1,20 EUR

Misiologické fórum Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s.

3/2013 červenec / júl Cena 30 Kč /1,20 EUR

TÉMA: DUCH SPOLEČENSTVÍ – VÝZNAM MÍSTNÍHO SBORU PRO MISII (diskuse farářů a teologů - L. Korpa, J. Satke, P. Černý, J. Steinbruck) J. Ort: Pastorální činnost jako nástroj sociální inkluze D. Vik: Církevní restituce jako výzva: Zpráva ze studijního dne SCMS P. Bargár: Nová evanjelizácia opäť ako téma

Obsah čísla: E D I T O R I A L / Pavol Bargár

...3

TÉMA ČÍSLA Význam místní církve pro misii očima moravského venkova / Luděk Korpa Duch společenství – význam místní církve pro misii / Jan Satke Bůh má rád město / Pavel Černý Tak už zatraceně otevři ty dveře! / John Steinbruck

...4 ...8 ...11 ...16

STUDIE Od etnomisie k novej evanjelizácii / Jan Górski

...24

PŘEDSTAVUJEME Spolupráce církve a místních akčních skupin / Jan Satke

...28

RECENZE Pastorační činnost jako nástroj sociální inkluze / Jan Ort

...30

UDÁLOSTI Zpráva ze Studijního dne SCMS: Církevní restituce jako výzva / Dalibor Vik

...37

Nová evanjelizácia opäť ako téma: Niekoľko poznámok k 13. zasadnutiu Biskupskej synody / Pavol Bargár Americká spoločnosť pre misiológiu oslávila svoje štyridsiatiny / Pavol Bargár

...41 ...46

UMĚNÍ Tři duchovní cesty – jeden sbor / Kornélia Kolářová Takácsová

2 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

...49

OBSAH

Milí přátelé, na sklonku léta se k vám dostává další číslo časopisu MF. Jeho téma je opět inspirováno dokumentem Světové rady církví Společně k životu: Misie a evangelizace v měnícím se prostředí. Tento text tematizuje význam místního sboru pro misii jako jednu ze svých čtyř hlavních tematických oblastí a v této souvislosti důrazně a sugestivně mluví o „Duchu společenství“. I když na skutečnost, že obecná církev nachází svou skutečnou existenci jenom v církvích lokálních, upozorňoval na základě svého studia misijních metod a teologie apoštola Pavla Roland Allen už počátkem 20. století, trvalo ještě několik desetiletí, než s ní církevní představitelé a teologové prakticky všech křesťanských tradic začali počítat. Milník celosvětového významu v tomto ohledu představoval Druhý vatikánský koncil se svou konstitucí Lumen gentium, ale ostatní církve a naddenominační organizace se brzy přidaly také. Tematický blok tohoto čísla MF se zaměřuje na misijní působení církevních společenství a sborů v rozmanitých kontextech. Příspěvky Luďka Korpy a Jana Satkeho představují službu menších, spíše venkovských protestantských sborů ze dvou opačných koutů České republiky. Pavel Černý zase přibližuje nesmírně podnětnou koncepci městské misie (urban mission), která v západním, zároveň post-křesťanském i post-sekulárním světě, nachází stále větší ohlas a má nepochybně význam uvažovat nad ní a rozvíjet ji i pro naši situaci. Tematický blok uzavírá překlad textu amerického luterského faráře Johna Steinbrucka, který v něm vzpomíná na svou službu ve sboru i komunitním centru v samém srdci hlavního města USA. I když jde o zkušenosti, které jsou současnému středoevropskému kontextu časově i prostorově vzdálené, věříme, že dokážou poskytnout mnoho inspirace, motivace i zárodků myšlenek pro vlastní snahy našich církví. S tématem čísla úzce souvisí i další příspěvek Jana Satkeho, který v rámci rubriky „Představujeme“ mluví o zajímavé a pro mnohé možná nečekané spolupráci mezi jeho vlastním církevním sborem a jednou místní akční skupinou (MAS). I takovéto projekty možná představují budoucnost křesťanského svědectví a služby u nás. Naše centrum se snaží dostát svému názvu a navazuje proto spolupráci v rámci celého středoevropského regionu, jak je již ostatně stálým čtenářům MF dobře známo. V tomto čísle přinášíme studii polského katolického misiologa a profesora Jana Górskeho, který v ní usiluje o uchopení významu a úlohy misiologie pro dnešní dobu. Student romistiky Jan Ort se ve svém rozsáhlém a důkladně vypracovaném recenzním článku zase věnuje tématu sociální inkluze romské minority náboženskou cestou, jak ji před časem studoval projekt skupiny etnologů ze Slovenské akademie věd. O výstupech tohoto projektu (SIRONA) už na stránkách Misiologického infa referovala Viktória Šoltésová a předkládaný text J. Orta má být dalším příspěvkem do diskuse na toto významné téma. Rubrika „Události“ přináší několik reflexí z relevantního dění doma i ve světě. Zatímco Dalibor Vik přibližuje studijní den SCMS, věnovaný problematice „církevních restitucí“ jako výzvy pro církve, Pavol Bargár ve svých článcích reflektuje některé významné momenty ze setkání Americké společnosti pro misiologii a analyzuje závěrečné poselství 13. biskupské synody, které bylo věnováno známému tématu nové evangelizace. MF 3/2013 dotvářejí reprodukce děl Petry Fischerové, Pavla Veselého a Petra Kolínského. Ve svém textu jejich osoby i dílo představuje Kornélia Kolářová Takácsová. Skutečnost, že jde o trojici umělců, kteří jsou členy jednoho sboru a kteří tento sbor svou tvorbou obohacují, tak vlastně odkazuje ještě jiným a zajímavým způsobem na téma celého čísla. Přejeme vám krásný zbytek léta, inspirativní čtení a podnětnou a burcující přítomnost Ducha ve vašich vlastních společenstvích. za redakci, pb EDITORIAL

3

Význam místní církve pro misii očima moravského venkova Luděk Korpa

Na stránkách Misiologického fóra Středoevropského centra misijních studií (SCMS) by bylo nošením dříví do lesa připomínat, že církev existuje v principu jen jako misijní společenství, jehož úkolem je přinášet lidem poselství evangelia. Přesto však stojí za to připomenout, že v první linii zde má neoddiskutovatelně svoji nezastupitelnou úlohu místní křesťanské společenství (sbor, obec, farnost), které organizuje svůj život s vědomím misie a s přirozenou otevřeností vůči veřejnosti. Samo svědectví evangelií klade velký důraz na působení Ježíše na veřejnosti. Ježíšova bohatá veřejná činnost je však nesena podle stejného svědectví evangelií i jeho častým přebýváním v modlitbě v ústraní od lidí. Zde v samotě se odehrávají rozhodující skutečnosti Ježíšova života. Vzpomeňme modlitby v Getsemane. Většinou se tak děje za tmy a na odlehlém místě. Dvě uvedené oblasti Ježíšova života doplňuje třetí, a to jeho přebývání v domácím prostředí učedníků, sympatizantů nebo odpůrců i přímo nepřátel. Není proto možné opominout tyto oblasti Ježíšova působení ani dnes pro život jeho učedníků a život církve jako celku. Ježíšovo působení v těchto třech prostředích je vlastně stále platná misijní strategie konkrétního místního společenství. Za klasickou ukázku Ježíšova „běžného misijně pracovního dne“ ve všech uvedených oblastech jeho působení je možné považovat svědectví Markova evangelia (Mk 1,21-39): Ježíšova cesta ze synagogy do domu Šimona Petra a poté do samoty pustého místa nedaleko městečka Kafarnaum. Tento příspěvek představí, jakým způsobem se zmiňované tři oblasti Ježíšovy služby, které jsou zároveň i oblastmi misijní činnosti lokálního společenství, promítají do života jednoho venkovského sboru na jižní Moravě. Článek nejdřív přiblíží krátký profil sboru a následně se bude věnovat naznačeným třem oblastem.

Kontext: Sbor ČCE Klobouky Dnešní Farní sbor českobratrské církve evangelické v Kloboukách u Brna má své počátky bezprostředně po vydání Tolerančního patentu v roce 1781. Historie je to slavná a spojená s mnoha významnými postavami kazatelů, kurátorů a dalších členů sboru (T.G. Masaryk, Ferdinand Císař, František Bednář aj.). Najdeme jej v severní části Slovácka mezi Brnem a Hodonínem. Je tedy sborem venkovským s rozsáhlou diasporou, v současné době stále reprezentovanou pěti místy, kde se v neděli pravidelně konají bohoslužby. Převažujícími členy sboru jsou proto lidé úzce spjatí s půdou a rytmem zemědělských prací. Je tak sborem vpravdě „tradičním“ se všemi klady i zápory, které takové označení s sebou nese. Od konce druhé světové války se potýká s trvalým masivním odlivem svých především mladých členů do blízkého Brna. V době totality si prošel hlubokou krizí, která znamenala útlum sborového života na pouhé konaní nedělních bohoslužeb. Současný život sboru však dává naději, že toto křesťanské společenství, hlásící se k reformované větvi protestantských církví, uhájí své místo se svými důrazy a projevy víry i v této oblasti naší postkřesťanské země.


TÉMA ČÍSLA

Veřejnost Prvním prostředím je tedy veřejnost. Pán Ježíš káže zcela veřejně (synagogy, louky, pole i vinice, chrámové nádvoří či břeh jezera). Přinášejí k němu nemocné, které uzdravuje, vyhání zlé duchy, sytí tisícové zástupy. Vidíme v jeho zájmu o druhé, jak se spása týká celého člověka: těla i duše. Sem jistě proto lze přiřadit všechnu činnost místního křesťanského společenství, která viditelně prostupuje na veřejnost a zahrnuje ve venkovském prostředí celou širokou škálu aktivit: vzdělávacích, kulturních, sociálních, sportovních i ekonomických. Zde se příliš nových věcí vlastně už nedá vymyslet. Ve vztahu k veřejnosti, otevřenosti sboru navenek, jsem rád, že můj evangelický venkovský sbor se pomalu dostává ze zajetí a v minulosti až dogmatického lpění na představě správně fungujícího, tzv. živého sboru. Podle této představy má v dané tradici určitou, jednou provždy danou strukturu svého života. Stále tak v mysli většiny členů sboru přetrvává vědomí, že hodnocení životaschopnosti sboru se odehrává podle počtu bohoslužeb a kvantitativní účasti na nich, zda máme ve sboru pravidelná setkávání (tzv. katechetická) pro děti, mládež, dorost, konfirmandy, biblické hodiny, setkávání třicátníků, dvacátníků, střední generaci, pěvecký sbor, svatby, křty a pohřby. Za znak živosti či neživosti naší víry (sboru) je považován tento „evangelický aktivismus“. Změnou není ani, ba právě naopak, nejobsáhlejší a nová kolonka „jiné“, která se v posledních letech objevila v interním evidenčním dotazníku evangelické církve. V ní se vykazují dětské a mládežnické tábory, společné pobyty rodin a dětí, koncerty, tzv. „English campy“ a „alfa kurzy“, prostě vše, co se nevejde do již zmíněných hlavních a důležitých výkazových kolonek. Kromě výše uvedených „aktivit“, kterých se může kdokoliv zúčastnit, aniž by měl i jen hlubší povědomí o křesťanství, sem jistě lze zahrnout i chvályhodnou snahu oslovit vzdálené lidi pomocí sdělovacích a komunikačních prostředků.

Dům Druhým místem Ježíšova působení je společenství v domě. V úzké skupině, v malém, přehledném společenství. Zde se také objevují neutuchající misijní možnosti, avšak již jiného druhu. To je místo, kde je možné klást otázky. Činili tak i první učedníci. Ptát se, čemu není rozumět nebo nač se na veřejnosti stydí zeptat. Je to prostor pro intimní sdílení a předávání zkušenosti víry, je to také místo, kde se vyučuje věcem, které nejsou určeny, aspoň do určité doby, všem. I zde se nachází prostor k uzdravení vztahů. Společně se modlíme, slavíme svatou večeři Páně kolem stolu, nabízíme svátost křtu, který po přípravě udílíme. Z podstaty tohoto prostředí zde nejde a nemůže jít o zájem a následnou účast mnohých. Ale i tady platí, že místo abychom byli jenom církví, která, byť s otevřenou náručí, čeká a přijímá ty, kdo přicházejí, snažíme se být společenstvím, které vychází ze sebe, jde za lidmi, kteří s ní nemají kontakt, neznají ji nebo z ní odešli a je jim lhostejná. Tato rovina života společenství se těžko vykazuje a kvantifikuje. Přitom je mnohdy daleko náročnější svým nárokem na čas i vkládanou energii zúčastněných.

Skryté místo Místo skryté zrakům je místem obnovy osobního vztahu k Bohu i ústředním místem obnovy poslání církve. Vyhoření, odcizení, lhostejnost zasahuje jednotlivce i celá společenství. Považujeme však téměř za neslušné o těchto skutečnostech nahlas v našem tradičním evangelickém prostředí hovořit. Po právu považujeme osobní modlitbu za zcela soukromou věc každého člena, ale trvale zcela podceňujeme vytváření tohoto zvláštního prostoru. Zcela prakticky chybí prostory k osobnímu ztišení, bojíme se TÉMA ČÍSLA

5

nabídnout místa ticha, ne-aktivity – a přitom právě praxis pietatis (zbožnost, spiritualita či jak to nazveme) jednotlivce ovlivňuje celé společenství. Osobní vztah k Bohu je ideálem, někdy zakrývajícím církevním aktivismem opačnou realitu, a rozhodně není samozřejmostí pro všechny členy církve.

To ostatní Více než v jiné oblasti platí v přemýšlení o významu místního společenství pro misii vědomí respektování principu subsidiarity, tak typického pro naše reformované, především presbyterní církve. Vše důležité a podstatné se má v této oblasti života společenství odehrávat na tomto nejnižším stupni církevní organizace, veškerá nadstavba je jen služebná. Sem patří jistě i poradní odbory a různé komise na vyšších stupních církevní organizace (seniorát, povšechný sbor, misijní společnosti, např. i Poradní odbor evangelizační a misijní). Začnou-li tyto instituce vytvářet vlastní struktury a vlastní život nezávisle na místních společenstvích, ztrácí svůj význam a stávají se spíše destruktivní činností pohlcující čas i prostředky, které neslouží tam, kde mají. Žel i zde je například za dobře fungující seniorát stále považován ten, jehož kalendář je plný. Málo se bere v potaz byť jen potenciál členů církve, kteří se mohou jednotlivých seniorátních setkání zúčastnit. Až na výjimky to bývají totiž stále stejní lidé.

Závěrem Nic nového nevymyslíme a lze jen stále znovu a znovu si opakovat, že společenství místní církve stojí na pevném základu, pokud stojí na Kristu. Veškerá činnost sboru, pokud nevede ke Kristu, se dříve či později vyčerpá nebo promění v zájmový klub, často elitní a se znaky sekty ve své uzavřenosti a s vědomím výlučnosti, a to i ve sféře misie a evangelizace. Na jedné straně sbor může, je-li to nutné, na konkrétním místě suplovat svou aktivitou to, co je v dnešní společnosti už spíše doménou různých profesionálně a dobře vedených občanských sdružení a zájmových skupin v oblasti kultury, vzdělání, sportu či diakonie. Na druhé straně právě v okamžiku, kdy jiný subjekt na základě svého směřování a odbornosti sboru konkuruje, by měl sbor hledat jiné cesty, jak zvěstovat na daném místě evangelium. Mojí zkušeností je například, že přes veškeré nadějné úsilí koncerty v kostele většinou nikoho neoslovíme. V dnešní nabídce lidé jen prostě využijí příležitosti. Z výše řečeného je mojí zkušeností, že všechna tři prostředí: veřejnost, dům i pusté místo, se mají navzájem doplňovat. Největší deficit pro naše venkovské sbory vidím, jak asi bylo i patrné z předcházejícího textu, v třetí oblasti. Církev je neustále tažena možnostmi dnešní doby k něčemu jinému, než k svému poslání, a právě na pustém místě obnovuje vědomí tohoto svého poslání, které naplňuje prakticky na veřejnosti i po domech. Pán Ježíš řekne po svém vystoupení v Kafarnaum: „Pojďme jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel“. Podle zákonů trhu by se Ježíš v Kafarnaum po úspěšném pracovním dnu měl v plnosti nasadit a využít poptávky, ale odchází pryč. Nést se na vlně úspěchu je vždy velikým pokušením i pro i místní církev, jako byla kdysi pro Petra a jeho přátele v Kafarnaum.

Mgr. Luděk Korpa je farářem Českobratrské církve evangelické (ČCE) v Kloboukách u Brna. Zároveň púsobí jako předseda SCMS i jako předseda Poradního odboru evangelizačního a misijního brněnského seniorátu ČCE.


TÉMA ČÍSLA

Foto © Pavel Veselý TÉMA ČÍSLA

7

Duch společenství – význam místní církve pro misii Jan Satke

Misie patří k jednomu ze základních poslání církve. Pokud sbory a farnosti na určitém místě přestanou usilovat o misii, o předávání dobré zprávy tomuto světu, dostávají se na cestu do izolace, která dříve nebo později vede k zániku společenství. Do popředí se ve společenství dostanou tradice, které tu byly od určité doby. Protože tyto tradice nemají možnost být proměňovány konfrontací se světem (či snahou zvěstovat evangelium současnému světu), zkamení a stanou se závažím, které strhne společenství do hlubin či se stane brzdou, která uvrhne společenství do života v minulosti a tím mu sebere srozumitelnost pro současný svět. Takové společenství již není schopno oslovit druhé. Stává se neplodným. Uvadá jako fíkovník mezi Betanií a Jeruzalémem. Jsem si jist, že toto pravidlo platí pro církev obecně i pro její konkrétní podobu v podobě sborů či farností tam, kde se právě nacházejí. Tak rozumím místní církvi. Začal jsem tedy tím, že misie má velký význam pro místní církev. Jaký je význam místní církve pro misii? Pokud pominu skutečnost, že misii nelze provádět jinde než na konkrétním místě a mezi konkrétními lidmi, pak jsem přesvědčen, že z velké části takový, že vytváří společenství. Společenství lidí, které něco spojuje, přivádí dohromady. A to je v dnešním světě poměrně vzácná věc. Mít společenství, kde je o mě zájem, kde mě lidé berou takového, jaký jsem, společenství, o které se mohu opřít, společenství, kde čerpám a kde také mohu dávat. Navzdory komunikačním technologiím, možnostem sledovat, co se děje všude po světě, slyšet lidský hlas z rádia či televize kdykoli a kdekoli – dnešní svět prožívá osamocenost. Lidé jsou sami. Jsou vytrháváni ze společenství svých rodin – buď tím, že se stěhují za prací či kvůli rozvodům, tátové a mámy bývají dlouho v práci a na děti nezbývá tolik času, mezi zahrádkami rostou vysoké ploty z tújí či ještě více neprůhledného materiálu, děti i dospělí komunikují raději s pohledem upřeným na obrazovku než do očí druhého. Máme málo času – někam se nám poděla schopnost říci dost a odpočívat, mít čas na druhého člověka, mít čas být ve společenství. Atomizace společnosti, individualizace života – to vše brání vzniku společenství. Toho, pro co je člověk stvořen. Kde je mu nakonec dobře či nejlépe, kde může uplatnit a rozvíjet své obdarování a schopnosti. Sami se tak připravujeme o Boží požehnání. Místní církev má tu výsadu, že může v tomto jít proti proudu. Onou úzkou cestou, která nebývá vyhledávána – neboť většina se valí jinudy. Vytváření společenství je jedním z darů, které církev má a kterým může posloužit k uzdravování dnešní společnosti. A rovněž k misii – uzdravení ducha hříchem nemocného člověka. Víceméně všichni, kteří zavítali do našeho malého sboru v Přešticích, ocenili prvek společenství. Tady je nám dobře. Cítíme, že je tu něco ve vzduchu. Prožíváme tu něco, co jsme jinde neprožili. Jsem přesvědčen, že je to přítomnost Ducha svatého, co lidé prožívají – ať už příchozí nebo členové sboru. A je to zároveň jeho působení – tedy jednota, jinými slovy společenství. To, co patří mezi základní znaky církve podle knihy Skutků 2, 42 („byli spolu“). Prožitek společenství je tedy něco, co církev má jako velký dar. Dostává jej od Boha a má jím sloužit sobě i lidem okolo. A lidé jej v dnešní době silně vnímají a prahnou po něm. 8 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

TÉMA ČÍSLA

Součástí misie je tedy zvát lidi do společenství. Aby zažili, co Bůh tvoří mezi lidmi, kteří mu patří. Jak obdarovává ty, kteří položili svůj život k jeho nohám. K tomu, aby naše svědectví druhým lidem o Bohu bylo úplné, nestačí jen naše slova pozvání k Bohu, ale je třeba, aby člověk světa zažil společenství v církvi. Konkrétní projev působení Ducha svatého mezi lidmi. Nebo možná jinak – aby naše svědectví o Boží lásce a spravedlnosti bylo úplné, je třeba nevynechat pozvání do společenství. Neboť právě tady Bůh jedná, zde je přítomen jako Otec mezi svými dětmi. Proto je třeba, abychom o církvi uvažovali též jako o komunitě a vědomě usilovali o její komunitní charakter. Ne jen místo, kde se zvěstuje Boží slovo a udílí svátosti, ale i místo společenství, kde má Duch svatý mít prostor, aby působil. A to nejde bez toho, abychom byli spolu. Za tuto myšlenku jsem vděčný Karlu Šimrovi, který ji prakticky žije ve svém společenství evangelického sboru v Chrástu u Plzně. V našem sboru tedy vytváříme příležitosti, kdy můžeme jako společenství bratří a sester být spolu. Jsou to samozřejmě bohoslužby, kde slavíme našeho Pána, ale též čas po nich – kdy zůstáváme okolo stolu v rozhovoru, během něhož mohou přítomní využít nabídky modlit se spolu se staršími sboru za své problémy, starosti. Snažíme se mít prostor pro svědectví – jak kdo zažil Boží působení ve svém životě, což nesmírně stmeluje společenství a lidí ze světa se velmi dotýká. Každý měsíc máme společný oběd, který přináší do společenství vždy někdo jiný. Snažíme se mít společné víkendy (výjezdy), kde můžeme být delší čas spolu. Ne všem vždy vše vyhovuje, ale přesto vnímáme jejich užitečnost a přínos pro společenství. Je otázkou, jak toto praktikovat ve větších sborech. Sám tuto zkušenost nemám. Nicméně pro budování vztahů může velmi pravděpodobně dobře sloužit setkávání po domech (skupinky) či generační shromáždění (mládež, třicátníci apod.). Ale zde mi chybí konkrétní zkušenosti. Prvek společenství, který církev přirozeně vytváří, je tedy něco, co je pro dnešního člověka velmi cenné. Je to součást života ve spáse – a tedy něco, co výrazně působí i jako misijní prvek. Osobně jsem za něj velmi vděčen. Mgr. Jan Satke je farář Českobratrské církve evangelické (ČCE) v Přešticích.

TÉMA ČÍSLA

9

Veduta © Petr Kolínský 10 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

TÉMA ČÍSLA

Bůh má rád město Pavel Černý

V dubnu 2013 se konala v Praze 1 ve Sboru Církve bratrské v Soukenické ulici mezinárodní konference pod názvem City to City Europe (Město městu v Evropě). Konferenci pořádala evropská pobočka duchovního hnutí pro zakládání nových a obnovování stávajících sborů ve městech. Zakladatelem tohoto nového hnutí městské misie (Urban Mission) je pastor a teolog Timothy Keller z New Yorku. Keller je původně profesorem teologie, který po letech pedagogické práce vyměnil katedru za kazatelnu a šel pracovat do náročné oblasti na Manhattan. Zde začal zakládat nový sbor Redeemer Presbyterian Church in New York City. Proti skeptickým předpovědím některých lidí je nyní v této městské aglomeraci sbor s nedělní účastí více než 5.000 lidí. Kromě toho vznikají kolem další dceřiné sbory. Tim Keller vzbudil nový zájem o městskou misii prostřednictvím zakládání církevních sborů. K jeho posluchačům patří vrstvy mladých podnikatelů, úředníků, umělců a dalších sociálních skupin typických pro velké město. Ve svých kázáních a v řadě knih, které publikoval, je zjevně zařaditelný do ortodoxního křesťanského proudu, který přijímá nadřazenou autoritu Bible a klade důraz na konverzi ke Kristu. Jeho kázání je ale velmi výrazné a prokazuje výbornou znalost Božího slova a také současné kultury města. Zvláštní pochopení má Keller pro umělce a sdělovací prostředky. Na konferenci se do Prahy sjelo více než dvě stě pastorů a zakladatelů sborů z celé Evropy, a to z nejrůznějších církví od anglikánů, luteránů, reformovaných, svobodných církví až po letniční. Silně zastoupeny byly Velká Británie, Německo, Itálie a Holandsko. Nechyběli ani zástupci ze zemí postkomunistické Evropy a 15 místních účastníků především z Prahy. Sám Tim Keller přítomen nemohl být, ale zapojeni byli někteří jeho blízcí spolupracovníci. Proč takový zájem o toto setkání v době, kdy se koná po Evropě mnoho různých teologických konferencí? Jako delegát této konference jsem mohl nahlédnout do zmíněného hnutí zakládání nových sborů (plantatio ecclesiae – Church planting) a obnovy stávajících sborů (Church renewal). Přítomni byli pastoři zakládající a obnovující sbory v Hamburku, Berlíně, Edinburghu, Dublinu, Paříži, Římě, Amsterodamu a v dalších městech. V čem je City to City již po několik let tak přitažlivou konferencí? 1. Vztah k městu. Timothy Kellerovi se podařilo obnovit vizi pro městskou misii důrazem na lásku k městu. Ve filozofii své služby důsledně vychází z biblického mandátu pro službu městům. Pán Bůh nechal vystavět Jeruzalém a na vrcholu hory chrám pro svou slávu. V Božím městě na svaté hoře přebývala Boží sláva, jak upozorňují některé žalmy (Ž 48,2). Nový zákon navazuje obnovenou vizí města, které leží na hoře a nemůže být skryto světu (Mt 5,14). Ježíš zve učedníky, aby uprostřed města vytvořili alternativní společenství. Je to společenství, kde sex, peníze a moc jsou užívány životodárným způsobem a ne tak, aby rozbíjely a ničily lidské životy. 2. Město je centrem, v němž umělci mohou ukázat, že je možné vytvářet díla, která představují kulturu naděje a ne zoufalství a dráždivosti. Ve městě je možné ukázat, že evangelium významným způsobem podkopává rasové bariéry (Ef 2,11nn). Ve městě je příležitost prokazovat, že služba křesťanské církve je soustředěna také na lidskou chudobu, masivně rozšířenou ve světě. 3. Keller nepodceňuje venkov, ale pro městskou misii mu hraje také strategie apoštolské misie, která se zaměřovala na městská centra, odkud se pak evangelium šířilo do dalších oblastí. Keller cituje TÉMA ČÍSLA

11

komentář Johna Stotta ke Skutkům apoštolským, kde je přesvědčivě prokazováno, jak misie prvních křesťanů byla soustředěna na města. 4. Urbanizace a následný vývoj. Od 18. století se začala rozvíjet urbanizace. Na jižní polokouli, podobně jako v Evropě a Severní Americe, již žije 75 % lidí ve městech a 25 % na venkově. Každý den přibývá do měst mnoho lidí v Asii i v Africe. V roce 1950 měl pouze New York přes 10 milionů obyvatel. Nyní je takových velkých městských konglomerací více než dvacet. Ve městech je mnoho sociálních problémů. Města ale svými institucemi, školami, uměním a médii vytvářejí a v mnohém ovlivňují kulturu jednotlivých zemí. Do velkých měst také směřuje největší proud migrace z jiných zemí. Některá velká města mají i mezinárodní vliv a městské regiony se stávají velkými hráči na poli politického a ekonomického vlivu. 5. Timothy Keller si všímá i skutečnosti, že mnoho křesťanů se řadí do tzv. střední třídy a často z měst utíká. Město bývá řadě křesťanů na obtíž. Horší životní prostředí a davy lidí nebývají vždy příjemné. Kdyby se pouhých 10 % křesťanů přestěhovalo do center měst, mohlo by to významně ovlivnit to, co se z měst šíří do okolní společnosti. Pouze evangelium může dát člověku pokoru učit se z života města, něco městu dávat a také se města nebát. 6. Města se svými náměstími, tržišti a kulturními centry se stávají školou nápadů a inspirace. Člověk žijící ve městě je často veden k opuštění tradičních cest a hledání kreativnějších způsobů myšlení a jednání. Také hřích je ve městě koncentrován, zesilován a stává se výzvou k rezistenci a odhalování temné strany lidské viny. Ve městě je člověk konfrontován s velkou růzností. Města přitahují lidi silné, schopné, obdarované, ambiciózní, ale zároveň i lidi slabé a trpící. 7. Soustředění prvotní církve na města přineslo ovoce v tom, že v roce 300 po Kristu se hlásila ke křesťanství celá polovina obyvatel měst, zatímco na venkově ještě 90 % obyvatelstva holdovalo pohanským náboženstvím. Protože křesťanství se zachytilo ve městech, Keller města i dnes považuje za podhoubí umění, médií, vědy a různých profesí. Je pravděpodobné, že křesťanství se ve městech tolik rozšířilo, protože naráželo na mnoho sociálních problémů. V těchto problémech se projevila sociální služba, láska a důraz na rodinu i charakter jednotlivců. 8. Jedním z klíčových hesel celého městského misijního hnutí jsou slova z Jr 29,7: „Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“ Církev ve městě musí dát důraz na pokoj celého města. To znamená sociální službu i určitou životnost a sílu své kultury ve službě lidem i Bohu. Není možné obcházet chudé. Bůh měl vždy ve své mysli chudé, jak o tom svědčí např. jeho zákon. Slovo a skutek musejí jít vedle sebe a to jak uvnitř církve, tak směrem ke společnosti. Služba církve potřebným se stává významným znamením věrohodnosti pro službu ostatním. Není možné opomíjet migranty. Tito lidé přicházejí do cizího města a často jsou otevření pro evangelium mnohem více než ostatní lidé. Není možné také opomíjet potřeby tzv. „elit“. Tito vlivní lidé mají velké možnosti a je třeba je povolat ke službě, ve které využijí své vzdělání, ekonomické možnosti a sílu kultury pro službu druhým a Pánu. Církev podle Jeremiáše se musí zasadit o pokoj města. 9. Kellerův závěr zní: „Služba v městě pomůže uchopit evangelium milosti silným způsobem. Můžete dokonce dospět k tomu, že duchovně potřebujete město víc, než město potřebuje vás.“ Timothy Keller je velmi obdarovaným kazatelem, který dovede propojit svět Bible a svět, ve kterém žijeme. Jeho kázání vykládají a interpretují Bibli živým způsobem a tvoří základ pro radikální aplikaci. Obnovné hnutí, které začalo na Manhattanu se šíří do dalších zemí. Obvykle to, co se osvědčí v Ame12 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

TÉMA ČÍSLA

rice, není příliš vhodné pro Evropu. Zde, jak se zdá, se podařil přechod dobrých a potřebných důrazů přes oceán. Dubnová konference v Praze probíhala pod heslem „Vedeni evangeliem“ a soustředila se k jádru evangelia, k důrazu na službu městům, k posile a povzbuzení zakladatelů nových církevních sborů a k Bohu, který má srdce také pro Evropu. Z misiologického hlediska v tomto hnutí probíhá zdařilá kontextualizace důrazů a metod. Přednášející a vedoucí seminářů zdaleka nebyli jen z Kellerova týmu. Více přednášejících bylo z Evropy. Střídala se osobní svědectví z náročné práce v evropských městech a jednotlivé přednášky byly velmi živé a aktuální. Konkrétnost aplikací byla velmi nápadná. Mezi tématy převládaly akcenty na zakládání sborů v evropském kontextu, multikulturní služba, bohoslužba církve soustředěná na evangelium, spolupráce církví v jednotlivých městech a regionech, jak překonávat stres při zakládání sborů, služba v těžkém prostředí některých městských částí, jak podporovat a rozvíjet růst církve, jak kázat, aby evangelium bylo v centru zvěsti, jak budovat komunitní hnutí ve městech. Praktické semináře se nevyhýbaly ani finanční problematice služby ve městech. Celá konference byla prokládána praktickými ukázkami Christo-centrického kázání a živé, kulturně citlivé liturgie. V bohoslužbě byla každý den používána moderní soudobá hudba, ale vše probíhalo v úctě a důstojnosti. Na závěr konference byla slavena eucharistie podle anglikánského způsobu, doplněného soudobými prvky. Všechny bohoslužebné části byly naplněny evangelijními důrazy na vykoupení, spásu, radost v Kristu a život v Duchu svatém. Jako každá dobrá konference měla i „City to City – Europe“ velkou sílu v osobním sdílení mezi účastníky. K tomu sloužily nejen semináře, ale také všechny přestávky. Ze zpětného pohledu účastníka konference je možné říci, že byla překonána mnohá očekávání. Velkým povzbuzením bylo slyšet o probíhajících projektech ve velkých městech Evropy. Evropa jako světadíl, který byl od apoštolských dob pokryt misijní službou, je na tom v současné době ze všech světadílů nejhůře. Mnohé církve mizí před očima a nových vzniká velmi málo. Na konferenci zazněla zřetelná svědectví o tom, že i přes náročnou a tvrdou evropskou půdu, je možné věřit v moc Kristova evangelia, které osvobozuje lidi z otroctví hříchu a vede je ke společnému životu v Kristově těle tak, aby z toho okolní společnost měla užitek. Nelze pominout holistické důrazy této misijní služby. Evangelizace je často předcházena sociální službou pro různé skupiny a segmenty společnosti. Tomuto hnutí je naprosto cizí triumfalismus, ale zároveň v něm nepanuje také pesimismus a duch poraženectví. Akcentována je pokora ve vztahu k druhým, důvěra v Krista, který má co dát obyvatelům měst, a odvaha vstupovat jak do sekulární i multináboženské společnosti. Keller a jeho spolupracovníci povzbuzují k lásce k městu a také k odvaze setkávat se s nejrůznějšími lidmi města. Jestliže se náš Mistr a Pán setkával s různými lidmi odlišných sociálních skupin, smíme se s nimi, v jeho jménu, setkávat i my. V centru této městské misie nestojí etika, i když je v hnutí silně praktikována. Etika ale nezmění člověka. Proto nelze kázat o tom, jak se má člověk polepšit. Zachránit člověka může pouze Kristovo evangelium. V centru zvěstování i svědectví stojí důraz na přiblížení se k Bohu a navázání osobního vztahu s Bohem. Dobrý život je život s Bohem. Člověk potřebuje více Boha a také intenzivně prožívat jeho lásku v bohoslužbě. Evangelium se má inkarnovat do naší kultury. Různí tvořitelé kultury mají být v církvi vítáni, abychom se mohli společně podílet na vývoji kultury, která není kulturou smrti, ale života. Hnutí městské misie se z Redeemer Presbyterian Church šíří již dvacet let. Je povzbuzením, že překročilo Atlantik a zapouští kořeny v evropských městech. Souhlasím s tezí, kterou obhajuje Mark Shaw ve své knize Deset významných idejí církevních dějin. Zmíněná teze je postavena na studiu církevních dějin a podtrhuje nesmírnou důležitost duchovních hnutí pro církev a důležitost církve pro duchovní hnutí.1 TÉMA ČÍSLA

13

Církev bez duchovního hnutí hyne a umírá, duchovní hnutí se bez církve často vyleje z břehů a vykolejí věroučně nebo eklesiologicky. Často dostane sektářskou příchuť. Šířící se hnutí zakládání nových sborů a obnovy sborů stávajících působí ryzostí Kristova evangelia a důrazem na budování novozákonní ekklésie. Přináší povzbuzení pro unavené a často skeptické a pesimistické pracovníky evropských církví. Takové povzbuzení a inspiraci potřebujeme i v naší zemi a samozřejmě ve všech městech. Městská misie potřebuje i u nás pokoru, důvěru v Krista i odvahu víry. Konkrétně v Praze se setkáváme s mnoha sociálními skupinami a etniky. Do města přicházejí migranti, lidé v sociální nouzi a také lidé propadlí různým závislostem. I do dnešních církví lidé přicházejí z různých pohnutek. Někteří mají problémy (nemoci, rodinné krize, nevěra v manželství, ztráta zaměstnání apod.), jiní chtějí něco dělat pro dobro města, chtějí navázat přátelské vztahy a mít s druhými legraci. Toto vše je možné zahrnout do služby pouze tím, že to budeme také i žít. Církev má být podle epištol místem bratrství, součinnosti, vzájemné pomoci a společné angažovanosti. Ty, kteří do církve nepřijdou, můžeme potkat v práci, v restauracích, kavárnách, na městských tržištích a v různých kulturních domech a na sportovních akcích. S některými se můžeme setkat přes sociální sítě. Pro městskou misii ale zůstává jedna věc zcela zásadní. Je třeba milovat město a jeho obyvatele. Bez této lásky budou naše slova jalová a skutky neupřímné. Připomeňme, že s dílem Timothy Kellera je možné se seznámit prostřednictvím knih, z nich již tři byly přeloženy do češtiny. Jsou jimi Marnotratný Bůh: Jak uzdravit srdce křesťanské víry, bestseller Proč Bůh? a Králův kříž: Život Ježíše Krista a příběh světa.2 Důrazy na zakládání nových sborů a obnovu života a služby církve je možné najít v knize Center Church. Z této knihy je možné poznat, jak je celé hnutí zaměřeno eklesiologicky a inkarnační misie má v něm své pevné místo.3

ThDr. Pavel Černý, Th.D. je teolog a kazatel Církve bratrské. V letech 2005-2009 působil jako předseda Ekumenické rady církví v ČR. Vyučuje praktickou teologii na Evangelikálním teologickém semináři v Praze.

1/ SHAW, Mark, Deset významných idejí církevních dějin: Kořeny evangelikální tradice. Brno: CDK, 2001. 2/ Sekulární nakladatelství Triton vydalo KELLER, Timothy, Marnotratný Bůh: Jak uzdravit srdce křesťanské víry. Praha: Triton, 2011 a KELLER, Timothy, Proč Bůh? Rozumové důvody pro víru v Boha ve věku skepticismu. Praha: Triton, 2011. Nakladatelství Biblion vydalo Kellerův homiletický komentář Markova evangelia pod názvem Králův kříž: Život Ježíše a příběh světa. Praha: Biblion, 2012. V angličtině je k dispozici celá řada dalších materiálů a knih. 3/ KELLER. Timothy, Center Church: Doing Balanced, Gospel-Centered Ministry in Your City. Grand Rapids, MI: Zondervan, 2012.


TÉMA ČÍSLA

Mezi kmeny © Petra Fischerová TÉMA ČÍSLA

15

Tak už zatraceně otevři ty dveře!1 John Steinbruck

Když jsem se svou ženou Ernou v zimě roku 1970 poprvé přišel do Lutherova sboru (Luther Place), situace na 14. ulici byla děsivá. Feťáci, pasáci, stovky prostitutek a bezdomovců. Nad Thomas Circle se vznášel štiplavý zápach slzného plynu, kterým policisté rozháněli demonstrace proti válce ve Vietnamu. Když jsem chtěl vyčistit prostor před kostelem, musel jsem každé ráno sbírat prázdné lahve od alkoholizovaného vína Richard's Wild Irish Rose a použité injekční stříkačky od heroinu. Ano, uprostřed této asfaltové pouště Washingtonu, DC se nacházel ohrožený Lutherův sbor. Bylo to však také místo velkých příslibů a nadějí. Ježíš se obvykle pohyboval mezi nemocnými, hladovými, vystrašenými a bezcílně bloumajícími městskými nomády, kteří se snažili najít své místo. Pamatuji se, jak jsem konal své obchůzky nejprve kolem kostela, potom i kolem Thomas Circle a později jsem okruh stále zvětšoval, abych mohl plně nasát a vstřebat atmosféru tohoto místa těsně sousedícího s Bílým domem, která se měnila doslova každé dva bloky. Byla to zvláštní směs nejbohatších z nejbohatších i nejchudších z nejchudších, mocných a bezmocných, zdravých a nemocných, sytých a hladových, luxusních hotelů po jedné straně Thomas Circle a chátrajících domů, kde se nacházely sociální ubytovny Lutherova sboru, na straně druhé. Drsná studie kontrastů a paradoxů. Stával jsem často na střeše kostela, odkud byl výhled na Bílý dům a odkud se kontrast moci a bezmoci zdál ještě zřetelnější. Začínal jsem tomu pomalu přicházet na kloub. Kdo jsme? Proč jsme tady? Jakým způsobem můžeme obhájit své místo tady na třiadvaceti tisících čtverečních metrech u Thomas Circle? Pokud hodláme jen zpívat písně o Ježíšovi, bylo by užitečnější, aby zde stála čerpací stanice. Bůh řekl skrze proroka Izajáše: „Nepotřebuji vaše modlitby a obřady. Dejte se do práce a dělejte to, co jsem vám nařídil. Pak budu spokojen.“ Začali jsme se tedy ptát: co znamená Ježíš pro toto místo? Co pro něj znamenáme my? Byl to proces zápasu s Bohem. Každý sbor a každá denominace jím musí projít. Může být bolestný a trýznivý, můžeme riskovat, že si při něm poraníme kyčelní kloub jako Jákob u Jaboku. V určité chvíli se však tma protrhá a vidíme světlo, do kterého máme vejít. Úkol dostane jasné obrysy. V našem případě nám evangelijní poselství přímo bilo do očí. Thomas Circle na počátku 70. let bylo vlastně něco jako Jeruzalém Ježíšovy doby. Král Herodes sídlil na Pennsylvania Avenue 1600 (adresa Bílého domu – pozn. překl.), Sanhedrin na Kapitolu, velekněz Kaifáš v Lutherově sboru a všude kolem nás se potulovaly kmeny bezdomovců a leprotiků bez příslušnosti a bez jakéhokoli zastání. Možná jsme jim neříkali „nečistí“, byli však obdobně vytlačováni z veřejných prostranství, kde by mohli být na očích, jedli z popelnic a postávali či spali v úzkých uličkách. V kázáních a při biblických hodinách jsme si museli začít klást otázky. Mysleli jsme na ně a modlili se za ně, zápasili jsme. Díky Bohu byl náš sbor vždy požehnán tím, že se v něm vyskytovalo mnoho lidí soucitných hlav i srdcí. Nakonec jsme se rozhodli, že otevřeme dveře našeho kostela, aniž bychom se ohlíželi na možná rizika, a že tak naplníme biblické pozvání „nechte přijít ke mně“. Za čtyřiadvacet hodin náš kostel doslova praskal ve švech. Ve společenské místnosti se tísnila velká „svatá rodina“ bezdomovců, kteří se sem přišli zahřát. 1/ Tento článek původně vyšel jako „Open the Damn Doors!“ v Lutheran Forum (Fall 2011), s. 49-53.


TÉMA ČÍSLA

Farářům, kteří se rozhodli řídit poselstvím evangelia dle svého nejlepšího svědomí, tato doba příliš nepřála. Mnoho z nich bylo odvoláno jen proto, že měli poctivé a mnohdy též silně prorocké postoje k občanským a lidským právům (jednoduše to nazývám „otázka spravedlnosti v evangeliích"), jež byly v ostrém rozporu s naší státní politikou nekonečných válek a segregace menšin. Duchovní a laikové, kteří se snažili následovat Ježíše, čelili přinejmenším tvrdé kritice – a to hovoříme jen o těch lepších případech. Zpochybňování těch, kteří mají moc, ať už v Jeruzalémě či jinde, se nikdy neobejde bez následků. Rasismus samozřejmě nebyl problémem jen v DC a na jihu USA. Velká města včetně mé rodné Filadelfie byla etnicky rozdělena na čtvrti bílých a černých. Než jsme s Ernou přišli do Lutherova sboru, sloužili jsme v 60. letech deset let v Eastonu v Pensylvánii, kde se nacházely dva sbory s několikasetletou historií – Zion a St. John's. Služba v chátrajícím a upadajícím centru Eastonu nebyla lehká, byla to však dobrá předehra k Lutherově sboru. Easton, který představuje zmenšený model New Yorku a Filadelfie, leží na řece Delaware, za níž se již nachází stát New Jersey. Tamní luterský sbor užíval historickou budovu kostela, jež představovala překrásnou památku koloniální církevní architektury. Jeho okolí však trpělo, neboť přestavba centra probíhala často zcela nesmyslně a bezmyšlenkovitě. Bouraly se celé staré rezidenční čtvrtě a byly nahrazovány nevýraznou a mdlou architekturou, která se v noci nořila do anonymní temné prázdnoty. Říkalo se tomu „pokrok“, ve skutečnosti to však bylo vybydlování. Rodiny s dětmi často volily pro svůj život raději periferii než stále se zhoršující centrum města. Erna a já jsme se snažili především sblížit se sousedy. Na nedělní večeři jsme k nám pozvali kněze a rabíny a členy jejich sborů ze sousedství. Naše sbory byly v kontaktu již dříve, chtěli jsme se však pokusit tento dialog ještě prohloubit a vytvořit aktivistickou organizaci, která by společnými silami prosazovala smysluplné kroky, jež by vedly ke zlepšení situace v našem městě. Cílem nebylo vytvořit jediný subjekt, ale silnou, „synergickou“ koalici. Tak se zformoval vnitřně rozmanitý spolek nazvaný ProJeCt (Protestant, Jewish, Catholic). Přinesl svěží vítr, který město vděčně vdechovalo. Lidé již byli unaveni vzájemnou nenávistí a podezíráním mezi denominacemi. Duch spolupráce a přátelství chytil příznivý vítr a vyplul na moře nečekané veřejné podpory. ProJeCt nasbíral stovky tisíc dolarů a postupně stál za vznikem dětské nemocnice, potravinové banky, centra pro mladé, letních programů, zubní kliniky a duchovenské služby ve věznicích. Nic z toho by se nebylo podařilo, kdyby nás nepodporovala dlouhá řada nadšených a upřímně věřících lidí. Rád vzpomínám na jednoho holiče a podnikatele, člena římskokatolického sboru St. Anthony, který celou eastonskou komunitu neustále inspiroval svým radostným a entuziastickým přístupem. Členové luterského sboru St. John s byli rovněž skvělí. Náš kantor a varhaník dokázal rozezpívat celé Northhamptonské státní vězení. „Něžný obr“ Beausang přezdívaný Beau dokázal nadchnout mladé členy sboru, aby se aktivně podíleli na renovaci budoucí budovy centra pro mládež. On a mnoho dalších mě v těchto vyčerpávajících letech podporovali a doslova udržovali při životě. Byla to překrásná a povznášející práce, k níž členy našich sborů zavázal sám Duch svatý. Poskytovali církvi jak štědré finanční dary, tak nemovitosti k bezplatnému užívání. Mnoho členů se přímo podílelo na stavbě budov. Duchovní z jednotlivých sborů cítili, že právě tohle je ten podstatný krok, který jejich sbory měly učinit. I mě tato práce nezměrně naplňovala. ProJeCt dosáhl nebývalého úspěchu, který trvá i dnes po čtyřiceti letech. Někteří lidé měli z tohoto nového trendu samozřejmě také obavy. Avšak na výroční schůzi St. John's v roce 1965, kterou navštívili jak bílí, tak černí členové sboru, byl tento trend potvrzen a jednomyslně přijat. Tím bylo symbolicky i prakticky uznáno nové směřování k mezináboženské spolupráci a sociální spravedlnosti; květiny zasazené do asfaltu města rozkvetly. Po deseti letech jsme Erna i já začali cítit, že nastal čas se posunout dál. Měli jsme radost, že za TÉMA ČÍSLA

17

sebou můžeme nechat pevnou koalici založenou na vzájemné důvěře laiků a duchovních různých vyznání a stabilní základnu pro mír a spolupráci mezi etniky. Měli jsme však obavy, zda jako duchovní mohu vůbec nalézt uplatnění i v nějakém jiném sboru – můj „kádrový profil“ byl totiž dost neortodoxní. Cítil jsem, že by moje poslání nemuselo být všude požehnáno a že by pro ně nemuselo být všude místo. Než jsem vystudoval seminář, promoval jsem z ekonomie a průmyslového inženýrství. Pracoval jsem nějakou dobu v průmyslu. Začali jsme tedy s Ernou hledat možnosti. S mladou rodinou, kterou bylo třeba zabezpečit, bych mohl velice rychle opět skončit u svého logaritmického pravítka a stopek, čehož jsem se zároveň děsil. A najednou – k mému velkému překvapení – jsem obdržel telefonát z biskupské kanceláře: „Jeden sbor ve Washingtonu hledá faráře, který by byl tak trochu 'jiný'." Další neděli se do kostela v Eastonu dostavil vousatý muž s manželkou. Potom jsme hovořili. Howard a Nancy Whiteovi byli z Lutherova sboru. Zanedlouho přijela do Eastonu další skupinka věřících, rovněž z Lutherova sboru. Přijeli si tu „podivnou bytost“, která k nim měla nastoupit, prohlédnout osobně. Pak nás pozvali, abychom se do Lutherova sboru přijeli podívat. Dostalo se nám vřelého a nadšeného uvítání. Převyprávěli nám celou historii sboru a vyjmenovávali všechny ty úžasné faráře, kteří zde sloužili. Figurovali mezi nimi také zakladatel sboru John Butler, za jehož působení byl sbor pojmenován Pamětní evangelická luterská církev – na památku těch, kteří padli nebo byli zraněni v občanské válce, a Lloyd Cassel Douglas, nadaný spisovatel a autor knih Roucho a Nádherná posedlost. Shodou náhod jsem touto dobou dostal ještě jednu nabídku od bohatého sboru v Chicagu s vysokou kostelní věží. Věděl jsem však, že bych v tomto honosném světě na pobřeží jezerní oblasti nevydržel ani rok. Na Lutherově sboru nás zkrátka něco uchvátilo a přitahovalo. Byla to naděje a optimismus lidí tváří v tvář drsnému prostředí centra Washingtonu. Říkáme tomu Duch svatý. Jednoho mrazivého února roku 1970 jsme se tedy já, Erna, děti a štěně sbalili a vyrazili do Lutherova sboru. Okamžitě jsme si začali dělat přátele. Nastoupili jsme stejnou cestu dialogu mezi denominacemi, jako jsme se o to snažili dříve v Eastonu. Tímto směrem jsme se chtěli ubírat vždycky. Když člověk kráčí osamocen, nebude mít nikdy dost sil. Ani my jsme neměli. Ale společně můžeme dělat velké a zázračné věci. Je zapotřebí, aby se rozvinula synergie, což je v mém chápání duchovenské služby klíčové slovo. Ve Washingtonu se zrodil nový ProJeCt. Mezi naše první úspěchy patřila velká sbírka jídla pro chudé, pro níž jsme získali i Jacka Lyona, výkonného ředitele Parking Management Inc. Ten nám umožnil umístit schránky pro sběr potravinových konzerv do parkovacích garáží po celém městě. Byly červené, černé a bílé a bylo na nich logo našeho projektu. Tato akce však zdaleka nebyla jediná. Dealer značky Toyota Jack Taylor nám věnoval dva zbrusu nové náklaďáčky, které jsme pojmenovali „Sběrače“. Pravidelně objížděly supermarkety a sbíraly chléb a pečivo, jehož expirační lhůta již vypršela. Byli jsme požehnáni „chlebem života“. Všichni dohromady, řadoví členové i církevní rada, jsme postupně začali chápat, že jako křesťané jsme skutečně povoláni, abychom následovali „mesiáše bezdomovců“. Stále přemýšlím, proč jsme se to nedozvěděli za čtyři roky studia v semináři. Pochopili to i ti křesťané, kteří se rozhodli svou službu konat mezi nejchudšími z chudých: katoličtí pracovníci, mennonitští dobrovolníci, staří misionáři. Vytváření společenství je bolestivý proces, který především vyžaduje, abychom se shodli na tom, že je důležité si navzájem pomáhat. Sbory se ze samé loajality ke svým denominacím často odvracejí od svých nejbližších sousedů. Nejen luterské sbory vyhledávaly v této době pro své působení příjemnější, vstřícnější a bezpečnější lokality mimo centrum Washingtonu. Vzpomeňte si na budovu ředitelství ELCA (Evangelical Lutheran Church of America) v kancelářském komplexu ze skla a oceli u letiště O'Hare. Mám neodbytný pocit, že pokud by se tam Ježíš objevil a zaklepal na ohromné automatické dveře na 18 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

TÉMA ČÍSLA

fotobuňku, přišla by mu naproti ochranka, která by jej rychle a v tichosti vyprovodila. Pak se však nabízí otázka. Kdo je vlastně luterán? Jednou jsem vyplňoval výroční zprávu, která říkala, že náš sbor přijal patnáct tisíc nových členů. Úředník, který zprávu zpracovával, mi odepsal, že jsem při sčítání členů nepoužil správná kritéria. Napsal jsem mu: moje kritéria jsou Matouš, Marek, Lukáš a Jan – jaká jsou vaše? Od té doby jsem měl od nich pokoj. Neozvali se ani poté, co jsem odesílal zprávu, v níž se uváděly milionové částky jako dary na vybudování a opravu budov Lutherova sboru. Ježíš byl chudý, hladový, vyobcovaný mesiáš, který často jídal u jednoho stolu ve společenství všech, kdo si k němu přisedli: hříšníků a výběrčích daní, žen a farizejů, osob nechvalné pověsti. V Jeruzalémě stejně jako ve Washingtonu se Ježíš nejčastěji objevuje na ulicích, na chodnících mezi žebráky s plastovými kelímky na almužny, mezi těmi, kdo jsou zkrušení, mezi vyvrheli, těmi, kdo prohrávají svůj život, mezi utlačovanými, bezmocnými, mentálně postiženými, mezi lidmi volajícími „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou“. Chudí jsou Ježíšovi lidé. Zavedené, usazené a prosperující sbory, jejichž členskou základnu tvoří střední třída, se s tím dost těžko smiřují. V Lutherově sboru to však nešlo nevidět. Každý den jsme byli konfrontováni s bezdomovci, kteří nám dávali lekce z evangelia přímo mezi kostelními zdmi. Uvědomili jsme si, že všichni jsme vlastně bezdomovci, dokud nenalezneme domov v Ježíši Kristu. Samozřejmě, že jsme vždy vnímali, že Lutherův sbor je oproti sborům na předměstí ve značné materiální nevýhodě. Sbory, které působily na vnějším okruhu „Velké čínské zdi“, mohly stavět moderní nové budovy bohatě obklopené úhlednými parkovišti, budovy s vysokými věžemi a majestátními varhanami. Avšak my jsme dostali drahocennou příležitost dělat to, k čemu nás volá evangelium. Na dveře našeho kostela denně klepali Ježíšovi lidé, prosili, aby mohli vstoupit do našeho příbytku, hledali útočiště. Sbory a církve chtějí především růst. Proč ne. Na tom není nic špatného. Nepotřebujete však žádné speciální vzdělání v misiologii a teorii církevního růstu, abyste pochopili, že evangelium zná jedinou správnou odpověď: „Tak už zatraceně otevři ty dveře!" Za jedné mrazivé pondělní noci v lednu roku 1976 jsme do kostela vpustili cizince z ulice. Díky tomu jsme poznali, že mezi lidmi žijícími na ulici je rozvinuta vysoce efektivní komunikační síť. Nejchudší z nejchudších, nejnemocnější z nemocných, paranoidní schizofrenici, lidé trpící svrabem a tuberkulózou, zavšivení, nemytí týdny či měsíce – ti všichni polehávali a posedávali na podlaze našeho kostela a v batozích či na vozíčcích přenášeli pár kusů svého jediného majetku. Kostel doslova páchl zatuchlinou. Veřejnost v metropoli byla naším činem šokována. Lutherův sbor a jeho spolupracovníci z nejrůznějších oblastí a odvětví otevřeli své chodby, schodišťové šachty, kapli, společenskou místnost, výukové prostory a vytvořili z nich útočiště. A poté se zcela náhle a nečekaně dostavil jasný a očividný biblický zázrak v podobě prozření: nebyli jsme to my, kdo zachraňoval bezdomovce – to bezdomovci zachránili Lutherův sbor! Kristus v jejich středu se nás dotkl. Bylo to samo evangelium, kterému se tak umně vyhýbáme, když se zavíráme do svých enkláv s vitrážovými okny. O Štědrém večeru jsme procesím kráčeli do hlavní chrámové lodi a zpívali koledy. Všude kolem se ozývaly vzlyky a pláč. To se v našich návštěvnících probudily vzpomínky na dřívější Vánoce, které trávili s rodinami, dokud nebyli stiženi duševními a tělesnými chorobami. V tu chvíli jsme věděli, že oslavujeme reálnou přítomnost Krista způsobem, o kterém ředitelství naší denominace nechtělo a ani nemohlo slyšet. Bylo nutné vypořádat také majetkoprávní vztahy sboru. Tři ze sedmi domů, které sbor vlastnil na N Street, obývala podivná individua, vyvíjející pochybné aktivity. Mezi podnikavce, kterým jsme prostory pronajímali, patřila mimo jiné také čínská prádelna, salón krásy a jasnovidec. Když následně zemřel a stěhovali jsme jeho věci, získal jsem jeho křišťálovou kouli, kterou jsem poslal na adresu našeho řediTÉMA ČÍSLA

19

telství v Chicagu. Domácí, který se jmenoval Coker Sturgeon a který v našem zastoupení vybíral nájemné, si musel často počínat spíš jako vymahač dluhů. Nájemníci pochybné pověsti byli nakonec vystěhováni a domy se proměnily v otevřenou N Street Village, jež bezplatně poskytovala služby biblické pohostinnosti podle 25. kapitoly Matoušova evangelia. Postupně se nám podařilo vybudovat ještě pohodlnější příbytek pro lidi bez přístřeší, sprchy a kuchyňku, kancelář, prostory pro pracovníky Lutherova sboru, uvítací místnost, kapli, knihovnu, čítárnu a recepci. Nakonec jsme přidali také výtah, aby byla fara a bohoslužebný prostor dostupný i pro hendikepované. Abych budování v počátečních letech poněkud uspíšil, pozval jsem jako námořní důstojník v záloze svou bývalou jednotku, Námořní konstrukční prapor SeaBee, aby na N Street přijeli uspořádat svůj měsíční výcvik. Musel jsem být velice ostražitý, neboť v okolí se čtyřiadvacet hodin denně promenovaly stovky prostitutek, které o vojáky jevily očividný zájem. Nakonec jsem ale mohl být pyšný – nikdo se nenechal svést na scestí. Prostitutkám jsme čelili poměrně úspěšně až do 90. let. Některé byly dotěrné, ale členové našeho sboru se tím nikdy nenechali vyvést z rovnováhy. Pamatuji se, jak jednomu starosvětskému džentlmenovi ze Středozápadu, který koupil několik nemovitostí na N Street, aby je později věnoval našemu sboru, nabízela prostitutka své služby na Velikonoční pondělí. Muž se pomalu otočil a zcela klidným hlasem pronesl: „Madam, chci vám poděkovat. To je ten nejkrásnější kompliment, který mi kdo složil za posledních pár let.“ Zachoval tak jak vlastní bezúhonnost, tak čest oné dámy. Ve stejné době bylo rovněž několik poslanců a významných osob viděno, kterak dělají návrhy „pracovnicím“ v naší čtvrti. Dlužno říci, že „pracovnice“ v okolí našeho sboru bděly a hlásily, když se někde na ulici dělo bezpráví. Několik žen díky naší pomoci uniklo z drogové pasti a sexuálního otroctví. Pamatuji se na mladou dívku, která vyhledala naše útočiště, aby dostala najíst. Zanedlouho již seděla v autobuse domů do Mississippi. Zavolal jsem její babičce, že její vnučka jede domů, a ptá se, zda ji přijmou. Žena odpověděla: „Chvála Bohu, díky Pane Ježíši“. Lutherův sbor pomohl bezpočtu dobrých lidí. Měli bychom však také přiznat, že centrum Washingtonu v té době prodělávalo proces přeměny ve čtvrť zbohatlíků, který vytvářel k aktivitám v N Street Village tvrdou opozici. Firmy, které sídlily v našem sousedství, dělaly všechno proto, aby zamezily naší činnosti a dostaly nás pryč. Snažily se nám zabránit ve stavebních úpravách a ohrozit naší holou existenci. Jednu dobu měl náš sbor soudně uloženu pokutu 500 dolarů za každý dům, který slouží jako „útočiště, jídelna a noclehárna pro nemajetné, protože jde o aktivity, které se neslučují s posláním církve“. Když jsme byli opět předvoláni k přelíčení, ujal se naštěstí případu židovský soudce, který prohlásil: „Pokud je mi známo, všechny tyto věci dělat máme. Sytit hladové a starat se o bezdomovce je naším etickým posláním již pět tisíc let“. A případ ukončil. Přesto si však nejsem jistý, zda bychom vyhráli, kdyby si nás nevzala pod křídla jedna z nejlepších právních firem ve Washingtonu Hogan and Hartson – zdarma a nezištně. Znepříjemnit život se nám snažili i někteří členové ze sdružení vlastníků nemovitostí sídlících v okolí kostela. Když jsme se pustili do rekonstrukce farnosti, snažili se přesvědčit komisi pro historické památky, aby nám zakázala nahradit velké ocelové okenní rámy, jež byly z hlediska dnešních hygienických standardů naprosto nevyhovující. Naše žádost o povolení k výměně byla zamítnuta s tím, že jde o historickou budovu. „Historickou?“ opáčil jsem. „Toto křídlo bylo postaveno v roce 1948. Jsem starší než tenhle kostel.“ Na jedné straně stáli spekulanti a podnikavci, kteří skupovali domy po pěti až osmi, opravovali je a následně prodávali s tučným ziskem. Na druhé straně stál Lutherův sbor se svým posláním poskytnout přístřeší bezdomovcům, který byl neustále obviňován z toho, že překáží postupující přeměně města ve čtvrť pro zbohatlíky. Žaloby a soudní spory se vlekly šest let. Pak se nám konečně podařilo získat povolení k výstavbě 20 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

TÉMA ČÍSLA

domů, které se dnes jmenují Eden a Zaslíbení. Stalo se tak doslova několik hodin před tím, než nám vypršela lhůta pro započtení daňové úlevy za výstavbu domů pro osoby s nízkým příjmem. Brzy jsme pochopili, že když proti nám stojí tak vlivná občanská opozice, musíme získat vliv. Především bylo třeba mít na své straně média – a to se nám podařilo. Pro televizní štáby jsme byli vděčné sousto. Vracely se do Lutherova sboru pravidelně natáčet během „okurkových“ dnů, protože věděly, že tu vždy naleznou dobrý materiál. Využívali jsme této pozornosti k tomu, abychom se dostali do povědomí obyvatel města. Tato strategie by se ve sborech sídlících na kulturně homogenních periferiích zřejmě vůbec nemohla realizovat. Jednoho dne se měl stát dějištěm naší vítězné bitvy dokonce i Bílý dům, který sídlil v těsném sousedství. Vyšli jsme z Lutherova sboru jako žebráci k Bílému domu. Chtěli jsme se zeptat, zda by nám nemohli dát jídlo, které zbylo po recepcích, abychom nasytili hladovějící. Poslali za námi ven svého vyslance, který řekl: „To nemůžeme udělat. Je to nechutné.“ „Nechutné?“ řekl jsem, „myslel jsem, že tady jíte dobře.“ Nemluvil jsem samozřejmě o zbytcích jídla z talířů seškrábaných do popelnice, ale o jídle, které se při banketech nesní a potom se vyhazuje. Shodou okolností se u této situace vyskytl jeden reportér. Nakonec se nám tak podařilo dostat náš případ na obrazovky a odvysílat též část našich bohoslužeb během vánočních zpráv. Onen pracovník Bílého domu dostal později anticenu Držgrešle roku. Především se však zvýšilo povědomí občanů města o hladu, bídě a sociálních problémech a podpora N Street Village tak ještě vzrostla. Tento příběh sice vyprávím já, jeho skutečnou hrdinkou je však má žena Erna. Vždyť právě ona zastala nejvíc oné ubíjející a mravenčí práce v administrativě, fundraisingu, evidenci a koordinaci dobrovolníků. Koncepce „od bezdomovectví k nezávislosti“ a "kontinuální pomoci“ (Continuum of Care) razila dávno před tím než je začalo používat americké Oddělení pro bydlení a rozvoj měst. Byli jsme známí jako „Steinbruck a Erna“. Někdo musel sehrát roli městského ováda. Možná je jedno procento populace skutečně povoláno k tomu, aby potrápilo duchovní i světské autority a přispělo tak ke změně. Chtěli jsme, aby se Lutherův sbor stal metaforou Boží vize města a světa, svatého místa, které by všem lidem umožnilo kráčet životem a dospět do rukou našeho milosrdného Stvořitele v utěšeném zdraví, důstojnosti, pohodě a míru. Evangelia apelují na náš soucit s utlačovanými. Vyzývají, abychom motiv vzkříšení a liturgii prožívali opravdově v konkrétním viditelném světě kolem nás, například zde ve Washingtonu. To je požadavek, ve kterém mnoho církví a sborů selhává. Nakonec však vždy dojdeme do bodu, kdy se někdo musí sebrat, zajít na radnici, na Kapitol nebo do Herodova paláce v Bílém domě a zeptat se: odkud se berou bezdomovci a proč? A pak musíte tuto otázku klást znovu a znovu, jako pitbul se zakousnout do nohy senátora či výkonného ředitele velké společnosti. A nepustit se, dokud nepřijdou s konstruktivním řešením ve formě konkrétních projektů či legislativních změn. My totiž již odpověď známe. Bezdomovectví v této zemi je výsledkem naší sobecké a do sebe zahleděné politiky, která nespravedlivě upřednostňuje bohaté a mocné, megakorporace a biliónové rozpočty na zbrojení. Tato politika se musí změnit, krvácení chudých se musí zastavit. Sbory mají být obhájci a zastánci těch nejchudších a nejslabších z nás. Při prosazování těchto zájmů ve střetu s vládními složkami bychom se neměli bát ani veřejného protestu a občanských nepokojů. Věrní členové sborů by měli udržovat kontakt se zástupci vlády, neúnavně vysvětlovat a vyvracet lživá přesvědčení, která nás uvrhla do nekonečných válek, zbytečných ztrát na životech a bezpočetných milionů těch, kteří ztratili domovy a uprchli do ciziny nebo se stali vyvrheli ve své vlastní zemi. Musíme pracovat společně. Bylo by nemožné na tomto místě vyjmenovat nekonečné zástupy těch, TÉMA ČÍSLA

21

kdo se nezištně a nesobecky rozhodli sloužit, ať již jsou to lidé z různých církví, sborů a organizací nebo ochotní úředníci z vládních kanceláří. Prioritou každého sboru je vždy život podle evangelia. Mým úkolem bylo nabídnout a sdílet s lidmi vizi, která nachází oporu a inspiraci na mnoha místech Písma. Bible nás neučí nasytit bližní laciným sendvičem z bílého chleba, ale připravit skutečnou hostinu. Jako v 18. kapitole knihy Genesis, kde Abraham vybral nejlepší jehně, aby uctil neznámé a potenciálně nebezpečné hosty. Vdova ze Zarefatu podala chléb Elijášovi, když prchal před svými pronásledovateli. Pro její pohostinnost Elijáš prosí a zápasí s Bohem, aby přivedl zpět k životu její jedinou záchranu, jejího syna. Mocný eucharistický příběh lámání chleba, který se znovu zopakuje v Emauzích a podle nějž se Ježíš nechá poznat svým učedníkům. Již zmiňovaný Matouš 25: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ To je Ježíšův návod na život. Požehnání života je vždy vzájemné: dary jsou vyměněny, z hostitele stává host a naopak. Hodně nám pomohla kniha Johna Koeniga Novozákonní pohostinnost. Kdy se jako církve konečně poučíme a rozhodneme se otevřít ty miliony čtverečních metrů našich prostor těm, kteří klepou? Zatím jen udržujeme dokonale prázdné místnosti – použitelné, ale prázdné. Máme spousty skvělých teologů, kteří píší a učí své teologie, vydávají knihy jednu za druhou, svazek za svazkem. Jednou jsem viděl na vlastní oči, jak skupina studentů, která zrovna vycházela z poledních bohoslužeb v kapli, minula žebráka stojícího na protější straně ulice a zamířila na oběd do menzy! Je až neuvěřitelné, jak dokážeme přehlížet toto jasné a jednoduché evangelium, které máme přímo před nosem, dokonce i když čteme a studujeme Písmo. Když jsou vaši nepřátelé hladoví, nasyťte je, když jsou nemocní, uzdravte je, když jsou otrhaní, ošaťte je, když jsou bez domova, přijměte je a přivítejte. Evangelium nás vyzývá k "letniční ekonomice“ (Sk 2), sdílení hojnosti, kterou země skýtá. Tato hojnost pokrývá všechny potřeby všech, pakliže se vystříháme hamižnosti. Motiv distributivní spravedlnosti rezonuje napříč celým Písmem. Jak roky plynuly, téměř všichni členové sboru prošli hlubokou transformací těla, mysli, ducha i duše. Nikdy nebyla nouze o milosrdná slova povzbuzení a naděje stejně jako o vlídný a nevtíravý zájem. Myslím, že pro starší generaci našich členů to bylo o trochu těžší, ale nikdy si nikdo skutečně nestěžoval. Nikdo! Zkuste si to představit. Každý den jsme v kuchyni připravovali pro bezdomovce jídlo. To je už skutečný test lakmusovým papírkem. Lidem zpravidla tolik nevadí vpustit k sobě domů cizince, ale kuchyně bývá v každém domě považována za „svatyni“. Jakmile smíte pobývat v kuchyni, máte vyhráno. Starší členové sboru projevili nesmírnou toleranci, aktivně se zapojili do přípravy a pomáhali mnoha různými způsoby. Když jsme s Ernou oslavili desáté výročí od našeho příchodu do Lutherova sboru, uvědomili jsme si, že dík patří především členům sboru. Moje rodina – a hlavně Erna – připravila slavnostní večeři pro celý sbor. Předseda rady starších Dale McDaniel se mě zeptal: „Johne, co pro tebe můžeme udělat?“ Jako kdyby toho neudělali už dost! Přesto jsem odpověděl: „Byl bych opravdu vděčný, kdybyste mi umožnili, abych již tomuto milovanému sboru nemusel být nevěrný.“ „Co tím myslíš?“ zeptal se. „Je čas, abychom obnovili srdce církve a její služby, eucharistii – přítomnost Krista v bohoslužbě“. Od té doby byla Večeře Páně součástí každé nedělní bohoslužby. Jako farář jsem tehdy pocítil, že těžiště sboru je přesně tam, kde má být: nikoli v osobě duchovního, neboť ta může být nehodná, ale v Kristu, Pánu církve. Eucharistie je konečně jídlem pravé pohostinnosti. Je to jídlo, které přinášíme jako hostitelé zastupující Hostitele všech hostitelů. O Velikonocích v roce 1997 jsem odešel do důchodu. Již několik let jsem cítil, že přesluhuji a že již 22 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

TÉMA ČÍSLA

nejsem pro sbor takovým přínosem jako dřív. Nebyl jsem již tak kreativní. Jednou zkrátka dojdete do bodu, kdy seznáte, že je čas uvolnit místo někomu jinému, kdo by opět přinesl novou energii a elán. Zůstávali jsme tak dlouho vlastně jen proto, že dostavba domů Eden a Zaslíbení ještě nebyla dokončena a my se stále museli podílet na právním servisu a fundraisingu. Odstěhovali jsme se asi o sto mil dál, abychom uvolnili cestu pro nový začátek. Musíme stále opakovat, že to byl Lutherův sbor, který umožnil Duchu svatému, aby se projevil. Laikové a věrní služebníci zůstávají, ale faráři odcházejí. Dění v Lutherově sboru zpovzdálí sledujeme a jsme s ním spokojeni. Je tam nadšení a vášeň! Současná farářka Karen Brau je ženou víry, ale také nesporného nadání a inspirující energie. Pokračuje ve službě, avšak s novou vizí. Její přítomnost v Lutherově sboru nás naplňuje klidem, protože víme, že tato úžasná služba pokračuje dnem i nocí. Vloni proběhly oslavy třicátého výročí založení Luterského svazu dobrovolníků, který byl zorganizován právě díky Lutherově sboru i přes počáteční nesouhlas ředitelství naší církve. Při té příležitosti jsme byli do Lutherova sboru pozváni na návštěvu a zúčastnili jsme se slavnostních bohoslužeb. Byl jsem nadšen, kolik kolem sebe vidím mladých lidí a dětí. Sbor žije intenzivněji než kdy dříve a pokračuje ve své cestě. Je to přesně tak, jak to má být. Myslím, že pro tento sbor budou i další tři desetiletí fascinujícím obdobím výzev a úkolů – aby se ještě a lépe dokázal stát světlem města, ve kterém působí. Chvála Bohu. Nejsme nikdy sami. Z angličtiny přeložil Dalibor Vik.

John Steinbruck je bývalý důstojník amerického námořnictva, vojenský kaplan a farář v důchodu. Žije se svou ženou Ernou v městě Lewes ve státě Delaware.

© Pavel Veselý TÉMA ČÍSLA

23

Od etnomisie k novej evanjelizácii Jan Górski

Dejiny cirkvi všeobecne, a dejiny misie zvlášť, nám poskytujú dostatok materiálu na to, aby sme sa pokúsili koncipovať pochopenie misie. Jedným z príkladov môže byť rozvoj skúmania kultúr v službe misie. Mnoho rehoľných rádov si vytvorilo výskumné centrá v misijných oblastiach. Aj v Európe vznikli mnohé inštitúty venujúce sa skúmaniu kultúr a čerpajúce zo skúseností misionárov.1 To zase viedlo k rozvoju misie v rozmanitých kultúrach. Misijná práca bol prezentovaná skôr ako práca objaviteľa či bádateľa. Týmto spôsobom sa presadzoval určitý model misijnej práce – misia ako niečo, čo sa odohráva „v ďalekých končinách“. Geografické kritérium dominovalo.2 Z tohto dôvodu sa vžilo pochopenie misie ako etnomisie.3 Táto tendencia stále ešte dominuje.

1. Misiológia Nemôže byť pochýb o tom, že prax súvisí s teóriou a naopak. V teológii môže mať prax na reflexiu veľký vplyv. Ako príklad poslúži teológia oslobodenia. Pritom musíme pamätať na to, že okolnosti vzniku prvej (rímskokatolíckej, pozn. prekl.) katedry misiológie v Münsteri pod vedením Josefa Schmidlina boli úzko prepojené s kolonializmom. Z historických dôvodov bola misiológia vnímaná skôr ako praktická disciplína. Úlohou misiológie nie je ani tak popísať misijné metódy či analyzovať efektivitu jednotlivých krokov, ako skôr poukázať na normy a princípy, ktorými sa kresťanská misia riadi. Toho sa týkajú dôležité teoretické štúdie teológov misie (K. Müller, L. Luzbetak, P. Giglioni, A. Wolanin, D. Bosch). Misiológia mala nepriamy vplyv na rozvoj kultúrnej antropológie a iných oblastí skúmania kultúr. Medzi diela, ktoré mali najväčší vplyv na súčasnú reflexiu, patrí hlavné dielo Davida Boscha (slov. Dynamika kresťanskej misie, pozn. prekl.). Bosch vo svojej knihe analyzuje rozličné aspekty misie a hľadá ekumenické základy. Táto práca je stále aktuálna a relevantná.

2. Misie v Redemptoris Missio Encyklika Redemptoris Missio (1990) pápeža Jána Pavla II podnikla analýzu celej pokoncilovej teológie misie. Ponúkla veľmi široký obraz misie v troch oblastiach: vlastná misia ad gentes, pastorálna činnosť cirkvi a nová evanjelizácia (RM 33). Široký rámec misijnej činnosti nevylučuje misiu ad gentes4. Práve naopak, dokument zdôrazňuje jej význam a nevyhnutnosť. Zároveň očisťuje celkový obraz a motiváciu misie od folkloristického bremena pochádzajúceho z 19. storočia a viažuceho sa k udalostiam skúmania iných kontinentov. Encyklika považuje geografické pochopenie misie za stále aktuálne, avšak samo osebe už nedostačujúce. Misie sú predovšetkým Božím dielom, k účasti na ktorom je človek pozý-

1/ Napr. Inštitút Anthropos, pozri http://www.anthropos.eu/anthropos/institute/index.php (zobrazené 3.6.2013). 2/ Porovnaj tiež encykliku Redemptoris Missio. 3/ Takto daný proces interpretuje napr. Karl Müller. 4/ Lat. „k národom“. Ide o tú časť misijnej služby cirkvi, ktorá sa zameriava na ľudí, ktorí dovtedy neprišli do kontaktu s evanjeliom, pozn. prekl.


STUDIE

vaný. Ján Pavol II často zmieňuje tému Božej inšpirácie. Misia ad gentes je základnou formou činnosti cirkvi a zároveň tiež inšpiráciou pre iné formy evanjelizácie.

3. Nová evanjelizácia Aj keď Ján Pavol II predstavil projekt novej evanjelizácie, trvalo ešte dlhú dobu, kým táto začala byť vnímaná ako jedna z príležitostí pre misijnú službu cirkvi. Misiológia len nerada prijímala toto nové poslanie, pretože bolo považované za slabinu misie. V svetoznámom slovníku, ktorý vydali Karl Müller a Theo Sundermeier, heslo „nová evanjelizácia“ chýba.5 Najprv sa s ňou zaobchádzalo ako s už existujúcou veličinou. Rozdiel spočíval len v použití odlišných postupov. Pápež kládol dôraz predovšetkým na zvestovanie Krista, ktoré je ovocím kresťanského života (RM 37). „Novosť evanjelizácie [...] spočíva v postoji a štýle, v novom úsilí a programe [...], novom oduševnení, metódach a postupoch“.6 Biskupská synoda je pripravená sa tejto téme venovať.7

4. Zmeny v misiológii Misiológia už viac než 100 rokov existuje ako samostatná teologická disciplína. V súčasnosti je možné pozorovať zmeny v spôsobe reflexie základnej úlohy cirkvi. Už 2. vatikánsky koncil ukázal, že misijná činnosť je hlavnou úlohou celej cirkvi i jednotlivých kresťanov. Cirkev je charakterizovaná ako „misijná už svojou podstatou“ (Ad Gentes 9). Ako sme zmienili vyššie, encyklika Redemptoris Missio pochopenie misie značne rozšírila. Teologické zakotvenie misie ponúklo nové tendencie aj v misiológii. Už samotný Ján Pavol II vo svojej encyklike ukázal miesto misiológie v rámci fundamentálnej teológie. 4.1. Nové misiologické centrá Zmeny na rozličných úrovniach, a to aj v rámci teológie, viedli k vzniku viacerých misiologických centier. Záujem o misiológiu pomohol pri vzniku Spoločnosti poľských misiológov. Táto spoločnosť môže byť zaujímavá aj pre misiológov a teológov z iných krajín, napr. Ukrajina, Rumunsko či Slovensko. Z toho dôvodu sa s týmito regiónmi nadväzujú kontakty vo vedeckej oblasti. Spolupráca môže byť užitočná pri plnení úlohy novej evanjelizácie. V ďalších krajinách regiónu vznikajú malé bádateľské centrá. Predstavujú zaujímavý prínos pre rozvoj tejto časti teológie s „centrifugálnou“ orientáciou. Okrem toho je potrebné oceniť ich snahy o poznávanie zabudnutých národov Európy (Gagauzi,8 Rómovia) alebo hľadanie nových možností evanjelizácie. To sú dôležité otázky, ktoré by mali byť neustále ďalej rozvíjané, a to zvlášť na úrovni vedy a kultúry, ale aj v iných oblastiach života. A preto je dôležité, aby sa v misiológii ďalej rozvíjalo skúmanie základných princípov a východísk. Tieto totiž umožňujú lepšie prispôsobiť ďalšiu prácu v kontexte úloh cirkvi. 4.2. Úloha orientálnych cirkví Misijná úloha je úzko spojená so vznikom autentických lokálnych cirkví. Podľa učenia 2. vatikánskeho 5/ Porov. MÜLLER, Karl – Theo Sundermeier, Lexikon Missionstheologischer Begriffe. Berlin: Reimer, 1987. 6/ KLUJ, Wojciech, Teologiczne podstawy misji według Jana Pawła II. Warszawa: Instytut Papieža Jana Pawła II, 2008, s. 30. 7/ Tematike novej evanjelizácie sa explicitne venovala zatiaľ posledná, 13. biskupská synoda v októbri 2012, pozn. prekl. 8/ Ide o národ turkického pôvodu, ktorý tvoria potomkovia utečencov z rusko-tureckých vojen v 18. storočí. Jeho asi 200 000 príslušníkov žije prevažne v Moldavsku, Rusku a na Ukrajine a hlási sa predovšetkým k pravosláviu, pozn. prekl.

STUDIE

25

koncilu práve založenie autonómnych lokálnych cirkví predstavuje koniec prvej evanjelizácie. Dejiny cirkvi od raného obdobia ukazujú vývoj v ďalekej Ázii. Pozdĺž slávnej Hodvábnej cesty9 vznikalo mnoho misijných stredísk, ktoré sa zároveň stali centrami kultúry. Spojenie kresťanstva a arabčiny je už niekoľko stoviek rokov prakticky zabudnuté, aj keď svojho času bolo nesmierne dôležité pre teologickú reflexiu i liturgiu. Bariéry, ktoré v dôsledku politických udalostí vznikli v západnom svete, majú veľký vplyv aj na vnímanie Orientu. Stále ešte existuje potreba hlbšieho poznania orientálnych dejín, liturgie, symboliky a jazyka. 4.3. Súčasná misia Čoraz častejšie sa skúmajú možnosti ďalších modelov dialógu a misie. Udalosti, ktoré bývajú často prezentované v médiách, podkopávajú zmysel dialógu. 2. vatikánsky koncil učí, že základy dialógu spočívajú v spoločnom údele. Pamätajúc na tento základ je potrebné zaručiť, aby tento model misie zohľadnil zásadný prvok, ktorý je možné dosiahnuť prostredníctvom dialogického princípu, a to prvok humánnosti. Ježiš Kristus je Vykupiteľom všetkých ľudí. Kresťanstvo sa však – aspoň na globálnom Severe a Západe – stáva náboženstvom menšiny. Štatistiky síce ukazujú katolícke náboženstvo ako najväčšie na svete, no v pomere k celkovému počtu obyvateľov sa percentuálne zastúpene katolíkov zmenšuje. 4.3.1. Európa Prvá evanjelizácia, ktorá bola zameraná na Európu, prirodzeným spôsobom využívala kontakty s Blízkym východom, komunikačnú sieť, jazyk, správu a výdobytky vedy a civilizácie. Misijná a evanjelizačná aktivita východných cirkví v tomto ranom období viedla k rýchlemu zakoreneniu kresťanstva v Európe. Z tohto kontinentu potom začínali veľké misijné cesty do Afriky a Ameriky. Vznikali tu misijné programy a projekty. Väčšina rádových spoločenstiev vznikla v Európe na základe európskych modelov. Ba i biskupské synody pre ostatné kontinenty sa konali v Ríme. V súčasnosti sa tento model fungovania pomaly mení: napríklad kľúčové dokumenty sa publikujú na jednotlivých kontinentoch. V tomto procese zohráva kľúčovú úlohu teológia a predovšetkým misiológia. Cirkev je otvorená novým výzvam prichádzajúcim z iných kontinentov. 4.3.2. Misie pre Európu V súvislosti s veľkým počtom imigrantov sa objavuje potreba pastorálnej starostlivosti o kresťanov prichádzajúcich do Európy z iných svetadielov. Vzniká dokonca i potreba prvej evanjelizácie. Misie ad gentes sa nekonajú len ďaleko od nás a mimo nášho kontextu, ale taktiež priamo v našej blízkosti. Preto vzniká i potreba nového modelu misijnej pastorálnej starostlivosti. Zmena modelu si vyžaduje klásť menší dôraz na presadzovanie svojej vlastnej európskej kultúry a, naopak, väčší dôraz na pomoc pri prijímaní Krista. Táto situácia predstavuje možnosť významnejšie zohľadniť témy, ktoré sú misii blízke, ako napríklad inkulturácia, ekumenický a medzináboženský dialóg, poznávanie nových náboženstiev a sociálnych fenoménov, skúmanie migrácie, ekonomika, atď.

9/ Je zaujímavé, že názov Hodvábnej cesty, ako aj ostatných známych obchodných trás, pochádza až zo začiatku 20. storočia.


STUDIE

5. Misiológia dnes Pred misiológiou stoja nové výzvy. Už pápež Ján Pavol II apeloval na to, aby misiológia bola ešte viac prepojená s ekleziológiou.10 Na jednej strane ide o rozvoj misiológie ako súčasti teológie, o novú samostatnú disciplínu s vlastnými metódami výskumu. Druhou úlohou misiológie je jej prítomnosť v teológii ako celku. Misiológia má dnes totiž nevyhnutné dôsledky pre niektoré oblasti teológie. Synoda venovaná novej evanjelizácii je príležitosťou pozrieť sa na tieto témy nanovo. Cirkev je misijná už svojou podstatou (Ad Gentes 9). Misia nie je zbožným koníčkom, ani výsledkom veľkého počtu personálu, ale patrí k samotnej podstate našej kresťanskej viery a cirkvi.

Z nemčiny preložil a redakčne upravil Pavol Bargár. Prof. Dr. Jan Górski je katolíckym misiológom a profesorom na Sliezskej univerzite v Katoviciach.

Corte © Petr Kolínský

10/ Porov. Redemptoris Missio 32.

STUDIE

27

Spolupráce církve a místních akčních skupin Jan Satke

Přiznávám se, že stále v naší evangelické církvi cítím pach ghetta. Přítomnost přesvědčení, že nejsme přirozenou součástí společnosti, ale něčím nechtěným a trpěným. Něčím, co je společností ohrožováno a tudíž se musí uzavřít do sebe, vytvořit malé ghetto a tam přežívat. Věřím, že vytvoření ghetta, určité formy kláštera v dobách nepříznivých, je jedinou možností, jak přežít. Nicméně tato situace již přes dvacet let neplatí. Ale pocit izolace a ohrožení společností mi přijde stále přítomný. Možná je toto mé vnímání ovlivněno prostředím západních Čech, kde působím a vlastně i od malička žiji. Výbornou možností, jak vyjít z izolace, se pro náš sbor stala spolupráce s místní akční skupinou (MAS), která v našem regionu působí. Její celý název je Místní akční skupina Aktivios. Jejím cílem je podporovat aktivity lidí, kteří chtějí něco dělat společně a pro druhé. Staví na metodě Leader, která je uznávaná ve více zemích Evropy. Aktivitám občanů nabízí pomocnou ruku v oblasti know-how i zajištění finančních prostředků (v českém případě možnost získání grantu z prostředků EU). Tzv. „masky“ působí téměř všude v naší zemi. Dovolte, abych se s vámi podělil o naši vlastní zkušenost. Seznámení našeho sboru s MAS Aktivios proběhlo víceméně formou šoku. Jednou za mnou přišla paní Hana Bouchnerová, manažerka MAS Aktivios, a zeptala se mě: Nepotřebujete s něčím pomoci? Nemáte aktivitu, kterou bychom mohli podpořit? Přiznávám otevřeně, že mi tato nabídka takříkajíc vyrazila dech. Dosud jsem se s něčím takovým nesetkal. Alespoň já jsem měl ten dojem, že při každé akci, kterou děláme pro veřejnost, čelíme podezření z toho, že se jedná o náborovou akci nebo nedovolené přesvědčování. Že jsme tak trošku trpěni. A nyní za mnou přijde někdo „zvenku“ a nabízí mi pomoc v tom, co dělám. Někdo, kdo je z necírkevního prostředí, nám chce pomoci. Prostě úžasné! Nu a tak se zrodila spolupráce. Chvíli nám pravda trvalo, než jsme se z prvního šoku vzpamatovali, ale pak už to bylo docela rychlé. A první projekt na sebe nenechal dlouho čekat. Ve spolupráci s MAS Aktivios se nám podařilo vybudovat „Centrum pro děti a mládež“. Vzhledem k tomu, že náš sbor přišel o kostel a přilehlou faru (byly nám zbořeny v roce 1974), jsou naše prostory poněkud omezené. Sbor sídlí v rodinném domku, který veřejné prostory kostela jen těžko nahrazuje. A tak pro aktivity sboru jsou tyto prostory poněkud těsné. (Větší shromáždění musíme konat prostě venku.) Přesto, že počet farníků není velký – základnu sboru tvoří tucet dospělých – máme poměrně rozvinutou činnost. Jedna z členek sboru založila mateřské centrum, k tomu se později připojil klub pro předškolní děti a posléze i setkávání mladých. Pro mladé lidi je nesmírně důležité setkávání se s vrstevníky, a to nejen při pravidelných, ale i vícedenních pobytech. A k tomu byla naše „fara“ prostě malá. Přestavba nám zabrala rok a na dobrovolných pracích se podíleli členové sboru i mládež. Otevření centra bylo slavnostní s koncertem a od té doby prostory slouží k setkávání dětí, mládeže i dospělých. Využití je pravidelné (během týdne), tak i nárazové (pobyty skupin mládeže či rodin s dětmi na několik dní). Pobyty jsou zdarma. MAS Aktivios nám tímto způsobem pomohla rozšířit naše aktivity a zkvalitnit potřebné zázemí. V současnosti pracujeme na zlepšení sociálního zázemí pro maminky s dětmi a seniory – vybudování 28 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

P Ř E D S TAV U J E M E

bezbariérového WC, kde bude zároveň dostatek prostoru pro přebalovací pult, který bude k dispozici především maminkám z mateřského centra. Další věcí, kde mě MAS Aktivios opět „dostal“, bylo zorganizování autobusu na akci „Modlitba za domov“. Z mého pohledu to bylo něco neočekávaného, protože jde o církevní akci – a mně tady najednou lidé, kteří nejsou věřící, zajistí autobus na takovouto akci a všude ji doporučují. To mě rovněž šokovalo. Ale ne natolik, abych se nesebral a společně s dalšími na Modlitbu za domov nevyrazil. Společně se také snažíme o projekt naučné stezky, která by přiblížila význam osobnosti svatého Vojtěcha, který se vracel naší krajinou z Říma do Prahy. Tabule by měly obsahovat nejen historická data, ale přiblížit i Vojtěchův význam a vůbec přínos křesťanství naší kultuře, které jsou dodneška hmatatelné (třeba nemocnice, školy, solidarita apod.). Osobně vnímám to, co MAS Aktivios dělá, jako velmi důležité. Občas si říkám, že dělají vlastně to, co by mohly nebo i měly dělat církve – podporovat aktivity lidí jdoucí ze zdola, aktivity, které slouží stmelení obcí, různých skupin ve společnosti, prohloubení vztahu k místu, kde žiji a podobně. To je mi na „maskách“ nesmírně sympatické. Neboť svou činností podporuje setkávání lidí, které je nezbytné pro to, aby se lidé poznávali a hledali cesty, jak společně žít. A to mi připadá velmi důležité zvlášť v dnešní době, kdy lidé mají tendenci se uzavírat za vysoké ploty nebo netečnosti k tomu, co se okolo děje – neboť mám vše, a tak nikoho nepotřebuji („Co je komu do mě a mě do nich...“). A tak se náš sbor stal také aktivním členem Aktiviosu.

Na závěr Zde je několik oblastí, ve kterých nám spolupráce (s tou naší „maskou“) pomáhá: – povzbudila naše sebevědomí – o naše aktivity je zájem! Naše aktivity jsou pozitivně vnímány – to, co děláte, je dobré, je to prospěšné lidem okolo; – nabádá nás více se otevřít navenek; ne, že bychom byli do té doby uzavření vůči okolí, ale jistě nás k tomu spolupráce s MAS povzbudila; (říkám to jako člověk, který ještě trochu zažil totalitu a něco z tehdejších způsobů si nesu s sebou – církev se tehdy musela uzavřít vůči okolí, aby vůbec přežila; otevřít se v době svobody zase navenek – to je něco neznámého a já jsem vděčný za každého, kdo mi v tom pomůže dál; neboť jsem hluboce přesvědčen, že křesťanství není způsobem útěku z reality tohoto světa, ale naopak zdrojem, ze kterého mohu čerpat pro plnost mého konkrétního života zde na zemi); – mohli jsme se seznámit s dalšími lidmi, kteří nemyslí jen na sebe a dělají něco pro druhé – na různých setkáních, které Aktivios pořádal nebo pomáhal pořádat; – pomáhá nám naše aktivity rozvinout, pomoci vybudovat potřebné zázemí; – i když jsme malý sbor, jsme přesto důležití – což je pro nás velké povzbuzení Přijměte prosím tyto řádky jako moji konkrétní zkušenost s tím, co našemu sboru přinesla spolupráce s místní akční skupinou. Ač mohou být zkušenosti na jiných místech všelijaké, nás spolupráce povzbudila v našem sebevědomí a odvaze misijně působit v našem okolí – neboť děláme dobré věci a máme lidem okolo co dát. (Příklad spolupráce našeho evangelického sboru v Přešticích a MAS Aktivios byl součástí příspěvku na Konferenci Modlitba za domov konané dne 29. 10. 2012 v arcibiskupském paláci v Praze.)

Mgr. Jan Satke je farář ČCE v Přešticích. P Ř E D S TAV U J E M E

29

Pastorační činnost jako nástroj sociální inkluze Jan Ort

Publikace Boh medzi bariérami autorů Tatiany Podolinské a Tomáše Hrustiče je výstupem z projektu SIRONA 2010 (název projektu je zkratkou podtitulu závěrečné zprávy – „Sociálna inklúzia Rómov náboženskou cestou“), který byl realizován v rámci Národného programu SR k Európskemu roku boja proti chudobe a sociálnemu vylúčeniu 2010. Projekt si kladl za cíl jako první zmapovat činnost registrovaných i neregistrovaných církví a náboženských hnutí mezi Romy na Slovensku a naznačit možnosti misie a pastorace mezi Romy v kontextu sociální inkluze. Navazuje tak na předchozí zájem o religiozitu Romů. Ten byl dlouhodobě zaměřen spíše etnograficky (jako popis náboženských zvyků, ve vztahu k danému území např. Horváthová 1964), už nějakou dobu se ale studie zaměřují hlouběji na sociální aspekt, zejména pak na sledování sociálních změn spojených s konverzí k tzv. novým náboženským hnutím (z území Slovenska např. Hrustič 2010; Jelínková 2009; Švecová 2008; mimo něj např. Dienstbierová 2008; Ripka 2008). Důležitou publikací v tomto směru je sborník Boh všetko vidí – O Del sa dikhel (Kováč, Mann 2003), ve kterém najdeme několik případových studií a článků, tematicky vymezených právě religiozitou Romů na Slovensku. Publikace Boh medzi bariérami je vedle toho shrnutím činnosti církví a náboženských hnutí působících mezi Romy. Zastřešuje ji téma procesu sociální změny. K předkládané závěrečné zprávě má svým zaměřením velmi blízko sborník Pastorácia Rómov (Grešková 2009), který je výstupem ze stejnojmenného odborného semináře zaměřeného na možnosti působení církví mezi Romy. Závěrečná zpráva (dostupná jak v tištěné tak v elektronické podobě) je velmi přehledným shrnutím závěrů z uvedeného projektu SIRONA 2010, a to celkem v šesti kapitolách: 1) Úvod, 2) Zmapovanie situácie, 3) Úspešné misie: kvalitativný výskum a prípadové štúdie, 4) Vplyv pôsobenia cirkví na sociálnu inklúziu Rómov, 5) Vybrané tematické okruhy, 6) Závery a odporúčania + přílohy, sumarizace v angličtině, slovník základních užívaných pojmů, rozsáhlá bibliografie a indexové vyhledávání. Na realizaci projektu se pod vedením koordinátorů (zároveň autorů zprávy) podílela řada odborných pracovníků, částečně i studentů. Dříve než jednotlivé kapitoly podrobněji shrnu a zdůrazním některá zajímavá témata, zastavím se u výzkumných otázek a cílů. Těmi bylo zmapování působení jednotlivých církví (registrovaných i neregistrovaných) mezi Romy na území Slovenské republiky a dále zmapování forem a podob sociální změny, která následuje změnu náboženskou. Na základě toho měla být zodpovězena otázka, zda tato sociální změna vede k sociální inkluzi. Takto vytyčené cíle jsou bezesporu zajímavé a přínosné už jen tím, že mouhou sloužit jako základ pro odbornou diskusi nad tématy, na která romisté či antropologové při terénních výzkumech zaměřených na romské komunity narážejí. Současně mám ale pochyby, zda otázku sociální inkluze s počátkem v náboženské změně lze zodpovědět na základě relativně krátkých terénních výzkumů, ze kterých se sestával projekt SIRONA. Rozpaky ve mně vzbuzuje i zúžení otázky na jednotlivé konvertity. Pohled Romů nekonvertitů nám zůstává utajen a s ním i možnost šířeji zhodnotit dopady misijních činností na romskou komunitu jako takovou. Zajímavým příspěvkem do diskuse by byl dle mého názoru výzkum zaměřený na Romy nekonvertity žijící v rámci komunity, která je misijní činností zasažena. K tomuto tématu se ještě vrátím v odstavci k metodologii výzkumu a výběru respondentů. 30 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

RECENZE

Jednoznačný přínos výzkumu vidím v jeho mapovací fázi, která přináší unikátní, ač jistě neúplný, přehled o působení církví mezi Romy na Slovensku. Úvod zprávy stručně nastiňuje výzkumný projekt a základní body tématu religiozita Romů. Autoři se staví do pozice konfesijně nezaujatých a zároveň s tím vyjadřují přesvědčení o potřebě zrovnoprávnění příležitostí církví a náboženských hnutí. V současné situaci nemá totiž každé náboženské hnutí nárok na oficiální registraci a tedy i na příspěvky od státu. Religiozitu Romů na Slovensku popisují autoři s důrazem na vyvrácení některých stereotypů, které o ní převládají („Romové jsou ve víře nestabilní, upřednostňují privátní zbožnost, k náboženství se hlásí pouze formálně a ze zištných důvodů, nedodržují Boží přikázání“). Vyvracení těchto stereotypů a uvedení jejich možných příčin na základě poznatků z terénu potvrzuje společenský přesah studie, který je již od úvodu patrný. Kladu si však otázku, zda některé stereotypy (např. „Rómovia nedordžiavajú Božie prikázania“) nejsou spíše na diskusi teologickou (Kdo vlastně dodržuje Boží přikázání?). Pokud začneme některé stereotypy jednoduše vyvracet, hrozí tak nebezpečí, že vyvracením přijmeme stereotyp jako relevantní a paradoxně se tak můžeme postavit do pozice „správně věřících“ (v tomto případě těch, kteří přece „Boží přikázání dodržují“). Především je důležité si uvědomit, že neexistuje jediný správný typ zbožnosti ani jedno správné uchopení křesťanství. Pokud se někdo od našeho pojetí vzdaluje, může být jeho zbožnost vnímána jako jiná, už ale nikoliv jako špatná nebo podřadná (srov. Podolinská 2009). Autoři se dále pokoušejí těžko uchopitelné a obecné téma religiozity Romů vymezit ve čtyřech rovnocenných liniích. Uvádí tak linii konfesijní příslušnosti; prvků „majoritní“ lidové religiozity; prolínání obou předchozích a náboženskou adaptabilitu. Nakolik je takovéto rozdělení dostačující a univerzální, je otázkou, každopádně však pro nás pojmenovává vrstvy, které je možné při bádání v oblasti romské religiozity sledovat. Takovéto dělení ale nemusí fungovat vždy a všude, romské komunity jsou rozdílné a žijí v odlišných podmínkách i prostředích. V bádáních nad religiozitou Romů bychom si měli klást i otázku, zda jednotná romská religiozita vůbec existuje. Samotný výzkum byl rozdělen do dvou základních fází – zmapování situace a kvalitativní výzkum v konkrétních lokalitách. 19 z 30 denominací obeslaných dotazníkem uvedlo, že má zkušenost s misijní či pastorační činností mezi Romy. Na základě výpovědí představitelů církví byl zpracován přehled církví a náboženských hnutí, z nichž ke každé je uvedena stručná historie misijní činnosti mezi Romy a přiřazena přehledová mapka s vyznačením míst, ve kterých daná církev zanechala svou stopu. Měli bychom si však být vědomi toho, že přehled míst vyznačených na mapě nemusí být vyčerpávající. Představitelé církví sice měli uvádět i lokality, kde se Romové nestali přímo jejich členy, obzvláště církve s širší působností však dle mého soudu nemohou mít dokonalý přehled o všech místech, do kterých misie zasahuje. Mám tím na mysli například jednotlivé rodiny z lokalit, ve kterých misie přímo neprobíhá, nicméně tyto rodiny dojíždějí na náboženská setkání do míst, která jsou centrem misijní činnosti dané denominace. Přestože tak církev či náboženské hnutí v některé lokalitě nepůsobí, neznamená to, že na život Romů v dané lokalitě nemá reálný vliv. Kromě toho se samozřejmě situace v některých lokalitách mohla i v krátké době od realizace projektu změnit, případně nemusí být v přehledových mapách zaznamenány misie krátkodobější. Nicméně, jak již bylo zmíněno v úvodu, i tak nám autoři předkládají unikátní zmapování misijní činnosti jednotlivých denominací, které může sloužit jako výborný přehled pro další bádání na toto téma i pro terénní výzkumy v dané oblasti s širší nebo i jinou tématikou. Vedle této základní mapovací části měla první fáze výzkumu i část hodnotící, jejíž závěry jsou předkládány v podkapitolách o motivaci, která vede jednotlivé denominace k misijní činnosti, o příčinách neúspěšných misií nebo o strategiích misie mezi Romy. RECENZE

31

Z 19 uvedených církví bylo pro následnou kvalitativní fázi výzkumu vybráno 15, a to z toho důvodu, že ne všechny církve s pokračováním ve výzkumu souhlasily. Pro tuto fázi byly sestaveny tři různé dotazníky, které mají umožnit celistvější pohled na působení jednotlivých církví a následnou sociální změnu u Romů konvertitů. Dotazníky jsou určeny 1) představitelům církví a náboženských hnutí (v každé lokalitě nahrán vždy s osobou, která misii vede a ideálně s dalšími dvěma pomocnými pracovníky), 2) Romům konvertitům (vždy alespoň 5 respondentů), 3) jejich neromskému okolí, které má hodnotit sociální změnu zvenčí. V žádné z lokalit ovšem nebyli jako Romové konvertité (případně na cestě ke konverzi) uvedeni všichni romští obyvatelé dané lokality. Může nás proto zarazit absence dotazníku určeného právě Romům, kteří nejsou ani členy ani „sympatizanty“ dané církve či náboženského hnutí. Chybí nám tak jeden z důležitých pohledů na sociální změnu konvertitů. Neromské okolí nemusí mít, a často ani nemá, úplný přehled o misijních činnostech církví v rámci romské komunity. Na druhé straně sociální změna nemusí být konvertity proklamována pouze směrem k výzkumníkům, ale i směrem k neromskému okolí. Bylo by proto zajímavé porovnat právě tento neromský pohled s pohledem Romů, kteří konverzí neprošli a zároveň jsou s romskými konvertity v kontaktu v rámci každodenních situacích. (Za úvahu stojí, zda i v případě, kdy sociální změna je pouze proklamovaná, nemůže mít skutečné dopady na vztahy s neromským okolím a skrze to vést k sociální změně reálné). Absencí zmíněného pohledu je také vyloučena možnost lépe sledovat celkové dopady misijní činnosti na komunitu Romů a vztahy v rámci ní. Nutno dodat, že uvedené dotazníky jsou čtenáři kompletně k dispozici v přílohách publikace samotné. Čtenář tak má možnost posoudit, na základě jakých otázek bylo k předkládaným závěrům dospěno. K metodologii výzkumu má několik zajímavých poznámek sociolog Dušan Lužný (Lužný 2011), který se ve svém textu táže, zda autoři mohli vůbec dojít k jiným závěrům (pozitivně vnímané sociální změny s počátkem ve změně náboženské), když vycházejí z výpovědí aktérů těchto změn samotných. „Z logiky konverzních narativů totiž vyplývá, že život před konverzí je hodnocen negativně a život po konverzi jednoznačně pozitivně. Je prakticky vyloučeno, aby Rom-konvertita vypravěl gádžovi-výzkumníkovi, že i po konverzi pije alkohol a utrácí výplatu na hracích automatech.“ Ovšem nutno podotknout, že změna není v rámci výzkumu hodnocena pouze z pohledů konvertitů samotných. Dále Lužný žádá vyvrácení opačné souslednosti, tedy možnosti, kdy je prvotní změna sociální, kterou pak následuje změna náboženská. Pro fázi kvalitativního terénního výzkumu byly vybrány lokality, u kterých církve samotné označily misijní činnost jako úspěšnou. Vzhledem k zaměření projektu je tento výběr pochopitelný. Těžko je možné sledovat mechanismy sociální inkluze pod vlivem činnosti církví v lokalitách, kde žádná sociální změna neprobíhá, kde misijní činnost církve nedopadá na úrodnou půdu. Zahrnout do projektu výzkum v těchto lokalitách by ale bylo jistě přínosné – obecně se totiž setkáváme spíše se studiemi z lokalit, kde misie byla úspěšná. Pozorování příčin neúspěšných misií by nám mohlo napomoci k tomu, abychom si utvořili celistvější pohled na dané téma. Stejně tak se můžeme ptát, zda vybrané lokality budou považovány za příklady úspěšné misie i za několik let. Chybí nám zde tedy diachronní pohled, srovnání v čase (nutno zmínit, že v některých z vybraných lokalit byl výzkum prováděn i dříve, jistá možnost srovnání tedy existuje). Samozřejmě z kapacitních důvodů není možné obsáhnout všechny dimenze tématu. Čtenář si však musí být vědom toho, že ne ve všech lokalitách musí mít činnost církví zrovna takový úspěch jako v těch uvedených v závěrečné zprávě. Vybrané lokality na druhou stranu také nejsou jedinými příklady úspěšných misií. 32 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

RECENZE

Data pro sepsání zpráv z jednotlivých lokalit byla sebrána na základě dotazníků adresovaných třem skupinám, které jsem již uvedl výše. Jednotlivé rozhovory byly vedeny v délce 30–90 minut. Součástí výzkumu bylo též zúčastněné pozorování náboženských setkání, která jsou navštěvována Romy – aktéry sociální změny. K představení situace v jednotlivých lokalitách je použito některých částí textu z dílčích výzkumných zpráv. Ty jsou pak doplněny o vybrané úryvky z nahraných dotazníků. Autoři si předem stanovují indikátory sociální inkluze, jejichž výskyt v průběhu výzkumu sledují a podle nichž sociální změnu hodnotí. Sociální změnu chápou autoři jako jakoukoli změnu, která pod vlivem působení církví a náboženských hnutí probíhá. V případě pozitivního vnímání této sociální změny ze strany jak jejích aktérů, tak jejich okolí, má tato změna vysoký potenciál přerodu v sociální inkluzi. V další kapitole nás autoři seznamují s tematickými okruhy, které z tématu činností církví mezi Romy vyplývají. Jedním z nich je například násobení, případně potírání stigmat. Rom – nositel etnického stigmatu – se může stát členem církve či náboženského hnutí, které ale může být rovněž stigmatizováno, ovšem ve sféře náboženské (typickým příkladem je Náboženská společnost Svědkové Jehovovi (NSJS), ale i další náboženská hnutí, která jsou často označována za sekty). Může tak dojít k násobení těchto stigmat, nicméně zajímavějším momentem je, když se tato stigmata vzájemně stírají. Rom – jehovista je pak vnímán daleko lépe než Rom nebo jehovista. Na stírání těchto stigmat má jistě vliv právě pozitivně vnímaná sociální změna. Vyjevuje se však otázka, zda se vnímání těchto stigmat nepřenáší dovnitř dané romské komunity. Zaznamenal jsem příklad Roma, který byl po konverzi právě k NSJS zavržen vlastní rodinou1. Naopak jsou popsány situace, kdy Romové po konverzi k NSJS přejímají neromské předsudky o „špinavých Cikánech“ (Hrustič 2010). Pro podchycení těchto momentů nám chybí právě již zmiňovaný dotazník pro romské okolí, které není misijní nebo pastorační činností přímo zasaženo. Z druhé strany nás k tomuto tématu snad mohou dovést dotazníkové otázky pro romské konvertity (např. otázka „Sú v tejto viere aj členovia Vašej rodiny?“ (s. 124) mohla respondenty dovést k tématu případných rodinných rozporů), přímo k pohledu na tuto konverzi ze strany rodiny/komunity ale v dotazníku otázka není. Při čtení vybraných témat se mi nabízí otázka hranice mezi sociální prací a pastorační činností (misijní a pastorační činnost církví velmi často doprovází činnost, kterou bychom mohli zařadit spíše pod sociální práci). V čem tkví ten bonus, který činí z misijní a pastorační činnosti úspěšný nástroj pozitivní sociální změny u romských konvertitů (alespoň tak jak je pozitivně popisována v závěrečné zprávě)? Samotní autoři uvádí, že takovýto bonus může být ve specifickém postavení církví a náboženských hnutí jako mezičlánku mezi primárními a sekundárními sociálnimi vazbami. Primární sociální sítě jsou popisovány jako “... systém vzťahov, do ktorých sa človek narodí – jeho rodina a širšie pokrvné príbuzenstvo“, sekundární sítě pak “ ... produkuje spoločnosť, v ktorej sa člověk pohybuje – tieto nie sú založené na pokrvných zväzkov, ale budujú sa na profesijnej alebo záujmovej báze“ (s. 104). Do důležitých sekundárních sociálních sítí mají obyvatelé sociálně vyloučených lokalit (nejen Romové) omezený přístup a právě skrze působení jednotlivých církví se otevírají možnosti navazovat vztahy v rámci těchto sekundárních sítí. Otázkou je, zda jako podobný můstek mohou fungovat například i nevládní organizace, které s křesťanstvím ve svém působení neoperují, a zda je prvek sdílení osobní víry, se kterým nevládní organizace programově nepracují, stěžejní při efektivitě snah o sociální inkluzi Romů. Vedle potvrzení hypotézy, že při náboženské změně dochází i k pozitivní změně sociální, předkládají autoři na závěr ještě seznam doporučení pro církve i pro stát. Státní správě je doporučováno, aby brala 1/ Nahrávka č. 2012-09-08-01 (Archiv semináře romistiky UJCA FF UK).

RECENZE

33

vážně pastorační činnost mezi Romy v rámci sociálně inkluzivní strategie. Pastorace Romů je tak vnímána a zároveň doporučována jako účinný nástroj pozitivně vnímané sociální změny. Zároveň s tím autoři upozorňují na nebezpečí sociálně exkluzivního pastoračního modelu. Tento model v sobě skrývá nebezpečí dělení na „my – vyznávající správnou víru“ a „oni – bezvěrci“ (studie obdobného konfliktu viz Podolinská 2003). Je tak vyzdvihována potřeba respektu odlišného vyznání a náboženských tradic. To ale může být těžko představitelné, když si uvědomíme, že církve, které přicházejí mezi Romy s ambicí misijní činnosti (pokud nezůstávají dejme tomu u sociální práce) přicházejí právě proto, aby Romy přivedly k víře podle svých měřítek. Ze strany pastorů jsem na otázku „Proč vlastně misie mezi Romy?“ slyšel odpověď „Chceme je přivést blíže k Bohu“ (debatní večer „Romové Bůh a církev“, 14.11.2012). Nabízí se otázka, která nemusí být úplně srozumitelná a těžko se na ni dá odpovědět – jak víme, že Romové, se kterými máme zkušenost jako se silně věřícími, nemají k Bohu blíže než právě neromští členové církví? Motivace církví a náboženských hnutí k misijní činnosti mezi Romy se tak může odlišovat od té, jakou by měl stát, kdyby více podpořil misii mezi Romy jako efektivní nástroj sociální inkluze. Pozorovaná misijní a pastorační činnost a následná sociální změna se tak, dle mého názoru, stává závěrečnými doporučeními příliš jednoznačnou. Ve zprávě jsou popsány sociální změny u jednotlivých respondentů, ale pouze v náznacích se dozvídáme, jaké má změna u jednotlivců dopady na vztahy v komunitě, čeho všeho se Romové vzdávají při přijímání „nové“ víry. Moje rozpaky pak přetrvávaly při čtení uvedených příspěvků jednotlivých církví, které byly předneseny na závěrečném workshopu projektu SIRONA 2010 a následně zařazeny do závěrečné zprávy. Stanoviska představitelů církví se nedají ztotožnit se stanovisky a názory koordinátorů projektu, nicméně nám naznačují, s jakými motivacemi mohou církve mezi Romy vstupovat. „Tí, ktorí sú oslovení evanjeliom, sú lahšíe formovateľní, vyučovaní ako správne žiť, následne sú integrovaní do našich místnych zborov, kde sa staráme o ich duchovné potreby, ale aj o ich resocializáciu,“ (příspěvek Apoštolské církve na Slovensku, s.129). To se opět blíží představě správného způsobu života, do kterého je potřeba Romy „formovat“. Tuto motivaci rozhodně nechci podsouvat všem církvím ani realizátorům projektu. Docela dobře ale ukazuje úskalí, která může misijní a pastorační činnost z náboženských pozic přinášet. Zároveň je zde však nutné zdůraznit, že ne všechny církve přicházejí mezi Romy z pozic neromských, do projektu byly zahrnuty i církve a náboženská hnutí převážně romská. Vedle toho jsou uvedeny i příklady romských kněží a pastoračních pracovníků v řadách „tradičních“ církví. Zmiňuji to z toho důvodu, že problematika formování Romů do „gádžovských škatulek“ se v případě romských církví a romských kněží poněkud relativizuje. Předkládaná publikace tak naznačuje velké možnosti, které pastorační práce mezi Romy má. Na čtenáře však její závěry mohou působit příliš jednoznačně, vezmeme-li v úvahu, že byly učiněny na základě relativně krátkých a omezených výzkumů v jednotlivých komunitách (na druhou stranu musíme brát v úvahu bohatou zkušenost z terénu u obou koordinátorů projektu). Jako vhodné (a možná přímo žádoucí) doplnění tak můžeme vnímat již zmíněný sborník Pastoracia Rómov, který sice nepřináší zmapování situace na území Slovenska (ostatně se také nevěnuje výhradně situaci na tomto území), nicméně vybrané problémy zkoumá v daleko větší hloubce. Ve druhé části tohoto sborníku také najdeme podrobněji rozepsané zprávy o činnosti jednotlivých církví z pohledu jejich představitelů. I přes uvedené pochybnosti a rozpaky je dle mého přínos zprávy i celého projektu nesporný. Předkládá otázku, zda bychom měli počítat s misijní činností jako součástí obecné sociálně inkluzivní strategie. Nad touto otázkou ostatně byla vedena diskuse už v rámci projektu samotného, účastnili se jí jak představitelé registrovaných tak i neregistrovaných církví a náboženských hnutí, zástupci akademické obce, nevládních organizací, samospráv i státních institucí. Vedle toho je zpráva také výborným přehle34 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

RECENZE

dem a tematickou základnou pro další výzkumy religiozity Romů, a to především (ale nejen) na území Slovenské republiky. Literatura: DIENSTBIEROVÁ, Kristina. 2008. Vliv letničního hnutí na komunity katalánských Gitanů v jižní Francii. Romano džaniben, ňilaj 2008. ISSN 1210-8545, 31–51. GREŠKOVÁ, Lucia. (ed.). 2009. Pastoracia Rómov (Hľadanie rómského Boha). Bratislava: Ústav pre vzťahy štátu a cirkví. ISBN 978-80-89096-39-8 HORVÁTHOVÁ, Emília. 1964. Cigáni na Slovensku – historicko-etnografický náčrt. Bratislava: Vydavateľstvo SAV. HRUSTIČ, Tomáš. 2010. My nemáme rozdielov. Diskurz o etnicite a identite rómskych a nerómskych svedkov Jehovových na východnom Slovensku. In: Romano džaniben, 2/2010. ISSN 1210-8545, 27–43. JELÍNKOVÁ, Zdenka. 2008. Motivace změny konfese richnavských Romů a její vliv na hmotnou kulturu. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. KOVÁČ, Milan, MANN, Arne B. (eds.). 2003. Boh všetko vidí. Duchovný svet Rómov na Slovensku. Bratislava: Chronos. ISBN 978-80-89027-06-4 LUŽNÝ, Dušan. 2011. Sociální Inkluze Romů Náboženskou Cestou, Bratislava, 11. 10. 2010. In: Sociologický Časopis, 47 no. 1. MANN, Arne B. 2009. Vzťah Rómov k viere. In: Pastorácia Rómov (Hľadanie rómskeho Boha), Bratislava: Ústav pre vzťahy štátu a cirkví. ISBN 978-80-89096-39-8, 18-47. MURPHY, Robert F. 2010. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: SLON. ISBN 978-80-86429-25-0. PODOLINSKÁ, Tatiana. 2002. Boh medzi vojnovými plotmi. Náboženská polarizácia v rómskej kolónii v Plaveckom Štvrtku. In: Boh všetko vidí. Duchovný svet Rómov na Slovensku. Bratislava: Chronos, s. 147-175. PODOLINSKÁ, Tatiana. 2009. Koho Boh? O kultúrnej aproximácii kresťanstva medzi Rómami na Slovensku. In: L. Grešková (ed.): Pastorácia Rómov (Hľadanie rómskeho Boha), Bratislava: Ústav pre vzťahy štátu a cirkví. ISBN 978-80-89027-06-4, 73–110. RIPKA, Štěpán. 2008. „Romský letniční sbor v Kánchí, Mexiko“, In: Romano Džaniben, jevend 2008. ISSN 1210-8545, 71–97. ŠVECOVÁ, Anežka. 2008. „Romský pentekostální sbor Maranatha, Spišská Nová Ves“, In: Romano Džaniben, jevend 2008. ISSN 1210-8545, 58–70.

Jan Ort je studentem Semináře romistiky ÚJCA FFUK Praha. Recenze na knihu PODOLINSKÁ, Tatiana, HRUSTIČ, Tomáš. Boh medzi bariérami. Sociálna inklúzia Rómov náboženskou cestou. Bratislava: ÚEt. SAV., 2010 poprvé vyšla v Romano džaniben: časopis romistických studií 1/2012, s. 83-90.

RECENZE

35

Pod křížem I © Petra Fischerová 36 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

TÉMA ČÍSLA

Zpráva ze Studijního dne SCMS: Církevní restituce jako výzva 5. června 2013 se uskutečnil další ze studijních dnů Středoevropského centra misijních studií nazvaný „Církevní restituce jako výzva aneb dokážou být církve opravdu církvemi?“. Akce se konala v kostele U Jákobova žebříku v Praze-Kobylisích od půl desáté do jedné hodiny odpolední a skládala se ze dvou hlavních částí – moderované panelové diskuse účastníků a zodpovídání otázek z pléna. Téma, které je v současné době velice živé a aktuální, jsme se snažili pojednat z hlediska misie a misijní eklesiologie. Přes nepřízeň počasí a stoupající vodní toky, které některým bratřím zkomplikovaly dopravu do metropole i v rámci metropole, se nakonec podařilo dorazit sedmi panelistům – teologům, duchovním a našim přispěvatelům a spolupracovníkům z různých denominací. Pozvání přijali Jaromír Strádal (ČCE), Pavel Černý (CB), Daniel Fajfr (CB), Jáchym Gondáš (BJB), Luděk Korpa (ČCE), Petr Brzobohatý (SKC) a Jan Satke (ČCE). Mezi hosty nechyběli ani korejští duchovní a členové SCMS Jongsil Lee a KwangHyun Ryu nebo duchovní japonské komunity Shinl Son, takže účast byla vskutku mezinárodní. Moderování diskuse se ujal misiolog a badatel SCMS Pavol Bargár. Studijní den se nesl v duchu příjemné a přátelské atmosféry a přinesl mnoho inspirativních podnětů. Na následujících řádcích vám přinášíme přepis toho nejzajímavějšího, co v rámci diskuse zaznělo. Po představení účastníků diskuse a společné písni následovalo zamyšlení Jaromíra Strádala k tématu studijního dne. Uvedl v něm, že majetek sám o sobě není hříšný ani špatný, záleží na způsobu, jak se k němu vztahujeme a jak s ním nakládáme. Musíme se jej naučit vnímat jako něco, co nám bylo svěřeno do správcovství, abychom jej užívali ke službě bližním. Hlavní otázkou církevních restitucí tak bude, zda se církve rozhodnou vnímat novou situaci jako Boží akci, výzvu ke zkvalitnění své činnosti, či zda ji budou brát jako vítězství v dlouholetém politickém a společenském boji. P. Bargár: Jak vnímáte nově vzniklou situaci v rámci teologické a historické reflexe svých denominací? D. Fajfr: Na letošní rok připadají tři významná výročí. Hovoří se mnoho o výročí cyrilometodějském, dále výročí vydání Bible kralické, ale trochu se zapomíná na výročí ediktu milánského, vydaného císařem Konstantinem I. v roce 313. Právě v něm máme doklad o první velké církevní restituci v dějinách. Církev bratrská (CB) existuje zhruba 130 let, vychází z tradice reformované církve a odluka od státu patřila tedy historicky k jednomu z jejích hlavních rysů. Na svůj provoz si vydělávala podnikáním přes přidružené spolky a společnosti. Tato tradice – jako u mnoha dalších církví – vzala zasvé rokem 1949, kdy všichni kazatelé získali status státních zaměstnanců a byly jim vyměřeny minimální mzdy. Situace trvala až do revoluce v roce 1989. V roce 1991 bylo v CB přijato usnesení, že naše církev bude směřovat k odluce od státu. Jsme tedy vlastně rádi, že se nám tento závazek podařilo po třiadvaceti letech uskutečnit. Neznamená to však v žádném případě, že bychom se chtěli odloučit od společnosti – naopak. J. Gondáš: Jak jistě všichni víte, Bratrská jednota baptistů (BJB) odmítla restituce úplně, což souvisí s jejím historickým postojem. Financování státem jsme se vzdali již v roce 1993 (tehdy se to však netýkalo všech sborů). Odluka církve od státu má v BJB dlouhou tradici, kdysi byl tento požadavek tak zdůrazňován, že církev se dokonce odmítala registrovat. Teologicky vycházíme z přesvědčení, že život víry UDÁLOSTI

37

není čistě duchovní záležitostí, ale má i svou materiální složku, resp. z druhé strany řečeno: „provozní podmínky“ církve nejsou něco odděleného od víry, ale patří k ní, tvoří její konkrétní zasazení do světa. J. Strádal: Jako evangelíci se nalézáme v prekérní situaci. V reformační tradici byla církev vždy financována zeměpánem, nebyla tedy samostatným ekonomickým subjektem a rozhodovala si jen o duchovních záležitostech. Dnes je to zcela opačně. Řešíme primárně ekonomické, hospodářské a provozní otázky. Možná bychom se měli zkusit vrátit do prvopočátků církve, kdy sbory skutečně žily jen ze sbírek a darů jejich členů. P. Černý: V Bibli je překvapivě mnoho míst, kde se hovoří o penězích. Biblický pohled je takový, že peníze nejsou a priori zlé, ale mohou zlo působit. Že Pavel a jeho společníci (např. Apollo) museli své misijní cesty nějak financovat, o tom máme v NZ textu četné doklady. Ale když se nad tím zamyslíme, týká se to i Ježíše a apoštolů, kteří pro své cesty také potřebovali nějaké zázemí a zabezpečení. Pro CB je nezávislost na státních strukturách důležitá, bylo tomu tak i v minulosti, kdy měla církev dokonce vlastní kampeličku. Cesta k ekonomické soběstačnosti je nyní prioritou. P. Brzobohatý: Starokatolická církev (SKC) byla z eklesiologického hlediska vždy strukturována tak, aby se financovala „odspodu“, tj. ze sbírek a darů věřících. Chceme především, aby každá farnost byla schopna uživit svého faráře, jak tomu bylo v minulosti u našich otců-zakladatelů. Zároveň požadujeme model kooperativní odluky, neboť církev a stát by měly v některých oblastech spolupracovat. L. Korpa: ČCE je postavena na samostatnosti a značné autonomii lokálních společenství. Jak už zaznělo, nová situace vlastně není zas až tak nová. Z archívů víme, že sbory byly dříve ekonomicky soběstačné. Otázkou nejsou jen platy farářů, ale skutečná nezávislost sborů. Počítáme, že v budoucnu se bude vlivem odluky postupně oslabovat vliv ústředí na život církve, a že ústředí zeštíhlí jak personálně, tak zřejmě nebude mít tak silný rozhodovací mandát. J. Satke: Já tu zastupuji jeden z nejmenších sborů ČCE. Kdybychom se nyní měli sami financovat, sbor by zanikl, a to i přesto, že lidé ve sboru jsou velice obětaví a jsou ochotni přispívat. Měli bychom se proto zabývat otázkou restitucí i z misijní perspektivy – jak se budou financovat právě takové misijní počiny, sbory, které jsou „ztrátové“, ale perspektivní? To, co je často zdlouhavé a nejsou hned vidět výsledky – misie v rodinách a křesťanská výchova dětí – je ve skutečnosti nejefektivnější misijní práce z hlediska dlouhodobého plánu. P. Bargár: Změní se v nové situaci nějak strukturální poměr mezi ordinovanými a neordinovanými členy a zaměstnanci církví? J. Strádal: Neměli bychom zapomínat, že služba v církvi není a nemůže být vnímána jako „zaměstnání“. Těžko si ji někdo vybere proto, že by očekával, že to bude dobrý nebo výhodný „džob“. P. Černý: Duchovní jako placený pracovník rozhodně není nic, co by bylo proti Písmu. Avšak nová situace, kdy budou duchovní placeni přímo členy sborů, povede zřejmě také k tomu, že na jejich činnost bude dárci a sponzory vyvíjen větší tlak, budou pod větší kontrolou. Bylo by špatné, kdyby tento tlak směřoval více k „aktivitám pro lidi“ a vytrácela by se pak duchovní stránka společenství. Měli bychom najít cestu, jak toto vyvážit. D. Fajfr: V CB měli dříve kazatelé i civilní zaměstnání. Je možné, že se k tomu časem zase vrátíme a dokážu si to dobře představit. P. Brzobohatý: Vzhledem k tomu, že SKC je eucharistická církev a eucharistie je součástí každé bohoslužby, úloha faráře je nezastupitelná a nenahraditelná. Měli bychom však dojít k určité dělbě povinností i mezi laiky na základě principu všeobecného kněžství. 38 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

UDÁLOSTI

L. Korpa: Každý sbor by měl mít jak duchovního, tak laického koordinátora. Je podle mého názoru škoda, aby se teologicky vzdělaní pracovníci museli zabývat administrativou, správními otázkami či katechezí dětí. Na to by zde měli být jiní pracovníci, kteří nemusí být odborně teologicky vzdělaní. J. Gondáš: Odluka přináší do popředí opět otázku po autoritě a funkci duchovních. Co je sbor? Jak rozumíme autoritě ordinovaného duchovního? Za co jej vlastně sbor platí? Za to, že sám žije mravním a duchovním životem? Nebo za to, že obstarává administrativu a agendu? Co se po něm má vlastně vyžadovat? J. Satke: Abych řekl pravdu, já si vůbec nedokážu představit vykonávat funkci faráře při zaměstnání. Dle mé zkušenosti je to „fulltime“ a někdy dokonce ještě nad rámec normálního úvazku. Aby člověk dělal tuto práci zodpovědně, musí žít v dané lokalitě, být v kostele a na faře skutečně přítomen, žít s lidmi a sdílet jejich problémy. P. Bargár: V čem spatřujete hlavní klady a zápory odluky církve od státu? J. Satke: Největším záporem je jednoznačně negativní reklama pro církve vůči společnosti. Zhoršil se náš mediální a veřejný image a ještě se jistě zhoršovat bude. Musíme to kompenzovat návratem ke službě – tak, že to, co jsme dostali, budeme spravovat pro blaho celé společnosti. J. Gondáš: Nikdy jsem se u nás v BJB nesetkal s tím, že by se kazatel stal „rukojmím“ nebo „vazalem“ svých mecenášů. Neříkám, že se to stát nemůže, ale já jsem se s tím prostě nesetkal. Kladem odluky je jistě to, že církve musejí nyní projít velkou sebereflexí a racionalizací své činnosti. Záporem pak zase to, že chybí prostředky na nové duchovní a jejich vikariáty. Když jsme se v roce 1993 osamostatnili, dost jsme se tohoto kroku báli. Lidé ale pochopili odpovědnost, která je na ně naložena, a začali se spontánně starat a dávat dary. Je to poměrně paradoxní, ale v BJB jsme udělali tu zkušenost, že velikost sboru nerozhoduje o jeho soběstačnosti. Nepanuje tam přímá úměra. Soběstačnost se řídí ochotou a obětavostí členů sboru. Některé naše velké sbory se neuživí a musejí se dotovat, protože rozvíjejí obrovské množství aktivit. L. Korpa: Pro nás v ČCE je odluka jistě ulehčení. V podstatě se opět vracíme ke kalvínské etice práce a modlitby. Naše práce nyní spočívá v tom naučit naše věřící, že nic není zadarmo, a že se musejí na chodu své církve podílet. Kladem je, že nyní budeme moci uskutečňovat projekty, o kterých jsme dříve jen přemýšleli a snili. P. Brzobohatý: Kladem je obecně to, že konečně jako církve přestaneme žít v neustálém bludném kruhu stížností, kolik bychom toho mohli udělat, kdybychom na to měli. Negativní je skutečnost, že současný stav trvá již přes šedesát let, čímž se přerušila kontinuita tradiční eklesiologie SKC. My sice historicky víme, jak by měla vypadat, ale nikdo z našich členů to osobně již nezažil. Také se bojím nebezpečí, že budou církve využívány externími lobby. Další problém vidím v tom, že po schválení zákona o odluce se nám mnohem hůř spolupracuje s magistráty a státními institucemi. Polovina dotačních projektů SKC na opravy budov letos u MKČR neuspěla, což se dříve nestávalo. Dle našeho názoru to přímo souvisí s restitucemi. D. Fajfr: Odluka je pro CB jednoznačně pozitivní. Naše církev má cca 7.000 členů v 76 sborech. Sbory, které dnes mají nad 80 členů, se v budoucnu budou schopny uživit včetně platu duchovního, pokud budou držet nastolený kurz příspěvků, které v současnosti činí 6% z hrubého platu. Některé sbory si platí i dva nebo tři misijní pracovníky. Otázka je, co se stane s menšími sbory. Je to záležitost budoucího managementu a směřování církve, ale ještě jsme si to nezodpověděli do všech důsledků.

UDÁLOSTI

39

P. Černý: Můžeme se inspirovat také v zahraničí. Např. v USA jsou na tom všechny církve stejně, žádná z nich není financována státem. Musíme znovu prozkoumat otázku desátků. Většinou platí, že kde lidé musejí něco dávat, toho si také více váží. Trochu se bojím, aby nevznikala mezi sbory rivalita. Nesmíme se těmi penězi nechat rozdělit. Jak dlouho máme podporovat z ústředí nově vzniklé nebo malé sbory? Musíme se více angažovat a prorůstat do občanské společnosti. Města dříve podporovala církve a jejich akce, protože církve dělali něco dobrého pro lidi, pozitivně působily v místech, kde fungovaly jejich sbory. Myslím, že se dnes tento trend vrací, a že je opět zvýšená poptávka po církevně zaštítěných akcích. D. Fajfr: Celkově bychom mohli zhodnotit, že pokud restituce měly dosud nějaký jednoznačně kladný výsledek, pak to byla bezprecedentní spolupráce ERC a ČBK na společném postupu vůči státu. Ta jednota křesťanů byla v tu chvíli úžasná a měli bychom se jí držet i v budoucnu v dalších jednáních, například v otázce diakonií a služby společnosti.

Zapsal a redakčně upravil Dalibor Vik. Mgr. Dalibor Vik je doktorandem katedry systematické teologie na HTF UK a spolupracovníkem Středoevropského centra misijních studií. Dlouhodobě se zabývá personalistickým obratem v teologii a filosofii, zejm. pak dílem Emmanuela Lévinase.

© Pavel Veselý 40 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

UDÁLOSTI

Nová evanjelizácia opäť ako téma: Niekoľko poznámok k 13. zasadnutiu Biskupskej synody Pavol Bargár

V dňoch 7.-28. októbra 2012 sa v Ríme zišli biskupi z celého sveta na ďalšom riadnom zasadnutí Biskupskej synody. Toto v poradí už 13. zasadnutie bolo venované téme novej evanjelizácie, ktorú do širšej cirkevno-teologickej diskusie zaviedol ešte pápež Ján Pavol II. Je zaujímavé, že s výnimkou tlačových správ skôr informačného charakteru sa táto nepochybne významná udalosť zatiaľ nedostala do zorného uhla pohľadu komentátorov a recenzentov z radov teológov i neteológov, kresťanov i nekresťanov.1 Táto skutočnosť je nielen prekvapujúca, ale i smutná, a to predovšetkým z misiologického pohľadu, nakoľko zmieňované stretnutie je jedným z najdôležitejších udalostí na poli kresťanskej misie a evanjelizácie za niekoľko posledných rokov a určite si zaslúži pozornosť teológov všeobecne a misiológov zvlášť – a to nielen tých, ktorí sa hlásia k Rímskokatolíckej cirkvi. Téma novej evanjelizácie je totiž podnetná aj pre kresťanov z ostatných tradícií. Tento príspevok si nekladie za cieľ venovať sa 13. zasadnutiu Synody ako celku a všetkým jeho jednaniam. Zameria sa na analýzu Záverečného posolstva, ktoré bolo vydané ako hlavný výstup zo Synody.2 Postupne priblíži jednotlivé odseky textu a zdôrazní jeho najdôležitejšie body. Nakoniec sa pokúsi o kritiku dokumentu, resp. upozorní na otázky, ktoré zostávajú nevyriešenými a vyžiadajú si ešte hlbšiu reflexiu. Biskupi zúčastnení na Synode venujú toto posolstvo, ktoré sa skladá zo 14 odsekov, celému Božiemu ľudu. V prvom odseku, nazvanom „Ako Samaritánka pri studni“, biskupi na ilustrácii biblického textu z Evanjelia podľa Jána 4,5-42 razia tézu, že každý človek je ako oná Samaritánka s prázdnou nádobou, pretože túži po zmysle života. Cirkev cíti povinnosť sprostredkovať stretnutie s Pánom, lebo „iba jeho Duch je tou vodou, ktorá dáva pravý a večný život“. A ten, kto dostal dar nového života, nemôže inak, než niesť pravdu o Ježišovi ďalej. Druhý odsek je nazvaný jednoducho „Nová evanjelizácia“ a predstavuje jadro celého dokumentu. Postuluje, že potreba oživovať vieru je aktuálna vždy a všade, bez ohľadu na stupeň „kresťanskosti“ daného kontextu. Potreba novej evanjelizácie vzniká v dôsledku zmenenej „spoločenskej, ekonomickej, politickej i cirkevnej situácie“. Posolstvo sa odvoláva na bývalého pápeža Jána Pavla II, ktorý tvrdil, že nová evanjelizácia je nová „svojím zápalom, svojimi metódami i svojimi prejavmi“. Nie je absolútne novým začiatkom, ale má nadviazať na dielo predchádzajúcich generácií svedkov viery. 1/ Jednu zo vzácnych výnimiek predstavuje John L. Allen Jr., komentátor National Catholic Reporter. Jeho príspevok z 5.11.2012 pod názvom „Chuch cements mission at Synod of Bishops“ sa pomerne obšírne venuje nielen novej evanjelizácii, ale taktiež zmieňuje, že ďalšie významné témy celého stretnutia boli i sekularizácia a rozmach islamu. Pozri http://ncronline.org/news/vatican/synod-surfaces-ferment-over-mission (zobrazené 29.7.2013). 2/ Pri príprave tohto článku bol použitý slovenský preklad dokumentu, ktorý schválila Konferencia biskupov Slovenska. Je k dispozícii na http://kbs.sk/obsah/sekcia/h/dokumenty-a-vyhlasenia/p/ostatne-dokumenty/c/biskupska-synoda-o-novejevanjelizacii-posolstvo-boziemu-ludu (zobrazené 29.7.2013). Český preklad posolstva je zase k dispozícii na webovej stránke Českej biskupskej konferencie, pozri http://tisk.cirkev.cz/ze-zahranici/zaverecne-poselstvi-biskupu-ze-synody-v-rime/ (zobrazené 29.7.2013).

UDÁLOSTI

41

Tretí odsek („Osobné stretnutie s Ježišom Kristom v Cirkvi“) upresňuje, že dielo novej evanjelizácie spočíva v tom, že sa ľuďom predkladá „krása a trvalá novosť stretnutia s Kristom“. Ježiš Kristus, Boží dar a zjavovateľ lásky Boha Otca k ľuďom, ponúka cirkev ako priestor, v ktorom sa s ním ľudia v dejinách môžu stretnúť. Biskupi vyzývajú k budovaniu cirkevných zborov ako spoločenstiev lásky, v ktorých nájdu miesto všetci, aj tí, čo sú vytlačení na okraj spoločnosti. Štvrtý odsek, „Príležitosti na stretnutie s Ježišom a počúvanie Svätého písma“, pripomína, že v misii nejde o vytváranie efektívnych marketingových stratégií, ale o autentické, osobné stretnutia ľudí s Ježišom ako Vysloboditeľom a Uzdravovateľom. Poskytuje evanjeliové príklady takýchto stretnutí a dodáva, že čítanie Písma v duchu tradície cirkvi pomáha poznať Ježiša v kontexte dejín spásy. Piaty odsek je nazvaný „Evanjelizovať seba samých a pripraviť sa na obrátenie“ a pripomína, že výzva evanjelizovať je zároveň (a predovšetkým) výzvou k vlastnému obráteniu, pričom Pánov Duch pôsobí ako „prvý činiteľ obrátenia a evanjelizácie v Cirkvi“. Duch vystupuje ako učiteľ, inšpirácia i garant, že zlo nemá v dejinách posledné slovo. Myšlienku moci Ducha ďalej rozvíja i nasledujúci odsek, ktorý o nej hovorí ako o formujúcom činiteli pohľadu kresťanov na svet. Svet má byť v kresťanskej optike vnímaný ako milované Božie dielo. Nie je žiadny dôvod k pesimizmu; naopak, kresťania sú mocou Ducha vedení k zodpovednému a aktívnemu prístupu. Dokument stručne interpretuje i niektoré fenomény dnešnej doby. Napríklad globalizácia či migrácia sú „príležitosťou na šírenie viery a spoločenstva v rôznych formách“. Sekularizácia môže byť impulzom k zamysleniu sa nad úlohou cirkvi v spoločnosti. A cirkev má stáť pri chudobných podľa vzoru Ježiša, pretože „mnohé a stále nové formy chudoby otvárajú nevídaný priestor pre charitatívnu službu“. Ateizmus či agnosticizmus sú zase vykladané ako formy nostalgie a očakávania adekvátnej odpovede. Význam rodiny a zasväteného života pre evanjelizáciu si všíma siedmy odsek. Rodine je priznaná základná úloha pri odovzdávaní viery. V tejto súvislosti je vyzdvihnutý predovšetkým význam žien. „Zasvätencom“, t.j. členom rehoľných spoločenstiev, je zase pripisovaný status svedkov nadpozemského horizontu ľudského života. Nasledujúci odsek je nazvaný „Cirkevné spoločenstvo a mnohí pracovníci evanjelizácie“. Zdôrazňuje tézu, že evanjelizácia nie je len úlohou jednotlivcov, ale i cirkevných spoločenstiev. Tieto majú totiž, podľa biskupov, k dispozícii všetky prostriedky na stretnutie s Ježišom Kristom, konkrétne „Božie slovo, sviatosti, bratské spoločenstvo, charitatívnu službu, misie“. Zdôraznené je i úloha laikov, ktorí sú vyzývaní k využívaniu svojich chariziem. Z protestantskej perspektívy je tiež zaujímavá a dôležitá veta, ktorá uznáva službu „našich kresťanských bratov a sestier, s ktorými, žiaľ, ešte nie sme v dokonalej jednote“. Deviaty odsek, pomenovaný „Aby sa mladí mohli stretnúť s Kristom“, víta mládež ako dôležitú súčasť cirkvi i jej budúcnosť. Biskupi v pohľade na mladých nie sú pesimistickí, no majú o nich starosť, pretože práve na mladých najagresívnejšie dopadajú tlaky doby. Biskupi vyzývajú k dialógu s mladými a k ochote k odvážnym návrhom. Hovoria, že „mladým treba priznať v diele evanjelizácie aktívnu úlohu, a to najmä v rámci ich vlastného sveta mladých“. Ďalší odsek pod názvom „Evanjelium v dialógu s kultúrou, ľudskou skúsenosťou a inými náboženstvami“ je zároveň najrozsiahlejším odsekom dokumentu. Nájdeme v ňom i pregnantne vyjadrený zámer novej evanjelizácie: „Centrom novej evanjelizácie je Kristus a jej pozornosť je zameraná na človeka, aby mu umožnila skutočné stretnutie s Kristom.“ Biskupi sa na tomto mieste vyjadrujú k takým témam ako spojenie viery a rozumu, úsilie kresťanských komunít v oblastí výchovy a kultúry, masmédiá, dialóg s vedeckým poznaním či umením, ľudská práca, starostlivosť o chorých, dialóg v oblasti politiky, alebo fenomén iných náboženstiev. Práve iné, nekresťanské náboženstvá sú vnímané ako vyjadrenie 42 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

UDÁLOSTI

toho dobrého a krásneho z Božieho stvorenia, čo ľudský náboženský duch dokázal rozpoznať. V kontexte iných náboženstiev je teda evanjelizácia svedectvom o Kristovej pravde, a nie svedectvom „proti niekomu“. Dokument zaujíma silne odmietavý postoj voči fundamentalizmu a násiliu voči veriacim. V jedenástom odseku je zmieňovaná spomienka na Druhý vatikánsky koncil, od ktorého začiatku uplynulo v minulom roku päťdesiat rokov, a taktiež odkaz na Katechizmus Katolíckej cirkvi v roku 2012, ktorý ešte minulý pápež Benedikt XVI vyhlásil za Rok viery. V dvanástom odseku („V kontemplácii tajomstva a po boku chudobných“) sú zdôrazňované dva prejavy viery, ktoré sú pre novú evanjelizáciu obzvlášť dôležité. Jednak je to kontemplácia alebo, ak chceme, stíšenie sa v modlitbe a rozjímaní, či – ešte širšie povedané – misijná spiritualita, a, na druhej strane, tvár chudobného ako znak autenticity novej evanjelizácie. Chudobní majú mať v kresťanských spoločenstvách privilegované miesto, pretože ich prítomnosť „premieňa ľudí viac než reči“. Ako hovorí dokument, „v tvári chudobného totiž žiari tvár samotného Krista“. V predposlednom, trinástom odseku sa biskupi prihovárajú (katolíckym) kresťanom a cirkvám z jednotlivých regiónov sveta, ďakujú im, že využívajú svoje dary, no taktiež pripomínajú špecifické výzvy ich kontextov. A napokon, v poslednom odseku situujú celý „projekt“ novej evanjelizácie do kontextu Veľkého poverenia (Mt 28,19n), ďakujúc pritom Bohu za to, že s cirkvou vykonal veľké veci. Zároveň veria, že na ceste novej evanjelizácie im bude smer udávať Mária, ktorej „hviezda ožiaruje púšť“. Z perspektívy protestantského misiológa mám k dokumentu tri zásadné výhrady či kritické pripomienky. Po prvé, pochopenie novej evanjelizácie, aké predpokladá dokument, pracuje s konceptom „cieľovej skupiny“, ktorá má stále výrazné povedomie o kresťanskej viere, ba dokonca určitý vzťah k nej. Zmieňovaný druhý odsek, explicitne venovaný novej evanjelizácii, sa odvoláva na Benedikta XVI, ktorý tvrdí, že nová evanjelizácia sa obracia „najmä na osoby, ktoré boli pokrstené, no vzdialili sa od Cirkvi a žijú bez vzťahu ku kresťanskej praxi.“ Pri čítaní týchto slov má čitateľ dojem, že autori dokumentu mali pred očami predovšetkým „klasického“ vidieckeho kňaza niekde v Európe. Tento si listuje v kartotéke členov svojho zboru a keď natrafí na meno nejakého svojho „cirkevníka“, ktorý sa už dlho neukázal v kostole, zdvihne telefón a zavolá mu, aby sa opýtal, ako sa mu darí, a pozval ho do chrámu... Napokon, takúto predstavu len potvrdzuje obraz farnosti ako „dedinskej studne“ (autori dokumentu sa tu odvolávajú na pápeža Jána XXIII), ktorý je použitý vo 8. odseku. Problém, samozrejme, spočíva v tom, že takýto typ kontextu (vidiecke, skôr tradičné prostredie so stále pomerne pevnou väzbou na minulosť) nie je možné aplikovať univerzálne. Existujú totiž kontexty – a je možné oprávnene tvrdiť, že napr. v niektorých častiach Európy budú dominantnými – kde cirkev nemôže reálne počítať so zmieňovaným povedomím o kresťanskej viere, už ani nehovoriac o živom vzťahu k nej. Ak by sme sa mali vrátiť ku citovaným slovám Benedikta XVI a zostať stále na pôde Európy, okolo nás žije mnoho ľudí, ktorí ani vôbec neboli pokrstení, pretože už ich rodičia, resp. starí rodičia „sa vzdialili od cirkvi“. Na nich, ako sa zdá, dokument so svojou koncepciou novej evanjelizácie nepamätá. A rovnako očividne nepamätá ani na tie rozsiahle časti sveta, ktoré kedysi netvorili súčasť kresťanskej civilizácie, a predkovia ľudí v nich žijúcich sa teda vo väčšine prípadov automaticky nerodili ako kresťania; patriť do cirkvi napr. v rozsiahlych častiach Ázie či Afriky nepatrilo „k bontónu“, a preto sa spravidla nemôžeme spoliehať, že tu natrafíme na veľké počty ľudí pokrstených, no kresťanskej viere odcudzených. V tejto súvislosti si preto misiológ kladie kritické otázky a chce vidieť väčšiu citlivosť voči konkrétnemu kontextu, v ktorom evanjelium pôsobí, a nie snahu o interpretáciu skutočnosti v eurocentrickej perspektíve inštitúcie, ktorá prišla o značnú časť svojho minulého vplyvu, no chce očividne pokračovať ďalej, ako keby sa nič nebolo stalo. UDÁLOSTI

43

Tým sa dostávame k druhému bodu kritiky, a to, že dokument stále počíta len s tradičným pochopením cirkvi. Nikde sa ani len nezmieňujú napr. základné cirkevné spoločenstvá (comunidades eclesiais de base) známe z Latinskej Ameriky, domáce cirkvi zohrávajúce významnú úlohu v Číne či iných častiach sveta, alebo tzv. vynárajúce sa cirkvi (emerging/emergent churches), ako ich poznáme predovšetkým z anglosaského sveta. Aj keď text oceňuje úlohu laikov všeobecne a žien a mládeže zvlášť, prím stále hrá klérus. Do úvahy vôbec nie je braná skutočnosť, že mať vlastného kňaza vôbec nie samozrejmosťou v čoraz väčšom počte farností po celom svete. Posolstvo neuvažuje nad tým, ako by bolo možné riešiť túto problematiku. Čo to znamená byť misijnou cirkvou v situácii, keď každé lokálne spoločenstvo nemá nevyhnutne svojho vysväteného kňaza? A po tretie, dokument vo veľkej miere obchádza tie výdobytky nedávnej a súčasnej misiológie, ktoré by sa dali zhrnúť do konceptu missio Dei, a miesto toho sa akoby vracia späť k modelu vyjadriteľnému známym úslovím extra ecclesiae nulla salus. Aj keď treba priznať, že Posolstvo, opäť prostredníctvom slov Benedikta XVI, uznáva, že „prvé slovo, skutočná iniciatíva a pravá aktivita pochádza od Boha a jedine ak sa zapojíme do tejto božskej iniciatívy, môžeme sa aj my stať – s ním a v ňom – evanjelizátormi“, prevládajúci tón celého dokumentu sa nesie skôr v znamení dôrazu, že tým rozhodujúcim faktorom a i konečným cieľom misie je členstvo v cirkvi (alebo, presnejšie povedané, v Cirkvi). Božej zvrchovanosti a slobode Božieho Ducha nenecháva dokument, podľa môjho názoru, adekvátny priestor. Samozrejme, na ekleziocentrickej orientácii misie nie je nič zlého, práve naopak; napokon, i samotný model missio Dei jednoznačne zdôrazňuje cirkev ako primárny nástroj Božej misie vo svete a potvrdzuje jednoznačnú spätosť medzi cirkvou a misiou. Problém však spočíva v tom, že Posolstvo dostatočne nezohľadňuje rozmanitosť a pestrosť Božej aktivity vo svete, a to aj mimo hranice cirkvi. Ba čo viac, nezaznieva z neho dostatočne dôrazne onen akcent na premieňajúcu moc Božieho pôsobenia v ľudských životoch, v štruktúrach spoločnosti i v celku stvorenia. Záverečné posolstvo 13. zasadnutia Biskupskej synody je i napriek zmieneným vážnym výhradám dôležitým dokumentom a zaslúži si misiologickú pozornosť v rámci širokej ekumény. Zostáva preto dúfať, že v nadchádzajúcom období mu v diskusii bude venovaná väčšia pozornosť, než tomu bolo doteraz.

Mgr. Pavol Bargár, M.St., Th.D. je teológ a prekladateľ. Pracuje ako bádateľ v Stredoeurópskom centre misijných štúdií. Je tiež tajomníkom Stredo- a východoeurópskej asociácie misijných štúdií (CEEAMS). V rokoch 2011-2013 bol predsedom českej Spoločnosti kresťanov a Židov (SKŽ).


UDÁLOSTI

Následování © Petra Fischerová UDÁLOSTI

45

Americká spoločnosť pre misiológiu oslávila svoje štyridsiatiny Pavol Bargár

V dňoch 21.-23. júna 2013 sa konala výročná konferencia Americkej spoločnosti pre misiológiu (ASM; The American Society of Misiology). Hostiteľom predchádzajúcich stretnutí bývalo dlhé roky illioniské mesto Techny. Tento rok sa organizátori rozhodli pre priestory Wheaton College v rovnomennom meste, opäť v americkom štáte Illinois. Hlavným dôvodom pre zmenu areálu bola nepostačujúca kapacita; počet členov a účastníkov konferencií ASM sa totiž z roka na rok rozrastá. Tento rok, napríklad, dosiahol rekordných cca. 200 účastníkov, v porovnaní s cca. 160 účastníkmi z minulého roku. Tento rast záujmu o misiologické podujatia na celonárodnej (t.j. americkej) úrovni je nepochybne potešujúci. Avšak už menej poteší skutočnosť, že demografické zloženie participantov zďaleka nezodpovedá demografickému zloženiu členov cirkví v USA. V ASM totižto ešte stále drvivo dominujú „bledé tváre“; účastníkov afro-amerického, ázijského či hispánskeho pôvodu je zatiaľ ako šafranu. I zloženie členskej základne bolo jednou z tém, ktorému sa tohtoročná, výborne pripravená a zorganizovaná konferencia ASM venovala. Tento ročník bol totiž jubilejný, štyridsiaty, takže poskytol vynikajúcu príležitosť nielen na reflexiu minulosti, ale aj na zamyslenie sa nad výhľadmi do budúcnosti. A skutočne, všetky štyri hlavné, plenárne prednášky boli venované minulosti a ( – je možné povedať, že hlavne –) budúcnosti ASM konkrétne a misiológie ako disciplíny všeobecne. Z toho dôvodu boli relevantné a prínosné aj pre nás v stredoeurópskom kontexte. V úvodnej prednáške sa Dana Robert, historička misie a profesorka na Bostonskej univerzite, zamerala na vývoj ASM počas 40 rokov existencie tejto spoločnosti, a to z historickej perspektívy. Tento vývoj zasadila do dejinného kontextu, čo sa ukázalo ako veľmi prínosné. ASM bola založená v dobe určitej krízy misie, vyplývajúcej – okrem iného – zo spoločensko-politických udalostí, ako napríklad postkolonializmus a vznik nových štátov v tzv. „treťom svete“ či vojna vo Vietname. Profesorka Robert taktiež pripomenula význam hnutia zameraného na rast cirkvi (church growth movement) či predstavenia konceptu kontextualizácie; oba fenomény sa stali predmetom misiologickej diskusie (i misijnej praxe) v 70. rokoch minulého storočia. Počas prednášky opakovane zaznelo, že ASM bola od svojho vzniku zamýšľaná ako ekumenická organizácia zložená z troch vzájomne sa prelínajúcich „množín“ – evanjelikálov, rímskych katolíkov a etablovaných protestantov (mainline Protestants). Táto chvályhodná ekumenickosť v mnohých ohľadoch značne predbehla svoju dobu a asi nie je potrebné príliš zdôrazňovať, že mnohým členom ASM priniesla nemalé problémy v ich vlastných denomináciách či organizáciách. Dana Robert zakončila svoju prednášku štyrmi nesmierne inšpiratívnymi a provokatívnymi otázkami, ktoré majú, podľa môjho názoru, obrovský význam aj pre náš kontext. Po prvé, aká je úloha misiológa v ére „deprofesionalizácie“ misie, keď misionármi už viac nie sú odborne trénovaní „bieli muži z bohatého Západu“, ale misia nadobudla charakter skutočne globálneho hnutia prebiehajúceho na najnižšej úrovni v trajektórii „odvšadiaľ všade“? Po druhé, akým spôsobom má ASM (ale vlastne i každá misiologická spoločnosť či organizácia) naďalej podporovať kvalitné vzdelávanie a seriózny výskum v oblasti misie a misiológie v dobe, keď sa vzdelávacie štruktúry rapídne menia a mnohé cirkevné zbory si dokonca školia misionárov svojpomocne? Po tretie, je potrebné, aby ASM zmenila svoju osvedčenú 46 Misiologické fórum 3/2013 červenec / júl

UDÁLOSTI

štruktúru vedenia (založenú na zmieňovanej „trojčlenke“ – evanjelikáli, rímski katolíci, protestanti hlavného prúdu) vo svetle zmien v misijnej teológii a praxi na globálnej úrovni (vzostup letničného a charizmatického kresťanstva, rast pôvodných, domorodých cirkví, komunity migrantov, atď.)? Tu opäť narážame na vyššie zmieňovaný postreh o príliš „bielej“ a tradičnej ASM. A napokon, po štvrté, čo je špecificky a jedinečne amerického na ASM? Túto otázku je opäť, samozrejme, možné modifikovať a pýtať sa, čo je špecifické a jedinečné na našich vlastných spoločnostiach a organizáciách. Na túto poslednú otázku z prednášky Dany Robert svojím spôsobom nadviazal ďalší referent, Dwight Zscheile, ktorý sa na Lutherovom seminári v St. Paul venuje teologickým otázkam zborovej misie. Zscheile sa totiž zameral na súčasný severoamerický kontext a na výzvy i možnosti komunikácie evanjelia v kultúre, ktorá sa s ním viaže. Vo svojej prednáške prezentoval tézu, že dnešná cirkev je volaná k tomu, aby svedčila o „participačnom Bohu v participačnej kultúre“. Inými slovami, Boh, ktorého poznáme z Biblie, sa o tento svet aktívne zaujíma a zapája sa do jeho chodu. Podobne i súčasná kultúra je, podľa Zscheileho, založená na tom, že ľudia v nej žijúci sa zapájajú do rozličných projektov, akcií či podujatí. Zscheile tu má na mysli hlavne aktivity na úrovni lokálnych spoločenstiev, ale za zmienku taktiež stojí globálna prepojenosť ľudstva prostredníctvom najnovších technológií. Kresťania sú po vzore svojho Boha volaní k „inkarnačnej participácii“ v kultúre, v ktorej žijú. Zásadným konceptom, s ktorým sa kresťanská misia dnes musí vyrovnávať, je odlišnosť/inakosť. Takéto uvažovanie vedie k biblickej otázke: Kto je môj blížny? Je zrejmé, že pre misijný model, ktorý Zscheile navrhuje, je absolútne zásadným pojem spoločenstva. Je len logické, že paradigmou pre takýto model je Trojica ako spoločenstvo dokonalej jednoty v mnohosti. Zscheile pripomína, že dnešní kresťania sa stále ešte musia poctivo a vážne vyrovnávať s dedičstvom konštantínovského modelu. Konkrétne to znamená nanovo premýšľať modus vivendi et operandi medzi cirkvou a štátom či „stratu“ privilegovaného postavenia cirkvi v (západnej) spoločnosti. Prednášajúci zároveň pripomenul dôraz „pavlovského“ modelu misie s jeho sústredením sa na lokálnu rovinu. Podľa Zscheileho by tak i dnešní kresťania mali byť naplno zapojení do života svojich komunít („susedstiev“) a v duchu otvorenosti a reciprocity ísť a „s otvorenou náručou“ usilovať o pokoj a celistvosť (šálom) pre svoje mestá a obce. Inak povedané, Zscheile sa snažil predstaviť model misie založenej na vernej prítomnosti (faithful presence). Misiológia je potom, v jeho optike, „službou sprevádzania a interpretácie v záujme miestnych spoločenstiev.“ Tretím prednášajúcim bol Jehu Hanciles, profesor svetového kresťanstva na Emoryho univerzite v Atlante. Ten vo svojom príspevku skúmal misiológiu ako disciplínu z nezápadnej perspektívy, ktorá sa čoraz viac stáva perspektívou väčšiny kresťanov na svete. Je totiž dobre známou skutočnosťou, že počet kresťanov dnes exponenciálne rastie práve v Afrike, Latinskej Amerike či Ázii. Hancilesova prednáška priniesla hneď niekoľko značne provokatívnych a inšpiratívnych podnetov, ktoré aspoň stručne zmienime. Hanciles si všíma, že v nezápadnom svete už dlhšiu dobu existuje pomerne vysoká miera spolupráce medzi misiológmi bez ohľadu na denominačné hranice. Škvrnou na tomto povzbudivom vývoji je však skutočnosť, že títo misiológovia a teologické inštitúcie v Treťom svete ešte stále z veľkej časti používajú koncepty, zdroje a sylaby vyvinuté západnými misiológmi a teológmi pre západný kontext. Hanciles tak otvorene spochybnil úspech procesu kontextualizácie, ktorý sa razí – ako už zaznelo – od 70. rokov minulého storočia a v misiologických kruhoch sa považuje takmer za samozrejmosť. Pripomenul, že teológov z globálneho Juhu čaká ešte mnoho práce, kým vyvinú misijnú teológiu relevantnú pre svoj kontext. Takáto práca si bude vyžadovať vytvorenie takého spôsobu vedeckej práce, ktorý bude integrálnym spôsobom zohľadňovať priority globálneho Juhu. Okrem toho bude taktiež potrebná – v misiológii už príslovečná – zmena paradigmy. Jeden konkrétny príklad: Ako sa ukazuje, známy misioUDÁLOSTI

47

logický koncept missio ad gentes („misia k národom“) sa v ázijskom kontexte, v ktorom sú kresťania menšinou žijúcou v nábožensky odlišnom kontexte, neukazuje ako prílišný nosný. Taiwanský teológ Jonathan Tan sa preto domnieva, že je adekvátnejšie hovoriť o missio inter gentes („misia medzi národmi“), pretože takýto spôsob existencie – a misie – už dlhé stáročia patrí k fundamentálnemu charakteru ázijského kresťanstva. Hanciles priniesol niekoľko podnetných postrehov aj v súvislosti s dnes bežne užívaným termínom „obrátenej misie“ (reverse mission). Zástancovia tohto konceptu poukazujú na to, že v súčasnosti prichádzajú kresťania z tzv. mladých cirkví Tretieho sveta do tradičných kresťanských zemí s cieľom reevanjelizovať ich obyvateľov. Hanciles spochybnil adekvátnosť tohto konceptu, pričom poukázal na jeho nedostatočnosť. Samozrejme, nejde o to, že by takýto fenomén nebolo v dnešnom svete možné pozorovať; ide skôr o vhodný spôsob jeho uchopenia. Pojem „obrátená misia“ totiž vzbudzuje dojem jednosmerného pohybu od „vysielateľov“ k „prijímateľom“. A práve takýto opis nezodpovedá skutočnosti – dnešná misia je totiž charakterizovaná mnohosmerným pohybom a je len veľmi ťažké, ak nie rovno nemožné, zreteľne odlíšiť vysielateľov a prijímateľov. Okrem toho, koncept „obrátenej misie“ predpokladá, že cirkvi v Treťom svete sú produktom práce západných misionárov a cirkví, čo prehliada veľký význam pôvodného (t.j. Európanmi, resp. Američanmi nezaloženého) kresťanstva v mnohých častiach sveta. A napokon, budúcnosti misiológie sa vo svojej prezidentskej prednáške venoval i Craig Van Gelder, profesor zborovej misie na Lutherovom seminári a prezident ASM pre r. 2012/13. Identifikoval tri hlavné výzvy, na ktoré bude musieť americká (i svetová) misiológia reagovať, ak bude chcieť byť i naďalej relevantná pre cirkev aj akadémiu. Tieto výzvy predstavuje 1.) vzostup globálneho Juhu, 2.) marginalizácia cirkví globálneho Severu, ktoré Van Gelder v narážke na poreformačnú zásadu cuius regio, eius religio nazval „cirkvami európskych kmeňov“ (Euro-tribal), ako i 3.) samotná misiológia ako disciplína. Van Gelder ukázal, že misiológia musí nevyhnutne a so všetkou vážnosťou brať do úvahy vývojové trendy zahŕňajúce fenomény ako 1.) inakosť a reciprocita, 2.) stret západného individualizmu so vzájomnosťou symbolizovanou africkým konceptom ubuntu (posun od „ja“ ku „my“), 3.) skutočnosť, že každá lokalita je misijnou lokalitou, či 4.) význam Biblie, duchov a pneumatológie, ako ich presadzuje pentekostalizmus Tretieho sveta. Van Gelder bol vo svojej prednáške značne kritický i voči samotnej ASM, keď tvrdil, že táto spoločnosť doteraz nebola schopná kriticky sa pozrieť na svoj vlastný kontext a nadviazať tvorivý dialóg s americkou kultúrou. Ako nedostatok jeho inak výborne pripravenej prednášky je možné považovať skutočnosť, že ASM a jej prácu nepredstavil v kontexte iných misiologických spoločností, predovšetkým jej „materskej“ Medzinárodnej asociácie misijných štúdií (IAMS). Členovia ASM sú totiž vo väčšine prípadov zároveň i členmi ďalších misiologických (i misijných spoločností) a prezidentská prednáška, ktorá chce adekvátne reflektovať vývoj v ASM ako organizácie, jednoducho musí vziať do úvahy i túto skutočnosť. Van Gelder sa zhodol s Jehu Hancilesom na nedostatočnej „kontextuálnosti kontextuálnych teológií“ (môj výraz, pb), ktoré sa spravidla spoliehajú na západné výkladové rámce a pomocou nich vznášajú svoje alternatívne hlasy. Svoju prednášku zakončil výzvou k vytvoreniu autentickej misijnej ekleziológie (missional ecclesiology), ktorá by adresovala potreby, výzvy a problémy svojho vlastného kontextu. 40. výročnú konferenciu ASM je možné považovať za veľmi vydarenú. Nanovo, aktuálne a úplne otvorene totiž formulovala otázky, ktoré si musí prostredníctvom misiológov (ale vlastne i všetkých svojich členov) klásť celá Kristova cirkev, ak sa chce verne zapájať do Božej služby spásy, oslobodenia, zmierenia a obnovy sveta.


UDÁLOSTI

Tři duchovní cesty – jeden sbor Kornélia Kolářová Takácsová

Protože je toto číslo věnováno významu místního sboru pro misii, rozhodla jsem se představit tři autory, které spojuje nejen umění, ale i příslušnost k jednomu společenství – sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 8-Kobylisích. Zde je můžeme potkávat nejen osobně při bohoslužbách a sborových setkáních, ale také prostřednictvím jejich děl, která jsou vystavována v kostele u Jákobova žebříku, dotvářejí jeho moderní architekturu a také dokazují, že i v protestantském prostředí, tradičně orientovaném na slovo, může evangelium oslovovat i skrze médium obrazu. Akademická malířka Petra J. Fischerová (narozena v roce 1952 v Praze) je čtenářům Misiologického fóra již známá, protože reprodukce několika jejích děl již byly v jednom z minulých čísel uveřejněny. Po absolvování pražské Akademie výtvarných umění se věnovala výtvarnému umění a vyzkoušela nejrůznější techniky – od malby a kresby přes plastiku a linoryt až po fotografii. Své náměty čerpá z biblických příběhů, ale významnou inspirací je pro ni rovněž lidské tělo v jeho nesčetných podobách. Petr Kolínský (narozen v roce 1953 v Děčíně) je mužem mnoha profesí: scénograf, architekt, malíř, grafik, designér a pedagog. Na Divadelní fakultě Akademie múzických umění vystudoval obor scénografie a zde také 16 let pedagogicky působil. Vyučuje ale i na středních školách.1 Je členem porot a lektorem workshopů zaměřených na vzdělávání amatérských divadelníků. Pavel Veselý (narozen v roce 1942 v Ostravě) je publicista a fotograf. Během studií na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity založil roku 1961 spolu s dalšími dvěma tehdejšími studenty Divadélko Pod okapem, které se brzy stalo nejvýraznější scénou alternativní kultury severomoravského regionu. V současné době je kurátorem kobyliského sboru. Na díle tří „kobyliských“ autorů lze dobře představit mnohotvárnost současného křesťanského výtvarného umění, které nemá – ostatně jako celé současné umění – žádný pevně daný, závazný kánon. Všichni tři umělci čerpají z pokladů křesťanské tradice, avšak zpracovávají ji odlišným, osobitým způsobem. Individualizace, kterou můžeme pozorovat v současném náboženském životě, se naplno projevuje také v uměleckém projevu. Zatímco středověký umělec usiloval o zobrazení transcendentní skutečnosti, tak jak ji interpretovala církevní věrouka, dnešní autoři inspirovaní křesťanstvím především vyjadřují vnitřní náboženskou zkušenost a vlastní příběh víry, který naopak ve středověkém umění ustupoval do pozadí. Z této rozmanitosti „duchovních krajin“ vyplývá obsahová i formální rozmanitost současné křesťanské umělecké tvorby. V tvorbě Petry Fischerové se uplatňuje především silné citové pohnutí: za jejími obrazy vnímáme duchovní zápas, zahrnující jiskřivou radost i úzkost a depresi. Biblické příběhy tu nejsou dávnou minulostí, ale živým dramatem, do něhož jsme chtě nechtě vtaženi a nemůžeme je lhostejně minout. Pozorujeme to například u Ukřižovaného, který není zobrazen v odtažité monumentalitě, jak jsme u tohoto námětu zvyklí, ale v dialogu s postavou stojící pod křížem. Tento rozhovor je navíc zesílen setkávajícími se tvářemi: jako by se nás Kristus sám ptal, kde je naše místo v celém tom hrozivém dění. 1/ Srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_ %C3 Kol %ADnsk%C3%BD – cite_note-amaterske-divadlo-1 (zobrazeno 3. 8. 2013).

UMĚNÍ

49

„Cestovní kostelíky“, jak Petr Kolínský sám nazývá své obrazy z cest, sice obsahují mnohem tlumenější emoce, rozhodně však nejsou jen suchou dokumentaristikou. Nalezneme v nich pokorné a meditativní vnímání duchovního místa, které se na jedné straně vzpíná k vertikále, ale na druhé straně je horizontálně propojeno s okolím, vyzařuje do něj a utváří ho. Obrazy nejsou popisem sakrální stavby, ale spíš vyprávěním příběhu o setkání s ní. Při pohledu na tvorbu Pavla Veselého si uvědomíme, že fotografie je v křesťanském umění obzvlášť náročnou výzvou: vždyť přece víra a to, k čemu se vztahuje, je čímsi zásadně nefotografovatelným. Veselého zkoumavé pohledy do krajiny by se daly nazvat pátráním po stopách transcendence ve světě. Tyto stopy jsou nenápadné a implicitní. Jejich pozvolným odkrýváním však zjišťujeme, že svět není banální záležitostí, jak se nám snaží dnešní doba namluvit, ale tu a tam cudně odkazuje k Tomu, který jej drží a nese. Na závěr nechme promluvit jednoho z představovaných umělců Petra Kolínského: Maminka byla prozíravá, a ač učitelka, nechala se zaměstnat u dráhy. Pracovala na směny, aby se mohla nám čtyřem dětem víc ve dne věnovat. A také jsme tím pádem měli režijní jízdenky. Každou neděli nás tatínek bral na „tajný výlet“. Vstali jsme brzo ráno a jeli vlakem vždy do nějakého neznámého města. Od mých osmi let jsme tak procestovali skoro celou republiku. Přestože učitel tělocviku a socialistické občanské výchovy, tatínek pokaždé, když jsme vystoupili, pronesl: když chcete poznat město, musíte vždycky jako první navštívit kostel a hřbitov. Tento rituál mi zůstal v paměti, a když jsme později s našimi dětmi cestovali po cizích zemích, hned jsme navštívili kostel a hřbitov. Tam je centrum historie i novodobé paměti, kultury, urbanismu i sociálního dění. Základní bod, od něhož se odvíjí poznání nového neznámého prostoru. Když bylo trochu víc času a protože s sebou stále nosím skicák, sedl jsem si na chodník a dotyčný kostel si nakreslil. To je něco úplně jiného než si kostel vyfotografovat. Kostel se musí do obrázku vystavět. Musím zjistit, jaký stavební materiál je použitý, jak je kladený a vázaný, jaké dovoluje proporce, jak a proč jsou koncipované zdobné prvky. Že nejsou pouze zdobné, ale jsou podmíněny funkcí, jak technickou, tak ideovou. Mnohdy se mi do obrázku propojilo bezprostřední okolí a dokonce i celkový prostor, který je nade mnou, sedícím na chodníku, ale i vedle mě a za mnou. Jak architektura kostela působí v kontextu okolního města a jak působí, tváří se, sama o sobě. Zda přebírá na sebe některé obecnější vlastnosti: jeli skromná, majestátní, nepřístupná nebo bezpečná či snad okázale pyšná... To všechno se do zlomku vteřiny stisku spouště na fotoaparátu nevejde. Nevejde se tam ani smích hrajících si dětí ve vedlejší uličce, ani vítr osvěžující rozpálené vedro přímořského náměstíčka, ani tiché hlasy kolemjdoucích: ááá slikar!... ááá Kunstler!...odkud jste, Československo to známe, je tam dobré pivo a fotbal... a Havel... Když si pak po návratu prohlížíte fotografie, dá se hodnotit jejich záběr, ostrost, barevnost, světlo, ale ty zvuky, slova, vůně, tetelení vzduchu si vybavím, jen když si prohlížím ty kresby. Od jisté doby jsem jim začal říkat cestovní kostelíky. Jsou to takové rychlé záznamy, někdy barevné skici, ale do jisté míry i jakési cestopisné záznamy z krajin, měst i vesniček, ve kterých jsem se poprvé ocitl a které si chci zapamatovat, jako když mi bylo osm.

Mgr. et Mgr. Kornélia Kolářová Takácsová, Th.D. vystudovala evangelickou teologii a dějiny křesťanského umění. Zabývá se kulturními vztahy mezi Českými zeměmi a Uhry, zejména v oblasti středověké architektury.


UMĚNÍ

Na titulní straně obraz Vesnický kostelík © Petr Kolínský Foto na zadní straně © Pavel Veselý Na této straně obraz Pod křížem I © Petra Fischerová

Aktuální informace ze SCMS najdete na adrese www.missioncentre.eu

Misiologické

fórum vychází čtyřikrát ročně.

Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s., U Školské zahrady 1264/1, CZ-182 00 Praha 8-Kobylisy, IČ: 27029786. Evidenční číslo MK ČR E 18189, ISSN: 1805-7934. Bankovní spojení: ČR: 2100065230/2010, SR: 2100065230/8330 Redakční rada: Pavol Bargár (odpovědný redaktor), Pavel Černý, Zuzana Jurechová, Milan Jurík, Luděk Korpa, Jaromír Strádal, Viktória Šoltésová, Dalibor Vik. Publikované příspěvky a názory se nemusí shodovat s názory redakce či SCMS. Naším cílem je vytvářet prostor pro setkávání různých názorů. Obrazová redakce: Kornélia Kolářová Takácsová Prepress: Jan Bouček. Tisk: Jiří Laněk, FASTR typo-tisk. Toto číslo vyšlo v Praze dne 31. 7. 2013. Cena 30 Kč / 1,20 EUR (zdarma pro registrované příznivce SCMS).

1,20 EUR

Recommend Documents