11. Od Od Divadelní komedie z německé jazykové oblasti (Sachs, Lessing, Nestroy) Wagner z Bayreuthu. Den s Rafaelem Kubelíkem

2/11 2/11

Od 16. 7. Divadelní komedie z německé jazykové oblasti (Sachs, Lessing, Nestroy) Od 25. 7. Wagner z Bayreuthu 11. 8. Den s Rafaelem Kubelíkem

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 — VLTAVA

2/11

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 — VLTAVA

MIROSLAV HÁK, Vejce, 1935 (kat. č. 9) Zvláštní poděkování patří panu M. Hákovi za zapůjčení originálu fotografie z pozůstalosti umělce.

OBSAH

STRANA

02

MILÍ POSLUCHAČI A ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA,

06

05

RAFAEL KUBELÍK

CZESŁAW MIŁOSZ

ARNOLD SCHÖNBERG

08

KREUZCHOR

AMELIE POSSE-BRÁZDOVÁ

12

17

14

DOMY A DOMOVY

LETNÍ PREMIÉRY ČAJOVNY

LUXUS V LUXU

26

MHF ČESKÝ KRUMLOV

28

LUCERN

VÝROČÍ KARLA HUSY

MEFISTO

24

32

LICHOŽROUTI PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PROGRAM STANICE ČRO 3–VLTAVA KLUB VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

strana strana strana strana

31

KOMEDIE

ERNESTO SABATO

22

— LUKÁŠ HURNÍK —

20

18

WAGNER A BAYREUTH

21

léto je krásné roční období, bývá v něm ale horko. Někdo ho snáší lépe, někdo hůře, já například vůbec ne... Největší horko jsem zažil při Soumraku bohů v Bayreuthu. Dřevěné divadlo bylo rozpálené a ve Wagnerově svatostánku se nesmí nikdo ani pohnout, jinak se mu dostane německého pokárání. Vltava společně s D-dur Vám v létě nabídne pět přenosů z Bayreuthu. Sice neuvidíte scénická kouzla, ale doma si můžete větrat a pít chlazené nápoje dle libosti. Vltava by vám tento servis ráda nabídla ve všech možných sférách kultury. Je sice pravda, že získáme-li něco snadno, nevážíme si toho tolik. Ale kultura to má v tomhle světě natolik nesnadné, že je potřeba doširoka otevřít všechny brány. Nejen kvůli vedru.

09

10

JAMES JOYCE

1

ANTONÍN VRANICKÝ 37 39 46 47

33 VIZITKA

36 PROFIL: MIROSLAV HÁK

CD LASER

STRANA

2

RAFAEL

KUBELÍK

11. srpna 2011 uplyne 15 let od smrti dirigenta Rafaela Kubelíka (1914–1996). Zemřel ve Švýcarsku, kde dlouhá léta žil nedaleko Lucernu v místě zvaném Kastanienbaum. Během srpna bude Vltava vysílat cyklus pořadů CD Laser, věnovaný Rafaelu Kubelíkovi, a výroční 11. srpen bude tomuto velkému dirigentovi patřit ještě větší měrou. Připomeneme jeho nahrávky i životní osudy, zachycené mimo jiné v relacích rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Právě z těchto Kubelíkových vzpomínek z roku 1969 vybíráme...

Bylo nás sedm dětí, zprvu jsme byli vychováváni v zámeckém prostředí, moje matka pocházela ze šlechtického rodu maďarského. Byli jsme v té době velmi bohatí, na zámku bylo mnoho služebnictva. Měli jsme sedm klavírů a ani nevím kolik houslí včetně vzácných stradivárek. (…) V poměrně krátkém čase zchudla naše rodina, takže jako šestnáctiletý student jsem prodělával s otcem svízelnou dobu, zejména finančně svízelnou. To však nebylo tak důležité, důležité pro mě zůstalo, že můj otec, který musel po celý život bojovat s tolika překážkami (…), zůstal pro mne vždy jasným vzorem. Nikdy nepřestal mi ukazovat, co je podstatné v životě každého umělce. (…) Jeho svět měl v sobě dávku přímé lidskosti, účinkující na hudební tvorbu teplem a tradicí, což obojí pramenilo z dob, ve kterých ještě existoval humanistický duch. Vždy jsem cítil, že jsme děti doby, která má jedno společné: silnou vnitřní koncepci, harmonii a rytmus. (...) Můj otec pojímal housle tak, aby rozličná díla nejenom hrál, nýbrž vytvářel s rozličnými tóny podle slohu. Když jsem byl malý a když jsem ho slýchával cvičit, můj otec na houslích někdy tóny jakoby „škrábal“ a hledal, zkoušel nový tón. (…) A z těchto škrábaných tónů se najednou vyloupla jako perla nádherná nově zářící věta. Byl jsem

B

ohromen, bylo to jako malý zázrak. Říkával: „Když hraješ Beethovena, musíš hrát Beethovena, a když hraješ Paganiniho, tak musíš hrát Paganiniho, když Mozarta nebo Dvořáka, Čajkovského nebo moderní věci, vždycky musíš pociťovat jinou duši, musíš najít styl, musíš jinak vést smyčec, musíš jinde pohybovat prstem, vibráto není jediným vibrátem na houslích. (…) Jenom prací a věčným soustředěním na tyto rozličné variace a metamorfózy obsažené v tónu můžeš dosáhnout toho, že pochopíš duši houslí. Duše houslí je cosi podobného jako lidská duše.

RAFAELŮV HUDEBNÍ SVĚT Vzpomínám si, že jsem v devíti letech tajně komponoval. Moje maminka, která mě jednoho dne přistihla, to dala potají opisovači, a tak jsem ke svému velikému překvapení našel o Vánocích svou skladbu pod stromečkem pěkně načisto opsanou. Byla to klavírní sonáta a malá symfonická báseň Moře. Žili jsme tehdy v Abbazii v Itálii a mě to velice inspirovalo, když jsem viděl, co se všechno nachází v moři. (…) Můj otec uviděl noty a ptal se, co to je. Šel ke mně a já jsem se styděl, ale řekl jsem, že jsem to složil. „Tak mi to zahraj.“ Přehrál jsem obojí na klavíru a tu jsem viděl, jakou má otec sílu, když mi

CD LASER

STRANA

3

FOTO — ARCHIV

FOTO — ZDENĚK CHRAPEK

dal tuto odpověď: „Podívej se, je to velice pěkné, cos tady napsal, ale s tím musíš teď přestat. Musíš mi slíbit, že nebudeš komponovat, dokud nenajdeš řádného učitele a dokud nepůjdeš na konzervatoř. To může trvat několik let. Teď jsi ještě příliš malý, nech toho a čekej. Hraj na svých houslích, hraj na klavír, dělej dál hudbu, ale nekomponuj.“ Samozřejmě jsem skoro brečel, otce jsem však tak zbožňoval a miloval, že jsem rázem pochopil, že má pravdu. (…) Začal jsem znovu, když jsem přišel ve čtrnácti na konzervatoř. Přirozeně jsem se pustil do studia nauky o harmonii a do teorie. Šest let jsem je studoval na konzervatoři v Praze, kompozici i housle. V pátém roce k tomu přistoupilo automaticky

S Českou filharmonií ve Velké Británii

Návrat 1990

dirigování, a tak jsem nakonec také dva roky dirigoval. Hrál jsem svou vlastní fantazii pro housle a orchestr a dirigoval jsem Dvořákovu předehru Othelo. A jako houslista jsem absolvoval též Paganiniho koncertem. Ve 30. letech byla na Pražské konzervatoři atmosféra silné hudební jednoty. Žili jsme českou, slovanskou, německou, italskou a také francouzskou kulturou a profesoři i žáci byli skutečnou rodinou, která usilovala o to, aby dosáhla něčeho nového. Chtěli jsme něco nového, protože také naše republika byla tehdy nová a mladá. Byli jsme mladý a čerstvý národ. Byla to doba soužití Čechů a Němců, chodil jsem do německého divadla a poslouchal jsem tam české opery, které se zpívaly též německy, jako třeba Kleiberovo představení

Smetanovy Hubičky. A zase naopak v Národním divadle jsem slyšel česky zpívaného Lohengrina a Tannhäusera a také samozřejmě Wagnera německy v německém a Smetanu česky v českém divadle. Byla to tak samozřejmá harmonie, že jsem si prostě nedovedl představit nic jiného. (…) Nebylo táborů. Milovali jsme naše velikány.

DEMOKRAT PŘED ČESKOU FILHARMONIÍ V Praze ve 30. letech jsme měli opravdovou demokracii. Mohli jsme hledat a nacházet všechno to, co mělo význam pro náš další vývoj. A tak když jsem se ve svých dvaadvaceti letech jako mladý muž postavil před Českou filharmonii, bylo pro mě přirozené, že jsem mohl pracovat jako dirigent jedině v tomto demokratickém duchu. (…) A když

se mi postavily do cesty obtíže, řešil jsem je právě pomocí tohoto demokratického smýšlení. (…) Česká filharmonie chystala zájezd do Anglie a já jsem musel toto turné v krátké lhůtě převzít. To bylo v září 1937, bylo mi třiadvacet let. Všehovšudy jsem měl za sebou jen několik koncertů s filharmonií. Ležela na mě obrovská odpovědnost. Tři týdny jsme zkoušeli, samé velké programy, chystali jsme dvacet koncertů v Anglii a v Bruselu a na pořadu byly Čajkovského čtvrtá symfonie, Dvořák, Janáček a moderní věci. A orchestr byl přirozeně nervózní, protože nevěděl, jak to zvládnu. Neměl jsem dost zkušeností, a když zkoušky pokračovaly, byla nervozita vlastně stále větší a větší. Před odjezdem jsme ohlásili koncert ve Smetanově síni na rozloučenou, na němž jsme publiku

měli představit svůj nejobtížnější program. Na generálce došlo k nemilé příhodě, jedno místo se nezdařilo, já jsem odklepal a prosil to místo opravit. Jeden člen orchestru vystoupil a řekl: „Milý pane Kubelíku, když takhle dirigujete, tak nemůžeme vůbec hrát.“ Zůstal jsem jako opařený, ale klidně odvětil: „Teď je přestávka, pánové.“ A toho pána jsem si zavolal a řekl jsem mu: „Podívejte se, tady za kulisami mi můžete říci, co chcete, ale na pódiu jsem pánem já. Tehdy mi bylo třiadvacet, ale nějak jsem se do toho vžil – a tak to bylo také správné. (…) Co se však stalo, šel jsem domů a měl jsem zlost a k tomu chřipku a horečku a byl jsem nešťastný, že mi bylo do pláče. Měl jsem strach, co se stane večer. Byl jsem prostě zoufalý. Tak jsem se šel projít k Vltavě, byla neděle, slunce, modrá obloha a já jsem šel a šel a přemýšlel jsem. A najednou mě napadla myšlenka mého otce: „Nesmíš se dát vést nenávistí, mrzutostí a násilím, chceš-li něčeho dosáhnout, dosáhneš toho jen láskou. O své pravdě můžeš druhé přesvědčit jen tehdy, budeš-li sám jiné milovat. Jen tenkrát, budeš-li sám dobrý, jestliže se otevřeš. Musíš se otevřít, musíš otevřít svou duši, své srdce, jinak nikam nedojdeš. Jak bys mohl očekávat, že tě druhý člověk pochopí, když kolem sebe vystavíš zeď? Musíš se otevřít.“ A najednou jsem pocítil v sobě úlevu, byl jsem šťastný. Bylo mi docela jasné, co musím dělat a jak musím dirigovat. Přišel jsem na koncert, členové orchestru možná čekali, že začnu nějak v hněvu. Přišel jsem však naopak radostný a přátelský. (…) A najednou se vše podařilo. V roce 1936 jsem byl angažován Českou filharmonií a setrval jsem u jejího pultu dvanáct let až do roku osmačtyřicátého. Během té doby jsem byl dvě léta šéfem opery v Brně, kde jsem dirigoval mnoho oper a tím poznal druhou podstatu dirigenta.

ODCHOD A NOVÉ DOMOVY Na začátku roku 1945 se objevily v naší zemi první červánky svobody a svoboda záhy přišla. Národ zhluboka vydechl, nový život dostal nová křídla. Zazněly první koncerty, pořádaly se slavné festivaly, celý kulturní život národa znovu rozkošatěl. Nikoli nadlouho. Přišel rok 1948 a s ním nová nesvoboda. Opustil jsem vlast, odešel jsem

STRANA

FOTO — ARCHIV

CD LASER

S otcem Janem Kubelíkem

dobrovolně do exilu, protože věřím, že duch nesmí být spoután politikou. Pokládám se za člena velké umělecké rodiny lidstva, která dva tisíce let bojuje o svobodu ducha na humanisticko-křesťanských základech. Tuto rodinu nesmí zradit žádný umělec, musí pro ni dýchat – žít. Posláním každého umělce je rozvinovat volně podle vlastních představ ducha, otevřeně pronášet kréda vlastního přesvědčení a jednat podle vlastního svědomí. Jak jsem už řekl, opustil jsem Československo dobrovolně, opustil jsem svoji vlast, abych neopustil svůj národ. (…) Šel jsem do Chicaga, kde jsem byl po tři roky šéfem symfonického orchestru. (…) Vypracoval

4

jsem repertoár ve smyslu svých představ. Dával jsem mnoho moderní hudby, aby návštěvníci koncertních sálů, většinou velmi konzervativní, si uvědomovali, jak je důležité porovnávat jednotlivé epochy hudby. Není možno milovat Beethovena, jestliže si neuvědomujeme, že ve 20. století žije Hindemith, a nemůžeme plně pochopit Bacha, jestliže neslyšíme Schönberga. (…) Když jsem opustil Ameriku, dostal jsem nabídku stát se šéfem londýnské Covent Garden. Tam jsem za čtyři roky poznal múzický operní svět z jiné stránky. (…) Angličtí hudebníci jsou pravdivostí a přesností jedineční, lhostejno jde-li o zpěváky, sbor či orchestr. (…) Brzy jsem poznal, že opera repertoární, domácí, řekl bych národní, nedává Londýnu uspokojení, že je londýnské národní cítění k opeře vzdálené. A to poznav, rozhodl jsem se londýnskou operu opustit. (…) Nebylo možno zde vybudovat klasický operní repertoár. Nejdůležitější a zcela rozhodující byla jen velká jména (…). Jako hudební ředitel nemohl jsem tento trend srovnávat se svým svědomím. Vždy jsem si uvědomoval, že opera musí mít své ovzduší, vlastní život, své vnitřní ucelení dané tradicí jeviště a že nesmí být jen fórem primadon. (…) Další životní krok byl v Mnichově. Šel jsem do Mnichova přesto, že jsem vlastně zprvu váhal převzít znovu stálé místo u orchestru. (…) Tázal jsem se sám sebe, zdali nenadešel čas začít pracovat jen pro sebe. Úvahy zabraly několik týdnů, byly to vlastně egoistické úvahy, nakonec jsem je zamítl. Po prvním koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu byl jsem rozhodnut. Zamiloval jsem se do tohoto tělesa a vlastně od té chvíle jsem už věděl, že nemohu říci ne. Přišel jsem do Mnichova s láskou a těch osm let, co v Mnichově působím, jsem velmi šťasten, neboť láska trvá i roste. Nový domov jsem našel ve Švýcarsku, poblíže Lucernu na březích Vierwaldstädtského jezera v malé obci Kastanienbaum. Našel jsem tam klid a mír v klíně líbezné přírody. Měl jsem štěstí, že se mi uskutečnil sen žít tam, kde v lidské pospolitosti kvete kultura bez jakýchkoliv překážek. € Vybral Petr Kadlec

VÝROČÍ

STRANA

5

13. července uplyne 60 let ode dne, kdy v Los Angeles zemřel Arnold Schönberg, rakouský skladatel, malíř, hudební teoretik a jeden z nejvlivnějších hudebních myslitelů 20. století. Jeho metoda práce s dvanácti jen k sobě vztahovanými tóny, tzv. dodekafonie, ovlivnila několik generací skladatelů a změnila pohled řady z nich na komponování hudby. Schönberg se narodil 13. září roku 1874 ve Vídni, kam jeho rodiče přišli z Bratislavy. Spolu se svými sourozenci byl vychován dle židovských tradic, po vzniku samostatného Československa přijal Českou národnost, aby pak kvůli sílícímu antisemitismu ve 30. letech z Německa odešel do Francie, kde v pařížské liberální synagoze tak trochu z protestu potvrdil svou příslušnost k židovství (svědkem mu byl malíř Marc Chagall). Jako celá řada dalších umělců nakonec Evropu opustil a odjel do Spojených států amerických. Sám se přitom hlásil k německé kultuře a považoval se za pokračovatele velké tradice její hudby. Jako své učitele uváděl Bacha, Mozarta, Beethovena a Brahmse a hlásil se k Regerovi i Mahlerovi. Slavná je věta, kterou prý vyslovil, když dospěl k dodekafonické metodě: „Dnes jsem učinil objev, který zajistí nadvládu německé hudbě na příštích 100 let.“ Schönberg k dodekafonii došel postupně a logicky. Od raných skladeb, zakotvených v rozvolněné tonalitě pozdního romantismu, byl už jen krok k volné atonalitě. Jenže

FOTO — Z KNIHY ARNOLD SCHÖNBERG: STYL A IDEA, ARBOR VITAE, 2004

ARNOLD SCHÖNBERG PO ŠEDESÁTI LETECH

Schönberg hledal řád, jak tóny po „kolapsu“ tonality nově organizovat. Když se skladatel vzdálil tonalitě, vzdálil se i vkusu většinového publika. Aby se vyhnul nepříznivým reakcím posluchačů i útoků ze strany tisku, založil Spolek pro soukromé hudební produkce, jehož provoz organizoval spolu se svými žáky. Na programu se objevovaly pečlivě nastudované nové kompozice rakouských i zahraničních autorů (třeba v roce 1920 byl hostem Spolku Maurice Ravel). Ačkoliv je význam a vliv Arnolda Schönberga nepochybný, jeho jméno je pro většinu lidí známější z knížek, než z koncertních

programů – slyšet dnes nějakou z jeho typických skladeb na koncertě není zas tak snadné. Zatímco symfonické orchestry a operní domy si více všímají děl jeho žáka Albana Berga, pro nastupující generaci poválečné avantgardy byla inspirativní spíše hudba dalšího jeho žáka, Antona Weberna. Naštěstí měl a má i Schönberg své zastánce. Jeho hudbu miloval a nahrával klavírista Glenn Gould, často ji uváděl skladatel a dirigent Pierre Boulez a dnes má Schönbergův Houslový koncert v repertoáru třeba Hilary Hahn. A i u nás má Schönberg své stoupence. Už půl století jeho dílo hudební i literární

propaguje muzikolog Ivan Vojtěch, který už v 60. letech minulého století pro Státní hudební nakladatelství sestavil výbor z Schönbergovy korespondence. Napsal řadu vlastních studií a před několika lety se podílel na vydání výpravné publikace Styl a idea, ve které jsou k vidění i reprodukce Schönbergových obrazů. V roce 60. výročí skladatelova úmrtí je i u nás Schönbergova hudba k slyšení častěji než jindy. Festival Pražské jaro připravil cyklus nazvaný Pocta atonalitě a abstrakci, který měl kromě Schönbergových kompozic na programu hudbu Antona Weberna a Gustava Mahlera, jehož díla jak Schönberg, tak jeho žák nesmírně ctili. V den výročí skladatelova úmrtí pro vás chystá zvláštní vysílání také Český rozhlas 3 – Vltava. Schönbergovi budou věnovány mimo jiné programové řady Rondo, Psáno kurzívou, Matiné nebo Slovo o hudbě. Jestliže během dne budou znít spíše rané, v tonalitě zakotvené kompozice, večer přinese už typického Schönberga. V čase, který obvykle patří Akademii, vám nabídneme záznam koncertu z Kolína nad Rýnem, na jehož programu je kromě hudby Maurice Ravela a Igora Stravinského také Schönbergův Houslový koncert z poloviny 30. let. Dirigentem večera bude velký propagátor hudby 20. století Pierre Boulez, sólový part přednese mladý houslista Michael Barenboim, syn slavného dirigenta a klavíristy Daniela Barenboima. € Josef Třeštík

PÁTEČNÍ VEČER

STRANA

BÁSNÍK

6

jako

i Básník-nobelista, básníkOrfeus i básník-Job, básníkkorunní princ (neboť druhý po Mickiewiczovi), básníksvědek 20. století. Takováto a jiná epiteta by se dala připojit ke jménu polského básníka, prozaika, překladatele a esejisty Czesława Miłosze (1911–2004), jehož 100. výročí narození si 30. června bude připomínat nejen střední Evropa, jejíž byl celosvětovým vyslancem.

NEÚSTUPNÁ A DRSNÁ MYSL Ve svém životě Miłosz viděl na vlastní oči a na vlastní kůži pocítil obě světové války, byť tu první vnímal ještě dětskýma očima. Prožil vzestup a pád dvou totalitních impérií a jako exulant přežil ve Francii a později v USA i válku třetí, „studenou“, po jejímž skončení se mohl vrátit do své vlasti a prožít v ní poslední více než desetileté umělecky velice plodné období života. Svoji zkušenost a vnitřní boj s „démonem souhlasu“ totalitního pokušení vyjádřil v knize Zotročený duch (1953), která otevřela oči i mnohým v českých končinách poté, co vyšla v samizdatu. Ale Miłosz byl vždy především básníkem, který v sobě dokázal naprosto organicky propojit vědění se senzitivností a o němž Josif Brodski prohlásil: „Bez sebemenšího zaváhání říkám, že Czesław Miłosz je jedním z největších básníků naší doby, jestli ne vůbec největším. I když odejmeme jeho veršům stylistické bohatství jeho rodné polštiny (což se děje hlavně při překladech) a zredukujeme je na pouhý obsah, stále stojíme tváří v tvář mysli tak drsné a neústupné, mysli tak horlivé, že jediná

analogie, která mě v tuto chvíli napadá, je přirovnat ho k některému ze starozákonních hrdinů – nejspíš asi k Jóbovi.“

Z LITVY DO AMERIKY A ZASE ZPĚT Jak známo, básníkovým rodištěm byly litevské Šetejny, kde prožil i část svého dětství a mládí. Vysokoškolská studia absolvoval na univerzitě Stefana Bátoryho ve Wilně (dnešním Vilniusu). Po napadení Polska německými a sovětskými vojsky se přes Rumunsko dostává do Varšavy. Po skončení války se poprvé na krátký čas usazuje v Krakově, odkud odchází do diplomatických služeb. Ve Francii pak volí osud exulanta. Od roku 1960 působí na katedře slovanských jazyků a literatury na University of California v Berkeley ve Spojených státech. Do Polska přijíždí poprvé po letech v roce 1981, kdy mu Katolická univerzita v Lublinu uděluje doktorát honoris causa. V roce 1988 vychází v krakovském nakladatelství Znak jeho sbírka Kroniky a o rok později soubor esejů Metafyzická pauza. Krakovský Znak se tak stává jeho „domovským“ nakladatelstvím, a to je také patrně

PÁTEČNÍ VEČER

STRANA

zachytí stále méně, mé oči slábnou, ale zůstávají lačné.“ Dívám se na něj z profilu – vysoké zemanské čelo, husté vlasy česané dozadu, v prstech hůl a stále stejná hrdost, svojskost v posedu, jako z dětské fotky.

SETKÁNÍÍ V KRAKOVĚ Ě

Rozhovor se ttočí kolem témat duchovrní identity Střední Evropy ní a kulturní a budoucí Ev Evropy. Miłosz vždy odpohvi vídá po chvilce přemýšlení, pomalu, p ubokým hlasem. R pevně, hlubokým Rozhodně sse staví proti Derridovým myšlenšům Rózewicze. Vypořádákám a veršům ším co (nejen v umění) zavá se se vším, lism vání nihilismem, rozpadem hodnot ním řádu. Žádný spokojený a odmítáním stařecký zák zákryt. O svých předcích ko o kotvě a kout rodn hovoří jako rodné limě nazývá jediným pev tevské země pevným bodem na zeměkouli. Lyricky nemlží, jeho odpovědi jsou přesné, což mě vždy fascinovalo i na jeho poezii, té přednobelovské i pozdní: nikoli suchopárný akademismus, ale vzdělaná, filozofující zabydlenost, řemeslný um, zakořeněnost v básnické tradici a nerozlámaná plástev vnitřního zraku, utvářená a po celý život sycená venkovským dětstvím, hlubokým zřídlem jeho pastózní obraznosti. Jistě by tato klenba nebyla tak pevná, kdyby ji nespárovaly autorovy lidské postoje a osudová cesta (již od raných let kontakt s francouzskou kulturou, válečná zkušenost z rozdupávané Varšavy, exil, přátelé). Svojí poezií Miłosz zarputile říká, oproti dnešnímu převažujícímu myšlení, že věří v existenci objektivní skutečnosti. Pak se náš hovor stáčí na jeho návštěvy Prahy po roce 1990. Připomínáme mu jeho studentskou výpravu do Čech v roce 1931. A básník se pod

S Czesławem wem Miłoszem m jsem měl e se u2 možnost se setkat v říjnu 2003 v Krakolik měsíců pře kově, několik před básníkomrtí, kdy k vou smrtí, jsme s překladatelem Jaroslavem Šubrtem zazvonili zvonili u jeho u v Boguslawskiego ul bytu ulici. Do deě za níku jsem si po návštěvě zapsal: Jsme ni d néh salonu. uvedeni do prosvětleného roz Chvíli čeká čekáme, a tak se rozhlížím. Na ě hl a B knihovně hliněná soška Bolestného zojaz dán MiłoszoKrista, cizojazyčná vydání vět vých veršů, pok pokojové květiny, lampa, bronzová busta a několik „modigliánovských“ portrétních skic nedávno zesnulé básníkovy druhé ženy Carol od Jerzyho Nowosielského. A pak básníkův dětský fotoportrét – litevský kluk v punčocháčích, s kulatou hlavou a zastřiženou ofinou, hrdě sedící v křesílku v zahradě panského dvora v Šetejnách. Najednou se z druhé místnosti ozve mužský huronský smích – mezi tím dítětem na fotografii a smíchem je rozprostřeno devadesát let. A za chvilku, podpírán, vstupuje básník. V bačkorách, jeansové košili, šedivé kozlí bradce, s naslouchátky v uších a tmavých brýlích podobných lyžařským, na chvíli připomene zenového mistra, žijícího v odloučení kdesi v horách. Básník se hned omlouvá: „Promiňte mi, jsem po operaci očí a už těžko to se mnou bude lepší...“ Sám ostatně v jedné ze svých posledních básní napsal: „Mé uši toho z rozhovorů

dotykem té dávné zasuté vzpomínky mohutně rozchechtá, až se celým tělem třese a následně přechází v kašel tak dusivý, že se obáváte o jeho život. Po chvíli prohodí, že se mu vybavily některé chvíle oné legendární a – jak

MIŁOSZOVSKÝ PÁTEČNÍ VEČER Rozhlasový páteční večer, který s Jaroslavem Šubrtem připravujeme na konec června, bude pestrou mozaikou rozhovorů a vzpomínek polFOTO — JOANNA HELANDER

hlavním důvodem, proč se právě Krakov stává městem, kde Czesław Miłosz postupně nachází svůj nový domov. Od roku 1989 žije tedy střídavě v Krakově a v americkém Berkeley. V roce 1993 vychází ve Znaku jeho kompletní básnické dílo a krátce nato se v Krakově usazu usazuje natrvalo.

7

NA NADĚJE V POEZII A VINÁRNA VINÁR POD HRADČANY AD

Zleva: básník Bronisław Maj, kritzik Jerzy Illg, Czesław Miłosz

píše – jeho první cesty „na západ“. Snad ten smích vyvolalo setkání s jakýmsi kloboučníkem v Litomyšli, který tehdy partu mladých polských chasníků přátelsky hostil, snad vzpomínka na vinárny pod Hradčany nebo na levnou sportovní loď, kterou si v Praze koupili. Miłosz také vzpomene svoji důležitou jinošskou četbu – Krakatit Karla Čapka. Nakonec básník prohodí: „Poezie, která neobsahuje zárodky naděje, není poezií!“ Jako by říkal – umění i život, které neobsahují naději, ztrácejí smysl.

ských básníků, spisovatelů, esejistů a básníkových přátel nad osobností a dílem C. Miłosze. V pořadu mimo jiné uslyšíte novináře Adama Michnika, básníky Adama Zagajewského, Jana Polkowského a Szymona Babuchowského, esejisty Jerzyho Illga, Piotra Kloczowského či filozofa Lukasze Tischnera. Pochopitelně také zazní básníkův hlas, jeho autorský přednes a rozhovor, který jsme s ním v Krakově na podzim 2003 natočili. € Miloš Doležal

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

STRANA

pobýval tady rád... vždyť je to příjemné místo k životu – co myslíte?“

JAMES JOYCE

JOYCE A CANETTI

v Curychu

M

JAK JE DŮLEŽITÉ MÍT KALHOTY James Joyce se poprvé do Curychu na delší čas uchýlil v roce 1915. O dva roky později zde podstoupil oční operaci. Prožil tady romantický flirt s jednou mladou Švýcarkou. V tomto

městě vedl absurdní spor s britským velvyslanectvím o náhradu za kalhoty, použité v místní inscenaci Wildeovy hry Jak je důležité mít Filipa. V Curychu psal Odyssea, největší román 20. století.

FOTO — ZÜRCHER JAMES JOYCE STIFTUNG

„Musím podotknout – aniž bych se chlubil – že naše knihovna patří k nejbohatším joyceovským knihovnám v Evropě“, prohlásil Fritz Senn, ředitel Curyšské nadace Jamese Joyce, kam jsme se s Eliškou Závodnou loni vypravili. „Naše sbírky obsahují prakticky vše, co se vztahuje k fenoménu Joyce. Já sám jsem Joyce sbíral už dlouhá léta. Pokud jde o naši instituci jako takovou, tak ta oficiálně existuje od roku 1985, takže už déle než čtvrt století. Naše knihovna je ve skutečnosti také studovnou, pracují tady badatelé a studenti z celého světa: teď tady například sedí Nick Norris ze Spojených států, z Floridy... Samozřejmě, že nemáme všechny rukopisy a všechna první vydání – to jsou pro nás nesmírně drahé záležitosti. Takže máme jenom něco... před pěti lety jsme koupili z Joyceovy pozůstalosti některé dopisy – to je také vzácnost. Pro všechny znalce a badatele.“ Joyceova nadace sídlí v centru Curychu, ale její sídlo (Augustinergasse 9) se spisovatelovými pobyty ve městě nemá žádnou spojitost.

POSLEDNÍ CESTA DO CURYCHU Dne 13. prosince 1940 přijel Joyce se svou ženou a dětmi znovu do Curychu. Byl na konci sil. Vánoce strávil u své přítelkyně Caroly GideionWelcker. Dne 9. ledna si vyrazil na dlouhou procházku se svým vnukem, naposledy pozoroval jezero a hory, staré domy na pobřeží, vlny Limmatu... V noci dostal prudké bolesti žaludku. Lékaři diagnostikovali perforaci žaludečního vředu. V noci na 13. ledna byl v nemocnici Červeného kříže operován. Po operaci se už neprobral k vědomí. Následující den vyšlo úmrtní oznámení v Neue Zürcher Zeitung. Na pohřeb přišlo několik lidí. U hrobu největšího spisovatele století byly proneseny dvě krátké řeči: německy promluvil univerzitní profesor Heinrich Straumann, anglicky lord Derwent z britského velvyslanectví v Bernu.

FASCINACE CURYCHEM „Víte, myslím, že to byla prostě a jednoduše náhoda,“ odpověděl ředitel Curyšské nadace Jamese Joyce Fritz

James Joyce v Curychu v roce 1937

Senn na naši otázku týkající se spisovatelovy obliby Curychu. „Ta ho sem přivedla. Chtěl učit, tak to tady zkusil – zdálo se, že by tu mohl zakotvit... To bylo v roce 1904, nepodařilo se však nic dojednat a tak ‚šel‘ dál do Terstu. Jenže pak tam zasáhly dějiny – první světová válka. Joyce jako britský občan byl v rakousko-uherské monarchii nežádoucí... tak se uchýlil do neutrálního státu – což bylo Švýcarsko. V Curychu se zdržel čtyři roky, tedy téměř po celou dobu války. Zalíbilo se mu tady a tak se vrátil... ostatně za druhé světové války se situace opakovala. Švýcarsko bylo nejenom pro něj jakýmsi ‚ostrůvkem svobody‘. Takže – Joyce tady v Curychu žil a také zemřel... Abych to shrnul: nechtěl sem, ale když ho sem náhoda přivedla,

8

Na curyšském hřbitově Fluntern leží blízko sebe hroby dvou velikánů světové literatury – Jamese Joyce a Eliase Canettiho, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Canetti ve své vzpomínkové knize Hra očí popisuje své setkání s Joycem. „V curyšském domě ve Stadelhoferstrasse měli krásný sál a zvali na čtení všechny lidi, kteří patřili k duchovním kruhům Curychu. Tak se ještě v lednu uskutečnilo první čtení z Komedie marnivosti, a to vskutku před slavnými hosty. Byl tam i James Joyce, kterého jsem při této příležitosti poznal. Četl jsem první díl Komedie marnivosti, v nefalšovaném vídeňském dialektu... O přestávce jsem byl představen Joyceovi, který se vyjádřil stejně přísně jako osobně: ‚Já se holím břitvou, bez zrcadla‘ – a vzhledem k jeho značně oslabenému zraku, byl bezmála slepý, šlo jistě o odvážný úkon. Jeho reakce mě ohromila, byla tak nepřátelská, jako bych na něj osobně zaútočil. Myslel jsem si, že ho ústřední myšlenka hry, zákaz zrcadel, podráždila kvůli jeho slabému zraku. Celou hodinu byl vystaven tomuto vídeňskému dialektu, kterému přes svou lingvistickou virtuozitu nerozuměl. V běžné němčině se odehrávala jediná scéna, z níž si vybral výrok o holení před zrcadly. Na něj se také vztahoval jeho sporý komentář.“ € Jiří Kamen

 Český rozhlas 3 – Vltava: James Joyce v Curychu a C. G. Jung, Víkendová příloha, 25. 6. dopoledne

AKADEMIE

STRANA

9

DRÁŽĎANSKÝ KREUZCHOR Pokud jste někdy viděli film Harry Potter, následující popis vám nejspíš připomene jeden často opakovaný výjev: mladší žáci se řadí na chodbě do špalíru, jejich starší spolužáci – prefekti – je organizují, poté je přeměří důležitým pohledem, dají pokyn a děti se ukázněně vydají na cestu. Přesně tohle můžete zažít v drážďanském Kreuzgymnasiu. V našem případě takto sboristé vstupují do zkušebny – přesně v minutě, ve které se má začít. Je pátek odpoledne, tedy doba, kdy typický český školák pěkně zívá, aby ožil, jakmile opustí školní zdi. Ale tady se nabízí jiný zážitek: i ti nejmenší chlapci, kterým je teprve devět let, zvládají zkouškový režim se záviděníhodným elánem. Hned po škole je čeká zkouška mladšího sboru, poté zkoušejí muži (těm nejstarším je devatenáct) a v podvečer se znovu scházejí všichni. Dospělému pozorovateli to připadá jako hodně náročná směna, a zřejmě to tak je. Avšak hudba, zdá se, má pozoruhodnou energizující sílu. Po celou dobu zkoušek panuje zvláštní kázeň. Zvláštní proto, že její zdroj lze těžko určit: nikdo nikoho nenapomíná – a nic tu nepřípomíná dril. Běžné zkázňovací postupy zažijete až večer, tedy po několika hodinách, a i to spíš výjimečně, když starší sboristé utišují špitání těch mladších. Přitom nechybí radost ani veselí. Zkouška mladší části sboru začínala oslavou narozenin – s bouřlivým potleskem a smíchem. A smích či úsměv pak nechybí po celou dobu. Zkouší se většinou vsedě, rozezpívávání je poměrně dlouhé. A pro návštěvníka zvenčí je fascinující, jak málo dává sbormistr pokynů. Kreuzkantor Roderich Kreile, klíčová osobnost v novodobých dějinách sboru, sedí u klavíru, předzpívává, některé fráze vrací, ale mnohdy ani nepoznáte,

FOTO — JIŘÍ BĚLOHRADSKÝ

Tradice, kvalita… a veliká radost

P

Kreuzkantor Roderich Kreile a „Kruciáni“

čím dává najevo svoji představu: děti okamžitě reagují, v mimořádném společném souznění. Končí se v půl sedmé večer a den na to se zpívá při nešporách. Volný víkend pro Kruciána není běžná událost. „Ve sboru zpívá kolem 150 chlapců. Do toho počítáme také kluky třetí a čtvrté třídy. Ti ale nejsou gymnazisté – chodí ještě do základní školy, která je také v tomto areálu,“ informuje nás Vera Kellerová, vedoucí knihovny not. „Na konci třetí třídy se koná konkurz – vstupní zkouška do chlapeckého sboru. Kruciánem se tedy lze stát od čtvrté třídy. Od páté třídy navštěvují chlapci gymnázium, pokud obrdží doporučení ke studiu. Každý Krucián je zároveň gymnazistou. Pokud neplní podmínky, musí sbor opustit.“ I evangelické gymnázium sídlí v téže budově. Je zřízeno městem a funguje jako běžná (i když patrně prestižní) škola. Chodí sem přes 800 studentů, samozřejmě

i dívek. Členové Kreuzchoru tvoří tedy jen jednu, specifickou část. Drážďanský Kreuzchor patří k nemnoha sborům, které se staly trvalou součástí německého i mezinárodního koncertního života. Běžně se s ním počítá jako se špičkovým tělesem a čekají se od něj špičkové výkony. Pravidelně jezdí po Evropě i do zámoří. Jednotlivé sboristy – Kruciány – jako sólisty angažují také renomované operní domy. Samozřejmostí jsou pravidelné nahrávky, vystoupení v rozhlase i televizi. Přesto zdaleka neplatí, že by každý Krucián byl profesionálním muzikantem: ze studentů jsou právníci, lékaři, vědci, lidé mnoha profesí; u hudby většinou zůstávají ve volném čase. Jeden z Kruciánů, Benjamin Molnar, se narodil v Praze. O přijetí do sboru usiloval několik let: „Zpíval jsem v několika dětských sborech, včetně drážďanských Kapellknaben. Aby se člověk dostal do Kreuzchoru, na to už musí mít cvik. Alespoň já jsem potřeboval několik pokusů.“ V Česku pro Kreuzchor nemáme obdobu. Chlapecké sbory jsou u nás vůbec vzácnost, a když už nějaký najdeme, stěží bychom se dopočítali 150 členů. A i kdyby: koncertní vystoupení každý druhý týden při mši (samozřejmě s obměněným repertoárem), další koncerty před pěti tisíci lidmi v kostele, společné bydlení a život v alumnátu – a v neposlední řadě tradice přesahující 700 let… To jsou opravdu jiné poměry. Zpěv Kreuzchoru je ovšem zážitek, který běžně neuslyšíte. A člověk si ho okamžitě zamiluje. € Pavel Ryjáček

 Český rozhlas 3 – Vltava: Akademie, 6. 7. ve 20.00 hod.

SCHŮZKY S LITERATUROU

STRANA

10

AMELIE POSSE-BRÁZDOVÁ Na stránkách švédského tisku se od loňského roku velmi často objevuje jméno švédské spisovatelky Amelie Posse, na kterou se do té doby již poněkud zapomínalo. Autorka bývala velmi oblíbená a čtená, protože ve svých knihách otevřela čtenářům velkoryse dveře do svého soukromého života, do života švédské aristokracie a přiblížila jim země, v nichž žila – zejména Československo a Itálii. Nový zájem o její dramatický život vzbudila kniha Evy Strömbergové Krantzové z roku 2010. Ne bez důvodu vyšla tato kniha v českém překladu již letos v dubnu. Její název totiž zní: Amelie Posse-Brázdová. Život spjatý s Československem. Amelie Posse (1884–1957) napsala jedenáct životopisných knih a v osmi z nich líčí svůj život „spjatý s Československem“. Jak se Švédka dostala do tak úzkého kontaktu s naší zemí? Došlo k tomu ještě předtím, než Československo vzniklo. Amelie Posse se nedlouho před první světovou válkou seznámila v Římě, kam se uchýlila po rozvodu se svým prvním manželem, s českým malířem Oskarem Brázdou a za války se tam za něho provdala. Díky němu se seznámila s úsilím zahraničních Čechů

FOTO — Z KNIHY EVA STRÖMBERG KRANZ: AMELIE POSSE-BRÁZDOVÁ (ŽIVOT SPJATÝ S ČESKOSLOVENSKEM), AKROPOLIS, 2011

ŽIVOT SPJATÝ S ČESKOSLOVENSKEM

V poklidné zámecké barokní zahradě v létě 1933

a Slováků o zřízení samostatného státu a s nadšením se „k československé věci“ přihlásila. Již tehdy poznala přední československé politiky, Edvarda Beneše, M. R. Štefánika i Tomáše G. Masaryka i řadu dalších osobností, jako jsou spisovatel a diplomat Vladimír Vaněk, výtvarnice Růžena Zátková, houslový virtuos Váša Příhoda. S Benešem ji pak pojilo celoživotní přátelství a Masarykova osobnost a jeho filozofie zformovaly její životní postoj. Zážitky z Itálie vylíčila ve svých prvních a mimořádně úspěšných knihách, které vyšly také česky, Slunné zajetí v roce 1934 a Pestrá volnost v roce 1932. Ve Schůzkách s literaturou citujeme z obou knih a také z knihy Dále z roku 1936, která vyšla pouze švédsky, tam uvádíme pasáž o Masarykovi. Po válce se Brázdovi, jejichž rodina se rozrostla o dva syny, přestěhovali z Itálie do Československa, kde si zakoupili zbytkový statek, k němuž patřil i zámek Líčkov. Zanedbaný statek i zámek dali do pořádku a ten se stal místem, kde se významní Češi jako dirigent Talich a sochař Obrovský setkávali s Ameliinými švédskými přáteli. To už Amelie mluvila česky. O Líčkově vyšla řada reportáží,

a tak se ve Švédsku stal populárním místem, „kam se všichni toužili jet podívat“. O životě na Líčkově napsala Amelie Posse román Stavět, neničit (1942). Jenže přišel Mnichov, statek se ocitl v odstoupeném území a později byl zabaven Němci. Amelie Posse, zanícená pacifistka a aktivní bojovnice proti fašismu, se musela vrátit do Švédska. Stanula tam v čele boje proti probíhající nacistické infiltraci a za tyto zásluhy je považována za jednu z nejvýznamnějších osobností moderní švédské historie. Na Československo však nezapomněla: byla vůdčí silou v organizování exilového života, ze všech sil pomáhala československým uprchlíkům a šířila znalosti o Československu příspěvky v tisku, rozhlase a v neposlední řadě nově napsanými knihami. Po válce se Amelie Posse do Československa několikrát vrátila, i když manželství s Oskarem Brázdou skončilo již před válkou rozvodem. Uvažovala dokonce o tom, že se tu znovu usídlí. Věděla sice „kde je můj domov“, ale politická situace v Československu ji znepokojovala. Snažila se jí porozumět a uvést současné dění do souladu s Masarykovým odkazem humanitního demokratického státu.

SCHŮZKY S LITERATUROU

Nemohla se například vyrovnat s odsunem Němců. Zajímavé svědectví o soužití Čechů a Němců podala i ve svých knihách, krátká ukázka se objevuje i v rozhlasovém pořadu. Své pochyby o odsunu chtěla rozptýlit diskusemi s prezidentem Benešem, ale jeho argumenty ji nepřesvědčily, jak vyplývá například z jejích dopisů i z knihy Když nad Prahou spadla železná opona. (Kniha vyšla posmrtně v roce 1968.) Amelie Posse strávila v Československu několik měsíců i po únorovém převratu roku 1948. Chtěla si sice především udělat obrázek o tom, co se vlastně stalo, ale tuto „výzkumnou“ cestu podnikla i na základě výzvy českých exilových politiků, kteří toužili po čerstvých a nestranných informacích. Svá pozorování o poměrech v zemi vložila do dopisů bývalému velvyslanci ve Stockholmu Eduardu Táborskému. (Dopisy vyšly v českém překladu v roce 1996 pod názvem Tajné dopisy z Prahy.) Pobyt v zemi však začal být pro Amelii Posse nebezpečný, a proto Československo ve velkém chvatu opustila. Jako jedna z posledních však ještě stačila navštívit prezidenta Beneše před jeho úmrtím. Pokusila se ho přesvědčit k nové emigraci a hovořila s ním o vedení zahraniční opozice. Podle Amelie Posse bylo Benešovým přáním, aby se do čela postavil Ferdinand Peroutka. Amelie považovala za svou povinnost sdělit toto Benešovo rozhodnutí exilovým politikům a svědčí o tom její dosti rozsáhlá dochovaná korespondence. Amelie Posse se také „tajně“ setkala s Miladou Horákovou, kterou znala již z ženského hnutí z meziválečné doby. Setkání se jí však zřejmě před STB utajit nepodařilo. Jméno

STRANA

Amelie Posse se totiž objevilo v obžalobě Milady Horákové. Je zřejmé, že obvinění z konspirace s Amelií Posse bylo zcela vykonstruováno a obžaloba si ani nedala práci ověřit si fakta. Když Amelie Posse opouštěla Československo, byl zámek a statek velkým úsilím Oskara Brázdy zrenovován. To však netušila, že se do Československa již nikdy nevrátí a že Líčkov bude zestátněn. Po návratu do Švédska Amelie Posse dále udržovala styk s českými exilovými politiky, kteří žili mimo Švédsko. Kromě Edvarda Táborského to byli například Jaromír Smutný a Petr Zenkl. Pro československý komunistický režim byla proto natolik zajímavá, že na ni nasadil špionku, Jarku Gleichovou. Amelie jí velmi důvěřovala, Gleichová jí pomáhala vyřizovat i korespondenci a Amelie uvěřila také tomu, že jí Gleichová dovezla dosud neuveřejněný třetí díl Benešových pamětí. Ve skutečnosti to byl svazek zcela bezvýznamných listin. Eva Strömbergová Krantzová se ve své knize případu Gleichová dosti podrobně věnuje. Nejvíce úsilí však Amelie Posse věnovala pomoci poúnorovým emigrantům. Stala se znovu jejich „českou maminkou“ a znovu se pustila do organizace exilového života. Byla trnem v oku švédským úřadům, které neustále bombardovala novými a novými požadavky týkajícími se uprchlíků. Jak za války, tak po roce 1948 byla Amelie pro mnoho lidí posledním stéblem naděje v beznadějné situaci a právě v práci pro uprchlíky byla velmi úspěšná. Jeden švédský novinář vylíčil její postup takto: „Přihnala se do světa stockholmských mocenských kruhů jako vichřice a svou překypující

mateřskostí zlomila veškerý odpor. Jakmile si Amelie Posse opásala bedra a vydala se na válečnou stezku, nebylo snadné s ní vyjednávat. Kdykoliv a kdekoliv se objevila její rozevlátá a výřečná osobnost, znamenalo to, že nadešla hodina zúčtování.“ Eva Strömbergová Krantzová konstatuje, že k úspěchu Amelie Posse přispívala vrozená výřečnost a autorita, která vyplývala jak z její osobnosti, tak ze společenského postavení. Byla totiž hraběnka, příslušnice vysoké šlechty, a měla proto mnohé kontakty v establishmentu, k němuž patřily i některé osobnosti z královského dvora. Se členy královské rodiny se stýkala od dětství; její prarodiče byli významnými politiky i kulturními osobnostmi (například jejímu dědečkovi, hraběti Arvidu Possemu, se přezdívalo „sk nský král“). Amelie Posse si však na svém aristokratickém původu nijak nezakládala a vystupovala jako přesvědčená demokratka. Po návratu do Švédska žila dokonce ve velmi skromných poměrech a vydělávala si na život psaním. Za druhé světové války a po válce vydala ještě tři knihy, v nichž se zabývá českou tematikou: Mezi bitvami (1944), Ledacos se už teď dá říct (1949) a Park vzpomínek (1954). Kromě toho napsala tři knihy vzpomínek na dětství a mládí a dočkala se i vydání sebraných spisů, které ilustroval její syn, malíř Jan Brázda. Knihy Amelie Posse poskytují vzácnou příležitost podívat se na vznik a vývoj Československa zvenčí, očima švédské spisovatelky, současnice líčených událostí. Mají nyní proto nesmírnou kulturně historickou hodnotu. Pro nás Čechy k tomu přistupuje ještě další klad. Mnoho Švédů se totiž o Československu

11

dozvídalo právě z jejích knih, v nichž byl obraz země velmi pozitivní. Amelie Posse tím šla do jisté míry proti proudu: vznik Československa nebyl ve Švédsku jednoznačně přivítán a poměry v republice mezi válkami byly často vykládány na podkladě německých pramenů. Ještě bych ráda dodala několik slov o Evě Strömbergové Krantzové. Jsem nejen překladatelkou její knihy o Amelii Posse, ale mám k autorce osobní vztah. Byla mou žákyní v sedmdesátých letech minulého století na univerzitě v Lundu, učila se u mě česky. Od té doby jsme spolu udržovaly styk a také společně překládaly do švédštiny. Měla jsem příležitost sledovat i práci nad životopisem Amelie Posse, které se Eva věnovala po třicet let. Byla to práce založená z velké části na primárních pramenech, uložených v pozůstalosti Amelie Posse. Viděla jsem na vlastní oči, jak Eva zpracovávala obsah dvaadvaceti velkých beden napěchovaných rukopisy, dopisy v několika jazycích, výstřižky z novin a jinými dokumenty. Eva Strömbergová Krantzová je docentka, klasická filoložka a jako znalkyně semitských jazyků, zvláště hebrejštiny, se podílela na novém překladu Starého zákona do švédštiny. Kromě toho překládala pilně z češtiny. Přeložila mimo jiné Dopisy Olze od Václava Havla, stať Jiřího Brabce o Seifertovi, několik Hrabalových povídek, povídky Lenky Procházkové a značný počet básní: Jaroslava Seiferta, Ivana Diviše, Jana Skácela, Karla Šiktance a zejména pak Emila Juliše. A také knihu Miloše Biče, Výklady ke Starému zákonu (1996). € Miloslava Slavíčková

ROK NĚMECKÉHO JAZYKA

STRANA

12

DOMY DOMOVY A

Osudy a dílo německy mluvících výtvarných umělců v Čechách „Jsme dva kunsthistorici, doktoranti. Zabýváme se německo-českým výtvarným uměním první poloviny 20. století. V souvislosti s našimi výzkumy, disertacemi a výstavními projekty shromažďujeme a sháníme veškeré údaje k vybraným německo-českým výtvarným umělcům.“ Anna a Ivo Habánovi

Anna absolvovala dějiny umění a historii v Drážďanech, od roku 2002 pracuje jako kurátorka v Oblastní galerii v Liberci, učí na Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakultě Technické univerzity. Ivo vystudoval stejný obor na Masarykově univerzitě v Brně, dva roky byl zaměstnaný v brněnském Aukčním domě Zezula, od 2005 působí v Národním památkovém ústavu v Liberci. „Rozhodli jsme se postupně zprovoznit webové stránky (www.nemeckoceskeumeni.cz) věnované problematice německo-českého výtvarného umění. Máme dva malé kluky, kteří jsou moc fajn, ale dávají nám celkem zabrat. Takže než se zde něco pořádného objeví, bude to asi trvat ještě o trochu déle, než byste možná čekali. Díla německočeského výtvarného umění na to čekají už víc než půl století.“

A

Následuje výčet jmen – podle abecedy – Hugo Baar, Franz Barwig, Emanuel Baschny, Heinrich Baudisch, Bruno Beran,… – většinou málo známí, zapomenutí či opomíjení autoři. Německo-české umění přelomu 19. a začátku 20. století určovala trojice měst – Vídeň, Mnichov a Berlín. Česko-německá Praha, ležící v pomyslném těžišti, se stala jejich přirozeným průsečíkem, středobodem. Vzniklo zde několik významných uměleckých skupin – Die Pilger (1919–1923), Junge Kunst (1928) a Prager Sezession (1929–1938). Druhým významným střediskem německo-českého umění bylo Brno. Mělo blíž k Vídni, množství brněnských výstav rakouských umělců nemělo v meziválečném Československu srovnání, ale brněnští umělci udržovali osobní styky i s dalšími centry (v Mnichově byl Ferdinand Staeger, Viktor

Dvacetidílný cyklus s historiky umění Annou a Ivem Habanovými připravuje Jiří Hůla

Böhm, Oskar Schmall, v Berlíně Emil Orlik, Hugo Lederer, Moriz Melzer). 25. března 1911 byla v Brně slavnostně otevřena – jubilejní 100. výstavou Moravského uměleckého spolku (Mährischer Kunstverein) – novostavba Domu umělců (dnes Dům umění města Brna). Dům umělců byl německou institucí, uskutečnilo se zde na dvě stě výstav, na kterých téměř 600 autorů předvedlo kolem 40 tisíc prací. Velký zájem brněnských sběratelů budily orientální a exotické náměty, které se v meziválečném období staly módní záležitostí. Jedním z témat cyklu například bude Orientalismus v tvorbě německo-českých autorů. Po roce 1918 byl každoročně jeden výstavní termín vyhrazený českým autorům a spolkům. V roce 1926 je další Dům umělců otevřený v Ostravě. V Opavě působí od roku 1926 sdružení Vereinigung bildender Künstler Schlesiens, v Českém Těšíně Olsabund (Vereinigung bildender Künstler Ostschlesien). V dalších místech – Olomouc, Teplice, Karlovy Vary – vznikají regionální pobočky Metznerova svazu – Metznerbundu. Metznerbund vznikl v roce 1919 v Teplicích, zpočátku sídlil v Praze, v roce 1922 se vedení přemístilo do

ROK NĚMECKÉHO JAZYKA

Liberce. V Liberci vznikla vydělením z Metznerbundu významná skupina Oktobergruppe (malíři Erwin Müller, Alfred Dorn, Hans Thuma a Rudolf Karasek). Pozoruhodní umělci jsou i v dalších německo-českých městech – v Jablonci nad Nisou, Raspenavě, Kamenickém Šenově, České Lípě, Děčíně, Varnsdorfu, Ústí nad Labem, Teplicích, Chebu, Trutnově, Krnově, Bruntálu, Jeseníku, Novém Jičíně, Šternberku, Jihlavě nebo Znojmu. Místní autoři dotvářejí společně se známými jmény neobyčejně rozmanitý obraz německo-českého výtvarného umění první poloviny 20. století. Ve dvacátých letech nastupuje nová sochařská generace, ve které důležitou úlohu mají ženy, absolventky pražské akademie Mary Duras, Gabriele Waldert, v Ostravě působící Elfriede Tuma, nebo Rakušanka Ilse Pompe, které se dokázaly prosadit i v evropském měřítku, mimo jiné na mezinárodních přehlídkách Benátského bienále či Berliner Sezession. Mary Duras (1898–1982) byla společně s Martou Jiráskovou první ženou sochařkou v ateliéru Jana Štursy. V roce 1923 odjela společně se svým mužem, malířem Maximem Kopfem, do New Yorku, v letech 1925–1927 žili a tvořili na pařížském předměstí Montrouge, kde měla ateliér i sochařka Hana Wichterlová. Po návratu do Prahy se Mary Duras stala členkou skupin Junge Kunst, Prager Sezession a také Berliner Sezession. Na Berlínské výstavě v roce 1930 měla veliký úspěch její plastika Dívka v okně (dnes Národní galerie v Praze). První velkou výstavu v Československu měla po návratu z Paříže v roce 1927 v Praze v Krasoumné

STRANA

Maxim Kopf: Portrét sochařky Mary Duras při práci, 1928, olej, plátno, 120 × 95 cm, Muzeum Ostdeutsche Galerie Regensburg

jednotě společně s Maximem Kopfem, samostatně vystavovala v roce 1934 v pražské Galerii dr. Feigla. Výtvarné umění německy hovořících autorů první poloviny 20. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku patří ke stále málo zmapovaným oblastem. Objevná výstava Mezery v historii 1890–1938. Polemický duch střední Evropy – Němci, Židé, Češi se konala v roce 1994 v pražské Městské knihovně. „Idea výstavy Mezery v historii 1890–1938“, píše v úvodu katalogu historička umění Hana Rousová, „vznikla v Galerii hlavního města Prahy roku 1988. (…) Nepředcházela jí žádná úvaha na národnostní téma, prostě bylo stále zřejmější, že na území, kde žijeme, jehož dějiny jsou našimi dějinami, se odehrávalo cosi, na co jsme byli po desítiletí nuceni zapomínat. Historická paměť může

být až neuvěřitelně krátká, když se vnuceným tabu podaří zasáhnout realitu. Patří však k elementárním skutečnostem, že ideologická fikce ztrácí svou moc pod tlakem toho, co nazýváme věděním. Pro poznání minulosti je ale podstatné, že samotné vědění nabývá smyslu teprve směrem k přítomnosti – jak jsme schopni ho zužitkovat, k jakému rozumění stavu věcí nás vede. Znamená to ovšem vzdát se i fikcí jiného druhu. Pokud se budeme pohybovat v oblasti výtvarného umění a přistoupíme dnes – koncem 20. století – na to, že umění je otevřenou strukturou, jejíž vývoj je v zásadě diskontinuitní, potom se nám i jeho dějiny odkryjí ve zcela jiné šíři než dosud. Německé a židovské umění v Českých zemích, zvláště pak 20. století, zůstalo totiž dlouho v pozadí našeho zájmu nejen z důvodu ideologického vytěsnění z dějin. Nezanedbatelný podíl na tom mají i modernistická uměleckohistorická kritéria, která donedávna ve jménu progrese autoritativně a zcela jednosměrně určovala, jaké požadavky musí umělecký projev splňovat, aby byl hoden odborného zkoumání. V této selekci němečtí a židovští umělci, působící na našem území, neobstáli. Mezi průkopníky nepatřili, mezinárodní program moderního umění sledovali jen zdáli a zprostředkovaně, tak proč jim věnovat pozornost!“ Dělení na Čechy a Němce je nebezpečné, odsunu a německo-českým vztahům je dnes věnován rozsáhlý výzkum, ale mnohé zůstává nedořešené. Určit hranici mezi českým a německým živlem je často obtížné, dělící linie mnohdy neexistuje, ani místo narození či působení nemusí být podstatné, určitou – a stále častěji užívanou pomůckou – může být

13

Fritz Kausek: Akt, soukromá sbírka

mateřský jazyk – čeština či němčina. Zpracování a vřazení německy hovořících umělců do kontextu českého umění 20. století se něčím podobá situaci českého poválečného exilu, jehož existenci jsme dosud také nedokázali či nechtěli důkladně zmapovat a zhodnotit. V obou případech se nejedná o žádnou splátku, ale o ochuzení českého umění. O výtvarnou tvorbu německy hovořících umělců sice narůstá zájem – z dalších výstavních projektů například Vzplanutí (Expresionistické tendence ve střední Evropě 1903–1936), Zamlčená moderna / Iluze a sny (Středoevropské umění ze sbírky Patrika Šimona 1880–1930) nebo Splátka dluhu (Praha a její německy hovořící architekti 1900–1938) – ale důkladné zpracování a vyčerpávající výstava na své autory a kurátory teprve čeká. € jih

FESTIVAL

STRANA

14

STŮJTE PŘI MNĚ, MOJI MILÍ!

D

„Díky vám dnes stojím na místě, jaké jistě nikdy přede mnou ještě žádný umělec nezaujal. Věříte mému slibu, že založím Němcům vlastní divadlo, a dáváte mi prostředky k tomu, abych takové divadlo zřídil.“ Tato slova pronesl Richard Wagner 22. května 1872 ke shromáždění, jaké se sešlo u příležitosti položení základního kamene k budově, jež se měla stát uskutečněním jeho dlouholetého snu a místem provádění jím reformovaného hudebního dramatu. Volba provinčního Bayreuthu v Horních Frankách, jedné z oblastí Bavorského království, padla rok předtím. „Myšlenku použít slavné markraběcí divadlo jsem sice při obhlédnutí jeho vnitřní konstrukce hned vzdal,“ pokračuje Wagner, „jedinečnost a poloha tohoto milého města však odpovídaly mým přáním, takže jsem za chladného pozdního podzimu téhož roku svou

návštěvu zopakoval, tentokrát však proto, abych vstoupil v bezprostřední jednání s úřady města v Bayreuthu... K účelu zřízení mnou zamýšleného divadla mi byl darován neobyčejně krásný pozemek nedaleko od města.“ Zmíněné barokní markraběcí divadlo však Wagner nevynechal; večer po položení základního kamene se v něm uskutečnilo za jeho řízení provedení Beethovenovy Deváté symfonie. Vytvořením „vlastního divadla Němců“, jak je Wagner proklamoval, sledoval tutéž myšlenku, jakou v 19. století představovaly snahy všech národů, uvědomujících si svou historii a jedinečnost národní existence. Tím ovšem od samého počátku dílo, které mělo této myšlence sloužit, vystavil vlivu pohybu nejen estetických, nýbrž i politických proudů. Wagnerovo dílo jako celek je výrazem vývoje světového názoru svého tvůrce. Jako takové se stalo předmětem bezmezného obdivu i bezvýhradného odporu. Tyto projevy nebyly vždy pouze vyjádřením vztahu k samotnému dílu, nýbrž byly součástí dalších společenských vazeb.

OD BAROKNÍHO DIVADLA K PUTOVNÍMU MÍSTU WAGNERIÁNŮ Bayreuthské markraběcí divadlo bylo postaveno v polovině 17. století a zhruba jedno století

spoluutvářelo operní dějiny země. Uváděla se zde díla italských skladatelů i německý singspiel a zejména za markraběte Friedricha a jeho manželky Wilhelminy, sestry pruského krále Friedricha Velikého, se zde objevovaly významné osobnosti. Po smrti markraběte Friedricha se zde střídaly nejrůznější kočovné společnosti. Napoleonské války a jejich následky uvrhly Bayreuth do izolace – než přišel Richard Wagner a stavbou divadla na „zeleném pahorku“ Bayreuth znovu probudil. Wagnerova idea vlastního divadla byla ve chvíli, kdy byl slavnostně položen základní kámen k příštímu Festspielhausu, stará už dvacet let. Vznikla současně s plánem na zhudebnění ságy o Nibelunzích. Bývalý kapelník drážďanské dvorní opery a po roce 1849 politický uprchlík Wagner neměl naději, že by se jeho dílo mohlo dostat v Německu na jeviště. Právě to jej podle vlastních slov osvobodilo od všech konvencí a ohledů. Rozhodl se vytvořit dílo, při jehož koncipování nemyslel na provozovací možnosti současného operního divadla, na schopnosti zpěváků, které z vlastní kapelnické praxe dostatečně znal, na vkus publika a na kohokoli z těch, kdo v divadelním světě rozhodovali. Čtyřdílný Prsten Nibelungův vytvořil pro budoucnost, pro divadlo, které teprve bude postaveno. Původní myšlenka spojovala umělecký

FESTIVAL

Wagnerova tetralogie definitivně hotova, překonány další technické a finanční potíže a sestaven soubor, jehož členy vyhledal Wagner v ansámblech různých německých divadel.

následujících šest let však zůstal Festspielhaus prázdný. Teprve v létě 1882 se Slavnostní hry opět konaly, 26. července toho roku se uskutečnila premiéra Parsifala. FOTO — WIKIMEDIA COMMONS

cíl se sociálním. Účelem bylo předvést vzorové představení pro nemajetné milovníky umění, kteří se měli stát základem budoucího publika. Prosté divadlo, které uspořádáním „slavnostních her“ splní účel, pak mělo být strženo. O takovém idealistickém plánu však skladatel, který sám žil ze dne na den, nemohl nikoho přesvědčit. Až se roku 1864 objevil štědrý mecenáš.

STRANA

FESTSPIELHAUS Svou autobiografii Wagner dovedl právě do okamžiku, kdy do jeho života vstoupil Ludvík II. Bavorský. Příznačně ji končí jak závěr jedné etapy svého života a vstup do jiného světa: „Cesta, na niž mne dnes můj osud povolal v zájmu vyšších cílů, nebyla vždy bezpečná a ani neměla být prosta starostí – ale jiných, takových, jaké jsem dosud nepoznal. Avšak pod ochranou mého vznešeného přítele na mne již nikdy nedolehlo břímě kruté životní tísně,“ uzavírá. Hmotná podpora Ludvíka II. pomohla Wagnerovi zhmotnit dlouholetý sen. Demokratická myšlenka divadla pro nové publikum tím okamžikem zanikla, stále však to mělo být divadlo prosté, kde vše mělo sloužit dílu a neodvádět pozornost k vnějškovému přepychu. Ve spolupráci se žákem Gottfrieda Sempera, architektem Otto Brückwaldem, vzniklo divadlo bez lóží, s půlkruhovým hledištěm a zapuštěným orchestřištěm, kombinace řeckého amfiteátru a kukátkového divadla, divadlo s nejdokonalejší myslitelnou akustikou. Finanční zajištění stavby, která byla dokončena během několika měsíců, však znamenalo jen začátek. Otevřeno mohlo být až za další čtyři roky, teprve v době, kdy byla

Festspielhaus v Bayreuthu

13. srpna 1876, před zahajovacím představením, jímž bylo za řízení Hanse Richtera Zlato Rýna, napsal Wagner „Poslední prosbu milým druhům“, v níž apeloval: „Zřetelnost! Velké noty přijdou samy od sebe. Hlavní věcí jsou malé noty a jejich text. Nikdy nemluvte k publiku, nýbrž k sobě, při monolozích nehleďte dolů, ani nahoru, a nikdy před sebe. Poslední přání: Stůjte při mně, mí milí!“ Prsten Nibelungův byl toho roku proveden třikrát. Deficit byl téměř 150 tisíc marek, Wagnerovu vůli to však nezlomilo. V zájmu nového hudebně-dramatického umění se stal nejen tvůrcem, nýbrž i divadelním podnikatelem. K již existujícím Wagnerovým spolkům přibyl jím založený Bayreuthský spolek donátorů,

DĚDICTVÍ V únoru následujícího roku 1883 Wagner zemřel v Benátkách, kde trávil v posledních létech života zimy. Je pohřben v blízkosti vily Wahnfried, v níž na „zeleném pahorku“ žil se svou rodinou. Správy Wagnerova dědictví včetně vedení slavností se ujala jeho vdova Cosima. Kromě Wagnerových děl určených přímo pro Bayreuth se do repertoáru postupně dostala (s výjimkou raných) i jeho ostatní díla: roku 1886 byl v Bayreuthu poprvé uveden Tristan a Isolda, dva roky nato Mistři pěvci norimberští, 1891 řídil Felix Mottl Tannhäusera a 1894 byl uveden Lohengrin, který byl zároveň zdejším dirigentským debutem Richarda Strausse. Roku 1896 se jako dirigent

15

poprvé představil Wagnerův syn Siegfried Wagner, jemuž roku 1906 Cosima Wagnerová vedení Festspielhausu předala. První světová válka znamenala pro Festspielhaus další přerušení činnosti, tentokrát na deset let, slavnosti byly obnoveny až roku 1924. To již byl Bayreuth putovním místem wagnerovských nadšenců a pro pěvce výraznou položkou uměleckého životopisu. Siegfried Wagner kromě dirigování vedl také režii některých inscenací, naposledy Tannhäusera roku 1930 v hudebním nastudování Artura Toscaniniho. Během festivalu Siegfried Wagner zemřel. Bayreuthského žezla se opět ujala žena, závětí ustanovená Siegfriedova vdova Winifred, která ke spolupráci přizvala jako vedoucího režiséra Heinze Tietjena, Wilhelma Furtwänglera jako hudebního ředitele a Emila Preetoria jako vedoucího scénografa. V Tietjenově režii se půl století od Wagnerovy vlastní inscenace v Bayreuthu objevil nový Parsifal, s výpravou Alfreda Rollera.

TEMNÉ ROKY Nástup fašismu znamenal pro dění v Bayreuthu období, jehož události někteří příslušníci rodiny Wagnerů dodnes obcházejí mlčením. Hitlerův obdiv k Wagnerovu dílu jej přivedl k jeho potomkům. Winifred Wagner se obdivem k Adolfu Hitlerovi netajila již od dvacátých let a manžel její dcery Evy Houston Stewart Chamberlain je považován za jednoho z inspirátorů Hitlerových světovládných myšlenek. Pod tímto vlivem vyrůstala další generace, která se pak složitě musela vyrovnávat s uměleckým i ideologickým dědictvím. Wagnerovi vnuci Wieland a Wolfgang měli pokračovat v uměleckém oboru. Dvacetiletý

Wieland Wagner se roku 1937 poprvé představil jako autor výpravy k Parsifalu: „Dekorace nepodařené... velmi diletantské... především projekce docela trapné,“ zapsal si Joseph Goebbels do deníku, zatímco Hitler mladého umělce pochválil. Svůj zájem o Wagnerovo dílo stvrdil rok na to založením „Výzkumného pracoviště Richarda Wagnera“. Jeho cílem bylo souborné vydání Wagnerových děl a příprava nové monografie, ale především „obrana proti tendenčním útokům na Wagnerovu osobu a dílo“, a mimo jiné i „objasnění Wagnerova árijského původu“. Zvláštní pojednání by si vyžádala situace židovských umělců v Bayreuthu. Winifred Wagner mohla po válce uvést několik příkladů, které ji částečně očistily, například opakované angažmá dirigenta Franze von Hoesslina, jehož manželka byla Židovka. Když vypukla válka, byl Wieland Wagner, člen NSDAP, od vojenské služby osvobozen. Wolfgang, který v NSDAP nebyl, musel do armády a při polském tažení byl těžce zraněn; Winifred byla hrdá na to, že jejího zraněného syna Hitler osobně navštívil v nemocnici. Na Hitlerovo přání se během války konaly slavnosti každoročně (dosud byla po dvou ročnících vždy jednoletá přestávka), v letech 1939–1942 se hrály Bludný Holanďan a Prsten Nibelungův, roku 1943 byli v Tietjenově režii a výpravě Wielanda Wagnera nově uvedeni Mistři pěvci norimberští; silně nacionalistický výklad poznamenal vnímání této opery na dlouhá léta. V hledišti sedávaly nacistické uniformy a organizace „Radostí k síle“ organizovala zájezdy pro ty, kdo projevili oddanost Hitlerově říši. Wagnerova vnučka Friedelind Wagner a pravnuk Gottfried Wagner se pak stali nesmlouvavými kritiky této doby, v níž byla jejich rodina spojena s nacismem a z vlastní vůle přijali roli rodinných vydědenců.

NOVÝ BAYREUTH Po porážce nacismu musela Winifred Wagner přenést vedení slavností na své syny. Nově otevřen byl Festspielhaus 29. června 1951 Beethovenovou Devátou za řízení Wilhelma Furtwänglera. „Pro rozhodnutí obnovit Bayreuthské slavnostní hry, které jsme s mým bratrem učinili, bylo směrodatné, že jsme chtěli osvobodit dílo Richarda Wagnera od zkreslení těmi, kdo si ho přisvojili, od častých

STRANA

16

FOTO — WWW.SHUTTERSTOCK.COM

FESTIVAL

Festspielhaus v Bayreuthu

nedorozumění, a pokusit se uvádět jeho díla tak, jako by byla vytvořena teprve včera. Což znamenalo podrobit je nepředpojaté kritické analýze, prozkoumat jejich hudební, obsahovou i dramaturgickou strukturu a přijít na to, zda a jak ono ‚souborné umělecké dílo‘, tak jak si je Wagner představoval, předkládat v jeho duchovní univerzalitě,“ napsal ve svých vzpomínkách Wolfgang Wagner. Wagnerovi vnuci se svým plánem vyházet z wagnerovských inscenací „staré haraburdí“ sice narazili na myšlení konzervativních wagneriánů, pozvolna se jim však podařilo odhalit ve Wagnerově díle další nuance a spolu s interpretačními osobnostmi, které do Bayreuthu zvali, vytvořit „nový bayreuthský styl“, který ovlivnil inscenační praxi na celém světě. Od roku 1966, kdy zemřel Wieland Wagner, vedl Festspiele Wolfgang Wagner sám. Za jeho vedení přicházeli do Bayreuthu režiséři, kteří se na Wagnerově díle profilovali či vytvářeli zcela nové pojetí a výklady – Patrice Chéreau, Harry Kupfer, Jean Pierre Ponnelle, Christoph Schliegensief a další.

Otázka následnictví ve čtvrté generaci Wagnerů byla probírána mnoho let. Wolfgang Wagner ustoupil teprve roku 2008, dva roky před svou smrtí, kdy předal vedení slavností svým dvěma dcerám, Evě Wagner-Pasquier z prvního a Katharině Wagner z druhého manželství; ta se již rok předtím v Bayreuthu představila samostatnou, vehementně diskutovanou režií Mistrů pěvců norimberských, jíž dala najevo, že z experimentálních tendencí nehodlá slevit. € Vlasta Reittererová

V přímém přenosu vysíláme:    

pondělí 25. 7. (16.00–21.00) Tannhäuser – na Vltavě i na D-dur úterý 26. 7. (16.00–23.00) Mistři pěvci – pouze na D-dur středa 27. 7. (16.00–22.00) Lohengrin – pouze na D-dur čtvrtek 28. 7. (16.00–22.30) Parsifal – pouze na D-dur

Ze záznamu vysíláme: 

sobota 30. 7. (19.00–23.00) Tristan a Isolda – pouze na Vltavě

ČAJOVNA

STRANA

BORŮVČÍ A BRNO POD BRNEM

Autorka hry Brno pod Brnem Petra Kovářová FOTO — KLÁRA NOVOTNÁ

U zrodu cyklu Hry a dokumenty nové generace stáli v roce 2007 Jan Vedral a Antonín Přidal – oba zkušení a cenění rozhlasoví autoři a zároveň pedagogové na vysokých divadelních školách v Praze a v Brně. Vyhradili ve vltavském vysílání prostor pro rozhlasové debuty v tom nejširším slova smyslu – ideálně samozřejmě pro autory původních rozhlasových her, ale (vzhledem ke zkušenostem z prvních ročníků) také pro adaptace nových divadelních textů, při jejichž realizaci debutují mladí režiséři. Čajovnou od dob jejího začátku prošli například Kateřina Rudčenková, Jáchym Topol, Petr Kolečko, Tereza Verecká či Magdaléna Frydrychová. V červnu a v srpnu se jejich řady rozšíří o jména Milan Šotek a Petra Kovářová.

FOTO — DAVID GOLIÁŠ

– LETNÍ PREMIÉRY VLTAVSKÉ ČAJOVNY

MILAN ŠOTEK: BORŮVČÍ Aktovka Borůvčí byla původně napsaná pro Cabaret Calembour, který po svém rozvíjí odkaz divadel malých forem i tradici českého literárního kabaretu. Uměleckou skupinu založili přátelé z absolventského ročníku 2009/2010 katedry činoherního divadla pražské DAMU, k nimž patří i autor hry Milan Šotek. Při psaní se nepřeslechnutelně hlásí k Osvobozenému divadlu, Semaforu i Divadlu Járy Cimrmana; fascinace slovním humorem hraje v Borůvčí nepochybně prim. Zároveň však autor těží z praktických zkušeností dramaturga a dal své aktovce formální podobu „dobře udělané“ frašky. V současné době

Lucie Polienská a Igor Orozovič při natáčení Borůvčí

je Milan Šotek dramaturgem Moravského divadla Olomouc, kde také v režii Michala Bureše vznikla rozhlasová inscenace. Představí se v ní původní „calembourské“ obsazení – Jiří Suchý z Tábora (Vrubel), Igor Orozovič (Hrycej), Milan Šotek (Jeníček), Lucie Polišenská (Vrubelová) a Klára Klepáčková (Mařenka). Borůvčí uvede Čajovna Českého rozhlasu 3 – Vltava v rámci

cyklu Hry a dokumenty nové generace 26. června 2011 od 19.00 hod.

AUTORSKÉ PŘEVYPRÁVĚNÍ SPLETITÉHO DĚJE MYSLIVECKÉ FRAŠKY Myslivecká jizba přeplněná loveckými trofejemi. Vrubelová zadělává na borůvkový koláč, Vrubel ji krmí „mysliveckou latinou“. Obřadnost ranního bájení kalí jen sousedovic Pepka, jež o myslivnu naklepává řízky. Vrubel odchází snižovat stav černé zvěře a jestliže si přitom hvízdá „Za milou mi courá celé polesí“, neplete se. Koželuh Hrycej, nespokojen s domácí porcí knedla vepřa, utíká se k borůvkovým očím paní nadlesní. Nikdo netuší, jak záhy dnes nimrod šoulačku ukončí. Když v černých jahodách vystřelí na kance, ozve se křik, jenž stěží nazvat zvířecím. Kdo to byl, probůh? Mařenka Vrubelová si tudy krátí cestu ze školy a zrovna tak Jeníček Hrycej sbírá borůvky výhradně v borůvčí!

PETRA KOVÁŘOVÁ: BRNO POD BRNEM Autorka srpnové premiéry Petra Kovářová je absolventkou Televizní a rozhlasové dramaturgie a scenáristiky na brněnské JAMU. Ačkoliv o svých tvůrčích aktivitách sarkasticky říká, že „se podílela na mnoha vzdušných zámcích a nedokončených projektech, také různých dokončených pseudodivadlech a pseudohudbě“, takže

17

nebude žádný titul jmenovat konkrétně, její profesní dráha je spojena s televizní scenáristikou. Mimo dokument Múzy mají vysokou, o neobvyklých studijních oborech Janáčkovy akademie múzických umění, pracuje na scénářích několika sitcomů a seriálů a věnuje se i krátkým filmům. S rozhlasem se poprvé setkala při dramatizaci románu Jane Austenové, díky které vznikla hra Emma. Co do původnosti autorského textu lze Brno pod Brnem považovat za její rozhlasový debut. V brněnském studiu Českého rozhlasu se hry režijně ujme Hana Mikolášková a vysílat se bude 28. srpna 2011 v 19.00. Tragikomedie o jednom dějství, jedné nemoci, jednom ufonovi, dvou Brňanech a několika smutcích, jak zní podnázev hry, se odehrává v prostoru legendami obestřeného brněnského podzemí. Hlavní hrdinka se dobrovolně rozhodla pro život v nehostinné izolaci nekonečného sklepení, aby unikla všem vzpomínkám a lidem, spojeným s tímto městem. Její bezpečný úkryt pod povrchem země však po několika letech odhalí nejen místní záhadolog, ale i mimozemský tvor, čímž jsou dosavadní klid a nedotknutelnost místa nečekaně narušeny. Hra se s humornou nadsázkou věnuje problematice přehnaného patriotismu i nepřirozeného komplexu méněcennosti, aniž by působila jako lokální satira. Autorka o tématu říká: „Brno je město postavené na bažině, takže tam těžknou nohy. V Brně každý každého zná, takže tu hrozí riziko, že si vezmete příbuzného, ale zase tam není třeba sledovat Ordinaci v růžové zahradě a jiné náhražky za live drby na podnose. Je to fajn. Všichni máme rádi drby, ale když někdo občas potřebuje trochu vzduchu a anonymity, musí se s Brnem nějak vypořádat.“ € Hana Hložková a Renata Venclová

SCHŮZKY S LITERATUROU

STRANA

18

ABSURDNÍ METAFYZIKA NADĚJE Ernesta Sabata Když byl argentinský romanopisec a esejista, původně matematik a fyzik Ernesto Sabato navržen na Nobelovu cenu za literaturu, komise ho odmítla s odůvodněním, že jeho dílo není dost rozsáhlé. Ano, Ernesto Sabato (nar. 24. 6. 1911, jeho příjmení se dříve psalo v podobě Sábato) je autorem „pouhých“ tří románů a pěti knih esejů. Sabatova tvorba byla nakonec poměřována kritériem kvantifikace, tedy kritériem, které on sám důrazně odmítá... „Můj život byl dost pohnutý. Už v šestnácti letech jsem se účastnil

K

anarchistického hnutí. Později jsem studoval na univerzitě v La Platě, kde jsem obhájil doktorskou práci o kvantové teorii. Před válkou jsem pracoval jako stipendista v Laboratoři Curie v Paříži, a tam jsem se seznámil se surrealisty Domínguezem, Bretonem a dalšími, kteří mě získali pro literaturu. Vždycky jsem psal, již od mládí, ale teprve tehdy jsem se začal věnovat literatuře s plnou vážností. Po návratu do vlasti jsem vydal v roce 1945 svou první knihu (eseje Jedinec a vesmír) a tehdy jsem také definitivně opustil fyziku. Vzhledem

k oční chorobě nesmím v posledních letech číst ani spát. Vrátil jsem se tedy ke své dávné vášni – malování. A při tom už asi zůstane,“ napsal o sobě tento subtilní, velice nervní a zamyšleně vyhlížející muž s tlustými brýlemi, který bývá počítán k nejpronikavějším duchům Latinské Ameriky 20. století. Ernesto Sabato se narodil 24. června 1911 v městečku Rojas v provincii Buenos Aires v rodině italských přistěhovalců jako desátý z jedenácti synů. Za studií fyziky se začal zajímat o politiku. Zprvu sympatizoval

s anarchistickým hnutím, pak s marxismem. Účastnil se studentských bojů proti tehdejší diktatuře, protestoval proti omezování svobod. Roku 1934 byl vyslán jako delegát na mírový kongres do Bruselu. Tam s hrůzou zjistil, že komunismus je ve skutečnosti něco docela jiného, než jeho chlapecké sny o lepším světě, a propadl panice, že ho přinutí jet do Moskvy a tam ho indoktrinují. Nasedl bez peněz do vlaku do Paříže, kde se protloukal ve společnosti bohémů a začal psát. Začal si vytvářet vlastní filozofický systém, ovlivněný

SCHŮZKY S LITERATUROU

idejemi, ale hlavně fikcemi velkých spisovatelů, které obdivoval. Pro jeho filozofickou soustavu se ujal název „pozitivní existencialismus“. Po návratu do Argentiny byl Sabato dvojnásobně vyvržený – jako člověk italského původu, a navíc jako renegát, který přišel o oporu levice. Nebyl tedy dobře přijímán ani vyšší společností, ani dřívějšími soudruhy. Ještě před odjezdem do Bruselu poznal Sabato roku 1933 v La Platě svou budoucí ženu Matilde Kusminsky z dobře situované rodiny, která na chudého studenta pohlížela značně nevraživě. Matilde utekla v šestnácti letech z domu a v roce 1936 se s Ernestem vzali; jejich manželství vydrželo až do Matildiny smrti v roce 1998. Jejich první syn Jorge v dospělosti tragicky zahynul, což byla pro neurotického Sabata další traumatizující zkušenost, promítající se do jeho knih... Klasik argentinské literatury z velkého trojlístku Jorge Luis Borges – Julio Cortázar – Ernesto Sabato tedy v roce 1945 opustil exaktní vědy a vydal se „hledat člověka na kontinent plný nebezpečí, kde vládne domněnka“. Ve svých esejích a románech „zuřivě zkoumal lidský úděl“, „se zarputilou neústupností se pokoušel vydobýt pro člověka uprostřed chaosu alespoň kousek osobní jistoty“ (jak napsal hispanista a překladatel Vít Urban). Protagonista první Sabatovy fikce, útlého románu Tunel z roku 1948, napsaného na základě noticky v černé kronice, byl malíř. Depresivně laděný román blízký existencialismu byl nadšeně přivítán a několikrát zfilmován. Kniha líčí patologickou vášeň malíře Juana Pabla Castela k ženě jménem María, která se jako

STRANA

jediná zastaví na vernisáži před jeho nejmilejším obrazem „Mateřství“; malíř si to vyloží, že pochopila výkřik obsažený v obraze a v touze po transcendentálním splynutí duší se pokouší si ji s chorobnou žárlivostí úplně přivlastnit. Výstupy paranoidního žárlivce s jeho nezlomnou demagogickou logikou patří k nejsilnějším stránkám světové literatury. Druhý, patrně nejznámější Sabatův román nese název Kniha o hrdinech a hrobech a vyšel roku 1961 (český překlad Víta Urbana je z roku 1984). Argentinci Knihu o hrdinech a hrobech vyhlásili nejlepším románem argentinské literatury a mnozí ji dodnes považují za klíčovou pro celou latinskoamerickou literaturu 20. století a zároveň za nejlepší milostný příběh všech dob. Tragický osud mladých milenců Martína a Alejandry, obklopených velkým množstvím dalších postav z nejrůznějších prostředí, se tu prolíná s hrdinnou ságou z doby argentinské občanské války po získání nezávislosti na Španělsku. Paranoidní atmosféru Tunelu a jeho protagonistu připomíná Alejandřin otec Fernando, jehož Zpráva o slepcích je ještě zoufalejším ponorem do hlubin lidské psychiky, zachycujícím se surrealistickou obrazností a přesným jazykem se zvrhle logickými úvahami její temnou stránku. Ve svém třetím, posledním románu Abaddón zhoubce z roku 1974 (česky 2002) se Sabato ve své snaze o vyčerpávající zachycení člověka dostal na hranici, kterou již zřejmě nelze dál posunovat – proto také další román už nikdy nenapsal. Nebo možná napsal, ale spálil. Kromě postav z předchozích románů vystupuje v knize i sám autor ve schizofrenním rozdvojení na S. a Sabata, v některých

kapitolách se objevují v téměř nezměněné podobě úvahy o literatuře z esejů, s básněmi sousedí parodie reklam, televizních estrád a společenských časopisů, postavy sestupují do pekel podvědomí a vzápětí se stávají cynickými komentátory mondénního buenosaireského života, zatímco probíhá diskuse s mladými revolucionáři o smyslu umění. Apokalyptickou notu naznačenou titulem (román byl napsán za vlády vojenské junty) dodávají knize nejen odkazy na historické události od Palachovy sebevraždy přes smrt Che Guevary v Bolívii po válku ve Vietnamu, ale též mučení a smrt mladého protagonisty Marcela. Kromě tragična a patosu je v Abaddónovi i hodně trefných sarkastických postřehů z běžného života. Sabatova existenciální rozjitřenost může na první pohled působit pesimisticky. „Píši, abych v téhle nešťastné zemi nezemřel smutkem,“ říká autor. Ovšem v souvislosti s Knihou o hrdinech a hrobech hovoří romanopisec o „absurdní metafyzice naděje“ a v závěru Abaddóna zhoubce se dovolává aspoň chápavé melancholie jako stavu mysli, který dává možnost přežít. Rozhodně tedy nemíní rezignovat. Vít Urban svůj doslov k překladu Knihy o hrdinech a hrobech (jde o první obsáhlejší text v češtině o Sabatovi) uzavírá slovy: „Latinskoamerická literatura nám ukazuje proměnlivou tvář. Evropanům se možná někdy zdá, že má jen dvě podoby: popisně vyprávěcí, či magicky uhrančivou. Že je jaksi zahloubaná sama do sebe a že odlišnost tradice omezuje možnosti vzájemného propojení. V nejlepším případě zůstáváme očarováni její exotičností, hýřivou pestrostí obrazů či podivuhodnými

19

příběhy. Kniha o hrdinech a hrobech je však důkazem, že naše představy nemusí být vždy přesné a že tok myšlenek může být obousměrný – a ve své univerzalitě totožný.“ Snad můžeme dodat, že tento závěr lze vztáhnout na celé dílo argentinského romanopisce a esejisty. Roku 2000 Sabato vydal soubor esejů Odolávání, v nichž se vrátil ke svému celoživotnímu tématu kritiky přetechnizované masové společnosti a doplnil ji o kritiku globalizace. Autor napsal tyto bilancující eseje ve svém obvyklém zaníceném, místy téměř kazatelském tónu. Rozhořčení nad mnoha jevy moderního a postmoderního světa tu však postupně přechází ve smířené očekávání smrti, jejíž nepochopitelná absurdita byla vždy pro Sabata úběžníkem všech úvah o lidském osudu. Úzkost ze samoty a nesmyslnosti fatálně konečné existence tu ztrácí ostré hrany a mění se v křesťanské přijetí nevyhnutelného: „Dříve pro mne byla smrt důkazem krutosti existence. Faktem, který umenšoval či přímo zesměšňoval mé prométheovské všední bitvy. Čímsi děsivým. Nyní však, když je smrt nablízku, vyzařuje její blízkost světlo porozumění, k jakému jsem nikdy dřív nedošel; v tomto letním soumraku mám před sebou vše prožité, jako bych to držel v dlani, a v jistých chvílích mi období, jež jsem dříve pokládal za promarněná, připadají naplněnější světlem než jiná, která jsem považoval za skvělá.“ € Petr Turek

 Český rozhlas 3 – Vltava: Schůzky s literaturou, 3. 7. ve 20.00 hod. Pořad vysíláme ke stým narozeninám autora

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ

STRANA

20

E I D ME

K V letních měsících ožije sobotní Rozhlasové jeviště cyklem divadelních komedií z německé jazykové oblasti, které vybíráme z rozhlasového archivu. I když se nám německy psané veseloherní texty mohou zdát těžkopádnější a usedlejší než komedie francouzské či anglické, jsou ve svém jádru zřetelně nastaveným zrcadlem dobovým společenským poměrům i obecným lidským nectnostem; jejich autoři dokázali stejně dobře pobavit jako tnout do živého. A šťavnatý humor, nezřídka prostoupený ironií a sarkasmem, časem nijak neokoral. Cyklus otevírají dvě frašky „meistersingera“ Hanse Sachse. Nejproslulejší z norimberských pěvců, lidový básník 16. století, stoupenec reformace, švec Hans Sachs bojoval proti špatnostem své doby právě duchaplnou myšlenkou, ostrým vtipem a slovem,

V

kterému lidé dokázali naslouchat – z jeho díla se dochovalo 6205 básnických skladeb nejrůznějších žánrů. Rozhlasové zpracování Sachsovy tvorby pod názvem Z moudrostí ševce Hanse Sachse představuje dvě frašky, dobře reprezentující svérázný humor konce středověku. První nazvaná Toulavý student v Paradýzu se vysmívá všudypřítomné lidské hlouposti, druhá provádí posluchače příběhem Trpělivé a poslušné markraběnky Griseldy a v nadsázce odráží autorovy osobité mravní názory. Texty pro rozhlas upravil a v roce 1965 nastudoval Oldřich Nový, který ve druhé jmenované hříčce rovněž ztvárnil úlohu poněkud krutého markraběte. Právě Sachsova poezie byla v zárodku obrovské literární tradice německého ducha, jak ho poznáme v době rozpuku, v osmnáctém a v devatenáctém století. Jeho odkaz lze vystopovat i v komediích básníka, dramatika, kritika a filozofa Gottholda

FOTO — WIKIMEDIA COMMONS

DIVADELNÍ

Johann Nestroy

Ephraima Lessinga, jednoho z nejvýznačnějších autorů německého osvícenství. Přestože divadelní veselohry nezaujímají v Lessingově rozsáhlé a žánrově i tematicky rozmanité tvorbě co do množství přední místo, právě Mína z Barnhelmu neboli Vojácké

štěstí (1767) se ve své době stala jakýmsi vzorovým dílem nového německého divadla. Do rozhlasové podoby převedl komedii o sváru rozumových závazků a láskyplného citu, který musí přestát poručík Tellheim a jeho nevěsta Mína, režisér Oto Ševčík v roce 2001. Ústřední dvojici ztvárnili Vilma Cibulková a Jiří Štěpnička. Z rozhlasového archivu jsme vybrali také méně známého Mladého učence (1748), vůbec první Lessingovu hru, ukazující, jak dlouhá a nesnadná je cesta od učenosti k moudrosti. Komedii v překladu a úpravě Valerie Sochorovské pro rozhlas připravil Zdeněk Kozák v roce 1983. Třemi tituly je v letním cyklu Rozhlasového jeviště zastoupena klíčová osobnost německy psané veselohry, přední představitel a zároveň dovršitel vídeňského lidového divadla, dramatik, herec a zpěvák Johann Nepomuk Nestroy. Své hry – napsal jich celkem třiaosmdesát – zakládal mimo jiné i z cenzurních důvodů na improvizaci a jejich satirický osten nešetřil společensko-politické poměry

STRANA

FOTO — WIKIMEDIA COMMONS

ČAJOVNA

Hans Sachs

rakouského biedermeieru střeženého metternichovským režimem. Se stejným zápalem a zároveň se schopností výtečně odpozorovat životní detail vykreslil pokřivené charaktery především v lidových a měšťanských vrstvách. Tak je tomu také v komediích Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek (1833) nebo Talisman (1840). V prvně jmenované kouzelné frašce pátrají tři věrní braši za pomoci mocných vládkyň – Amorosy a Fortuny – po životním štěstí. V rozhlasové verzi z roku 1986, kterou nastudoval Jiří Horčička, ztvárňují onen povedený „trojlístek“ Viktor Preiss, Vlastimil Hašek a Miroslav Středa.

Talismanem, který se octl v názvu druhé zmiňované komedie, je paruka – předmět vskutku magické moci, který zajistí svému držiteli Titovi nečekaný společenský vzestup. Zároveň však spouští kolotoč záměn a nedorozumění, jež pro ně mohou mít katastrofální důsledky... V rozhlasové inscenaci Talisman (2002), kterou režíroval Otakar Kosek, se v neúprosném soukolí zákonů frašky ocitá jako Titus Jiří Langmajer. Vhled do Nestroyova divadelního světa uzavírá jeho vůbec poslední hra Náčelník Večerní Vánek aneb Hody divých mužů. Bývá označována jako burleska a děj se točí kolem jedné kanibalské hostiny. Pro rozhlas ji upravil a v roce 1994 režijně nastudoval Zdeněk Kozák. V údernosti kritiky a příkrosti ironie lze Nestroye považovat za předchůdce Ödöna von Horvátha a jeho nové lidové hry, jak ji tento rakouský dramatik a spisovatel formoval ve 20. a 30. letech dvacátého století. Proto jsme cyklus divadelních komedií v německém jazyce rozhodli doplnit právě o Horváthovu hru Figarův rozvod (1936). Autor domýšlí a rozehrává osudy hrdinů Beaumarchaisovy Figarovy svatby, zasazuje je ovšem do své současnosti – stejně bouřlivé jako předrevoluční Francie, avšak poněkud krutější a syrovější. Rozhlasovou inscenaci Figarova rozvodu ozdobenou vynikajícími hereckými výkony (B. Rösner, J. Adamíra a další) natočil režisér Michal Pavlík v roce 1992. € Klára Novotná

 Český rozhlas 3 – Vltava: Rozhlasové jeviště, vždy v sobotu od 14.00 hod. Hans Sachs: Z moudrostí ševce Hanse Sachse, 16. 7. Gotthold Ephraim Lessing: Mína z Barnhelmu, 23. 7. Johann Nepomuk Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek, 30. 7. Gotthold Ephraim Lessing: Mladý učenec, 6. 8. Johann Nepomuk Nestroy: Talisman, 13. 8. Ödön von Horváth: Figarův rozvod, 20. 8. Johann Nepomuk Nestroy: Náčelník Večerní Vánek aneb Hody divých mužů, 27. 8.

21

CO ČERT NECHTĚL – MEFISTO JE NESMRTELNÉ Nad bilancujícím dvoualbem Story 1964 – 1992 T Těžko si předsstavit lepší n název pro beatovou skub pinu než Mefispi to – obsahově jednoznačný, jed rytmicky skvěle rytm skandovatelný! Ani se nechce věřit, že kapela s takovýmhle jménem, v letech 1946–1966 jedna ze tří nejpopulárnějších beatových kapel v Praze vedle Olympiku a Donaldu, vznikla v kuloárech koncertní agentury. Na rozdíl od většiny ostatních, amatérských. Manažer Josef Smeták zlanařil estrádního sólového kytaristu Tomáše Webera, klavíristu z kavárny Vltava Karla Svobodu, čerstvě zběhlého ze studií medicíny, saxofonistu Františka Kopala z orchestru Boba Šmidrkala a bubeníka Milana Voblizu z kapely Crystal. Baskytary se nejprve ujal všestranný Antonín Gondolán. Mefisto bylo naší snad nejvíce stylově i žánrově roztříštěnou kapelou, což byla výhoda i nevýhoda. Míchali melodické instrumentálky typu Shadows a Ventures s písněmi Presleyho, Beatles a doprovázeli zpěváky pop music. S příchodem Petra Kaplana v září 1964 kapela chytila alespoň na rok jednoznačnější stylové zaměření na

tvrdší hudbu. Brzy nastoupili baskytarista Jiří „Kuzma” Dospěl a sólový kytarista Ota Jahn. Koncem roku 1965 ale Mefisto přijalo angažmá v divadle Rokoko a opět doprovázelo zpěváky pop music. Koncem 60. let se rozpadlo. Když nepočítáme krátkodobé vzkříšení v letech 1973–74, jeho další velká éra přišla až po roce 1989. Tehdy Petr Kaplan oprášil Mefisto se starými známými Jiřím Dospělem, Otou Jahnem, Milanem Voblizou a dalšími jako stylově jednoznačnou revivalovou rock'n'rollovou skupinu. I když bohužel Kaplan již nežije (zemřel v roce 2007), Mefisto příjemně „straší” dodnes. Za mikrofonem můžete slyšet Viktora Sodomu, Pavla Sedláčka a další hosty. Jako gramofonový dluh této skupině i jako pocta umění a houževnatosti kytaristy a zpěváka Petra Kaplana, vzniklo dvoualbum, shrnující všechny staré studiové nahrávky (disk 1) i některé dosud nevydané záznamy z koncertů (live 1989 a 1992 na disku 2). Jak ty nahrávky zní, uslyšíte v sobotní Čajovně 27. srpna, kde rovněž zavzpomínají členové kapely, které jsme navštívili s mikrofonem. Kapely, která je vedle Olympiku nejstarší dosud hrající beatovou formací u nás. € opk

FESTIVAL

STRANA

ČESKÝ KRUMLOV OSLAVÍ SVÉ JUBILEUM TŘEMI „T“ Letošní jubilejní dvacátý mezinárodní hudební festival Český Krumlov, který se koná od 15. července do 20. srpna, bude ve znamení tří světových tenoristů. Především se mohou návštěvníci rožmberského letoviska těšit na madridského rodáka Plácida Dominga, který letos v lednu oslavil své životní jubileum, dále na vystoupení mexického belcantisty Ramóna Vargase, jenž festival zahájí. Otáčivé hlediště opakovaně přivítá argentinského tenoristu José Curu v postavě Cania z Leoncavallových Komediantů. Koprodukční projekt MHF Český Krumlov a Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, jehož výsledkem je každoroční nastudování nového operního titulu, si tedy pro rok 2011 opět zvedá laťku a český operní debut tohoto proslulého pěvce jen umocňuje význam projektu, který je pro svou původnost skutečným unikátem na tuzemské festivalové scéně.

L

KDYŽ ODPOČÍVÁM, REZAVÍM Sedmdesát let lidského věku, čtyřicet operních sezon a více než 130 rolí – to je konto nejmilovanějšího, ale i nejrespektovanějšího operního umělce

současnosti Plácida Dominga, které zároveň nemá obdoby v celé operní historii. Představovat tohoto umělce je jistě nošením dříví do lesa. Jeho životní krédo „když odpočívám, rezavím“, lépe vyznívající v anglickém originále „If I Rest, I Rust“, hovoří samo za sebe. Neutuchající elán a nevyčerpatelná energie žene tohoto pěvce, dirigenta, generálního ředitele dvou amerických operních domů, prezidenta společnosti Europa Nostra a výjimečného filantropa přes všechny překážky stále dál, vstříc novým výzvám. Domingův pracovní diář je i na prahu osmé dekády jeho života stále naplněný různými angažmá v nejprestižnějších operních domech po celém světě. Ne snad z nostalgické úcty k tomuto velikánovi, ale protože Plácido Domingo je zázrakem pěvecké dlouhověkosti a jeho umělecké kvality jsou neměnnou konstantou. A diskutované výlety do barytonového oboru? Ty jen dokazují neobyčejnou flexibilitu Domingova hlasového fondu a dokonalost jeho pěvecké techniky. Do České republiky se Plácido Domingo vrací po sedmnácti letech a jeho vystoupení je bezpochyby horkým

kandidátem na kulturní událost roku. V Českém Krumlově se po Domingově boku představí sopranistka Ana María Martínez a oba pěvce doprovodí Symfonický orchestr Českého rozhlasu za řízení amerického dirigenta Eugena Kohna. Na programu koncertu zazní árie, duety a orchestrální hudba z oper Giuseppa Verdiho, Giacoma Pucciniho, Ruggiera Leoncavalla, ale také ukázky ze zarzuel, operet a muzikálů.

NÁVRATY K ÚSPĚŠNÝM KONCERTNÍM PROJEKTŮM Hned druhý festivalový den (16. 7.) se do Českého Krumlova vrátí legendární violoncellista Mischa Maisky. Jediný žák Mstislava Rostropoviče a Gregora Piatigorského uvede spolu se svou dcerou Lily, vynikající klavíristkou, podmanivý beethovenovsko-brahmsovský program, v němž umělce za řízení Daniela Raiskina doprovodí Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Dvacátý ročník vybízí k bilancování i návratu k projektům, které zanechaly v historii MHF Český Krumlov úspěšnou a nesmazatelnou stopu. V programu se tak objeví několik jmen navrátivších se významných umělců,

22

kteří festivalu přijedou pogratulovat svým dalším vystoupením. Kromě již zmíněného Mischy Maiského to na třetím festivalovém koncertu bude světově proslulý kytarista Pavel Steidl, jehož recitál je naplánován na 21. července. O den později do Českého Krumlova znovu zavítá ruský violoncellista mladší generace Kyrill Rodin. Po skvělém provedení Dvořákova Violoncellového koncertu, v němž potvrdil ryzí slovanský naturel i interpretační kvality blízké české violoncellové škole, se na festivalu po dvou letech představí v komorním programu složeném z děl klasicko-romantických skladatelů za doprovodu korejské klavíristky Minjung Kim.

ČESKÁ HOUSLOVÁ ŠKOLA ZASTOUPENÁ HUDEČKEM A ŽENATÝM Dva roky uplynuly rovněž od festivalového debutu vynikající německé houslistky s českými kořeny Tanji Becker-Bender ověnčené řadou prestižních mezinárodních ocenění. Festivalové publikum si tato mladá profesorka hudby z Hamburské univerzity tehdy dokázala podmanit svým zářivým výkonem v „nehratelných“ Paganiniho Capriciích. Dne 28. července bude moci své umění plně rozvinout v brilantních Bachových sonátách a partitách. Houslové umění se na festivalu objeví i v podání dvou vynikajících českých houslových virtuosů – dne 29. července Český Krumlov navštíví Václav Hudeček s absolventy své Akademie a předposlední den festivalu pak v Německu žijící vynikající virtuos Ivan Ženatý, který za doprovodu Talichova komorního orchestru nabídne své provedení houslových koncertů Johanna Sebastiana Bacha a Felixe Mendelssohna Bartholdyho.

STRANA

Ramón Vargas

José Cura

MHF Český Krumlov však nenabízí pouze hudbu klasickou, nedílnou součástí festivalové dramaturgie jsou

Ana María Martínez FOTA — ARCHIV MHF ČESKÝ KRUMLOV

Své místo v programu má rovněž stará hudba v dobově poučené interpretaci. Tu letos představí renomovaný soubor Collegium Marianum v programu Boemo furioso připomínajícím mimo jiné pozapomenutou osobnost českého skladatele Františka Jiránka. Pomyslnou komorní řadu koncertů s uměleckými přáteli MHF Český Krumlov doplní ještě festivalový nováček – úspěšné Heroldovo kvarteto, které své síly spojí s violistkou Věrou Binarovou a společně do Českého Krumlova dne 18. srpna přivezou program složený z děl Mozarta, Sluky a Dvořáka. Všechny tyto koncerty se uskuteční v půvabném Maškarním sále českokrumlovského zámku.

HVĚZDY Z BROADWAYE A RYTMUS FLAMENCA V PIVOVARSKÉ ZAHRADĚ

FOTA — TOM SPECHT

FOTA — ARCHIV MHF ČESKÝ KRUMLOV

FOTA — ARCHIV MHF ČESKÝ KRUMLOV

FESTIVAL

Plácido Domingo

již po několik let i klasické muzikály. Po úspěšné trilogii Noc na Broadway přichází na řadu její vyvrcholení v podobě projektu Nesmrtelná

Broadway, který v Pivovarské zahradě proběhne v sobotu 23. července. Za účasti trojice hvězdných zpěváků přímo z broadwayských divadelních scén je připraven barvitý program složený z ukázek z evergreenů světové muzikálové tvorby. Hvězdou světového jazzu, tedy pokračováním populární řady jazzových koncertů, pro 20. ročník bude jazzman první kategorie, fenomenální kubánský trumpetista a klavírista Arturo Sandoval, žák legendárního Dizzy Gillespieho, kterého na festivalu doprovodí C. B. C. Bigband. Gejzír spontánního muzikantství zaplaví Pivovarskou zahradu v sobotu 6. srpna. Kromě muzikálů a jazzu je to i hudba národní či world music a někdy také hudba populární, které pravidelně zpestřují festivalový program. K těmto osvěžením přistupuje MHF Český Krumlov i letos a nabízí tři koncerty, jež představí různé hudební a taneční formy z exotického

23

Španělska, Argentiny i sousedního Slovenska. V sobotu 30. července se Pivovarská zahrada rozehraje v rytmu flamenca. Představení hudebně-taneční kultury, jejíž kolébkou i současným centrem je španělská Andalusie, se ujme jeden z nejlepších flamencových kytaristů mladé generace Carlos Pi ana se svou skupinou. Druhou exotickou zemí, kam se v rámci svého programu MHF Český Krumlov 12. srpna vypraví, bude za doprovodu Tria Accordo a při sklence vína žhavá Argentina. Tentokráte si představíme hudební a taneční styl argentinského tanga. Mimoto bude festival pokračovat i v populární tradici národních hudebně-gastronomických večerů, které představují národní kulturu jednotlivých zemí. V letošním roce bylo vybráno sousední Slovensko, jehož bohatou kulturu v sobotu 13. srpna představí vynikající umělecký soubor Lúčnica – vrchol slovenského folklóru a tanečního umění, a populární zpěvák, skladatel, textař a hudebník Miro Žbirka. Hlavním mediálním partnerem MHF Český Krumlov je Český rozhlas, který v tuto chvíli intenzivně jedná o vysílání zahajovacího koncertu 15. července s Ramónem Vargasem a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, koncertu následujícího dne, na kterém vystoupí violoncellista Mischa Maisky opět za doprovodu rozhlasových symfoniků a samozřejmě závěrečného koncertu 20. srpna, na němž se představí legendární tenorista Plácido Domingo. Všechny koncerty by Český rozhlas rád nabídl také do mezinárodní sítě prostřednictvím Evropské vysílací unie. € Ivan Ruml za použití tiskových materiálů Lucie Johanovské

LETNÍ ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

24

Pozor na ponožky,

LICHOŽROUTI I. LICHOŽROUTI Jen bloud by si mohl myslet, že ponožky se ztrácejí samy od sebe. Omyl. V každé domácnosti se najde lichožroutí rodinka, úniku není. Kdo je lichožrout? Po staletí tento tvor – ne člověk a ne zvíře – lidstvo provází a sužuje, a přesto nebyl dosud nikým spatřen, natožpak popsán! Do lichožroutího světa i podsvětí ovšem pronikla autorská dvojice spisovatel Pavel Šrut – výtvarnice Galina Miklínová. Díky nim můžeme číst a sledovat dobrodružné, spletité životní cesty Hihlíka, Tulamora seniora neboli Padreho alias Velkého šéfa, Ramsese, Pepy Padráta, škrtiče Čanga, Kudly Dederona, Vasila a dalších. Lichožrouty se poštěstilo spatřit také mladému starému mládenci Egonu Vavřincovi a prof. Kadeřábkovi, který popisuje tvory takto: živí se ponožkami, i jejich tělo jako by se z ponožek skládalo. Jsou pružní, ohební, dokážou se natahovat i smrskávat. Díky těmto schopnostem měří od

nějakých deseti centimetrů až – ojediněle – k jednomu metru. Očka má lichožrout drobná a těkavá. Nejvýraznější částí jeho hlavy je ústní dutina. Ta spolu s nosem dokáže vytvořit jakýsi chobot, dosti podobný hadici od vysavače. Čili znamenitě uzpůsobený k vyhledávání potravy (ponožek). My lidé se nejspíš zaměřujeme pouze na ztráty ponožek, ovšem je třeba uznat, že ani lichožrouti to nemají jednoduché. Silon, dederon a další „uměliny“ se nedají jíst, je z toho břichabol. Každý lichožrout si proto dělá zásoby, protože na lidi není žádný spolehnutí. Pořád jsou samá válka, revoluce nebo móda. Děti jistě při četbě hltají příběh „dobra a zla“, protože tu jde o krky a holou existenci, ocitáme se i pod mostem, lichožrouti se škorpí, ba ostře se střetávají v mafiánském podsvětí (Vasil má sehnat „na akci“ lichožrouty z těch nejhorších lidských rodin, mizery a rváče, kteří se nikoho slabšího nezalekli...), kladou si podmínky (prostě vyrabuješ nějakej krám s ponožkama...).

Další všímaví čtenáři se baví nad různými slovními obraty a jazykovými hříčkami. Například když prof. Kadeřábek na konferenci seznamuje s výsledky svého bádání: První lichožrout, s nímž jsem se osobně setkal, se jmenoval Tulamor. Nato se ozval potlesk několika badatelů, kteří přiletěli až z Irska. Autor čerpá z reality okolo nás, rozkošně si bere na mušku třeba jepičí mediální slávu nebo státní pohřeb, skýtající muzikantskou radost, protože konečně hraje celý komorní orchestr. Naprosto přesně tu vidíme i přehlídku různých charakterů z běžného našeho života. Například mladý muž, který nevydržel chvíli v klidu. Pořád se díval na hodinky a poklepával střídavě pravou i levou nohou – je podnikatel, kterému nešikovný lichožrout Hihlík strhl mokasínu i s ponožkou. Málokdy se podaří i tak zkušenému autorovi, jako je Pavel Šrut, napsat pohádkový román s novátorsky osobitou dávkou humoru, který osvobozuje dennodenní rutinu našich

FOTO — WIKIMEDIA COMMONS

SE VRACEJÍ!

Pavel Šrut

životů, píše se v odůvodnění poroty, která knize přisoudila vítězství v soutěži Magnesia litera 2008, v kategorii kniha pro děti a mládež. Nutno dodat, že i rozhlasový štáb se při natáčení četby z prvního dílu knihy v loňském roce skvěle bavil.

LETNÍ ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

II. LICHOŽROUTI SE VRACEJÍ „Nebyl jsem si jistý, jak vltavští posluchači Lichožrouty přijmou, protože na děti se stanice jinak nespecializuje. Ale způsob psaní Pavla Šruta, jeho humor jistě těší jak děti, tak i dospělé. Takže Lichožrouti podle mého názoru jsou ideálním případem rodinného poslouchání. A poté, co se první díl setkal s velice kladnými ohlasy, troufnu si říct, že to byl skutečně úspěch, dali jsme se do druhého dílu,“ říká režisér Aleš Vrzák. A protože jde opět o spolupráci Českého rozhlasu a nakladatelství Paseka, které knihu vydalo, vznikají znovu dvě verze. Jedna jako četba celé knihy, druhá jako vybrané pasáže pro rozhlasové uvedení. Jak se natáčejí například dialogy jednotlivých postav? „Musím přiznat, že v tomto případě má režisér ulehčenou práci, protože herečka Bára Hrzánová si obsadila všechny postavy naprosto úžasně. Vůbec nechápu, jak dokáže najednou držet všechny v hlavě. My zkrátka točíme, jako by to byla četba na jeden hlas, přitom se střídají figury s hlasem vypravěčským, a ona to všechno zvládá s bravurou. Je to široká galerie postav. Některé „tipy“ jistě dodal doma malý hereččin syn a mám trochu takové podezření, že občas v některých postavách slyším hlasy Bářiných hereckých kolegů a bezpochyby by se poznalo také několik politiků.“ Hudbu k četbě skládá Jiří Šlupka Svěrák. Jak říká režisér Vrzák: „Skladatel má samozřejmě k dispozici text a pracuje samostatně, ale na natáčení byl a zvukovou podobu slyšel. Ono se to nezdá, ale to je více než sto hudebních vstupů v rámci četby, je tam třeba africká písnička nebo ukolébavka, kterou maminka zpívala Hihlíkovi, když byl malý.“

Druhá lichožroutí kniha se neobejde bez řady nových postav, jako jsou Kawa, Mahavišna, Bumka, taky Uctívači... Ptám se Aleše Vrzáka, jestli si z prvního dílu vybavuje některou obzvláště milou: „Já jsem měl oblíbeného Pepu Padráta, protože tak malinko zadrhával, a to je ohromná legrace to točit, ale samozřejmě se to musí uhlídat režijně. A tady ve druhém dílu je Ngok. Ten, když mluví, tak Bára tam dává takový zvláštní ,přímlask‘ – nebo jak to nazvat – a samozřejmě čím rychleji mluví, tím je to obtížnější...“ V tomto dílu se také vymaníme z městského podsvětí a směřujeme do Afriky, kde Hihlík chce najít své rodiče. Ale ať se lichožrout ocitne kdekoli, své vášni neodolá nikdy: „Letuška Danuš věděla, že pilot Richard i letadlo Iljušin už dosluhují a každá

25

maličkost je rozhodí. Proto potřebovala pasažéry nějak zabavit. „Pohleďte vlevo!“ volala. „Pod námi jsou zasněžené kopule velebného Kilimandžára! Nejvyšší hory v placaté Africe!“ Všichni se nahrnuli k okýnkům a letoun se nebezpečně naklonil doleva... ale Kudla Dederon musel spatřit něco ještě zajímavějšího, protože jako blesk vklouzl do pilotní kabiny. A jako zasažený bleskem tu zůstal stát. Zíral na pilotovy ponožky! Vězely v italské polobotce s okovanou špičkou. Jasně červené a brčálové kosočtverce na šedém podkladu vytvářely ohromující vzor. Takové ponožce se nedalo odolat.“ Je tu Dům štěstí pro lichožrouty, britský milionář–dobrodinec lichožroutů, mnohé užitečné rady udílí moudrý vetchý stařec Mahavišna... všechno ale není taková legrace. Lichožrout Hihlík zažije i chvíle „akčního“ napětí v táboře čichačských Uctívačů lichožravé květiny. Sice se u mučednického kůlu znovu scelí jeho ztracená rodina, zato s vidinou, že s novým počátkem nastane zároveň konec a že je lichožravá květina beze zbytku spořádá. Omámení Uctívači už dosahují vrcholu extáze: Uctívači najednou vypadali jako žárem a hladem vysušené mumie. Vyskakovali ze zeleného přítmí do rudého žáru. Chytili se zas ruce, kolem kůlu vytvořili kruh a skřehotavě zpívali: Kdo byl živý, mrtvý je, za námi je Zambie. Kdo byl mrtvý, živý je, před námi je Zombie! To nejsou příliš nadějné vyhlídky... nebo ano? € Vladimíra Bezdíčková autor ilustrací Galina Miklínová

STRANA

„Pro nás dirigenty je největší šok, když zjistíme, jak často nás orchestr vůbec nepotřebuje,“ usmívá se dvaaosmdesátiletý pán a dodává: „A dobrý dirigent se pozná právě podle toho, že ví, kdy ho orchestr opravdu potřebuje.“ Holandský mistr taktovky Bernard Haitink patřil k hvězdám letošního velikonočního festivalu ve švýcarském Lucernu, který probíhal mezi 9.–17. dubnem. S Evropským komorním orchestrem pro něj nastudoval tři brahmsovské programy, ale hlavně vedl třídenní mistrovské kurzy v dirigování, i když se sám proti tomu „mistrovskému“ označení vymezoval: „Nemám rád slovo mistrovský, protože mistrovské už je dnes úplně všechno. Tohle nejsou žádné mistrovské kurzy, ale setkání, při kterém sdílíme interpretační postoje a myšlenky.“ Setkání se v Lucernském sále Kulturního a kongresového centra (postaveného podle plánu Jeana Nouvela v letech 1995–2000) účastnila dvacítka dirigentů a dirigentek do 30 let. Byli vybráni ze 175 zájemců z celého světa a přesto byli někteří z nich zklamaní. Bernard Haitink si totiž vybral pouze sedm z nich (ostatní mohli jenom přihlížet) a s těmi během tří dnů

P

pracoval. Jak to probíhalo? Mladý adept předstoupil před Lucernský orchestr a začal dirigovat. Na přání Bernarda Haitinka třeba čtvrtou větu Brahmsovy Čtvrté symfonie. Vypadalo to často tak, že dotyčný dirigoval mohutnými gesty, aby dal najevo, jak moc hudbu prožívá... Nějakou chvíli to fungovalo, ale pak začala být hudba nudná. „Děláte jednu chybu: dirigujete příliš,“ řekl pak Bernard Haitink. A většinou nastala zvlášť krutá chvíle, kdy si od mladého kolegy půjčil taktovku a zadirigoval totéž místo sám. S naprostým minimem gest, ale s maximálním požitkem pro posluchače i pro orchestr – hudba jakoby zázrakem ožila. „Víte, v orchestru sedí mimořádně citliví lidé,“ dodává s jemnou ironií Bernard Haitink, „a pořád stejná a navíc velká gesta by je za nějakou chvíli unavila. Rukama tedy nemusíte dělat tolik. Dirigujte ovšem tak, abyste nepřikazovali. Vaším úkolem naopak je pozvat hráče ke společnému muzicírování.“ Bylo pozoruhodné vidět, jak se šest mladých dirigentů a jedna dirigentka s Haitinkovými kritickými poznámkami a radami vypořádávali. Pro některé to bylo nad jejich síly. Během tří dnů se jim – z různých

West Eastern Divan Orchestr a Daniel Barenboim FOTO — PRISKA KETTERER / LUCERNE FESTIVAL

HUDEBNÍ FESTIVAL V LUCERNU

26

FOTO — PRISKA KETTERER / LUCERNE FESTIVAL

FESTIVAL

Hélène Grimaud

důvodů – nepodařilo ho následovat. Někteří jiní zato udělali úžasný pokrok. Omezili velká gesta, nepovlávali nad orchestrem, zato ho víc vedli a namísto efektů odkrývali v hudbě hloubku. To je také tajemství a velikost Haitinkova – navenek neokázalého – dirigování. „Koncertní pódia jsou dnes často plná – nic proti kolegům – dirigentských egomaniaků. Těch, kteří slouží hudbě a nic nepředstírají, je spíš menšina. Ale bude dobře, když právě takovými se budete chtít stát.“

FESTIVAL SNŮ Dirigentské kurzy Bernarda Haitinka byly vlastně jen jednou menší součástí velikonočního festivalu

STRANA

FOTO — UWE ARENS / DECCA

FOTO — PRISKA KETTERER / LUCERNE FESTIVAL

FESTIVAL

Lucerne Festival Orchestra s dirigentem Bernardem Haitinkem

Julia Fischer

2011 v Lucernu, v tomto šedesátitisícovém městě u jezera pod Alpami. Během necelých deseti dnů si mohli lucernští i přespolní posluchači poslechnout třeba ještě soubor Concentus Musicus Wien s Nicolausem Harnoncourtem, Amsterodamský barokní sbor a orchestr s Tonem Koopmanem, pianistky Hél ne Grimaud a Mitsuko Uchidu anebo Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu s Marissem Jansonsem. Už jen díky těmto jménům by Lucernský festival budil oprávněnou pozornost. Jenže velikonoční část je vlastně jen takové drobné preludium k velkému letnímu festivalu, který se koná pravidelně od roku 1938. Tehdy ho do světa uvedli dirigenti Ernest Ansermet, Arturo Toscanini, Fritz Busch, Bruno Walter a Willem Mengelberg. A za zmínku stojí ještě několik zajímavostí z jeho historie, a to i s ohledem na české prostředí. V srpnu 1948 debutují na festivalu Rafael Kubelík

je – kvůli „Válce v Zálivu“ – bez Lucernského festivalu. V roce 2001 má letní festival poprvé rezidenční orchestr – Chicago Symphony. A o dva roky později se vrací k myšlence vlastního festivalového orchestru. Lucernský festivalový orchestr, který se symbolicky uvedl Mahlerovou 2. symfonií „Vzkříšení“, hraje od té doby pod taktovkou Claudia Abbado, který těleso osobně sestavuje z nejlepších hráčů, s nimiž během svojí dráhy spolupracoval.

a Herbert von Karajan. O 15 let později se koná první ročník klavírní soutěže Clary Haskil, kterou v roce 1965 vyhraje Christoph Eschenbach. V roce 1969 hraje v Lucernu poprvé Česká filharmonie. V roce 1970 se mění organizační struktura festivalu: namísto nadšených doborovolníků přichází profesionální tým. V následujících pěti letech se festival věnuje mimo jiné hudbě Witolda Lutoslawského, Györgye Ligetiho, Karlheinze Stockhausena a Iannise Xenakise. 1976: na festivalu poprvé vystupuje třináctiletá Anne-Sophie Mutter. 1984: tématy festivalu jsou Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Bohuslav Martinů. A dirigent Rafael Kubelík, který bydlí nedaleko Lucernu, řídí svůj poslední festivalový koncert. První velikonoční festival se koná v roce 1988. O dva roky později na festivalu debutuje Gustav Mahler Jugendorchester dirigovaný Václavem Neumannem. Rok 1991

LUCERN NA VLTAVĚ Snílkové, mystikové a vizionáři, to je jeden z podtitulů letošního letního festivalu, který si vzal jako téma fenomén „noci“. Mezi 10. srpnem a 18. září 2011 se tak posluchači setkají s Královnou noci, Snem noci svatojanské i Nocemi ve španělských zahradách. To jen tak namátkou. Na festival zavítají Vídeňští i Berlínští filharmonikové, Chicagský symfonický orchestr

27

a Izraelská filharmonie, jakož i amsterodamský Concertgebouworkest či drážďanská Staatskapelle. Bernard Haitink bude pokračovat ve svém brahmsovském cyklu a Pierre Boulez přijede už poněkolikáté studovat s mladými hráči soudobou hudbu (v rámci Lucernské festivalové Akademie). A další jména? West-Eastern Divan Orchestra a Daniel Barenboim, Daniel Harding, Hagen Quartet, Riccardo Muti, Manfred Honeck, Maurizio Pollini, Zubin Mehta, Vadim Repin, Riccardo Chailly... Český rozhlas 3 – Vltava nabídne dva unikátní přímé přenosy, které zprostředkuje Evropská vysílací unie. Mimořádný bude jistě zahajovací koncert festivalu ve středu 10. srpna. Claudio Abbado na něm bude dirigovat „svůj“ Lucernský festivalový orchestr. Zazní První klavírní koncert Johannesa Brahmse se sólistkou Heléne Grimaud, předehry k 1. a 3. dějství Wagnerova Lohengrina a nakonec Adagio z Mahlerovy 10. symfonie. Druhý živě vysílaný koncert se odehraje ve čtvrtek 1. září. Berlínští filharmonikové na něm pod taktovkou Sira Simona Rattla zahrají Brucknerovu 9. symfonii a v Brittenových Nocturnech doprovodí tenoristu Iana Bostridge. Je se tedy na co těšit. A ještě jednu specialitu Vltava chystá: v týdnu, kdy Lucernský festival začíná, nás čeká nejedna festivalová nahrávka, ale také rozhovory s organizátory festivalu, zvuková reportáž z Haitinkových dirigentských kurzů a několik dalších rozhlasových výprav do Lucernu. Do nádherného města s jezerem a labutěmi, ke kterému neodmyslitelně patří také velikost a vznešenost alpských štítů... € Petr Kadlec

VÝROČÍ

STRANA

„JAK KAPKY JSME SE ROZPRŠELI…“ S KARLEM HUSOU FOTO — ARCHIV

ROZHLASOVÉ OSUDY Karel Husa (7. srpna 1921) je po celý život bytostně spjat s Prahou, ale taky s válkou. Narodil se v domě družstva invalidů, v Odipu, kde bydleli převážně váleční invalidé. „Sousedé měli protézy, potkával jsem je dennodenně a už tenkrát jsem se sebe ptal, proč je válka,“ svěřil se mi v momentě, kdy jsem začali mluvit o jeho tvůrčích inspiracích. Rodiče Karla Husy byli bez hudebního vzdělání, byť jeho maminka hudbu milovala a své dvě děti v hudebním vzdělání podporovala. Ze syna chtěli mít inženýra. V 11 letech začíná Karel studovat na reálném gymnáziu, kreslí a maluje, čte poezii, sportuje, ale také hraje na housle. „Až budeš tím inženýrem, s radostí si o večerech zahraješ,“ říkala mu matka. V roce 1939 byl zapsán na techniku. Jeho studia trvala necelé dva měsíce. V polovině listopadu bylo v Berlíně rozhodnuto o uzavření českých vysokých škol. Také o tom, že se z Karla Husy stane skladatel.

K

OSUDOVÁ VSTUPENKA Na sklonku roku 1939, ve svých osmnácti letech, dostává Karel Husa od svého učitele houslí nabídku vstupenky na koncert České filharmonie. Ještě nikdy na orchestrálním koncertě nebyl. Když si ji šel vyzvednout za jedním z členů orchestru, otevřel mu sám Václav Talich. To bylo poprvé, kdy

Karel Husa

28

Talicha potkal. Zcela fascinován zvukem orchestru a hrou hudebníků (seděl tenkrát v první řadě) se okamžitě rozhoduje. Chce jít studovat na konzervatoř. Otázkou bylo jaký obor. Na housle hrál celé dětství, ale ke studiu na konzervatoři to nestačilo. Jediné, co mu bylo doporučeno, bylo studium kompozice. Karel Husa ve své mladistvé naivitě, vyzbrojen třemi skladbičkami pro housle a klavír, které napsal ve svých 13 letech pro sebe a svou mladší sestru, navštěvuje Jaroslava Řídkého. „Ten do jedné z partitur letmo nahlédl a s odporem dal všechny stranou. Začal zkoušet můj sluch. Ten jsem jako houslista měl pochopitelně dobře vytrénovaný. Verdikt zněl takto: když budu rok plnit cvičení v harmonii a kontrapunktu a když se naučím všechnu tu teorii, kterou mi zadá, tak ze mne udělá skladatele. Jaroslav Řídký mi neřekl zda skladatele dobrého nebo špatného. Ohradil jsem se, protože jsem přece dobře věděl, co chci psát! Samozřejmě, že jsem nic nevěděl, byla to hloupost myslet si, že vím, co mám v hlavě.Neměl jsem v ní nic. To co jsem napsal, byla jen tónika a dominanta. Jako děti jsme naivní, naštěstí.“ Jaroslav Řídký přesvědčil Karlova otce, aby svolil se studiem na konzervatoři. Nemluvil o svém budoucím studentovi jako o příliš talentovaném, ale vstup na konzervatoř považoval za praktickou možnost. Vysoké školy byly nadále zavřené a mladý Husa by musel okamžitě odjet pracovat do továrny v Drážďanech, aby nahradil společně se svými vrstevníky Němce, kteří odešli do války. Otec pochopil, že by syn měl zůstat raději v Praze a že technická kariéra musí počkat. Karel Husa začal studovat hru na klavír, pilně se učil a za rok byl přijat do 2. ročníku Pražské konzervatoře. Skladatelé studovali v jedné třídě společně s dirigenty, a tak se ocitl po boku Václava Neumanna, Otmara Máchy, Jana Rychlíka a dalších. „Jaroslav Řídký pro mě na konzervatoři udělal všechno. Připravoval mne technicky, hudební teorii mne naučil Metod Doležil, privátně jsem ještě studoval dirigování u Pavla Dědečka, protože dva obory studovat současně, to nebylo tenkrát možné. Nikdy jsem neměl ambice stát se dirigentem, chtěl jsem to umět jen proto, abych mohl v budoucnosti

pomoci svým skladbám. Víte, byla sice válka, Praha byla šedá, ponurá, pamatuji si na ty tuhé zimy a chlad v kostelech, kam jsem chodil poslouchat Bachovu hudbu. Vše působilo až nihilisticky. Ale já jsem byl uvnitř šťasten. Celou válku, každý večer jsem chodil na koncerty nebo do divadla, fascinovaně jsem sledoval Václava Talicha, Karla Šejnu, atd. Z koncertů jsem chodil vždy domů pěšky, až do Bubenče. Po celé čtyři roky jsem neviděl večer svého otce. Ale pracoval jsem u něj během studia v obchodě s obuví. Se spolužáky byla radost být pospolu, válečná léta byla pro mne paradoxně šťastná. Našel jsem se jako skladatel a byl jsem pořád obklopen hudbou.“ Konzervatorní studia ukončil Karel Husa v roce 1945, absolvoval je Ouverturou pro orchestr. Záhy na to požádal, zda by tuto skladbu mohl dirigovat, a to s rozhlasovým orchestrem. Vzkaz z rozhlasu byl jasný: jestli si to chcete pokazit, tak si to dirigujte sám. Rozhlasový orchestr Karla Husu dobře přijal a od té doby jej občas řídil, než odjel do Paříže. To se psal rok 1946.

PAŘÍŽ, PAŘÍŽ Francouzsky se Karel Husa naučil ještě v Praze, ovlivněn svou matkou, která měla ráda vše, co bylo spjaté s Francií. V roce 1946 žádá o stipendium francouzské vlády. „Maminka mi řekla, že rok zůstanu ve Francii, a pak se půjdu podívat za rodinou do USA. Rozloučili jsme se v roce 1946. Bylo to naposledy, kdy jsem ji viděl. Kdo mohl tenkrát tušit, že už se zpět nebudu moci dlouhé roky vrátit. I o jejím pohřbu, a to už jsem byl v Americe, mi napsala sestra se 14 denním zpožděním. Rodina

STRANA

věděla, že bych přijel a že by to byl můj konec.“ V Paříži měl Karel Husa svůj domov do roku 1954, do svého odchodu do USA, a byla to pro něj šťastná léta. Paříž byla po válce centrem Evropy, scházeli se tam zajímaví umělci, vystupovali ty nejlepší orchestry a sólisté. Paříž nastolovala vysoké nároky také pro hudebníky. Karel Husa studoval skladbu u Arhura Honeggera a Nadii Boulanger, dirigování u André Cluetense nebo Jeana Fourneta. Později už byl vyhledáván sám jako dirigent, i mimo Paříž. Denně navštěvoval koncerty, obdivoval se Furtwänglerovi a Toscaninimu. V Praze byla v druhé polovině 40. let ještě hrána Husova hudba a vydávány jeho partitury. Jedna z nich, raná Sonatina, se dostala do rukou Nadii Boulanger. „Vzkázala mi, ať přijdu k ní domů, že by mě ráda poznala, a ať přinesu další své partitury. Každou středu odpoledne byl u ní salón, dveře byly otevřeny všem. Prohlédla si mé partitury a nabídla mi, že mě bude učit. Svěřil jsem se jí, že nemám žádné peníze, to už mi skončilo stipendium. Řekla, ať se o takové věci nestarám. Od té doby jsem k ní chodil na hodiny a často dirigoval na koncertech v kostele Trinité, které pořádala in memoriam Lili, své sestře, která předčasně zemřela. Mimochodem, v Trinité také hrál Olivier Messiaen a já ho tam často poslouchal. U Nadii Boulanger jsem se setkal s Leonardem Bernsteinem, Sergejem Kusevitskym a Igorem Stravinskym. Poznal jsem tam mnoho mladých amerických skladatelů. Nadia Boulanger byla také respektovanou dirigentkou, uměla velmi rychle číst partitury! Nikdy neřekla, to není dobré. Jen poznamenala: vidíte, tady,

29

FOTO — RENÁTA SPISAROVÁ

VÝROČÍ

Karel Husa

zdá se mi, že říkáte několik věcí najednou. A odkazovala na myšlenku Jeana Cocteaua: někteří lidé chtějí vyjádřit velkými gesty něco malého a my chceme malými gesty vyjádřit něco velkého. Byla filozofkou, bez ofenzívy byla schopna sdělit vše potřebné. Byla velkou osobností a já ji obdivoval. Stejně jako Honeggera. Ten byl jiný než Jaroslav Řídký, pravý opak. Řídký byl na všechno pünktlich, Honegger nám moc věcí neříkal. Jen si prohlížel partitury a občas poznamenal: myslím, že tady a tady by to potřebovalo zesílení. Byl to výborný člověk, velký skladatel.” Francouzská vláda Karla Husu nejvíce podpořila v situaci, kdy ztratil v roce 1949 československý pas. Karel Husa dostává francouzské dokumenty, které mu umožnily cestovat a dirigovat. S Československem měl v té době jen písemné kontakty,

s rodinou a svým přítelem Janem Hanušem, který mu až do své smrti v roce 2004 pomáhal s vydáváním a provozováním jeho skladeb v Praze. V Paříži žil Karel Husa osm let. První tři roky jako student a poté jako skladatel a dirigent. Do Evropy se mu jako dirigentovi otevřela cesta provedením Bartókovy skladby Zázračný mandarín. V Paříži poznává také svou budoucí ženu Simone, se kterou v roce 1954 opouštějí Paříž a společně s dvěma dcerami odjíždějí do USA. Tam se jim narodily další dvě dcery. „Bylo to pro Simone těžké opustit svou rodinu v Paříži, po celý život se pak starala o naše čtyři dcery. To víte, já jsem tolik cestoval, učil, přes léto komponoval. Bez její stálé podpory si nedovedu svůj rodinný život představit.“ O její podpoře manželově práci jsem se mohla přesvědčit sama v jejich současném domově v Severní

Karolíně, blízko města Raleigh. Po celou dobu našeho natáčení byla pozornou a milou hostitelkou a umožnila nám soustředěně pracovat. Mimochodem, v Husově domácnosti se vždy mluvilo a dosud mluví francouzsky. S administrativou spojenou s jeho pedagogickými a skladatelskými aktivitami pomáhá Karlu Husovi jedna z jeho dcer, Elizabeth, která se se svou rodinou a svými rodiči přestěhovala z Ithaky do míst, kde jsou velmi mírné zimy. Začátkem března, kdy vznikaly naše rozhlasové Osudy, byla Severní Karolína v jednom květu.

SE STUDENTY NIKDY NEZESTÁRNETE Karel Husa chtěl hlavně komponovat. Ještě v Paříži se nechal zlákat představou, že když bude 12 hodin týdně učit, zbytek času bude moci věnovat kompozici. Přijal tak, nejprve na tři roky, nabídku od Cornell University vyučovat skladbu a hudební teorii. Druhým rokem už dirigoval univerzitní orchestr. Z původně krátkého pobytu se stala celoživotní služba této univerzitě, na které Karel Husa působil 38 let. Cornell University je vyhlášená pro své inženýrské obory. Na začátku 50. let měla 16 tisíc studentů a k dobrým americkým mravům dodnes patří, že každá takováto instituce má svůj velmi početný a kvalitní orchestr i sbor. A právě úloze dirigenta takového orchestru zasvětil Karel Husa, a to nejen na Cornellu, velkou část svého života. Prosadit se jako skladatel, to je všude obtížné, zvlášť v Americe. Karel Husa začíná komponovat

STRANA

také pro školní dechové ansámbly a jeho skladby tak začínají hrát univerzity napříč USA, diriguje orchestr v Rochesteru (New York), jeho skladby propagují dirigenti William Steinberg, Erich Leinsdorf a George Szell. Husova popularita přichází v roce 1969, kdy získává Pulitzerovu cenu za svůj 3. smyčcový kvartet (1968). V té době také píše Hudbu pro Prahu 1968, kterou bezprostředně reagoval na srpnové události ve své rodné zemi. Premiéru měla v roce 1969 na konferenci ve Washingtonu a slavila velký úspěch. Byla pak hrána stovkami univerzit a jméno Karla Husy se stalo známé v celé Americe. V Československu byla poprvé provedena až v únoru 1990, kdy ji s obrovským nadšením dirigoval samotný autor. „Psal jsem pro amatérské soubory i vysoké profesionály, pro školní bandy i Newyorskou filharmonii se Zubinem Mehtou. Byl jsem inspirován válkou (První symfonie, 1953), poezií (Monodrama, 1976), historií (Trójské ženy), virtuozitou hráčů (Koncert pro orchestr, 1986). Stále jsem měl však na mysli obnovu hudby – jen nezůstat v myšlení sterilní.“ Osudy s Karlem Husou budou v čase oslav jeho devadesátin podrobně mapovat jeho osobní i profesní kariéru, setkání, přátelství i tolik intenzivní roky práce se studenty. Osudy, které nikdy nepřestaly být v kontaktu s místem, kde se narodil a prožil mládí, kam se nemohl léta vrátit. Paradoxně, jako odměnu za to, přinesl naší zemi velkou popularitu v USA, kde je považován za jednoho z nejznámějších českých skladatelů. Karel

FOTO — ARCHIV

VÝROČÍ

Karel Husa

Husa je obklopen knihami, korespondencí, denně je na e-mailu a přijímá návštěvy z akademického světa. „Jsem vděčný Americe za to, že mi dala zaměstnání, když jsem jej potřeboval a pomohla mi jako skladateli. Na to nezapomenu. Ale celé ty roky, co jsem se nemohl vrátit domů, téměř každou noc jsem snil o tom, že chodím Prahou, tak důvěrně jsem to tam znal. A pak jsem si v tom snu říkal: jak se vrátím zpět, vždyť mám v Americe rodinu. Byly to často kafkovské pocity. Člověk, kde se narodí, nejméně polovina z něj tam zůstává, nezáleží na tom, kde žijeme dnes. Mně bude 90 let a byl to krátký život. A zabývat se tím, kde zrovna žijeme, to je tak zbytečné. Jsme jen na jedné Zeměkouli.” € Renáta Spisarová

 Český rozhlas Ostrava, stanice Vltava: Osudy, 1.–5. srpna, 11.30–12.00 hod.

30

45. ročník soutěže CONCERTINO PRAGA V letošním ročníku soutěžili hráči na dechové nástroje v kategoriích fagot, flétna, hoboj, klarinet a trubka. Porota mezinárodního kola soutěže hodnotila celkem 40 nahrávek z patnácti zemí světa. Mezi nimi bylo i sedm nahrávek českých kandidátů. Absolutní vítězkou se stala rakouská flétnistka Veronika Blachuta, v kategorii hoboj získala 2. cenu (první nebyla udělena) Olga Tichomirova z Ruska, 1. cenou byla odměněna klarinetistka Magdalena Faust z Německa, v kategorii fagot zvítězil Arsenij Škapcov z Ruska a v kategorii trubka získal 2. cenu (první nebyla udělena) český trumpetista Walter Hofbauer. Všech pět mladých umělců vystoupí společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Jana Kučery ve Dvořákově síni Rudolfina. Letos se koncert laureátů soutěže Concertino Praga bude konat 18. června od 19 hodin a Český rozhlas 3 – Vltava ho bude vysílat v přímém přenosu. Poté se společně s dalšími oceněnými odeberou do jižních Čech na Jihočeský festival Concertino Praga, kde vystoupí v Českém Krumlově (20. 6.), Bechyni (21. 6.), Třeboni (23. 6.) a v Jindřichově Hradci (24. 6.). Koncert z Jindřichova Hradce vám opět nabídneme v přímém přenosu, který začne v 19 hodin. Záznam ostatních tří koncertů odvysíláme 10., 17. a 24. července od 14.15. Kromě toho vám každý všední den mezi 20. a 24. červnem vždy v 16.30 nabídneme zvláštní zpravodajství z aktuálního dění na Jihočeském festivalu Concertino Praga. S nahrávkami vítězů nejen letošního ročníku se v těchto dnech budete moci setkat v ranní Mozaice a v odpolední Pauze po skončení festivalového zpravodajství. €

REPORTÁŽ

STRANA

Cestou do Lucemburska má člověk intenzivní pocit slavné historie evropského Západu. Kolem dálnice se míhají jména jako Trier a Speyer, Mainz nebo Aachen, překládám si to jako Trevír, Špýr, Mohuč a Cáchy, jména spojené s Římskou říší a po jejím pádu s říší Franckou, s Karlem Velikým a významnými biskupy a zakladateli klášterů ve stoletích, kdy ve střední Evropě nebylo o křesťanství a jeho kultuře ještě ani ponětí. Město Lucemburk bylo pevností, obehnanou trojnásobnými hradbami, kulturním a náboženským centrem byla zmíněná města v okolí, zejména Trevír, vzdálený necelých 60 kilometrů. V roce 953 vyměnil Siegfried (Sigefroi) kus svého majetku v Trevíru za strategické místo na soutoku potoků Alzette a Petrusse, stal se lucemburským vládcem, prvním z moselské dynastie. 14. století a první třetina století 15. je dobou, kdy se lucemburské dějiny propojily s dějinami Koruny české, Lucemburkové se stali českými králi, z nich Karel a Zikmund i římskými císaři. Ve škole jsme se učili, že Jan Lucemburský k Čechám nepřilnul, byly mu dobré hlavně jako zdroj prostředků pro válečná a rytířská tažení, svou manželku Elišku z rodu Přemyslovců nemiloval a synka Václava, pozdějšího českého krále a římského císaře Karla, násilím oddělil od matky a poslal na vychování do Francie. Nutno říci, že čeští páni krále Jana také nemilovali a vládu nad Čechami mu dost komplikovali. A on že svými taženími pod císařskou korouhví získal pro svého syna přízeň a podporu, která mu pomohla k císařské koruně

FOTO — SHUTTERSTOCK

LUXUS V LUXU

C

Lucemburk

a z Prahy učinila hlavní město říše. Mimochodem, podobně jako se čeští páni dívali nevraživě na krále Jana, dívali se v Lucembursku na jeho syna Karla, který z nepochopitelných důvodů přestěhoval sídlo říše do Prahy a investoval do tohoto temného města uprostřed Evropy všechny prostředky. V Lucembursku si člověk uvědomí, jak byla středověká Evropa kulturně jednotným územím, odtud do Čech je dobrých sedm hodin jízdy autem po dálnici, a přesto se tudy ve středověku neustále ubírala poselstva a družiny, tvoříce evropskou politiku. Tedy – západoevropskou, ten pocit evropského Západu tu má člověk velmi silný, vyplývá z krajiny, mírně zvlněné a protkané velkými řekami a lemované chmelnicemi a vinicemi. Co město, to gotická katedrála, radnice, „marktplatz“, kamenné a hrázděné domy. Auta se řítí po dávné císařské silnici, v níž je betonem zalito bezpočet podkov dávných poselstev a družin. Jan, v Lucembursku zvaný Slepý, je dnes pohřben v kryptě katedrály Notre Dame v hlavním

31

městě. To však je už několikáté místo jeho posledního spočinutí, katedrála byla vystavěna až v 17. století a je spojena s příchodem jezuitů do Lucemburska. Městem Lucemburk prochází bulvár Rue de la Liberté, ohraničený jako úsečka dvěma body kamennými věžemi. Tyhle věže, mohutnější a vyšší než věže středověkého města, jsou baštami hospodářského pokroku: jedna patří budově nádraží, druhá lucemburské spořitelně. Bankovní budovy jsou všude honosné, ale tahle je mimořádná, je to palác mnohem monumentálnější než ten velkovévodský, nad vstupem je vytesán v lucemburštině nápis SPUERKEESS. V roce 1839 Lucembursko získalo samostatnost, ale pozbylo území. V roce 1842 Velkovévodství lucemburské přistoupilo k německému celnímu a obchodnímu spolku, tím se dostalo z hospodářské izolace a roku 1856 si zakládá spořitelnu. Budova s věží byla postavena v letech 1909 až 1913 ve slohu velmi anachronickém, v monumentálnosti bankovní architektury je cítit jistá kulturní malost, kterou však člověk v Lucemburku snadno pochopí: Lucemburk sám je se svými 85 000 obyvateli nejmenší metropolí v Evropě. Roku 1929 se stala lucemburská spořitelna zakladatelem a hlavním akcionářem lucemburské burzy. Malá země, v níž se mluví třemi úředními jazyky, se stala finančním centrem na evropském západě, kde mají své jisté uloženy průmyslové podniky z Francie, Belgie i Německa. Budova nádraží s věží na druhém konci bulváru celý ten hospodářský pohyb spolehlivě zabezpečuje. Lucemburská BANQUE ET CAISSE D'EPARGNE DE L'ETAT zabírá ve městě obrovské území, její jednotlivé budovy jsou pod zemí propojeny tunelem, v němž je umístěna galerie. Část tunelu, která prochází pod bulvárem a do níž zaznívá ruch ulice, je vymalována sprejerskou technikou výjevy ze života současného města. Ve zbytku je instalována výstava Edwarda Steichena, světového fotografa, který se narodil v Lucembursku a proslavil v Americe. Za luxus téhle výstavy návštěvník neplatí. € Alena Zemančíková

VÝROČÍ

STRANA

ANTONÍN VRANICKÝ 13. června si připomínáme výročí 250 let od narození skladatele, houslisty a pedagoga Antonína Vranického, mladšího bratra hudebního skladatele Pavla Vranického. Narodil se v Nové Říši, zde navštěvoval gymnázium v premonstrátském klášteře a učil se hře na housle u svého bratra. Bylo o něm také známo, že má krásný hlas. Další vzdělání absolvoval v Brně na jezuitské koleji, kde studoval filozofii a právo a dále pokračoval v hudebním vzdělávání. Odsud odešel do Vídně studovat kompozici u Mozarta, Haydna a Albrechtsbergera. Nejpozději v roce 1790 vstoupil do služeb Josefa Františka Maxmiliána, knížete Lobkovice a vévody Roudnického jako skladatel, učitel hudby, koncertní mistr a od roku 1797 také jako kapelník nově založené knížecí kapely ve Vídni. Tento soubor se stal brzy jedním z nejlepších ve městě. V letních měsících odjížděl s knížetem a jeho dvorem na česká Lobkovická sídla do Prahy, Roudnice nad Labem, Bíliny a Jezeří. Když byl kníže pověřen řízením vídeňského dvorního divadla, jmenoval Vranického na místo vedoucího orchestru. V letech 1812–1816 pomáhal knížeti při vedení dvorního nakladatelství. Po smrti knížete zůstal ve službách jeho nástupce Ferdinanda Josefa Jana Lobkovice.

FOTO — FOJSÍNEK / WIKIPEDIA

(13. června 1761, Nová Říše – 6. srpna 1820, Vídeň)

Nová Říše

Antonín Vranický byl v blízkém kontaktu se svým učitelem Josefem Haydnem (přepracoval jeho oratorium Stvoření pro smyčcový kvartet, tuto úpravu Haydn osobně schválil). Přátelil se s Ludwigem van Beethovenem a zúčastnil se uvedení několika jeho děl. V roce 1804 vydal ve Vídni učebnici hry na housle, kterou používal při vlastní pedagogické práci. Mezi jeho žáky nalezneme několik významných houslistů té doby, například Ignaze Schuppanzigha (1776–1830) nebo Josepha Maysedera (1789–1863). První jmenovaný působil jako primárius Razumovského kvarteta.

Antonín Vranický byl plodným a ve své době uznávaným vídeňským skladatelem. Počátky jeho kompoziční činnosti ale spadají do doby pobytu v Brně, kdy napsal první skladby pro housle. Mezi jeho díly nalezneme především komorní díla, například smyčcové kvartety, kvintety nebo sextety, tria, sonáty a klavírní skladby. 21 smyčcových kvartetů vyšlo tiskem. V jeho smyčcových kvartetech, které tvoří nejpočetnější skupinu dochovaných skladeb, se objevují i prvky hudebního romantismu. Zkomponoval také houslové koncerty, dvě předehry, četné serenády a nokturna a další orchestrál-

32

ní skladby. Symfonie, většinou tvořené čtyřmi větami s pomalou první větou, se hlásí ke stylu vídeňského klasicismu, dvě z nich jsou programní. Jsou to Symfonie D dur z roku 1796 a Symfonie Afrodita z roku 1792 zkomponovaná k příležitosti svatby knížete Lobkovice s kněžnou von Schwarzenberg. Má pět částí, které mají poetické názvy Výbuch žhavé radosti, Něžný pocit vděčnosti, Veselé vyjádření splacené lásky (menuet se dvěma trii), Sladké pocity a Požehnání. Celá skladba nese rysy Beethovenovy Symfonie č. 6 „Pastorální“, která byla napsána o osm let později. Antonín Vranický také zkomponoval jednu mši pro pražskou Loretu, protože nad tímto poutním místem držela roudnická větev Lobkoviců patronát. Také přepracoval Mozartovo Ave verum Corpus na graduale s textem Magnae Deus potentiae. Většina z jeho děl zůstala zachovaná v rukopisech v Lobkovické hudební sbírce a jen malá část vyšla tiskem. V hudebním životě se prosadili i potomci Antonína Vranického. Jeho dcery Anna-Kraus Vranická (1801–1851) a Karolína Seidler-Vranická (1790–1872) byly velmi významné zpěvačky; Karolína hrála první Agátu v Čarostřelci od Carla Marii von Webera. Vranického synové cellista Friedrich a houslista Antonín byli členy dvorního divadelního orchestru ve Vídni. V programu Českého rozhlasu 3 – Vltava tomuto skladateli věnujeme celé pondělí 13. června, na které jsme připravili „Den s Antonínem Vranickým“ a nedělní odpoledne 12. června, kdy vám v čase odpoledního koncertu nabídneme přímý přenos z Nové Říše, na kterém vystoupí smyčcové kvarteto Epoque Quartet s programem zaměřeným na významné novoříšské rodáky, zvláště na Antonína Vranického. € Alena Michálková

VIZITKA

STRANA

33

LITERÁRNĚ-DRAMATICKÁ REDAKCE SE PŘEDSTAVUJE Nejprve trochu rozhlasové historie. Literární a dramatické pořady se v programové skladbě našeho rozhlasu objevily již v samých počátcích jeho historie, přestože hlavním záměrem zakladatelů společnosti Radiojournal bylo vytvořit stanici zpravodajskou. Nové médium však umožňovalo mnohem víc. A tak jako se záhy prosadila hudba, začaly se v programu objevovat malé ukázky uměleckého slova. Začínalo se recitací a úryvky z literatury, a to již v roce 1924, tedy necelý rok po zahájení vysílání. Průkopníkem byl hlasatel Adolf Dobrovolný, jehož předchozí profese herce a divadelního režiséra, k této historické úloze přímo předurčovala. Ve zmíněném roce se již posluchači mohli seznamovat prostřednictvím rozhlasu s knižními novinkami v relaci Ukázky z nejnovější literatury. Dočkali se i ctitelé múzy Thálie, pro

N

které rozhlas stihl v roce 1924 připravit celkem pět dramatických večerů. Byly to sice jen ukázky z her, vybrané scény, více tehdejší provozní i technické zázemí neumožňovalo, ale éter se poprvé rozezněl hlasem slavných herců Národního divadla: Evy Vrchlické, Růženy Naskové či Bedřicha Karena. Postupně posluchači přijali přímé přenosy z divadel, čtené povídky, rozhlasovou hru i četbu na pokračování. Tehdy je „lovili“ z prvních krystalek a lampovek, dnes je mohou poslouchat i prostřednictvím internetu, v některých případech dokonce ještě týden po vysílání v takzvaném streamovaném poslechu. O to, aby nacházeli na vlnách Vltavy premiérové pořady svých oblíbených žánrů se stará tým Literárně-dramatické redakce. Je nás deset a ročně v tomto počtu připravíme kolem devíti set

VIZITKA

premiér literárních pořadů a bezmála půl sta rozhlasových her a dramatických seriálů. Pro lidi „zvenku“ je někdy těžké si představit, co takový literární redaktor nebo dramaturg her vlastně dělá. Pokud byste vešli do některé z našich redakčních místností, našli byste je pravděpodobně zahleděné do stránek nějakého textu. Bez pravidelného čtení, ať knih nebo scénářů her, vydaných či získaných přímo od autora nebo překladatele se naše profese neobejde. Je třeba vyhledávat zajímavé texty do programu, udržovat si přehled o novinkách. Redaktor a dramaturg zkrátka potřebují mít načteno, kupodivu se to – alespoň prozatím – neobjevuje v počtu obrýlených členů redakce, a to mnoho textů pročítáme pouze obrazovce monitoru. Stejně tak některé z nás často zastihnete se sluchátky na uších, i poslouchání patří

STRANA

k pravidelným úkonům, nejde však jen o ně, počítačové softwary nám všem umožnily rozšířit profesionální dovednosti o umění střihu. O takové samozřejmosti, že redaktor či dramaturg denně cosi vyťukávají na klávesnici počítače, bych se snad ani neměl zmiňovat, ale psaní k nám patří. Píšeme průvodní texty k pořadům, texty pro hlasatele, anonce, texty spotů, články, a někteří z nás i vlastní scénáře, překlady nebo dokonce knihy. V takovém výčtu bych mohl dále pokračovat, profese redaktora i dramaturga je práce několika řemesel, která nás často od redakčního stolu zavede i do rozhlasového studia, tu před mikrofon, tu i za režijní stůl. Náš program a redakce se však neobejde bez administrativního centra, protože pořady musí být řádně evidovány v počítačové databázi, správně

zařazeny do vysílání, musí mít včas zajištěna autorská a interpretační práva, a nejenom o to se starají naše produkční: Blanka Tůnová (č. 1) a Eva Vovesná (č. 2). Na podrobný výčet jejich pracovních povinností tu není dost prostoru, budiž však řečeno to hlavní: vše dělají s velkým osobním nasazením, pověstnou pečlivostí a neschází jim vtip a dobrá nálada. Posluchači, kteří se zajímají o poezii jistě znají dobře jméno Miloše Doležala (č. 3), který zastává i funkci zástupce vedoucího redakce. Miloš se zaměřuje na pořady české i zahraniční poezie, sám poezii píše a vydal již několik sbírek. Kromě toho je zaníceným dokumentaristou, zajímá ho období nacistické a komunistické totality. Díky jeho dokumentům o Miladě Horákové, atentátu na Heydricha, českých parašutistech a lidech, kteří vzdorovali komunistické diktatuře, zůstanou navždy zachovány vzpomínky nezadržitelně odcházejících posledních svědků a účastníků odboje i pro příští generace. Miloš má navíc dar podat historické události poutavě a vyhledávat často sice neznámé, ale o to vzácnější osobnosti, o nichž můžeme říci, že patří k příslovečné soli této země. S jeho fejetony se můžete pravidelně setkávat na stránkách Týdeníku Rozhlas a jeho jméno jste mohli zahlédnout i v titulcích televizních dokumentů. Práci s mikrofonem si oblíbil i Jiří Vondráček (č. 4), který rozšířil oblíbený cyklus Osudy o další zajímavé postavy. Jako překladatel z polštiny, s jehož jménem se setkáte i na divadelních programech nebo na stránkách divadelní revue Svět a divadlo, se stará o polskou literaturu, ale zároveň sleduje i literaturu maďarskou a uvádí do rozhlasu i autory

34

VIZITKA

STRANA

již v redakci kulturní publicistiky, kde začínala. Její hlas znáte z někdejšího Literárního magazínu. V naší redakci se mohla více soustředit na práci s literárním textem, ale mikrofon neopustila – pravidelně přispívá do oblíbeného cyklu Osudy, jenž navíc spravuje. Orientuje se na skandinávskou a orientální literaturu, z této sféry uvedla v rozhlasovém vysílání v premiéře málo známé literáty z obou oblastí. Její „hvězdnou hodinou“ bude příští rok, kdy se stane koordinátorkou „Skandinávského roku“. Na prázdniny pro vás připravila pokračování oblíbených Lichožroutů. Temperament, kritická mysl a odvaha kráčet nevyšlapanými cestami, tak bych ve zkratce charakterizoval Alenu Zemančíkovou (č. 7), literární redaktorku se zkušenostmi divadelní dramaturgyně. Divadlu se dnes české. V komponovaných pátečních večerech už nejednou projevil svůj smysl pro kulturní historii i rozhled v ostatních uměleckých žánrech. Proslul i jako znalec umění kuchařského a pro kulinářské rady a recepty si k němu chodí i vltavské kolegyně. Dalším aktivním překladatelem v redakci je Petr Turek (č. 5). Jeho jméno stojí u pořadů ze světa románských jazyků, ale často zavítá i do jiných jazykových oblastí, například do němčiny. Petr vystudoval romanistiku a řadu svých nových překladů uvádí právě v rozhlase. Jako první měl odvahu uvést v rozhlasové podobě Zpěvy Maldororovy, dílo nespoutané obraznosti a básnické síly. V týmu představuje typ klidné síly, solidní každodenní práce, na níž může redakce stavět. Talent pro rozhlasovou profesi projevila Vladimíra Bezdíčková (č. 6)

35

věnuje jako kritička, v rozhlase se orientuje na literaturu ruskou a anglickou. V tomto roce je podepsána pod cyklem z německé poezie Důvěrná sdělení. Napsala tři rozhlasové hry, několik her divadelních a nedávno vydala knihu povídek Bez otce a příběh pro děti Mařenka a Čenda. Ke služebně nejmladším patří v redakci dramaturgyně rozhlasových her, které rozšířili redakci v letošním lednu. I když o Renatě Venclové (č. 8) to neplatí doslova. Na Vltavě ji posluchači mohli v minulosti slýchat jako redaktorku kulturní publicistiky. Několik let pak působila jako dramaturgyně pražského Švandova divadla, kde spolupracovala s režisérem Michalem Langem. Kromě rozhlasových her připravuje Renata novou webovou stránku věnovanou pořadům uměleckého slova. Na tento rok chystá mimo jiné inscenaci Brochova Vyprávění služky Zerlíny a představí Grahama Greena jako dramatika ve hře Skleník. Z divadelního angažmá přišla do rozhlasu i Klára Novotná (č. 9). V Divadle na Vinohradech stála za uvedením Büchnerova Vojcka. Představení režírované Danielem Špinarem bylo vysoce ceněno kritikou a v roce 2009 získalo Cenu Josefa Balvína a Cenu Alfréda Radoka. Její první rozhlasovou dramaturgií bude hra polského autora Michała Walczak Amazonia, na němž spolupracovala s redakčním kolegou Jiřím Vondráčkem. V současné době chystá v rámci Roku německého jazyka inscenaci komedie Rozbitý džbán Heinricha von Kleista a do vánočního vysílání hru Jeana Giradouxe Ondina. € Hynek Pekárek (č. 10), vedoucí redaktor fota Tomáš Vodňanský

PROFIL

STRANA

FOTOGRAF MIROSLAV HÁK (1911–1978) Dílo fotografa Miroslava Háka se uzavírá v září 1968 snímkem dvou karafiátů v okně, za kterým tušíme v rozostřených konturách okna a dveře protějšího domu. Autor popsal tento snímek výmluvným textem „Smutné květy – září, 1968 (poslední snímek)“. Tragicky laděná symbolika je nasnadě, to, co se děje za oknem, znamená konec naděje národa na život ve svobodě. Umělec vzápětí prodává svůj fotoaparát, a tak se uzavírá dílo jednoho z největších českých fotografů 20. století. V letošním roce uplynulo sto let od narození novopackého rodáka, jenž spolu se dvěma novopackými přáteli vytvořil trojici, která, každý ve svém oboru, zanechala nesmazatelnou stopu v dějinách českého moderního umění: malíř František Gross, sochař Ladislav Zívr a fotograf Miroslav Hák. Imaginativní tendence třicátých let, rozvíjející se pod vlivem surrealismu, otevřely celou škálu tvůrčích možností. Surrealismus ukázal mladým cestu k dobrodružnému poznání krajiny vlastního nitra, otevřel prostor tvůrčímu experimentu a vyzdvihl otázku poetičnosti, která našla značnou odezvu právě ve fotografii. Hákova tvorba druhé poloviny 30. let je charakterizována hledáním a nalézáním výtvarného výrazu vedoucího až k překvapivým kreacím, často předznamenávajícím mnohem pozdější tvůrčí proudy ve výtvarném umění. První společnou výstavní příležitost poskytuje mladým umělcům hlásícím se k surrealismu E. F. Burian v prostorách

F. Gross, L. Zívr a M. Hák po vernisáži výstavy u Zívrů. Zvláštní poděkování patří panu M. Hákovi za zapůjčení originálu fotografie z pozůstalosti umělce.

divadla D 37, sídlícího v pražském Mozarteu. V roce následujícím zde vystavuje Miroslav Hák samostatně své fotografie z let 1931–1938, již jako člen kolektivu Burianova Déčka, kde přijal místo divadelního fotografa. V atmosféře divadelního prostředí se před umělcem vynořují nová témata a úkoly. Řeší problematiku světla a pohybu v jevištním prostoru. V Programu Burianova D 40 publikuje Jindřich Chalupecký stať Svět, v němž žijeme, která se později stala programem dnes již legendární Skupiny 42, zformované o dva roky později. Ve Skupině 42 tvořené malíři, básníky, teoretiky a sochařem je Miroslav Hák jediným fotografem, který se hlásí k jejímu programu kladoucímu důraz na objevování města jako nového, specifického fenoménu

36

tvořícího základní rámec lidské existence. V intencích skupinového programu vznikají snímky, ve kterých se objevují charakteristické civilizační atributy, stěny městských domů a předměstských ohrad pokryté reklamními logy a nápisy, troleje tramvají dotvářející záběr oblohy nad horizontem, kandelábry městského osvětlení nebo libeňský plynojem, ale také temná špinavá zákoutí městských dvorů, oprýskané omítky, stísněné uličky a ponuré pavlače. Během padesátých let, ale i později fotograf oživuje zájem o některé náměty započaté a rozpracované v letech třicátých a čtyřicátých. Jsou to detailní snímky různých přírodních předmětů většinou z cyklu Divotvorná příroda z konce čtyřicátých let a počátku let padesátých. Pro Miroslava Háka představují šedesátá léta období, ve kterém zhodnocuje dosavadní zkušenosti a tvůrčím způsobem rozvíjí myšlenky, kdysi rozpracované, o nové poznatky a pocity. Několik snímků z představení Laterny magiky dokládá umělcovo stálé zaujetí imaginárním prostorem divadelního světa, a záběry městských zákoutí poukazují k zájmu o reálnou scénu lidského údělu. Jako syntéza obou světů se pak jeví snímky městských pasáží a podchodů, kdy autor přenáší zkušenosti z práce s divadelní scénou na scénu reálnou, kde jsou v záběru náhodné postavy v roli aktérů spěchajících naplnit smysl vlastního osudu. Temnými scenériemi pasáží a podchodů s ostrými světelnými prvky členícími prostor spěchají tmavé rozostřené postavy, připomínající spíše stíny, k jakémusi mystickému světlu na konci „tunelu“. Jaroslav Boček kdysi zaznamenal výrok Miroslava Háka: „Celý život patří do fotografie a fotograf musí dát fotografii celý život.“ Tato slova jsou příznačná pro umělce, jehož celý život provází tvůrčí posedlost, bez jaké nelze vytvořit velké dílo. Byla to zároveň schopnost objevovat v každodenní realitě onen až sžíravě obluzující, těžko definovatelný moment, který z ní uskutečňuje něco, čemu jsme si zvykli říkat poezie, jež vytváří z díla Miroslava Háka neopakovatelně originální součást naší výtvarné kultury 20. století. € Jan Nízký

STRANA

PRŮ– VODCE SVĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství).

13 MĚST CONCENTUS MORAVIAE na téma České sny – otisky a vzpomínky 28. 5.–25. 6. 2011 Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae vám v roce 2011 nabízí možnost zasnít se, přenést se na chvíli do dětství a vzpomenout si na momenty, ve kterých se z prchavých, ale silných zážitků zformoval váš celoživotní zájem nebo budoucí směřování. Přední hudebníci ve spolupráci s dramaturgem Alešem Březinou ve velmi osobních programech osvětlí, jaké muzikální podněty rozdmýchaly jejich hudební vášeň. Tradičním hlavním cílem pořadatelů je naplnit jedinečné historické prostory festivalových měst krásnou hudbou ve vynikající interpretaci a přinést návštěvníkům nezapomenutelné zážitky. Slavnostní zahájení se uskuteční v sobotu 28. 5. v bazilice sv. Prokopa v Třebíči, památce zapsané do prestižního Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V podání Filharmonie Brno a Českého filharmonického sboru Brno pod vedením dirigenta Kaspara Zehndera zazní tři duchovní díla v nezvyklé kombinaci. Salve regina Franze Schuberta bude následována zřídka uváděnou Missou brevis Zdeňka Fibicha a slavným dílem Antonína Dvořáka Te Deum. Rájec-Jestřebí bude hostit koncert, na kterém 21. 6. vystoupí ve Slavnostním sále rájeckého zámku koncert Afflatus Quintet s klavíristou Martinem Kasíkem. Stejně jako v předchozích ročnících proběhne vedle hudebního programu také odpoledne pro rodiny s dětmi. Na nedělní odpoledne 12. 6. je do Třebíče nachystán bohatý program a tvořivé hudební dílny pro děti a rodiče. Festival bude slavnostně ukončen 25. 6. v kostele sv. Václava a sv. Anežky české v Hustopečích.

Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 s dirigentem Václavem Luksem uvedou Telemannovy koncerty pro čtvery housle a Zelenkovy Responsoria.

www.concentus-moraviae.cz

MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL KUTNÁ HORA 4. 6.–11. 6. 2011 Mezinárodní hudební festival Kutná Hora je založen na principu tvůrčí dílny. Na pozvání violoncellisty Jiřího Bárty přijíždějí každoročně počátkem června do Kutné Hory vynikající domácí a zahraniční sólisté, aby zde v průběhu jednoho týdne intenzivně zkoušeli a večer předvedli své umění při celkem devíti koncertech v rámci festivalu. Koncerty se konají v prostorách historických objektů Kutné Hory, které spoluvytvářejí úžasnou atmosféru každého z koncertů. Letos to budou chrám sv. Barbory, kaple Božího těla, Jezuitská kolej a Základní umělecká škola. Pozvání přijali například fenomenální japonský houslista Daishin Kashimoto, francouzský klarinetista Michel Raison, potřetí přijede klavírista Konstantin Lifschitz, jenž festival oficiálně zahájí Bachovým Uměním fugy. Poprvé v historii festival nabízí orchestrální koncert: Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert a Trojkoncert v podání Komorní filharmonie Pardubice. Poprvé zazní na festivalu i varhany, dílo Peterise Vaskse provede Drahomíra Matznerová.

www.mfkh.cz

37

TANEC PRAHA 6. 6.–29. 6. 2011 XXIII. Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla přiveze do ČR taneční produkce špičkové kvality a osobnosti, jejichž projekty neměli diváci v Praze dosud možnost zhlédnout. Hlavní hvězdou programu je vlámský choreograf a tanečník Sidi Larbi Cherkaoui, který spolu s tvůrčím týmem a 17 buddhistickými mnichy ze šaolinského kláštera z čínské provincie Henan vytvořil choreografii Sutra. Dalším zvučným jménem a hvězdou světové úrovně je britský tvůrce Akram Khan, který představí svou nejnovější choreografii Vertical Road.

www.tanecpraha.cz

FESTIVAL ZAKÁZANÉ HUDBY TEREZÍN 19. 6.–26. 6. 2011 Festival zakázané hudby Terezín je partnerským festivalem mezinárodního Festivalu zakázané hudby Marseille, který vznikl z iniciativy Michela Pastora, pod záštitou Rakouského konzulátu v Marseille, ve spolupráci s Kulturním rakouským fórem v Paříži a Operou v Marseille. Hlavním smyslem festivalu je připomínka významných osobností z hudební oblasti, kteří tvořili v průběhu druhé světové války. Projekt vzdává hold všem těm, jejichž talent byl umlčen zvůlí koncentračních táborů a následně mašinerií totalitních režimů. První ročník Festivalu zakázané hudby Marseille se konal v roce 2004 a po několika letech své existence se rozšířil o další partnerské země (Česko, Polsko, Rumunsko, Itálii), na jejichž území se nacházely podobné koncentrační tábory. Když

PRŮVODCE

STRANA

v roce 2006 oslovil Michele Pastore, na doporučení českého velvyslance v Paříži, občanské sdružení Česká kultura s nabídkou rozšíření francouzského festivalu do Čech, bylo rozhodnuto. Od roku 2007 započala spolupráce, jejíž výsledkem je každoroční konání Festivalu zakázané hudby Terezín. Město, ve kterém v průběhu 2. světové války zemřelo kolem 35 000 uvězněných, z nichž řada byla vynikajícími hudebními skladateli a interprety. Letošní ročník se koná ve dnech 19. 6.–26. 6. 2011. Magnetem bude 19. 6. koncert v kostele Vzkříšení Páně, na kterém zazní Klarinetový koncert Aharon Harlap a cyklus Gustava Mahlera Kindertotenlieder; večer 26. 6. bude patřit v terezínském Kulturním domě Budapešťskému smyčcovému triu. Stanice Vltava nabízí pražským posluchačům bezplatnou dopravu autobusem z Vinohradské ulice (od budovy Českého rozhlasu) v den koncertu v 16.30 hod. Místenky je potřeba předem zarezervovat na tel. 777 269 032.

aby společně souznělo místo, účinkující a publikum. Tady to funguje.“ Šestý ročník bude výjimečný představením umělců a děl spjatých s broumovským regionem. Jeden z festivalových koncertů tak například bude patřit místním rodákům, bratrům Matoušovi a Šimonovi Michalovým, houslistům působícím v USA. Festival zakončí 3. září soubor Octopus Pragensis koncertem inspirovaným hudebními materiály z archivu kláštera v Broumově. Návštěvníci se ale mohou těšit také na známé osobnosti a tělesa české klasiky, jako jsou harfistka Kateřina Englichová, hobojista Vilém Veverka, kytarista Pavel Steidl nebo mladý soubor Orbis Trio. Festivalové koncerty se konají každou prázdninovou sobotu vždy od 18.00 hodin. Výtěžek z dobrovolného vstupného je využit na péči o kostely tzv. broumovské skupiny. Mediálními partnery festivalu jsou mimo jiné Český rozhlas 3 – Vltava a Český rozhlas Hradec Králové.

www.fzht.cz

www.zapoklady.broumovsko.cz

ZA POKLADY BROUMOVSKA 2. 7.–3. 9. 2011 Krásy Broumovska začíná objevovat čím dál tím víc lidí, kteří sem nejezdí jen za odpočinkem a turistikou, ale také za kulturou. Už šestým rokem směřují milovníci hudby, hudebníci zvučných jmen i mladí talentovaní umělci do zdejších unikátních barokních kostelů, aby se stali součástí hudebního festivalu Za poklady Broumovska. Jeho letošní ročník začíná v sobotu 2. července. „Hudebních festivalů je spousta, tenhle patří mezi ty, které mají svou vlastní atmosféru a duši,“ říká festivalová dramaturgyně Tereza Kramplová. „Ne vždy se povede,

LETNÍ SLAVNOSTI STARÉ HUDBY FESTA! 22. 7.–8. 8. 2011 Sedm programů 12. ročníku Letních slavností staré hudby nabízí přehlídku typických dvorských feste i liturgických slavností. Vystřídá se v ní řada špičkových souborů i sólistů – například německý soubor Musica Fiata se sopranistkou Dorothee Mields v programu mapujícím vlivy benátské hudební kultury na dobovou produkci u dvorů ve Vídni a Drážďanech, španělský soubor Capella de Ministrers, který představí renesanční hudbu zemí aragonské

koruny, belgický vokální soubor Capilla Flamenca s duchovními kompozicemi či francouzští Les Lunaisiens, kteří nás ve spolupráci s residenčním souborem Collegium Marianum přenesou na versailleský dvůr Ludvíka XIV. K atraktivním historickým prostorám, v nichž se projekty Letních slavností již tradičně konají, přibudou letos hned tři stylově odpovídající lokace v areálu Pražského hradu – Míčovna Pražského hradu, Rudolfova Galerie a Španělský sál.

www.letnislavnosti.cz

MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL PETRA DVORSKÉHO 6. 8.–20. 8. 2011 Třináctým ročníkem pokračuje od 6. do 20. srpna 2011 v Jaroměřicích nad Rokytnou, Telči a Dalešicích Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského. Letošní ročník obrátí pozornost ke svému uměleckému patronovi, Petru Dvorskému. Jeden z nejúspěšnějších tenoristů své generace, jehož i samotný Luciano Pavarotti považoval za svého nástupce, vystupoval celý život na nejprestižnějších operních scénách světa. K významnému životnímu jubileu, které letos oslaví, mu proto 6. srpna přijedou poblahopřát jeho kolegové v čele s Ileanou Cotrubas, Soňou Ghazarian, Evou Urbanovou, Michelem Kalmandim, Petrem Mikulášem nebo jeho bratrem Jaroslavem. V dalších dvou týdnech nabídne festival koncert duchovní hudby v jaroměřickém chrámu sv. Markéty, osmičlenný slovenský orchestr Cikánski diabli a jedinečný projekt dirigenta Miloše Machka a vokálního kvarteta Q Vox nazvaný Pink Floyd Night. Poutavý

38

program přiveze do Telče Zuzana Lapčíková a její kvintet.

www.arskoncert.cz

LETNÍ LETNÁ 21. 8.–4. 9. 2011 Každý rok v létě se část parku na Letné na dohled od Pražského hradu rozzáří magickou atmosférou. Koná se zde totiž Letní Letná, jediný tuzemský festival, který systematicky uvádí nejlepší soubory tzv. nového cirkusu, uměleckého směru, jenž kombinuje cirkusové dovednosti s divadelní poezií. Program Letní Letné tvoří během čtrnácti dnů přes 90 představení: až 5x denně pohádky, večer pak pro dospělé, festivalová škola pro děti, dílny cirkusových i uměleckých dovedností, koncerty, diskuse či představení pod širým nebem. Jednou z hvězd 8. ročníku festivalu je Cirkus Cirkör. Nejslavnější skandinávský soubor nového cirkusu přiveze své nejnovější představení Wear it like a crown.

www.letniletna.cz

DÁLE DOPORUČUJEME: UNITED ISLANDS Pražský mezinárodní hudení festival, open air 23.–25. 6. 2011 www.unitedislands.cz

PROGRAM

PRO– GRAM Změna programu vyhrazena (možné změny z důvodu zařazení přímých přenosů, speciálních projektů atp.).

STRANA

VÁŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber [email protected]

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY 84. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU vysílání záznamů vystoupení v abonentním cyklu z Dvořákovy síně Rudolfina

21. 6. 20.00 (záznam z 13. 6.) Sommer: Antigona Chačaturjan: Koncert pro klavír Brahms: Symfonie č. 1 Sólista: Igor Ardašev Dirigent: Jan Kučera 28. 6. 20.00 (záznam z 20. 6.) Mozart: Koncertantní symfonie pro housle a violu Suk: Asrael Sólisté: Vlastimil Kobrle a Karel Untermüller Dirigent: Vladimír Válek

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 27. 6. 20.00 Operetní večer Johann Strauss ml.: Tanečnice Fanny Elsslerová 13. 6. Den s Antonínem Vranickým (250. výročí narození skladatele) 13. 7. Den s Arnoldem Schönbergem (50. výročí úmrtí skladatele) 7. 8. Den s Karlem Husou (90. narozeniny skladatele) 11. 8. Den s Rafaelem Kubelíkem (15. výročí úmrtí dirigenta)

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů

1. 6. 20.00 Přímý přenos z Pražského jara Gustav Mahler: Písně na Rückertovy texty Richard Strauss: Písně Sólista: Thomas Quasthoff

4. 6. 20.00 Přímý přenos závěrečného koncertu Pražského jara Mahler: Symfonie č. 6 Berlínští filharmonikové Dirigent: Simon Rattle 5. 6. 14.15 (záznam koncertu houslisty Joshui Bella z 12. 4. z Rudolfina) Brahms, Schubert, Grieg 6. 6. 20.00 (záznam z festivalu BBC Proms z 28. 8. 2010) Berg: Houslový koncert Beethoven: Symfonie č. 9 Sólistka: Lisa Batiashvili Minnesota Orchestra Dirigent: Osmo Vänskä 12. 6. 14.15 (přímý přenos z Nové Říše) Antonín Vranický: Smyčcový kvartet C dur Jan Novák: Quadricinium Fidium Beethoven: Smyčcový kvartet f moll op.95 Hraje: Epoque Quartet 13. 6. 20.00 Koncert pro Japonsko (záznam z Berlína z 29. 3.) Čajkovskij: Symfonie č. 6 Staatskapelle Berlin Dirigent: Daniel Barenboim Brahms: Symfonie č. 4 Berlínští filharmonikové Dirigent: Simon Rattle 18. 6. 15.00 Festival Mitte Europa/Uprostřed Evropy (přímý přenos zahajovacího koncertu 20. ročníku z kostela sv. Jana v Plauen v Sasku) Rejcha: Předehra C dur Janáček: Suita pro smyčce Rössler-Rosetti: Koncert pro lesní roh Beethoven: Symfonie č. 2 Sólista: Christoph Ess Pražská komorní filharmonie Dirigent: Jiří Bělohlávek 18. 6. 19.00 Koncert laureátů rozhlasové soutěže Concertino Praga (přímý přenos z Rudolfina) Bellini, Weber, Aruťunjan, Mozart

39

19. 6. 14.15 (záznam koncertu z Janáčkova máje Ostrava z 30. 5.) Bartók: Divertimento Liszt: Malédiction Mendelssohn: Kvartet a moll op. 13 Liszt –Wolf: Uherská rapsodie č. 2 Gergely Bogányi – klavír Komorní orchestr F. Liszta 22. 6. 20.00 Studio live z Ostravy Z koncertů Jeunesses Musicales 24. 6. 19.00 Koncert laureátů soutěže Concertino Praga (přímý přenos z Jindřichova Hradce) 25. 6. 16.30 (záznam z Pražského jara z 21. 5.) Bendl, Křička, Mahler aj. Zpívá: Lucie Fišer Silkenová 26. 6. 14.15 (záznam z Pražského jara z 13. 5.) Sestřih z finálového koncertu soutěže v oboru trombon 29. 6. 20.00 (přímý přenos z Festivalu Smetanova Litomyšl) Stravinskij: Pták Ohnivák Šostakovič: Symfonie č. 13 „Babi Jar“ Sólista: Peter Mikuláš Filharmonický sbor Brno Symfonický orchestr hl.m.Prahy FOK Dirigent: Zdeněk Mácal 1. 7. 19.30 (přímý přenos z Festivalu komorní hudby z Českého Krumlova) Meisl, Vičar, Lukáš Haydn, Mozart, Beethoven Hraje: Janáčkovo trio 2. 7. 16.30 (záznam z Janáčkova máje Ostrava z 31. 5.) Schumann: Sonáta pro housle a klavír Feldman: Vertical Thoughts 2 Schumann: Tři romance Cage: Nocturne Bartók: Sonáta č. 2 Isabelle Faust – housle Alexander Melnikov – klavír 3. 7. 14.15 (záznam z Pražského jara ze 16. 5.) Houslový recitál Juliana Rachlina Mozart, Brahms, Penderecki

PROGRAM

9. 7. 16.30 (záznam z Pražského jara z 31. 5.) Beethoven, Mendelssohn Hraje: Guarneri Trio 10. 7. 14.15 (záznam z Jihočeského festivalu Concertino Praga) 11. 7. 20.00 (záznam z Pražského jara ze 17. 5.) Cage, Ligeti, Reich Hraje: soubor bicích nástrojů Amadinda 13. 7. 20.00 (záznam koncertu z Kolína nad Rýnem z 8. 5.) Schönberg, Stravinskij Mahlerův komorní orchestr Sólista: Michael Barenboim Dirigent: Pierre Borlez 15. 7. 20.00 (přímý přenos zahajovacího koncertu MHF Český Krumlov) Sólista: Ramón Vargas – tenor SOČR, dirigent: Ondrej Lenárd 17. 7. 14.15 (záznam z Jihočeského festivalu Concertino Praga) 18. 7. 20.00 (záznam koncertu z MHF Český Krumlov z 16. 7.) Beethoven: Coriolan; Trojkoncert C dur Brahms: Akademická předehra; Koncert pro housle a violoncello Sólisté: Mischa Maisky a Sanghee Cheong SOČR, dirigent: Daniel Raiskin 20. 7. 20.30 (přímý přenos z Londýna z festivalu BBC Proms) Dvořák: Violoncellový koncert Smetana: Má vlast Symfonický orchestr BBC, Jiří Bělohlávek 24. 7. 14.15 (záznam z Jihočeského festivalu Concertino Praga) 31. 7. 14.15 (záznam koncertu z MHF Český Krumlov z 21. 7.) Kytarový recitál Pavla Steidla

STRANA

1. 8. 20.00 (záznam z Londýna z festivalu BBC Proms z 15. 7.) Janáček: Glagolská mše Symfonický orchestr BBC, Jiří Bělohlávek 10. 8. 18.30 (přímý přenos z Lucernského festivalu) Brahms, Wagner, Mahler Lucernský festivalový orchestr Dirigent: Claudio Abbado 14. 8. 14.15 (záznam z festivalu Smetanova Litomyšl z 2. 7.) Koncert Wihanova kvarteta 15. 8. 20.30 (přímý přenos z Londýna z festivalu BBC Proms) Čajkovskij: Labutí jezero Dirigent: Valerij Gergijev 18. 8. 21.20 (záznam z Londýna z festivalu BBC Proms ze 4. 8.) Bach: Hudební obětina Jordi Savall – viola da gamba Le Concert des Nations 20. 8. 20.00 (přímý přenos koncertu z MHF Český Krumlov) Sólista: Plácido Domingo – tenor SOČR, dirigent: Eugene Kohn 22. 8. 20.30 (přímý přenos z Londýna z festivalu BBC Proms) Liszt, Brahms Symfonický orchestr BBC, Jiří Bělohlávek 29. 8. 20.00 (záznam zahajovacího koncertu Meklenburského festivalu 10. 6. ve Wismaru) Brahms: Variace na Haydnovo téma Haydn: Violoncellový koncert C dur Dvořák: Symfonie č. 7 Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu Sólista: Li-Wei Dirigent: Jakub Hrůša

30. 8. 19.30 (přímý přenos z Baltského festivalu z Královské opery ve Stockholmu) Janáček: Věc Makropulos Mariinské divadlo z Petrohradu Dirigent: Valerij Gergijev

40

HUDEBNÍ FÓRUM S… pondělí až pátek 23.15–24.00 Sondy do tvorby 20. a 21. století připravuje redaktor a skladatel Josef Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová a další autoři orientovaní v současné a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu tvůrce a interprety a uvádějí novinky.

OPERNÍ VEČER sobota

2. 7. 20.00 (záznam EBU, Salle Métropole Lausanne) Charles Lecocq: La Fille de Mme Angot 9. 7. 20.00 (záznam EBU, Teatro Real Madrid) Kurt Weil: Vzestup a pád města Mahagony 16. 7. 19.30 (záznam EBU) P. I. Čajkovskij: Jolanta N. Rimskij-Korsakov: Kaščej nesmrtelný 23. 7. 19.00 Karl Goldmark: Královna ze Sáby 25. 7. 15.55 (přímý přenos z festivalu v Bayreuthu) Wagner: Tannhäuser 30. 7. 19.00 (záznam z festivalu v Bayreuthu z 29. 7.) Wagner: Tristan a Isolda 6. 8. 19.00 (záznam EBU, Vídeň) Gaetano Donizetti: Anna Bolena 13. 8. 20.00 (záznam EBU, Vlámská opera Gent) Jules Massenet: Hérodiade

AKADEMIE – STUDIO LIVE středa 20.00–21.45

8. 6. Jak se co dělá: Má vlast 15. 6. Concertino Praga pětačtyřicetileté 6. 7. Drážďanský Kreuzchor 27. 7. O klavírní hře s Ivanem Moravcem 3. 8. Skladatel Karel Husa 10. 8. Lucernský festival 17. 8. Slavnostní mše Hectora Berlioze pohledem Milana Slavického

30. 5.–3. 6. Hudební fórum s Vítězslavem Mikešem Lotyšská hudební současnost 6. 6.–10. 6. Hudební fórum z Ostravy s Karlem Husou 13. 6.–17. 6. Hudební fórum s Jaromírem Havlíkem Česká hudba po roce 1948 20. 6. Hudební fórum z Plzně 27. 6.–30. 6. Hudební fórum s Josefem Třeštíkem Festival soudobé hudby Contempuls 2011 4. 7.–8. 7. Hudební fórum z Ostravy 11. 7.–15. 7. Hudební fórum z Brna 25. 7.–28. 7. Hudební fórum z Plzně 1. 8.–5. 8. Hudební fórum z Ostravy s Karlem Husou

RONDO pondělí až pátek 9.00–9.30 Kritické sondy do světa kompaktních disků. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby.

1. 6. Pěvkyně Joyce DiDonato a její převleky 3. 6. Klavírní sonáty Lazara Nikolova Hraje Angela Tosheva 7. 6. Ruské legendy (Kogan, Baršaj, Rostropovič) 10. 6. Ross Edwards: Maninyas 13. 6. Vranický v zahraničních nahrávkách 14. 6. Dvořák a Panochovci 15. 6. Diva (pěvkyně DiDonato a De Niese) 16. 6. Bachovy klavírní koncerty hraje Murray Perahia 21. 6. Jitka Hosprová hraje novodobé autory 28. 6. Kubelíkův monument – Malíř Mathis Další programy a eventuální změny dle aktuálního výběru!

STRANA

PROGRAM

MATINÉ pondělí až pátek 10.15–11.30 Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů jsou hudební redaktoři stanice Vltava i některé známé hudební osobnosti. Výběr z chystaných pořadů:

30. 5.–3. 6. Matiné s Josefem Prokopem: Jak se lidstvo bavilo 13.–17. 6. Matiné s Vojtěchem Babkou 27. 6.–1. 7. Matiné s Wandou Dobrovskou 4.–8. 7. Matiné s Tomášem Černým a známými herci 18.–22. 7. Matiné s Jiřím Hlaváčem 25.–29. 7. Matiné z Ostravy 8.–12. 8. Matiné z Brna

CD LASER neděle 21.00–23.00

5., 12., a 19. 6. Na koncertech Wilhelma Furtwänglera (3/5–5/5) Live nahrávky ze 40. a 50. let 20. století Wagner, Schumann, Brahms, Beethoven, Bruckner, Hindemith ad. 26. 6. Berlínští filharmonikové a Mahlerova Druhá 3. 7. Berlínští filharmonikové a Mahlerova Desátá 10. 7. Drážďanský Kreuzchor 17. 7. Schönbergovy Písně z Gurre 7. a 14. 8. Rafael Kubelík

DUCHOVNÍ HUDBA neděle 8.00–9.00

5. 6. Duchovní hudba mezi historismem, cecilianismem a symfonismem v tvorbě Antona Brucknera (3/3) Připravil: Vít Aschenbrenner 12. 6. Slavnost Seslání Ducha svatého na habsburském vídeňském dvoře Leopolda I. Připravil: Radek Menoušek 19. 6. Slavnost Nejsvětější Trojice na dvoře saského kurfiřta a polského krále Augusta III. Připravil: Radek Menoušek

26. 6. Italská kontrafakta na chrámových kůrech Připravila: Milada Jonášová 3., 10., 17. a 24. 7. Moteta Johanna Sebastiana Bacha (1–4) 5. a 6. 7. Vrcholný středověk a renesance v Čechách (1–2) Připravil: Lukáš Matoušek 31. 7. Hudba v Kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele – redemptoristů Připravil: Stanislav Přibyl 7. 8. Známí a neznámí Felix Mendelssohn-Bertholdy Připravil: Jaroslav Tůma 14. 8. Známí a neznámí Siegfried Karg-Elert Připravil: Jaroslav Tůma 21. 8. Orlando di Lasso a duchovní hudba na dvoře bavorského vévody Připravil: Jan Baťa 28. 8. Karel Sklenička, skladatel duchovní a liturgické hudby

HUDEBNÍ PUBLICISTIKA

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY

SLOVO O HUDBĚ + POSLUCHÁRNA + DA CAPO

pondělí až pátek 13.00–13.30

LITURGICKÝ ROK

STUDIO M

sobota 7.15–8.00

neděle 7.00–7.35 | repríza sobota 1.05–1.40

čtvrtek 17.00–17.30 | repríza v sobotu 0.35–1.05 Magazín mladých muzikantů

sobota 11.00–11.30

Česká duchovní píseň šesti století Celoroční cyklus připravuje: Tomáš Slavický

MUSICA ANTIQUA čtvrtek 21.20–22.45 Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu.

2. 6. Ad monumentum venimus! (záznam provedení středověké liturgické hry Visitatio Sepulchri 19. 4. v kostele sv. Šimona a Judy v Praze) Zpívá: ženský soubor Tiburtina Ensemble. 9., 16., 23. a 30. 6. Bach a jeho duchovní okruh aneb Hudební rodina velkého Johanna Sebastiana (1–4)

úterý 17.00–17.30 | repríza ve středu 00.35–01.05 V úterním Slovu o hudbě se budou posluchači setkávat jak s dosavadním pořadem Da capo, připravovaným Lukášem Hurníkem, tak s pořady z programové řady Posluchárna Ivana Štrause.

SLOVO O HUDBĚ středa 17.00–17.30 Hudebně-publicistická půlhodinka, obvykle věnovaná aktuálním otázkám našeho i zahraničního hudebního života, přiblíží 1. června festivaly Concentus Moraviae a Kutná Hora 2011 a 8. června nabídne rozhovor s mezzosopranistkou Cecilií Bartoliovou. V letních měsících plánujeme reprízu vybraných kapitol ze vzpomínek dr. Pavla Ecksteina věnovaných pražskému i zahraničnímu hudebnímu životu od první republiky až po druhou polovinu 20. století. V druhé polovině léta pak přiblížíme např. první ročník Mezinárodního varhanního festivalu u sv. Víta, festival Musica Figurata Želiv, Letní slavnosti staré hudby, Haydnovy hudební slavnosti či nadcházející koncertní sezony velkých těles.

TRYLEK HUDEBNÍ GALERIE pondělí až pátek 13.40–15.00

PASTICCIO pondělí až sobota 12.10–12.50

PAUZA pondělí až pátek 16.30–17.00

SOUDOBÁ HUDBA pondělí až pátek 01.05–2.00

PARTITURY pondělí až neděle 6.05–6.50 | repríza druhý den 4.00–4.45

DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí 22.00–22.45

CONCERTINO PRAGA pátek 17.00–17.30

KOMORNÍ HUDBA pátek 22.00–22.45

HLASY A HLÁSKY sobota 6.55–7.15

SÓLO PRO PROMENÁDNÍ KONCERT

EUPHONIA

ODPOLEDNÍ KONCERT

sobota 13.00–14.00 V této programové řadě věnujeme ještě pozornost velkému zjevu Gustava Mahlera a stému výročí jeho úmrtí. K této příležitosti připravil nový šestidílný cyklus Ladislav Ščerbanič a budeme se s ním setkávat až do konce července. V repríze pak uvedeme několik pořadů, věnovaných hudebním osobnostem z německy mluvících zemí. A samozřejmě i zastavení na festivalech a letních kursech, probíhajících např. v Litomyšli či v Jihlavě.

sobota 16.30–17.45

TELEFONOTÉKA neděle 16.30–17.45 Živě vysílaný hudebně-publicistický pořad se soutěží o kompaktní disky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti. Pozvání přijali např. režisér Boris Kudlička, generální komisař Pražského quadriennale, který získal řadu ocenění za své působení především na zahraničních scénách, dále sopranistka Kateřina Kněžíková, mj. skvělá mozartovská interpretka, či rozhlasová režisérská legenda Petr Adler.

ZVONY neděle 12.00–12.05 | repríza v pondělí 0.00–0.05

KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle 12.10–12.50

KRÁSNÉ HLASY neděle 13.05–14.00

VÝROČÍ TÝDNE neděle 15.15–15.30 | 15.45–16.00

VARHANY neděle 10.00–10.30

KOMORNÍ KONCERT neděle 14.15–15.45

41

PROGRAM

JAZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK Vedoucí Redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar ([email protected])

JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny 9.30–10.00

PONDĚLÍ Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem ÚTERÝ střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou STŘEDA střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy ČTVRTEK střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Popjazz s Petrem Zvoníčkem PÁTEK klasický jazz uvádí Luboš Zajíček

JAZZOVÝ PODVEČER

STRANA

PÁTEK střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc SOBOTA Sladké je žít (jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz) NEDĚLE Jazzové lelkování s Alešem Bendou

Svět jiné hudby Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý.

Etnohrátky Tématické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská. neděle

EURORADIO JAZZ SEASON

Oáza

pátek 22.30–24.00 Satelitní přenosy jazzových koncertů:

Hudbu pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění střídavě uvádějí Vlastimil Marek a Jiří Mazánek.

24. 6. Záznam jazzového koncertu ze Studia A Českého rozhlasu v Praze-Karlíně z 28. 4. 2011 První část je věnována souboru Fanfán Tulipán a ve druhé se představí školní Big Band řízený Janem Hálou Účinkují: studenti Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka 29. 7. Záznam z London Jazz Festivalu 2010 Účinkují: soubory Asaf Sirkis Trio, Brass Jaw a Bobby Wellis Quartet 26. 8. Záznam koncertu mezinárodního souboru European Jazz Orchestra Koncert se uskutečnil v Turku (Finsko) 29. 4. 2011 Řídí: Jere Laukkanen Markéta Smejkalová – barytonsaxofon

17.45–18.30

PONDĚLÍ střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou ÚTERÝ střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem STŘEDA střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Na slunečné straně ulice s DJ Mobleym a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou (jen v červnu) ČTVRTEK Jazz notes Týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý, Najponk, Otakar Svoboda a Rudolf Kulka (jen v červnu)

HUDEBNÍ FÓRUM víkend 23.15–24.00 | sobota – střídavě

JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend 4.45–5.55 Střídavě z Brna, Ostravy a Prahy. V červenci a srpnu jen v neděli.

JAZZOVÝ KLUB noc ze soboty na neděli 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

NOČNÍ VLNA JAZZU každou noc 2.00–3.00 V červenci a srpnu kromě soboty.

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČAJOVNA 19.00–20.00 Hudba a styl nové generace.

MEZI DRAKEM A HADEM 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují externí autoři: Ivana Radechovská, Elena Kubičková, Jiří Mazánek, Petr Dorůžka, Inka Jurková a Anežka Chvalová.

ODPOLEDNÍ MOZAIKA pondělí–pátek 15.00–16.00 Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžkou, Kateřina Andršová, Adam Radechovský a Eliška Svobodová.

42

29. 7.–9. 8. Cecilie Sternbergová: Cesta (12 částí) 10. 8.–19. 8. Miloš Šafránek: Setkání po padesáti letech (10 částí) 20. 8.–31. 8. Karel Friedrich: Malý Evropan (12 částí)

OSUDY všední dny 11.30–12.00 | repríza následující všední den 0.05–0.35

Rozhlasové memoáry 6. 6.–17. 6. Amos Oz: Příběh o lásce a tmě (10 částí) 20. 6.–1. 7. Karel Lewit (10 částí) 4. 7.–8. 7. Dagmar Hochová (5 částí) 11. 7.–15. 7. Letokruhy – Ladislav Lakomý (5 částí) 18. 7.–22. 7. Jaro Křivohlavý (5 částí) 25. 7.–29. 7. Ivan Pop (5 částí) 1. 8.–5. 8. Karel Husa (5 částí) 8. 8.–12. 8. Bohumila Grögerová: Klikyháky paměti (5 částí) 15. 8.–19. 8. Lutobor Hlavsa (5 částí) 22. 8.–2. 9. Ivan Klíma (10 částí)

LETNÍ ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ všední dny 8.25–9.00

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA Vedoucí Literárně-dramatické redakce Hynek Pekárek ([email protected])

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně 18.30–19.00

8. 6.–17. 6. Heinrich Böll: Vlak dojel přesně (10 částí) 18. 6.–24. 6. Jiří Kratochvil: Femme Fatale (7 částí) 25. 6.–6. 7. Czeslaw Milosz: Údolí Issy (12 částí) 7. 7.–16. 7. Adolf Hermann: Mých prvních pět životů (10 částí) 17. 7.–28. 7. Nikolaj Terlecký: Curriculum vitae (12 částí)

4. 7.–15. 7. Pavel Šrut: Lichožrouti se vracejí (10 částí) 18. 7.–22. 7. Nikolaj Vasiljevič Gogol: Portrét (5 částí) 25. 7.–4. 8. Josef Škvorecký: Tankový prapor (9 částí) 5. 8.–19. 8. Karel Poláček: Muži v ofsajdu (11 částí) 22. 8.–29. 8. André Maurois: Mlčení plukovníka Brambla (6 částí) 30. 8.–2. 9. Jan Neruda: Figurky aneb Idylické úryvky ze zápisek advokátního koncipienta (4 části)

POKRAČOVÁNÍ ZA PĚT MINUT pátek 20.00–22.00

8. 7. Černý kapitán. Z pamětí amerického detektiva Léona Cliftona 22. 7. Daphne du Maurierová: Bez motivu 29. 7. Josef Škvorecký: Zákony džungle 5. 8. Dal Stivens: Kamenáč Bill

PROGRAM

12. 8. Jan Zábrana: Psovod Gerža 19. 8. Nicolas Bouvier: Návod k použití světa 26. 8. Bohumil Hrabal: Kafkárna 2. 9. Paměti komorníka císaře Františka Josefa I.

MODERNÍ POVÍDKA čtvrtek 16.00–16.30

2. 6. Ilse Aichingerová: Herodes 9. 6. Irena Dousková: Potřetí toho dne 16. 6. Heinrich Böll: Doktora Murka Sebraná učení 23. 6. Josef Škvorecký: Dokud nás smrt nerozloučí 30. 6. Thomas Bernhard: Na okraji lesa 7. 7. Emil Hakl: Jedno odpoledne 14. 7. Judith Hermannová: Kudy kam 21. 7. Milada Součková: Místopisná novela 28. 7. Milan Uhde: Občan, který navrhoval 4. 8. Horst Bienek: Pouť ke svaté Anně 11. 8. Tomáš Mazal: S maskou psa 18. 8. William Trevor: Čtyřicátá sedmá sobota 25. 8. Robert Kubánek: Noblesse oblige

POVÍDKA neděle 11.30–12.00

5. 6. Jaroslav Putík: Vídeňské botinky 12. 6. Ambrose Bierce: Nebeský jezdec 19. 6. Viktor Fischl: Trubač na šofar 26. 6. Pavel Vilikovský: Všetko, čo viem o stredoeurópánstve 3. 7. Hermann Hesse: Je to tragické 10. 7. Fráňa Šrámek: Oklamal 17. 7. Mark Twain: O strašlivém jazyce německém 24. 7. Arthur Breisky: Zpověď grafomanova 31. 7. Arthur Schnitzer: Mrtvý Gabriel 7. 8. Jiří Mucha: Vlak ve 4.10 14. 8. E. T. A. Hoffmann: Pískař 21. 8. Jan Beneš: Svoboda nechodí v rudém šatě 28. 8. Théophile Gautier: Dva herci na jednu roli

STRANA

NOČNÍ BIBLIOTÉKA neděle 1.30–2.00

5. 6. Joseph von Eichendorff: Kamkoliv kráčím... 12. 6. František Langer: Prohnaný podvodník 19. 6. Lev Nikolajevič Tolstoj: Jarní snění 26. 6. Jaroslav Hašek: Obecní volby 3. 7. Erskine Caldwell: Teplá řeka 10. 7. František Kubka: Skytský jezdec 17. 7. O´Henry: Katedra filantromatematiky 24. 7. Richard Weiner: Rovnováha 31. 7. Frank Richard Stockton: Dáma, nebo tygr? 7. 8. Jaroslav A. Urban: Stavitel lodí 14. 8. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Román v devíti dopisech 21. 8. Věroslav Mertl: Sombrero pro mého syna 28. 8. Jack London: Obrázky

SCHŮZKY S LITERATUROU neděle 20.00–21.00

5. 6. A jednu generaci pozhasínali jako světla (Jan Zábrana) 12. 6. Kulhavý poutník aneb Dobré dílo Josefa Floriana 19. 6. Petr Kabeš 26. 6. Amelie Posse-Brázdová neboli „Viking“ 3. 7. Absurdní metafyzika naděje Ernesta Sabata 10. 7. Bermudským trojúhelníkem Přelouče 17. 7. Giovanni Verga: Pastýř Jeli 24. 7. Symfonie XX. století 31. 7. Psáno do písku (Hermann Hesse) 7. 8. Z českého luhu i háje. Život a dílo skladatele Fráni Kamenického. 14. 8. Vzpomínky na pařížské vězení Santé 21. 8. Ivan Diviš: Jedna loď 28. 8. V kotli kamenné lokomotivy aneb Hašek jako průvodčí cizinců

SOUZVUK neděle 9.00–10.00

5. 6. Jan Zrzavý: Útěcha duše 12. 6. Anna Blažíčková: Psí víno

19. 6. Pierre Reverdy: Chuť skutečna 26. 6. Ilse Aichingerová: Vratké příčky 3. 7. Albert Šenoa: Pád Benátek 10. 7. Antonín Sova: Zem polštář je mi pod hlavou 17. 7. Ráj a peklo lásky ve španělských zpěvnících z 15. století 24. 7. Věra Provazníková: Vladimíru Holanovi 31. 7. Paul Cézanne: Právě míjí jedna vteřina světa 7. 8. Bohumila Grögerová: Rukopis 14. 8. Stanislav Vodička: Čas šumí 21. 8. Jaromír Zelenka: Dlouhoves 28. 8. Jiří Orten: Matce

SVĚT POEZIE sobota 22.45–23.00

4. 6. Hilde Dominová: A jsou krásnější básně, které nenapíši 11. 6. Josef Rosenzweig-Moir: Jsem tichý poeta 18. 6. Břetislav Ditrych: Šumava 25. 6. B. I. Antonyč: Dům za hvězdou 2. 7. Jana Štroblová: Lament 9. 7. Wolf Biermann: Balada o pruském Ikarovi 16. 7. Jan Vladislav: Příběhy 23. 7. Michele Ranchetti: Mluv, neměj strach 30. 7. Doris Rungeová: Šetřit slova 6. 8. Šin Šalom: Pohár žízně 13. 8. Miloš Vodička: V Labské ulici 20. 8. Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki: Šnečku šnečku vystrč růžky 27. 8. Co jsme my lidé... (německá barokní poezie)

7. 8. Karel Toman: Srpen 14. 8. Jan M. Tomeš: Umírající stromy 21. 8. Kazimierz Wierzyński: Na smrt Jana Palacha 28. 8. Jiří Orten: Kam se nesmí

SNY neděle 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů.

5. 6. Jaroslav Kolman Cassius 12. 6. Sigmund Freud 19. 6. Julie Svobodová 26. 6. Julio Cortázar 3. 7. Karel Malich 10. 7. Wislawa Szymborská 17. 7. Sen Robinsona Crusoe z románu Daniela Defoa 24. 7. Jaroslav Vrchlický 31. 7. Jindřich Heisler 7. 8. Věra Jirousová 14. 8. Jan Weiss II. 21. 8. Josef Hiršal 28. 8. Velemir Chlebnikov

ETICKÁ KNIHOVNA sobota 1.40–2.00

4. 6. Jean-Marie Guyau: O lásce, odvaze a víře 11. 6. Josef Hejduk: Fragmenty o životě 18. 6. Josef Čapek: O srdci člověka 25. 6. Karel Jaspers: O vině 2. 7. Pierre Teilhard de Chardin: Chuť žít

PSÁNO KURZÍVOU všední dny 10.00–10.15 Úvahy a fejetony.

SLADKÉ JE ŽÍT NEDĚLNÍ VERŠE 12.05–12.10

5. 6. František Daniel Merth: Červen 12. 6. Franz Werfel: Nedělní výlet v dětství 19. 6. František Gellner: Přetékající pohár 26. 6. William Wordsworth: Narcisy 3. 7. František Hrubín: Neděle u vody 10. 7. Czeslaw Milosz: Lidské příběhy 17. 7. Jiří Wolker: Neděle 24. 7. Nikolaj Gumiljov: Dětství 31. 7. Carl Sandburg: Ve vysoké trávě

43

sobota 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.

POEZIE všední dny 13.30–13.40

STRÁNKY NA DOBROU NOC denně 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz.

PROGRAM

FONOGRAMY pátek 16.00–16.30 Návraty po stopách zvuku.

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý 21.30

7. 6. Mariannick Bellot: Akvárium 14. 6. Bohumila Grögerová: Už jenom dýchat 21. 6. Eugène Ionesco: Nosorožec 28. 6. Tomáš Zmeškal: Oblastní muzeum 5. 7. Josef Knap: Réva na zdi 12. 7. Milan Uhde: Zjasněná noc 19. 7. José Pliya: Maska Siky 26. 7. Petr Pýcha-Jaroslav Rudiš: Lidojedi 2. 8. Arnošt Goldflam: Případ Bedřicha Samky 9. 8. Zoltán Egressy: Šťovík, pečené brambory 16. 8. Jaroslav Dušek: Narozeniny 23. 8. Bogdan Trojak: Češi

HRA PRO TENTO VEČER

STRANA

25. 6. Friedrich Schiller: Marie Stuartovna 2. 7. Franz Grillparzer: Vlna moře a lásky 9. 7. William Shakespeare: Othello 16. 7. Hans Sachs: Z moudrostí ševce Hanse Sachse 23. 7. Gotthold Ephraim Lessing: Mína z Barnhelmu 30. 7. Johann Nepomuk Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus 6. 8. Gotthold Ephraim Lessing: Mladý učenec 13. 8. Johann Nepomuk Nestroy: Talisman 20. 8. Ödön von Horváth: Figarův rozvod 27. 8. Johann Nepomuk Nestroy: Náčelník Večerní Vánek

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle 10.30

5. 6.–26. 6. 3. 7.–28. 8. (1.–9. část)

Jan Vedral: Xaver (4.–7. část) Boleslaw Prus: Faraon

čtvrtek 20.00

2. 6. George S. Kaufman: Velice tichý poplach Alfréd Probst: Volské oko 9. 6. Voltaire: Candide aneb Optimismus 16. 6. David Drábek: Vykřičené domy 23. 6. Marie Říhová: Kdo je Karel Gordon? 30. 6. Raymond Chandler: Čmuchal se špatnou pověstí 7. 7. Oldřich Daněk: Rozhovor v Delfách 14. 7. Jean-Claude Brisville: Večeře 21. 7. Roman Císař: Voda dní 28. 7. Ivan Bunin: V temné aleji 4. 8. Antonín Jirotka: Toulavý strýc 11. 8. Jan Vaněk: Úsměv psa 18. 8. Jost Nickel: Bílý komár 25. 8. Roman Ráž: Vymahač

DIVADLO SVĚT

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ

Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected]) Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen ([email protected])

sobota 14.00

4. 6. Friedrich Schiller: Loupežníci 11. 6. Friedrich Schiller: Úklady a láska 18. 6. Friedrich Schiller: Parazit

sobota 16.00 | repríza pátek 00.35 Galerií shakespearovských postav provází Martin Hilský.

ČAJOVNA poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace.

ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY

PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN

všední dny v 6.00, 7.00, 8.00, 12.00, 15.00 a 17.30 | přehled hlavních událostí také v 10.15, 13.30, 16.30 a v 19 hodin

ŘEČ VĚCÍ

MOZAIKA pondělí až pátek 7.00–9.00, 15.00–16.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte. V červenci a srpnu skončí ranní vydání Mozaiky v 8.25 a poslední půlhodina bude již tradičně věnována Výletům s Vltavou, letnímu rozhlasovému putování po zajímavých místech naší vlasti. Od 8.25 do 9.00 jste zváni k poslechu Letní četby na pokračování.

každá druhá sobota v měsíci 16.00–16.30 Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma a Jaroslava Haladová.

DIVADLO SVĚT každá druhá sobota v měsíci 16.00–16.30 Galerií shakespearovských postav provází Martin Hilský.

RADIODOKUMENT středa 21.45

úterý 16.00–16.30 | repríza pondělí 0.35–1.05 Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.

1. 6. Tomáš Černý: Ralsko – světadíl dočasnosti 8. 6. Vilém Faltýnek: Vyhlazení paměti 15. 6. Pavel Hlavatý: Maxim Gorkij – smrt kolísavého intelektuála 22. 6. Gabriela Albrechtová: Pápěří 29. 6. Eva Nachmilnerová: Čistý řez 6. 7. Vladimíra Bezdíčková: Polámal se mraveneček 13. 7. Milena Štráfeldová: Klíč visí na zápraží 19. 7. (mimořádně úterý) Ondřej Vaculík: Spisovatel jako svědomí národa 27. 7. Jindra Jarošová: Téma – Theodor Novák 3. 8. Jiří Kamen: Bytosti zvané houby I. 10. 8. Jiří Kamen: Bytosti zvané houby II. 17. 8. Jakub Šiška: Dobrá voda pátera Bonfilia 24. 8. Gabriela Albrechtová: Pohlednice z minulého století 31. 8. Ondřej Vaculík: Co je osobní a co je všeobecné

HISTORICKÝ KLUB

RADIOATELIÉR

středa 16.00–16.30 Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Eliška Závodná.

sobota 00.05

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota 8.00–11.00 Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Blanka Stárková a Jiří Kamen.

KRITICKÝ KLUB pondělí 16.00–16.30 | repríza čtvrtek 0.35–1.05 Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři: Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Bibiana Beňová, Tomáš Dimter, Václav Jamek, Eva Beránková a další.

FILMOVÝ TÝDENÍK

ZPRAVODAJSTVÍ A PUBLICISTIKA, DOKUMENTY

44

VLTAVSKÝ POLEDNÍK sobota 11.30–12.00 Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška Závodná.

4. 6. Jose Iges, Concha Jerez: Daily Soundscapes 11. 6. Eric La Casa: Les Pierres du seuil, part 5 18. 6. Gurun, Gurun 25. 6. PremEdice – Jiří Kadeřábek: Přichází bouře 2. 7. Kenneth Achley, John Bischoff: Evropské koncertní turné

PROGRAM

EURO JAZZ DENNÍ PROGRAM jazz.rozhlas.cz

STRANA

PONDĚLÍ

ČTVRTEK

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina evropského jazzu 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Future Shock 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23:00 – 24:00 Modern Mainstream

ÚTERÝ

PÁTEK

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina českého jazzu 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 ‚Round Bop 19.00–24.00 Modern Mainstream

STŘEDA 0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–16.00 Modern and Experimental 16.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina free jazzu a experimentální hudby 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

SOBOTA 0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–9.00 Modern Mainstream 9.00–10.00 Mostly Bop 10.00–14.00 Modern Mainstream 14.00–15.00 ‚Round Bop 15.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina jazzrocku a funku 19.00–20.00 Modern Mainstream 20.00–21.00 Jazz Club 21.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

NEDĚLE 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental

45

3.00–9.00 Modern Mainstream 9.00–10.00 Mostly Bop 10.00–14.00 Modern Mainstream 14.00–15.00 Odpolední swing 15.00–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Experimental 18.00–19.00 Popjazz hour 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

POPIS BLOKŮ MODERN MAINSTREAM Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. MODERN AND EXPERIMENTAL Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. EXPERIMENTAL Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. MOSTLY BOP Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. HODINA EVROPSKÉHO JAZZU Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každé pondělí z jiné země jen na Euro Jazzu. HODINA ČESKÉHO JAZZU Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů. HODINA FREE JAZZU A EXPERIMENTÁLNÍ HUDBY Pouze free jazz a související

žánry každou středu od šesti. FUTURE SHOCK Nu-jazz, e-jazz, acidjazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. ‚ROUND BOP Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. HODINA JAZZROCKU A FUNKU Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. JAZZ CLUB Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů. ODPOLEDNÍ SWING Just swing! Ta pravá hudba pro nedělní odpoledne. POPJAZZ HOUR Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

KLUB

STRANA

PRO PŘÁTELE A ČLENY KLUBU VLTAVA ROK NĚMECKÉHO JAZYKA POKRAČUJE. V červenci, srpnu a září se v karlínském studiu nesejdeme, až v říjnu, jako vždycky první čtvrtek v měsíci – tedy 6. října v 19.00 hodin. A naladíme se tak trochu „ve tříčtvrtečním rytmu“. Společně s historičkou všedního dne Pavlou Vošahlíkovou se vypravíme – alespoň virtuálně – do Vídně. Té dnešní i historické. Když Vídeň tančila valčík, tančila ho i Praha. A nejenom to. O tom, co všechno provázelo tehdejší všední den v obou městech, hovoří mnoho pojmů, které přetrvávají do dneška. Do určité míry dokonce typizují Vídeň i Prahu. Když Vídeň s Prahou začínaly tančit valčík, žilo rakouské mocnářství i jinými problémy. Bylo tehdy vlastně tvůrcem evropské politiky. Ve Vídni se konal ponapoleonský kongres. Vídeň žila kongresem a kongres tančil valčík. Ale také se pila káva, rokovalo se v kavárnách, kterých v té době bylo ve Vídni už téměř padesát. Káva, kavárna a politika – to samozřejmě souviselo. Kde lépe rokovat než u šálku

kávy? A tak se rodí další legenda – vídeňská kavárna. „Ve Vídni jsou čtyři minulé časy: souminulost, minulost, předminulost a doba rozkvětu“, poznamenal před nějakou dobou Hans Weigel, jeden z posledních (i když - kdo ví?) kavárenských literátů ve Vídni. Debaty a legendy o umírání – i vídeňských kaváren – patří do Vídně i k Vídni jako celá řada dalších paradoxů. Vídeňská kavárna však podle názoru dnešních Vídeňáků žije, protože se ve světě zatím neobjevilo nic praktičtějšího než právě ta „jejich“ kavárna, střižená přesně podle jejich potřeb. Je ve Vídni všudypřítomná. Vídeň je zkrátka a dobře pozoruhodný mix minulosti a současnosti – proto se tam při našich setkáních budeme pravidelně vracet. V Historických klubech i ve Vltavském poledníku.

KLUB VLTAVA

klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.

Eliška Závodná Setkání členů Klubu Vltava 6. října 2011 od 19.00 hod. Studio A Hybešova 10, Praha 8



Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Česky rozhlas 3 – Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.







Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje

Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům

46

ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA NOVĚ TAKÉ NA FACEBOOKU PŘIPOJTE SE K NÁM!

www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

NALAĎTE SI… ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO — 102 | BRNO-MĚSTO — 90,4 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 96,8 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 | PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36

ještě intenzivnějši kontakt s aktualním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.



Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www strankách Klubu.



Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290Kč (obdržíte průkazy

člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).



Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

Klub Vltava, Český rozhlas 3 – Vltava Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 informační linka Klubu Vltava tel.: +420 221 552 686 nebo +420 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

PART– NEŘI KLUBU VLTAVA Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava. Aktuální nabídku sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

STRANA

HUDBA ČESKÁ FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA S. R. O. 20% sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: 274 772 697 www.pko.cz, [email protected] SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky. Cena vstupenky po slevě 50Kč. Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 socr.rozhlas.cz, [email protected] ČESKÁ KULTURA S.O. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Houskova 1876, 413 01 Roudnice nad Labem tel: 606 269 016, 777 269 032 www.ceske-kulturni-slavnosti.cz [email protected], [email protected] Pro členy Klubu Vltava je zajištěna bezplatná doprava autobusem na koncerty Festivalu zakázané hudby Terezín (19.–26. 6. 2011). Odjezd v den konání koncertu v 16.30 hod. od budovy Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2. Nutná rezervace na tel. 777 269 032, 221 552 677. Bližší informace na www.fzht.cz. COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel cyklu koncertů Letní slavnosti staré hudby 10% sleva z ceny vstupného. Melantrichova 971/19, 110 00 Praha 1 tel.: 224 229 462, 731 448 346 www.collegiummarianum.cz, [email protected]

ARS/KONCERT, SPOL. S R. O. Pořadatel Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského sleva 30% z ceny vstupného Hybešova 29, 602 00 Brno tel.: +420 543 420 951 www.arskoncert.cz, [email protected] Která významná česká sopranistka zahájí 13. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského? Autor první správné odpovědi získává dvě vstupenky na zahajovací galakoncert 6. srpna 2011 v Jaroměřicích nad Rokytnou.

DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO Opera Národního divadla Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20% slevou na následující tituly: — S. Beckett: ČEKÁNÍ NA GODOTA 7. 6. v 19.00 hod. Nová scéna — B. Friel: LISTY DUVĚRNÉ Leoše Janáčka 7. 6. v 19.00 hod. Divadlo Kolowrat — W. Shakespeare: ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY 16. 6. v 19.00 hod. Národní divadlo — T. Letts: SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ 20. 6. v 19.00 hod. Stavovské divadlo Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: 224 901 419 www.narodni-divadlo.cz, [email protected] NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem

47

Dvořákova 11, 657 70 Brno tel.: 542 158 111 www.ndbrno.cz, [email protected]. DIVADLO KOMEDIE 20% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem Jungmannova 1, 110 00 Praha 1 tel.: 224 222 734 www.prakomdiv.cz, [email protected] DIVADLO VIOLA až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz DIVADLO NABLÍZKO 20% sleva z ceny vstupného V sezoně 2010/11 pravidelně v divadle Komedie. tel. rezervace: 777 929 099 www.nablizko.cz, [email protected] DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) www.divadloponec.cz, [email protected] MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 771 11 Olomouc tel.: 585 223 533 (předprodej vstupenek) www.moravskedivadlo.cz, [email protected]

VÝTVARNÉ UMĚNÍ GALERIE RUDOLFINUM Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) www.galerierudolfinum.cz, [email protected] Aktuální výstava Já, bezesporu (do 14. 8. 2011).

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

GASK / Galerie Středočeského kraje 50% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy. Barborská 51–53, 284 01 Kutná Hora tel.: 725 607 388 (sekretariát), 725 377 433 (pokladna) www.gask.cz, [email protected] GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20% sleva ze vstupného na aktuální výstavy. Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám.1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného. Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected] ARS VIVA cesty za uměním Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 www.arsviva.cz, [email protected]

KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1

STRANA

tel.: 224 227 452 www.franzkafka-soc.cz, [email protected]

Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 www.jirijosek.com, [email protected]

RADIOSERVIS, A. S. Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Jeseniova 36, 130 00 Praha 3 tel.: 222 713 037, 221 551 384 [email protected] 10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 13, Praha 2 tel.: 222 254 480

NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166 [email protected]

A2 KULTURNÍ TÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2 tel.: 222 510 227 www.tydenikA2.cz SANQUI S Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu. 30% sleva na roční předplatné a hodnotný dárek pro každého předplatitele (cena zvýhodněného ročního předplatného činí 553Kč, s předplatným získáte klubovou kartu nabízející slevy v knihkupectvích, galeriích, divadlech i třeba relaxačních centrech). Při objednávce udávejte kód Vltava. Více informací najdete na www.sanquis.cz OPERA PLUS Internet magazine www.operaplus.cz, [email protected] NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30% sleva z ceny knih

NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378 www.carpe.cz, [email protected] LIBRI, SPOL. S. R. O. 15% sleva z ceny knih Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 613 113, fax: 251 611 013 www.libri.cz, [email protected] Ve kterém městě se narodil Vladimír Socha, autor knihy Encyklopedie dinosaurů ve světle nejnovějších objevů? První tři výherci získají uvedenou knihu.

ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 www.zaket.cz, [email protected] NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, SPOL. S R. O. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno

Omluva: v čísle 1/11 vltavského čtvrtletníku jsme chybně uvedli popisek k fotce na straně 24 – správně je Marek Epstein a Petr Mančal. MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava – XVI. ročník, číslo 2, červen 2011–srpen 2011 Vychází 4× ročně. Evidenční číslo MK ČR E 14038. – Šéfredaktor: Luboš Stehlík – Redakce: Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Colmo, www.colmo.cz – Tisk: Tiskárna Macík, s. r. o. – Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. – Český rozhlas 3 – Vltava, šéfredaktor stanice Lukáš Hurník – Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 552 677 – vltava.rozhlas.cz – e-mail: [email protected]

48

tel./fax: 542 213 221 www.atlantis-brno.cz, [email protected] NAKLADATELSTVÍ BASET až 15% procent sleva na vybrané publikace redakce: Sokolská 66, 120 00 Praha 2-Nové Město, tel.:244 402 705 expedice-prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 www.baset.cz, [email protected] MLADÁ FRONTA A.S. 20% sleva z ceny knih. Při objednávce nad 600Kč balné a poštovné zdarma. Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4-Modřany Objednávky: [email protected] tel: 225 347 313 www.kniha.cz, www.mf.cz Ježíš z Nazaretu, ústřední postava křesťanství, se narodil v době vlády prvního římského císaře. Jak zní jeho jméno? Autor první správné odpovědi získá encyklopedii světových osobností od prehistorie po současnost HYBATELÉ DĚJIN.

NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 20% sleva z ceny knih redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 tel. a fax: 224 922 422 http://labyrint.net, [email protected] NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel: 257 211 257 www.titanic.n.cz, [email protected] Členské výhody Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686 nebo pište na e-mailovou adresu [email protected]. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

Nové internetové rádio Českého rozhlasu

Poslouchejte JAZZ 24 hodin denně!

13. 6. 8.25 hodin P. ŠRUT: LICHOŽROUTI SE VRACEJÍ

od 4. 7.

Hudební pocta skladateli, od jehož narození uplyne 250 let.

26. 7. 20.00 hodin DAPHNE DU MAURIEROVÁ: BEZ MOTIVU

22. 7.

Další příběhy žroutů ponožek – letní četba pro celou rodinu!

DEN S ANTONÍNEM VRANICKÝM

PROGRAMOVÉ TIPY STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA

4. 6. 20.00 hodin PŘÍMÝ PŘENOS ZÁVĚREČNÉHO KONCERTU PRAŽSKÉHO JARA Berlínští filharmonikové se svým šéfdirigentem Sirem Simonem Rattlem hrají Šestou symfonii Gustava Mahlera.

21.30 hodin P. PÍCHA – J. RUDIŠ: LIDOJEDI Další premiéra cyklu Vinohradská dvanáctka. Proslulá detektivní povídka v Pokračování za pět minut.

7. 8. DEN S KARLEM HUSOU K 90. narozeninám skladatele.

15. 7. a 20. 8. 20.00 hodin TENORISTÉ VARGAS A DOMINGO V ČESKÉM KRUMLOVĚ Přímé přenosy koncertů z mezinárodního hudebního festivalu.