Občasník 70. oddílu Zálesák
č.11
zalesak.skauting.cz
2002
Šlapeme na Čoubák
9. dne měsíce hladu, zapsala Gábina a Milan První “běžný” výlet roku 2002 se konal 9. února. Výlet měl před sebou jeden doplňkový úkol a to prohlédnout si možné tábořiště pro tenhle rok. Ráno před osmou se nás sešlo na vlakovém nádraží 13. Ze Svišťů šel Petr, Michal, Pavel, Pejťa a dočasně doma omilostněná Lucka, ze Sov Lukáš, Martin ml. a Zuzka, z Káňat Marek a Martin a z vedení Milan, David a Gábina. Jako by ta třináctka předznamenávala potíže. Hned odjezd vlaku byl půl hodiny zpožděný. I tak jsme do Mladotic, zastávky dorazili v pořádku a mohli vyrazit proti proudu Střely směrem k Oblátku, kde jsme trávili poslední Zálesácké vánoce. Velký kus cesty už ti, kdo byli na Zálesáckých vánocích 2001, znali. Kousek po silnici, okolo rekreačního střediska, přes louku a lesíkem a najednou jsme stáli u domu, který se na břeh Střely a mezi lesy vůbec nehodí. No, vlastně se mezi námi rozhořel spor. Holky němě žasly, jak je to krásný a jak by to taky chtěly, a my s rozumem usoudili, že toho, kdo tu takovou hrůzu povolil a postavil, by měli zavřít. Ne že by “domek”, kterému určitě vlastník říká “chata”, vypadal úplně tragicky, ale přežít by se dal, kdyby tak stál na okraji města. I tak jsme se tu zastavili. Něco jsme pojedli a pak se podle vzoru prvních amerických osadníků jali ohraničovat své území. Pod kamennými oblouky měl totiž majitel složená polínka. A tak jsme je drancovali ven, běhali a snažili se v limitu složit co největší uzavřený obdélník. Ale abyste si nemysleli něco o vandalech, zase jsme polínka vrátili. Pak jsme si ještě dali chvilku sprchování (majitel měl vypuštěný bazén s posuvnou střechou, na které byly vysrážené kapky, a tak když někdo slezl dolů a někdo jiný klepl do střechy, tak ...), David si pokecal s žábama (malejma čtyřnohejma, ale prej se mu zdály jako lepší společnost než my) na břehu Střely a šlo se dál. Jako vždycky čas utíkal hrozně rychle. Stejně je zvláštní, že dokážeme skoro vždycky vyplácat polovinu Tak už táhněte … času na čtvrtinu cesty a pak máme honičku. Takže čas utíkal a někteří začínali mít pocit, že by se mohlo sníst něco většího. Řekli jsme si, že na Oblátku bychom si mohli sednout, využít tamní ohniště, něco opéct a vůbec si zahrát na oběd. To první a čtvrté vyšlo, ovšem dělat oheň v něčem tak mokrém a hnusném, to tedy opravdu ne. Místo toho, jsme (tedy vedle jídla) vytáhli lana a někteří začali přemýšlet, jak že se dělá ta provazová lávka. Nakonec se na ní podílel skoro všichni i přelézali skoro všichni. Zvláště pro mini Martina a Marka to byla nová zkušenost, která se jim evidentně moc líbila. Pro další cestu jsme měli 2 varianty. Buď jít do kopce po značené cestě nebo to zkusit po břehu proti proudu Střely s rizikem přelézání nebo oblézání nějaké té skály. Riziko se naplnilo. Bohužel, skála nebyla tak malá, jak “někteří” naivně čekali, ale přelézt se dala. Na skále také došlo k jedné zajímavosti. Milan šel poslední s mini Martinem, aby ho jistil (přece jen pád dolů by nebyl asi nejlepší). Jenže v jedné chvíli mu ruplo v koleni a už se volalo o pomoc. A tak se pro Martina vrátil Lukáš a Milanovi pomáhal se skály dolů David. Říkal, že to byl neodolatelný zážitek, když mu Milan visel na ruce plnou vahou (své osobnosti, samozřejmě !!!). Netrvalo dlouho a před námi se objevil soutok Střely s Manětínským potokem a kousek od něj Čoubův mlýn. Tady poblíž bylo místo, kvůli kterému jsme se vlastně vydali na výlet právě do těchhle míst. V cípu lesa tu již několik let táboří skauti z Holýšova a byli ochotni nám místo na letošní rok půjčit. Přešli jsme kolem mlýna s dvěma zuřivými psi (které někteří komici ještě dráždili –
zajímalo by mne, co by dělali, kdyby se některému z nich podařilo vyhecovat se tak, že by se mu podařilo dostat se přes plot) a za mírným ohybem začali hledat to skvělé místo (jak nám to šéf holýšovských líčil). Pak jsme to našli a mysleli si , že si z nás někdo vystřelil. Uzoučká nudle na břehu řeky, kde se nedá pořádně postavit tábor, o nějakém hřišti už by vůbec nemohla být řeč. Obešli jsme ještě okolí, abychom se ujistili, že to správné místo opravdu není někde vedle. Nebylo. Tím bylo v podstatě rozhodnuto, že tu neodolatelnou nabídku nevyužijeme. Pohled na hodinky nám prozradil, že poměr kilometrů a hodin se začíná dostávat do nepříjemných hodnot. Protože Milan po skalním výstupu úspěšně předstíral kulhání a jeho rychlost nebyla právě největší, dohodli jsme se na rozdělení výpravy. Milan předal mapu Davidovi a Gábině s tím, že buď dokulhá na autobus včas anebo ne. Ještě než se naše cesty definitivně rozdělili, narazili jsme na staršího pána, který cosi vyměřoval. Větší část výpravy pozdravila a šla dál. Jen Milan se neprozřetelně zastavil a zeptal se pána, co to dělá. Načež dostal delší přednášku o bunkrech, systémech opevnění a dalších zajímavostech. Málem se nedokázal utrhnout a ostatní mezitím zmizeli v dáli. Pak mu začaly dostihy a souboj s bolavou nohou na závěrečných kilometrech. Hned po tom, co se od nás Milan odpojil, respektive zůstal kulhat za námi, jsme se vydali dál. Měli jsme možnost si vybrat ze dvou cest. Lukáš tvrdil (všechno na něj svedem, vlastně za všechno může Lukáš), že jednu z těch cest zná, tak jsme dali na jeho rady a to jsme ale neměli. Šli jsme podél Lučního potoka, ale nebyla to cesta jen tak normální. Na zimní období to byla cesta dost nenormální, jelikož jsme museli brodit. Kdyby jsme brodili jednou, tak by to bylo v pohodě. Ale nám to nedalo a museli jsme přeskakovat v jednom kuse. Občas si někdo utrousil drobíček vody do botičky nebo se pocákal a při nejlepším pocákal ostatní. Někdo taky zvládnul hodit cizí batůžek těsně na druhý břeh a on se šikovně skutálel do vodičky. Tak měla Pejťa mokrý batůžek a Gábina špatné svědomí, ale její batůžek to vlastně nebyl, takže není co řešit ☺ Cestou nás měl Lukáš dovést k jeskyni a opravdu jsme ji našli. Byla velice malá, byla v ní tma a asi tak v polovině na nás čekala louže, takže se dál nešlo a při zpáteční cestě se několika jedincům podařilo se praštit o nízký strop do hlavy. Ale nemusíme se bát, protože to žádné následky zanechat nemohlo. Naposledy jsme se přebrodili – už snad po desáté a tentokrát jsme si na to sundali ponožky. Za chvilku jsme vylezli do nejbližší vesničky Brdo a na rozcestí jsme zjistili, že nám zbývají ještě 3 km a kupodivu jen půl hodiny. Tak jsme museli střídat dlouhý běh s krátkou chůzí a vydechováním. Byl to docela náročný kus cesty a ještě celý po silnici. Konečně jsme se dostali do Manětína, ale nevěděli jsme, kde se nalézá zastávka. Šla kolem nás nějaká babča a ptala se, odkud jsme. Tak jsme jí pověděli, že z Plzně. Gábina se jí zeptala, jestli by nám nemohla ukázat, kudy k autobusové zastávce, ale paní byla asi trochu nahluchlá a naši otázku ignorovala. Šli jsme teda dál a konečně se před námi rýsovala zastávka. Milan na ní už kupodivu byl. Šel totiž kratší Pilní jak mravenečci cestou, ale zase neviděl jeskyni a ten poslední běh by mu taky vůbec neuškodil ☺. Asi za 5 – 10 minut nám přijel autobus. Autobusák si myslel, že je Gábině pod 15 let, a tak mohla mít poloviční jízdné. V autobuse jsme se podělili o svoje poslední zbytky pití a jídla a za chvilku jsme dorazili do Plzně. Cestou si někteří plnili něco do stezek a jiní prostě jenom kecali. Na autobusáku jsme se hezky rozloučili a šli po namáhavém dni spinkat domů. Bodové výsledky: no, vlastně skoro žádné nebyly. Sice jsme bodovali ohraničování území, ale pak už vlastně nic. To se občas stává.
Výprava za Pňovany
16. dne měsíce vran, zapsala Alice V 6:00 na Hlavním vlakovém nádraží jsme se sešli: Boža, Gábina, Pejťa, Michal, Kuba, Lukáš, Petr, já, Jana, Káťa, Pavel, Martin ml. a Martin ze středeční schůzky (PIKO). Boža koupil společnou jízdenku a šli jsme na rychlíka. Zalezli jsme do kupíček a jeli až k osudné zastávce „Pňovany“. Zalezli jsme do lesa a já, Jana, Pejťa a Káťa jsme si povídali příběhy z VĚŘTE – NEVĚŘTE; ostatní šli daleko vepředu. Došli jsme k mostu a všimli jsme si nákresu rozpláclého člověka na sloupu – asi spáchal sebevraždu!? Gábina a Boža slyšeli vlak a tak se v rychlosti most vylidnil a lokálka přejela. Na druhé zastávce jsme si vyndali nože a ořezali noži do bíla malé klacíUrvěte si kousek, zejtra už nebude … ky a rozdělili jsme se na dvě skupiny: 1. Petr, Michal, Pavel, já, Jana, Piko a 2. Pejťa, Káťa, Lukáš, Kuba, Martin ml. Měli jsme je odhodit, aby si toho druhá skupina nevšimla a nenašla ho. Došli jsme k mostu. Pod ním bylo bahno a Káťa se do něho zabořila. Doplazili jsme se na druhou stranu a šli jsme dál. Dohodli jsme se na jídlo a tak jsme zastavili a rozdělali oheň. Pak byla hra. Byli jsme opět dvě stálé skupiny. Měli jsme polovinu lesa a úkolem – žádný nevyplýval! Kuba potkal i divočáka. Ke konci hry jsme Pejťa, já a Jana byly zajatci. A zpět na cestu. Udělali jsme si okruh a vyšli u mostu. Došli jsme na paseku, kde jsme hráli zelí – zajíc – vlk. Zelí sedělo. Vlk honil zajíce. Zajíc si sedal za zelí. Zelí se měnilo ve vlka a vlk v zajíce. A taky HUTUTUTU, ale to už znáte. A taky kámen – nůžky – papír (HOMO – HOMO – HOMO). O kus dále měli kluci udělat provazovou lávku. Sundali ji a hopky do kopce. Měli jsme ještě 45 minut a tak jsme se zastavili na louce a hráli zase zajíce. Zastávka od nás byla 5 minut. A tak jsme šli a šli už k zastávce. Přijel vlak. My se naložili a hurá do Plzně. Na nádraží v 18:00 jsme se rozešli. Kdo nebyl na výletě přišel ještě o • • • • • • •
frontu na Arnýho čokoládku, která se zvrhla ve valnou hromadu, vespod s oblíbencem super-extra-turbomachrem divokou šiškovou přestřelku, při které Gábina chytala šišky okem zasypávání Pejťi jehličím a hlínou v podání Petra, z jakého důvodu – to už nevím zajímavou hru vymyšlenou kolektivem autorů na místě, při které se asi hodinu vytyčovalo území přecházení lávky po tenké kládě (bez jediného koupálisty) akční hutututu aneb zeptejte se Gábiny, jak dlouho nemohla hnout ramenem totálně vyčerpávající zelí, když jsme zavedli 3 dvojice vlk – zajíc, že nám plíce nestíhaly
… a spoustu další legrace A koho zajímají body z výletu, tak visely na nástěnce ☺
Bobule !!!
I ti nejlepší dělají chyby
30. dne měsíce vran, zapsala roztleskávačka Pejťa Tak, dneska je třicátého dne měsíce vran a dejme tomu, že je 8 hodin a Janina, Pejťa, Péťa, Méďa, Pavlík, Martin st. a Trenér se scházejí na konečný tramvajky číslo čtyři. Janina, Pejťa, David a Péťa jedou busem č. 30 na Lobzy. Zbytek jede Trenérovo červeným Oplíkem (pro orientovanost – Trenér = Kudojc tatík). Všichni – včetně Milana – se opět sejdou až na hřišti u Střelnice (střelnice ?!), kde se od 9 hodin (+ pár minutek) koná Chlupatý tenisák, hokejbal(l)ovej turnaj. Všichni hráči vyplní kolonku (jméno, adresa, rok narození, podpis) v přihlašovací listině (u nás to vypadalo asi tak, že jeden – Pejťa – vyplní všechno a dá to aspoň podepsat ostatním) a začíná se trénovat. My mezitím ale ještě stíháme vyhlížet opozdilého Lochnesse. Ten je roztleskávačka, ale pořád se nehrne. Až už to Milan nevydrží a volá mu. Na mobilu hlasovka a doma máti. Ta nám prozradila, že je její drahý v práci a říkal něco o tom, že v neděli …. No prostě je mírně špatně časově orientován. Co se dá dělat. Zapískán byl nástup (sice divně, ale to se stává) a na hřišti se seřadilo 11 týmů z 12 přihlášenejch. Co si pamatuju, tak například – anebo až na konci. Na kraji uprostřed (určitě jste to pochopili) hřiště stála mazací – fixková tabule a na ní bylo něco napsáno. Na nástupu jsme byli uvítáni, byla vysvětlena pravidla hry, ukázán odpadkový pytlíček, výběrčí vybral listiny a poplatky a spousta jinejch důležitejch věciček. Hraje se ve dvou skupinách – mladší (do ∅ 11-ti) a starší (průměr do patnácti). 1. kolo se zve Play–off, druhé kolo = Skupiny. V prvním kole se dvojice rozdělené z lichého počtu účastníků utkají o zařazení do první skupiny. Způsob hry jsou dva desetiminutový poločasy. 3 lidi na hřišti + brankář (jeden!) v ky(i ?)sně. Naši borci se na silně obsazeném turnaji neztratili, vešli se do první desítky … My jsme hráli hned první zápas. Dopadlo to tak, jak to dopadlo – 3 : 1. Ale jaksi ne pro nás. No, druhá skupina nám stačí. Vždyť to hrajem prvně! Pak jsme strašně dlouho čekali, než na nás přišla řada. Mezitím Milan odjel pro ňáký podpisy, vyfotili jsme 3 lidi ve skleníku (Péťa, Míša, Janina), přišla Mirka, přijela Gábina (modrou Otylkou), hačali a hajali jsme na dečce, papkali jsme, bumbali jsme, trénovali jsme a ve dvanáct byl pro hráče (prostě pro ty, co platili) oběd. Džusík a sušenka. A pak Milan zase přijel a odjela Gábina s doprovodem. Skončilo Play – off a zjistili jsme, že jsme oproti prohrám 11:0, 11:2 a podobně dopadli ještě nejlíp. Teď nás čekaly další tři zápasy. Hráli jsme na malym hřišti, kde před tím hráli mladší. Míša se oblík do brankářskejch Pemprsek místo Pavlíka, nastoupil Péťa, Pavlík a Martík. Hezky se nám hrálo – 2:1. Opět pro soupeře. Podle Janiny výpočtů jsme v dalším měli remízovat 1:1 a na konec vyhrát 0:1. Musím ovšem uznat, že jí to drobet nevyšlo. Další zápas už jsme hráli mnohem líp. Ale asi ne až tak moc. Myslím, že to byl ten, co protihráčům chytal takovej malej drobek Hašek. Poslední dopad podobně. V bráně se zas umístil Pavlík. Nesmím zapomenout, že památnej cicát, kterej jsem použila jako nadpis, pronesla geniální Janina ke konci tohoto čtvrtého. Po skončení se Trenér dobrovolně (a zajisté bez nároku na honorář) vzdal svého postu. Když jsme se po našem konci ocitli opět na našem stanovišti, napojili jsme se (pro změnu), napapali (další změna) a dopídili se sdělení, že ještě tak hodinu musíme počkat, jelikož ještě není dohráno.
Pak se Janina navlíkla do pěkně ošklivě zapocený (doufám, že to mokro nevzniklo i jinak) brankářský výstroje a šli jsme krátit čas. Nejdřív hrála jen Pejťa, pak jim do toho začal hrabat Petr s Míšou, kteří byli silnější, a tak holky přizvali na pomoc Milana Drsňáka.To se nelíbilo zase klukům. Přemluvili Pavlíka s Martinem a brankářem jiného teamu, kteří až dosud blbli vedle. Holky (Milan taky) byly opět v nevýhodě, tak se začalo shánět všechno možný s nožičkama a hokejkou. Trenér (vlastně bejvalej Trenér ) hrál taky s holkama. Dalo se pár gólů (holky klukům) a potom se uvolnilo hřiště a my přešli tam. Mezitím, co jsem postávala ve svých nových botkách, silonkách a krátký červený sukni u soupeřovy branky a čekala na dokonalou přihrávku (Milan se o ni sice snažil, ale málo), přemítala jsem jak tento druh sportu nazvat. Došla jsem k něčemu takovýmu: Fotbal (jehož pravidla využíval hlavně Milan, kterýho jsme viděli jednou rozehrát bez použití končetiny dolní) s prvky tenisu, občas ňákej ten basket, golf – okolo hřiště byl trávník a to vše za použití hokejek. Postupem hry se k nám přidalo dalších pár lidí. Na konci, když jsme se začali připravovat na nástup, zkusil dát Petr perfektně chytající Janině gól, ale ta před tim tenisákem tak skvěle tancovala, že ho stejně nedal. A už je nástup. A hlavně vyhlášení! 9. místo Rudá Pohroma (to jsme my! Dali jsme v každym zápase 1 gól, ale to byl úmysl. Jednoduše by nám bylo líto, kdyby někdo skončil za náma. Udělali jsme dobrej skutek!!), dostala sušenky Disko – to nikdy nejíš sám! Pak už si to moc nepamatuju, ale hráli ještě Sk nekopnem si dneska, Nýřany, a tak. První bylo sebevědomé družstvo Gladiátoři, kteří vystupovali ve žlutejch tričkách (a navíc mi chtěli ublížit!). Další ceny byly třeba kazety, pentilky, chipsy, … Hlavní cena je trofej Chlupatý tenisák. Z dálky to ale vypadá jako bílá koule na podstavci. Nesmím opomenout, že sponzor byl Liman sport (to by vás určitě nenapadlo!!). Všichni jsme byli drobet do ruda od Sluníčka (pěkně to pálilo, tak se není co divit, navíc hrát v poledne hokej není nic moc. Ještě že tam bylo chytrý Trenérovo tíko, v jehož kufru se dalo sedět, když mi byla ráno zima a při tom mi svítilo Sluníčko na nožičky a pak i ochladilo a zastínilo v tom největšim vedru), tak to bylo docela vhod. Navíc už bylo před pátou hodinou. Mirka jela s Milanem, Péťa, Míša, Pavlík a Martík jeli s Trenérem (bejvalym). Jen sportovci Janina, Pejťa a David jeli busíkem, ale ještě před tim si zakoupili u nepříjemného číšníka v restauraci Na Střelnici (nebo tak ňák se to jmenuje), kde měli ceduli že je v sobotu zavřeno (vůbec ne dneska) moc dobrýho nanuka (teda tři). Zavřeno proto, že tam čekali svatbu. Tam bych se nevdávala, ale při našem odchodu se dovnitř už hrnuli ňáký svatebčani. Tak a to je asi konec, přátelé. Jen musím dodat, že Janiny máti sukně pro Lochnesse zůstala v červenym Oplíku. No a ještě přehled pořadí týmů kategorie “muži”: 1. Gladiátoři 4. HC Domino 7. HC Šipka (74. oddíl)
2. Nýřany 5. Hiawatha Dragon (29. oddíl) 8. Pardi (středisko Ichtys)
3. HDC Točna Bolevec 6. SK Nekopnem si dneska 9. Rudá pohroma (70. oddíl)
Takhle to nevypadá až tak zle …
Tak šel čas …
za měsíc hladu a vran, zapsal Boža Čekatelské zkoušky (8. – 10. 2.) Na tento víkend vyšlo závěrečné setkání čekatelského kurzu (celkem byly čtyři). V páteční podvečer se do kluboven u Seneckého rybníku nahrnula spousta lidiček, chystajících se na složení čekatelské zkoušky. Večer se ještě lehce opakovalo a potom se šlo spát (i zde se “chodilo“ spát, jako když jdete spát vy). Od sobotní 9 hodiny, kdy byl slavnostní začátek, jsme se vrhli na sedm stanovišť (s Lenkou a ještě jednou sestrou jsme vytvořili úderné trio aneb Nás je víc, nebudem se bát vlka nic), kde se dělaly jednotlivé zkoušky, a to např. ze zdravovědy, hospodářství, myšlenkových základů … Navečer už bylo na světě o zhruba 25 (+ nějací externisté) čekatelů více. To se také patřičně večer oslavilo, večer se nesl v kovbojském duchu. Nedělní dopoledne vyplnili různé zájmové akce. Takže po loňských Gábině, Mirce a Pepíkovi přibyli “dočkali“ další dva.
Roverská čajovna (12. 2.) Od začátku roku probíhá v Salesiánském středisku v Plzni – Lobzích každé druhé úterý v měsíci tzv. Roverská čajovna. A o co že to vlastně jde? To se sejdou roveři, kteří si chtějí jen tak u čajíčku popovídat nebo něco pohrát. K dispozici jsou zde různé knížky a časopisy, ale mnohem zajímavější je stolní fotbálek, kulečníkový stůl nebo automat na šipky. Na pozvání od kamarádů z Čekatelského kurzu jsme se přišli s Lenkou podívat se, jaké to opravdu je. Doufám, že můžu mluvit i za Lenku a říct, že se nám tam moc líbilo. Kolem 19:30 jsme vyšli do místnosti v patře, kde je promítací stěna a projektor. Dneska byl na programu film Ponorka U-571. Pak už byl konec a šlo se domů.
Skautský ples (16. 2.) Na dnešní večer vyšel jako každý rok Skautský ples, jako obvykle v tělocvičně na Skvrňanech. Jako obvykle jsme se dostavili v hojném počtu: Gábina, Lenka, Mirka, externistka Honzík, já a naši kamarádi a kamarádky. Po úvodním slovu předsedy Městské rady Junáka Plzeň Myšáka již nic nebránilo tomu, abychom se podívali na parket. Občas jsme ho uvolnili nějakým profesionálům, kteří nám ukazovali, jak by to mělo vypadat, ale nenechali jsme se znervóznit a tancovali jsme si dále své. Můj subjektivní pocit byl ten, že kapela byla lepší než loni, rozhodně neměla takové prostoje. Kolem nás se čas od času prohnala i nějaká mládež kolem patnácti, takže příští rok se už těším, až si tam s námi půjdou protáhnout brka i Poštolky (samozřejmě jestli budou chtít). O půlnoci přišla obvyklá tombola, která sice nebyla tak úspěšná jako loni, ale stejně – kus uzeného se hodil. Hrálo a tancovalo se asi až do dvou hodin.
Koliba (1. - 3. 3.) Z ničeho nic jsem byl pozván na víkendovou akci 3. oddílu Hvězda z Klatov (jak se jen ty kontakty z čekatelek hodí). Jak mě znáte, tak nesmím nikde chybět, tudíž jsem se v pátek očekávání dostavil v hojném počtu na Klatovské nádrží. Tam jsem byl vyzvednut a odsunut na autobusovou zastávku. Tam jsem se seznámil s ostatními členy (zhruba nás bylo 10), většina byla klatovských ale přijel i Brabi a BÁrt jako zástupci Plzně (a zvláště jako redaktoři (vybaveni i mikrofonem) konkurenčního placeného (FUJJJJ) časopisu IDRAP, v jehož příštím čísle vyjde i reportáž z této akce). Odjeli jsme kousek od Klatov na Kolibu – dřevěnou chatu/boudu asi pro 15 lidí. Do tmy jsme stihli udělat tak akorát dřevo, potom jsme zalezli dovnitř a hrálo se na kytaru (měli jsme asi 3 kytary a asi 7 kytaristů, populární se stala píseň od ZNC Jirka – Sirka, možná se jí naučím a pak uvidíte). V sobotu jsme ještě něco porazili a nařezali, a pak si začali trošku hrát. Já jsem je naučil naší variantu Hutututu (moc se jim líbila), naoplátku jsem se naučil Zelí, dál jsme hráli třeba Včeličky nebo noční sbírání papírků. V neděli jsme povětšinu času uklízeli a potom šli na autobus do blízké vesnice.
Valšovky (1. – 10. 3.) Jako loni i letos vyráželi naši kamarádi na lyže do Krkonoš. Z loňských účastníků letos vydržela jenom Mirka s Gábinou. Sněhu bylo dost a počasí dobré, takže ideální podmínky k lyžování. Mirka s sebou vzala letos odvážně i snowboardové prkno, ale neviděl jsem ji v obvazech. Kdo ví, jestli ho tedy vůbec vytáhla. Určitě to byl příjemně strávený týden, který by to chtělo opakovat častěji než jednou do roka.
Roverská čajovna (12. 3.) Uběhl měsíc a zase se konala Roverská čajovna. Dneska jsem se zmocnil tága a zkoušel vystřelit koule mimo stůl, což se mi nakonec podařilo. Objevili jsme (zase jsme tam byli s Lenkou) že v mezipatří se nalézá i horolezecká stěna!!! Takže příště hurá na ní. Večer se promítal film německý Lola běží o život.
Vůdcovské zkoušky (16. 3.) Sobota nebyla jenom dnem výletu, ale i dnem, kdy Mirka zakončovala vůdcovský kurz vůdcovskými zkouškami. Na rozdíl od čekatelek to už nebylo žádné hraní, ale tvrdá práce a učení. Pro Mirku to ale nebyl problém. Takže gratulujem!
Klobouk dolů (19. 3.) Klobouk dolů je netradiční název kapely, hrající irskou lidovou muziku. Na doporučení kamarádů jsme se s Davidem a Honzíkem na ně šli podívat do Staré sladovny, kde hrají každé třetí úterý v měsíci. Velmi se nám to líbilo, příště půjdeme zase, takže jestli půjdete taky, určitě se potkáme.
Dance And Trance (23. 3.) Pod tímto zajímavým názvem se skrývá normální ples pořádaný roverským kmenem Šambala, jako každoročně opět v salónku v Jasu na Slovanech. Po loňské návštěvě jsme sebrali odvahu i letos a vyrazili v hojném počtu: Gábina, David, Bára (někdo ji možná i znáte) a já, samozřejmě patřičně doplněni. K tanci nám vyhrával počítač, k jídlu a pití bylo všechno možné, čehož jsme samozřejmě využili. Když už nebylo co jíst, šlo se holt tancovat. Tanec byl zpestřen několika hrami (musím prásknout Davida, kterému se moc nechtělo na parket, ale nakonec přestal dělat drahoty), které jsme ve zdraví přežili. Na každý ples patří tombola, tady také nechyběla. Nejhezčí cenu (delfínky) jsme bohužel nevyhráli, zato jestli chcete knížku o fotografování ze 70. let nebo nějaké díly Harlequina, pak se obraťte na nás. I když to bylo letos slabší, přesto to byl dobrej ples.
Co se chystá … So 6. 4.
Den otevřených kluboven
akce k propagaci skautingu, nás se vzhledem k povelikonoční výpravě moc netýká
Ne 7.4.
Malá mlsná opice
Út 9. 4.
Roverská čajovna
teď už víme o horolezecké stěně, tak hurá na ní
Ne 14. 4.
Brigáda u Edity (možná až další víkend)
ručičky nám neupadnou a penízky se vždycky hodí
19. – 20. 4.
Zelený víkend
úklid Českého údolí při oslavách Dne země
19. – 22. 4.
Verbindung (er)fajčen – Hledejme cesty VI.
kdo se chce podívat na kolech do Německa, má možnost
So 27. 4.
Čarodějnice
letos převážně v režii Poštolek, společně s 74. oddílem Šipka
2. – 5. 5.
3. Západočeské jamboree (http://sweb.cz/jamboree02)
opět po třech letech v Plzni, letos se koná na Plzeňském výstavišti
St 15. 5.
VI. Květinový den (Liga proti rakovině: http://www.lpr.cz)
Symbolem šestého ročníku je žlutý květ měsíčku lékařského, tentokrát s bílou stužkou. Celkem 800 tisíc květin bude našim občanům nabízet za dobrovolný příspěvek 5 tisíc dvojic studentů, členů dobrovolných onkologických organizací, Junáka a Českého svazu žen. Tato celostátní sbírka s preventivním programem se bude konat na území ČR. Každý ročník Květinového dne je zaměřen na prevenci některého druhu rakoviny. V letošním roce obdrží 800 tisíc našich občanů (tedy téměř každý desátý občan ČR) s květinou i leták upozorňující na nebezpečí kolorektálního karcinomu (rakoviny tlustého střeva a konečníku), neboť právě v této diagnóze drží Česká republika nezáviděníhodný světový primát. V letáčku má každý možnost seznámit se s rizikovými faktory, ale i s prevencí, kterou je sám schopen realizovat. Najde tam i informaci o hrazeném vyšetření stolice na přítomnost krve (Haemoccult test). Každá dvojice se může prokázat signovanou průkazkou, sběrná brašna je označena logy (Ligy a Květinového dne) je zaplombována a signována. Přispěvatelé vkládají svůj dar do brašny. Květinový den - tak jako v minulých letech - je jednodenní akcí. Je možné, že se nepodaří všem, kteří by rádi přispěli, potkat některou z dvojic nabízejících květinu a leták. Připomínáme, že tento den mohou získat květinu v pobočkách ČSOB po celé republice.
