Hlavní obsah. Kontemplum... 1 Textáž Setkání Kdo je kdo

10-11/2014

Partonyma

ročník třetí / číslo 10.-11.

Antonín K. K. Kudláč - Jan Dvořák - Jan Sviták - Zdeněk Železný - Jan Nejedlý - Marta Urbanová - a další

Partonyma

Východočeský literární čtvrtletník

------------------------------------Pohádky a mystérium

Hlavní obsah Kontemplum ......................................................................................... 1 Textáž .................................................................................................. 22 Setkání ............................................................................................. 102 Kdo je kdo ....................................................................................... 126

Východočeský literární čtvrtletník Partonyma můžete nalézt v tištěné podobě ve vybraných knihovnách, literárních kavárnách a dalších centrech literární kultury po celých Východních Čechách a Vysočině. Časopis připravuje redakce ve spolupráci s katedrou literární kultury a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Vydává nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec.

Sledujte také literárně-kulturní revue na facebooku:

Kontaktujte nás: Předplatné časopisu, inzerce a PR:

www.facebook.com/Partonyma

[email protected] [email protected]

2014

ISSN 1805-8558

Evidence MK ČR: E 21651 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Kontemplum

Kontemplum

--------------------------

Kontemplum --------------------Kontemplum

-------------------------------

3 Rozličné chuti hrůzy (Antonín K. K. Kudláč)

5 Psát pro děti? To zvládne každý! (Přemysl Krejčík)

7 K čemu jsou, krucinál, pohádky? (Kamil Princ)

10 Michael Ende: Nekonečný příběh (Michaela Schwarzová)

13 Vítejte v pekle (Alice Široká)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS200519

15 Silná vídeňská káva (Kamil Princ)

18 Co když… (Kateřina Chybová)

20 Zaklínačka Lota (Lucie Javůrková)


K ontemplum

Rozličné chuti hrůzy

--------------------------------antonín k. k. kudláč

„Málokterý pocit je v lidském životě tak inten zivní jako hrůza.“ Taková či podobná věta obvykle uvozuje různé úvahy nad podstatou hororu, ať už toho literárního nebo filmového. A vzápětí často následuje rozprava o tom, jaký vlastně má horor být, aby to byl „ten pravý“. Někdo se raději děsí jemně, plíživě a bez křiklavých efektů, jiný se zase rád ponoří do potoků krve, vnitřností a vyhřez lých mozků. Významný britský autor hororů Brian Lumley k tomu v předmluvě ke své sbírce povídek Nekros podotýká, že prý kdysi chodily v nočních tmách věci „bump“, „bump“, „bump“, kdežto dnes se spíše setkáme se zvuky „šplouch“, „střík“ a ně kdy „cák“. Odstínů a příchutí hrůzy, které lze vyjádřit slovesným uměním, je ovšem samozřejmě mno hem více než jen ony kontrastní polohy „jemně“ a „drsně“. Horor jako žánr je postaven na tolika paradoxech, že nastavuje svým ochutnavačům mnoho různých tváří, nebo spíše masek, jež děsí svou nejednoznačností a kontrastností. Slovenský esejista a výtečný znalec fantastiky Ondrej Herec hovoří o stylu hororu jako o tragickém realismu, z něhož vyvěrá jistota, že „všechno špatně skončí“, vždyť i život sám jednou ukončí smrt. Horor před pokládá existenci jakéhosi absolutního zla, před pokládaný řád je ohrožován chaosem, a právě toho se bojíme. Proč ale tedy vlastně hrůzu vyhledává me, co nás na ní láká a přitahuje? Ondrej Herec vypočítává paradoxy této přitažlivosti: fascinace

odpornými a nebezpečnými věcmi v nás znovu probouzí děti, které se rády nechávají strašit. Bojí me se neexistujících věcí, kterým ale přesto věříme, a nepotřebujeme důkazy jejich existence. Autoři ve svých dílech oslavují zlo proto, že tvorba jim dává nad hrůzou moc, umožňuje jim bezpečný kontakt s ní. V základech hororu leží také víra v naši posmrtnou existenci, protože chceme žít a bojíme se smrti. Horor představuje jakési per petuum mobile kultury, neboť hrůza se vždy vra cí, a to většinou nečekaně, když už se zdálo, že jsme se jí konečně zbavili. Na jiném místě Herec zmiňuje pojmy spjaté s hororem jakožto součástí fantastiky, a sice kon krétně „úžas“ a „kouzlo“. V tom okamžiku ovšem překračuje hranice obvyklého, konvenčního chá pání hrůzostrašna směrem k jeho širšímu obzoru. Vždyť přece tváří v tvář něčemu neznámému a hro zivému, nás dalece přesahujícímu nemusíme pro žívat jenom strach, ale můžeme zakoušet i pocity ohromení, dokonce okouzlení. Jak úžasný je svět, v němž má své místo něco takového! V lucidně atmosférických příbězích Ti druzí bohové, Snové putování k neznámému Kadathu nebo Stříbrný klíč velmistra hororu H. P. Lovecrafta hrdinové bloudí fantaskními krajinami, v nichž nalézají jak děsivé stvůry, tak nádhernou architekturu, ve světech, jejichž božstva vzbuzují zároveň hrůzu i touhu. Ostatně nemusíme se vracet ani tak hluboko do historie, stačí si třeba přečíst povídky současného


Partonyma ( ročník

amerického spisovatele Thomase Ligottiho, aby chom pochopili, jak přirozeně se mnohdy mísí děs s okouzlením takřka radostným. S tím vším bývá rovněž spojeno „tajemství“, odkrývání věcí skrytých v temnotách, jež sice ohro žují naše vidění světa jakožto prostoru řádu a jis toty, ale současně dávají naší existenci smysl. Čím by bylo městečko Twin Peaks ze stejnojmenného seriálu Davida Lynche jinak tak pozoruhodné, kdy by nebylo přímo prodchnuté tajemstvím a (samo zřejmě marnými) pokusy lidí toto tajemství odha lit? To vše je navíc doprovázeno výjevy nadmíru makabrózními… Ondrej Herec (byť jen okrajově) zmínil v sou vislosti s hororem také kategorii „groteskna“. Osob ně bych se nebál k tradici dobrého hororu přidat ještě slova „humor“ (pokud možno notně černý) a „ironie“. Zdá se to být opět poněkud paradoxní, ale často i nejtemnější hrůzou probleskne zásvit nadsázky a pobavení, čímž vzniká zvláštní amal

třetí

/

číslo 10. - 11. )

gám pocitů, který dokáže vyvolat jen opravdový mistr slova či obrazu. Lehká hra s věcmi podivný mi, ba přímo odpudivými přináší příjemné mra zení tomu druhu lidí, kterému jistá moravská spiso vatelka říká „praví Addamsovi“. Takový labužník hrůzy ovšem svým postojem nikterak nesnižuje majestát děsu, právě naopak, sklání se před ním. Snad jde ale též o podvědomou obranu před pá dem příliš hluboko, odkud už by nemuselo být návratu. To však neznamená, že bychom se při vě domí vlastního pudu sebezáchovy nemohli záro veň výborně bavit. Horor si opravdu nasazuje a zase odkládá řadu masek a nebývá vždy radno se pokoušet pohléd nout pod ně, všichni přece dobře známe příběh Fantoma Opery. Přesto ale zas a znovu toužíme upřít zrak právě na onu maskovanou tvář, protože dobře víme, že pod každou maskou uvidíme na konec sami sebe.


K ontemplum

Psát pro děti? To zvládne každý! PAVLÁSEK, Lukáš. Jestli počkáš trochu dýl tak sem přijde krokodýl. Praha: Mladá fronta, 2012.

--------------------------------přemysl krejčík

Dětské = hloupé; jednoduché; stupidní; bez špetky originality; postrádající jakoukoli snahu autora. Alespoň tak nějak zřejmě přistupuje ke psaní Lukáš Pavlásek – známá tvář z televizních reklam jistého mobilního operátora, úspěšný stand-up ko mik, ale také autor dvou básnických sbírek pro děti. Když jsem viděl (v rámci propagace nakladatel ství Mladá Fronta) malou ukázku z jeho druhé sbírky Prvotřídní blázni maj potíže s kázní (Mladá fronta, Praha 2013) nedalo mi to, abych se s tvor bou tohoto autora neseznámil hlouběji. Nenechte se zmýlit, nebyl jsem zhypnotizován úžasem, jaké klenoty se servírují dětem, ba právě naopak. „To je tak blbé, to je tak neskutečně blbé,“ dunělo mi hlavou. „Tak blbé to přece být nemůže,“ odporoval zdravý rozum a především naivní víra v trochu soudnosti nakladatele. Vydal jsem se tedy do nejbližší knihovny (podporovat knižní trh je sice důležité, ale koupíte si kýbl splašků, když do stanete chuť na lahev vína?) a vypůjčil si „básní kovu“ prvotinu Jestli počkáš trochu dýl tak sem přijde krokodýl (Mladá fronta, Praha 2012), abych se přesvědčil, že to tak blbé skutečně být může… Říká se „Nesuď knihu podle obalu.“ Na tuto poučku pro dnešek raději zapomeňte. Lukáš Pa vlásek má totiž alespoň tolik slušnosti, aby před svým dokonale nevtipným humorem varoval už

právě obálkou. Obézní postavička s kusem dortu v ruce a navlečená do dresu „68 Jágr“, které jde od úst komiksová bublina „Ham, ham, ham, hodně jím a nesportuji!“ (pozn. tučné písmo v pointě „vtipu“ jsem převzal z originálu) prostě salvy smí chu snad ani vyvolat nemůže. Pokud toto čtenáře neodradí, přichystal pan básník druhé varování uvnitř, a to v podobě kresbičky malého usměva vého chlapce, držícího v ruce cár papíru se šesti pětkami a komiksovou bublinou „Hurááá, mám samý!“ Gratuluji, pane Pavlásku, právě jste (v Kris tových letech) vymyslel vtípek, který byl vyčpělý a ohraný už za dob mého nástupu do první třídy základní školy. Nuže, úvodními vtipy jsme se prokousali (sko ro) ve zdraví, pojďme se podívat na obsah knihy. Pavlásek nabízí na 48 textů, ke kterým připojil své autorské kresby (stejně jako výše zmíněné komik sového typu a také – stejně jako výše zmíněné – zoufale se pokoušející o humor… a zoufale v tom selhávající). O čem ale vlastně píše? Je to jednodu ché, témata jsou více méně v rámci žánru klasická (škola, zvířátka, rodina, škola, škola, škola, zvířát ka a pozor – prázdniny), nic jedinečného tedy ne čekejte. To by samo o sobě nebyl nikterak velký hřích, ačkoli proč psát nové říkanky o krokodýlech nebo medvědech, když takových věcí je přehršel?



Smysl by to samozřejmě mělo, ale pouze v přípa dě, že tyto básně nebudou pouze nesmyslným tla cháním, schovaným pod potrhanou a neumě uši tou rouškou hravosti. Jistě, literatura pro dospělé také často není tematicky nic extra pestrého (zvlášť v časopise, který má tematicky zaměřená čísla, by chom o tom měli vědět své), avšak i tam platí, že kdo téma nepojme originálně či obratně nebo ale spoň tak nějak čtivě, nemá šanci se mezi ostatními prosadit (pokud tedy není celebritou z úplně jiné ho odvětví, které zkrátka tu knihu někdo vydá). Když už jsme narazili na tu obratnost, zásad ním nedostatkem autorova pojetí básnické tvorby je mimo jiné ne zrovna velký arzenál rýmů. Je jas né, že děti tolik neocení vybroušený výběr správ ných slov, avšak co je moc, to je moc. Dočkáme se tak například Cimrmanovských absolutních (nebo „polo-absolutních“) rýmů (rozesmát/smát, svět/ kazisvět, mě/mě a podobných). Nicméně i v pří padech, kdy se autor oprostí od rýmování slova tímtéž slovem, cosi tu drhne. Možná ještě větší problém než nepovedené rýmy můžeme odhalit, pokud se zamyslíme nad smys lem jednotlivých kousků. Abych to vysvětlil, při čtení jsem se zkrátka nedokázal ubránit pocitu, že verše byly tvořeny pouze za účelem toho, aby se pokusily nějakým způsobem propojit rýmy, které se autorovi podařilo vymyslet. V tomto místě se již sice dopouštím dedukce, nicméně posuďte sami po přečtení náhodně zvolené básně Sysel z Pyšel: Odkud je ten sysel? / Ten sem přišel z Pyšel / A kdo ho sem pozval? / Nikdo ho sem nezval / Tak ať se

třetí

/

číslo 10. - 11. )

vrátí zpátky / dělá tu jen zmatky1. Jsem jediný, kdo přehlédl tu genialitu příběhu, edukativní sdělení dětem nebo snad nádhernou zpěvnost básně? Jistě, ani jednu z těchto věcí dobrá poezie mít nemusí a já sám zastávám názor, že báseň by neměla mít jasný účel, měla by prostě být a čtenáře si najít, nebo je nemít… nicméně pohybujeme-li se v knize pro děti, očekáváme od ní, že se pokusí cílové sku pině něco předat. Dalo by se oponovat, že účelem této sbírky je především pobavit a její humor na nejmenší (mož ná) zabírá. Ale to už bychom se dostali zpět k otáz ce originality (respektive proč psát neoriginální vtípky, když trh je jimi přeplněn?). Můžete také namítat, že takových autorů je spousta. Zvláště těch, kteří píší pro děti. Nejsou originální, ničím nevybočují, nepřináší nic nového, ba ani kvalitně zpracovaného nic starého – a prá vě v tom je kámen úrazu. Položme si jednoduchou otázku, co vlastně od literatury očekáváme? Revo luční pojetí textu/tématu/myšlenky? Nebo nás ori ginalita nezajímá a chceme dostat, co jsme pře dem čekali, že nám bude naservírováno? Pokud to druhé, určitě ale doufáme, že co dostaneme, bude kvalitně a řemeslně dobře zpracováno. Pokud to tedy hodně zjednoduším, můžeme pojetí lite rárních témat a především jejich zpracování roz dělit na dvě skupiny: prudce originální a „klasic ká“, která ovšem nepostrádají zručnost. Bohužel, ve sbírce Lukáše Pavláska bychom hledali marně jak originalitu, tak právě onu dobře odvedenou řemeslnou práci.

1 PAVLÁSEK, Lukáš. Jestli počkáš trochu dýl tak sem přijde krokodýl. Praha: Mladá fronta, 2012, s. 50. ISBN 978-80-204-2847-9.

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

K ontemplum

K čemu jsou, krucinál, pohádky?

--------------------------------kamil princ

Pohádky, féerické prosaické útvary pro naši dro botinu – všichni jsme byli odchováni na jejich plytkých syžetech, černobíle vykreslených hrdinech a přemrštěně medových happy endech. Ale polož me si znepokojivou otázku: „Proč?“ Proč nás dra zí rodičové ukolébávali do bezvědomí kýčovitými „blafy“ plnými odpudivě znějících zdrobnělinek a šablonovité predominanci dobra vítězícího nad zlem jak FC Barcelona nad TJ Sokol Kozlochvosty? Bylo by stačilo namočit dudlík do šnapsu. Opo meňme však pro tuto chvíli motivaci utišit ubule nou kreaturku a proveďme hlubší vrt za genesí celé problematiky. Lze se domnívat (tato floskule je božsky opatrná), že více či méně fantasmagorické příběhy si lidský druh předával už dávno před vynálezem písemnictví ve formě pověstí a zkazek (nechápat jako pleonasmus) – nejen typu, který bůh skočil do postele kterému, nýbrž také obohacených o uměleckou a edukační dimensi. Ano, naši písma ne znalí prapředci si dlouho museli vystačit s ústní slovesností jakožto jediným mediem pro uchování myšlenek – exempli gratia transferu znalostí a kul-

turní heritáže. Až někdo kromě piva, prostituce a dalších bezesporu důležitých výdobytků vymyslel piktogramy a později z nich sestavil písmo. Zapomeňme ale na staroevropské civilisace, Sumer apod. Mýty, a jistě i pohádky, se s velkou pravděpodobností vyprávěly již od dob, kdy jazyk svou syntaxí a lexikem zvládl reinterpretovat epický děj. Mohlo k tomu dojít ve středním paleolitu, třeba už před stotisíciročím na africkém kontinentě, nějaký čas poté, kdy se dostatečně vyvinula první řeč. Na uřvané děti se nepochybně mluvilo takřka od dob, kdy se mluvit umělo, a co těm robatům máte taky po řád říkat? Něco si vymyslete… a tradá – pohádka! Ale to už je „Jedna paní studie povídala.“1, další domněnky by mohly být pohádkou samy. Je nedohlédnutelno, koho kdy poprvé napadlo zprostředkovávat svému malému frackovi přihlou plou fikční naraci. Maminky snad z iracionální lásky toužily navázat se svým pokakávajícím se vý tvorem hlubší vztah (či se jim ten nápad zkrátka líbil), nuže počaly bezbrannému potomku vyprávět něco, čemu jeho nezralý rozum stejně nebyl s to korektně porozumět. Po čase mrňous přijal ono

1 Is this how Eve spoke? Every human language evolved from ‚single prehistoric African mother tongue‘. Mail Online [online]. [cit. 2014-06-08]. Dostupné z: http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1377150/Everylanguage-evolved-single-prehistoric-mother-tongue-spoken-Africa.html


P artonyma ( ročník

verbální znásilňování jako všeobecně akceptovaný rodinný stereotyp, a v pohádkách dokonce nalezl zalíbení co flagelant v karabáči. Z jakého důvodu tedy potomkům do post-postmoderního dneška lžeme věšením bulíků (kolega Tomáš Jireček by zajisté řekl „pitbulíků“) na nos mystifikacemi o neexistujících universech plných submisivních princezniček a geniálně hloupých Honzů? Proč tyto naše uzlíčky nevinnosti saturujeme horrory o infernálních čarodějnicích, krvežíznivých šelmách (co je nějaký Jack Rozparovač oproti pohádkovému vlku) a oheň chrlících plazech na dietě o aristokratických příslušnicích něžného pohlaví? Odpověď je nasnadě: „Didaktický strach!“ Karkulka neuposlechla maminku a sežral ji Canis lu pus. Kůzlátka si ho pustila do garsonky a jakbysmet skončila na obědovém menu. Jenda s Mařkou desertovali do lesa a málem je otáčela na rožni majitelka perníkové nemovitosti. Jasné poučení: „Nebudeš poslouchat – čeká tě fysická likvidace!“ Narační terror! Pak se nelze divit, že v dospělých letech střídáme psychologické poradce jako Kajínek věznice. Kriticky uvažující čtenářstvo by nyní mohlo (a mělo) přijít s žahavým dotazem: „A co tedy kur ňa chcete dětem číst, když ne pohádky?!“ Některá novátorská individua by jim jistě předhodila Sha kespeara v originále, sportovní přílohu či maga zín Leo. My se, i přes zdravou dávku liberálnosti, pokusme vydat jinou cestou. Dle mého soudu (a nemyslím si to jen já2) dětská duše odhalí rozdíl mezi kvalitou a šidítkem. Pohádkový mustr si ve své monotónní vypočítatelnosti nezadá ani se socialistickým realismem a, i přes svou limitovanou čtenářskou gramotnost, malý špunt pozná, že ho taháme za fusekli. Ohavně

třetí

/

číslo 10. - 11. )

křiklavé obrázky knih pro nejmenší vyvolávají sta vy nevolnosti i jedincům s poruchami zraku. Knihy pro děti nemají být programově odfláknuté! Nedě lejme z prcků idioty s inteligencí ploštěnce. Caparti jsou emočně chytřejší, než se může zdát – ač to tak ne vždy vypadá (zejména při uklízení kuchyně po jejich živelném stylu stolování). Ve středověku bylo děcko pojímáno jako malý dospělý, kdežto dnes je spíše domácím mazlíčkem. Nuže, mé samozvané pedagogické doporučení zní následovně: ▶ Méně cukrkandlovitosti – svět je nejednoznač ný, a často i komplikovaný. Čím dříve o tom bude mrňavý homo sapiens sapiens citlivě zpraven, tím méně drastických následků toto zjištění později zanechá. ▶ Hrdinové se musejí více snažit – ukňourané princezny a suverénní princátka s růží v jedné a dračí hlavou nabodlou na fleretu v druhé ruce nejsou dobrým vzorem. Všechny méně pohledné starší dá my nemusejí ihned implikovat děti žeroucí ježibabu a fešácký macho-floutek na bílém koni (rozuměj v bílém porsche) není pokaždé kavalírským gerojem se zásadami Mirka Dušína. Až Vám Vaše aktovku nesoucí dcerka sedne podobnému sympaťákovi za čokoládovou tyčinku do dodávky, je pozdě bycha (pedofila) honit. Il est déjà tard. ▶ Nezjednodušujte ilustrace za únosnou míru – není nutné, aby každé leporelo vyobrazovalo ole je holandských mistrů, nicméně křiklavé barvy, které Vám vypálí oči, rovněž nebudou tou nejpří hodnější volbou. Já jsem byl coby cvrček mesme risován grafickým doprovodem Gulliverových cest od Cyrila Boudy, a nikoliv infantilními omalován kami gruppen sexu rodiny tahající GMO řepu.

2 Vždycky jsem toužil citovat něco z Levelu: RYBKA, Michal „RetroWolf “. Herní svět bez PC: Napadlo vás někdy, jak by vypadal svět bez PC? Tedy herní svět bez PC? LEVEL. 2014, č. 241, s. 108.


K ontemplum

(„GMO“ je pozpátku „OMG“, což se na zmíněný výjev hodí.) ▶ Neřešte pohádkové konflikty nejnásilnější mož nou cestou – strkat duševně nemocnou seniorku do plamenů pece a sekat sani hlavy jako zastřihá vat živý plot je poněkud morbidní vyústění vzá jemných neshod. Nač musí každá záporná postava hned skončit v krematoriu? Když se v pohádkách mohou prohánět jednorožci a stavět zámky z křiš ťálu, proč tam někdo nezřídí detenční ústav nebo nápravné zařízení? V reálu taky nebudete kosit nepříjemnou úřednici obouručním mečem. Kam se ztratila diplomacie?

▶ Edukujte – ač je to s podivem, náš malý svišť bude mít do jistého věku potíže s pochopením atomové fúse. Nicméně vztahům mezi lidmi po rozumět už zvládne! Využijte tedy pohádky coby příležitosti k vysvětlování chování, motivace jed nání, a vůbec všech mezičlověčích vztahů. Stejně tak je vhodné dětské báchorky využít jako instru ment, prostřednictvím něhož se drobek seznámí s věcmi kolem sebe, čímž bude zrát jako hrozen v kultivovanou lidskou bytost. Necháte-li jej ču čet po celý boží den na televizní zvratky, jeho hro zen skončí leda v krabičáku. To bychom chtěli?



třetí

/

číslo 10. - 11. )

Michael Ende: Nekonečný příběh ENDE, Michael. Příběh, který nikdy nekončí. Praha: Albatros, 1987.

--------------------------------michaela schwarzová

Většina lidí zná pravděpodobně Nekonečný příběh pouze jako několikadílný film pro děti, což v je jich očích řadí tuto knihu automaticky mezi inten cionální literaturu. Toto zaškatulkování je ovšem komplikováno omezenými prostředky kinemato grafie k předávání abstraktních myšlenek, které však tvoří důležitou složku románu. Dochází tak sice ke zjednodušení a zpřístupnění obsahu dětem, ale za cenu povrchnosti a až degradace vrstevna tého díla. Nepovažovala bych to jednoznačně za negativum, pokud by v očích příjemců nedochá zelo k automatickému ztotožnění úrovně knihy a filmu – hollywoodskou Trójou jistě Homérova Ilias neutrpěla, všichni už od základní školy víme, že dílo řeckého básníka je jedním z vrcholů antické literatury. O knižní předloze slavné pohádky však má tušení jen zlomek diváků, a jen nemnoho z nich ji drželo v rukou. Vydavatel uvádí, že kniha je určena čtenářům od deseti let. Dětského čtenáře pravděpodobně za ujmou jednotlivé drobné epizody či neobvyklé by tosti; právě nedostatek klišé ovšem může být dů vodem, proč se dětem nečte úplně snadno. Před- stavy nenavazují přímočaře na nic, co bychom znali odjinud, hra s intertextovostí je obrácena naruby – autor se jí zcela záměrně vyhýbá. Kromě mluví cího koně, který se obětuje pro hrdinův úkol, pásu neviditelnosti a ukončování některých dílčích epi zod slovy „ale to už je jiný příběh“ sotva najdeme

klasické archetypální prvky mladým čtenářem vy žadované. Dalšími překážkami jsou jednak rozsah románu a jednak čtivost v případě, že budeme sledovat pouze dějovou linku. Obávám se, že Ende kohokoli mladšího 15 let bez buldočí vytrvalosti unudí už v první půli příběhu, místy se skutečně jevícího jako nekonečný, a k té druhé, dle mého mínění zajímavější, se nezralý čtenář vůbec nepro pracuje. Prvoplánové čtení vás jednoduše u knihy neudrží. Vyspělého čtenáře však může potěšit hned dva krát – první rovinou je rovina filozofická (řada velmi abstraktních úvah a substancí, z nichž Nico ta je jenom slabý začátek, bude další překážkou pro percepci nezkušeným čtenářem). Méně zře telně by se dala číst i jako analogie lidského života včetně milostných vztahů. Ženskými postavami autor co do počtu šetří, ale příběh se kolem nich točí takřka celou dobu. Maličká Císařovna jako nedosažitelná, čistá první láska, čarodějnice coby ostré vzplanutí, z nějž se vyvine ničivá spalující vá šeň, Víla Jablíčko jako žena, která chápe a miluje, archetyp matky, u níž ale nelze setrvat. Nakonec dochází Bastián k tomu, že musí přijmout sebe sama, aby mohl milovat někoho dalšího. Součástí této roviny je i vnitřní boj s mocí pokřivující hrdi nův charakter. Již jsem se zmínila o absenci klasických pří běhových archetypů – nebo jejich posunutí do

10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS200519

K ontemplum

neobvyklých poloh – v oblasti pohádkových pos tav a kouzelných předmětů. Jedním z dokladů ta kového posunu je dvojice Bastián – Átreju, kteří jako by byli jen různými stranami téže mince. Átre ju je tím, kým by Bastián chtěl být, ale to je možné jen v rámci říše Fantazánie. A Bastián je zase reál nou podobou dokonalého hrdiny. Tato dvojjedi nost je poměrně jasně znázorněna scénou, během níž Kouzelné zrcadlo ukáže Átrejovi jako jeho pra vé já Bastiána, schovaného na půdě školy. Dalším takovým posunem je kouzelný amulet, který svého nositele chrání a zároveň vede. Tako vých bychom v příbězích pro děti našli mnoho. AURYN však není jen tím, stejně jako Maličká Císařovna není jen vládkyní. AURYN je jejím zna mením a zároveň bránou z jejího světa; zatímco podstata jí samé má blíže k Bohu, jak ho já osob ně chápu – Átreju ji charakterizuje takto: „AURYN má v moci všechny tvory v této říši a je úplně jed no, zda to jsou temné bytosti nebo dobrotivá stvo ření. Ovládá stejně tebe jako mne. Ale Maličká Cí sařovna přesto nikdy k moci nesahá. Je to, jako by tu nebyla, a zatím je přítomna ve všem.“ Ale po kud je bohyní, jak může uvíznout v obydlí Kmeta z Putující hory? I ona musí být poslušna zákonů, které však sama nestvořila – dostává se na rozhra ní světa, jenž ovládá, a světa lidského. Ani Kmet z Putující hory nemá žádnou jinou moc, než že zaznamenává příběhy, v jejím světě událé. Mě jako čtenářku to stále přivádělo k myšlenkám na něja kou autoritu nikoli dílčí, ale absolutní, leč v tom to směru kniha vysvětlení neposkytuje a snad ani nemůže (resp. asi by ani neměla). Dalším zajímavým archetypem je Víla Jablíčko, připomínající bohyně plodnosti, trojjedinou bo hyni v aspektu Matky apod. Tím navazuje jednak na tradiční mýty okolo jabloní, považovaných sta rými Kelty za posvátné a objevujících se i v příbě zích řeckých, a jednak na představu matky v bio logickém slova smyslu, vyživující dítě ze svého těla. Podobně by Stařena Morla mohla být považována za archetyp bohyně Stařeny – její smíření se se smr tí je ale pokřivené a nepatřičné a její vědomosti jí

nepřinášejí žádnou moudrost. Zástupkyni zbylého aspektu, Pannu, jsem v příběhu nenašla – uvažo vat tímto způsobem o Maličké Císařovně by bylo zavádějící, protože neztělesňuje mládí a rozvíjejí cí se ženskost – zdánlivá dětskost souvisí s věč ností a bezvěkostí. Část příběhu okolo Stříbrného města Amar gánth ukazuje návaznost na středověké eposy, ať již jde o družinu společně putujících reků, bojují cích o ruku princezny, přísahy nevyzrazení svého jména či zabití zlého draka, sídlícího v hradu v Pus tině. Dokonce ani to, že rek Hynrek nakonec prin ceznu Oglamíru odmítl, není konec zcela nezná mý, jako příklad jistě poslouží třeba náš hloupý Honza. Nejde však o prvoplánovou oslavu hrdin ství a věrné služby, jejich charaktery se ukazují jako ploché, protože je nic jiného než hrdinství a věrná služba nezajímá. Z mého pohledu se však nejedná o parodii, tyto vlastnosti nejsou zesměšňovány, jen jsou podstatou těchto bytostí. V příběhu najdeme i charakteristickou triádu: jednak v podobě reků Hýkoriona, Hýdorna a Hýska a dále jako trojici mudrců Tušení, Zření a Důvtip. Méně nápadně upozorňuje Maličká Císařovna na tři neviditelné pomocníky – „tvá vzpomínka – tvá odvaha – tvé myšlenky“. V celém ději nejde o souboj dobra a zla, jak jej známe z mnohé literatury. Hlavním poselstvím je naopak dvojsečnost, dvojjakost, dvě strany téže mince, případně rovnováha mezi oběma polohami. AURYN je na jedné straně ochranou a nadto pro půjčuje nezměrnou moc, ale zároveň se pod jeho vlivem stává Bastián stejně plochou postavou jako všichni okolo něj (protože jsou jen postavami z pří běhů), a zároveň se deformuje a nechává se snad no ovlivnit. I dobře myšlená přání mívají nějaký nepříjemný dopad. Za nejlepší příklad poslouží nešťastní oškliví Acharájové, vytvářející nádherné město ze stříbr ného filigránu, a jejich proměna ve směšné Pusle gróje, kteří umějí jen ničit a zesměšňovat, nebo Svítící les Perelín a Barevná poušť Goab, spojené nekonečným cyklem vzniku a zániku. Podobně

11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


vlastně zaniká a znovu se rodí celá říše Fanta zánie. Příběh fascinujícím způsobem popisuje psy chické procesy, během nichž se v člověku rodí přá ní, ale i strach a nedostatek sebevědomí, měnící Bastiána v diktátora a nadutého despotu. K tomu dochází v okamžiku, kdy Bastián zapomene na většinu věcí, které jej dělají člověkem – dokud vě děl, z čeho jeho nejistota pramení, byl mnohem vyrovnanější; jakmile se stane krásným a odváž ným, dostává se do rozporu se svou vnitřní osob ností. Pokud se vrátím ke zmiňované trojici nevi ditelných pomocníků, dalo by se říci, že Bastiána zrazují a odvracejí se od něj; vzpomínky ztrácí, od vaha být sám sebou mu také chybí (jinak by ne toužil už od začátku Átrejovi a celé Fantazánii doka zovat, že je velký hrdina) a logické myšlenky se postupně ztrácejí, unikají mu souvislosti a vedou ho k šílenství a stihomamu. Nechává se ovládat Xaí dou, jejíž zdánlivá prohra a submisivita je cestou k pravému opaku. Sociální vztahy mezi bytostmi jsou alegorií reál ných lidských pohnutek, a pro čtenáře tudíž před stavují nejdůležitější, nejpřínosnější rovinu; na dru hou stranu těžko můžeme vyžadovat takovou míru abstrakce od desetiletého dítěte, které tyto momen ty dešifruje jen obtížně – a nadto by bylo nuceno se vyrovnávat s roztříštěným dějem bez spojují cích leitmotivů.

třetí

/

číslo 10. - 11. )

Osobně jsem našla v příběhu hned několik růz ných rovin, v nichž lze knihu chápat, a právě tato mnohoúrovňovost čtení mě přivádí k myšlence, že dílo splňuje některé rysy postmoderní literatury. K tomuto dojmu přispívá i prolínání dvou textů, dvou příběhů, „reálného“ a pohádkového, psaných odlišnou barvou písma. Jako postmoderní prvek vnímám i zmiňovaný „převlek“ za dětskou knihu. Pokud už autor použije prvek, v první chvíli se je vící jako známý, projeví se vzápětí něčím nečeka ným, nějakou „zradou očekávání“, což právě děti můžou vnímat jako frustrující – a to se raději ne zmiňuji o šťastných koncích, které se jednoduše nekonají. I tím je pro mě Nekonečný příběh při tažlivý – za celou dobu jsem neměla potřebu říkat: „Ale tak to přeci nechodí!“, protože po každém období relativního uvolnění následuje další pro blém, po každé ztrátě je potřeba se znovu zved nout a jít dál. Nezbývá než doufat, že si Nekonečný příběh najde své příznivce mezi staršími, kteří jej budou schopni chápat v plnosti. Jistě by si zasloužil stejnou vlnu čtenářského zájmu, jaká vynesla do všeobecného kulturního povědomí Pána Prstenů a další fantastické příběhy, jejichž morální, filozo fické a jiné rozměry se již málokdo pokouší zpo chybnit.

12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS200519

Hlavní obsah. Kontemplum... 1 Textáž Setkání Kdo je kdo

Recommend Documents