Próza 3/1 Oslava zrození Bylo to na oslavě Filipových patnáctých narozenin. Tenkrát se sezvala celá rodina – babičky, dědečkové z matčiny i otcovi strany, stejně tak strýcové a tety, bratranci a sestřenice. Celkem to mohlo být takových dvacet lidí u jednoho dlouhého stolu v restauraci Na náměstí, s bílým ubrusem, bílým prostíráním, bílými umělými květinami v malých bílých vázách. Po obědě vyplněném zdvořilostními frázemi následovalo posezení u příbuzných: typická situace, kdy se babičky a tetky předhánějí v kvantech přezdobených chlebíčků, které se nedají vzít do ruky tak, aby z nich polovina vlašáku nespadla, lepkavých kremrolí seskládaných do pyramid, buchet domácky pečených a větrníků, pišingrů a indiánků kupovaných. Všechno pěkně cvrčelo, návštěva pochvalně komentovala vybavení domácnosti hostitelů, z kávy se spirálovitě kouřilo a z přezdobených chlebíčků se mlaskalo a olizovalo až za ušima. Teta Kamila, starší matčina sestra (s její rodinou se Filip vídal poměrně často), mezi tím cvrkotem kmitala jako vždycky napůl nezúčastněně, neboť hlavním jí předsevzatým cílem bylo doplňování zásob na stolech, tácech a talířích. V pauze mezi přeskládávánínm větrníkové pagody a pišingrové formace připomínající římskou bojovou falangu se, stoje vzpřímeně, ač její záda navyklá pracovnímu klokotu měla dlouhodobě ve zvyku se spíše hrbit, předklonila se lehce k Filipovi, který zrovna listoval svým narozeninovým dárkem-novou knihou plnou science fiction ilustrací na motivy příběhů Arthura C. Clarka, a rezolutně prohlásila, že Filip nevypadá dobře. Měl by si jít lehnout. Aniž tento závěr teta Kamila s Filipem jakkoliv konfrontovala, jala se rozestýlat postel v zadní části obývacího pokoje, aby Filip, který „je unavený nejspíš z toho pohybu všude kolem a vůbec nemá zdravou barvu, v obličeji je jakýsi bledě zelený, skoro až do bíla“, mohl odpočívat a zároveň si pořád užívat přítomnosti hostů. Filip se necítil nijak nemocen. Je ovšem pravda, že mu bylo jaksi divně ve středu pozornosti tolika lidí, třeba když se ho vyptávali na školu a na tu novou knihu, co dostal, nevěděl, co jim na to má říkat a vůbec to celé setkání mu navodilo takový pocit, že snad on nutí svoje příbuzné do toho, aby se tu vzájemně míchali v neobvyklých konstelacích. Pozornost je věnovaná jemu, ale on se přitom o to nijak nezasloužil. Jak to? Cítil na sobě vinu za to, že na sebe strhává pozornost. Ale přece to nedělal naschvál.
Zcela odevzdaně se na pokyn tety Kamily přemístil na rozestlanou postel a lehl si na záda jen tak ve všem oblečení, co měl na sobě. Teta Kamila ještě něco nepodstatného oznámila a při tom si sáhla na čelo, pak sáhla na čelo Filipovi, následně znovu sobě a bez zřetelně učiněného závěru se vrátila zpět do role zásobovacího dispečera. Filip si založil ruce za hlavu a oči zamířil vzhůru na smetanovou plochu stropu, jež byla natolik dokonalou strukturou bílé jednolitosti, že se v ní velice rychle mohl celý nerušeně rozprostřít. Od velkého stolu obývacího pokoje zaznívaly hlasy svědčící o tom, že hosté již zaregistrovali novou okolnost ležícího oslavence. Ke smetanovému stropu hned vytryskla jedna Filipova myšlenka: „nejen, že se tady zcela bez zásluh stavím do pozice nějaké důležité osoby, kvůli které by měli ostatní obětovat svůj čas a společenskou energii, ale teď ještě navíc se moje snaha o úhybný manévr před směřovanou pozorností proměnila v pravý opak – tím, že jsem se vytratil ze středu dění, jsem vlastně vzbudil dotazování, co se to s oslavencem děje“. Někdo se od stolu ozval s otázkou, jestli je Filipovi špatně, jestli se třebas nepřejedl při narozeninovém obědě. „Však ho nechte,“ řekl Filipův otec, „jen ať si poleží.“ A myslel to patrně v dobrém. Paradoxní tady je, napadlo Filipa, že když zmizím z centra dění, dostanu se do centra pozornosti. Naopak když v centru dění zůstanu, pozornost zůstane v nějaké normální míře typické pro narozeninového oslavence, ale zároveň se bude více rozprostírat i mezi ostatní. To znamená, že abych byl co nejméně středem pozornosti, musím být v centru dění „tak akorát“, ani moc, ani málo – v každém případě tam ale být musím. Mezitím slyšel, jak se o něm u stolu baví (více méně v neutrální rovině, ale stejně mu to nebylo dvakrát příjemné). Jak to jenom udělat, aby pro dnešní odpoledne co možná nejvíc snížil otisk svojí osoby v rozpravách tohohle setkání? Jak tak přemýšlel, koukáním do bílé plochy stropu se mu rozšířily zornice. Zásadní problém je v tom, že se Filipovi nedařilo obsáhnout v sobě onen ideální případ oslavence, tedy archetyp, jenž zaručí důstojnou klasickou oslavu, takovou, která se dá v kalendáři „odškrtnout“, jakože proběhla, ale přitom vlastně nebude kdovíjak vyčnívat nad průsvitné mračno všech ostatních oslav a zakrátko úplně pohodlně vymizí z povědomí všech zúčastněných. Taková pohodová oslava ujišťuje všechny, kdo se jí účastní, jak bezpečně ten čas plyne, že stárnutí je normální věc a tak to bylo a tak to bude. Pro Filipa bylo ovšem dosti náročné, takřka
nemožné, zachovat se jako ideální oslavenec, když v tom neshledával valný smysl. Naopak se cítil divně. Nepatřičně – to je to slovo. Prostě sem nepatří. Copak může on za to, že zrovna tento den kdosi vybral jako důvod k oslavě čehosi s ním spojeného? Ne ne, to ale ještě pořád nejsou ty nejhlavnější emoce, které způsobily, že ho teta Kamila seznala zeleným v obličeji, což bylo zároveň nejspíš spojeno se všemi těmi pocity „divnosti“ a „nepatřičnosti“ (Filipův otec věděl, že je Filip výjimečně citlivé dítě – což se projevovalo právě v bohaté škále psychosomatických projevů na nejrůznější a především neustále nové a nové podněty). Bylo mu taky trapně. Měl takovou představu o oslavenci, že pokud tento je něčím jako hlavním programem narozeninové oslavy, vlastně důvodem, proč tu všichni hosté jsou, je za celé to setkání zákonitě nějak odpovědný. Úvaha zní prostě: host přijede zdaleka, něčím Filipa obdaruje, řekne, že „ten čas teče jako voda v potoce“, nebo něco podobného a pak začne vznášet určitá očekávání. Třeba stran oběda, příbuzných, nějakých klasických konverzací, co se takhle na oslavách vedou s příbuznými, no a především bude směřovat svoje nároky na oslavence. Při této myšlence zavřel Filip na dvě až tři vteřiny křečovitě oči, neboť se mu na moment zazdálo, že mu na hlavu padá celá tíha smetanového stropu. No je to samozřejmě přesně tak. Stačí si vybavit některé momenty, například když se ho o deset let starší bratranec s laškovným úsměvem hlasitě, až téměř hurónsky zeptal: „tak co holky, dobrý?!“ a Filip vůbec nevěděl co na to říct – jaký holky, a co by s nimi mělo být v nepořádku, že se ho na to bratranec ptá? Něco zadrmolil. Naštěstí se bratranec smál natolik vlastní otázce, že všechno ostatní skoro zaniklo. Anebo třeba jiný případ: teta Jitka, druhá starší matčina sestra (ale pořád mladší než teta Kamila) na Filipa přišla s tím, že „jako kluk si určitě rozumí s počítečama, to vy mladí tomu dneska všemu rozumíte, nechtěl by ses někdy stavit zapojit nám internet? Ona Ivča (vulgární a poněkud hloupá Filipova sestřenice – pozn. autora) by ho potřebovala kvůli škole, víš?“ Filip netušil, která bije, a to nejenom kvůli tomu, že vyslovené premisy tety Jitky zcela míjely jeho vlastní pojetí reality, ale taky například proto, že si nebyl zcela jistý, nakolik to teta Jitka může myslet vážně, když přece oni bydlí v Jižních Čechách a to z Brna není zrovna, co by kamenem dohodil. Vlastně si už ani nepamatuje, co jí na to řekl, asi to nějak prošumělo. A tak to šlo skoro s každým. Lidi po něm chtěli věci, nebo se ho ptali na věci, o kterých neměl nejmenší tušení, proč se ho na ně ptají. Moc chtěl všem vyjít vstříc,
protože měl na sobě tíhu odpovědnosti za celou oslavu. Dělal, co jenom mohl, nad každou otázkou se hluboce zamýšlel, zkoumal východiska, přemýšlel, jak by se dostal k tetě Jitce do Jižních Čech, aby ho to nestálo moc peněz a když odezněl bratrancův takřka hurónský smích, ptal se ho, jaké „holky“ má na mysli. Zdálo se ovšem, že veškeré úsilí, všechny Filipovy upřímné snahy dostát svého závazku oslavence, jež byl na něj sice neprávem, ale přesto přece, uvalen, jako by se odrážely od neviditelných krunýřů, které si na sebe všichni hosté před oslavou navlékli. Všichni kromě Filipa, jemuž o neviditelných krunýřích nikdo nic neřekl. To je tedy ta společenská role oslavence. Filip se zvedl z postele a přestože byl snad ještě bělejší než prve – snad do sebe vstřebal něco z barvy onoho smetanového stropu, jehož útočiště nyní nerad opouštěl – zamířil k hlavnímu stolu. Ruce schoval do kapes, aby nebylo vidět, jak se mu třesou, napjal všechny smysly a s odevzdaností mučedníka se vydal vstříc společenskému tlaku. Málem u toho porazil kličkující tetu Kamilu, falanga pišingrů se ve vzduchu zlověstně zachvěla.
Próza 3/2 Podivný sen Ještě hodinu, možná dvě a bude pomalu svítat. Oknem do ztemnělého pokoje zvědavě nahlíží světlo pouličních lamp. Štíhlý stín sedící mladé ženy u dětské postýlky se co chvilku pohne. „ Spinkej, pššš, ty můj malej broučku.“ Hlas matky něžně konejší své neklidné děťátko.“ Spinkej, spinkej, prosím už spinkej.“ Kolik nocí už takhle bdí nad svým dlouho očekávaným štěstím, zde v šeru dětského pokoje ve společnosti dřevěných a plyšových hraček. Ze stěny vše zvědavě pozorují velké tmavé oči barevného tygříka. Dřevěný, malovaný čáp letí nad postýlkou, stačí jen malý poryv větru a křídla se pohnou k letu. „ Spinkej ty můj malý broučku, tiše spinkej.“ Svěží, teplý vzduch pohnul záclonou a dřevěný malovaný čáp zamával křídly. Stín sedící ženy nachýlil hlavu k rameni a vějířek jejich řas zakryl kruhy pod očima. „ Maminko, vzbuďte se.“ Jen s námahou otevřela ztěžklá oční víčka. „Maminko, už máte všechno za sebou.“ U jejího lůžka se skláněl lékař středního věku s tmavými obroučky brýlí a neposednou křticí hustých, postříbřených vlasů. „ Přivedla jste na
svět tříkilovou holčičku, 50 centimetrů velkou. Přesně, jak jste si zaškrtli v databázi.“ Mohu ji vidět? Promluvila, teď už zcela bdělá maminka. „ Jistě, ale nejdříve si vezměte tuhle tabletu a řádně zapijte. Do půl hodiny se vám zpustí laktace. Sestra vám odsaje mléko a pošleme ho do laboratoře k rozboru. Vyhodnocená data se doplní chybějícími prvky.“ Lékař měl šedomodré laskavé oči, které se jí snažily povzbudit.„ Nebojte, všechno vám ukážeme. Růstový inkubátor má jednoduchou aplikaci. Vše je nastaveno na dobu tří měsíců. Vy jenom musíte pravidelně odsávat mléko a dodávat do šejkru. Aplikace si sama vyhodnotí kolik čeho přidá, nebo vyloučí. „ Povíte mi něco k porodu?“ „ Jistě.“ Lékař se konečně posadil a lehce prsty poklepal na svůj tablet. „ Tak, malá se narodila v devět hodin tři minuty, placenta vážila 1500 gramů. Plastický chirurg odsál dva litry tuku a dělohu se podařilo zmenšit na třetinu. Myslím, že s výsledkem budete spokojena.“ Šibalský úsměv lékaře hledal odezvu ve tváři mladé ženy. „Povšimnul si její ruky na bandáži břicha a rychle dodal: „ Samozřejmě než půjdete domů, bandáž břicha bude odstraněna.“ „ V databázi jste zaškrtli požadavek bruneta. To je v pořádku. Bohužel barvu očí můžeme potvrdit až za tři měsíce.“ Na malou chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „ Tady mě překvapuje, dali jste si požadavek IQ 125. Proč tak nízké? Maminka se konečně poprvé pousmála: „ My chceme naší Leonce předčítat a spolu si s ní číst pohádky.“ „ Předčítat?“ podivil se lékař a zvedl oči od tabletu. Myslel jsem, že dnes je to už přežitek. Vždyť děti s vysokým IQ sami plynule čtou ve třech letech a jsou schopné i sledovat vzdělávací pořady.“ Jedním klepnutím vypnul svůj tablet. „ Teď je pro vás důležitý odpočinek. Prospěte se, a jak malá bude připravená, sestry vám ji přivezou.“ S odchodem lékaře potemněl pokoj. Odněkud z dáli zněla relaxační hudba, pokoj se zaplnil svěžím vzduchem a mladá maminka usnula zaslouženým spánkem. „ Dobré ráno, vyspala jste se do růžova?“ Probudily jí dva ženské hlasy. Otevřela oči. Pokoj byl zalit denním světlem. Vzápětí si uvědomila, kde je a spěšně se posadila na nemocničním lůžku. Dvě zdravotní sestry přivážely na pojízdném stolku růstový inkubátor s její holčičkou. Pohled na zdravotní sestry jí překvapil. Je to vůbec možné? Ženy si byly podobné, jako vejce, vejci. Jmenovky na stejnokrojích oznamovaly Alice jedna, Alice dva. Překvapení ihned pustila z hlavy, protože uviděla svou Leonku. „ Božínku, ta je krásná.“ Mateřská láska zaplavila mladou maminku při pohledu na své děťátko. Leonka spinkala. Ležela v růstovém inkubátoru na pryžovém lůžku,
ručičky v pěst, pusinku malinko našpulenou, jako by právě chtěla něco říct. Dětské tělíčko bylo potažené průhledným,tenkým, zdravotním silikonem. Takovýto obleček zaručí stálou teplotu, prodyšnost, ochranu proti jakýmkoliv virům, roztočům a alergenům. Zdravotní silikon se postará i o správné prokrvování dětského tělíčka. Po třech měsících se silikon odstraní a s ním i staré šupinky kůže. Tělíčko se ošetří a potáhne novým oblečkem. „ Co to má Leonka na spáncích za vpichy?“ „ To nic není, to jsou jen nepatrné ranky po čipech. Do dvou dnů nebude nic znát.“ Odpověděla Alice dvě. „ A nyní, Vám povíme něco k péči o malou Leonku a její inkubátor.“ Ujala se slova Alice jedna. „ Jak jste si všimla na pravém spánku má vpich po kódovém čipu, ten už jí zůstane. Na levé straně má čip, který po třech měsících se vstřebá a musí být nahrazen novým, dalším až do jednoho roku. Potom může dítě být mimo růstový inkubátor a nový čip nebude potřeba.“ Maminka stála nehnutě, bez jediného slova s upřeným pohledem na své dítě uložené v té neosobní, neútulné, prosklené věci. Alice jedna. pokračovala ve svém výkladu. „ Na pravém spánku je čip, který vám do vašeho mobilního telefonu pošle zprávu o potřebě krmení. První upozornění si můžete navolit podle sebe, záleží, jak daleko budete od inkubátoru. Druhá zpráva je fixní- pět minut. Tohle je přesně doba, kdy odsajete mléko a nalijete do šejkru. To je prosím otvor pod touto záklopkou“ a ukázala na otvor. Alice jedna pokračovala ve svém výkladu. „ V šejkru se mléko promíchá, aplikace vyhodnotí složení a automaticky doplní chybějící prvky a zničí nežádoucí alergeny. Na displeji jsem nastavila zkušební čas, aby jste si sama vyzkoušela krmení.“ Druhá Alice využila malé chvilky, než bude čas k odsání mléka, k dalšímu výkladu. „ Všimněte si, tady pod inkubátorem je malý zásobník, do kterého vede současně z cévkování, i rektální trubice. Je to velice praktické a hlavně hygienické. Nedovedu si představit dobu, kdy se musely vyměňovat pleny. Jen si to představte, co zabralo času krmení, koupání, ten věčný pláč a trávicí problémy. Žena neměla vůbec čas na sebe. Dnes se můžete bavit, vzdělávat, sportovat, věnovat se svým zálibám, ale hlavně se pořádně vyspíte. Stačí jen včas dodat mléko a po třech měsících absolvovat kontrolní ošetření.“ „ Kojení, kojení!“, přerušil Alici hlasový syntetizátor mobilního telefonu. „ Pojďte, odsajeme mléko“, řekla Alice jedna. „ Ona pláče!“ Odvrátila se od inkubátoru vyděšená matka. „ Ona pláče, pláče a není vůbec nic slyšet. To přeci takhle nejde!“ Děťátko špulilo rtíky, krčilo čelíčko, zoufale máchalo ručičkama, nožičkama do prázdna. Alice jedna se jen pousmála a vysvětlila: „ Inkubátor je hermeticky uzavřený, aby dítě nebylo rušeno venkovními vjemy.
Nebojte se, zakrátko oceníte tuhle přednost inkubátoru.“ Teď teprve jí všechno došlo. Alice jedna, Alice dvě. Stejná chůze, stejné pohyby, stejný úsměv, jen nepatrný rozdíl věku. Matka s dcerou. V hlavě má zmatek, tohle ne! Nikdo nemůže rozhodovat za druhé. Nesmíme svým dětem linkovat život, rozhodovat o jejich inteligenci, schopnostech. „ Tohle já nechci!“ Pokojem se nesl zoufalý výkřik rozrušené matky. „ Dejte mi moje dítě, sama se postarám o ní! Přeci ten drobeček potřebuje cítit dotyky, laskání, hlazení, naší přítomnost, naší lásku. Nenechám jí vyrůstat samotnou v tomhle příšerném akváriu kvůli… „ Maminko, mamino vzbuď se.“ Ucítila letmý polibek na tváři. Z dálky k ní přicházel dobře známý hlas. Otevřela oči. Dětský pokoj byl plný denního, sluncem prozářeného světla. Spatřila dobře známý obraz. Viděla svého muže, jak v náručí konejší jejich nedávno narozeného synka. Ten obraz jí vehnal slzy štěstí do očí. „ Mamino, copak se stalo?“ přivinul k sobě ženu volnou paží. Jen šeptla: „ Zdál se mi takový podivný sen.“ Svěží vzduch pohnul záclonou. Tygřík šibalským pohledem na zdi, tiše vše pozoruje. Dřevěný čáp pohnul křídly a rozletěl se na nekonečný let nad dětskou postýlkou.
Próza 3/3 Dolma Daleko ve Sněžné zemi, která se nazývá Tibet, v horském sedle, v němž jako zelenomodrý drahokam zářilo jezírko hluboké průzračné vody, se pod bílým nebetyčným štítem tiskla do skal vesnice Laj-po. Na dvacet větších a menších kamenných domků, stádo jaků a v hloubi pod svahem políčka ječmene. Průsmykem vedla karavanní cesta k čínským hranicím S´čchuanu a poutní stezka do Lhasy, vzdálené asi deset dní cesty. Závratně krásné hory, propasti a modravá údolí tvořily velkolepý obraz krajiny. Hora, jež vévodila tomuto panoramatu, rozprostírala jako obrovitý strom své skalnaté kořeny do sedla až k prvním domům vesnice. Poslední lidské obydlí se nacházelo na břehu jezera; byla to poustevna, v níž žil starý gomčhen - světec a láma, jenž byl laskavým rádcem či spíše otcem všech obyvatel osady. V jednom z oněch větších a bohatších domů žila se svou matkou Dolma, děvčátko asi jedenáctileté. Bohatství rodiny nebylo nikterak okázalé, znamenalo pouze, že obě měly dostatek chudého jídla, obvyklého v odlehlých horských
vesnicích Tibetu, několik prostých oděvů pro práci a sváteční šaty pro slavnost Buddhova narození. Také zařízení domu bylo poněkud četnější a pohodlnější než v domcích těch nejchudších. Matka byla pyšná na to, že dva starší synové studovali v proslulém klášteře Sera u Lhasy. Přicházeli domů jednou za dva roky. Otec rodiny jezdil za obchodem a býval doma rovněž zřídka. O dceru nejevil téměř žádný zájem. Dolma nepoznala bezstarostné dětství. Matka ji využívala pro práci doma a v hospodářství bez slitování. Byla šetrná až k lakotnosti a upnutá na své postavení ženy obchodníka a představu matky příštích vzdělaných a slavných synů. Dolma měla ještě jednu nevýhodu a trápení: nebyla hezká. Její krátký obličej, malá ústa s drobnými zoubky do obloučku a špičatá brada připomínaly myšku; jen velké smutné oči rušily tento dojem. Jedno potěšení však přesto měla: několik šňůr barevných dřevěných korálů po babičce, které si někdy věšela kolem krku, aby si připadala hezčí. Matku to zlobilo. "Pro práci doma a na poli nepotřebuješ ozdoby a k ničemu jinému se nehodíš," říkala jí. nevlídně. Mrzelo ji, že dcera není pohledná a že se asi nikdy nevdá. Tím spíše jí nakládala práci, která byla pro její věk nepřiměřená. Děvčátko si nestěžovalo, jen často v ústraní plakalo. Jak Dolma rostla, trápila se stále více. Děti za ní pokřikovaly ošklivá jména, dívky na ni hleděly přes prsty a chlapci si jí nevšímali. Jediný Čeng, syn čínského obchodníka, se s ní spřátelil a často ji chránil před napadáním svévolných vrstevníků. Jakmile mohla, utíkala po skončené práci ven, k horám, k jezírku. V jedné skále táhnoucí se z hory nad vesnicí byla puklina, do níž se vešlo její útlé tělo; cítila, jak v poryvech větru hora souzní s jejím dechem a cosi jí šeptá. Na poli brala do dlaní zlaté klasy ječmene a zdálo se jí, že i ony jí svým teplem sdělují tajemství života a zrání. Ráda chodila také do poustevny a nosila tam jakýsi desátek - jačí mléko, máslo a campu, jídlo, jež vesničané střídavě darovali z úcty poustevníkovi. Stařičký láma sedával venku na břehu jezera, vítal poutníky nebo s úsměvem pohlížel do křišťálové vody. Dolmu si velice oblíbil již od dětství, věděl, že za dívčiným nevzhledným zevnějškem se skrývá vnitřní krása a ctnost. Často spolu rozmlouvali. "V horském jezeře může číst budoucnost každý, kdo to umí," odpověděl na otázku, proč se tak rád dívá do vody. "Vy to umíte? Jaká je moje budoucnost?" tázala se dívka dále. "Přece šťastná, jaká jiná, děvenko," usmál se láma s otcovskou něžností.
"Kde se pořád touláš? Potřebuji tě doma," křičela matka, když se dcera vracela, a zapřáhla ji znovu do práce jako služku. Jednou nesla Dolma do poustevny čerstvé mléko v hliněné misce, avšak lámu doma nezastihla. Vydala se tedy okolo jezírka, neboť věděla, že někdy sedává mezi balvany na protějším břehu. Když tam došla, sedla si zklamaně na kámen. A tu se stalo něco, co jí vzalo dech. Zpoza balvanu vyskočilo mládě, poloodrostlé mládě sněžného levharta, posvátného vládce hor. Dolma ztuhla, nikoli však strachem, ale radostným úžasem. Levhart, jehož hustá bílá srst mezi tmavými skvrnami zářila na slunci jako nejčistší sníh, se na ni poklidně a zvědavě díval. Hleděli na sebe dlouho, jako by spolu hovořili. Dívka pak pomalým pohybem přisunula misku s mlékem blíže ke zvířeti a opět znehybněla. Mládě couvlo, ale neuteklo. A pak došlo až k misce a mléko vypilo. "Děkuji ti, gjalpo - králi," zašeptala Dolma podle zvyku, jímž dárce děkoval tomu, kdo dar přijal. A tak vzniklo mezi nimi zvláštní pouto. Trvalo nějaký čas, než levhart dovolil, aby se ho dívka dotkla, avšak později nořila často drobné prsty do hebké dlouhé srsti a tento dotek jí nahrazoval rodinné a lidské teplo. Snad to byl zázrak, snad telepatie, snad přátelství dvou ušlechtilých osamělých tvorů. Levhart přibíhal dlouhými graciézními skoky jako bílé mystické zjevení, jakmile uslyšel Dolmin hlas. "Gjalpo gjalpo!" volala radostně, vztahujíc ruce k horám. Ozvěna opakovala několikrát její volání, a znělo to jako chrámový zvon. Levhart pak tančil kolem ní přešlapuje na silných huňatých tlapách a vítr pročesával jeho krásnou srst v měkkých vlnách. Chodila nyní daleko za vesnici, aby ji nikdo neviděl. "Kam nosíš to mléko?" tázala se matka přísně, když ji přistihla. "Do poustevny," zalhala Dolma bez rozpaků. Matka přikývla; lámu si za žádnou cenu nechtěla rozhněvat, vždyť doporučil její syny do významné lámaserie blízko slavné Lhasy. Tak to trvalo asi tři roky. Dolma se chovala čím dál podivněji. Mezi lidmi byla zamlklá, jako cizí. Raději rozmlouvala s horami, s jaky, s rostlinami a nejraději se svým přítelem, který se z mláděte změnil v mohutné překrásné stvoření, vpravdě královské. Bláznivá Dolma, říkali lidé. Jen Čeng mezi nimi zůstal jejím věrným kamarádem a jeho vlídná pozornost a soucit ji dojímaly. Zamilovala se do něho. Byl jediným člověkem, o jehož lásku by byla stála. Kdyby byla bývala hezká a ne tak nepřístupná
a smutná, byli by možná vesničané její záhadné chování a schopnosti brali vážně a stala by se pro ně výjimečnou či svatou. Ale sami včetně matky ji už dříve zahnali do kouta, z něhož nebylo úniku. A také stařičký láma byl lidským tvorem, kterého milovala a jenž ji chápal. "Ty opravdu rozumíš mluvě zvířat, rostlin a hor, dceruško?" zeptal se jednou a zkoumavě a laskavě se na ni díval. "Myslím, že ano, ctihodný lámo. Hory mi vyprávějí o dobách, kdy tu bylo moře, a klasy o zemi a slunci. Je to velmi krásné," odvětila Dolma uctivě a skromně. "Nechceš jít do některého ženského kláštera? Tvoje schopnosti jsou vzácné, mohla bys je rozvíjet a v klidu studovat. Zařídím ti to. "Nemohu opustit matku," řekla. "Matka tě využila již dost," pravil proti svému zvyku láma tvrdě. "Máš právo žít. Jeden z tvých bratrů se brzy vrátí, jak bylo dohodnuto. Jeho povinností bude i postarat se o ni." "Nechci odejít," opakovala Dolma. "Vím. Máš tu přítele Čenga a svého levharta." "Vy to víte?" podivila se. Ale nebylo jí to proti mysli. "Ovšem, vždyť jsem tě častokrát viděl. Máš mimořádný dar lásky. Někdy to zvířata rozpoznají lépe než lidé. Víš, že se Čeng má ženit? "Ne," zbledla Dolma a srdce se jí rozbušilo. "Musím jít," řekla neklidně. "Promiňte mi, ctihodný pane." Láma za ní hleděl s hlubokou lítostí. Napadlo ho zavolat ji zpět, ale neudělal to. Musí ve svém utrpení dojít až na konec, aby se mohla rozhodnout. Dolma přiběhla do vesnice a všude hledala Čenga. Našla jej sedícího na kamenné zídce u ledovcového pramene, kde vesničané obvykle čerpali vodu. "Posaď se,"vyzval ji, když viděl, že se celá třese a drkotá zuby. "Co je ti? Máš horečku?" "Ty se chceš ženit?" vyhrkla zčistajasna. "Já? Ne. No, víš … já nevím," zakoktal neurčitě, vida její rozčilení. "Otec se chce vrátit na čas domů k sestře, do Pa - tchangu. Má tam velký dům a slušný majetek a tak tatínek myslel, že bych si tam mohl přivést svou ženu." "Náš král si kdysi vzal čínskou princeznu. Proč by sis nemohl vzít ty mne?" řekla Dolma a podívala se na Čenga široce rozevřenýma očima tak upřeně a s takovou láskou, jako dosud nikdy.
"Nemohu se s tebou oženit, Dolmo. "Proč ne? Máš něco proti Tibeťankám?" "Vůbec nic, vždyť si mám vzít Pämu. Ani proti tobě nemám nic, třebaže nejsi hezká. Považuji tě za svou kamarádku a nikdy na tebe nezapomenu." "Miluje tě Päma?" "Nevím. Snad ano, možná také, že ne. "Ale já tě miluji, Čengu!" "Je to těžká věc.Rozhodli naši rodiče již dříve podle horoskopu. Přece víš, jak to tady chodí. V Číně je tomu také tak." Dolma vstala a beze slova pomalu odcházela. Slzy jí smáčely tváře. Došla až na kraj srázu a zadívala se do hlubiny. Za ní se ozval známý zvuk. Nádherné zvíře s běloplavou srstí s tmavými rozetami si lehlo k jejím nohám. "Dnes nemám mléko, gjalpo," řekla nepřítomně. Levhart na ni hleděl svýma jantarovýma, černě obkrouženýma očima jako by rozuměl její bolesti. "Neplač, sestřičko," říkal jí těma očima, "mé srdce se bouří, vidím-li tvoje slzy.Chceš-li, pojď se mnou…daleko od lidí." Svatba Čenga s Pämou byla na poměry vesnice velkolepá.. Čengův otec přivezl ze své cesty mnoho zboží i darů od příbuzných v Pa - tchangu. Vědělo se již, že novomanželé se s ním vrátí do S´-čchuanu a dům bude zatím spravovat Čengův strýc, který přijel s otcem na svatbu . Druhý den Dolma odešla z vesnice. Odnesla si s sebou jen misku campy v ruce a na krku své oblíbené barevné korále. Už ji nikdy nikdo neviděl. Možná žije v některém odlehlém klášteře, možná si ji odvedl do své bělostné říše sněžný levhart král, možná její tělo leží na dně propasti a její duch již nalezl prostor a čas nového zrození. Žij blaze, Dolmo, čistá duše Tibetu!
Próza 3/4 Svoboda je svoboda Důchodkyně Zdena je už 15 let vdova a je o ní známo, že to je dobromyslná, ochotná a vstřícná paní. Dříve pracovala v nemocnici a nyní v důchodu vypomáhá v domově důchodců. Právě odnáší ke kontejneru pytel se smetím a vidí, jak se v popelnicích přehrabuje nějaký bezdomovec – zarostlý, s vlasy do půli zad a s vousy jak Mikuláš.
Hledá prý něco k snědku a doslova se třese zimou, aby ne, vždyť je taky 15 stupňů pod nulou. Paní Zdeně se lítostí sevře srdce a říká mu: „Počkejte chvilku, přinesu Vám něco k jídlu“. Bezdomovec však pohotově reaguje: „Já půjdu s Vámi, aby jste se nemusela vracet!“. Paní Zdena je takový dobrák, že nikomu neumí říci NE. V domě potkávají překvapené sousedy, kteří na ně doslova civí. Ve vzduchu poletují otázky: „Koho si to ta hodná sousedka vede do bytu?“ „Snad ne toho smradlavého bezdomovce?“ „No ta se snad musela zbláznit!“ Když se Ferda (jak se bezdomovec jmenuje), nacpe k prasknutí, nemá se k odchodu a lítostivě konstatuje: „Tak zas do toho mrazu, ta zima je hrozná. Možná se už nikdy neuvidíme, každou chvíli někdo z nás bezdomovců nastydne a umře.“ Chytrák Ferda dovede zaútočit na Zdeniny city. A úspěšně, Zdena je tak naměkko, že Ferdovi říká: „Já vás u mě nechám v době mrazu přespat, ale stanovíme si určitá pravdila. A sice: Denní hygiena, žádné kouření a alkohol a žádné přehrabávání se v kontejneru.“ „Teď vám napustím plnou vanu teplé vody, tady jsem připravila mýdlo, šampon a čisté věci na převlečení,“ říká Zdena. „Já jsem snad v nebi a vy jste anděl,“ libuje si Ferda a uléhá do vany. Zatímco se Ferda stačil vykoupat a obléci, nese Zdena břitvu a nůžky s tím, že Ferdovi ostříhá jeho dlouhé vlasy a oholí vousy. Praxi má dobrou, jak z nemocnice, tak z pečovateláku. Co se jen nastříhala a naholila starých, bezmocných dědů! A už pod jejíma rukama mizí Ferdovy dlouhé vlasy a mikulášské vousy. Z Ferdy se stává rázem úplně jiný člověk, nikdo z té jeho party by ho určitě nepoznal. Ani on sám se v zrcadle nepoznává, omládl alespoň o 20 let, je to neuvěřitelná proměna! „Přesně takhle jsem vypadal, než jsem o všechno přišel a stal se ze mě bezdomovec,“ konstatuje smutně. A vypravuje, jak se vlastně do téhle situace dostal. Dělal totiž ručitele kamarádovi, ten zbankrotoval a zmizel. Musel za něj začít platit půjčku, žena se s ním rozvedla, přišel o byt a hlavně o důstojnost. Teď už pět let žije v polorozbořené budově bývalého statku. Je to sice ruina bez oken a dveří, ale alespoň se střechou nad hlavou. Živí se sběrem a prodejem starého železa, občas si někde zabrigádničí. „Víte,“ říká smutně Ferda, „dnes je tak snadné stát se bezdomovcem, stačí přijít o preáci, o byt, být okraden nebo prohrát v herně.“ Blíží se 22 hodina, Zdeně je Ferdy líto. „Vždyť on za to vlastně nemůže, že takhle dopadl,“ myslí si a posílá Ferdu spát do vedlejšího pokoje. Ferda Zdenu přirovnává k andělovi a začne jí hladit po zádech, pokouší se ji líbat. Ale Zdena se brání a energicky ho plácne: „Tak tohle na mě už nikdy nezkoušejte, to by jste musel vypadnout!“ A znovu připomíná jejich dohodu – mýt se a udržovat čistotou. Ferda si
v duchu říká: „Však počkej, ty samaritánko, však ty roztaješ a ještě na mě dostaneš chuť!“ Je si vědom, že je pěkný chlap a o 15 let mladší. Druhý den kráčí Zdena s Ferdou, aby dokoupili ještě nějaké svršky a pánské hygienické potřeby. Potkávají šokované sousedy, kteří nevěří svým vlastním očím. Ferdův pohled míří ze zvyku k popelnicím, kde se přehrabuje jeho bývalý kámoš Karel. A co nevidí? Karel má na sobě jeho červenou bundu, kterou by poznal mezi tisíci. Na zádech má díru, kterou mu zašívala Růžena z jejich party, se kterou žil. Ferda si myslel, že Zdena bundu vyprala a schovala a ona ji zatím i s ostatními smradlavými svršky hodila do poplenice. Bezdomovec Karel Ferdu nepoznává, ale ten se k němu sám hlásí. Karel mu zřejmě závidíš a říká: „Ty vole, ty se máš, já bych s tebou hned měnil!“ „Paní,“ dožaduje se Karel, „nechcete ještě jednoho podnájemníka? Já bych byl moc hodný a udělal bych Vám všechno, co bych vám na očích viděl.“ Ale Ferda Karla uzemňuje: „Vodprejskni vole a nech ji na pokoji!“ a odvádí rychle Zdenu pryč a na Karla volá: „Vona není žádná armáda spásy!“ Uběhne pár dní, Zdena se vrací z nákupu a radostně oznamuje Ferdovi, že potkala známou, která pracuje na pracovním úřadu a měla by pro Ferdu práci, mají se k ní příští týden dostavit. Z toho však Ferda nemá viditelně žádnou radost. Ferdovi se stále více stýská po jeho partě, po vínečku, po Růže a hlavně po svobodě. Když Zdena odejde k lékaři, Ferda využije tuto příležitost, ví, kde má Zdena peníze a bere si 300 Kč, ostatní tam nechává. Není přeci žádný zloděj, jen si peníze půjčuje. Jde si koupit krabicové víno a cigarety. U popelnic potkává bývalé kamarády, kteří se k němu hned hlásí. „My ti strašně závidíme,“ říkají jednohlasně, „najíš se, vyspíš se v teple a ještě panička je ti k mání.“ „Hoši,“ ohrazuje se Ferda, „nemáte mi co závidět, ta bláznivá baba mě hrozně buzeruje, denně se musím mýt, holit, žádné vínečko a citára, žádný sex. A teď mi dokonce našla práci! Zlatá svoboda, moc se mi stýská po vínečku a po Růženě!“ „A víte co, kluci?“ dlouho se nerozhoduje Ferda, „zvu vás všechny na mejdan!“ Po chvíli se vrací s pěti krabicemi vína a odvádí partu bezdomovců do Zdeniného bytu. Po návratu domů je Zdena blízko infarktu. Nevěří svým vlastním očím. A ten odér! „No co,“ křičí opilým hlasem Ferda, „pozval jsem si kámoše, co je na tom zlého? Vždyť tady žiju jak ve vězení a ty mě jen buzeruješ!“ Zdeně se otevřely oči: „Tak už nejsem ten anděl, už jsem jen bláznivá bába a buzerantka!“ Uplakaná jde k sousedovi, aby jí pomohl kumpány vyhodit z bytu. Soused je lamželezo, energicky
je všechny vyhazuje a ještě na ně křičí: „A v životě se sem nevracejte!“ Ferda si ulevuje: „Není o co stát, svoboda je svoboda!“ „A vy si paní sousedko příště nehrajte na profesora Higinse,“ dodává již s úsměvemsousedk, „doufám, že jste se použila a přestanete s těmi milosrdnými kousky.“ Pro Zdenu je tahle lekce velkým ponaučením, veškeré milosrdenství ji přešlo a od té doby je velice nedůvěřivá.
