1. Láska na první pohled existuje

1. Láska na první pohled existuje

To je solidní magor, ten Patrik. To snad nemyslí vážně! Mluvit se mnou tímhle stylem? To opravdu volal ten úžasný kluk, co jsem mu dala na internetové seznamce své číslo? Nezdá se mi to? Těšila jsem se na první rozhovor, až uslyším jeho hlas a když se konečně ozve, tak tohle? To jsem si představovala vážně jinak. On mě zve na rande a normálně mi přitom stihnul vynadat. Vždyť mě vůbec nezná! Chtěla jsem jen přijet na schůzku vlastním autem, aby mě nemusel vyzvedávat. Nic víc. Co teď s tím? Mám se dodatečně urazit, nebo to vůbec neřešit? Nevím, jestli mám být naštvaná, nebo spíš zklamaná? Škoda, že mě tak zaskočil. Nezvládla jsem pořádně reagovat. Byl neurvalý, a dost odhodlaným tónem si trval na tom, že pro mě přijede až domů. Když jsem se konečně nadechla, že se budu bránit, nedal mi už žádný prostor k mluvení. Úlet. Na tom netu jsou fakt jen exoti, jak se traduje. To zase byl nápad se registrovat na seznamce a odepsat prvnímu zájemci s líbivým ksichtíkem. Kdo ví, co je zač. Martině můžu poděkovat. Do čeho jen mě to před pár dny namočila? Poseděly jsme, daly pár skleniček. No, vlastně zbořily jsme se možná trochu víc, pravda. Každopádně registrace byla z její hlavy. To se povedlo. Co na tom, že ona by mohla v randění naslepo klidně do mezinárodní reprezentace. Jenže já ne, já jsem z toho v háji. Mně to jako báječný vzrůšo nepřipadá. Cítím ve vzduchu průšvih. Navíc, a to je nejhorší možná rodící se komplikace, se mi ta jeho drzost líbí. Jsem zvědavá, jaký bude ve skutečnosti. To si musím přiznat. To chování si přeci nemůžu nechat líbit. Musím mu ukázat, že takhle teda ne. Hulvát. To rande naschvál nezruším. Takhle se z boje neutíká. Přiznávám, že na fotkách vypadal neuvěřitelně dobře. Snažím se vybavit si jeho profil. Patrik34 zní jeho přezdívka. Podle všeho je to krásný, černovlasý kluk s pronikavě modrýma očima. Konečně trochu dlouhán, píše 190cm, tak to je i na hodně vysoký podpatky! Váha 100kg. Stopro si ubral, ale to je jedině dobře. Tintítka nebrat. Vzdělání středoškolské, pohoda, to vítám, nebude to žádný nepoužitelný intelektuál. Těch mám v práci kolem sebe dost. Pochází ze Šumperka, nemá děti a žije sám. Na jedné fotce je v posilovně, na druhé jede na koni a na třetí si hraje s nějakou malou holčičkou. Sportovec s duší romantika a kladným přístupem k dětem, jak se zdá. Proč si takový kluk, který může mít každou, vybral zrovna mě? Není to divný? To nemá teď cenu řešit, za tři hodiny je tady. Musím vypnout počítač a jít se připravit.

Alice klid, vždycky ses uměla hezky nalíčit a učesat, tak to zmákneš i dnes. Teď tomu sice v těch domácích hadrech nic nenasvědčuje, ale bude ti to slušet, neboj. Hecuju se a překvapivě to docela zabírá. Zvládám rafinované odívání, které je bohužel nutnost. Mám soudnost a taky do své ideální váhy, při výšce necelých sto sedmdesát, daleko. Je pravda, že se umím na setkání s mužem tak obratně pohybovat, že si za celý večer nemá šanci všimnout mé postavy. Někdy mi to připomíná scény v seriálech, kde se všemožně snaží maskovat vzdouvající bříško těhotné herečky, když se její pokročilý stav zrovna nehodí do scénáře. Řeší to tlustými kabáty, deskami s papíry, nebo velkou kabelkou, ale stejně je to pokaždé poznat. Podobně jako je vše stoprocentně poznat i u mě. Nejsem naivní. Zatím jsem ale nenašla odvahu umět se nosit taková, jaká jsem. Nějak na to nemám. Určitě ne střízlivá. Už jsem sice smířená s tím, že nejsem éterická bytost s mírami modelky, po které by muži hromadně šíleli, ale sebevědomí stále pokulhává. Vždycky jsem byla spíš ta dobrá na pokec se spoustou kamarádů. Jsem totiž milá. Tak nějak se domnívám, že i úžasně vtipná, no a v neposlední řadě samozřejmě vzdělaná a chytrá. Dobře, někdy to možná přeháním, ale snažím se tu chytrolínku, co má na vše odpověď, hodně umírňovat. Dívám se na sebe do zrcadla a vidím, že zase krčím čelo. To se prostě neodnaučím. Vlasy mám krátký, asi před týdnem jsem byla u holiče. Platinová blond je dost náročná, každý odrost je hned vidět. Zatím to je ale dobrý. Vlastně, já měla krátký vlasy vždycky, když si to tak uvědomuju. Už jako dítě jsem je měla. Nikdy jsem si neužila ty rozpustilé culíky typické pro malé holčičky. Účes podle hrnce nedokonale ostříhaný mojí praktickou mámou, tak ten bohužel nechybí na většině černobílých fotek. Možná už ten klučičí sestřih tehdy předurčoval, že Alice Dvořáková nikdy nebude žádnou křehkou ženou, kterou muži touží ochraňovat, ale že si celkem obstojně poradí sama a dokáže se v dospělosti prosadit. Asi je to tak. Vystudovala jsem šestileté gymnázium a logistiku na vysoké škole. Akademické prostředí mě nadchlo natolik, že jsem se po pár letech praxe vrátila a nyní jsem doktorandka ve třetím ročníku. Učím na fakultě marketing, často cestuju a dalo by se říct, že jsem spokojená. Je fakt, že když chci, dokážu být dříč, který buduje kariéru, ale taky umím být bohém, který čas od času udělá nějakou spontánní bláznivou věc. Na 31 let mám taky celkem slušný seznam milenců. O tom se samozřejmě nemluví, ale jednociferné počty jsem opustila už dávno. Zažila jsem i vážné známosti, kdy jsem své partnery milovala, ale ne vždy to k udržení vztahu stačí, jak se ukázalo.

Život jde dál, jsem mladá a to nej mě určitě ještě čeká. O tom jsem přesvědčená. V dlouhých vlasech bych působila víc žensky. To je jasná věc. S tím teď ale nic neudělám. Zhubnout pár kil do večera taky nezvládnu. Ne bez kouzelného proutku. Copak nabízí má skříň? Nebudu to dramatizovat. Černé kalhoty a černá splývavá tunika s hlubokým véčkovým výstřihem, to bude nejlepší. Černá snad opravdu trochu zeštíhluje a cítím se v ní dobře. K tomu výrazné doplňky a make-up. Černá je ideální podklad pro křiklavý šátek a kabelku Desigual. Tahle značka se mi moc líbí. Španělský temperament z ní sálá. Třeba se z těch věcí nějaký dnes večer přenese i do mě a dodá mi odvahu. Navíc, kdyby nic, tak noční světlo to unese. Musím ho zaujmout natolik, že nebude řešit mé špeky, ale dívat se mi do očí, maximálně do výstřihu. Díkybohu, že už se dají běžně sehnat push-upky i ve velikosti 80D. A vůně, jasně, to nesmím zapomenout. Něco ležérně sexy, třeba The One od Dolce&Gabana. Byla drahá, takže si jí syslím na vzácné příležitosti. Na příležitosti jako je rande s krásným neznámým mužem, to obzvlášť. Alice! Brzdi sakra! Pamatuj, že byl drzej a nepříjemnej. Musíš mu to dát sežrat. Dám, určitě dám. Já vím, že to přehnal. Právě proto mi to musí slušet, aby si uvědomil, že s ženou jako jsem já, se takhle nejedná. Mám hotovo. Musím najít mámu a ukázat se jí. Žít v domě rodičů má své výhody. Je fakt, že tohle je velmi rozhlehlý dům, kde když člověk vyloženě nechce někoho potkat, tak nepotká. Je utopený v zeleni, to je fajn, ale dává až moc okázale na odiv, že majitel nepochází z nuzných poměrů, a to mi nesedí. Já taková nejsem. „Mamí, nevypadám v tom blbě?“ Ticho, to jsem si mohla myslet. Kde ta máma je? Nikdy není po ruce, když zrovna potřebuju. Jestli mi ty nový Festinky jdou dobře, nejpozději za pět minut tu Patrik bude. Žádná sms o zpoždění nepřišla. Rychle! Pracovna - tady není, obývák prázdný, ani v kuchyni se nic nehýbe, vezmu to po schodech do prvního patra. „Mami, všude tě hledám, jak vypadám?“ Máma, co by štíhlá sportovkyně s blond mikádem, na svých 53 let rozhodně nevypadá. „Kam jdeš?“ Odpovídat na otázku otázkou, to teda nesnáším. „Mám rande, sice dojmy zatím rozpačitý, ale uvidíme, co se z toho vyvine.“ „Hmm.“ „No tak co říkáš, můžu jít v tomhle?“

„Jo, jde to.“ Aha, raději už se neptám. Obvykle je velmi kritická a dnes bych mohla schytat hodnocení, které by mi na sebevědomí moc nepřidalo. „V kolik přijdeš?“ „To nevím, zatím ahoj.“ To je roztomilý, prý v kolik přijdeš, na to se mě léta, kdy jsem bydlela sama, nikdo neptal. Poslední pohled do zrcadla a jdu ven. Letos se ta zima vleče, ještě je únor a zima jako blázen. Jsem nervózní. Tohle je ta tréma, kterou znám z přednášek pokaždý, když stojím před svými studenty jen o pár let mladšími a musím několik hodin udržet jejich pozornost. Ještě si zapálím, to stihnu. Vypadá to, že možná někde bloudí. Nebo je jen nedochvilný, to se stává. Ne každý je tak nechutně přesný, jako já. To beru. Mimochodem, na to kouření nejsem nijak pyšná. Je to hnus a chápu, že společnost to čím dál víc odsuzuje. Doufám, že časem zase přestanu. Teď to ale nejde. Už je tady. Teda myslím. Nějaké velké auto míří k našemu domu a zastavuje. Jdu k brance. Nechal nastartovaný motor a svítit světla. Vystoupil, obešel auto a otevřel dveře spolujezdce. Můžu ho nenápadně okouknout. Zatím byla tma jako v ranci, ale díky světlu doléhajícímu z interiéru naleštěného BMW je konečně trochu vidět. Červená sportovní bunda, bílé tričko s nějakými závodními nápisy, černé outdoorové kalhoty a sportovní boty. Je vysoký, to nekecal. A ty oči, ten pohled, je tohle vůbec možný? To se mi jen zdá. Mám husí kůži a možná se mi i zamotala hlava. Snad to na mě není vidět. Co to se mnou je? Tak to se mi ještě nikdy nestalo. Žaludek mám sevřený a mráz mi jezdí po zádech. Podává mi ruku. „Patrik, ahoj.“ Neměla bych mu náhodou podat ruku první já? No, to je úplně jedno. Pevný stisk a teplá dlaň, to značí upřímnost, nebo jsou to jen pověry? Usmívá se a vůbec se nijak nezarazil, když mě poprvé uviděl, takže se mu možná líbím. „Ahoj, já jsem Alice. Kam pojedeme?“ „Nastup, uvidíme.“ To je pěkný auto, ten interiér, krémová kůže a koberečky úplně do barvy. O své auto opravdu pečuje, to nejde přehlédnout. „Nejsem z Hradce, takže hospodu vyber ty, vůbec to tu neznám,“ otáčí auto a pomalu se rozjíždí zpět směrem k městu. Jede pomalu a stále se na mě dívá. Teď si omylem pustil stěrače. On je ze mě snad taky rozhozený! Zázraky se dějí. „Mám jich oblíbených víc. Co třeba Valmont?“ dělám, jako bych to právě spontánně vymyslela, ale mám to v hlavě připravené už pár hodin. Kozoroh se nezapře. „Je mi to jedno, říkej, kudy mám jet.“ Vyrážíme. Pomáhám Patrikovi sledovat cestu. Vypnul si navigaci, aby nás nerušila, a evidentně je bez ní úplně ztracený. Ukazuju směr, culím se u toho jako blbec a uvnitř jsem snad ještě nervóznější, než jsem si uměla představit. Naštěstí to není daleko, už jsme tady,

tak ještě zaparkovat. Vystupuju. Patrik je úžasný a já nemůžu uvěřit, že se mi to nezdá. Tohle bude hodně zajímavý večer. Valmont Grill je příjemná a oblíbená restaurace na okraji města. Je tu léta. Je vyhlášená velmi dobrou kuchyní, která si překvapivě stále drží úroveň. Patrik má sebevědomou chůzi a i když tu nikdy nebyl, jde ochotně první. Podrží mi dveře a vstupujeme do malého vkusně zařízeného foyer. Po levé straně se nachází místo sloužící jako šatna. Dají se tu odložit zimní bundy a kabáty. Stojí v ní starší paní a háčkuje. Patrik zdraví a dává se se seniorkou do řeči. "Jak se máte? Že se vám chce pracovat, zrovna v pátek večer? Dají vám aspoň něco dobrýho, když tu tak poctivě hlídáte?" Je komunikativní a rád se baví s lidmi! Šatnářka je nadšená, směje se a evidentně ji potěšilo, že si jí někdo všímá. A já jsem nadšená, že se Patrik jeví jako společenský typ. Už jsme v restauraci a číšník nás vede k jedinému prázdnému stolu. "Co budeš pít?" vyzvídá Patrik. Panáka a dvojitýho. To bych potřebovala, ale to by byla rázem image ta tam. "Mám si něco dát, když ty nic pít nemůžeš?" pokouším se o projev empatie. "Jen si dej. Já myslím, že mě taky jedno pivo nezabije. Hned nejedeme ne?" Fajn, jsem za to vděčná. Pár dvojek vína mě určitě uvolní a nebudu se cítit tak nemožná. Dívám se na něj, má široká ramena a velké ruce. Má taková rozmáchlá mužná gesta. Žádná noha přes nohu, z toho úplně rostu. Podávám si jídelní lístek. Má smysl dělat, že nejím, když tak evidentně nevypadám? Ne, to je trapný. Objednám si své oblíbené jídlo, které mi tu chutná. Kuřecí prsíčka v kukuřičných lupínkách s nasládlou, jemně pálivou kari omáčkou. Ať si o mně myslí, co chce, tenhle večer si prostě chci užít. Patrik už desky s menu zavřel a povídá: „Nebudu to komplikovat, dám si nějakej pořádnej steak.“ On se tak rychle rozhoduje, a jedná, to je imponující. Nevím proč, ale připomíná mi hrozně tátu. Táta podniká v těžebním průmyslu. Je sice vzdělaný a inteligentní, ale občas se chová jako buran. To tak bohužel má. Možná to souvisí s vesnickým prostředím, kde vyrostl a žije celý život. Možná je to myslivostí a místním spolkem, jehož členem je od útlého mládí. Je ale výrazná osobnost a tím to jeho buranství nevyznívá hloupě. Lidé to vnímají jako příjemné osvěžení. Má spoustu přátel, mluví nahlas, rád baví společnost a cítí se dobře, když je středem pozornosti. Jak má své publikum, mění se

v neúnavného baviče, který strhává davy. Silně vyznává model rodiny, kde velí muž, který si také o všem rozhoduje. Je požitkář a jeho láska k jídlu je na něm vidět. Ze své zavalité postavy si nic nedělá, naopak. Možná čím víc ho máma nutí se sebou něco dělat, tím víc si trvá na svém, že on vypadá dobře a je se sebou spokojený. V pubertě jsme spolu docela bojovali, chtě nechtě trošku té jeho dominantní povahy mám asi v genech. Teď jsme k sobě už našli cestu. Beru ho takového jaký je. Už vím, že se ho není proč bát. Taky vím, že když ho nebudu pořád kritizovat, můžeme si docela dobře rozumět. Máme hezký vztah. Sice trošku odměřený, žádné objímání, ale to se u nás v rodině nikdy moc nepraktikovalo. Říká se, že žena podvědomě hledá podobného muže jako je její otec. Možná to není pravidlo, ale u mě to tak je. Problém je v tom, že sama nepůsobím zrovna dojmem úplně zakřiknuté a poslušné holčičky. Věřím ale, že jednou najdu ještě výraznějšího jedince, který mě zkrotí. Vím, že to chci, potřebuju, že to je to, co budu milovat. Dalo by se říct, že by to měl být lehce masochistický vztah, kdy já budu ta submisivní. Sice se s tou rolí na oko nikdy nesmířím, budu mít stále snahu vzdorovat, vymanit se, ale nedostanu nikdy poslední slovo, a přesně to mě, doufám, udělá šťastnou. „Vybrali jste si?“ Mladý číšník přerušuje už pár minut trvající monolog Patrika o tom, jaký si užil den v Praze na srazu příznivců BMW. „Jasně.“ Patrik se toho ujme a pohotově nadiktuje objednávku pro oba. To je nezvyk, když se jednou chopí iniciativy někdo jiný. Objedná mi, baví mě historkami a je vtipný. To nemá chybu. To vůbec není ten protiva, který se mi představil před pár hodinami v telefonu. Jídlo je na stole v cuku letu. Objednám si ještě rychle další dvojku. Je mi příjemně. Tenhle zábavnej chlap, kterej se mi líbí, je tu dnes večer jen pro mě. Už vím o jeho práci v prodejně autodílů, o rodičích, kteří mají ranč a o mladším bratrovi, co se věnuje závodně plavání. Stále dobrý, žádný kostlivec ve skříni. „Co ty a sex?“ otočí Patrik z ničeho nic téma a uřízne si další kousek hovězí svíčkové. „Jak to myslíš?“ odpovídám na otázku otázkou. Sakra, ale tentokrát vážně potřebuju čas rozmyslet si, jak mám reagovat. Kam tím jako míří? Témata o sexu mi nevadí, nemám problém být otevřená. Navíc od svých studentů jsem vytrénovaná na velmi častou snahu vykolejit mě záludnými dotazy. Hlavně, o co jde? I kdyby mířil k tomu, že tu jsme jen proto, abychom se spolu dnes v noci vyspali, tak proč ne. Nejsem puritánka, a pokud si dám ještě pár skleniček, budou všechny zábrany úplně v čoudu.

“Tak, jen se ptám,“ usměje se a čeká na reakci. „Dobrý,“ prohodím a snažím se o co nejsmyslnější pohled. Evidentně zachytil tu řeč beze slov, protože se mu úplně rozzářily oči. „Wau, no, taky mám ten dojem.“ Bože, nutně potřebuju další víno a kouřit. „Ty už jsi na té seznamce vypadala, že to máš ráda. To já poznám.“ Tak to je dobrý. Jeden z mála co vůbec nechce rozebírat moji práci, mé zájmy, rodinu, ale jeho zajímá mé tělo, protože ho přitahuju. Ten pocit mě baví. „Víš, já jsem na tom docela nadprůměrně a potřebuju opravdu zkušenou holku, aby se toho nelekla.“ Kdykoliv jindy bych se dost zarazila, proč mi to vypráví na prvním rande, ale dnes mě to vůbec nepohoršuje. Dnes už se mi nechce přemýšlet. Hlavně vím, že kdyby náhodou, tak se určitě neleknu, proto tuto informaci uhlazeně přecházím a navrhuji změnu prostředí. Patrik souhlasil. Zaplatil s dýškem jako blázen, aby dokázal, že není lakomej. Typická strategie, kterou jsem zaregistrovala a samozřejmě ocenila. Je pozitivní, že na mě chce dělat dojem. Vycházíme ven na parkoviště. „Kam teď kotě?“ „Můžeme k nám, na chvíli, jestli ještě nespěcháš domů?“ Chci si dát další víno, ale nechci už pít sama, tak jediná šance je - pozvat ho domů. „Pojedu rád, dám si s tebou drink, ale potom si vezmu tágo a přespím v nějakém hotelu, ok?“ „Jo, jak chceš.“ „Fajn, tak jedeme.“ „Ještě počkej, nebude ti vadit, když si zapálím?“ „Ne, klidně kuř, nemáš jedno i pro mě?“ To je prima, můžu kouřit a on si dá se mnou. Dnes v noci to bude jízda. Nasedáme do auta a opouštíme osvětlené ulice města. Dům naší rodiny stojí v centru malé vesničky jen pár kilometrů za Hradcem. Cesta vede do příkrého kopce, ze kterého je ve zpětných zrcátcích vidět celá zářící metropole jako dlani. Působivý pohled i pro místní, natož pro toho, kdo to vidí poprvé. Tato klidná víska je z jedné části obklopená hustými lesy a z druhé sady třešní, višní a jabloní. Nejkrásnější je to tu na jaře, kdy veškeré ovocné stromy rozkvetou. Lemují hlavní příjezdovou cestu vedoucí z města. Každoroční kýč, který mě nikdy neomrzí. "Už jsme tady," hlásím mu a mačkám dálkové ovládání od brány, která nás pouští dovnitř. Patrik zastaví vedle kamenné zídky a zamyká auto.

„Pojď za mnou,“ říkám mu. „Nebude rodičům vadit, že máš návštěvu?“ „Nebude, neboj. Jsem dospělá, je noc, oni spí a navíc, mám svoji část domu, kam nikdy nechodí.“ „Super, jdu za tebou.“ Jak je možný, že psi vůbec neštěkají, když se pohybuje po dvoře někdo cizí? Vždycky se můžou zjančit a málem zboří kotec, jak upozorňují na přítomnost vetřelce, ale teď ne. Úplný ticho. To je divný. Možná další známka toho, že můj společník bude dobrá duše. Nic mi nehrozí. Vcházíme dovnitř, zouváme se a pokračujeme po schodišti do prvního podlaží. Dům je zařízený v rustikálním stylu. Mámě kdysi učaroval a od té doby se ho drží. Následuje krátká chodba s několika dveřmi po obou stranách. Jedny z nich jsou otevřené a právě do nich směřujeme. „Pojď, jdeme ke mně.“ Patrik mě následuje. Stíhá se u toho ještě dívat po interiéru, jak jsem si všimla. Naše kuchyň spojená s jídelnou ho evidentně překvapila. Po levé straně se vyjímá kuchyňská linka z masívu doplněná pastelovými obklady, zatímco po té pravé zaujme velká LCD televize, dlouhý jídelní stůl s dvanácti polstrovanými židlemi a v rohu bílá krbová kamna. Jednu stěnu zdobí tmavě hnědá tapeta s jemnými vertikálními proužky zlaté barvy a ostatní zdi jsou k ní sladěné světle vanilkovým odstínem. Můj styl to úplně není, ale jde to. Otevírám posuvné dveře a říkám: „Jsme tu, tady je můj prostor.“ Patrik zbystří. Velká místnost sloužící jako obývací pokoj s balkónovými dveřmi, které vedou na terasu a do zahrady. Další dva menší pokoje, jeden ložnice, druhý pracovna. „Jako dobrý, máš to tu pěkný. Takový úplně jiný než zbytek baráku. Moderní, hodně barev, ale dotažený.“ „Díky,“ odpovídám. „To je ten tvůj prostor? To je velký jako celej můj byt.“ Evidentně jsem ho pobavila. „Co budeme pít?“ přerušuju ho. „To je jedno, co máš.“ Usadím ho na hnědou koženou sedačku před televizi, pustím hudební kanál a jdu hledat nějaký alkohol. Někde určitě něco bude. Jestli existuje něco, co u nás nikdy nechybí, tak chlast. Dole v kuchyni je jen zbytek bílého z Moravy, to je jako nic. Tahle noc si žádá něco silnějšího. Jdu o patro výš a kouknu do „hospody“. Tak tomu říkáme jen mezi námi. Větší pokoj s na zakázku vyrobeným dřevěným barem, kuchyňskou linkou, krbovými kamny a stolem

pro hosty. Táta tu má taky svojí hudební aparaturu, na kterou dost často, k naší radosti, hraje. Ironie samozřejmě. Jsou to několikery klávesy, zesilovač, mikrofon a taky akordeon. Jak ty jeho hudební produkce máma nesnáší! Má asi docela dobrý hudební sluch a to falešné hraní se zpěvem se moc nedá. Mně to nevadí, já bych k tomu řekla jediné, jak jde o dechovku - je to srdcař. Tady bývá lednička zásobená, podíváme se, co je tu k mání. Vida, ještě lepší, než jsem čekala: Captain Morgan a dvoulitrovka Coly Zero. Někdo mě má hodně rád. Paráda. Beru vše a spěchám za Patrikem. „Sleduj, co mám, dobrý ne?“ „To každopádně, to jsem nečekal.“ Gentlemansky se chopí rozdělání láhve a hned se z ní trochu napije. „Dobrý pití, dej sem sklo.“ Bleskově dávám na konferenční stolek dvě skleničky a taky misku se zelenými olivami. Patrik nám oběma nalévá a jednu z nich mi podává: „Tak na nás a na dnešní večer,“ přitom šibalsky zamrká. Jo, na dnešní večer. Jak tohle dopadne už asi tuším, ale proč to vlastně dělám? Pravidlo tří schůzek, píšou to v každém časopisu. A není to už vlastně přežitek? Bratránek se taky vyspal s manželkou hned první noc a jsou spolu už přes čtyři roky. Pravidlo tří schůzek je blbost. Láhev je skoro v polovině a Patrik vypráví jednu neuvěřitelnou historku za druhou. Přistihuju se, že ho obdivně sleduju, ba přímo hltám, a začínám být čím dál víc vláčná. „Nejdeme do vířivky?“ Bože co to do mě vjelo? Takhle odvážná nebývám. Jestli jsem kdy vůbec byla. Je ale pravda, že teď se cítím jako vyměněná. Jako kdyby alkohol utlumil veškeré zábrany, které mě v běžném životě brzdí. Zcela podléhám jeho kouzlu a gradujícímu šarmu, co nadobro uvěznil tu upjatou inženýrku ekonomie. Fasáda vzorně vychované holčičky vzala za své. „Máte, jo?“ „Ne nijak velkou, ale není špatná.“ „Klidně, dáme cigáro a jdeme,“ odpovídá mi a je zjevný, že ta nabídka ho vůbec nezaskočila. Bere to, jako kdybych mu právě řekla, že zítra bude pršet. Masakr, zpět už to nevezmu, děj se co má se stát. Koupelna s vířivkou se nachází v obytném suterénu. Má modré kachličky, a přestože je v odlehlé části domu, je tu topení v podlaze a krásně teplo. Zapaluji pohotově pár čajových

svíček. Čím míň světla, tím líp. Ještě, že se mořím už půl roku pravidelně v solárku. Moje bílá kůže je asi poprvé v životě opálená a musím říct, že to hned všechno vypadá líp. Patrik okamžitě sundává tričko a ochotně začne napouštět vanu. „Jak tohle funguje?“ „To je jednoduchý, napustíš vodu až nad trysky, potom to tady zapneš a ono se to rozjede, nic víc.“ „Ok,“ kýve, že to chápe a otáčí kohoutkem. Rychle přidám do vany pěnu do koupele s vůní vanilky a šeříku. Bože, už je celý svlečený! Jak suverénně si pochoduje po místnosti a prohlíží se v zrcadle! Alice, nedívej se na něj! I když jsem toho vypila opravdu dost, jsou stále jisté hranice, které prostě musím zdolávat pozvolna. Je to tu, teď se musím taky svlíknout. Cizí kluk, kterého vlastně neznám. Navíc tak pěknej. No co, čím míň to budu prožívat, tím líp to celé bude působit. Věř si! Jdu na to. Bojím se, a zároveň se mi to líbí. Jsem hrozná. Tak a už stojím taky úplně nahá. Patrik, který do této chvíle zaujatě sledoval, jestli už není na čase vypnout vodu, zvedá hlavu a poprvé se na mě podívá: „Máš hezký prsa“. Vůbec nevnímám, co mi říká, takže na lichotku ani nereaguju. Stojím nahá před klukem, se kterým jsem se teprve dnes seznámila, a to dokonce proto, že vířivka byla můj nápad. „Já jsem ale ujetej na zadečky, otoč se.“ Poslušně se otáčím. Teď se mi postavil za záda, dává mi ruku na břicho a přitahuje si mě k sobě. „Na přesně takový, jako máš ty,“ šeptá mi do ucha a líbá mě na krk. Jé, úžasný, nezklamala jsem ho, líbím se mu, a ty dotyky jeho rtů, to nemá chybu. Krk, ten mám tak citlivý … To ne! Tohle ne! Nemá smysl vzdorovat, už cítím, že jsem dokonale mimo kontrolu. Patrik ale přestává, plácne mě přes zadek a zahlásí: „Jdeme do vany.“ Voda je příjemně teplá, pěna úžasně voní a on se na mě stále dívá. „Měli jsme si vzít to pití s sebou.“ „Měli, nenapadlo mě to.“ „Nevadí, pojď ke mně a dej mi pusu.“ Dnes jsem se skutečně překonala tím neplánovaným striptýzem, takže už budu nejspíš schopná všeho. Pomalu se nadzvedávám a přesouvám směrem k němu. Sedám si na něj, rukama se chytám okraje vany a dělám, co chce. Bere mě za zadek, dívá se mi do očí a říká: „Víš, co by se mi líbilo?“

Tak to jsem zvědavá. „Chtěl bych tě oholit.“ Cože? Co na mě chce holit? Na tom jsem si dnes dala vážně záležet. Holím se celá kompletně už od puberty. Dokonce tajně tátovými žiletkami, protože ty jsou kvalitní. Ne jako ta přiblblá dámská holítka. „Myslím, že jsem ale oholená.“ „Jo. Ale stejně bych to chtěl. Je super jezdit holce po kůži žiletkou. Musíš mi věřit, že tě neříznu, uvolnit se, a to se mi líbí.“ Tak jo no. „Dobře. Tuhle koupelnu používám já, mám tu ve skříňce pod umyvadlem všechno, co potřebuješ.“ Vystoupí z vody, vysune první zásuvku komody a vyndá si pěnu i holicí strojek. Pobízí mě, abych šla taky ven, sedla si na okraj vany a mírně roztáhla nohy. Hustý. Nezačíná ale od kotníků, vyloženě neztrácí čas, hezky rovnou tam. Dělá to obratně, skoro vůbec ty pohyby necítím. Líbí se mi to, je to něco jinýho, je to tak intimní a vzrušující. “Jaký to je?“ „Dobrý.“ Věříš mi, že vím, co dělám?“ „Jo, věřím.“ Věřím. Nevím proč, ale věřím. „Fajn, tak a mám to hotový. Můžeš si smýt zbytek pěny. Jo, Alí a kterej ručník si můžu vzít?“ „Jakýkoliv, ty složený pod oknem jsou čistý.“ Snažím se pohotově hodit do klidu, hrát jeho hru a odpovědět co nejvíc neutrálně. Patrik si ovine ručník okolo pasu. „Jdeme nahoru?“ „Běž první, jdu hned za tebou. Trefíš doufám.“ „Snad jo“. Počkám, až za ním zaklapnou dveře a chvíli se vzpamatovávám z toho, co jsem právě zažila. Nevím čím to je, ale tenhle kluk mě nějak odzbrojuje. Rozkazuje mi, to neznám, to je úplně nový, ale chci ho poslouchat. Baví mě to. Takže rychle župan a mažu po schodech za ním. „Myslíš, že ještě teď seženu nějaký hotel?“ „Nevím.“ „To bude asi problém, je půl jedný ráno.“ „Tu zůstaň, pokud se nebojíš.“ To se mi povedlo. Jestli se tu někdo bojí, tak to jsem hlavně já. Nejspíš mi dokáže číst myšlenky, protože se mírně usmál. „Kde můžu spát?“

„Tam je má ložnice.“ Bez váhání míří ke dveřím, které jsem mu ukázala, a sahá na vypínač. Menší, světle modrou barvou vymalovaný pokoj je ozdobený modrostříbrnou tapetou. Tmavě modrý koberec, modré poličky plné dekoračních předmětů a uprostřed stojí velká kovová postel s tyrkysovým povlečením. „Fakt pěkný.“ Další pochvala mého vkusu, to je milý. „Mám ráda tuhle modrou.“ Na to už ale nereaguje, sundává si ručník a lehá na postel. „Jdeš ke mně?“ Zavírám dveře, zhasínám velké světlo a rozsvěcím malou lampičku. „Jdu. Ty spíš nahej?“ Co to je za otázku, on určitě nemá v plánu spát. Vlastně ani já ne. Chci ho. „Rozhodně, já spím jedině nahej. A ty?“ „Ne, já ne.“ Ještě to tak, nahá. To je tak blbý přeci. Spím většinou ve vytahaným tričku a bavlněných šortkách. Jasný, není to dvakrát sexy, takže si to nechám pro sebe. Právě si lehám vedle něj a doufám, že nepozná, jak moc se teď chvěju. Otáčí se ke mně a začíná mě líbat. „Tohle ale sundáme, že jo?“ Neodpovídám, ale to je mu úplně jedno. Líbá mě dál a dál, stále níž a níž. Jsem po celém tom večeru a noci vzájemného jiskření neskutečně nažhavená, každý dotek je tak intenzivní. Ježíš to je pěkný, umí to se mnou. Zkusím taky něco: „Můžu pusou?“ „Hele slečinka, no jo, mám to rád, ale nikdy se tak neudělám.“ To je výzva. „Uvidíme“, machruju a usmívám se na něj. S tou nadstandardní výbavou zase tolik nepřeháněl, ale stále je to v normě. Evidentně jsem ho taky něčím zaskočila, protože to jeho „dnes poprvé“ zase tolik netrvalo. Nedává na sobě ale skoro nic znát, stále drsňák. „Tak to bylo solidní, jdeme na cigárko?“ Jdeme, jasná věc. Cestou zpět z terasy nalévá oběma po jedné skleničce a rozvaluje se na sedačce. „Máš ráda anál?“ „Mám.“ Reaguju pohotově a snažím se působit nad věcí. „Ty se nezdáš, to je dobře.“ „To je pro mě nejvíc.“ Má evidentně dobrou náladu a začíná vyprávět další historky. Do jeho monologu se po pár minutách začne mísit z dálky přicházející neobvyklé pískání. Nejdřív tomu nevěnujeme pozornost, je to slyšet jen velmi slabě, ale po pár minutách už to Patrikovi nedá a ptá se: „Co to je? Slyšíš to pískání?“ „Slyším, ale nevím.“ „Vy máte nějaké křečky nebo něco takovýho?“

„Ne. Jdu se podívat.“ Vstávám, upravuju si župan, abych toho co nejvíc zahalila, a vyrážím. V jídelně pískání zesiluje, jdu dál a najednou uvidím siluetu. Někdo stojí ve tmě na konci chodby. Jé, to je máma. Co tu dělá? „Mami, co to je? To pískáš ty? Co to je za zvuky?“ „Proč ten chlap tak řve a kdo to vůbec je?“ „To je to moje dnešní rande, všechno v pohodě, dobrý.“ „To jsem ráda. Já ti tam nechci chodit, tak mě napadlo vzít si mončičáka a začít s ním pískat. Říkala jsem si, že tě to přiláká. Jen jsem chtěla vědět, jestli se nějak nehádáte nebo něco, když je tak hlučnej.“ Bavím se. „Je asi hlučnější, ale fakt v pohodě, běž spát.“ „Dobře, dobrou noc.“ Máma má občas roztomilé nápady, které pokaždé překvapí. Jako dítě jsem je milovala, jako dospělou mě dostávají svojí unikátní kreativitou. Navíc je v tu chvíli prostě k sežrání. Vystudovaná fyzioterapeutka, která zůstala své profesi věrná celý život. Kolem dvaceti pacientů denně jí bere dost často energii a domů jezdí úplně vyřízená. Nejvíc ze všeho je alergická na označení „masérka“, protože moc dobře ví jak enormní kvalifikační propast je mezi těmito dvěma pojmy. Otec její práci neschvaluje. Tvrdí, že je to neskutečná dřina na nevděčných lidech za pár korun. Po letech přesvědčování, aby změnila obor, to vzdal. Ani mně se nezdá, že je máma ze své práce fyzicky i psychicky úplně vyčerpaná, ale chápu, že to dělat chce a těší jí to. „Patriku, tak to byla máma, v klidu.“ „Cože? A ona je blázen?“ Co si to dovoluje říkat o mé mámě? Koukám jako opařená a nevěřím vlastním uším. To trošku přehání ne? „Ne, rozhodně není blázen.“ „A co chtěla?“ „Jen se zajímala, kdo jsi a jestli je vše v pořádku.“ Patrik se mračí a odsekává: „Jo, je, ať se nestará.“ Aha, tak to je docela rázný přístup, to mu doufám nějak ujelo, no nebudu to teď řešit, ale mrzí mě, že reaguje tak hrubě. „Jdeme spát?“ „Můžeme.“ odpovídám trošku sklesle. „Nebo dokončíme, co jsme nedokončili?“

Ano prosím. Nádherná představa. Chmurné myšlenky rázem ustoupily do pozadí. Už jsem zase úplně jinde a nějaký nepříjemný rozhovor, ten teď vůbec nemám chuť řešit. Tu noc jsme to skutečně dokončili. Dvakrát a ráno potřetí. Bylo to rychlé milování bez delší předehry. Tvrdší, ale to mi sem tam nevadí. Byla jsem omámená alkoholem, Patrikem a jeho egem. Připadalo mi to fantastické, jako ve snu. Krásný chlap v mojí posteli a stále mě chce znovu a znovu. Jestli je to vážně jen sen, nechci se už nikdy probudit. Je sobota ráno a Patrik evidentně nespěchá domů. Jsem nadšená, to je určitě důkaz, že to nebylo jen na jednu noc. Skutečně ho zajímám. On to vnímá jako já. Jemu se to se mnou líbilo. Zaujala jsem ho. Chce být se mnou. To je pocit absolutního štěstí. Jdu udělat snídani a potom zkusím navrhnout nějaký výlet po okolí. Snídáme v jídelně, dívám se na něj a říkám si, že přesně tímto způsobem bych chtěla začínat každičký den až do konce života. S výletem souhlasil bez špetky zaváhání. Teď střídavě listuje novinami, dopíjí čaj a u toho pořád přepíná televizní kanály. Mám chvilku pro sebe, zvedám se a beru si bundu. Toho si všiml: „Ty jdeš zase hulit?“ „No, říkala jsem si, že si jednu dám.“ „Nemám to rád, když holka kouří.“ „Včera jsme ale kouřili oba.“ „No to bylo výjimečně, tak pokud můžeš, zkus přestat.“ Tak to jsem překvapená, kdybych věděla, že mu to vadí, nedám si ani včera. Zkusím to vydržet, je to fakt zlozvyk, to má pravdu. „Půjdu na dvůr vyleštit bavorsko. V noci mrzlo. Až se oblíkneš, tak přijď a vyrazíme.“ Teda to auto nějak prožívá, ale tak proč ne. Je to chlap, má své hobby. To k mužům prostě patří. Vezmu si na sebe něco pěknýho, sportovního, ať vidí, že jsem všestranná. Včera za dámu, dnes zase jiná. A make-up. To bude nutný. Ta probdělá noc, to je hned znát. Hlavně ať na mě dlouho nečeká. Pípne mi sms. Kdo mi to asi píše? Co to je? Místo textu samá srdíčka. Nekonečno srdíček. Patrik! Co blbne? A druhá! Že by zase on? No fakt, že jo. „Spěchej, chci pusu!“ To je tak sladký. Už letím. Rychle zapínám červenou péřovou vestu, omotávám si kolem krku huňatou šálu a vycházím za Patrikem. Stojí u auta a už mě vyhlíží. „Chyběla jsi mi. To byla celá věčnost. Pojď sem.“

Jdu až k němu a dávám mu pusu. U toho on ale nezůstává. Zajíždí mi pod bundu a hladí mě oběma rukama po zadku. „Ty džíny ti krásně obepínají prdelku, to mě dostává. Chtěl bych ho tam, koukej, že mi z tebe zase stojí.“ Už zase? To není možný. S ním snad zažiju tolik sexu za pár dní, co někdo jiný nemá za měsíc. Najednou ale Patrik zvážní: “Alice, co to máš jako za rtěnku? Výraznější tam nebyla?“ Co mu vadí? To je normální rtěnka v barvě lesních jahod, světlá a s leskem, žádná temně rudá. Není to nevhodný, ladí mi k bundě a jemně nalíčeným očím. To nemyslí vážně mi kritizovat make-up? „Nelíbí?“ „Ne. Ženský, co používají červený rtěnky, vypadají jako postižený. Chceš, aby se ti lidi smáli?“ To slyším poprvé. To je teda názor. Mám svoji hrdost, tu rtěnku si nechám tak jak je. Uráží moji mámu, vyčítá mi kouření, rtěnku si vzít nenechám. Jsem žena a na rtěnce není nic špatnýho. „Mně se to ale líbí.“ statečně vzdoruju, ale vnitřně mě to samozřejmě mrzí. „Jo, líbí? Tak ale půjdeš pět metrů za mnou. Jedeme.“ BMW vyrazí ze dvora, až zahvízdají pneumatiky a Patrik řízne první zatáčku směrem z obytné zóny tak, až se dotknu hlavou skleněné výplně bočního okna. Je evidentně naštvaný, jede jako širón. To jsem nechtěla. Nechci si kazit výlet na zámek, to mi za to nestojí. Vyndávám z kabelky papírový kapesník a pomocí zrcátka rtěnku mažu. „Je to lepší?“ „Jsi skvělá, tak se mi líbíš víc. Nemusíš se malovat. Sluší ti to nejvíc jen tak.“ Fakt? Tak to je gól. Jsem fototyp č. 2, mám modrošedé oči, přírodní barvu vlasů tmavě plavou, blbě snáším ostré slunce a v létě mi naskáčou pihy na nose. Když přijdu bez make-upu k obvoďákovi, píše mi neschopenku už ve dveřích, aniž by mě vyslechl. Já že vypadám nejlíp odlíčená? To si fakt myslí? To mě dostal. Je skvělej. Zářím. Hlavně proto, že situace je rázem klidná. Teď mi navíc položil ruku na stehno a hladí mě. O pár minut později přijíždíme ke státnímu zámku Hrádek u Nechanic. „Novoanglická gotika z počátku 19. století, druhá nejvýznamnější stavba u nás po Hluboké.“ Hlásím pohotově Patrikovi střípky informací, které si pamatuju z doby, kdy jsem na tomto zámku v rámci jedné letní brigády prováděla turisty. „Aha. Zajímavý.“ Evidentně se ho to dotklo. Co jsem řekla špatně? „Ty seš jako Raduna, ta taky pořád mluvila o nějaký historii načtený z knížek.“

Kdo je k čertu Raduna? Nějaká ex? Jak s ní byl dlouho a proč to skončilo? Měl ji rád? Má ji rád ještě teď? Já nejsem jako žádná Raduna, já jsem já. Jsem jiná, lepší, protože teď je tady se mnou. O žádné jiné mluvit nechci. Jsem sice rozmrzelá, ale zvědavá ještě víc. Hned jak se vydáváme na procházku zámeckým parkem, vyzvídám: „Ta Radka, to byla tvá bývalá?“ Možná kdybych tušila, jak rozsáhlý monolog bude následovat, neptala bych se. Patrik detailně vylíčil svůj vztah s jistou starší dámou z Prahy, která je dcerou slavné české herečky. Byla prý živel a noční tvor, seznámila ho se spoustou známých osobností, dokonce se dostal i do blízkosti Ennio Morricone. „Cože Morricone? To je ten geniální skladatel. Tenkrát na západě, seriál Chobotnice, to je nejlepší filmová muzika všech dob. Ty jsi ho viděl na vlastní oči?“ „Jasný, byl v Praze, ona znala lidi, dostali jsme se všude. To bylo v jednom baru, uzavřená společnost.“ Tak to jsem fakt ohromená, ale jen na chvíli. Začíná se mi honit hlavou tisíce myšlenek. On má takový zážitky. To asi nepřebiju. Hned jak budu mít možnost, musím si jí vygooglit. Snad je na Facebooku. Jak asi vypadá? Je hezká? Hezčí než já? Žárlím na ni. Strašně. „Víš co, ale hádali jsme se. Nesnáším hádky. Moji rodiče mají dobrej vztah, pořád se drží za ruce, i po těch letech jsou, jako kdyby se znali pár dní. To bych bral. Usadit se, mít fajn babu, klídek.“ Aha, to je jiná, ani nedutám. „To mě jednou Raduna tak vytočila, že jsem v noci sedl do auta nalitej, a jel tři sta kiláků až domů. Ukončil jsem to ráz naráz. To se nedalo. Už vím, co chci, a tohle fakt ne.“ Jihnu. Slyším dobře, to podstatné zaznělo: „jí už nechci“, „rodiče mají krásný vztah“ a „usadit se“. Jsem v sedmém nebi. Našel si mě, aby se usadil. Ona byla hádavá, to já nejsem. My se nebudeme nikdy hádat. Budeme mít stejný vztah, jako mají jeho rodiče. Mám takové štěstí! Najednou mě bere za ruku a říká: „Je docela zima. Nepůjdeme někam na kafe?“ Obratem navrhuji jednu rodinnou restauraci s domácí kuchyní, která je nedaleko. Stylová, ta se mu bude líbit. Malá příjemná hospůdka vedle zámku nabízela podmanivou atmosféru. Hořel tu oheň v krbu, na každém stole svítila petrolejová lucernička a robustní dřevěné lavice byly potaženy hřejivou kožešinou. Jemně kroužím sáčkem s čajem ve sklenici horké vody a dívám se na Patrika. Ve zdejším světle vypadá tak kouzelně a ten čas s ním tak

letí. Chtěla bych, aby tahle chvíle trvala věčnost. Popíjí své pivo a prohlíží černobílé fotografie se scénami ze starých českých filmů, které jsou všude okolo. Začíná mě zasypávat salvou letopočtů, jmény herců, které jsem nikdy neslyšela a těmi nejtitěrnějšími detaily o jednotlivých scénách. Nechápu. „Mám fotografickou paměť, co si přečtu, tak si pamatuju pořád.“ „Vážně?“ Nemám sice sebemenší jistotu, že ty informace, co mi právě říkal, jsou pravdivé, ale zní to věrohodně. „Co bych za to dala, to by se studovalo.“ „Na co školy, řemeslo je základ. Tituly jsou k hovnu. Řekni mi, kterej z těch tvejch študovanejch kamarádů umí opravit auto, dělat na soustruhu, nezatlučou ani hřebík. Na co je takovej chlap?“ Tak s tím rozhodně nesouhlasím, ale nedám to znát. „Alí, víš, co mě napadlo?“ „Ne.“ „Večeři udělám já.“ „A co to bude?“ „Kapr, ale upozorňuju tě, že tak dobrýho kapra jsi ještě nejedla.“ Nesnáším kapra. Plevelná ryba, která se podle mě díky tradici z hladových dob děsně přeceňuje. Okoun, candát, dravci, to je mňamka, ale kapr, ten sežere, co najde v bahně na dně, to maso je nepoživatelný. „A kde ho vezmeme?“ „Obchoďák, ne?“ Platí a sahá po bundě. „Zvedej se.“ Koupili jsme kapra a ještě další suroviny a vracíme se k nám domů. Patrik si uvázal kuchyňskou zástěru a začíná vařit. „Sleduj mě.“ Pohybuje se u linky jako největší suverén a ke každému úkonu vede obšírnou rozpravu. Nezvyklý rachot a hlasy z kuchyně sem přivedly i rodiče. Seznámila jsem je s Patrikem, sedají si ke stolu, aby ho mohli pozorovat. Zřejmě jsou naprosto fascinovaní strhující přednáškou o tom, jak správně vykostit kapra, naporcovat, jaké jsou finty pro to, aby z něj vznikla vybraná lahůdka. Táta ale stejně za chvíli odchází. Ačkoliv ho Patrik nepochybně zaujal svým rozhodným projevem, vaření je zkrátka ženskou záležitostí, a proto se jde věnovat ušlechtilejší mužské činnosti, kterou je ležení u televize. Máma ale vydržela a nevěřícně Patrika sleduje dál. „Vy byste mohl do nějakýho pořadu o vaření. Nebo hrát v reklamě. To je neskutečný.“

Patrik vtipkuje a okamžitě s ní navazuje přátelský rozhovor. Tomu nemůžu uvěřit. Líbí se mým rodičům. Oběma. Co víc si přát. Uvařil a naservíroval jídlo na stůl. Rodiče mu to pochválili. Musím se překonat a alespoň si kousnout, abych ho neranila. Delikatesa? Ani ne. Tak se snažil, ale prostě mi to nechutná. To mu ale neřeknu. Chválit, hlavně chválit. „Alí, nevadilo by ti, kdybych šel s tátou večer do hospody? Pokecat víš, jako chlapi. V tý kuchyni nebyl prostor. Na chvíli. Dáte si kafíčko s mamkou, zdrbnete mě a večer v posteli budeš jen moje.“ Objímá mě a silně tiskne k sobě. Až moc silně. Cítím, že z takového objetí bych se jen tak nevymanila. Líbá mě do vlasů. Stejně jsem ale šokovaná. Můj na první pohled autoritativní a nepřístupný otec, který si k tělu jen tak někoho nepouští a Patrik s ním chce jít do hospody? Cizí kluk, kterého dnes viděl poprvé, a to jen pár minut. „Jako vážně?“ „Jo, zdá se fajn, dáme kapku, budeme si rozumět si myslím.“ „Tak jdi no,“ omámeně souhlasím a říkám si, že tohle nedopadne dobře. V té hospodě jsou už skoro tři hodiny. Jsem tak neuvěřitelně nedočkavá, opravdu nedokážu odhadnout, v jakém rozpoložení se vrátí. Patrik mi celou dobu píše zprávy plné srdíček a toho, jak se na mě těší. Trošku puberťák, nebo že by mě měl plnou hlavu, jako já jeho? Slyším dveře, už asi jdou. Drží se kolem ramen. To není možný. Já snad blbě vidím? Rozesmátý otec a Patrik to samé. To je neuvěřitelný, jak bleskově zapadl. Já zírám. Toho kluka nejde si nezamilovat. Je dokonalý. Nikoho lepšího jsem si nemohla přát. Bere mě za ruku a vede do ložnice. „Táta je borec. To je chlap. Máme úplně stejný názory.“ Rajská hudba pro moje uši miláčku. Dělej si se mnou, co chceš, jsem jen tvá. „Tam byla taková servírka, stále se pro něco ohýbala a provokovala, jsem úplně nadrženej.“ Co? Jaká servírka? Proč čumí po nějaký servírce, a proč mi to říká? Zaznamenal, že jsem se zarazila a tak hbitě dodává: „Já chci ale jen tebe, jen tebe, rozumíš, seš moje.“ Ráno Patrikovi došla textovka o vyjížďce pár členů z klubu BMW. Nečekám, že by se mnou chtěl trávit i neděli, v to už nedoufám, už i sobota byla těžký nadstandard. Navrhuje, ať jedu na vyjížďku s ním. S tímhle chlapem nejspíš nic není, jak má být. „Umyjeme auto a vyrazíme. Je to okruh několik set kiláků přes Ještěd, to by šlo ne?“ Jasně, že by to šlo. Chce mě seznámit se svými kamarády. Nestydí se za mě. Myslí to se mnou vážně, o tom už nemůže být pochyb. „Jedu.“

„Nemaluj se ale, a prosím tě, neber si žádný takový ty svý obří náušnice, to se k tobě nehodí. Ty nehty dlouhý, to je taky hrůza. To nosí starý ženský, po kterejch už pes neštěkne. Nemají co ukazovat, tak jediný co mají, jsou nehty a křiklavý cetky. Nechceš snad bejt stejná, ne.“ Co to říká? Mám spoustu vkusných a zajímavých náušnic. Řadu z nich jsem si vyráběla sama. Jsou originální a sluší mi. Nikdy mi nikdo nic takovýho ani nenaznačil. Nehty mám decentní. Žádný nalepený, ale svoje, jen delší, upravený, nalakovaný speciálním tvrzeným lakem pro zpevnění. Nepřehání to už? „Já jsem viděl ty fotky, co máš v pokoji, tam vypadáš jako kurva, promiň. To bych na svý holce nesnes.“ Já jsem jeho holka? Opravdu to řekl? Je jasný, že každý má nějakou představu a taky plné právo říct, co mu vadí. Je normální se pokusit přizpůsobit, když ti na tom druhém záleží. Určitě by udělal to samé i pro mě. Mně ale nevadí nic. Dobře, žádné náušnice a nehty si taky zkrátím. To je maličkost. Sraz členů klubu je na parkovišti u Olympie v Mladé Boleslavi přesně v jedenáct. Jsme tu včas. Autům nerozumím. Asi tuším, které z nich má cenu přes milion a které pár set tisíc, ale nikdy jsem to neřešila, čistě dopravní prostředek. Hlavně, že to jede a je na něj spoleh. To všeobecné nadšení všech zúčastněných je ale fascinující a hlavně nakažlivý. Baví mě, když ostatní obdivují právě to Patrikovo BMW pro to či ono vylepšení, které si na něm sám udělal. Líbí se mi, jak je oblíbený a jak ho ostatní respektují. Během spanilky, jak tomu tady všichni říkají, se jednomu členovi vozidlo porouchalo, a jediný, kdo bez váhání začal situaci řešit, byl Patrik. Hned diagnostikoval závadu a vymyslel co dělat. Působivé. Zbytek víkendu se nesl v dobré náladě a pod značkou BMW. Jediná vada na kráse celého programu bylo to, když na Ještědu Patrik chytl dva kamarády kolem ramen a vrazil mi foťák, abych je vyfotila. Trochu jsem čekala, že by se tu chtěl zvěčnit právě se mnou, ale to ho nenapadlo. Nevadí, takových příležitostí ještě určitě bude… Nedělní noc strávíme sledováním filmů na notebooku. Patrik jich má spoustu oblíbených a většinu jich neznám. Možná proto, že vznikly dávno před tím, než jsem se narodila. Je mi ale jedno, co děláme, hlavně že jsme spolu. Znovu vedle sebe budeme spát v jedné posteli, znovu se budeme milovat a společně se probouzet.

2. Někdy se dokážu trochu rozčílit

Dnes nemusím vstávat příliš brzy, je pondělí, a to mám výuku až odpoledne. Patrik kupodivu taky nespěchá. „V kolik musíš být v práci?“ zajímám se. „Mám hodně přesčasů, tak klidně dnes až na jedenáctou.“ To je fajn, můžeme spolu posnídat, udělám lívance s lesním ovocem a javorovým sirupem. „Alice, jaký máš heslo do počítače? Potřebuju se na něco podívat.“ „Glaukom.“ „Cože? Co to je?“ „To neřeš, jdu nám udělat snídani.“ Nám, toho množného čísla se jen tak nenabažím. Snídaně už je skoro hotová, jdu si ho vyzvednout do pracovny, ať jde ke stolu. „Co to děláš?“ ptám se mile, objímám ho zezadu kolem krku a dívám se mu přes rameno na monitor. „Pracuju. Díly, chápeš? Lidi jsou úplně blbý.“ Aha, tak o náhradních dílech do aut nevím nic. Cítím, že mu to není příjemný, jak jsem ho vyrušila. Dokonce mě odstrkává. „Lásko, já si ještě zavolám jo? Běž do kuchyně udělat kafe, hned jsem tam.“ Dobře. Zaslechnu ještě začátek hovoru: „Tomáš Novotný, dobrý den….“ a víc už neslyším, protože Patrik zavírá dveře. Tomáš Novotný, co prosím? Patrik Fischer! To má v občance! Je sice značně zdevastovaná a rozpadá se, ale jasně jsem to jméno viděla, když jsem ji vyndávala z kapsy, než jsem dala kalhoty do pračky. Ptát se nebudu, aby neřekl, že poslouchám jeho hovory. Třeba mi to řekne sám. Snídáme a sledujeme u toho asi stou reprízu Televarieté v televizi. Patrik se dívá na medvěda, který jede na kole a nesmírně se tomu směje. „To není možný, vidíš to? To není možný.“ Rozhodně mě ani nenapadne se podívat na to stupidní číslo, které už asi nikoho, kromě Patrika nedostává, ale pozoruju jeho. Připadá mi jako malé dítě. Jako malý kluk, který má nefalšované jiskřičky v očích a směje se cirkusové scéně, kterou nikdy v životě neviděl. To je milý. Je tak neuvěřitelně bezbranný, bezelstný, mám chuť ho okamžitě obejmout a chránit před celým světem.

Těsně před obědem se loučíme. „To jako v tomhle jdeš do práce? No to se mi moc nelíbí, koukej tam být hodná.“ Úplně obyčejná béžová sukně, hnědé kožené kozačky s umělou kožešinou, tělové tílko a přes to tmavě hnědé sáčko. Co je na tom divnýho? „Musím chodit do práce upravená, to prostředí to vyžaduje. Musím mít autoritu u studentů.“ „Jen aby v tom nebyl někdo jinej. Znám ženský a vím jak se to ve firmách mele.“ To mě pobavilo, představila jsem si své akademické kolegy, kteří jsou mnohdy jako reklama na sitkom Teorie velkého třesku. Těší mě ale, že žárlí a nechávám ho úmyslně při představě, že univerzita se hemží testosteronem a souloží se za každým rohem. „Choď si, jak chceš, už nic neříkám.“ Hned po příjezdu do práce pouštím počítač, jdu na internet a na svůj profil na Facebooku. I zde se dá pracovat, ačkoliv to mnoho nezasvěcených jedinců neví. Facebook není jen na flirtování a předvádění se, jak Patrik tvrdí. Mám v přátelích spoustu zajímavých osobností, jejichž práci sleduju a zajímají mě jejich myšlenky, postřehy. Mnohdy mě inspirují, rozšiřují mi obzory. Sociální síť je rozhodně dobrým sluhou, ale musí se jí samozřejmě zabránit stát se zlým pánem. To není takový problém, pokud si lidi dostatečně ošetří své soukromí v nastavení profilu. Každého věc, svůj účet kvůli němu ale nikdy rušit nebudu. To má smůlu. Patrik píše: „Koukám, jak makáš. Hned hezky fejsbúček. No dělej, jak mislíš, ostatní chlapy jsou asi zajímavnější než já, tak si to uži. Já na rozdíl od tebe pracuju. Ahoj!“ To už psal před tím tak nemožně? Tolik gramatických chyb, to snad není možný. Klid. Nebudu brblat nad pravopisem, to je to poslední, co mají lidi rádi. Co ale blbne? To se nesmím podívat ani na internet? Navíc, kdyby tu nebyl, tak nezjistí, že jsem on-line. No to mám po náladě. Snad se nenaštval. Doufám, že se to přežene, že to bylo jen nedorozumění. Nechci si ničit vztah tak malichernými nepříjemnostmi. Přehnalo. Večer se Patrik stavil, přivezl mi dárek a byl jako vyměněný. Kosmetický balíček různých tělových a pleťových krémů YSL. O nevrlé zprávě na Facebooku už nepadlo ani slovo. Následující týden jsme spolu strávili každé odpoledne a večer. Disertačku mám celkem dobře rozpracovanou, není kam spěchat. Trochu vypnout a užívat si mi neuškodí. Hodně si povídáme o minulosti, poznáváme se, plánujeme, co všechno chceme podniknout.

Patrik sem tam zajde s tátou do hospody a už u nás tak nějak vlastně bydlí. Kupodivu nikdo neprotestuje. On má vždycky v zásobě tolik zajímavých příběhů, to nám zpestřuje domácnost, to tu chybělo. Hlavně oceňuju, že mu stojím za to každodenní dojíždění do práce a že dvakrát denně absolvuje trasu Hradec - Šumperk jen kvůli tomu, aby byl se mnou. Bomba. O víkendu mě vzal Patrik k sobě. Viděla jsem jeho byt: menší 1 + 1, na sídlišti, zařízený jednoduše, ale účelně. Zavedl mě i na hřbitov, kde zapálil svíčku svým prarodičům. Moc hezky o nich mluvil. Seznámil mě s rodiči a bratrem, kteří mě bezvadně přijali. Viděla jsem jejich velmi útulný, nově postavený bungalov zasazený do přírody. Stejně tak jsem obdivovala ranč s koňmi a nakonec se spřátelila s kocourem. Jeho domov mě utvrzuje v tom, že je to prima kluk, který může být ten pravý. Další týden Patrik navrhl, že bychom si mohli vzít volno. On si to prý zařídí raz dva, dovolenou neměl víc než rok, a budeme výletovat. To mi přišlo jako báječný nápad. Jeden den jsme strávili v Praze. Patrik mě vzal do Lucerna baru a taky po vyhlášených jazzových klubech, které mě úplně uchvátily. Spali jsme v menším hotýlku na Praze 2, kde vyjednal slevu přes známého majitele, kterému prý kdysi něco sehnal na auto. Díky tomu jsme ubytování pořídili za pár korun. Cítila jsem se provinile, do této doby vše platil on, a tak jsem navrhla, že to nemůže být pořád. Taky si vydělávám, možná ne tolik jako on, ale chci se na společných výdajích podílet. Řekla jsem mu o tom a on to vzal. „Tak víš co? Ještě nepojedeme domů. Zajedeme do Dětenic. Pivovar a zámek Dětenice, středověká krčma. Zažila jsi tam někdy ten večerní program? To je opravdu hustý. Seženeme ubytko a užijeme si to.“ „Dětenice znám, líbí se mi to tam, ale na ten večerní program jsem se nikdy nedostala. Nebude už všude plno, když to řešíme na poslední chvíli?“ „Vem mobil a zkus to obvolat.“ Dobře, Patrik řídí a já vyhledávám pomocí mobilního internetu pár čísel, která poskytují ubytování v Dětenicích. Volám všude, včetně poměrně drahého místního hotelu, ale jak se dozvídám, všude je obsazeno. To jsem předpokládala. Patrik se ale nehodlá vzdát plánu, který se mu zrodil v hlavě, zastavuje na nejbližší čerpací stanici a vybíhá ven z auta telefonovat. Za pár minut se vrací. „Zařízeno, jedeme.“ „Zařízeno? Jak jsi to dokázal? Všude se omlouvali, že mají beznadějně narváno.“

„To je jedno ne, hlavně že dnes večer spíme v Dětenicích. A můžeš to zatáhnout celý ty, abys měla klid.“ „Aha, tak dobře.“ Jsem zaskočená, nerozumím tomu, ale vidina netradičního večera a zábavy spolu s Patrikem mi zahání tendence něco zkoumat. Přijíždíme do hotelu. Na parkoviště nás přichází vítat recepční. Patrik se na něj směje a podává mu ruku. „To jsem já, jak jsem vám volal. Docent Horák. Ten kongres se protáhl. Původně jsme chtěli jet se ženou rovnou domů. Let z Bruselu měl zpoždění, ale děti máme u babičky, tak jsme si řekli, že to u vás zkusíme. Kolegové z ministerstva to tu tak chválili. To víte, jedeme na lehko. Mám půjčené auto od svého asistenta, kufry jsme poslali domů s řidičem, nemáme s sebou ani doklady, tak se snad nějak dohodneme. Jsme lidi, ne? Kdo jiný si má pomáhat, než my Češi mezi sebou. Vždyť ta evropská politika, to je svinstvo. To bych vám mohl povídat….“ Ach, valím oči a přistihuju se, že mám i otevřenou pusu. Jsem konsternovaná a paralyzovaná zároveň. Recepční nás ubytuje v apartmá pro vip, jehož cenu Patrik prý usmlouval na třetinu, protože slíbil, že o jejich prvotřídních službách bude informovat kolegy a prosadí, aby právě u nich uspořádali nějaké školení nebo minimálně teambuilding. Poté, co se za poslíčkem zaklapnou dveře, se Patrik sveze na širokou postel ze surového dřeva a vítězně povídá: „No, čekám poděkování.“ a dívá se na mě. Konečně se trochu probírám ze sledu aktuálních událostí a vyjíždím na něj nezvykle zvýšeným hlasem: „To si děláš prdel ne? Co to bylo? Co to sakra bylo? Proč lžeš? Proč sis vymyslel takovou blbost? Jak tady můžu zůstat, když je to celý podvod? Co když se na to přijde a co když z toho bude průser?“ Vyskočí z postele jako střelený, vezme do ruky ovladač od televize, vší silou s ním mrští proti zdi a začne příšerně křičet. „Nemluv sprostě. Mluvíš jako nějaká špína z nádraží. To bylo naposledy. O co ti jde? Jsme tady kurva? Jsme. Ty jsi nic nesehnala! Jsi úplně neschopná! Nebýt mě, tak není nic! Nestarej se, drž hubu a buď mi vděčná!“ Vztekle pochoduje po pokoji a kope do všeho, co se namane. „Kráva, to jsem nezažil! Člověk se snaží, chce mít hezkej večer a ona to prostě musí posrat! Proč já mám takovou smůlu na ženský!“ Tají se mi dech. Absolutně nechápu, co to do něj vjelo. Dobře, byla jsem trošku impulzivní, ale snad jsem tolik neřekla.

Stojím u dveří a třesu se z jeho agresivního výstupu, který nebere konce. Co to říká? Vždyť jsem se jen rozčílila nad tím zbytečným lhaním. Nemuseli jsme sem jezdit za každou cenu, když bylo plno. Nemusel si nic vymýšlet. Klidně jsme mohli zrealizovat jiný plán. Bože, ať už se uklidní a je zase jako před tím! Ať už mlčí, slyší to celý hotel. To je ostuda! Ne, je jak smyslů zbavený. Ten má takovou sílu, když se vzteká. Ten ovladač je úplně na maděru a zeď je odřená. Co se to stalo? Derou se mi slzy do očí. Nebreč Alice. Ne, vydrž to. Zkus ho nějak uklidnit. Musíš ho uklidnit. Chytím ho za ruku a klidným hlasem říkám: „Nezlob se, jsem ráda, že jsi to tak dobře zařídil.“ Bez reakce, Patrik je stále v ráži. Vytrhne svou ruku zpátky a strčí mě, až upadnu na postel. To už je na mě moc. Zvedám se a instinktivně vybíhám z pokoje. Brečím. Ty slzy nejde zastavit. Musím se schovat, musím mu utéct, chci pryč, chci domů, nechci s ním mít už nic společnýho. Je to psychopat. Normální psychopat. Vybíhám ven, obcházím hotel a sedám si na lavičku. Snažím se dýchat zhluboka a rozmyslet si, co budu dělat. Zvoní telefon. Na displeji se objeví „Miláček“. Houby miláček. To okamžitě musím přepsat na „kretén“. Nezvednu to. Nemůžu. Hned vzápětí zvoní mobil znovu. Dobře, vyslechnu ho, ale potom okamžitě někomu volám, aby pro mě dojel. „Co je?“ „Lásko, pojď zpátky, už je všechno dobrý. Chci ti něco důležitýho říct a mám pro tebe překvapení. Pojď za mnou. Všechno bude dobrý. Víš, já se někdy trochu rozčílím, ale hned mě to přejde, nemyslím to zle. Uděláme si krásný večer. Jen ty a já. Vezmeš si ty hezký černý šaty, co sis koupila v Praze, dáme dlabanec a popijeme, bude to fajn, uvidíš.“ „Nejdu. To bylo strašný. Bála jsem se. Jedu domů.“ „Kam chceš jet a proč? Je mi to hrozně líto, úplně mi to trhá srdce. Kdybys věděla, jak jsem z toho nešťastnej, vynahradím ti to, slibuju. Mám tě moc rád. Už se to nikdy nestane. Prosím pojď za mnou. Víš, že tady mají srandovní středověký nápisy? To musíš vidět. Prosím, tak pojď!“ Ono mu je to fakt líto. Má mě rád. Mrzí ho to. Dám mu ještě šanci. Vždyť za to možná můžu já. Tolik se snažil, a já na něj spustila. Je to moje vina. Chci s ním být a užít si to tu. Je vlastně šikovnej, když to tak vezmu. Je to dobrodružství, jak to vymyslel a zařídil. Nemusím žít stále jako podle pravítka.

Vlastně, kterej z těch ostatních kluků ze seznamky by tohle dokázal? Určitě žádnej. On je jako růže mezi trním. Úplný zázrak. Nebydlí u maminky, pracuje, je schopný a postará se. Líbí se mým rodičům. Táta by mi hned vpálil, že je to blbec, tak můžu být klidná. Navíc, dnes by to mohlo být ještě mnohem krásnější, když se budeme usmiřovat. Jdu za ním, hned. Je středa ráno, venku padá mokrý sníh, který ihned po dopadu na zem taje. Asi poslední záchvěvy zimy v Čechách, když je skoro polovina března. Říkám si a snídám bílý jogurt, do kterého jsem si nalámala cereální sušenky. Netrpělivě přepínám všechny možné televizní kanály. Snažím se dopídit co nejaktuálnější předpovědi počasí v Rakousku. Všude nacházím ty stejné informace. Husté sněžení, hotová kalamita a tvoří se kolony na hlavních tazích. Už za pár hodin mám vyrazit se svojí kamarádkou Zlatou a jejími dvěma kolegy z nemocnice lyžovat. Prodloužený víkend v Alpách, který jsme plánovali týdny dopředu. Vždycky jsem měla moc ráda hory. Lyžování na ledovci patří mezi mé nejoblíbenější fyzické aktivity. Respektive jedna z mála mých aktivit, která vůbec souvisí s pohybem. Je to tak, jsem většinu roku sportovní lemra. Do zahraničí za sněhem jezdím každou zimu a nejraději do Francie. Letos jsem žádný zájezd nestihla a tak jsem se s kamarádkou, vdanou lékařkou a vášnivou lyžařkou od dětství, domluvila, že vyrazíme alespoň na pár dní autem do nejbližšího Rakouska. Zlata je drobná brunetka, kterou znám od střední. Je celkem akční a operativně nám domluvila i spolucestující, manžele Nováčkovi, kteří se k nám přidají. Sice sjezdovky miluju, ale Patrika teď zřejmě o něco víc, proto musím přiznat, že mám z té hojné sněhové nadílky nefalšovanou radost. Kéž by sněžilo tak, že by byly cesty neprůjezdný a ostatní se to rozhodli odvolat. Nemusela bych na pět dní odjet a být bez Patrika. To nevydržím. On z toho taky nebyl nadšený, že budu pryč. Jsme spolu pomalu tři týdny skoro každý den a teď mám být bez něj… Od té scény v Dětenicích minulý víkend se chová moc pěkně. Úplně si to vyžehlil. Cítím se s ním jako v pohádce. Táta je z něj úplně nadšený. Dokonce nepřímo naznačil, že by někoho jako je on potřeboval ve firmě. No to by bylo dokonalý, kdyby tam Patrik mohl časem pracovat. Zlata volá: „Ahoj Alí, tak jak to vidíš? Mluvila jsem teď s Luckou a ona i Radim chtějí určitě jet. Jediný prodloužený víkend, kdy nikdo z nás neslouží. Myslíš, že to dáme?“

Svádím vnitřní boj, nejraději bych to začala dramatizovat, jak je to celý nebezpečný a vymýšlet kdo ví jaké záludnosti, které by Zlatu a spol. mohli odradit. Ale není to můj styl. „Tak sněží hodně, ale když už jsme domluvený a sbalený, tak vyrazíme. Radim teda bere auto? A budou nás čekat ve Svitavách v jednu? Platí to?“ „Jo, jo, vyzvedni mě v jedenáct. Těším se.“ „Fajn, užijeme si to.“ Dilema je vyřešený, jedeme. Napíšu Patrikovi sms, že Alpy platí a že se uvidíme až v neděli. Snad to uteče. Mně se bude stýskat! Ach jo! Lucka a Radim, se kterými jsem se viděla poprvé, byli milí. Celou cestu se se Zlatou baví o práci, ale mně je to jedno. Mám myšlenky úplně jinde. Listuju časopisem a stále sleduju telefon, jestli mi Patrik nepíše. Nováčkovy znám z vyprávění a konkrétně na Radima jsem byla hodně zvědavá. Zlata ho líčila jako největší eso z celého ARA, kterému ženy padají k nohám. Nepřekvapuje mě, že já teda žádné eso nevidím, už od gymplu máme my dvě zcela odlišný vkus na muže. Radim, je sice vyšší, ale hubený, nevýrazný chlapík, který mluví tiše, pro kterého je stále něco problém, který jede úzkostlivě podle předpisů a hlavně na spotřebu. To pro mě vážně sexy není. Neustále polyká různé léky na bolest, samozřejmě sedává stylem noha přes nohu, jak jsem si všimla, a Bože chraň, má z domu nadělané svačiny! Zlatko, kde je ten úžasnej kolega, po kterém všechny baby široko daleko jedou? Tak to ne, zlatej Patrik, ten je úplně jinej. Jinej a lepší. Nejlepší a můj. Škoda, že nelyžuje, velká škoda. Cesta uběhla rychle a už večer jsme byli ubytovaní v penzionu v centru známého Zell am See. Je to tu krásný, společnost dobrá, lyžování super, ale já stále myslím jen na něj. Jakmile se nepodívám na mobil co pět minut, mám pocit, že bych mohla propásnout zprávu o blížícím se konci světa. Psí kusy jsem vyváděla na vrcholku sjezdovky, kde mi nešla odeslat mms s vtipnou reklamou na BMW. Pět dní, čtyři noci, ale bylo to nekonečný. Druhou noc, kdy jsme byli bez sebe, mi do telefonu řekl, že za mnou přijede. Půjčí si od bráchy lyže a přijede. To mě dostalo. To by pro mě vážně udělal? Samozřejmě jsem mu to rozmluvila, protože je to blbost. Navíc my brázdíme černý sjezdovky a on jako začátečník by se tu trápil. Udělal mi ale nesmírnou radost, že ho to napadlo. Dokonce jsem mu prominula i to, když Zlatu a její kolegy na dálku urážel, ačkoliv o nich vůbec nic nevěděl. Prohlásil, že s takovými lidmi by si rozhodně neměl co říct a že doufá, že se s nimi nikdy nepotká. To teď neřeším, chybím mu, štve ho, že nejsme spolu a žárlí na ně. To je jasný. Je to jeho způsob,

jak mi dát najevo, že pro něj hodně znamenám. To mi vlastně celkem lichotí. Vzteklinka moje. Ať už je neděle. Cestou zpět jsem hypnotizovala tachometr a přála si, aby Radim přestal šetřit a pořádně na to šlápl. Pravděpodobně i on už se asi těšil domů a tak místy jel na dálnici i 140. Páťa na mě čekal doma. Vařil večeři a popíjel u toho pivo. Už ani nevím jaké to je, vracet se domů, kde na mě čeká můj přítel. Partner, milenec, má láska. Hřejivý pocit, který jsem sice zažila, ale už ani nepamatuju. Jak je to dlouho? Určitě tak sto let. Přivítali jsme se. Patrik mě objal a vášnivě políbil. „Pojď vedle, chyběla jsi mi, nutně ti ho tam potřebuju vrazit, nebo se zblázním.“ Teď? „Počkej, chci si dát sprchu, cesta a tak, vydržíš chvíli?“ „Ne.“ Měla jsem v plánu se vymydlit a milovat se, něžně a dlouze, třeba celou noc, tak jsem se na to těšila. Vede mě ke mně do obýváku, u sedačky si mě otočí, stáhne mi kalhoty a řekne, ať se trochu předkloním. Sám už si rozepíná džíny a přibližuje se. „Jsem tak nadrženej, nech mě se vystříkat, milovat se budeme večer.“ „Jasně, ale hlavně nezapomeň dát pozor, víš, že teď neberu prášky.“ „Jo, už mlč, hezky drž, Alí, a ukaž mi tu svojí prdelku.“ Chci mu vyhovět, i rychlovky nejsou marný. Nechám ho zcela převzít iniciativu a udělat co potřebuje, já si to vynahradím později. Hotovo. Patrik je samý úsměv. „Teď si klidně dej tu spršku, jdu dodělat ty kovbojský fazole, to se budeš olizovat.“ Směs masa, zeleniny a fazolí, které Patrik uvařil, byla vynikající. Sprcha, jídlo, a teď už jsem vážně unavená. Nemůžu si ale nechat ujít to vysněné milování, které mi slíbil. Chci, aby mě hladil, líbal a dlouho předlouho si se mnou hrál. „Máš to vážně moc dobrý, co teď, nepustíme si nějaký film?“ ptám se, když dojídáme. Něco, co nás příjemně odreaguje a naladí na potom. „A co?“ „Už jsem viděla hodně z toho, co máš rád ty, ráda bych ti pustila jeden z mých oblíbených filmů, který jsi říkal, že neznáš.“ „A co to je?“ „Dobrý Will Hunting, to je taková klasika.“ „No jo, klidně.“ Udělala jsem v mikrovlnce máslový pop corn, který provoněl celé patro, a pustila domácí kino, abychom měli z dvd co největší požitek. Uvelebila jsem se v křesle a doufala, že film Patrika zaujme. Určitě se mu bude líbit, to se přeci líbí každýmu. Prvních deset minut

se dost ošíval a stále něco komentoval. Geniální Will Hunting v podání rozkošného Matta Damona ho evidentně neoslovil, dokonce snad i rozčílil. „Alice, na tyhle intelektuální sračky se dívej s těma svejma teplejma kolegama. To je tak dementní děj. Američani, to je prostě v prdeli. Ti přesně řeknu o čem to bude, a jak to dopadne. Tohle mi nedělej. Neříkej, že tohle se ti líbí. Myslel jsem, že jsi inteligentní.“ Vstává, bere si svoji sklenici s pivem a odchází vedle do pokoje, kde zapíná počítač. „Klidně ale koukej, já budu chvíli na klubu.“ To mi nevyšlo, ach jo. To je první člověk, kterej tenhle film odsoudil. A tak rychle. Mám po náladě. Sama se dívat nebudu, jsem příliš unavená, zítra vstávám do práce, jdu si lehnout. Patrik slíbil, že jen něco dopíše a jde hned za mnou. Už jsem spala, když přišel, rozsvítil a rozjařeně mi vyprávěl o nějakém členovi klubu, co ho prý na společném chatu urazil. Musel to prý hned řešit a volat admina, ale nakonec se domohl spravedlnosti. Moc jsem ho nevnímala, byla jsem rozespalá. Letmým pohledem na hodiny jsem zjistila, že je půl druhé ráno. Nakonec zhasl, lehl si vedle mě, objal mě a zůstali jsme tak blízko přitulení až do svítání. Týden začal pohodově. Budík jsem zamáčkla hned napoprvé a rychle vyplula z ložnice, abych Patrika nebudila. Ten měl ještě půlnoc. Nedivím se, když tak ponocoval. Nechám ho spát a vyrazím do práce. Dnes odpoledne má přijet Martina, která potvůrka vlastně může za to, že jsem teď tak šťastná. Je zvědavá na Patrika, to je jasný, no a já samozřejmě chci, aby ho poznala. Jsem napjatá, co na něj řekne. Martina je jako moje ségra a je pro mě moc důležitý, aby si tihle mí dva nejbližší sedli. Martina je vysoká krásná holka s velkýma zelenýma očima. Je to ten typ, co tvrdí, že nemá ráda sladký, a když má depku, jde si zaběhat. Když já mám depku, sním vše, na co přijdu. To je mezi námi ten zásadní rozdíl. Nikdy jsme si proto nepůjčovaly oblečení, ale spojuje nás věčné téma, jak najít toho pravého. Ona podniká. Má obchod se sportovními potřebami a několik e-shopů. Daří se jí. Jezdí na drahý dovolený, má umělá prsa, vlasy, řasy, nehty, zuby, permanentní make-up… Nedávno se mi přiznala, že byla poprvé i na botoxu. Ví, co chce, a když jí někdo nesedí, umí to dát najevo. Proti Patrikovi ale nemůže nic mít. Je kouzelnej a charismatickej. Bude koukat. Poprvé jsem byla na internetové seznamce a hned trefa do černého. Marťa to má u mě. Dnešní cvičení se studenty na téma Analýza rizik vybrané logistické společnosti proběhlo docela dobře.

Koukám, že mám od Martiny zmeškaný hovor. „Marťo, učila jsem, promiň.“ „Nic se neděje, všechno platí, jen jsem se chtěla zeptat, jestli nevadí, že vezmu dvojčata?“ Martina žije asi půl roku s Davidem, rozvedeným trenérem boxu, který má pětiletá dvojčata, raubíře Maxe a Olivera, ve střídavé péči se svojí exmanželkou. Kluci jsou fajn, už jsem je několikrát viděla. Čísla, ale chvíli se to dá. „Určitě je přivez, to bude bezva, tak v pět.“ Patrik říká, jak zbožňuje děti, tak bude určitě rád. Včera se nám ten večer úplně nepovedl. Dnes to bude lepší. Budu doma brzy, stihnu nakoupit a udělám Krtkův dort. Taky by byly fajn chlebíčky. A každý z nich nazdobím tak, aby vypadaly jako rozesmáté obličeje. Já jsem tak nápaditá, když jsem zamilovaná… Mám energie, že bych mohla skály lámat. Rozdávám úsměvy na všechny strany a vtipkuju dokonce i se šíleně vyhlížejícími bezdomovci popíjejícími Okenu před obchoďákem. Je mi krásně!

3. Chci s tebou dítě Padla, probíhám rychle chodbou katedry. Po chvíli už venku na parkovišti nasedám do svého cihlového Suzuki SX 4, rok starého SUV s náhonem na všechny čtyři. Ještě není špička, budu doma i s nákupem ani ne za hodinu. Stihnu si ještě natočit vlasy a trošku opravit nahé líčení, které se Patrikovi líbí nejvíc, a hurá na catering. Martina nic nejí, kvůli ní tak nešílím, ale chci se blýsknout jako dobrá hostitelka hlavně v očích Paťulky. Jé, co kdybych i uvařila? Co třeba svíčkovou? Je to sice divný, takhle v pondělí, ale proč ne. Každý den může být malým svátkem, když pro to člověk něco udělá. Tak jdu na to, snad tu máma všechno potřebné má. „Ahoj, neruším tě v práci zlato? Volám jen, abych ti připomněla, že dnes odpoledne přijede má nejlepší kamarádka Martina. Vezme s sebou dvojčata svého přítele, které hlídá. Chci vás seznámit. Udělám pohoštění a taky ti vařím svíčkovou, máš radost?“ „Noo, hoši, to je servis! Dneska budu mít svíčkovou! To si nechám líbit! To je žena!“ Říká hodně nahlas a já slyším nějaký hlahol kolegů, kteří mu pochlebují. To je dobře, to jsem chtěla. Hýčkám si ho, a on se tím chlubí. „Jo Alí, ty jsi volala k nám na firmu? Dneska?“ „Ne, volám ti teď, proč se ptáš?“ „Nějaká ženská sem dnes volala a zjišťovala, jestli tu dělám. To jsi nebyla ty?“ Cože? Co to je za otázku, proč bych to dělala? Co nějakou ženskou nutí si ho prověřovat? Tomu vůbec nerozumím. Navíc, proč si myslí, že já bych to měla zapotřebí? Já vím, kde pracuje, řekl mi to a nikdy jsem o tom ani na vteřinu nepochybovala. Měla bych snad? „Ne, já to nebyla, opravdu ne, přijeď na pátou prosím, jestli to stíháš.“ „Dobře, přijedu.“ Vážně zvláštní, kdo ho hledá? Kdo si ho ověřuje? Nějaká bývalka? Možná. No nic, jdu kuchtit, ať to všechno zmáknu, čas letí. Martina nikdy nejezdí přesně. To je celá ona. Já jsem nemocná se svojí dochvilností, a proto na ni celý život jen a jen čekám. Nedá mi to ale, já neumím přijít pozdě. Přesně v pět mám hotovo, naservírováno a vyhlížím návštěvu. Je tu Patrik, vidím ho, jak parkuje na dvoře a už z dálky rozeznávám výraz jeho obličeje, který není moc přívětivý. „Copak je?“ „Nějakej zmrd mi výlítnul ze zatáčky do protisměru a málem jsem si odřel auto. Rozkopal bych mu tu jeho popelnici, šmejd, dnes dají papíry každýmu.“

„To mě mrzí, ale nic se nestalo, ne? Tak pojď domů, Marťa tu ještě není.“ „A to je co za kamarádku jako?“ „Je to kočka. A je skvělá. Mám ji moc ráda. Uvidíš.“ „No snad se moc nezdrží, mám spoustu práce, chci vypulírovat auto.“ Proč to své BMW pořád tak leští? Stejně to vypadá na déšť, to by byla úplně zbytečná práce. Vlastně už i rodiče si toho všimli, že to nějak přehání. Každou volnou chvilku je venku, běhá s wapkou, žongluje s různými přípravky, leští kapotu jelenicí a vůbec to vozidlo šúruje do bezvědomí. Ujetý, ale zároveň roztomilý. Já jsem taky pro pořádek. Často uklízím jen pro zábavu. Odreaguju se a vždycky říkám, že domácími pracemi si nastoluji harmonii v duši. Co by on nemohl dělat to samé, jen s autem. Naopak, máme společnou úchylku. Neškodnou úchylku. Nic co by mi vadilo. Zvonek. „Ahój. Pojďte dál.“ vyrážím z domu k brance přivítat vzácnou návštěvu. Martina otevírá zadní dveře Davidova S-Maxe a vypouští kluky. „Hele to je pohoda ta vesnice, ve městě mám nervy na dranc, aby mi je něco nepřejelo. To je mžik a jsou v trapu.“ Max i Oliver jsou upatlaní od čokolády. Náhradní máma je nad věcí. „Kluci vy vypadáte, to je bordel v tom autě. To ať si uklidí tatínek, když vám ty sladkosti na cestu dal.“ „Marťo, to neřeš, doma je očistíme. Šup dovnitř, je zima a bude pršet.“ Martina i kluci se zouvají v předsíni a berou si přezůvky pro návštěvy. Max je má na noze asi deset vteřin, než ho napadne je sundat a začít s nimi házet po Oliverovi. „Teto, můžeme se tu rozhlídnout?“ „Nic, u mě budete a poslouchat!“ okřikuje je Martina. „Jen je klidně nech, alespoň pokecáme.“ „No jak myslíš, ale až něco rozflákají, tak se nediv.“ „On se jich doufám ujme Patrik.“ „No jo vlastně, kde ho máš, toho svýho samečka?“ „Psst, přijel z práce před chvílí, je v koupelně.“ Usazujeme se v jídelně. Vařím kávu a kluci vypráví jeden přes druhého zážitky ze školky. Dnes tam prý měli představení s kouzelníkem. Netrvá to ani pár minut a Patrik vychází. Má jen úzký ručník kolem pasu, jinak je nahý. On se prostě nestydí, to už dávno vím. Hned se představuje pro něj typickým

estrádním způsobem, který svojí poutavostí nemá obdoby. Když se konečně oblékne, a přestane mě stresovat svojí nahotou, spořádá dřevorubeckou porci svíčkové se třemi chlebíčky navrch. Má dobrou náladu, laškovně pomrkává na Martinu a mě těší, že si jsou sympatičtí. Po mé, “vymazlené baště“, jak večeři sám Patrik nazval, se začne věnovat klukům. Předvedl všem, že děti ho skutečně žerou, a to doslova na lusknutí prstu. Vymýšlí takový bejkárny, že si je okamžitě omotá, mají záchvaty smíchu a jsou víc než rozdováděný. Tak on má děti vážně rád, to nebyla jen fráze. To mě moc těší. Nejspíš by byl skvělý táta, říkám si v duchu, a se zaujetím ho sleduju. „Alí, smráďata jsou zabavený, nedáme cígo?“ „Neměla bych, před Patrikem nekouřím a celkově se snažím přestat.“ „Jé, tak jednu se mnou, výjimečně. Ani si toho nevšimne.“ „Prima, jdeme na terasu.“ Já a Marťa jsme právě v nejlepší zábavě, když se otevřou dveře. Patrik. Okamžitě se mu rozesmátý výraz změní v pohled vraha. „Ty tu hulíš? To si snad děláš prdel, ne?“ V ponožkách vyrazí z domu a začne nepříčetně pobíhat po zahradě. „To znám tyhle ty slepičí moudra u cigárka. To je hnus, kouřit! Hnus! Stokrát hnus! Ať si kamarádka klidně vypaluje zobák, ale ty se na to vyser! Říkám ti Aluno, ty se na to vysereš, nebo se neznám!“ Hlasitost nabírá na síle, řve tak moc, že to musí slyšet polovina vesnice. Co to zase předvádí? Takový amok bez příčiny. Běhá po zahradě a kope do všeho, co se mu namane. Máminu konvičku na zalévání muškátů rozšlapal a zdemolovanou hodil přes plot k sousedům. Martina nevěřícně zírá, jako kdyby na zahradě právě přistálo UFO a evidentně jí je situace velice nepříjemná. Típá cigaretu a po špičkách odchází zpět dovnitř. „Jdu za dětma, to je síla tohle teda,“ špitne a zavírá za sebou dveře od domu. Já tu stojím dál, už zase zmatená, zaskočená, myšlenky v hlavě mi lítají jedna přes druhou. Dobře, dělat rozruch mezi čtyřma očima, pohádat se, to se stává i v lepších rodinách, ale dělat scény na veřejnosti? Před lidmi? To je vyšší level a to nepobírám. Strašně se na něj zlobím, ale chuť zachránit situaci je silnější. Jdu rychle za ním, hladím ho po zádech a snažím se ho obejmout a uchlácholit. Naprosto zbytečná scéna obřích rozměrů kvůli úplně blbině. To se neumí ovládat? Je temperamentní a bezprostřední, tohle k tomu pravděpodobně neodmyslitelně patří. Ambivalence emocí jako na horské dráze. Jekyll je dokonalý, ale s Hydem se to nedá

vydržet. První dojem u Martiny rozhodně podělal. Svůj předchozí grandiózní nástup zcela zazdil a pohřbil desítky metrů pod černou zem. Uklidnit se mi ho nepodařilo, jen odvézt zpět do domu a říct mu, aby na mě počkal v ložnici. Rychle jsem se rozloučila s přepadlou Martinou a asi stokrát se jí omluvila za ten trapas, který se určitě vysvětlí, a hlavně, už se nikdy nebude opakovat. Martina se měla sama k odchodu, děti samozřejmě obstojně protestovaly, ale nakonec všichni nastoupili do auta před domem. Doběhla jsem ještě pro tác se zbylými chlebíčky, jako poděkování za návštěvu. Martina si je vzala a se slovy: „Nezlob se, ale to je něco mezi nebem a zemí. Pro mě skončil. Tohle si nezasloužíš.“, odjela. Jsem smutná. Patrik leží v ložnici na posteli a sleduje na notebooku Doktora z Vejminku. Poznám to podle ústřední melodie, písničky Když jdou na mužskýho léta, co jí zpívá Matuška. Stoletý český seriál, kde ani hvězdné herecké obsazení nepřebilo chmurnou totalitní atmosféru. Pro mě je to děsná nuda. On to hltá a neustále komentuje nějakými historickými údaji, které se k seriálu pojí. Mám dojem, že ta slabá čtvrthodinka, co jsem byla vyprovodit Martinu, ho zcela změnila. Je v pohodě. Když jsem vstoupila dovnitř, ani nezvedl hlavu, jen ukázal prstem na komínek pečlivě vyžehleného prádla, které leží na druhé straně postele. „Za tohle bych tě miloval, za tohle jo, ale za to, co jsi předvedla venku s tou zmalovanou ludrou, za to ne, za to prostě nikdy.“ „A co jsem předvedla?“ „Já to znám, co umí kamarádky. Chlap se jí znelíbí a dokáže dva rozeštvat. To už jsem zažil a znovu zažívat nehodlám. Hezky cigaretka a už to jede, už se chlap pomlouvá.“ „Než ses znemožnil tou scénou, tak ses Martině líbil.“ „Já se nepotřebuju líbit nějaký Martině, to je normální štětka, to nevidíš? Takhle rozšířený póry a vrásky v obličeji mají holky, co střídají chlapy a ládují se hormonální antikoncepcí. To mám vypozorovaný. Ta je prolezlá vším možným, já bych na ní nešáhl, fuj. To máš dobrý kamarádky teda.“ Tohle je neskutečný, jemu asi není nikdo z mého okolí dost dobrý, jinak to nevidím. Martinu bych bránila, ale další hádku nezvládnu. Jsem příliš vyčerpaná a chci klid. Klid a svého přítulného miláčka. Zdržím se proto komentáře, lehám si k němu a šeptám. „Děti byly ale super, ne?“

„Lumpíci, to jó, jsou skvělý. Já vždycky chtěl mít dítě co nejdřív, ale nevyšlo to. Nemůžu mít děti. V minulosti jsem se nechal testovat a je mizivá šance, že budu mít někdy vlastní děti.“ Aha, chudáček Patrik, to musí být rána! Takové zjištění. „To mě moc mrzí. Víš, já v tomhle směru taky nemám úplně dobrý zážitky. Nechtěla jsem o tom mluvit, není to nic, čím by se dalo chlubit. Byla jsem na miniinterrupci před dvěma měsíci, proto teď ještě neberu prášky. Čekám, až se vše srovná a plně obnoví.“ „Aha, jak to?“ „Stalo se. Nejsem na to pyšná a vím, že se určitého pocitu viny už asi nikdy nezbavím. Ale přišlo nám to jako nejlepší řešení. S tím klukem jsme neplánovali společnou budoucnost, znali jsme se chvíli, on dítě nechtěl, a já jsem si neuměla představit zůstat sama. Svobodná matka. To mě příšerně vyděsilo, tak jsme se na tomhle řešení domluvili. Hned po zákroku jsme se rozešli.“ Mlčím a dívám se na Patrika, co on na to. Možná jsem mu to neměla říkat, ale nechci mít před ním tajemství. Kupodivu se tváří neutrálně. „To je škoda, já bych si miminko moc přál, je to můj sen, ale bohužel mi to nebude asi nikdy dopřáno.“ říká sklesle a líbá mě do vlasů. Chvíli mlčíme a jen tak ležíme. „Víš Alí, kdyby nám to vyšlo, a kdyby se stal zázrak, a čekala bys moje dítě, já bych tě nikdy nenutil jít na potrat. Vzal bych si tě a staral bych se o vás, jak bych jen dokázal.“ Neodpovídám, zavírám oči a nechávám se unášet tou představou, která se mi zdá báječná, snová, prostě to nejvíc, co bych si jen mohla přát. Většina mých kamarádek, známých, všichni už svatbu měli, já ne. Mnozí z nich už mají děti, já ne. Taky bych to chtěla. To je jasná věc. Navíc, vdávat se z pravé lásky, která podlamuje kolena, o tom sní každá. Nemyslím z rozumu, nebo z povinnosti, nebo že už je na to věk. Jenže ruku na srdce, kterou to skutečně potkalo? Moc jich nebude. Proto celé estrogenové generace bulí u romantických filmů v televizi a filmový průmysl si mastí kapsy. Nemůžu uvěřit, že já bych byla tou vyvolenou. Jsem tak šťastná, až mě to děsí. To nebude samo sebou, někde musí být ten zakopanej pes. Co když ale není? Neměla bych být paranoidní, a užívat si to plnými doušky. Všechno nemusí mít háček. Dnešní ráno je poměrně teplé, a to máme teprve konec března. Počasí letos pořádně zmatkuje. Před týdnem sněhová kalamita, dnes je ve vzduchu cítit jaro. Tohle období je fajn.

Osobně ale víc tíhnu k babímu létu. To už Slunce nepálí, jen hřeje, a opírá se do zbarvujících se listů stromů. Svět je plný vesele hravých tónů a má nespočet různých vůní. Je to čas pohody, relaxace a rozjímání, ale ne tak unuděný a líný jako léto. Má své tempo. Skoro to vypadá, jako že lidé cítí blížící se konec teplých dnů a heroicky se snaží vytěžit z pobytu venku co nejvíc. Líbí se mi ta atmosféra prosycená zvláštním nasazením. Moc si to každý rok užívám. Jaro je jiné. Jaro je jako začátek vztahu. Syrové, nepředvídatelné a plné očekávání. Chvíli to trvá, než se vše zazelená a rozkvete. Zdá se, že náš vztah s Patrikem to své pomyslné jaro bere pěkně hopem. Vůbec mi to nevadí, naopak. Tak nějak to asi je, když člověk najde osudového partnera. Nepotřebuje měsíce či roky, aby si byl jistý. A já se dnes ráno rozhodla, když jsem tak pozorovala, jak spí, že se tomu nebudu bránit. Dnes mu navrhnu, aby se k nám nastěhoval. A zkusím s ním probrat, jestli by si nechtěl najít práci v Hradci. Dojíždění přes dvě stě kilometrů denně je masakr, a je mi ho líto. Ještě, že má tolik hodin přesčasů v záloze, může si pospat a není to zase takové mučení. Stejně se to řešit musí. Je nejvyšší čas. Už ale dost rozjímání, rychle notebook, ještě řetízek a mažu do práce. Svůj notebook vidím u Patrikovy strany postele. Leží na zemi a je na něm postavená sklenice s džusem. Ježíš, to je taky nápad. Ještě, že se to nevylilo. Tyrkysový Sony Vaio, koupila jsem si ho v New Yorku. O ten bych nerada přišla. Navíc v něm mám veškeré podklady k disertaci. Nezálohované. To budu muset co nejdřív někam uložit, pro jistotu. Ztratit tahle data, tak je několikaletá práce v čoudu a já si to můžu jít hodit. Alice, klid. Nic se nestalo. Zálohy uděláš a notebook je celý. Fajn, řetízek ještě, ten je kde? To je zase ráno. Kde mám svůj oblíbený řetízek? Je z bílého zlata, s přívěskem ve tvaru srdce, posetý zirkony. Dostala jsem ho od táty ke třicetinám. Bílé zlato je super. Vypadá jako stříbro a hodí se ke všemu. Na nočním stolku není. Možná jsme ho v noci omylem shodili, když jsme se oddávali vášnivému dovádění. Ani bych se nedivila. Červenám se, jen na to pomyslím. Teď nebudu svítit, abych Patrika nebudila. Najdu ho později. Uvážu si na krk hedvábný šátek, taky pěkný doplněk k úpletovým modrým šatům. Dobrý. Může být. Kabát, kozačky a mizím.

Celé dopoledne mi chodí zamilované sms a Patrik mi dokonce třikrát volal. Poprvé mi líčil, jak pomohl nějakému pánovi u silnice s nestartujícím autem, podruhé řešil, co si uvaříme k večeři, a potřetí mi nabízel, že může sehnat levnější benzin, jestli nemám zájem. „Alí, prdelko, normálně mi budeš líbat ruce, mám možnost sehnat benzin za 25 Kč za litr, známý nabízí. Ta tvá Suzuki žere jako mlejn, to bys ušetřila pěkný peníze. Rozmysli se ale rychle, nebo to bude pryč.“ „Já nevím, co to je za benzin, není to nějaká krádež? A nepoškodí mi to auto?“ „Normální benzin. Neptal jsem se. Berou si to tu v práci všichni. Myslel jsem hned na tebe. Takže rychle, chceš, nebo ne?“ „Jo, jasně, že chci. Tak mi vezmi 100l. Máš to do čeho dát?“ „Mám. Bude to tady na firmě v sudu a budu ti to vozit po 25l kanystrech. To bude ideální.“ „Dobře, díky moc. Peníze chceš hned?“ „No jasně, to musím dát hned.“ „Fajn, večer ti je dám. Nezlob se, musím jít už konečně pracovat. Jsem ráda, že mi tak často voláš, ale nemůžu tu pořád telefonovat. To vážně nejde.“ Když Patrik přijel, přivezl první kanystr s benzinem, který mi hned nalil do auta. Taky cestou nakoupil a ochotně se pustil do vaření večeře. Obaluje vepřové řízky a dělá bramborový salát. Obdivuju, že se mu chce, ale nebráním se. Vaří dobře, hraje si s tím celé hodiny. Jeho kuchyně mi chutná. Hlavně si přitom připadám tak zvláštně hezky, jako kdybychom spolu žili roky. Jsme jako staří manželé. Vyvařujeme si, povídáme. Žádná světová show se nekoná a já se cítím naplněná. To je opravdová láska. „Alí, máš pro mě ty peníze?“ „Mám, tady.“ „Díky. Je to super klika, že jsem se k tomu dostal. To můžeme hned jet někam na výlet. Úspora víc jak deset korun na litru, to je paráda. To je co? To jsem poklad, viď?“ „Jo, jsem ráda. Jsi šikovnej.“ Přistihuju se, že to neříkám moc nadšeně, ale Patrik si toho naštěstí nevšiml. Trochu z toho vnitřně cítím nějaký nekalý kšeftíky, ale snažím se na to nemyslet. To by nikdo neodmítl, takže Alice, žádné výčitky. Večer jsme si rozdělali společně láhev Pálavy. Archívek, který jsem si přivezla přímo ze sklípku ve Znojmě. Chci probrat to Patrikovo stěhování a změnu práce. Bylo zřejmé, že na tohle téma už trochu čekal, protože to dojíždění ho hodně vyčerpávalo. Tomu se vůbec

nedivím, to by drtilo naprosto každýho. Naštěstí se ukázalo, že Patrik může odejít z práce hned, protože je zaměstnaný na dohodu o provedení práce. To je pozitivní. Je opravdu šikovný, co se týče aut a vůbec, o něj v této branži nemám strach. S jeho osobností a vědomostmi o náhradních dílech po něm každý zaměstnavatel skočí. On o tom ví úplně všechno. Vždyť v Hradci je autorizovaný BMW autosalon i servis, může dělat tam. Může i podnikat. Úplně to vidím. Udělám mu webky, zařídí si živnosťák a bude poskytovat poradenství v souvislosti s nákupem a prodejem ojetých vozů. Každou chvíli někde jede někomu radit, procházky po autobazarech nebo projíždění různých inzertních serverů, to je jeho největší hobby, teda po mytí svého auta, takže nic, co by nebylo reálný. Představuji mu svoji vizi a Patrik na vše nadšeně kýve. Výborně, to jde hladce, se vším souhlasí a můj nápad s podnikáním vítá. Hned zítra mu sestavím CV a začnu mu hledat práci. Pronájem bytu vypoví, potom ho postupně vystěhujeme a převezeme věci k nám. Všechno jde, když se chce. To je prima. Mám ráda akční povahy, žádné dlouhé zvažování pro a proti. Spontánně a impulzivně rozhodovat, to je moje. To se mi líbí. On má stejný životní drive jako já. Jsme skvělý tým. Hned následující den Patrik vypověděl práci v prodejně autodílů v Šumperku a domluvil si ukončení pronájmu bytu. Moc věcí nemá, určitě nejvíc práce zabere přestěhovat akvárko. To je jeho druhá největší chlouba po naleštěném BMW. S tím nám bude muset někdo pomoct. To se ale nějak udělá. Jako první přemístil svůj stolní počítač. Zapojil ho v jednom z mých pokojů, kterému se říká pracovna. Světle zelenou barvou vymalovaný prostor, na třech místech doplněný pruhem zeleno černo bílé tapety s motivem velkých květů. Na zemi leží koberec v odstínu latté. Nábytek je čistě bílý a uprostřed místnosti stojí pracovní stůl s velkou skleněnou deskou. Tam si udělal své obchodní království. To je v pořádku, je to prakticky nepoužívaná místnost. Když chci něco dělat já, většinou si vezmu notebook do obýváku a jsem tam. Pracovnu tedy obsadil Patrik. Čaroval si výhradně na svém stolním počítači. Můj notebook už si bral jen do postele, aby si na něm pustil nějaký film před spaním. Opěvované akvárium mu nakonec pomohl naložit do auta kolega z práce. Vypustili ho, rybičky dali do igelitového pytle s vodou a rostlinky do plastového umyvadla. Patrik tomu věnoval snad celé dva dny, aby ho uvedl do původního stavu. Promýval bílé kamínky a aranžoval dno. Počínal si tak nápaditě, až jsem začala těm rybičkám pomalu závidět, jaké mají úžasné schovávačky. Všichni jsme uznale pokyvovali, protože bylo opravdu krásné. On

sám nás často vyzýval jít se podívat, jak se jeho projekt vyvíjí. Vysvětloval nám velmi podrobně krok za krokem. Ocenila jsem, že když se něčemu věnuje, dělá to na plno a s nakažlivým nadšením. Jeho dílo nám doslova rozzářilo příliš nevyužívanou jídelnu. Opravdu to může být velice pěkný doplněk domácnosti, když se tomu někdo oddá. Týden se v duchu stěhování a zabydlování mého nového muže nenásilně svezl do všeobecně oblíbenější fáze. Je pátek a čeká mě kultura. Já a mamka jedeme na plánovaný výlet do Prahy. Koupila jsem jí k Vánocům vstupenky do Národního divadla na Sluhu dvou pánů. Nesmrtelná klasika s excelujícím Miroslavem Donutilem. Tátovi se jako už tradičně jet nechtělo, proto role doprovodu zbyla na mě. „Na komedianty mě nikdo nedostane.“ oznámila hlava rodiny důrazně a tím byla diskuze uzavřená. No, co se dá dělat, tak tedy dámská jízda. Patrik by stejně šel s tátou do hospody, tak bych seděla doma. Takhle ve finále ještě budeme doma dřív, než oni. A navíc, v pátek kromě piva obvykle lítají bechery, to se jim to symposium protáhne. Patrik je v místní zaplivané hospůdce, kde se zastavil čas, už zcela jako doma. S polovinou lidí si tyká, zorientoval se i v místních poměrech. Kdo s kým mluví, kdo koho nemůže vystát, a proč. Dokonce začal projevovat zájem o volby, a že by třeba mohl kandidovat. Jednoduše, s ním nemůže nastat situace, kdy bych mohla odpovědně prohlásit, že už mě nic nemůže překvapit. Překvapená jsem stále, ale zatím především v dobrém. Mám ráda příležitost, pro kterou se můžu vyšňořit a obléknout se trošku výrazněji než jindy. Jsem sice kalhotový typ, protože jsem přesvědčená, že nohy nemám ani hezký a ani rovný, ale i tak dávám ráda na odiv svoji ženskost. Díky Patrikovi sice už nepěstuju dlouhé nehty a krotím se v doplňcích i make-upu, když to nemá rád, ale i v decentnosti se dá vyřádit. Zlatohnědé koženkové sáčko, které jsem si koupila na svatbu sestřenice, vida, zase tu máme příležitost kam ho vzít. K tomu se hodí tmavě hnědé kalhoty odstín karamel, stejně barevná saténová halenka s větším výstřihem a zlaté lodičky. Mám k nim i psaníčko, no je to super. Zlaté náušnice, prstýnky a řetízky. Škoda, že jsem stále nenašla srdíčko od táty, ale to je stejně bílé zlato, to by k tomu nešlo. „Mami, jsi hotová?“ volám z chodby a máma mi odpovídá jako vždy, že už jde. Patrik na dvoře myje auto, loučíme se. Slibuju, že pošlu mms a budeme spěchat domů.

„Bez pusy tě nepustím. Pojď ke mně.“ Objímá mě a líbá na ucho i na krk. „Zamažeš mě.“ „Večer ti to pořádně nandám, připrav se. Jsem pěkně nadrženej. Dnes jsem byl naposledy v práci, stěhuju se, to se musí zapít. Dnes to bude velký.“ „Dobře. Počkej, máma už jde.“ „Teda paní Dvořáková, vám to sluší. To nevím, jestli můžete jet bez ochranky, to abych jel s vámi.“ „My si poradíme. Svaly si připravte spíš vy. Jdete večer s manželem do hospody, chystají se volby, atmosféra vře, aby se něco nesemlelo. Znáte vesnici!“ Národní divadlo navštívím poprvé. Zaparkovaly jsme a po kratší procházce po okolí mě máma zviklala, když začala pochybovat, ve které budově že se to hraje. „Alice, není to představení na Nové Scéně?“ „Já vlastně vůbec nevím, tamhle jsou informace, tak se půjdeme zeptat.“ Vstupujeme do informačního koutku a nějaký mladík v obleku hned zdraví a ptá se, jak nám může být nápomocen. „Dobrý den, máme vstupenky na Sluhu dvou pánů. To se hraje prosím vás v tom starým baráku?“ Mladík málem omdlí a vyjeveně odpovídá, že ano. Vycházíme ven. Okamžitě propadáme v totální záchvat smíchu. „Ty jsi tomu dala! To ses nemohla zeptat trošku kultivovaněji? On nepochopil, že se ptáš na starou scénu.“ „Mně to vůbec nedošlo,“ směju se dál. „Teď vypadáme jako vidláci, kteří dehonestovali zlatou kapličku národa a označili ji za barabiznu,“ přiznávám sebekriticky. No, stalo se, někdy se to jednoduše nepovede. Ach jo, Alice, víc přemýšlet, než začneš mluvit, by to chtělo. S tím mám problém odjakživa, bohužel. První co mě v našem českém divadelním svatostánku zarazilo, bylo to samé, co v souvislosti s čůrajícím panáčkem v Bruselu. Bylo to tak malé. Skutečně, představovala jsem si to tu mnohem větší. Měly jsme místa na balkonu, a hodně vysoko. Nebylo tu skoro žádné zábradlí, jen velmi nízké a připadala jsem si, že každou chvíli sletím. Myslela jsem si, že mi výšky nevadí, když jsem osm let bydlela v devátém patře paneláku na sídlišti, ale evidentně jsou výšky a výšky. Máma, ta se odmítala vůbec pohnout, natož naklonit, aby viděla na jeviště. Vypravily jsme se tedy na divadelní představení víceméně pro poslech. A to sehnat

vstupenky byl skoro stejný zázrak, jako dostat se na nějakou hru od Cimrmanů. No to až budu někomu vyprávět… Dalším negativem této opěvované podívané bylo to, že někteří diváci to evidentně znali i pozpátku a smáli se předem nebo říkali repliky dřív, než herci. Chvíli nám to nevadilo, ale v druhé polovině už jsme z toho šílely. Takže

výlet

do

divadla

se

tak

úplně

nezdařil.

Zlatý

Klicperák

i

se

svérázným Drábkem u nás v Hradci. Sice občas hodně nepochopitelné pojetí her, ale zase ne tak komerční. Těším se domů. Představení končí, jdeme k autu a volám rychle Patrikovi, co říkal na mé mms přímo z národního. „Ať už jsi doma, mám překvapení. S tátou jsme si dali pár kapek Becherovky a výborně pokecali. Budeš se mi klanět až do rána.“ „Řekni to teď, víš, že překvapení mě ničí, nevydržím to těch sto kiláků až domů,“ snažím se co nejsmyslnějším hlasem z Patrika avizované překvapení vymámit. „Domluvil jsem ti s tátou, že ti doplatí úvěr na auto. Řekl jsem mu, že jako doktorandka nemáš skoro žádný prachy, a kdybys nepsala placený články, nemáš nic. To se nemůžeme vzít ještě fůru let, protože to neutáhneme. Na to slyšel a prý ti to dá. Jsem dobrej, co? No, co říkáš? Jak jsem to zařídil?“ „Páťo, já ale od táty nic nechci, já jsem hrdá na to, že jsem samostatná. Dost na tom, že u nich teď dočasně bydlím.“ „Hele, fotr ty prachy má, tak nebuď blbá a ber, ne?“ „Víš co, zatím nic nedělej, dořešíme to doma. Už vyjíždíme z Prahy. Když nebude provoz, jsme doma za hodinku.“ Vzít? Slyšela jsem dobře? On si mě plánuje vzít? Vjíždíme s autem do dvora a už odsud slyším hraní na harmoniku, bubnování a veselý hlahol, který se sem nese z nitra domu. Tak tomu říkám večírek. Táta, značně rozjařený hlasitě prozpěvuje, Patrik do toho bubnuje a sem tam si taky zanotuje, protože evidentně nezná slova. „Á, kdopak se nám to vrátil? Copak? Už vás to u komediantů přestalo bavit a zatoužily jste po kvalitním umění?“ Klasické tátovy dvojsmysly, které je nejlepší nechat bez komentáře. Patrik hned vstává, jde ke mně a vede mě do ložnice. „Tak co, jakej jsem? Sahá mi na zadek a ještě za chůze svléká sako. „Přemýšlela jsem cestou, jsem ráda, pomůže mi to.“

„Pomůže to nám Alunko moje, nám! Dělám to pro nás! Pro naši společnou budoucnost! A pro naše dítě, které si uděláme právě teď.“ Zírám a nadechuju se, abych začala s argumenty. Patrik mi nedá šanci. Už jsem svlečená, hodí mě na postel, stáhne si kalhoty a bez jakékoliv předehry se vrhá na věc. Má hlava je jako zavirovaný počítač, který ne a ne načíst okna. Dělá si srandu, doufám. Je opilý? Co blázní? Patrik stále mluví, nepřestává a já nestíhám sledovat, co mi říká, zvažovat pro a proti, nebo nějak odporovat. Jsem zcela odevzdaná a ochromená, jako kdybych padala do propasti. Všude kolem mě vyčnívají větve, kterých se dá chytit, ale já to nedokážu. „Musí se narodit kluk a bude se jmenovat Patrik jako já. Já s tebou dítě chci, bude to z čistý lásky, tak jak to má bejt, já po tom moc toužím.“ Hotovo. Tak z tohohle milování nemám vůbec nic. Jsem dva měsíce po miniinterupci a Patrika znám necelé čtyři týdny. Měsíc a už děláme dítě? A já jsem ho nechala. Vůbec nevím jak se cítit. Nevím. Seběhlo se to tak rychle. „Patriku, co to bylo? Ty jsi jako vážně dovnitř jo?“ Sedím ještě nahá na posteli, zatímco on si už natáhl kalhoty, zvedá ze země prázdný půllitr a jde zpět do kuchyně. „Jasný, klid, to byla jen taková hra, já nemůžu mít děti, říkal jsem ti to. Buď klidná, naprosto klidná.“ To se mu řekne, hra, stejně klidná nejsem, jak bych jen mohla. Pondělní ráno mi začíná jak jinak, než pracovně. Sedím v kanceláři, piju pomerančový džus a nemůžu se absolutně soustředit na nic jiného, než na to, že možná čekám Patrikovo dítě. Pročítám jeden internetový příspěvek za druhým a pídím se po všem, co se týče detekování raného stádia těhotenství. Tohle jsou muka, nejdříve desátý den může ten nejcitlivější test zachytit rostoucí hladinu HCG, hormonu, který se začíná tvořit v těle při uhnízďování oplozeného vajíčka v děloze. Desátý den? To nevydržím. Já, která musím mít všechno hned, to je vysloveně tryzna vydržet ještě týden. Třeba plaším zbytečně a opravdu je Patrik neplodný, jak se obává. Nakoupím si testy a budu je zkoušet. Dnes ale ještě opravdu ne, to bych byla blázen. V pátek jsem byla tři dny před ovulací, to miminko by byla s největší pravděpodobností holka. Alice, brzdi, nejdřív za týden zkusíš test a uvidíš.

Odpoledne se vydávám do lékárny a kupuji hned pět různých typů a značek. Samozřejmě mi to nedá a jeden hned na záchodě v supermarketu zkouším. Prohlížím pod různými úhly a nic. Žádná druhá čárka. Blbneš. Opravdu ten týden musíš počkat. Volá Patrik. Nic mu neřeknu, tohle jsou ryze ženské záležitosti. Nevyjde to a zbytečně budu plašit ještě jeho. „Alí, jsem v Hradci, v kolik přijedeš z práce?“ „Už jsem taky ve městě, v Hyper Tescu, přijeď sem, dáme si něco k jídlu.“ „Jedu, počkej u vchodu.“ V Tescu jdeme do restaurace. Je to spíš takový lepší bufáč, kde je pultový prodej hotovek. Patrik svérázně vykračuje, a když na nás přijde řada, hned začíná laškovat s prodavačkami. Hází vtípky a švitoří. Obě ženské ve středním věku se usmívají od ucha k uchu. „To musíš umět,“ šeptá mi a dodává: „trošku je oblbneš a hned máš porci toho nejlepšího masa s knedlíkem navíc.“ „Aha, tak tohle já neumím.“ Uznávám, že na této taktice něco je. On se prostě vyzná, to se mu nedá upřít. To už ale vím. Sedáme si do rohu restaurace. Já mám špíz se zeleninou a Patrik výpečky se šesti. Během jídla mu dvakrát zvoní telefon, potřetí to zvedá a začíná jeho typický pracovní hovor, kterých má denně tolik, že už to nepočítám. Často to zdržuje, ale nevadí mi to. Jsem ráda, že má kontakty a lidi se na něho obrací. To je pro podnikání základ. Pozoruju ho, má vážně ty nejkrásnější oči, které jsem kdy viděla. Tak zvláštně modré. Úplně černé řasy a tmavé vlasy. Když si je nageluje, vypadají ještě tmavší. Je sexy. Kdyby naše holčička byla po něm, byla bych šťastná. Holčičky jsou většinou po tatíncích a ta naše by byla krásná. Krásný holky to mají v životě jednodušší, o tom není pochyb. Když domluví, já už mám jídlo snědené. On dojídá to své už skoro studené. „Alí, vidíš, že mně se ten telefon netrhne, já provolám měsíčně tisíce. Ty máš paušál, nebo dobíjíš kredit?“ „Paušál.“ „To je pecka no, to bych potřeboval, já bych tolik ušetřil. To vyhazuju peníze vyloženě do kanálu.“ „A proč ho nemáš?“ „To je dlouhá historie, nedají mi ho. Mám tam nějaký restík z minulosti a mám prostě smůlu. Jsou v tomhle drsný.“

„Aha, tak můžu rozšířit ten svůj a zařídit druhé číslo.“ „Lásko, ty jsi úžasná, to bys pro mě opravdu udělala? Já bych si to samozřejmě platil do poslední koruny.“ „No to doufám, protože už sama mám celkem vysoký účet.“ „A koukej, to k tomu dají nový mobil, ne?“ „Nevím, asi jo. Ale ne zadarmo.“ „No ale na splátky by to mohlo jít, ne?“ „Já jsem u nich spoustu let, mám nejvyšší tarif a nikdy jsem nezaplatila pozdě. Mohli by to rozpočítat do měsíčních plateb i bez vstupního poplatku. To asi nebude problém.“ „Ty jsi prostě jedinečná. Poklad! To bude skvělý. Já ušetřil peníze, když jsem ti domluvil s tátou ten úvěr, tohle nám ušetří zase. Telefon je můj pracovní nástroj. Vždyť vidíš, že bez něj nemůžu existovat. Vydělávám převážně telefonováním.“ „No jo, tak dojez a sjedeme tam.“ Nejsem z toho nadšená, ale chápu, že teď už musím myslet na budoucnost. Patrikovy peníze a mé peníze budou brzy možná naše společné rodinné peníze a šetřit potřebujeme. Zvlášť teď, když Patrik ještě nemá novou práci.

4. Bude svatba Týden pomalu končí, je neděle a dokonce Apríl. Já a Patrik večeříme v indické restauraci v historickém jádru města. Je nenápadná, a ne zrovna vkusně zařízená. Vaří tu ale skvěle. Chtěla jsem ho sem vzít. Vlastně docela nedávno jsem četla na internetu recenzi od jedné indické studentky, která právě tento podnik navštívila. Taky si zdejší kuchyni chválila. Psala, že chuť jídla je autentická, příjemně kořeněná, ale dekorace jsou zralé akorát tak na bollywodskou parodii s názvem Orient pro pamětníky. Zcela věřím, ale je mi to jedno. Od místní Kuřecí kormy a placek Khurmi Nan mě neodradí ani u dveří stojící růžový plyšový slon s květinovým věncem kolem krku. Za tu dobu, co se vídám s Patrikem, jsem mu poctivě ukázala celé své rodné město. Je z něj nadšený. Nechci ho podceňovat, ale myslím, že úplně největší radost nemá z naší vysoko hodnocené architektury, bohaté zeleně či pestré kultury, ale jásá zejména z velkého počtu čerpacích stanic s různými druhy myček. To je jeho. Toto se nezměnilo, stále několikrát týdně myje a leští auto. Teď, když nejezdí do práce, tak tráví po různých pumpách i celé dny. Dobírám si ho, že tam beztak jen pije kafe a kouká po ženských zadcích, ale vím, že ne. Už jsem tomu přišla na kloub. To, že lpí na svém precizně vyladěném BMW E46 320D, o kterém říká, že je poslední poctivý bavorsko, co se vyrobilo, to je jistý. Hlavně ale, on je rád mezi lidmi. Rád se předvádí, rád poučuje a rád navazuje obchodní známosti. Místo, kde se scházejí stejní nadšenci do aut, jako je on, tam je ve svém živlu. V restauraci jsme skoro sami, ale přesto čekáme víc než hodinu. Starší Ind konečně přináší objednané jídlo. „To byla doba. Děkuju.“ Patrik si přebírá svojí porci a bez váhání se do ní pouští. Ještě, že mu obsluha nerozuměla, nebo nezdálo se, když s úsměvem odešel. „Nespěchají no, jiná kultura. To musíš tak brát,“ zmírňuji napětí. Pouštíme se do jídla. „Teda to je žrádlo. Ty vážně víš, co je dobrý." Bezva, jsem ráda, že mu chutná. Bude v dobrém rozpoložení a o to víc si užije mé překvapení. Jo, přesně tak, překvapení. Sama to sice nesnáším, ale dnes je výjimečný den, dnes překvapuji já. Jsem totiž těhotná a je to tutovka. Provařila jsem se už ve všech lékárnách široko daleko, protože tolik těhotenských testů asi jedné osobě ještě nikdy

neprodali, ale nevadí. Je to tam. Absolutně nechápu, že jsem to vydržela několik hodin nerozkecat. To se mi vůbec nepodobá. Ví to jen Martina, té jsem to samozřejmě volala. Patrik z ničeho nic přetrhne mé přemýšlení překvapivým dotazem: „Alí, dneska jsem hledal ve skříni montérky, chystal jsem si je na odpoledne, že přezuju mamce kola, jak chtěla, a něco jsem našel ve skříni.“ „Co jsi našel?“ „No tak Alice, nic tě nenapadá?“ „Ne.“ „Tak já ti to řeknu. Našel jsem bouchačku. To je jako pravá jo? A tvoje?“ Tak to zírám. Jak ji vyšťoural? „A sakra! Jo, jo, zapomněla jsem. Chtěla jsem jí už několikrát dát k tátovi do trezoru. To bych vůbec neměla, mít ji jen tak venku, to je o hubu.“ „Tak to je fakt pistole? A funkční?“ „Je to Walther P99, nebo taky plasťák, jak se tomu někdy hanlivě říká. Ne každý je její fanoušek. A jinak jo, je to moje pistole. Koukej,“ vyndávám z kabelky peněženku a z ní platný zbrojní průkaz i průkaz zbraně na mé jméno. „Dělala jsem si zbroják vloni, táta to chtěl. Lovecké zbraně sbírá a přál si, aby ho měl ještě někdo v rodině, kdyby se s ním něco stalo. Jen tak, pro sichr. Já tomu nijak neholduju, sem tam jsem si vystřelila. Nejde mi to. Bojím se toho a mám velký respekt, když jsem viděla na střelnici, co to dokáže.“ „No jasný, chápu. Ty vole, tak to je pravá bouchačka. To jsem čuměl, když jsem ten kufřík viděl mezi spoďárama. Ty taky nic neřekneš. Čekal jsem nějaký erotický pomůcky, ale tohle ne. A jako, jsou tam i náboje! Zkoušel jsem ji nabít.“ „Cože? No to snad ne! To mi neříkej ani ze srandy.“ „Jé, byl jsem na vojně ne? Sborka, rozborka, na tom nic není, to se nezapomíná,“ čepýří se, ošívá a tváří jako mistr světa, který byl právě obviněn z něčeho tak banálního, jako například, že si neumí zavázat tkaničky. Já jsem ale nefalšovaně rozhozená. „To nesmíš, to fakt ne. Dám ji tátovi do sejfu, hned jak přijedeme. Jsem ráda, že jsi mi to připomněl. Fuj, dost o zbraních. Jiný téma! Teď chci mluvit o něčem úplně jiným! Úplně! Prosím!“ „Dobře, ale ty dlouhý vlasy na průkazce ti sluší. Bych tě nepoznal.“ Patrik se tématu o objeveném pokladu v mé šatní skříni vzdává jen velice nerad, ale nakonec ustoupí a rozpačitě mě vyzve, ať mu konečně řeknu, co mám na srdci. Ano! Přišel můj čas. Den D, hodina H, mých pět minut slávy.

Teď mu oznámím, že navzdory všem obavám z toho, že nemůže mít děti, jedno čeká. A právě se mnou. Digitální test ClearBlue, jehož display ukazuje zřetelné a jasné plus spolu s informací, že těhotná jsem 1 – 2 týdny, mám celou dobu v kapse u bundy. Teď přišla ta chvíle. „Miláčku, sice to byla podle tebe hra, sice možná nemůžeš mít děti, ale tahle malá věcička říká něco jinýho.“ Pokládám test před Patrika a ani nedutám. „Co to je?“ „Pozitivní těhotenský test.“ „To je blbost, to je nějaký vtip, ne?“ „Není, testovala jsem to několikrát, Martina je svědek.“ Patrik vyskočí, zvedne mě ze židle a začne objímat a pusinkovat tak divoce a vesele, že to musí působit jako scéna z nějakého kresleného animáku od Disneyho. To je reakce. Žádný kyselý obličeje a zpruzený řeči o nepřipravenosti, jak to mám nedávno za sebou. Naopak. Ne všichni muži jsou stejní a ne vždy se musí jen smůla lepit na paty. Karta se obrací. I já se dočkala své pohádky. Pozdě, ale přeci. Když Patrik dostatečně projeví svojí radost a vybouří nadšení, sedne si zpět na své místo a zcela vážně povídá: „Tu zmalovanou boxerskou rozhoďnožku sem netahej. Toho jejího střízlíka bych rozsekal kdykoliv, šampión. Počkej, ještě jednou, takže dítě, aha, a je to jistý?“ „No není, samozřejmě, je příliš brzy, všechno se uvidí, musím na vyšetření, ultrazvuk, testy, nikomu zatím nic neříkej. V prvním trimestru se může stát cokoliv.“ „V prvním čem? Kapku, rychle. To musím zapít. Pijou vůbec Indové?“ „Nevím, asi moc ne, a řídíš, že ano. Já tvý auto řídit nebudu.“ „To bych taky nepřežil. Bavorsko se nepůjčuje. Jedna kapka, panák, jak vy říkáte, a moje proporce, pohoda. Já budu táta! Táta! To je nádhera! Jsem dobrej. Chlapák! Jeden pokus a kluk už je na cestě.“ Další zamračené pondělí. Déšť vytrvale bubnoval celou noc do okenního parapetu a spalo se jedna báseň. Vůbec se mi nechce vstávat. Počasí, že by psa nevyhnal. Jak je to dlouho co jsem si

neudělala pyžamový den? Den, kdy se z postele vstává jen tehdy, když se jde pro jídlo nebo na záchod. Den, kdy se nevytáhnou okenní rolety, nezapne telefon a jen se válí u různých filmů, které člověk průběžně kupí na disku s tím, že si je jednou určitě pustí. Tak podobně neproduktivní den jsem nezažila roky. Dnes ráno k tomu to pošmourno dokonale vybízí. A hele, místo vedle mě v posteli je ustlané. Kde je Patrik? Vycházím z ložnice a rozhlížím se. No ne, on sedí v pracovně u počítače. „Bože, co tady děláš? Je čtvrt na sedm ráno.“ Patrik se otočí na černé kolečkové židli. Usměje se a dostrká se s ní až ke mně. Obejme mě kolem pasu a hlavu pokládá na břicho. „Já vůbec nespal. Nejdřív jsem byl na klubu a potom jsem nám hledal nový rodinný auto. Tam budeme vozit malýho bobina, miminko, musíš mít větší auto na kočárek,“ pusinkuje mi břicho. Takhle opilej je nesmírně boží. Dívám se po místnosti, na stole vidím dvě prázdné plastové láhve od piva a, a, no tak to je konec! No to ne! „Ty jsi otevřel a vypil moje pravý šáňo!?“ „Už to tak bude, lásko.“ Směje se a jezdí kolem mě na židli. „To byl dárek. Šetřila jsem si ho na mimořádnou událost.“ To mě mrzí. Tolikrát jsem odolala a neotevřela ho, teď ani nevím jak chutná. Zlobím se, ale zároveň se musím smát, co tu po ránu dokazuje. „Co je mimořádnějšího, než to, že budu táta.? Slavím sám, když to nemůžu nikomu říct. A vůbec, pojď na to. Hned.“ Sex ráno je něco strašnýho. To aby si člověk nařídil budík dvoufázově. Při prvním zvonění bych vyběhla super tiše do koupelny vyčistit si zuby. To zaprvé. Potom se jemně nalíčit, aby to vypadalo zcela přirozeně. Něco ve stylu fotek celebrit bez make-upu, které plní internet. Učesat se, samozřejmě, trošku navonět a šup, naaranžovat se do postele. Při druhém zvonění je potom potřeba se začít protahovat, zívat a divit se, že už je ráno. Tak asi tak. Sex po ránu je nezbytná součást všech romantických filmů, což je stejně tak blbý, jako že při první puse musí vždycky pršet. U toho se může rozplývat jen ta, která sex po ránu nikdy neměla. Co bych ale pro Páťu neudělala, že. Na to už si zvykám. Pro něj jsem schopná hodně slevit ze svých zásad. Navíc teď, když vím, že jsme navždy spojeni a budeme se brát. Teda, to se jen domnívám samozřejmě, ale myslím, že je to jistý. Je po všem a ještě ležíme chvíli v posteli. Patrik mi vysvětluje, že si mám vážit tak chtivýho partnera, protože nezná ženskou, kterou by ten její každý den takhle hezky před prací uvolnil a nastartoval. No, nevím, jestli je to takový terno, ale dobře. Musím se obléknout a vyrazit.

„Alunko, teď ti musím něco říct já. Budeme rodiče, to je vážný, už nechci mít před tebou žádný tajemství.“ Zpozorním a netrpělivě čekám, co z něj vypadne. Nemám nejmenší tušení, co to může být. „Co kdyby bylo něco, v čem jsem ti lhal?“ „Já nevím, záleželo by na tom, o co by šlo.“ „V něčem jsem ti lhal a už ti nikdy lhát nechci. Nikdy. Žádný tajemství.“ Jsem jako na trní. Co to jen bude? „Řekni to a nenapínej.“ „Jsem opilej, proto ti to povím. Co bys řekla na to, kdybych byl trochu mladší, než jsem tvrdil? Byl by to problém?“ „Mladší? Jak jako mladší? Tvůj profil Patrik34, jsi o tři roky starší než já, ne?“ „Ne.“ Aha, tak z toho jsem jelen. Je mi lhostejný, kolik mu je, jen nechápu, proč mi celou dobu neřekl pravdu. Bavili jsme se o spoustě osobních věcí, měl k tomu tolik příležitostí. Je to škoda. „Alice, teď vážně. Miluju tě a nechci tě ztratit. Přidal jsem si na netu, protože mám rád starší ženský, vždycky to tak bylo. Je mi 28, za dva měsíce 29. Jsem o dva roky a něco mladší než ty.“ Jsem stále zaskočená, ale už se začínám bavit. Tak já nikdy nechtěla mladšího chlapa a stejně ho mám. To je gól. Jak vidím, je to úplně jedno a byl to celou dobu zbytečný předsudek. „Jsem ráda, že jsi mi to řekl, taky před tebou nemám žádný tajemství.“ „To je dobře, že jsi to tak vzala, teď už bude jen dobře. Už ti nic netajím.“ „Fajn, jdu do práce. Pusu a koukni na nějaký ty inzeráty na práci, už to chce něco co nejdřív sehnat. Pa.“ V týdnu jsme to stejně nevydrželi a rodičům naše sladké tajemství řekli. Jen těm mým, u svých Patrik trval na tom, že jim to dojedeme říct osobně. To nás čeká o víkendu. Máma s tátou se tvářili poměrně zařezaně, nedivím se, tak brzy by podobný vývoj čekal málokdo. Jenže my už jsme zkrátka akční dvojice. Držíme se hesla, že není čas ztrácet čas. To máme společné. Jak mi vždycky říkala máma: „Ty se bavíš, ale okolí je z tvých náhlých rozhodnutí celý život permanentně na mrtvici.“

Možná na tom něco bude, ale tentokrát to prošlo bez karambolů. Žádná mrtvice se u nikoho nekonala. Navíc mi není patnáct, ale jednatřicet, to je jedna věc, a hlavně, Patrik si mě chce vzít. To taky bylo jediné, co je oba celkem uklidnilo. Ne sice tak, jak jsem si to představovala, ale v rámci možností. Jsem v práci a učím. Blíží se víkend a s ním Velikonoční pondělí. Sváteční nálada se nedá nevnímat. Velikonoce jsem jako náctiletá považovala za nejúžasnější svátek roku. Na vesnici se to prožívalo enormně. Kluci jezdili ve velkých partách s ručně upletenými pomlázkami a nevynechali žádný dům. Barvily jsme přes sto vajec a na všechny mašle poctivě vyšívaly monogramy. Bylo to úžasně erotické ve své kouzelné nevinnosti. Dnes jsou všichni vrstevníci lenoši líní a nikdo k nikomu nechodí. Z příměstských vesnic se každoroční koledování pomalu a jistě vytratilo. Nebo, že bych byla definitivně za zenitem? Že by velikonoční atmosféra bujela vesele dál, jen už se mě to prostě netýká? To je taky možný. Každopádně ať tak či onak, volným dnem nepohrdnu, stejně jako každý. Stojím před studenty, snažím se je přimět mě ještě na pár minut poslouchat, protože látku, kterou je Paretova analýza v praxi, je podle mého moc užitečné vnímat. Periferně si nemůžu nevšimnout, jak můj telefon, který má poctivě vypnuté vyzvánění, stále střídavě svítí nebo bliká a je mi jasné, že se mi někdo snaží vytrvale dovolat. Kdo jiný by to byl, než Patrik. To je telefonista. Od té doby, co má díky mně paušál, už mobil nedá z ruky. Musím mu hned zavolat zpět. Vypadá to naléhavě, takže zadávám samostatný úkol, beru telefon a vycházím na chodbu. „Páťo, já jsem dřív nemohla.“ „To je konec, už jsem chtěl volat k vám do školy, co je s tebou? To nepochopím, tohle není možný, já tu panikařím, jestli se něco nestalo.“ „Jsi normální? Já to nedělám schválně, prostě nemůžu přednášet a u toho si vyřizovat soukromý hovory, to snad dá rozum.“ „No dobře, dobře, ale proč ti volám. Alí, prdelko, mluvil jsem s mými rodiči, jsme pozvaný na Velikonoce na oběd. To bude fajn, ale říkal jsem si, že když už jim řekneme o mimču, tak bys měla mít prstýnek, ne? To by se docela hodilo.“ „No ne, jako zásnubní?“ usmívám se. „Jakej asi jinej. Jenže jsem zoufalej, protože jak jsem dal výpověď, tak jsem je tam dost naštval a ještě nemám prachy. Nemám ani korunu. Zatím. Oni mi to pošlou, to se můžeš spolehnout, ale teď nemám na to, abych ti koupil prstýnek, jakej by sis zasloužila. A já ti ho

koupit chci. Krásnej. Klidně i takovej ten tvůj styl, jak se ti líbí. No co mám dělat? Co mám asi tak dělat, nevíš?“ „Nevím, registroval ses už na úřadu práce? To udělej, kvůli zdravotní pojišťovně a taky sociálce. Po něčem se rozhlížej nebo si zařiď živnosťák a začni oficiálně podnikat.“ „Jo no, jo, já vím, o tom si promluvíme pozdějc, ale teď bych chtěl dodržet tradici a požádat tě o ruku, jak se sluší a patří. Zařídím, aby ta poslední vejplata přišla na tvůj účet, ale teď bych Alunko potřeboval založit.“ Cože? Už jsem mu dala 2,5 tisíce na 100l benzinu, viděla jsem zatím jeden kanystr, má zařízenej paušál na mý jméno, poslední dobou platím naše nákupy i zábavu jen já a teď chce dokonce půjčit? To se mi vůbec nelíbí. Půjčit, to by muž od ženy nikdy a za žádných okolností chtít neměl. To teda ne. Je to ale na zásnubní prsten pro mě. To je od něj zase úžasný gesto, že mi ho chce koupit. Myslím, že už na to musím koukat, jako na naše společné peníze, když za nějaký ten měsíc budeme s největší pravděpodobností tři. Tak pro tentokrát to udělám. „Kolik?“ ptám se, ale tón jsem výrazně změnila, aby pochopil, že se mi to nelíbí, a že to dělám velmi nerada. „Tak asi deset tisíc.“ „Co? Na prstýnek?“ „Ne, to ne, ale kdo ví, kdy ty peníze dojdou, ať mám nějakou korunu. Musím z něčeho žít, že jo.“ „Dobře, vyberu a dám ti je doma. Teď už musím jít.“ „Lásko, miluju tě, a abych se ti nějak odvděčil, zítra tě zvu na Petřín. Výlet ve velkým stylu. Tak večer a nezapomeň ten bankomat. Pusu.“ Odměřeně se loučím a pokládám telefon. Vracím se za studenty, snažím se nějak smysluplně ukončit dnešní probíranou látku, ale myšlenky se mi stejně stáčí k Patrikovi. No není to mazec? Vždyť já si vlastně koupím svůj zásnubní prsten. Ne Alice, takhle se to nedá brát. Nesrážej to, on je jen dočasně ve špatné situaci. Chce tě požádat o ruku a nemá prostředky. To se dá pochopit. Vždyť když se to tak vezme, to já měla největší zájem na tom, aby se přestěhoval. Mně by se na malé město nechtělo. Přinesl oběť a všeho se vzdal. Nebudu bazírovat na detailech. Podstatný je záměr, a ten je ušlechtilý. Ušlechtilý a romantický. Požádá mě o ruku. Netřeba dalších slov…

Konečně je tu víkend. Patrik včera prstýnek skutečně koupil. Je to stříbrný, masivní kroužek, který má kolem dokola šest zirkonů. Je celkem těžký a navíc mi je trochu velký, ale to vůbec nevadí. Předal mi ho, jako kdyby mi podával síťovku s litrem mléka, deseti rohlíky a dvaceti deky Eidamu v celku. Jen tak, v krabičce, “na“ byla celá žádost o ruku. Jasně, že to mohlo vypadat jinak, ale není konstelace na inscenování důmyslných scének. Navíc si ho ani v této poloze neumím představit, to není jeho styl. U nás je to stejně jen formalita. Bude svatba a tu si naplánuju od A-Z přesně podle svých představ. Všichni říkají, že nejhorší co může být, je vdávat se těhotná. Takže musíme pohnout, aby to nebylo ještě moc vidět. Mám spoustu nápadů. Vidím lesní mýtinu v teplé letní noci. Všude je spousta svítících lucerniček. Kráčím v jednoduchých bílých šatech k oltáři, který je vytvořený z volně naskládaných kamenů. Jsem jako Marianna, která si bere svého Robina Hooda. Všude voní jasmín. Jsou tu všichni, celá rodina, přátelé a každý se raduje z mého štěstí. Sní se to hezky, ale teď ještě přeměnit své představy ve skutečnost. Jaké vůbec zvolíme datum? Musíme to začít řešit opravdu co nevidět. „Alí, tak se oblíkej, řeklo se, že po snídani vyjedeme na ten Petřín.“ Hlásí Patrik a zakousne se do chleba s lovečákem. Máme vlastně v plánu výlet, to je pravda. „Jasně, jen na sebe něco hodím a razíme.“ Já skoro nic nesnědla, mám žaludek jako na vodě a vůbec na nic nemám chuť. Nemám ani náladu se nějak strojit, takže jen obyč triko, mikča, outdoorové kalhoty a sportovní boty. Počítám, že se trošku projdeme a na podpatcích toho moc nenachodím. To mě vždycky baví ty filmy, kde hlavní hrdinka skotačí celý den na deseticentimetrových jehlách, honí v nich lupiče, nebo utíká pralesem před kanibaly. To určitě. Párkrát v životě jsem se inspirovala heslem, že pro krásu se musí trpět a vyrazila na pohybově náročnou akci v podpatcích. Poprvé jsem si vyrobila ošklivé podlitiny a puchýře na chodidlech, o čemž jsem vůbec nevěděla, že je to možný. Podruhé to skončilo višňákem a několikadenní neschopností chodit, díky flegmóně ze zanícených odřenin. Třetí pokus zatím neplánuju. „Alunko, tentokrát jedeme tvým autem jo? Já jsem si večer čistil tapecírunk a ještě to nevyschlo.“ „Jasně, a jak jsi byl večer pro pizzu, natankoval jsi za ty peníze, co jsem ti dala? To jinak nedojedeme ani k pumpě.“

„Samozřejmě, že natankoval, za dvě stovky. Už jsem ti to říkal.“ Vyjíždíme. Patrik řídí a stále kritizuje, jak moje Suzuki blbě jede a co stokrát lepších aut by se za tu cenu dalo pořídit. „Ty si normálně řekni bratranci, ať ti přispívá na provoz, když ti tak odborně poradil, blbec. To nejede a žere to snad deset na sto.“ „Nevím, nerozumím tomu. Mně to vyhovuje, je mi fuk čím jezdím. Byla jsem ráda, že mi někdo pomohl auto vybrat. Mně to hrozně nebaví.“ „No jo, tak když na to někdo má, tak to potom jo, to už mlčím. Se podívej, včera jsem natankoval a ta ručička se ani nehla. Je to zaseklý.“ „Víš kolik jsi tam dal, ne? To neřeš. Svítí rezerva, tak to třeba měří až od určitého objemu. Vezmeme plnou, až bude příležitost, za chvíli je čerpačka. Stejně jsem tam měla v plánu brát. Můžeme se zastavit vedle v mekáči na kafčo, nějaký dobrý, se šlehačkou, co říkáš?“ „Klidně, jedeme na výlet, není spěch, můžeme cokoliv. Sakra, to auto cuká. Noó…“ „Co Noó? Co to znamená? Co se děje? Zpomal a jeď ke kraji.“ „Obávám se, že nám dochází benzin.“ „Cože? Jsme na dálnici. Bože. Benzina je ještě asi tři kilometry. Dojede to?“ „Nevím.“ Suzuki ještě jednou cukla a potom vše vypnulo. Volant ztuhl a auto přestalo na cokoliv reagovat. Patrik nechal blikat trojúhelník, setrvačností sjel do odstavného pruhu, a když jsme zastavili, zatáhl ruční brzdu. To jsem ještě nikdy nezažila, nikdy se mi to nestalo. Tak takové to je, když dojde palivo. Bála jsem se. Není to příjemný. To auto opravdu tak žere, to jsem si nikdy neuvědomila. Patrik včera tankoval za dvě stovky, nebo asi dvě stě deset bylo na účtence, a my nedojedeme ani na dálnici k pumpě. No to je šílený. Hlavně, co teď? To je strašně nebezpečný, tu jen tak sedět v autě. To už bylo případů, kdy to někdo našil do odstaveného auta na dálnici a všichni mrtví. Patrik znovu dostál své pověsti mistra krizových situací. Vymrštil se s ledovým klidem od volantu, ušel deset kroků a začal stopovat. „Až někdo zastaví, hodí mě pro pár litrů a zase se vrátím, počkej tady. Jo peníze. Rychle.“ Vidět nouzově stojící auto na dálnici v kombinaci se zběsile stopující osobou zřejmě vzbuzuje v lidech soucit a ochotu pomoct, protože zastavila hned první posádka. Nevím co se dělo dál, ale za čtvrt hodiny se Patrik vrátil i s pětilitrovým plastovým

kanystrem opatřeným nálevkou přímo do nádrže. Přivezlo ho to samé auto. Tak to koukám. Hlavně ať se mu nic nestane při tom přebíhání a přelézání svodidel za mnou do opačného směru. To je situace, to je jak z hororu. Fuj, člověk přebíhající dálnici. Dost strachu a nervů jsem si tu užila jen tím čekáním, teď se ještě koukat na takový kaskadérský kousky. To ne tohle. „Jsem tady, naleju to tam, nasedej.“ Ulevilo se mi. „Miláčku, ty jsi šikulka, to bylo fantastický, jak jsi to vyřešil.“ „No, tak někdo to vyřešit musel. Nebudeme tam sedět a čumět, že jo. Akorát jsem ztratil v tom fofru kapky. A bez kapek jsem totálně v prdeli. Do hodiny se začnu dusit.“ „Jaký kapky, jako do nosu? To vydržíš bez nich ne?“ „Nevydržím. Já si kapu několikrát denně. Prostě musím každej den, mám to tak od patnácti let. Bez kapek se dusím. Dusím. Nemůžu dejchat. Chápeš?“ „Aha, to právě úplně nechápu, a co máš za problém?“ „Mám pořád kašel a rýmu. Celý život. Někdy kašlu tak, že si říkám, že mi něco prdne v hlavě a bude po mně. Doktoři mají podezření na cystickou fibrózu. Nedořešil jsem to, jak jsem se stěhoval. Čekají mě ještě nějaký vyšetření, musím do fakultky. Si to najdi na netu, co to je. Uvidíš.“ Poslouchám velmi bedlivě. Jsem jen obyčejný smrtelník, ne chodící encyklopedie, nevím hned z hlavy, co to je cystická fibróza. Tuším, že to bude velmi závažný. Dochází mi to. Pane na nebi, co to říká? Hned si to potřebuju přečíst. Okamžitě! Hltám jednu definici za druhou, a ačkoliv se nevidím v zrcadle, jsem určitě bílá jako stěna. Asi se mi i trošku zamotala hlava. Termíny jako “vrozené“, “dědičné“, “nevyléčitelné“, “smrtelné“ mi bohatě stačí k tomu, abych začala solidně panikařit. „Páťo? To myslíš vážně? To je strašný, hned v pondělí tam zajdeme ano? Vezmu si volno a půjdu na plicní s tebou. Musí se to vyšetřit, a pokud se to potvrdí, tak okamžitě léčit.“ Chudáček můj, to je rána. To je informace, on mi nesmí umřít. To nesmí. Dědičné? To ne. Prosím, ať to nemá ještě naše miminko, to by byla taková nespravedlnost. Já se snad dám na modlení! Hladím ho po noze a po vlasech a utešuju ho, že ať to vyšetření dopadne jakkoliv, my to zvládneme. Je hrdina, že to dokázal tajit a nesvěřit se. Určitě se pekelně bojí. Musím být taky silná a být mu oporou, bude to potřebovat. Už se o tom nebudeme bavit, dokud nebudeme mít jistotu. Vidím, že mu to není příjemný. To se dá pochopit. Věřím, že to

dopadne dobře a nic se nepotvrdí. Upínají se k tomu veškeré mé naděje. Své štěstí si nenechám vzít, teď ne. To by bylo příliš krutý. Už dost téhle chmurné nálady. Změnila jsem téma. Patrik řídí a já mu vyprávím veselé historky ze svých studií, aby přišel na jiné myšlenky. Potom mi vypráví on. Jak ale čas plyne, zdá se být čím dál nervóznější. Přejíždí z pruhu do pruhu, střídavě zesiluje a zeslabuje právě hrající písničku a nadává. Jsme v Praze. Teda z téhle jízdy je mi nefalšovaně zle, a to mi v autě nikdy špatně nebývá. Kinedryl jsem si jako dítě žádala při školních výletech, jen abych byla zajímavá, nebo abych netrhala partu. „Patriku zpomal.“ „Hovno, musím si koupit ty kapky. Kdyby ten tvůj posranej krám tak nežral, nezůstali bysme viset a já bych je neztratil. Nemůžu bez nich fungovat. Kde je nějaká lékárna?“ „Hned u první lékárny zastavíme. Vydrž to.“ Patrik jede jako smyslů zbavený, jen tak tak se vyhnul tramvaji. Sakra, pozor! „Je v týhle dojebaný prdeli nějaká lékárna kurva?" „Tady jich bude spousta." „Aluno nemluv na mě. Radím ti dobře, teď na mě nemluv. Mám stav, že bych vraždil.“ Brzdí. Dupnul na brzdu tak prudce, až jsem nalítla na palubovku a pás mě zmáčknul tak silně břicho, že jsem myslela, že se okamžitě pozvracím. Lékárna. Zastavil na zákazu a vybíhá si koupit kapky. Pána, co zrovna vycházel, málem srazil. Evidentně jak jde o kapky, tak si razí cestu i přes mrtvoly. Co má s těma kapkama? Jen blbý kapky do nosu, běžná věc, jako třeba růžová pilule. Chová se jako feťák. Minuta a už je zpět. Nakapáno, úsměv od ucha k uchu a pusinky, už je zase ve své kůži. No sláva. „Tak a hurá na Petřín Alunko. Uděláme si krásný den.“ Po půl hodince bloudění parkujeme a vydáváme se směrem Petřínská rozhledna. První stromy už kvetou, takže ačkoliv tu nejsme zrovna na prvního máje, jak velí tradice, můžeme se líbat pod rozkvetlými stromy i tak. Já tu jsem poprvé. Co může být romantičtější než česká Eiffelka a vysoká koncentrace zamilovaných párů? Ještě nikdy mě sem žádný partner nevzal. Jsem ráda, že poprvé jsem tu zrovna s Patrikem.

Ten ale právě brblá, že by měl jít pěšky a shání se po lanovce. U té je tak dlouhá fronta, že oba uznáváme, že po svých tam budeme rychleji. Nespěcháme a hezky pozvolna vystoupáme až nahoru. „Tady to je pěkný, viď? „Jo, vyfotíš mě na klub?“ „No, proč ne. Dej sem telefon.“ Dvacet minut fotím pózujícího Patrika na všechny způsoby. Snad už bude spokojený. Výborně! Konečně usoudil, že jsem zachytila snímek, kde je dostatečně neodolatelný, takže můžeme na tu plánovanou kávu, na kterou se těším už od té doby, co jsme vyjeli. Z nápojového lístku volím kapučíno a pro sebe Patrik objednal pivo. Po tom, co zažil, si ho prý rozhodně zaslouží. Rozjímáme, necháváme se vyhřívat přívětivými paprsky jarního slunce a je nám fajn. Myslím na naši svatbu, na šaty, jaké si obléknu a snažím se pomaličku sumírovat plán příprav. Patrik telefonuje. Když po půl hodině domluví, loupne do sebe zbytek druhého piva a vyzve mě, abychom zaplatili a šli. „Něco se stalo?“ „Nestalo, ale musím valit zpět na Hradec. Víš, kdo mi teď volal? To bys neuhodla. Šebrle.“ „To kecáš.“ „Jo, znám ho přes bráchu. Říkal jsem ti, že brácha plave. To jsou sportovci, ty se všichni znaj.“ „Aha, a co chtěl?“ „Má v Hradci v Áčkách vybraný auto pro manželku, mám se tam stavit, auto prohlídnout a dát vědět, jestli je v cajku. On pro něj potom vyrazí. To bych byl i u prodeje. Co na nich usmlouvám, je moje. To dělám běžně. Na tom nic není. To může být Alunko třeba dvacka na dřevo, takže teď se jede vydělávat.“ „To je sice hezký, ale nechtěl jsi mě náhodou vzít na výlet ve velkým stylu? Zatím jsem jen zůstala viset v autě na dálnici, dozvěděla se zdrcující informace o tvém zdravotním stavu a zažila amok při hledání lékárny. Takže sliby chyby.“ „Co to říkáš lásko, vždyť jsme teď hezky poseděli na Petříně, výlet se povedl myslím.“

Při zpáteční cestě zastavujeme na oběd do Patrikovy oblíbené hospůdky Na kolovrátku. Na jídle trvám, Šebrle nešebrle, už mám vážně hlad. Vypráví mi, jak sem chodíval s Radkou, s tou svojí bývalou Pražandou, jejíž atraktivní světáckost mi pochopitelně musel znovu připomenout. Což o to, našla jsem si jí na Facebooku už dávno. Vlastně hned ten den, co mi o ní vyprávěl poprvé. Už od začátku mám tedy k popisu přiřazenou i konkrétní tvář. Je to o dost starší paní, sympatická, ale vzhledově a stylem nic moc, tak jsem klidná. Nemám důvod žárlit. Možná jen trošku. Vydáváme se na návrat a v hustém provozu se trošku motáme. Série špatných odbočení nás dovedla až na Václavské náměstí. A právě na Václaváku nás zastavuje policejní hlídka. „Tak a je vymalováno. Měl jsem pivo a nemám papíry.“ „Jak nemám papíry?“ „No, jako samozřejmě mám, že jo, ale nemám řidičák s sebou. Ztratil jsem ho při stěhování.“ „Proč jsi to neřekl, můžeš si nechat vystavit nový, hlavně jsi to měl nahlásit a vůbec, to bude průser. To nechci vidět.“ „Nenervuj mě do prdele, počkej tady a hlavně kdyby se tě na něco ptali, nic neříkej, nic nevíš. Mlč.“ Patrik otevírá dveře. Bez přípravy a jakéhokoliv zaváhání rozehrává familiární skeč, který by se dal nazvat: Vesničan beznadějně ztracen ve velkoměstě. Partička live hadr. Do smíchu mi není, samozřejmě, ale to, jakým způsobem se dokázal vykecat z předem jasně prohrané bitvy, to je fantazie. Lomil rukama, mával mapou a policisty nepustil ke slovu. Nejen, že zapomněli, že chtěli něco kontrolovat, ale ještě nás vyvedli z centra. To nevymyslíš. Herectví, on měl jít na DAMU, to je dar. Každopádně pro dnešek mi to už stačilo. Zítra nikam nejedu a budu se pro změnu věnovat psaní disertačky. Není to sice takový adrenalin jako dnešní cestování s Páťou, ale je potřeba s tím trošku pohnout. Zpáteční cestou jsme společně plánovali svatbu a poslouchali Dalibora Jandu. No klasika, Patrik a jeho vykopávky. Už jsem si zvykla, že bez Hurikánu nebo Mýdlového prince pro změnu od Neckáře, neujede ani metr. Proč ne. Staré písničky si ráda poslechnu, když jsou dobrý. Domluvili jsme se na termínu 16. června, a na celkovém počtu padesáti hostů. Každý si může pozvat přesně tu svojí polovinu spřízněných duší. Chtěla jsem rozebírat i barevné pojetí, svatební oznámení, koláčky, svědky, ale to vůbec nechtěl řešit. Vše je na mě.

To mi pochopitelně vůbec nevadí, naopak. Zcela naopak. To bude radost. Už se mi to v hlavě pěkně skládá. Příjmení si vezmu Fischer, bez přechýlení, konec slečny Dvořákové. To bude znít fantasticky. Alice Fischer. Nádhera. Typicky česká příjmení vypadají bez ová směšně, ale Patrik má příjmení německé, to se hodí přímo báječně. Jak se vlastně budu podepisovat? Jak se píše velké psací F? No to bude všechno chtít pořádně, pořádně vykoumat. „Alí, co kdybych si vzal tvoje příjmení? Já bych rád byl Patrik Dvořák.“ „Cože? No to ne. To by vypadalo, že jsem si vzala hafánka, to nejde. Navíc máš super příjmení, já už s ním mám plány. Chci být Alice Fischer.“ „Já jen, že bych s tebou rád začal novej život a k tomu by se nový příjmení hodilo. Tak se přejmenujeme na úplně nový, cizí příjmení oba.“ „Prosím tě, neblázni. To by rodiče nepřežili. To už je moc výstřední. To ani nevím, jestli jde. Nejsme v Americe. Na to jednou provždy zapomeň.“ Nedělní ráno začíná předčasně poměrně krutým budíčkem. Soused zase čaruje s motorovkou. V neděli ráno. Bezva. To by mělo být trestný. Chápu, že štěstí přeje připraveným a že pohádka o lehkovážném cvrčkovi, který celé léto fidlal na housličky, aby potom v zimě málem umrznul, je značně odstrašující, ale řezat dřevo by se mělo nejdřív v deset. Jinak je to na ránu. „Paťko, kde mám notebook?“ ptám se hned po probuzení. Znám se a vím, že musím začít psát co nejdřív, než mě začne rozptylovat kde co. To bych to zase nechala plavat a psát potřebuju. Dnes je na to ideální příležitost. Zítra jsou Velikonoce, jedeme k Patrikovým rodičům, to nebude ani čas, ani chuť. „Nech mě spát. Pojď si ještě lehnout.“ „Ne, vážně, kde mám notebook? Mám v něm práci, na které dělám několik let. Potřebuju pokračovat.“ Zazálohovala jsem si něco, ale to podstatný jsem ještě nestihla. Tak šup, prosím tě, kde je? Poslední dobou jsem ho nepoužívala, to jen ty sis ho bral noc co noc do postele.“ Patrik se definitivně probouzí, zívá a sedá si na posteli. „Lásko, prosím tě, musím ti něco říct. Omylem jsem na něj šlápnul. V pátek ráno. Prasknul display. Hned jsem ho ale dovez opravit k mýmu dobrýmu známýmu do Šumperka. Živí se tím. Jirka je bedna, ajťák, má ČVUT. Ten ti ho opraví perfektně. Myslel jsem, že to udělá za flašku vizoura na počkání, ale musel to LCD objednat. Sony Vaio není tak frekventovanej typ a ten díl neměl. Nic se neděje, o počítač nepřijdeš. Bude opravenej za pár

dní, všechno platím. Nezlob se, moc mě to mrzí. Hlavně se na mě nezlob. Můžeš použít můj komp v pracovně. Bude ti plně k dispozici.“ Jsem naštvaná, ale uklidnil mě tím, že operativně vyřešil opravu, lituje toho a omlouvá se. To se stane, nebudu ho nijak trápit. Hlavně, že to není disk, to by byla větší patálie. Pár dní se to nezblázní. Vlastně se zase tak nezlobím. Mám důvod se na psaní vybodnout a užít si neděli Velikonoční. Velikonoce jsou do finále tradičním svátečním pondělím. Jedeme k Patrikovým rodičům. Všimla jsem si, že je od rána dost nervózní. Stále mu někdo volá. Vždycky vyběhne na zahradu, pochoduje sem a tam, gestikuluje a velmi intenzivně o něčem diskutuje. Neptám se, to jsou nejspíš ty jeho obchody s díly. Jen na Velikonoce by toho mohl nechat. Snad to brzy vyřeší a užijeme si cestu do Jeseníků. Těším se.

5. Nabídka, která se neodmítá

Už se bude stmívat, červánky se rozprostírají po celé obloze a barví světlo do medově zlaté barvy. Vracíme se z návštěvy. Jsem nadšená, jak to celé proběhlo. Celý den byl pohodový a panovala vlídná atmosféra. Patrikovým rodičům jsme řekli o těhotenství a také o svatbě. Na zprávu o možném budoucím vnoučátku reagovali velkým nadšením a byli opravdu šťastní. Svatba je sice zaskočila, to jsem si všimla, ale to se dá chápat. To je úplně normální reakce. Jako u našich. Je to náhlý i na mě, a to jsem solidní zbrkloun. Co se ale upeklo, to se musí sníst. Nedá se nic dělat. Tak asi na polovině cesty Patrik zastavuje na čerpací stanici. Okamžitě musíme dotankovat a naředit stávající naftu v nádrži. Rozčiluje se, že ta, co koupil ráno, vůbec nejede. To je pro mě novinka. Já si vůbec nikdy nevšimla, že nějaký palivo má vliv na větší výkon motoru, než jiný. Zajímavý. „Alí, dej si kafčo, tohle musím řešit, neoddělám na bavorsku vstřiky. Víš, co by stály nový trysky? Majlant.“ „Jasný, klidně. Jdu dovnitř.“ Vhazuju do automatu na kávu dvacku a čekám, až mi připraví čokoládu, na kterou mám vyloženě chuť. To je zázrak, že mám po pár dnech vůbec na něco chuť. Zatím se mi dělalo špatně už i při pohledu na vodu. Jestli jsem vážně v tom, tak mě ten jiný stav zrovna nešetří. Vycházím ven a sedám si na lavičku. Patrik si ještě myje čelní sklo. „Ten vosk, co dávají v myčce, to je neštěstí. Jestli budeš někdy mejt auto, tak pamatuj, jedině bez vosku. Jinak je to v prdeli. A já mám kafe kde?“ „Jsi neřekl, že nějaký chceš.“ „To tě má napadnout, ne!? To je vidět, kdo na koho myslí. Já se nám tady starám o bezpečnej dopravní prostředek, kterej nás vozí, kam si jen vzpomenem a ty jdeš koupit kafe a přineseš jen sobě. No to je úroveň!“ „Klid, dojdu ti taky, co si dáš?“ „Presso. Ale velký, jo? Ne ten jeden lok, to ať si strčí někam.“ Po chvíli už oba sedíme na lavičce, usrkáváme každý ze svého kelímku a pozorujeme západ slunce jako malovaný. „Máš úžasný rodiče, Páťo. Jsou bezprostřední a hrozně sympatický.“ „Jo, to jsou, to jsou zlatý lidi, ty má rád každej. Máma miluje všechno živý a táta by se rozdal. Jsou hodný. Hodný, až blbý. S tou svojí poctivostí jsou tam, kde jsou.“

„A kde jsou? Vždyť mají krásný bydlení na příjemným místě, mají práci, mají koně, na kterých jezdí, spoustu kamarádů, zdají se mi spokojený.“ „To se ti to kecá, když jsi vždycky všechno měla a mohla rozhazovat. Já dostal od rodičů hovno.“ „Tak to není pravda, my jsme vždycky žili skromně. Do revoluce jsme byli totální socky, potom se to začalo trošku zlepšovat, ale nikdy mě nikdo nerozmazloval. Spíš naopak. Peníze neznamenaj štěstí, buď rád za takový rodiče.“ „No, nevím, ale z dítěte jsou hotový, to se dalo čekat.“ „Tak, snad to není planej poplach. Objednám se zítra na gyndu, ať máme jistotu. Páťo, prosím tě, ještě něco. Co myslela mamka tím, když se tě ptala, jestli už máš všechno vyřešený? „A kdy?“ „Na terase, jak jsme se bavili o svatbě. Taťka šel dát koním ten tvrdej chleba, co jsme přivezli, a já se vzdálila nakrájet koláč do kuchyně. Zaslechla jsem vás.“ „Aha. To jsem ti chtěl říct, až bude příležitost. Musíme napsat předmanželskou smlouvu.“ „Cože? Proč? Jak to?“ „Dlužím pár lidem, ale nic velkýho. Něco jsem měl sehnat, nesehnal. Jsem důvěřivej, chci každýmu vyhovět. Lidi jsou svině. Naletěl jsem. Dostal jsem lekci. Bez papíru už žádnej kšeft nedělám. Udělali ze mě bílýho koně. Nic jsem z toho neměl a musím platit.“ „To jsi mě zaskočil. Kolik přesně komu dlužíš? A za co?“ „Nebav se o tom, to je moje věc. To si vyřeším sám. Zařiď předmanželskou smlouvu, ať jsi krytá a neřeš to.“ Tak to je zase jobovka. Mám komu zavolat, ale stejně to musíme pořádně probrat. Musím znát detaily. To je jedna zpráva lepší než druhá poslední dobou. Snad to nebudou nějaký horentní sumy. Vše se dá vyřešit. Domluva s věřiteli, splátkový kalendář, sehnat slušnou práci a umořovat co se dá. To se zvládne. Není jedinej, kdo něco dluží. V dnešní době je spíš zázrak potkal kluka, co je bez dluhu. Každopádně jsem ráda, že to vím a že myslí na to, aby mě nepoškodil. Toho si cením. „Lásko, ty se s ničím nestresuj, to jde úplně mimo tebe. Frčíme domů. Stavím se teda ještě u Vietnamců pro pivo, ty jediný budou fungovat na Velikonoce.“ „Jo, to asi jo, tam je otevřeno non stop.“ „Naučil jsem se něco málo vietnamsk,y a když na ně začnu jejich řečí, tak to je úplně jinde. To sleduj.“

Vůbec nevím, o čem se bavili, ale Patrik skutečně, zdá se, mluvil vietnamsky, protože prodavač v malém krámku s potravinami na periférii mu odpovídal a ani se nesmál. Nakonec se představili, jak jsem pochopila, podali si ruce a odkráčeli jsme se třemi butelkami piva a pytlíkem křupek. „O čem jste se to bavili?“ „Řekl jsem mu, že dělám u cizinecký policie, ale že se nemusí bát, že jsem hodnej.“ „Ježíši, ty se mi snad zdáš.“ „Klid, hlavně, že jsem to neplatil, ne? Kdo umí, umí. Sem budu jezdit nakupovat.“ Musím se smát. Možná, že se díky nedávným šokujícím informacím jedná už o smích zcela sardonický, ale nedá se to ovládnout. Fakt se bavím. Večer se Patrik výjimečně neusadil k počítači do pracovny, jak to s oblibou dělá každý den. Výjimku tvoří případy, kdy je s tátou v hospodě, nebo se zasekne v družném rozhovoru na nějaké pumpě. To se potom vracívá později. Dnes se rozhodl okupovat televizi v obýváku. Začali totiž reprízovat majora Zemana. Jestli mě kdy ohromoval smrští informací o tom či onom českém filmu nebo seriálu, tak tohle byl jisto jistě jeho majstrštyk. O seriálu Třicet případů majora Zemana ví snad víc, než ti, co v tom hráli a možná i víc, než sami tvůrci. „To nechápu, že ty se svým mozkem jsi něco nevystudoval. To nevíš, co máš.“ „A na co? Abych někde seděl v kanceláři jako ovce za pár tisíc? Nejsem magor.“ Na to bohužel nemám tak úplně odpověď a odcházím k počítači do pracovny. Střídání stráží. „Počkej, počkej, ty jdeš ke kompu?“ volá Patrik za mnou, vstává a vrhá se po klávesnici dřív, než stačím dosednout. „Klidně si pracuj, ale já tu mám něco rozdělanýho jo? Si to nejdřív zavřu, jestli dovolíš.“ „Prosím tě, mě ten tvůj klub vůbec nezajímá, co tam komu píšeš.“ Dokončuje konverzaci s někým ze členů BMW klubu. Poznám to i z dálky, podle pozadí webu, ale neřeším to. Jen se divím, co tak jančí, že to nesmím vidět. Ale mávám nad tím rukou. „Už teda můžu? Chci začít řešit svatbu. To je hrozně moc věcí, co musím zařídit. Čím dřív začnu, tím líp.“ „Jo lásko, teď si tu už klidně prohlížej, co potřebuješ. Už jsem se odlogoval. Už je to tvoje.“

Plašan. To mě asi bere, ty jeho tlachy o přípravcích na leštění aut. Jdu si googlit holčičí záležitosti. Tak, čím začnu? Šaty, boty, doplňky, kytice, ubytování pro hosty, dort, dekorace, toho je tolik. Nevím. Tak třeba oznámením. Dobře, chce to systém. Nejdřív si stanovím svatební barvy, do kterých budu vše ladit. Co třeba trojkombinace zlatá, šampaň a lila? Není to sice překotně originální, ale líbí se mi to. Příjemné barvy, co k nám dvěma sedí. Svatební oznámení jsem vybrala čtvercové. Je to takové papírové pouzdro v barvě šampaň, které je zdobené lesklými ornamenty a převázané hedvábnou stužkou. Krása. Snad to bude tak luxusně vypadat i v reálu. Je to čisté, poměrně nevýrazné, ale přitom to působí slavnostně. Uvnitř je už jen zasunutá kartička s textem napsaným zlatým písmem. Beru. Líbí se mi na první pohled. Sto padesát kusů bude stačit. No jo, ale co ten text? Bude tam termín, ten víme, veršík nějaký najdu, a místo? To jsme ještě neřešili. Uložím si to oznámení jako obrázek a ukážu ho Martině, co ona na to. Moje pravá ruka. Zkusím se s ní domluvit na zítra, na rychlý oběd. Máme toho na probrání opravdu hodně. Sakra, kam jsem si to uložila? V Patrikově počítači se nevyznám. Jak tu má ty složky, to je chaos, to nemá hlavu ani patu. Bože, co je tohle za fotky? To má nějaký porno? Rozklikávám složku a vidím několik desítek amatérských fotek páru při sexu. Vše je zachyceno hezky v detailu. Jednu si otevřu. To je Patrikův byt! Co to je za hnus? „Patriku? Můžeš sem?“ „Teď Honzovi zabijou tátu, teď nemůžu, co se děje?“ „Ta prasácká složka s těma nahatejma cizíma prdelema, to je co?“ „Aluno, jak to zase mluvíš, mě neser. Jen tě pustím k počítači, tak slídíš. Ženský! Všechny jste stejný!“ „Já teda rozhodně neslídím. Někam jsem si uložila obrázek, hledám ho, a najdu tohle.“ „Máš smůlu, žádná senzace se nekoná, to je kámoše. Půjčoval jsem mu byt, to jsou jeho fotky. Je ženatej, takže si to laskavě nech pro sebe, nebo uděláš zbytečný zle.“ „To je kámoš teda pěknej chlívák.“ „To není tvoje věc. Každopádně se nehrab v cizích složkách. Děkuju. Jestli sis myslela, že to je moje, to tě zklamu. Já jsem, holčičko, totiž věrnej. Vždycky jsem byl a budu. Tohle já neuznávám.“ „No ještě abys nebyl věrnej. Napadlo mě, že tu máš nějakou vzpomínkovou složku na časy minulý. To jsou takový fetišisti, co si fotí podobný věci a tvoří sbírku.“

„No, já určitě ne. A neruš, sleduju Zemana.“ Fajn, jsem ráda, že to není jeho. Nelíbí se mi to ani trochu. Nic na tom nevidím a připadá mi to víc než úchylný. Kdyby ještě nějaký formální fotky holek, ale vyloženě anální sex v maximálním detailu si zvěčňovat a schovávat, no to je úlet. Fuj, hned to zavírám. Chudák manželka toho kamaráda. Ráno a já se ocitám opět v procesu. Dnes tomu tady moc nedám. Akce svatba totiž zabírá veškerou moji pro práci použitelnou mozkovou kapacitu. Málem bych zapomněla na Martinu. Musím jí zavolat, snad má čas. Volám. Má, tak to je prima. Takže to tu dnes balím co nejdřív a razím do salát baru, kam chodívá na oběd. Ráda jí zase vidím, šťabajznu. Jako vždy šik, žádná změna. Vyprávím ji o všem, co se za posledních pár týdnů, co jsme se neviděly, odehrálo. Martina mlčí a jen na mě nevěřícně zírá. „Kočko a nechceš mi říct, že mám jít tuhle katastrofu odsvědčit?“ „No, v to jsem docela doufala.“ „Tak to neudělám. Myslím, že mě tam ani neuvidíš. To ti říkám na rovinu. Když pominu to, že je to hulvát, cholerik jako prase a absolutně neperspektivní existence, tak nepůjdu už z toho důvodu, že mě posledně dost vytočil.“ „To mi neuděláš!? Jsem s největší pravděpodobností těhotná. Chci otce pro své dítě. Miluju ho a věřím, že vše se časem srovná. Já budu bojovat. Vzdát to umí každej. Jdeme na to rychle, to je tím. Proto to každýmu připadá divný. Spousta vztahů si musí z kraje sednout. Vybouchávání mantinelů, to přeci znáš. Je to trochu Itálie, to přiznávám, ale má spoustu obdivuhodných vlastností.“ „A jaký třeba?“ „Ta vyřídilka, fotografická paměť, obchodní talent, jak rychle jedná, rozhoduje se a řeší problémy. Bleskově navazuje kontakty, když chce. Dokonale improvizuje, je hudebně a jazykově nadanej, má šarm, je to hezkej chlap, prostě klady převažujou.“ „No jak myslíš. V tom špitále jste už byli?“ „Nebyli, ve čtvrtek mám dovolenou, Patrik musí nejdřív ke svýmu obvoďákovi do Šumperka, ale tlačím na něj. Mám z toho obrovský strach, víc než z těch dluhů.“ „Dej mi potom hned vědět, co mu zjistili. A ty dluhy, já bych to z něj nelámala. Jestli dělá fóry, normálně si najmi soukromý očko, co ti ho proklepne. To za ty prachy stojí. Sice dáš třeba bůro, ale kdyby ses měla svatbou namočit do nějakejch sraček, může to stát víc.“ „I když je předmanželská smlouva?“

„Nejsem sice právník, ale myslím, že ani ta tě před exukutorama nezachrání, to si zjisti.“ „Každopádně projeď net, vše co se dá, to prolustruj, a ten detektiv, v Hradci jich pár je. Dám ti kontakt na jednoho, co chodí k Davidovi boxovat. Zavolej mu, budeš mít klid. On se dostane do registrů, kam ty nemáš šanci. Budeš vědět všechno, i to, kolikrát chodí denně na záchod.“ „Dobře, uvidím, každopádně díky a s tou svatbou si to rozmysli. Moc to pro mě znamená. Já se nevdávám jen tak pro legraci, nebo na chvíli, já to beru smrtelně vážně.“ Odjíždím domů. Jsem rozmrzelá z Martiny, z celého našeho rozhovoru a hlavně z představy, že bych si měla najímat nějakýho špicla na svýho přítele. Ani to svatební oznámení jsem jí nakonec neukázala. To nevadí. Objednám ho i tak. Ona je zkrátka zaujatá. Patrika předčasně odsoudila. Ta scéna s cigaretou se neměla stát. Úplně chápu, že se jí znechutil. Nezná ho tak, jako já. Vůbec neví, jaký je. Jak umí být sladký, přítulný a roztomile dětinský. Je to škoda. Snad to časem překoná a za svědka mi půjde. Moc o to stojím. Já při ní byla vždy a nikdy jsem jí nikoho nekritizovala, i když to často taky nebyl můj šálek kávy, co si budeme povídat. Parkuju a zavírám bránu. Je divný, že byla otevřená. Vida, Patrik tu nemá auto. Dnes jsem doma nezvykle brzy, chtěla jsem ho překvapit. Nesu mu dokonce Caesar salát, a on nikde. No nevadí, dám ho do ledničky, udělám si čaj a jdu do pracovny. Ráno jsem našla pěkný textík na svatební oznámení. Čirou náhodou. Přesně ve chvíli, kdy už jsem to chtěla vzdát. Říkala jsem si, že než tam dát nějaký stokrát omletý laciný veršík, tak raději nic a nakonec trefa: „Beru si tě… Beru si Tě takového, jaký jsi, a takovou, jaká jsi, Beru si tě s tvými požadavky, s Tvými chybami a s celým Tvým zákonem. Jsi to, co jsi. A tak Tě i miluji.“(R. Rolland)

Čtu to už po páté a dojímám se. Že by už začaly pracovat hormony? Je to možný?! Až Patrik přijede, dám mu to přečíst. Schválně, co on na to. Tak a teď alfa omega každé svatby. Co na sebe! No, co na sebe? Do svatebních salonů se nemusím chodit ani dívat, tam je přesně jasný, co najdu. Šaty asi čtyř typů, které vypadají opravdu dobře jen na štíhlých holkách, jinak je to trapas. Oni se sice pyšní tím, že obléknou každou postavu, ale je to postavené jen na tom principu, že střihy pro štíhlé zvětší. To logicky vypadá blbě. Buď to, nebo filozofie typu: jsi-li tlustá, tak nos pytel. Odmítám být bílá velryba. Navíc těhotná bílá velryba. Polovina června, to bude začátek čtvrtého měsíce, to snad ještě nebude tak dramaticky znát, ale korzet je samozřejmě vyloučen. Takže si něco zkusím navrhnout sama a nechám si to ušít. Budu vypadat otřesně tak jako tak, to je jistý, ale vynaložím veškeré úsilí, aby to nebyla až taková katastrofa. Profesionální šití bude pětimístná raketa, takže jedině sehnat dámskou krejčovou. Jenže kdo se tím ještě dnes živí? A hlavně, aby neměla zajetý jeden styl a ten nešila, navzdory všem mým návrhům, jako přes kopírák. To taky znám. To mi připomíná jednu paní kadeřnici v důchodu, která u nás na vesnici provozovala živnost na přilepšenou. Neptala se, jakou má zákaznice představu, ale rovnou hlásila: „Vodovou nebo zkrátit?“ Takže to ne. Potřebovala bych levnou, kreativní, šikovnou švadlenu, která dokáže šít přesně podle návrhu klientky. Amen. „Ty jsi tu?“ Patrik dorazil a je překvapený, že mě poprvé vidí doma před pátou. „Dnes jo. Kde lítáš?“ „Makám. Co jsi čekala!?“ Najednou přede mnou přistává svazek bankovek. „Co to je?“ „Šebrle to koupil. Není to sice dvacet, ale sedmnáct taky dobrejch ne?“ „Super, a to mi vracíš tu půjčku?“ „Prr, to počkej, to ne. Člověk přinese peníze a hned ho svlíknou z kůže. Řekl jsem, že ti to dám z tý mý poslední vejplaty, co ti přijde na účet.“ „Řekl, ale zatím nic.“ „To dorazí. Jen dělaj fóry, ale jsou solidní. Abys neřekla, tady máš dva litry navíc. Ha, jakej jsem? No? Kdo z tvejch kamarádíčků vydělá sedmnáct táců za hodinu?“ „To nevím. Dej si oběd, přivezla jsem ti salát. Máš ho v ledničce.“ „Salát?“ „To je s kuřecím, Ceasar, vynikající.“

„Dobře, dám vanu a sním si to. Nerušit, jdu zaslouženě relaxovat a budu tam dlouho.“ Večer, když byl Patrik s tátou v hospodě, za mnou přišla máma. „Koukej, co jsem našla.“ „Co to je?“ „Krabička od snubáků.“ „Jo? A kde jsi to našla?“ „V těch vyhozených věcech, co si sem Patrik přestěhoval a vytřídil, že už je nechce. Víš, jak bojujeme s místem v popelnici, když si zastupitelstvo odhlasovalo vyvážení odpadu jen jednou za čtrnáct dní. Musím hodně přemýšlet, co vyhodím. On to tam namydlil, že je popelnice úplně plná, tak jsem to musela vyndat.“ Máma a její přebírání toho, co vyhodím. To dělá stále. Jednou jsem sháněla bílý boty, že si beru světlou kabelku a nemám co k tomu. Tehdy mě odkázala na skříň v předsíni. Šla jsem tam a skutečně tam jedny moje starší polobotky byly. „Pěkný, viď?“ ptá se máma a potutelně se usmívá. „Jo, pěkný. Přesně takový jsem hledala. Ani nevím, že je mám.“ „Bodejť! Tyhle boty jsi totiž už třikrát vyhodila, já je třikrát vyndala z popelnice a vrátila zpátky.“ To nemá chybu. Směju se vždy, když si na to vzpomenu. Teď ale nechápu, proč mi nese ukázat prázdnou krabičku od snubáků. „Alice, on byl už někdy ženatej?“ „Nebyl. Mami, prosím tě, to se mu mohlo dostat do věcí jakkoliv. Tak byl někomu za svědka, někde to našel, něco kupoval a jinou krabičku neměli. To vyhoď a vůbec se tím nezatěžuj.“ Máma kýve a má se k odchodu. „Mami, počkej, když už s tebou mluvím. Patrik mi naznačil, že má asi nějaký dluhy a chce dělat předmanželskou smlouvu. Ptala jsem se ho na detaily, ale nechce mi to pořádně říct. Martina radí najmout si detektiva. Já vážně nevím.“ „No to snad ne, to není žádná sranda. Ví to táta?“ „Neví, ale mohl by si s Patrikem promluvit, když jsou taková nerozlučná dvojka, a vysedávají spolu minimálně dvakrát za tejden v hospodě.“ „To by mohl, já ho naťuknu.“

Nechtěla jsem jí dělat těžkou hlavu, ale svěřit jsem se musela. Tíží mě to. Přeci jen, čekám dítě a musím myslet především na to, jak ho zabezpečím. Teď jsem ve fázi, ve který už přešlapy nemají co dělat. Už nejde jen o mě. Konečně je čtvrtek a vyrážíme do fakultní nemocnice na plicní oddělení. Patrik vše zařídil, včera byl v Šumperku, má doporučení a záznamy o všech svých dosavadních vyšetřeních, takže jdeme na to. Mám strach. On taky. Vidím to na něm. Nemluvili jsme o tom od té cesty do Prahy, ale podle toho, jak mi drtí ruku, ani mluvit nemusíme. Nebudu lhát, že vím, jak se cítí. Nevím. Nedokážu si to představit. Stejně jako si nedokážu představit, co by bylo, kdyby se naše obavy potvrdily. Čekáme. Tady je to nekonečné. Pacienti, co tu evidentně nejsou poprvé, jsou vybavení. Tašky plné jídla, pití, káva v termosce, knihy, časopisy, tablet a kdo ví co ještě. My nic. Po čtyřech hodinách jde Patrik na řadu. Je tam nekonečně dlouho. Neslyším, o čem se baví, ale slyším, že pořád mluví. Jeho zvučný hlas nejde neregistrovat. Byl by slyšet, i kdyby se snažil šeptat. Konečně vychází a netváří se vůbec dobře. „Páťo, tak co?“ „Pojď vocaď, všechno ti řeknu.“ Táhne mě k výtahu a rychle mačká tlačítko. „Mluv.“ „Mám jít na tu trubici.“ „Na bronchoskopii?“ „Jo.“ „A co říkala doktorka na to podezření na cystickou fibrózu?“ „To nemám, nejspíš. Každopádně nic definitivního. Ta trubice rozhodne.“ „A kdy?“ „Mám se objednat.“ „Tak se vrátíme a objednáš se.“ „Na to nejdu. Ta sestra je kráva. Měla kecy, že mám prošlou kartičku pojišťovny.“ „Tak to je logický, pojišťovna automaticky posílá novou, když stará přestane platit. Tobě to neposlali?“ „Asi jo, já si poštu nepřebírám. Zajdu si do pojišťovny tady.“ „No dobře, ale tak se pojď objednat.“ „Nejdu na to, trubice do plic, ty vole, to se posrala. Takhle jsem si to vůbec nepředstavoval.“

Zprávu mačká a vyhazuje do koše, stejně jako doporučení na bronchoskopii. Tradičně jsem perplex, koukám jako tele na nový vrata a úplně to nepobírám. Co se děje? Co to má znamenat? To mi musí vysvětlit. Nic, teď se to nehodí. Cupitám za ním. Nasadil tempo a žene na parkoviště. „Patriku, počkej na mě.“ Nový týden je tu a já právě vcházím do čekárny gynekologické ordinace MUDr. Lipného. Cítím se divně, protože vůbec nevím, jak vysvětlím, že necelé tři měsíce po tom, co jsem tu žádala o vyslání na miniinterupci z vlastní vůle, mě tu mají zase. Tentokrát sice přicházím radostně, ale stejně je to úlet. Co na tom, že teď jsem v jináči s mužem svého života, svědomí je prevít. Ačkoliv život umí být absurdní non plus ultra, tohle se mi nebude říkat snadno. Sedím tu už deset minut. Zkouším zahnat myšlenky listováním ve starých ohmataných časopisech, ale moc to nezabírá. Ošívám se a nervózně posedávám. Podobná situace, jako když jsem kdysi na gymplu čekala před ředitelnou na udělení důtky. Ano, puberta byla trošku divočejší a trochu jsem na školním výletě zlobila. Naštěstí to dopadlo dobře. To byla klika, protože kdybych tehdy v Paříži s těmi číšníky z restaurace skutečně v noci tajně odjela pařit, nemám zdání, kde bych ve své náctileté neposkvrněnosti a naivitě skončila. Naštěstí to prasklo. Jinak bych vystrojená jako k tanci u tyče tím oknem hotelu rozhodně prchla. „Slečno Dvořáková, pojďte si dál.“ Už mě volají, tak jdeme na to. Pan doktor kupodivu vůbec nic neřeší, nic nekomentuje, je to ryzí profesionál. Spadl mi kámen ze srdce. Podle všeho jsem v 5.tt, co znamená tři týdny od oplodnění. To mám nastudovaný z internetu. Dozvídám se, že podle ultrazvuku je gestační váček v děloze v pořádku, ale pro finální potvrzení těhotenství mám přijít zhruba za dva týdny. To už bude něco vidět a měla by být znatelná srdeční činnost. Pokud bude vše v pořádku, v 11.tt mě čeká prvotrimestrální screening a případné vystavení těhotenské průkazky. Dobře, tak to proběhlo hladce. Mimi je tam, ale hlavně žádnou paniku a čekat, jak to bude probíhat dál. Hned to musím zavolat Patrikovi, mámě i budoucí tchýni. Všichni jsou napjatí. „Alí, lásko, to je super, jsem šťastnej. Spěchej domů. Já zatím dal tvý auto na Bazoš a nabralo to rychlost. Už máme tři vážný zájemce. Dal jsem ho tam za dvě stě osmdesát a lidi jsou jak urvaný. Když to necháš na mě, tak večer je Suzuki z baráku.“ Co? Patrik a jeho akce! To mě podržte!

Vždycky jsem si myslela, že já jsem ta akční, rozhodná a všechno řeším stylem, včera bylo pozdě. Jemu ale rozhodně nestačím. Sotva jsem doplatila darem od táty leasing a vyřídila papíry, už ho mám prodat? „Počkej, nešil! Jak z baráku? Čím budu jezdit? Bez auta jsem nemožná! Dojíždím do práce. Autobusem jsem nejela přes deset let, navíc bych musela vstávat strašně brzy. Prostě nemůžu zůstat bez auta ani den!“ „Tak snad nejsem blbej. Mám plán. Na čem myslíš, že tu od rána makám? Řekli jsme, že s děckem je Suzuki na prd. Kam dáš kočár? Vytipoval jsem ti pět aut, z těch si vybereš. Všechno špička, top stav! Už jsem to obvolal. Bude to rychlý. Dnes se prodá Suzuki a zítra sjedeme pro nový. Ve středu ho máš na značkách, to zařídím. Makat pojedeš až ve čtvrtek. Se to neposere, pár dní. Jsi tam furt. Šetřím nám peníze, Tohle je potřeba udělat jako první.“ „Tak teda jo. Jedu domů a koukneme na to.“ Večer skutečně přijel zájemce. Starší pán s plnovousem zaplatil za Suzuki požadovanou sumu hned na místě. Chtěl sice slevu, ale Patrik mu vysvětlil, že auto je jako nové, bez jediného škrábance, v nadstandardní výbavě a že dvě stě osmdesát je už tak pod cenou, že slevit rozhodně nemůžeme. Pána přesvědčil a jako bonus mu prodal ještě úplně sjetý zimní gumy. Chtěla jsem je vyhodit, protože v pneuservisu říkali, že další sezónu rozhodně neodjezdí, ale musím říct, že osm tisíc navíc je super. „Tak to by bylo. Alí, pusu. Tady máš skoro tři sta táců. Vem si to k sobě, operace kulový blesk pokračuje. Rychle ke kompu, vybrat novýho mazla.“ Zaujalo mě velký bílý auto, který se mi zdá nejhezčí. Bílá je stále in a interiér ujde. „Nó, prdelko, dobře. Mazda 5, dvoulitr v naftě, registrace dva osm, výsuvný dveře do stran, sedmimístný. Je za sto šedesát devět, to stáhnu, to je v pohodě. Dobrá volba. Má šestku. Nezabiješ se v tom?“ „No dovol!?“ „No tak jo no, jen se ptám. Nalítáno sto pade, to je stočený tak maximálně ze dvou set. Volant, pedály, ani řadící páku neměnil, takže víc to nebude. Dotažený z Francie, služebák z nějaký firmy, serviska doložená fakturama, to vím, s tím týpkem jsem mluvil kolem jedný. Tak uvidíme, až to projedu. Český Budějovice, to se teda projedem.“ Patrik rozhodně ví, o čem mluví. Je zbytečný se o něco starat, má mou plnou důvěru. Hlavně mi zbude přes sto tisíc, to je super. Mám na svatbu a možná i na výbavičku pro dítě. „Vidíš, co pro tebe všechno dělám? Kdo by pro tebe tohle udělal? Tak se snažil? Jsem chlap, kterýho ti můžou všechny ženský závidět.“

„Já vím, já si toho vážím. A když už, tak nespojíme to s nějakým výletem, když už pojedeme do Jižních Čech? Tam to mám moc ráda.“ „Určitě. To jsem ti chtěl navrhnout. Už vím přesně kam. To budeš čumět.“ Ráno jsem vstala, oblékla se a udělala k snídani obalovaný chleba ve vajíčku. Posypala jsem ho parmezánem, který jsem dovezla z lyžovačky v Alpách a ozdobila přepůlenými cherry rajčátky. Patrik ještě spí. Zase ponocoval na klubu. Nevadí, mám volno, tak nás nic nehoní. Donesu mu hezky snídani do postele. Jsem zvědavá, jaký výlet pro mě chystá. Nic jsem z něj nevypáčila. Zkoušela jsem to ještě v noci po milování, ale neřekl, lump. Moc dobře ví, jak jsem zvědavá a netrpělivá. Překvapení mě doslova mučí. Pokládám tác se snídaní na noční stolek, lehám si k Patrikovi a snažím se ho hlazením probudit. Zabírá to. „Co se děje? To už je ráno?“ „Jo Páťo, je ráno. Víš, že jsi mluvil ze spaní?“ „Cože? A co jsem říkal?“, vyjede na mě přísně. „Nebylo ti nic rozumět, ale mluvil jsi.“, zkouším být milá a ukonejšit ho. „Jo, dobře, mám nervy, moc rozjetejch kšeftů, a kdyby to vyšlo, tak jsem v balíku. To bych byl king. Vzal bych tě hned k moři. Já nebyl u moře roky.“ „To by bylo hezký, zbožňuju cestování.“ Usmívám se na něj a podávám připravenou snídani. „Dej si, já se jdu ještě upravit a pofrčíme.“ „To vypadá jedlý, to je jen pro mě?“ „Jo, já nejím, mám žaludek jako na vodě. Nezvracím, ale nemůžu vidět jídlo.“ „Tak dík. Dám si, a jestli mi už uschly džíny, tak jedeme.“ Rád se fintí, to vím, ale moc si nepotrpí na bohatý šatník. Má jedny lepší kalhoty, který nosí pořád. Střídá k nim tři trička. Jedno světlý, s logem BMW klubu, který má jen na srazy a vyjížďky. No a ty další dvě, ty jsem mu dala já, když jsem mu nedávno chtěla udělat radost. Zbytek věcí, co si přestěhoval, už vyřadil, nebo prohlásil, že nestojí za nic, a nosit je nebude. Sluší mu to teda pokaždý, o tom žádná. Já bych ale nemohla mít jen jedny kalhoty a smířit se s tím, že když se perou a suší, nemůžu ven. „Patriku, proč si nekoupíš víc věcí? Peníze máš, ne?“ „Teď nemám.“ „A kde je těch sedmnáct tisíc, co jsi vydělal?“

„Objednal jsem si do auta volant s multifunkcí, bylo na čase. Zbytek jsem na něco potřeboval, to není podstatný“ „Dobře, tak až začneš pracovat, tak hned z první výplaty si nakoupíš oblečení.“ „Já pracuju, jestli nevidíš. Pořád pracuju, když jsem na klubu, všechny ty telefony, jsem dříč.“ „Já myslím stálý zaměstnání s normální pracovní smlouvou.“ „Jo, no, po něčem se podívám, ale teď máme jiný starosti. Soustřeď se na dnešní velkej úkol. Jedeme ti pro Mazdu.“ Já vím, jedeme pro Mazdu. Proč je mi to tak lhostejný? Já se hlavně těším na výlet s Patrikem, na malebný Jihočeský kraj a hezký, společně strávený den. Cestou do Prahy posloucháme Queen a Patrik mi dělá přednášku o Freddym Mercurym. Kompletní diskografie, jeho podrobný životopis, nejvýznamnější koncerty a nevynechá ani perličky, které se prý neví. Vypráví mi taky, jak se jako dítě učil hrát na bicí a jaký byl talent. Najíždíme na dálnici. „Páťo, ty nemáš dálniční známku?“ „Mám, v kastlíku, podej ji a nalep, buď tak hodná.“ „Jasně, ale ta je prošlá.“ „Jo, to je, tu jsem našel. To je fuk. Je sice čtrnáctidenní, ale letošní. Myslíš, že oni tím dalekohledem vidí ty malý procvaknutý číslíčka? Ani hovno.“ „No, jak myslíš.“ „Nemyslím, vím. Nalep to a neřeš kraviny.“ Lepím a říkám si, že je to teda dobrodruh. To se musí nechat. Možná na tom ale něco je. To vážně tím dalekohledem nemůžou vidět. To je chytrý. „Kam mě vezmeš na výlet? Už mi to prosím řekni.“ „Hoštice a ještě jedno tajný místo, kde se natáčel hodně známej českej film. To jsem zvědavej, jestli poznáš jakej. Si tě vyzkouším, vysokoškolačko, ten tvůj všeobecnej přehled.“ „Jé, to je nápaditý, to jsi vybral skvěle. V Hošticích jsem ještě nebyla. Slunce seno, paráda, tak to alespoň uvidím na vlastní oči, kde se to natáčelo.“ Cesta je dlouhá, ale Patrik to žene. Libuje si, jak “ bavorsko“ svižně ukrajuje kilometry a jak prvotřídní je v tomhle autě svezení. Úspěšně dorážíme do Českých Budějovic. Patrik volá majiteli autobazaru, kde má stát inzerovaná Mazda, a nechá se navigovat. Jsme tu. Majitel nás vítá. „Pan Dvořák?“ „Jo jo, dobrý den, to jsme my. Tak jsme to našli. To je moje žena. Seznamte se a jdeme hned na to. Kdepak ji máme?“

„Tady pane, pojďte se podívat.“ Pan Dvořák? Ach jo, on si nedá pokoj. Srandičky, na to ho užije. Už si začínám zvykat. Navíc řekl “moje žena“, to bylo hezký. Ještě dva měsíce a bude to pravda, tak co by ne. Patrik auto několikrát oběhne, sveze se, nechá si ho na nedaleké dílně zvednout na zvedák a nakonec vyřkne ortel, že se vše zdá richtig. Mně je to jedno, auto je hezký, takže souhlasím. „Alí, máš teda ty peníze?“ „Mám.“ „Dobře, dej mi jen sto šedesát, já už ho nalomil po telefonu. Počkej ale tady. Určitě, jo? Zkusím ukecat ještě větší slevu. Když tam budeš, nedopadne to.“ „Proč mám čekat tady? Já to musím přeci podepsat, ne? Já jsem kupující.“ „Jo, to podepíšeš, samozřejmě, Já tě potom zavolám. Teď jdu vyjednávat.“ To je doba! Potřebuju čůrat, ať dělá! Konečně, telefon! Patrik volá, že je vše domluveno a mám jít podepsat smlouvu. Hotovo, vyřízeno, auto je koupené. Když majitel odchází, ptám se Patrika, kolik mu nakonec dal, protože ve smlouvě je samozřejmě jiná částka, kvůli nižšímu dph. Autobazar se snaží ošulit stát. To je klasika. S tím už jsem se setkala. „Ty jo, moc se nedal, jen sto padesát pět. Tady máš pět zpátky. Lepší než drátem do voka, ne? Upozorňuju tě, že je to skutečnej top stav! To se jen tak nevidí! Máme štěstí. Velký štěstí. Máš krásný, spolehlivý, výkonný a úsporný auto. Podívej, ten kufr. Tam můžeš i bydlet. To je nářez! Naskoč a jeď opatrně za mnou, to auto neznáš. Je to síla ten motor, tak neblbni. Jedeme směrem Hoštice.“ Prima, tak jedeme. Slušný svezení! Táhne krásně, líbí se mi to. Dlouhý vleklý kopce, a stále maká. To je výkon! Alice, ty už mluvíš jako chlap, on tě totálně zblbnul! Vnitřní hlas promluvil a není daleko od pravdy. Asi to tak bude. To zjištění mě pobavilo. Sešlápnu plyn a laškovně Patrika předjíždím. Trošku ho pozlobím. Mám bezva náladu. Prozpěvuju si s rádiem písničku Děti ráje a usmívám se. Ani ne minuta a Patrik znovu přede mnou. Tak ho nechám, ať má klid. Ale jede to vážně jako s větrem o závod. A hele, Hoštice, to opravdu nebylo daleko. Patrik zastavuje. Hospoda U Miluny? To je sranda. Koukám, že místní z toho tady udělali něco jako skanzen a těží z letité popularity.

„Páťo, tady to necháme? Mám zaparkovat?“ „Jo. A jako - máš kliku, že už jsem vychlad! Co jsi to jako nacvičovala? Ty myslíš, že můžeš závodit s mým autem? Bych tě vyndal kdykoliv. Hlavně seš úplně blbá! To auto řídíš poprvý a jedeš rychle jako kráva!“ „Hned se nečil. Měla jsem radost, že jsme tak pořídili, tak jsem to trošku protáhla.“ „Protáhla? Já tě protáhnu asi brzo.“ Přichází ke mně, stále se sice mračí, ale pevně mě objímá. Jeho bicepsy jsou jako kámen. Hrozná síla, nevymanila bych se z toho sevření, ani kdybych chtěla. Patrikovo tulení je evidentně záminka, aby mi mohl osahávat zadek. Jednou rukou mě lehce pleskne a druhou se snaží zajet pod kalhoty. „Ty nemáš kalhotky?“ „Mám, ale nízký.“ „Tak to máš štěstí, jinak bych tě ohnul hned na místě. Nějak se mi tu vrací vzpomínky, ale to nic. Jdeme se najíst k Miluně.“ To nic. To snad nezná ženský? To mi teda hezky vysvětlí a fofrem. Já mu dám vzpomínky! Patrik objednává pivo. Nepoučitelnej s tím pitím, když řídí. Vybíráme si jídlo a u toho začínám svůj výslech. Prý nějaká Mirka, samozřejmě krásná, chtivá, sexy dračice. Takže tu máme další ex, další, na kterou nemám, jak se dá vyčíst mezi řádky. Sakra. Mám, co jsem chtěla. Neměla jsem se ptát. Mlčím a vztekle pitvám svůj kuřecí řízek. „Aluno, co to děláš s tím masem jako?“ „To dělám s každým masem, to sis nikdy nevšiml?“ odsekávám. „Rozežranost tohle. Vždyť to je libový. Co ti kurva vadí na kuřecím mase?“ „Kurva, to je moje věc.“ Patrik nasadil svůj známý vytočený výraz. Sešpulil rty, přimhouřil oči a zrychleně dýchá. „Není to tvoje věc, děláš mi akorát ostudu.“ Odhazuje příbor, exuje zbytek půllitru a prudce vstává, až skoro spadne židle. Ne! Amok ne! Tady ne! Kupodivu se ale nic neděje. Jen se otočí a rozhlídne se po lokálu. Velká místnost, zařízená stroze, jen na zdech je plno fotek s filmovými scénami oblíbené trilogie. Jsme tu skoro sami, až na stůl úplně u dveří. Tam sedí skupinka znuděných místních štamgastů. Patrik jde přímo k nim. „Pánové, panáčka. Dáte si se mnou? Platím.“

Zírají na něho a rozpačitě pokyvují. „Vy si mě asi nepamatujete. Už jsem tu byl, není to tak dávno. Produkuju dokument o Hošticích. Mapuju lokace, na které se zaměříme. Přípravy jsou nutný, než sem naženu štáb. Dejte si se mnou, na zdraví, to je potřeba. Nevidíme se rozhodně naposled.“ Štamgasty to nijak nerozhodilo. Zcela s kamennou tváří do sebe jeden za druhým naklopí velký Fernet a dál tupě zírají do prázdna. Evidentně tu mají podobné obchodníky s deštěm, co se tu něco snaží vytěžit z popularity obce, co chvíli. Patrika ale nepobírám. Co to je za představení? Bylo to nutný? Kam tím míří? On si tu vystřihnul drobnou roličku snad jen tak pro odreagování! Jinak tomu nerozumím. Raději požádám o účet, ať už jsme pryč. „Ještě než si projdeme Hoštice, sjedeme na to tajný místo. Sedej. Vezmeme Mazdu. Řídím.“ „Pil jsi.“ „To je kousek. Než se mi to dostane do krve, jsme zase tady.“ Opravdu to bylo kousek, skoro hned vedlejší vesnice. Patrik zastavuje u opuštěného vlakového nádraží s omšelým nápisem Lčovice. „Tak, to je ono. A teď - schválně, jestli poznáš, co se tu natáčelo?“ „Nevím, nechám se podat.“ „No to jsem čekal. Trhák přeci! Scéna, kdy Vlaďka Kozderková, jako listonoška, vyjíždí na kole od vlaku. Zpívá u toho tu písničku „ Jsem dívka křehká jako motýlek“, nebo jak se přesně jmenuje. Není to nádhera?“ „Jo, je. Zajímavý.“ „Polez, jdu se vychcat a pak mě vyfotíš.“ No dobře. Musím ale říct, že mě překvapil a potěšil. Podobné zvláštnosti hltám. Jsme zpět. Hoštice, spíš než vesničku, připomínají vylidněný filmový exteriér. Je všední den, a i přesto je tu hodně turistů. Fotí se zběsile u domu s jelenem na fasádě, u kostela, u zámečku, u domku Škopkových, ale největším lákadlem je rozhodně bývalé JZD a jeho kravín. Přidáváme se k nim, platíme vstupné a jsme vpuštěni do areálu. Fotíme si motorku Venci Konopníka a kultovní postel na kolečkách. Bavíme se dobře, smějeme se, ale vnitřně jsem stále ještě rozčarovaná z toho, co se odehrálo v hospodě. Vlastně dnes od rána nejsem ve své kůži. Mám nějaký splín, který se mi nedaří zahnat. Navíc jsem si vzpomněla na můj nedávný rozhovor s Martinou. „Patriku, chci ti něco říct.“ „A jé, co zase?“ zvážní. „Chci, abys zavolal Martině, omluvil se jí a pozval jí osobně na svatbu.“

„Proč jako?“ „Ona tě nemá ráda. Zaskočil jsi jí svojí scénou tehdy, a vůbec má k tobě výhrady. Já ji ale na svatbě chci. Je pro mě moc důležitá. Ona je můj svědek. Bez ní se nevdám.“ Patrik se okamžitě rozkřičí: „Co to meleš? Ta píča mě nemá ráda, jo? Já ti na to seru, že mě nemá ráda! To je její problém!“ „Já ji na svatbě chci. Musíš jí zavolat a omluvit se.“ nevzdávám se, ale je mi jasný, že tohle jen tak neprojde. Ať si tady klidně huláká, tohle vyřešit musíme. „Na to zapomeň! Aluno, na to hezky rychle zapomeň! Radím ti dobře. To se mi snad zdá. Proč mě jako nemá ráda? Ta umělá kreatura, co si vyšukala všechny svoje plastiky, mi je úplně u prdele! Kdyby se nenechala kompletně přešít, tak si neškrtne, nádhera!“ „Je to moje kamarádka. Neurážej ji laskavě.“ Patrik, který si do teď jen projížděl nafocené snímky ve foťáku, zatímco u toho s patřičnou razancí hartusil, opravdu startuje. Vzepjal se, jako kdyby jím projela silná dávka elektrického proudu, a vybíhá ke mně. Chytí mě za předloktí, začne ho silou drtit, až mám pocit, že mi nutně musí něco zlomit, a táhne mě za roh budovy. „Pusť mě!“ úpím. „Bolí to!“ Mlčí a táhne mě dál. „Drž hubu.“ Jakmile zatočíme, okamžitě mě přimáčkne ke zdi a chytí mě pod krkem. Jsem vyděšená. Bojím se. Vidím, že má úplně nepřítomný výraz, jako kdyby byl naprosto mimo. „Proč mě nesnáší? Mluv! Ty jsi žvanila, co? Přiznej se!“ Co se to děje? Co to s ním je? Co mi to dělá? Bojím se. Tečou mi slzy a nejde to zastavit. Klepu se přílivem vyplaveného adrenalinu a připadám si absolutně v pasti. Zoufalá, vyděšená, v šoku. To mi dělá ten, co říká, že mě miluje? Srdce mi tluče jako o závod, sotva popadám dech a nejsem schopná přemýšlet. Mozek vysílá jediný povel. Uteč! Chci utéct, zdrhnout daleko odsud, od něj, pryč. Schovat se do bezpečí, někam, kde mě nenajde. „Pusť mě! Okamžitě! Jedu domů.“ Začínám s ním bojovat a zkouším mu sundat ruce z mého krku. „Kurva, nedělej scény. Já ti nechci nic udělat.“ Podařilo se. Sevření povolilo. Už mě neškrtí, ale stejně mi stojí v cestě. Nemám šanci na útěk. „Nikam nejdeš, dokud se neuklidníme. Vidíš, co jsi udělala? Dnes od rána jenom provokuješ. Můžeš za to ty.“

Nevnímám ho. Snažím se nějak pochopit, k čemu tu v posledních minutách došlo. Nedaří se mi to. Jsem rozrušená. Strašně moc rozrušená. Nakumulovaný stres potřebuje ven. Brečím. Nevím, jestli jsem kdy brečela před chlapem. Možná maximálně v kině. Teď ale vzlykám jako malá a do toho se snažím mluvit. „Ty jsi mě normálně škrtil!? Jsem těhotná! Co to děláš!? Jak můžeš vztáhnout ruku na těhotnou ženskou!? To neudělá ani ta největší hyena!“ Do Patrikovy tváře se vrací okouzlující Jekyll a úplně otáčí. Kleká si na zem a prosí za odpuštění. „Já tě tak miluju, tohle mi nemůžeš dělat. Lásko, tohle nemůžeš. Nesmíš mě nervovat. Já potom ubližuju. Dohnala jsi mě k tomu. Kdybych ti něco udělal, tak bych se potom musel zabít. S tím bych nemohl žít. Nebo kdybych ublížil miminku, tak se okamžitě zastřelím. Martině zavolám. Zavolám ji hned. Omluvím se. Pozvu jí. Všechno, co budeš chtít. Všechno. Pro tebe udělám všechno. Slyšíš? Pojď ke mně.“ Jdu k němu, odevzdaná jako loutka. Objímá mě, hladí, líbá do vlasů, a znovu a znovu se omlouvá. Už nepláču. Jsem vyčerpaná a myslím jen na to, jak se co nejrychleji vrátit k autu a jet domů. Během dlouhé zpáteční cesty se mi podařilo vzpamatovat a začít myslet. Budu mít modřiny. Všude. To nic, to schová oblečení. Opravdu je to má vina? Možná, že je. Opravdu jsem ho vyprovokovala. Jsme hrozná. On je prudká povaha. Musím konečně začít víc přemýšlet, než něco řeknu. To už se nikdy nesmí opakovat. Nikdy. Musím myslet na dítě. To mu škodí. To malé za nic nemůže. Jsem špatná matka. Musím se vzchopit, poučit, být víc taktická. Nedráždit ho. Když nerejpu, je zlatej. Vždyť on mi tak pomáhá. Snaží se. Alice, miluje tě. Budete rodina! Ano, budeme rodina! Zapomenu na to. Martině zavolá, slíbil to. Vlastně ustoupil. Nakonec jsem měla poslední slovo. Už bude jen dobře. Během pár dní si mě Patrik úplně udobřil. Stále zpytoval svědomí, omlouval se a zahrnoval mě spoustou malých pozorností, kterými dával najevo, jak moc toho, co se stalo, lituje. Vše kolem Mazdy zařídil, převod, nové značky, povinné ručení a celou ji umyl a naleštil. Nechal taky vyměnit olej a udělat rozvody. Nikomu jsem nic neřekla. To by nikdo nepochopil, to je jen mezi námi a my si to vyřešíme.

Ve čtvrtek jsem v práci bohužel začala krvácet. Jen slabě, ale neměla jsem z toho dobrý pocit. Vyčítala jsem si, že to nejspíš způsobil stres z incidentu v Hošticích, ale snažila jsem se uklidnit a přesvědčit, že to nic nebude. Uklidnil mě i MUDr. Lipný, kterému jsem hned volala. Uklidnila mě i Martina, Zlata a vůbec každý, komu jsem se svěřila. Rozhodně mám být v ale klidu, a pokud by to nepřestalo, nebo nedej bože zesílilo, ihned na pohotovost. Musím věřit, že to skutečně nic není a jen se červík zavrtává, jak mě chlácholila kolegyně. Ve čtvrtek večer si táta zavolal Patrika a začal ho zpovídat na téma dluhy. Téma, které visí ve vzduchu už od té doby, co se s tím Patrik svěřil. Tamtamy pracují rychle a máma se evidentně zmínila, jak mi bylo slíbeno. Neslyšela jsem přes zavřené dveře, o čem se baví, ale nevadilo mi to. Bylo mi jasné, že se vše stejně dřív nebo později od Patrika dozvím. Žádný dramatický rozhovor z toho nevzešel, protože si Patrik prozpěvoval a úplně klidně se mě zeptal, jestli se s ním nechci podívat na jeden díl „Pitavalu“. Vymluvila jsem se, že mám práci a potřebuju si něco přečíst. To ať si hezky sleduje sám, to si můžu nechat ujít. Prošlo to. Vše vyvrcholilo v pátek. To chlapi přišli z hospody v obzvlášť dobré náladě. Seděla jsem právě u počítače a zkoumala, kde by bylo nejvhodnější uspořádat svatební obřad. Od svého snu o lesním palouku a obřadu za svitu luny jsem už upustila. Zkrátka není nad klasiku. Dělá se to hlavně pro rodinu, tak zůstanu při zemi a nebudu vymýšlet nic extrémního. Objednala jsem si závoj, boty a taky doplňky. Zrovna, když jsem zkoumala jeden odsvěcený kostel nedaleko, přišel ke mně Patrik. Vášnivě se na mě vrhl a začal mě objímat. „Lásko, proč mi neodpovídáš na sms? Já ti jich napsal aspoň osm.“ „Vážně? Promiň, já u sebe nemám telefon.“ „Pojď do kuchyně, táta svolává rodinu. Chce něco říct a musí u toho bejt všichni.“ „Cože?“ Aha, to není jen tak. To se teda zvedám. To není samo sebou. To bude něco vážnýho. „Takže rodino, mám nějaký informace o tom, že se nám tady mladej zadlužil. Chcete se brát, to je samozřejmě průser. To mi nemůže bejt jedno. To je ta dnešní generace. Chcete všechno hned, půjčujete si a potom jste v prdeli. No ale k věci. Mladej, mám pro tebe návrh. Jsem ochotnej ti ty dluhy zaplatit. Stejně bych holce nějaký peníze dal, tak pomůžu takhle. Ale! Samozřejmě to má ale. Mám tři podmínky. Přesně mi tady předložíš černý na bílým,

kolik kde dlužíš. Do koruny, to za prvý. Za druhý, chci vidět, že makáš. Chci vidět pracovní smlouvu. No a do třetice, a to je pro naši dohodu to nejdůležitější, prodáš auto. Prodáš Bavoráka a ty peníze si na ty dluhy přidáš.“ „Cože? To myslíte vážně?“ hlesne zaražený Patrik, kterému bleskově ztuhl úsměv. „Jó, hele, budeš mít dítě! Budeš živitel rodiny! Chci vidět gesto, zodpovědnost, že se k tomu seš schopnej nějak postavit. Ukaž, že jsi chlap. Ne, žádnej porevoluční ksindl, co jich vidím denně desítky. Nech si to projít hlavou. Moje nabídka padla, až budeš mít pro mě odpověď, tak si ji rád poslechnu. To je celý.“ Ticho a údiv. Patrik podle mého dostal nabídku, která se nedá odmítnout.