DUBEN 2002 číslo.10
VELIKONOČNÍ
SVÁTKY
Každá neděle je památkou vzkříšení našeho Pána. V rámci liturgického roku nám ale velikonoční období tyto okolnosti smrti a vzkříšení Krista zvlášť výrazně zpřítomňuje a přibližuje. Památka smrti a vzkříšení se v průběhu dějin významně vyvíjela. Slavení této památky vystupuje zvláště zřetelně od druhého století. Křesťanské Velikonoce navazují na tradici židovskou. Židé slavili velikonoční svátky na památku vysvobození z egyptského otroctví. Židovské Velikonoce vznikly zřejmě spojením dvou velmi starých slavností. První byla starou slavností pastevců, zvaná pesach, druhou byla slavnost zemědělců – přesnice, čili nekvašené chleby – maccót. Židovské Velikonoce se slavily v rámci lunárního roku, který byl orientován podle oběhu Měsíce kolem Země. Juliánský kalendář, který byl postupně zaveden v celé římské říši, se však řídil rokem slunečním. Rok sluneční se s rokem lunárním rozcházel. V prvních stoletích byly dost velké nesrovnalosti ohledně doby slavení Velikonoc. Odpověď by byla jistě složitější, ale je možné říci, že datum křesťanských Velikonoc bylo stanoveno na první neděli po prvním jarním úplňku. Další rozlišení nastalo roku 1582, kdy byl opraven kalendář a vznikl tzv. kalendář gregoriánský. Zasloužil se o to Řehoř XIII. Všemi křesťanskými církvemi ale nebyl přijat, a proto například církev pravoslavná se při slavení Velikonoc řídí stále juliánským kalendářem. Různé křesťanské církve tedy mohou slavit velikonoce k různému datu. Oslava vítězství našeho Pána Ježíše Krista je znamením, jímž se mezi námi a v nás naplňuje naše spasení. Konstituce o posvátné liturgii (čl.109) se vyslovuje o duchu a náplni velikonočního okruhu takto : „ Doba postní připravuje věřící, kteří v ní horlivěji než kdy jindy slyší slovo Boží a věnují se modlitbě, k slavení velikočního tajemství, a to jednak zvlášť připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí. Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla.“ Doba postní má dvojí charakter : pokání a křest. Vlastně toto je nosným tématem celého velikonočního okruhu. Téma pokání, které není jen vnějškovou záležitostí, ale vnitřním usebráním před Spasitelem. A vše to vrcholí vítězným ALELUJA, kdy Kristus vstal z mrtvých a stal se nadějí nejen pro oněch několik rozprchlých následovníků, ale nadějí pro celé lidstvo. Je nutné pochopit nejen oběť Ježíše Krista, ale i velikost a význam jeho vzkříšení. Už několik let po Ježíšově smrti se našli tací, kteří zmrtvýchvstání zpochybňovali. A proto sv.Pavel píše : „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání ? … Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu.“(1 Kor.12,17) Velikonoce vlastně tvoří stále jádro a podstatu našeho duchovního života. Postní doba bývala věnována přípravě katechumenů na slavnostní přijetí křtu při noční bohoslužbě velikonoční vigilie. I ti, kteří přijali křest již dávno, obnovují své křestní sliby právě o Velikonocích. Slavit Velikonoce znamená umřít s Kristem a vstát s ním z mrtvých. Myšlenka vnitřní kajícnosti před Bohem jsou duchovní náplní křesťana v postní době. V době velikonoční pak s Kristem umírá a vstává k novému životu. Omyly, chyby a nedostatky ponechává v
minulosti a snaží se začít nově žít s Kristem a pro Krista.
KDO JE Z BOHA, MILUJE BRATRA Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska…Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle…Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha…Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu…Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm… Láska nezná strach ; dokonalá láska strach zahání …Řekne-li někdo : „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání : Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. ( 1. list Janův 4. 8, 12, 13, 15, 16, 18, 20-21 )
-6-
Proč vychází Svítání aneb Člověk dnešního světa Lidé v tomto světě chtějí slyšet o naději. Jen bláznivý člověk by odmítl vizi Božího království. Život se ale skládá z životních zkušeností, které člověka více či méně ovlivňují, leckdy i zraňují, a víra v Boží svět je oslabena a často i umlčena. Spousta různých předsudků v lidech pramení z minulosti dávné či nedávné a plodí špatné a nezdravé postoje. Mezi lidmi ve světě kolem nás je také mnoho neznalosti, nevzdělanosti a nedůvěry vůči církvi a lidem kolem ní. Střetávají se materiální a duchovní pocity. Imanence viditelného a neviditelného světa. Na scéně se objevuje mnoho informací všeho druhu bez kvalitativního rozvrstvení. Informace jsou lehce dostupné a může se projevovat jistá informační zahlcenost až dezorientovanost. Ve světě se rozvíjejí obory, které nastolují množství etických otázek. Člověk se musí učit mít dostatečně citlivé oko, aby rozeznal, co je přínosné a co je naopak méně hodnotné. V rámci konzumní společnosti se člověk jako jedinec často sebespotřebovává. V práci nebo firmě dře do úmoru, aby pak mohl doma zasednout před televizi a stát se obětí nekonečných seriálů. Reklamy se hrnou z televize, rádia a poštovní schránky a nenechávají ho chvíli v klidu.( Jedinečná sleva … No nekup, to … - 30 % ) Člověk se stává cílem statistických výzkumů a politické propagandy. Zákazník hypermarketu je nenápadně vystaven sloganu : „Vše máme levné, a proto si nezapomeň koupit to a to … a ještě něco…“ Na knihy člověk nemá pomalu čas. Jsou sice dražší, ale přinášejí trvalejší hodnotu než film, který je často účelově nasměrován především s důrazem na filmové zpracování. Z člověka se stává němý pozorovatel bez fantazie, který není ani nucen dvakrát přemýšlet. Na druhé straně lidé vyhledávají uzavřené společnosti a hnutí, kde se chtějí vlivům světa bránit. Z pohledu křesťana je to ale postoj, kdy se světlo i sůl tak trochu dává do koutka a na hromádku. Je ovšem nepochybné, že svět nás zasahuje a ovlivňuje. Je psáno, že špatná společnost kazí dobré mravy. A tak si člověk často klade otázku, co je vlastně normální ? Odpověď se může u různých lidí dost značně odlišovat. V roce 1990 mi jeden člověk napsal, že normální je to, co nabízí a poskytuje lidem demokratická společnost. Podle toho by se prý měl člověk řídit. Už v té době jsem věděl, že je to holý nesmysl stavět svou normálnost na společnosti. Laťku etiky a normálnosti nám pomůže nastavit jistě výchova, rodiče, svědomí ; ale je to často věc velmi proměnlivá a subjektivní. Proto je potřeba vzít v úvahu objektivní měřítko, které nám poskytuje Bůh. Za výrazné svědectví normálnosti a tím pádem i jisté normy života lze považovat Písmo. Bible se stává vodítkem pro život. Jak Starý zákon tak především Nový zákon ukazuje jakým způsobem je nutné žít, aby život měl hodnotu a smysl. Bible nevytváří pocit falešné morálky bez vnitřního smyslu, etických norem jen na oko, protokol slušného chování bez vnitřního přesvědčení. Bible zachycuje to, jak se má člověk chovat k Bohu i lidem a postihuje vnitřní rozměr člověka, jeho slabé stránky atd. ( Řím. 7.14-25 ) Ona normálnost
SVÍTÁNÍ vychází proto, aby oslovilo, informovalo a pomáhalo lidem žít v křesťanské naději. Křesťanská naděje vyjadřuje touhu člověka poznat Boha, nalézat k němu cestu a budovat určitý konkrétní vztah mezi Bohem a člověkem. Svítání nikomu nestraní, nevyhledává jakékoliv ambice, nesnaží se reprezentovat a prosazovat zájmy konkrétních hnutí nebo jednotlivců. Má být svědectvím o tom, že je zde Bůh, který nejenom stvořil běh tohoto světa, ale má moc do něj i aktivně zasahovat. K politice se Svítání hlouběji nevyjadřuje, ale protože je politika též součástí života, považuje za nutné reflektovat třeba na násilí nebo křivdy páchané ve světě nebo společnosti. Utrpení každé lidské bytosti ať přítele či zdánlivého nepřítele je vždy bolestí jednotlivce, člověka. A jak je psáno : „ Bůh se dívá do srdce, my pouze do tváře.“ Sami víme, jak si často vzájemně nerozumíme. Vnímáme mnoho věcí spíše v negativním slova smyslu a více kritizujeme a pomlouváme než chválíme. Jsme schopni lidem podsunout špatné úmysly, než abychom jim dali šanci. A toto platí jak pro politiku, práci, rodinu, církev, tak všeobecně pro všechny vztahy, včetně rodiny. Co je to mít důvěru v Boha ? Znamená to, že mu věříme, že víme, když se něco stane, že nás nikdy neopouští. Smíme se k němu obracet a podřizovat mu svůj život. A co je to tedy mít víru v Boha ? Ano, věřím v Boha, říkají často lidé. Věřím v Boha, řekne i sám satan, vždyť na počátku byl Bohem stvořen. Víra to je často uznání samotné existence Boha i bez zjevného osobního vztahu. V každém případě je to předstupeň k oné důvěře v Boha, kdy se vlastní víra realizuje v samotném životě. Ano, mám otce, ale nerozumíme si, řekne dítě. Má otce,ale není vybudován most. A stejně tak věřící člověk musí v rámci své víry vždy postavit i důvěru, aby skrze most mohl proudit život. Ano, je to často těžké, ale Ježíš nikdy nehovořil o tom, že být Božím dítětem, znamená procházet se růžovou zahradou bez zaváhání a pochybností. A své mosty musíme mít nejenom k Bohu, ale také k lidem, a když nám někdy spadnou, tak je nesmíme zapomenout obnovovat. Bůh nám zjevil, že nás bude sjednocovat jeden Duch a že všichni poznají Boží učedníky podle toho, že budou mít lásku jedni k druhým. ( Jan 13.35 ) Nejsme stvořeni k tomu, abychom byli nedůvěřivými ostrůvky nebo uzavřenými hrady, které své padací mosty spouštějí jen dle své libosti.
-6-
tedy pramení z vnitřního přesvědčení, důvěry v Boha a respektování jeho zákona milosti. ( Řím.6.14., 13.8-14 ) A právě onen normální pohled nám pak pomůže dívat se na věci kolem nás střízlivějšíma očima. Určitou rezignací na normálnost je nezávislost. Člověk odmítne zažité hodnoty, které se mu nabízejí z jeho pohledu v nezáživném a nepřitažlivém světle. Velice přesně to charakterizuje výrok jednoho jihoafrického anarchisty : „Je skvělé být sám sebou, je skvělé být svobodný, je skvělé být nezávislý. Minulá doba přinášela jen samá dogmata a stigmata.“ Je jisté, že se v tom projevuje i generační vzpoura a snaha o sociální začleněnost a hledání vlastních hodnot. Doba a společnost klade na člověka a především křesťana zvýšené nároky, ale nemá jej obtěžkávat, spíše jen probouzet k opravdovému životu. V televizi běží seriály, kdy filmová kouzla, potlačení reality a záměrná mystifikace diváka je dobrou zábavou a byznysem. Člověk podléhá svým způsobem přeludům moderní doby. Obestírá se tajemnem, které je ve skutečnosti chabým odrazem reálného života. Nejde o to, něco takového rušit a odsoudit, ale spíše správně zařadit. Ať už seriály Věřte, nevěřte nebo Akta X a některé další produkty filmového „realismu“. Ošklivě řečeno, jsme v tomto světě často pojímáni ne jako svobodní lidé, ale jako spotřební jednotky, které je nutno v tržní ekonomice zahrnout reklamními letáky firem, dětskými hračkami z Číny, záplavou levných filmů z Ameriky … Demokracie respektuje právo jednotlivce, ale často v lidech přežívá ve zvláštních formách latentní bolševismus, pokoutní „reptalismus“ a teorie stádnosti a jednonázorovosti. Totalita člověka dirigovala přímo, kdežto demokracie toto přirozeně vylučuje. Přesto je člověk jaksi nepřímo vmanipulováván do předem připravených postojů a představ svých „politických vůdců“. Ne nadarmo řekl W.Churchil onu známou větu, že demokracie je nejhorší forma vlády, ale žádná lepší neexistuje. Nebezpečím dnešního světa je potlačení normálnosti člověka. Projevuje se již dříve zmíněný vliv sebespotřebovávajícího se konzumismu a nedůvěra a neláska jak k sobě navzájem, tak k Bohu. Amerika je symbolem demokracie, ale jen pro toho, kdo se do ní úspěšně začlení. Demokracie Ameriky v sobě ale nese i nepsané předsudky, vysokou zločinnost, vykořeněnost ducha a trocha té teatrálnosti, kdy zdánlivě jde o všechno a zároveň o nic. „Moc dolaru“ je patrná na každém kroku a je to bráno jako jistá samozřejmost a znak úspěšnosti. Jistá bezprostřednost, povrchní příjemnost a bezproblémovost činí z Američanů přitažlivé lidi. Je to ale ten správný směr života ? Kapitál a dravá suverenita převálcuje bezohledně vše. Tradiční hodnoty jsou často zneváženy a zpochybněny. Společenský stres a krize rodiny a člověka samotného pak stojí v pozadí bezohledných masakrů ve školách, surových vraždách a růstem kriminality mládeže … Z Evropy dříve odjížděli lidé do Ameriky, dnes se v opačném směru exportuje vše, včetně zboží, filmů, zbraní …Po zhlédnutí programu kina v Lanškrouně na duben 2000 bylo možné číst názvy filmů USA jako : Zkurvená generace, Zkurvená nuda, …Špion, který mě vojel . Když manželka šla před týdnem na druhé promítání filmu Pramen života, tak se promítalo pro tři lidi. Zato na filmy s výše uvedenými názvy přišlo podle slov uvaděčky i sto lidí a v podstatě šlo jen o akční násilí a sex. Čili to bylo takové malé okénko do amerických filmů u nás. Nechci tím popírat hodnotu jiných USA filmů, ovšem stojí-li za uměním peníze, lehce se to zvrhne v podbízivost a lacinou zábavu, která parazituje na tom horším, co je v nás.
Člověk v tomto světě musí mít jistou dávku sebekritiky, zásadovosti a objektivní soudnosti. Nelze odložit své dětství, stejně jako církev nemůže odhodit svou minulost. „Člověk moderní“ si najednou vzpomene na Kelty a potlačí své slovanství, které se mu dnes poněkud zajídá. „Člověk moderně náboženský“ by zase nejraději vygumoval dějiny církve a navázal třeba na učení katarů ze středověku. A nebo ještě „lépe“, prosadil by jistý synkretismus, kdy z každého náboženství by si převzal co je mu příjemné a co by mu vyhovovalo. Vše to jsou ale pomýlené představy snažící se vytvořit jakýsi náboženský elixír, fluidum něčeho lepšího a dokonalejšího. Odřezávat si kořeny a podřezávat větve není cesta k Bohu, ale chaosu. Stále jsme ale jenom lidé a stále je jeden Bůh. Člověk velmi rád odhazuje vše tíživé a nepříjemné. Málokdy přiznává své špatné stránky nebo vlastnosti, málokdy má dostatek místa pro sebekritiku. Je to považováno za slabost, která jej činí zranitelnějším. Ovšem člověk je ve skutečnosti vždy omylný, nedokonalý a slabý. A přiznat chyby není v rámci společnosti, církve, rodiny a konečně před sebou samým a Bohem žádná slabost, ba naopak to lze považovat za jistou ctnost, která se ovšem příliš nenosí. Pokud by lidé více pěstovali vlastní sebereflexi, možná bychom potkávali na ulici více spokojených lidských tváří. A čeho bychom se měli v dnešním světě nejvíce obávat ? Především nelásky, beznaděje, opuštěnosti a zoufalství. Lidé často ztrácejí soucit k sobě navzájem a k utrpení bližních. Za jeden rok zemře na 7000 lidí v zemích EU na drogovou závislost. Spousta jich živoří v pomyslných vidinách své zdánlivé svobody a nezávislosti. Všechno dění kolem nás má své kořeny v obyčejných věcech jako jsou rodina, výchova, vůle, vztahy, práce … A právě tyto obyčejné věci by neměly být nikdy podceňovány. Ještě otřesnějším dojmem působí ve dvacátem století bída tělesná. Před patnácti lety zahynulo v Etiopii na hladomor milion lidí, dnes se situace začíná opakovat a podle zpráv z tisku jsou vyschlé pastviny Etiopie pokryté mršinami uhynulého dobytka a množstvím lidí, kteří se belhají celé dny za potravou. Mrtvá dětská těla rozervaná hyenami jsou příznakem krutého hladomoru. / MF Dnes 6.4./ Křesťané by měli být těmi, kteří do tohoto světa vnesou více lásky i naděje, více pochopení i soucitu, více tolerance i lidskosti. Budeme možná osamoceni, ale přesto to má v Božích očích nesmírnou cenu. Stejně jako jediná ovečka z obrovského stáda, stejně jako drobný peníz, který vdova dávala do chrámové pokladnice. Nezáleží na množství, protože Boží oči jsou jiné než naše. Bůh vidí zástupy, ale miluje jednotlivě každého zvlášť. Bůh vidí stádo, ale miluje ovečky. Bůh miluje v jednotlivostech, kdežto člověk ve své pýše často zbožňuje neosobní zástupy. Je potřeba mít ale na paměti, že mnoho kapek tvoří moře a mnoho cihel zase stavbu. V Písmu je psáno : „Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů…Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů…Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch ; rozdílné služby,
-6-
ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech.“(1.Kor 12.14,27,4 )
DOMINIK
- mk -
DUKA
rozmluvy v kavárně U Pastýře životního smyslu.“ Zbigniew : „Psychologové říkají, že není důležité smysl života najít, ale že smyslem života by mělo být hledání tohoto smyslu.“ Dominik Duka : „Lze to tak také říci.“ Zbigniew : „Pochybujete, že Bůh existuje a pochybujete někdy o tom, že co právě děláte je správné ? “ Biskup : „ Bůh není ten, kterému, jak to často používám, koukám do karet, ale je to ten, který je velká neznámá, ale ne ve smyslu nepoznatelného … On je tou skutečností, která mě překračuje a vždycky mě překvapí a já nikdy nemohu mít pocit, že vím , kde je Bůh. Člověk, který je přesvědčen, že vidí do druhého, že ho má přečteného, nemůže mluvit pravdu, protože to druhé já je vždycky tajemství, které člověka přesahuje. A v tomto smyslu mě Bůh vždy přitahoval a přitahuje. A jisté pochybnosti jsem prožil moc dávno, jako kluk základní školy, kdy jsem měl biblickou dějepravu a zároveň nás učili ateismu a evoluční teorii ve škole. Od té doby jsem nikdy neměl pocit, že bych měl pochybovat; rovněž ani nemám problém, že by vývojová teorie byla výmyslem ateismu. Spíše ve světě ale existuje problém námitky : „ Kdyby byl Bůh, nebyl by koncentrák, rakovina, válka…“ Je to problém jisté nejistoty. Stejně tak problém nemocí ; já sám jsem byl osmkrát operován a odvážím se tvrdit, že pokud člověk přijme perspektivu Boha a víry, pak ani v těchto chvílích nemá člověk pocit, že by Bůh nebyl. Pochybnosti ale jsou vždy možné, vzpomeňme na Joba.“ Další z otázek směřovala k odpovědnosti být biskupem. „Je mi to zapotřebí ? To jsem si často opakoval. Ovšem když mi bylo nejhůře v předchozích letech, tak jsem si opakoval jednu z písní od Matušky, kde se zpívá : „Furt se jde dál …“ Mimo jiné si uvědomuji, jak je v církvi nutná ta drobná práce a drobné krůčky, a jak je nutné upřednostnit pokornou službu než stavět život na velkých iluzích.“ Další otázka se týkala relaxace. Pan biskup odpověděl, že není velkým hudebním talentem, ale deset minut Pavarottiho mu stačí. O vztahu moderní společnosti k náboženství řekl, že již T.G.Masaryk prohlásil, že dějiny mají náboženskou linii a smysl našich dějin je v náboženském podloží. „Člověk dnešní doby je Homo electricus, člověk počítačový, ekonomický, atomizovaný a člověk sovětský. Jsou to slova mého řádového kolegy z Krakowa. Člověk se v dnešní době cítí díky technice velice autonomní a suverénní. Na druhé straně je člověkem vykořeněným, atomizovaným. Dodal bych ještě – člověk paneláků, anonymní, opuštěný vlastní rodinou. Rodina už nehraje tu roli, kterou hrála. Má-li církev splnit svůj úkol, musí právě tohoto člověka oslovit, musí mu dát znát, že má o něj zájem, že není sám…“ Dále následovaly otázky z publika, čím je pro pana biskupa modlitba, jak se dívá na možnou rezignaci papeže atd. Pan biskup vyzdvihl velké zásluhy Jana Pavla II. Poukázal sice na to, že fyzické zdraví je u papeže chatrné, ale duševní vitalita a paměť je u něj obdivuhodná. Je to člověk, který i v pokročilém věku dokáže komunikovat a překonávat životní překážky. „Já mu abdikaci nedoporučuji, a ani nepřeji“, řekl Dominik Duka. K modlitbě řekl, že je to to nejdůležitější a nejpodstatnější co můžeme ve svém životě konat. „Nejoblíbenější modlitba pro mne je modlitba breviáře, žalmů…“ Součástí setkání byly i další otázky ohledně perspektivy církve atd. Celé toto setkání proběhlo v přátelské atmosféře, přesně jak uvedla na počátku moderátorka
Dne 28.února se konalo v kavárně U Pastýře setkání s biskupem Dominikem Dukou za přítomnosti Českého rozhlasu Hradec Králové. Celé setkání bylo zaznamenáváno a jeho vysílání bude možné slyšet v rozhlase v období velikonočních svátků ( 23.4. po 13-té hodině ČR HK ). Celé toto neformální setkání moderoval otec Zbigniew a redaktorka rozhlasu. Hned po přivítání dostal pan biskup „záludnou“ otázku od otce Zbigniewa : „Co byste si dal k pití?“ A odpověď zněla : „Jsme sice v kavárně, ale kávu jsme měli na radnici. Dal bych si tedy červené víno.“ A za několik okamžiků se už nesla „dvojka“ červeného. Poté se ujala slova paní redaktorka s tím, že by toto setkání mělo být přátelské a neformální a že bude vyčleněn i prostor pro dotazy , které ovšem z technických důvodů bude nutné psát na papír. Pro tento případ byl každý stoleček vybaven šikovnými tužtičkami, které pan farář připravil. Úvodní otázka z řad moderátorů směřovala k tomu, zda se pan biskup setkal někdy s takovou kavárnou.Odpověď zněla : „ Není to úplná novinka. Ve Francii existuje určitá skupina kněží, kteří se snaží tímto způsobem oslovit lidi, kteří jsou vzdáleni od církve. Jeden z kněží dokonce i sám obsluhuje. Je to ale už spoustu let, tak nevím, jestli obsluhuje stále.“ Zbigniew odpovídá : „Já tady neobsluhuji, jen občas procházím, ale musím říct, že se tu budu muset procházet častěji…“ Řeč se dále vedla o tom, že kavárna sbližuje lidi a jak je nutné podpořit kněze či města, které takovou aktivitu vyvíjejí. Dále pan biskup hovořil o svých cestách do Francie, odejmutí státního souhlasu … Na otázku, že je považován za nejvzdělanějšího biskupa odpovídal : „Je to dáno asi tím, že jsem v období svobody mohl nejdéle působit na vysokých školách a teologické fakultě.“ Mluvil dále o tom, že humanitní obory jsou velmi zanedbány a svým způsobem to má vliv na to, že se nedaří plně nastartovat hlubší obnovu teologického studia. Na druhé straně je ale potěšen z toho, že vzrůstá zájem o filozofická studia a pedagogické fakulty si mohou vybírat z více studentů. U filozofie v současnosti je dost velký problém v tom, že prodělává jak v Evropě tak v USA velkou postmoderní krizi. Pan biskup řekl s nadsázkou a jistým humorem o studiích : „ Nerozumíš-li sobě, běž studovat psychologii ; nerozumíš-li druhým, běž studovat sociologii ; nerozumíš-li sobě ani druhým, běž studovat teologii.“ „V současnosti je autorita rozumu jistým způsobem podkopána a nové náboženské proudy nabízejí člověku zjednodušený výklad světa ,“ pokračoval pan biskup. „Nejedná se jen o sekty, ale i různá hnutí, která dokážou osamělému člověku podat ruku, leckdy i s úsměvem.“ O církvi řekl, že věřící se často uzavírají do určitého počtu lidí, kteří se pravidelně účastní bohoslužby. Pak se prý často používá měřítko, že ti ostatní jsou nevěřící. Za skutečné ateisty se prý ale považuje velmi málo lidí, což je optimistická vize pro církev. „Za minulého režimu náboženské vzdělání zakrnělo a dvě generace zažily kontakt s náboženstvím pouze v dětském věku. 80 % populace neprošlo žádnou náboženskou výchovou,“ pokračoval biskup. „ Vždy mě budou přitahovat lidé, kteří neříkají, že nevěří v Boha, ale věří v něco. Tato skupina je velkou šancí pro církev. Je ovšem nutné umět tyto lidi, tuto skupinu oslovit. Patří sem lidé, kteří mají pojetí určitého
-6-
rozhlasu. Přítomných více než dvacet lidí mohlo být jistě spokojeno.
ze záznamu zpracoval - mk -
OTEC POIMEN ŘEKL : „Zachovává-li člověk řád, nedostane se do zmatků.“ Často trpíme vnitřní vyprahlostí a prázdnotou. Chtěli bychom se modlit, ale nedaří se nám to, účastníme se bohoslužby, ale vnitřně zůstáváme mimo. Žádné slovo nás neoslovuje, ba ani svaté přijímání není schopno zapálit naše srdce. Rada otce Poimena je jednoduchá : zachovávat řád. Žádnou duchovní technikou si zakoušení Boha nemůžeme vynutit. Zachovávání řádu je však v naší moci. Pokud dáme řád našemu vnějšímu životu, bude mít vliv i na naši duši. Vnější řád může nabýt
forem prospěšných rituálů, jimiž začínáme a zakončujeme den. Může se jím stát vhodné rozdělení času na práci a odpočinek, na vzájemné rozhovory, na chvíli ticha a chvíli modlitby. Mnohdy je také důležité uklidit svůj příbytek a zbavit se zbytečností, neboť přemíra vnějšího nepořádku působí nepříznivě i na duši. Nesoulad kolem dokola odráží rozpoložení nitra. Zachovávání vnějšího řádu vnese nejen řád do našeho, ale ochrání nás i před zmatky v nás samých, míní otec Poitmen. Tím má
na mysli rozpory duše, kdy je v ní vše naházeno bez ladu a skladu a kdy je sama do sebe jakoby zachumlána. Takový zmatek a chaos může rozmotat vnější řád a vnést tak jasné uspořádání. Je předpokladem pro to, abychom byli schopni sami žít, namísto toho, abychom byli žiti.
Effatha 1*2000 / z knihy Moudrost otců pouště – A.Grűn /
ÚSMĚV …
úsměv nestojí nic a vynáší mnoho. Obohacuje toho, kdo
ho přijímá, aniž by ochuzoval toho, kdo ho daruje. Trvá chvilku, ale vzpomínka na něj bývá stálá. Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj obešel, a nikdo není tak chudý, aby ho nemohl darovat. Úsměv vytváří v domově štěstí, ve starostech je oporou, citlivým znamením přátelství.
V únavě přináší odpočinek, ve znechucení vrací odvahu. V zármutku je útěchou a pro každou bolest přirozeným lékem. Je dobře, že si ho nelze koupit, ani půjčit, ani ukrást, protože má hodnotu okamžiku, kdy se daruje. A kdybys potkal někoho, kdo by neměl pro tebe úsměv, ačkoliv na něj čekáš, buď velkodušný a oblaž ho svým úsměvem, protože nikdo tak nepotřebuje úsměv, jako ten, kdo ho nemá pro druhé.
„NEVYCHOVANÁ“ Matka Tereza Americký žurnalista Peggy Noonan se účastnil r.1994 tzv.ranní modlitby v hotelu Hilton ve Washingtonu, kterou pořádají američtí prezidenti u příležitosti návštěv významných osobností z náboženského života.Touto osobností byla tentokrát Matka Tereza. Hostitelem byl prezident Clinton, velký propagátor interrupcí bez jakéhokoliv omezení. Přítomni byli také nejrůznější představitelé různých církví, kteří se předháněli ve vznešených řečech o míru. Matka Tereza pak prohlásila doslova : „Jsem přesvědčena, že tím, co nejvíce dnes ohrožuje mír je potrat, neboť Ježíš řekl : „Kdo přijímá toto malé dítě, přijímá mne.“ Proto každý potrat je popřením přijetí Ježíše, znevážením Jeho přijetí.“ Noonan ve své knize o zážitcích z Bílého domu píše, že po těchto slovech nastalo velké ticho. Potom teprve se zvedla vlna potlesků. Ale ne všichni tleskali. Clinton s manželko Hillary právě tak jako víceprezident Gore a manželkou stáli jako voskové figuríny. Když potlesk skončil, Matka Tereza pokračovala : „Potrat je ve skutečnosti válkou proti dítěti a já nenávidím zabíjení nevinného dítěte, vražděné přímo svou vlastní matkou. Když budeme souhlasit s tím, že matka může zabít své vlastní dítě, jak můžeme
říkat jiným lidem, aby nezabíjeli jedni druhé … ?“ Znovu potlesk, Matka Tereza však vyostřila svůj projev adresně vůči USA : „Každý stát, který uzákoňuje potraty, neučí své občany, aby se vzájemně milovali, ale naopak je učí, aby se nebáli užívat každého násilí, když usilují dosáhnout to, co chtějí. Potrat je proto činem, který v nejvyšší míře ničí lásku a mír.“ Teď už byl potlesk slabší, mnozí byli šokováni touto „nezdvořilostí“prosté řeholnice. Někteří senátoři provokativně vyšli ven ze sálu. Noonan slyšel, jak si navzájem vyprávějí něco o nevychovanosti, prostořekosti, fanatismu a nedostatku taktu. Byli očividně rozčileni. Zlost byla patrna i na tváři prezidentského i víceprezidentského páru. Ti sice neodešli ze sálu, zůstali až do konce slavnosti, ale po oficiálním zakončení Matce Tereze pouze mlčky a s ledovým chladem potřásli pravicí. Bývá zvykem, že po této tzv.ranní modlitbě spojené se snídaní pozve prezident nejváženější hosty k sobě do Bílého domu k přátelskému pohovoru. Clinton tak neučinil. Dal najevo, že je do hlouby duše uražen „nevychovaností“ a „arogancí“ Matky Terezy, jak se později šeptalo v kuloárech Bílého domu. Inu, Matka Tereza nás učí, že v případech krvavých zločinů musí jít i
-6-
zdvořilost stranou. Nazývat věci pravými jmény je vždy ctností,
R.Malý
zvláště když to přináší nevýhody a obtíže.
I N F O R M A C E
podle GN 3/99
ve farnosti bylo pokřtěno 5 dospělých : Jan Steklík, Michaela Wendligová, Lucie Bauerová, Irena Matoušková, Pavla Horáčková Upřímně blahopřejeme a přejeme novokřtěncům stálou Boží přízeň a ochranu. Ať dokážou nalézt své místo ve farnosti a bratry a sestry, kteří jim budou vždy nablízku. -
23.4. na Boží hod velikonoční bude po 13-té hodině vysílat Český rozhlas Hradec Králové Rozmluvy s biskupem Dominikem Dukou natáčené ve zdejší farnosti 29.4. sobota 19 hod. - koncert v kostele sv.Václava – učinkují sbory z Moravské Třebové 29.4. sobota 9.30 hod. – Libice nad Cidlinou – odhalení sousoší sv.Vojtěcha a sv.Radima – v 10.00 pontifikátní mše ; 16.00 hod.( katedrála sv.Ducha Hradec Králové) – odhalení pamětní desky papeže Jana Pavla II. ; 50 let konsekrace Mons. K. Otčenáška 7.5. 14.00 hod. Dolní Čermná - Setkání s písničkou 8.5. – 12.5. Duchovní cvičení na Sv.Hoře ( pro zdravotníky a právníky ) – Prof. Miroslav Zedníček 12.5. pátek – v polském Cieszynie bude na evangelizaci koncertovat Michael a Hlas katedrál 12.5. P.Ant.Sokol - mše sv. v 18 hodin s udělením novokněžského požehnání ( schönstattský novokněz ) 14.5. neděle 15.00 hod. se koná DEN MATEK na farní zahradě – zváni jsou všichni farníci – akci pořádá KDU-ČSL a skauti 19.5. pátek P.Ladislav Štefek - mše sv. v 18.00 hodin a pak následuje v 19.00 hodin přednáška pro farníky ( beseda ) na děkanství spolu se sestrou Marcelou na téma Jubilejní rok – využití času milosti. / schönst.hnutí / 20.5. sobota – koná se setkání dětí s panem biskupem v Hradci Králové 20.5. POLSKÝ VEČER v 18.00 hodin mše svatá celebrovaná biskupem D.Dukou a ve 21.00 hod. bude na farní zahradě recitál : Chopin a jiné známé šansony Vstup volný – zváni jsou všichni farníci. 27.5. Teologie pro III.věk – setkání probíhají v Hradci Králové v Novém Adalbertinu 9 – 15.00 hod. ( tel.049/5063425 )
Dne 13.4.2000 oslavil biskup Karel Otčenášek 80.narozeniny. Vyvrcholením Otčenáškova působení v hradecké diecézi bylo svatovojtěšské milénium v roce 1997. Tehdy se v dubnu sjelo do Hradce na padesát tisíc lidí, aby přivítali papeže Jana Pavla II. S papežem, který se narodil ve stejném roce jako on, Otčenáška pojí velké přátelství. MF 13.4.
Knihkupectví Flétna - Ústí nad Orlicí nabízí :
sežene jakoukoliv knihu, která se momentálně vyskytuje na našem trhu – jak novinky, tak starší tituly Při objednávce e-mailem po Internetu na adrese fletna volny.cz získáte 10 % SLEVU Kontakt : 17.listopadu 69, 562 01 Ústí nad Orlicí tel.: 0465/ 526245
-6-
Redakční rada : Jana a Mirek Kuťákovi, Martina a Pavel Dolečkovi Textové korektury: Olga Skalická Copying: RECAL-Pavel Kráčmar Jakékoliv příspěvky, náměty a připomínky vhazujte prosím do krabičky umístěné na nástěnce v zadní části kostela. ( krabička se zatím vyrábí ) Každý ohlas rádi uvítáme. Kontaktní telefon : 0467/525166 ulice : Lidická 823 LA.
-6-
