1.1. Historie Evropské unie a Evropských společenství

1. Úvod Úvodem mé bakalářské práce bych Vás chtěla seznámit s tématem, které jsem si vybrala a které se bude drţet srovnávacího postupu při porozumění problematiky. Tématem práce jsou Prameny práva Evropské Unie a jejich vnitrostátní účinky. Předně si musíme rozlišit pojem ES (Evropská společenství) a EU (Evropská Unie). Toto rozdělení je zásadní pro koncepci celé práce. Hlavním a nejdůleţitějším bodem mé práce je přijetí Lisabonské smlouvy, která ruší dosavadní koncepci Evropské unie. Další změny jsou uvedeny v obsahu práce, spolu s historií vzniku Evropské unie, přes přistoupení České republiky aţ po příklad právního aktu Evropské unie.

1

1.1. Historie Evropské unie a Evropských společenství Počátek integrace je spojován se záměrem ukončit časté války mezi sousedními státy, které vyvrcholily druhou světovou válkou v roce 1945. Tudíţ kořeny evropské integrace můţeme spatřovat ve druhé světové válce. V roce 1949 je zaloţena Rada Evropy, která vznikla jako mezinárodní organizace. Velikou roli sehrál britský politik Winston Churchill, který 9. září 1949 vystoupil v Curychu a vyzval Evropu „……ke společnému úsilí, aby se jakoby zázrakem celá ta scenérie (zkázy) změnila a během několika let se Evropa stala stejně šťastnou a svobodnou, jako je současné Švýcarsko. Je třeba vybudovat něco jako Spojené státy Evropy……“1. Následné aktivity vyústily v Hnutí za jednotu Evropy, které svolalo v květnu 1948 do Haagu Evropský kongres, na jehoţ půdě byly poprvé formulovány zásady (dnes známé jako Evropská charta lidských práv) a dále bylo projednáváno vytvoření mezinárodního tribunálu, který by dohlíţel, aby se tyto zásady dodrţovaly. Na tomto zasedání byl ovšem rozpor mezi státy, které chtěly Evropskou federaci (např. Belgie a Francie) a které chtěly pouze mezivládní spolupráci (např. Irsko, Anglie, Skandinávie). V následujících měsících se Francie a Belgie obrací na účastníky Bruselské smlouvy (z roku 1948, smlouva o hospodářské, sociální a kulturní pomoci, o kolektivní sebeobraně, kterou vzniká Západní unie (později 1954 Západoevropská unie (do které se v roce 1954 začlení Itálie a SRN). Tvoří ji Belgie, Francie, Nizozemsko, Lucembursko a Velká Británie), ale i na ostatní evropské země, aby bylo následně svoláno Evropské shromáţdění, v němţ by byly zastoupeny parlamenty jednotlivých států a měl rozhodovací pravomoc jako evropské parlamenty (rozhodnutí by byla přijímána většinou svých členů). Velká Británie ovšem odmítla a byla ochotna připustit, aby takový parlament byl čistě na poradním základě (se zachováním mezivládní spolupráce). Koncem ledna 1949 bylo rozhodnuto, ţe Rada Evropy se bude pravidelně scházet na ministerské úrovni (rozhodovací orgán) a také vznikne Parlamentní shromáţdění (čistě poradní orgán sloţený ze zástupců parlamentů členských států úmluvy). Rada Evropy byla koncipována jako mezinárodní organizace, která zajišťovala spolupráci účastnických evropských zemí při podpoře demokratických 1

www.euroskop.cz

2

struktur a ochraně lidských práv, spolupráce v kultuře, zdravotnictví a dalších oblastech. V letech 1961-1967 vznikají další instituce (1960 první zasedání Evropského soudu pro lidská práva (v tomto roce Rada Evropy přijala Evropskou sociální chartu), 1961 Rada pro kulturní spolupráci, 1964 Evropská Pharmacopocia a 1967 Evropské středisko mládeţe). Robert Schumann (ministr zahraničních věcí Francie) 9. května 1950 navrhl plán hlubší spolupráce (Schumannova doktrína), aby se Francie, Německo a další země, které by měly zájem se připojit, vytvořily společný dohled nad těţbou, zásobami, výrobou a obchodem s uhlím a ocelí. Hlavní ekonomickou ideou jeho plánu bylo zřízení společného evropského trhu, díky němuţ by mohla být urychlena modernizace a racionalizace výroby. Tato deklarace se stala počátkem budování toho, čemu se dnes říká Evropská Unie. (později se 9. květen stal Dnem Evropy).2 V roce 1951 (18. duben) došlo ke vzniku dohody o Evropském společenství uhlí a oceli (dále jen „ESUO“), zaloţené na hospodářském a politickém sjednocování evropských zemí, které by mělo vést k zajištění míru. Bývá nazývána Paříţská smlouva nebo také Montánní unie. V platnost vstoupila v červenci roku 1952. Států, které se podílely na zakládání ESUO, bylo celkem šest (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko). Signatářům nešlo pouze o vytvoření zóny volného obchodu, ale také o vytvoření společného trhu, který by se týkal následujících komodit – uhlí, koks, ocel, ţelezná ruda a šrot – tyto komodity jsou pro průmyslový stát ţivotně důleţitými sloţkami. Autoři smlouvy doufali, ţe pokud produkce a těţba bude koordinována, zajistí to rovnoměrný ekonomický vývoj všech členských zemí. Smlouva předně sledovala postavení Německa, jehoţ těţký průmysl byl jedním z hlavních faktorů vědoucí k jeho militarizaci a rozpoutání obou světových válek – politický záměr smlouvy. Na jedné straně smlouva sledovala ekonomické a politické dimenze, na straně druhé obsahovala i výrazný integrační prvek. Při zakládání smlouvy ESUO byly vytvořeny nadnárodní instituce, které byly vybaveny kompetencemi a pravomocemi (zákaz vnitřních tarifních bariér společného obchodu s komoditami, zákaz poskytování podpory z veřejných prostředků při výrobě těchto komodit…). ESUO také přineslo

2

Had M., Urban L., První pilíř Evropské unie. 2. Vydání, Praha : Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2000, str. 18

3

harmonizaci obchodu s uvedenými komoditami se zeměmi třetího světa, tedy sladění vnější obchodní politiky členských států. Výkonným orgánem ESUO byl Vysoký úřad, dále na podnět Beneluxu (obava o francouzsko-německé převaze) byla vytvořena Rada ministrů, jako dozorčí orgán kontrolující vysoký úřad. Dále byl zřízen společný Soudní dvůr, kterému příslušela jen jurisdikce při řešení sporů mezi členskými státy, a Konzultativní výbor (dnes Hospodářský a sociální výbor). V 50. letech se dostavila krize, kdy na území Společenství došlo k poklesu spotřeby energie a dovozu levné ropy, tudíţ státy ukázaly nedostatek vůle podřídit se kompromisnímu řešení vyhovujícímu všem členům.

Členské státy začaly podnikat kroky na ochranu svých národních

těţebních a ocelářských průmyslů, coţ zabránilo vytvoření společného trhu v oblasti komodit – uhlí a oceli. Po relativním úspěchu kroků integrace v oblasti uhlí a oceli povzbudil zastánce evropské integrace i v dalších oblastech. Zastánci integrace se zaměřili na ekonomické cíle (po neúspěšném záměru vybudovat Evropské obranné společenství). Toto budoucí zaměření vyjádřili ministři zahraničních věcí ESUO na mezivládní konferenci v Messině v červnu 1955, na které se vyslovili pro následné pokračování a rozšiřování procesu evropské integrace v ekonomické oblasti (způsobem vytváření společných institucí připravující postupnou harmonizaci národních ekonomik – umoţní to vniku vnitřního trhu na bázi celní unie). Messinská konference dala za vnik dvou dalších základních smluv – Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouvy o zaloţení Evropského společenství atomové energie (EUROATOM) – smlouvy byly podepsány v Římě roku 1957 – jsou tudíţ označovány jako Římské smlouvy.3 Smlouva o zaloţení EHS je nejvýznamnější pro ţivot Evropské unie (od roku 1993 je přejmenována na Smlouvu o zaloţení Evropského společenství). Tato smlouva rozšířila proces integrace do všech ekonomických oblastí, neboť jejím cílem bylo vybudovat na území tehdejší západní Evropy hospodářské společenství s jednotným společným trhem. V této smlouvě můţeme shledávat také proces politický znamenající budování unie, která bude slouţit obyvatelům Evropy a k posilování míru a svobody.

3

Had M., Urban L., První pilíř Evropské unie. 2. Vydání, Praha : Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2000, str. 22

4

Základní cíl smlouvy o EHS nalezneme v článku 2 SES : „Článek 2 Posláním Společenství je vytvořením společného trhu a postupným odstraňováním rozdílů mezi hospodářskými politikami členských států podporovat harmonický rozvoj hospodářských činností ve Společenství, nepřetrţitý a vyváţený růst, vyšší stabilitu, rychlejší zvyšování ţivotní úrovně a uţší kontakty mezi členskými státy.“ Smlouva o zaloţení Evropského společenství atomové energie (EUROATOM) se zaměřila na vyšší míru koordinace ve výzkumu fyzikálních vlastností atomového jádra a jeho vyuţití pro energii. Smlouva se vztahovala na výměnu informací, problematiku bezpečnosti práce a na vymezení principů regulujících společný trh s nukleárním materiálem. Instituce, které byly zřízeny pro obě společenství: Komise (předkládání legislativních návrhů. Právo přikazovat ve srovnání s Vysokým úřadem bylo podstatně omezeno), Rada ministrů (došlo k posílení pravomocí. Získala výlučné postavení při přijímání rozhodnutí. Jednomyslné i většinové hlasování), Společné shromáţdění, Soudní dvůr. Z politického hlediska, pokud porovnáme Smlouvu o zaloţení EHS a Smlouvu o zaloţení EUROATOMU se Smlouvou o zaloţení ESUO, tak první zmíněné dvě smlouvy zdůrazňovali, na rozdíl od Smlouvy o zaloţení ESUO, mezivládní charakter procesu evropské integrace. Tudíţ Rada ministrů jako typický mezivládní orgán zůstala tou klíčovou institucí, která ovlivňuje běh a budoucí vývoj Společenství. Vzhledem k pozdějšímu vývoji nelze proces evropské integrace modelovat na takto striktně pojímaných mezivládních zásadách spolupráce. Postupně došlo ke korekcím ve prospěch supranacionality (převaha nadnárodních institucí nad národními). Existovaly tři různé smlouvy a tři různá společenství, která tvořila první pilíř Evropské unie, ale kterým se říkalo společně Evropská společenství nebo jen Společenství.

5

Rozšiřování společenství: 1973 první rozšíření o Dánské království, Irskou republiku, Spojené království Velké Británie a Severního Irska – vzniká Devítka (spolu se šesti zakládajícími zeměmi). 1981 druhé rozšíření o Řeckou republiku – vzniká Desítka. 1986 třetí rozšíření o Portugalskou republiku a Španělské království - vzniká Dvanáctka. 1995 čtvrté rozšíření o Finskou republiku, Rakouskou republiku, Švédské království – vzniká Patnáctka. 2004 páté rozšíření o Českou republiku, Estonsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Slovenskou republiku a Slovinsko – vzniká Pětadvacítka. 2007 šesté rozšíření o Bulharsko a Rumunsko – vzniká Sedmadvacítka.4 Evropský měnový systém, který vznikl v roce 1979, měl předejít kurzovým fluktuacím. Země Evropského společenství se dohodli, ţe na sebe navzájem naváţí kurzy svých měn, obzvláště po tom, co se Brettonwoodského měnový systém, který určil americký dolar jako celosvětovou rezervní měnu, od které se budou ostatní měny odvozovat, v roce 1971 rozpadl. Na základě tohoto systému se země zavázaly k drţení svého měnového kurzu v rozmezí +/- 2,25%. Postupem času se ukázalo, ţe toto rozmezí je pro země příliš úzké, tudíţ bylo rozmezí měnového kurzu určeno na +/- 15%. Současně se vznikem Evropského měnového systému byla zavedena měnová jednotka ECU (European Currency Unit - 1979), která slouţila k zúčtování mezinárodních operací, později, v roce 1991, byla nahrazena eurem. V lednu 1999 byl Evropský měnový systém nahrazen Evropským mechanismem směnných kurzů II (European Exchange Rate Mechanism II, zkratka ERM II), který zrušil navázání měn na ECU a zavedl navázání na nově vzniklé euro, ovšem fluktuační pásmo zůstalo zachováno. V rámci problematiky hranic členských států byla podepsána Schengenská dohoda (ve vesnici Schengen roku 1985 mezi Německem, Francii, Belgií, Lucemburskem a Nizozemskem). Státy se dohodly na zrušení veškerých kontrol osob, které cestují v rámci těchto zemí. Kontroly ovšem nebyly odstraněny zedne na den, ale postupně, tudíţ Schengenská dohoda měla spíše deklarativní ráz. O pět let později (1990) stát následně podepsaly Schengenskou prováděcí úmluvu, na jejímţ základě byly připraveny všechny podmínky nutné pro otevření hranic (zprovoznění Schengenských

4

Had M., Urban L., První pilíř Evropské unie. 2. Vydání, Praha : Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2000, str. 22, 26, 31

6

informačních systémů). Následně v roce 1995 došlo k odstranění pohraničních kontrol. Země Schengenského prostoru zavedly pro celou oblast společnou vízovou politiku a dohodly se na zavedení účinných kontrol na svých vnějších hranicích. Vnitřní hranice z hlediska pohybu osob a zboţí de facto neexistují. Lze však na nich po omezenou dobu obnovit kontroly tehdy, kdyţ si to vyţaduje zachování veřejného pořádku či vnitrostátní bezpečnosti (např. toho vyuţilo Finsko během Mistrovství světa v atletice 2005 nebo Německo během Mistrovství světa ve fotbale 2006). Občané zemí, které jsou v schengenském prostoru, mohou svobodně cestovat a překračovat vnitřní hranice na kterémkoliv místě (tzv. „zelená hranice“) bez formalit. Toto platí i pro cizince, kteří ovšem musí vlastnit schengenské vízum opravňující ke vstupu do jedné ze zemí Schengenského prostoru a tím i do ostatních smluvních zemí, tudíţ se nejprve musí provést hraniční kontrola současně pro všechny země Schengenu. Jestliţe úřední rozhodnutí zabrání určité osobě vcestovat do země, platí to celkově i pro celý Schengenský prostor. Došlo také k úpravě silničních přechodů, na nichţ byly odstraněny překáţky bránící provozu (zátarasy, závory). Schengenská smlouva nevylučuje dosavadní ani budoucí nadstandardní bilaterální dohody, které by umoţnily překračování hranice mimo hraniční přechody i dalším kategoriím osob. Další významnou smlouvou je Jednotný evropský akt (JEA) podepsaný 1986 v Lucemburku a Haagu, který vstoupil v platnost v roce 1987. Tato smlouva představuje revizi Římských smluv. Cílem Jednotného evropského aktu bylo odstranění překáţek obchodu tak, aby do konce roku mohl vzniknout společný trh Evropských společenství (volný pohyb zboţí, osob, sluţeb a kapitálu). Dále byla posílena role Evropského parlamentu, který se usnášel na principu kvalifikované většiny. Cílem bylo také zlepšení usnášeníschopnosti Rady, coţ znamenalo částečné přerozdělení hlasů. Poslední cíl představoval změnu společného celního sazebníku. V oblastech Měny, Sociální politiky, Regionální a strukturální politiky, Vědecko-výzkumné politiky a Ekologické politiky se pro rozhodování začala pouţívat kvalifikovaná většina. Jednotný evropský akt zavedl konkrétní opatření, např. odstranění kontrol osob a zboţí na vnitřních hranicích ES, odstranění „Duty free shopů“ a vzájemná větší otevřenost trhů práce a liberalizace v dalších oblastech (např. pojišťovnictví a doprava). 7.února 1992 byla v Maastrichtu podepsána Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropské unii), která vstoupila v platnost v roce 1993. Došlo ke změně Evropského 7

společenství na Evropskou unii. Zavedla rovněţ nové formy spolupráce vlád členských zemí - například v oblasti obrany a v oblasti "spravedlnosti a vnitřních věcí". Přidáním této mezivládní spolupráce ke stávajícímu "systému Společenství" vytvořila Maastrichtská smlouva novou politickou a zároveň hospodářskou strukturu sestávající z tzv. "tří pilířů" - Evropskou unii (EU). Podle této smlouvy Evropská unie vytvářela tři pilíře pro svou činnost. Všechny tři pilíře překračovaly původní rámec Římských smluv o zaloţení Evropského hospodářského prostoru. První pilíř zahrnoval činnost reformovaného Evropského společenství, kde se přijímaly zákony na návrh Evropské komise. Druhý a třetí pilíř zahrnoval nové oblasti spolupráce na základě mezivládní úrovně, na rozdíl od prvního pilíře. Ve druhém pilíři se nalézala Společná zahraniční a bezpečnostní politika a ve třetím pilíři, který původně zahrnoval oblast justice a vnitřních záleţitostí (na základě Amsterodamské smlouvy se přenesla část třetího pilíře, tj. otázky vízové, azylové a přistěhovalecké politiky, do prvního pilíře, a třetí pilíř se nyní týká policejní a justiční spolupráce v trestních věcech). Signatáři Maastrichtské smlouvy se shodli na názoru, ţe po reformě ES bude zapotřebí přistoupit k reformě mechanismů jednotlivých smluv, na nichţ Evropská společenství po desetiletí existence spočívala. Následně se tyto reformy řešily na tzv. mezivládní konferenci, která jednala od března 1996 do června 1997, kdy země Evropské unie na summitu v Amsterodamu přijaly revidovaný text Smlouvy o Evropském společenství. Zástupci vlád členských států Evropské unie se na konferenci shodly na textu smlouvy, který měl reformovat Smlouvu o Evropském společenství a Smlouvu o Evropské unii, byl následně podepsán 2. října 1997 ministry zahraničí „patnáctky“, čímţ byl zahájen proces ratifikace. Preambule Amsterodamské smlouvy obsahovala rozhodnutí členských států uskutečňovat Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, jakoţ i postupně vymezovat Společnou obrannou politiku podle článku 17 Smlouvy o EU, která by mohla vést ke společné obraně, a posilovat tak evropskou identitu a nezávislost. Amsterodamská smlouva obsahovala dodatky k hlavě V. (Maastrichtské smlouvy), jejichţ cílem bylo nastolit politickou solidaritu. Členské státy se přijetím Amsterodamské smlouvy zavázaly "společně pracovat na rozšiřování a rozvíjení své vzájemné politické solidarity". Na základě Amsterodamské smlouvy byla ponechána rozhodovací pravomoc Evropské radě (coţ je shromáţdění hlav států a vlád členských států), která stanovila obecné směrnice zahraniční a bezpečnostní politiky. Evropská 8

rada se usnášela na obecných strategiích, zatímco Rada ministrů (vykonávala činnost v rámci Evropské unie), činila spíše kroky při stanovování a provádění rozhodnutí ve společné zahraniční a bezpečnostní politice na základě, který byl stanoven Evropskou radou. Nově byl podle Amsterodamské smlouvy definován koncept tzv. společných strategií, o nichţ rozhodovala Evropská rada. Tyto společné strategie umoţňovaly Evropské unii přijímat konkrétní opatření v oblastech, ve kterých byly společné zájmy členských států. Společné strategie stanovily své cíle, prostředky a dobu trvání. Amsterodamská smlouva, podobně jako Maastrichtská smlouva, ponechala Evropskému parlamentu konzultativní funkci a také dvě významné pravomoci týkající se zahraniční politiky nespadající ovšem do druhého pilíře. Evropský parlament měl povinnost schválit všechny asociační a kooperační dohody se třetími státy či skupinami států, a také schvaloval všechny smlouvy o přístupu nových členských států. Evropská rada bude přijímat zásadní rozhodnutí (společné strategie nebo obecné směry) jednomyslně a o většině otázek k provádění se rozhodne v Radě, kde za určitých okolností bude moţné rozhodování kvalifikovanou většinou. Členským státům bylo umoţněno tzv. národní veto - tzn., ţe členský stát mohl přijetí jakéhokoli rozhodnutí kvalifikovanou většinou odmítnout ze závaţných a uvedených důvodů národní politiky. Pokud počet ostatních členských států dosáhl úhrnně kvalifikované většiny, bude se přijetí povaţovat pouze za odloţené a tato otázka bude přednesena k jednomyslnému rozhodnutí na Evropskou radu. Pouţití veta v Radě ministrů bude povaţováno za závaţný krok a Smlouva od něj zde i na jiných místech víceméně odrazuje. Poslední novelizací Smlouvy o evropské unii (Maastrichtské smlouvy) proběhla v roce 2001, kdy byla přijata tzv. Smlouva z Nice (Niceská smlouva), podepsána 26. února 2001 mezi státy Evropské unie na zasedání Evropské rady ve francouzském městě Nice. Dochází k pozměnění Maastrichtské smlouvy a Římských smluv. Po ratifikaci ve všech členských státech vstoupila v platnost 1. února 2003. Agenda zaniklého Evropského společenství uhlí a oceli byla touto smlouvou převedena na Evropské společenství. Niceská smlouva změnila způsob rozhodování v Evropské unii. Ve většině oblastí docházelo k hlasování kvalifikovanou většinou (místo principu jednomyslnosti). Také zavedla princip tzv. dvojité většiny (pro přijetí návrhu musí být například 55% členů Rady Evropské unie reprezentujících 62% obyvatelstva EU). Dále zvýšila počet poslanců Evropského parlamentu na 732 a přerozdělila hlasy mezi jednotlivé státy v Radě Evropské unie a Evropském parlamentu. Většina opatření, která zavedla Niceská smlouva, měla připravit 9

na rozšíření Evropské unie o 10 nových zemí a zabezpečit její akceschopnost do budoucna.

10

1.2. Přistoupení České republiky do Evropské unie Zájem o členství v Evropských společenstvích (ES) můţeme spatřovat jiţ v době, kdy Česká republika ještě tvořila se Slovenskem Československou republiku. Jiţ samotné heslo Občanského fóra, „Zpátky do Evropy“, jasně ukazuje, ţe zájem o členství byl míněn váţně. V roce 1990 byly ze strany Československa zahájeny s ES rozhovory o uzavření asociační dohody. Asociační dohoda zakládá přidruţení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropským společenstvím na straně druhé. Byla to klíčová dohoda, která upravovala vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unii v době před vstupem. Tudíţ Česká republika později do Evropské unie vstoupila přes Evropské společenství, nikoliv přímo do Evropské Unie. Asociační dohoda patří mezi dohody tzv. třetí generace, proto nese název „Evropská“. Tato dohoda představuje základní právní rámec vztahů mezi Českou republikou a Evropským společenstvím, ovšem neznamená však nárok na České republiky na budoucí členství v Evropské unii. Tato asociační dohoda se stala reálnou o rok později, v roce 1991, kdy ji Československo, spolu s Maďarskem a Polskem, podepsalo. Následně po rozpadu Československa, v roce 1993, ES ratifikační proces pozastavila. Česká diplomacie, v čele s ministrem zahraničních věcí Josefem Zieleniecem, se snaţila vzniklé zpoţdění alespoň dohnat. Do roku 1995, kdy v platnost vstoupila dohoda o přidruţení z roku 1993, se vzájemné vztahy mezi Českou republikou a ES řídily Prozatímní dohodou. Evropská rada na svém zasedání v Kodani v roce 1993 rozhodla, ţe pokud si země ze střední a východní Evropy přejí být členy Evropské Unie, tak se jimi mohou stát. Samozřejmě, ţe pro vstup do Evropské unie byly stanoveny podmínky (např. přijmutí všech povinností spojené se členstvím, splnění ekonomických a politických podmínek, musí být i dostatečná administrativa a soudní kapacita k převzetí acquis).

Následujícího roku vyzvala

Evropská rada Komisi, aby provedla analýzu, která má ukázat dopad východního rozšíření Evropské unie na jednotlivé politiky Evropské unie a jejich budoucí vývoj. Analýza byla Evropské radě v roce 1995 předloţena na zasedání v Madridu, následně Komise, na ţádost Rady, vypracovala posudky k jednotlivým ţádostem o členství. Reakce České republiky byla, ţe v roce 1996 (17. ledna), prostřednictvím předsedy vlády Václava Klause, podala přihlášku ke členství v Evropské unii.5 Evropská rada na 5

www.euroskop.cz

11

svém jednání v Lucemburku, po doporučení Komise, rozhodla o oficiálním pozvání 11 kandidátských států ke vstupu do Evropské unie.6 Pozvání za Českou republiku prezident Václav Havel za doprovodu ministra zahraničí Jaroslava Šedivého. V průběhu roku 1998 byly zahájeny bilaterální mezivládní konference, které zahájí přístupová jednání se šesti státy, mezi které patřila i Česká republika. Samotný proces rozšiřování byl pak zahájen v Bruselu za účasti ministrů zahraničí EU15 a 11 kandidátských států včetně České republiky dne 30. března 1998. Co se týče právního rámce, ten byl definován v Přístupovém partnerství. Následně Česká republika předloţila v Bruselu 1998 Národní program přípravy ČR na členství v EU, který byl postupně vydáván v roce 1999, 2000 a 2001. V dubnu 1998 začala v Bruselu první část rozhovorů o vstupu České republiky do Evropské unie. Tyto rozhovory se označovaly „screening“, coţ znamená analytické srovnávání legislativy kandidátských zemí s evropským právem. Po všech technických jednáních, která byly předběţné, započalo v roce 1998 vlastní jednání o přistoupení České republiky do Evropské unie. Pro potřeby screeningu bylo aquis rozděleno dle oblastí do 31 kapitol. Stanoviska ke všem 31 kapitolám vypracovaly také všechny kandidátské státy, které při jednáních zastupoval hlavní vyjednavač a jeho tým. V čele českého vyjednávacího týmu byl jmenován náměstek ministra zahraničních věcí Pavel Telička, který sloţitá jednání komentoval slovy: „Jednání to byla bezprecedentní, z hlediska komplexnosti, věcného záběru, technické náročnosti a také politického významu těţko srovnatelná s čímkoli v naší dosavadní historii. Nic na tom nemění ani fakt, ţe v některých otázkách nám Evropská unie vyjednávací prostor významně zúţila a podmínky do značné míry nadefinovala.“ Veškeré přípravy na členství byly průběţně monitorovány ze strany Evropské komise, která od roku 1998 kaţdoročně vydávala Pravidelné zprávy o pokroku kandidátských zemí v přípravách na členství v EU. Komise

vydala první hodnotící zprávu (1998), která byla ve svém obsahu velmi kritická. Kritizovala především oblast státní správy a soudnictví. Druhá zpráva Komise 1999 pozitivně označila přijetí vládního dokumentu Hospodářská strategie vstupu do Evropské unie, společné hodnocení priorit hospodářské politiky, významný posun při

liberalizaci pohybu kapitálu či přijetí základních pravidel pro prosazování regionální politiky. Navzdory všemu byl výsledek plnění Přístupového partnerství označen za

6

www.euroskop.cz

12

neuspokojivý.7 Zpráva Komise z roku 2000 byla hodnocena mnohem lepší známkou neţ dvě předchozí, především bylo kladně hodnoceno zrychlené přijímání legislativy. Zpráva z roku 2001 hodnotila Českou republiku citelně pozitivněji, neţ předchozí zprávy, především v oblasti fungující trţní ekonomiky. Velkým a stále trvajícím problémem byla situace Romů a reforma státní správy. V roce 2002 se otázka rozšířila o tzv. Benešovy dekrety. Komise na základě analýzy vydala zprávu, ţe dekrety z hlediska acquis nečiní ţádnou překáţku v přistoupení České republiky do Evropské unie. Konečná a poslední byla zpráva z 5. 11. 2003, která se nazývala Souhrnná monitorovací zpráva o přípravách České republiky na členství. Předvstupní proces s deseti kandidátskými státy včetně České republiky byl ukončen na zasedání Evropské rady v roce 2002 v Kodani. Zde byly uzavřeny všechny vyjednávací kapitoly včetně přechodného období, díky kterému nové členské země měly delší lhůtu k úspěšnému vyrovnání se všemi závazky vyplývajícími z členství v Evropské unii. Evropská rada rozhodla, spolu se stanoviskem Komise, o přijetí 10-ti nových členských států k datu 1. 5. 2004. 1. května 2004 se Evropská unie rozrostla na společenství 25 členských států. Počet oficiálních jazyků Unie se zvýšil na dvacet. Referendum vyhlásil prezident republiky rozhodnutím č. 116/2003 Sb. dne 28. dubna 2003 v návaznosti na podepsání smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii z 16. dubna 2003. O dva měsíce později 13 .- 14.června 2003, proběhlo referendum O přistoupení České republiky k Evropské unii. Občané, kteří se účastnili referenda, měli odpovědět na otázku: Souhlasíte, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie? V referendu se pro vstup České republiky do Evropské unie vyjádřilo 77 procent lidí. Podmínky referenda byly upraveny zákonem č. 114/2003 Sb., o provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně některých zákonů (zákon o provádění referenda). Smlouva o přistoupení, ve které byla vyjednána přechodná období poţadovaná Českou republikou a přechodná období poţadovaná Evropskou unií. Vyjednaná přechodná období poţadovaná Evropskou unií byla v oblasti volného pohybu osob, dopravy a zemědělství. V oblasti volného pohybu osob bylo určeno přechodné období na sedm let (ve formátu 2¸3,2) na omezení volného pobytu pracovních sil. Ovšem současné i nové státy se mohou dohodnout na liberalizaci tohoto 7

www.euroskop.cz

13

pohybu pracovních sil. V oblasti dopravy přechodné období trvá pět let (2,2,1) na vnitrostátní silniční přepravu (kabotáţ). Současně recipročně bude platit pro dopravce ze současných a nových členských zemí zákaz provádění kabotáţe v ČR. Během platnosti výše uvedeného aranţmá se však mohou současné a nové členské státy na základě bilaterálních dohod domluvit na postupné výměně povolení pro provádění kabotáţe včetně moţnosti plné liberalizace trhu. V oblasti zemědělství se přechodné období vztahuje na postupný náběh přímých plateb, který bude činěn v následujících dvou fázích. Co se týká 1. fáze, tak v roce 2004 budou v nových členských zemích zavedeny přímé platby odpovídající úrovni 25 % přímých plateb poskytovaných zemědělcům v současných členských státech. Do roku 2007 budou přímé platby kaţdoročně dále navyšovány o 5 %. To znamená, ţe v roce 2005 dosáhnou úrovně 30 %, v roce 2006 35 % a v roce 2007 40 %. Ve 2. fázi pak v dalších letech budou přímé platby postupně navyšovány o 10 % aţ do roku 2013, kdy by mělo být dosaţeno 100 % úrovně přímých plateb současných členských států. Evropská unie však přiznala České republice moţnost dorovnání přímých plateb z národních zdrojů do úrovně 55 % v roce 2004, 60 % v roce 2005 a 65 % v roce 2006. Od roku 2007 poté bude moţné tuto úroveň pro dorovnání kaţdoročně zvyšovat o 10 % aţ do dosaţení stoprocentní úrovně přímých plateb. Vyjednaná přechodná období poţadovaná Českou republikou jsou následující: volný pohyb kapitálu, zemědělství, daně, energetiky a ţivotní prostředí. V rámci volného pohybu kapitálu bude přechodné období na nabývání zemědělské půdy a lesů v délce 7 let pro osoby, které nemají trvalý pobyt na území ČR. Po třech letech bude přechodné období revidováno. Případná změna (t.j. zkrácení nebo zrušení přechodného období) bude schválena Radou EU na základě jednomyslného rozhodnutí. Ve věcech cizozemců z ostatních členských zemí Evropské unie bude přechodné období na nabývání nemovitostí k vedlejšímu bydlení v délce 5 let od vstupu České republiky do Evropské unie. V oblasti zemědělství bude přechodné období do 31. 12. 2006 na dosaţení plné harmonizace hygienických parametrů s podmínkami platnými v EU pro celkem 52 zpracovatelských podniků a přechodné období do 31. 12. 2009 pro jiţ pouţívané neobohacené klecové systémy pro nosnice, které nesplňují technický poţadavek na výšku klece stanovený směrnicí Rady 1999/74/ES. V oblasti daní bude přechodné období pro zachování sníţené sazby daně z přidané hodnoty u dodávek tepelné energie do 31. 12. 2007, na zdanění dodávek stavebních prací pro účely bydlení do 31. 12. 2007, na zachování niţších sazeb spotřební daně u cigaret a tabákových 14

výrobků do 31. 12. 2006 pro dosaţení 57% úrovně zdanění a jednoleté přechodné období (tj. do konce roku 2007) pro přizpůsobení se novému acquis v této oblasti. Trvalá výjimka osvobozující osoby s obratem niţším neţ 35 tisíc EUR od registrace plátce DPH. Trvalá výjimka na spotřební daň z lihu u pěstitelského pálení s cílem zachovat tradiční domácí výrobu ovocných destilátů. V oblasti energetiky jsou následující přechodná období: pro vytvoření úplných povinných nouzových zásob ropy a ropných produktů do 31. 12. 2005 a do konce roku 2004 pro aplikaci článku 18 směrnice 98/30/ES o vnitřním trhu s plynem (liberalizace trhu plynem). Přijetí energetického zákona umoţnilo ČR výrazně zkrátit (o 3 roky) ţádost o přechodné období na liberalizaci trhu s plynem. Zákonem stanovený harmonogram totiţ urychlil oproti původnímu předpokladu proces otevírání trhu s plynem. ČR tak dosáhne Unií poţadovaného procenta otevření trhu na 28 % jiţ k 1. 1. 2005. V oblasti ţivotního prostředí jsou přechodná období do 31. 12. 2005 na nakládání s odpady - směrnice 94/62/EC o obalech a obalových odpadech. Pro dosaţení cílových hodnot u recyklace a opětovného vyuţití obalu (článek 6 směrnice), do 31. 12. 2010 na kvalitu vody směrnice 91/271/EEC o městských odpadních vodách (čištění komunálních vod). Jedná se o přechodné období pro praktickou implementaci poţadavku na výstavbu čistíren odpadních vod u obcí kategorie 2000 - 10 000 EO (ekvivalentních obyvatel), do 31. 12. 2007 na implementaci směrnice 2001/80/EC o omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší z velkých spalovacích zařízení (resp. na plnění stanovených emisních limitů pro SO2) pro 2 podniky: teplárnu Přerov a Novou Huť, a.s. Předvstupní pomoc je program předstupních politik Společenství, kterými jsou v zemích, které se chystají na přistoupení k Evropské unii, podporovány nezbytné hospodářské, politické a správní reformy. Tyto programy slouţí především k podpoře politických a hospodářských změn, také přispívají k zavádění legislativy Evropské unie a harmonizaci legislativy kandidátských zemí s legislativou Evropské unie. Také pomáhají sniţovat ekonomické rozdíly mezi zeměmi a Evropskou unií. Činnost předvstupních nástrojů je většinou omezena vstupem kandidátské země do Evropské unie. Pro programovací období 2007 - 2013 byl vytvořen nový nástroj předvstupní pomoci, program IPA (Instrument for Pre-accession Assistance), který nahradil předešlých pět nástrojů (Phare, ISPA, SAPARD, Předvstupní pomoc Turecku, Cards). Nástroj předvstupní pomoci IPA má pět sloţek, kterými je poskytována předvstupní pomoc. Těmito nástroji jsou: 1. pomoc při transformaci a budování institucí – pro 15

kandidátské země a potenciální kandidátské země západního Balkánu. 2. přeshraniční spolupráce - pro kandidátské země a potenciální kandidátské země západního Balkánu. 3. regionální rozvoj - pro kandidátské země. 4. rozvoj lidských zdrojů - pro kandidátské země. 5. rozvoj venkova - pro kandidátské země. Sloţky 1 a 2 jsou určeny pro všechny přijímající země bez výjimky. Sloţky 3, 4 a 5 jsou v rámci víceletého programu, který je určen pouze pro kandidátské země. Ty jsou tímto způsobem připravovány na budoucí čerpání z evropských fondů.8

8

www.euroskop.cz

16

2. Prameny práva Evropské unie před Lisabonskou smlouvou Pro všeobecný výklad o pramenech práva Evropské unie je důleţitý 1. prosinec 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která zásadně mění pohled na prameny práva Evropské unie. V této kapitole bych chtěla přiblíţit prameny práva, jak vypadaly právě před zmiňovanou Lisabonskou smlouvou. Členské státy daly Evropskému společenství pravomoc vytvářet vlastní právní systém. Tyto právní normy jsou závazné nejen pro členské státy, ale i pro jejich vnitrostátní subjekty. Jedná se o normy, které mají závazný charakter a také jsou hierarchicky uspořádané podle právní síly, tudíţ vytváří provázaný systém právních norem, které si nesmějí odporovat a musejí na sebe navazovat. Důleţitý je také rozdíl mezi právem Evropské unie a právem Evropského společenství. Zatímco právo Evropského společenství tvořilo pouze první pilíř, nazývaný také jako komunitární právo, právo Evropské unie tvoří zbylé dva pilíře, druhý a třetí, neboli právo unijní. Pojem Právo Evropské unie je velmi často pouţíván především německou právní školou. Pravomoc navrhovat a schvalovat právně závazné normy Evropské unie mají orgány Evropské unie pouze v rámci prvního pilíře, zejména při zajištění čtyř základních svobod jednotného vnitřního trhu. Normotvorné legislativní pravomoci vyplývaly ze smluv o zaloţení Evropského společenství, nikoliv ze Smlouvy o Evropské unii. Je vhodné pouţívat pojem právo Evropského společenství z hlediska právní čistoty. Tento pojem také přesně vystihuje rozdělení pravomocí mezi orgány Evropské unie a její členské státy. Je potřebné objasnit termín acquis communautaire a jeho vztah k právu Evropských společenství. Mezi těmito termíny však existuje rozdíl i přesto, ţe dokumenty Evropské unie upozorňují na nutnost plnit acquis a zároveň exekutivní

orgány

členských

států

nabádají

k harmonizaci.

Pojem

acquis

communautaire zahrnuje dosaţenou míru politické, ekonomické, právní a sociální integrace (zlatý fond integrace Evropské unie). Ukazuje dosaţenou úroveň politickou, ekonomickou a měnovou v rámci unie a dosaţený stupeň vývoje práva Evropských společenství a o dosaţené míře sociální soudrţnosti a solidarity. Acquis communautaire představuje tedy širokou mnoţinu integrace, jejíţ jednou z podmnoţin je právo Evropského společenství. Do acquis patří společné politiky v různých oblastech, jednotná měna euro a všechny etapy Hospodářské a měnové unie včetně povinností 17

plnit maastrichtská ekonomická kritéria, na nichţ je zavedení eura zavedeno. Ovšem plnění maastrichtských kritérií nelze povaţovat za součást systému práva Evropských společenství. Tato povinnost není právně vynutitelná ţalobou u Evropského soudního dvora.

První pilíř Evropského společenství je budován na principu nadstátnosti,

subordinace členských státu Evropského společenství. Jedná se o podřízení se jeho vůli v rozsahu na něho delegované pravomoci, a to i proti vůli členského státu. Pravidla primárního práva jako tzv. ústavy“ Evropského společenství jsou zejména judikaturou Evropského soudního dvora v členských státech bezprostředně aplikovatelné a jednotlivci se jich mohou přímo dovolávat. Zároveň s těmito pravidly primárního práva musí být sekundární právo v souladu, coţ tvoří akty komunitárních institucí, které mohou být vydávány pouze na základě konkrétního ustanovení primárního práva, v němţ mají svůj právní základ. Mezi prameny primárního práva řadíme zřizovací smlouvy, ostatní mezinárodní smlouvy a obecné právní zásady. Zřizovací smlouvy můţeme definovat jako zakládací smlouvy a jejich změny či dodatky a veškeré prohlášení k těmto smlouvám. Jedná se tedy o Paříţskou smlouvu o zaloţení Evropského společenství uhlí a oceli - ESUO (1951), Římské smlouvy o zaloţení Evropského (hospodářského) společenství EHS/později jen ES (její zkratka SES), Evropského společenství pro atomovou energii EUROATOM (1957), Smlouva o Evropské unii a Jednotný evropský akt. Svojí povahou jsou tyto smlouvy pramenem mezinárodního práva veřejného, ve kterých je stanovena základní institucionální struktura Evropského společenství a rovněţ zakotvení zmocnění a procedura pro vydávání sekundárního práva, které s nimi musí být v souladu. O změně tohoto smluvního rámce Evropské unie, který představuje jakýsi ústavní systém Evropské unie, můţe rozhodovat jedině mezivládní konference členských států Evropské unie. Tento orgán, usnášející se jednomyslně, má právo dohodnout změny ve Smlouvě o Evropské unii nebo ve Smlouvě o zaloţení Evropského společenství. Dalším pramenem práva jsou ostatní mezinárodní smlouvy, které zahrnují Evropské společenství, nebo Evropské společenství spolu s členskými státy s třetími státy (mezinárodními organizacemi – čl. 300 SES – asociační dohody, smlouvy o přistoupení jednotlivých členských států), dále soukromoprávní smlouvy (z titulu právní subjektivity Evropského společenství podle vnitrostátního práva členských států – např. smlouva o nájmu) nebo smlouvy mezi členskými státy k realizaci cílů Evropského společenství (čl. 293 SES, např. Schengenská úmluva). Třetím pramenem primárního 18

práva jsou obecné právní zásady, coţ jsou nepsané obecné právní zásady, které dovozuje Evropský soudní dvůr ze společných právních zásad a ústavních tradic členských států (např. ochrana lidských práv, zásady procesního práva…). Jsou proto důleţitým vodítkem pro interpretaci a aplikaci psaného komunitárního práva národními soudy a Evropského soudního dvora, který je vyuţívá při vyplňování mezer v psaném komunitárním právu. Prameny sekundárního práva disponují niţší právní silou a musí být v souladu se všemi prameny primárního práva. Články Smlouvy o zaloţení Evropského společenství poskytují orgánům Společenství právo na vydávání sekundárních právních norem. Tato pravomoc jim však nepřísluší v rámci druhého s třetího pilíře, v nichţ je hladní důraz kladen na spolupráci členských států ve smyslu klasického mezinárodního práva veřejného. Výjimku zde tvoří Evropský soudní dvůr, který rozhoduje o předběţných otázkách vyplývajících z ustanovení pro třetí pilíř – Policejní justiční spolupráci v trestních věcech, avšak podmíněně uznáním zmocnění kaţdým jednotlivým členským státem Evropské unie. Tyto sekundární prameny práva jsou přijímány radou Evropské unie spolu s Evropským parlamentem na návrh Evropské komise. Co se týče vztahu mezi jednotlivými prameny sekundárního práva, obecně platí, ţe prováděcí právní akt musí být v souladu s aktem, k jehoţ provedení a na jehoţ základě byl vydán. Prameny sekundárního práva se dají dále dělit na typické právní akty (článek 249 Smlouvy -> nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska) a na atypické právní akty (jsou adresovány dovnitř Společenství, nikoli členským státům či jednotlivcům). Obecně lze říci, ţe rozhodný je jejich obsah a předmět, nikoli forma a označení. Nařízení je „akt obecné povahy, závazný ve všech svých částech a bezprostředně pouţitelný v kaţdém členském státě (definice odst. 2 čl. 249 SES). Jedná se o nadnárodní právní akt, jehoţ přenos do národního práva se uskutečňuje zcela automaticky, aniţ by byla nutná jakákoliv jeho recepce na vnitrostátní úrovni. Účinnost tohoto aktu nastává bez dalšího ve všech členských státech ve stejnou dobu a v téţe podobě.“9 Nařízení, jako akt normativní povahy, má vertikální (vztah Společenství a členský stát) a horizontální účinek (závaznost na vnitrostátní úrovni). Nařízení tedy můţe zavazovat členské státy, můţe poskytovat práva i ukládat povinnosti i soukromým

9

Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1 (Ústavní základy Evropské unie), Praha : Linde, 2007, str. 90

19

osobám na území členských států. Nařízení bývá přirovnáváno k „zákonu“ podle vnitrostátního práva. 10 Dalším sekundárním právním aktem je směrnice. O směrnici se jedná, pokud jde o výsledek, kterého má být dosaţeno, je závazná pro kaţdý stát, kterému je určena. Lhůta se pohybuje mezi jedním a dvěma lety. Vzhledem k tomu, ţe směrnici musí členský stát přenést do svého právního řádu, existovala domněnka, ţe směrnice nemůţe být bezprostředně účinná. Touto otázkou se zabýval Evropský soudní dvůr a v roce 1974 přiznal bezprostřední účinnost i směrnicím, ovšem za předpokladu, ţe definice práv a povinností vztahujících se k individuálním osobám je dostatečně jasná a přesná, zároveň bezpodmínečná a neponechává ţádný únikový prostor při její aplikaci. Zároveň Evropský soudní dvůr rozhodl, ţe směrnice nevyvolává ţádné bezprostřední účinky před uplynutím doby poskytnuté členských státům k její transpozici do národního práva a její aplikaci. To znamená, ţe před tím, neţ uplyne doba určená k tomu, aby příslušná právní opatření naplňující směrnici nabyla účinnosti. Dále se Evropský soudní dvůr přiklonil k moţnosti vynucení práv a povinností definovaných ve směrnicích na základě ţalob podaných individuálními osobami proti jiným individuálním osobám. Toto právo přiznal pouze individuálním osobám při ţalobách vznesených proti státu. Bylo jim tedy přiznáno právo ţalovat přímo stát, pokud v daném termínu opomenul aplikovat směrnici nebo ji aplikoval chybně. Volba forem a prostředků k jejímu dosaţení a uplatnění v národním právním systému je soustředěna v rukou vnitrostátních legislativních orgánů. V porovnání s nařízením se u směrnice předpokládá, ţe členské státy Evropské unie učiní potřebné kroky k jejich implementaci. Také nezáleţí v zásadě na tom, jakou formou směrnice členské státy promítnou do svého právního řádu. Zařazení do svého právního řádu však musí členské státy učinit ve lhůtě stanovené ve směrnici a neporušit přitom její obsah, tzn., ţe musí dosáhnout poţadovaného právního účinku. Rozhodnutí je také závazné ve všech svých částech jako směrnice, ovšem jen pro ten subjekt, kterému je určeno. Tudíţ adresátek rozhodnutí můţe být členský stát Evropské unie, ale také jednotlivá právnická nebo fyzická osoba. Rozhodnutí, podobně jako směrnice, nepotřebuje další legislativní úkony (transpozici), je totiţ okamţitě závazné v tom znění, ve kterém bylo přijato. Implementace směrnice předpokládá zapracování obsahu směrnice do vnitrostátního předpisu (transpozice směrnice) a následné zajištění náleţité 10

Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1 (Ústavní základy Evropské unie), Praha : Linde, 2007, str. 90

20

aplikace a dodrţování předpisu. Pokud nedojde k transpozici, dojde na sankce (následky). Sankcemi můţe být omezená přímý účinek směrnice samotné (aplikovat lze pouze k tíţi státních subjektů, nikoliv jednotlivců), dále nepřímý účinek směrnice (pokud členský stát nezajistí transpozici směrnice, vzniká soudům povinnost k Eurokonformnímu výkladu (v souladu s náleţitě transponovanou směrnicí). Dalším následkem je odpovědnost státu za škodu způsobenou jednotlivci ES (škoda se můţe nárokovat vůči státu). Nakonec můţe dojít k zahájení řízení před Evropskou komisí v důsledku porušení Smlouvy ES. Lze říci, ţe jedním z nejvýznamnějších sekundárních pramenů práva jsou rozhodnutí Evropského soudního dvora se sídlem v Lucemburku a Evropského soudního dvora pro lidská práva ve Štrasburku. Nesmíme ovšem zapomenout, ţe mezi tyto prameny páva se počítají i obecné principy a rozhodnutí národních soudů členských států, pokud se týkají práva Evropských společenství. Další sekundární prameny jsou doporučení a stanoviska, která jsou právně závazné, a jedná se o právně relevantní posouzení situace prostřednictvím některého orgánu Evropského společenství.

21

3. Vnitrostátní účinky pramenů práva Evropské unie před Lisabonskou smlouvou Právo Společenství se projevuje ve vztahu k členským státům a jejich subjektům v zásadě dvěma způsoby. V oblasti primárního práva má právo Společenství podobu práva mezinárodního. Členské státy a vnitrostátní subjekty zavazuje na stejném principu jako běţné mezinárodní smlouvy. Naopak sekundární právo se jevově blíţí spíše právu vnitrostátnímu. Členské státy ve Společenství mají dva právní systémy, které platí vedle sebe, jsou jimi právo vnitrostátní příslušného členského státu a právo Společenství. Tím pádem dochází ke střetům mezi normami práva vnitrostátního a normami práva Společenství uvnitř právní sféry členského státu. Ovšem Smlouva o zaloţení Evropských společenství ţádné vodítko neposkytuje. Jediné ustanovení, které řeší tento problém, je článek 249, podle něhoţ je nařízení obecně závazné a přímo pouţitelné v kaţdém členském státě. V podstatě nejde nic jiného ze základních smluvních dokumentů Evropských společenství vyčíst. Tuto mezeru musel zaplnit ve výslovné právní úpravě svou judikaturou Soudní dvůr. Soudní dvůr formuloval ve svých rozhodnutích dvě základní zásady. První zásada je zásada přímého účinku práva Společenství v členských státech, druhá zásada je přednost norem práva Společenství nad vnitrostátními právními normami členských států. Zásada přímého účinku (přímý účinek na vnitrostátní subjekty) je v podstatě jeden z podstatných rysů práva Společenství. Je to v podstatě důsledek povahy tohoto práva jako autonomního právního řádu, který platí nejen mezi Společenstvím a členskými státy, ale také uvnitř těchto členských států vedle práva vnitrostátního. Přímý účinek právních norem Společenství můţeme vymezit s ohledem na článek 249 Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a na rozhodnutí Soudního dvora. Právní norma má přímý účinek, pokud přiznává jednotlivcům práva nebo jim ukládá povinnosti, a to sama, bez pomoci jiné právní normy. V oblasti českého vnitrostátního práva odpovídá pojmu přímý účinek pojem bezprostřední vnitrostátní závaznost (pouţívá se téţ i u mezinárodních smluv). Bezprostřední vnitrostátní závaznost znamená, ţe vnitrostátní subjekt se můţe přímo dovolávat přímo účinné normy, která existuje mimo rámec vnitrostátního práva, a soudní nebo jiný státní orgán je povinen tuto normu na vztahy vůči jednotlivcům bez dalšího aplikovat. Přímý účinek lze také aplikovat na 22

mezinárodní smlouvy. Mezinárodní smlouvy většina států, které dopadají na vnitrostátní vztahy, a tedy i na vnitrostátní subjekty přímo účinné vnitrostátně, činí tak, ţe je „vtáhne“ do vnitrostátního práva. To je zpravidla provedeno tak, ţe v ústavě nebo v jednotlivých zákonech je uveden odkaz na mezinárodní smlouvy. Toto je povaţováno za monistický přístup, zatímco dualistické pojetí spočívá v tom, ţe mezinárodní smlouva nemá nikdy přímý účinek, ale musí být zapracována do vnitrostátního předpisu (např. Velká Británie). Pokud chceme, aby jakákoli právní norma měla přímý účinek, musí být legislativně technicky konstruována tak, aby v ní bylo přímo stanoveno konkrétní pravidlo chování pro subjekty práva (jednotlivce). Mezinárodní smlouvy, které jsou přímo aplikovatelné, bývají označovány jako „self-executing“. Druhá podmínka pro přímý účinek právní normy Společenství je skutečnost, ţe je na tuto normu z vnitrostátního hlediska pohlíţeno jako na platnou právní normu. Na druhou stranu to ovšem neznamená, ţe kaţdá norma Společenství musí být nutně povaţována za součást vnitrostátního práva. Postačí, ţe bude v daném státě povaţována za platnou (např. jako součást právního řádu platného na území státu paralelně s vnitrostátním právním řádem). Právo Společenství je nepochybně povaţováno za platné v členských státech. Ovšem jsou zde i pochybnosti v určení, na základě čeho tomu tak je. Důleţitá je otázka, na základě jakého aktu došlo k transformaci práva Společenství do vnitrostátního práva. Transformační akty jsou pro jednotlivé předpisy vyloučeny (článek 249 Smlouvy ES), výslovně pro nařízení. Na rozdíl od britského European Communities Act, který celé právo Společenství prohlásil za součást vnitrostátního práva, ne vţdy existuje obecná úprava, která by tento postup upravovala. Soudní dvůr (rozhodnutí ve věci Van Gend Loos) stanovil, ţe orgány Společenství jsou nadány svrchovanými právy, jejichţ výkon se dotýká členských států a jejich občanů. U členských států dochází k omezení svých svrchovaných práv, která byla převedena na Společenství, i kdyţ jen ve vymezených oblastech.

Jednotlivé prameny z hlediska přímého účinku Zřizovací smlouvy – neobsahují zmínku o přímém účinku svých ustanovení, ovšem některá z nich však přímý účinek mají a to ta, u nichţ jsou splněna kritéria (viz případ Van Gend Loos). 23

Nařízení jsou přímo pouţitelná v členských státech na základě článku 249 Smlouvy ES. Ovšem pojem přímé aplikovatelnosti není specifikován a je nejvýše pravděpodobné, ţe byl zamýšlen jako synonymum přímého účinku. Ne všechna nařízení mohou být přímo účinná, neboť jen určitá část z nich splňuje podmínky k tomu nezbytné. Příkladem nařízení, které nemůţe mít přímý účinek, je článek 21 odst. 1 nařízení č. 1463/70, které se týká instalace tachografů do komerčních vozidel pro hromadnou přepravu osob. Říká se v něm, ţe „Členské státy v přiměřené době a po konzultaci s Komisí přijmou takové zákony, nařízení nebo administrativní opatření, která budou nutná pro splnění tohoto nařízení“. Toto ustanovení tudíţ nemůţe být přímo účinné v členském státě, neboť samotnému členskému státu je ukládána povinnost k určitému opatření. Tudíţ norma, která bude přímo účinná, se vytvoří teprve dalším legislativním nebo jiným opatřením tohoto členského státu. Tou ovšem nebude tato norma, nýbrţ vytvořená norma vnitrostátní (např. zákon). Problematikou přímého účinku nařízení se zabýval Soudní dvůr, který ji svou judikaturou konkretizoval. Stanovil pravidlo, ţe vnitrostátní prováděcí opatření, která se týkají nařízení, nejsou přípustná s výjimkou případů, kdy jsou nezbytná. V tomto má spočívat přímý účinek nařízení. Pravidlo o zákazu vnitrostátního opatření sleduje především cíl učinit nařízení aplikovatelným na území členského státu v okamţiku, kdy nabude platnosti a účinnosti jako norma Společenství a naopak vyloučit situaci, kdy by aplikovatelnost nařízení v členském státě byla vázána na určité opatření tohoto státu, které by mohlo být provedeno se zpoţděním nebo opomenuto. Existují i výjimky ze zásady nepřístupnosti vnitrostátních opatření k provedení nařízení. Výjimka jedna je, kdyţ nařízení výslovně nevyţaduje od členských států určitý prováděcí akt, tento akt je pak ne přípustný, ale povinný. Druhá výjimka je ta, ţe nařízení nevyţaduje výslovně prováděcí akt, ovšem implicitně ho nevylučuje, resp. povoluje. Jsou to případy, kdy ustanovení nařízení jsou příliš obecná a sama o sobě neumoţňují jeho ţádoucí aplikaci. Zároveň platí, ţe národní prováděcí akt nesmí být v rozporu s nařízením. U směrnic podle článku 249 Smlouvy ES vyplývá, ţe nebylo zamýšleno dát směrnicím vlastnost přímého účinku. Podle charakteru směrnic, které jsou určeny pouze členským státům a které jsou závazné jen co do cíle (výsledku), jehoţ je třeba dosáhnout, můţe si členský stát zvolit formu a metody jeho dosaţení sám.

24

4. Komunitární právo V případě bliţšího rozebrání komunitárního a unijního práva musíme vycházet ze skutečnosti, ţe v souvislosti s Lisabonskou smlouvou, se unijní a komunitární právo velmi změnilo a posunulo do jiných mezí. Komunitární právo bylo synonymem termínu práva Evropského Společenství.11 Slovo „komunitární“ bylo přídavným jménem odvozeným od podstatného jména Společenství. Komunitární právo bylo svými vnitrostátními účinky svébytným autonomním systémem, lišícím se od mezinárodního práva veřejného. Před přijetím Lisabonské smlouvy bylo komunitárním právem označováno právo prvního pilíře Evropské unie, coţ zahrnovalo především zřizovací smlouvy. Právo Evropských společenství bylo nadřazené národním právním systémům. Většina jeho norem měla přímé právní účinky na subjekty, na které se vztahovala, tudíţ právě tento rys prává Evropských společenství nejvíce ovlivnil vývoj českého právního řádu po vstupu České republiky do Evropské unie. Součástí komunitárního práva tedy nebylo právo druhého a třetího pilíře Evropské unie. Zřizovací smlouvy byly mezinárodní smlouvy. Na základě těchto zřizovacích smluv vznikla jednotlivá Společenství, která se musela řídit základními pravidly pro jejich fungování, která byla zakotvena právě ve zřizovacích smlouvách (primární právo Evropských společenství). Orgány Evropských společenství, díky těmto zřizovacím smlouvám získaly pravomoc pro vytváření svého vlastního práva, které regulovalo podrobněji vztahy mezi Evropským společenstvím a ostatními členskými státy, mezi Evropským společenstvím a jednotlivci. Právo Evropských společenství se stalo nástrojem nadstátnosti, který měl svá specifika a zvláštnosti.12 To znamená, ţe právo Evropských společenství fungovalo podobně jako jakýkoli federální právní systém, protoţe ţádná národní právní norma s ním nesměla být v rozporu. Mezi ně můţeme řadit přednost práva Evropských společenství před vnitrostátními právními předpisy členského státu a jeho přímý účinek v členském státě. Přednost se projevovala pouze v případě rozporu mezi konkrétní normou práva Evropského společenství a konkrétní normou vnitrostátního práva členského státu, dopadali-li obě na tentýţ právní vztah. Ţádná zřizovací smlouva výslovně neupravovala princip přednosti práva Evropského 11

Had M., Urban L., První pilíř Evropské unie. 2. Vydání, Praha : Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2000 12 Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1 (Ústavní základy Evropské unie), Praha : Linde, 2007

25

společenství. V rámci komunitárního právního systému existoval mechanismus zajišťující jednotný výklad a vnitrostátní účinky ve všech státech. Ústřední úlohy hrál Evropský soudní dvůr, který podával závazný výklad pravidel komunitárního práva. V otázce federalizace by ovšem pouţívání tohoto termínu nebylo vhodné. Především není zcela jasné, zda konečným cílem evropské integrace je právě federalizace. U některých zemí jsme se mohli setkat s odmítáním federalizace. A navíc ve smluvních dokumentech Evropské unie nebyl pozitivně vyjádřen princip nadřazenosti práva Evropských společenství, coţ znamenalo, ţe obě smlouvy o principu nadřazenosti mlčí. To vede k tomu, ţe jiţ od začátku evropské integrace neexistovala shoda v otázce federalizace Evropy. Součástí komunitárního práva tedy nebylo právo druhého a třetího pilíře Evropské unie. Právo Evropských společenství se nečlenilo jen podle pramenů na primární a sekundární, ale podle obsahu i na institucionální a materiální právo. Institucionální právo tvořilo spolu s materiálním právem dvě obsahové sloţky komunitárního právního řádu. Institucionální právo se označovalo jako souhrn předpisů primárního práva Evropských společenství ale i sekundárního práva Evropských společenství, které upravovaly institucionální výstavbu Evropských společenství tvořenou institucemi Evropských společenství (Evropský parlament, Rada, Komise, Soudní dvůr (a Soud prvního stupně), Účetní dvůr) a dalších orgánů – upravovaly téţ i jejich sloţení, pravomoci, postupy při rozhodování, formy rozhodnutí (aktů). Do institucionálního práva jsme také řadily předpisy, které upravovaly tvorbu práva Evropských společenství, jakoţ i jeho aplikaci a vynucování. Materiální právo, jako druhá obsahová sloţka komunitárního právního řádu. Jednalo se o souhrn předpisů primárního práva Evropských společenství i sekundárního práva Evropských společenství, které upravovaly jednotlivé oblasti, v nichţ Evropské společenství vyvíjelo svou činnost. Předmětem úpravy byly především čtyři základní svobody jednotného vnitřního trhu a společné politiky. Materiální právo se dalo označit jako „zvláštní část“ práva Evropského společenství. Postavení komunitárního práva v členských státech se řídilo dvěma principy, jimiţ byly zásada přímého účinku práva Evropského společenství a zásada přednosti práva Evropského společenství. Důleţitou roli v uplatňování norem práva Evropských společenství sehrál Evropský soudní dvůr tím, ţe vyuţil svého oprávnění k výkladu práva evropských společenství a závazně rozhodl, ţe právo Evropských společenství bylo nadřazené národnímu právnímu systému. V roce 1962 rozhodl Evropský soudní dvůr o tom, ţe veškeré právní normy 26

státu přijaté před vstupem do EHS nesměly být v rozporu s právním řádem Společenství. Evropský soudní dvůr dále rozhodoval ve dvou věcech, první bylo rozhodnutí ve věci Van Gend en Loos, kde Evropský soudní dvůr judikoval, ţe Společenství vytváří v rámci mezinárodního práva nový právní řád, v jehoţ prospěch se členské státy vzdaly některých svých suverénních práv. V tomto rozhodnutí Evropský soudní dvůr uznal, ţe články smluv mohou být bezprostředně účinné. Tím bylo potvrzeno, ţe smlouvy přenášejí na individuální právnické a fyzické osoby práva a povinnosti. Pokud jsou tato práva a povinnosti porušeny, mohou být v rámci soudního sporu povinnosti z nich vyplývající vynuceny. Toto se týká jak ţalob individuálních osob proti státu, tak i v případě individuální osoby na jinou individuální osobu. Druhým rozhodnutím ve věci byl případ Costa v. Enel (1964), kde Evropský soudní dvůr znemoţnil přijímat členským státům EHS zákony a sekundární právní akty, které by byly v rozporu s právem Evropských společenství. V roce 1970 Evropský soudní dvůr rozhodl, ţe ani ústavní právní normy (ústava, ústavní zákony), které se týkaly práv a povinností občanů a právnických osob nesměly být v rozporu s právem Evropských společenství. V otázce přímé (bezprostřední) účinnosti práva Evropských společenství na rozdíl od principu nadřazenosti, který Smlouva o zaloţení ES přímo nezmiňovala, naopak definovala nařízení a rozhodnutí rady jako bezprostředně účinné. Tudíţ přímá účinnost byla přímo zanesena do Smlouvy o ES. Později Evropský soudní dvůr rozhodl, ţe i všechny ostatní prameny práva ES mohly být bezprostředně účinné. Při posouzení jednotlivých norem, zda jsou nebo nejsou bezprostředně účinné, je rozhodujícím faktorem schopnost prokázat, ţe norma obsahuje zcela určitou, konkrétní a nepodmíněnou definici práv nebo povinností přímo se vztahujících k individuálním fyzických nebo právnickým osobám. V otázce ochrany před porušováním práva ES bylo ve Smlouvě o zaloţení ES pamatováno na vytvoření efektivního systému vynucování práva. Toto právo (právo ES) je vynutitelné vůči třem skupinám subjektů. První skupinou byly Instituce Společenství, které ve své pravomoci vydávat právní akty nebo správní rozhodnutí, jednaly v rozporu s právem ES či nesplnily povinnost jim uloţenou právem ES. Druhou skupinu tvořily samotné členské sáty. Týkalo se to těch států, které porušily právo ES v rámci aplikace či nesplnily povinnosti uloţené jim právem ES. Do poslední třetí skupiny patřily individuální fyzické či právnické osoby, které jednaly v rozporu s právem ES nebo je porušily, kdyţ nesplnily povinnosti 27

uloţené jim právem ES či rozhodnutím orgánu ES. Postupnou novelizací Smlouvy o zaloţení ES se vytvořil poměrně rozsáhlý prostor pro ţaloby podávané k vynucení práva ES. Pokud je vynucováno právo ES na členských státech nebo na institucích Společenství, jednalo se o přímé ţaloby podané Evropskému soudnímu dvoru. O nepřímé ţaloby se jedná tehdy, pokud je projednávají národní soudy, které se v rámci nepřímého řízení obracejí na Evropský soudní dvůr. Národní soudy měly moţnost poţádat Evropský soudní dvůr o interpretaci Smlouvy či o výklad platnosti aktů vydaných orgány Společenství (rozhodování o předběţných otázkách neboli prejudiciální řízení). Komunitární právo se od mezinárodního práva lišilo sankčním mechanismem, který mezinárodní právo neznal. V oblasti vztahu komunitárního a vnitrostátního práva členských států se uplatňovaly dva základní principy, kterými byly -> aplikační přednost komunitárního práva. Jde o komunitární nařízení s výjimkou těch, která vyţadovala vnitrostátní konkretizaci. U směrnic se muselo jednat o aplikaci vůči státním subjektům, pokud byla dostatečně jasná a náleţitě transponovaná. Vznikala otázka, zda přímo aplikovatelné bylo třeba aplikovat před všemi vnitrostátními pravidly, ke kterým patřily i ústavní? Jelikoţ se jednalo o absolutní aplikační přednost – rozsudek ve věci Internationlae Handelsgesselschaft znamenal, ţe jde o absolutní přednost, ovšem ústavní soudy měly názor, ţe absolutní přednost musí být něčím podmíněna (akceptovaly s určitou výhradou). V České republice aplikační přednost lze uznat, pokud nedojde k poškození materiálního jádra ústavy. U nepřímého účinku, tedy u nepřímo aplikovatelných komunitárních a vnitrostátních pramenů. Vnitrostátní orgány musely aplikovat vnitrostátní předpis, pokud vnitrostátní předpis byl schopen eurokonformního výkladu, vznikala povinnost jej takto vyloţit. Pokud nelze eurokonformně vyloţit, pak vnitrostátní aplikační orgány musely aplikovat neeurokonformní výklad, ale pokud jednotlivci vznikla v důsledku výkladu škoda, lze se jí následně domáhat na stát.

28

4. 1. Unijní právo Unijní právo (téţ označováno jako právo Evropské unie) tvořilo corpus právních norem, které se nacházelo mimo komunitární reţim, tedy ve druhém a třetím pilíři, a upravovalo problematiku společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dále policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Vzhledem k přijetí Maastrichtské smlouvy (Smlouva o Evropské unii, podepsaná 7. února 1992, ratifikovaná 1. listopadu 1993), se tedy v rámci evropského práva vytvořil jak blok norem komunitárního práva, tak i blok norem unijního práva. V porovnání unijního práva s komunitárním musíme striktně odlišovat mezivládní povahu aktů unijního práva a dalších jejich specifické vlastnosti. Nutno tedy poukázat na to, ţe unijní akty se vyskytovaly v jiných formách a byly přijímány na základě odlišných postupů, v rámci kterých docházelo k prolomení iniciačního monopolu Evropské komise (akty přijímá Rada na návrh členského státu nebo Komise při původní absenci účasti Evropského parlamentu). Jurisdikce Evropského soudního dvora byla rovněţ značně omezená a pozměněná ve srovnání s prvním komunitárním pilířem. Určujícím pro povahu tohoto unijního práva byla věcná působnost jeho norem nacházejících se v oblastech, které úzce souvisí s nejcitlivějšími místy suverenity členských států (společná zahraniční a bezpečnostní politika, policejní a justiční spolupráce v trestních věcech). Dále zde výslovně chyběl prvek nadstátnosti. Normy vydávané v rámci druhého a třetího pilíře nevykazovaly vlastnosti norem komunitárního práva, jeţ se vyznačovaly nadřazeností, přímým účinkem a mohly být vynucovány jednotlivci. Při přijímání aktů unijního práva se uplatňovala metoda mezivládní, u komunitárního práva to byla metoda acquis communautaire. Unijní právo bylo tedy charakterově bliţší právu mezinárodnímu, neţli právu komunitárnímu. Primární a sekundární právo tvořilo unijní právo. Primární právo tvořilo relevantní ustanovení Smlouvy o Evropské unii, která zakotvovalo a upravovalo problematiku druhého a třetího pilíře, včetně modifikací a doplňků přinesených dalšími revidujícími akty (Smlouva z Nice, Amsterodamská smlouva). Dále to byly kromě norem obsaţených v textu Maastrichtské smlouvy také Protokoly a Prohlášení připojené ke Smlouvě o Evropské vztahující se k druhému a třetímu pilíři. Sekundární unijní právo bylo tvořeno akty, které byly vydávané na základě uvedených ustanovení Smlouvy o Evropské unii. Byly to v podstatě odvozené (derivativní) normy, které musely být vţdy 29

v souladu s primárním13 unijním právem, které je ve vztahu k sekundárnímu právu originární. V případě rozporu mezi akty primárního unijního práva a sekundárního unijního práva má vţdy přednost norma primární. Některé akty jsou přijímány v rámci zvláštních postupů, které jsou určeny pro druhý a třetí pilíř. Tyto akty se vyznačují značnou diverzitou navzájem a velkou odlišností od aktu sekundárního komunitárního práva. Jsou to tedy zásady a obecné směry, společné strategie, společné postoje, společné akce, rámcová rozhodnutí, dále rozhodnutí a úmluvy a opatření. Třetí pilíř Evropské unie byl novelizován Amsterodamskou smlouvou, která zároveň doplnila Smlouvu o Evropské unii z roku 1992 (tzv. Maastrichtská smlouva). Tím pádem bylo u třetího pilíře (hlava VI. Smlouvy o Evropské unii) vytvořeno mnoho změn. Ze třetího pilíře byly do prvního pilíře Unie převedeny otázky související se zrušením kontrol osob na vnitřních hranicích mezi členskými státy Unie, také oblast otázek, které řeší překračování vnějších hranic Unie, oblast přistěhovalectví, víz, azylu a soudní spolupráce v občanskoprávních věcech. Tudíţ byl obsah třetího pilíře omezen na policejní a soudní spolupráci v trestních věcech. Zároveň byly nově definovány nástroje třetího pilíře, také úpravy pravomocí orgánu Evropské unie, které jednají ve věcech třetího pilíře. Amsterodamská smlouva určila, ţe volný pohyb osob se stává explicitně záleţitostí Evropských společenství. Dále Amsterodamská smlouva začlenila tzv. Schengenské dohody, které se do té doby nacházely mimo strukturu Evropské unie, do jejího rámce. To znamená, ţe státy, které jednají o přistoupení k Evropské unii, budou muset přijmout schengenské acquis v plném rozsahu. Amsterodamská smlouva vytvořila nový právní a věcný rámec pro oblast justice a vnitřních věcí. Cílem Amsterodamské smlouvy vytyčením na období pěti let od vstupu v platnost je uskutečnění volného pohybu osob pro občany Evropské unie a státní příslušníky třetích zemí uvnitř Unie při současném zajištění obecné bezpečnosti prostřednictvím boje proti všem formám organizované trestné činnosti a proti terorismu. Mezi akty třetího pilíře, které jsou přijímané v rámci policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (upravené v čl. 34 SEU), řadíme společné postoje, rámcová rozhodnutí, rozhodnutí, úmluvy a opatření. Společné postoje (Common Positions) nám vymezují přístup Unie k určité otázce (koordinovaná stanoviska členských států v mezinárodních organizacích a mezinárodních fórech). Přijímání rámcových 13

Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1 (Ústavní základy Evropské unie), Praha : Linde, 2007, str. 35

30

rozhodnutí (Framework Decisions) bylo za účelem sbliţování zákonů a jiných právních předpisů členských států. Tato rámcová rozhodnutí byla svojí povahou podobná směrnicím, tedy byla závazná pro členské státy co do výsledku, kterého má být dosaţeno, přičemţ volba forem a prostředků byla ponechána na vnitrostátních orgánech. Ovšem rámcová rozhodnutí neměla přímý účinek, tudíţ nemohla být vynucována jednotlivci. Nelze se tedy domáhat odpovědnosti za škodu, která bude způsobená tím, ţe rámcové rozhodnutí nebylo implementováno do národního práva. Dalším aktem byla rozhodnutí (Decisions), ktera byla přijímána za jakýmkoliv jiným účelem, neţ je sbliţování práva. Jejich věcná působnost byla mimo okruh rámcových rozhodnutí. Charakteristikou rozhodnutí byla jejich závaznost pro státy a absencí přímého účinku. Mezi členskými státy byly uzavírány úmluvy (Conventions), které upravovaly materii spadající do Hlavy VI SEU, sjednané za účelem dosaţení cílů této smlouvy. Poté byly následně doporučeny členským státům k přijetí v souladu s jejich příslušnými ústavněprávními předpisy. Pro toto přijetí Rada určovala lhůty, ve kterých musel být splněn ratifikační proces. Tyto úmluvy, pokud není stanoveno jinak, se stávaly platnými, jakmile byly přijaty alespoň polovinou členských států a to pouze v těchto státech. Posledním akt třetího pilíře byl tvořen opatřeními (Measures). Opatření byla akty přijímané k provedení těchto úmluv nebo k provedení rozhodnutí na úrovni Unie. Ve vztahu k „základním“ předchozím aktům, byla opatření označována jako doplňující. Opatření byla přijímána dvoutřetinovou většinou hlasů smluvních stran. Rozhodnutí Evropského soudního dvora ohledně platnosti a výkladu opatření k provedení úmluv byla fakultativní. V rámci druhého pilíře (coţ byla společná zahraniční a bezpečnostní politika) byly akty upraveny v čl. 13-15 SEU. Patříly sem zásady a obecné směry, společné strategie, společné postoje a společné akce. Zásady a společné směry (Principles and General Guidelines) byly závazně určující pro orientaci Evropské unie a členských států v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky, patřily sem i záleţitosti dopadající na obranu. Dalším aktem patřícím do třetího pilíře byly společné strategie (Common Strategies).14 Byly to určité způsoby a postupy pro dosaţení obecných cílů v oblastech, kde členské státy měly důleţité společné zájmy. Společné strategie vymezovaly své cíle, dobu trvání a prostředky, které Evropská unie a členské státy dávaly k dispozici. 14

Šišková N.,Stehlík V., Evropské právo 1 (Ústavní základy Evropské unie), Praha : Linde, 2007

31

Společné postoje (Common Positions) jako akty třetího pilíře se pouţívaly spolu se společnými akcemi jako prostředek pro realizaci společných strategií. Společné akce (Joint Actions) slouţily k tomu, aby se řešily specifické situace v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky, zejména, kdy se operační akce ze strany Unie povaţovaly za ţádoucí. Povaha těchto aktů byla závazná. Součástí společné akce bylo určení cíle, prostředky, které Evropská Unie dostala k její realizaci, dále to mohly být i doba trvání a podmínky provádění u nezbytných případů. Mechanismus přijímání těchto aktů se lišil od přijímání aktů v rámci komunitárního práva. Hlavním orgánem pro přijetí rozhodnutí byla Rada Evropské unie (výjimka pro společné strategie, obecné zásady a obecné směry -> to patřilo do pravomocí Evropské rady), která rozhodovala jednomyslně. Evropský parlament i po přijetí Amsterodamské smlouvy se nacházel na okraji aktivit třetího pilíře (měl jen funkci konzultativní), Evropská komise byla posílena tím, ţe nyní mohla podávat návrhy právních aktů třetího pilíře, podobně jako členské státy. Důleţité pravomoci byly svěřeny i Evropskému soudnímu dvoru, i kdyţ trochu omezené v této oblasti. Měl pravomoc v oblasti rozhodování, co se týče platnosti a výkladu rámcových rozhodnutí a rozhodnutí, výkladu úmluv a platnosti a výkladu opatření k jejich provedení. Dále mohl přezkoumávat legalitu rozhodnutí a rámcových rozhodnutí na základě ţalob podaných členským státem nebo Komisí.15

15

Šišková N., Stehlík V., Evropské právo 1 (Ústavní základy Evropské unie), Praha : Linde, 2007

32

5. Dnešní právo Evropské unie V předchozích dvou kapitolách jsem nastínila situaci komunitárního a unijního práva, jak vypadalo před Lisabonskou smlouvou. V této kapitole bych se chtěla podrobněji zabývat problematikou a změnami po přijetí této smlouvy. V důsledku toho, ţe se Evropa a celý svět za posledních padesát let změnila, je potřeba se vypořádat s novými problémy, se kterými se Evropa potýká a vytvořit dokonalejší propracování celé Evropské unie. Novými problémy jsou např. demografické změny, globalizace, demografické změny, nová bezpečnostní rizika aj. jednotlivé členské státy se s těmito novými problémy nemohou vypořádat samy. Tyto problémy se však dají odstranit, jen pokud bude Evropa jako celek, a tím naplní očekávání veřejnosti. Musí následně dojít i k modernizaci celé Evropské unie. V důsledku rozšiřování Evropské unie je také potřeba mít k dispozici účinné nástroje, které zaručí její správné fungování a schopnost reagovat na rychlé změny současného světa. Právě kvůli těmto důvodům vzniká potřeba aktualizace základních pravidel spolupráce v rámci Evropské unie. Právě toto všechno je cílem smlouvy podepsané 13. prosince 2007 v Lisabonu. Vedoucí představitelé samozřejmě museli brát v úvahu stávající politické, hospodářské a společenské změny, kdyţ se společně dohodli na těchto nových pravidlech. V Lisabonské smlouvě je stanoveno, co Evropská unie můţe a co nemůţe dělat, a jaké k tomu můţe pouţívat prostředky. Lisabonská smlouva mění strukturu orgánů Evropské unie a jejich pracovní postupy. Zároveň posiluje demokratickou legitimitu Evropské unie a upevňuje její základní hodnoty. Lisabonská smlouva je výsledkem jednání mezi členskými státy v rámci tzv. mezivládní konference, na které se účastnili i zástupci Evropské komise a Evropského parlamentu. Následně smlouvu ratifikovalo všech 27 členských zemí. Způsob ratifikace si jednotlivé země zvolily v souladu se svým ústavním pořádkem. Lisabonská smlouva, neboli Smlouva pro Evropu 21.století, vstoupila v platnost 1. ledna 2009 (článek 6), čímţ se uzavřel několikaletý proces vyjednávání o institucionálních otázkách. Lisabonskou smlouvou se mění dosavadní zakládající smlouvy Evropské unie (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o zaloţení evropských společenství), aniţ by je nahrazovala. Došlo ke zrušení třípilířové struktury Evropské unie. Do nové „jednopilířové“ Evropské unie byl zahrnut I. pilíř Evropské unie (ovšem bez Euroatomu16- do nové jednopilířové EU přešlo z komunitárního pilíře 16

Král R., Prameny práva EU ve světle Lisabonské smlouvy AUC IURIDICA 2/2010 (v tisku)

33

pouze Evropské společenství (ES), které však „fúzí“ s ostatními pilíři zaniklo a jeho právní nástupkyní se stala EU (srov. čl. 1 SEU). Euratom do nové EU nepřešel a byl tak z ní vyčleněn), dále druhý pilíř dosavadní Evropské unie (Společná zahraniční a bezpečnostní politika) a nakonec třetí pilíř (Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech) => odpadl důvod pro členění dosavadních pramenů práva Evropské unie na I., II. a III. pilíř. Vznikl nám nyní jednotný systém pramenů práva Evropské unie. Osud původních pramenů práva II. a III. pilíře je řešen v hlavě VI. Protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních. Tyto prameny i jejich dosavadní právní účinky zůstávají zachovány a to, aţ do jejich zrušení, zániku či změny podle SEU či SFEU17. Po přechodnou dobu, tj. neţ dojde k zrušení, zániku či změně sekundárních pramenů práva původního II. a III. pilíře EU, tak vedle sebe budou koexistovat nový (jednotný) systém sekundárních pramenů práva EU a dosavadní systémy sekundárních pramenů práva II. a III. pilíře. Specifické 5leté přechodné období nicméně platí pro právní akty III. pilíře. Pokud nedojde ke zrušení či změně těchto aktů v této lhůtě, tak okamţikem uplynutí této lhůty Komise nově získá pravomoc ţalovat členské státy pro porušení těchto aktů a ESD získá plnou pravomoc k jejich výkladu a přezkumu jejich platnosti18. Rámcová rozhodnutí dále nebudou přijímána. Dosavadní rámcová rozhodnutí budou ale zachována, a to do té doby neţ budou směrnicemi či jinak zrušena či změněna. V případě však, ţe nedojde ke zrušení či změně dosavadních rámcových rozhodnutí do pěti let od vstupu LS v platnost, tak okamţikem uplynutí této lhůty Komise nově získá pravomoc ţalovat členské státy pro porušení rámcových rozhodnutí a ESD získá plnou pravomoc k jejich výkladu a přezkumu jejich platnosti. Tato smlouva poskytuje Evropské unii právní rámec a nástroje odpovídající řešení pro budoucí výzvy a očekávání občanů. Ve smlouvě je především posílena úloha Evropského parlamentu i národních parlamentů. Evropský parlament je přímo volený občany Evropské unie a získává významné nové pravomoci ve vztahu k evropským právním předpisům, rozpočtu a mezinárodním smlouvám. Zejména rozšíření postupu spolurozhodování do nových oblastí zajišťuje rovnocenné postavení Evropského

17

Konsolidované znění Smlouvy o EU (SEU) a Smlouvy o fungování EU (SFEU) bylo uveřejněno v Úředním věstníku EU C 115 z 9.5. 2008 18

Srov. čl. 10 odst. 1 Protokolu o přechodných ustanoveních.

34

parlamentu vůči Radě, jeţ zastupuje členské státy, při schvalování většiny právních předpisů EU. Také dává občanům více moţností pro vyjádření svých názorů a lépe vymezuje rozdělení pravomocí mezi Evropskou unií a členskými státy. V problematice národních parlamentů došlo k tomu, ţe se národní parlamenty mohou lépe zapojit do činností Evropské unie, a to především díky novému mechanismu sledování toho, zda Evropská unie přijímá opatření pouze tam, kde je činnost na evropské úrovni efektivnější z hlediska poţadovaných výsledků (zásada subsidiarity). Tyto změny znamenají posílení demokracie a legitimity v rozhodovacích postupech Evropské unie. Lisabonská smlouva také přispěla k silnějšímu hlasu pro občany díky tzv. občanské iniciativě. Jeden milion občanů z většího počtu členských států můţe vyzvat Komisi k předloţení určitých návrhů. Došlo také k přehlednému rozdělení pravomocí, tím pádem je jasnější, co dělají členské státy a co Evropská unie. Lisabonská smlouva také poprvé uznává moţnost vystoupení z Evropské unie. Tato smlouva vede k efektivnější Evropě. Lisabonská smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy a pravidla pro hlasování, modernizuje instituce, aby byly přizpůsobené 27 členům, a zvyšuje především

akceschopnost

Evropské

unie

v prioritních

oblastech.

Efektivním

rozhodováním se myslí hlasování kvalifikovanou většinou v Radě, které je rozšířeno do nových oblastí (tím se rozhodování zrychlí a zefektivní). Od roku 2014 se bude kvalifikovaná většina počítat na základě dvojí většiny členských států a obyvatel, která je odrazem dvojí legitimity EU. Dvojí většiny bude dosaţeno, pokud souhlas s návrhem vysloví 55 % členských států, které představují nejméně 65 % obyvatel Unie. Je sestaven také stabilnější a efektivnější institucionální rámec, v němţ Lisabonská smlouva vytváří funkci předsedy Evropské rady (volen na dva a půl roku). Zavádí přímou vazbu mezi volbou předsedy Komise a výsledky voleb do Evropského parlamentu, obsahuje rovněţ nová ustanovení o sloţení Evropského parlamentu a stanoví jasnější pravidla pro posílenou spolupráci a jasnější finanční ustanovení. Došlo také ke změnám v legislativním procesu Evropské unie. Nově se člení legislativní postupy Evropské unie na řádné a zvláštní (Lisabonská smlouva upravila původní spolurozhodovací legislativní postup, a dala mu statut řádného legislativního postup. Zvláštním legislativním postupem se stal původní konzultační legislativní postup). Dále došlo k výraznému posílení úlohy Evropského parlamentu v legislativním procesu Evropské unie (Evropský parlament se stal rovnocenným vůči Radě). Další změnou je omezení počtu případů, kdy je k přijetí legislativního aktu Evropské unie potřeba 35

jednomyslnosti v Radě. Lisabonská smlouva díky tomu posiluje supranacionální charakter legislativního procesu v Evropské unii. Od 1. 11. 2014 dojde k uplatňování nově vymezené kvalifikované většiny v Radě, dále zakotvení veřejnosti zasedání Rady, pokud je projednáván návrh legislativního aktu a hlasuje se o něm. Dochází také k posílení vnitrostátních parlamentů v legislativním procesu Evropské unie a také se zavádí institut občanské iniciativy.19 Je zvýšena i akceschopnost Evropské unie v zájmu kvality ţivota občanů v několika oblastech, jimţ občané dnes přikládají velký význam. Jedná se zejména o boj proti terorismu a trestné činnosti a další otázky z oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Týká se to ovšem i energetické politiky, veřejného zdraví, civilní ochrany, změny klimatu, výzkumu, sluţeb obecného zájmu, vesmíru, obchodní politiky… Lisabonská smlouva dbá na účinnější prosazování hodnot Evropské unie, s tím související Listinu základních práv jako součást primárního evropského práva, a také mechanismy pro zajištění solidarity a lepší ochrany občanů. Hodnoty Evropské unie jsou především v demokracii. Smlouva zachovává stávající občanská práva, Listinu základních práv a také zavádí i nová. Zaručuje svobody a zásady zakotvené v Listině základních práv a tudíţ se z Listiny stává závazný dokument. Listina základních práv a svobod získává právně závazný charakter. Ovšem Listina základních práv a svobod je ve třech zemích (Polsko, Velká Británie a Česká republika) uplatňována v omezenějším rozsahu (Protokolu č. 30).20 Lisabonská smlouva posiluje a zachovává tzv. „čtyři svobody“ a také politické, hospodářské a sociální svobody občanů. Ve smlouvě je zakotvena i solidarita mezi členskými státy. Státy budou jednat společně v duchu solidarity, pokud by jeden členský stát byl cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy. Součástí solidarity je i oblast energetiky. V oblasti bezpečnosti, svobody a spravedlnosti získává Evropská unie vyšší akceschopnost, tím pádem dochází k lepšímu vybavení proti boji s trestnou činností a terorismem. Lisabonská smlouva zajistí Evropě v globálním hledisku soudrţnost jednotlivých sloţek evropské politiky vztahů, a také při tvorbě a přijímání nových politik. Evropská unie bude mít potenciál k prosazování evropských 19

Král R., Prameny práva EU ve světle Lisabonské smlouvy AUC IURIDICA 2/2010 (v tisku)

20

Král R., Prameny práva EU ve světle Lisabonské smlouvy AUC IURIDICA 2/2010 (v tisku)

36

zájmů a hodnot ve světě, při respektování zahraničněpolitických zájmů jednotlivých členských států. Dochází k vytvoření nové funkce vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který je zároveň místopředsedou Komise, zajišťuje větší soudrţnost, viditelnost a účinek vnější činnosti Evropské unie. Důleţitou změnou, kterou zavádí Lisabonská smlouva, je právní subjektivita Evropské unie, která posílí vyjednávací pozici Evropské unie a zvýší tak efektivitu její činnosti na mezinárodní scéně a její viditelnost pro partnerské země a mezinárodní organizace. Pokud chce Evropa plně vyuţít svůj potenciál, musí se modernizovat a reformovat. Stávající fungující pravidla, která byla stanovena pro 15 členů, nemohou stačit pro dnešních 27 členských zemí. Smlouva by měla EU umoţnit čelit výzvám současného světa. Lze říci, ţe třemi základními důvody pro smlouvu jsou: posílení demokracie díky vyšší úloze Evropského parlamentu a národních parlamentů, zefektivnění rozhodovacího procesu a zvýšení soudrţnosti ve vnějších vztazích. Lisabonská smlouva zvyšuje akceschopnost EU díky větší soudrţnosti ve vnějších vztazích, širšímu spektru vnitřních politik, vyšší efektivitě, pokud jde o dosahování konkrétních výsledků pro občany, a moderním institucím přizpůsobeným Unii o 27 členech. Smlouva dává Evropské unii silnější a jednotnější hlas ve světě díky funkci vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který je zároveň místopředsedou Komise a má na svou podporu nově zřízenou sluţbu pro vnější činnost. V rámci cestování občanu mimo Evropskou unii, Lisabonská smlouva zajistí lepší diplomatickou a konzulární pomoc. Zároveň není vytvářena evropská armáda. Vojenské síly zůstávají pod kontrolou členských států, které podle Lisabonské smlouvy mohou dát evropské unii k dispozici civilní a vojenské prostředky k provádění operací v rámci bezpečnostní a obranné politiky. Kaţdému členskému státu však náleţí právo zamítnutí těchto operací a veškeré příspěvky budou dobrovolné. Zainteresované členské státy, které disponují potřebnými prostředky, budou moci podnikat operace v oblasti odzbrojování, humanitární a záchranné mise, poradní mise a mise pro udrţení míru. Ţádný stát však nesmí být na účasti v těchto akcích nucen. Další novou funkcí je vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Vysoký představitel je téţ místopředsedou Komise a předsedá Radě pro vnější vztahy. Posílí se tak soudrţnost ve vnějších vztazích a EU získá ve světě silnější hlas. „Diskuze předních českých odborníků na evropskou problematiku (Karolinum – březen 2010 zorganizované Jean Monnet Centre of Excellence při programu evropských studií 37

Fakulty sociálních věd) na téma: „Jak funguje post-lisabonská Evropská unie?“. Premiérův poradce pro zahraniční politiku a evropské záleţitosti Marek Mora ve vystoupení zhodnotil význam roku 2009 z české, i evropské perspektivy. Vrátil se také k českému předsednictví, jehoţ byl, jako bývalý náměstek ministra pro evropské záleţitosti, důleţitou součástí. České republice podle Mory od počátku nepřálo srovnání s Francouzi, jejichţ aktivní reprezentace zvedla předsednickou laťku hodně vysoko, a rovněţ souběh s volbami do Evropského parlamentu. Hořkou „třešničkou" pak byl postoj prezidenta Václava Klause, který přiţivil nedůvěru některých členských států vůči Praze. Období před 3. listopadem loňského roku, kdy český prezident ke všeobecné úlevě podepsal Lisabonskou smlouvu, označil Mora za nejkritičtější moment v české unijní historii. Mora nezastíral, ţe české předsednictví povaţuje za nevyuţitou příleţitost. Vypíchl ale i několik úspěchů - například obranu společného trhu před protekcionismem, projekt Východního partnerství nebo nominaci nové Evropské komise. V závěru vystoupení Mora uvedl, ţe post-lisabonská Unie musí především nalézt rovnováhu mezi svými institucemi. Naráţel na pozvolné sbliţování Komise a Evropského parlamentu. Nárůst pravomocí europoslanců značil za poněkud neřízený a podstatně překračující rámec Lisabonské smlouvy. Mora se vyjádřil i k nadějím, ţe Lisabonská smlouva přinese posílení zahraničně-politické role EU. Tyto naděje se zatím nenaplnily. Jako příklad Mora uvedl Kodaňský summit, který připomínal americkočínské vyjednávání, kterému Evropa pouze nečinně přihlíţela. Hyniová: Role Ashtonové je nejasná: Na poradce premiéra navázala Andrea Hyniová z Ministerstva zahraničních věcí, která zmínila slabost Lisabonské smlouvy v otázce vnějších vztahů EU a nejasnou roli nové evropské diplomacie. Rozsáhlý výčet pravomocí její nové šéfky, Catherine Ashtonové, nevyhnutelně vede k obavám ze střetu zájmů, i náročnosti takové agendy. Hyniová poukázala na fakt, ţe Ashtonové spolu se zahraničněpolitickou agendou spadlo do klína i místopředsednictví Komise, nebo zodpovědnost na portfolia komisariátů pro rozšíření a obchod, nehledě na její vliv v oblasti spravedlnosti a vnitra. Wessels: Po Lisabonu jsme všichni nováčci: V post-lisabonském věku uţ není nových členských států. S touto symbolikou otevřel své vystoupení Wolfgang Wessels, který zdůraznil, ţe unie musí pro tuto éru nalézt novou legitimitu, která zároveň sníţí její demokratický deficit. Profesor tak apeloval především v souvislosti s posílením evropských institucí, zejména Evropské rady a Komise, která díky tomu dnes můţe hrát roli „evropského MMF" v kauze řeckého dluhu. Wessels zhodnotil i smysl rotačního 38

předsednictví, který označil za poněkud problematický. Naráţel tak zejména na skutečnost, ţe k jeho plánování dochází aţ s osmiletým předstihem, coţ označil za „politickou ruletu". Uvedl, ţe Unii by nehledě na přízeň fortuny prospělo stálejší a neutrálnější vedení, které spolupráce v rámci „trojky" můţe jen těţko nahradit. Vyjádřil také naději, ţe nedávno zvolený stálý předseda Evropské rady, „prezident" Herman Van Rompuy, nebude ani „le président de la Europe", ani bezvýznamnou figurkou. Pokud jde o stanovisko samotného Van Rumpoye, nedávno podotkl, ţe hodlá být „unijním manaţerem a protokolárním ředitelem", coţ můţe docela dobře korespondovat s přáním profesora Wesselse. Ten své vystoupení uzavřel slovy, ţe boj o moc v EU ještě neskončil, ale díky posílení institucí by neměl trvat dlouho. „21

21

www.euroskop.cz

39

5. 1. Prameny práva Evropské unie po Lisabonské smlouvě V oblasti změn v typologii právních aktů Evropské unie setrvala Lisabonská smlouva u dosavadního členění závazných právních aktů ES na nařízení, směrnice, rozhodnutí. Dvě změny ovšem byly zaneseny. Lisabonská smlouva přiznává rozhodnutí i charakter obecně závazného právního aktu (doposud charakter individuálního závazného právního aktu). Druhá změna je ve vnitřním členění nařízení, směrnic a rozhodnutí na legislativní a nelegislativní. (Legislativní právní akty jsou - nařízení, směrnice, či rozhodnutí, které byly přijaty buď řádným, nebo zvláštním legislativním postupem).22

5. 2. Vnitrostátní účinky pramenů práva Evropské unie po Lisabonské smlouvě Po přijetí Lisabonské smlouvy (platnost od 1. prosince 2009), která pozměňuje Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství, přinesla řadu změn. Starý článek 249 Smlouvy o ES -> K plnění svých úkolů a za podmínek stanovených v této smlouvě Evropský parlament společně s Radou, Rada a Komise vydávají nařízení, směrnice a rozhodnutí a podávají doporučení nebo zaujímají stanoviska. Nařízení má obecnou závaznost. Je závazné ve všech svých částech a bezprostředně pouţitelné v kaţdém členském státě. Směrnice je závazná pro kaţdý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jeho má být dosaţeno, přičemţ volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Rozhodnutí je závazné ve všech svých částech pro toho, komu je určeno. Doporučení a stanoviska nejsou závazná. Nový článek 288 pozměnil první a předposlední větu -> Pro výkon pravomocí Unie přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Rozhodnutí je

22

Král R., Prameny práva EU ve světle Lisabonské smlouvy AUC IURIDICA 2/2010 (v tisku)

40

závazné v celém rozsahu. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimţ je určeno, je závazné pouze pro ně. Nový článek 289 -> 1. Řádný legislativní postup spočívá v tom, ţe Evropský parlament a Rada přijímají společně na návrh komise nařízení, směrnice nebo rozhodnutí. Tento postup je vymezen v článku 249. 2. ve zvláštních případech stanovených Smlouvami je přijetí nařízení, směrnice nebo rozhodnutí Evropských parlamentem za účasti Rady nebo Radou za účasti Evropského parlamentu zvláštním legislativním postupem. 3. Právní akty přijaté legislativním postupem jsou legislativními akty. 4. Ve zvláštních případech stanovených ve Smlouvách mohou být legislativní akty přijímány z podnětu skupiny členských států nebo Evropského parlamentu, na doporučení Evropské centrální banky na ţádost Soudního dvora nebo Evropské investiční banky. Nový článek 290 -> 1. Legislativním aktem lze na Komisi přenést pravomoc přijímat nelegislativní akty s obecnou působností, kterými se doplňují nebo mění některé prvky legislativního aktu, které nejsou podstatné. Legislativní akty výslovně vymezují cíle, obsah, rozsah a dobu trvání přenesení pravomoci. Podstatné prvky dané oblasti jsou vyhrazeny legislativním aktům, a nesmějí tedy být předmětem přenesené pravomoci. 2. Legislativní akty výslovně stanoví podmínky pro přenesení pravomoci, které mohou být tyto: a) Evropský parlament nebo Rada mohou rozhodnout o zrušení přenesení pravomoci, b) akt v přenesené pravomoci můţe vstoupit v platnost pouze tehdy, nevysloví-li se ve lhůtě stanovené legislativním aktem Evropský parlament nebo Rada ţádné námitkyPro účely písmen a) a b) se Evropský parlament usnáší většinou hlasů všech svých členů a Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou. 3. Součástí názvu aktů v přenesené pravomoci jsou slova „v přenesení pravomoci“. Nový článek 291 ->

41

1. Členské státy přijmou veškerá nezbytná vnitrostátní právní opatření k provedení právně závazných aktů Unie. 2. Jsou-li pro provedení právně závazných aktů Unie nezbytné jednotné podmínky, svěří tyto akty prováděcí pravomoci Komisi nebo ve zvláštních, náleţitě odůvodněných případech a v případech uvedených v článcích 24 a 26 Smlouvy o Evropské unii Radě. 3. Pro účely odstavce 2 Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem formou nařízení předem stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí. 4. Součástí názvu prováděcích aktů je slovo „prováděcí“. Protokol o přechodných ustanoveních -> vytvořen za účelem zorganizování přechodu mezi institucionálními ustanoveními Smluv pouţitelnými před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost a ustanoveními obsaţenými v uvedené smlouvě. Je nutno stanovit přechodná ustanovení. „Smlouvami“ se rozumí – Smlouva o Evropské unii, Smlouva o fungování Evropské unie a Smlouva o zaloţení Evropského společenství pro atomovou energii. Hlava VII. Přechodných ustanovení se týká aktů přijatých na základě hlav V a VI Smlouvy o Evropské unii. Článek 9 (Před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost) – Právní účinky aktů orgánů, institucí a jiných subjektů Unie přijatých na základě Smlouvy o Evropské unii před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost jsou zachovány aţ do zrušení, zániku nebo změny těchto aktů za pouţití Smluv. Totéţ platí pro úmluvy uzavřené mezi členskými státy na základě Smlouvy o Evropské unii.23

23

Protokol o přechodných ustanoveních – článek 9

42

6. Závěr Závěrem bych chtěla shrnout celou práci. Téma práce bylo zajímavé a v průběhu psaní došlo k velmi významné změně v podobě Lisabonské smlouvy. Změny, které přinesla, provázely celou mojí práci. Především si myslím, ţe zrušení třípilířové struktury přineslo zjednodušení a přehlednost Evropské unie. Téma této práce jsem si záměrně vybrala, jelikoţ jsem patřila ke skupině euroskeptiků. Byla jsem proti vstupu České republiky do Evropské unie. Mé přesvědčení se během práce začalo měnit. Evropská unie sama o sobě je dobře promyšlený a fungující celek, ovšem některé její akty mi přijdou aţ zbytečně sloţité, popřípadě malicherné. Evropská unie pokrývá celé spektrum záleţitostí evropských zemí, které musí být přesně určeny a právně zakotveny, ovšem na druhou stranu by i členské státy měly mít větší moţnost práva svého postavení. Na jedné straně stojí odpůrci Lisabonské smlouvy s názory, ţe zavádí kategorii výlučných pravomocí Unie, které jsou pravomocím členských zemí nadřazeny, dále např. smlouva zavádí většinové hlasování namísto jednotného atd. Na druhé straně zastánci Lisabonské smlouvy mají argumenty typu: EU bude mít přípravu na výzvy 21. století, dále spravedlnější ekonomický růst nebo posílení spolupráce s národními parlamenty. Na kaţdé straně je něco pro a proti. Můj názor je takový, ţe bych se radikálně nepřikláněla ani k jedné z těchto dvou stran. Časem se uvidí, zda přijetí Lisabonské smlouvy bylo přínosné nebo nikoliv.

43