1 Østfold 2 Akershus 3 Oslo 4 Hedmark 5 Oppland 6 Buskerud 7 Vestfold 8 Telemark 9 Aust-Agder 10 Vest-Agder 11 Rogaland 12 Hordaland 14 Sogn og Fjordane 15 Møre og Romsdal 16 Sør-Trøndelag 17 Nord-Trøndelag 18 Nordland 19 Troms 20 Finnmark (21 Svalbard)
S tručná
historie států
Norsko Jindřich Dejmek
Nakladatelství Libri Praha 2015
Recenzovali: dr. Jiří Martínek, Ph. D doc. dr. Jiří Štěpán, Ph. D
© Jindřich Dejmek, 2015 © Libri, 2015 ISBN 978-80-7277-536-1
OBSAH
Úvodem.........................................................................................7 Část I. Norský „pravěk“ a éra Vikingů........................................10 Vývoj osídlení a kultury severských Germánů................................10 Vikingské výpravy.....................................................................................12 Završení sjednocování Norska a vznik raně středověkého státu...16 Část II. Norské středověké království........................................19 Politický a kulturní vývoj středověkého Norska.............................19 Norská středověká společnost.............................................................22 Norsko ve vrcholně středověké Evropě XIII. a počátku XIV. stol.....24 Vrchol a úpadek národní monarchie ve XIV. století......................27 Část III. Norsko v Kalmarské unii...............................................29 Část IV. Norsko jako provincie Dánské říše...............................35 Prosazení reformace.................................................................................35 „Švédské“ války a jejich dopad na Norsko........................................37 Norové v dánské absolutistické monarchii......................................41 Kulturní vývoj v XVIII. století a počátky patriotického hnutí......44 Ozvěny a dopady Francouzské revoluce a napoleonských válek..45 Část V. Unie se Švédskem a její problémy.................................50 Eidsvollská ústava 1814..........................................................................50 Pokračující národněemancipační proces.........................................52 Ekonomický a politický vývoj v polovině 19. století.....................56 Zrod moderního politického života a skutečné demokracie....60 Cesta z unie k plné samostatnosti.......................................................63 Část VI. Samostatné Norsko.......................................................68 První roky nezávislosti.............................................................................68 Norsko v době Velké války.....................................................................71 Norská politická scéna a společnost meziválečného období...73 Norsko v meziválečné Evropě a ve světě..........................................78 Norská kultura v prvních desetiletích samostatnosti...................82 Část VII. Německá okupace a odboj..........................................85 Přepadení a německá okupace............................................................85 Exil a zahraniční odboj............................................................................87 Domácí rezistence a osvobození.........................................................90 Část VIII. Vývoj Norska po roce 1945.........................................94 Politický a ekonomický vývoj v prvních poválečných letech....94 5
Budování moderního sociálního státu..............................................96 Zahraniční politika Norska po r. 1949................................................99 Norsko jako ropná velmoc...................................................................102 Norsko na prahu XXI. století................................................................106 Část IX. Česko–norské vztahy v dějinách a současnosti........109 Encyklopedické heslo..............................................................119 Rady pro turisty........................................................................122 O jazyce.....................................................................................124 Přehled norských panovníků...................................................126 Přehled norských ministerských předsedů............................129 Doporučená literatura..............................................................131 Resumé......................................................................................134 Summary...................................................................................138
6
Úvodem
„Dobrá, tvrdá země dobráckých lidí; venkovská a maloměstská země, kde stateční lidí žijí tiše a způsobně v čistých škatulkách uprostřed nejfantastičtější krajiny…“ – tak definoval Norsko a jeho obyvatele v polovině třicátých let minulého století ve své Cestě na sever Karel Čapek. Ačkoliv od napsání těchto slov uplynulo téměř osmdesát let a Čechy byly od Norska dlouhá čtyři desetiletí odděleny železnou oponou studené války, po jejím pádu se Norské království rychle stalo oblíbenou destinací tisíců českých turistů, kteří sem přijíždějí především za krásami přírody, horami, údolími fjordů i mořem. Kouzla norských scenérií českým zájemcům prezentuje několik kvalitních bedekrů i cestopisů, které jsou celkem pochopitelně zaměřeny především na současnou podobu země, její přírodu i obyvatele. Cílem této knihy je představit běžnému českému čtenáři (a samozřejmě také návštěvníkovi) Norsko a jeho obyvatele z poněkud jiného pohledu. Prezentovat mu, alespoň v těch nejdůležitějších obrysech, jejich často velmi dramatickou historii; jejich triumfy i prohry, doby vzestupů, ale také krizí a pádů, které ostatně v mnohém připomínají dějiny naše. Jeden z prvních českých překladatelů staré i moderní skandinávské literatury Emil Walter, po druhé světové válce první československý vyslanec v Norsku, který působil v Oslo, již r. 1930 napsal: „Mezi norskými a našimi dějinami vyskytují se nápadné shody, jež působí, že bezděčně musíme být přitahováni k Norsku sympatií, která je upřímnější a větší než ke kterékoliv jiné zemi“. (Walter 1929, s. 7). Že osudy Norska „byly v mnohém ohledu podobné osudům českého státu“, si pak povšiml mnohem později i vynikající český historik Miroslav Hroch (Hroch 1971, s. 37), jenž se stal posléze také spoluautorem prvních česky psaných Dějin Norska (Hroch, Kadečková, Bakke 2005) a k němuž měl autor této knížky čest chodit na přednášky v době svých studií. Norský raně středověký stát vznikal takřka paralelně s naším státem přemyslovským, i když jeho geneze byla samozřejmě ovlivněna fenoménem vikingských výprav, svého vrcholu pak dosáhl rovněž (obdobně jako České království) ve třináctém a částečně 7
i čtrnáctém století. Domácí královská dynastie Ynglingů v mužské linii vymřela již r. 1319, tedy jen 13 roků po našich Přemyslovcích, a v následujícím období se norská státnost postupně „rozpouštěla“ nejprve v celoskandinávské Kalmarské unii, aby se po jejím rozpadu stala fakticky prostou součástí dánské oldenburské říše. Tyto osudy Norů včetně jejich kulturního zaostávání (a „podánštění“ jeho zbývajících elit) mohou opět v lecčems připomínat osudy českého státu v postupně se centralizující habsburské monarchii od šestnáctého století, zvláště po r. 1620. Jistě ne náhodou také norská národní historiografie v devatenáctém století začala označovat celé období dánské vlády za éru „temna“. Značné paralely však existují i mezi národněemancipačním vývojem obou nevelkých národů právě v devatenáctém století, i když situace Norů po prosazení jejich památné ústavy v Eidsvollu a jejím akceptování švédskou reprezentací včetně krále byla nesporně příznivější nežli postavení Čechů v poloabsolutistickém, z Vídně komandovaném Předlitavsku. Mohla také vyústit do mírového prosazení vlastní nezávislosti již v létě 1905, zatímco Češi si museli obnovu vlastního státu vybojovat v letech první světové války. Určitou podobnost může historik rozpoznat i ve vývojových tendencích obou teď už samostatných zemí v minulém století, kde koneckonců jejich úspěšně nastartovaný vývoj přerušila německá okupace v l. 1939–40, byť nacistický okupační aparát fungoval samozřejmě jinak v „rasově“ příbuzné severské zemi než v zemi předurčené k totálnímu poněmčení. Kontury jistých obdobných procesů těsně po druhé světové válce nicméně přerval komunistický převrat v Praze r. 1948, který přispěl k tomu, že obě země na čtyři dekády oddělila již zmíněná železná opona. Následující stránky, jež pochopitelně již vzhledem ke svému rozsahu nemohou čtenáři nabídnout více než pouhý obrys historického vývoje této severské země, ovšem nechtějí implikovat umělé paralely mezi historií obou zemí. Chtějí, někde s většími detaily, jinde jen nutným schématem, spíše představit nejdůležitější procesy a události norské historie v kontextu vývoje celé Skandinávie, přičemž akcent vědomě kladou na historii XIX. a zvláště XX. století, kdy se Norové stali – ostatně podobně jako Češi – skutečnými tvůrci svých dějin, kdy byli ale jako řada dalších menších národů našeho kontinentu často konfrontováni s hrozbami i výzvami mnohem mocnějších sil. A snaží se také ilustrovat, jak tento severský národ, co do počtu občanů sotva poloviční ve srovnání s národem naším, v těchto zkouškách obstál a vlastně denně obstává. 8
Od počátku devadesátých let minulého století navštěvuje Norsko každý rok až sto tisíc našich krajanů, aby se obdivovali především krásám jeho v některých aspektech jedinečné krajiny. Ještě více Čechů poznává Nory četbou jejich literatury, v poslední dekádě samozřejmě především populárních detektivek Joa Nesbøho i dalších, širší veřejnosti už méně známých autorů. Občané zajímající se o politiku pak vědí, jak důležitou roli hrají norští představitelé na mezinárodní scéně, OSN (jejímž prvním generálním sekretářem byl ostatně norský politik Trygve Lie) počínaje přes různé evropské instituce až po NATO (jehož současným generálním sekretářem je někdejší norský ministerský předseda Jens Stoltenberg). Sledují‑li tedy následující stránky této drobné knížky jakýsi druhý plán, je jím záměr přimět čtenáře i k přemýšlení, jakou úlohu mohou hrát menší národy a jejich zástupci jak v evropské politice, tak obecné, světové kultuře. Možná se právě v této oblasti pro Čechy rýsuje nejeden následováníhodný příklad. Autor
9
Část I. Norský „pravěk“ a éra Vikingů
Vývoj osídlení a kultury severských Germánů
Předkové dnešních Norů, severští Germáni, vstoupili na evropskou historickou scénu v anglosaských, irských, franckých a dalších pramenech až v 8. století našeho letopočtu v souvislosti s výpravami Vikingů. Starogermánské obyvatelstvo, resp. jeho přímí předkové, ale obývalo klimaticky příznivější části Skandinávie mnoho set let před Kristem, přičemž – jak dokládají archeologické výzkumy – již zhruba dva tisíce let před naším letopočtem se jako dominantní způsob jeho obživy prosadilo zemědělství. Na území dnešního Norska bylo – v komparaci s Dánskem i Švédskem – osídlení nejřidší. Jeho jednotlivá střediska a seskupení byla od sebe výrazně oddělena geografickými překážkami, především fjordy, ale také horami a v té době jen obtížně proniknutelnými lesy. Zhruba od pátého století před naším letopočtem si místní zemědělci začali prostřednictvím Keltů osvojovat užívání železných nástrojů, a raná fáze doby železné proto bývá norskými autory označována za „keltskou“ (Stenersen, Libaek 2004, s. 12–15). Celkový vývoj této z hlediska dynamických vývojových center ve Středomoří typické evropské periferie ale probíhal jen velmi pozvolna a nebyl zásadněji ovlivněn ani pozdějšími zprostředkovanými kontakty s římským prostředím v prvních stoletích našeho letopočtu. Základem zdejší společenské organizace dlouho zůstávala širší rodina, rod, často žijící po několik generací pod touž střechou a označovaný v literatuře jako klan. Klany převážně patriarchálního charakteru poskytovaly všem svým příslušníkům elementární ochranu, jejich plnohodnotní, svobodní příslušníci se pak setkávali na shromážděních, na nichž se mohly řešit i zásadní spory mezi klany sousedními. Na těchto shromážděních, označovaných jako tzv. ting, se zapovídalo jakékoliv násilí, narušitel zaběhnutých zvyklostí mohl být ale – v případě zásadního přestupku – odsouzen i k smrti. Osady či farmy jednotlivých klanů přitom odvozovaly své názvy nejčastěji od přírodních poměrů, např. Haug (pahorek) či Aker (pole). Později se začaly spojovat do vyšších, jakýchsi kmenových celků, v nichž také platily společné „krajové“ zákony. Právě od těchto zákonů (v norštině lag) byla dlouho tradičně odvozována identita těchto zvětšujících se společností; ke snaze o jejich výraznější sjednocování do předstátních útvarů ale došlo až mnohem později, v době vikingské expanze. 10
Důležitým vývojovým znakem předků dnešních Norů byl postupný sociální vzestup jednotlivých klanových předáků, tzv. hovdingů (hovdinggaetenne), který dokládají především archeologické nálezy v jejich hrobech. Ti si přitom začali najímat profesionální bojovníky („hird“), tvořící jejich mocenskou oporu. V rámci svých klanů však plnili také, což je důležité i pro pochopení pozdějšího duchovního vývoje této části Severu, roli jakýchsi duchovních. Jejich starogermánské kulty s dávnými kořeny, jimž vévodil fyzicky nejzdatnější bůh Thór, akcentovaly celkem pochopitelně kult plodnosti a také ochranu před silami zla, zde tradičně ztělesňovanými postavami obrů. Později byl místní panteon rozšířen o další germánská božstva, převzatá v části Skandinávie pravděpodobně od germánských příbuzných na druhém břehu Severního a „Východního“ (Baltského) moře. Vedle některých bohů se k nim družila i řada dalších mytických bytostí, např. fylgie (jako nadpřirozené průvodkyně lidí) či zástupy skřítků alfů. Náboženská role zmiňovaných náčelníků, hovdingů, byla ale v každém případě důležitá i ze sociálního hlediska, neboť jim – např. díky získávání četných darů – usnadňovala jejich mocenský vzestup, umožňující jim následně centralizaci větších územních celků. V pátém a šestém století našeho letopočtu byla část norského území prokazatelně zasažena pohyby dalších germánských kmenů v souvislosti s tzv. stěhováním národů, provázejícím konečný rozpad Západořímské říše. Zdejší vývoj to v několika směrech urychlilo, neboť místní kmeny byly zřejmě ochotny přiznávat hovdingům ještě výraznější pravomoci, zvláště pokud byli s to zorganizovat proti imigrantům účinnou obranu. Její potřebu dosvědčuje také existence pozůstatků opevněných hradišť z oné doby, v nichž mohlo obyvatelstvo často i s dobytkem nalézt dočasnou ochranu. Archeologické výzkumy nicméně přesto dokládají, že se část sídelních celků právě v oné době, tj. v šestém století, ocitla ve zřetelné krizi. Jejím projevem bylo mimo jiné opouštění částí osad v jihozápadním Norsku, jež bývá ovšem někdy přisuzováno i jiným činitelům, např. nějaké epidemii, zaznamenané v téže době např. na Britských ostrovech. Nejpozději v následujícím století byla ale krize prokazatelně překonána a společnosti v jižní Skandinávii se znovu začaly rozvíjet a rozšiřovat, přičemž je kulturně začaly obohacovat – podobně jako v předcházejícím období prostřednictvím předchůdců Dánů – styky s vyspělejšími oblastmi, tehdy především říší franských Merovejců. Dochází nejen k obnově řady původních osad, ale i k zakládání center nových. A v následujícím období, v osmém století, lze již vystopovat vývoj několika „klanových“ oblastí, z nichž se postupně vyvinuly první skutečné předstátní útvary na 11
norském území. Byl to např. kraj Borre ve Vestfoldu, Ytre Nadlane v Trondelagu a Karmsundet v Rogalandu, tedy oblasti, v nichž v následujícím období vzniknou větší kmenové svazy jako první skuteční předchůdci příštího norského raně středověkého státu. O konkrétní „politické“ stránce naznačeného vývoje toho ovšem víme celkem málo. V písemné podobě ho totiž částečně zachytila, a to se značným časovým odstupem, teprve koncem devátého století tzv. relace velmože Ottara z Helgelandu, kterou zaznamenal vzdělaný anglický král Alfred Veliký (Hroch, Kadečková, Bakke 2005, s. 24–25), i když hmotné prameny ho naznačují již podstatně dříve. Ještě mnohem výraznějším důkazem všestranného rozvoje a také demografického rozrodu skandinávských společenstev včetně předků Norů se ale už od konce osmého věku stala jejich vnější expanze v podobě tzv. vikingských výprav. Ta nejen poprvé těsněji provázala osudy obyvatel zdejších zemí s velkou části zbývající Evropy, přičemž měla zpětně pro další směřování celé Skandinávie zásadní význam. Její reflexí v písemných pramenech totiž evropský Sever současně vstoupil do skutečné „historické“ éry, byť zpočátku spíše ve formě jakéhosi kritického zrcadlového obrazu, který vytvářeli protivníci (a do jisté míry i oběti) Vikingů ve svých análech, kronikách a cestopisech.
Vikingské výpravy
Už pouhý pohled na mapu Norska (a vlastně celé Skandinávie) napovídá, jak velkou roli muselo hrát – a stále hraje – v životě jeho obyvatel moře a oceán. Tu ostatně dosvědčují i některé nálezy tzv. pohřebních lodí v prozkoumaných hrobech, z nichž vyobrazení 22 metrů dlouhého člunu, nalezeného v Oseberku počátkem minulého století, nechybí snad v žádné monografii o severské prehistorii. Dědové příštích Vikingů dokázali už v 7. století stavět celkem spolehlivé čluny, většinou veslice, na nichž ovšem bylo možné překonávat i Severní moře. Koncem následujícího století je však stále častěji nahrazovaly o něco větší, štíhlé, ale přitom pevné jednostěžňové plachetnice se zdviženou (a většinou vyzdobenou) přídí, ve staronorštině označované jako karfi, pro něž se později vžilo označení drakkar. A právě drakkary s často barevnou plachtou a s řadou kruhových štítů, zavěšovaných na jejich bocích, se nepochybně staly nejobvyklejším symbolem expanze seveřanů, jež měla trvat takřka tři sta let. Pohyblivé čluny mohly díky malému ponoru přistávat nejen v zátokách a zálivech, ale též v ústí řek a dokázaly plout (také za pomoci 12
