4/12
Nekoř kostel 1942
Anketa o tipech na knihy a filmy Rozhovor s ing. Jiřím Pomikálkem Liturgické okénko Co se dělo i co nás čeká
Z myšlenek P. Výprachtického Tipy na výlety Nový příběh ţelvy Loudalky Co se dělo na táboře v Bohousové
Pouť znamená nějakou námahu… Jak dáme druhému najevo, ţe ho máme rádi? Láskou. Je to pojem, který není vidět, není cítit. Jak to dáme najevo tak, aby to druhý věděl? Dárkem. Je to radost, kdyţ ten druhý z dárku pozná, ţe ho máme rádi. Čím víc máme někoho rádi, tím se mu snaţíme dát nějaký cennější dárek. My, křesťané, máme nejvíc rádi Pána Boha, i kdyţ ho
nevidíme, ale víme o něm. Víme, ţe je mocný, slavný, ţe nás má rád a chceme mu také dát najevo, ţe ho máme rádi, tak se mu snaţíme dát nějaký pořádný dárek, který stojí za to. Co je nejcennějšího, co my máme? Co z hmotných věcí nejcennějšího můţeme dát jako dárek? Které věci mají největší cenu? Je to jídlo a pití. Proč je to nejcennější? Lidé si myslí, ţe nejcennější je mít milion v bance, zlatý prsten nebo moc . Kdyţ budeme na poušti nebudeme tam mít nic jiného neţ hromadu zlata, bude nám opravdu k ničenu. Jediné, co potřebujeme je jídlo a pití. Dokonce ani šaty nepotřebujeme. Je mnoho lidí na světě, kteří ţádné šaty nemají, protoţe jsou někde v pralese a mají na těle nějaké listy nebo kůţe. A spokojeně ţijí. A ani ţádný dům nepotřebujeme, protoţe miliony lidí na světě ţádný dům nemá a spokojeně ţijí a jsou rádi. Jediné, co všichni lidé potřebují je právě jíst a pít. Tedy jídlo a pití je nejcennější, co máme. To jediné, co opravdu potřebujeme. A my to přinášíme Pánu Bohu jako dárek. Přináším mu to symbolicky. Nepřineseme mu třeba kus husy nebo salámu. Přinášíme mu z těch všech pokrmů a nápojů, které máme ty, o kterých si myslíme, ţe jsou hlavní, symbolizují všechna jídla a pití. Kdyţ někdo vydělává peníze, tak neříkáme, ţe vydělává na koláče, ale vydělává na chléb. U nás třeba není hlavním nápojem víno, ale jinde ano. Víno je povaţováno za jedno z nejpříjemnějších nápojů. Chléb a víno dáváme Bohu jako dar, abychom mu ukázali, ţe ho máme opravdu rádi. Kdyţ tyto dary neseme na oltář, tak neneseme jenom ten kousek chleba a trošku vína. Za tím vším, co neseme je přítomná práce, kterou nás to stálo, abychom to získali. Jste ještě malí a vaší prací je chodit do školy a pořádně se učit. Ale dospělí a ostatní chodí někam do práce a někdy to stojí hodně úsilí, aby vydělali na „chléb a víno“. Kdyţ tyto dary přinášíme Bohu, tak nechceme za těmito dary předkládat jen takovou ledabylou práci, kterou jsme odbyli, jen tak, aby se neřeklo, abychom to udělali a abychom se při tom moc nenadřeli. Neseme Pánu Bohu svou práci za celý týden, tak jistě chceme přinést práci pořádnou a solidní. I děti, kdyţ se učí, jistě také chtějí přinést to nejlepší, co v nich je. Je tu ještě druhá stránka věci. Pán Bůh nás má také rád. On nám také chce dát to nejcennější, co má. Bůh přijímá naše dary, které mu nabízíme a on je přijímá za své tělo a za svou krev. Pán Jeţíš zemřel na kříţi a potom vstal z mrtvých a právě, ţe vstal z mrtvých, tak můţe za své tělo přijmout i chléb a víno, které mu nabízíme. Bůh náš dar přijímá a proměňuje v to nejcennější, co on má. Je to právě tělo a krev Pána Jeţíše. Dává ho jako dar, jako pokrm. Ne jenom jako pokrm, kterým získáváme sílu a energii pro své tělo, pro tento pozemský ţivot, ale dává nám mnohem víc - sílu a energii pro ţivot, který ani smrt nezničí. Přijímáme prostřednictvím kněze nebo jáhna nebo toho, kdo nám rozdává sv. přijímání a přijímáme to nejcennější, abychom z toho čerpali energii pro svůj ţivot. Mše sv. je vlastně výměnou darů. Dáváme si vzájemně najevo, ţe se máme rádi. Protoţe to, co přijímáme z oltáře, je jeho tělo a jeho krev, on je ţivý. Vstal z mrtvých, proto je v nás. On nás všechny spojuje. Je v kaţdém z nás, kdo přijal sv. přijímání. Dělá z nás jednu rodinu. Dává nám sílu, aby aţ jednou naše pozemské tělo skončí svoji roli a dají nás do hrobu, aby tímto neskončil náš ţivot, ale abychom s Bohem ţili navěky, abychom byli šťastni a měli se rádi. Co si dáváme teď jako dárky, to jednou budeme proţívat naplno, skutečně. Toto vše si připomínáme, kdyţ slavíme Slavnost Těla a Krve 2
Páně a na Zelený čtvrtek. Ještě bych chtěl říci jednu věc. Kaţdý z nás má nějaké poutní místo, které má být jeho hlavním poutním místem. Které to je místo? Hlavní poutní místo je pro kaţdého z nás náš farní kostel. Do něj máme kaţdý putovat. Jak často? Nejméně jednou za týden v neděli. Pouť znamená nějakou námahu, znamená to, ţe i kdyţ se mi nechce, tak vstanu z postele, přestoţe bychom si rádi pospali. V televizi je takových pěkných filmů a seriálů. Toto všechno překonám a jdu na pouť do svého poutního místa a nesu tam s sebou jako dar Pánu Jeţíši svoji práci, kterou jsem přes týden dělal. Kněz ji poloţí na oltář jako dar za nás za všechny. Přijímám dar od Pána Boha a zase jdu v síle tohoto pokrmu z pouti domů. Jezdíme na pouť všude moţně. Všude je to daleko, tak to nás baví, také proto, ţe je to jednou za rok nebo za ţivot. Tam, kde to máme nejblíţe se nám někdy moc nechce. A právě tam máme pravidelně chodit do našeho farního kostela. P. Pavol Sandánus
Nekoř kostel 1930
Křest: Jan Novotný, 22. června 2012, Nekoř. Kateřina Musilová, 23. června 2012, Vlčkovice. Benedikt Jan Pavel Kapalla, 7. července 2012, Bořitov. Tereza Kopecká, 15. července 2012, Nekoř. Církevní sňatek: David Moravec a Marie Adamcová, 14. července 2012, Nekoř . 3
Pokračování komentáře ke mši svaté z minulého čísla Zvonů.
Bohoslužba slova Po vstupní modlitbě se všichni posadí a začíná bohosluţba slova. Hlavní část bohosluţby slova tvoří čtení z Písma svatého proloţená mezizpěvy. Homilie (kázání), vyznání víry a přímluvy ji rozvíjejí a uzavírají. Ve čteních z Písma svatého, která jsou vykládány v homilii, k nám mluví ţivý Bůh. Trvalým pouţíváním Písma svatého jsme Duchem svatým poučováni ve víře, abychom mohli svým ţivotem vydávat Kristu svědectví. Alespoň krátká bohosluţba slova je součástí slavení kaţdé svátosti i ţehnání. Je to proto, ţe Boţí slovo ţiví a rozvíjí naši víru, která je ke slavení svátosti nezbytnou dispozicí. Bohosluţba slova můţe existovat i samostatně. V Boţím slově je mezi námi přítomen ţivý Bůh. Dává se nám jako pokrm pro ţivot. Proto při slavení eucharistie hovoříme o dvou stolech: O stolu Boţího slova a stolu Těla a Krve Páně. Uspořádání lekcionáře odpovídá přání II. Vatikánského koncilu, aby nám byl stůl Boţího slova bohatě prostřen. O nedělích a svátečních dnech jsou ve mši svaté tři čtení – první je ze Starého zákona nebo ze Skutků apoštolů, druhé z novozákonních listů nebo z knihy Zjevení, třetí z evangelia. Texty jsou rozděleny do tří ročních cyklů A, B, C, které se stále opakují. Nyní čteme z cyklu B. Můţeme říci, ţe po uplynutí tří let jsme seznámeni s hlavními částmi Boţího slova. Uspořádání textů se řídí dvěma zásadami. První je zásada harmonizace podle tématu – čtení ze Starého zákona je sladěno s evangeliem. Učíme se vnímat, jak se Starý Zákon naplňuje na Jeţíši Kristu. Texty druhého čtení a evangelií jsou uspořádány podle zásady polosouvislého čtení. Čteme postupně z určitého listu nebo evangelia, ale ne tak, ţe by jednotlivá čtení navazovala bezprostředně na čtení z minulé neděle. Ve všední dny má mše dvě čtení: první je ze Starého nebo Nového zákona, druhé je z evangelia. V liturgickém mezidobí je první čtení uspořádáno ve dvou ročních cyklech, které se opakují. Evangelia jsou kaţdý rok stejná. K navození pozornosti a lepšímu pochopení můţe poslouţit krátké uvedení do čtení. Příště pokračování. P Pavol Sandánus
– Jan 17, 20-23 Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli 4
jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. Jak velmi miluje Bůh jednotu v sobě samém, to nám říká tím, ţe tři samostatné osoby tvoří Jedno Boţství. A jak ji má rád mezi námi lidmi, to nám říká ústy svého milovaného Syna Jeţíše Krista. Kdyţ se v onen památný večer loučil se svými učedníky a chystal se polít své obětní ruce vlastní krví, takto za ně prosil: „Otče, aby byli jedno, jako jsme my jedno….“ A protoţe mu nešlo jen o ty, které měl před sebou, modlil se dál takto: „I za ty prosím, kteří pro jejich slovo uvěří ve mně, aby všichni jedno byli“ A církev, vedená jeho duchem, nepřestala proto od svého začátku agitovat, pracovat a trpět za jednotu ve světě. Kvůli ní opouštějí misionáři svou vlast, obětují své ţivoty, pro ni se kněţí zříkají rodinného tepla a pro ni se mnozí její členové rozhodují pro samotu v mnoţství. Celý jejich ţivot, všechna jejich práce a oběti jsou jakoby neustálým opakováním Kristových slov „Aby všichni jedno byli“. Pravého Kristova učedníka bolí proto kaţdý spor, kaţdá nenávist, kaţdá roztrţka mezi lidmi, a nejvíce ta, kterou sám způsobil. Kdyţ nám svědomí vyčítá tento hřích, hájíme se všelijakými důvody: Nemůţeme být jedno, jsme přece stoupenci různých ideologií, jsme různých národností, které ţily v dějinách v rozporu, jsme různých náboţenských vyznání. On mě urazil, já jsem mu odpustil, ale od té doby spolu raději nemluvíme, abychom se nedostali do sporu. Bratře, sestro, ţe by tohle byla ta jednota, za kterou při svém loučení prosil Jeţíš Kristus? Kdyţ takto překrucujeme jeho slova a takhle uskutečňujeme jeho závěť, bojme se jeho soudu. Připravil Jiří Pomikálek
Jsou prázdniny a doba dovolených. Máme víc času i na čtení a filmy. Proto se vás ptám na tip na knížku či film: - Čtu knihu Kazatel z Bible. Je o klopotném pachtění na zemi, ţe vše je marnost nad marnost, vše je pomíjivost a honba za větrem. Zajímavé S dětmi čteme Kuchyňské pohádky od Hany Pinknerové – moc milé příběhy z kuchyňského prostředí s krásnou symbolikou – jak jinak u Pinknerové – doporučuji. žena 36 let. - Já čtu velice čtivou kníţku Pozor srdce muže (John Eldredge). V kníţce jsou velice zajímavé názory o ţivotě a třeba i o církvi. A dětem čtu kníţku Kam zmizela Rebarbora? od Ivy Procházkové. Je to o holčičce, kterou na rebarboře našel starý námořník. Rebarbora má nadpřirozené schopnosti. Příběh je napínavý o boji dobra se zlem. muž 41 let. 5
- Zaujal nás film Než si pro nás příjde. Je to o dvou muţích, kteří se v nemocnici náhodně setkají ve finálním stádiu nemoci a místo bezvýchodných pokusů o prodlouţení ţivota si, dokud ještě mohou, chtějí splnit své sny. Je to silný film o ceně ţivota a schopnosti ho proţít. manželé - Film Hancock. Je to o chlápkovi, který má nadpřirozené shopnosti, které neumí moc pouţívat. U záchrany muţe, který pracuje pro charitu, udělá spousty škody... Ten muţ ho přemluví, aby své schopnosti pouţil ke konání dobra. mladík 16 let. - Moc se mi líbil film Božský Evan. Je to volné pokračování Boţského Brůse. Senátorovi Bůh řekl, aby postavil archu. On se pořád bránil, ale chodila za ním zvířata a rovnala se za ním do párů.... Pak se mi ještě líbil film Jak přicházejí sny. Doktor, který zemře se dostane do nebe a zachraňuje svoji manţelku, která spáchala ze zoufalství sebevraţdu. Zachraňuje ji z vlastního pekla výčitek.. muž 44 let. - Četla jsem kníţku Síla manželčiny modlitby od Stormie Omartianové. Je to osobní příběh ţeny, která nebyla šťastná ve svém manţelství. Nejdříve se snaţila řešit své problémy hádáním se, uprošováním, ignorancí... Nakonec si uvědomila, ţe je potřeba modlit se.. - Film, který mě zaujal se jmenuje Je to i můj život. Je to film o etice. Dívka, která má být dárcem orgánu pro vlastní sestru, se začne domáhat rozhodování o vlastním těle...žena 36 let. - Četla jsem zajímavou kníţku Léta pod psa od Stanislava Dvořáka. Je o české dívce Věře, která za války nechce jít s německý vojákem na rande a za trest je poslaná jako sluţka k mocnému berlínskému průmyslovníku do Německa. Sleduje tam ţivot nacistické smetánky i ubohých cizinců v lágrech. žena 55 let. - Oslovila mě kníţka od zakladatelky hnutí modliteb matek Veronici Williams Radost z odevzdání se. Kníţka je o odevzdávání se Bohu ve všech oblastech ţivota. Odevzdání je osvobozující a Bůh jedná a stará se o nás s láskou, pokud chceme plnit Jeho a nediktujeme mu svou vůli. žena 34 let. - S dětmi čteme Školáka Káju Maříka od J. Háje. Je to veselá, ale i moudrá kníţka. Kája zaţívá se svou kamarádkou Zdeňou různá dobrodruţství. Jsou to děti lesa:-) rodina 40, 34, 11, 8, 6 let. Třeba se necháme inspirovat a něco si přečteme nebo se podíváme na nějaký z filmů. Ptala se Aneta Sršňová
6
Rozhovor s Jiřím „Mikim“ Pomikálkem Představovat osobnost, která nechybí u ţádné nekořské akce a má starost o dění vezdejší v samotném názvu funkce se můţe jevit trochu nadbytečné. Přesto věřím, ţe rozhovor s ním vás osloví. Setkali jsme se v jejich novém domě plném světla, vůně dřeva a pohostinnosti. Hned na úvod…proč se ti vůbec říká Miki? Jak ta přezdívka vznikla? Vznikla na jednom vandru na Malé Fatře. Z mého příjmení. Pro zvídavé, slavím svátek podle katolického kalendáře 6. února Jsi nekořský rodák... na co vzpomínáš z dětství nejraději? Jak jste se jako děti bavili? Nejradši jsme si jako malí kluci hráli na vojáky. Později ve starším věku jsme si vytvořili partu, co při sobě drţí dodnes. Věnoval se vám někdo? Jak? Věnoval se nám pan farář Výprachtický, nejen při náboţenství, ale i jako ministrantům.. Moţná i z jeho popudu nás mladší kluky a holky bral taky Pepa Lux do přírody na vandry. Které místo máš tady rád…nejraději? Díky čemu? Mám moc rád ten pohled při cestě od Šedivce, od Smrku dolů na Nekoř, Pastvinskou přehradu se zvlněnými kopci na obzoru. V jednom místě tu jsou vidět čtyři kostely najednou. Kdo tě víc přitáhl k víře, nějak srozumitelně ti ji zpřístupnil? Jak uţ jsem zmínil pan farář Výprachtický, ten nás taky nasměroval na salesiány, na Káju Herbsta, na Reverenda. Jezdili jsme s nimi na chaloupky jako kluci a později i jako vedoucí. Věnovali se nám i během roku, ale hlavně nás asi oslovil jejich osobní vztah ke kaţdému z nás, jejich názorný příklad proţívání víry. Od 14ti jsme se pak kaţdou neděli scházeli sami v klubovně na Bredůvce, později přibrali i mladší bráchy, jezdili na vandry, zaloţili trampskou osadu a po revoluci to pak přešlo v tábory, které trvají díky našim následovníkům dodnes. Letos byl uţ dvacátý. Mladší bratr Jenda je salesián koadjutor, nyní působí v Praze v Kobylisích, tam se věnuje mládeţi. 7
Vím, žes od mládí rád šéfoval, vedl druhé. Zkusil bys říct, jak se to stalo? Vnímám to jako vše ostatní – dar a současně zátěž….tedy v čem je to dar a v čem vidíš zátěž. Nevím, asi to mám v povaze. Určité organizační schopnosti a potřebu realizovat své nápady. Ale bez druhých kolem mne by to nešlo. Co mělo vliv na to, pro jakou školu, vzdělání ses rozhodl? Baví mě práce s dětmi, ale vzhledem k náboţenskému profilu v tehdejší době totality gympl ani učitelství nebylo reálné. Moc jsem nevěděl, nakonec jsem skončil na zemědělské škole v Lanškrouně a poté i na vysoké škole zemědělské. V roce 2004 jsem si završením dálkového bakalářského studia na teologické fakultě KU v oboru náboţenské nauky splnil sen po vzdělání v této oblasti. Kdy začals zvažovat změnu profese? Osm let jsem se v zemědělství vzdělával, osm let pracoval, pak přišla nabídka od pana senátora Čady, abych mu dělal asistenta, u něho jsem byl také osm let a pak ještě šest u jeho nástupkyně. Je zřejmý, že ti na dění a rozvoji života v Nekoři hodně záleží. Málokdo dělá tolik co ty. Vím, že i při svém starostování vedeš malé kluky, rytíře, rybáře, jsi ve farní radě,…často tě potkávám v pracovním, se syny vyřezáváš náletové křoví apod. Co tě zpětně dobíjí, jak odpočíváš? Kdyţ si potřebuju vyčistit hlavu, jdu sám na ryby, nebo třeba naštípu dříví. Fyzická práce, u které vypne hlava, je to, co pomůţe. Zajímají mě ještě ti rytíři…co se tam klukům snažíš předat? Máš jen kluky z věřících rodin? Chtěl jsem aby starší kluci něco dělali pro ty malé. Rytíři stojí z velké části na našem Jiříkovi a Adamovi, já to jen pomáhám vymýšlet a organizovat. Chtěl jsem malým kluků nabídnout něco z toho, co jsme kdysi proţívali my, nabídnout jim nějaký skutečný proţitek, nejen ty virtuální z počítače. A snaţil jsem se uplatnit jejich zájem o historii, přidat nádech tajemna, nějaký ideál a pobyt v přírodě. Naši kluci uţ dřív měli postavený hrad, rytířské hábity, teď s Adamem vystupují v šermířské skupině, tak se to vše nějak hodilo a zrodilo. A kdo tě přivedl k rybaření? Nejstarší syn Jiřík. Nejdříve jsem ho jen vodil k vodě, ale pak jsem sám začal chytat a dnes dělám v místním rybářském spolku jednatele a vedu mladé rybáře. A co na tvé vytížení říká rodina? Máte nějaký rituál, při kterém býváte spolu, máte čas na povídání si a sdílení? Hm…no kdyţ to jen trochu jde, scházíme se alespoň při večerní modlitbě. Jak děti rostou, uţ jde často o střet zájmů, kaţdý má něco jiného. Dříve to byly víc rodinné výlety, dovolené. 8
Jak trávíš čas s vlastními dětmi? S kluky občas společně vyrazíme na ryby, s Májou a Jiřikem jsme loni byli na raftech, jinak se nejvíc sejdeme při společné práci. A jak živíte svůj vztah s Maruškou? Vím, že jste vedli kdysi snoubence…Jezdíte např. na manželáky? Na manţeláky nejezdíme, jezdili jsme na duchovní setkání pro manţele od salesiánů, ale Marušce se letos výrazně změnilo vytíţení v práci, dělá staniční sestru a oba jsme hodně vytíţeni všemi pracovními změnami. Snad to za rok bude lepší. Jinak si rádi zajdeme na vínko či na procházku. Zajímá mě taky vaše spolupráce se salesiány? Jak se dá zapojit do jejich hnutí ? Jsme členy třetí větve salesiánů, jako salesiáni spolupracovníci. Máme místní společenství Podoorlicko. Spolupracovníci salesiánů jsou lidi, kteří nějak chtějí proţívat ducha Dona Bosca a být co platní druhým v tom prostředí, kde jsou. Na těchto setkáních si vyměňují zkušenosti a čerpají posilu. Informace o salesiánech spolupracovních i o našem místním společenství jsou dohledatelné i na internetu. A ještě k práci. Jak zvládáš úředničinu spojenou se starostováním, shánění grantů, dotací…je ti to blízký, nebo na to máš lidi? Úředničina mi blízká není a lidi na to nemám. Větší města mají na vše odborníky. Byrokracie je moc a na obci jsme na to jen dva. Menší granty si děláme sami, na větší si najímáme firmu, která v tom malým obcím pomáhá a ohlídá, co je třeba. Co tě ve vedení obce těší asi nejvíc a naopak co tě nejvíc otravuje? Těší mě, kdyţ se něco podaří, třeba výsadba třešňové aleje ve spolupráci se školou. Kaţdá podařená akce mě těší. Naopak mě otravuje nadbytek papírování…a taky občas řeči, které jdou po vsi od lidí, kteří si podstatu věci neověří, ani se na to nepřijdou zeptat a neznají souvislosti, ale šíří pomluvy. Vadí mi, ţe někteří poctivě třídí odpady a jiní na to kašlou. Těší mě ale, ţe je tu stále dost lidí, kteří jsou ochotni něco pro druhé udělat a zorganizovat. Jak by se lidi mohli víc zapojit do dění v obci. Co bys uvítal? Co je potřeba? Máme dost sportovních akcí, ještě bych uvítal víc akcí z kultury. Taky bych byl rád, kdyby se někdo nabídl a dělal kronikáře, někdo, kdo by se hlouběji věnoval historii obce. Já se historií obce také rád zabývám, ale volného času na to je moc málo. Co bys uvítal od mládeže? Jsem rád, ţe dělají např. tábor pro děti, zapojují se ve spolcích. Víc bych je chtěl také vidět na brigádách spolků a rád podpořím, kdyţ něco sami vymyslí a zorganizují. 9
Jak se počítá se seniory? Organizujeme pro ně od obce setkání, besedy…kdyţ mají nějaký problém, mohou se na obec obrátit a snaţíme se jim poradit a pomoci. Ale i tady bych uvítal, kdyby si samostatně zorganizovali nějaká pravidelná setkání. Aţ budou finance, rád bych i uskutečnil plán výstavby Domu s pečovatelskou sluţbou. Napadla mě taky leckdy žádoucí pomoc i za úplatu těm, co už nestačí na své pozemky - posekat trávu apod. a chtějí dožít tady – nešlo by to nějak propojit s mládeží, která třeba hledá brigádu a ráda by za drobnou úplatu pomohla? V tomhle obec nemůţe být prostředníkem. To si musí ti lidé sehnat či domluvit sami. Ale chceme tuto sluţbu nabídnout od obecního pracovníka za úhradu nákladů s tím spojených. Jak vtáhnout lidi vně spolků, církve… To bych taky rád věděl. Spousta akcí je otevřených a plno zdejších lidí ani nepřijde. Organizátoři často říkají, ţe mnoho akcí stojí na rekreantech a přespolních. Lidi prostě musí především chtít sami. Na co se teď v horizontu do konce roku těšíš? Za co seš vděčnej? Těším se na nové hasičské auto, na výsadbu další ovocné aleje, nebo ţe vyrazíme se syny na ryby. Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně sil, rozvahy a Božího vedení ve všem tvém díle. Ať spěje k dobrému a ať se daří a máš kolem sebe dělné lidi. Připravila Lenka Konopková
Na tábor jsem se velmi těšil. Úplně na začátku jsme se všichni představili. V „týpku“ jsem byl s Kubou P. a s Honzou F. Vedoucího jsme měli Kapra. Potom nás zavolali na večeři - měli jsme buchty a ovocný čaj a po večeři nás provedli táborem, ukázali nám umývárky a latríny a „Zdravoťák“ nám ukázal jídelnu a kuchyň. Potom byl večerní nástup a kaţdé „týpko“ se zahlásilo pokřikem. My jsme měli pokřik: „Bizonbijci od slunce, strčí do kapsy i Chucka Norrise, lov je naše profese!“. Potom se rozdělily sluţby: uklízeči, hlídky, večerníček, kuchyň, voda a šli jsme spát. Ráno byl budíček, rozcvička, snídaně, hygiena a první hra. Na různá stanoviště jsme nosili papírky. Kaţdý jich měl přinést pět. Potom byl oběd a po něm jsme hráli klackový fotbal. V neděli jsme byli v kostele a kdyţ jsme se vrátili, přišel pravý indián Vindygo. Dostali jsme od něho deník, z kterého jsme kaţdý večer hráli noční stezku odvahy. Také jsme měli olympiádu, kdy 10
jsme na kaţdém stanovišti plnili úkol - to byla dvě druţstva, kaţdé podlezlo lavičku, běţelo slalom, vzala se ponoţka a dala štafeta dalšímu a on našel pár k té ponoţce. V pátek jsme jeli na výlet, naše „týpko“ jelo na tvrz Hůrka. Jeli jsme autem a pak polským vlakem. Cestou jsme viděli strašných ptáků a čápů. Cestou byla zábava prošli jsme obrovským bunkrem. Po výstupu na horu jsme si u lesa udělali oheň a uvařili v kotlíku polívku a šli se kouknout k okolním bunkrům. Do tábora jsme se vrátili pozdě, protoţe nám ujel autobus. Tehdy jsme si dali 10 rohlíků s paštikou a hráli si a čekali na ten autobus. V neděli jsme měli večírek a mohli být aţ do čtvrt na dvě vzhůru. Druhý den po snídani jsme vyrazili domů. Bylo to tam moc dobrý, za rok jedu znovu, moc se těším a stýská se mi. Michal Sršeň, 11 let.
Chci se s Vámi podělit o nevšední záţitek z cesty, kterou jsme s Lenkou nedávno podnikli na naše výročí svatby do okolí městečka KUKS. A jak to vlastně vše začalo? Vracel jsem se právě z Nekoře do Turnova a vyuţil vlakové dopravy, kterou, jak se přiznám, často necestuji. Jak to tak bývá, v průběhu dlouhé cesty jsem přečetl spoustu novin, které mi manţelka přibalila spolu s dobrou buchtou na cestu. A snad jen náhoda tomu chtěla, ţe po opuštění vlakové zastávky v Jaroměři jsem se na nějakou dobu zakoukal do místních hlubokých lesů. Zeleň mi učarovala, a tak jsem dal chvíli odpočinout očím. Zanedlouho jsem na krátkou dobu uviděl mezi stromy velkou kamennou sochu sepjatých rukou. Ještě jsem se v rychlosti stačil ohlédnout a na louce spatřil několik dalších soch. Hned mě napadlo, ţe bychom se tam mohli zajet na sochy podívat. Bedlivě jsem tedy začal pozorovat nějaký záchytný bod či vlakovou zastávku, abych zjistil, kde to vlastně jsem. Chvilku na to jsme míjeli zastávku Ţíreč. Doma jsem si pak na internetu našel, co jsem to vlastně mohl vidět za pozoruhodný sochařský experiment. Zjistil jsem, ţe se jedná o „kříţovou cestu 21.století“ a nápad na výlet byl tu. Manţelce jsem cíl cesty tajil do poslední chvíle. Jak jsme se však autem blíţili k městečku KUKS, bylo jí jasné, kam směřujeme. Jaké však bylo její překvapení, kdyţ jsme zastavili kdesi v polích. Po krátké cestě a průchodu pod ţelezničním viaduktem se nám otevřela velká louka, kde se majestátně tyčily zmíněné objekty. Jak jsme se dočetli z informační 11
tabule, jedná se o kříţovou cestu, která má symbolizovat příběh utrpení, pochybností a nadějí člověka. Kříţovou cestu zaloţil akademický sochař Vladimír Preclík spolu s občanským sdruţením betlémářů. Inspiroval se zde původním záměrem ţirečských jezuitů a hraběte F. A. Šporka vybudovat Kalvárii, doloţenou v polovině 18. století. Cyklus patnácti "zastavení" na cca 600m byl jeho posledním sochařským projektem, jehoţ konce v r. 2008 se uţ bohuţel nedoţil. Ke spolupráci přizval dalších čtrnáct českých sochařů tří generací se zkušeností s prací v kameni a s blízkým vztahem k východním Čechám. Všech patnáct “zastavení” je ztvárněno v hořickém pískovci, v kameni, který pouţíval uţ před 300 lety génius českého baroka Matyáš Bernard Braun. Kaţdá ze soch kříţové cesty je ztvárněná jiným sochařem a má svůj název i příběh, který symbolizuje. Například Zvěstování, Rouška Veroniky, Zázrak Nanebevstoupení, Trnová koruna, Katedrála prosby, Svatá rodina, Světlo v temnotách, Vykoupení, Slza, Pieta, Krajina kříţe, Hledač, Lásky bolest, Brána naděje, Obelisk a Vzkříšení. Počasí bylo ten den krásné a některé sochy ve slunečních paprscích jako by oţily. Jaký dojem v nás tato pouť zanechala lze jen obtíţně vyjádřit. Asi bych to shrnul takto…“viděli jsme poselství, které přetrvá nás i naše potomky, něco, co dokazuje, ţe naše společnost má i duchovní rozměr“. Určitě si dále nenechte ujít prohlídku Braunova Betlému, na který z kříţové cesty můţete odbočit, jde o sousoší sic uţ poněkud nahlodané zubem času a vandalstvím, ale působivé, umístěné při lesní cestě. S manţelkou jsme následně navštívili také nedaleké městečko KUKS s bývalým lázeňským komplexem, hostincem U Zlatého slunce, kde jsme se mimochodem dobře najedli a hospital KUKS. Obec je jako by prorostlá barokem a tvorbou Matyáše Bernarda Brauna. Doporučuji udělat si čas a navštívit toto pozoruhodné místo, kde na vás dýchne zvláštní atmosféra minulosti i současnosti. Pro případné cestovatele je nejlepším spojením při vyuţití vlakové dopravy zastávka KUKS či zastávka Ţíreč. Petr Konopka
Letos jsme 2.7. oslavili první výročí svatby a jak výše popisuje Petr, tajný výlet na Kuks jsem povaţovala za milé připomenutí a důstojnou oslavu, zvlášť kdyţ součástí prohlídky hospitalu byl i koncert barokní hudby provedený na dobové nástroje v kapli Šporkova komplexu. Nicméně kdyţ manţel dorazil domů uţ v úterý (prodlouţený víkend spojený se svátky začínal aţ o den později) a děl navzdory čině za okny, ať se sbalím na jednu noc, ţe vyráţíme, byla jsem překvapená a potěšena. Ač jsem i 12
trochu trnula, neb stěrače sotva braly déšť, vichr strhával slabší větve a blesky křiţovaly oblohu. Bouřky ráda věru nemám. Mířili jsme k Jablonnému a stále dál. Nakonec i mně bylo jasné, ţe odbočujeme k Suchému vrchu, jen jsem poněkud s rozpaky připomněla, ţe slavnostní otevření je dle plakátů aţ ve čtvrtek. Petr se jen tajemně usmíval. Zastavil těsně u vchodu do obnovené Kramářovy chaty a vedl mě do prostorné restaurace. I tam byli poněkud zaskočeni, kdyţ viděli, ţe jsme obtěţkáni zavazadly a zjevně se nejdeme jen najíst. Petr ale suverénně zmínil, ţe je domluven. A skutečně, po dobré večeři ve vkusně zařízené restauraci se dostavil jeden z majitelů a současně správce objektu, vstřícný pan Havel. Ujistil mě, kdyţ jsme se kochali výhledem do krajiny, kde nebe stále křiţovaly blesky, ţe poslední poţár chaty jimi způsoben nebyl a dosud sem neuhodilo. Předal nám čipové karty a omlouval se, ţe denní zpoţdění k našemu výročí bylo způsobeno opoţděnou dodávkou loţního prádla. Byli jsme tak prvními ubytovanými na této zrekonstruované chatě a musím říct, ţe navzdory nečasu venku, uvnitř nás vítal příjemný apartmán zařízený se střídmým luxusem, kde nám bylo dobře. Ceny jsou dostupné a restaurace vyniká výtečnou kuchyní. Na té chtějí také postavit stálou klientelu. Pro cyklisty, turisty a běţkaře je pak v přízemí otevřený nový bufet a všechny prostory v chladném počasí vyhřívají moderní kachlová kamna. Zrenovovaná je i vyhlídková věţ. Nejen pro děti je milým zpestřením i rodinka vysoké – jelen se dvěma laněmi a malým kolouškem. A v tomto období se pro příchozí nabízí i občerstvení zdarma mraky borůvek vůkol. A ať uţ něco slavíte, či ne, připraví li vám váš milý překvapení a vezme vás kamkoli, nejhezčí je na tom právě láska, se kterou na vás myslí a chce potěšit. A za to buďme vděční a stále o ni pečujme. Lenka Konopková
Tak takhle přesně to dopadá, kdyţ není dost příspěvků do Zvonů. Musím psát já. Třeba si to do příští uzávěrky rozmyslíte a něco napíšete . Bylo krásné ráno. Všechny děti doma. „Co jet na výstavu Merkuru do Jablonného, uţ dlouho to plánujeme“, navrhuju jen lehce dětem, protoţe nevím, jestli se mi chce. Jejich nadšený souhlas rozhodl. Balení a do půl hodiny vyráţíme. Kulturní a informační centrum jsme na náměstí našli, nadechli se vůně dávných časů a ke vstupenkám navíc vyfasovali šroubováky a klíče. Pokud na výstavu půjdete, určitě si vezměte u pokladny šroubovák i pro sebe – nebudete se muset vracet jako já. Pak uţ jsme kolem sebe 13
viděli samé šroubečky, ocelová udělátka, kolečka a jiné serepetičky sestavené do zajímavých staveb, nádraţí, vozítek a čeho všeho si vzpomenete. Jsou tu i historické sady z roku 1930. Kochala jsem se malovanými obálkami těch nejstarších stavebnic – s těmi dnešními se to nedá srovnat. Dobrá zpráva pro rodiče je, ţe se na většinu výtvorů můţe sahat – takţe netrnete hrůzou, co vaši miláčkové rozbijí. A dokonce, rozmontovat pár vybraných modelů, je vítáno. U kulatého stolu je totiţ moţnost dát průchod jak „demolici“, tak své kreativitě. Pokud vám zůstane jedno oko volné, můţete při utahování matiček pokukovat po krásných věcech z dob dávno minulých. Zaujala mě třeba sada tří bílých plecháčků na bílém podnose s nápisy v pořadí „písek, mýdlo, soda“. Chudinky hospodyňky, ty určitě neměly čas šroubovat Merkur. Na výstavě jsme strávili celé dopoledne a zvolili variantu „ koupíme pizzu v krabici, najdeme pěkné místo a tam jí zdlábnem“. Děti se vydaly do kopečka, po šipce hřbitov. Míjeli jsme dveře s nápisem „Hradní hřiště“ nebo tak nějak. Lomcujeme klikou, ale je zavřeno. „Já vám otevřu“, objeví se milý pán, asi anděl, „sice je otevřeno aţ odpoledne, ale já tu stejně jsem“ a uţ nás provádí po pěkném farním hřišti. A pak i po farní zahradě a my tak poznáváme ovce Ňaf a Ňaf, kozu Rózu a Lízu a slepici Petru Buzkovou. Líp bychom to opravdu nenaplánovali a lepší místo na oběd těţko vybrali. Pokud tedy budete v Jablonném a děti budou unavené nákupy, můţete kaţdé odpoledne od 15. – 18. hod. nechat děti na hřišti proběhnout. Jen prý nesmíme, od nás z Nekoře, přijet všichni najednou . Také můţete na hřiště přispět padesáti korunami - tolik přesně stojí jedna laťka na novém ochranném plotu a rovnou se můţete na koupenou laťku podepsat. Dobrý, ne? Pak uţ mám jen pár praktických poznatků, které nemusíte číst. Třeba, ţe na rohu prodávají výbornou, ale padající zmrzlinu, ţe při čekání na autobus se hodí právě v akci koupený míč, ţe kdyţ celý den taháte zbytečně deštníky, máte pak upřímnou radost, ţe na konci výletu trochu zaprší. A říkám si, ţe je občas dobré nic neplánovat, protoţe pak vzniká prostor pro překvapení, anděly na cestě a celou tu úţasnou Boţí improvizaci. Přeji vám krásné výletování, váţně… Jana Krsková
– Milé děti, Loudalka tento týden slyšela pohádku o zapomnětlivém princovi. Představte si, ţe ten princ zapomněl skoro všechno. Vţdycky někde zapomněl klíče, jindy zase tuţku a jindy zase hledal knihu. Jenţe to největší zapomenutí v jeho ţivotě nebyly ani klíče ani tuţka, ale samotná princezna. On se totiţ vydal do světa vyhledat si nevěstu. Kdyţ ji našel, musel splnit tři veliké a velmi těţké úkoly, které mu dal pan král, princeznin tatínek. Princ všechny úkoly splnil a princeznu dostal za ţenu. A kdyţ si ji vedl domů a uţ bylo vidět na jejich zámek, nechtěl, aby museli jít 14
pěšky a proto řekl své nevěstě: „Počkej tady na mě, já dojdu na zámek pro kočár a přivezu si tě slavně domů.“ Princezna mu povídá: „Hlavně se po cestě s nikým moc nezastavuj, abys na mě nezapomněl!“ „Neboj se, to se mi přece nemůţe stát,“ odpověděl princ a uţ uháněl do zámku pro kočár. Jenţe u brány potkal jednoho svého dobrého kamaráda, na nádvoří druhého a pak třetího. Všichni se ho ptali, jak se měl, co všechno ve světě proţil. Princ jim začal vykládat o velikých věcech, které musel vykonat, a přitom – představte si – na svou princeznu opravdu zapomněl! Ta musela jít do zámku pěšky sama a princ se velmi styděl. Poprosil svou nevěstu za odpuštění a pak uţ na ni opravdu nikdy nezapomněl. Byla to zvláštní pohádka. Loudalka ji umí skoro zpaměti. Tatínek včera večer všem doma řekl, ţe mu to připomíná ještě něco jiného: jak lidé někdy odcházejí ze mše svaté. Byli jsme u Pána Jeţíše, smířili jsme se s ním, poslouchali jsme jeho slovo, dokonce jsme ho přijali do svého srdce a pak přijdeme domů a často na Pána Jeţíše zapomeneme a máme zase své starosti. Jsme jako ten zapomnětlivý princ. A Pán Jeţíš nás pak znovu sám musí hledat. A přitom jsme dostali veliký úkol. Kněz na konci mše sv. řekne: „Jděte ve jménu Páně!“, a to právě znamená, ţe dostáváme veliký úkol: na Pána Jeţíše nesmíme zapomenout a všem máme ukazovat, jak je Pán Bůh dobrý.
Tajemný řízek Potřebujete: 4 krajíce staršího chleba, 2 lţíce hladké mouky, 10dkg měkkého nastrouhaného salámu, vejce, 2 strouţky česneku, koření na mletá masa Postup: Krajíce dokola vykrojíme tak, aby kůrka zůstala celá. Střídku namočíme do vody, chvilku necháme, vymačkáme a tuto hmotu smísíme s moukou a nastrouhaným salámem. Přidáme jedno vejce, česnek a koření na mletá masa. Z této hmoty utvoříme placičky jako karbanátky a stlačíme je zpět do chlebových kůrek a osmaţíme je v trojobalu z obou stran jako řízek. K tomu podáváme mísu zeleninového salátu.
Poctivé kuře Potřebujete: 1 kuře, 25dkg bůček uzený, 25 dkg bůček normální, jarní cibulku, petrţelku, paţitku, strouhanku Postup: Paţitku, petrţelku a cibulku nakrájíme. Můţe toho být opravdu hodně. Kuře omyjeme, osolíme a dáme do pekáče. Přidáme nakrájený bůček a okořeníme podle chuti. Dáme péci. V polovině pečení na to nasypeme petrţelku, cibulku a paţitku. Necelých deset minut před dopečením odkryjeme z pekáče vrchní víko a posypeme strouhankou. Necháme dopéct. Dobrou chuť Aneta Sršňová 15
Celostátní setkání mládeže – Ţďár nad Sázavou: 14. – 19.8. setkání misijního klubka: 7.9: 16.30 hod. mše svatá pro děti na začátek školního roku a žehnání školních pomůcek: 7.9: 18.00 hod. setkání biřmovanců: 1. 9., 7. 9., 15. 9., 21.9: 19.00 hod. mše svatá v kapličce v Údolí: 8.9: 17.00 hod. mše svatá u kříže, při příležitosti svátku Povýšení sv. kříže: 15.9: 17.00 hod. slavnost posvěcení kostela v Těchoníně: 9.9: 9.45 hod. pouť ve Vlčkovicích: 9.9: 11.00 hod. slavnost posvěcení kostela v Nekoři, farní den ve farnosti: 15. - 16.9. Orlicko – kladský varhanní festival v Nekoři: 16.9. poděkování Bohu za úrodu – tzv. doţínky: září Srdečně jste zváni do kostela sv. Mikuláše v Nekoři kaţdý pátek po mši svaté na adoraci před vystavenou Nejsvětější svátostí oltářní.
/ Milí rodiče, nabízíme Vám moţnost přihlásit Vaše dítě k výuce římskokatolického náboţenství. Seznámí se v něm se základy křesťanství, s obsahem Bible a se zásadami křesťanského ţivota. Pokud je vaše dítě pokřtěno, vyuţijte o to více této nabídky, která pomůţe Vašemu dítěti pozitivně vytvářet vztahy k sobě samému, ke světu, k druhým, ale hlavně k Bohu. Výuka náboţenství ve škole bude podle příslibu pana ředitele probíhat ve stejném čase, jako ve školním roce 2011/2012. Čas hodin náboţenství na faře zůstává také beze změn. Přihlášku je moţné vyzvednout v kostele v Nekoři, nebo je moţnost se přihlásit elektronicky přes formulář na farních stránkách farnostnekor.cz. ZVONY OD SVATÉHO MIKULÁŠE Vydává farní společenství ŘK farnosti NEKOŘ. Pouze pro vnitřní potřebu farnosti. Příspěvky vhazujte do krabičky Zvony, odevzdejte Janě Krskové, či zašlete na email:
[email protected] .Korektura textu Lenka Konopková Náklady na vytištění 10,- Kč, prosíme, vhoďte do krabičky Zvony.
„Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ Kazatel 11,1 16
