1. Předpoklady vzniku NZ a jeho základní literární druhy. Pomineme zde vnější předpoklady vzniku NZ (SZ a židovskou tradici, stejně jako

Přednášky NZ Jabok, denní studium 2. ročník, 2007/2008

DÍL I. Úvodní otázky (vznik a skladba NZ, o evangeliích obecně) 1. Předpoklady vzniku NZ a jeho základní literární druhy Pomineme zde vnější předpoklady vzniku NZ (SZ a židovskou tradici, stejně jako helénistickou kulturu), a krátce se zmíníme o předpokladech vnitřních: a) Vystoupení Ježíšovo: „kdyby Ježíš neexistoval, NZ by nebyl“; Ježíš byl Žid usilující o reformu svého národa, stylem, která nezapadá do žádné z tehdejších kategorií (prorok, rabi, filosof…) b) Velikonoce: „nevstal-li Kristus z mrtvých, naše víra je mrtvá“; NZ je psán z tohoto velikonočního hlediska, a tedy např. evangelia nemůžeme považovat za čistě historickou zprávu. Kristovo vzkříšení není „zázrakem“ ve smyslu porušení přírodních zákonů, nýbrž odhalením toho, co člověka provází od počátku, takže tím „nepřirozeným“ je vlastně lidská odcizenost, hřích, to, že cesta k setkání s Bohem musí být zjevena na Ježíšově příběhu a vykoupena jeho obětí. c) Vznik evangelií: od formule víry v 1K 15,3b-5 (4 slovesa: zemřel, byl pohřben, byl vzkříšen, ukázal se), formována na apokalyptickém pozadí židovské víry (metafora „vzkříšení“ pro vstup do nového života, spojena s očekáváním konce tohoto věku) – „proč zemřel“ („za nás“) – liturgické hymny – pašijní příběh – jeho rozšíření v celé evangelium za pomocí dalších literárních předstupňů (podobenství, spory, řády, sbírka Ježíšových výroků atd.). d) Vznik listů: napsání listu má vždy nějaký praktický důvod, který je dán situací v církevní obci, do niž směřuje. Základními literárními útvary NZ jsou tedy evangelia, listy a apokalypsa (viz obsah NZ).

2. Kánon NZ Kánon Vznik ideje NZ kánonu: mělo jít (a) o sbírku podobné vnitřní struktury, jakou má židovské Písmo, tj. sbírku ohraničenou a prakticky uzavřenou, která však bude (b) od této sbírky odlišena, ale (c) nebude od ní oddělena. 1. zmínka o určitém souboru spisů je v 2P 3,15n; důležitým svědkem je Muratoriho kánon (1740, latinský spis překladem textu ze 2. století), definitivně byl NZ kánon poprvé vyhlášen biskupem Atanášem v roce 367 sice Jenofo jednu diecézi, ale to pak bylo přebíráno postupně pro další, až i papeži Damasem (382) a Gelasiem I. (482), posléze pak na Tridentském koncilu (1546). Pravidla pro určování kanonicity jednotlivých spisů byla pravděpodobně tato: (1) apoštolský původ; (2) uznán (tedy i čten při liturgii) ve význačné obci; (3) uznán i všemi ostatními význačnými obcemi; (4) neprotivení se proti reguli fidei, „pravidlu víry“.

3. Literární útvar evangelium 3.1 Název „evangelium“ Spisky beze jména Název „evangelium“ byl pozdější volbou rané církve. Evangelium v profánní řečtině značí „dobrou zprávu“, zpravidla o vítězství v bitvě (maratónský běžec). Náboženské zabarvení pojem dostal v LXX, kde je tak do řečtiny překládáno hebrejské basar. Označuje „oznámení spásy“ (srv. Iz 61,1; 52,7). Nikdy se však toto pojmenování nevztahuje na písemný dokument. Prosazuje se pojmenování „evangelium“ Jedná se o postupný proces. Didaché (8,2; 11,3) poprvé používá slova „evangelium“ pro sérii předpisů, nikoliv jen pro hlásání. Justin jako první uvádí, že „vzpomínky apoštolů“ jsou nazývány „evangelii“ (Apol. 66,3; Dial. 10,2; 100,1). Poté termínu takto užívají i Irenej, Klement z Alexandrie aj. Pro evangelium jsou typické dva rozměry: a) spása, která k nám přichází dnes, se uskutečnila tehdy – a to v Kristově smrti a vzkříšení (srv. Žd 7,27; 9,12; 10,10); evangelium je tedy vyprávěním zakořeněným v Ježíšově pozemském životě; b) evangelium je schopné vyjádřit dva na první pohled protikladné aspekty: historický a spásonosný (tj. vztah minulosti k přítomnosti). Je to vyjádřeno již etymologicky v samotném výrazu euangélion: „angélion“ znamená zvěst – a jako taková je aspektem historickým, „eu“ znamená radostná – a jako taková je aspektem existenciálním, přítomným, spásu přinášejícím. Oba tyto rozměry evangelia nacházejí výraz v samotných textech jednotlivých evangelií, kdykoliv autor používá slova euangélion nebo jeho odvozeniny.

3.2 Zájem o identitu autorů V kodexech jsou 4 evangeliím přiřazena jména Matouš, Marek, Lukáš a Jan, a to pro jejich rozlišení jeden od druhého. Je totiž pravděpodobné, že před jejich shromážděním do společné kolekce evangelia kolovala jako anonymní spisy. Teprve boj proti herezím přivedlo církev k potřebě explicitně vyjádřit jejich apoštolský původ a tedy jejich autoritu. O tomto procesu máme nejstarší záznamy z počátku 2. stol. od Papiáše, biskupa z Hieropolis (jak referuje Eusebius ve své Historia ecclesiastica (III, 39,1-7.14-17)), Ireneje (Adv. Haer. III,1,1), Klementa Alexandrijského (v Eusebiovi, Hist. eccl. VI, 14,1-7) a Muratoriho fragmentu. Počáteční anonymita spisů podtrhuje jejich komunitní charakter. Anonymita redaktora je zdánlivá: tehdejší komunity svoje redaktory znaly, v evangeliu tedy není potřeba redaktora evangelia zvlášť presentovat.

3.3 Pluralita evangelií To, že evangelia jsou 4 a že mezi nimi existují zjevné rozpory (např. ve chronologii Ježíšova umučení, ve sledu a lokalizaci zjevení Zmrtvýchvstalého, atd.) působilo od počátku problémy. Především rozpory v evangeliích byly příležitostí pro nepřátele evangelia (Celsus, Porfýrius, Julián Apostata). Byly proto podnětem ke vzniku jak

2

apologetických spisů a první exegeze (srv. např. Augustinovo De consensu evangelistarum), tak prvních úletů (Marcionova hereze či Taziánův Diatessaron). Církev však od počátku uznává pozitivní hodnotu čtyř evangelií i přes jejich zdánlivé vzájemné rozpory.

3.4 Evangelia: literární druh a základní struktura Evangelia jsou skutečně novým literárním druhem, avšak rozbor jejich vnitřní struktury ukazuje, že mají určité kořeny v dřívějších literárních modelech. Srovnání s řecko-římskými literárními druhy Ve srovnání s klasickou literaturou jsou evangelia považována pohany za barbarská díla bez jakékoliv literární hodnoty. Byla jim však přisuzována určitá historická odbornost: pohané sami protestovali, když se křesťané někdy snažili obejít historické nesrovnalosti evangelií tím, že je alegorizovali (protestuje i např. Origenes v Contra Celsum, IV,50). Papiáš, Irenej a jiní mluví o tzv. lógia kiriaká (Pánova slova a skutky), Justin evangelia nazývá apomnêmoneúmata tôn apostolôn, což by upomínalo na Xenofontovy Sokratovy memoáry1. Klement z Alexandrie mluví evangeliích jako o hypomnêmatech, což na rozdíl od předchozího pojmu představuje první skicu díla, kterou je potřeba ještě literárně propracovat. V těchto všech pojmech je vidět určitou snahu křesťanů evangelia pojmenovat již známými pojmy, aby tak zdůraznili jejich historický aspekt – ale zároveň aby vyjádřili jejich naprostou rozdílnost od normálních dějepisných spisů.2 Evangelia tedy nejsou biografie (životopisy) v helénistickém smyslu (nejmarkantnějším dokladem toho je Mk), jejich podobnost tomuto stylu je čistě okrajová. Srovnání s židovskými modely Někteří srovnávají evangelia s židovskými modely biografického typu, jako midraš či mašal (= hlavním zájmem není zprostředkovat historická fakta, ale určitou nauku, a to třeba i pomocí smyšleného příběhu, srv. knihy Job nebo Jonáš). Evangelia však v židovském prostředí nebyla v tomto směru nikdy přijata. Vždy v nich jde také o vyprávění reálných událostí. Na druhé straně, jasným vzorem evangelií jsou texty historického (dějepisného) typu, a to především Pentateuch. V evangeliích je evidentní záměr napojit se na Pentateuch, být jakýmsi jeho pokračováním. Srovnej Mt 1,1-17; Mk 1,23; Lk imituje slovník LXX; Jn 1,1 imituje Gn 1,1. Dějepisné knihy Pentateuchu vyprávějí dějiny spásy, především exodus a uzavření smlouvy. Nejvýraznější paralelou evangelií s Pentateuchem je velikonční haggada (= vyprávění), skrze níž Izrael zpřítomňuje účinky spásonosné dávné události. Základní struktura evangelií Jejich charakteristickým rysem vyprávění je zápletka, jejíž rozuzlení však přijde až v závěru. Je potřeba mít na mysli 4 základní hlediska (perspektivy) evangelního vyprávění: vypravěče, osob, zápletky, čtenáře. Vyprávění obsahuje určité „kontrolky“, které odhalují jeho perspektivu, jako např. „mesiášské tajemství“ nebo „velikonoční perspektiva“. 1

Justinova snaha spočívala v tom, že chtěl ukázat křesťanství jako „pravou filosofii“ – proto srovnává ve svých dílech Ježíše se Sokratem. 2 Jediný Lukáš presentuje svoje dílo jako dílo historické. Přesto však, že v jeho díle je přítomná tato historická dimenze, jeho evangelium je teologií dějin.

3

V Markově evangeliu je zřejmé velikonoční a eklesiální hledisko vyprávěče: od počátku je Ježíš představen jako Kristus a Boží Syn (1,1-13), přesto však srv. popis učedníků 6,52; 9,6.10.32, zákaz mluvit 8,30; 9,9; atd. V okamžiku psaní evangelia však už tento zákaz neplatí, platí opak (srv. 8,34-9,1; 13,9-11; 14,9). Bodem zvratu je Ježíšova smrt 15,39 a vzkříšení 9,9. Stejně tak není hned jasné, kdo je čtenářem a proč je mu vyprávěno to, co už je vlastně minulostí. Čtenář „ví předem“ (1,1-13), musí se však tázat „proč“? Názorů na odpověď je několik: (1) Evangelium má ve čtenáři vzbudit otázku: „Kdo je to?“ (1,27; 3,21-22; 4,41; 6,2; 6,14-16; 8,27-28) a postupně ho dovést k odpovědi, nejprve s Petrem částečně (8,27-30), pak se setníkem úplně (15,39): lidská slepota nemůže být překonána ani zázraky, nýbrž jedině Ježíšovou smrtí. (2) Jedině ono nám může odpovědět na otázku v jakém smyslu je Ježíš Kristus, Boží Syn (Petrovo a setníkovo vyznání – byla-li by odtržena od vyprávění – by zůstala zatemněná), v jakém smyslu se Bůh obrací na člověka se svým spásonosným poselstvím. Hledisko vyprávěče je hned od začátku velikonoční, zatímco čtenář k němu dospěje až na konci. (3) Čtenář evangelia je „implicitní“ (je zároveň uvnitř příběhu, a zároveň vně). V evangeliu jsou tak pro něj dva protikladné pohyby: na jedné straně pohyb od minulosti k přítomnosti, od kříže ke slávě, od Ježíše k církvi - a na druhé straně pohyb od přítomnosti k minulosti, od církve k Ježíšovi. Evangelium tak presentuje nevyčerpatelnost zjevení: to se uskutečnilo nejen v Ježíšově vzkříšení, ale už v jeho pozemském životě, především v jeho kříži. Tímto způsobem je církev neustále zvána ke kontemplaci kříže na jedné straně, a vzkříšení na druhé. Mnoho exegetů tedy považuje evangelia za „pašijová vyprávění s dlouhým úvodem“. Podobnou strukturu mají i ostatní 3 evangelia, Matoušovo, Lukášovo a Janovo. Závěr Evangelia jsou tedy napsána z velikonočního hlediska, avšak kontemplován je Ježíš pozemský, především jako ukřižovaný. Tvoří se tak neustálé napětí mezi minulostí, přítomností a budoucností, mezi vzpomínkou, přítomností a nadějí. Je to způsob vyprávění, který je zrozen z víry, a k víře má přivádět. Právě to je tím, co je specifické literární formě „evangelium“.

4 Synoptická otázka Mt, Mk a Lk jsou na rozdíl od Jn „synoptickými“ evangelii pro tyto na první pohled patrné shodné znaky: a) zapracovaný materiál: z velké části u Mt, Mk a Lk shodný, zatímco u Jn téměř úplně jiný; b) posloupnost zpracovaného materiálu: téměř identická jak v celkové struktuře, tak uvnitř jednotlivých oddílů; c) formulace: u synoptiků někdy téměř identická jak pro Ježíšovy skutky, tak pro jeho slova. Konvergence jsou příliš silné na to, aby mohly být připsány pouze jako důsledek přímého kontaktu pisatele s událostmi, nýbrž je nutno předpokládat jeho kontakt s vyprávěním těchto událostí. Pokud bychom chtěli vysvětlit všechno ústní tradicí, museli bychom předpokládat, že texty byly předávány celé doslova, naučené nazpaměť. Jelikož toto je vyloučeno, musel zde být kontakt písemný při redakci jednotlivých evangelií. Je 4

přitom též vyloučeno předpokládat, že by tato redakční práce spočívala v jednoduchém „novém přepisování“ evangelií, a že evangelisté zaváděli změny „jenom tak“, aby se odlišili jeden od druhého. Na základě dalších faktů, kterými se zde nebudeme ovšem zabývat, můžeme říci, že prvním evangeliem bylo evangelium podle Marka. To pak jako svého pramene nezávisle na sobě použili Matouš s Lukášem. Ti ovšem měli další společný pramen, tzv. Logienquelle (Q), „Pramen Ježíšových výroků“. Každý z nich měl navíc ještě svůj vlastní materiál, který byl znám pouze jim (Sondergut, S). To vše je podkladem tzv. hypotézy dvou pramenů. Hypotéza dvou pramenů Hypotéza dvou pramenů je teorie o vzájemně závislém vzniku synoptických evangelií. Graficky bývá poněkud zjednodušeně zobrazována takto: Mk

Q

Mt

Lk

Základním předpokladem hypotézy je vzájemná nezávislost Lk-Mt. Objev hypotézy dvou pramenů umožnil rozvoj studia redakce evangelií (Redaktionsgeschichte), především pro Mt a Lk, a to prostřednictvím sledování jejich změn vzhledem k Mk.

5

DÍL II. Úvod do Evangelia podle Marka Po úvodu do NZ a objasnění obecných otázek s NZ spojených nyní s Markovým evangeliem začínáme pojednání o novozákonních spisech. Mk je nejstarším evangeliem. Matouš a Lukáš Markova evangelia používali spolu s dalšími evangelii pro vytvoření jejich vlastních evangelií. První část Markova evangelia (1,1 – 8,26) vypráví o Ježíšově činnosti v Galileji.

Autor prvního evangelia. Doba a místo vzniku Tak jako ostatní evangelia, i tato novozákonní kniha byla nejprve knihou anonymní, tedy bez udání autora. Biskup Papiáš z Hierapole (kolem r. 130 po Kr.) připsal tuto knihu Markovi; odtud je tedy toto jméno až dodnes spojeno s tímto evangeliem. Marek měl, jako žák a tlumočník apoštola Petra, sepsat Pánova slova a skutky tak, jak si to pamatoval z jeho učení, a to přesně, třebaže ne v přesném pořadí. Poukaz na Markovu tlumočnickou činnost měl podpořit hodnověrnost a autoritu jeho evangelia. Identifikace Marka s Janem Markem z Jeruzaléma (Sk 12,12.25; 13,5; 15,3639; 1P 5,13) není oprávněná. Otázka autorství zůstává zcela otevřena a nelze ji rozhodnout. Evangelista Marek přejal totiž různorodé tradice, takže z jazykových vlastností nelze usoudit na jedinou osobu pisatele. Za dobu vzniku evangelia je přijímán rok 70, resp. rok před ním. Mk 13 je sice poznamenána zkušenostmi z židovské války (66-70 po Kr.); zničení chrámu (70 po Kr.) však zde naznačeno není. Z těchto údajů se všeobecně vyvozuje, že Markovo evangelium bylo sepsáno těsně před zničením Jeruzaléma Římany. Za místo vzniku je považován Řím. Tato tradice je již velice stará; zcela jistě se odvolává již na Klementa z Alexandrie (asi 140-216 po Kr.). Klíč:

Mk je nejstarším evangeliem. Bylo sepsáno kolem r. 70 v Římě. Otázku autora již dnes není možno objasnit.

Charakter Markova evangelia Markovo evangelium je prvním písemným uspořádáním tradic od Ježíše a o Ježíšovi. Pořadí líčení jednotlivých událostí nesouhlasí s jejich skutečným průběhem. Ale to ani autor neměl v úmyslu. Stavba evangelia totiž sleduje dějiny spásy. Podle Markovy presentace trvala Ježíšova veřejná činnost pouze jediný rok. Zeměpisný rámec je volen tak, aby Ježíš vykonal cestu z Galileje do Jeruzaléma. Toto schéma potom použijí i ostatní dva synoptikové, Matouš a Lukáš: činnost v Galileji – cesta do Jeruzaléma – události v Jeruzalémě. Jelikož Marek často překládá hebrejské a aramejské výrazy do řečtiny (5,41; 7,11) a vysvětluje židovské obyčeje (7,3n; 15,42), je všeobecně přijímáno, že toto evangelium bylo napsáno pro křesťany z pohanského prostředí Římské říše. Marek není žádným velkým stylistou. Píše jednoduchým způsobem, věty staví vedle sebe a spojuje je jednoduše spojkou "a". Český ekumenický překlad tento styl podstatně uhladil. Stačí srovnat Ekumenický překlad např. s Kralickou Biblí.

6

Marek pro své evangelium použil vícero předloh:
Vyprávění o neobyčejných Ježíšových divech, např. 4,35-41; 5,1-20
Spory, např. 2,15 – 3,6
Podobenství, např. 4,2-8.26-32
Pašijové vyprávění a jemu předcházející události: 8,27-33; 9,2nn; 14,1nn. Marek tyto tradice přejímá, spojuje a uspořádává tak, aby odpovídaly jeho teologickému záměru: Ježíš, Mesiáš a Boží Syn nás vykoupil skrze utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.

Záměr Markova evangelia Marek píše evangelium v době, kdy je (právě) víra v Ježíše Krista napadána. Ježíšovi učedníci jsou pronásledováni. Ti, kdo věří, jsou ohrožováni, historická osoba Ježíše z Nazaretu vybledla ve vzpomínkách. Evangelium o Ježíšově smrti a vzkříšení, o cestě učedníků s Ježíšem a o pokračujícím Ježíšově zjevování právě v dobách zkoušky povzbuzuje k následování. Ježíš je Mesiáš (= Kristus, Pomazaný). Je Boží Syn. S ním započal čas spásy (Mk 1,14). Přemáhá všechny Bohu nepřátelské síly (nemoci, démony, hříchy) a ohlašuje Boží vůli. Jeho utrpení a smrt nejsou nesmyslné, nýbrž jsou znameními jeho posledního odevzdání se. Stanou se tak smysluplnými pro člověka a umožňují spásu. Takto to však může být pochopeno teprve ve světle vzkříšení. Během svého pozemského života Ježíš zakazuje, aby byl označován za "Božího svatého", za Mesiáše. Nevystupuje jako ten, který je mocný, nýbrž právě ve své bezmoci a jako ukřižovaný je Synem Božím (Mk 15,39). Mesiášova cesta je cestou ve skrytosti, která může být velice snadno špatně pochopena. Proto Marek stále znovu používá vlastního prostředku – tzv. "mesiášského tajemství" a "příkazu mlčet". Nejen Ježíšovým učedníkům je zapovězeno vyznávat ho jako Mesiáše a Božího svatého (srov. 8,29n), ale také démonům (např. 1,24; 3,11n) a uzdraveným (např. 1,44n; 5,43). K teologickým výpovědím jednotlivých Ježíšových titulů se podrobněji vrátíme později. Od Mk 8,27 je popisována Ježíšova cesta, "cesta Mesiášova". Nejedná se o žádné triumfální tažení, ale jde o cestu následování s novými, radikálními požadavky. První velká část evangelia ukazuje, že s Ježíšem započala doba spásy a že přišlo Boží království: Bůh a jeho království se staly v Ježíšovi a jeho činech přítomnými. Klíč:

Markovo evangelium chce ukázat Ježíšův význam pro spásu pro společenství ohrožené v jeho existenci. Ježíš je Mesiáš, svatý Boží, Syn Boží – a to právě ve svém utrpení, smrti a vzkříšení.

Stavba Markova evangelia Markovo evangelium ukazuje Ježíšovu cestu od jeho prvního vystoupení v Galileji až do Jeruzaléma. Původní řecký text evangelia není nijak rozčleněn – jedná se pouze o holý text. Tento nerozčleněný text je tedy potřeba rozdělit. To vysvětluje, proč se mezi sebou různá dělení (např. v úvodech do NZ) tolik liší. 1. Příprava Ježíšova působení (1,1-13) 1,1-13 vypráví o Ježíšově předchůdci a o Ježíšově křtu a pokušení. 2. Ježíšovo působení v Galileji (1,14 – 8,26)

7

Ježíš vyzývá k obrácení a víře v jeho nové radostné poselství. Současně se však také ukazují těžkosti, které působí Židé a především jejich zástupci – farizejové a jejich učitelé Zákona. 1,14 – 3,12 ohlašuje mocné Ježíšovo vystoupení: jeho slovo osvobozuje (1,2128); jeho slovo uzdravuje (1,29-45); jeho slovo odpouští (2,1-17). Rovněž odpovědi na kritické otázky kolem postu (2,18-22) a přikázání soboty (2,23 – 3,6) ukazují osvobozující a vykupující působení Ježíšova poselství. 3,13 – 6,6a vyzývá k obrácení. Po dřívější zprávě o povolání prvních učedníků v Mk 1,16-20, tento oddíl začíná vyvolením Dvanácti (3,13-19). Evangelista mluví o nepochopení příbuzných (3,20n.33-35) a odmítnutí ve vlastním domově (6,16a). Tajemství Božího království Ježíš představuje v podobenstvích (4,1-34); zázraky jsou znameními Boží vlády a provokují otázku po Ježíšovi jako divotvůrci: "Kdo je to …?" (4,35 – 5,43) 6,6b – 8,26 vyzývá k víře v evangelium. I tento oddíl začíná zmínkou o Ježíšových učednících: vyslání Dvanácti (6,6b-13) a jejich návrat (6,30n). Zařazen je zde i Herodův úsudek, že Ježíš je vzkříšený Jan Křtitel (6,14-16), následuje vyprávění o osudu Jana Křtitele (6,17-29). Ježíšova starost o učedníky a lid se ukazuje v jeho zázracích (6,30-56). Po sporu o tom, co je čisté a nečisté, ve které se ukazuje, že jsou odstraněny překážky mezi Židy a pohany (7,1-23), následují tři zázraky na území pohanů (7,24 – 8,10) a dva spory s farizeji (8,1121). Celý oddíl je uzavřen vyprávěním o uzdravení slepého (8,22-26). Ježíšův příklon k pohanům naráží nejen na nepochopení farizejů a učitelů Zákona, ale i učedníků. Kdy se jim otevřou oči, tak jako se to stalo onomu slepci? 3. Na cestě do Jeruzaléma (8,27 – 10,52) 8,27 – 9,29: Učedníci jsou uvedeni do tajemství Ježíšovy cesty; jedná se o cestu trpícího Mesiáše, který vyzývá k následování. 9,30-50 dává pokyny pro Ježíšovo společenství. Po druhém ohlášení svého utrpení Ježíš odmítá v komunitě rozdělování podle pořadí důležitosti, varuje před svody. Diskutuje dále se svými stoupenci nepatřícími k okruhu učedníků a ukazuje, že učedníci mají být solí. 10,1-51 pojednává o následování Ježíše. Jak mají žít jeho učedníci? Mluví o tématech jako manželství, děti, bohatství, panování a službě. V centru všeho se nachází třetí ohlášení Ježíšova utrpení a vzkříšení. Aby čtenář mohl Ježíše následovat, musejí se mu otevřít oči tak jako uzdravenému Bartimeovi. 4. Poslední Ježíšovy dny v Jeruzalémě (11,1 – 13,37) V Markově evangeliu jde Ježíš do Jeruzaléma pouze jednou. Tam se jeho život naplní. 11,1 – 12,12 je poznamenáno Ježíšovým sporem se zástupci židovství a jeho prorockým vystoupením. 12,13-44 nám ukazuje Ježíše jako mesiánského učitele. Odpovídá na otázky protivníků a poukazuje na příklad vdovy, která zcela dala samu sebe. 13,1-37 přináší závěrečnou řeč. Vrcholem řeči je příchod Syna člověka. 5. Ježíšovo utrpení a vzkříšení (14,1 – 16,20) Tu a tam je Markovo evangelium nazýváno zprávou o Ježíšově utrpení a vzkříšení s dlouhým úvodem. Ve 14,1 – 16,8 se Ježíšův život naplňuje. Evangelium původně končilo zprávou o hrůze a úžase žen. 16,9-20 je pozdější přídavek. Tyto verše poukazují na to, jak bylo poselství o vzkříšení Ukřižovaného neočekávané, neobvyklé a neuvěřitelné.

8

Klíč:

Marek vykresluje cestu Ježíšova veřejného života. Vede ho z Galileje do Jeruzaléma. Pro Marka není důležitý popis Ježíšova života, ale to, jak je to s evangeliem, hlásáním Božího království.

Vysvětlení některých teologických pojmů Předtím, než se pustíme do výkladu prvního dílu Markova evangelia, je potřeba vysvětlit několik důležitých pojmů. Podobenství: Ježíš pro presentaci svého ústředního poselství o Božím království velice často volí formu podobenství. V NZ nacházíme celou řadu různých forem podobenství, která z části vyžadují pokaždé jiný druh výkladu: Slovní obraz (J 10,11; Mt 5,13n): Ve slovním obraze autor používá nějakého obrazu, aby lépe vyjádřil obsah určitého pojmu; srov. "já jsem … (dobrý pastýř; pramen živé vody; …)" nebo "vy jste … (sůl země; světlo světa)". Jednoduché srovnání (Mt 7,24; L 22,44): Ve většině případů používané slovíčko "jako" vyjadřuje, že popisovaná skutečnost není s druhou zcela stejná, ale právě jen srovnatelná. Podobenství (v úzkém slova smyslu) (Mk 4,3-8.26-29.30-32): Zde se nesmí krok za krokem vysvětlovat každý jednotlivý prvek. Jde spíše o to, vzít vážně celý příběh podobenství jako takový. Každé podobenství má pouze jednu centrální výpověď; ta pak musí být převedena na království Boží. Parabola (L 15,11-32): Parabola se od podobenství liší v tom, že v ní jde o vymyšlený, zcela zvláštní a jedinečný (a tedy vůbec ne všední) příběh. Při výkladu je potřeba si obzvlášť všimnout onoho zcela zvláštního, jedinečného a neopakovatelného prvku paraboly. Alegorie (Mk 4,13-20): Na rozdíl od dosud popsaných forem je zde (téměř) každému prvku vyprávěného přirozeného příběhu připisován přenesený (duchovní) význam. Tento způsob řečí sice téměř u Ježíše nenacházíme, o to více je však používán v prvotních křesťanských společenstvích. Vyprávění příkladu (L 10,29-37): Posluchači (čtenáři) je představena nějaká postava jako vzor. "Jdi a jednej také tak" (L 10,37). U všech těchto typů NZ vyprávění v podobenstvích je velice důležité si nejprve ujasnit, o kterou formu se v daném textu jedná. Démoni jsou podle tehdejšího chápání nečistí duchové, personifikované zlé mocnosti. Působí nemoci, smrt, nepřízeň počasí, ztrátu úrody, atd. Jsou jim připisovány nevysvětlitelné útoky na život a majetek. SZ mluví o démonech jen okrajově jako o mocnostech, které existují vedle Jahveho. Jahve je však jedinou mocností, která nakonec všechny ostatní mocnosti jejich moci zbaví. Víra v démony v Ježíšově době je ovlivněna řeckým myšlením a démonskými představami původem z Íránu. Démoni jsou nepřátelé člověka, jeho protivníci. Jsou zde proto, aby člověku škodili a odvedli ho od cesty ke spáse – od Boha. V Markově evangeliu jsou démoni líčeni jako Ježíšovi protivníci. Uzdravování jsou vítězstvími nad démony (1,27.34; 7,26.29). Posedlost démonem není spojována s hříchem a vinou, nýbrž s duševní nebo tělesnou nemocí. Boží království = Boží říše = Královská říše Boží = Nebeské království není žádným prostorem, ale výpovědí o novém vztahu člověka a tohoto světa k Bohu. Boží království je klíčovým pojmem Ježíšova hlásání. Nerodí se z lidského výkonu, ale je darem Božím, s konečnou platností přislíbeným skrze Ježíše Krista. Království Boží 9

je v Ježíšově hlásání jak něčím, co bude (Mk 1,14n), tak také skutečností, která je již teď "mezi vámi" (L 17,21). Toto napětí mezi oním "již je tady – ale ještě také ne" zůstává a je pro křesťanství charakteristickým. Vlastnosti a požadavky Božího království a příchod tohoto království jsou líčeny pomocí podobenství. Počátkem a středem Božího království je Ježíš sám. Pojem "Boží království" nacházíme především u Marka a Lukáše; Matouš používá pojmu "nebeské království". U Jana tomuto pojmu odpovídají výpovědi o "novém životě", u Pavla pojem "Boží spravedlnost". Ježíš Kristus (Mesiáš, Pomazaný): Ježíš je řeckou formou hebrejského je(ho)šua ("Jahve je pomoc"). Kristus je titul, který se později stal Ježíšovým jménem. Jedná se o řecký překlad aramejského mešiach (Mesiáš), což znamená asi tolik, co "pomazaný". Pomazaným ve SZ byl nejprve král. Třebaže však je v Izraeli jeruzalémský král považován za pomazaného (2S 7; Ž 2; 72), neodpovídají králové tomu, jak by měl vypadat Mesiáš. Proto je král, který přinese spásu, očekáván v budoucnosti. Svědčí o tom výroky proroků Izajáše a Micheáše (Iz 7,14; 9,1-6; 11,1-9; Mi 5,1-4). Mesiáš bude král, který přinese pokoj. Tento čas pokoje se bude vyznačovat spravedlností, hlubokým vztahem k Bohu a poznáním Boha (což bude zasahovat až do říše zvířat, srov. Iz 11: ráj!). Později již jako ten, kdo přináší spásu, není očekáván žádný král, nýbrž služebník (Iz 42 – 53). Když v Izraeli zaniklo království, za pomazaného je považován nejvyšší velekněz (Lv 4,3.5). Čím déle trvá nadvláda cizích mocností, tím více je očekáván král posledního času (= eschatologický) z Davidova domu, který vysvobodí Boží lid z římského jha a znovu sjednotí dvanáct izraelských kmenů. Bude to vůdce, který bude vládnout v Duchu Božím. Z Jeruzaléma znovu učiní svaté město, jako tomu bylo dřív (srov. Za 9,9n). Za Ježíšovy doby bylo očekávání Mesiáše velice silné. Ježíš však toto očekávání nechtěl sdílet. Sám sebe nenazýval Mesiášem a svým učedníkům zakazoval, aby jej takto nazývali (Mk 8,30); nechtěl totiž, aby jeho poslání bylo špatně pochopeno. Titul "Syn člověka" byl méně politicky zabarven (Mk 8,31). Ježíšovo odsouzení na smrt je spojeno s titulem Mesiáš. Nápis na kříži udává jeho vinu: "Král Židů" (Mk 15,26). Teprve po velikonocích je v křesťanském společenství titul Mesiáš používán pozitivně. Skrze vzkříšení Bůh ustanovil Ježíše jako Krista. Izrael Ježíše odmítl, ale "Bůh ho učinil Pánem a Mesiášem" (Sk 2,36). Teprve v dalším kroku můžeme říct, že Ježíš byl Mesiášem již za svého pozemského života; vždyť pocházel z Davidova rodu (srov. Ř 1,3; L 2,1-21.25-32; 1S 16,1.13; 2S 7,12-14). U křesťanů z pohanství titul ztratil na významu, protože zde měly význam jiné tituly (Boží Syn; Pán). Stal se však jménem, které Ježíše z Nazaretu charakterizuje oproti jiným, kteří stejně jako on nosili tehdy běžné jméno Ježíš. Ježíš Kristus, Ježíš Mesiáš jedinečným způsobem označuje spojení mezi SZ a NZ. Bůh zaslibuje a působí spásu – a to nejhlouběji a nejrozhodněji v Ježíši Kristu. Mimobiblických pramenů o Ježíšovi z Nazaretu je jen velmi málo; zčásti byly zmínky o něm do dokumentů vsunuty později. Historickou je poznámka římského spisovatele Tacita o původci křesťanství (Annales 15,44). O Ježíšovi se ve svých spisech zmiňuje i Josef Flavius. Několik narážek na Ježíše je možné nalézt i v rabínské literatuře. Nejdůležitějšími prameny pro historického Ježíše jsou však evangelia. Dnes o Ježíšově historicitě není žádná pochybnost. Nepochopení učedníků: Toto téma se táhne celým Markovým evangeliem (4,13.40; 6,52; 7,18; 8,17.21; 8,32n; 9,6.10.32.35-45; Jidášova zrada 14,10n.43-46; útěk 10

učedníků 14,27.50; Petrovo zapření 14,29-31.54.66-72; spánek učedníků na Olivové hoře 14,32-42). Markovi ani tak nejde o to, co se historicky za Ježíšova života stalo, jako spíše o to, co se děje v komunitě, které píše: křesťané jsou povoláni k následování stejně tak jako učedníci. Ježíš nabízí tajemství Božího království, ale stále znovu naráží na nepochopení. Učedníci pak Ježíše nechápou především tehdy, když mluví o utrpení. Nepochopení může být překonáno jedině skrze Ježíše. Marek tohoto motivu používá jako kázání proti nevěře komunity. Boží království jde cestou skrze utrpení a smrt. Po této Ježíšově cestě mají jít i učedníci v jeho následování. Víra ve Vzkříšeného dává člověku sílu jít i cestou plnou ohrožení. Mesiášské tajemství: Markovo evangelium je charakteristické tím, že Ježíš nechce být rozpoznán jako Mesiáš, třebaže Mesiášem je. Příkazy k mlčení: Kdo chce Ježíšovi porozumět, nesmí se nechat příliš rychle fascinovat jeho činy. Kdo vidí pouze Ježíšovy zázraky, ten na něm přehlíží to podstatné, totiž: Ježíšova cesta ke vzkříšení vede skrze utrpení. Teprve události kříže a vzkříšení v plné míře odhalí, kým Ježíš je. Příkazy k mlčení mají zabránit tomu, aby si člověk vytvořil o Ježíšovi omezený obrázek. Zázraky: Zázraky jsou mocná znamení, mocné činy a údiv vzbuzující skutečnosti. Pro člověka Ježíšovy doby jsou zázrakem všechny události, o kterých se domnívá, že zde působí božské nebo démonické síly. V této době není tak ostře oddělováno nebe od země či přirozené od nadpřirozeného, jako tomu je dnes. Člověk té doby si nekladl otázku, zda Bůh může zasahovat do skutečnosti, a jak to činí. Ani Ježíš ani jeho současníci nepochybovali, že Bůh může ve stvoření působit mimořádné činy. Tradice sice Ježíšovu moc konat zázraky zveličila, aby tak zdůraznila Ježíšovo božství; můžeme však rovněž zcela jistě přijmout, že Ježíš zázračné činy dělal. V jeho konání je zřejmé, že Boží království je blízko: mocnosti zla jsou zažehnány, celé stvoření bude spaseno (bude dobré). Ježíšovy zázraky jsou toho znamením. Nejdůležitějšími skupinami vyprávění o zázracích jsou:
Exorcismy: Ježíšův boj a vítězství nad tím, co se staví proti Bohu (Mk 1,2327; 5,1-20; 9,14-27)
Uzdravování: Ježíšova laskavá pozornost k trpícím (Mk 1,29-31.40-45)
Zázraky, kdy Ježíš zachraňuje: záchrana z obtížných situací a nepřátelských přírodních živlů, jako např. bouře a nedostatek jídla (Mk 4,35-41; 8,31-44; 8,1-9). Ježíš jedná s plnou Jahveho mocí. Jsou možná i jiná rozdělení. Důležité je však to, že při Ježíšových zázracích jde o teologické výpovědí, nikoliv o přírodovědecké otázky. Nemáme se ptát "Jedná se podle našeho moderního přírodovědeckého chápání skutečně o zázrak?", nýbrž "Kdo zde působí – Bůh, nebo démon?". Démon je síla, která od Boha nepřichází a ani k němu nevede. Zázrak člověka volá k rozhodnutí. Zázraky jsou znameními Božího království a chtějí Ježíšovy současníky (a také pozdější čtenáře) pohnout k přijetí toho, kdo je činí – k přijetí jeho poselství.

11

1. Začátek evangelia (1,1-13) Důvodem sepsání evangelia je Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení. Teprve od těchto skutečností má jeho život význam. Proto ve svém evangeliu Marek pojednává pouze o době od Ježíšova prvního veřejného vystoupení až k jeho vzkříšení.

1.1 Jan Křtitel (1,1-8) Ježíš žil v době velkého politického, společenského a náboženského neklidu. Díky dlouhodobé cizí nadvládě byla víra Izraele stále hlouběji ohrožována. Konfrontace s řeckou filosofií, kulturou a světovým názorem narážela u mnoha Židů na pevný odpor. Kdo si myslel, že je možné si porozumět s horními vrstvami pohanů i když by tím mělo utrpět vlastní přesvědčení, stavěl se proti těm, kteří se ostře obraceli proti. Vystoupení Jana Křtitele je potřeba rozumět na tomto pozadí. Kázal a křtil na jedné z cest z Judska na východ od Jordánu (tzn. na místě, kolem kterého chodilo mnoho lidí). Jeho křest se odlišoval od rituálních židovských koupelí: toto rituální očišťování totiž nevykonával člověk sám, ale bylo mu uděleno Křtitelem. Janův křest byl spojen s požadavkem obrácení. Dalším jeho charakteristickým prvkem bylo to, že Jan nečinil žádného rozdílu mezi spravedlivými a hříšníky, mezi bezbožnými a zbožnými. Všichni bez výjimky se museli obrátit, všichni potřebovali odpuštění. Mnozí svoje hříchy vyznávali a nechávali se křtít. Marek vidí v Janu Křtiteli více než jen kazatele pokání. Je předchůdcem toho, který přijde po něm. Skrze něj Bůh připravil příchod svého Syna (srov. v.2 s Mal 3,1). Druhý citát z Iz 40,3 poukazuje na dvojí záchranu Izraele. Obě jsou spojeny se zkušeností pouště: základními zkušenostmi záchrany Izraele jsou odchod z Egypta (asi r. 1250 př. Kr.) a návrat z babylónského zajetí (kolem r. 538 př. Kr.). Zde se připojuje i Marek: také Ježíš přinese osvobození, záchranu, vykoupení.

1.2 Křest: Ježíš je naplněný Duchem a milovaný Syn (1,9-11) Ježíš se zařazuje mezi lidi, kteří naslouchají Janovi a nechávají se pokřtít. Postavil se tak s námi lidmi na stejnou úroveň. Marek však v tomto místě sleduje obzvláštní cíl: ve znameních během křtu je čtenářovi ukázáno kdo Ježíš je. Jsou při tom důležité tři skutečnosti:
Pouze Ježíš vnímá, že se nebe otevírá, že sestupuje Duch a že mluví hlas.
Duch nepřichází v podobě holubice (to by se Duch podobal holubici), ale jako holubice (ve starém Orientu byla holubice symbolem bohyně lásky).
Hlas z nebe mluví způsobem, kterým se ve SZ mluví o význačných osobnostech (o králi Ž 2,7; o Božím služebníkovi Iz 42,1n; o "milovaném synu" = Izákovi Gn 22,2.12n; o prorokovi Iz 61,1). Marek se sdělením této Ježíšovy zkušenosti (a byla to pouze jeho zkušenost, nikoliv zkušenost okolostojících) sleduje zvláštní záměr: Čtenář má od počátku vědět, že Ježíš z Nazaretu byl (a je) Boží Syn. Ježíš je pro křesťany, kterým Marek píše, Syn, kterého Bůh vybavil svým Duchem.

1.3 Ježíšovo pokušení (1,12n) Poté, co se čtenář dověděl, že Ježíš je Boží Syn, Marek ukáže, že je i nový člověk. Připravuje se v poušti na svůj úkol. 12

Ve srovnání s Mt 4,1-11 a L 4,1-13 je Markovo vyprávění o Ježíšově pokušení krátké. Pouze délka souhlasí: 40 dní jako Mojžíš (Ex 34,28) nebo Elijáš (1Kr 19,8). Marek neříká čím Satan Ježíše pokoušel. Poušť byla považována za místo setkání s Bohem (srov. 1Kr 19), ale také za místo pokušení (srov. Izrael během putování pouští). Poukaz na to, že Ježíš "byl mezi dravou zvěří" upomíná na touhu člověka po ráji. Tam se pokoj ve stvoření rozšíří i na svět zvířat. Podle Iz 11,1n.6-8 tento pokoj přinese Mesiáš. S Ježíšem započala nová mesiášská doba. Hned na počátek svého evangelia o Ježíši Kristu Marek dává tuto výpověď: V Ježíšovi nás potkává Boží milovaný Syn, kterému Bůh sám připravil cestu. V Ježíšovi nás také potkává nový člověk, v jehož společenství stvoření nalézá pokoj.

2. Ježíšovo působení v Galileji (1,14 – 8,26) 2.1 Boží království je blízko (1,14 – 3,12) a) První vystoupení v Galileji (1,14n) Herodes Antipa (4 př. Kr. – 39 po Kr.), jeden ze synů Heroda Velikého, Jana uvěznil. Ježíš převzal jeho úlohu, avšak chová se jinak: jde k lidem, vyhledává je, ohlašuje jim radostnou zprávu. Rovněž místo je jiné: Ježíš si vybírá nikoliv pouštní kotlinu Jordánu, nýbrž jde nahoru, do Galileje, úrodné a přátelské krajiny. Jeho poselství zní: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království". Rozhodující bod, kairos, je zde. Boží království začíná, není žádný důvod dál čekat. SZ často hovoří o touze po království Božím (Iz 52,7-9; Sf 3,14n). Čas se naplnil; ne proto, že by se k tomu lidé sami dopracovali, ale proto, že to daroval Bůh. Tato skutečnost odpovídá tomu, že se lid má obrátit a podřídit se Božímu panování. Zde již nejde o poselství o soudu – Ježíš přináší evangelium o spáse lidu: "Čiňte pokání a věřte evangeliu." b) Povolání prvních učedníků (1,16-20) Povolání prvních učedníků mohlo být odpovědí na otázku prvních křesťanských společenství: Co je příčinou toho, že vůbec my křesťané jsme? že tvoříme výjimku? že jsme něčím zvláštním uprostřed takového množství jiných náboženských skupin? Marek odpovídá: Příčinou je Ježíšovo slovo. Ježíš povolal učedníky. I toto povolání je neobyčejné: židovský žák si svého učitele, rabbiho, hledal – Ježíš (rabbi) naopak sám volá čtyři rybáře od jejich každodenní práce pryč, aby jej následovali. Toto vyprávění má jeden SZ předobraz: povolání Elíšovo (1Kr 19,19-21). Avšak i zde se ukazuje naléhavost nové doby, Ježíšovo "přehánění" oproti SZ: Učedníci jsou povoláni a hned Ježíše následují. c) Ježíš v synagoze v Kafarnaum (1,21-28) Následující oddíl ukazuje mocná Ježíšova slova a činy. Ježíš jde do synagogy v Kafarnaum a učí. Marek neříká nic o tom, co učil, ale jaký dojem udělal na své posluchače. Po uzdravení posedlého je na nové učení "plné moci" (v.22) poukázáno ještě jednou (v.27). Ježíš nepřináší jen nové učení, ale také poselství o Božím království, které se s ním stává účinným. Toto chce Marek ukázat na uzdravení posedlého. Démon cítí přemáhající sílu mocného Ježíšova slova. Křičí, tzn., že se staví proti Ježíšovu slovu, je však vyhnán. Kde Ježíšovo slovo zazní, tam se již temné mocnosti nemohou udržet. Ježíšovo slovo se nedá žádnou jinou silou zastavit.

13

Nakonec celého oddílu lidé nejsou ani tak udiveni Ježíšovou osobností, jako spíše jeho slovem, jeho učením. d) Uzdravování (1,29-45) Zbytek první kapitoly se dělí do čtyř částí:
Uzdravení Petrovy tchyně (1,29-31)
Uzdravení posedlých a nemocných (1,32-34)
Odchod z Kafarnaum (1,35-39)
Uzdravení malomocného (1,40-45). Je zřejmé, že Ježíšovo slovo uzdravuje, protože je založeno na Boží lásce. Působení této uzdravující síly však nesmí být omezeno pouze na Kafarnaum. Ježíš se stahuje do samoty, aby se modlil. Lidé, kteří ho hledají, mu nerozumí. "Musí být tam, kde jde o věc jeho Otce", jak říká Lukáš (2,49). Ježíš ví, že je poslán Bohem a jedná s lidmi v jeho lásce. Uzdravení malomocného je pro Židy Ježíšovy doby něčím neobyčejným. Ve SZ víme pouze o dvou uzdraveních malomocného: Nu 12,10-16 (Mirjam) a 2Kr 5,119 (Naamán). I zde se však ukazuje, že Ježíš SZ překonává: Mirjam musí na uzdravení čekat sedm dnů, Naamán se musí sedm krát umýt v Jordánu; Ježíš uzdravuje okamžitě. Od malomocenství může člověka očistit pouze Bůh. Proto je důležitá důvěra malomocného v Ježíšovu uzdravující sílu a jeho spojení s Bohem. Ježíš uzdraveného posílá ke knězi. Tím ukazuje, že nepřechází jednoduše zákony. Příkaz k mlčení ve v.44 (srov. v.25) varuje před tím, vidět v Ježíšovi "pouze" divotvůrce. I přes zákaz mluvit uzdravený člověk vypráví o tom, co se mu přihodilo. To má za následek, že lidé chtějí Ježíše vidět. Ježíš se proto městu vyhne a vyhledává samotu. e) Uzdravení ochrnutého (2,1-12) Tímto uzdravením ochrnutého chce Marek říct, že Ježíš přináší nejen uzdravení těla, ale spásu – odpuštění hříchů a vin. Jinak řečeno: Ježíš vidí celého člověka. Vina byla pro tohoto člověka něčím tak ochromujícím, že aby se mohl pohybovat, aby vůbec chtěl žít, musel být osvobozen nejprve od ní. Ježíšovo slovo nevyhání pouze temné, démonické síly; jeho slovo nejen uzdravuje nemocné, ale osvobozuje všechny, kteří jsou ochromeni vinou: Bůh odpouští. Ježíš je zmocněn vyslovovat toto odpouštějící Boží slovo, třebaže to učitelé Zákona považují za rouhání. Ježíš tuto velkou moc má – a čtenáři Markova evangelia tomu mají uvěřit. f) Povolání Leviho a hostina s celníky (2,13-17) V tomto oddíle Marek mluví o dalším Ježíšově postoji, který vadí učitelům Zákona resp. farizejům: Ježíš povolává k následování celníka; jí s celníky, kteří byli na základě způsobu, jakým vykonávali svoje povolání, považováni za hříšníky – aby sami mohli (dobře) žít, vybírali více peněz, než jim příslušelo. Kdo si podle tehdejšího mínění sedl ke stolu s hříšníkem, činil sám sebe jeho společníkem a zasvěcencem do jeho věci. Hříšník totiž snižoval kvalitu života, pokoj tohoto světa, dobrotu stvoření, a tím se stavěl proti Bohu. Ježíš pohlíží na hříšníky nikoliv jako na ty, kdo porušují Zákon, ale jako na nemocné, kterým něco schází. Jsou to lidé, kteří potřebují pomoc. Proto s nimi rozmlouvá a jí. Navštěvuje právě tyto slabé lidi a nikoliv ty, kteří se cítí dostatečně silní zachovávat Boží přikázání. Hříšníci potřebují uzdravení, i když to ostatní pohoršuje. Ježíšovo slovo (v.17) je měřítkem a ukončuje tento spor. 14

g) Otázka postu (2,18-22) Toto místo ukazuje další kritickou situaci: Učedníci překračují přikázání o postu podle židovské tradice. Mohou být uvedeny dva důvody postu:
Půst jako výraz smutku po nějakém neštěstí (např. 2S 1,11n) nebo spáchaném hříchu (srov. Lv 16,29-31).
Půst jako cesta k hlubšímu vztahu k Bohu: Půst může být rovněž výrazem odhodlání obrátit se k Bohu a znovu se na něj orientovat (srov. Jon 3,5; Ex 34,28). To, že se Ježíšovi učedníci nepostí, vzbuzuje pohoršení. Ježíš nepopírá nutnost postu. Ale právě teď je potřeba zaujmout jiný postoj: s Ježíšem totiž započal čas spásy. Teprve později bude dán čas postu. Nebude tomu však tak, jak tomu bylo před Ježíšem, ale proto, že Ježíš, Ženich, již nebude nebo ještě nebude se svým společenstvím. Ani první křesťané se nemohou vracet ke starým způsobům chování. To vypovídají slova o starých šatech a měších na víno. Náboženské předpisy a způsoby chování (jako půst) nesmějí být ukládány lidmi a samoúčelnými. To, co je správné, se můžeme dovědět pouze od Boha. Nyní zřizuje svoje království Bůh; Ženich, Mesiáš je zde. To vyžaduje jiný způsob chování, jak bude ukázáno dále. h) Spory o sobotu Řada Ježíšových sporů se svými současníky, především s učiteli Zákona a farizeji, dosahuje vrcholu při jednom uzdravení v sobotu. Marek popisuje dvě pohoršující příhody: trhání klasů v sobotu a uzdravení jednoho člověka v sobotu. V Ježíšově době měl člověk v sobotu být zcela pro Boha. Proto se nesmělo stát nic, co by toto "bytí-zde-zcela" pro Boha mohlo porušit.  Trhání klasů v sobotu (2,23-28) Vytrhávání klasů (2,23) je považováno za součást sklizňových prací a tedy v sobotu není dovoleno. Ježíš poukazuje na jeden příklad z vyprávění o Davidovi: David porušil tabu posvátného chrámového prostoru, když ho k tomu donutila nouze (srov. 1S 21,2-7). Ježíš se svém "učení plném moci" vyjadřuje o přikázání soboty jasně: Sobotní přikázání je zde proto, aby člověka upozorňovalo na to, že si má stále znovu připomínat Boha a smysl a cíl svého bytí. "Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu" (2,27).  Uzdravení jednoho člověka v sobotu (3,1-6) Mk 3,1-6 vypráví o uzdravení jednoho člověka v sobotu. Vyprávění je spojeno s jedním z Ježíšových slov o otázce soboty (Dt 5,12; Ex 20,8). Během sobotní bohoslužby Ježíš objeví člověka s odumřelou rukou. K dobrému životu je ruka nezbytně nutná. Se suchou, ochrnulou rukou nelze vykonávat žádnou práci. To vede ke snížené kvalitě života a také často ke snižování vědomí hodnoty sebe sama. Následkem této nemožnosti používat vlastní ruku je také sociální nouze: postižený již nemůže vykonávat svoje povolání a musí žebrat. Farizejové, kteří se ohledně sobotní otázky chopili iniciativy již ve 2,24, nyní Ježíše pozorují. Ježíš kritiku farizejů zná a klade tedy dvojí otázku. K "jednat dobře, či zle" stojí v paralele "život zachránit, či utratit". Farizejové "V sobotu život zachránit" dovolovali a vyžadovali. Jestliže však je dovoleno "Život zachránit", potom tedy také "Jednat dobře". Ježíš staví dobrý a pomáhající čin na stejnou úroveň jako "Život zachránit" a dovoluje ho vykonávat v sobotu. Zanedbání pomoci je zlem, stejným jako "Život utratit".

15

Farizejové zatvrzele mlčí. Ježíš sdílí osud Božích vyslanců před ním, zkušenost proroků, že Boží slovo není přijímáno (Jr 7,24; 13,10). Ježíš uzdravuje mužův neduh – a farizejové dospívají k rozhodnutí Ježíše zabít. Ti, kteří chtějí zakázat uzdravení v sobotu (jednat dobře = život zachránit), sami činí zlo. Rozhodnou se Ježíše zabít. Verš 3,6 je jejich odpovědí na Ježíšovu činnost (2,1 – 3,5). Pro Marka je toto Ježíšovo rozšíření sobotního přikázání důležité. Tento fakt později umožní křesťanům z pohanství zcela se sobotního přikázání vzdát. i) Nával lidí (3,7-12) První část zprávy o Ježíšově působení v Galileji je uzavřena shrnutím o tom, jak je lid Ježíšem fascinován a jak se k němu sbíhá. K Ježíšovi putují lidé ze sedmi provincií (vv. 7b-8). Jeho poselství se dostalo i na pohanské území (Týr a Sidón, v.8). Velikost pole působnosti ve srovnání s polem působnosti Jana Křtitele (1,5) vyznívá jednoznačně v Ježíšův prospěch. Nemoci a posedlosti (vv.10nn) představují bídu lidí. Člun, o kterém teď bude stále znovu a znovu zmínka, je útočištěm před tlačící se masou. Padání démonů k zemi je obranným a ochranným gestem (srov. dnešní reakci při oslnění). Ježíš jim přikazuje mlčet. Tento příkaz platí až do jeho smrti a vzkříšení, kde se jasně ukáže, že je Synem Božím. Jen celý Ježíšův život ukáže jeho význam. Samotné zázraky mohou vést k neporozumění a zůstávají vysvětlitelné různým způsobem.

2.2 Ježíšovo volání k obrácení: Obraťte se! (3,13 – 6,6a) a) Vyvolení Dvanácti (3,13-19) Nový oddíl evangelia začíná příběhem o učednících – vyvolením Dvanácti. Cílem tohoto ustanovení učedníků je to, aby byli s Ježíšem a byli vyslání s plnou mocí dále vykonávat Ježíšovy činy. Po předchozím oddíle o návalu lidí u jezera se vyprávění nyní odehrává na hoře, která je místem Ježíšovy samoty s učedníky. Hora je v Bibli často místem setkání s Bohem (srov. Ex 19 – 24: Izrael a Mojžíš na Sínaji; 1Kr 19,8nn: Elijáš na Chorébu). Učedníci jsou voláni jménem (srov. Iz 43,1b). V Mk 1,20 se odvracejí od těch, s nimiž dosud žili, nyní se přiklánějí k Ježíšovi. Seznam Dvanácti jako prosté vyjmenování je hned na počátku přerušen udělením jména třem zřejmě preferovaným členům, a na konci pojmenováním zrádcovského činu člena posledního. Počet Dvanácti představuje nový Boží lid. Dějiny dvanácti izraelských kmenů jsou znovu a znovu poznamenány zhoubou. V Ježíšově době bylo mnoho prorockých a apokalyptických nadějí, že Bůh Izrael, lid dvanácti kmenů, v mesiášské době znovu obnoví a naplní. Šimon dostává jméno Petr, tzn. skála, protože je prvním povolaným (1,16; je rovněž prvním očitým svědkem vzkříšení: 16,7). Význam označení "synové hromu" není jasný. "Kananejský" znamená "Horlivec", "Iškariotský" je přídomek nebo přezdívka. b) Ježíš a jeho příbuzní (3,20n) Marek podává zprávu o pokusu Ježíšových příbuzných přivést ho násilím zpět domů, protože neschvalují jeho činnost. Jejich soud je tvrdý: "Pomátl se na rozumu." Nepochopení vlastní rodiny nám znovu připomíná Jeremiáše (Jr 12,6) a osud každého člověka, který plní poslání, ke kterému ho povolal Bůh. Zpráva ve 3,20n je pro většinu z nás překvapivá. Josef je před Zákonem považován za Ježíšova otce. Zdá se, že "Josefův dům" nemá z Mariina syna žádnou velkou radost. To se vůbec k naším představám o pokojné idyle svaté rodiny nehodí. 16

I ostatní evangelisté vědí o tom, že Ježíšovi příbuzní jeho činnost vůbec nepochopili (Mk 3,31-35; Mt 12,46-50; L 8,19-21). S veršem 21 (odchod příbuzných) je spojen verš 31: příbuzní stojí před domem, v kterém je Ježíš. Ježíšova obranná řeč proti delegaci z Jeruzaléma je zde tedy vsunuta. c) Ježíšova obranná řeč (3,22-30) Stejně tak jako jeho rodina ("Pomátl se na rozumu"), i učitelé Zákona říkají, že s Ježíšem něco nehraje. Jak v rodině tak na veřejnosti je příkře odmítán. Učitelé Zákona přicházejí do Galileje jako kontrolní delegace z Jeruzaléma, centra jahvistického náboženství a města, ve kterém Ježíš ve věrném naplnění svého poslání zemře. Stojí zde jako Ježíšovi naprostí odpůrci. Jsou toho názoru, že Ježíš působí s pomocí Belzebula (význam tohoto jména není zcela jistý; pravděpodobně: Baál = Pán hnojiště, Muší Baál), knížete démonů, a že s ním musí být ve svazku. Podle Dt 13,3n, pokud je u někoho uznána démonická moc, která není od Jahveho, nebo pokud dělá divy čarováním a kouzlením, je hoden trestu smrti. Ježíš poukazuje na nesmyslnost tvrzení svých protivníků a odpovídá jim ve formě podobenství. Křehkost rozdělené říše či rodiny a z toho vyplývající problémy se dá přesvědčivě doložit v jakékoliv době. Verš 27 přebírá slova Iz 49,24n. Věci uloupené silnému muži jsou lidé osvobození od nemocí a démonů. Tím je naznačeno přemožení zla a příchod Božího království. Neodpustitelná vina spočívá v tom, když je nabídka odpuštění rouhavě odmítnuta a nositel Božího Ducha (srov. Mk 1,9-11) je označován za posedlého duchem Satana. d) O pravých Ježíšových příbuzných (3,31-35) Ve verších 31-35 Marek znovu pojednává o protikladu mezi učednictvím (3,13-19) a příbuzenskými vztahy (3,20n). "Vyptávání se" ve v.32 v sobě skrývá negativní prvek hledání – "pátrání". Mezi příbuznými není zmiňován otec; je už snad mrtvý? Marek o tom nic neříká. Matka žije v sociálním prostoru klanu, velké rodiny. Ježíš tvrdí, že jediným znakem toho, že někdo patří k jeho příbuzenstvu, je jedině plnění Boží vůle. Tato možnost je otevřená i pro jeho matku a bratry. Na místo přirozené rodiny nastupuje rodina symbolická. Je tak založena zcela nová rodina, ve které bude všechno dáno stokrát více (Mk 10,29n). Otázka, zda měl Ježíš sourozence, se již historicky nedá rozhodnout. Odpověď je z katolické strany poznamenána učením o neustálém panenství Panny Marie. Text může mít více výkladů: mluví se zde buď o tělesných sourozencích, nebo jsou "bratry a sestrami" myšleni bratranci a sestřenice, nebo jsou braty a sestrami v přeneseném smyslu myšleni vzdálení příbuzní. Ježíšovo Boží synovství však nestojí a nepadá s touto otázkou. To, že je Ježíš Boží Syn říká Marek jasně v 1,9-11. e) Podobenství o Božím království (4,1-34)  Podobenství o rozsévači (4,1-9) Ježíš je znovu představen jako učitel mnoha lidí. Aby mohl být slyšen od co možná největšího počtu lidí, vstupuje do loďky a vypráví o přirozeném osudu setby. Tak, jako se to z části v Izraeli dělá ještě dnes (a jinak než u nás), semena se nejprve rozházejí a teprve potom zaorávají. Žádný div, že přitom mnoho semen přijde nazmar. Ale přesto: ačkoliv to vypadá jakoby 3/4 setby bylo marné, sklizeň je ohromující.

17

Právě tak je tomu s Božím královstvím. S Ježíšovým příchodem již právě (nenápadně) začalo – znamením toho jsou zázraky – a ohromujícím způsobem bude dokonáno. Nemohl Ježíš s tímto podobenstvím umlčet příliš rychlé kritiky, kteří se ho ptali "Tak co, jak je to s tím Božím královstvím? Kdy už konečně přijde?"?  Smysl a záměr podobenství (4,10-12) Právě vyprávěnému podobenství mohli porozumět ti posluchači, kterým byl důvěrně znám rolnický svět. Ježíš však chce říct něco o Božím království. Nějakou podivuhodnou říši, nějaké Boží království tehdy očekávalo mnoho lidí. Avšak jeho nepatrný začátek v Ježíšovi z Nazaretu nechtěli připustit. Ježíš je jako Mesiáš (= Kristus) počátkem nakonec vše přesahujícího království. Verš 12 ukazuje, že mnozí lidé Ježíšovo poselství o Božím království odmítli. Marek o nich vyjadřuje obavu citací proroka Izaiáše: "(Ačkoliv) slyší, nerozumí" (srov. Iz 6,9n). To není ani rozsudek ani odsouzení ze strany Boží, ale pouze popis skutečného odmítnutí Ježíše a (také) jeho následovníků v hlásání evangelia.  Výklad podobenství o rozsévači (4,13-20) Jeden starokřesťanský kazatel, který věděl o tajemství Božího království, a tedy přijal Ježíše do svého života jako Mesiáše, pro potřebu svého hlásání přepracoval podobenství v alegorii. To znamená, že každý jednotlivý prvek podobenství byl převeden do pastorační skutečnosti podle mota "buď dobrou půdou, která přijímá Boží slovo!". Apoštolům v jejich hlásání po Ježíšově smrti již nejde o poselství o Božím království (o které šlo Ježíšovi), nýbrž o slovo Boží (o Ježíšově smrti a vzkříšení).  O správném slyšení (4,21-25) Oba následující výroky (přirovnání) chtějí osvětlit dvě předcházející pasáže (Mk 4,1012 a 4,13-20). 1. Světlo svíce, aby neuhaslo, potřebuje kyslík. Právě tak je to s Ježíšovým poselstvím mezi lidmi: aby zůstalo živým, musí být hlásáno. Toto poselství hlásá Boží království a ukazuje, že Ježíš je Mesiáš. Je potřeba je ohlašovat a ne je držet v tajnosti. 2. Tak jako půda přináší plody, přinese je i ten, kdo slovo Boží slyší a ochotně přijme.  Podobenství o růstu zasetého semene (4,26-29) Po podobenství o rozsévači (4,3-8) Ježíš představuje svoji zvěst o Božím království pomocí druhého podobenství. Základem je mu znovu zkušenost z každodenního života zemědělců, situace, kterou každý z posluchačů zná. Zaseté semeno klíčí a roste bez přičinění člověka samo od sebe (řecky: automaticky) až do žní. Právě tak se nakonec v tomto světě naplní Boží království, a to skrze Boží jednání a nikoliv díky naší námaze.  Podobenství o hořčičném zrnku (4,30-32) Ježíš ukazuje ještě na jednom podobenství, co to znamená Boží království. Posluchači jsou vtaženi otázkou a podníceni k tomu, aby přemýšleli spolu s Ježíšem. Ježíš staví proti sobě nepatrné maličké zrníčko (průměr 1 mm, váha 0,001 g) a rostlinu 1,5 m vysokou, která z něj v Palestině vyroste za 3 měsíce. Pro pozorovatele se jedná o skutečný zázrak přírody. Ježíšovo hlásání o příchodu Božího království začíná nenápadně. Ježíš žije v přesvědčení, že se království Božímu ze zcela nepatrných počátků dostane neuvěřitelného naplnění. 18

 Závěrečná poznámka k podobenstvím (4,33n) Ježíš hlásal poselství o Božím království v podobenstvích, která každého osvítila, která pro každého byla srozumitelná. Avšak hlubší smysl, že totiž toto království již díky Ježíšovu hlásání a jednání začalo, zůstal většině jeho posluchačů skrytý. f) Ježíšovy skutky a zázraky (4,35 – 5,43) Po podobenstvích nyní následuje široce líčená vyprávění tří (resp. čtyř) zázraků, které se staly v Galileji. Podobně jako u podobenství, ani u novozákonních zázraků se nesmíme pozastavovat u vyprávěných detailů, nýbrž musíme se ptát na výpověď o Ježíšovi, která se za zázraky skrývá. Nejde tedy ani tak o zázrak, ale toho, kdo zázrak působí.  Bouře na moři (4,35-41) Již jak ve SZ tak i v řeckém prostředí NZ se můžeme setkat s řadou tzv. zázraků zachránění z nebezpečí na moři. V těchto zázracích nejde o ně samotné, ale to toho, kdo je působí, o toho, kdo má takovou moc (srov. např. Ž 107,23-31; Kniha Jonáš). Proto je ústřední otázkou oddílu Mk 4,35nn tato: "Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?" (4,41). Učedníci stále ještě nevěří, že Ježíš je Mesiáš. Je to Ježíš sám, kdo volá učedníky do loďky. Loďka musela být již velice brzy používána jako symbol křesťanského společenství. Zmínkou o tom, že Ježíš spí, je jeho převaha nad mocí chaotických sil (vichřice, rozbouřené vody) ještě zdůrazněna. Ježíš má stejnou moc, jako Jahve ve SZ (srov. Ž 107,29; Jon 1). Hlavní výpovědí tohoto biblického oddílu je výpověď o Ježíši Kristu: Ježíš vlastní Jahveho moc. Všichni, kdo mají strach, i když Ježíš jede s nimi, si musí i dnes nechat položit otázku: "Ještě nemáte víru?"  Uzdravení posedlého v Gerase (5,1-20) Ježíš nepochybně za svého veřejného působení opakovaně uzdravoval a vyháněl démony. Podle přesvědčení té doby démoni škodili člověku a za pomocí nemocí mu bránili v jeho lidství. Tak jako u ostatních zázraků, i zde platí základní věta: Nemáme před sebou popis zázraku, ale vyprávění o zázraku. Proto se náš pohled nesmí zastavit u démonů. Ti jsou zde popisováni jako pohané ve SZ (srov. Iz 65,1-12, zvláště vv.4n). Ještě třikrát je však přitom poukázáno na to, že se Ježíš nachází na pohanském území. Rovněž prasata jsou symbolem pro pohany; Židům bylo zakázáno vepřové maso jíst (srov. Lv 11,7n; 2Mak 6,18n). Jméno démona, "légie", znamená, že démonů je mnoho. Znovu se jedná o narážku na pohany, totiž na římské legie, které obsadily Palestinu. Čtvrtým prvkem je jméno místa, Gerasa, což na pohanském území poukazuje na kulticky nečisté pohany. (Gerasa je dnes lokalizována různě. Nejpravděpodobněji se jedná o dnešní Džeraš, 50 km jihovýchodně od Genezaretského jezera.) Vyprávění tohoto zázraku obsahuje dvojí radostné poselství: 1. Ježíš sám svoje působení neomezoval pouze na Izrael, ale šel i k pohanům. Proto se měli k pohanům obrátit stejným způsobem i první křesťanští misionáři (srov. k tomu Skutky apoštolů, zejména Sk 10 – 11). 2. Ježíš má moc (v.7 "Ježíš, syn Boha nejvyššího") nejen nad jednotlivými démony, ale nad celým pohanstvím. Ne všichni však z Ježíšovy činnosti mají radost, takže ho prosí, aby jejich zemi opustil. Uzdraveného to však žene, aby Ježíše následoval a hlásal. Dostává od něj 19

úkol zvěstovat své rodině a celé Dekapoli (= helénistická pohanská oblast desíti měst), co se mu přihodilo.  Vzkříšení Jairovy dcery – Uzdravení nemocné ženy (5,21-43) V tomto vyprávění jsou vzájemně kombinovány dva zázraky. Jairos, představený synagogy, snažně Ježíše prosí o naléhavou pomoc, protože "jeho dcerka umírá" (Mk 5,23, v řečtině je dcerka doslova "v posledním tažení"). Aby se napětí ještě zvýšilo, je celý průběh zpomalen a přerušen zařazením dalšího zázraku. Ježíš proto skutečně přijde příliš pozdě, dcerka právě zemřela. V narážce a současném překonání dvou velkých SZ proroků (Elijáše, srov. 1Kr 17,17-24 a Elíši, srov. 2Kr 4,25-37), jejichž příchod byl v mesiášské době očekáván, se Ježíš prokazuje jako Mesiáš posledního času, který dvanáctileté holčičce daruje život. Také žena (vv. 25nn) je velice nemocná, jak to na jedné straně ukazuje její dvanáctileté utrpení, a na druhé straně skutečnost, že jí lékaři nebyli schopni pomoci. Zdálo by se, jakoby žena byla uzdravena magickým čarováním (Mk 5,29), ale ve skutečnosti tím, co ji uzdraví, je víra (v. 34). K představenému synagogy se Ježíš obrací podobným způsobem ve v. 36: "Neboj se, jen věř!" Nikdo nemůže dále vyprávět o Ježíšově zázračném působení, dokud zázrak nebude moci být viděn ve světle jeho utrpení, smrti a vzkříšení (Mk 9,9n). Teprve tehdy bude možné v plném smyslu pochopit Ježíšův zázrak jako znamení toho, že je Mesiáš. g) Odmítnutí Ježíše v jeho domově (6,1-6a) Synagoga v Nazaretu je domem, kde se modlí a vyučuje. Ježíš zde vykládá Písmo (srov. 1,21n.39). Ježíš však ve svém domově nenachází slyšení a nemůže zde učinit žádný zázrak. – A tak vzrůstající údiv (6,2) je onou znovu se opakující odmítavou reakcí na jeho učení (1,22; 11,18), na jeho zázrak (7,37) nebo zasahující slovo (10,26). Po první pozitivní reakci na jeho učení následuje kritika jako výraz nevěry. Jeho příbuzní, jeho učení i zázraky působí pohoršení. Ježíš je v Nazaretu znám jako tesař (přesněji řečeno ten, kdo svýma rukama opracovává dřevo a kámen). Proto se k němu zázraky, moudré řeči a vystupování plné moci nehodí. Ježíš je zde nazván "Mariiným synem"; v té tobě bylo obvyklé spíše pojmenování po otci. Josef se však v Markově evangeliu vůbec neobjevuje. Verš 5b poněkud zeslabuje předchozí větu. Nárok, že Ježíš vystupuje jako poslaný od Boha, jako prorok, přivádí lidi v Nazaretu ke hněvu, protože ho znají jako spoluobčana, příbuzného a bývalého tesaře. To, kým Ježíš je, se již nedá vyvodit z jeho příbuzenstva nebo vysvětlit kvalitami jeho rodiny – toho jsou si vědomi i nazaretští občané. Jejich nevěra má proto i jednu dobrou stránku: ukazuje, že Ježíšovu osobnost nelze zcela objasnit ani tehdy, je-li velice dobře znám.

2.3 Výzva k víře v evangelium (6,6b – 8,26) a) Vyslání dvanácti učedníků (6,6b-13) Po zklamání v Nazaretu Ježíš pokračuje ve své činnosti. Vyučuje a vysílá svých dvanáct učedníků. Vyslání po dvou (v. 7a) odpovídá křesťanské misijní praxi a má Božímu slovu díky váze svědectví dvou svědků (podle židovského svědeckého práva) propůjčit důraz. Poučení (vv. 8n) obsahuje především zákazy. Misijní pravidla v Markově době jsou tedy odvozena z Ježíšova vyslání. Hůl je zbraň proti divoké zvěři, sandály usnadňují chůzi. Vzdání se majetku potvrzuje věrohodnost hlásání učedníků a svědčí o jejich důvěře v Boha.

20

"Přijetí do domu" znamená, že rodina poselství přijala. "Zůstávání v domě" vyjadřuje další pokračování v hlásání, resp. zakládání křesťanského společenství. "Setřesení prachu" je naopak znamením zániku společenství. Potírání nemocných olejem je oblíbeným uzdravujícím a zázračným prostředkem té doby. Zde je potírání znamením Bohem poskytnuté pomoci, která je darována nemocnému tělu. V tomto textu o vyslání Dvanácti se ukazuje, že Ježíš vysílal lidi hlásat evangelium. Konkrétní pokyny sice pocházejí z pozdější doby, jsou však zakotveny v Ježíšově životě. b) Herodův soud o Ježíšovi (6,14-16) Herodes Antipa byl panovníkem nad Galilejí a Perejí (viz mapa "Palestina po Makabejských válkách" v Ekumenickém překladu Bible). "Králem" jej nazýval lid, nikoliv však římská moc. Ježíš vystupuje ve své kompetenci. "Vstáním" je míněn návrat do tohoto života. Ježíš je představen jako ten, kdo následuje Jana Křtitele, nikoli Jan Křtitel jako ten, který byl Ježíšovým předchůdcem. Je dále představen jako Elijáš, který se vrátil: dlouhou dobu odumřený duch prorokování je znovu probuzen. c) Smrt Jana Křtitele (6,17-29) Jan Křtitel vystupuje proti Herodovi kvůli zákonu, zakazujícímu rozvod (Ex 20,17), a jeho spojení s ženou svého bratra pranýřuje jako krvesmilství (Lv 0,21). Bratr Heroda Antipy se rovněž jmenoval Herodes, ovšem s přízviskem Filip. Marek jej mylně považuje za tetrarchu Filipa (4 př.Kr. – 34 po Kr.). Herodias je představena jako pomstychtivá žena (srov. Sir 25,18n) a přirovnána ke královně Jezábel, která chtěla zavraždit proroka Elijáše (1Kr 19,2). Mezi Elijášem a Janem je zvláště nápadná podobnost. Také Elijáš přísně kárá krále (1Kr 21,17-26). Vystoupení před krále je jeden z oblíbených motivů židovských vyprávění o mučednictví. Stejně tak oblíbeným je ve starověku motiv, kdy se panovník z obdivu či zvědavosti baví se zajatcem nebo hostem, kterým je prorok, filosof nebo mudrc (srov. Sk 24,24-26). Vystoupení princezny před opilými muži je jedinečné; tento tanec byl totiž jinak úkolem prostitutek. – Přislíbení poloviny království patří k póze velkého krále. Avšak jak bylo právě řečeno shora, Herodes Antipa nebyl žádným králem, nanejvýš jej tak mohl nazývat lid. Politické pozadí vraždy Jana Křtitele nám podává Josef Flavius, velký židovský dějepisec v 1. stol. po Kr. Herodovým motivem musel být podle něj strach: "vážnost muže, jehož rady se zdály být všeobecně závaznými, by mohly lid dohnat k povstání". d) Návrat učedníků (6,30n) Dvanáct apoštolů se vrací. Ježíš je bere na opuštěné místo, aby si odpočinuli (srov. 1,35.45). Marek má zde pravděpodobně znovu před očima situaci hlásání víry ve své době: úloha misionářů je těžká – Ježíš je zve k odpočinku (srov. Ž 23). e) Nasycení pěti tisíců (6,32-44) Lidé následují Ježíše a učedníky do jejich samoty. Ježíš je představen jako dobrý pastýř, který nejen že vede svoje učedníky si odpočinout, ale stará se o všechen Boží lid (v.34). Nasycení pěti tisíců můžeme charakterizovat jako tzv. vyprávění o zázraku darování nebo rozmnožení. Biblistika popisuje takové zázraky následovně: k dispozici se nečekaně se objeví nějaká materiální věc, často potravina, a ta je v neobyčejném a překypujícím množství rozmnožena. 21

Jednotlivé prvky zázraku rozmnožení: 1. Příchod divotvůrce a těch, kteří zázrak potřebují (vv.32-34) 2. Vylíčení nouzové situace (v.35n) 3. Příprava zázraku (vv.37-40) 4. Nečekaný průběh zázraku (v.41) 5. Konstatace zázraku (v.42) 6. Důkaz zázraku (= demonstrace; vv.43n). Zázrak nasycení má v úmyslu představit Ježíše jako učitele, jako "nového Mojžíše". Nejde zde ještě o předznamenání eucharistické slavnosti; tento náznak je rozpoznatelný teprve při "nasycení čtyř tisíců" (8,1nn). Ježíš živí lid nejen svým učením, ale také chlebem. Je novým Mojžíšem pro lid, který nemá pastýře. Nechá lid usadit a rozdělí jej tak, jako to jednou udělal Mojžíš (v.40; srov. Ex 18,25). Ježíš je jediný pastýř; učedníci se na Ježíšově činnosti podílejí jako pomocníci. Pokud je lid Izraele bez pastýře, musí žít bez vůdce a bez orientace. Tato situace je zde vyzdvižena a překonána díky daru eschatologického (= poslední čas) pastýře. Ten tiší duchovní i tělesný hlad lidu svým slovem a chlebem. Kontrast mezi počátečním nepatrným množstvím předložených chlebů (v.38) a následným nadbytkem naznačuje velikost zázraku (v.43). "Všichni se nasytili." Tato věta ukazuje, že se stal zázrak. Avšak ani zde nejde pouze o zázrak, ale výpověď o divotvůrci: je to pastýř Izraele, Božího lidu. Toto vyprávění o zázraku je zároveň vyprávěním o překonání: Ježíš překonává SZ. Je víc než Jonáš (Mk 4,35-41), víc než Elijáš a Elíša (5,21-43), víc než Elíša a Mojžíš (6,32-44). Je zde tak rozpoznatelný misijně-propagační záměr. Ježíš je nový Mojžíš, nový pastýř, který ví, že je poslán k Židům. Poté, co byl Ježíš Izraelem odmítnut, díky hlásání učedníků vzniká nový Boží lid. Vyprávění tak vypovídá jednak o Ježíši Kristu (tzn., že má christologický význam), a jednak o společenství křesťanů v Markově době (= církevní význam). f) Ježíšova chůze o vodě (Mk 6,45-52) Po vyprávění o překonání SZ a o zázraku rozmnožení následuje vyprávění o epifanii (= zjevení, odkrytí, odhalení). Znovu je zjevováno, kdo je Ježíš. Na rozdíl do Mk 4,3541 se Mk 6,45-52 odehrává na pozadí "zázraku zachránění z nebezpečí na moři". Rysy vyprávění o epifanii:
překvapující, neobyčejné, viditelné zjevení (vv.48n)
úlek svědků zjevení (vv.49n)
oslovení a útěcha (v.50)
vzdálení se toho, kdo se zjevuje (= chtěl jít kolem) (v.48)
rozhovor se svědky zjevení (v.50). Rysy vyprávění o zázraku zachránění:
scénický úvod (vv.45-47)
vylíčení nebezpečí (v.48)
záchrana (v.51)
konstatace zázraku (v.51)
úžas (= obdiv) (v.51). Vyprávění znovu přejímá SZ motivy; paralely nacházíme i v jiné literatuře té doby. Ježíš však není pouze veliký divotvůrce, ale je zjeveno, že je vyzbrojen Jahveho silou a plnou mocí. 22

Rovněž toto místo ukazuje na situaci v Markově komunitě. Učedníci se plahočí. Za tmy a protivětru se nemohou dostat kupředu. Bůh (Ježíš) vidí a pomáhá. To je pro zkoušenou víru křesťanů pomocí, útěchou a povzbuzením. Námaha se změní v úspěch, strach před tajemným v něco fascinujícího. Celý oddíl je však uzavřen poznámkou, že učedníci zůstali "zatvrzelými". Význam Ježíše pro spásu se jim odkryje teprve od 8,27. Plné vyznání o Ježíšovi však jako první vysloví pohanský setník pod křížem (15,39). g) Uzdravování nemocných u Genezaretu (Mk 6,53-56) Toto místo je znovu shrnutím o celé Ježíšově činnosti. Všichni se k němu tlačí, protože nemocným přináší zdraví. Pro takové shrnující zprávy je typické vzrůstající zevšeobecňování: všude, kam přijde, přinášejí k němu nemocné, a on je všechny uzdravuje. Marek vypráví o zázracích bez zábran, nezná nic o kritice lidové víry na základě zázraků. Zázraky existují; skrze Boží moc způsobují překonání toho, co je v člověku negativního. h) O čistotě a nečistotě (7,1-23) Otázka toho, co je čisté a co nečisté vždy hrála v Izraeli velkou roli. Její zodpovězení bylo dáno způsobilostí k oběti. Pouze čistý člověk se směl odvážit do Boží blízkosti, do blízkosti Svatého. Kategorie čisté – nečisté rovněž tvořila hranici mezi Židy a pohany. Ježíš ve verších 15.19 ukazuje, že rozlišování na čisté a nečisté je zrušeno, a tedy stejně tak je zrušeno rozlišování mezi Židy a pohany. Tuto hranici Bůh nechtěl, byla zřízena člověkem. V obou následujících oddílech jsou popsány dvě události, ve kterých se Ježíšovi učedníci nechovali podle židovského zákona (Lv 11 – 15) a/nebo podle jeho židovského výkladu (= "cesta", Halacha, morálně-náboženský způsob života) v Ježíšově době. Obě místa jsou zaměřena na pohano-křesťanské čtenáře. Znovu se zde setkáváme se "zkušební komisí", s "inspekcí" přišlou z Jeruzaléma na sever (srov. 3,2-30). 7,1-13 je možno rozdělit na tři části:
Vylíčení pohoršující situace (vv. 1-4)
Námitka protivníků (vv. 2.5)
Ježíšova odpověď (vv. 6-13). Je kritická a odvíjí se na dvou úrovních: verše 6-8 dávají základní odpověď a verše 9-13 podávají příklad – protiklad mezi Božím přikázáním (v. 10) a lidským ustanovením (v. 11). Verše 9 a 13 vytvářejí rámec; opakují výtku z verše 8. Při mytí rukou nejde o to si ruce dočista umýt. Kategorie čisté – nečisté nespadá do oblasti sterilní čistoty (= hygieny), nýbrž do oblasti bohoslužby, kultu. "Neumyté ruce" (v. 2) poukazují na Lv 15,11: "Každý, koho by se dotkl trpící výtokem, aniž si opláchl ruce ve vodě, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý až do večera." Podle židovského chápání nese učitel (zde tedy Ježíš) za svoje učedníky odpovědnost. Proto se měl snažit, aby žili podle zákona. Jíst s nečistýma rukama je přestupkem proti tradici starších. Pokud tedy Ježíš svoje učedníky nenabádá, aby žili podle tradice starších, nemůže si ani nárokovat, že vykládá Boží slovo správným způsobem. Ježíš přijímá výzvu a svou odpovědí odhaluje protivníky jako pokrytce. Pokrytci patří k rouhačům. Skrze svoje jednání se odcizili Bohu. Jsou bezbožní, protože nedodržují Jahveho zákon. Uctívají Boha pouze slovy, ne však srdcem a skutky. Ježíš se vrací ke SZ přikázáním. "Zkoušející" nechávají Boží přikázání stranou a oproti nim upřednostňují lidské tradice (srov. Dt 31,27.29). Bůh je uctíván pouze 23

ústy vždy všude tam, kde je služba druhému obětována ve prospěch předpisů vymyšlených lidmi. Ježíš ve svém příkladu poukazuje na Dt 5,16, přikázání o rodičích z Desatera: rodičům je potřeba dát všechno, co jsme jim dlužni. Tomu, kdo nectí svoje rodiče tím, že jim zadržuje, co potřebují k životu, hrozí smrt. Ježíš kritizuje ty, kteří utíkají před povinností vydržovat svoje rodiče tím, že místo toho slibují dar chrámu (= "korban"). Ten pak totiž nesmí sloužit lidským potřebám. Boží vůle však slouží člověku. Chceme-li uctívat Boha, nesmí kvůli tomu zůstat dlužný člověk. Ježíš ukazuje, že jeho protivníci z Boží vůle, která spočívá v tom, že chce pro člověka dobro, učinili pravý opak. Ježíš odmítá farizejský výklad Písma (= Halacha), protože bezpodmínečné Boží přikázání ohraničuje lidskými požadavky. Po tomto sporu následuje poučení v kruhu učedníků (7,14-23). Ježíš zde ukazuje ještě základnější postoj: celá diskuse na téma čisté – nečisté je vedlejší, je překonána. To, zda člověk žije podle Boží vůle, nespočívá v tom, co navenek činí nebo se ho zvenčí dotýká, nýbrž v tom, co se odehrává v jeho srdci (vv. 19.21). Uvedený výčet neřestí ukazuje, že nejde pouze o průběh bohoslužeb nebo o vztah k Bohu, ale nesmějí se vyloučit ani mezilidské vztahy. Ježíš usiluje o čistotu všeho, o čistotu celého člověka. Ježíš nechce v žádném případě zeslabovat sílu Mojžíšových přikázání. Chce je pouze ve své plné moci vyložit a znovu postavit do správných vztahů. Pravá bohoslužba Ježíšových učedníků se opírá o SZ Zákon, tak jak jej Ježíš hlásá a shrnuje ve dvojím přikázání lásky (12,28-34) a ve zvěstování Božího království. Čistě vnější jednání je vystřídáno vnitřním, k němu náležícím postojem. Čistým člověka nečiní lidsko-náboženské výkony, ale milost Boží. Ježíš odstraňuje překážky mezi Židy a pohany. Obě následující uzdravení na pohanském území jsou pokračováním sporu s tradicí starších. i) Zázraky a spory (7,24 – 8,26) Po sporech ohledně čistého a nečistého následují tři vyprávění o Ježíšově činnosti na pohanském území.  Vyslyšení prosby pohanské ženy (7,24-30) Vyprávění zázraku je velice krátké: pohanská žena prosí Ježíše o uzdravení své dcery (v. 27). Její prosba je vyslyšena (v. 29b) a uzdravení dítěte potvrzeno (v. 30). Zvláštností toho vyprávění je však to, že líčí zázrak uzdravení na dálku. Zástupkyně té, která prosí o uzdravení, dokazuje svou víru. Víra této prosebnice způsobuje uzdravení. V centru celého úseku se nachází rozhovor mezi Ježíšem a matkou. Vidíme zde dvě neobyčejné věci: to, že žena přichází k Ježíšovi, a navíc to, že se jedná o pohanku. To zdůrazňuje velikost jejího neštěstí. První Ježíšova odpověď je příkrá, přímo urážející. Po ženině námitce Ježíš svůj postoj mění. Žena nezpochybňuje zvláštní postavení Izraelců, ale jejich názor, že spásu vlastní takřka jen oni. Žena Ježíše prosí, aby se neuzavíral vůči nouzi jedné pohanky. Její důvěra, která se projevuje v raně křesťanském oslovení "pane" (v. 28) překonává bariéru mezi Židy a pohany. Ježíš se považuje za toho, kdo je poslán k Izraeli. Přesto však již pro něj pohanská země není nečistá. Otevírá se tak cesta pro pozdější misii mezi pohany.  Uzdravení hluchoněmého (7,31-37) Druhým vyprávěním o Ježíšovi v pohanské zemi – nyní se jedná o Dekapoli (= svazek desíti měst) – je vyprávění o zázraku uzdravení. Je obohaceno jak motivy vyprávění zázraku, tak příkazem k mlčení a zachování tajemství (v. 36), vzetí stranou 24

od zástupu (v. 33), použití uzdravujícího prostředku (v. 33). Vyprávění je nápadně podobné podobným vyprávěním o zázracích v helénistické literatuře. V protikladu k nim však v evangeliu nestojí ve středu pozornosti uzdravující prostředek, nýbrž Ježíšovo slovo a s ním jeho moc. Podstatný je rovněž dotek (= vložení rukou) (vv. 32n). Nemocný je hluchoněmý, což odkazuje na text Iz 35,4-6 o zaslíbení mesiášské spásy: "… Hle, váš Bůh … přijde vás spasit. Tehdy se otevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých … a jazyk němého bude plesat." Zázračné uzdravení se děje pomocí dvou gest: Ježíš vkládá prsty do uší hluchoněmého a dotýká se jeho jazyka slinou. Lidé se tehdy domnívali, že je tak možné nemoc přenést. Následuje povzdech jako výraz rozrušení způsobeného Duchem, a uzdravující slovo. Toto slovo je plné moci. Po příkazu k mlčení, který však není dodržen, následuje obdiv a souhlas. Ježíš je spasitelem i pohanů; on sám jim otevřel uši pro hlásání a ústa ke chvále.  Nasycení čtyř tisíců (8,1-10) Obě vyprávění o zázračných uzdraveních nás zavedla do pohanské země. Jelikož pak není naznačena žádná změna místa, můžeme se domnívat, že toto druhé nasycení, o kterém Marek píše, se odehrálo na území pohanů. To znamená, že v rané církvi jsou Židé i pohané sjednoceni při eucharistické slavnosti, jako napodobení toho, co zde učinil Ježíš. Druhá část od verše 6 poukazuje na to, že se jedná o zprávu o poslední večeři. Verš 8 ukazuje na velikost zázraku a potvrzuje to.  Žádost o znamení (8,11-13) Farizejové žádají znamení k oprávnění přijmout pohany ke společnému stolu. Žádat takový zázrak považují za oprávněné. Znamení z nebe má učinit Ježíše věrohodným. Bůh má dokázat, že Ježíš jedná v jeho moci. Ve SZ jsou taková znamení požadována znovu a znovu (např. Sd 6,36-40; Ex 4,1-5). Ježíšovy divy k prokázání jeho věrohodnosti nestačí. Farizejové totiž požadují zvláštní znamení. Ježíš jim tedy vytýká jejich nevěru. "Toto pokolení" je stejně zatvrzelé jako již v minulosti byla pokolení za dob potopy a Mojžíše (srov. Gn 7,1; Ž 96,10n). Je neschopné slyšet Boží požadavky; je zatvrzelé, bez důvěry; jakékoliv znamení by na tom nic nezměnilo. Lidé by neuvěřili – a tak verš 13 ukazuje na bezvýchodnost této situace.  Varování před farizeji a Herodem (8,14-21) Nejprve je celá situace uvedena, potom ilustrována ve třech krocích:
Ježíšovo varování (v. 15)
Nepochopení učedníků (vv. 17n)
Připomínka zázraku rozmnožení chleba a nepochopení učedníků (vv. 1821). Ve verši 15 Ježíš varuje před představami farizejů o mesiášovi; ti očekávali politického mesiáše z Davidova pokolení. Ježíš pak dále varuje před Herodovými ctižádostivými snahami. Učedníkům (a s nimi i křesťanskému společenství) má stačit jediný chléb, Ježíš Kristus. Tento chléb stačí jak pro Židy, tak pro pohany. Ale učedníci "ještě nerozumí". Také oni musí ujít cestu, která teprve později – po velikonocích – povede k porozumění. "Lámáním chleba" chce Marek znovu poukázat na křesťanskou eucharistickou slavnost pro Židy i pohany. Celý oddíl končí poznámkou o

25

nechápavosti učedníků. Tímto tématem se Marek bude znovu zabývat v 8,27 – 10,52. Vystupuje tímto způsobem proti nevěře křesťanského společenství.  Uzdravení slepého v Betsaidě (8,22-26) V tomto vyprávění se uzdravení odvíjí ve dvou stupních, mezi které je zařazen rozhovor mezi divotvůrcem a slepým o jeho úspěchu. Nejprve lidé Ježíše prosí, aby se slepce dotkl. Tímto gestem vkládání rukou je zprostředkována uzdravující síla. Ježíš slepého odvádí stranou od lidí. Dvě gesta uzdravují: potření slinou a vložení rukou. Uzdravující slovo zde schází. Ježíš pak opět uzdraveného propouští s příkazem všechno držet v tajnosti. Toto uzdravení slepého se nachází na konci prvního dílu Markova evangelia. Učedníkům – křesťanskému společenství – je řečeno, že Ježíš otevřel oči slepému. Právě tak je může otevřít všem, kteří jsou postiženi tvrdošíjnou slepotou. Toto mesiášské znamení znovu odkazuje na 1,15: Přišlo království (= panování) Boží!

3. Na cestě do Jeruzaléma (8,27 – 10,52) 3.1 Uvedení do tajemství Ježíšovy cesty (8,27 – 9,29) a) Petrovo mesiášské vyznání (8,27-30) Na počátku cesty do Jeruzaléma stojí tzv. mesiášské vyznání. Ježíš se ptá učedníků, co si o něm lidé myslí. Zároveň tak vyzývá k vyznání i je. Podle lidí je jedním z biblických proroků. S tím však Ježíš není spokojen. Učedníci jsou dotázáni zcela osobním způsobem. Petr odpovídá "Ty jsi Kristus". Naše překlady namísto původního řeckého slova "Kristus" uvádějí hebrejské "Mesiáš" (= Pomazaný). – Ježíš není ani politický osvoboditel, ani lidem očekávaný Mesiáš přicházející s mocí a slávou. Jde spíše svou cestou do Jeruzaléma. Tam však bude nepochopen. Bude trpět a zemře. Teprve z utrpení je možno pochopit mesiášský titul správným způsobem. Ježíš přikazuje mlčení, aby předešel všem nedorozuměním. b) První předpověď utrpení a vzkříšení (8,31-33) Následující poučení ukazuje, jak těžké bylo pro komunitu učedníků přijmout trpícího Mesiáše. Ježíš stojí v jedné řadě s Bohem poslanými proroky, které lid nepřijal (srov. např. Jr 20,7.10; Ne 9,25n). Sdílí osud spravedlivých, kteří se pro splnění Boží vůle namáhali a trpěli, snášeli pohrdání a nakonec zemřeli (srov. Mdr 2,11-20). Podle Ž 34,20 musí spravedlivý člověk mnoho trpět. Není to však proto, že to požaduje Bůh, ale proto, že mu lidé nevěří a odmítají ho. Ježíš, trpící spravedlivý, bude spojen se Synem člověka z Dn 7,13n teprve po velikonočních událostech. Syn člověka přijde jako mesiánský vládce Božího království posledních časů. Nakolik Ježíš sám sebe chápal jako Syna člověka, který musí trpět a zemřít, se nedá s určitostí říci. Petrova námitka, že se to nesmí stát (v. 32), a přísné pokárání jako satanovi (v. 33) ukazují na velký problém rané komunity křesťanů přijmout Ježíšovo utrpení jako Kristovu (= Mesiášovu) cestu. Přiznání se k trpícímu Mesiáši nadto vypovídá něco o cestě těch, kteří se k němu hlásí. c) O následování a zapření sebe sama (8,34 – 9,1) Pro následování jsou uvedeny dvě podmínky: zapření sebe sama a přijmutí kříže na sebe. Ten, kdo nehledí na sebe, kdo staví svoje já do pozadí, kdo se obrací, ten zakouší stejně jako Ježíš odmítnutí, odpor, a ve svém posledním důsledku smrt. 26

Ježíš podněcuje k připravenosti k této cestě za ním za pomocí třech upomenutí (vv. 35.36n.38). V pohledu na Boží soud na konci časů se tato cesta následování kříže a přiznání se k Jahvemu ukáže jako cesta spásy. Z pohledu na smrt jsou pozemské hodnoty k ničemu. Syn člověka přijde jako soudce. Potom bude vyžadováno přiznání se k trpícímu Synu člověka. Aby Marek učedníkům pomohl a potěšil je, uzavírá ujištěním, že království Boží jistě s Ježíšem přišlo. To zakusili svědkové, kteří s Ježíšem byli, jak o tom vypráví následující oddíl. d) Ježíšovo proměnění (9,2-10) Na tomto místě je řečeno učedníkům, kteří následují Ježíše – trpícího Mesiáše –, že království Boží přišlo. To má být hlásáno křesťanské komunitě. Mk 9,2-10 můžeme rozdělit do dvou částí: zjevení (vv. 2-8) a rozhovor (vv. 9n), který první část vysvětluje. Ježíš sebou bere vybrané učedníky na vysokou horu. Ti prožijí jeho proměnu (vv. 2n). Objevují se Elijáš a Mojžíš, Ježíš s nimi rozmlouvá (v. 4). Petr znovu ukazuje neporozumění učedníků (vv. 5n). Hlas z nebe učedníkům vysvětluje, kdo Ježíš ve skutečnosti je (v. 7). Pak následuje potvrzení, že proměnění a vize skončily (v. 8). Při sestupu z hory Ježíš přikazuje mlčení (v. 9). Učedníci jsou zamyšlení a hovoří mezi sebou o tom, "co to znamená vstát z mrtvých" (v. 10). Časový údaj "po šesti dnech" společně s "horou" odkazují na událost na Sinaji. V Ex 24,16n se vypráví, že se sláva Páně snesla na horu v podobě mraku. Hory vždy byly místem setkání s Bohem (srov. Ex 19,3; Gn 22,2; 1Kr 19,8). Elijáš a Mojžíš platí za hlavní zástupce těch, kteří jsou již v nebi; jsou tedy také zástupci SZ Božích mužů vůbec. Ježíš stojí v řadě těch největších SZ postav. On je vrcholem Božího zjevení. Tak jako Mojžíš na poušti a Elijáš v úrodném kraji, Ježíš k lidu mluví nepřekonatelným způsobem. Petrův návrh postavit chýše, resp. stany, je nevhodný. Ježíš musí svůj pozemský život ještě naplnit bez nebeského lesku. Pro Elijáše a Mojžíše oproti tomu již pozemský život nepřichází v úvahu. Ježíš je potvrzen jako Boží Syn (srov. Mk 1,11). Bůh promlouvá z oblaku, symbolu Boží přítomnosti (Ex 16,10; 19,9). Ježíš je "milovaný Syn" (Gn 22,2.12.16); prorok posledních časů, "nový Mojžíš", Mesiáš. Jeho máme poslouchat (srov. Dt 18,15). Třem učedníkům je zprostředkován vhled do toho, co bude všem věřícím (církvi) zjeveno po velikonocích. Zjevení znenadání končí (v. 8). Učedníci jsou s Ježíšem sami. Tento náhlý závěr si vyžaduje další rozhovor, který probíhá ve verších 9-13. Vyprávění o proměnění znovu a znovu vyvolávalo otázku o tom, co se zde skutečně stalo. Mk 9,2-10 ukazuje třem "sloupům" raného křesťanského společenství (srov. Ga 2,9; Mk 5,37; 14,33), že Ježíš náleží k nebeské sféře, ale přesto musí trpět. Tito velicí apoštolé mohli jak z vlastní zkušenosti tak z Ježíšova života říkat a hlásat: i když cesta životem vede přes utrpení, útlak a smrt, to ještě neznamená konec. Ježíš je zároveň trpícím i oslaveným Mesiášem. Křesťané jsou vyzýváni, aby mu naslouchali, tak jak je hlásán v evangeliu. V Markově evangeliu Ježíš volá k následování na začátku (1,16-20), uprostřed (8,34 – 9,1) i na konci (16,7). e) O návratu Mesiáše (9,11-13) Podle Mal 3,23n před příchodem Mesiáše přijde Elijáš. Ježíš to potvrzuje: Bůh dodržuje svá zaslíbení. V působení Jana Křtitele Bůh toto svoje zaslíbení splnil. Jan byl však od lidí odmítnut. Potkal ho osud srovnatelný s osudem všech, kteří hlásali Boží slovo a činili jeho vůli (srov. výklad k 8,31-33).

27

f) Uzdravení posedlého chlapce (9,14-29) Středem tohoto oddílu je vyhnání nečistého ducha (= exorcismus). Je vystavěno podle následujícího schématu:
setkání (v. 20)
obranný pokus démona (v. 20)
hrozba exorcisty (v. 25)
příkaz k vyjití (v. 25)
vyjití démona (v. 26). Ježíš je ten, kdo má iniciativu. Kolem něj se shromažďuje zástup v roli souhlasících nebo pochybujících svědků. Selhání učedníků, kteří tohoto ducha nebyli schopni vyhnat (vv. 16-18) u Ježíše vyvolává Duchem způsobené rozčilení. Ježíš stojí na jedné straně mezi nouzí lidí – a na druhé straně mezi zaslepeností a nevěrou. Jeho výkřik (v. 19) je výtkou a velice vážnou výčitkou současnému pokolení. Selhání učedníků a slova "ale nedokázali to" (v. 18, v řečtině doslova "neměli k tomu sílu") má v posledku kořen v jejich nevěře. Ježíš je v roli toho, koho poslal Jahve. Je prorokem posledních časů, přicházejícím k nevěřícímu lidu, lidu tvrdé šíje. Jako bezprostřední vzor Ježíšova výkřiku ve verši 19 může sloužit nářek Mojžíšův (Nu 11,11n), Moudrosti (Př 1,20nn), Elijášův (1Kr 19,10) a Jeremijášův (Jr 11,18n). Tak jako Izraelem odmítnutí proroci a vyslanci Moudrosti, ani Ježíš již není schopen nevěřící lid dále snášet. Chlapce přivedou k Ježíšovi. Nečistý duch se obrací proti tomu, kdo je Pánem nad všemi démony, lomcováním (vv. 20.26). Z popisu je zřejmé, že se jedná o akutní záchvat epilepsie. Ta byla podle tehdejšího chápání připisována démonovi. Démon zůstává němý, chybí rovněž kristologické vyznání jako v 1,24; 5,7. Otázka po délce trvání nemoci připomíná otázku lékaře. Zde je dlouhá doba trvání nemoci (od dětství) pravděpodobně uvedena proto, aby se zdůraznila ještě větší moc divotvůrce. Dlouhodobě trvající epilepsie byla považována za nevyléčitelnou, příčiny takového onemocnění se však hledaly v nějaké kletbě v raném dětství. Verš 22 bezvýchodnou situaci této skutečnosti ještě zvyšuje. Tváří v tvář takovému nahromadění bezvýchodných okolností otec opatrně prosí: "Ale můžeš-li …". Ježíš tuto váhavou prosbu vytýká. Povzbuzuje otce k vyznání, a ten se tohoto neslýchaného požadavku odvažuje: "Věřím, pomoz mé nedověře!" (v. 24). Nečistý duch s křikem a silným lomcováním vychází. To ukazuje na obrovský odpor, který musí být překonán. Na závěr všeho bere Ježíš chlapce za ruku a staví ho na nohy. Toto gesto připomíná vzkříšení mrtvého. Markovo evangelium popisuje tři vyhnání démonů (1,23-28; 5,1-20; 9,14-29). Ukazuje postupné zesilování výpovědí o tom, kdo je to Ježíš, Kristus: v 9,14-29 je Pánem, přemáhajícím životu nebezpečné démony. Vše je uzavřeno poučením učedníků (vv. 28-29). Toto poučení však platí i pro všechny následující komunity všech dalších století. Proč asi mohli učedníci v 6,13 podat zprávu o vymítání démonů? A proč nyní ztroskotali? Neudělali přece nic špatně – ale přesto zřejmě zapomněli na to nejdůležitější: "Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou" (některé pozdější prameny zde přidávají ještě "a postem"). Nad zlem totiž v posledku nelze zvítězit skrze naši úpornou snahu, nýbrž skrze víru a Boží moc. Mk 9,14-29 tedy znovu uvádí motiv nepochopení a nevěry učedníků. Ježíš jde do Jeruzaléma vstříc své smrti. Nepochopení učedníků už téměř není schopen unést (v. 19). Verš 24 "… pomoz mé nedověře!" se stává pro učedníky vzorem. Nevěra bude překonána Ježíšem samotným, v následování ve víře a modlitbě.

28

3.2 Pokyny pro společenství Ježíšových učedníků (9,30-50) a) Druhá předpověď utrpení a vzkříšení (9,30-32) Ježíš jde krajinou kolem Cesareje Filipovy skrze Galileu směrem do Jeruzaléma. Chtěl by, aby mohl nerušeně vyučovat učedníky. Říká, že on, Syn člověka, bude vydán. Tato výpověď je pronesena v tzv. "passivum divinum" (= Boží pasiv). Je tím řečeno, že ten, kdo zde jedná, je Bůh – třebaže není jmenován. To znamená, že Bůh sám vydává Syna člověka do rukou lidí. Můžeme zde zachytit narážku na SZ vyprávění o trpícím spravedlivém (srov. Job), a snad také na trpícího Božího služebníka (Iz 52,13 – 53,12). Židovství mluví o trpícím spravedlivém s určitou bázní, protože se to vzpírá našemu lidskému cítění: Bůh přece spravedlivému dává odměnu. Znovu je řečeno, že učedníci nerozumí. Po 8,31-33 (Petrův protest) a 9,10 (přemýšlení o Ježíšově proměnění) neporozumění nyní nabývá charakteru "nechtění porozumět". Slova o tom, že Syn člověka bude vydán Bohem, se zařazují mezi poukazy na to, že celý Ježíšův osud probíhá tak, jak to bylo řečeno v Písmu (8,31; 9,12; 14,21.41.49). Tak jako první předpověď utrpení (8,31-33), i druhá (9,30-32) je uzavřena poučením učedníků. Ježíš v následujících pokynech pro křesťanskou komunitu (9,33-50) učedníkům ukazuje, že následovat ho vyžaduje od komunity připravenost k oběti. Má se řídit Ježíšovou cestou. Vnitřní rozervanost se může pod vnějším tlakem stát hrozícím nebezpečím. V tomto úseku o poučování učedníků chce Marek křesťanské komunitě ukázat na jejich odpor k následování kříže, na jejich neporozumění a lidské selhání – a zároveň před ni postavit Ježíšova slova a jeho vůli. Až doposud Marek ukazoval především to, kým Ježíš je. K těmto kristologickým výpovědím (Ježíš je Kristus) přistupují i výpovědi eklesiologické (= o Ježíšově společenství, církvi): následování Ježíše má účinky jak pro jeho komunitu, tak pro jejího každého jednotlivého člena. V následujících úsecích se Marek bude snažit Ježíšovu cestu (a tedy i cestu těch, kteří jej následují) znázornit snadno pochopitelným způsobem. b) Spor o prvenství mezi učedníky (9,33-37) Pro "nositele úřadu" v prvotním společenství, kteří stojí pod nárokem Božího království, platí obrácení světských vztahů: první je posledním a služebníkem všech. Obráceně, ve společenství učedníků je ten poslední, nakolik slouží ostatním, prvním. Ježíš sám staví měřítko služby. On je Mistr a Pán, a přesto přišel sloužit. Další výrok v tomto poučování učedníků (9,36n) ukazuje, co tato služba znamená: Ježíš bere (pomoci potřebné) dítě. Děti jsou lidé, kteří se do společnosti ještě (nebo již) nezapočítávají. Jestliže Ježíšovi učedníci takovéto lidi přijímají, žijí ve správném řádu Božího království. Následují Ježíše v jeho službě a tím vlastně slouží Bohu. c) Cizí divotvůrce (9,38-41) Jsou i jiní lidé než Ježíšovi učedníci, kteří uzdravují v tomto jménu. Jeho činnost byla natolik známa, že se jeho jméno stalo mocným slovem. V jeho jménu byli vyháněni démoni (srov. Sk 19,13n). Učedníci bdí na tím, aby lidé, kteří nepatří k přímému okruhu kolem Ježíše, nečinili podobné zázraky jako oni. Ježíš učedníkům tento jejich úzký a žárlivý postoj zakazuje. Jde o to, jaký tito divotvůrci mají vztah k Ježíšovi – a nikoliv k učedníkům. Ten, kdo je podnícen Ježíšem činit dobro, od toho nelze čekat žádné tupení: "Kdo není proti nám, je pro 29

nás". Ježíš je proti každé netoleranci, která by chtěla vyloučit všechny ty, co nepatří k okruhu učedníků. Ten, kdo smýšlí tak, jak to nyní předvádějí učedníci, Ježíšovu cestu nepochopil. d) Varování před svody (9,42-48) Znovu se jedná o poučování Dvanácti. Situace, ve které Marek tato slova vyslovuje, je pronásledování. "Nepatrní" zde nejsou děti, ale ti, kteří se v tehdejší komunitě učinili nepatrnými před Bohem; nepatrní, které Bůh vyvolil. Nesmí být svedeni k odpadu od víry. Trest za to je větší než se utopit v moři s mlýnským kamenem kolem krku: trestem je věčné zatracení. Nelidský obraz utopení (při kterém mrtvého nelze pohřbít), tak jako ostatní výroky (vv. 45-48), vyjadřuje nevyhnutelnost zatracení. Odmítnutí Boží nabídky spásy a svedení druhého k odpadu od víry bude neúprosně potrestáno. Jak je možno tyto verše sloučit s radostným poselstvím? Radostné zvěsti nejde o hlásání soudu, ale toto hlásání má zdůraznit její vážnost. Volá k radikálnímu se zřeknutí zla. Pro dvanáct učedníků platí volání k obrácení a dobrému jednání bez jakýchkoliv obstrukcí mnohem více, než pro jiné. Ježíš se proto obrací zcela zvláštním způsobem právě na ně. e) O soli (9,49-50) I v těchto slovech poučování učedníků jde o křesťanské společenství. Marek věděl, že pro toho, kdo má zvláštní povolání, je těžké muset hledat poslední místo a službu. Ale právě díky tomuto postoji se jim dostane požadované chuti a ryzosti. Ztráta tohoto postoje – být solí – naopak učedníky učiní bezcenné a nevhodné pro službu pokoje. Výroky o pohoršení (9,42-50) jsou radikální výzvou k tomu, aby si učedníci byli vědomi kritického postavení ve svém životě, a rozhodně zastupovali Boží věc proti všem pokušením a svodům.

3.3 Manželství, děti a stupeň následování Ježíše (10,1-52) a) O rozvodu manželství (10,2-12) Pro farizeje jako pro židovské tazatele, kteří zkoušejí Ježíšův postoj k Mojžíšovu zákonu, je podle Dt 24,1-4 rozvedení manželství dovoleno. Mínění se rozcházejí pouze ohledně možných důvodů. V Ježíšově protiotázce (v. 3) lze již rozpoznat směr, kterým smýšlí: nejde o dovolenost za té či oné podmínky. Tomu, kdo se postaví pod Boží kralování, je přikázáno druhému (tzn. jeden druhému) pomáhat a věrně při něm stát. Tak je to ve stvoření uspořádáno, tak to Bůh chtěl (Gn 1,27; 2,24). Mojžíš umožnil výjimku jen proto, protože lidé se uzavírají Boží vůli, nejsou ochotni se obrátit, mají zatvrzelé srdce. V následujícím poučení učedníků (vv. 10-12) Markovo evangelium zohledňuje okruh křesťanských posluchačů jak ze Židů, tak z pohanů. Podle řecko-římského práva mohla z manželství odejít i žena. Jak je to zde tedy s rozvodem? Podle Marka je pro oba (muže i ženu) rozdělení manželství a uzavření nového cizoložstvím a tedy přestoupením Boží vůle (srov. Ex 20,14). b) Žehnání dětí (10,13-16) V oddíle o žehnání dětí, na základě kterého potom Ježíš poučuje učedníky, je jasně ukázáno na jeho základní přesvědčení: jedině ten, kdo jako dítě zcela důvěřuje a nechává se obdarovat, vejde do Božího království a bude schopen dostát jeho 30

požadavkům. Děti se nemohou prokázat žádnými výkony, jsou zcela odkázány na druhé a jsou ještě nábožensky nesvéprávné. V rozporu s jednáním učedníků Ježíš nechává děti přicházet k sobě. Protože právě jim, chudým a nesvéprávným, je přislíbena Boží láska. V jeho postoji k dětem (objímání, žehnání, vzkládání rukou) se ukazuje a zpřítomňuje panování Boží lásky a jeho náklonnost. Děti se tak pro Ježíše stávají příležitostí k tomu, aby volal dospělé k obrácení. c) O bohatství a následování (10,17-31) Text je možno rozdělit do tří scén: vyprávění o neúspěšném povolání (vv. 17-22), poučování učedníků o bohatství (vv. 23-27) a rozhovor o odměně (vv. 28-31). K Ježíšovi přiběhne jeden člověk. Hýbe jím otázka po konečně platné spáse, která je spojena s tomu odpovídajícím jednáním. Ježíš odmítá označení "dobrý". Pouze Bůh je dobrý. Proto jsou všechna Boží přikázání ukazateli na cestu k věčnému životu. Ježíš tedy také poukazuje na Boží vůli. Tazatel odpovídá, že je na této spravedlivé cestě již do svého mládí. Jeho odpověď u Ježíše vzbuzuje náklonnost. Přikázání jsou sice cestou k věčnému životu, Ježíš však tazatele nyní zve k nové možnosti následování. Díky svému bohatství však muž po ní není schopen jít. Tento incident je znovu pro Ježíše příležitostí k poučení učedníků. V Božím království je nový řád: zbavit se svého majetku a peníze přenechat chudým. Dvakrát (vv. 23n) je zdůrazněno, jak těžké je Boží království přijmout. Proto jsou učedníci a s nimi i první křesťané hluboce vyděšeni. Kdo může takto žít? Poslední větou jim Ježíš dodává odvahu a sílu: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko" (v. 27). Ve třetí scéně (vv. 28-31) Petr jako zástupce klade otázku ohledně odměny za radikální následování, které spočívá ve vzdání se rodinných vztahů a zřeknutí se majetku: Pokud i ten, kdo je bohatý a přitom žije podle přikázání, může být spasen – jak bylo právě řečeno, v čem tedy spočívá prospěch učedníků? Ježíšova odpověď jim slibuje již nyní – i přes pronásledování – nové bohatství. Budou přijati do nového, křesťanského společenství, a obdrží věčný život. d) Třetí předpověď utrpení a vzkříšení (10,32-34) Ve třetí předpovědi utrpení je uveden Ježíšův cíl: Jeruzalém. Tam se stane to, co je vyčteno ve verších 33n. Ve verši 34 zaznívá ústřední téma prvního křesťanského hlásání (Sk 2,23n; 3,15): Ježíšova smrt a vzkříšení. e) O panování a službě (10,35-45) Jako Syn člověka bude Ježíš vládcem posledních časů a soudcem. Jakubova a Janova prosba směřuje k získání čestných míst vedle Syna člověka. Cesta utrpení až k účasti na slávě Vzkříšeného je vylíčena pomocí dvou obrazů ze SZ – kalicha a křtu, které zde naznačují smrtelné ohrožení (např. Ž 75,9; 42,7n). I učedníci musí touto cestou projít. Splnění těchto Ježíšových slov ukazuje právě Jakubovo mučednictví, který byl kolem r. 41 sťat mečem (Sk 12,2). Avšak i v případě, že Jakub a Jan onou cestou s Ježíšem půjdou, čestná místa nebude udělovat Syn člověka, nýbrž Bůh. Od verše 41 je představeno vykonávání moci v církvi v kontrastu k těm, kdo vlastní moc v tomto světě. Kdo chce ve společenství být velkým, má být jeho služebníkem. Toto je novým pravidlem pro Ježíšovu komunitu. Pro ozřejmění myšlenky výkupného, naznačené ve verši 45, mohou být pomocí místa ze SZ (např. Ex 21,28-30; Iz 43,3n). Podle starozákonního chápání má každý (zlý) skutek svoje následky. Výkupné neusmiřuje a neuklidňuje postiženého, nýbrž osvobozuje původce z toho, do čeho se zapletl. Podnět k tomu může přijít pouze díky oběti 31

(postiženého). Podle Iz 43,3n vysvobozuje poškozený (Jahve) izraelský národ výkupným, kterým jsou ostatní národy. V Mk 10,45 je řečeno, že Syn člověka dává svůj život jako výkupné za všechny. f) Uzdravení slepého u Jericha (10,46-52) V tomto vyprávění lze dobře sledovat posun člověka jménem Bartimaios z jeho stavu nemoci k uzdravení skrze Ježíše. Jeho ústřední myšlenkou se ukazuje být osud slepce, který se z vyloučeného ze společnosti (bez práce a sociálních vztahů), která člověka nese, změní v jejího plně integrovaného člena. Předpoklady takového štěstí jsou však důvěra v Ježíšovu moc uzdravovat a uchopení vlastního osudu do vlastních rukou. Odvažuje se obtěžovat celou skupinu. Jak ukazuje verš 48, přijetí do společenství učedníků nebylo ničím samozřejmým a na počátku bylo bržděno dokonce obranou a nedůvěrou. Ti, co vidí, potřebují teprve Ježíšovu iniciativu, aby přece jen přijali Bartimaia do svého středu. Ve svém nejhlubším nitru totiž všichni odmítají připustit tělesně postiženého člověka do svého "středu". Ježíš v otázce přechází k tomu, co má udělat jemu, a nikoliv jeho osobě. Ukazuje se velice ohleduplné vzájemné jednání. Bartimaia uzdraví zkušenost toho, že již nestojí na okraji, ale uprostřed, a jeho důvěra v Ježíše (viz dvojí volání o pomoc ve v. 47 a přiběhnutí k Ježíšovi ve v. 50), Davidova Syna. Titul "Syn Davidův" vyjadřuje tehdejší lidová očekávání Davidova Syna, který byl spatřován jako divotvůrce a pomocník trpících jakoukoliv nouzí. Bartimaiovo následování Ježíše se stává vyjádřením jeho díků a chval za uzdravení: "… a šel tou cestou za ním".

4. Poslední Ježíšovy dny v Jeruzalémě (11,1 – 13,37) 4.1 Ježíšův vjezd do Jeruzaléma a jeho prorocké vystoupení v chrámě (11,1-25) Třetí část Markova evangelia je svázána s místem – Jeruzalémem, a ještě blíže s chrámem. Ježíšova cesta začala v Galileji. Nyní jde Ježíš vstříc vrcholu a cíli svého působení. Jeho pobyt v Jeruzalémě a spory s různými skupinami jej povedou k pašijovému příběhu. a) Vjezd do Jeruzaléma (11,1-11) Z Jericha jde Ježíš přes poušť a přes Olivovou horu přichází do Jeruzaléma. To byla normální cesta poutníků. Pro křesťany zde však přece jen zaznívá něco více: Olivová hora je místem modlitby (srov. Mk 14,35), přes ní se po exilu vrátila do chrámu Boží sláva (srov. Ez 43,1-12). S touto horou jsou rovněž spojena eschatologická očekávání (srov. Za 14,4). Mk 11,1-11 se skládá ze dvou scén: scéna s oslem (vv. 1b-7) a scéna mesiášského vstupu (vv. 1a.8-11). Ježíš je přijímán jako Král pokoje, o němž je řeč již u proroka Zachariáše: "Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, jede na oslu, na oslátku, na osličím mláděti" (Za 9,9). Čtenáři evangelia se mají upamatovat na toto proroctví a spatřit v Ježíšovi naplnění zaslíbení o králi pokoje. Druhá scéna popisuje, jak jsou Ježíšovi, stejně jako při intronizaci starozákonních králů, pokládány pláště pod nohy (srov. 2Kr 9,13). Zároveň je Ježíšovi (Králi) dvěma verši z žalmu 118,25n provoláváno "Hosanna na výsostech" (= pomoz nám přece, ty, který jsi na výsostech). Toto prosebné volání se neobrací k Ježíšovi, ale k Jahvemu. Lid Ježíše prosí jako toho, který přichází ve jménu a z 32

pověření Božího. On je Bohem zplnomocněný Mesiáš, přicházející Král, přislíbený v Gn 49,10n a Za 9,9! Ve verši 11 se již jako protiklad k jásavému přijetí ukazuje chladná vyčkávací rezervovanost, se kterou se v příštích dnech Ježíš v Jeruzalémě setká. Jde do chrámu, aby si všechno (jenom) prohlédl. Poznámkou na konci verše 11 ("a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie") začínají přesné časové údaje posledních Ježíšových dnů v Jeruzalémě až do položení do hrobu (15,42). b) Prokletí fíkovníku (11,12-14) Tyto tři verše s jejich prokletím staví jak čtenáře tak vykladače NZ před velké problémy. Skutečně Ježíš udělal trestný zázrak, tak jak se o něm píše v 11,20n? Může nám zde pomoci pohled do SZ. Jedná se o symbolický Ježíšův výrok o nevěře Izraele, jak se to děje podobným způsobem u starozákonních proroků. U Mi 7,1n stojí: "Běda mně! Jsem jako paběrky letní sklizně, jako paběrky po vinobraní. Není tu hrozen k snědku ani raný fík, po němž toužím. Zbožný vymizel ze země, přímého mezi lidmi není. Všichni strojí vražedné úklady, jeden druhého do sítě loví". Výklad, že neplodnost fíkovníku je skutečně obrazem nevěry (Izraele), je potvrzen v Mk 11,20-25. c) Očištění chrámu (11,15-19) Fíkovník bez plodů byl pro Ježíše příležitostí poukázat na nevěru Izraele. Očištění chrámu ukazuje na Ježíšovu touhu přivést chrám znovu k jeho původnímu určení. Z domu modlitby a uctívání Boha pro všechny národy prý bylo učiněno doupě lupičů. Srovnání s Jr 7,11 ukazuje, co je tím míněno: tak, jako se lupiči ve svém doupěti cítí v bezpečí, tak bezpečně se cítí Židé v jeruzalémském chrámě. Proto se jim nezdá Jeremiášem požadované obrácení nutné. Abychom místu lépe porozuměli, následuje nejprve několik poznámek o chrámu a chrámovém kultu: Užší chrámový okrsek (vnitřní nádvoří, přístupné pouze židovským mužům, a nádvoří žen) byl obehnán 18 m vysokými masivními zdmi. Odtud vedlo sedm bran na sedm metrů širokou terasu, z níž vedlo 14 schodů dolů na obrovský dvůr (450x300 m). Nežidé měli přístup pouze na tento dvůr. Na tomto dvoře byly také prodejní stánky s různými obětními dary (víno, olej, mouka, hrozny, obětní zvířata, atd.). Svoje stanoviště zde měli i penězoměnci. Nečisté peníze pohanů (byly na nich zobrazeny židovstvím zakázané obrazy člověka, totiž císaře; srov. Mk 12,16) musely být změněny za mince, které v chrámovém okrsku platily. Bylo to nutné především pro Židy přicházející z "ciziny", aby mohli zaplatit chrámovou daň a koupit obětní dary. K člověku podstatně patří přinášet oběti božstvu. Tak jako všechny ostatní národy to dělal i Izrael (srov. Gn 4,4n; 8,20; 22,13; 2S 6,17n). Ježíš nevystupuje proti oběti jako takové, nýbrž proti jeruzalémské praxi. Vyhání obchodníky a kupce z nádvoří, aby poukázal na to, že – jak to snad původně bylo zamýšleno – je příliš málo přinášet oběti bez toho, aby se člověk také obrátil (srov. Jr 7,1-15). Ve verši 16 se Ježíš obrací pravděpodobně proti nošení a ukazování nejsvětějších kultovních předmětů u příležitosti slavnosti velikonoc. Znovu se jedná o totéž: prohlížení a vystavování kultovních předmětů bez toho, aby následoval nějaký závěr, je příliš málo. Ježíš staví proti této chrámové bohoslužbě svoje učení. Velekněží a učitelé Zákona se však cítí Ježíšovou radikální řečí o tom, že jejich chápání chrámového kultu je příliš povrchní, napadeni, a plánují, jak Ježíše zabít. Napětí roste do té míry, že se Ježíš znovu musí stáhnout do prostoru mimo město.

33

d) O víře (11,20-25) Již v Mk 11,12-14 sloužil fíkovník jako obraz Izraele. Nyní je znovu zřejmé, že nejenom strom, ale především celý Izrael je od základu uschlý. Avšak víra plná důvěry může způsobit změnu. Slovem "Amen" (= tak to je) je zdůrazněna jistota, že se symbolický výrok o víře, která hory přenáší, skutečně vyplní. Nejde však pouze o vlastní sílu – je nutná víra. Víra se vyjadřuje v modlitbě. V modlitbě se prosebník učí rozpoznávat Boží vůli, přitakat jí a prosit o její naplnění. Rozhodující je to, aby člověk tuto moc víry nepoužíval proti druhým. Proto Ježíš ve verši 25 zdůrazňuje připravenost věřícího odpustit druhému (srov. také Mt 6,14n, poučení o modlitbě v Horském kázání). Mk 11,26 je považován za pozdější dodatek v závislosti na Mt 6,14n. Proto tento verš v Českém ekumenickém překladu chybí.

4.2 Spor o Ježíšovu pravomoc a jeho odpověď (11,27 – 12,12) a) Otázka Ježíšovy pravomoci (11,27-33) Situace kolem Ježíše se stále víc a víc přiostřuje. Nutně tedy dochází k rozhodující otázce. Pokládají ji ti, kteří jsou zodpovědní za náboženský život. Jsou zde uvedeni velekeněží, učitelé Zákona a starší, tzn. všechny skupiny synedria (= velerady). Otázka zní: Jakým právem (= na základě jaké pravomoci) to všechno činíš? Otázka nenaráží pouze na Ježíšovo vyzývavé chování v chrámě, ale na jeho vystoupení a učení jako takové. Jak to bylo tehdy obvyklé, Ježíš odpovídá protiotázkou: "Pocházel Janův křest z nebe?" Janův křest byl křtem obrácení. "Nebe" je opisné slovo pro Boha, protože Židé v Ježíšově době Boží jméno normálně nevyslovovali. Židovské autority nebyly ochotné slyšet Janovo volání k obrácení. Ježíš v tomto smyslu chtěl pomocí svého očištění chrámu totéž, co Jan Křtitel: chtěl totiž poukázat na to, že nestačí být "zbožně" věrný tradici a povrchně přinášet oběti, ale že se člověk skutečně musí obrátit k Bohu. V tom případě je však i doba chrámového kultu pryč. "Žalobci" se tím, že nechtěli na Ježíšovu protiotázku odpovědět, kompromitovali. Podle tehdejších diskusních pravidel v tom případě tedy ani Ježíš nebyl povinen odpovědět. Ti, kteří chtěli Ježíše vehnat do slepé uličky, v ní uvízli sami. Ježíš odpovídá podobenstvím o zavraždění syna. b) Podobenství o zlých vinařích (12,1-12) Tak jako na mnoha jiných místech Písma i zde Marek (resp. křesťané před ním) původní Ježíšovo vyprávění přepracoval a přizpůsobil povelikonoční zkušenosti. Ježíšovo zmrtvýchvstání předpokládají především slova o úhelném kameni (vv. 10n), která jsou citátem Ž 118,22n (srov. také Sk 4,11; Ř 9,32n; Ef 2,20-22 a 1Pt 2,4nn). Úhelný kámen je důležitým prvkem při stavbě domu: drží dvě zdi při sobě. Stejným slovem bývá označován i závěrečný kámen klenby. Je z cenného materiálu a má zvláštní kvalitu. Společenství vyznává, že Ježíš je úhelným kamenem církve. Výraz milovaný Syn připomíná Mk 1,11 (křest) a 9,7 (proměnění). Nyní se však vraťme k Ježíšovu podobenství. Tehdejší posluchači při slově "vinice" museli okamžitě pomyslet na Iz 5,1-7, kde se ve verši 7 říká: "Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský". Posluchačům bylo tedy jasné, že v jádru podobenství stojí vztah Boha k Izraeli a odpověď a chování Izraele. Izrael svému Pánu (Jahvemu) odepřel plody. Třebaže se Jahve k Izraeli přiklonil, ten se nebyl ochoten obrátit a přiklonit k Jahvemu. Veškerá setba je ztracena, očekávaná úroda se nedostavila. Ba co víc, Izrael se chce od majitele vinice odpoutat. Takovou výtku si židovští vůdcové nemohou nechat líbit. Rádi by Ježíše zajali, ale bojí se lidu, u něhož byl Ježíš velice oblíben. 34

4.3 Ježíšovo mesiánské učení v chrámě (12,13-44) a) Otázka daně císaři (12,13-17) V tomto školském rozhovoru Ježíš znovu odkrývá úskočné úmysly tazatelů, kteří ho chtějí chytit do pasti. Od roku 6 po Kr. musel každý obyvatel Judska platit daň Římanům. Zeloti (= horlivci) to rozhodně odmítali. Farizeové, i když s odporem, daň platili. Ježíš si uvědomuje nebezpečnost otázky, protože "ano" by znamenalo: Ježíš přijímá římskou nadvládu a s tím pohanského císaře. To je proti židovskému přesvědčení (víry), že králem Izraele je jedině Bůh (srov. Sd 8,23; 1S 8). "Ne" by znamenalo, že se Ježíš přiklání k protiřímským zelotům, a to by jeho protivníkům dalo důvod k zatčení římskými úřady. Ježíš proto od svých tazatelů žádá denár (= mzda za jeden den, srov. Mt 20,2). Jelikož mu jeho protivníci skutečně denár přinesou, odhalují samy sebe jako ty, kdo používají pohanské peníze (což znamenalo jisté uznání římské okupace, protože císařský titul na minci byl pro zbožné Židy pohoršením). Důležitějším než toto odhalení je však pro Ježíše přesné vymezení moci císaře. Na závěr poukazuje na Boha, který stoji ve středu života: jemu je potřeba dát to, co mu náleží. b) Otázka vzkříšení z mrtvých (12,18-27) Hned poté, co Ježíš vykázal zbožné farizeje a herodiány (srov. již Mk 3,6), přichází k němu nyní několik saducejů (= příslušníci kněžské třídy a laické šlechty; konzervativní směr) s jednou spornou otázkou. Podle Dt 25,5-10 je si Izraelita povinen vzít ženu svého zemřelého bratra, pokud nezanechal žádného mužského potomka. S pomocí tohoto zákona si saducejové přichystali případ, na základě kterého chtěli odmítnout vzkříšení z mrtvých. Ježíš jim striktně odporuje a potvrzuje jim: Neznáte ani Písmo ani Boží moc (v. 24). V Písmu se píše o Jahvem jako o Bohu Abrahámově, Izákově a Jakubově (Ex 3,6). "Mohl by se Bůh skutečně nazývat jmény mrtvých?" – ptá se Ježíš. Saducejové podceňují i Boží moudrost, protože při vzkříšení z mrtvých lidé budou jako andělé v nebi, kteří jsou podle židovské tradice nesezdaní. Počáteční otázka může být tedy odmítnuta jako zcela mylná (srov. v. 27). c) Otázka nejdůležitějšího přikázání (12,28-34) Na rozdíl od dosavadních diskutérů nyní k Ježíšovi přistupuje jeden učitel Zákona s přátelským úmyslem. Ptá se na nejdůležitější přikázání, na první ze všech. Zákon se v židovství Ježíšovy doby skládal ze 613 příkazů a zákazů. Židé byli povinni všech těchto 613 předpisů dodržovat. Navíc, podle tradice všechna tato přikázání pocházela od samotného Boha, takže se nad ně nic nesmělo stavět. Ježíš z těchto 613 přikázání nevybírá ani jedno (vždyť by to bylo považováno za rouhání proti Bohu). Raději učiteli Zákona odpovídá tak, jako kdyby se chtěl zeptat: Co beztak říkáš tak jako každý jiný Žid mužského rodu při ranní a večerní modlitbě? Ježíš na otázku učitele Zákona odpovídá pomocí každodenního židovského vyznání, Šema Izrael (= "Slyš, Izraeli"), z Dt 6,4n. Učitel Zákona si měl odpověď již sám dát na základě Bible. Proto souhlasně opakuje Ježíšovo tvrzení. Ježíš do středu všeho staví jedinečnost Boží. Tohoto Boha je třeba milovat z celé lidské existence, celou lidskou existencí. Třebaže se učitel Zákona ptal pouze na jedno přikázání, Ježíš k němu přidává jako druhé přikázání blíženecké lásky. Tato dvě přikázání mají větší cenu než celý kult oběti (srov. očištění chrámu 11,15-19), tak, jako to učitel Zákona sám potvrzuje. Kdo toto pochopí, je "moudrý" a odpověděl s porozuměním. Již tedy není daleko od Božího království.

35

d) Otázka Mesiáše (12,35-37a) Poté, co Ježíš umlčel všechny svoje protivníky, sám nyní vznáší na adresu učenců spornou otázku (pro nás těžko pochopitelnou), otázku Mesiáše. Ježíš představuje svoje chápání Mesiáše. Nechce se omezovat na očekávání Mesiáše z Davidova pokolení, tedy na Mesiáše chápaného jednostranně politicky. Díky Ježíšově otázce a jeho úvaze jsou všichni zahanbeni a bez řeči, protože od Mesiáše očekávali především řešení politické situace. Výchozím bodem problému je Ž 110,1. Jako první "Pán" je zde označen Jahve, druhým "Pánem" je Mesiáš (= Kristus). Jelikož je za autora všech žalmů, a tedy i žalmu 110, považován David, označuje Mesiáše za svého Pána (a nikoliv – podobně jako to děláme i my – za svého syna). Toto místo v Písmu chce bezpochyby zhodnotit charakter Mesiáše zatlačením do pozadí jeho původu z Davidova pokolení, protože takový Mesiáš je nesprávně chápán politicky. Kým Ježíš skutečně je, bude zjeveno teprve pohanskému setníkovi pod křížem v Mk 15,39. Ježíš zde především rozbíjí běžné chápání a očekávání učitelů Zákona, že Mesiáš, jako Davidův syn, bude mít politickou úlohu. Perikopa je poukazem na to, že nikdy nebude jasné a ani jedním pojmem definovatelné, kdo vlastně Mesiáš je. Ježíšovu bytost nemohou pojmy nebo obrazy nikdy zcela popsat, vždy to bude jen přibližné. e) Slova proti učitelům Zákona (12,37b-40) Ke konci obvinění Marek shromažďuje větší počet výroků proti učitelům Zákona, která svědčí o tom, že se jeho společenství v době sepisování evangelia (70 po Kr.) již zcela odtrhlo od židovství. To však neznamená, že by se (všichni) učitelé Zákona takto chovali. Jedná se zde spíše o určitý životní styl – kterému jsme zcela vystaveni i my, křesťané – a který Ježíš ostře pranýřuje. Kdo tímto způsobem žije, jednak ani nepochopil Ježíšovo poselství (tehdy – jako dnes), jednak ani nemůže obstát před Božím soudem (v. 40). f) Oběť vdovy (12,41-44) Ježíšův pobyt v chrámu začal jeho "ne" chrámovému kultu (11,15-19). Končí nyní jeho "ano" k takové oběti, při níž postoj (tedy láska k Bohu) souhlasí s obětním darem. Ježíš pozoruje, jak na chrámovém nádvoří žen byly do poslední ze třinácti obětních pokladnic (kde kněz přebíral obětní dar za určitým účelem) vhozeny dvě drobné mince. Ježíš zavolá učedníky a před oči jim jako vzor staví třikrát diskriminovanou osobu (1. žena, 2. chudá, 3. vdova). Tato vdova dala všechno, co měla (vv. 43n). Viditelné dary jsou znamením, výrazem vnitřního postoje. Vdova je postavena jako vzor těm, kteří ve v. 40 druhé obírají o majetek. Vdova v postoji chudého člověka ukazuje, komu je hlásána radostná zvěst, a kteří lidé jsou předmětem Ježíšovy starosti a hledání.

4.4 Řeč o posledních časech (13,1-37) Tato řeč je připravována v obou předchozích kapitolách. Ježíš stojí v přítomnosti. Všechno viděl (11,11), vyzkoušel (11,13 a 12,1-12) a také objasnil rozhodující teologické otázky (12,13-44). Nyní obrací pohled do budoucnosti. Ta je plná ohrožení (nejprve pro Jeruzalém, potom pro celý svět). Události tohoto času jsou popisovány a ohlašovány formou apokalyps (= řečí na rozloučenou, které se zabývají přicházejícím – strašným – koncem světa; odhalení ohledně posledních časů). Mk 13 je takovouto apokalyptickou řečí. Symboly a obrazy jsou brány z tehdejšího pojímání světa. 36

Jednou z vlastností apokalyptiky je to, že se přítomnost a budoucnost vzájemně nepozorovatelně překrývají. V Mk 13 jsou proti sobě postaveny konec chrámu a přítomné trápení (vv. 5-13) všeobecného naplnění (vv. 14-27). V této malé apokalypse se Marek zdržuje jakýchkoli odhalení, které by připouštěly přesné vypočtení konce časů; verš 32 kromě toho takové počítání přímo zakazuje. Na místě vypočítávání stojí varování a příkazy. Nejde zde o události konce časů jako takové, ale o to, jaký postoj mají a mohou Ježíšovi učedníci zaujmout v situaci ohrožení. a) Oznámení zničení chrámu (13,1n) Oba verše jsou úvodem k následující řeči. Ježíš opouští chrám. Jeden učedník poukazuje na jeho krásu. Ježíš s touto chválou chrámu souhlasí, ale ohlašuje jeho budoucí zničení. b) O začátku trápení (13,3-13) Marek svoje evangelium píše bezprostředně před zničením chrámu. To znamená, že reaguje na zkušenosti lidí, pro které se to, co popisuje, stane skutečností. Přítomnost je určována
vystoupením falešných proroků
válkami a katastrofami (vv. 7n)
pronásledováním a zatýkáním kvůli Ježíšovi (vv. 9-11)
rozkladem společnosti (vv. 12n). Marek chce v této situaci společenství upomenout na Ježíše a jeho poselství. Zabývá se především otázkou: jak se mají učedníci chovat v době plné neštěstí? Marek udává následující pokyny:
věcně, střízlivě odporovat falešným prorokům (vv. 5n)
katastrofy nejsou důvodem k panice (v. 8)
války jsou sice nevyhnutelné – ale důležité je nasazení pro mír (vv. 7n)
učedníkům se povede tak, jako se vedlo jejich Pánovi (vv. 9.11-13)
křesťané budou zachráněni, pokud v těchto situacích plných neštěstí vytrvají. Způsob Markova vidění nepůsobí zrovna povzbuzujícím způsobem. Věnuje však skutečně pozornost trápením? – Marek zde (vv. 5-13) má před očima pouze ohraničené konflikty. Postihují člověka velice silně a lze je těžko snášet. Křesťan má však vědět, že dějiny jdou dále. Proto se nesmí vzdávat a z nich vystupovat. Dějiny ukazují, že osudem křesťanů je být nenáviděni pro Ježíšovo jméno (v. 13). Když však křesťan ví, že mu pomáhá Boží Duch, může vše vydržet a překonat. c) O největším soužení (13,14-23) Až doposud jsme zůstávali u ohraničeného konfliktu. Ten se však rozšiřuje. Marek znovu používá předem daných obrazů své předlohy (např. v. 18) a SZ ("znesvěcující ohavnost", srov. Dn 9,27). Podstatnými znaky této doby jsou:
Ježíšův protivník je neuchopitelný a nepopsatelný (v. 14a)
naléhavost útěku (vv. 14-18)
vystoupení blouznivců a divotvůrců (vv. 21n). Jak se mají zachovat lidé?
mají utéci (vv. 14-16) 37





mají naléhavě prosit Boha, aby zkrátil čas; to je možné, protože Bůh je Pánem dějin (vv. 17-20) mají zůstat střízliví a věcní, zachovat si chladnou hlavu (vv. 21-23).

d) O příchodu Syna člověka (13,24-27) Ještě jednou se objevují obrazy z tradice, která je svázána s časem. Zhroucení se starého světa ve verších 24n je zároveň nastávajícím naplněním Nového stvoření ve verši 26. Syn člověka přijde ve zpustošení světa. U něj je záchrana. U Marka scházejí podrobné obrazy soudu. Evangelista totiž nechce ukazovat zánik těch "druhých", ale Ježíšovu komunitu. Důležitým je pro něj příslib: Vy, Bohem (Ježíšem) vyvolení, nebudete ztraceni! e) Varování vzhledem ke konci (13,28-37) Verše 29n sice ukazují již rozpoznatelnou blízkost konce; avšak v. 32 velice naléhavě zdůrazňuje, že přesný časový bod konce zná jenom Bůh. Jelikož je čas naplněn, Ježíšovi učedníci by jednali špatně, pokud by odsunovali to, co je potřeba v důvěře v evangelium dělat dnes, protože by si mysleli, že je ještě stále dost času. Nikoliv: tento čas je pryč, nový začíná! Jak se tedy má chovat jednotlivec v době, která je již v podstatě u konce? Odpověď je dána ve verši 34 – každý má svůj určitý úkol. Ten je mu dán od momentálně ještě nepřítomného Pána. O tomto úkolu ví jen každý jednotlivec sám. Pro Marka však nespočívá v nedůvěře vůči tomuto světu, ale v modlitbě (srov. 14,34.38), tzn. v živém kontaktu s Bohem. Rozhodující je vzít vážně výzvu k bdělosti (srov. vv. 33.35.37).

5. Ježíšovo utrpení a zmrtvýchvstání (14,1 – 16,8) Téměř jednu třetinu celého Markova evangelia tvoří pašijové vyprávění. První křesťanské společenství měla na posledních Ježíšových dnech a jeho smrti obzvlášť velký zájem. Důvody pro to mohou být následující:
vzpomínka na historické události
poučení křesťanů
vzpomínka na smrt při bohoslužbách
ospravedlnění křesťanského učení vůči druhým.

5.1 Od Jidášovy zrady po Ježíšovo zatčení (14,1-52) a) Rozhodnutí velerady (14,1n) Časový údaj "po dvou dnech" (Český ekumenický překlad se zde liší od řeckého originálu, pozn. překl.) pokračuje v počítání dnů od počítání v 11,11n.20. Velikonoce a svátek nekvašených chlebů jsou dva různé svátky, které byly slaveny jeden po druhém. Protože se však již za Ježíšovy doby při velikonoční večeři jedl nekvašený chléb a všechno kvašené bylo odstraněno, byly oba svátky jmenovány a míněny jako jeden. Velekněží a učitelé Zákona se proti Ježíšovi spiknou. Velekněží jsou nyní uváděni jako Ježíšovi protivníci, učitelé Zákona jsou jimi oproti nim již od začátku. Nyní společně chystají Ježíšovu vraždu. Velerada, k níž patří ještě třetí skupina, starší, jedná jako úředně kompetentní instance. Úmysl zabít Ježíše odkazuje zpět na tři Ježíšovy předpovědi utrpení (8,31; 9,31; 10,33). Ty se nyní začínají naplňovat.

38

I přes poznámku, že se Ježíše nelze zmocnit "při svátcích", bude přesto v tomto období zatčen. Plány lidí jsou překříženy. b) Pomazání v Betanii (14,3-9) Zúčastněné osoby jsou popsány jen zběžně (žena, stolovníci). Podle Marka je Šimonův dům místem, kde Ježíš během svého pobytu v Jeruzalémě přespává. Důvod pomazání však schází. Je zdůrazněna hodnota oleje. Bylo obvyklé před hostinou hostovi nabídnout olej, aby si pomazal nohy buď sám, nebo to udělal otrok. Olej z nardu je olejem královským (srov. Pís 1,12; 4,13). Pomazání hlavy náleží k pomazání na krále (2Kr 9,6; 1S 10,1; srov. Mesiáš = Pomazaný), je však také běžně používáno i jinak (Ž 133,2). Tři sta denárů je jeden roční výdělek. Ženě se dostává přísných výtek. Postoj, že všechno, co převyšuje běžnou denní potřebu, se má rozdat chudým, nachází ohlas. Ježíš však poukazuje na to, že chudým je možno prokazovat dobro "kdokoli chcete". Pomazání má význam prorockého činu. Gesto ženy stojí v účinném protikladu k nehodným plánům židovského vedení předem, Jidášově zradě potom. Ženě náleží budoucnost. V Markových pašijích se osvědčí ženy (srov. 15,40). c) Jidášova zrada (14,10-11) Čtenář ví už od 3,19, že Jidáš chce Ježíše zradit. Nyní se tento skutek začíná dokonávat. Jidáš vystupuje z kruhu učedníků a jde k velekněžím. Slovo "vydat" je mostem mezi Ježíšovými předpověďmi svého utrpení (9,31; 10,33) a pašijemi (14,10.41; Český ekumenický překlad bohužel někdy řecký originál ["vydat"] překládá slovem "zradit"). Teprve když se velekněží přesvědčí o Jidášově připravenosti, slíbí mu peníze. Peníze tedy nejsou příčinou jeho zrady. Jidášův skutek je zcela dobrovolný a neodůvodněný; zůstává tedy hádankou. d) Příprava velikonoční večeře (14,12-16) Velikonoční beránci byli zabíjeni v chrámu o dni příprav na velikonoce – 14. dne měsíce nisanu – asi kolem 14,30. Jedeni pak byli v soukromí každého z domů. Datem velikonočních svátků byl 15. nisan. K přípravě velikonoční večeře patří zajištění místa, zabití beránka, nekvašené chleby, prostření stolu a obstarání všech ostatních přísad a náležitostí. Jeruzalém nebyl rozdělen mezi dvanáct kmenů. Byl považován za společné vlastnictví lidu. Proto existovala tradice, že jeruzalémské domy nesměly být pronajímány za peníze. Stejně tak to platilo pro lehátka a polštáře. Člověk, nesoucí džbán vody, je jasným poznávacím znamením; vodu ve džbánu normálně nosily ženy. Výrok "mistr vzkazuje" (v. 14) vyjadřuje, že učeníci jsou skuteční vyslanci (srov. 1Kr 17,14; 2Kr 1,3n). Ježíšova pascha, která se zde připravuje, je poznamenána jeho utrpením. e) Večeře Ježíš s Dvanácti přichází do Jeruzaléma. Jeho přítomnost není podstatná pouze pro večeři, ale pro vše, co následuje, až do rozuzlení na kříži (14,50). Co se večeře týče, jsou dochována pouze Ježíšova slova. Předpověď, že je vydáván, a to jedním z kruhu Dvanácti, naznačuje čin sám a nikoliv toho, kdo jej vydá. Již od 3,14 je dvanáct apoštolů úzkým společenstvím. Učedníci jsou nyní znejistěni. Každý přemítá: jsem to já? Ježíš nevaruje toho, který ho vydává. Důraz spočívá na Božím "musí" (v. 21, "jak je o něm psáno"). To, jak mezi sebou spolupracuje Boží působení a lidská zodpovědnost, zde ještě není promyšleno. Otázka se vznáší nad celým okruhem učedníků jako takovým. Zrádce je přítomen, ale ještě však není odhalen. 39

Verš 20 předpokládá jedení ze společné mísy, v níž byl předkrm paschy (ovocná omáčka) nebo slaná voda. Syn člověka "odchází" je přikrášlený popis slova "umírá". Osud, který Ježíš na sebe bere, odpovídá Boží vůli vyjádřené ve SZ. Nařízení eliminovat toho, kdo činí zlo, se rovněž nachází v Písmu (Dt 17,5; Jr 23,34). "Běda" se vždy vyskytují v souvislosti utrpení spravedlivého (Jr 20,16; nebo mimo Bibli: Etiopský Henoch 38,2 – "Bylo by pro ni lepší (hříšnici rouhající se proti Duchu), kdyby se vůbec nenarodila.")). K první části večeře (vv. 17-21) bychom mohli shrnout toto: Dvanáct apoštolů je vyzváno, aby byli svědky Ježíšova utrpení. Předpověď o tom, že jeden z jejich středu Ježíše zradí, je vrhá v podezření všechny. Ani ta nejtěsnější přináležitost k Ježíšovi člověka nechrání před hříchem odpadnutí. "Vzít – požehnat – lámat" jsou technické výrazy židovské modlitby u stolu. Novým však je zde to, že se vysvětlující slova ("Vezměte, toto jest mé tělo") nevztahují na lámání chleba, ale na již rozlámaný a rozdělený chléb. Chléb je při židovské pasše obrazem, symbolem "chleba poroby, který naši otcové jedli v Egyptě" (srov. Dt 16,3). Při pasše Ježíšově se chléb stává symbolem jeho samotného, symbolem společenství s tím, který jde na smrt. Ježíš vždy znovu jídával s přáteli a hříšníky. Od nynějška jej zastupuje chléb, který budou účastníci hostiny společně jídat. Při židovské velikonoční hostině se mezi chlebem a třetím kalichem jí velikonoční beránek. Třetí kalich Ježíš označuje jako "má krev, která zpečeťuje smlouvu" (v. 24; srov. Ex 24,8). Vylévá se za mnohé (srov. myšlenku oběti smíření za hříchy v Iz 53,11n). Temný oddíl o Ježíšově smrti je oddělen ještě jedním pitím kalicha – v onen den. Současná hostina a hostina na konci časů budou spojeny. f) Cesta na Olivovou horu (14,26-31) Hostina byla ukončena velikonočním chvalozpěvem, který se nazývá "Hallel" (= Ž 115 – 118). Slova "všichni se pohoršíte" (v. 27; tak řecký originál, Český ekumenický překlad "všichni ode mne odpadnete" je již výkladem, pozn. překl.) označují odpad od víry, před kterým si nikdo nemůže být jistý. Prorocký text Za 13,7 hovoří o soudu, který bude vykonán nad pastýřem a jeho stádem a povede ke zničení tohoto stáda (v. 27). Smrt pastýře a předpověď o učednících, stejně jako obsah proroctví, označují Ježíšovo vědomí o tom, jaká je Boží vůle. Rozbití kruhu učedníků však přece jen nebude úplným koncem. Po Velkém pátku Jedenáct zůstane v Jeruzalémě. Ježíš je předejde do Galileje. Stanovuje tak nový začátek. Galilea, země začátku, se stane i zemí začátku nového. Petr jako jediný chce překonat hrozící krizi. Avšak na místo milosti důvěry staví svoji vlastní sílu. Ježíš mu říká, že ho zapře ještě před tím, než podruhé zakokrhá kohout (= východ slunce). Dvanáct učedníků je svědky Ježíšova působení. Avšak teprve po Ježíšově smrti a vzkříšení se stanou svědky, kteří rozumí. Toto nově vytvořené společenství učedníků za to bude vděčit Vzkříšenému. g) Modlitba v Getsemane (14,32-42) Marek již v 1,35 a 6,46 zmiňuje Ježíšovu modlitbu v samotě. V 14,33 Ježíš bere sebou jisté tři učedníky (srov. 9,2nn; 5,37.40); to poukazuje na skutečnost, že se před nimi znovu bude dít zjevení. Tak jako osoby v žalmech – i Ježíš bude zasažen strachem a hrůzou (srov. Ž 31,10; 39,13). Ježíš se na Boha obrací slovem "Abba" (= milý tatínku). Toto intimní oslovení ve SZ chybí. Ježíš prosí, aby nemusel pít tento kalich (v. 36).

40

Ve SZ znovu a znovu nacházíme výpovědi o tom, že Bůh dává pít kalich neštěstí (Iz 51,17; Jr 25,15; 49,12; Ez 23,33). "Hodina" v biblickém podání znamená hodinu soudu, hodinu rozhodnutí (Zj 9,15; 14,7.15). Obsahem této hodiny zde je vydání Syna člověka do rukou hříšníků (v. 41). Tři vybraní učedníci mají bdít a mají se modlit. Obsahem modlitby je prosba, aby neupadli do pokušení (v. 38). Učedníci však znovu upadají do spánku. Ježíš jim odpočinek nabízel dříve (6,31), avšak nyní, v této zahradě, se odpočinek stává hříchem. Ježíš se stal přítelem hříšníků (2,15-17), nyní se však stává cenou za jejich zlo. h) Zatčení (14,43-52) Úřední židovský správní orgán, který je nejvyšší soudní instancí pro vnitrožidovské záležitosti, vyráží proti Ježíšovi. Děje se to uprostřed noci. Pro velekněze z řad saducejů nebylo nošení zbraně o dni paschy proti Zákonu. Zbraně byly nutné, protože úřady počítaly s povstáním a odporem. Domluveným znamením, jak Ježíše rozpoznat, byl Jidášův ("jeden z Dvanácti") polibek. Již v Př 27,6 se říká "Záludné jsou polibky nenávidícího". Nastalý zmatek a vřavu snad Marek líčí kvůli tomu, aby mohlo být ulehčeno učedníkům. Ježíš svým pronásledovatelům předhazuje, že jsou tak těžce ozbrojeni proto, jakoby se vypravili zatknout nějakého veřejně nebezpečného lupiče. V protikladu k těm, co učili v tichosti a v tichosti očekávali Mesiáše, Ježíš mluvil zcela veřejně. Úřady přesto potřebují roušku noci, aby Ježíše mohli zatknout jako lotra. Ve v. 50 se naplňují Ježíšova slova z v. 27. Oba závěrečné verše prozrazují všeobecnou vřavu, nakonec však Ježíš zůstane sám.

5.2 Ježíšovo odsouzení veleradou a Petrovo zapření (14,53-72) a) Výslech před veleradou (14,53-65) Celý proces se děje v noci. Sejde se mnoho osob. Procesu předsedá velekněz. Již od počátku je stanoveno, že Ježíš musí zemřít (v. 55). Čtenář již o tomto úmyslu Ježíše zavraždit ví (3,6; 11,18; 12,12; 14,1). Přesto však schází dostatečný materiál k tomu, aby mohl Ježíš být obviněn. Přikázání pro výpovědi svědků při soudním procesu se nacházejí v Dt 17,6 a Nu 35,30. Slova o chrámu ve v. 58 se opírají o Tób 13,16.17 a Bár 5,1-9: Vyvýšený Pán nahradí chrám. Ježíšovo mlčení může být vysvětleno pomocí Ž 38,14-16; 39,10. Vyznání Ježíše jako Mesiáše je znovu vyjádřeno pomocí biblických citátů (Ž 110,1; Da 7,13): Ježíš se stane soudcem svých soudců. Roztržení šatů je gesto smutku. Pro velekněze je Ježíšovo vyznání rouháním proti Bohu (srov. Lv 24,16; Nu 15,30n). Ježíšovi se vysmívají. Jeho poplivání je výrazem a vrcholem nejvyššího opovržení. Při výslechu stojí ve středu pozornosti dvě veleknězovy otázky: 1. Ježíšova slova proti chrámu, protože zpochybňují chrámový kult a kněžskou službu. 2. Otázka: "Jsi ty Mesiáš, syn Požehnaného?". "Syn" je zde výrazem pro adoptivního syna, což by bylo výpovědí, která by i při přísně monoteistické židovské víře byla možná. Ježíšova odpověď však židovské chápání převyšuje, a to za pomocí citátu Da 7,13. Tím je rozsudek určen. Díky tomuto Ježíšem vyslovenému rouhání proti Bohu pro něj velekněz požaduje trest smrti.

41

b) Petrovo zapření (14,66-72) Do rámce výslechu před veleknězem je zabudováno vyprávění o Petrovi: jeho zapření (vv. 54 a 66nn). Petr nechce s člověkem, při kterém by vlastně měl stát, mít nic společného. Trojí zapření ukazuje na pozvolné vyhrocování situace, kdy se Petr nakonec zaklíná a zapřísahá. Petr se slavnostně a přede svědky zcela Ježíše zříká. Petrova lítost naznačuje východisko z celé situace. Tato lítost však nepřijde během Ježíšova utrpení (Petr nestojí pod křížem), ale teprve po Ježíšově vykupitelské smrti. Jedině Pánova milost zachraňuje učedníky, Petra především. To je pro nás útěchou i příkladem. Také věřící křesťan si je vědom svých neustálých zrazování. Má se tedy nechat zasáhnout a obrátit. Boží milost je jistá.

5.3 Od předvedení před Piláta až k Ježíšově smrti a pohřbu, a k oznámení vzkříšení v prázdném hrobě (15,1 – 16,8) a) Proces před Pilátem (15,1-15) Vykonávat trest smrti měli Židé ze strany Římanů zakázáno. Velerada proto musela jít k Pontiu Pilátovi, římskému prokurátorovi, aby její rozsudek potvrdil a poprava mohla být vykonána. Podle římských zvyklostí se soudní zasedání konala ráno. Ježíš je přiveden k Pilátovi. Ten byl prokurátorem Judska v létech 26-36 po. Kr. Židé o něm říkali, že je úplatný, násilný, zloděj, že týrá lidi, že je cíleně poškozuje, že popravuje bez soudních procesů, že je neslýchaně a neúnosně krutý. Pilát přicházel do Jeruzaléma o hlavních svátcích, aby předešel nepokojům při velkých lidových shromážděních. V době před židovskou válkou (66-70 po Kr.) se stále znovu konala loupežná tažení proti římským okupantům pod vedením těch, kteří toužili po trůnu. Vůdčí silou při procesu s Ježíšem jsou velekněží. Marek Piláta staví do lepšího světla, aby tak očernil velekněze. Ježíš od verše 5 mlčí (srov. Iz 53,7). Pilát si všimne, že jediným důvodem proto, aby byl Ježíš vydán, je nepřejícnost velekněží. Podněcují lid k tomu, aby byl propuštěn Barabáš. Barabáš je představen jako vůdce vzbouřenců. Pilát je však jiného názoru: přeje si, aby lid žádal propuštění Ježíše, nikoliv Barabáše. Lid to však chce jinak. Pilát ztrácí přehled, již není pánem situace. Ve verši 13 je poprvé použito slova "ukřižovat". V Ježíšových předpovědích jeho utrpení se vždy mluvilo pouze o tom, že "bude zabit". Bičování (v. 15) se provádělo za pomocí kožených důtek, do kterých byly vpleteny kousky kostí a kovu. Bičován a ukřižován mohl být pouze člověk, který neměl římské občanství. Marek představuje Ježíšovo odsouzení tak, aby vzbudil dojem, že Pilát se stal pouze vykonavatelem rozsudku velerady. Ale přesto: vedl vlastní proces, který měl bouřlivý konec. b) Výsměch vojáků (15,16-20a) Vojáci nepocházeli pouze z Říma a jiných částí římské říše, nýbrž také z Judské provincie. Nebyli to však Židé, ale její nežidovští obyvatelé. Setnina (v. 16) se skládala z 600 až 1000 mužů; že by však všichni byli výsměchu účastní, je zřejmě přehnáno. Je však jasné, že výsměch pohanů Ježíšovi tvoří paralelu k výsměchu velerady (14,65). Ježíš je přestrojen a vybaven výsostnými znaky helénského vazalského krále (= řecký lenní pán) (srov. 1Mak 10,20). Jednotlivé prvky této "pocty" hovoří samy za sebe. Klekání na kolena a padání na zem (v. 19) v helénistické oblasti znamená, že tento člověk je panovníkem nad prostorem, který přesahuje všechny lidi. Ježíš, Syn člověka, je zde představen v nejvyšším stupni pokoření, které skončí teprve ukřižováním. 42

c) Ukřižování (15,20b-32) Po výsměchu a vzdání odcizené (královské) pocty je Ježíš veden na místo popravy. To leží mimo město, což je jak římskou tak židovskou mravní normou (srov. Lv 24,14; Nu 15,35n; Lv 16,27; Sk 7,58). Odsouzenci k smrti byli "vyvedeni ven", tzn. vyloučeni z národa. Většinou nesli pouze příčné břevno kříže, svislý kus již stál zabudován na svém místě. Šimon pochází z diaspory z Kyrény a patří k židovským "helénistům". Ti měli v Jeruzalémě vlastní synagogu (Sk 6,9). Obě nežidovská jména jeho synů, Alexandr a Rufus, poukazují na jeho světu otevřenou mysl. Je sice vojáky nést kříž přinucen, přesto však je jeho služba vzorem. Golgota (= lebka) je popraviště před městem. Kopec byl částečně odstraněn při naprostém zničení města r. 135 po.Kr a na jeho místě postaven chrám bohyni Afroditě. Zbytky kopce je dnes možno vidět v bazilice Božího hrobu, kterou zde nechala postavit po r. 313 po Kr. císařovna Helena (když se křesťanství stalo v římské říši "povoleným náboženstvím"). Víno okořeněné myrhou je omamný nápoj (srov. Př 31,6), který má zmírnit bolesti. Ukřižování (v. 24) je popisováno v co největší stručnosti. Je vysvětleno za pomocí Ž 22: Ježíš je trpícím spravedlivým. Jak u Židů tak u Římanů býval důvod rozsudku smrti zveřejňován. Odsouzenci byla na cestě k popravišti zavěšena na krk tabulka s jeho přečinem a potom připevněna na svislé břevno kříže. Nápis "Král Židů" (srov. 15,2) znamenal, že Ježíš byl popraven jako politický zločinec a jako ten, kdo si nárokoval stát se Mesiášem. Kolemjdoucí Ježíše uráželi tím, co mu bylo vyčítáno dříve (srov. 15,29 s 14,58 a 2,7 s 15,31n). Potřásání hlavou (v. 29) je gestem, které znamená výsměch (Ž 22,8). Učitelé Zákona a zúčastnění velekněží udržovali odstup. Nemluví na Ježíše přímo, ale baví se spolu o něm. Ježíš pomohl mnoha lidem, mnohé zachránil (3,4nn; 5,23.28.34; 6,56). Dokonce ho tupí i ti, kteří s ním byli ukřižováni (srov. Ž 22,7). Ježíš je zcela opuštěn a odvržen. Nešetří jej ani lotři, jejichž osud sdílí. Ukřižování jako způsob popravy používali Peršané, Punové a Římané. Provádělo se často také pouze zavěšením nebo přibitím na jednoduchý kůl. Předcházelo mu bičování. Odsouzenec musel nést kříž, resp. jeho příčné břevno, na místo popravy. Byl přitom nahý a příčné břevno měl přivázané nebo přibité na upažených rukou. Příčné břevno bylo připevněno ke svislému kůlu. Na tomto kůlu byl připevněn dřevěný kolík, který měl podepírat tělo a tak prodlužovat utrpení. Sadismu katů byl dán volný průchod. Například při obsazení Jeruzaléma Římané ze zlosti a nenávisti přibili na kříž každého zajatce v jiné poloze. Těla se zpravidla nechávala na kříži setlít nebo se stala kořistí dravé zvěře. Někdy mohly úřady povolit, aby byla těla pohřbena. Ukřižování bylo Římany považováno vedle "damnatio ad bestias" (= rozsudek, kdy byl člověk roztrhán divokou zvěří v aréně) za nejpotupnější způsob popravy. Bylo používáno především pro otroky, propuštěnce a cizince. Důvodem pro ukřižování bylo: velezrada, těžké zločiny, vzbouřenectví, dezerce, vykradení chrámu. Prokurátoři v provinciích měli svobodnou možnost volby násilí. Za dob vlády helénistických hasmoneovských králů se trestala velezrada ukřižováním i v Izraeli. Předpis, jak tuto popravu vykonat, nacházíme v Dt 21,23. Za dob Ježíšových to však již byla praxe typicky římská. d) Ježíšova smrt (15,33-41) To, že po celé zemi nastane tma, patří v prorockých a apokalyptických spisech k tzv. "Dni Páně" (= Jahve). V raných dobách Izraele tento den přinášel spásu Izraeli a neštěstí Božím nepřátelům. Poté však, co Izrael i Judsko stále více odpadali od 43

pravé víry v Jahveho, přináší Jahveho den neštěstí i Božímu lidu (např. Am 5,18; 8,9n). V Mk 13,24-27 temnota prozrazuje den soudu, resp. příchod Syna člověka. Ježíš umírá s počátečními slovy Ž 22 na rtech. Křesťané se vždy znovu a znovu tázali, zda Ježíš skutečně zemřel v pochybnostech. Ž 22 se od verše 23 mění z počátečního žalozpěvu v děkovnou píseň za zachránění. Ačkoliv se prosebník v žalmu cítí opuštěn od Boha i od lidí, směřuje svůj nářek k Bohu a ukazuje tak, že se Boha nevzdává, ale že v něj důvěřuje. Ž 22 se svým nářkem i děkováním odráží víru křesťanského společenství, že Ježíš sice trpěl, ale byl vzkříšen. Okolostojící si Ježíšovo volání vysvětlují jako volání Elijáše, který byl považován za pomocníka v umírání. Zmínka o pití octa odkazuje na Ž 69,22, který je "Voláním o pomoc nevinně pronásledovaného": "… když jsem žíznil, dali mi pít ocet". Cílem tohoto nápoje bylo krátkodobě prodloužit Ježíšův život. "Možná, že se konečně dočkáme nějakého znamení?" pohrdavě se ptají okolostojící. Již v 8,11-13 bylo požadováno znamení. V 15,36 se tento požadavek Ježíšových protivníků vystupňoval do absurdity. Ježíš umírá s hlasitým výkřikem. Roztržení chrámové opony znamená, že význam chrámu jako zvláštního místa Boží přítomnosti mezi lidmi je u konce. Oponou je pravděpodobně míněna opona, která oddělovala velesvatyni od chrámu; byla zde totiž ještě další opona, která z přístupu do chrámu vylučovala pohany. Oponou byl zároveň zakrýván majestát Boží. Roztržením opony se Bůh stává odkrytým a přístupným. Bůh se na Ježíšově kříži odkrývá všem, tedy také pohanům. Je zde pro všechny. Toto chce Marek říci postavou římského setníka, který vyslovuje vyznání víry: "Tento člověk byl opravdu Syn Boží" (v. 39). Teprve při smrti na kříži se plně ozřejmí, kým Ježíš byl a je. Zjevení Božího Syna v divech a velkých znameních se nyní dostává nutného doplnění a jeho vyvrcholení na kříži. Tváří v tvář kříži je totiž jakékoliv nepochopení vyloučeno; nyní může být již otevřeně hlásáno, že Ježíš je Synem Božím. Příkazy k mlčení již neplatí. Již není potřeba držet v tajnosti, kdo je to Ježíš. Ženy jsou podle Marka jedinými Ježíšovými přívrženci, hledící "zpovzdáli". Jsou svědky ukřižování (v. 40) i uložení do hrobu (v. 47). Jsou první, které uslyší poselství o vzkříšení (16,1nn). Následují Ježíše a on se jimi následovat nechá. Pochopily, co to znamená následovat kříž. Vyznání setníka (v. 39) musí nutně být doplněno správným životním postojem v činné lásce a následováním Ježíše na jeho křížové cestě. Poznámka o přihlížejících ženách odkazuje zpět na Ježíšovu činnost v Galileji (1,1 – 8,26) a na slova o následování, která začínají již v 1,16-20. Ježíšova životní cesta vedla z Galileje do Jeruzaléma. Byla cestou na kříž. e) Ježíšův pohřeb (15,42-47) Josef z Arimatie (buď se jednalo o člena velerady, který při Ježíšově odsouzení nebyl přítomný, anebo o vysokého člena židovského lokálního soudu) stál Ježíšově věci hodně blízko. Slovy "který také očekával Boží království" je Markem označen jako zbožný Žid. Prosí Piláta o Ježíšovo tělo. To ho vrhá do nebezpečí, že i on může být označen za Ježíšova pomocníka. Pilát je překvapen. Ukřižovaní po dlouhé dny zápasili na kříži se smrtí, než zemřeli. Velitel popravčího komanda Pilátovi potvrzuje Ježíšovu smrt. Vydání těla je považováno za vystavení úmrtního listu a tedy oficiálním oznámením toho, že Ježíš je skutečně mrtev. Tělo je vloženo do hrobu, aniž bylo umyto a pomazáno. Ženy – především Marie Magdalská – to pozorují (v. 47). Představují propojení mezi ukřižováním (v. 40) a prázdným hrobem jako poselství o tom, že Ukřižovaný žije (16,1-8).

44

f) Poselství anděla v prázdném hrobě (16,1-8) Poselství o zmrtvýchvstání vyslovuje muž v bílých šatech, nebeský posel. Ženy jsou zděšeny. Když do naší pozemské skutečnosti vtrhne Boží svět, člověk se děsí (srov. Ex 3,6; Iz 6,4n a především Mk 9,2-10). Avšak Boží poselství je stále stejné: "Nebojte se! … Ježíš vstal z mrtvých!" (16,6). Mk 16,1-8 je vyprávěním o zázraku, a sice vyprávěním o jednom zázračném osvobození: Bůh Ježíše vzkřísil, osvobodil. Jedná se o tzv. zázrak otevření dveří (kámen; Ježíš je vysvobozen z domu smrti). V Mk 16,1-8 je však také možno nalézt motivy vyprávění epifanie (= zjevení, odhalení) – zjevení anděla, strach jako reakce, útěšná formule k jeho překonání, poselství zjeveného a úkol, mlčení svědků zjevení. To, že Ježíšovo tělo zmizelo, odkazuje na v Izraeli a antice široce rozšířené pojetí, že tento člověk byl vzat do nebe (srov. 2Kr 2,15-18; Gn 5,24). Následující jednotlivá vysvětlení napomáhají lepšímu porozumění: Ženy jdou ke hrobu velice časně zrána; Ježíš Kristus je oslavován jako "Světlo" a "Slunce". Hrob byl uzavřen kamenem. Tak mělo být především zabráněno tomu, aby tělo bylo poškozeno divokou zvěří. To, že je kámen odvalen, poukazuje na velikost zázraku (v. 4). Ženy jsou první, kdo se dovědí o zmrtvýchvstání. Zůstávají Ježíšovi věrné až do smrti (srov. 15,40-41). Pozorují, kde je pohřben (15,47), aby při nejbližší příležitosti mohly mrtvého pomazat (16,1). Jsou prvními, které slyší: Je vzkříšen! Prázdný hrob je určitým druhem "vítězného znamení", znamení Božího spásného působení a věrnosti. Ženy se stávají hlasatelkami. Jsou poslány k učedníkům se zprávou, že Ježíš sám bude pokračovat ve svém díle. Mají přivést učedníky na správnou cestu, na cestu, která pokračuje dále. Učedníci, kteří svého Pána ze strachu a zaslepenosti zanechali v nouzi a zapřeli, jsou nyní skrze ženy Bohem voláni na cestu, po které je jejich Pán předešel. Mk 16,7 je zároveň klíčovým veršem celého evangelia. Čtenáři jsou vyzváni, aby šli s Ježíšem do Galileje. To znamená, že celé evangelium je potřeba přečíst znovu, ale z perspektivy vzkříšení. Evangelium původně končilo veršem 8, což poukazuje na naprostou neočekávanost a "úděsnost" zmrtvýchvstání. To vše je spojeno se záměrem Markova evangelia. Marek stále znovu zdůrazňuje působení Ježíšových slov a činů (srov. 5,14.15.33.42; 6,50; 10,31). Strach, úděs, útěk patří k podstatným prvkům vyprávění o zjevení. g) Zjevení Vzkříšeného (16,9-20) Biblisté jsou dnes zajedno v tom, že původním závěrem evangelia byl verš 16,8. Později tento závěr nestačil; k evangeliu byla připojena vyprávění o zjeveních Vzkříšeného, přejatá z ostatních evangelií. Tento sumář (= shrnutí) se skládá ze šesti částí: 1. první zjevení Marii Magdalské a nevěra učedníků (vv. 9-11; srov. Jn 20,1118); 2. druhé zjevení dvěma učedníkům a nevěra ostatních (vv. 12n; srov. Lk 24,13-15); 3. závěrečné zjevení jedenácti apoštolům a výtka jejich nevěře (v. 14; srov. Lk 24,36-49); 45

4. řeč Vzkříšeného o vyslání apoštolů, rozdělená na tři části a) příkaz k misii (v. 15; srov. Mt 28,19) b) hlásání Božího království (v. 16) c) přislíbení doprovodných znamení pro věřící (vv. 17n); 5. nanebevstoupení a intronizace Pána (v. 19; srov. Lk 24,50-53); 6. misie, přičemž Pán je s učedníky (v. 20). Tato přidaná vyprávění z ostatních evangelií mají potvrdit velikonoční poselství. Slouží k osvědčení křesťanské víry a jejímu objasnění, i když v posledku její poselství objasněno být nemůže. Musí být jedině hlásáno a musí se mu věřit: "Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními" (16,20).

46

DÍL III III. Úvody Úvody do evangelií podle Matouše, Matouše, Lukáše a Jana; úvod k apoštolu Pavlovi 1. ÚVOD DO EVANGELIA PODLE MATOUŠE 1.1 Autor, doba a místo vzniku Autorem byl pravděpodobně řecky mluvící židokřesťan. Stojí v tradici, která Ježíšovo poselství silněji promyslela na židovském pozadí. V žádném případě však nechce, aby se pohané, chtějí-li se stát křesťany, nejprve museli stát Židy. Křesťanství je otevřeno pro všechny; cílem Ježíšova poselství je celý svět. Za místo, kde bylo evangelium sepsáno, se dnes považuje nějaké město v Sýrii; možná jím dokonce bylo hlavní město, Antiochie. Pro toto město by souhlasilo, že zde žila velká židokřesťanská komunita, která se musela vypořádávat s Židy, kteří křesťany nebyli. Dalším argumentem, který mluví pro vznik evangelia v Antiochii je to, že se Mt dá dosvědčit ve spisech Ignáce z Antiochie (69/70 – 107/108). Jelikož Ignác zemřel jako mučedník za císaře Trajána (ten panoval v letech 98 – 117), muselo evangelium vzniknout mezi lety 70 (vznik Mk) a asi 110. Jako pravděpodobná doba vzniku je přijímáno období kolem roku 80 po. Kr.

1.2 Důvod sepsání Matoušova evangelia Matouš chce popsat Ježíšův život. Používá k tomu SZ, aby tak představil událost Ježíše Krista jako zjevení Boha. Vychází přitom z Markova evangelia. Chce dokázat, že Ježíš je ve SZ ohlášeným Mesiášem. K tomu si slouží vyprávěním zázraků. Hlásání se v tomto evangeliu děje v pěti velkých řečech. To znamená, že ten, který se prokázal skrze své (tehdejší) skutky jako Mesiáš, dnes mluví ke komunitě. Je oprávněn ohlašovat učení a dávat příkazy. Nejde již v prvé řadě o to stát se křesťanem, ale být křesťanem. Proto se zde dostává zvláštního postavení komunitě věřících (= církvi). Látku, kterou má Matouš před sebou, uspořádává velice uvědoměle. Přejatá Ježíšova slova shromažďuje do pěti řečí: Řeč na hoře (5 – 7), Misijní řeč (10), Řeč o nebeském království (= řeč v podobenstvích; 13), Řeč o životě ve společenství (= komunitní řeč; 18), Slova proti učitelům Zákona a farizejům (23) a Řeč o posledních časech (= eschatologická řeč; 24 – 25). Následující prvky prozrazují, že Matoušovo evangelium vzniklo ve sporu s židovstvím:
V evangeliu se nacházejí slova, která zastávají a zdůrazňují platnost Zákona (5,19; 23,3).
Ježíšova činnost je ohraničena pouze na Izrael (srov. Mt 10,5n s Mk 6,7).
Matouš klade otázky a odpovídá na ně typicky rabínským způsobem: Srov. Mk 10,2 (obecná otázky) s Mt 19,3 (kazuistická otázka – odpověď o důvodech rozvodu) a Mk 10,11 (obecná odpověď) s Mt 19,9 (Ježíš se staví na stranu rabínského učení Šammaj, tedy nejedná se o obecnou odpověď!).

47







Matoušova řeč je podobná řeči juridické, např. nebeské místo Boží království; "váš Otec v nebi". Pouze u Mt je jednání, požadované od učedníků, označováno jako "spravedlnost" (6,1-33; 5,6.10.20). Typické pro Mt jsou tzv. reflexní citace (citace naplnění). Od ostatních citací se odlišují tím, že jsou doplňovány výslovnými úvody: Tak se naplnilo to, co Pán řekl ústy proroků" (1,22n; 2,6; 4,14n).

1.3 Stavba Matoušova evangelia Mt ve své stavbě sleduje Mk: Ježíšova činnost v Galileji – cesta do Jeruzaléma – naplnění Ježíšovy cesty v Jeruzalémě – poslání učedníků do Galileje. Mt však rámec evangelia rozšiřuje vyprávěním o Ježíšově původu na začátku, a více vyprávěními o Vzkříšeném a vysláním do Galileje na konci. Do Markova rámce vkládá Ježíšovy řeči.

1.4 Teologie Matoušova evangelia Na konci prvního století po Kr. se Ježíšovi učedníci museli vyrovnávat s židovstvím farizejského ražení. Kdo stojí v linii SZ? Kdo je dědicem Božího zjevení? Poselství, které Ježíš přinesl, a poselství o Ježíšovi jako o Kristu, se mají znovu prodiskutovat. Hlavní rysy Matoušovy teologie 1.

2.

3.

4.

5.

Dějiny Izraele dosáhly v Ježíšovi svého cíle (srov. rodokmen Mt 1,1-17). Ježíš je nejen Mojžíšem přislíbený prorok (Dt 18,18), ale také Boží Syn (1,18 – 2,23). Je Immanuel (= Bůh s námi; 1,20-23) a tedy zároveň ztělesnění pravého Izraele. S Ježíšem se nejprve Izraeli (10,5; 15,24), ale potom i všem národům (28,19n) otevřela nová životní možnost. Touto životní možností je společenství s Ježíšem (12,49). S ním lidé jdou v plnění Boží vůle dále, než to bylo požadováno doposud a obvyklé (srov. 5,21-48). Tak má být Ježíšovo poselství "království Boží je zde" uvedeno ve skutek. Církev je novým Izraelem, který Ježíšovo poselství přijal. Matoušovo evangelium bývá označováno za evangelium "církevní". Stalo se v církvi tím nejdůležitějším evangeliem. Je jediným evangeliem, kde je použito slova "církev" (16,18; 18,17). Zcela zvláštním způsobem vztahuje Ježíšovo poselství na společenství. Autor shromažďuje přikázání, která se vztahují na komunitu v řeči nazývané Řeč o komunitním životě (Mt 18). Pro Mk bylo nebeské království tajemstvím, nikoli však pro Mt. Pro něj jsou tajemství nebeského království jasně srozumitelná, nakolik je jednotlivec skutečně chce vidět a slyšet (srov. Mt 13,10-17 s Mk 4,11n.21-23). Matoušovi jde o správné jednání (25,31-40). Mt tím vstupuje do dědictví Izraele resp. uchovává jeden z podstatných rysů starozákonní víry. Matoušovo evangelium klade velký důraz na prožívanou víru, na křesťanskou praxi. Ústředním textem je Řeč na hoře v Mt 5 – 7.

48

2. ÚVOD DO EVANGELIA PODLE LUKÁŠE 2.1 Autor, doba a místo vzniku Autor Lukášova evangelia je rovněž autorem Skutků apoštolů. Dnešní biblická věda může k autorství říci pouze toto: lze předpokládat, že autorem je řecky mluvící pohanokřesťan. Z L 19,43n; 21,20-24; 23,28-31 se dá vyvodit, že Jeruzalém je již zničen (70 po Kr.) a křesťanská společenství již mají za sebou první pronásledování (mj., za císaře Nerona v Římě, 64 po Kr.). V evangeliu jsou již rovněž rozpoznatelné první známky tvořícího se církevního úřadu; právě tak již existují první známky řádné liturgie a učení. Z toho a dalších prků je možné usoudit, že Lukášovo evangelium vzniklo kolem let 80-85 po Kr. Druhé autorovo dílo, Skutky apoštolů, bylo sepsáno kolem r. 90 po Kr. Ze zeměpisných údajů v evangeliu se dá usoudit, že vzniklo mimo Palestinu. Jako místo vzniku se nabízí nějaké město v helénistické oblasti (např. Cesarea), Achaia (podle Jeronýma), město v Dekapolis nebo Malé Asii (mezi jinými, Antiochie), v Řecku, nebo v Římě.

2.2 Záměr sepsání Lukášova evangelia Autor vyjadřuje svůj záměr v předmluvě (1,1-4). Chce vyprávět tradice o Ježíšovi rovněž v literárně-poetickém stylu, podle měřítek tehdejší doby a na vysoké úrovni. Ve svém vyprávění nabízí dosud nerozšířený, zajímavý materiál. Látku srovnává novým způsobem, tak, aby měla lépe utříděnou strukturu.

2.3 Struktura Lukášova evangelia Podobně jako Matoušovo evangelium, i evangelium Lukášovo sleduje stavbu Markovu. Tomuto schématu předchází věnování (1,1-4) a vyprávění o Ježíšově původu (1,5 – 2,52), na závěr následují zprávy o zjevení Vzkříšeného. Ve druhém Lukášově díle, Skutcích, slyšíme o dalších událostech v Jeruzalémě a o cestě Ježíšova poselství z Jeruzaléma do Říma.

2.4 Teologie Lukášova evangelia 2.4.1 Dějiny jako dějiny spásy Lukáš Ježíšovu událost zařazuje do dějin světa: Tak jako při povolání proroků (např. Jr 1,2n), jsou při přislíbení narození Jana Křtitele (1,5), při Ježíšově narození (2,1-3) a při vystoupení Jana Křtitele (3,1-2) uvedena dějepisná data. V dějinách se odvíjí Boží plán spásy. Lukáš na Boží plán spásy poukazuje často, např. ve velikonočním vyprávění je to třikrát (24,7.24-27.44-49): "Proto se to všechno muselo stát". Toto "muselo" neznamená, tak jako v řeckém náboženství, nevyhnutelný osud. U Lukáše se v tomto "muselo" ukazuje Boží plán spásy, který se naplňuje v dějinách. V Lukášově dvojdíle (L a Sk) Božímu plánu spásy odpovídá především hlásání Božího slova ve dvou stupních:
Období SZ, čas před Ježíšem, čas hlásání Božího slova Izraeli. Pro Lukáše je to čas přípravy na Ježíše.

49




Období Ježíšova působení – v Galileji – během jeho výstupu do Jeruzaléma – a především v Jeruzalémě. Tato doba spásy nachází své pokračování v době po letnicích, která je dobou hlásání apoštolů v Jeruzalémě a Pavlova mise až do Říma, centra tehdejšího světa (srov. údaje ve Sk 1,8). S Ježíšovým příchodem začíná "dnešek období spásy": nyní bude lidem nabídnuta Boží láska. Lidé jsou vzati do společenství s Ježíšem; tak je umožněn nový počátek. Lk 2,11; 4,21; 19,9; 23,43 o tomto dnešku spásy vypovídají. 2.4.2 Ježíš je Spasitelem chudých Přednostní Ježíšova láska ke slabým, maličkým, vyloučeným, chudým je jedním ze základních rysů radostného poselství, jak je Lukáš hlásá. Ježíš vystupuje a staví se na stranu sociálně slabých, na stranu těch, kteří nemají žádnou moc a hlas – a přitom tvoří mlčící většinu. Jsou to pastýři, ženy (8,1-3), chudí (ve dvou oblastech: materiálně, 16,8 nebo 18,22; druhým typem chudoby je chudoba v náboženské oblasti - chudý člověk hledá svou pomoc u Boha, může být klidný, tichý, pokorný, protože má svého pomocníka v Bohu). Specifickou kategorií chudých jsou hříšníci. K těm se Ježíš obrací v první řadě. Setkání s Ježíšem přináší spásu, spásu bez hranic (3,6). Ježíš svoje sympatie obzvlášť vyjadřuje účastí na společném jídle: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" (15,2). V podobenství o milosrdném otci je společné jídlo jedním ze znamení, že otec syna znovu přijímá. V 19,1-10 se Ježíš k Zacheovi nechává pozvat na jídlo. Ježíš však jí i s farizeji (7,36-50; 14,1-6). Chtěl by je pozvat k tomu, aby řekli k jeho poselství své ano. Tento Ježíšův otevřený postoj je vzorem i pro učedníky: mají zde být pro odepsané lidi – stejně tak jako on (14,12-14). 2.4.3 Církev u Lukáše Církev je pokračováním pravého Izraele. Slovo Boží sice bylo nejprve nabídnuto a hlásáno Židům, potom však i pohanům. Od začátku je slovo Boží určeno celému lidstvu. To ukazuje Lukáš ve Skutcích: z Jeruzaléma jde poselství až do Říma. Symbolem pravého Izraele je pro Lukáše chrám. V době sepsání evangelia je sice již zničen, ale Lukáš stále znovu ukazuje vůči němu svůj zájem (2,25-38; 2,4152; 19,47; 24,53). Snaží se o to, aby církev představil jako pravou pokračovatelku synagogy – křesťanská víra je naplněním víry izraelské (srov. Sk 28,20). 2.4.4 "Konec časů" v Lukášově evangeliu: čas Ducha První křesťané počítali s tím, že Kristus přijde brzo. Žili v tzv. blízkém očekávání. Pro Lukášovo společenství je hlavním problémem to, že se tento nový příchod Ježíše Krista, tak horoucně očekávaný, zpožďuje. Proto po období Ježíšovy činnosti u Lukáše následuje období Ducha, který vede církev. I Ježíš je veden Duchem (srov. 3,22; 4,1.14.18; 24,49). Tak, jako Ježíš jedná v Duchu Božím, tak jeho Duch působí v misijní činnosti církve. Ve smrti pak každý jednotlivý člověk prožije příchod Krista (srov. 23,42n; 16,22; Sk 7,56). 2.4.5 Ježíš – zjevení Božího milosrdenství Na počátek svého dvojdíla Lukáš umísťuje dva klíčové texty: 1,1-4 udává, jaký je jeho úmysl a jak se tento jeho úmysl bude uskutečňovat. Druhým textem, který nám dává do rukou klíč k porozumění Lukášova díla, je Lk 4,14-30. Ježíš čte v nazaretské synagoze několik veršů z knihy proroka Izaiáše. Toto čtení je seskládáno z dvou citací, Iz 61,1n a 58,6. Ježíš tato místa vysvětluje: "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli". Lukáš tak presentuje Ježíšovo zvěstující působení. Všechno to, co slibovali proroci, se dnes vyplnilo. Boží spása se pro celého člověka stává skrze 50

Ježíše skutečností: lidé jsou uzdravováni, slyší radostné poselství; budou jim opuštěny všechny viny. Bůh umožňuje nový začátek: milostivé léto (Lv 25,8-31: jubilejní rok) začalo Ježíšovým příchodem. On je Boží dobrotou a láskou k lidem (Tt 3,4). To je možno vyčíst z toho, jak Ježíš jedná s hříšníky, chudými, zatíženými vinou, lidmi na okraji a vyvrženými. Přináší evangelium o milosrdné Boží lásce, která člověku umožňuje, aby se obrátil a dal svou odpověď na mocné Boží slovo. Boží království, které s Ježíšem přichází, je čirou milostí, darem. To člověka osvobozuje k životu v radosti, takový člověk přináší bohaté ovoce (srov. např. 6,27.43; 10,25-37).

3. ÚVOD DO EVANGELIA PODLE JANA 3.1 Autor, doba a místo vzniku Janovo evangelium připravuje biblistům mnoho těžkostí. Již otázka, kdo toto evangelium napsal, zůstává otevřená. Po mnoho století byl za autora považován Jan, syn Zebedeův a Ježíšův "milovaný učedník". Dnes se považuje za dost jisté, že autorem Janova evangelia nemohl být apoštol Jan. Musíme odmítnout také mínění, že autorem je milovaný učedník z J 13,21nn. Muselo se spíše jednat o vedoucího jedné z Janem založených komunit resp. o tzv. "janovskou školu". Pod jménem Ježíšova milovaného učedníka v ní byly shromažďovány tradice, což usnadnilo přijetí evangelia do kánonu. To znamená, že tak, jako u mnoha jiných starověkých spisů – a také u početných spisů biblických –, jsou nám jméno a osoba autora neznámé. Jak již právě zaznělo, Janovo evangelium zcela jistě nepochází z doby bezprostředně po Ježíšovi. V J 9,22; 12,42; 16,2 evangelium mluví o vyloučení Ježíšových následovníků ze synagogy. K tomu nám dávají dějiny židovství opěrný bod: rabbi Gamaliel II. kolem roku 90 po Kr. přijal do modlitby Osmnácti přikázání (jedna z nejdůležitějších částí židovských modliteb) "prokletí heretiků". To znamená, že kolem roku 90 po Kr. byli křesťané jako ti, kdo se odklonili od židovského náboženství, vyloučeni ze synagogy a židovství. Dnes je všeobecně přijímáno, že Janovo evangelium vzniklo mezi roky 90 a 100 po Kr., tzn. za třetí generace křesťanů. Evangelium vzniklo pravděpodobně v Sýrii.

3.2 Důvod sepsání Janova evangelia Autor svůj záměr nakonec představuje zcela jasně sám: "Tato znamení jsou zapsána, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a byste věříce měli život v jeho jménu" (20,31).

3.3 Stavba Janova evangelia V centru Janova evangelia stojí víra v Ježíše Krista, Mesiáše a Božího Syna. Víra v něj přináší život, jako je to v evangeliu samotném vyjádřeno (srov. 20,30n). Tento Epilog (= závěrečné slovo) odpovídá Prologu (= předmluva), mezi nimi se odvíjí Ježíšův život, utrpení a smrt. Obdržíme tak následující strukturu: 1. Prolog (1,1-18) Slovo se stalo tělem; ponížilo se a na konci evangelia je vyvýšeno (18,1 – 20,29).

51

2. Ježíšovo zjevení před světem, kniha znamení (1,19 – 12,50) Ježíš je ten, kdo zjevuje Boha a přináší světu spásu. Jeho působení je rozloženo mezi vystoupením jeho předchůdce (Jana Křtitele) a "prorockým slovem velekněze", Ježíšovým odsouzením (11,49-51). Oddíl 1,19 – 4,54 ukazuje poznávací znaky Ježíšovy osoby a počátky jeho činnosti. V 5,1 – 12,50 pak následuje Ježíšovo sebezjevení před světem. Vyprávění o zázracích – u Jana „znameních“ – přecházejí v Ježíšovy sebezjevující řeči. 3. Ježíšovo zjevení před svými učedníky, kniha slávy (13,1 – 17,26) Ježíšovým zjevením před svými učedníky začíná pašijové vyprávění – Ježíšovo vyvýšení. 4. Ježíšovo vyvýšení (18,1 – 20,29). V těchto kapitolách se nachází vlastní příběh o Ježíšově utrpení (18,1 – 19,42); nakonec jsou připojena velikonoční vyprávění (20,1-29). Po Ježíšově vyvýšení na kříži následuje vyvýšení ze strany Boha. Ponížení (1,14) je radikálně proměněno ve vyvýšení. 5. Epilog (20,30-31) Teprve na konci je prozrazen vlastní důvod sepsání evangelia: víra. 6. Přídavek k evangeliu (21,1-25) Tento přídavek byl dopsán Janovými žáky.

3.4 Teologie Janova evangelia Jan se od synoptiků liší především ve své kristologii a používání hlavních pojmů. To je zvlášť zřejmé u pojmu "Boží království" (= "Boží vláda"). Jan tento pojem používá pouze dvakrát: J 3,3.5. Jinak jej nahrazuje pojmem život. V centru Janova hlásání stojí Ježíš sám, jeho osoba a jeho význam jako toho, kdo zjevuje Boha a kdo je jeho Synem. Ježíš je posledním spásným činem Božím. V něm se ukazuje pravda (= Boží věrnost). Teologie Janova evangelia se zdá být řecko-helénistická; ve skutečnosti však Jan staví na starozákonních a židovských tradicích. Jeho spis je cílem starozákonního pisatelství. Ježíš přináší světu život, proto byl Otcem poslán. Ježíš je ten, kdo zjevuje, koho Bůh proto oslavil, že přinesl světu život. Tento motiv zaznívá stále znovu a znovu – stále znovu je opakován. Kristologie (mluvení o Ježíšovi, Mesiášovi) se středem Janovy teologie (mluvení o Bohu). Celé Janovo evangelium je vlastně kristologií (srov. 20,31). To se ukazuje ve výrocích "Já jsem", v Ježíšových zázracích, které jsou znameními jeho poslání, v tvrzení, že Ježíš je Slovo (= Logos), ve skutečnosti, že Ježíš je prostředníkem jednoty (Otec – Syn – učedníci stojí vůči světu), v pašijovém vyprávění, kde Ježíš není ani tak tím, kdo trpí, nýbrž tím, kdo jedná; on sám dělá první kroky, protože jeho smrt je "přechodem k Otci" (srov. 13,1-3); před Pilátem je to on, kdo má převahu (srov. 18,28 – 19,16a). Důležitost Ježíšova nároku se projevuje při otázce jak může člověk dosáhnout věčného života. Nezbytné je toto: víra v Ježíše a poznání Ježíše jako živý proces. Po jeho smrti a vzkříšení je tím, skrze kterého člověk může vstoupit do vztahu s Ježíšem, Duch. Skrze Ducha je Ježíš přítomen ve společenství; Duch dále pokračuje v Ježíšově působení (= zjevování Otce). Tentýž Duch probouzí víru, oživuje, skrze něj člověk přichází k životu (srov. 6,47.63; 14,15-31). Rané křesťanství žije v napětí mezi "spása se již uskutečnila" a "naplnění ještě ne, ještě se neudálo".

52

Jan dává těžiště na první prvek tohoto napětí: Kdo věří, má již život věčný. To, co je rozhodující, není "poslední soud", ale rozhodnutí teď. Pro víru je potřeba se rozhodovat stále znovu a znovu. Jan vidí ve své komunitě různé teologické proudy; promýšlí je a případně koriguje. Proto je Janovo evangelium většinou označováno jako evangelium teologické. Je zde také zřetelně vidět, že k životu vede Ježíš a ne nějaké gnostické učení o vykoupení. Přitom není postavena ani otázka Božího království jako u synoptiků, ani otázka ospravedlnění jako u Pavla, nýbrž otázka, jakým způsobem je možno přemoci svět a mít podíl na věčném životě. Namísto zprávy o ustanovení eucharistie Jan píše o umývání nohou. V tomto jednání je ukázán smysl eucharistie: Ježíš je naším služebníkem – tím se má stát i člověk.

4 ŽIVOT A DÍLO APOŠTOLA PAVLA 4.1 Literární prameny o apoštolu Pavlovi Nejdůležitějšími historickými prameny o apoštolu Pavlovi jsou jeho listy, napsány v 50. letech 1. století. Dále jsou to Skutky apoštolů; ty však jsou pramenem pouze sekundárním, jelikož autor nemá v úmyslu napsat Pavlův životopis, ale dává do popředí Boží působení v dějinách. Pro rekonstrukci Pavlova života a díla je nutno používat především autentických Listů. Ke Skutkům je sice třeba přistupovat kriticky, ale bez přehnané skepse. Není dovoleno nekriticky zaplňovat bílá místa mezi Listy pomocí Skutků. Taktéž není dovoleno brát Skutky jako osnovu Pavlova života, a do nich začleňovat Listy jako doplňky a ilustrace.

4.2 Pavel v helénistickém a židovském světě Pavel je Žid z diaspory (Flp 3,5) z Tarsu (Sk 21,39), co do duchovního profilu farizej (Flp 3,5) formovaný v Jeruzalémě (Sk 26,5), duchovním centru farizejského hnutí. Pavel se odvolává na toto období, když říká „vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců“ (Gal 1,14) a „jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony“ (Flp 3,6). Jeho formace probíhala u nohou jednoho z přívrženců školy Hillel, Gamaliela (Sk 22,3), slavného učitele Zákona. Ten pravděpodobně učinil z Pavla rabína. Byl výrobcem stanů nebo polních přikrývek, nebo tím, kdo obrábí kůže. Sám při svých misijních cestách pracuje pro svou obživu, a využívá přitom svého řemesla. Nevíme, zda byl svobodný, vdovec, nebo rozvedený. U Pavla je patrný vliv lidové stoické filosofie, řečtinu ovládá kreativním způsobem, běžným řeckým slovům Pavel často dává nový význam. Má v oblibě postihnout mezní, extrémní, situace skutečnosti a lidské existence, aniž by se zastavoval u mezilehlých poloh. Je žid, což se projevuje ve vnímání ostrého rozlišení mezi dobrem a zlem, pravdivým a nepravdivým, Bohem a světem – a to bez vzájemného zmatku a hybridního prolínání.

4.3 Chronologie Pavlova života Exegeté rozlišují mezi chronologií absolutní a relativní:

53

1. Absolutní chronologie: je chronologie, podle které jsou události Pavlova života historicky ověřitelné, protože jsou v synchronii s nám známými časovými údaji profánní historie. 2. Relativní chronologie: je založena na údajích o čase mezi jednotlivými událostmi Pavlova života popisovanými ve Skutcích a Listech, a snaží se odhadnout jednotlivá data na základě korespondence s daty absolutní chronologie. 4.3.1 Data absolutní chronologie Existuje 5 mimobiblických historicky jistých událostí, které nám umožňují načrtnout obraz Pavlova života. Jsou to: 1. Návrat Pontia Piláta do Říma v r. 36 (viz Sk 6,8 – 7,60; 8,1) 2. Hladomor, který Judsko zasáhl na počátku vlády prokurátora Julia Alexandra v letech 46-48 (srov. Sk 11,28-30). 3. Edikt císaře Klaudia, který vypudil z Říma židy v roce 49, a to kvůli jistému Chrestovi (= Kristovi). V důsledku tohoto ediktu se manželé Aquila a Priscila uchýlili do Korintu, kde se setkali s Pavlem během jeho druhé misijní cesty (Sk 18,2). 5. Nápis v Delfách, objevený r. 1905, upřesňuje Pavlovu chronologii ohledně jeho setkání s prokonsulem v Achaji Galliem (starším bratrem Seneky) po 18měsíčním pobytu v Korintě (Sk 18,11-12) 52. 5. Prokurátor Felix, před kterého byl Pavel předveden (Sk 23,24 a 24,1-27) v Cesareji, byl po dvou letech nahražen Portiem Festem. Tato změna se udála kolem r. 60. Pavel tedy musel být před Felixe předveden v létech 57/58. 4.3.2 Data relativní chronologie 1. Pavel se tedy narodil mezi léty 5-10 po Kr. (byl tedy o 10 let mladší než Ježíš). 2. Datum obrácení u Damašku se pravděpodobně událo v letech 34/35. 3. První misijní cesta (Sk 13-14) se udála před jeruzalémským sněmem, tedy v letech 47-48. 4. Druhá misijní cesta (Sk 15,36 – 18,22) se klade mezi roky 49 a 52 (viz Klaudiův edikt a Sk 18,2). 5. Třetí misijní cesta (18,21 – 21,14) byla mezi roky 53-58. 6. Vězení v Cesareji se klade mezi roky 58 a 60 (Sk 23,23n), cesta do Říma v 60/61 (Sk 27-28). 7. Uvěznění v Římě v letech 61-64, kdy byl popraven.

4.4 Pavlovy listy Jsou to příležitostné dopisy, jejichž adresáti jsou konkrétní lidé nebo skupiny. Pavlovým úmyslem není psát teologická či polemická pojednání pro blíže neurčené publikum. Tím, že je raná církev kanonizovala, v nich rozpoznala autentické kerygma. Autentických Pavlových listů je 7: Římanům, 1. a 2. Korinťanům, Galaťanům, Filipanům, 1. Soluňanům a list Filemonovi. Pavlovi jsou dále připisovány listy Efesanům, 2. Soluňanům, Kolosanům, 1. a 2. Timotejovi a list Titovi. Všechny tyto listy jsou však dílem jeho žáků nebo Pavlem inspirovány.

54

4.5 Apoštol a teolog Interpretačním klíčem povolání, apoštolského poslání a teologie sv. Pavla je událost u Damašku. Důležitost této události je podtržena tím, že ji Lukáš uvádí celkem 3 krát! (9,1-18; 22,3-16; 26,9-23). Pavel mluví několikrát (Gal 1,11-24; 1Kor 9,1 a 15,8-10; 2Kor 3,14-18; Flp 3,12) o rozhodujícím zážitku, který radikálně změnil jeho život. Jedná se o zásah milosrdného Boha, kdy je damašská událost je postavena do jedné roviny s povelikonočním zjevováním vzkříšeného Krista (1Kor 15,8; 9,1), takže se Pavel stává svědkem vzkříšeného Ježíše a tedy apoštolem. Pavlovy spisy jsou nejteologičtějšími spisy NZ. Dokázal vytvořit myšlenkové kategorie, vyznačující se velikou výstižností a hlubokým proniknutím křesťanské skutečnosti, např. milost, ospravedlnění, spása, hřích, kříž, církev, apoštol, zjevení, tělo jako sarx a sóma, atd. Třebaže se v mnohých případech jedná o pojmy, které již byly přítomné v rané křesťanská a židovské biblické tradici, Pavel jim dal dosud nevídanou významovou hutnost. Exegeté se snaží najít Hlavní myšlenkou Pavlovy teologie je Kristus Spasitel.

55