C* (Chemin): Příručka teofilantropů neboli zbožňovatelů Boha a přátel lidí, obsahující výklad jejich dogmat, morálky a náboženských úkonů, s poučením o organizaci a oslavě vyznání (rok VI – 1798) (C*/Chemin/: Manuel des Théophilantropes, ou Adorateurs de Dieu et Amis des Hommes Contentant l’Exposition de leurs dogmes, de leur morale et de leurs pratiques religieuses, avec une instruction sur l’organisation et la célébration du culte. Paris, Bureau des Ouvrages de la Théophilantropie, an VI – 1798) Úvod Několik otců rodin, přesvědčených, že náboženské principy jsou nejpevnějším základem dobrého vychování, jedinou brzdou tajných zločinů, nejlepší útěchou v neštěstí a nejúčinnějším završením všech povinností, se sešlo, aby nalezli prostředky, jak ochránit své děti před bezbožností. Uvážili, že tajemné kulty mají mnoho odpůrců a že většina mladých lidí, vychovaných v takovém druhu náboženství, nedokáže ve chvíli, kdy je vržena do světa, odolávat četným námitkám, jimiž se na ně útočí, a tak se často zříkají mysterií a spolu s nimi zapomenou i na náboženství a morálku. Tito otcové se domnívají, že nejjistější by bylo vštípit dětem principy přirozeného náboženství, které nemůže nikdo vyvrátit, není-li úplně hloupý nebo zkažený. Jakmile děti jednou uvyknou chovat se podle zásad takového náboženství, jež ctí všechny národy, neboť je základem všech kultů na zemi, už se ho pravděpodobně nevzdají a zůstanou dobrými lidmi až do svého posledního vydechnutí. (...) Jeden z těchto otců se obával, aby čas nepoškodil jejich principy a nezatížil jejich zásady pověrečnými praktikami, a proto nás požádal
381
01tinkova1_484.indd 381
10.4.2015 2:04:29
o sepsání výkladu těchto zásad i praktik. Tato pravidla, jež společně schválili, jsou představena právě zde. Tento zákoník již vnesl do lůna několika rodin mír, přátelství a svornost a přinesl tak několika moudrým štěstí. Kéž by brzy učinil šťastným celý svět! Nebudeme obviněni coby ctižádostiví sektáři, ani nám nebudou vytýkat, že se snažíme ve svůj prospěch ustavit nové kněžstvo. Výkon kultu teofilantropie nepotřebuje kněze, jen předčitatele či řečníky, dočasné funkce vykonávané hlavou rodiny. Nenabízíme národům ani nové náboženství ani nové vyznání: naše náboženství je univerzální, naše vyznání sahá až k prvopočátkům světa. Na základě výkladu naší doktríny uvidíte, že jsme přáteli všech existujících vyznání: respektujeme jejich dogmata, sdílíme jejich morálku. I samotný název,1 který jsme našemu náboženskému uskupení dali, nenáleží jen jemu samotnému, ale všem, jejichž cílem je dovést lidi ke zbožňování božství a k lásce k bližním. A tak teofilantropie – vzdálena tomu stát se novou sektou – směřuje naopak ke sjednocení těch existujících do jednoho přesvědčení, totiž pocitu zbožnosti, lásky, svornosti a tolerance. Pod záminkou náboženských záležitostí bylo již prolito příliš mnoho krve. Tento zákoník bude učit lidi, že je snadné se shodnout a že se skutečně shodují na podstatných principech náboženství a morálky, a že pár rozdílů v názorech a v obyčejích nesmí přervat pouta bratrství, jež původce přírody ustavil mezi všemi svými dětmi. Kapitola I. Dogmata teofilantropů Teofilantropové věří v existenci Boha a v nesmrtelnost duše. Velkolepé divadlo vesmíru je důkazem, že taková prvotní bytost existuje. Naše schopnost myslet nás ujišťuje, že v sobě nosíme princip cizí hmotě, který přežívá rozklad našeho těla. Existence Boha a nesmrtelnost duše nemusejí být dlouze dokazovány: jsou to pravdy smýšlení a citu, jež každý nalézá ve svém srdci, když do něj ochotně a s dobrým úmyslem 1
Teofilantrop je slovo složené ze tří řeckých slov, jež znamenají „kdo miluje Boha a lidi“. (Pozn. aut.)
382
01tinkova1_484.indd 382
10.4.2015 2:04:29
sestoupí. Jen ničemové se o tom snaží pochybovat, protože myšlenka spravedlivého Boha znepokojuje jejich zločinné požitky. Teofilantropové na této dvojí víře lpějí o to více, že je stejně nezbytná jak pro zachování společnosti, tak i pro štěstí jednotlivců. Početné seskupení lidí, kteří nevyznávají Boha a kteří věří, že jejich zločiny budou navždy pohřbeny v hrobě, by jinak brzy bylo stádem divokých zvířat. Chladní rozumáři, nežádejte, aby byla vašemu rozumování dokazována dogmata, na nichž závisí štěstí světa. Nejsou v nich snad obsaženy pravdy podléhající přísným pokusům exaktních věd? Ale cožpak to, co náleží citu, nemá také svou zjevnost? A může být snad systém, který činí lidi dobrými, soucitnými, úzkostlivými, co se týče jejich čistoty a povinností, omylný? (...) Teofilantropové nevědí, co je Bůh, co je duše, jak Bůh odměňuje ty dobré a trestá ty špatné, jejich zkoumání nesahají tak daleko a nejsou tak indiskrétní, jsou přesvědčeni, že Boha a stvořené dělí příliš velká vzdálenost na to, aby si mohli činit nárok na takové poznání. Spokojí se s tím, že vědí – podle vznešenosti a řádu vesmíru i podle svědectví všech národů a jejich svědomí – že Bůh existuje, že není možné takového Boha chápat bez idey dokonalosti a že v důsledku toho je Bůh dobrý a spravedlivý, a že tudíž ctnost bude odměněna a neřest potrestána. Je snadné mýlit se nebo být obelhán. Naše přesvědčení závisí na příliš mnoha okolnostech, jež neumíme ovlivnit, proto jsou teofilantropové přesvědčeni, že spravedlivý a dobrý Bůh nás nebude soudit podle našich názorů ani podle forem našich různých vyznání, ale úměrně hloubi našich srdcí a na základě našeho jednání. Budou se vždy střežit toho, aby nenáviděli, či ještě hůře, pronásledovali své bližní kvůli názorům, jež sami nesdílejí. Snaží se pouze vyvést z omylu ty, kteří by v nějaký omyl věřili, a to výhradně pomocí jemného přesvědčování. Pokud tito budou na svém omylu trvat, teofilantropové vůči nim zachovají blahosklonnost. Výhradně zločinné jednání budou chovat v hrůze; provinilce litují a nasadí všechny prostředky, aby je přivedli zpět na cestu dobra.
383
01tinkova1_484.indd 383
10.4.2015 2:04:29
Morálka teofilantropů. Jsou-li jejich dogmata prostá, jejich morálka není prostá o nic méně. Je založena na této zásadě: Zbožňujte Boha, milujte své bližní, staňte se užitečnými vlasti. Tento princip je důsledkem existence Boží. Protože Bůh je nejvyšším pořadatelem vesmíru, protože my od něj máme všechno, dlužíme mu projevy své úcty a vděku. Jsme současně povinováni přátelstvím vůči našim bližním, kteří jsou – stejně jako každý z nás – jeho dětmi. Povinnost milovat své bližní zahrnuje současně i povinnost milovat svou vlast, stát se prospěšnými svým spoluobčanům, s nimiž máme více společných kontaktů než s obyvateli jiných částí Země a kteří nejvíce a zcela bezprostředně ochraňují naši existenci. Každá morálka, která se shoduje s tímto velkým principem, je v očích teofilantropů dobrá. Slouží jim jako pravidlo ve veškerém jednání a oni z ní odvozují také všechny své povinnosti. (...) [Následuje bližší rozbor a konkrétnější výčet těchto pravidel.] § II. Náboženské a morální slavnosti teofilantropů Nejdůstojnější chrám Božství představuje v očích teofilantropů vesmír. Když občas pod nebeskou klenbou pozorují krásy přírody, vzdávají jejímu původci pocty obdivu a vděku. Přesto mají i chrámy vystavěné lidskou rukou, v nichž je pro ně snazší shromáždit se a naslouchat moudrým slovům. Ač jsou přesvědčeni, že Bůh jejich vyznání nepotřebuje, oni potřebují tento kult pěstovat, aby si připomínali svědka všech lidských činů a vzájemně se povzbuzovali ke ctnostnému jednání; proto se shromažďují ve dnech určených k odpočinku na čistém a decentním místě. Výzdobu jejich chrámů tvoří všeho všudy několik mravoučných nápisů, prostý oltář, na který složí – jako znamení vděku za Stvořitelovo dobrodiní – pár květin či ovoce, podle ročního období, a tribuna určená k projevům a čtení. První nápis umístěný nad oltářem připomíná dvě náboženská dogmata, jež jsou základem jejich morálky.
384
01tinkova1_484.indd 384
10.4.2015 2:04:30
První nápis: Věříme v existenci Boha a nesmrtelnost duše. Čtyři další nápisy jsou umístěny po straně tohoto hlavního nápisu. Připomínají všeobecné principy morálky a zvláštní povinnosti, jež náležejí různé epoše lidského života. Druhý nápis: Zbožňujte Boha, milujte své bližní, staňte se užitečnými pro vlast. Třetí nápis: Dobro znamená vše, co vede k zachování či ke zdokonalení člověka. Zlo znamená to, co vede k jeho záhubě nebo mravní zkáze. Čtvrtý nápis: Děti, ctěte své rodiče. Poslouchejte je s láskou. Buďte jim oporou a pomocí ve stáří. Rodiče, vzdělávejte své děti. Pátý nápis: Ženy, respektujte své manžely jako hlavu domácnosti. Manželé, milujte své ženy a čiňte se navzájem šťastnými. Hlava rodiny, oděná prostě a čistě, s odkrytou hlavou stojí vedle oltáře a nahlas předčítá vzývání Otče přírody atd. Jeho asistenti, ve stejném postoji, opakují tiše tato slova. Po této invokaci následuje chvíle ticha, během níž každý zpytuje své svědomí za období, jež uplynulo od posledního svátku: otec rodiny může této zkoušce napomoci různými otázkami, na něž každý v duchu odpoví.1 Všichni se pak posadí a naslouchají četbě či mravoučným projevům, jež odpovídají principům vyloženým v této příručce (...) Teofilantropové nechtějí ohromovat na pohled početnými shromážděními. Toto vyznání, jež je tak snadné praktikovat v lůně každé rodiny, řídí vždy její otec. (...) [Následuje popis základních slavností – přivítání novorozence, sňatek, pohřeb.] § VI. Poslední povinnosti teofilantropů vůči zemřelým Teofilantropové vzdávají poslední poctu podle zvyků země. Po náboženském obřadu, který následuje po úmrtí, je do chrámu umístěna tabule, na níž jsou napsána tato slova: Smrt je počátkem nesmrtelnosti. 1
Ve sbírce hymen a modliteb, určených pro duchovní cvičení o svátcích, najdeme model takové zkoušky svědomí, po němž následuje podobná invokace. (Pozn. aut.)
385
01tinkova1_484.indd 385
10.4.2015 2:04:30
Před oltář je postavena urna zastíněná listovím. Otec rodiny praví: Smrt zasáhla jednoho z našich bližních (A dodá – pokud zemřelý dosáhl věku rozumu: Zachovejme vzpomínku na jeho ctnosti a zapomeňme na jeho omyly). Nechť je tato událost pro nás připomínkou, že máme být stále připraveni stanout před nejvyšším soudcem našich činů. Otec rodiny poté přednese úvahy o smrti, o krátkosti života, o nesmrtelnosti duše apod. (Zpívají se hymny podle různých náboženských konfesí.) (DT)
386
01tinkova1_484.indd 386
10.4.2015 2:04:30
Sbírka zpěvů, hymen a ód určených k náboženským a morálním slavnostem teofilantropů neboli zbožňovatelů Boha a přátel lidí (rok VI – 1798) (C*/Chemin/: Recueil des Cantiques, hymne et odes, pour les Fêtes religieuses et morales des Théophilantropes, ou Adorateurs de Dieu et Amis des Hommes. Paris, Bureau des Ouvrages de la Théophilantropie, an VI – 1798) Otče přírody, velebím Tvá dobrodiní, děkuji Ti za Tvé dary. Obdivuji krásný řád věcí, jejž jsi ustanovil svou moudrostí a který udržuješ svou prozřetelností, a navždy se podřizuji tomuto všeobecnému řádu. Nežádám po Tobě moc činit dobro: Tys mi dal tuto moc a spolu s ní i svědomí, abych toto dobro miloval, rozum, abych je poznal, a svobodu, abych je zvolil. Není tedy pro mne omluvy, dopustím-li se zla. Před Tebou na sebe beru rozhodnutí, že svou svobodu budu užívat pouze k činění dobra, ať už mi zlo zdánlivě nabídne jakákoli lákadla. Neobracím se na Tebe se vtíravými modlitbami: Ty znáš stvoření, jež vzešla z Tvých rukou, a Tvým očím neuniknou jejich potřeby ani jejich nejtajnější myšlenky. Prosím Tě jen, abys napravil omyly světa a mých bližních, neboť takřka všechno zlo, jež souží lidi, pochází z jejich vlastních chyb. Pln důvěry ve Tvou spravedlnost a dobrotu přijímám odevzdaně vše, co přijde: mou jedinou touhou je, aby se naplnila Tvá vůle. Rač přijmout – s našimi zpěvy – též dar našich srdcí a poctu darů země, jež jsme složili na Tvůj oltář jako znamení našeho vděku za Tvé dobro. (Zpívá se hymna. Předčitatel oznámí první verš.) (DT)
387
01tinkova1_484.indd 387
10.4.2015 2:04:30
01tinkova1_484.indd 388
10.4.2015 2:04:30
Nový vědecký obraz člověka (a ženy) Pierre-Georges Cabanis: Vztahy mezi tělesnou a mravní stránkou člověka. Výňatky z díla
Pierre-Jean-Georges Cabanis (1757 až 1808) byl lékař a myslitel s literárními ambicemi, který propagoval tzv. „filosofickou medicínu“, jež měla zahrnovat studium těla, duše i lidských kultur. Za revoluce, kdy působil mimo jiné jako lékař hraběte Mirabeaua a především některých girondinů v čele s Condorcetem (oženil se s mladší sestrou Condorcetovy ženy Sophie de Grouchy), se stal členem jakobínského klubu, ale za teroru začal být považován za „podezřelého“ a snad jen díky úkrytu u své dávné přítelkyně, vdovy po filosofu Helvétiovi, jej nakonec nestihl osud většiny jeho girondinských přátel. Po thermidorském převratu byl zvolen poslancem Rady pěti set a později senátorem a ve své veřejné činnosti se zaměřil především na restrukturalizaci zdravotnických a sociálně nápravných zařízení. Jeho myšlení i sociální kontakty byly tehdy blízké materialisticky a ateisticky zaměřeným myslitelům condorcetovské linie, tzv. „ideologům“, přátelil se především s Destuttem de Tracy. Po jistou dobu se pohyboval i v nejbližším okolí konzula Bonaparta, u něhož ale později – jako přesvědčený republikán a odpůrce katolické
389
01tinkova1_484.indd 389
10.4.2015 2:04:30
církve – upadl v nemilost. I přes Bonapartovu nepřízeň byl v rekordně krátkém čase, vzápětí po smrti, pochován v Panthéonu. Jeho nejvýznamnějším dílem jsou právě Vztahy mezi tělesnou a mravní stránkou člověka (Rapports du physique et du moral de l’homme; publikovány byly prvně roku 1802, avšak vznikaly postupně už v období Direktoria). Dílo proslulo zejména odvážnými výroky, které bychom mohli zařadit do kategorie jakéhosi „vulgárního“ či přinejmenším naivně mechanického materialismu: „Vidíme, kterak naše vjemy vstupují do mozku prostřednictvím nervů: tehdy jsou ještě izolované a bez soudržnosti. Do akce nastoupí orgán, působí na ně a brzy je pošle zpět již proměněné v myšlenky, jež jazyk fyziognomie a gesta či znaky jazyka nebo písma vyjeví navenek. Se stejnou jistotou tedy uzavíráme, že (...) mozek svým způsobem tráví vjemy a organicky provádí sekreci myšlenek.“ V úvodní pasáži díla a kapitole věnované rozdílům mezi pohlavími, které zde představujeme, můžeme sledovat, jak se Cabanisův přístup k tomuto tématu liší od názorů, jež na počátku revoluce zastával jeho přítel Condorcet anebo Olympe de Gouges, kteří se snažili překlenout fyzickou či fyziologickou determinovanost důrazem na rovnost duševních schopností. Naopak Cabanis, v myšlenkové linii pramenící z Rousseaua, jasně rozlišuje mužskou a ženskou formu senzibility, která je podle něj zakořeněna fyzicky a fyziologicky a je v zásadě nepřeklenutelná – odtud zcela fatální nerovnost, ba spíše nesouměřitelnost obou pohlaví, která je tak zpečetěna tělesně. Cabanis se již vůbec netáže, do jaké míry jde o jev skutečně „vrozený“, anebo naučený, ať už cílenou výchovou či nápodobou. „Změňte tento řád, a morální svět bude jiný,“ říká. O tento jeho způsob „vědecky“ podložené argumentace se bude hojně opírat ideologie „oddělených sfér“ v nastupujícím 19. století. ***
390
01tinkova1_484.indd 390
10.4.2015 2:04:30
Vztahy mezi tělesnou a mravní stránkou člověka (Rapports du physique et du moral de l’homme. Paris an X /1802/) Předmluva Studium člověka v jeho fyzické podstatě je stejně zajímavé pro lékaře jako pro teoretika morálky: pro oba dva je takřka stejně nezbytné. Pro lékaře je důležité, když se snaží odhalit tajemství tělesného ustrojení a pozoruje různé projevy života, ve snaze pochopit, v čem spočívá stav úplného zdraví, jaké okolnosti jsou schopny narušit tuto správnou rovnováhu a jaké prostředky ji mohou zachovat či obnovit. Ten, kdo zkoumá mravní normy, se snaží ponořit až do těch nejskrytějších dějů, jež utvářejí inteligenci a volní rozhodnutí. Hledá v nich pravidla, jimiž se má řídit život, a cesty, jež vedou ke štěstí. Člověk má různé potřeby a získal schopnosti, aby tyto potřeby uspokojoval. Jak potřeby, tak schopnosti bezprostředně závisejí na jeho ustrojení. (...) Je možné se přesvědčit, že se myšlenky rodí a vůle se formuje v důsledku vzruchů určitých orgánů a že tyto orgány podléhají stejným zákonům jako orgány s jinými funkcemi. (...) Lze pozorováním poznat okolnosti, které zachovávají či přímo způsobují tyto stavy [zdraví a nemoci, pozn. překl.]? A mohou nám tyto okolnosti, za pomoci zkušenosti a úsudku, nabídnout prostředky hygieny nebo léčby, jež by bylo možno u člověka využít k zlepšení jeho morálky? To jsou otázky, které by měl řešit moralista, pokročí-li ve svých výzkumech až ke studiu životních projevů a ustrojení. Snad všichni spisovatelé, kteří se do jisté hloubky zabývali analýzou idejí, jazyka či jiných znaků, které ideje zastupují, a analýzou principů soukromé či veřejné morálky, pociťovali, že je nezbytné, aby při svém bádání o člověku zkoumali i jeho tělesnou přirozenost. Jak jinak
391
01tinkova1_484.indd 391
10.4.2015 2:04:30
