boha a přece vás kvůli tomu Bůh zcela neopustil, nýbrž jste jednou nakonec nalezli milosrdenství - podnětem pro to, abyste zakusili milosrdenství, ovšem byla nevěra Izraele - , tak nebudou ani ti z izraelského národa, kteří nyní neuvěřili a kvůli své nevěře byli opuštěni, takže se Boží milosrdenství přiklonilo k vám, navždy zanecháni ve své nevěře, nýbrž poté, co bude dovršena spása plnosti národů, i oni obdrží milosrdenství.”31 Stále ovšem platí: Jedinou cestou ke spáse pro pohany i pro Židy je víra v Ježíše Krista. Literatura ÓRIGENÉS. Commentarii in epistulam ad Romanos. Römerbriefkommentar. Übersetzt und eingeleitet von Theresia Heither. I-V. Freiburg im Breisgau 1990-1996. (= I, II, II, IV, V) DANIÉLOU, Jean. Órigen. New York 1955 KOCH, Hal. Pronoia und Paideusis. Studien über Órigenés und sein Verhältnis zum Platonismus. Berlin-Leipzig 1932 SCHMITHALS, Walter. Der Römerbrief. Ein Kommentar. Gütersloh 1988 Mgr. Ondřej Kolář, Th.D je teolog, farář Českobratrské církve evangelické (ČCE) v Praze 8-Kobylisích a překladatel. 31/ Quia sicut vos gentes quondam non credebatis Deo nec tamen idcirco penitus reliquit vos Deus, sed aliquando ad ultimum misericordiam consecuti estis – occasio tamen conferendae in vos misericordiae populi Israel incredulitas exsistit -, ita etiam hi, qui nunc de populo Israel non crediderunt et pro incredulitate sua dereliciti sunt, ut ad vos Dei misericordia flecteretur, non usquequaque relinquentur in incredulitate sua, sed posteam plenitudinis gentium fuerit impleta dispensatio, etiam ipsi misericordiam consequuntur. IV, 312, 6-15.
STUDIE
29
Střípky z partnerství s církví v Jižní Koreji Joel Ruml
I. Zdroje poznání Důvod mé poslední cesty do Jižní Koreje na počátku listopadu 2013 byl dvojí. V prvé řadě jsem se měl zúčastnit jako zástupce členské církve Světové rady církví (SRC) jejího Valného shromáždění (VS), které se po sedmi letech konalo v korejském Busanu (30.10.-9.11.2013). Moje cesta do Busanu však byla také podporována partnerskou Presbyterní církví v jižní Koreji (PCK), proto několik dní před zahájením VS SRC jsem strávil v soulském Gwacheon sboru této církve. Při jednom z nedělních shromáždění jsem tam také kázal, absolvovali jsme společně s dalšími dvěma delegáty ČCE několik rozhovorů s představiteli sboru, duchovními i laiky a pochopitelně i navštívili některé z jejich mnoha sborových aktivit. V Presbyterní církvi v Koreji jsem byl již po třetí. Jednou to byla účast při synodu církve doplněná o návštěvy některých sborů s kázáním a vyprávěním o naší tradici, historii a životě. Podruhé jsem se účastnil velkoryse a jedinečně pojaté konference při příležitosti 10. výročí úmrtí faráře PCK Kyung-Chik Hana (1902-2000), nositele Templetonovy ceny z roku 1992. Tuto konferenci pořádal sbor Youngnak Presbyterian Church v Soulu, který tento pan farář v roce 1945 zakládal a učinil jej později centrem pomoci severním Korejcům, případně i útočištěm těch, komu se podařilo přeběhnout ze severu na jih. Také tato návštěva přinesla zajímavé zkušenosti přispívající k poznání života jak církve a křesťanů v Koreji, tak i to, jakou roli hraje rozdělení poloostrova v životě Korejců.
II. Mezi svými a přitom v neznámu Hosta z té části civilizace, která je poznamenána sekularizací, v Koreji řada věcí překvapí. Pochopitelně v první chvíli jsou vnější rozdíly těmi nejpodstatnějšími. Kráčíme sice všichni ve stopě reformačního křesťanství, ovšem s rozdílným zápalem a očekáváním. Proto vás překvapí (nebo dojme) nadšení, se kterým přicházejí Korejci ke každodenním modlitbám ve sboru, ještě dříve než jdou ve všední den do práce. Překvapí i dojme vás mohutnost zpěvu při sborových shromážděních, spontaneita jejich prožívání víry a pochopitelně i promítání se korejské kultury do života jednotlivých sborů. Našinec dokáže vlastně snadno vše ohodnotit, souvisí to s charakterem misie, která do Koreje vstoupila prostřednictvím amerických misionářů na konci 19. a začátku 20. století. Byla to doba probuzení, která je znát v tradicích některých církví i u nás a v Evropě. Proto se nikdo nesmí divit i větší míře důrazu na morálku, zvlášť u starší generace křesťanů. Znatelné však je i něco jiného, což nakonec je také zajímavým podnětem pro hosta ze sekularizované Evropy. S jistým steskem v hlase mi to říkalo několik členů různých sborů, že růst korejských církví se více méně stabilizoval na jednotkách procent, není již tak obrovský, jak tomu bylo ještě před několika lety. Navíc se čím dál intenzívněji projevuje vliv svobody, kterou do přísně patriarchálně a hierarchicky formované společnosti začíná vnášet mladá generace. Studenti čím dál více studují v Americe a dalších částech světa, rychle přijímají jiný způsob života, aby se dostávali do napětí s tím, co vládne u nich doma. V rozhovorech jsem se setkal s postesknutím, dnes už netajeným, že někteří mladí se nechtějí podvolit autoritě např. pastora ve sboru, která je obrovská. Výsledkem toho je, že odmítají chodit do kostela. Zvědavost, jaký bude další vývoj v křesťanských společenstvích jižní 30 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
Koreje, je také jedním z motivů, který mě zvláštním vnitřním poutem spojuje s tamní tradicí, církví i kulturou. Přesto však tradice je stále silná a nosná. Proměna Koreje bude dlouhá a uvážlivá, jak čím dál více bude do jejího života vstupovat „import“ zkušeností mladé generace se životem jinde. Neříkám, že bych se v takto formované společnosti cítil nepříjemně. Ale tak trochu oklikou přecházím k charakteru tamní společnosti. Ta souvisí s historií. A také souvisí s mým dalším cestováním po Koreji, a sice do Busanu, kde se konalo X. Valné shromáždění Světové rady církví.
III. Valné shromáždění po korejsku Setkání VS je mohutné, čítá téměř tisíc delegátů s hlasovacím právem, další tisíce hostů, přidružených delegátů a pochopitelně i pořadatelů a stevardů. Že šlo spíše o událost církevně-společenskou, je zřejmé, možná jde také o událost církevně-politickou, kdy se tato instituce snaží udržovat své prestižní postavení ve světovém kontextu. Ovšem vnitřní procesy samy o sobě tuto vůli oslabují, ale o to na tomto místě nejde. Toto Valné shromáždění by nebylo možné uskutečnit bez obrovské a jedinečné podpory řady korejských členských církví. Muže a ženy v pořadatelských službách jsme potkávali na každém kroku, vždy usměvavé a připravené pomoci. Bylo znát, že organizace takového shromáždění je snazší ve chvíli, kdy vládne faith and order (víra a řád) v těsném sepjetí. Líbila se mi tato praktická ukázka fungující laskavé a korektní disciplíny, člověk se v jejím rámci pohybuje daleko jistěji, ovšem má to i svou negativní podobu, kterou zmíním. Nedílným projevem zbožnostní mozaiky v Koreji byl jev, který nás provázel po celou dobu konání VS. Konferenční harcovníci, které baví putovat po světě a účastnit se takových podniků, pravili, že to sice také nezažili, ale příliš je to , jak se mi zdálo, nevzrušovalo. Pro mě to bylo frustrující procházet na jednotlivá jednání kolem demonstrujících členů mírně fanatických a fundamentalistických křesťanských denominací. Ti nás svými transparenty přesvědčovali o tom, že SRC je dílo ďáblovo a že ohrožuje křesťanství v Koreji apod. Velice obětavě nás doprovázel jeden student teologie, který se šikovně stranil toho ukazovat se na veřejnosti, protože na druhé straně demonstrovali jeho rodiče. To, co na mě působilo hodně smutně, byla skutečnost, že jsem byl poprvé v životě v situaci, kdy jedny křesťany od druhých dělila policie a někdy s použitím těžké obrněnecké výbavy. Vůči nám, evidentním cizincům, se ti „protestanti“ chovali chápavě. Ovšem na ty své, zvlášť když bylo patrné, že jde např. o oficiální hosty VS z vedení nějaké korejské společenské, církevní a politické instituce, neváhali zamířit kelímky nudlí. Jednou jsem trochu rozzlobil jednoho zapáleného kazatele proti SRC, když jsem si ho fotil. V té chvíli policie zabránila tomu, aby se ke mně dostal. Ale i toto byla zkušenost a obraz toho, jaká je zbožnostní mapa jižní Koreje.
IV. Doplňkový a osvětový program Valného shromáždění Protože celé Valné shromáždění trvalo téměř deset dní, víkend posloužil jako dělítko. Program pro sobotu a neděli připravily domácí církve. Nabídly více jak třicet tematických výletů, pochopitelně největší skupina odjela na oba dny do Soulu, v rámci té cesty její účastníci navštívili také demilitarizovanou zónu. Protože jsem v Soulu při svých cestách strávil hodně času a DMZ jsem měl možnost také navštívit, zůstal jsem v Busanu a rozhodl se pro cestu do Adongu („The Capital of Corean Mental Culture“), kde šlo o téma Křesťanství a konfucianismus. Definice místa jako hlavního sídla korejské duchovní kultury souvisí s historií dlouhou téměř 5000 let. Adong je největší město té oblasti, vzdálené asi 200 km severovýchodně od Busanu. Provincie se jmenuje Gyeongsangbuk-do. V tomto regionu nelze vynechat STUDIE
31
návštěvu obydleného skanzenu, zařazeného do světového dědictví UNESCO, vesnici Hahoe. Protože se jedná opravdu o oblast s kulturně dlouhou historií a tradicí, pyšní se návštěvami takových osobností, jako je královna Alžběta nebo president George Bush. Návštěva sboru PCK v Adongu byla spojena s prezentací kraje, sboru a také se zajímavým výkladem o historii a vzájemném působení původních náboženství (především šamanismus a konfucianismus) a křesťanství. V mnohém to osvětlilo leccos z odlišností Koreje, kterých si host všimne.
V. Křesťanství a konfucianismus V Adongu začala křesťanská misie působit zhruba před sto lety. Růst byl zřetelný, dnes je tam přes dvěstě sborů a 110 tisíc křesťanů, to je asi desetina populace. Náboženská historie regionu souvisí se šamanismem, který byl postupně střídán konfucianismem. Ten vůči křesťanství zachovával respekt, proto nelze mluvit o tom, že křesťanství vystřídalo konfucianismus, spíše lze mluvit o vzájemném prorůstání. Existují svědectví o tom, jak hluboce misionáři respektovali mentalitu obyvatel regionu a dávali to najevo např. změnou anglického jména na korejské. Byl to způsob, jak oslovit evangeliem tamní populaci. Výhodou pro misijní působení bylo pochopitelně také to, že konfucianismus se svým patriarchálním základem a smyslem pro hierarchičnost, tvořil plodný základ pro přijetí křesťanství. Následovat Krista a rozumět svědectví o jeho spáse nepožadovalo měnit od základu svou duchovnost. Cesta tohoto filosofického směru kladla nárok na život v souladu s božskou vůlí, důležitý je jeho kladný vztah ke světu, ovšem výrazný je též důraz na řád. Tento filosofický směr je silně patriarchální, výchovu dětí rozlišuje podle pohlaví dítěte, mužský potomek je pochopitelně vychováván jinak než dívka, která byla „odsouzena“ pro život v rámci domácnosti. Setká-li se takový směr s novým náboženstvím kalvínského typu, nemůže nedojít k vzájemnému sblížení a prorůstání. Pochopitelně, že nelze na několika řádcích pospat tak bohatý svět konfucianismu a jeho setkávání s křesťanstvím, pokouším se pouze naznačit, jakým způsobem bylo možné uskutečnit přechod od filosofického směru k novému náboženství. Právě také díky konfuciánské minulosti plyne pro nás až neuvěřitelná úcta, kterou má v Koreji podřízený vůči nadřízenému, žena vůči muži, v církvi její člen vůči duchovnímu. Když jsem v jednom sboru kázal, řekli mi, že na závěr bohoslužeb mám počítat s tím, že mi odcházející muži podají ruku, ženy nikoliv. Pokud já jsem některé ženě ruku podal jako první, přijala ji, nicméně se značnou zdrženlivostí.
VI. Otevřená budoucnost Jisté obtíže vyplývají z toho, že se úcta ani respekt nedají vynutit ani nařídit. Se starší generací postupně mizí takové ustálené rysy korejské společnosti. Mládež přestává automaticky přijímat autority, které mají být autoritou pouze svým postavením, věkem nebo povoláním. Nejde o to, zda mladí lidé autoritu uznávají či nikoliv, nýbrž o to, že přijatelná autorita je ta nastolená přirozenou cestou, jinak řečeno autorita zasloužená. Druhým problémem, nahlíženo křesťanským pohledem, je tlak na všechny, od základní školy dál, aby byli dobří, aby uměli soutěžit, prosazovat se, triumfovat. Aby nebyli průměrem. Zatímco ve standardních poměrech to může mít pozitivní význam, není jasné, jak se s tímto směrem vypořádá člověk, který není úspěšný, který nestačí a dostává se na okraj. Jakkoliv je takový přístup k životu vlastní značné části civilizace, otázkou je, zda má být vlastní i v církvi. Řešení a přístupy jsou různé. V jednom sboru jsme se setkali s případem nedávné sebevraždy mladého studenta, člena sboru, z důvodů, že nestačil tomuto modernímu nároku. Jde tedy o otázku velice aktuální, se kterou budeme mít ve všech částech světa ještě mnoho co činit.
32 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
Další skutečnosti, se kterými se tam setkáte, jsou do jisté míry obdobné, nebo takové, kterým rozumíte. Například si nemůžete nevšimnout, že spotřeba alkoholu v Koreji také roste, protože alkohol i tam funguje coby ventil řešící vnitřní napětí. Další věcí je jistá potřeba vyjasnit si vztah k budoucnosti rozdělení poloostrova, ale i rodin. Jsou Korejci, kteří si velice přejí, aby se poloostrov sjednotil. Ovšem vědí, že to nebude jednoduché. Zatímco jiní tuší, kolik obtíží takové sjednocení přinese. Že to bude na jejich účet, coby příslušníků bohatší části národa, jim je zřejmé, proto se k možnosti sjednocování staví zdrženlivě. Ovšem nedovedu posoudit, jak jsou procentuálně zastoupeny tyto přístupy v rámci celé jihokorejské populace. Zajímavé je rovněž to, že se početní růst hlásících se ke křesťanství výrazně zpomalil. To je pro mnohé církevní činovníky něčím překvapivým až nezvyklým. Středoevropan se zdá být v takových souvislostech vcelku doma. My jsme spíše naučeni být v defenzívě. Nás by tady daleko více zaskočilo, kdyby došlo ke skutečnému a opravdovému růstu zájmu o naši víru. Na to jsme připraveni ještě méně než Korejci na jistou stagnaci početního růstu.
VII. Partnerství přes půl světa Považuji partnerský vztah mezi PCK a ČCE za cennou příležitost setkat se s dopadem víry v Boha a následování Krista, jak jsou jimi formovány vlastně první generace křesťanů. V Koreji se intenzívněji žije s křesťanstvím zhruba 100 let, to jsou asi čtyři generace lidí. Dílo mají za sebou obrovské. My naproti tomu žijeme ve více jak tisícileté křesťanské tradici. Možná, že ještě většina členů naší církve jsou lidé, kteří pocházejí z evangelických rodů a skutečnost dlouhého života s evangeliem, ubírá na spontaneitě, radosti nebo entusiasmu z takové skutečnosti, že člověk je přijímán, že má důstojnost a že se mu díky Kristu navrací ztracené lidství. Víra v Krista je nám až příliš dobře známá, až příliš osvojená. Není divu, že právě v našem prostředí mohou vznikat vtipy typu: Když přišel jeden význačný systematik do nebe a byl na vstupním rozhovoru u Boha, rozhovor trval neobvykle dlouho. Petr to u dveří nevydržel, podíval se klíčovou dírkou a uviděl tam Pána Boha, sedícímu naproti povídajícímu teologovi, Bůh měl hlavu ve dlaních a vzdychal: Já si nerozumím! Ano, víra v Boha ve staré Evropě není překvapením ani úžasem, je normálním základem morálky, základem duchovního bohatství; je zkrátka normální. Tak normální, že si s ní děláme, co chceme a dovedeme se s ní dobře vypořádat, když nám klade nepříjemné otázky, nebo nás vede do nečekaně nových situací. Tak tomu v Koreji není. Stojí za to tam jet, těšit se spontánní radosti z víry a zakázat si střízlivost úsudku říkajícího že také poznají to, co my. Je pravda, že sekularizace se nevyhne ani Koreji. Ale naše partnerství nás může vzájemně obohacovat: oni nás tím, co my už nemáme a my je tím, co ještě neznají v celé šíři a dopadu. Domnívám se právě v této souvislosti, že je ne zcela využita možnost, aby studenti teologie absolvovali výměnné studijní pobyty, protože to je právě ta úroveň vzájemného poznání, sdílení a obohacení. Půda pro to, aby studenti ETF UK studovali v Seoulu na Presbyterian University and Theological Seminary (PUTS). O této možnosti již několikrát bylo jednáno, možnosti existují a zdá se, že by se jeden ze studentů PUTS mohl letos na podzim stát v Praze průkopníkem na této cestě hlubší vzájemnosti a partnerství. Stojí za to navštívit tamní bratry a sestry a sledovat jejich život a těšit se z toho, že existuje řada věcí, které sdílíme společně, a to i tehdy, když si příliš nerozumíme. Proto jsem velice vděčen za několikerá autentická setkání s laskavými a milými lidmi, s pojetím křesťanské víry v jižní Koreji, s jejich historií, kulturou, v posledu i zážitky spojené se stravou a stolováním jsou úžasné. Mgr. Joel Ruml je synodním seniorem Českobratrské církve evangelické STUDIE
33
Na chvíli v Asii Alexandra Hauserová
Díky vstřícnosti řady lidí v Jižní Koreji i doma v Čechách jsem loni na podzim poprvé opustila starou dobrou Evropu a vydala se spolu s Milanem Balahurou na zkušenou na druhý konec světa. Téměř doslova – časový posun oproti domovině byl 8 hodin a mně záludnost života v jakési časové smyčce udivovala až do návratu. Snad nejhorší to bylo ve chvíli, kdy v České republice probíhaly volby – my na Východě už jsme měli dávno odvoleno a čekali jsme dlouho do večera na výsledky sčítání hlasů z domácích volebních uren. Do Jižní Koreje jsme odcestovali s Milanem společně, program na místě jsme však měli často individuálně přizpůsobený (velmi pečlivě) oblastem, kterým se ve své službě věnujeme. Několik dnů po našem příletu za námi přijel bratr synodní senior, Joel Ruml a společně jsme strávili několik dní v Gwacheonu a Busanu. Na mě pak čekal návrat do Soulu a cesta domů. Můj skok do Asie byl vážně jen na chvíli. V Jižní Korei jsem strávila 14 dnů, které byly nabité nejrůznějšími zážitky, barvami, chutěmi, vůněmi, setkáními, zkrátka vjemy všeho druhu. A přece to byl jen zlomek času, ve kterém se těžko dalo poznat, jací Korejci a jejich země i kultura vážně jsou. Proto jen střípky a dojmy: K = křesťané: tvoří asi 50% těch, kteří se v Jižní Koreji hlásí k nějakému náboženství. Kostely tu najdete bezmála na každém kroku. Menší i veliké, často velmi moderní a postavené na míru potřebám místního společenství. Více než polovina korejských křesťanů jsou protestanti, rozdělení do celé řady církví, snad také díky tomu, že řada misionářů, kteří sem koncem 19. a začátkem 20. století zamířili, byla z USA a z protestantského prostředí. Misie je také jedním z úkolů, které korejští křesťané berou velmi za svůj. Setkala jsem se hned se dvěma misijními skupinami, jedna z nich byla opakovaně v Čechách a na Slovensku. Její členové si větší část cest platili sami, v rozhovoru zaznělo, že oni jsou křesťané díky nasazení a obětavosti misionářů, proto se snaží tuto štafetu předat dál. V Gwacheonu jsem byla svědkyní několika aktivit pro studenty a mladé lidi, které měly za cíl pozvat do sboru jejich přátele nebo spolužáky. Zaujala mě zejména talentová soutěž, která mladým lidem nabízela možnost předvést, co umějí a čemu se věnují, a také získat prostory a prostředky pro další rozvoj a růst. Ostatní akce byly misijní mnohem explicitněji. Křesťané, se kterými jsem se měla možnost osobně setkat, svou víru intenzivně žili a ve svém společenství byli co možná aktivně zapojeni do některé z mnoha služeb. Nepodařilo se mi však rozklíčovat, zda velká ochota věnovat svůj volný čas, prostředky i energii jsou typickým znakem jen křesťanů nebo spíše typickým znakem zdejšího obyvatelstva jako takového. O = ohromující: v Koreji je řada věcí, které působí tímto dojmem (nebo se jím alespoň působit snaží). Ohromil mě Soul se svými více než 10 miliony obyvatel. Vzdálenosti tu nemá moc smysl vyjadřovat v kilometrech, spíše v časových údajích – kdo zažil zácpu v takovém městě, pochopil, že věci jsou tu zkrátka nějak jinak... O spleti linek veřejné podzemní i nadzemní dopravy ani nemluvě. Při zkoumání těžko srozumitelné cedule s informacemi o tarifních zónách a jízdném jsem si ale uvědomila, že podobnou nesnáz jako my v Soulu a Busanu má nejspíš leckterý zahraniční návštěvník Prahy nebo i Brna. I zde totiž najdete většinu informací pouze v češtině, která je srozumitelná málokomu, a ty sporé anglické či jinojazyčné spíše matou než radí... 34 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
Můj docela první ohromující zážitek z Jižní Koreje byl pohled z letadla na most z ostrova Incheon na pevninu. Zprvu jsem doširoka otevřenýma očima zírala vlastně skoro na vše kolem. Na to, kolik je v gwacheonském sboru členů. Na technickou vybavenost nejrůznějších kostelů i teologického semináře. Na četnost setkání nejrůznějších skupin ve sboru. Na to, že se korejští křesťané scházejí k ranním modlitebním shromážděním každý den již v 5:00. Na to, jak obětavě a intenzivně se řada z nich do života sborů zapojuje. Na to, kolik učitelů a dětí se schází k dětským nedělním bohoslužbám. Na to, jaké mají sbor zázemí a možnosti. Ale třeba také na to, že bohoslužby v Gwacheonu společně celé rodiny slaví jen jednou v roce... R = rozdíly: Jižní Korea je z mého pohledu jiná. Jiná než Česká republika, jiná než země, které jsem doposud navštívila. Lidé tu hodně pracují. Jinak hodně než my v Evropě, zdálo se mi. Víc. Kolega farář mluvil o tom, že má pravidelně volno v pondělí, ročně si může vzít asi týden až dva dovolené. Vlasy se mi ježily hrůzou na hlavě, když jsem se ptala, co na to farářské rodiny. Odpověď nebyla příliš konkrétní, ale nezastírala, že je to problém. Když jsme s mým průvodcem (farářem, jehož práce se soustředila především na děti) mluvili o možnostech práce s dětmi, překvapilo jej, že v našem prostředí máme možnost pořádat dětské tábory nebo kurzy pro mládež. Korejské prázdniny nejsou příliš dlouhé a pro děti i rodiče je to vzácný čas, kdy mohou být spolu. Postupně jsem nabyla dojmu, že se veškerá sborová činnost odehrává velmi strukturovaně a přísně odděleně podle věkových kategorií. Tuto domněnku mi potvrdili i sami faráři. Pochopila jsem, že je to dáno především velikostí sborů, kde není problém najít řadu dětí či dospělých v podobném věku. Když pomyslím na potíže, které někdy působí kloubení programů pro menší a větší děti nebo pro dorost a odrostlejší mládež, říkám si, že je v tom jistě řada výhod. Zároveň ale i jedna poměrně velká nevýhoda: lidé ve sborech – zejména těch větších se napříč věkovými kategoriemi neznají. Pro mě osobně je to velké téma i v mém domovském sboru, který se co do velikosti s těmi většími korejskými vůbec nedá srovnávat. Dalším nepřehlédnutelným rozdílem, se kterým jsem se v Koreji oproti svému vlastnímu kontextu setkala, byla určitá hierarchie ve společnosti a veliká úcta mladších lidí ke starším. Překvapilo mě, že ji šlo pozorovat i mezi mladými lidmi, které od sebe dělilo jen pár let. O tomto rysu společnosti mluvili Korejci jako o tradici, ti mladší někdy s lehkým despektem. Leckdy jde možná spíše o úctu povinnou než o skutečný respekt. E = elektronika: s tou se lze v Jižní Koreji setkat na každém kroku. Nezažila jsem jediné bohoslužby, které by se obešly bez snímání kamerami a přenosu pomocí dataprojektoru na velké projekční plátno. Stejně tak jsem nezažila jediné setkání dětské skupiny, kde by učitel/ka neměli k dispozici mikroport. Sbory jsou po této stránce velice dobře vybavené, ale co víc, technika je tu používána samozřejmě, s jistotou a skutečně ku pomoci. Nemůžu nevzpomenout moment, kdy jsem na bohoslužbách pro děti v Soulu sledovala asi čtyři desítky dětí kolem 7 let, jak bez dechu sledují video pouliční performance Ódy na radost, kterým pan farář velmi smysluplně doplnil kázání o radosti ze společenství. Malý otazník jsem si v duchu zavěsila nad četností využívání projekcí při kázání – v některých sborech jsou prý projekce jejich samozřejmou součástí. Jsou ještě zdejší křesťané, ti malí i ti velcí, schopní soustředit se pouze na slovo? Není to trochu úlitba dnešní „klipovité“ době? Šokem pro mě byla korejská kultura používání mobilních telefonů a nejrůznějších „chytrých“ zařízení. Poprvé v životě jsem viděla 3D navigaci, zároveň jsem však také poprvé v životě viděla vagón soupravy metra, kde na trase osmi stanic nepadlo jediné slovo a nezašustila jediná papírová stránka novin nebo knihy, protože všichni bez rozdílu, mladí, staří, studenti i senioři zírali každý na svou malou nebo STUDIE
35
větší obrazovku. Z toho mi bylo úzko. A o již hluboce zakořeněném zvyku fotit či natáčet si dění kolem bez ohledu na sílu momentálního prožitku nebo na vhodnost situace už raději pomlčím. A = architektura: ve městech se budovy šplhají do závratných výšin, neb metr čtvereční určený k zástavbě se s ohledem na celkovou rozlohu země platí snad ryzím zlatem. Pokud je potřeba stavět mezi domy, jeřáb se pro jistotu ukotví i ke vznikající stavbě a vypadá, jakoby na ní byl přisátý co komár na dobytčeti. Na druhou stranu uprostřed prominentní čtvrti v centru Soulu najdete obrovský areál královského paláce Gyeongbokgung, který si hoví rozložený mezi prosklenými věžemi burzovních center. Ulice jsou zahlcené reklamami, velkými obrazovkami, blikajícími nápisy a chuchvalci drátů elektrického vedení. Ale to vše je velmi fotogenické a svým způsobem také nesmírně půvabné. Moje korejská cesta byla krátká, ale díky 8000 km, které mě dělily od mého vlastního životního kontextu, jsem v Koreji měla možnost podívat se na něj s dostatečným odstupem a třeba jej i srovnat s tím asijským. Díky tomu jsem si o dost jasněji uvědomila, čeho si na své kultuře (zemi, domácí církvi, sboru) vážím, v čem bych neměnila, v čem jsme naopak příliš opatrní nebo pozadu, eventuálně, co by se změnit dalo. Chtěla bych touto cestou ještě jednou poděkovat všem, kdo mi tuto jedinečnou zkušenost umožnili. Alexandra Hauserová je farářkou ČCE v Brně II.
36 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
„Bože života, veď nás ku spravodlivosti a pokoju!“: Valné zhromaždenie SRC a Globálny ekumenický teologický inštitút v Busane 2013: Správa a reflexia Pavol Bargár
Na prelome októbra a novembra (30.10. – 8.11) 2013 sa v juhokórejskom Busane uskutočnilo ďalšie valné zhromaždenie Svetovej rady cirkví (SRC). Išlo už o desiate podujatie svojho druhu, ktoré bolo tentokrát venované téme „Bože života, veď nás ku spravodlivosti a pokoju“. Téma bola, ako je zrejmé už na prvý pohľad, koncipovaná ako modlitba, a preto významne formovala ráz nielen prednášok, seminárov či plenárnych zasadnutí, ale i bohoslužobných stretnutí a biblických hodín, ktoré predstavovali organickú súčasť celého podujatia. Valného zhromaždenia sa zúčastnilo okolo 3500 účastníkov z členských cirkví SRC, ako aj partnerských organizácií. Na jednom mieste sa tak pri spoločných modlitbách, speve, štúdiu Písma, počúvaní prednášok, diskusiách nad rozmanitými témami, ale aj pri jedle či počas trávenia voľného času stretli kresťania z celého sveta, ženy i muži, starší i mladší, ordinovaní i neordinovaní, ľudia s teologickým vzdelaním i bez neho, zástupcovia prakticky všetkých vetiev kresťanstva. Ako hostia či pozorovatelia boli pozvaní i vyznávači iných náboženstiev či ľudia bez vyznania. Celé podujatie okrem ústrednej témy do obrovskej miery ovplyvňoval i kontext, v ktorom sa konalo. Hostitelia sprostredkovali účastníkom skúsenosť nielen s kórejskou kultúrou, zvykmi či výborným jedlom, ale predovšetkým im priblížili i radosti, problémy a výzvy, ktorými žije súčasné kórejské kresťanstvo. Pre mnohých Kórejčanov, kresťanov i nekresťanov, predstavuje veľkú bolesť desaťročia trvajúce rozdelenie Kórejského polostrova. Avšak, hoci mnoho jednotlivcov, organizácií i cirkví z Južnej Kórei túži po opätovnom zjednotení južnej časti so severnou, aktívne sa angažuje v procese zbližovania a modlí sa za skutočný a definitívny mier, je potrebné povedať, že mnoho Juhokórejčanov, predovšetkým z mladšej generácie, vníma eventuálne zjednotenie ako brzdu v rozmachu svojej vlasti a ohrozenie vlastnej životnej úrovne. Snáď žiadnemu účastníkovi valného zhromaždenia – a vďaka médiám ani mnohým ľuďom, ktorí sa podujatia osobne nemohli zúčastniť – neunikol veľmi zaujímavý a zvláštny pohľad na desiatky, niekedy dokonca i stovky ľudí zhromaždených pred kongresovým centrom, v ktorom sa valné zhromaždenie konalo. Išlo o kresťanov z kórejských cirkví, ktoré nie sú členmi SRC. Títo sa na tomto mieste dennodenne počas trvania zhromaždenia schádzali k modlitbám a pokojným (i menej pokojným) demonštráciám proti SRC. Tvrdili, že SRC kvôli jej údajnej podpore komunizmu, homosexuality a náboženského pluralizmu nevnímajú ako kresťanskú organizáciu, ale práve naopak, ako niečo, čo „zabíja kórejské cirkvi“. K takejto demonštrácii došlo v dejinách konania valných zhromaždení SRC vôbec po prvýkrát. Okrem iného to poukazuje na obrovskú pestrosť a rozmanitosť, ale i bolestné rozdelenie súčasného kórejského kresťanstva. Ďalším určujúcim prvkom celého valného zhromaždenia bol kórejský koncept madang. Ide o priestor vnútorného dvora tradičnej kórejskej domácnosti slúžiaci k rozhovorom a prijímaniu hostí. Madang STUDIE
37
býval vlastne srdcom tradičnej kórejskej domácnosti, centrom rodinného i spoločenského života. Bol harmonicky začlenený do celkovej architektúry domu a keďže bola do neho zakomponovaná aj zeleň a voda, poskytoval i určitú spätosť s prírodou. Madang bol tiež srdcom valného zhromaždenia v Busane. Obrovská hala naaranžovaná à la madang poskytla zázemie pre tvorivé dielne, pódiá, či výstavné a informačné stánky cirkví, misijných organizácií, neziskových združení a vydavateľstiev, ktoré mohli účastníci navštevovať počas celej doby trvania podujatia. V „madangovom“ štýle prebiehalo i jedno z plenárnych zasadnutí valného zhromaždenia, keď účastníci panelu viedli priateľský dialóg pohodlne usadení na lavičkách v príjemnom prostredí tradičnej kórejskej domácnosti. Ba čo viac, je možné povedať, že vlastne celé Valné zhromaždenie bolo jedným veľkým „madangom“ – priestorom pre otvorený a bezpečný rozhovor medzi rovnocennými partnermi, medzi sestrami a bratmi. Formatívnym prvkom valného zhromaždenia však bol nielen kórejský, ale i širší ázijský kontext. Hlavne do koncepcie plenárnych prednášok sa premietli špecifické témy a výzvy charakteristické pre Áziu ako kontinent i pre život ázijských kresťanov. Chudoba, vykorisťovanie, drancovanie ľudských i prírodných zdrojov, nesloboda, kastový systém či útlak na jednej strane, ale i nesmierne duchovné a kultúrne bohatstvo, fascinujúca rozmanitosť, prírodné krásy a nesmierny potenciál na druhej strane – to boli témy, ktoré sa počas valného zhromaždenia opakovane objavovali v prednáškach i diskusiách. Ázijskí kresťania, aj keď žijúci vo väčšine prípadov v postavení minority, sa – spolu s kresťanmi z afrického kontinentu – stávajú novou dynamickou veličinou v rámci svetového kresťanstva a celkom oprávnene sa hlásia o slovo aj pri utváraní „agendy“ cirkvi 21. storočia. Z ich hlasov je jasne cítiť túžbu po spravodlivosti, pokoji a živote v plnosti pre všetkých, ako aj kritiku štruktúr, systémov a kultúr, ktoré takýto život hatajú a podporujú nerovnosť a bezprávie. Táto kritika potom spravidla berie na seba konkrétnu podobu hlasov ozývajúcich sa proti globálnemu kapitalizmu a hospodárstvu voľného trhu. A práve tohto bodu sa týka moja kritická pripomienka. Niet samozrejme žiadnych pochýb o tom, že vyššie uvedená prorocká kritika štruktúr bezprávia a útlaku je legitímna a žiadaná; kresťania po celom svete by mali pozdvihovať svoje hlasy nielen proti osobnému, ale i štrukturálnemu hriechu. Ako však bolo počas valného zhromaždenia zrejmé, táto kritika takmer výlučne zostávala len na úrovni kritiky bez toho, aby ponúkala nejaké konštruktívne riešenie. Inými slovami, novodobí proroci neponúkali konkrétnu víziu alternatívneho spoločenského, ekonomického či politického usporiadania. Časté opakovanie rovnakých tvrdení a fráz navyše otupovalo kritický osteň a mohlo v účastníkoch vzbudzovať otupenosť voči inak absolútne zásadnej téme. Ba čo viac, keďže vyššie zmieňovaný kritický postoj voči súčasnému ekonomickému poriadku je, ako sa zdá, v zásade „vstupenkou“ do ekumenického hnutia, na myseľ prichádzajú otázniky nad budúcnosťou ekumenizmu. Aby mi bolo správne porozumené: týmto nechcem vôbec obhajovať globálny kapitalizmus a neoliberalizmus, ale som presvedčený, že je absolútne kľúčové, aby v spoločenstve kresťanov existoval bezpečný priestor pre alternatívne hlasy – a to nielen v tejto, ale aj v akýchkoľvek iných záležitostiach. Takýto prístup nielenže svedčí o kresťanskej láske a inkluzivite, ale aj poskytuje nádej na konštruktívne riešenie problémov. Posledným bodom, ktorý by som chcel v súvislosti so samotným valným zhromaždením zmieniť, je téma misie a evanjelizácie. Veľkou udalosťou v oblasti misie a misiológie bolo vydanie nového prehlásenia SRC venovaného misii a evanjelizácii, Spoločne k životu. Tento vynikajúci a inšpiratívny dokument, ktorý – ako sa zatiaľ javí – bude mať širšiu sféru vplyvu než „len“ tú v rámci členských cirkví SRC, bol oficiálne predstavený práve počas busanského zhromaždenia. A je potrebné povedať, že sa dočkal nadšeného prijatia. Téme misie bolo venované i jedno z piatich hlavných plenárnych zasadnutí a išlo, podľa môjho názoru, o jednoznačne najlepšie plenárne zasadnutie. Jedno z cca. 20 „ekumenických rozhovo38 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
rov“ (t.j. seminárnych pracovných skupín) bolo venované dokumentu Spoločne k životu a ďalšie zase samostatne téme evanjelizácie. Za zmienku stojí skutočnosť, že ekumenický rozhovor nad novým dokumentom o misii a evanjelizácii mal najvyšší počet účastníkov vôbec. Skutočnosť, že téma misie sa opäť po 20 rokoch dostala do oficiálnej agendy valných zhromaždení SRC, je veľmi povzbudivá a vyvoláva veľké nádeje nielen v ekumenických kruhoch, ale i v rámci celej rodiny kresťanov ako takej. Aj keď valné zhromaždenia SRC majú históriu už od roku 1948, stalo sa po prvýkrát, že súčasnou jedného z nich bol aj Globálny ekumenický teologický inštitút (GETI). Jeho cieľom, podľa samotných autorov koncepcie, bolo vytvoriť „priestor pre formáciu (nových) ekumenických predstaviteľov, intenzívne teologické vzdelávanie a vzájomný dialóg“. Išlo o iniciatívu programu SRC pre ekumenické teologické vzdelávanie (ETE) v spolupráci s Ekumenickým inštitútom v Bossey a sieťou partnerských teologických škôl a ich združení z Kórey i celého sveta, ktorá priviedla dohromady viac než 150 pokročilých študentov teológie z celého sveta a z rozmanitých cirkevných tradícií. Účastníci – ženy i muži, prevažne mladší, no i starší vekom, študenti na magisterskej úrovni, doktorandi, postdoktorskí bádatelia, pedagógovia, ordinovaní i neordinovaní pracovníci cirkví či misijných, charitatívnych a ľudskoprávnych organizácií, reformovaní, luteráni, anglikáni, ortodoxní východného i orientálneho rítu, baptisti, metodisti, katolíci, letniční/charizmatici, evanjelikáli, ako aj členovia nezávislých a domorodých cirkví, resp. spoločenstiev, ktoré vzišli z radikálnej reformácie, z mnohých národov zo všetkých kontinentov – trávili spolu čas po dobu viac než dvoch týždňov počas valného zhromaždenia v Busane i pred ním v Soule (25.10. – 9.11. 2013) v spoločných rozhovoroch, seminárnych diskusiách, bohoslužbách, pri počúvaní prednášok, na exkurziách i výletoch, ako aj pri spoločnom jedle. Vďaka pohostinnosti a obetavosti svojich kórejských hostiteľov sa študenti GETI mali možnosť zoznámiť so životom kórejských cirkví, ale tiež kórejskou kultúrou a životom v súčasnej kórejskej spoločnosti. V Soule navštívili historický cisársky palác, v Kwangdžu zase pamätník boja za slobodu a demokraciu i honamský teologický seminár a univerzitu, v Busane sa potom zišli so svojimi kórejskými sestrami STUDIE
39
a bratmi, účastníkmi paralelného programu ku GETI na kórejskej úrovni (KETI). Toto stretnutie sa okrem spoločného rozhovoru, jedla a bohoslužby stalo nezabudnuteľným i kvôli fantastickému koncertu, ktorý študenti GETI a KETI navštívili. A napokon – a najdôležitejšie – účastníci GETI mali možnosť každodenne sa zúčastňovať i väčšiny podujatí v rámci valného zhromaždenia vrátane plenárnych stretnutí, modlitieb, biblických hodín, ekumenických rozhovorov, výstav, tvorivých dielní alebo seminárov. Pre GETI bol naplánovaný veľmi intenzívny program. Ten začal ešte niekoľko mesiacov pred samotným stretnutím priamo v Kórei, keď študenti komunikovali so svojimi inštruktormi v rámci GETI, ako aj navzájom medzi sebou, virtuálne, prostredníctvom špeciálnej webovej platformy. Ba čo viac, mali za úlohu naštudovať si zdroje týkajúce sa histórie i súčasnosti ekumenického hnutia a SRC, ako aj tém, ktoré sú v rámci svetového kresťanstva v súčasnosti „na programe dňa“, a pripraviť seminárnu prácu, v ktorej by ostatným účastníkom predstavili seba, svoju cirkev a tému, ktorej sa vo svojom štúdiu či službe venujú. Priamo v Soule a Busane sa potom účastníci GETI detailne a do hĺbky venovali prakticky všetkým témam, ktorými v súčasnosti žije nielen ekumenické hnutie, ale v zásade celé kresťanstvo. Tieto zahŕňali jednotu cirkvi, misiu a evanjelizáciu, zmierenie, spravodlivosť a pokoj, dôstojnosť a ľudské práva v kontexte globalizácie, migráciu a „meniace sa kontúry“ svetového kresťanstva, teologické vzdelávanie a formáciu, úsilie o ekologickú spravodlivosť, či postavenie žien v cirkvi a teológii. Špeciálna pozornosť bola venovaná kórejskému, resp. ázijskému kontextu; účastníci sa dozvedeli viac o kórejskej kultúre, dejinách kórejských cirkví, mierovom procese na Kórejskom polostrove, kórejskej eko-teológii, či teologizovaní z ázijskej perspektívy a s využitím ázijských zdrojov. Ako už bolo zmienené, program bol – snáď i kvôli nedostatku predchádzajúcej skúsenosti s projektom tohto druhu a kvôli dobre mienenému zámeru predstaviť účastníkom všetky dôležité ekumenické témy – veľmi intenzívny a v jeho priebehu ho bolo potrebné niekoľkokrát modifikovať, resp. „zvoľniť tempo“. Okrem iného jasne vyšlo najavo, že typický európsky, osvietenstvom ovplyvnený spôsob prednášania a vedenia seminárov zďaleka nevyhovuje všetkým a mnohí účastníci, predovšetkým z kontextov Tretieho sveta, by napríklad v didaktickom procese uprednostnili väčšiu mieru využívania príbehov. Citlivou témou bol tiež rovnocenné a vyvážené zastúpenie perspektív z rozličných geografických, teologických a cirkevných kontextov. Modifikácia kurikula prebiehala na základe pripomienok a demokratického hlasovania študentov, ktorí tak mali možnosť získať praktickú skúsenosť s fungovaním ekumenického fóra. Takéto denominačne i etnicky pestré fórum so sebou prináša nielen nadšenie 40 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
a radosť z rozmanitosti Božieho ľudu, ale aj potrebu vybaviť sa trpezlivosťou, rešpektom voči iným a ochotou ku konsenzu, nakoľko dosiahnuť riešenia, ktoré by vyhovovali všetkým, nebolo niekedy vôbec jednoduché. Predstavu o duchu celého GETI, o najčastejšie diskutovaných témach i žiadanom ďalšom smerovaní asi najlepšie vystihuje Posolstvo, ktoré študenti – účastníci GETI 2013 – adresovali 10. valnému zhromaždeniu v Busane. Na tomto mieste uvádzame jeho slovenský preklad:
Posolstvo Globálneho ekumenického teologického inštitútu 2013 adresované 10. valnému zhromaždeniu SRC v Busane v Kórejskej republike My, mladí teológia z Globálneho ekumenického teologického inštitútu (GETI), sme sa zišli v Soule ešte pred začiatkom valného zhromaždenia a spolu so zhromaždením sme zotrvávali v Busane. Strávili sme spolu dva veľmi prínosné a podnetné týždne v rozhovore s ostatnými mladými teológmi, a to ženami i mužmi, neordinovanými i ordinovanými, študentmi i tými, ktorí vykonávajú povolanie, zo 60 krajín a z približne 80 denominácií. Veríme v budúcnosť ekumenického hnutia. Sme odhodlaní uvádzať do praxe to, o čom sme premýšľali teoreticky v Soule a Busane. GETI bol ako „Madang“, fórum pre rozhovor, v ktorom sa nikto nemusel vzdať svojej vlastnej identity, aby sa mohol zapojiť do ekumenického dialógu s cieľom usilovať o viditeľnú jednotu cirkvi. Na základe tejto skúsenosti sme došli k záveru, že je veľmi potrebné, aby teologické vzdelávanie prebiehalo ekumenickým a dialogickým spôsobom. Uvedomujeme si význam takého fóra, akým je GETI, pre formovanie budúcich ekumenických predstaviteľov a vyzývame SRC, aby zabezpečila pokračovanie GETI ako súčasť svojho programu. V našej spoločnej reflexii sa ako relevantné ukázali nasledovné otázky: Demografický posun kresťanstva na globálny juh vyvoláva potrebu ďalšej a hlbšej reflexie dôsledkov tohto procesu pre ekumenické hnutie. Zistili sme a spoznali sme v praxi, že ekumenické hnutie musí byť aktívne aj nad rámec inštitucionálneho ekumenizmu, a to tak, že bude vytvárať priestor pre dialóg a spoluprácu s ostatnými vetvami kresťanstva. Ak chceme i naďalej reprezentovať svetové kresťanstvo, je potrebné, aby sme rozšírili svoju „ekumenickú rodinu“. Uvedomili sme si, že inštitucionalizovaný ekumenizmus na globálnej, regionálnej a národnej úrovni a žitý ekumenizmus na lokálnej úrovni nie sú vždy prepojené. Vo svetle tejto skutočnosti je potrebné prepojiť naše ekumenické teológie s každodenným životom a praxou našich cirkví a spoločenstiev na najnižšej úrovni. Hlboko sa nás dotkli príbehy našich kórejských hostiteľov hovoriace o tragickej histórii rozdelenia kórejského ľudu. Preto solidarizujeme s našimi kórejskými sestrami a bratmi z Juhu i Severu v ich hľadaní mierového riešenia konfliktu. Naša skúsenosť so zhromaždením dala jasne najavo naliehavú potrebu konkrétnych činov v prospech spravodlivosti a pokoja pre celé stvorenie. Apelujeme na cirkvi, aby spolupracovali so všetkými, ktorí zdieľajú toto spoločné úsilie. Napriek tomu zostávajú mnohé otázky, ktorým sa nedostal adekvátny priestor a v blízkej budúcnosti ich bude potrebné ďalej skúmať, pokiaľ možno prostredníctvom ďalšieho GETI. Je potrebné, aby sme ďalej diskutovali o rodových (genderových) otázkach, ako aj o napätí medzi tzv. ekumenikmi a evanjelikálmi. Témy, ktorým sme sa tentokrát nevenovali, no ktoré naliehavo vyžadujú diskusiu, sú sexualita, STUDIE
41
sekularizácia, ekumenická liturgická prax a ekumenické perspektívy týkajúce sa ľudí s odlišnými/zníženými schopnosťami. Zostaňme verní ekumenickým úsiliam vo svojich lokálnych kontextoch, vytváraniu kontaktov v našom spoločnom hľadaní jednoty a snahe o spravodlivosť a pokoj v prospech celého stvorenia. Bože života, veď nás ku spravodlivosti a pokoju! Posolstvo nielenže mnoho prezrádza o charaktere GETI, no taktiež explicitne či implicitne poukazuje na niekoľko zaujímavých vecí. Po prvé, poukazuje na význam, ktorí účastníci prikladajú prepojeniu akademickej teológie a cirkevnej praxe, ako aj ekumenických a cirkevným snáh na rôznych úrovniach. Po druhé, ukazuje, že pre účastníkov je dôležité, aby rozhodovanie o smerovaní ekumenického hnutia prebiehalo dialogicky a na rovnostárskom princípe. Po tretie, účastníci dali najavo, že im leží na srdci celé Božie stvorenie a v jeho prospech a v prospech spravodlivosti a pokoja sa chcú aktívne zasadzovať. Po štvrté, z dokumentu vyplýva, že účastníci si uvedomujú obmedzené možnosti projektu ako je GETI, predovšetkým, ak je zamýšľaný ako jednorázová akcia, a preto vyzývajú k pokračovaniu GETI, ako aj k uvádzaniu získaných poznatkov do praxe. A napokon – a to je jeden z implicitných postrehov – posolstvo vydáva svedectvo o tom, že v takom pestrom fóre, akým bolo GETI, sa dlho a intenzívne diskutuje prakticky o každej vete, o každej fráze, o každom termíne. Na jednej strane by v tejto súvislosti, samozrejme, bolo možné pohŕdavo krčiť nos nad zvieracou kazajkou, ktorú sme si sami na seba ušili prehnanou snahou o „politickú korektnosť“. Avšak účastníci GETI túto situáciu vnímali v prvom rade ako veľký dar i výzvu zároveň, ktorá je zverená celému Kristovmu ľudu. Ten je už zo svojej podstaty – alebo, presnejšie povedané, z poverenia svojho Pána – inkluzívny a každý jeho člen by mal mať možnosť hovoriť sám za seba a nebyť nútený prijať identitu nadefinovanú inými. Kresťanom by úprimný a seriózny dialóg spravodlivo zohľadňujúci všetky hlasy mal stáť za akúkoľvek námahu. GETI má zatiaľ stále vyššie zmieňovaný status jednorázovej akcie. Avšak vďaka modlitbám a úsiliu mnohých ľudí z celého ekumenického hnutia sa snáď podarí dosiahnuť, aby ho ústredný výbor SRC prijal za súčasť stáleho programu SRC. Zatiaľ, ako sa zdá, je tento cieľ na dosah, nakoľko počas poslednej schôdze valného zhromaždenia vzišiel od delegátov zhromaždenia podnet na stretnutie zástupcov ETE, Ekumenického inštitútu a GETI s generálnym tajomníkom SRC so zámerom diskutovať o možnej budúcnosti GETI. Je dôležité a povzbudzujúce, že zástupcovia členských cirkví SRC si uvedomujú význam takých iniciatív, akou je GETI, pretože tieto sú jedným zo spôsobov formácie budúcich oduševnených predstaviteľov ekumenického hnutia. Komplexnejšie hodnotenie 10. valného zhromaždenia SRC ako celku bude možné až s odstupom času. Až postupne sa totiž ukáže jeho vplyv – či nedostatok vplyvu – na súčasnú cirkev a jej účasť na Božej misii. Už teraz je však možné povedať, že busanské zhromaždenie bolo – aj vďaka iniciatívam ako GETI – fascinujúcim a nesmierne inšpiratívnym podujatím, na ktoré asi žiadny z účastníkov len tak skoro nezabudne. Dúfajme, že modlitba, ktorá zhromaždeniu poslúžila za ústrednú tému, bude ešte dlho zaznievať na perách i v srdciach kresťanov po celom svete a že sa bude postupne stávať realitou. Bože života, veď nás ku spravodlivosti a pokoju!
42 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
Reflexe evropských církví v kontextu Světové rady církví Martina V. Kopecká
Světová rada církví (World Council of Churches – WCC) je mezinárodně působící organizací (se sídlem ve Švýcarsku – v Ženevě), která sdružuje většinu křesťanských církví z celého světa (členskou církví ale není Římskokatolická církev – ta na jednání vysílá oficiální pozorovatele). Světová rada církvi (dále SRC) vznikla v návaznosti na úspěchy ekumenického hnutí, oficiálně byla založena v roce 1948 na prvním shromáždění v Amsterdamu, kterému předcházelo 1. setkání komise Život a dílo (Life and Work) ve Stockholmu v roce 1925, jehož se zúčastnila řada církví z celého světa i z Evropy. Toto setkání vyvolalo obecné nadšení církví a vizi ve smyslu možné spolupráce mezi církvemi a vedla i k očekávaným nadějím při konferenci Víra a řád (Faith and Order), která se poprvé sešla v Lausanne o dva roky později v roce 1927. Následným spojením obou konferencí vznikla (oddáleno 2. světovou válkou) SRC. Na valném shromáždění v New Dillí pak díky změně dogmatické báze, tedy že „Světová rada církví je společenství církví, které vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele, a proto společně usilují o slávu jediného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého: Ježíše Krista,“ přistoupily do SRC i další církve. SRC byla jedinou organizací, která v minulosti v nelehkých situacích umožňovala spolupráci východních zemí se západními partnery. V současné chvíli má SRC 345 členských církví, které reprezentují 110 zemí světa a v nich žijících 500 milionů křesťanů. Nejvyšším orgánem SRC je Valné shromáždění (X. General Assembly, v roce 2013 se konalo v jihokorejském Busanu), které se schází jednou za 7 let a je složeno z delegátů všech členských církví. Valné shromáždění volí Ústřední výbor (Central Committee), jenž slouží jako řídící orgán SRC, a nejvýše 8 prezidentů. Prezidenti tvoří (společně s volenými referenty) Výkonný výbor (Executive Committee) SRC, který řídí práci SRC mezi Valnými shromážděními. Výkonný výbor zároveň volí generálního tajemníka (General Secretary). Generální tajemník řídí práci sekretariátu a zaměstnanců SRC. Evropské církve (tedy zejm. anglikánská církev, protestantské i pravoslavné církve aj.) byly zapojeny do ekumenického hnutí od samého počátku a poskytovaly podporu jak finanční, tak i po stránce personální v souvislosti se zapojením předních teologů a dalších odborníků. V raném období ekumenického hnutí zde byla patrná odlišnost Spojeného království a států kontinentální Evropy. Situace po druhé světové válce a nové geo-politické schéma Evropy přinesly změny a rozvoj zejména v oblasti západních zemí. Ve stejnou chvíli způsobila opozice Sovětského svazu a západních mocností rozdělení kontinentu na východ a západ, a toto rozdělení trvalo až do pádu Berlínské zdi v roce 1989. Evropské církve zapojené do ekumenického hnutí (a poté do SRC) usilovaly kontinuálně o svou životaschopnost a pokoušely se zůstat navzájem ve spojení i přes trvání studené války. Snaha o uchování kontaktů a podpora církví byly hlavní funkcí regionální ekumenické organizace, která vznikla v rámci evropských církví v roce 1959 (Konference evropských církví – KEK, CEC). Co se geografického rozmístění členů SRC týče, je tradičně silné zastoupení severní oblasti (skandinávské oblasti, Finsko a baltské země), střední Evropy, východní Evropy, Balkánu i oblasti jihu Evropy. Protestantské církve v oblastech západní a jižní Evropy formovaly spíše konference národního typu. STUDIE
43
V Evropě je patrný také určitý geografický systém zastoupení jednotlivých církví v rámci zemí – velké církve reformačního typu, protestantské a anglikánské jsou zastoupeny zejména na severu a západě, katolická církev má nejsilnější základnu v zemích jižní Evropy (a také Polska), pravoslavná církev je tradičně hojně zastoupena ve střední a východní Evropě. Církve reformační a protestantské jsou propojeny také v rámci Společenství evangelických církví v Evropě, které v roce 1973 přijaly dokument zvaný Leuenberská konkordie. Třináct zemí zejména z oblasti severní Evropy (Anglikánská a episkopální Luterská církev ve Spojeném království) také podepsaly vzájemnou dohodu (Porvoo) o plném společenství (na této dohodě se nepodílí mj. Dánsko). Mezi hlavní ekumenické organizace v Evropě tedy řadíme: Konferenci evropských církví, Radu evropských biskupských konferencí, Evropskou evangelikální alianci, Letniční evropské společenství aj. Celkově v Evropě napočítáme 81 členských církví Světové rady církví (které zastupují přibližně 290 milionů křesťanů). Z českých církví jsou členem SRC tři zástupci: Církev československá husitská (od roku 1963), Českobratrská církev evangelická (od roku 1948) a Slezská církev evangelická augsburského vyznání (od roku 1955). Dále na území České republiky působí i další členské církve SRC a to: Anglikánská církev, Evangelická církev metodistická, Norská národní církev, Polská národní katolická církev a Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. Česká republika se postupně stává jednou z nejvíce sekularizovaných zemí světa, přestože byla na počátku patnáctého století kolébkou reformačních myšlenek Mistra Jana Husa a hnutí Moravských bratří (Moravian Church je samostatnou součástí mezinárodní Jednoty bratrské). V roce 1955 byla v Praze založena Ekumenická rada církví v ČSSR, na půdě Komenského teologické fakulty. Po federalizaci Československa platilo ustanovení ERC s působností pouze pro Českou socialistickou republiku (v témž období byla založena i Ekumenická rada církví v SSR.) Po roce 1989 se ERC, která sdružuje především nekatolické církve, otevřela více také spolupráci s Římskokatolickou církví a s Federací židovských obcí. V roce 2005 ERC získala registrací podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, právní formu svazu církví a náboženských společností. Zapojení delegátů českých církví (a církví, které zde působí) v rámci SRC se děje zejména prostřednictvím účasti na valných shromážděních (případným zvolením do výkonných orgánů) a kooperaci v rámci stálých programových skupin SRC, kterými jsou: Víra a řád (prostor pro setkání odborníků – teologů a diskuse nad otázkami, které církve rozdělují a snaha o nalezení možné shody či spolupráce), Mezinárodní vztahy, mír a lidská bezpečnost – CCIA (věnuje se mezinárodní problematice a aktuálnímu dění ve světě), Komise mládežníků a ekumenického hnutí – ECHOS (dává slovo i mladým zástupcům církví a možnost vyjadřovat se k různorodé problematice a zapojit se do rozhodovacích procesů), Vzdělání a ekumenický rozvoj (věnuje se otázkám rovnosti v přístupu ke vzdělání apod.) Misie ve světě a evangelismus (sdílení zkušeností členských církví v oblasti misie v různém kulturním a sociálně-ekonomickém prostředí). Mottem desátého Valného shromáždění SRC byla modlitba „Bože života, veď nás ke spravedlnosti a míru“ a tímto je předznamenáno směřování úsilí SRC v následujících letech a pozornost se opět obrací k tématům spravedlnosti, míru a vzájemné jednotě v Kristu. S touto problematikou souvisí také konsenzuální model rozhodování, který byl na návrh zvláštní komise pro účast pravoslavných církví pro44 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
Otevření písma © Petra Fischerová
jednáván již v období od roku 1998 (Valné shromáždění v Harare) do roku 2006, kdy se konalo valné shromáždění v Porto Alegre a nyní je uváděno do praxe. Během prvního setkání nově zvoleného Ústředního výkonného výboru ve švýcarském Bossey zazněly první reflexe stran církví na téma putování za spravedlností a mírem, které odrážely různost kontextů a výchozích situací církví a věřících na celém světě a stejně tak i možnosti v cestě k dosažení spravedlnosti a míru pro všechny. Dílčí komise, která se zabývá programovým naplněním SRC, navrhla, aby koncept putování za spravedlností a mírem byl předložen všem členským církvím v takovém jazyce, aby s ním mohly dále pracovat a rozvíjet jej. Ve zprávě generálního tajemníka zazněla také myšlenka o „společném posunu vpřed“, která bude v blízké budoucnosti dále teologicky rozpracována a diskutována na jarním setkání Ústřední komise. Všechny církve jsou zvány ke společné cestě, doprovázeny modlitbou „Bože života, veď nás ke spravedlnosti a míru“ k cíli, kterým je sjednocení, mír a stav Boží spravedlnosti pro všechny. Bez ohledu na konfesi či příslušnost k nějaké z denominací chápeme život jako pouť s Bohem a za Bohem. Pojem pouti vyjadřuje náš křesťanský původ a víru. Jako Boží lid jsme vedeni „ve dne v sloupu oblakovém, …, v noci ve sloupu ohnivém“ (Ex 13,21). Vydáváme se všichni na cestu ke stejnému cíli, sjednoceni v Bohu (Židům 13), posíleni Ježíšovou modlitbou „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (Jan 17,21). SRC vyzývá ke společnému putování, ve vzájemné ochraně, nabízejíc si navzájem pomocnou ruku, naslouchajíc si a s ochotou přijímat výzvy, se kterými se na cestě setkáme. SRC také vyzdvihuje potřebu rovných příležitostí ve společnosti (a vztahuje tuto nutnost k popsanému putování) pro ženy, mládež, laiky, osoby s postižením – a církve by se měly snažit jim příležitosti poskytnout a na cestě je doprovodit. STUDIE
45
Přestože mnoho doporučení SRC zazní spíše v obecné rovině, jsou specifikovány konkrétní oblasti, na které se v tomto období činnosti SRC budeme více zaměřovat. Je to téma: eco-justice (spravedlnost ekologická i ekonomická), změny v klimatu, ekonomie života (Economy of Life), ochrana práv (zejm. náboženských) menšin a člověka na okraji společnosti. Za tímto účelem byly vypracovány dokumenty, které budou postupně rozšiřovány v církvích, začne nový dialog, který by v optimálním případě vedl k realizaci plánů. Mj. byly zveřejněny tyto dokumenty: An Ecumenical Call to Just Peace (Ekumenická výzva míru), Theological Perspectives on Diakonia in the Twenty-First Century (Teologická perspektiva diakonie v jednadvacátém století), Statement on The Way of Just Peace (Prohlášení k cestě za mírem) a Minute on Climate Change (Záznam ke klimatickým změnám), další důležitý dokument připravila komise Víra a řád (Faith and Order) s názvem The Church – Towards a common vision (Směrem ke společné vizi). Dalším významným tématem, které bylo a je v rámci SRC diskutováno, je otázka „reconciliation“ – tedy smíření. V souvislosti s aktuální situací a probíhajícími konflikty ve světě SRC vyzývá k mírovým řešením a snaží se zprostředkovat dialog a působit jako mediátor např. v otázce konfliktů v Sýrii, Jižním Sudánu a Severní Koreje (a dalších). Z množství témat, na které se SRC zaměřuje, jsou mnohá v našem kontextu a situaci neuchopitelná (např. rovný přístup k pitné vodě apod.), je zde však dosti takových, která jsou pro nás aktuální – přestože v Evropě žijeme v období nebývale dlouho trvajícího míru a naše ekonomika je pořád ještě životaschopná. Putování za spravedlností a mírem je univerzální výzvou pro každého křesťana, SRC se nám snaží jen naznačit možné směry, dílčí cíle, vybavit nás po stránce informací a inspirovat nás ke společné cestě, ve jménu Ježíše Krista, Našeho Pána. Zdroj: web Světové rady církví (http://www.oikoumene.org/en), pracovní materiály předložené Ústřednímu výkonnému výboru SRC v Bossey, Švýcarsko Mgr. Martina Viktorie Kopecká studuje doktorský program Teologie na katedře systematické teologie Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Studovala také psychologii a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Pracuje v Úřadě ústřední rady Církve československé husitské a to v Odboru pro vnější vztahy jako referentka pro ekumenu, dále také působí jako duchovní v Náboženské obci Praha 1- Staré Město při kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Zajímá se o aktuální situaci ve světové ekumeně (v období 2013-2017 byla zvolena do Ústředního výkonného výboru SRC) a je si vědoma odkazu, který vybudovala generace zakladatelů Církve československé husitské, která se do ekumenického dění (mj. působením prvního patriarchy CČSH Dr. Karla Farského, prof. Františka M. Hníka) zapojila již v souvislosti s prvními setkáními komise Život a dílo. Politická situace neumožnila oficiální vstup Církve československé husitské do SRC dříve než za patriarchy prof. Miroslava Nováka. V současné době se snaží Církev československá husitská věnovat aktuálním otázkám v životě dnešního člověka a za cíl si klade předkládat biblickou zvěst takovým způsobem, aby ji soudobá společnost mohla pochopit a uplatnit ve svém životě.
46 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
STUDIE
To nejnovější od Petry Fischerové Kornélia Kolářová Takácsová
Akademická malířka Petra J. Fischerová je pro čtenáře Misiologického fóra již známou umělkyní. Připomeňme jen některá její životopisná data. Narodila se v roce 1952 v Praze, po absolvování pražské Akademie výtvarných umění se věnovala výtvarnému umění a vyzkoušela nejrůznější techniky – od malby a kresby přes plastiku a linoryt až po fotografii. Své náměty čerpá z biblických příběhů, ale významnou inspirací je pro ni rovněž lidské tělo v jeho nesčetných podobách. Svá díla několikrát vystavovala například v Nejdku, Dolních Bojanovicích či v Praze. Je také autorkou básnické sbírky Lehce našlapovat, která byla vydána v roce 2005. Některé její obrazy zdobí prostory farního sboru ČCE v Kobylisích. Její dílo je zastoupené v soukromých sbírkách v České republice i v zámoří.1 Obrazy, které jsem vybrala pro toto číslo časopisu, jsou namalovány technikou olejomalby na plátna větších rozměrů. Všechny obrazy vznikly v nedávné době – během několika týdnů na sklonku minulého roku. Stála jsem u jejich zrodu, měla jsem tu čest vidět tyto obrazy v různých fázích jejich vzniku, a proto vím mnohé i o osobním prožitku, chápání i inspiracích, které v té době k Petře Fischerové promlouvaly. I to je důvodem, proč jsem tyto obrazy vybrala v této sestavě. Myslím, že je zajímavé je vnímat jako jakousi sérii – nikoli snad podobných námětů, ale spíše podobných spirituálních prožitků a potřeb duše. Je v nich přítomna hluboká symbolika, promyšlenost a inspirace Písmem svatým. Ráda bych z nich jako první vyzdvihla obraz inspirovaný starozákonním příběhem z knihy Genesis. Námětem obrazu je Obětování Izáka2 (na titulní straně). Obraz je proveden s velikým citem a respektem ke zvolenému námětu. Jedná se o motiv, který inspiroval mnohé umělce a stejně tak i existencialistického filozofa Sørena Kierkegaarda. Abraham je připraven obětovat svého syna Izáka, protože mu to Hospodin přikázal. Manželé Abraham a Sára neměli společné dítě, ale Hospodin jim jedno přislíbil. Tím byl Izák, který se jim narodil v jejich pozdním věku. Nyní se zdá, že je všemu konec. Hospodin to, co Abrahamovi a Sáře daroval, nyní chce vzít spět. Je to zkouška, zkouška Abrahamovy víry v Hospodina. Abraham – jistě s velkou bolestí v srdci – je připraven příkaz vykonat. A tak vzal Izáka na horu Moria, kde se akt měl odehrát. Obraz působí harmonicky díky svému barevnému provedení. Autorka se nechala inspirovat barvami dominujícími prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Nalezneme zde různé odstíny hnědé, zelené a modré. Kulisu tvoří kopce – vrchol hory, na kterém je na levé části kompozice klečící Abraham s nožem v ruce nazvednutou nad Izákem a Izák skroucený na jeho klíně. Oni dva tvoří těžisko obrazu, jsou hlavními aktéry, i proto jsou nejvýraznější i barevně. Dominuje jim barva tmavá, odkazující k smutku, bolesti i dramatičnosti chystaného. Abraham je v pohybu, jakoby i jeho vlasy k tomu odkazovaly tím, že se vznášejí. Jeho tvář, zavřené oči a odhodlaný výraz odkazují k připravenosti příkaz vykonat. Autorka nás vtahuje do děje v momentě, kdy Abraham zvedá ruce a objevuje se anděl Páně, který razantně a rychle zasáhne a zabraňuje Abrahamovi v činu – vždyť Hospodin nechce smrt Izáka, chce jen vědět, jaká jeho víra je, zda obstojí. Obstál a to stačí. Anděl je velký, zjevující se z nebe, přidávající celému obrazu mystický ráz. Přináší pokoj tím, jak se něžně svou rukou dotýká hlavy Abrahama, ale 1/ http://bienaleprodiakonii.cz/index.php?level=04&artiste=30 2/ Gn 22, 1-19
UMĚNÍ
47
i svým světlomodrým provedením, které zvýrazňuje jeho osvobozující poselství. Anděl přináší rozuzlení, které autorka umístila do dolní části obrazu, symbolicky pod křídla anděla. Je to onen beránek, který v příběhu sehrává významnou roli, neboť poslouží jako oběť nahrazující Izáka. Autorka ho namalovala velice podrobně, a tím prozradila, že dobře zná jeho christologický výklad: beránek odkazuje ke Kristu a jeho oběti. O tom, že autorka je vášnivou čtenářkou Písma svatého, svědčí i její další výběr biblické látky. Tentokrát se jedná o inspiraci z Nového zákona, o krátký příběh – Podobenství o perle.3 Výklady tohoto podobenství jsou různé, je v něm možné nalézt mnoho motivů.4 Mluví se o skrytosti, bláznivosti a hlavně o příležitosti. Perla, kvůli které je kupec schopen všechno prodat. Zdá se, že jedná bláznivě, ale zároveň víme, že se jedná o příležitost, která se již nemusí opakovat. Petra Fischerová to ví také. Její kupec perly je pokorný, odhodlaný, uvědomující si krásnou čistotu perly, které se před ním leskne. Neváhá a všechno opouští, což je ne obraze zdůrazněno vypuštěním všech rušivých elementů, které by mohly ubrat na vážnosti momentu rozhodnutí. Na obraze je jen kupec a perla. Oba v klidu a naprosté tichosti. Ale přece při pozorném sledování nalézáme dva náznaky jakéhosi pohybu. Nad hlavou kupce jako by vanul jakýsi vánek, třeba vánek Ducha svatého, který dal poznat kupcovi pravou hodnotu. Hodnotu, na které vše stojí a padá. Další pohyb, který spatřuji na obraze, je jemný, skoro bílý a nejasný svým směřováním. Snad tu autorka naznačuje ty, kteří zpovzdálí sledovali rozhodnutí kupce a pokládali jej za blázna, který vše vsadil na tu jedinou perlu. Z dalších novějších děl uveďme ještě alespoň Společenství u Jákobova žebříku. Obraz znázorňující společenství u Jákobova žebříku vypovídá o místě, kde Petra Fischerová nalezla svůj duchovní domov. Autorka zvolila moment přijímání těla a krve Páně, kdy jsou účastníci shromáždění kolem Kristova stolu společně s andělem. Místní evangelický farář je sice centrální postavou obrazu, ale mírnou abstrakcí jeho tváře a postavy ho autora „odsouvá“ do pozadí a tím vyzvedává symboly odkazující ke Kristu, ke kterým nakonec i farář gestem ruky ukazuje. Dovolím si však na závěr jednu poznámku. Od prvního momentu, kdy jsem tyto obrazy spatřila, v nich vidím paralelu s uměleckým stylem a symbolikou nejvýznamnějšího židovského malíře minulého století – Marca Chagalla, tedy autora, který také umělecky uchopoval biblická témata, zejména starozákonní. Petra Fischerová je na rozdíl od Chagalla autorkou křesťanskou, avšak i pro ni je Písmo svaté a zejména evangelium velikým, možná tím největším zdrojem inspirace. Ve svých obrazech odhaluje nové pohledy na biblické látky, které se často otevírají jen umělcům, nebo lidem, kteří mají dar vidět a prožívat věci „jinak“. Mgr. et Mgr. Kornélia Kolářová Takácsová, Th. D. vystudovala evangelickou teologii a dějiny křesťanského umění. Je koordinátorkou Středoevropského centra misijních studií a spolupracuje s Diakonií ČCE. Ve své badatelské práci se zabývá středověkou sakrální architekturou a současným křesťanským uměním.
3/ Mt 13,45-46 4/ MRÁZEK, Jiří, Evangelium podle Matouše, Praha 2011, 242.
48 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
UMĚNÍ
Oheň z nebe © Petra Fischerová UMĚNÍ
49
Středoevropské centrum misijních studií o. s.
Nabídka knižních titulů David J. Bosch: Dynamika kresťanskej misie (dvojzväzkový slovenský preklad) Dynamika kresťanskej misie je dvozväzkovým slovenským prekladom diela profesora misiológie Juhoafrickej univerzite v Pretórii, Davida J. Boscha, ktoré v roku 1991 vydalo nakladateľstvo Orbis Books v anglickom origináli Transforming Mission: Paradigm Shifts in Theology of Mission. Ponúka pohľad na kresťanskú misiu, teologické analýzy rôznych misijných modelov, ktoré boli v priebehu dejín pre kresťanstvo zásadné, ako aj perspektívu misie pre našu dobu. Kniha je určená pre cirkevnú verejnosť, pre farárov a študentov teológie, pre tých, ktorí chcú získať komplexný vhľad do teológie misie a misijnú perspektívu do súčasnosti. Toto dielo patrí medzi základné svetové misiologické diela. Lesslie Newbigin prisúdil tomutu dielu titul Summa Missiologica. Bosch, David J.: Dynamika kresťanskej misie. Dejiny a budúcnosť misijných modelov. 1. diel: Novozmluvné modely misie. 2.+3. diel: Misijné modely v dejinách. V ústrety relevantnej misiológii (KOMPLET) Odporučaná maloobchodná (predajná) cena: 468 Kč/19 EUR Veľkoobchodná (dodacia) cena: 304 Kč/12 EUR Bosch, David J.: Dynamika kresťanskej misie. Dejiny a budúcnosť misijných modelov. 1. diel: Novozmluvné modely misie. Odporučaná maloobchodná (predajná) cena: 220 Kč/9 EUR Veľkoobchodná (dodacia) cena: 143 Kč/5,50 EUR
Krizové situace v česko-slovenském kontextu po roce 1989 (kolektivní monografie) Interdisciplinární kolektivní monografie Krizové situace v česko-slovenském kontextu po roce 1989 nabízí čtenářům analýzy vážných krizových situací, které se staly charakteristickými v české a slovenské společnosti po roce 1989, jak je definovali badatelé z různých oborů - konkrétně z perspektivy teologie, filosofie, sociologie, ekonomie, psychologie, pedagogiky, politologie, kulturologie a religionistiky. Cílem monografie je přispět k lepšímu pochopení současného kontextu, ve kterém žijeme, a ve kterém se církevní pracovníci a členové církví snaží zvěstovat evangelium a vyjadřovat pocit spoluodpovědnosti za stav společnosti. Jurechová, Zuzana – Bargár, Pavol (eds.): Krizové situace v česko-slovenském kontextu po roce 1989. Praha: SCMS, 2011. Doporučená maloobchodní (prodejní) cena: 219 Kč/9 EUR Velkoobchodní (dodací) cena: 142 Kč/6 EUR 50 Misiologické fórum 1/2014 březen / marec
Na titulní straně obraz „Obětování Izáka“, na zadní straně „Píseň Písní“, na této straně obraz „Pravá perla“ © Petra Fischerová
Aktuální informace ze SCMS najdete na adrese www.missioncentre.eu
Misiologické
fórum vychází čtyřikrát ročně.
Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s., U Školské zahrady 1264/1, CZ-182 00 Praha 8-Kobylisy, IČ: 27029786. Evidenční číslo MK ČR E 18189, ISSN: 1805-7934. Bankovní spojení: ČR: 2100065230/2010, SR: 2100065230/8330 Redakční rada: Kornélia Kolářová Takácsová (odpovědná redaktorka), Pavol Bargár, Pavel Černý, Zuzana Jurechová, Milan Jurík, Luděk Korpa, Jaromír Strádal, Viktória Šoltésová, Jong-Sil Lee. Publikované příspěvky a názory se nemusí shodovat s názory redakce či SCMS. Naším cílem je vytvářet prostor pro setkávání různých názorů. Obrazová redakce: Kornélia Kolářová Takácsová Prepress: Jan Bouček. Tisk: Jiří Laněk, FASTR typo-tisk. Toto číslo vyšlo v Praze dne 31. 3. 2014. Cena 30 Kč / 1,20 EUR (zdarma pro registrované příznivce SCMS).