1 Medvěd, který se jmenoval Stát Maine
Toho léta, kdy můj otec koupil medvěda, jsme ještě nebyli na světě – dokonce jsme nebyli ani počati: Frank, nejstarší z nás; Franny, nejrozjívenější; ani já, další v pořadí; ani nejmladší děti Lilly a Egg. Můj otec a matka odmalička bydleli ve stejném městě a znali se celý život, ale v době, kdy otec koupil toho medvěda, k jejich „spojení“, jak tomu Frank vždycky říkal, ještě nedošlo. „Jejich ,spojení‘, Franku?“ škádlívala ho Franny; Frank byl sice nejstarší, ale mně připadalo, že je mladší než Franny, a Franny se k němu vždycky chovala jako k miminu. „Tím chceš naznačit, Franku,“ říkala Franny, „že ještě nezačali šoustat.“ „Jejich vztah nebyl do té doby konzumován,“ pronesla jednou Lilly; i když byla mladší než ostatní, až na Egga, chovala se k nám jako starší sestra a tenhle zvyk Franny rozčiloval. „Konzumován?“ opakovala Franny. Nepamatuji se, kolik tehdy bylo Franny roků, ale Egg nebyl dost starý, aby mohl poslouchat řeči jako: „Matka s otcem objevili sex, teprve když si staroušek přivedl medvěda“ – to řekla Franny. „Teprve medvěd je inspiroval – bylo to takový smilný, nadržený zvíře, co obskakovalo stromy a hrálo si se sebou a zkoušelo znásilnit psy.“ „Občas nějakého psa zvochloval,“ opravil ji Frank znechuceně. „Psy neznásilňoval.“ „Ale zkoušel to,“ řekla Franny. „Přece tu historku znáš.“ „Chceš říct tátovu historku,“ upřesnila Lilly, znechucená z poněkud jiného důvodu než Frank; Frank byl znechucený z Franny, ale Lilly byla znechucená z otce. 7
Takže je na mně – prostředním dítěti umírněných názorů –, abych ten příběh objektivně vyprávěl, tedy téměř objektivně. My děti jsme hrozně rády poslouchaly příběh lásky naší matky a otce: jak otec koupil medvěda a jak se matka s otcem do sebe zamilovali a měli v krátkém sledu Franka, Franny a mě („Ryc, pic, bum!“, jak říkávala Franny); a jak potom po krátké přestávce měli ještě Lilly a Egga („Hvízd a prásk,“ pokračuje Franny). Příběh, který jsme slýchávali jako děti a který jsme si pak mezi sebou vyprávěli zas a znovu, jak jsme dorůstali, pojednává o letech, o kterých jsme nic nevěděli a mohli je znát jenom z vyprávění rodičů. Umím si představit rodiče v dávné minulosti mnohem jasněji, než je vidím v letech, která si skutečně pamatuji, protože vzpomínky na doby, kdy už jsem byl na světě, jsou samozřejmě zabarveny faktem, že jednou ty doby byly dobré, jindy špatné – z čehož plynou moje názory: jednou dobré, jindy špatné. Na slavné léto s medvědem a kouzelnými námluvami rodičů mám však jednoznačný názor. Pokud otec při vyprávění klopýtl – když si třeba odporoval oproti předchozí verzi nebo vynechával naše oblíbené pasáže – vrhli jsme se na něj jako vosy. „Buď lžeš teď, nebo jsi lhal posledně,“ říkávala mu Franny (ta šla vždycky k jádru věci), ale otec jen nevinně zavrtěl hlavou. „Copak to nechápete?“ ptal se nás. „Představujete si všechno hezčí, než jak si to pamatuju já.“ „Zajdi pro mámu,“ poručila mi Franny a vyšoupla mě z pohovky. Nebo si jindy Frank zvedl Lilly z klína a zašeptal jí: „Zajdi pro mámu.“ A tak jsme předvolali matku, aby potvrdila podezření, že si otec vymýšlí. „Nebo schválně vynecháváš šťavnatý pasáže,“ obviňovala ho Franny, „jenom proto, že Lilly a Egg jsou podle tebe moc malí, aby slyšeli všechno o tom šoustání.“ „Žádné šoustání nebylo,“ říkala matka. „Tehdy nevládla taková promiskuita a svoboda jako dnes. Když si děvče vyrazilo a strávilo s někým noc nebo víkend, tak ji dokonce její vrstevníci považovali za couru nebo ještě něco horšího; pak jsme si takové dívky opravdu moc nevšímali. ‚Jaký hrnec, taková poklička‘, říkávali jsme. A ‚Saze se uhlím neušpiní‘.“ A Franny, ať jí bylo osm, deset, 8
patnáct nebo pětadvacet let, vždycky obrátila oči v sloup a dloubla do mě loktem nebo mě začala lechtat, a když jsem ji lechtal taky, pokřikovala: „Úchyláku! Ošahávat vlastní sestru!“ A Frank, ať mu bylo devět, jedenáct, jedenadvacet nebo jedenačtyřicet let, vždycky hovory o sexu a Frannyino předvádění nesnášel; honem tátovi říkal: „Na tom nezáleží. A co ta motorka?“ „Ne, povídej ještě o sexu,“ žádala Lilly matku velmi vážně a Franny mi strkala jazyk do ucha nebo mi dělala na krku pusou zvuky, jako když se prdí. „Tak tedy,“ začala matka, „ve smíšené společnosti se o sexu nemluvilo. Existoval necking a petting, měkký nebo tvrdý; obvykle se prováděl v autech. Parkovalo se vždycky na odlehlých místech. Bylo samozřejmě víc polních cest, míň lidí a míň aut – a auta tehdy nebyla tak malá.“ „Takže jste se mohli rozvalit,“ řekla Franny. Matka se na Franny zamračila a setrvala u své verze starých časů. Byla pravdomluvnou, leč nudnou vypravěčkou – kam se hrabala na tátu –, a když jsme matku zavolali coby svědkyni starých časů, vždycky jsme litovali. „Lepší je nechat starouška vyprávět bez přerušení,“ mínila Franny. „Matka je tak vážná.“ Frank se mračil. „Hele, Franku, běž si pohrát sám se sebou, bude ti líp,“ radila mu Franny. Ale Frank se zakabonil ještě víc. Pak řekl: „Když začneš tím, že se otce zeptáš na tu motorku nebo něco konkrétního, odpoví ti líp, než když vytahuješ všeobecná témata: šaty, zvyky, sexuální praktiky.“ „Franku, pověz nám, co je to sex,“ říkala Franny, ale otec nás všechny zachránil, protože pronesl zasněným hlasem: „To vám povídám: dneska by se to nemohlo stát. Možná si myslíte, že máte větší svobodu, ale máte také víc zákonů. K tomu medvědovi by dneska nemohlo dojít. Oni by vám ho prostě nepovolili.“ A v té chvíli jsme vždycky ztichli, v tu ránu jsme se přestali pošťuchovat. Když otec vyprávěl, tak i Frank s Franny mohli sedět blízko sebe, až se dotýkali, a nervat se při tom; dokonce i já jsem mohl sedět tak blízko Franny, až jsem cítil, jak mě na tváři šimrají její vlasy nebo se mi o nohu opírá její noha, a když otec vyprávěl, vůbec jsem na Franny nepomyslel. Lilly seděla naprosto nehybně (jak 9
to jenom Lilly dovedla) Frankovi na klíně. Egg byl na nějaké poslouchání příliš malý a chápal ještě méně, ale bylo to klidné dítě. Dokonce i Franny ho mohla chovat na klíně a zůstal v klidu; kdykoliv jsem si ho posadil na klín já, usnul. „Byl to černý medvěd,“ řekl otec; „vážil sto osmdesát kilo a byl trochu mrzout.“ „Ursus americanus,“ zamumlal Frank. „A byl nevypočitatelný.“ „Ano,“ souhlasil otec, „ale jinak celkem dobromyslný.“ „Byl příliš starý, než aby zůstal medvědem,“ pronesla Franny nábožně. Touto větou otec obvykle začínal – a začal jí i tenkrát, když nám ten příběh vyprávěl poprvé, alespoň co já pamatuju. „Byl příliš starý, než aby zůstal medvědem.“ Tehdejší verzi jsem vyslechl na matčině klíně a pamatuji si, že jsem měl pocit, že jsem navěky strnul v čase a prostoru: matčin klín, Franny na otcově klíně vedle mě, Frank vzpřímený už zcela samostatně – seděl po turecku na vybledlém orientálním koberečku s naším prvním psem, Truchlíkem (kterého jsme jednoho dne nechali uspat navěky, protože neskutečně prděl). „Byl příliš starý, než aby zůstal medvědem,“ začal otec. Podíval jsem se na Truchlíka, hloupého a oddaného labradora, a ten najednou na zemi vedle Franka začal růst do velikosti medvěda a pak stárl, plihl v páchnoucí rozježenou hromadu, až z něj byl zase pouhý pes (ale Truchlík nikdy nebyl ‚pouhý pes‘). V této první vzpomínce není Lilly ani Egg – určitě byli tak malí, že nemohli nic chápat. „Byl příliš starý, než aby zůstal medvědem,“ řekl otec. „Sotva stál na nohou.“ „Ale jiné nohy neměl!“ zazpívali jsme – Frank, Franny a já dohromady – obřadnou odpověď, naučenou zpaměti. A když nastal čas, přidala se i Lilly a Egg. „Medvěda už omrzelo bavit lidi,“ řekl otec. „Už to jen tak šolíchal. A ze všech lidí, zvířat a věcí miloval jen motocykl. Proto jsem musel koupit s medvědem i motocykl. Proto medvěd poměrně s lehkým srdcem opustil svého cvičitele a šel se mnou; motocykl pro medvěda znamenal víc než nějaký cvičitel.“ A za čas Frank dával znamení Lilly, která měla nacvičenou otázku: „Jak se ten medvěd jmenoval?“ 10
A Frank, Franny, otec a já jsme jednohlasně zvolali: „Stát Maine!“ Ten zabedněný medvěd se jmenoval Stát Maine a můj otec ho koupil v létě roku 1939 – zároveň s motocyklem značky Indián, ročník 1937, s podomácku vyrobenou sajdkárou – za dvě stě dolarů a nejlepší šaty ze svého kufru, který si vzal s sebou na prázdniny. Otci a matce bylo tehdy v létě devatenáct let; oba se narodili v roce 1920 a vyrůstali v Dairy, stát New Hampshire, a po celé dospívání se v podstatě nestýkali. Díky logické náhodě, na jakých jsou založeny mnohé dobré historky, se k oboustrannému překvapení ocitli spolu na letní brigádě v Arbuthnotu u moře, přímořském rekreačním hotelu, který byl z jejich hlediska daleko od domova, protože Maine se nacházelo daleko od New Hampshiru (v tehdejších dobách a podle jejich názoru). Matka pracovala jako pokojská, ale když měla podávat večeři, oblékala se do vlastních šatů a při zahradních večírcích pod stany (kam chodili golfisté, hráči tenisu a kroketu a jachtaři, kteří se vrátili z projížděk po moři) pomáhala servírovat koktejly. Můj otec pomáhal v kuchyni, nosil zavazadla, uhraboval jamkoviště a dohlížel, aby bílé čáry na tenisových kurtech byly zřetelné a rovné a aby nervózní lidé, kteří by radši vůbec neměli vstupovat na loď, nastoupili a vystoupili, aniž by si ublížili nebo se namočili. Rodiče mé matky i otce takovou letní brigádu schvalovali, i když pro matku a otce bylo trapné, že se poznali zrovna tam. Bylo to jejich první léto, které trávili mimo Dairy v New Hampshiru, a nepochybně si představovali, že se v tom nóbl rekreačním hotelu budou vydávat – jako úplní cizinci – za honoraci. Otec zrovna vyšel ze soukromé chlapecké akademie Dairy School; na podzim mohl začít chodit na Harvard. Věděl, že tam bude moci jít až na podzim roku 1941, protože si předsevzal, že si vydělá peníze na školné; ale v létě devětatřicátého roku v Arbuthnotu u moře by byl otec rád, kdyby si hosté i ostatní personál mysleli, že jde na Harvard rovnou. Jelikož se tam objevila má matka, která z domova dobře věděla, jak se věci mají, musel otec říct pravdu. Mohl jít na Harvard, až si na něj vydělá potřebné peníze; samo11
zřejmě určitý úspěch byl, že ho na školu vůbec přijali, a většina obyvatel Dairy v New Hampshiru byla překvapená, když se o tom dozvěděla. Syn fotbalového trenéra na Dairy School, můj otec Winslow Berry, nespadal zrovna do kategorie studijních typů. Byl jedináček a jeho svalnatý otec, kterému všichni říkali Kouč Bob, Harvard neměl – a nikoho ani nenapadlo, že by dokázal pro Harvard zplodit materiál. Robert Berry přišel z Iowy na východní pobřeží poté, co mu žena zemřela při porodu. Bob Berry byl trochu starý na osamělého a novopečeného otce – bylo mu dvaatřicet. Hledal možnost vzdělání pro svého malého hocha a výměnou nabízel sám sebe. Prodal své schopnosti učit tělocvik nejlepší soukromé střední škole, která slíbila, že jeho syna vezme, až dosáhne příslušného věku. Dairy School nebyla baštou středoškolského vzdělání. Škola si možná kdysi přála dosáhnout statutu srovnatelného s Exeterem nebo Andoverem, ale už začátkem tohoto století si zadělala na kompromis. Jelikož neměla daleko do Bostonu, přijala několik stovek chlapců, které odmítl Exeter nebo Andover, a další stovku těch, které by v ideálním případě neměli přijmout na vůbec žádnou střední školu, a dala jim vzdělání, jež bylo standardní a rozumné – a přísnější, než poznala většina tamějšího učitelského sboru; většinu učitelů totiž také jinde nepřijali. Ale i když Dairy School hrála mezi soukromými středními školami Nové Anglie druhou ligu, byla daleko lepší než státní školy v kraji a zejména lepší než jediná státní střední škola ve městě Dairy. Dairy School byla přesně typem školy, která sjednává obchody jako ten s Koučem Bobem Berrym, za nicotný plat a slib, že Win, syn Kouče Boba, bude do této školy chodit (zadarmo), až vyroste. Kouč Bob ani Dairy School nečekali, že se z mého otce Wina Berryho vyklube skvělý student. Harvard ho přijal v první vlně uchazečů, na stipendium ale dost bodů nezískal. Kdyby vyšel z lepší školy než Dairy, nejspíš by ho dostal, třeba na latinu nebo řečtinu; podle vlastního názoru byl dobrý na jazyky a z počátku chtěl studovat jako hlavní obor ruštinu. Má matka nemohla (coby dívka) na Dairy School chodit, takže navštěvovala soukromou ženskou školu, také ve městě. To byla 12
další druhořadá vzdělávací instituce, pořád však lepší než státní střední škola, a jediná možnost pro místní rodiče, kteří si přáli, aby se jejich dcery učily bez přítomnosti chlapců. Na rozdíl od Dairy School, která měla internáty – a devadesát pět procent přespolních studentů –, byla Dívčí škola Ethel Thompsonové pouze denní soukromou školou. Rodiče mé matky, kteří byli z nějakého důvodu ještě starší než Kouč Bob, si přáli, aby se jejich dcera kamarádila jenom s chlapci z Dairy School a nikoli s chlapci z města – jelikož otec mé matky byl penzionovaný učitel z Dairy School (všichni mu říkali Latiník) a matka mé matky byla dcerou lékaře z Brookline v Massachusetts, která se provdala za absolventa Harvardu; doufala, že její dceru by mohl potkat podobný osud. I když si matka mé matky nikdy nestěžovala, že se její absolvent Harvardu zahrabal i s ní do největšího zapadákova a vytrhl ji z bostonské společnosti, upřímně doufala, že by se aspoň moje matka mohla odstěhovat zpátky do Bostonu – kdyby chodila s tím správným hochem z Dairy School. Má matka, Mary Batesová, věděla, že můj otec, Win Berry, není zrovna tím pravým typem chlapce z Dairy School, který měla její matka na mysli. Harvard neharvard, byl synem Kouče Boba – a odložený nástup na školu není totéž jako nastoupit hned nebo si to aspoň moci dovolit. To, co si matka na léto devětatřicátého roku plánovala, ji stěží mohlo naplňovat nadšením. Její otec, zvaný Latiník, utrpěl záchvat mrtvice; uslintaný a popletený si latinsky mumlal a šoural se po domě s ustaranou nepraktickou manželkou v patách, pokud doma nebyla mladá Mary a na oba nedohlédla. Mary Batesová měla ve svých devatenácti letech rodiče starší, než má většina lidí dědečka a babičku, a měla tolik smyslu pro povinnost, když už ne chuti, že se vzdala možnosti jít na vysokou, zůstala doma a pečovala o ně. Myslela si, že se naučí psát na stroji a bude pracovat ve městě. Letní brigáda v Arbuthnotu pro ni měla znamenat opravdu exotické prázdniny, než uvízne v podzimní otročině. Věděla, že každým rokem budou chlapci na Dairy School mladší a mladší – až nebude ani jeden z nich ochoten odstěhovat ji zpátky do Bostonu. Mary Batesová a Winslow Berry vyrůstali vedle sebe, ale vždyc13
ky se nanejvýš pozdravili kývnutím hlavy nebo jen naznačili, že se poznali. „Jako bychom byli jeden pro druhého vzduch, nevím proč,“ vyprávěl otec nám dětem – až do chvíle, kdy se poprvé spatřili mimo známé prostředí, ve kterém vyrůstali; mimo neladné městečko Dairy a stejně neladný kampus Dairy School. Když Dívčí škola Ethel Thompsonové nechala mou matku v červnu 1939 maturovat, matka si s bolestí uvědomila, že na Dairy School už maturity proběhly a škola je zavřená; zajímaví přespolní chlapci odjeli domů a její dva tři „kavalíři“ (tak jim říkala) – u kterých doutnala jakási naděje, že ji pozvou na závěrečný večírek – odjeli. Žádné místní středoškoláky neznala, a když jí matka navrhla Wina Berryho, moje matka utekla z jídelny. „To bych se rovnou mohla zeptat Kouče Boba!“ křičela na svou matku. Její otec, Latiník, který klimbal u jídelního stolu, zvedl hlavu. „Kouč Bob?“ opakoval. „Ten pitomec si zase přišel půjčit sáně?“ Kouč Bob, kterému se také říkalo Iowský Bob, nebyl žádný pitomec, ale pro Latiníka, kterému mrtvice patrně pošramotila orientaci v čase, nepatřil svalovec ze Středozápadu do stejné ligy jako učitelský sbor. A před lety, když byli Mary Batesová a Win Berry ještě malí, si Kouč Bob přišel půjčit staré sáně, které se proslavily tím, že stály po tři roky nedotčeny na předním dvorku Batesových. „Přivedl si ten cvok aspoň koně?“ zeptal se tehdy Latiník manželky. „Ne, potáhne je sám!“ odpověděla matka mé matky. A rodina Batesových se z okna dívala, jak Kouč Bob posadil malého Wina na sedátko vpředu, popadl do rukou za zády oj a opřel se do saní; velké sáně doklouzaly přes zasněžený dvorek na zledovatělou ulici, kterou tehdy ještě lemovaly jilmy – „Stejně rychle, jako by je táhl kůň!“ říkala vždycky moje matka. Iowský Bob byl nejmenším obráncem, který hrál prvotřídní fotbal ve Velké desítce. Jednou se přiznal, že se nechal tak unést, že kousl obránce, kterého složil. Na Dairy měl v úvazku kromě fotbalu také trénink vrhu koulí a dělal instruktora i zájemcům o vzpírání. Ale pro rodinu Batesových byl Iowský Bob moc velký 14
prosťáček, než aby ho brala vážně: legrační, podsaditý silák s vlasy tak nakrátko, až vypadal plešatý. Kouč Bob neustále běhal po městských ulicích – „s příšerně barevnou čelenkou na hlavě,“ říkával Latiník. Jelikož se Kouč Bob dožil poměrně vysokého věku, byl jediným prarodičem, kterého jsme si my děti pamatovaly. „Co je to za zvuk?“ zeptal se Frank vylekaně uprostřed noci, když s námi začal Bob bydlet. Frank tehdy poprvé slyšel to, co jsme od chvíle, kdy se k nám Bob přistěhoval, slýchali často: vrzání a mručení. Starý pán totiž na podlaze (z našeho hlediska stropu) v pokoji nad námi cvičil kliky a sedy-lehy. „To je Iowský Bob,“ zašeptala Lilly jednou. „Snaží se udržet si formu až do hrobu.“ Na školní ples tedy Mary Batesovou Win Berry rozhodně nevzal. Kněz Batesových, který byl o hodně starší než má matka, leč nezadaný, byl tak laskav, že ji pozval. „Byla to dlouhá noc,“ vyprávěla nám matka. „Byla jsem celá skleslá. Cítila jsem se jako vyhnanec ve vlastním městě. Ale zakrátko stejný kněz oddával vašeho otce a mě!“ Taková možnost je vůbec nenapadla, když si byli „představeni“ zároveň s ostatními letními brigádníky, na neskutečně zeleném, pečlivě ošetřovaném trávníku v Arbuthnotu. Dokonce i personál se představoval formálně. Vyvolali jméno, dotyčná z řady žen a dívek vystoupila a pozdravila se s chlapcem vyvolaným z řady mužů a chlapců, jako by se chystali k tanci. „To je Mary Batesová, právě absolvovala Dívčí školu Thompsonové! Bude nám pomáhat v hotelu a jako hosteska. Mary má ráda plachtění, viď, Mary?“ Číšníci a servírky, technický personál a kedyové, lodníci a kuchaři, údržbáři, hostesky, pokojské, lidé z prádelny, instalatér a členové kapely. Taneční večery v sále byly velmi populární; prázdninová střediska dál na jih – třeba Weirs v Laconii a Hampton Beach – přivábily na léto některé kapely zvučných jmen. Ale Arbuthnot u moře měl svou vlastní kapelu, která studeně, přesně v maineském stylu, imitovala velkokapelový sound. 15
„A tohle je Winslow Berry, který má rád, když se mu říká Win! Viď, Wine? Na podzim jde na Harvard!“ Ale můj otec se podíval přímo na mou matku, ta se usmála a odvrátila tvář – jako by jí bylo trapně kvůli němu, i kvůli sobě. Nikdy si vlastně neuvědomila, jak hezký kluk to je; měl pevné tělo jako Kouč Bob, ale na Dairy School se setkal s chováním, způsobem oblékání a účesy, jaké se líbily Bostoňanům (nikoli Iowanům). Už tehdy vypadal jako student Harvardu, ať už to pro matku tehdy znamenalo cokoli. „Ach, nevím, co to znamenalo,“ říkala nám dětem. „Myslím, že byl jaksi kulturní. Vypadal jako chlapec, který umí pít a neskončí pak s kocovinou. Měl ty nejčernější a nejzářivější oči široko daleko, a když jste se na něj podívali, věděli jste, že se na vás zrovna díval – ale nikdy jste ho při tom nepřistihli.“ Otec si podržel tuto schopnost celý život; v jeho blízkosti jsme vždycky měli pocit, že nás se zájmem a láskou sleduje – dokonce i tehdy, když se díval jakoby jinam a snil nebo spřádal plány, promýšlel něco obtížného nebo vzdáleného. Dokonce i když byl vůči našim plánům a životům docela slepý, zdálo se, že nás „sleduje“. Byla to zvláštní směsice odstupu a náklonnosti – a matka ji tehdy na tom jasně zeleném trávníku, lemovaném šedivým maineským mořem, poprvé pocítila. PŘEDSTAVOVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ: 16.00 hod. Tehdy se dozvěděla, že tam otec je. Když bylo po představování a zaměstnanci dostali pokyn, aby se připravili na první koktejl, první večeři a první večerní zábavu, zachytila matka otcův pohled a otec k ní přišel. „Bude trvat ještě dva roky, než si budu moct Harvard dovolit,“ řekl jí okamžitě. „Já si to myslela,“ pravila matka. „Ale už to, že ses tam dostal, je podle mě skvělé,“ dodala rychle. „Proč bych se tam neměl dostat?“ zeptal se. Mary Batesová pokrčila rameny, což si navykla dělat kvůli tomu, že pořádně nerozuměla svému otci (po mrtvici špatně mluvil). Měla bílé rukavičky a bílý klobouk se závojíčkem; byla oblečená pro „servírování“ na prvním zahradním večírku a mého 16
