1 Nevydařená divadelní zkouška
Začnu své vyprávění tím, že vám povím o slečně Frostové. Přestože všem vykládám, že jsem se stal spisovatelem už tehdy, když jsem ve vnímavém věku patnácti let přečetl jistý román Charlese Dickense, pravdou je, že jsem byl ještě mladší, když jsem se poprvé setkal se slečnou Frostovou a představoval jsem si, že se s ní miluju, a v tomto okamžiku mého sexuálního probuzení se také rozechvěle zrodila má představivost. Utvářejí nás naše touhy. V necelé minutě vzrušené, utajované žádosti se mě zmocnila touha stát se spisovatelem a souložit se slečnou Frostovou – nikoli nezbytně v tomto pořadí. Se slečnou Frostovou jsem se seznámil v knihovně. Mám knihovny rád, i když to slovo vyslovuju jen s obtížemi – v jednotném i v množném čísle. Existují zjevně jistá slova, jejichž výslovnost mi působí značné nesnáze: povětšinou jsou to podstatná jména – pojmenování lidí, míst a věcí, jež ve mně vyvolávají mimořádné vzrušení, neřešitelný konflikt či naprostou paniku. To je tedy alespoň názor různých fonetiků, logopedů a psychiatrů, kteří mě léčili – bohužel neúspěšně. Na prvním stupni základní školy jsem opakoval ročník kvůli „vážným nedostatkům v ústním projevu“ – to ovšem značně přeháněli. Dnes už je mi hodně přes šedesát, táhne mi na sedmdesát; příčina obtíží s výslovností některých slov mě přestala zajímat. (Abych to řekl bez obalu, seru na etiologii.) Nedokážu vyslovit ani etiologie, ale dokážu se prokousat skrz knihovna či knihovny tak, že mi lidé rozumějí, i když je vyslovím 9
zkresleně, takže obě zmatlaná slova poněkud připomínají cosi exkrementálního. Je to o to větší ironie, že moje první knihovna byla nevýznamná. Byla to veřejná knihovna ve vermontském městečku First Sister – solidní budova z červených cihel na stejné ulici, kde bydleli dědeček s babičkou. Žil jsem u nich v domě na River Street až do patnácti let – dokud se moje máma znovu nevdala. S mým otčímem se seznámila při divadelních zkouškách. Městský amatérský divadelní soubor se jmenoval First Sister Players; od doby, kdy jsem začal vnímat, jsem v tom divadélku viděl každou hru. Moje matka dělala nápovědu – když jste zapomněli text, napověděla vám, co máte říkat. (Protože divadlo bylo amatérské, herci text zapomínali velmi často.) Léta jsem si myslel, že nápověda je jedna z hereček – sice poněkud tajuplně mimo jeviště a bez kostýmu, ale přesto nezbytná účastnice dialogu. Když se moje matka seznámila s mým otčímem, přišel právě do souboru First Sister Players jako nový herec. Přistěhoval se do městečka, aby vyučoval na Favorite River Academy – téměř prestižní soukromé škole, v té době ještě vyhrazené pouze chlapcům. Už od dětských let (rozhodně tedy od doby, kdy mi bylo deset nebo jedenáct) jsem věděl s jistotou, že až budu „dost starý“, půjdu na akademii. Byla tam modernější a lépe osvětlená knihovna, ale mojí první knihovnou se stala veřejná knihovna v městečku First Sister a mou první knihovnicí se stala její knihovnice. (Slovo knihovnice jsem mimochodem vždycky vyslovoval bez obtíží.) Není třeba říkat, že slečna Frostová byla mnohem pozoruhodnějším zážitkem než sama knihovna. Je to neomluvitelné, ale její křestní jméno jsem se dozvěděl teprve dlouho poté, co jsem se s ní seznámil. Všichni ji oslovovali slečno Frostová a mně připadalo, že je asi tak v matčině věku – nebo o trochu mladší –, když jsem poněkud opožděně získal svou první průkazku do knihovny a seznámil jsem se s ní. Moje teta, značně velitelský typ, mi tvrdila, že slečna Frostová „bývala velmi pohledná“, ale já si nedokázal představit, že by slečna Frostová mohla být ještě pohlednější, než když jsem se s ní seznámil já – není třeba dodávat, že už jako 10
kluk jsem si pořád něco představoval. Teta tvrdila, že všichni nezadaní muži v městečku se kdysi mohli přetrhnout, aby slečnu Frostovou získali. Když si některý z nich dodal odvahy a představil se – skutečně slečně Frostové pověděl, jak se jmenuje –, tehdy ještě krásná knihovnice na něho chladně pohlédla a ledově procedila: „Jmenuji se slečna Frostová. Nikdy jsem nebyla vdaná a nikdy se vdát nehodlám.“ Vzhledem k tomuto přístupu byla slečna Frostová dosud svobodná, když jsem se s ní seznámil já; nedovedl jsem pochopit, proč se jí všichni nezadaní muži z městečka First Sister už dávno přestali dvořit. Onen klíčový Dickensův román – který ve mně, jak vždycky říkám, probudil touhu stát se spisovatelem – se jmenoval Nadějné vyhlídky. Vím určitě, že mi bylo patnáct, když jsem ho poprvé četl, a ještě v patnácti jsem ho přečetl podruhé. Vím, že to bylo dřív, než jsem začal chodit na akademii, protože jsem si knihu vypůjčil z městské knihovny – dvakrát. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se v knihovně objevil, abych si tutéž knihu vypůjčil podruhé; nikdy předtím jsem totiž nedostal chuť přečíst si celý román znovu. Slečna Frostová na mě upřela zkoumavý pohled. Pochybuju, že jsem jí v té době sahal po ramena. „Slečna Frostová bývala to, čemu se říká ‚sošná‘,“ pravila teta, jako by výška a postava slečny Frostové existovaly pouze v minulosti. (Pro mě byla sošná pořád.) Slečna Frostová měla vzpřímené držení těla a široká ramena, mou pozornost však poutala především její malá, ale hezká ňadra. Ve zdánlivém kontrastu k její mužné výšce a zjevné fyzické síle její ňadra působila, jako by vypučela teprve nedávno – zcela nepravděpodobně dělala dojem dívčích poupátek. Nedovedl jsem pochopit, jak může starší žena dosáhnout takového vzhledu, ale její ňadra nepochybně zaujala představivost každého dospívajícího chlapce, který se s ní potkal. Alespoň jsem tomu věřil, když jsem se s ní seznámil já – kdy to vlastně bylo? – v roce 1955. Navíc musíte pochopit, že slečna Frostová se nikdy neoblékala vyzývavě, rozhodně tedy ne v přísném tichu liduprázdné veřejné 11
knihovny; v jakoukoli denní či noční hodinu tam skoro nikdy nikdo nebyl. Zaslechl jsem, jak moje velitelská teta říká (mé matce): „Slečna Frostová už dávno nemá věk na tvarovací podprsenky.“ Ve třinácti letech jsem to pochopil tak, že – podle tetina kategorického názoru – podprsenky slečny Frostové nejsou vhodné pro její ňadra, nebo opačně. Já si to nemyslel! A celou tu dobu, co jsem sváděl vnitřní boj s tetiným názorem a svou vlastní zcela opačnou fixací na ňadra slečny Frostové, knihovnice, před níž se mi úzkostí tajil dech, si mě prohlížela pohledem zmíněným výše. Seznámil jsem se s ní ve třinácti; v této zneklidňující chvíli už mi bylo patnáct, ale připadalo mi, že ten dlouhý zkoumavý pohled proniká celé dva roky zpět. Posléze na mou žádost, že si chci Nadějné vyhlídky přečíst znovu, podotkla: „Ale ty už jsi přece četl, Williame.“ „Ano, a hrozně se mi líbily,“ odpověděl jsem – a málem jsem vyhrkl, že se mi hrozně líbí ona. Zachovávala strohou zdvořilost – byla první člověk, který mě pokaždé oslovoval Williame. Rodina i kamarádi mi všichni říkali Bille nebo Billy. Chtěl jsem slečnu Frostovou vidět pouze v podprsence, jež (podle názoru mé všetečné tety) neposkytovala dostatečné zajištění. Ovšem místo abych vyhrkl takovou nepředloženost, řekl jsem: „Chci si Nadějné vyhlídky přečíst znovu.“ (Nepadlo ani slovo o mé předtuše, že dojem, jejž slečna Frostová udělala na mě, bude stejně zničující jako dojem, jaký Estella učinila na nebohého Pipa.) „Tak brzo?“ zeptala se slečna Frostová. „Vždyť jsi Nadějné vyhlídky dočetl před měsícem!“ „Nemůžu se dočkat, až si je přečtu znovu,“ odpověděl jsem. „Charles Dickens napsal spoustu knih,“ řekla mi slečna Frostová. „Měl bys zkusit nějakou jinou, Williame.“ „Ano to určitě,“ ujistil jsem ji, „ale nejdřív si chci znovu přečíst tuhle.“ Tím, že mě slečna Frostová podruhé oslovila Williame, u mě vyvolala okamžitou erekci – třebaže jsem měl v patnácti malý penis a v erekci působil nad očekávání směšně. (Postačí, když řek12
nu, že nehrozilo, že slečna Frostová mou erekci vůbec zaznamená.) Moje vševědoucí teta řekla mé matce, že jsem na svůj věk nedostatečně vyvinutý. Teta myslela „nedostatečně vyvinutý“ v jiném ohledu (nebo ve všech). Pokud vím, neviděla můj penis od doby, kdy jsem byl nemluvně, jestli ho vůbec viděla. Nepochybuju o tom, že o slově penis vám toho ještě povím víc. Pro tuto chvíli postačí, že toto slovo vyslovuju jen s krajními obtížemi a z mých zmučených mluvidel vyleze – pokud se mi vůbec podaří tomu dodat hlas – něco jako „penit“. (Dělám všechno možné i nemožné, abych se vyhnul plurálu tohoto slova.) Slečna Frostová rozhodně netušila, jaká prožívám sexuální muka, když se snažím znovu si vypůjčit Nadějné vyhlídky. Chtěla mi spíš naznačit, že při tolika knihách v knihovně je nemravné mrhat časem a číst kteroukoli z nich znovu. „Co je na Nadějných vyhlídkách tak zvláštního?“ zeptala se. Byla prvním člověkem, kterému jsem prozradil, že chci být spisovatelem „kvůli“ Nadějným vyhlídkám, ale ve skutečnosti to bylo kvůli ní. „Ty chceš být spisovatelem!“ zvolala slečna Frostová, ale netvářila se nijak šťastně. (Po letech mě pak napadalo, zda by slečna Frostová vyjádřila rozhořčení nad výrazem pederast, kdybych jí toto označil jako svou profesi.) „Ano, spisovatelem – myslím,“ řekl jsem. „Přece nemůžeš vědět, že se staneš spisovatelem!“ namítla slečna Frostová. „To není povolání, které si můžeš jen tak vybrat.“ V tom měla rozhodně pravdu, ale to já tenkrát nevěděl. A nežadonil jsem jen proto, aby mě nechala znovu přečíst Nadějné vyhlídky; moje prosby byly totiž tak úpěnlivé částečně proto, že čím víc jsem slečnu Frostovou popouzel, tím víc jsem oceňoval její prudké nádechy – nemluvě o následném dmutí a opětovném klesání jejích překvapivě dívčích ňader. V patnácti jsem z ní byl stejně hotový a beznadějně zamilovaný jako o dva roky dřív. Ne, to musím opravit – v patnácti mě uchvacovala mnohem víc než ve třinácti, kdy jsem pouze fantazíroval o tom, že se s ní pomiluju a také že se stanu spisovatelem, 13
kdežto v patnácti už byly ty sexuální fantazie propracovanější (s konkrétnějšími detaily) a už jsem také napsal pár vět, které jsem obdivoval. Pravděpodobnost, že se pomiluju se slečnou Frostovou a že se stanu spisovatelem, byla samozřejmě nevelká – ale byla zcela vyloučená? Je to zvláštní, ale měl jsem dost sebevědomí, abych se domníval, že nikoli. Odkud že se ta přehnaná pýcha či nepodložená sebedůvěra brala? Mohl jsem se jen domnívat, že s tím mají něco společného geny. Matčiny tím nemyslím; v její roli nápovědy zpoza jeviště jsem žádné přehnané sebevědomí neviděl. Trávil jsem přece většinu večerů s mámou v tom bezpečném útočišti pro různě talentované (a netalentované) členy amatérské divadelní společnosti našeho městečka. V tom divadélku nebyli všichni do jednoho namyšlení a nepřekypovali sebevědomím – odtud nápověda. Pokud za moje sebevědomí mohly geny, jistě pocházely od mého biologického otce. Řekli mi, že jsem ho nikdy neviděl; znal jsem ho pouze z vyprávění, a to nebylo příliš lichotivé. Pro dědečka to byl „šifrant“ – nebo vzácněji „seržant“. Babička tvrdila, že máma kvůli tomu seržantovi nechala vysoké. (Dávala před „šifrantem“ přednost „seržantovi“, ale v jejích ústech ta hodnost dostávala hanlivý nádech.) Nikdy jsem se nedozvěděl, zda William Francis Dean byl příčinou, proč moje máma nedostudovala vysokou; místo toho šla do školy pro sekretářky, ale ještě předtím ji přivedl do jiného stavu. Následkem toho máma nedokončila ani školu pro sekretářky. Máma mi vyprávěla, že se s tátou vzali v Atlantic City v dubnu 1943 – to už si ji opravdu nebral z donucení, protože já jsem se narodil ve First Sister v březnu 1942. Byl mi už rok, když si ho brala, a „svatba“ (oddával je městský úředník či smírčí soudce), to byl především nápad mojí babičky – alespoň to tvrdila teta Muriel. Naznačovaly mi, že William Francis Dean nevstupoval do manželství tak zcela dobrovolně. „Rozvedli jsme se, ještě ti nebyly ani dva roky,“ vyprávěla mi máma. Viděl jsem oddací list, proto jsem si pamatoval onu zdánlivě exotickou a od Vermontu vzdálenou destinaci Atlantic City 14
ve státě New Jersey; otec tam absolvoval základní výcvik. Rozsudek rozvodového soudu mi už nikdo neukázal. „Seržanta nezajímalo ani manželství, ani děti,“ vyprávěla mi babička s nezanedbatelnou dávkou mravní nadřazenosti; i jako dítě jsem pochopil, že tetina exaltovanost pochází od babičky. Ale vzhledem k tomu, co se událo v newjerseyském Atlantic City – jedno, na čí naléhání –, jsem se díky tomu oddacímu listu stal dítětem manželským, třebaže opožděně. Pojmenovali mě William Francis Dean junior; měl jsem jeho jméno, ale postrádal jsem jeho přítomnost. A musel jsem zdědit jistou dávku jeho šifrantských genů – seržantovy „kuráže“, jak se domnívala moje máma. „Jaký byl?“ ptal jsem se matky možná stokrát. Brala to tak mile. „Víš, byl moc hezký – jako budeš ty,“ odpovídala pokaždé s úsměvem. „A měl moře kuráže.“ Než jsem začal dospívat, máma se ke mně chovala velice láskyplně. Nevím, jestli všichni chlapci před pubertou nebo v pubertě tak málo vnímají časovou posloupnost, ale mě nikdy nenapadlo ten sled událostí zkoumat. Otec musel matku zbouchnout koncem května nebo počátkem června 1941 – když končil první rok studia na Harvardu. Ale přesto se o něm nikdo nezmiňoval – dokonce ani teta Muriel v sarkastických komentářích – jako o studentíkovi z Harvardu. Vždycky o něm mluvili jako o šifrantovi (nebo seržantovi), třebaže matka byla na jeho spojení s Harvardem očividně hrdá. „Představ si, že začneš studovat na Harvardu v pouhých patnácti letech!“ slyšel jsem ji několikrát opakovat. Ale pokud mému kurážnému tatíkovi bylo na začátku studií na Harvardu patnáct (v září 1940), musel být mladší než moje matka, která měla narozeniny v dubnu. A v dubnu 1940 jí už bylo dvacet; když jsem se v březnu 1942 narodil, chyběl jí pouhý měsíc do dvaadvaceti. Takže oni se nevzali proto, že tátovi ještě nebylo osmnáct, když zjistila, že je těhotná? Osmnácté narozeniny oslavil v říjnu 1942. „Operativně snížili věkovou hranici pro nástup do armády na 15
osmnáct,“ vysvětlila mi máma. (Teprve později mě napadlo, že operativně nebyl běžný výraz ve slovníku mé matky – možná to z ní mluvil studentík z Harvardu.) „Tvůj otec se domníval, že by mohl mít větší kontrolu nad svou vojenskou kariérou, když se dobrovolně přihlásí sám, dřív, než ho povolají, což udělal v lednu 1943,“ tvrdila mi máma. („Kontrola nad vojenskou kariérou“ mi taky nepřipadala jako její volba slov; studentík z Harvardu z toho čišel na sto honů.) Táta odjel autobusem do Fort Devens v Massachusetts – aby nastoupil vojenskou službu – v březnu 1943. V té době bylo letectvo součástí armády; přidělili mu speciální úkol, měl se stát kryptografickým technikem. Letectvo pro základní výcvik zabralo Atlantic City a okolní písečné duny. Můj otec spolu s dalšími odvedenci bivakovali v luxusních hotelích a samozřejmě je pustošili. Slovy mého dědečka: „V barech nikdo nekontroloval průkazy. O víkendech se do města přihrnula děvčata, povětšinou zaměstnaná ve vládních úřadech ve Washingtonu. Všichni byli nepochybně pod parou, o tom, že se v dunách střílelo ze všeho možného, ani nemluvě.“ Máma říkala, že tátu v Atlantic City navštívila – „jednou nebo dvakrát“. (Když ještě nebyli manželé a mně byl tak rok?) Na tu „svatbu“ v dubnu 1943 matka určitě jela do Atlantic City s dědečkem; bylo to krátce předtím, než tátu poslali do letecké kryptografické školy v Pawlingu ve státě New York – kde se učil používat kódovací knihy a tabulky. Odtud ho koncem léta 1943 odveleli do Chanute Field v Rantoulu ve státě Illinois. „V Illinois ho vyškolili ve všech fintách a fíglech kryptografie,“ vyprávěla máma. Takže byli pořád ještě ve styku, sedmnáct měsíců potom, co jsem se narodil. („Finty a fígle“ se ve slovníku mé matky taky příliš často nevyskytovaly.) „V Chanute Field tvého tátu seznámili se základním vojenským šifrovacím strojem – což byl v podstatě dálnopis a k němu byla připojená elektronická sada šifrovacích koleček,“ vyprávěl mi děda. Klidně mohl mluvit latinsky; ani můj nepřítomný otec by mi možná nesvedl srozumitelně vysvětlit funkce šifrovacího stroje. 16
Dědeček nikdy nepoužíval „šifrant“ nebo „seržant“ s hanlivým nádechem a s gustem mi vyprávěl o nasazení mého táty ve válce. Děda si určitě vypěstoval schopnost memorování jako amatérský herec souboru First Sister Players, když si dokázal vybavit tak specifické a složité podrobnosti; děda mi dokázal přesně opakovat, co všechno se tátovi přihodilo – ne že by válečná práce kryptografa, kódování a dekódování tajných zpráv, byla zcela a úplně nezajímavá. Štáb letectva Patnácté armády Spojených států sídlil v italském Bari. 760. bombardovací letka, k níž patřil otec, měla základnu ve Spinazzole – mezi statky jižně od města. Po spojenecké invazi do Itálie mělo letectvo Patnácté armády za úkol bombardovat jižní Německo, Rakousko a Balkán. Od listopadu 1943 do konce dubna 1945 ztratily Spojené státy v tomto boji více než tisíc těžkých bombardérů B-24. Ale kryptografové nelétali. Táta zřídka opouštěl kódovací místnost na základně ve Spinazzole; zbývající dva roky války strávil s kódovacími příručkami a s tím neproniknutelně tajemným šifrovacím zařízením. Zatímco bombardéry útočily na nacistické tovární komplexy v Rakousku a na ropná pole v Rumunsku, táta se neodvažoval dál než do Bari – hlavně proto, aby na černém trhu prodal svůj příděl cigaret. (Seržant William Francis Dean nekouřil, ujišťovala mě matka, ale v Bari prodal tolik cigaret, že si po návratu do Bostonu mohl koupit auto – Chevrolet Coupé z roku 1940.) Tátova demobilizace proběhla relativně hladce. Jaro 1945 strávil v Neapoli, kterou popisoval jako „okouzlující, plnou života a zalitou pivem“. (Popisoval komu? Pokud se s mámou rozvedl, když mi nebyly ani dva roky – rozvedl se s ní jak? –, proč jí pořád psal, když mi byly tři?) Možná psal spíš dědečkovi; to on mi vyprávěl, že táta v Neapoli nastoupil na transportní loď. Po krátkém pobytu na Trinidadu ho C-47 přepravila na základnu v brazilském Natalu, kde prý podle otce měli „velmi dobrý kafe“. Z Brazílie ho další C-47 – popisovaná jako „rozhrkaná“ – dopravila do Miami. Vojenský vlak mířící na sever rozvážel vracející se vojáky do demobilizač17
ních základen; tak se táta ocitl zpátky ve Fort Devens v Massachusetts. V říjnu 1945 už bylo pozdě na návrat na Harvard ještě v tomto akademickém roce; za peníze vydělané na černém trhu si tedy koupil chevrolet a našel si brigádu v oddělení hraček obchodního domu Jordan Marsh, největšího v Bostonu. Na Harvard se vrátil na podzim 1946; soustředil se na románská studia, což, jak mi dědeček vysvětlil, znamenalo studium jazyků a literárních tradic Francie, Španělska, Itálie a Portugalska. („Alespoň dvou nebo tří z nich,“ tvrdil děda.) „Tvůj otec byl machr na cizí jazyky,“ tvrdila mi máma – a odtud možná machr na kryptografii? Ale proč mé matce nebo dědovi záleželo na tom, jakému oboru se na Harvardu můj vypařivší se otec věnuje? Jak vůbec k těm podrobnostem přišli? Proč toho tolik věděli? Měli jsme doma otcovu fotografii – po léta to byla jeho jediná podobizna, kterou jsem viděl. Na fotografii je velmi štíhlý a vypadá hubený. (Bylo to koncem jara či počátkem léta 1945.) Líže zmrzlinu na té transportní lodi; snímek vznikl někde mezi pobřežím jižní Itálie a Karibikem, než přistáli na Trinidadu. Hádám, že veškerou mou dětskou představivost, nebo její většinu uchvátil černý panter na tátově letecké bundě; nevraživě hledící šelma byla symbolem 460. bombardovací skupiny. (Kryptografie byla výlučně záležitostí pozemního personálu – přesto i šifranti fasovali letecké bundy.) Trpěl jsem zcela matoucí, ale utkvělou představou, že i ve mně je kousek válečného hrdiny, třebaže podrobnosti válečných výbojů mého táty nepůsobily příliš hrdinně – ani na malého kluka. Ale druhá světová válka byla dědečkovým oblíbeným tématem – znáte to, patřil k těm, co se živě zajímají o každý detail – a vždycky mi říkal: „Já v tobě vidím budoucího hrdinu!“ Babička nedokázala najít na Williamu Francisi Deanovi zhola nic dobrého a máma začala (a povětšinou skončila) svoje hodnocení „velmi hezký“ a „moře kuráže“. Ne, to není tak docela pravda. Když jsem se jí zeptal, proč se rozešli, máma řekla, že tátu viděla, jak líbá někoho jiného. „Vi18
