12. kapitola BRUSIČ SPINOZA

FILOZOFICKÉ PŘÍBĚHY_1-314

26.2.2010

12:29

Stránka 109

12. kapitola BRUSIČ SPINOZA (1632–1677)

„Spinoza je nejušlechtilejší a nejpokornější z velkých filozofů,“ píše Bertrand Russell ve svých Dějinách západní filozofie. „Co do intelektu ho ostatní překonávali, eticky ale vynikal.“ Právě svou laskavostí si podle Russella vysloužil pověst „odporného člověka“, která ho provázela nejen během jeho života, ale i po další staletí. Ale mohlo to být kvůli něčemu jinému.

Filozofický příběh

Zdá se, že Spinoza vedl celkem neškodný život. V Amsterdamu vyráběl čočky do brýlí a vědeckých přístrojů. Mohl se stát profesorem filozofie v Heidelbergu, raději se ale dál věnoval leštění a broušení skla. Psal jen ve svém volném čase. A došel k závěru, že všechno má stejnou esenci a že mysl a tělo jsou dvěma aspekty této esence, která má i mnoho dalších aspektů a může nabývat podob kamene, zvířat či Boha. Za svůj život vydal dvě knihy. První jsou Principy Descartovy filosofie, v nichž v předmluvě poznamenává, že s většinou principů nesouhlasí (nemyslí si, že mysl a hmota jsou dvě různé věci, podle něj jsou to dva aspekty téhož, ani nevěří, že lidé nemají „svobodnou vůli“, a ani že neexistuje nic kromě lidského myšlení). Druhou je Tractatus theologico-politicus (Teologicko-politický traktát). V něm vyjadřuje pochybnosti o křesťanských knihách, i když vyzdvihuje „morální poselství“ Bible jako celku. Z dnešního pohledu to vypadá jako zbožné dílo, Spinoza si však byl dobře vědom toho, že by mohl být označen za kacíře, a tak ve snaze zůstat v anonymitě některé detaily v knize zkreslil. Traktát skutečně okamžitě po svém vydání vyvolal polemiku, a když byl Spinoza „odhalen“ jako jeho autor, musel BRUSIČ SPINOZA

/ 109


26.2.2010

12:29

Stránka 110

se potýkat s velmi nepříznivým přijetím. Ještě po jeho smrti, kdy mu přátelé vydali i jeho další práce včetně mistrovského díla Etika, raději jeho autorství tajili a podepsali je jen písmeny „BDS“. A tak jeden ze základních „moderních“ textů západní filozofie, „Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii“, vyšel de facto anonymně. Etika, stejně jako Descartovy Meditace, se snaží logicky podložit víru v Boha, což je strategie, která z dnešního hlediska působí docela neškodně. Ale jelikož Spinoza svého Boha zbavil řady vlastností (tvrdil např., že Bůh nemá žádná přání, úmysly nebo možnost volby), pro mnohé své současníky byl jen pře-

Obr. 12 Někdy ve „chvíli odpočinku“ vkládal mouchy do pavučiny „a souboj pozoroval s takovým nadšením, že div nepukl smíchy“.

110 /

FILOZOFICKÉ PŘÍBĚHY


26.2.2010

12:29

Stránka 111

vlečeným ateistou a Etika byla ztělesněním toho nejhoršího, co se o něm tvrdilo. Nikdo neví, z čeho přesně byl obviněn, ale jeden z jeho prvních životopisců, Jean Colerus, popisuje, jak Spinoza někdy ve „chvíli odpočinku“ s dýmkou hledal pavouky, které by postavil proti sobě a sledoval je, jak spolu zápasí, nebo (když se mu to nepodařilo) vkládal mouchy do pavučiny, „a souboj pozoroval s takovým nadšením, že div nepukl smíchy“. Tak se lidé bavili před příchodem televize. Takoví lidé se rodí – nebo jsou stvořeni? Spinoza se narodil v Amsterdamu jako Baruch Ben Michael (své jméno si polatinštil na Benedictus de Spinoza až později). Jeho rodiče do Holandska uprchli ze Španělska, které tehdy terorizovala španělská inkvizice lovící kacíře. Matka mu zemřela, když byl ještě nemluvně, a jeho otec, v Amsterdamu a mezi tamními Židy uznávaný obchodník, zemřel, když bylo Baruchovi dvacet dva let. Ben Michaelové byli Židé, pak po několik generací, alespoň oficiálně, katolíci, jimž se posměšně říkalo „marranos“,* než se z nich zase stali Židé. (Tímto termínem se označovali Židé, kteří jedli vepřové, což židovské náboženství přísně zakazuje.) Ať to ale byli Židé nebo „špinaví katolíci“, kvůli náboženství byli na kordy s kalvinistickým Holandskem, tehdy mladou republikou. Sám Spinoza se odmítl ztotožnit s kterýmkoli kulturním či náboženským spolkem své doby a přihlásil se pouze k jedinému, tomu nejsvětštějšímu. Považoval se za občana Nizozemské republiky, o které hrdě mluvil jako o své vlasti. Nicméně jako mnozí holandští imigranti, dřívější i pozdější, téměř neovládal její jazyk. Vyrůstal se španělštinou a portugalštinou, později se kvůli studiu naučil také latinsky a hebrejsky. Holandštinou ale příliš nevládl. Zdá se, že ji pochytil pouze náhodně a nedostatečně, takříkajíc „osmózou“. Baruch studoval v přísné tradiční rabínské škole, která striktně lpěla na slavných náboženských textech judaismu, na Tal*

Španělsky marranos, tj. nečistí, vepři. (Pozn. překl.)

BRUSIČ SPINOZA

/ 111


26.2.2010

12:29

Stránka 112

mudu a Starém zákoně a na jejich občas „filozofičtějších“ komentářích, např. od Maimonida. Maimonides Spinozu očividně výrazně ovlivnil. Ve svém Průvodci zbloudilých pokládá věřícím řadu otázek, na něž pak sebejistě odpovídá. Spinoza, který se vždycky rychle učil, začal v náboženských textech brzy vyhledávat problémy sám, s jejich řešením se mu však tak dobře jako Maimonidovi nevedlo. Vlastně došel k závěru, že žádná řešení neexistují. To proto, že tyto texty vůbec nejsou božské, ale jsou nedokonalým lidským výplodem několika různých autorů! Například ve škole ho učili, že Pentateuch, prvních pět knih Starého zákona, má božský původ, protože ho celý napsal Mojžíš. Spinoza se ale (spolu s dalšími učenci) ptá, jak mohl napsat část, která popisuje jeho vlastní smrt a následující události? Spinoza nakonec usoudil, že tradiční náboženství jsou směsicí pověr a podvodů a že se hodí leda k tomu, aby nevzdělané masy řídila v základních mravních principech. Jeho náhradní Bůh, na rozdíl od toho židovského, nemá žádné názory ani preference a rozhodně si nevybírá mezi národy a kmeny. Spinozův milující Bůh jako by v sobě nesl jednotu s přírodou. Deus sive natura – bůh neboli příroda. O tomto pojetí Boha se Spinoza dozvěděl v osmnácti od svého holandského učitele, který ho vyučoval latině a zasvětil ho do nového světa „vědců“, Koperníka, Galilea, Keplera, Huygense – a Descarta. V roce 1656, kdy bylo Spinozovi čtyřiadvacet, došla starším v jeho synagoze trpělivost. Z židovského společenství ho vyloučili: …neuspěli s napravením jeho ohavných způsobů, naopak se k nim každý den dostávaly další závažné informace o jeho odporném kacířství, které praktikoval a učil, a o jeho obludných skutcích, a rozhodli se, že řečený Spinoza by měl být exkomunikován a vyloučen z národa izraelského. Z nařízení andělů a na příkaz svatých mužů tímto exkomunikujeme, vypovídáme, proklínáme a zatracujeme Barucha de Spinoza se souhlasem Božím (buď požehnán). […] Ať prokletý je ve dne i v noci; ať prokletý je, když ulehne, ať prokletý je, když vstává. Ať prokletý je, když vyjde ven, ať prokletý je, když vchází.

112 /



26.2.2010

12:29

Stránka 113

A kdyby to snad nestačilo, tak dodávají: „Pán ho neušetří, zato se na něj povalí jeho hněv a žárlivost a spočinou na něm všechny kletby, jež jsou v této knize zapsané, a Pán z nebes vyškrtne jeho jméno.“ Ale i když se v tomto oficiálním výnosu, tzv. „cheremu“, mluví o „zlém smýšlení a činech“, „odporném kacířství“ a „obludných skutcích“, žádné konkrétní prohřešky zaznamenány nejsou, a tak si filozofové od té doby lámou hlavu nad tím, co vlastně takové nepřátelství zapříčinilo. Podle jedné teorie Spinoza urazil amsterdamskou židovskou komunitu tím, že oživil nepříjemný spor, který ji trápil ve třicátých letech 17. století. Řešilo se v něm, co se děje s duší po smrti, a po žádosti židovské obce v Benátkách o radu byl nakonec nevyřešený odložen. Podle jednoho z názorů na tuto otázku, který se občas připisuje Maimonidovi, je tím jediným, co po smrti zůstane, „vědomí“, přesněji vědomí Boha. Spinoza, zdá se, zastával podobné názory. Na druhou stranu si snad právě kvůli ožehavosti tohoto tématu komentátoři stěžují, že je vyjadřoval velmi složitě a zmateně. A to do takové míry, že je někteří označili za bezvýznamné – „nesmysly, které k psaní nesmyslů nutí i ostatní“, jak nemilosrdně napsal soudobý britský filozof Jonathan Bennett. Posuďme je ale sami. V páté části Etiky Spinoza říká, že lidská mysl „nemůže absolutně zaniknout s lidským tělem, nýbrž zbývá z ní něco, co je věčné“.* Tato věčná část je „pojem neboli idea, která vyjadřuje esenci lidského těla (podle předchozího tvrzení), a která je proto nutně něčím, co náleží k esenci lidské mysli“. Nesmysl? Možná. Ale prudce elegantní. Tak či onak, Spinoza má důkaz. „Přesto se nemůže stát, že bychom si vzpomněli, že jsme existovali dříve než tělo, protože v těle po tom nezůstaly žádné stopy, a věčnost nemůže být definována ani nemůže mít k tělu nějaký vztah. Nicméně však přece cítíme a ze zkušenosti víme, že jsme věční.“ *

Etika. Přeložil Karel Hubka. Svoboda, Praha 1977. (Pozn. překl.)

BRUSIČ SPINOZA

/ 113


26.2.2010

12:29

Stránka 114

Anebo za jeho neoblíbeností nestálo ani tak to, že by argumentoval ve prospěch nějakých konkrétních stanovisek, ale že obhajoval „kritický přístup“ k náboženským textům obecně. Buď jak buď, exkomunikace asi někomu, kdo se pohyboval ve Spinozově náboženském systému, moc vrásek na čele nenadělala. Naopak spíše pomáhala upevnit jeho politické přesvědčení, že společnost si žádá sekulární režim, který by různé náboženské autority držel na uzdě. Co se jeho politické teorie týká, Spinoza přejímá mnoho názorů svého současníka a korespondenta Thomase Hobbese o povaze člověka a o potřebě silné centrální vlády, ale na rozdíl od něj dává přednost politické toleranci. To je vzhledem k jeho osobním poměrům celkem přirozené, ale Spinoza argumentuje i tím, že tolerance je nezbytná k udržení souhlasu občanů s vládou. Ve třiceti letech už byl poměrně slavný a existovalo i sdružení, které se věnovalo diskusím o jeho názorech a jejich propagaci. V širší známost ale vešly až o několik let později, v roce 1670, kdy vydal Tractatus theologico-politicus. Tato kniha má zkoumat úlohu náboženství ve společensko-politickém kontextu. Píše se v ní například: …že bůh v duchu Kristově projevil se apoštolům, jako kdysi Mojžíšovi skrze hlas s výšin. A proto hlas Kristův, jako hlas, který Mojžíš slyšel, může býti zván hlasem božím. A v tomto smyslu také říci můžeme, že moudrost boží, to jest moudrost, která jest nad lidskou, přijala v Kristu přirozenost lidskou…*

Ale metoda, kterou Spinoza rozvíjel, byla spíše matematická. Při rozboru otázek určuje základní „axiomy“ a závěry vyvozuje jen ze spolehlivých důkazů. Na hodnostáře Heidelberské univerzity to udělalo takový dojem, že mu v roce 1673 nabídli místo profesora filozofie, které však Spinoza odmítl. Raději zůstal v Nizozemsku, kde připravoval vydání Etiky a dál pracoval *

Traktát theologicko-politický. Přeložil Josef Hrůša. Tribuna, Praha 1922. (Pozn. překl.)

114 /



26.2.2010

12:29

Stránka 115

jako brusič čoček – nejen do brýlí, ale i do vědeckých přístrojů –, za finanční podpory pouze od svých filozofických obdivovatelů. Jeho úsilí o přesnost bylo tak palčivé, že „matematická“ část jeho filozofie je až působivě nečitelná. Do její podstaty lze nahlédnout jen prostřednictvím nematematických útržků, často v podobě poznámek pod čarou. Jedna taková poznámka, která pramení z nadbytku racionalismu, říká, že je „nerozumné“ obávat se budoucí katastrofy víc než katastrofy, která už se udála. Například je nelogické se víc trápit tím, jestli vás zítra neumučí k smrti španělská inkvizice, než exodem z Palestiny před nějakým tisícem let. Na námitku „dobrá, exodus možná přinesl spoustu utrpení, ale s tím už nic neudělám, zatímco to, co se má stát zítra, můžeme ovlivnit“, odpovídá, že pokud jde o Boha, všechny události jsou už stejně naplánované, a jen vinou lidské nevědomosti máme pocit, že je můžeme řídit. Pak tu je jeho „lék“ na emoce. „Štěstí,“ píše, „není odměna za naši ctnost, nýbrž je to ctnost sama. Netěšíme se z něho proto, že omezujeme své libosti, nýbrž naopak, že se z něho těšíme, jsme schopni své libosti omezovat.“ A v závěrečné části Etiky, díle často citovaném ve filozofických kruzích a optimistickém a přátelském svým duchem, Spinoza říká: Tím jsem probral vše, co jsem chtěl dokázat o moci mysli nad afekty a o její svobodě. Je z toho zřejmé, jakou moc má moudrý člověk a oč zmůže víc než člověk nevědomý, jenž jedná jen podle svých choutek. Nevědomý člověk, kromě toho, že je všelijak zmítán vnějšími příčinami a není schopen dosáhnout pravé spokojenosti, žije navíc jakoby nevědom sebe, Boha a věcí, a jakmile přestane podléhat afektům, přestane současně i být. Naproti tomu moudrý člověk, pokud se o něm uvažuje jako o takovém, málo zakouší hnutí mysli, a vědom si sám sebe, Boha a jakési věčné nutnosti věcí, nikdy nepřestává být, nýbrž má vždy pravou spokojenost ducha.*

*

Etika, op. cit. (Pozn. překl.)

BRUSIČ SPINOZA

/ 115


26.2.2010

12:29

Stránka 116

Taková je tedy Spinozova představa nesmrtelnosti: jedinec se podělí o myšlenku, která ho přetrvá. Stejně tak objeví-li někdo matematický vzorec (např. ten Pythagorův) a napíše ho na kus papíru, vzorec existuje dál i po zničení papíru, pokud si ho někdo zapamatuje nebo o něm přemýšlí. Spinoza své životní dílo uzavírá slovy: Ukázal jsem cestu, která k tomu vede, a třebaže se zdá neschůdná, je možno ji nalézt. A jistě je neschůdná, když bývá nalézána tak zřídka. Kdyby spása byla na dosah ruky a dala se nalézt bez velké námahy, což by se mohlo stát, aby ji takřka všichni lidé opomíjeli? Ale všechno vznešené je jak obtížné, tak vzácné.*

Spinoza je skutečný „filozof filozofů“. Věci jsou složité a vyznat se v nich mohou jen filozofové. On však obyčejného člověka uklidňuje poselstvím, že Bůh je dokonalý, a proto Bůh a s ním i svět nemohou být jiní. Z tohoto názoru, či alespoň z jeho verze, kterou hlásal Spinozův současník Leibniz, si velmi zábavně utahuje Voltaire v Candidovi, kde doktor Panglos prochází jednou katastrofou za druhou, ale po celou dobu neústupně tvrdí, že všechno na světě je znamenitě uspořádáno a tento svět je nejlepší ze všech možných světů – ale sám Spinoza říká: Aby se věci měly jinak, než se mají, muselo by se to nutně mít jinak i s vůlí Boha, avšak s vůlí Boha se to jinak mít nemůže (jak jsme velmi jasně dokázali právě z dokonalosti Boha). A tak se ani věci nemohou mít jinak, než se mají. (Etika I., Poznámka b) k Tvrzení 33.)

Proto „svobodný člověk přemýšlí ze všeho nejméně o smrti a jeho moudrost záleží v přemýšlení o životě, a nikoli o smrti“, končí Spinoza nadšeně. Všechno je už rozhodnuto a lidé jsou „svobodní“ pouze v omezeném smyslu, že mohou události svobodně přijmout, spíše než je pouze trpět. Trochu jako moucha polapená v pavučině! Chachá!

*

Etika, op. cit. (Pozn. překl.)

116 /


12. kapitola BRUSIČ SPINOZA

Recommend Documents