Próza 1/1 Špatné řešení Společenství slovanských národů, Nové Brno 18. listopadu 2248 Naposledy v životě jsem pohlédla na továrnu. Její mdlá, šedá fasáda ve mně vzklíčila plejádu náhlých pocitů, jenž ve vlnách zaplavovaly mé srdce a odnášely z něj i ty nejposlednější střípky naděje, které jsem v něm chovala a které mě utěšovaly. Polilo mě horko a já na chvíli ztratila schopnost dýchat, jako by někdo do mých plic vliv beton. Mysl mi okupovala nechtěná myšlenka, která se vydrala na povrch, a já pocítila tu strašlivou reálnost, jež z ní vyzařovala. Přišla jsem o práci. Má sestra také. Muže mi zabili ve válce. Mé sestře také. Hlavou mi projela vtíravá otázka. Co s námi bude? Zemřeme hlady jako mnozí před námi? Pomalu jsem se chýlila k domovu, nebo alespoň jeho napodobenině, kterou jsme si vytvořili v zaprášeném podkroví jednoho z domů, které zaplňovaly jednu z ulic chudých. Válka byla jako plíseň. Pozvolna zarývala své ostré, špinavé pařáty do celé planety, až ji zcela ochromila. Zničila. Zkazila. Přetvořila ji na pouhý stín toho, čím bývala před válkou. Jako by se veškerá láska, naděje a radost rozplynuly a nechaly se větrem odnést daleko za hranici dosažitelnosti. V začátcích války si je lidé uchovávali alespoň hluboko ve svém nitru, daleko od strašné reality, to ale nemělo nijak dlouhého trvání. Přišli hrozné časy plné strádání, smrti a bezmoci. V očích lidí se všechno dobré pozvolna měnilo v pouhou vzpomínku, nebo spíše jen vzpomínku na vzpomínku, na cosi tak titěrného a mlhavého, že se to zapomene ještě dřív, než se na to vůbec stačí pomyslet. Přitiskla jsem si kabát blíž k tělu. Ne ani tak kvůli vytrvalému větru, jenž mi šlehal do obličeje a dráždil můj nos, ale spíše kvůli podivnému pocitu nebezpečí, které se mě pokoušelo zmocnit vždy při cestě přes zchátralé náměstí. Ticho najednou narušil slabý vzlyk a já se za ním otočila. Obraz, který jsem viděla, mě břitce bodl u srdce. Jako bych viděla sebe. Mladá žena, která si pročítala záznamy mrtvých vojáků, jenž přibývaly každým dnem, propadla podivně tichému pláči. Podívala jsem se jí do očí a pokusila jsem se o soucitný pohled. Její svět se právě rozpadl na kusy, které už nikdo nikdy neslepí. Z jejích očí vyzařovala tíživá bolest, která prostoupila mým tělem a na chvíli opět oživila vzpomínku na den, kdy i můj svět přestal dávat smysl. Na den, kdy jsem v té změti jmen spatřila jedno,
které jsem tam tolik nechtěla vidět, totiž jméno mého muže. Ani nevím, v jakém zákoutí své duše jsem našla sílu potlačit slzy. Uvnitř mě spaloval nesnesitelný žár bolesti, ale musela jsem se z něj vyprostit. Alespoň na chvíli. Musela jsem totiž řešit nové problémy a nenechat se zaslepit těmi starými, přestože bych se nejraději rozplynula a nechala se odnést pryč z tohoto hrozného světa. Pryč z té bezedné jámy krutosti, bídy a bezmoci, kterou se svět stal. Chtěla bych, ale nemohla jsem. Měla jsem totiž rodinu. …. Dveře bytu jsem otvírala s narůstajícími obavami a hlavou zaplavenou potopou negativních myšlenek, které dostávaly stále reálnější obrysy. Když jsem uchopila kliku a vnímala její matný povrch na kůži, snad poprvé v životě jsem postrádala lehký dotek štěstí, které se o mě otřelo vždy, když jsem vcházela dovnitř. Má sestra, její syn i mé dvě děti už seděli shromáždění kolem starého otřískaného stolu, který jsme sebrali na skládce za městem. Čekali, že donesu něco, čím si alespoň částečně zaplní své hladovějící žaludky, které s příchodem války značně strádaly. Obvykle jsem vydělala dost na nájem a taky na to, abych každý den obstarala čtvrtku suchého chleba, několik rohlíků nebo pár brambor. Dnes jsem však nedonesla nic. Na chvíli se mi zatmělo před očima a já byla vděčná za trám, který podpíral střechu. Pevně jsem se ho chytla a začala zhluboka dýchat, dokud se bití mého srdce nevrátilo do normálu. Každý orgán mého těla sužovala nesnesitelná tíha zodpovědnosti a selhání. Všechny pocity se ve mně srážely a já z té vnitřní bouře div neomdlela. Cítila jsem se strašlivě bezmocná. Co s námi teď bude? Sestra nejspíš postřehla mé rozpoložení, a tak popošla směrem ke mně a pomohla mi posadit se na židli. Začal ve mně procitat jakýsi zvláštní druh studu a já najednou pocítila obrovskou nechuť vůči tomu, abych se sestře podívala do očí. Tento pocit jsem však dokázala zapudit, přestože jsem věděla, že se tomu stejně nevyhnu. „To je dost, že jsi tady. Děti mají hlas.“ Zvuk sestřina hlasu se do mě zabodával a já měla dojem, že cítím fyzickou bolest. Tep se mi zrychlil a já slyšela šumění krve, která se mi proháněla v žilách společně s rostoucím strachem o naší budoucnost. „Nenesu jídlo.“ Jako bych to ani neřekla já. Můj hlas zněl cize a postrádal jakoukoli energie. Sestra se ke mně prudce otočila. Na čele se jí začala tvořil starostlivá vráska a v jejích očích jsem postřehla záblesk pochyb, jejichž potvrzení tak zoufale nechtěla
slyšet. Viděla jsem, jak pomalu polkla a semkla rty. Na chvíli pevně zavřela oči a já myslela, že pravděpodobně počítá do deseti. Ještě na pár vteřin se odmítala vzdát poslední naděje. Ještě pár vteřin si vychutnávala blažené nevědomí, a pak se odvážila zeptat, přestože předem znala odpověď. „Jak to? Jitko, dnes tu byl domácí a řekl, že pokud do zítřka nezaplatíme nájem, vystěhuje nás. Takže nechceš mi snad říct, že jsi přišla o práci, že ne?“ Kývla jsem. Milada ponořila tváře do svých dlaní a chvíli tak zůstala. Její ramena se začala nepatrně třást a i já pocítila, jak se mi do očí neúprosně derou slzy. Všechny tři děti na nás vystrašeně koukaly, ale já je nemohla chlácholit. Nemohla jsem jim lhát. „Co budeme dělat?“ Společně s Miladiným hlasem začalo celou místností prostupovat počínající stádium beznaděje, kterým jsme se všichni nakazili. Zřetelné střípky strachu, jenž se mihotaly v očích mých dětí a mého synovce mě donutily vyřknout slova, která mi ještě dlouho kroužila hlavou, a já nějakou dobu nemohla uvěřit, že se skutečně vydrala ven z mých úst. „Obávám se, že nám nezbývají žádné legální možnosti.“ …. Panika spojená s naléhavostí naší situace nám znemožnila náš čin jakkoli promyslet. Obě jsme v rukou svíraly zbraň, jedinou věc, která nám zbyla po našich mužích. Čtvrť bohatých působila mezi všudypřítomnou bídou nepatřičně a falešně, jako by to byla jen kulisa. Nemohla jsem uvěřit, že takový přepych skutečně existuje. Nejhorší na tom však bylo poznání, že tihle lidé nehnuli prstem, přestože jejich sousedé umírali hlady či na následky banálních nemocí, jen protože neměli peníze na léky. V tom okamžiku ve mně vzplál prudký plamen nenávisti, které zcela vypudil zlomek viny, jenž se ve mně usídlil, když jsme ukradli jedno z těch drahých aut, které lemovalo tuto ulice namísto stromů. Když jsme děti usadily na zadní sedadla a přikázaly jim, ať na nás počkají, vyrazily jsme směrem k domu, který jsme chtěli vykrást a ve kterém se nacházely klíče od zapalování auta. Snažila jsem se potlačit myšlenky na přítomnost a také fakt, že děláme něco špatného. Raději jsem se soustředila na život, který tím získáme. Život, ve kterém bude hlad jen prázdnou frází, nanejvýš vzdálenou vzpomínkou, která nás už nikdy nemůže dohnat. Před dveřmi domu mě polilo horko, až jsem měla pocit, jako by mi teplo vyzařovalo kůží .Milada se na okamžik zarazila. Obrátily jsme obličeje k sobě, podívaly jsme se jedna
druhé do očí a Milada pootevřela pusu. Než stačila cokoli říct, rozrazila jsem dveře, aniž jsem věděla, kde se ve mně ta síla vzala. …. Celá rodina na mě upírala žalostný pohled okořeněný trpkými zlomky strachu. Mířila jsem na ně zbraní a pokoušela se je udržet v klidu. Milada zatím házela do pytle peníze, šperky a vše, co jí připadalo nějak cenné. Ruka se mi třásla a chloupky na zátylku se mi zježily. Muž, patrně otec rodiny, po mně neustále těkal očima a já nevěděla, co si o tom mám myslet. Znervózňovalo mě to. Hrozně mě to znervózňovalo. Jeho uhrančivé oči začaly v mém nitru probouzet strach smíšený s pochybami, který mě postupně zcela pohltil. Stála jsem tam jako paralyzovaná, jako by to všechny byl najednou jen pouhý sen. Tep se mi zrychlil a mé srdce začalo divoce tlouct. Hlasy jsem slyšela jako by z dálky a prostor kolem mě se změnil na zmatené, mlhavé mžitky, jenž můj mozek nedokázal zpracovávat. Probral mě až Miladin vyděšený výkřik. Zatímco jsem byla mimo, muži se nějak podařilo získat Miladinu pistoli. Myslela si, že jí kryji záda. Selhala jsem. Zase. Muž mířil přímo na mě a jakmile jsme si plně uvědomila vážnost celé situace, polil mě pot. Nedokážu vysvětlit to, co se událo potom. Nebyla jsem to já, ale strach. To strach si podmanil celé mé tělo, odstavil mě do pozadí a ochromil všechny mé smysly. Jako by mi mozek chytl plamenem a shořel na prach. Najednou jsem se už tolik nesoustředila na zbraň v jeho ruce, ale na jeho nelítostné, neústupné oči, které mě probodávaly jako šípy. V uších mi zněla slova bohatých, která vypustili z úst po tom, co je chudá vrstva požádala o pomoc. „Vaše problémy nás nezajímají.“ Zkusmo jsem položila prsty na spoušť. Každičkou buňkou mého těla mi bylo jasné, že jeden z nás dvou zemře. Obestíraly nás vyčkávající zraky smrti a já věděla, že s ní odejít nechci. Buď já, nebo on. Vystřelila jsem. Zpětný náraz střely mě povalil na zem. Zvedla jsem se a s ohromených výrazem pohlédla směrem k muži. Hustá, až děsivě tmavá krev mu stékala po čele a pozvolna odkapávala na drahou podlahu, na které se začalo lesknou stále se zvětšující tratoliště krve. Výrazný, ostře měďnatý pach obestíral mou mysl jako opojná vlna. Místnost pohltilo ticho a já bojovala s pokušením utéct. Vyprostit se z nesnesitelného sevření strachu a nenávisti, které ke mně vysílali ostatní členové rodiny. Jejich bezmocné pohledy mě zevnitř rozervávaly a já chtěla křičet, rozbíjet, ničit, ale…ale zabíjet ne! Zvuk policejních sirén mnou projel jako
elektrický proud. Nechápala jsem, jak se to dozvěděli, a bylo mi to vcelku jedno. Popadla jsem klíče od auto a společně s Miladou doběhla k autu. Zamumlala jsem pár chlácholivým, lživých slov směrem k mému synovi, dceři a synovci. Šlápla jsem na pedál a snažila se uniknout zběsilých blikajícím světlům, která nás pronásledovala. Najednou do mě začaly bodat ostré hroty viny, ale já je od sebe dokázala odrazit a nepropadnout jejich volání. To mě děsilo. Tak moc jsem v sobě chtěla najít alespoň zlomek, titěrný náznak pocitu viny. Necítila jsem však nic. Při vzpomínce na hmatatelnou lhostejnost vůči situaci chudých v očích bohatých, mezi které patřili i ti lidé v domě, se ve mně namísto viny zažehla nežádoucí, ale nepopiratelná jiskřička jistého zadostiučinění, které mi prudce rozbušilo srdce. Z myšlenek mě vytrhl až Miladin hlas. Význam jejích slov ke mně však dolehl až příliš pozdě. „Strom!“ A pak? Nic. Jen ticho. …. Jako by mi řetězovou pilou oddělili srdce od těla. Nevím, jestli žiji, nebo mne pohltilo peklo. Vězení. Peklo. Jsou to vlastně synonyma, do obou patřím. V hlavě se mi motají tisíce tíživých myšlenek, jenž se staly pohonem pro rostoucí šílenství, kterému už dávno nemám sílu vzdorovat. Třeba dnes umřu. Možná je to však jen přehnaně pozitivní výhled. Už zase všude vidím krev, uši mi drásá vlastní křik, o kterém nevím, zda je skutečný, nebo jde o pouhou fikci. Znovu upadám do důvěrně známé zničující propasti plné nenávisti k sobě samé. Zabila jsem je. Všechny čtyři. Přitáhnu si kolena k hrudníku a snažím se splynout s bílou zdí, mou jedinou společnicí zde. Ničivý pocit viny se mi hromadí v kostech a já vím, že tu tíhu nevydrží. Prasknou. Představuji si, jak se mi z žil pozvolna vytrácí krev, a já umírám. Nestane se to, pořád mě hlídají, ale je to sladká a až nadpozemsky konejšivá představa.
Próza 1/2 Poklad zeleného hada II. Jeskyně Velkých kamenů
J
e tomu už rok, co se malá skupinka tří kamarádů vydala na své první dobrodružství. Po sychravém podzimu a dlouhé zimě v Arixově chatrči si užívají prvních teplých dnů přicházejícího jara. Až na Thorina, který netrpělivě vyhlížel z okna a nemohl se dočkat kdy zase vyrazí na další
dobrodružství. Arix seděl u stolu a zkoumal živou mapu země, kterou našli v jeskyni Zeleného hada, s vyznačením úkrytů klíčů potřebných k nalezení knihy všech knih, knihy všeho vědění a kouzel, knihy Magna-Ar. Ug-Ha si na zemi a hrál se svým Malým hadem, dešťovkou, kterou mu dal Thorin. „Tak co Arixi, už si něco vykoumal? Civíš do té mapy celou zimu!“, zeptal se od okna Thorin a přes Arixovo rameno se zadíval do mapy. „Noo, ne přesně. Jedna z legend o knize Magna-Ar vypráví o pěti kouzelných klíčích, sloužících k otevření brány pevnosti ve které je ukryta Magna-Ar a poklad nedozírné ceny.“ „Nedozírné !! Říkáš nedozírné? Jak velkej je ten poklad, mluv!“, zajiskřilo Thorinovi v očích. „To není důležité, jak je velký, důležitá je kniha. Bez klíčů se tam stejně nedostaneš.“, odvětil Arix. „Pssss“, sykl Ug-Ha, „nemluvit Malý had chtít spát.“ „No fajn“, otočil se Thorin na Ug-Hu, „dej Malýho hada ven, tam bude mít ticho a bude mu dobře.“ „Malý vous chytrá hlava.“, usmál se Ug-Ha a s dešťovkou v dlaních opatrně, tak aby ji náhodou nevzbudil, odešel ven. Thorin se otočil zpátky na Arixe: „Kde najdeme ty klíče?“ Arix se naklonil nad mapu a zamyšleně do ní hleděl, na malý kousek pergamenu si začal již po několikáté poznamenávat záhadné znaky a přepočítávat různá čísla, kterým Thorin nerozuměl. Po chvíli se na Thorina podíval: „Jestli jsou mé překlady správné první klíč se jmenuje PEDON a měl by být ukryt v jeskyni Velkých kamenů.“ „Mne zajímá hlavně ten poklad nedozírné ceny! Ten Pedon ti klidně nechám! Kde se nachází ta jeskyně?“, přerušil Thorin nedočkavě Arixe. „Není to tak daleko pět dní chůze Nyllonským lesem.“, odvětil Arix. „Co se mne týče mohu vyrazit hned“, vyhrkl Thorin, „Ug-Ho, začni se balit!!“, houkl směrem ke dveřím. V tom z venku zaslechli vyděšený Ug-Hův výkřik. Vyběhli před chatrč a spatřili Ug-Hu jak zoufale hrabe v zemi až mu od rukou odletovaly trsy trávy.
„Co tady vyvádíš?!“ zvolal Arix. Ug-Ha se na něj otočil: „Ug-ha dobře starat o Malý had. Ug-Ha dát Malý had spát na zem. Hlína hned sežrat Malý had. Malý had ne Velký had a Ug-ha neudělat bum na jeho hlava.“, překotně koktal a do očí se mu draly slzy. „Tak neřvi v Nyllonskym lese si chytneš jinýho.“, konejšil Ug-Hu Thorin. „Ug-Ha nejít do Nyllonský les. Tam žít zlá tma. Zlá tma žrát každá válečník.“, ustrašeně ze sebe vysoukal Ug-Ha. „Jaká zlá tma, o žádnym nebezpečí jsi nemluvil?“ otočil se Thorin na Arixe. „Kdyby jsi se nezajímal jen o poklad a nechal mne prve domluvit, řekl bych ti i o černé mlze.“ odvětil Arix. „Co je zač ta černá mlha?“ otázal se Thorin. „Zlá tma, sežrat každá válečník. Sežrat Ug-Ha, Arix i Malý vous.“, vyhrkl Ug-Ha. „Nemusíme se obávat mapa nám ukazuje kde přesně se černá mlha v Nyllonském lese nachází, obejdeme jí.“, odpověděl Arix. „Je tedy nejvyšší čas přichystat se na cestu.“ prohlásil s nadšením v hlase Thorin a hrnul se do chatrče. Druhý den brzy ráno vyrazili podle mapy na severozápad, k okraji Nyllonského lesa. Když se začalo stmívat na obzoru již byl vidět okraj Nyllonského lesa. Vybrali si vhodné místo pro přenocování. Arix pomocí kouzla zažehl oheň kolem, nějž rozprostřeli deky na které se pohodlně usadili. Když se navečeřeli Thorin prohodil: „Že je tu, ale hezky?“ „Ano je, ale musíme mít na paměti, že kromě černé mlhy se v Nyllonském lese skrývají i další mnohá jiná nebezpečí, měli bychom proto držet hlídky.“, odvětil Arix a navrhl, „Půjdu jako první, po mne ty Thorine a poslední Ug-Ha.“ Thorin s Ug-Hou souhlasně přikývli a po chvíli na dekách ulehli k spánku. 'Tak mi začala hlídka.', pomyslel si Arix, přetáhl si svoji deku přes ramena, utrhl si stéblo trávy a přiložil do ohně. Přitom myslel na to jak obejít černou mlhu. Během noci se všichni postupně vystřídali na hlídce, ale nic zvláštního se nestalo. Ráno ještě před úsvitem posbírali věci a vyrazili k okraji lesa. Okraj lesa se táhl od jedné strany ke druhé a konce vidět nebylo. „Jak velkej je ten les?“, otočil se Thorin na Arixe. „Cesta přes něj nám bude trvat dva dny, když půjdeme svižnou chůzí.“, odpověděl Arix, ale to již vstoupili do lesa. Zahltila je těžká lesní vůně jehličí, mechu a dřeva.
Přes listy stromů dolů na zem pronikalo jen pár slunečních paprsků v odstínu světlé zelené. Byla to nádhera. Všichni byli ohromeni, hra světla a stínů jim brala dech. Strom vedle stromu, na zemi kameny porostlé mechem, mezi tím se čas od času prohnal slabý vánek pryskyřicí nasyceného vzduchu. Všichni se uchváceně rozhlíželi kolem sebe. „Tak konec vejrání, poklad čeká a určitě je stejně krásný. Určitě i krásnější, třeba taková zlatá, té se nic nevyrovná.“, popoháněl Arixe a Ug-Hu trpaslík Thorin. Šli stále rovně, rychlejší chůzí a teprve po půl denním pochodu se rozhodli, že si trochu odpočinou. Seděli na zemi a užívali si teplého poledne. „Co černá mlha?“, zeptal se Thorin. „Nikde v mapě není vidět.“, odpověděl Arix a pozorně se díval do svitku s mapou, „Asi je přes den někde zalezlá.“ Ug-Ha už nějakou chvíli měl hlad a tak se rozhlížel po nejbližším okolí. Opodál spatřil keř na němž rostly maliny, vstal a vyrazil k malinovému keři. „Mmm, Ug-Ha moc rád sladká malina. Ug-Ha mňam, mňam malina.“, broukal si a natahoval se po první malině. Arix s Thorinem si dál zaujatě prohlíželi mapu, když v tom zaslechli Ug-Hův polekaný výkřik. Oba se rychle otočili a spatřili jak Ug-Ha stojí před černým oblakem a ten ho pomalu vtahuje za ruku do svých útrob. „Ug-Ha chtít jíst malina. Malina žrát Ug-Ha!“, řval na celé kolo Ug-Ha a zděšeně sledoval jak jeho ruka mizí v malinovém keři. Thorin na nic nečekal a popadl jednu ze svých sekyr a s bojovným výkřikem se rozeběhl Ug-Hovi na pomoc. Napřáhl se a vší silou sekl do mlhy. Sekera mlhou hladce projela a když se vynořila, držel Thorin v ruce pouze topůrko z jehož konce se kouřilo. „AAGHR!! Arixi udělej něco, ta neřádská mlha mi sežrala sekeru!“, křičel na mága a zatím co odhazoval vztekle topůrko pomyslel si: Ještě, že mám sebou vždy dvě sekery. Ug-Hova paže už byla v mlze až po rameno a troll začal panikařit, prudce se sebou trhal a snažil se vyprostit. Ale nedařilo se. „Malina Ug-Ha fuj. Pusť fuj Ug-Ha. Arix vyčarovat zlá kočička. Moc zlá kočička.“, řičel troll. Arix proti mlze napřáhl svou hůl a vyslovil zaklínadlo: „Kulos plamenos!“ Z konce hole vystřelila velká hořící koule a letěla přímo k černé mlze. Mlha se nepatrně rozestoupila, koule vletěla dovnitř a zmizela v mlze, na chvíli mlha zoranžověla, ale
jinak se nic nestalo. Thorin už, už chtěl něco říct, když v tom kolem jejich hlav proletěli rozmazané, téměř nepostřehnutelné šmouhy a vlétly do černé mlhy. Ta pustila Ug-Hovu ruku a on si dřepl na zadek. Když vzhlédl viděl jak malinový keř mizí v lese. „Zlá malina pustit ruka Ug-Ha. Ug-Ha moc fuj. Ug-Ha neplavat ve voda, Ug-Ha být celý fuj“, blekotal šťastně Ug-Ha a prohlížel si ruku. V místě kde ještě před chvílí byla černá mlha zůstaly na zemi ležet pouze šípy se stříbrnými hroty a křidélky z rudých per. Všichni tři se obrátili k místu odkud šípy vylétly. Stála tam mladá štíhlá žena, na sobě měla tmavě hnědé kožené kalhoty, vysoké kožené černé boty, bílou halenu a na ní tmavě zelenou vestu prošívanou zlatou nití. V ruce držela luk, přes záda měla přehozený toulec a u pasu se jí na opasku houpala dýka v elegantním černém pouzdře. Havraní vlasy měla sepnuté do dlouhého ohonu, který ji sahal až k pasu a její smaragdové oči si je pozorně prohlížely. „Kdo jsi?“, zeptal se jí Arix. „Jmenuji se Raxana.“, odpověděla a prošla kolem něj. Vlasy se jí při chůzi houpaly ze strany na stranu. „Jsem hraničářka, pocházím z východu z vesnice Rivetta“, říkala zatímco sbírala své šípy ze země, „co tady děláte? Cožpak nevíte, že tato část lesa je velmi nebezpečná? Kam máte namířeno?“ „Jdeme do jeskyně Velkých kamenů, hledáme klíč jménem Pedon.“, odpověděl Arix a chtěl ještě něco dodat. Ale Thorin ho předběhl: „Poslyš, jak to že ta černá mlha mi sežrala sekeru, ale tvoje šípy ne? A jak je možný, že jsi ji těma šípama zahnala. A jak to, že Ug-Ha pořád řval něco o malinách? “, vyhrkl. Hraničářka se na něj otočila: „Mé šípy jsou očarované kouzlem působícím na černou mlhu, proto se s nimi nic nestalo a díky tomu jsem ji zahnala. Copak vy neznáte černou mlhu?“, podivila se Raxana a pokračovala, „Černá mlha na sebe dokáže vzít podobu čehokoli. Umí se dostat do mysli všech bytostí, které mají menší inteligenci než ona, vyčíst jejich představy a touhy do kterých se potom zhmotní a tím je nalákat. Potom je pohltí.“ „Aha“, rozesmál se Thorin, „proto Ug-Ha viděl malinový keř a my jen mlhu!“ „Ano.“, přitakala Raxana. „Ug-Ha hlad a chtít mňam malina. Malina chtít sežrat Ug-Ha.“, bránil se Ug-Ha.
„Váš přítel není zrovna bystrý.“, polohlasně prohodila Raxana, pak se obrátila na Arixe a nahlas řekla: „Inu, jestli putujete do jeskyně Velkých kamenů, mohu vás za malý obnos bezpečně doprovodit k okraji Nyllonského lesa.“ „Budeme ti vděční. Já jsem Arix a tohle jsou mí přátelé, Thorin a Ug-Ha.“, představil všechny Arix. Když si vzájemně potřásli rukama pokračovaly dál, Raxana šla v předu a opravdu, do konce dne nepotkali již žádné nebezpečí. Večer se utábořili. Když se navečeřeli Thorin s Ug-Hou se uložili ke spánku a Arix s Raxanou zůstali na hlídce. Raxana seděla na kládě u ohně a prohrabovala ho dlouhou větví. Arix stál nedaleko opřený o strom, ruce zkřížené na prsou. Zdálo se, že přemýšlí. „Děkuji ti.“, promluvil znenadání, „zachránila jsi nám přítele. Vlastně jsi nás zachránila všechny.“ Raxana se na něj obrátila: „Nemáte zač.“ Zbytek noci byl klidný a brzy ráno byli již opět na cestě. Všichni se přizpůsobili Raxanině rychlé chůzi a postupovaly rychle k cíli. Večer se již dostali na kraj Nyllonského lesa. „Tak jsme tu. Okraj Nyllonského lesa, přesně jak jsme slíbila. Zde se naše cesty musí rozdělit, dojděte dobře.“, prohodila směrem k nim Raxana zatímco si přepočítávala svoji odměnu. Když se otočila k odchodu Arix se náhle zeptal: „Počkej, nechceš se k nám přidat?“ Raxana se překvapeně otočila. Ta nabídka ji zaskočila. „Jo, tvoje schopnosti by se nám šikly.“, přitakal Thorin. Raxana nevěděla co na to má říct. 'No, ten Arix není tak špatný.', prolétlo ji hlavou. Nahlas ale odpověděla: „No, proč ne.“ Slovo tedy dalo slovo a vyrazili. Trvalo jim ještě jeden den než se dostali k místu, kde se nacházela jeskyně Velkých kamenů. „A kde je ta jeskyně?“, zeptal se Thorin a rozhlížel se kolem sebe. Nikde nebylo nic vidět, jenom vysokou hladkou skálu. Hladká stěna se ztrácela v nebi a zdálo se, že nemá konce. „Měla by tu být, hned tady.“, řekl Arix a ukázal na vyznačené místo na mapě. Thorin k němu došel a zahleděl se do mapy. „A není ta jeskyně támhle?“, řekla Raxana a ukazovala někam nahoru. Podívali se tam. Byl tam vidět nepatrný výběžek. „Ano, dobrá práce Raxano“, pochválil ji Arix, „zkusím kouzlo levitace.“
Všichni ho sledovali až na Ug-Hu, který se stále díval nahoru a hledal tu jeskyni. Náhle ho obalila velká namodralá bublina a Ug-Ha se začal pomalu vznášet. Ovšem to nečekal a začal s sebou ve vzduchu házet. Mával rukama a nohama až z bubliny vypadl a spadl zpátky na zem. Dopadl na hlavu. Když se oklepal, nadšeně vyhrkl: „Ug-Ha pták. Ug-Ha vznášet jako pták. Arix udělat z Ug-Ha pták.“ „Arixi tvoje kouzlo levitace není dost silné. Všechny nás nahoru nedostaneš.“, zhodnotil pokus Thorin. „Hmmm. A co tohle,“ promluvila Raxana a vystřelila na stěnu šíp se zeleným peřím, na kterém bylo připevněné slabé lanko. Šíp se zabodl těsně pod výběžek. „Můžeme tam vyšplhat po laně.“, dodala a z brašny, kterou měla přes rameno vytáhla smotané silné lano. Na konec lanka přivázala konec silného lana a na jeho druhý konec obvázala Ug-Hovi kolem pasu. „Jdeš první.“, prohlásila a všichni zabrali. Chvíli jim to trvalo, ale nakonec Ug-Hu nahoru vytáhli. Potom Ug-Ha za lano postupně vytáhl nahoru ostatní. Když byli všichni nahoře, vzala si Raxana šíp zpět a obrátili se ke vchodu do jeskyně. Dveře nevypadaly jako obyčejné dveře, ale byl to velký plochý kámen, který zatarasoval vstup. Ug-Ha do kamene udeřil svým kyjem a ten se rozsypal na malé kousíčky. Opatrně vešli. Šli chodbou dlouhou asi deset sáhů. Nic se nedělo což jim bylo podezřelé. Na konci chodby spatřili vstup do kruhové místnosti. Na zemi rostla tráva a uprostřed se tyčil mohutný kamenný, neotesaný sloup. „Počkejte.“, zarazila je Raxana zvednutím ruky, založila šíp do tětivy a vystřelila směrem do místnosti. Nic se nestalo, jediný zvuk, který mohly zaznamenat byl zvuk šípu odrážejícího se od kamenného sloupu. Šli tedy dál. Nakračovali však opatrně a co nejtišeji. Zastavili se nedaleko středu kruhové místnosti. Kolem dokola byly velké kameny. „Páni, tak tohle je jeskyně velkých kamenů.“, prohlásil Thorin, „Teď už jen najít poklad.“ Ug-Ha vykročil vpřed a než ho stihl Arix zastavit, zakopl o nastražený provázek, umístěný v trávě těsně nad zemí. Doprostřed místnosti se skutálely tři menší kameny. „No, ještě, že to nebylo nic většího.“, okomentoval to Thorin. Náhle se však ty tři kameny zvedly ze země na něčem co vypadalo jako nohy. Teď vypadaly jako tělo bez hlavy a rukou na nohách. Potom z jejich těla vyrostly ruce a hlava. Místo očí
měly dva prázdné otvory, ve kterých hořely malé plamínky. Toto vše se odehrálo velmi rychle. „Jeskynní zlobři!“, vykřikl Arix a postavil se před Raxanu. Byla trochu zaskočená, ale zároveň ji ochranná reakce Arixe potěšila. Připravila si šíp. Thorin tasil svoji druhou sekyru a Ug-Ha si připravil svůj kyj. Raxana vystřelila. Trefila prostředního zlobra do břicha. Ten zařval, plamínky se rozhořely a na těle mu vystouply malé kamenité trny. Arix proti nim vyslal ohnivou kouli, ale ta je jen trochu sežehla. Raxana vypustila další šíp. Ten se zabodl těsně před zlobra zrovna ve chvíli, kdy tam Thorin vběhl a rozmáchl se svou sekyrou. Ta se od těla kamenného zlobra jen odrazila a maličko ho škrábla. Zlobři se na Thorina vrhly. Trpaslík se oháněl sekyrou a křičel na ostatní ať mu pomůžou. Ug-Ha se rozeběhl vpřed a mlátil kolem sebe kyjem a na nic se neohlížel. Několikrát dokonce zasáhl sloup až se celá jeskyně otřásala, ale sloup vydržel. Raxana střílela jeden šíp za druhým a Arix sesílal různá válečná kouzla. UgHa bouchl jednoho ze zlobrů ze shora po hlavě, ten bolestně zakvičel a rozpadl se na malé kamínky. Ug-Hovi se rozzářili oči, „Ug-Ha moc silný, Ug-Ha udělat bum na hlava chodicí kámen.“, a vší silou udeřil druhého zlobra. Ten se také rozpadl. Nakonec Ug-Ha praštil i posledního kamenného zlobra. Ten se však nerozpadl jako jeho druhové, ale rozzářil se a smrštil do malé kuličky, která najednou vybouchla. Všechny to povalilo na zem. Když se dostali opět na nohy vznášela se uprostřed místnosti malá kamenná koule porostlá mechem skrz který prosvítalo zlatavé světlo. 'Klíč.', blesklo Arixovi hlavou. Natáhl ruku a pevně uchopil vznášející se kouli. „A poklad?“, ozval se Thorin, „Kde je poklad nedozírné ceny?“ Arix odloupl z koule mech, který se pod paprsky zlatavého světla pokryl zlatem, „Tady máš svůj poklad.“, podával Thorinovi zlatý mech. A tak získali jeden z klíčů k úkrytu knihy všech knih, knihy všeho vědění a kouzel, knihy Magna-Ar ... nevydrží. Prasknou. Představuji si, jak se mi z žil pozvolna vytrácí krev, a já umírám. Nestane se to, pořád mě hlídají, ale je to sladká a až nadpozemsky konejšivá představa
Próza 1/3 Válečná korespondence
2.června Má nejdražší Moniko! Je neděle, klid po obědě, a tak ti píšu z téhle vyprahlé země. Jsem tu teprve jeden týden a už mi scházíš, jako bychom se neviděli rok. Jsem ale rád, že tu nemusíš být ty, nebo kdokoliv z mých známých. Včera, cestou z letiště na základnu jsme projížděli několika vesnicemi. Tolik bídy a lidského neštěstí jsem ještě neviděl. Nechápu, jak tady ti lidé z toho, co tu mají, dokáží žít celý život, aniž by třeba opustili svou rodnou vesnici. Doufám, že zde děláme dobrou věc. Víš, vždycky jsem chtěl být voják. Ne proto, že jsem chtěl válku. Ne, že jsem chtěl střílet. Ne, že jsem chtěl zabíjet, ale proto, abych lidi chránil a pomáhal jim. Abych jim zajišťoval klid, mír a pohodlí. A tak jsem zde. Plný ideálů a naděje, že těmto lidem pomůžeme k lepšímu životu ... doufám ... Sedím tu na naší ubikaci a nic, kromě neprůstřelných vest a ostré munice v zásobnících mi nepřipomíná, že jsem vlastně ve válce. Je tu klid a sem tam se najde i nějaký ten stín, kam si člověk může sednout a vypnout, zavzpomínat na domov a své blízké. No nic. Musím končit. Velitel svolává poradu, asi se něco děje. Miluju tě. --------------------------------------------------------------------------8.června Ahoj lásko, píšu ti v sobotu večer. Tak si představ! Měli jsme první patrolu po provincii. Řeknu ti, tenhle kout světa je tak drsný a nehostinný, až je krásný. Určitě by se ti tu (za jiných okolností) líbilo. A jak se vlastně máš tam doma? Co nového? A jak se má Pan Hafan? - Podrbej ho místo mě za ušima. Říkali nám před odjezdem, ať si dáváme fakticky majzla, že prej jsou Tálibánové v téhle oblasti poslední dobou dost aktivní...Pche, za celý den jsme nenarazili ani na jednoho ozbrojenýho Afghánce, když nepočítám ANA a ANP. A ti lidé ve vesnicích...jsou k nám strašně milí a přívětiví. Prý „Češi – nice. Američané – bad“. Je to trochu úsměvné a smutné zároveň. Všude nás hostili a nosili nám dary a jídlo, ale my jsme to nepřijímali. Vždyť ti lidé nemají pomalu co do pusy a ještě tu hrstku jídla jim sníme my. Ani omylem. A navíc nevíme, jestli to jídlo není otrávené. Ale jeden z místních vychrtlíků mi dokonce daroval pakul.Je to tradiční pletená čepice. Každá z nich je ručně upletený originál. Všichni mi říkají, že už jen pár dní tady člověka změní. Já teda zatím nic necítím. Akorát smutek. Hrozně mi chybíš a chtěl bych být s tebou doma. Ale myslím, že ten
půlrok nějak zvládnu. Není to tak strašný, jak jsem čekal. Líbám tě. PS.: Nechám si narůst plnovous :D --------------------------------------------------------------------------16.června Čauky, miláčku, tak mám zase konečně chvilku ti v neděli po obědě napsat. Koukám na ty fotky, cos mi poslala. Pan Hafan zase přibral?! Říkal jsem ti, ať mu nedáváš tolik pamlsků...Jen počkej až zas budu doma. To se má na co těšit! Jsem rád, že už je tvoje maminka zase zdravá a moc ji pozdravuju. Já jsem zatím taky celej. Teda až na ty hnusný komáry. V noci jsou jich tu mraky. Mám pocit, že mě brzo úplně vysajou, nebo se udrbu k smrti. Situace tady je pořád stejná. Vedro, klid a rutina. Ještě jsme si naštěstí ani nevystřelili. Zdá se, že nepřítel se nám vyhýbá jako čert kříži. Každopádně je to moc dobře. Včera byl k večeři guláš. Konečně pravá „česká“ kuchyně. Bohužel v podání Afghánského kuchaře. Nevěřila bys, z čeho byl - z velblouda! No, myslím, že místní lidé jsou opravdu rádi, že tu jsme. Pomáháme jim, jak jen můžeme. Kopeme studny, ale bojím se, že to stejně nestačí. Kdybys viděla ty děti. Hubené, nemocné a spousta z nich, ještě ani ne desetiletých pracuje na makových polích. Kurva opium. No nic, musím se jít podívat na motor našeho vozidla. Kluci říkali, že nějak zlobí. S láskou, Já :-) ------------------------------------------------------------------------
23.června Zdravím tě, srdíčko, hlásím ti, že v sobotu jsme měli první kontakt s nepřítelem. Jeli jsme v koloně průsmykem. První vozidlo zpozorovalo nějaké IED. Vystoupili jsme a zabezpečili perimetr. A v tom na nás začali pálit ze všech stran! Bylo to strašné a zároveň vzrušující. Kulka z kulometu proletěla těsně okolo mne a trefila kámen za mnou. Úplně ho rozsekala...Když si pomyslím, že jsem to mohl být já...Uf... Díky bohu jsme je po deseti minutách, snad nejdelších z celého mého života, zahnali na útěk. Nikdo z nás nebyl zabit, jen jeden kluk z třetího družstva dostal kulku do ramene. Ale dostane se z toho. Hrozně rád bych byl teď s tebou a všechno ti pověděl. Je to ohromný stres pro nás všechny. Ale zkoušku ohněm jsme přežili. Přeci jen jsem se tady nakonec změnil. Velitel říká, že máme štěstí, protože to byla jedna z
nejlepších skupin Tálibánu tady v oblasti. Už si s tím zkusím nelámat hlavu. Lásko, k tomu rozbitému okapu, zeptej se Adama. Třeba se na to konečně podívá. Vím, že jsme byli domluvení až na příští měsíc. Víš ty co? Až se vrátím, zajedeme si spolu někam, na týden, dva. A budeme tam jenom my sami. Už se těším. Miluju tě. -----------------------------------------------------------------------
5.července Tak já budu táta! WOW, pro Krista! Já budu táta! Miláčku, já tě tak miluju! Už abych byl s tebou. No neboj, samozřejmě, že se budu teď maximálně opatrovat. Umím se o sebe postarat a ubránit se. Jsem přeci výsadkář, ne? Pravda, poslední dobou už to tady začíná být vážně ostré. Čím dál tím víc střetů. Až se divím, že nemáme žádné vážnější zranění. Asi máme holt kliku. Ti vychcaní šmejdi nám dokonce začali v noci ostřelovat základnu raketama. Neboj, žádný valný účinek to nemá. Někdy trefí jen obranné valy a někdy na nás ani nedostřelí. Ale občas, sem tam, nějaká ta raketa spadne i do základny. Američané mají pár raněných střepinami. Nic vážného. Akorát už začínám být unavený. Tak nějak celkově. To slunce praží a neustálý poplachy mně nenechají vyspat. A s tou rozbitou pračkou se netrap, až nám na účt přijde výplata, zavolej mýmu bráchovi a jeďte koupit novou. Rád tě tam hodí. A když ne, řekni mu, že mu jinak nepovím, kam na chatě schovávám pivka . :-) Lásko, zítra jdeme do velký akce. Budeme doprovázet kolonu americkej náklaďáků se zásobama na jednu předsunutou základnu v horách. Zcela určitě na ni Tálibán zaútočí a naše práce je, zajistit, aby náklaďáky dojely celý na místo určení. Ježiši, chtěl bych být s tebou tak nesmírně, že jsem si dokonce v noci hrál s myšlenkou na útěk. Ale je to kravina, odtud neuteču a ani čest mi to nedovoluje. Tvá láska mně provází všude a vždy v mém srci. Neustále na tebe myslím, takovým způsobem, že až zapomenu, co mám vlastně dělat. Musím se hlídat. Za dva dny, až s vrátím zpět ti pošlu zprávu, že jsem v pořádku. A až se vrátím, udělám ti v dílně postýlku. Miluju VÁS! ----------------------------------------------------------------------
9. Března Vážená paní Moniko, S nejhulbší lítostí Vám oznamujeme, že Váš muž, rotmistr …. (020569), padl v boji dne 6. Března...
Próza 1/4 Sníh ,,Ách jo!“ proč zrovna já se musím stěhovat. ,,Mami, kdy už tam konečně budeme?“ zeptám se. ,,Nevím.“ Prudce zabočíme, až se přimáčknu k oknu. ,, Co je? Co se děje?“panikaří bracha, kterého to probudilo z tvrdého spánku. „Nic.“ uklidňuje ho máma. S nezájmem se dívám se okna ven . Jedeme kolem lesa a vidím i bílé vrcholky hor , když najednou uvidím bílého vlka stát na okraji lesa. Jeho srst byla bílá jak čerstvě napadaný sníh a jeho nádherné černé oči, které nás pozorovaly, se určitě nedaly přehlédnout. Míjíme ho. Podívám se na mamku a brášku, jestli ho taky viděli. Jenomže oni si ho nevšimli. Zeptám se tetičky Agáty, jestli tu žijí vlci, bílí vlci.Až za ní dorazíme. To právě kvůli ní podnikáme tuhle děsivě dlouhou cestu. Máma říká, že začíná být stará a že tam bude potřebovat nějakou společnost. Tak za ní jedeme na vánoční prázdniny. S tátou se málo vídáme, on je totiž často na pracovních cestách. Konečně se před námi objeví malé obydlí. Zastavíme na příjezdové cestě. Vystupujeme a máma otevře kufr auta, abychom si vzali svá zavazadla. Vydáme se ke dveřím té malé budovy. Zaklepu. Ticho. Tentokrát to zkusí můj devítiletý bráška Edward : „Teto!Jsme venku!“ „Anó, anó! Slyším už jdu!“ ozývá se z domu. Pomalu se otevřou dveře a v nich stará paní, teta Agáta. „Jé, vy už tu jste. Ahoj děti. Ahoj Leni.“ Všichni jednohlasně zdravíme, dost nahlas, aby to slyšela „Dobrý večer teto Agáto.“ Každého z nás zavede do jeho pokoje. Já mám pokoj s výhledem na les. Je tam stůl, postel a skříň. Převléknu se. A jelikož cítím hroznou únavu, jdu si hned lehnout. Když tak ležím najednou slyším vytí. Takže tu žijí vlci, pomyslím si.
Próza 1/5 Červená růže Pomalými kroky jsem tápala po staré dřevěné podlaze a rozhlížela se kolem. Tma, jen tma která vycházela ze čtyř vysokých, chladných stěn. Slyšela jsem hlasy, které mě varovaly před nebezpečím, …...ale má zvědavost a touha byla silnější. Vytvářela
pouto, které nebylo v lidských silách možné rozdělit. Jako by mi mozek vůbec nereagoval, mé tělo dělalo, že ho vůbec nepotřebuje..... Dobře vědělo, co hledá.Začala jsem zrychlovat a zrychlovat po pomalých krůčkách, které mě měly dovést k mému cíli. ,,Je to ono! Přesně takhle se to psalo v té knížce,” pomyslela jsem si. Najednou se mě zmocnil hrozný strach, strach, který ve mě vyvolával neuvěřitelný chaos. Stála jsem před několika metrovými dveřmi, které zdobily nádherné malby a ručně vyřezané růže. Zmrzla jsem jako socha a bombardovaly mě mé vlastní myšlenky. ,,Mám tam jít nebo ne?!” cítila jsem, jak mi za chvíli vybuchne mozek. Nevydržela jsem to,.....zavřela jsem oči, zatla zuby a prudkou silou vrazila do dveří. Neuvěřitelné, krásné, magické!…..Mé oči žasly nad věcí, kterou by ani bujná fantazie malého dítěte nevyplodila. Ta věc! Ta věc mě přivádí k totálnímu šílenství, ale…..je tak krásná. Krvavá červená barva, která vycházela z jejích okvětních lístků, byla silná, křiklavá a tak oslňující, že jsem málem oslepla. Vycházela z ní silná moc, která dávala najevo nenávist, nebezpečí. Ale vyvolávala i mocnou lásku k ní.Byla ohromná. Vůní, kterou okolo sebe šířila, dokázala přitáhnout kohokoli v této dimenzi.Ta vůně nebyla normální….nebyla odtud.Kořeny květiny jistě nepocházely z této planety! ,,Dotkni se, dotkni se” šepotal mi neznámý hlásek. Zblízka jsem si růži prohlížela, ale nevěděla jsem, kde vzít odvahu se jí dotknout. Pomalu jsem vdechovala její vůni a kochala se její krásou, která se mi zdála větší a větší. Nemůžu dál v sobě držet touhu se jí dotknout! Opatrně jsem natáhla ruku, která se mi klepala jak o život. Můj ukazováček byl první z prstů, který sebral odvahu. Sjela jsem po stonku růže, který byl jedovatě zelený, ale dál mě nepustil trn, ještě ostřejší než jehla. Nos jsem si přitiskla k hustým okvětním lístkům a hluboce jsem se nadechla. Cítila jsem se provinile, protože jsem růži oddělila od jejího zdroje energie. Tu jí nemůžu dát. Z konce stonku odkapávaly poslední kapky vody, které magická květina nestihla přijmout. Cítím neuvěřitelnou bolest!! Jakoby mi ostré trny růže někdo vbodával do srdce. Rve mi ho a čeká, až mi vykrvácí do poslední kapky. AAAAH!! vykřikla jsem, kvůli krvi, kterou jsem viděla na své ruce. Neměla jsem sílu udržet své nohy rovně. I nohy to poznaly a celou mě svrhly na zem. Cítila jsem, jak mé tělo bere sílu z každé své části jenom proto, aby zachránilo mé zakrvácené a zničené srdce. Bylo to nemožné, věděla jsem to. Musím zaplatit za to, co jsem udělala. Ležela jsem na zemi s
obrovskou ránou v srdci a čekala, až můj čas vyprší. ,,CHCI ZEMŘÍT!” vykřikla jsem, nemohla jsem dál ztrpět bolest, která mě nelítostně drancovala. Na tváři se mi začaly kutálet slzy, které v sobě neměly dost síly, aby mě zachránily. V mém těle už nic nefungovalo. Zavřela jsem oči…..poslední slza vytekla….Tak stejně, jako poslední kapka života z mého srdce.
Próza 1/6 V obležení Oheň dohoříval. Edgard sklonil hlavu. Už si neříkal lord Edgard, pán severních plání. Jeho muži se už dávno vzdali, rozutekli nebo přeběhli k nepříteli, a teď obléhali hrad, který předtím sami bránili. Edgard nyní seděl samotný ve velké síni na svém stolci. Jediná živá duše v celém hradě. I když navenek moc živě nevypadal. Všechno světlo v temném sále vzecházelo z již pohasínajícího krbu. Svícny zavěšené na řetězech ze stropu, které vždy osvětlovaly celou místnost, teď byly jen pro okrasu. Lord vnímal jejich dlouhé pokřivené stíny na kamenných zdech. Dříve krásná naleštěná brnění, jež hrdě stála ve skleněných vitrínách, se nyní válela po zemi. Nádherné dřevěné stoly a židle už byly rozštípané, aby vůbec bylo čím topit. Edgard si přisunul stolec blíž ke krbu. Sehnul se pro válející se nohu židle a hodil ji do ohně. Pomyslel na to, jaký má hlad a jak nezvykle se mu točí hlava. Už tři dny nebylo ve spižírně ani zrnko mouky. Bývalý lord si vzpomněl na velkolepé hostiny, které kdysi nebyly v jeho síních ničím neobvyklým. Při té vzpomínce si nemohl pomoct. Promnul si unavené čelo a uronil slzu. Pak si ale jen utáhl opasek a zíral dál do krbu. Byl slabý, starý a… dlouho si to nechtěl připustit, ale teď se cítil i zlomený. „Je tu nějak chladno, nezdá se vám, můj pane?“ Ten hlas si nemohl Edgard splést s žádným jiným. Slyší ho ale doopravdy nebo se mu to jen zdá? „Luwine?“ řekl a zvedl hlavu. Skutečně tam stál jeho osobní strážce? Nebo se už zbláznil? Ale ne, vypadal příliš skutečně, než aby to byl přelud. Luwin pokračoval: „Snad jste si nemyslel, že bych vás zradil?“ „Víš, příteli…“ v Edgardově hlase byl postřehnutelný omluvný tón. „V pořádku, můj lorde. V naší situaci je to pochopitelné.“ „Už nejsem lord, Luwine. Všichni mí poddaní jsou pryč. Všechna má léna jsou v rukou nepřítele a můj hrad… můj hrad…“ Luwin se na něj usmál. „Váš hrad vám zůstane. Byl jsem v nepřátelském táboře za jedním z mužů, který je vám stále věrný.
Zařídil jsem, aby odjel se zprávou za králem. Do dvou dnů jsou jeho armády tady. Jediné, co musíme udělat je postarat se o to, aby nepřátelé do té doby nezaútočili na hrad.“ Najednou oba dva zaslechli troubení rohu. Sice slabě, ale i tak si zvuk prorazil cestu tlustými stěnami pevnosti. „Jsi hodný, příteli.“ řekl Edgard potichu. „Ale nemá to cenu, už jsou před hradbami a já nemám žádné prostředky a ani postavení na to, abych mohl vyjednávat.“ „Ale máte.“ nesouhlasil Luwin. „Jenom musíte vědět, jak je použít. Pojďte se mnou na cimbuří a přijmeme ty vyjednavače, kteří se očividně dožadují vaší přítomnosti.“ Edgardovi se zprvu nechtělo, ale odhodlání jeho společníka brzy přemohlo strach, a tak s Luwinem vyrazil chodbami, temnými jako duše jeho nepřítele, přímo k vnějším hradbám. Poprvé od chvíle, co byl v obležení, se Edgard nadechl čerstvého vzduchu. Pečlivě si prohlédl krajinu před sebou. Lesy, co míval po své levici, když stál na hradbách, byly fuč. Nepřátelé je pokáceli a jejich dřevo použili na stavbu táborů. Celá dlouhá pláň před hradem byla pokryta ušlapaným sněhem a těsně z dostřelu samostřílu (ačkoli už byla tato vzdálenost zcela zbytečná) stála celá desetitisícová armáda. Jen před branou stáli dva vyjednavači. Edgard se obrátil na svého strážce: „Co jim mám říct?“ „Čekejte. Ať promluví první oni.“ Zněla jeho odpověď. Muži před branou ještě po dobu několika úderů srdce čekali, a pak první z nich začal: „Ve jménu krále Argoma, třetího svého jména, dobyvatele jihu a brzkého uchvatitele severu, vám nabízím milost za vaší bezpodmínečnou kapitulaci!“ Hm, jak jinak… pomyslel si Edgard. I když na samozvance jako je on, se jedná o poměrně šlechetnou nabídku. „A co teď, Luwine?“ řekl Edgard nahlas, stále hledíc dolů k bráně. „Luwine?“ zeptal se znovu, když se mu nedostávalo odpovědi a otočil k němu hlavu. Jeho přítel na něj stále upíral zrak, ale jako by mu mizel před očima. Stále průhlednější a nejasnější obrys, který jako by postupně odvával vítr. Nakonec se jen naposledy zatřpytily jeho modré oči a byl pryč. Ne! Takže to byl jen přelud! Proběhlo Edgardovi hlavou. Žádný poslední věrný muž, žádná králova armáda. Jsem sám… sám proti desetitisícům. Teď už ztratil všechnu naději, nemyslel na nic jiného, než vzdát se tomu odpornému Argomovi, ať už to znamená cokoliv. Polohlasem zvolal: „Vyřiďte tedy, poslové svém„ zarazil se uprostřed věty. Nevěřícně koukal na pláň před ním. Byla prázdná. Každý strom tam, kde měl být. Žádné stopy ve sněhu, žádné tábory, žádná armáda, snad jen možná zahlédl kdesi daleko poslední mizející přilbice. Byl jediný člověk v celém
panství. Udiveně se vrátil do síně, usednul na svůj stolec a znovu se zadíval do pohasínajícího ohně.
Próza 1/7 Letadlo Budu psát o jedné ze svých největších nočních můr, ale radši s „happy endem“. Letíme letadlem, celá naše rodina. Ano, opravdu, právě toto je má nejhorší noční můra. Letíme z Anglie do Čech. Letadlo normálně vzlétne, ale hned nad ocánem se začne hrozně třást. Držíme se s mámou, tátou a sourozenci pevně za ruce a šíleně se bojíme. Tohle totiž nejsou jen obyčejné turbolence… Po chvíli přejdeme ve střemhlavý let. Všichni si myslíme, že nepřežijeme. Potom ale piloti tuto nepříjemnou pozici vyrovnají. Letadlo se zase celé třese, ale všichni si myslíme, že už to nejhorší máme za sebou. Mýlili jsme se… Zdá se nám to jako věčnost, ten vrklavý let. Ovšem neuběhlo ani pět minut, a strach se vrací… Piloti, naši hrdinové v kokpitu, se snaží. Teď ale přijde snad to nejhorší z celého letu-utrhne se horní salónek a vcucne s sebou několik lidí, asi polovinu cestujících v letadle. Nás ale ne. Naštěstí. Jsme nad pevninou. No počkat, nevím vlastně, jestli „naštěstí“. Pravda, místo „naštěstí“ dáme „při vší smůle“. Takže: Při vší smůle jsme ale nad pevninou. My totiž padáme. Zase střemhlavý let, ale tenhle je rozdílný v tom, že ho piloti nevyrovnají. Jsme si téměř jisti, že zemřeme. Narazíme na zem. Asi omdlím. Nevím. Už si na to nepamatuji. Probralo mě až hlasité kvílení hasičských vozů. Vzbudím se-a spadne mi kámen ze srdce. Celá naše rodina, sice trochu poraněná, ale sedí vedle mě živá a kouká na tu pohromu, kterou jsme jako jedniní přežili. Všude kolem se válí mrtvá těla, je to strašný pohled. Víme, že máme obrovské štěstí, jsme za to hrozně vděční. Výpary z leteckého paliva nás ovšem opět uspí. Probudíme se až v nemocnici..Nevíme, jestli to byl jen sen, či se to oporavdu stalo.. Rozpomeneme se až tehdy, když uvidíme naše jizvy. V téhle části se vždy probudím, takže nevím, jak to pokračuje, ale doufám, že se má rodina uzdraví a žijeme spokojeně dál..
Próza 1/8 Česká Francie
Začali velké prázdniny. A všechna hřiště jsou prázdná. Skoro všichni odjíždějí na různé dovolené. Jedenáctiletá Pája a malá Deniska se připravují na odjezd do Francie. Pájo a můžu si zabalit do batůžku i Astu?ptá se Deniska. Ne Deni, Astu pohlídá babička Anna. Asta je totiž Francouský buldog. Deni jen si to představ za 10 hodin se budem koupat, vyvalovat na sluníčku a uvidíme Eiffelovu věž. A to celých 7 dní. Dodala Deniska. Ale stejně bych raději letěla do Řecka. V Řecku by byla větší sranda. A navíc tam svítí taky sluníčko je tam i moře a místo té věže je tam spoustu jiných věcí. Deni říká se jim památky. Až uvidíš Francii změníš názor. Povídá Pája. Ty si tam už byla? Ne, ale cítím, že to bude ta nejlepší dovolená. No ani Itálie není špatná. Moje kolegině říká, že tam dělají moc dobré pizzy. Aby ne když je to jejich hlavní specialita. Co teprve Mexiko. Hmmm úžasná sombrera ach. Povzdychl si tatínek. A tak si tam dlouho povídali o různých státech a městech až do dvanácti dopoledne. Najednou maminka vykřikne: Jejda to je už tolik hodin? Vždyť tam jen tak tak dojedeme. A začalo to lítat. Máme všechno? Boty máme, plavky taky máme, spodní prádlo, klobouky, kraťasy máme. Uf všechno máme. Oddychla si Pája. Stihneme to? Mami, stihneme to? A kdyby, jsme to nestihli, poletíme do Řecka? Mami, tati. Ale nikdo Denisce v tom zmatku nestačil odpovědět. Mami a co Asta? Bože málem bych zapomněla, tatínek ji odvede k babičce Anně. Tak Asto já bych si tě klidně vzala do baťohu ale znáš rodiče a navíc bys v tom baťohu stejně nevydržela. Já vím, že je to tvůj stát ale bohužel ahoj. Asto ke mně zvolal táta. Deni pomoc mi to se mám tahat i s tvým baťohem? Deniska přicupitala ke své starší sestře a vzala si svůj batoh. Maminka se zatím oblékala. Děti slezli dolů po schodech a už byli u auta. Maminka s těžkými kufry slezla dolů a otevřela auto. A kde je táta? Zeptala se Deniska. Vyzvednem ho u babičky Anny. Řekla maminka. Deni já se tak těším. Těšila se Pája. Hmmmmm ale Řecko by bylo lepší. Posmutněla Deniska. No jo pořád. Holky nasedat. Zavelela maminka. A už jeli. U babičky Anny je veliká zahrada, na které je veliký bazén, uprostřed zahrady má babička Anna dům. Byl už hodně let starý, ale babička Anna říká: že radši bude mít dům starý, než aby tam přišli nějací koumáci, kteří jí dům zničí. A táta zase rozčileně říká: že když se ten
dům alespoň natře a trošičku poopraví tak se svět nezboří. V domě je také menší půda, na které se skladují různé věci. Jinak řečeno že se to hodí do muzea. Babička už dlouho říká, že se toho zbaví a že to tam vytapetuje a bude tam útulný pokojíček. Táta stojí u drátěné branky. Nastoupí si a zavelí jedem!!! Odjíždíme na letiště. Opravdu je ve Francii moře? Já myslela, že je Francie známá jen svou krásou. To taky Deni. Ženy tam chodí krásně oblečené, elegantní klobouky, botky na kramflíčku a také elegantně chodí. Řekla Pája. A jak to víš? Otázala se Deniska. Viděla jsem to v televizi. Ale mě nezajímá, televize mě zajímá realita. Řekla Deniska. Víš vůbec co je realita? No přece reality show. Ach jo. Povídá Pája. Netrvalo dlouho a byli na letišti. S kufry došly ke kontrolování kufrů. Maminka tam měla jednu kamarádku. Kampak jedete? Zeptala se maminčina kamarádka. Do Francie řekla pyšně Pája. Ale to je, nemožné letadlo do Francie letělo včera. Řekla kamarádka. To je nějaký omyl. Řekl tatínek. To není, omyl. Moje sestra včera do Francie letěla. Řekla kamarádka. Jakmile se to maminka dozvěděla, šla rovnou na informace. Tam se dozvěděli, že se překoukli a, že letadlo opravdu včera do Francie letělo. Dnes nic neletí? Zeptala se Pája. Ani do Řecka? Zeptala se Deniska. Ne nic neletí. Řekla jedna stará paní u informací. Maminka se tam ještě chvilku domlouvala. A nepomohly ani psí oči Denisky. Tak zklamaně jeli domů. Cestou nikdo nepromluvil. Ani tatínek se neodvážil promluvit. Jen tak tam seděli a byli smutní, že se jim dovolená nevydařila. Za chvilku zase byli u babičky Anny. Která se divila, že tu jsou tak rychle. To jste tam jeli jen tak na otočku ne? No jo no. Řekla smutně maminka. Bylo teplo tak akorát na koupání se v bazéně. Páje a Denisce se trošku zvedla nálada, když zjistili, že je tak krásné počasí. Převlíkli se do plavek a šli do bazénu. Zatím co dospělí popíjeli kafe a jedli sušenky. Za chvilku maminka pošeptala něco babičce. Hmmmm to je velice dobrý nápad udělat si Francii tady v Česku. Řekla nadšeně babička. Začalo se stmívat a všichni odjely spát a hajdy do hajan. Ráno když se Pája a Deniska vzbudily, byli překvapení. Maminka a tatínek na ně vykřikli, Salut vítejte ve Francii. Kde? Zeptala se Pája. Ve Francii. Řekli znovu rodiče. Hurááá Francie. Vykřikla Deniska. Po obědě tatínek řekl: tak a teď se budeme koupat v moři. A kde když tady moře není. Zeptala se Pája. Neboj Deni vezmi tu sůl. Řekl tatínek. A k čemu? Zeptala se Deniska. Uvidíš, mám nápad. Řekl tatínek. Dojeli na zahradu kde, je očekávala babička Anna. Tatínek poručil: Nasypte sůl do bazénu. Zbláznil ses? Vykřikla maminka. Ale už bylo pozdě. Tak a moře bylo připraveno, už čekalo jenom, až se v něm někdo vykoupe. Pája a Deniska nečekali
dlouho. Rychle skočili do bazénu a vyváděli tam jako diví. Dokonce i babička Anna se šla trochu smočit. Koupání netrvalo dlouho. Za chviličku začalo pršet. Maminka řekla: to nevadí, běžte se převlíknout a jedeme do hvězdárny. Když je Paříž město světel a lásky. Ale co koně? Zeptala se Pája. Neboj. Né nadarmo se říká, že toto auto má sílu 40 koní. I když bylo nepříznivé počasí, do hvězdárny dojely docela rychle. Bylo to tam krásné. Dokonce i Denisku to zajímalo. Když už vykouklo sluníčko, mohly se podívat astronomickým dalekohledem. Výlet se všem moc líbil. Ale co Eiffelova věž? Tu nic nenahradí. Řekla zklamaně Pája. Tátovi už došly nápady. Tak maminka řekla: pojedeme se podívat na Petřínskou věž. Není to sice Eiffelova věž, ale budeme mít krásný výhled do dálky. Po tom krásném dnu plného dobrodružství Pája prohlásila: mami, tati já jsem přišla na to, že nepotřebujeme žádnou Eiffelovu věž nebo kočár s koňmi, ale že může objevovat krásy České republiky.
Próza 1/9 Nejkrásnější vánoce Vánoce! Jedno z mála slov, které v sobě obsahuje štěstí, radost i pohodu, vůni cukroví, pohádky, dárky a příjemnou atmosféru domova. U nás právě tu atmosféru pomáhá vytvářet vánoční stromeček. Nemusí být nejkrásnější, ale každý z nás si přeje, aby byl vkusný a voňavý. Proto máme každý rok stromeček živý a ne umělý. Prostě bez vůně jehličí by Vánoce nebyly Vánoce. Do Štědrého dne zbýval necelý týden, když maminka přivezla nádhernou jedličku. Na rozdíl od stromků minulých let byla jedlička štíhlá a vlastně ani napíchala jako smrček nebo borovička. Byla krásně pravidelně rostlá a vysoká. Aby nám brzy neopadala, postavili jsme ji zatím na terasu, aby zde počkala do Štědrého dne, kdy ji nazdobíme. Od malička jsem mívala stromeček ve svém pokoji, ale od narození brášky se střídáme. Letos, k mému štěstí, je řada na mě. A tak tatínek stromek seřízl a zasadil do stojanu. Pak už přišlo na řadu zdobení. Maminka přinesla krabice se třpytivými ozdobami a za chvíli se stromek blyštěl skleněnými kouličkami a
zvonečky
v růžových a stříbrných barvách. Ještě stromeček vyfasoval třpytivou organsu a taťka nasadil špičku. Když jsme stromeček rozsvítili, všem se zatajil dech. Nádhera!
Ale úplně nejkrásnější byl stromeček večer, když jsme se u něj sešli celá rodina a povídali si a těšili se z dárků. Celý večer byl nádherný i tím, že bratr ještě věří na Ježíška a umí se neuvěřitelně radovat. Já měla radost z toho, že se všem mé dárečky líbily a samozřejmě jsme si užívala těch svých. Protože už na Ježíška nevěřím, vím, že rodičům dalo práci vymyslet, čím by nám udělali radost. Na Vánocích není skvělý jen Štědrý den. Ráda se probouzím do pokoje, kde voní jehličí a blyští se stromeček. Své dárky si pod ním nechávám ještě několik dní, abych se z nich mohla doopravdy radovat. Vlastně si přeji, aby takové Vánoce byly každý rok. Sejít se u stromečku a být spolu! To jsou podle mě nejkrásnější Vánoce.
Próza 1/10 Slepičí story Bylo srpnové odpoledne, docela příjemně vykukovalo slunce z bělavých chomáčů mraků. Jen tak jsem lenošila, když jsem zaslechla křik. Ptačí křik. Vyběhla jsem ven a náš pes Fido seděl přede dveřmi a hrál si s kropenatým peříčkem. Okolo něj ležela spousta dalších peříček. Vlastně byla rozeseta po celém dvoře. Povalovala se tu pírka bílá i hnědá, kropenatá, černá i šedá. Z přehlídky barev mi bylo jasné, že jde o peříčka slepičí. Vyrazila jsem do výběhu slepic a ke kurníku. Ale nic. Nikde žádná slepice. Ani pocuchaná. Prostě žádná!
Začala jsem zběsile volat jejich jména: „Běto,
Bledulko, Terezko, Máňo...“ Ale nic. Slepice prostě nepřiběhne jako pes. Zkusila jsem to jinak: „Na, puťapuťa, na...“ Ale zase nic. Zvedla jsem hlavu. Kdybych se tolik nebála, že Fido dostane výprask, musela bych se smát. Trojice z našich slepic balancovala na lísce, která roste ve výběhu. Danuška, Sněhulka i Bledulka seděly co nejvýše, načepýřené až běda. Ale co ostatní? Zavolala jsem mladšího bratra, aby mi s hledáním pomohl. Bylo potřeba prozkoumat živý plot, který chrání výběh a maskuje drátěný plot. Sněženku jsme v něm zahlédli rychle. Bělostné peří se na zeleném pozadí nedalo přehlédnout. Vytáhla jsem ji a přinesla k lísce ke svaté trojici. Bráška mezitím vydoloval Bětu. Klovla ho do prstu, a tak se na ni zlobil. Hledali jsme dál a zdálo se, že čas utíká doslova zběsile. Proto jsme si vzali na vodítko Fida, ať ukáže, že si zaslouží zachránit od výprasku. Chvíli pobíhal kolem plotu, ale pak štěkl. Pořádně jsem se ohnula, abych pod keře dobře viděla. A heleme se! Krčila se tu vyjukaná Terezka. Ještě jsem ji ani nevytáhla a už bylo jasné, že za ní je ještě jedna. Smáčkla se
v dolíčku, hlavu na stranu. Obě jsem je vytáhla a odnesla k ostatním. Bráška také nezahálel. Našel Julii. Asi jí otrnulo, protože si to vykračovala ke kurníku. Za chvíli jsme je měli všechny, jen Máňu ne a ne najít. Už jsme se smiřovali s tím, že ji Fido zakousl a někde zahrabal. Bratr dokonce začal cosi zpívat a do toho vykřikoval, že je to árie za mrtvé slepice. Nejraději bych ho něčím přetáhla, ale v tom se ozvalo hlasité zakvokání. Zvědavá Máňa patrně překonala strach a přišla se podívat, co se tady děje. Hurá! Slepičí kumpanie byla úplná. A protože pár následujících dní naše holky nechtěly snášet, rozhodla se mamka, že jim opatří kohouta. A tak do dámského spolku přibyl ještě statný Lexa od souseda Alexandra Holana.
Próza 1/11 O hrochovi s velkým H Byl jednou jeden hroch, a ten se jmenoval Hroch. Prostě Hroch s velkým H. Ale to je jedno, tady jde přeci o příběh a ne o jméno. Příběh začíná tak, že se Hrochovi s velkým H vůbec, ale vůbec nelíbilo jeho jméno. Říkal si: „Ph, to je ale ošklivé jméno. Měl bych zajít na matriku a něco s tím udělat.“ Ale pak mu došlo, že hroši ani žádnou matriku nemají. Ostatně byl to docela chytrý hroch. Jenomže co udělat s tím jménem? A tak šel na radu za tatínkem. Táta jen hluboce zívl a poslal Hrocha za dědou. Jenže děda také nevěděl. „A jak by ses chtěl jmenovat?“ zeptal se vnuka. Jenže o tomhle Hroch s velkým H nepřemýšlel. Jak by se měl jmenovat? Nejdříve prolistoval Slovník, ale žádné jméno vhodné pro hrocha v něm nenašel. Sedl si tedy k internetu, ale marná sláva, ani tady nepochodil. Nějaká jména sice našel, ale že by se Hrochovi s velkým H líbila, to zas ne. Možná ani nebyla hroší. A jak si tak Hroch s velkým H neustále opakoval své jméno, aby ho mohl porovnat s ostatními, začalo se mu to jméno docela líbit. Jenže to je už jedno, protože než tohle všechno Hroch vymyslel, přišel lovec, takový ten, co si zaplatil zastřelení hrocha, aby se pobavil a utratil kupu peněz. Udělal „pif a paf“ a bylo po Hrochovi. Možná lovec ani nevěděl, že zastřelil nejvíce sečtělého hrocha ze všech hrochů.
Próza 1/12 Anděl Když jsem byla malá, anděla jsem si představovala jako malého chlapečka v bílém oblečení s blonďatými kudrnatými vlasy a hvězdou na čele. Byl pro mě pohádkovou postavou, hlavně o Vánocích. Ale postupem času jsem začala na
anděly věřit, vlastně jsem si jednoho takového svého anděla ve své mysli vytvořila. Možná je to událostmi, co se staly nebo se dějí. Myslím si, že žádná věc se nestane jen tak. Vždycky za tím musí něco být, něco, proč se to stalo tak a ne jinak. Věřím, že existuje anděl, který vám splní všechna vaše tajná přání. Myslíte si, že o nich nikdo neví, ale ony se vám najednou splní a vy jste skoro nic pro to neudělala, prostě se to stalo. Když se vám stane nějaká smutná událost, nebo zjistíte, že jste na všechno sama, že nakonec nikoho nemáte, že vás všichni ignorují, prostě se vám nedaří, když ztratíte nejbližšího člověka nebo když zjistíte, že lidé, o kterých jste si mysleli, že budou vždycky na vaší straně a nikdy nebudou kopat za jiný tým, najednou jdou proti vám, to je ta pravá chvíle, kdy lidé obvykle začnou na anděly věřit. Nebo spíš začnou o nich snít, doufají, že se nakonec objeví. Když jste totiž opravdu smutní a podíváte se na oblohu plnou hvězd, začnete si obvykle představovat svého anděla. Je to jen takový vnitřní pocit, který dává naději, že pořád někoho máte. Síla, která je malým náznakem, že trápení časem přebolí. A jak se díváte nahoru, možná zavřete oči, hlavou vám proběhne neskutečné množství myšlenek o tom, co bylo, co se stalo nebo se mohlo stát. A když oči otevřete, cítíte se o hodně šťastnější. Jako kdyby vám někdo pomohl a dal sílu jít dál a nevzdat se. Stačilo jen dívat se na nebe plné hvězd. Já sice vím, že někdo, kdo nevěří na anděly, kouká jen na nebe plné hvězd, ale i tak bává okouzlen tou nádherou. Ale ten, kdo má svého anděla, se obvykle na nebe dívá proto, že touží anděla spatřit. Snad aby ho o něco poprosil nebo mu poděkoval. Já věřím, že svého anděla, který mi ve všem pomáhá a je na každém kroku se mnou, někde mám Bývá blízko, protože mi dodává vnitřní sílu a pocit, že se mnou stále někdo je, i když si myslím, že v tu danou chvíli jsem opravdu sama. Anděla, který mi dává sílu jít dál, nikdy nic nevzdat a splnit si v životě to, co chci a dosáhnout toho, co chci. Na takové anděly můžeme jen věřit, nikdy je neuvidíme. Vlastně je to jen na nás.Tajně doufám, že jednou budu mít to štěstí a se svým andělem se setkám, abych mu mohla za všechno poděkovat a třeba mu v něčem na oplátku pomoct. Věřící si obvykle myslí, že andělé jsou jen v nebi, ale já vím, že to tak úplně není. Vždyť jen můj každodenní život tvoří tři andělé. Jsou to moji rodiče a můj starší bratr. Vím, že oni tu pro mne budou vždy, že když všichni odejdou, to oni budou ti, co zůstanou. Vím, že se s nimi mohu dělit o radost, štěstí, ale i o smutek a neštěstí. A i
přesto, že za pár let půjdeme každý svou cestou, že už spolu nebudeme bydlet pod jednou střechou, že třeba někdo z nás bude chtít vyzkoušet jiný nový život, třeba někam na nějaký čas odjede, aby založil svou novou rodinu, přesto vím, že spolu budeme navždy. Že nikdy jeden na druhého nezapomeneme. Že když budeme v té nejtěžší chvíli, na hlavní křižovatce života, v té největší nesnázi, jeden z nás přijde a půjčí tomu druhému křídlo, aby mohl létat. Já pevně věřím v to, že i když spolu nebudeme trávit 24 hodin denně, tak i přesto se k k sobě nikdy neotočíme zády. Právě těmto andělům je možné poděkovat i pomoci. Proto to dělejte často, neboť nikdy nevíte, kdy to poděkování bude opravdu to poslední. Tím jsem chtěl říct, že mám svého anděla ve své mysli, který ví o mých nenaplněných přáních, o mých nesplněných snech, ví o mně vše. Ale mám i anděly, které vidím a cítím jejich dotek. Doufám, že k nim ještě minimálně dva andělé přibudou ... Bude to můj partner a také moje děti, pro které budu možná také jednou jejich anděl, který nebude vždy chápat jejich rozhodnutí a ne vždy s nimi bude souhlasit. Budu je chtít mít pořád doma, ale i já se jednou budu muset smířit s tím, že i oni chtějí poznat něco nového, jako já chci teď. A co vy, věříte na své anděly?
Próza 1/13 Zatoulané kotě Byla jsem se projít v naší chatové osadě. Cestou zpět jsem zaslechla mňoukání. Začalo pršet, ale to mi nevadilo, měla jsem deštník. Šla jsem do vysoké trávy, odkud jsem mňoukání slyšela. Sedělo tu ustrašené kotě. Vůbec se nebálo! A protože bylo celé ucourané a mokré, dala jsem si ho pod bundu, aby se zahřálo. Rozhlížela jsem se kolem, jestli tu nebude nějaký páníček nebo kočičí máma, ale nikde nikdo. Jen já a kotě. A tak jsem si ho prostě vzala. Na chatě jsme kotě osušili a nakrmili. Bylo velice mazlivé a hravé. Neustále za mnou chodilo. A tak jsme se domluvili a kotě si prostě nechali. Hned jsme vyrazili na nákupy. To je hrozné, co všechno takové kotě potřebuje! Pelíšek na spaní, konzervy s krmením, misku na vodu, bedýnku a kočkolit, hračky a šplhací provaz. Druhý den jsme kotě vzali k veterináři. Kočička dostala tabletky na odčervení a také ji očkovali. Já si v knihovně zapůjčila knížku o kočkách, abych věděla co a jak. Přepravku nám přinesl soused, když viděl, jaký poklad jsme si z chaty přivezli.
Týden uběhl a my jsme opět jeli na chatu. Tentokrát i s koťátkem. V sobotu po obědě jsem kotě vzala na procházku a na informační tabuli jsem si všimla, že se hledá kotě. Rodiče se mě ptali, jaký mám ke kotěti vztah. Ale bylo by zbytečné mi něco vysvětlovat. Vím, že je slušné kotě vrátit. Sama jsem proto zavolala na uvedené číslo. Majitelé tu byli za chviličku. Když viděli, jak jsme se skamarádili a co jsme pro kotě zařídili, chtěli vše vyrovnat. Ale penězi se kamarád nahradit nedá. Přesto jsem statečně kotě majitelům vrátila. Dnes vím, kde kotě bydlí a mohu za ním přijít kdykoli.
