LABYRINT
1
2
POTICHU
3
4
J A R O S L AV R U D I Š
R O M Á N • L A BY R I N T
5
Kniha byla napsána s podporou Nadace Český literární fond
Copyright © Jaroslav Rudiš, 2007 Czech edition © Labyrint, 2007 ISBN 978-80-85935-87-5
6
POSLEDNÍ NOČNÍ Nedotýkali se. Leželi vedle sebe na posteli a dívali se do stropu. Za okny byla Praha, tma a ticho. Petr si zapálil poslední noční cigaretu. „Hlavně to musí být pořádně nahlas. Úplně naplno. Aby to všechno přehlušilo. Aby pak už nic nebylo. Nesmí to přestat. Dlouhej velkej hustej nářez. Takovou písničku bych si nechala zahrát na pohřbu,“ řekla Vanda. „Od koho?“ „Každý ráno od někoho jinýho.“ „Tomu rozumím.“ „Hlavně na plný pecky. Když něco není nahlas, tak to prostě není.“ „Teď je ale třeba klid. Ticho úplně naplno.“ Petr ji pohladil po vlasech. „Nikdy není úplný ticho. Někde něco hraje. Ty to neslyšíš?“ „Ne.“ „Fakt ne?“ Vanda si začala broukat pomalou písničku, jejíž melodii vylovila někde ze spícího nočního města. I feel like… I feel like… A little black cat… 7
I feel like… I feel like… I’m lost in no-man’s-land… „Ty to fakt neslyšíš?“ „Ne.“ „Já jo. Pořád slyším nějakou muziku.“ „Teď je ale ticho. Fakt.“ „Říkám, že to slyším. I feel like…“ „Já slyším jen tebe.“ „Z ticha by mi ruplo v kouli.“ „Možná to hraje jenom někde v tobě.“ Petr položil Vandě hlavu na prsa a zaposlouchal se. Srdce jí bušilo. Voněla. I po všem, co spolu večer a v noci prožili. „Pěkný techno… 1000 beatů za minutu. Srdce je tvůj DJ. Úplná Love Parade. Jen tam nikdo nezpívá.“ „Techno, jo? Techno je mrtvý, ty vole.“ „Mně se nezdá, když tě tak poslouchám.“ „Říkám mrtvý. A to já nejsem.“ Dal jí pusu nejdřív na levé a pak i na pravé, trochu menší ňadro. Všechny holky, se kterými něco měl, měly pravé prso o malinko menší. A pak ji políbil na pihu mezi nimi. „Jaký to je?“ „Líbat tě na prsa?“ „Jaký to je, slyšet mý srdce?“ „Dlouhý.“ „Jak jako dlouhý?“ „Jeden dlouhej nekonečnej song.“ „Ale žádný blbý techno, že ne.“ „Takovej song, jakej chceš.“ „Někdy bych si ho chtěla taky takhle poslechnout.“ Pohladil ji. Nahoře. Uprostřed. Dole. Chvíli ho nechala. 8
Vzdychla. Pak ještě jednou. Zavrtěla pánví, když ji vzal za zadek. Nakonec ho ale chytila za ruku a položila ji na peřinu. „Už ne.“ „A kdo řek, že já jo?“ „Známe svý lidi. Zneužijou. Využijou.“ „Že to říkáš zrovna ty.“ Vanda vstala z postele a přešla k rozsvícenému akváriu u zdi. Stálo na stolku, na kterém v jiných bytech bývají televize. Zaťukala na malou tlustou rybu za sklem, která k ní připlula. Vanda se posadila na parkety. Byla nahá a osvícené rostliny a bubliny v akváriu na ni vrhaly roztančené žluté pruhy světel. Vypadala jako malá vodní zebra ztracená v temném oceánu. Najednou už to nebyla ta smutná, drzá holka s načerno obarvenými vlasy a čerstvým tetováním na rameni, jak ji Petr poznal před pár hodinami. Z vedlejšího pokoje k ní přišla Malmö, zívla a ťukla do Vandy čumákem. Vanda ji pohladila a Malmö se natáhla. Ten vytetovaný nápis na rameni přišel Petrovi legrační, ale neřekl jí to. Jen si představoval, jak s ním Vanda bude stárnout. Jak bude vypadat za deset let. Za dvacet. Za padesát. A jak bude vypadat on, jestli teda ještě vůbec bude nějak vypadat. „Nejstarší ryba na světě. Dárek od babičky. Je mu sto let,“ řekl Petr a típnul cigaretu. „Jak víš, že je to chlap?“ „Závoj mají jen samečci. Čím delší, tím starší. A zkušenější.“ „Tak to je hustý. Chlap se závojem. Jak se jmenuje?“ „Nestor.“ „A tahle loď má taky sto let?“ ukázala na malou umělohmotnou hračku na dně akvária. „To není loď.“ 9
„Tak ponorka.“ „To je batyskaf. Jeden člověk se s ním ponořil až na dno oceánu.“ „A můžu ho nakrmit?“ „Je přežranej.“ „Aspoň trochu…“ „Dej bacha, ať tě nesežere. Mladý maso má na starý kolena nejradši.“ „Na starý kolena… Mluvíš jako fotr… Náhodou je krásnej. Takovej jako pohádkovej.“ Petr se ještě chvíli díval na žíhanou Vandu krmící Nestora. Díval se na její vyhublé tělo, na kterém tančily stíny akvarijních rostlin a bublinek. Díval se na akvárium jako na otevřené okno do jiného světa. A pak uslyšel zvuk moře. Mizel ve vlnách a bylo mu dobře. Připadalo mu teplé. A nějak málo slané. V hukotu přílivu poslouchal, jak si Vanda povídá s Nestorem. Jak mu vypráví svůj příběh. Svůj krátký ostrý život. Možná se mu to ale jen zdálo. Než se pohroužil do nočního klidu, otočil se na bok a strčil hlavu pod polštář. Za pár hodin vstane, uvaří si kafe, zapálí si první ranní cigaretu, zalije jedinou květinu v bytě a potom s Malmö vyrazí probouzejícím se městem do práce. Tak jako vždycky. „Jsem úplně blbá, naivní kráva. Dělaj si se mnou, co chtěj. Já mu věřila, rozumíš. A ten kretén si klidně šuká nějakou jinou. A to se mi půl hodiny předtím díval do ksichtu a tvrdil, že mě miluje.“ Nahá Vanda ještě dřepěla před akváriem. Zdálo se jí, že Nestorův závoj je nekonečný, a když s ním mávne sem a tam, vyplní celé akvárium. Zahalí celou místnost. Celý svět. Fascinovalo ji to. Toužila se pod tím závojem celá ukrýt. Z postele se ozvalo sotva slyšitelné zachrápání. Až teď 10
si uvědomila, kde sedí a co dělá. A kde je. A že jí je docela zima. Usmála se. Cvrnkla prstem do akvária. „Tak čau, vole.“ Zhasla akvárium, pohladila spící Malmö a lehla si vedle Petra do postele.
PROBUZENÍ Budík v mobilu neslyšela. Probudilo ji letadlo. V okně zahlédla křídla nabírající výšku. Že by večer nezavřela okno? Nebo ho otevřel on, když odcházel? Políbil ji ještě? Nebo se jí to jenom zdálo? Ne, určitě jí dal pusu na rozloučenou. Vybaví si jeho vůni. Hana pustila televizi, stáhla zvuk a ještě na chvíli zavřela oči. Na pět minut usnula, jako by ani nebyla v hotelové, ale ve své pražské posteli pod vysokým bílým stropem. Pak se jí na stolku rozezněl mobil. Should I Stay or Should I Go. Nemohla uvěřit, že si tuhle písničku kdysi vybrala jako melodii pro budík. Asi z nostalgie. Je půl šesté. V Praze mají o hodinu víc. Bude tam v poledne. Trochu ji bolí hlava. Víno včera večer bylo silné, ale hlavně ho vypila moc. Všeho bylo včera nějak moc. Přesto se cítí dobře. Možná vůbec nejlíp po dlouhé době. Možná vůbec nejlíp. Jde do sprchy. Nejdřív horká, pak úplně ledová voda, jako každé ráno. Mezitím trochu mazlení s mýdlem a vlastním tělem. Miluje to. Dokázala by se sprchovat celé hodiny. Úplně celá by se vymydlila, rozpustila se – teď a tady – a odplula odpadem někam do moře. Když se vrátila do pokoje, v televizi potichu hořel Irák. Mosul? Bagdád? Kirkúk? Basra? Prostě někde tam dale11
ko. Záběrem se mihne trojice amerických vojáků se zraněným kamarádem na nosítkách. Z břicha mu teče krev. Na vteřinu zahlédla jeho tvář, kterou z půlky zakrývala helma. Křičel, ale ona nic neslyšela. I kdyby byl zvuk zapnutý, nechtěla by to slyšet. Přepnula na jiný kanál. V portugalské verzi pořadu Pošta pro tebe se právě objímala padesátiletá žena s mladým mužem. Mohl mít sto padesát kilo. Matka a znovunalezený syn? Přepnula. Europop. Eurosport. Eurozprávy. Poloutopení uprchlíci ze severní Afriky na španělské pláži. A nakonec Horst Fuchs s náušnicí v uchu nabízející ostré, ale opravdu ostré nože. Dokázal spojit celou Evropu. V kolika zemích ho jenom viděla? Znají ho v Iráku? Spojí jeho nože šíity a sunnity? Američané by takového chlápka možná potřebovali. Oblékala se. Kalhotky. Podprsenka. Punčochy. Thomas chtěl, aby je při tom měla na sobě. A pak lodičky. Líbilo se jí to. Ale hlavně se jí líbil Thomas. Odjel? Neuvidí se ještě na snídani? Nebo na letišti? Ještě košile. A kostýmek s modrými proužky, který si koupila na jaře. Byl ve slevě, ale to přece nikdo nepozná. Rtěnka. Trochu pudru. Ta piha uprostřed čela jí nikdy nepřestane vadit. Sbalit kufr. A nechat spropitné pokojské. Češi to prý nedělají. Jenže Češi nedělají spoustu jiných věcí.
BOX Marie. Její zadek. Nezabírá. Její pussy, fucking pussy. Nezabírá. Dál. Ludmila. Kozy. Lesklá černá košile, co měla včera na sobě. A černá podprsenka. A zadek v těsných džínách. Její kunda, fucking pussy. Zase nic. Zpátky. 12
Rychle. Julie. Její lodičky. Sukně. Pussy. Určitě nosí podvazky. Alespoň někdy. Kvůli němu by si je vzala. Julie. Jo. Pojď na to. Dělej. Udělej si to. Její rty. Pussy. Udělej mi to. Je mokrá. Líbají se. Líže ji. Ona jeho. Honí mu ho. A pak zase nic. Fuck. Tak znovu. Wayne se opře hlavou o dlaždičky. Marie. Ludmila. Julie. Marie. Ludmila. Julie. Pussy. Pussy. Fucking pussy. Fuck. Fuck Fuck. Jde to pomalu. Ale jde to. Už je to blízko. Hodně. A místo Julie na psacím stole najednou leží Harriet. Láska ze střední. Něžná a křehká. Nikdy spolu nespali. Její kundu nikdy neviděl. Vždycky mu to ale takhle udělala. Dneska nic. V poslední chvíli zkusí myslet na Malou, ale ta je taky hned pryč. Nikdy při tom nemyslí na holky, se kterými zrovna je, na holky, které miluje. Přišlo mu, že se to nehodí, že by tím oslabil chvíle, kdy s nimi je doopravdy. Možná je to trochu divný, ale nemůže si pomoct. Malou miluje. A ona jeho. Už nějakou dobu. Kašle na to. Stejně mu už nestojí. Dnešek bude na hovno. Místo horké studená sprcha. Ručník. Wayne stojí před zrcadlem a pozoruje se. Zatahuje a povoluje břicho. Je to určitě lepší než před půl rokem, kdy necvičil, kdy neboxoval. Napadlo ho, že jeho práce, že lidský život, nebo alespoň ten jeho, je taky jenom zatahování a povolování. Napětí a klid. Erekce. Nic. Hra s fantazií. Další postavení. Vztyčené péro. A pak unavené nic. Život je jenom blbá představa o životě. Život je masturbace. Možná to tak vždycky nebylo, ale teď to tak prostě je. Možná to je tím, že mu je sedmatřicet. Možná je to tím, že má hodně práce. Možná tím, že to včera trochu přehnal v posilovně a uprostřed noci se vzbudil zpocený únavou. Teď je ráno. 13
Stojí nahý před zrcadlem, dívá se na svůj povadlý penis, který ho před chvílí zradil. Ještě jednou zatáhnul a povolil břicho. Pak si oblékl slipy a košili. Otevřel v kuchyni okno do dvora. Do odšťavovače hodil mrkev, dvě jablka, banán a pomeranč. Z ledničky vylovil láhev biomléka a z poličky biomüsli s ořechy. Jeho bratr říká, že bio je jen pro teplouše. Stejně jako iPod, Macbook, nealkoholické pivo a dovolená v jižní Francii. Mléko bylo zkyslé.
USÍNÁNÍ Dneska všechno skončí. Ale teď je teprve ráno. Vladimír je nahý a stojí uprostřed malého a stále se zmenšujícího pokoje. Ve skutečnosti se možná nezmenšuje, ale po ránu ho přesně takový pocit přepadá. V posledních měsících, týdnech a dnech je to stále častěji. V místnosti je jen postel a skříň a noční stolek a okno a záclony a roleta a holé stěny a mezi nimi on. Jinak nic. Chvíli se rozhlíží po bílých stěnách a naslouchá, jestli něco nezaslechne. Ví, že zvuk se šíří nejen vzduchem a že do jeho bytu neproniká jen pečlivě utěsněnými okny z ulice a ze dvora, ale že zvuk a hluk se šíří úplně vším, že je těžké a skoro nemožné se mu postavit, že proudí cihlami, kabely, spárami, vodovodním i plynovým potrubím, odpadem. Pozorně poslouchá, prohlíží si každý kout. Nic ale neslyší. Uklidnilo ho to. Slyší jen své srdce a svůj dech, a to je dobře, i když má pocit, že se mu srdce každý den ztišuje a zpomaluje, že jeho tělo každý den slábne o několik 14
nenápadných temp, nádechů a výdechů. Má pocit, že jeho srdce pomalu usíná. Možná to tak má být. Brzy usne napořád. Tak se to má stát a tak si to také přeje. Vladimír je stále nahý. Jde do obývacího pokoje, který proměnil v laboratoř, v dílnu svého osvobození, v továrnu na osvobození města. Země. Vesmíru. Poslouchá, ale ani tady není nic slyšet. Kdyby bylo, byl by nervózní. Je jen málo míst, kam může v Praze utéct před hlukem, a tohle je jedno z nich. Jeho byt je zvukotěsná pevnost, i když ne všude a ne vždycky. Ale i tak. Nemít ho, byl by už dávno mrtvý. Stůl s technikou jen mine a přistoupí ke starému psacímu stolu v rohu pokoje. Pod skleněnou deskou se k sobě tiskne pár pohledů z dovolených, několik jízdenek, nálepek z lahví od vína a žloutnoucí rodinné fotografie. Kdyby je vyndal, zkroutily by se a vzápětí rozpadly. Vladimír se dívá na snímek otce na běžkách. Usmívá se do záběru, stejně jako jeho máma s divnou špičatou pletenou čepicí. Oba se usmívají, jako by ten den neměl nikdy skončit, jako by nikdy neměl skončit jejich život, který skončil už dávno, jako by měli nafotit ne jednu, ale tisíc fotek zimního rodinného štěstí v Krkonoších. Máma má jednu rukavici sundanou a k nohám vine drobného chlapce s malým kulatým obličejem na krátkých lyžích. Vladimír se dívá sám na sebe. Poznává se, ale ne zcela. Nepamatuje si celý příběh fotografie, kdy a kde vznikla, vzpomíná si jen, že po návratu na chatu se podávala večeře, že byl řízek s bramborovou kaší a předtím hovězí vývar a potom broskvový kompot. Když se podívá zpátky na svůj život, dokáže si často vybavit, co se jedlo, nebo co se mělo jíst. Teď skoro nejí. Už to tolik nepotřebuje. Vladimír rád vzpomíná na chvíle, kdy se doma jedlo 15
a nemluvilo, kdy se rozehrál tichý koncert dlouhého mlčení, cinkotu vidliček a nožů, jejich občasného škrábnutí o porcelán, a poposednutí na rozvrzané židli. Otec nechtěl, aby se u jídla mluvilo. Možná právě tady a díky němu se to naučil. Možná právě tady to začalo. Jeho nechuť mluvit. Jeho potřeba být v tichu. Přemýšlí, kdo z rodičů fotky pod sklo dal. Asi otec, který miloval konzervování ovoce a vzpomínek. Matku nutil zavařovat, celé týdny to v bytě vonělo po meruňkách, třešních a broskvích, nebo páchlo po octu a okurkách. Matka musela schovávat jízdenky a propagační letáčky z cest do krabic po sušenkách a fotografie pečlivě pořádat do alb, která dnes leží na polici dole ve sklepě vedle několika sklenic s dvacet let starými nakládačkami. Vladimír to ví. Loni ve sklepě byl. Zakonzervované vzpomínky vedle zakonzervované zeleniny. Co vydrží déle? Co bude líp chutnat? A chutnalo to vůbec někdy? Možná je jedno, kdo fotografie pod sklem psacího stolu poskládal. Fotografie tu ještě chvíli zůstanou. Stejně jako alba a okurky ve sklepě.
PRVNÍ RANNÍ V kuchyni si zapálil první ranní cigaretu, pustil rádio a na parapetu otřel prach z jediné kytky v bytě. Díval se na nebe. A na kosmickou raketu propichující mraky. Nahoře nikdy nebyl a má pocit, že o nic nepřišel. Ale ten pohled z kuchyně se mu líbil. Jednou viděl nahoře stát kluka, chystajícího se skočit. Přijeli hasiči. Policie. A psycholog. Jenže on chtěl mluvit jenom se svojí holkou. Dorazila s novým klukem v jeho novým autě. Tak si nahoru objednal kuřecí křídla z KFC. 16
A kolu. A kukuřici. A dvojité hranolky. Všechno to tam pomalu snědl. Neskočil a nakonec se nechal sebrat do pakárny. Petr srkal horké kafe a díval se na obří černá mimina, šplhající po stonku věže. Moc nechápal, proč tam jsou a co je táhne nahoru. A proč to jsou černá mimina a ne třeba zelení šneci nebo bílí červi. Když se otočil, stála ve dveřích. Byla úplně nahá. Nahá, mladá a krásná. Petr si na malou chvíli znovu uvědomil, že by s ní mohl být. Že by s ní chtěl chodit. Pařit. Píchat. Klidně sto nocí za sebou. A pak si ještě uvědomil, že vlastně ani neví, kolik jí je. „Dala bych si kolu.“ „Mám jen kafe.“ „Ráno piju vždycky kolu.“ „Moc sladký, ne?“ „Je to dobrý.“ „Jednou ti to sežere žaludek.“ „Hovno.“ „Američani dělali s kolou pokusy na jedný univerzitě. Večer namočili kluka do koly a ráno z něj zbyly jen brejle.“ „Jasně, ty brejle pak vydražili na netu a tys je koupil.“ Vanda se poškrábala na rameni. Na svým tetování. „Svědí to, kurva.“ „Proč tam máš zrovna tohle?“ „Jméno kapely.“ „Jaký kapely?“ „Mý první kapely.“ „A co hrajete?“ „Trochu gotiku. Trochu punk. Hlavně asi punk.“ „Tak v tom případě je to úplně v pohodě. To tě musí svědět. Kdy hrajete?“ „Dneska. Předskakujem jedněm Berlíňanům. Vybrali si nás přes myspace.“ 17
„A co když se rozpadnete?“ „A proč bychom se asi rozpadali?“ „Prostě tak. Občas se to stává…“ „To se teda nestane.“ Nabídnul jí svoje kafe. Napila se. Pozoroval hnědou kapku stékající po bradě. Nejradši by ji olízl. Otřela se. „Moc hořký.“ „Ale opravdový.“ Zbytek kafe vylil do květináče. Vzal ze židle bundu, krabičku cigaret a diskmana. „Pojď, Malmö.“ „Čau, kotě,“ zamávala jí Vanda. Malmö maličko zavrněla. Líně se zvedla, protáhla se a vyrazila ke dveřím. „Jen zabouchni. A ve sprše bacha na horkou vodu. Někdy je horká až moc. V lednici jsou jogurty.“ „Ráno nikdy nejím.“ „Třeba se uvidíme. Někdy.“ „Třeba. Kdoví.“ Vrátil se. Políbil ji na tvář a pohladil. Dala mu pusu. „A… Dáš mi číslo?“ „A ty?“ Řekl jí ho. „Já ti napíšu… Hele, můžeš mi tu nechat jedno cígo?“ „Klidně dvě.“ „A tři?“ Petr vytáhl čtyři cigarety. Usmál se na ni. A zdálo se mu, že i ona na něj. „Dík.“ „Taky.“ „Za co?“ „Že dneska vykouřím o čtyři míň… Hele, kolik ti vlastně je?“ „Proč?“ „Jen tak.“ 18
„Osmnáct.“ „Tak to je v pohodě.“ „…teda jako bude. Brzy.“ „A to tě doma nehledaj?“ „Co je to za pitomý otázky? Ani náhodou!“ „Jseš si jistá?“ „Můžu si dělat, co chci. Naši jsou strašně tolerantní… Hele, můžu čeknout net?“ ukázala k počítači pod stolem. „No… nějak mi blbne připojení… Moc to nefunguje. Tak možná příště.“ „Jasně. Příště.“ Zabouchl dveře a seběhl s Malmö dolů. Psice něžně zavrněla. Vzduch venku byl studený. A týden od týdne bude studenější. Léto v Praze dnes definitivně skončí.
LA PETITE MORT V hotelové restauraci je živo. Hana snídá. Káva s mlékem, džus a croissant. Nedojí ho. Dívá se na lidi. Některé z nich viděla včera na konferenci, jiné na večerní recepci na hradě nad městem. Tu a tam se s někým pozdraví. S Maďarem. Estonkou. Britem. Nebo to byl Ir? Každopádně ho pak s Thomasem potkali ještě v té malé žluté tramvaji. Té jediné opravdové turistické atrakci Lisabonu, kterou jednou koupí Číňani a převezou i s Pražským hradem a Louvrem do Pekingu, jak říká Thomas. Už tu není. Dnes má něco v Barceloně. Na recepci zaplatila účet. Před hotelem čekal taxík. Vousatý řidič dokouřil cigaretu a nedopalek odhodil na zem. „Bon dias. Aeroporto, por favor.“ 19
„You can speak English,“ řekl klidně a naložil Hanin kufr do auta. Pokaždé se snažila naučit pár vět z jazyka země, kam se chystala jet. Proto si uměla objednat víno, jídlo, espreso, taxi a pár dalších drobností ve dvaceti jazycích. Trpěla zromantizovanou představou, že tak lépe porozumí místu, kam míří. A že lidé porozumí lépe jí. Jenže vždycky to skončilo stejně: You can speak English. A přitom přece mluví líp německy, francouzsky a rusky. I když o francouzštině od včerejší noci trochu pochybuje. La petite mort. Tohle se během semestru v Ženevě nenaučila. Možná proto, že v Ženevě žádný la petite mort nezažila, a tak se to ani naučit nemohla. Až teď Thomas. Rozjeli se. Lisabon se probouzel do teplého a ostrého dne. Jako by léto nemělo nikdy skončit. To v Praze už bude světlo měkké, dlouhé a pomalé. Stáhla okénko, vystrčila ruku ven a vystavila se náhlému přílivu teplého vzduchu. Město vonělo. Hana v něm cítila růže, moře a Thomase. Nebe bylo modré a chlapíci seděli před kavárničkami, četli noviny a pili kávu. Všechno pěkně pomalu. Není to ten bar, kde včera s Thomasem vypili poslední láhev vína? „First time in Lisboa?“ usmál se taxikář. „Yes. Very nice city.“ Ruku měla pořád spuštěnou z okna, prsty se mazlila se vzduchem a myslela na Thomase. Na jeho tělo. Na jeho štíhlý krk a dlouhé prsty. Na to, jak se ho držela v tramvaji. Jak ji líbal v bistru. Jak to spolu dělali. Jak se při tom dívala na svůj obraz v zrcadle, jak ji vzrušila představa, že ji při tom někdo vidí. Pozoruje. Natáčí kamerou. Z té představy se jí zatočila hlava. Nehty mu zaťala do zad, vykřikl, a ona se na okamžik lekla, že je něco blbě. Nebylo. 20
Myslela na to, jak se rty dotýkala jeho penisu. A když to skončilo, zeptal se jí, jestli to měla. La petite mort. Nikdy to neslyšela. Nikdy to nezažila. Nikdy svému muži nebyla nevěrná. Čekala, že to bude jako v nějakém filmu. Že ji přepadne špatné svědomí, ale nic takového se nestalo. Naopak – cítila se šťastná a silná. Auto zastavilo na křižovatce. Hana dostala na malou velkou chvíli chuť vystoupit a zůstat v Lisabonu. Na chvíli. Napořád. Hlavně ale zatoužila udržet si v sobě pocit velkého klidu co nejdéle. Pocit síly. I ten čerstvý vítr. Zastavili před letištní halou. „Have a nice flight. And come back to Portugal soon.“ „Maybe.“ Do Prahy se jí nechtělo. A nebylo to jen tím, že jí město se starým hradem a kamenným mostem s davy turistů trochu smrdí. Hana vešla do haly. A pak ho uviděla. Thomas.
ŽÁDNÝ SUPERMAN Obešel auto, jestli je v pořádku. Od první a zatím poslední bouračky to tak dělá vždycky. Kvůli píchlému kolu se jednou potkal na křižovatce s lampou. Nikomu se nic nestalo. Ale Wayna tenkrát poprvé zachvátila dusivá úzkost z toho, co se mohlo stát. Nebo z toho, co se děje. Malá mu tenkrát hodně pomohla. Držela ho za ruku, hladila po tvářích a šeptala do ucha, že je všechno v nejlepším pořádku a že ho miluje. Když bylo po všem a Wayne 21
zase normálně dýchal, začala se tomu trochu smát. Řekla mu, ať na to kašle, že o nic nejde. Že si všechno v životě jen moc bere. Že je příliš opatrný. Přecitlivělý. Bojácný. Prostě žádný superman, žádný moderní Američan, co jsou jich plné zprávy. Žádný z těch kluků, co se hrnou do Iráku a jsou na to hrdí a nechápou, proč se tam po nich střílí, když místním přece přijeli na pomoc. Úzkost byla pryč a Wayne se smál sám sobě, ačkoli věděl, že ti kluci mají strach. Opravdový strach. A věděl, že Malá to ví taky. Strach má určitě i jeho bratr. V Iráku strávil půl roku a teď se tam chystá znova. Má strach, i když mu v emailech píše, jak se těší, až si zase splní svou povinnost. Opravdu to napsal sám? Nemají na to nějakou šablonu? Kontrolují jim snad emaily? Mike má odletět do Iráku každým dnem. A kdo ví, jestli už tam náhodou není. Rodiče jsou na něj pyšní. Vždycky byli, i když je Mike o pět let mladší a nevystudoval práva, ale jen střední školu, a v civilu maká v autoservisu. Byli na něho pyšní a Wayne mu to možná trochu záviděl. Odemkl, hodil tašku na sedadlo spolujezdce, posadil se a zapnul bezpečnostní pás. Malá se poutá nerada. Několikrát se kvůli tomu pohádali. Malá je v tomhle vážně jako malá. Zastrčil klíček do zapalování. A najednou tím klíčem otevře jedny dveře. Vidí malý dřevěný dům s garáží a starším velkým autem zaparkovaným venku ve stínu dvou přerostlých a ohnutých broskvoní, do kterých se celý rok opírá vítr od moře. Vidí dům, který je příliš malý pro velkou rodinu a příliš velký pro matku s otcem. Wayne ale žije v Praze, sedí za volantem velkého černého švédského auta s klimatizací, palubním počítačem, 22
přehrávačem na deset cédéček, sedmi airbagy a satelitní navigací, která člověku nedovolí ztratit se nikde na světě. Sedí v autě, které je podle testů jedno z nejbezpečnějších na světě, ale do malých a úzkých pražských ulic je až příliš velké. Z Letné míří ucpaným srdcem města do kanceláře na kraji Vinohrad. Z reproduktorů zní Bruce Springsteen. Jediný americký kýč, který má doopravdy rád. Jediný, který mu Malá s úsměvem toleruje. Na rozdíl od Malé se o hudbu, filmy nebo výstavy už tolik nezajímá. Když přišel do Prahy, bylo to jinak. Dokonce tenkrát s jedním Čechem, starým, trochu naivním hipíkem, který miloval Velvet Underground, založili rockový klub, kam chodila pařit půlka města. Přestavěli ho z podzemního skladu ovoce a zeleniny. Jednoduché malé pódium a bar. A bylo to. V té době šlo všechno hladce. V té době tahle země přetékala energií. V první polovině devadesátých let si všichni mysleli, že revoluce nikdy neskončí, že revoluce je velký rockový mejdan, po kterém nikdy nepřijde kocovina. Klub pojmenovali Peach Factory. Název vymyslel Wayne. Tancoval tam na Dirty Pictures. Hulil trávu. A byl schopný proflámovat tři noci za sebou v kuse. Mívali narváno. Všichni se chtěli bavit. Nakonec ale museli zavřít, protože si sousedi stěžovali na hluk. Revoluce skončila. A najednou se dostavila kocovina. Všichni se snažili o normální život s reklamou v poštovních schránkách, levnou dovolenou v Itálii a soukromými televizemi. Snažili se znovu zakotvit ve středu Evropy. Wayne zkusil zakotvit v dospělosti. Na rozdíl od řady známých, kteří odmítli stárnout a romantickou a levnou Prahu vyměnili za romantičtější a hlavně levnější Sofii 23
či Bukurešť, se mu to po pár letech a několika vztazích podařilo. Dave se rozhodnul postavit na vlastní nohy a Wayneovi nabídl, že spolu založí konzultantskou firmu. Společné peníze. Společní klienti. Společné výdělky. Z klubu je zase sklad – vietnamského ovoce a zeleniny. Wayne šel nedávno kolem a viděl, jak nakládají banány a rajčata do dodávek, kterými je rozvážejí po celém městě. Kruh se uzavřel a Wayne stál mimo něj. Když dnes spí méně než sedm hodin, je nervózní. Ale když o víkendu spí víc než devět, bolí ho pro změnu hlava. A když je někde v hospodě nebo v klubu velký randál, utíká. Že by znak dospělosti? Nebo fotrovatění? Malá říká, že je hypochondr. Stárnoucí chlap s šedivějícími vlasy. Jednou z něj prý bude nerudný dědek. Možná má pravdu. Kolem poledne jí zkusí z kanceláře zavolat. A večer se určitě uvidí. Wayne se těší.
NAHÁ Sedla si na záchod a zapálila cigaretu. Pořád je nahá. Popel odklepává mezi nohy a dává přitom pozor, aby se nespálila. Sedí na záchodě a kouří, tak jako každé ráno. Když teda není doma otec nebo matka. Jenže otec se teď doma skoro neobjevuje, a matka kvůli tomu vstává až před polednem s úpornými bolestmi hlavy, které se snaží zahnat hromadou prášků. Takže Vanda může v klidu hulit na záchodě celé dopoledne. Miluje to. Kouřit. Číst si časopisy. Být úplně sama v malé zahulené místnosti s malým oknem do zahrady. Kouří a prohlíží si plakáty starých kapel na stěnách. 24
The Cure? Kde tohle vyhrabal? Zvedne ze země časopis. Něco o historii námořnictví a zámořských objevech. Prostě nějaký pravěk. Vážně bude starej. Divnej. Ujetej. Ale i tak jí pomohl. A navíc se jí líbil. A taky jí to dobře udělal. Tohle by mu ale nahlas nikdy neřekla. Nikdy neuměla říct, že se jí něco líbí, že jí někdo udělal radost. Říkala si to jen sama pro sebe. V kuchyni si natočila do sklenice vodu a šla k oknu. Dívá se na kytku v květináči. Z té záplavy kofeinu by měla být úplně nemocná, ale kytka vypadá v pohodě. Možná na kofeinu frčí. Stejně jako Vanda na svým matroši. Podívala se na nebe, na bílé linky od letadel, které obtáčely smyčku kolem krku žižkovské televizní věže. V tu chvíli dostala chuť na tu svoji linku. Slíbila si, že s tím v osmnácti sekne. Ale to jí bude přece až za měsíc. A měsíc je nebezpečně dlouhá doba. Dopoledne zavolá Carlosovi a zeptá se ho, jestli pro ni něco nemá. Na koncert by bylo fajn hodit se do pohody. Vyklidnit se. A ve stejný moment se nakopnout. Ten jeho matroš to spolehlivě umí. Ale nejdřív musí sehnat prachy. Natáhla si tričko a kalhotky. Na nohy trochu okopané červené kotníčkové conversky. Prohlíží si Petrův byt. V noci jí připadal menší. Dvě místnosti a kuchyň. Malá chodba. Prý ho zdědil po babičce, staré komunistce. V knihovně po ní zůstali Marx i Lenin. A v kuchyni odrbaná zástěra na vaření. On v ní fakt vaří? Jestli jo, tak není ujetej trochu, ale pořádně. Prohlíží si cédéčka. Spousta vykopávek. Pistole. The Clash. New Order. The Cure. Proboha. U2. Simple Minds. Peklo. A dokonce The Best of the Queen. Z téhle kapely má Vanda husí kůži. Možná to souvisí s tím, že si ji pouští její otec.
25
S E E YO U S O M E W H E R E , S O M E H OW Stál kousek před ní na eskalátoru. Četl si noviny a pomalu stoupal vzhůru. Poznala ho podle prošedivělých vlasů. A brýlí. Sledovala ho. Koupil si cigarety. A parfém. Cinema od Yves Saint Laurent. Jasně, nemluvili o tom, ale musí někoho mít. I ona přece doma někoho má. Možná proto to včera bylo právě takové, jaké to bylo. Přesto se na zlomek vteřiny přistihla, že žárlí. Že žárlí na všechny ty malé smrti, které s ním jeho žena doma jistě zažívá. La petite mort. To on ji naučil, co to znamená. Počká na něj u kasy a překvapí ho. Překvapila. Nebyl to on. Jen jeho o pár let starší dvojče. Ano, všichni euroúředníci si jsou velmi podobní. Nesmáli se tomu před týdnem v kanceláři? Úředníci, taxikáři a prodavači pizzy. Zčervenala. Pak se rozesmála. On taky. Omluvila se. Šla ke svému gejtu. Když nastupovala do letadla, pípla jí sms: See you somewhere, somehow. Thomas, la petite mort. Jasně. Usmála se, zmáčkla odpovědět a napsala: See you in Lisboa. A pak se jí prst na chvíli zastavil. Zprávu vymazala. Mobil vypnula, hodila do kabelky a pozdravila letušku. Vzala si noviny a našla své sedadlo. Start. Motory řvou a letadlo vyráží ke konci dráhy. Odlepí se od země, stoupá a nahoru jdou i vnitřnosti. Hanu napadne, že možná nejsou v těle ničím přivázané a plavou v něm jako v moři sem a tam. Haně není špatně, naopak, tenhle pocit miluje, nakopává ji. Endorfin. Adrenalin. To všechno se teď uvolňuje do krve. 26
Vyhoupli se nad město. Nad oceán. Vidí přístav, hnědou masu řeky Tejo srůstající s Atlantikem, dlouhatánský most plný malých, pomalu se sunoucích aut. Letadlo obloukem nabírá směr do středu Evropy. Piktogram Připoutejte se, prosím zmizel. Stroj monotónně hučí a tak to potrvá ještě skoro tři hodiny. Nemá ten zvuk ráda, možná právě proto, že je tak monotónní. Z kabelky si vytáhla knížku a iPod. Madredeus. Hodně pomalé, hodně melancholické, hodně portugalské. Os teus olhos são vitrais Que mudam de cor com o céu Hana si cestou do Lisabonu našla ve slovníku, že vitrais jsou okna a céu je nebe. A jako už tolikrát předtím má pocit, že se nějaká písnička protíná s tím, co cítí ona. Co právě žije. Tohle miluje a kvůli tomu by chtěla umět hudbu skládat. Jenže na kytaru zvládne jen dvě písničky k táboráku, které se ovšem s jejím životem nikdy neprotnuly. Dívá se na nekonečně modré nebe. Cítí, že je ještě něco za tím. Něco za nebem. Za touhle písničkou. E quando sorriem, iguais Quem muda de cor sou eu Otevřela Knihu neklidu Fernanda Pessoy, ale jako obvykle se jí ani teď nedařilo začíst. Zatím spíš prolistovala než přečetla jen pár stránek. Z dnešního dne nakonec zůstane to, co zůstalo ze včerejška a co zůstane ze zítřka: neukojitelná a nezměrná touha být stále týž a jiný. Knížku zavřela. Hana cítila, že ji zmáhá únava. Možná usne. Za chvíli. Na chvíli. Dívá se z okna. Už musí být někde nad Španělskem. Myslí na to, že cestování měla vždycky spojené s knihami, ale ještě více s hudbou. Už když na gymplu poprvé vyrazila na západ a sever Evropy, měla v batohu starého walkmana. Tenkrát to byli The Cure. Tenkrát byli všichni straš27
ně romantičtí. Tenkrát se jí zdálo, že nic nemůže skončit. Nosila natupírované vlasy a rudé rty a toužila spát se dvěma kluky najednou. Nikdy to neudělala. A možná měla. A možná to může udělat právě teď. „Ham or cheese?“ Letuška jí nabídla bagetku. „Sekt and cheese.“ Bylo co oslavovat. Bylo se s čím loučit. See you, la petite mort. See you, Lisboa. See you somewhere, somehow.
KILL THE BARBIE Cestou do práce si zapálil další ranní cigaretu. Poslouchal muziku. New Order, desku Technique. Pseudodisko. Hudba pro starce na chmelu, řekla mu v noci Vanda. Možná má recht. Možná by měl všechny ty starý cédéčka a knížky a vzpomínky jednoho dne vyhodit do popelnice. Jenže nemůže. Ty cédéčka, knížky a vlastně ani vzpomínky nejsou tak úplně jeho. Stejně jako není úplně jeho Malmö. Na rohu se mu rozvázala tkanička na levé botě. Má pocit, že to je pořád ta stejná, už nejmíň dvacet let. A u všech bot. Něco v něm je prostě špatně. Zavazuje ji a myslí na to, že by nebylo špatný vyrovnat účet za telefon, aby si zase mohl prohlídnout holky na netu. Dluží tři litry, to nic není. Jen lenost dojít na poštu. Všiml si plakátu na lampě. Holčičí rameno s tetováním. Vandino tetování. A jméno její kapely s tím divným názvem: Kill the Barbie. Malmö sloup očichala. Plakát se na jednom rohu odlepoval. Stačilo za něj vzít a byl by dole. 28
Stoupali po schodech k Parukářce, kam občas skočí na pivo. Takhle po ránu je odtud hezký výhled na Prahu. Petr si tady vždycky zapálí další cigaretu a chvíli se jen tak dívá na probouzející se město. Pak půjde směrem k žižkovské vozovně. Směrem ke své tramvaji, ve které to bude smrdět dezinfekcí po nočním mytí. Směrem k práci.
AMERICKÝ KÝČ Na přechodu dává přednost mladé holce v krátké sukni. Usmála se, i když ho za tmavými skly mohla sotva vidět. Líbila se mu. Možná si na ni vzpomene zítra ráno ve sprše. Češky se mu jen tak neokoukaj. Sice nejsou tak elegantní jako Francouzky nebo Polky. Ale jsou sexy. Odřeně sexy. Dekadentní. Dráždivé. Ne jako v Americe. Tedy v Americe, kterou nechal za zády. Město Delaware. Stát Delaware. Nebyl tam určitě deset let. A nemá pocit, že by po tom v příštích deseti letech zatoužil. Možná by ale rodičům mohl občas zavolat. Dneska ale ne. Stačí, že jim volá na Vánoce. Oni mu přece taky nevolají. Když by zavolal hned, mysleli by si, že se něco stalo. S ním. Nebo s Malou, kterou ještě neviděli, protože do letadla by jeho matka nikdy nesedla. Sjel dolů k Vltavě, vyhoupl se na most a poslušně se zařadil do dlouhé kolony aut. Půl hodiny teď pojede krokem. Tramvají by to bylo rychlejší, ale to nechce. Potřebuje pomalý rozjezd. Za hodinu bude den rychlý až dost. Zastaví se teprve večer v posilovně. 29
Wayne myslí na bratra, který ho loni navštívil. Přijel sice na týden, ale Wayne ho celou dobu ani nezahlédl. Kluby, holky, Praha. Možná si teď balí kufry. Nebo vybaluje. Wayne ví, že rodiče jsou na něj hrdí. Otec určitě. A Bruce Springsteen zpívá: I’m a long gone Daddy in the U.S.A. Born in the U.S.A. I’m a cool rocking Daddy in the U.S.A. Born in the U.S.A. Wayne byl s Mikem kdysi na Springsteenově koncertě. Stáli ve druhé řadě a řvali refrény všech písniček. Doma jim opilý otec řekl, že Springsteen je komouš stejně jako Dylan, a ještě navíc teplej jako všichni umělci. Wayneovi to bylo fuk. Tenkrát si myslel, že všechny písničky jsou o něm, že se dotýkají jeho života, že se s ním překrývají. Teď ví, že to tak není. Co si vlastně pouštěj naši kluci a holky v Iráku? Hudbu tam určitě poslouchaj, to Wayne ví. Mike mu vyprávěl, že vždycky, když se jde do akce, tak se pustí muzika. Volume doprava. Úplně naplno. S hudbou roste jistota. S hudbou se snáz střílí. Zabíjí. A asi i umírá. Adrenalin. Endorfin. Agresivita. Jako v boxu. Nebo v americkým fotbalu. Brácha přece říkal, že to je jako sport. Trénuješ, trénuješ, trénuješ, a když přijde zápas, tak prostě hraješ. Armádní psychologové muziku vojákům přímo doporučují. Jeden z nich podle Mikea na brífingu tvrdil, že kdyby MP3 přehrávače existovaly ve Vietnamu, Američané by válku neprohráli. To by měl slyšet Wayneův otec. Psychologové vědí, že s hudbou člověk není nikde sám. Nikde a nikdy. Za hudbu se může schovat. S hudbou má pocit, že neběží po bagdádské ulici a nezabíjí živé lidi, ale jen kosí figurky v počítačové hře, které z obrazovky mizí stejně snadno, jako se na ní narodily. Hudba je útěk. Běh. Útok. 30
Mike mu vyprávěl, že každý americký voják v Iráku má dnes na krku zavěšené dvě věci: identifikační známku a MP3 přehrávač. Obojí se fasuje. Když vojáka sejmou, známku mu seberou. Wayne se musí Mikea někdy zeptat, co dělají s přehrávači. Pošlou je rodině v krabici s pornočasopisy a hodinkami? Poslouchají pak pozůstalí to, co poslouchaly jejich děti, když umíraly? Vojáci si sestavují vlastní hitparádu. Kill The Enemy. Iraq Top Ten. Nejoblíbenější kapela není americká, ale německá. Jmenuje se Rammstein, pochází z východního Německa a je to nářez. Wayneovi v práci někdo slíbil, že mu je vypálí. Možná to byl Clark. Musí mu to připomenout. Mohl by si to vzít někdy do posilovny. Na box. S Mikem si Wayne nikdy úplně nerozuměl. Wayne víc četl, Mike víc šukal holky. Ne že by nikdy žádnou neměl, ale Mike zvládl i dvě za večer, a literatura ho nezajímala. Jedna prý dělala u McDonald’s a druhá v KFC. Wayne dostal chuť na smažená křidýlka. Snaží se tomu vyhýbat. Antibiotika. Růstové hormony. Zvířecí mučírna. To všechno dobře ví. Ale i tohle mu Malá toleruje.
OBJEVENÍ POMALOSTI Jde ke knihovně. Na rozdíl od desek nejsou knížky srovnané podle abecedy. Vanda doteď přečetla od začátku do konce jenom tři knihy. Zrychlit tempo nemá v nejbližší době v plánu. Na knížky se nedokáže soustředit. A navíc někde četla, že lidi, co čtou, čtou proto, že nemaj skutečný život. A to ona přece má. Navíc má kapelu. A tetování. Zastaví se u námořních map na stěnách pokoje. Jsou všude. Je na nich trochu prach. Asi tady vážně bydlí úplně sám. Atlantický oceán. Tichý oceán. Severní ledové 31
moře. Indický oceán. Baltské moře. Středozemní moře. Párkrát u něj byla s tátou a mámou, ve Francii a hlavně v Itálii, kde má otec obchodního partnera. Prostě chlapa, se kterým kšeftuje ve velkým a který mu sem posílá peníze. Její táta je potom dál investuje. Vždycky bydleli v malém hotelu kousek od pláže. Vanda rodičům kradla víno a cigarety, když šli na pláž a ona se vymlouvala, že ji bolí hlava. Pak vylezla na skálu nad zátokou, kouřila, pila, řvala na ptáky a bylo jí strašně fajn. Bylo to horký, skvělý a zase horký. Jednou z toho dostala úpal. To bylo ještě předtím, než se to u nich doma začalo srát. Vrátila se ke knihovně a vzala do ruky jednu knížku. Zaujal ji lesklý bílý hřbet. Zdálo se jí, že mezi ostatními podivně září. Objevení pomalosti. Na obálce psali, že je to román o mořeplavci, dobrodružství a touze. Přečetla první větu: Johnu Franklinovi už bylo deset let a stále byl tak pomalý, že nedokázal chytit míč. Asi taky pěknej lůzr. Koukla na konec a přečetla poslední větu: Jediný, kdo je neposlouchal, byl fotograf z Illustrated London News, jenž si spěšně chystal svůj přístroj Talbot, aby zachytil stav kostí na filmu. A skončil jako lůzr. Když si chtěla přečíst něco zprostředku, z knížky se na podlahu sneslo deset litrů. Posbírala je a dva si nechala. Přesně tolik dala jednomu dredaři za kérku na rameni, která ji pořád svědí. Knížku zastrčila zpátky do knihovny. Na chvíli se ještě natáhla. Dívala se na Nestora v akváriu, zívala a hladila se. Mluvila s ním včera, nebo se jí to zdálo? Neudělal jí to špatně. Petr. Ne Nestor. Určitě byl lepší než Danny. I než ten hajzl Harry. Možná se jí to líbilo víc než s Maureen. A to je Angličanka. Jediná opravdová pankerka, co zná. Vanda by si piercing do bradavek nikdy nedala. A dolů? To už vůbec ne. Natož dva jako Maureen. Jenže 32
Maureen není jenom punk, ale taky psycho. Napadlo ji, že starci na chmelu můžou mít něco do sebe. I když si není jistá, jestli by se s takovým klukem za normální situace vůbec začala bavit, natož aby se s ním vyspala. Jenže včera večer to nebyla normální situace. Včera večer byla Vanda trochu vykolejená. Trochu mimo. Out. Ale teď už je to zase oukej. Je to i jeho zásluha. Nikdy by mu to neřekla. Takový věci prostě říkat neumí. Určitě to byl nejstarší kluk, se kterým se vyspala. I když její kamarádka Lucie spí s ještě starším chlápkem. Asi se jí to líbí, jinak by to nedělala. Vandě je to jedno. Lucie je jí jedno. Teď je to hlavně ze všeho nejvíc už jen její bývalá kamarádka. Kráva na odstřel.
TICHÁ PRAHA Stojí u stolu s fotografiemi, otevírá šuplík a probírá se prášky schovanými pod deskami se starými notovými zápisy, které ho dávno přestaly zajímat. Rohypnol. Xanax. Neurol. Diazepam. Od každého hned několik nedotčených krabiček. Dárky od lékařky, které nikdy nerozbalil. Podívá se na ně až dnes, aby zjistil, co zmůžou. Zapije je vodkou, kterou si koupí ve večerce dole u Vietnamců. Mají ho rádi. Mají rádi všechny lidi, co u nich nakupujou. A Vladimír má rád je. Jsou nenápadní, schopní a hlavně tiší. Kdyby celá Praha byla vietnamská, možná by to bylo skvělé místo k žití. Možná by měla budoucnost. Vladimír ještě neví, jestli si vybere hanáckou, sovětskou, nebo finskou, možná si koupí přece jenom pražskou, i když ta škrábe v krku ze všech nejvíc. Neví, jakou vodku si koupí, a má čas si to rozmyslet. 33
Stejně tak neví, zda je lepší loknout si nejdřív na kuráž, sníst hromadu prášků a pak je zalít pořádně vodkou. Nebo prášky rozdrtit ve hmoždíři, co zůstal v kuchyni jako vzpomínka na prarodiče, směs nasypat do půllitru, promíchat a vše vypít na ex. Na jeden dlouhý zátah. A pak se svalit na postel, zavřít oči, usnout a už se neprobudit. Také musí vymyslet, kam uloží dopis na rozloučenou. Chce, aby byl vidět, chce, aby se určitě neztratil. Má čas si to všechno promyslet. Předtím ještě půjde ven a pokusí se město a lidi, co v něm žijí, naposledy probudit z letargie. Probudit je z rámusu do ticha. Teď ale stojí na chodbě a otevírá dveře do pokoje své ženy. Postel je ustlaná. Přes židli u stolu je přehozený její hnědý svetr, který si obléká vždycky, když cítí průvan. Vladimír ho pohladí. Voní jejím růžovým parfémem. Voní zbytky léta.
H O L K Y, C I G A R E T Y A M U Z I K A Petr viděl padat Madrid. Frankfurt. Oslo. Brusel. Jak se blížil k Bílé Hoře, jedno svítící letadlo za druhým se hrnulo s roztaženými pařáty na ruzyňské letiště. Tohle měl na celé cestě nejradši. Dan, jeho bývalý spolužák z elektra, ho jednou vzal na svůj letadlový lov. Leželi na zádech kousek od přistávací dráhy letiště, hulili jointy a dívali se na letadla, která jim padala s rachotem na hlavu. Oba měli v uších špunty, ale s druhým brkem si je vytáhli. Mluvili o holkách a užívali si ten randál naplno. Dan chtěl být pilot, ale na to asi hulil trochu moc. 34
A tak teď dělá pro jednu počítačovou firmu v Mnichově. Petr chtěl taky něco být, ale na rozdíl od Dana nevěděl přesně co. A tak teď možná právě proto sedí v tramvaji. Minul křižovatku na Vypichu a blíží se k Bílé Hoře. Sedí ve své tramvaji číslo 22, linka Nádraží Hostivař– –Bílá Hora. Čtyřikrát za den tam a čtyřikrát zase zpátky. Malmö se tlapami opírá o desku vedle něj a vrtí ocasem. „Klídek, už tam budem, kotě,“ pohladí ji. Jeho červená tramvaj za chvíli zastaví, Malmö ji oběhne a vzadu se vyčurá. Petr bude mít dvacet minut na cigaretu, svačinu a kafe z automatu. Teď ale ještě jede. Hudba mu v kabině hraje naplno. New Order zpívají: My morning sun is the drug That brings me near To the childhood I lost replaced by fear Chtěli ho kvůli tomu vyhodit, za jízdy se nesmí poslouchat nic, dokonce se nesmí ani kouřit, ani telefonovat, ani mít otevřené dveře do kabiny a bavit se s holkama. Na to Petr kašle. Stejně je jenom brigádník, i když už hodně přes rok. V podniku brigádníky potřebují, tramvajáků není nikdy dost. Tahle práce jde dělat jen chvíli, pokud nejste magor přes tramvaje jako Hrouda. Bez muziky by tu práci dělat nemohl. Bez muziky, cigaret a Malmö. A holek, které vozí a na které pořád myslí. Třeba bez té malé krásné Rumunky, co ji příští rundu nabere v centru. Bude se dívat německým turistům do kabelek. Hladit je po zadních kapsách kalhot. Vytahovat z nich peněženky, mobily, kreditní karty. A Petr řekne česky a anglicky do mikrofonu „Dávejte si, prosím, pozor na vaše osobní věci“, ale ví, že to je jen hra, že to malou snědou Rumunečku v krátkých černých leginách, keckách a červeném tričku neodradí a turisté se slunečními brýlemi si stejně nedají pozor. 35
Těší se na to, jak bude sledovat její malý kapesní koncert pro dvě ruce ve své narvané dvaadvacítce. Trochu ho to bude štvát, ale zároveň rajcovat. Teď tu ale nikdo není. Tramvaj je úplně prázdná a houpe se, jako by to byla loď a koleje mořské vlny. Petr se rozjel z poslední zastávky před konečnou. Uvědomil si, že dneska je dobrý den. Zatím nikomu neujel ze zastávky, jako to dělá vždycky, když den není tak úplně dobrý.
NAD MRAKY Zdálo se jí, že letadlo neletí, ale visí ve vzduchu. Že mraky letí pod nimi. A možná to tak doopravdy je. Kdyby teď letadlo spadlo dolů a ona zemřela, nevadilo by jí to. Možná by to bylo krásný, správný a spravedlivý. Jako malá si pořád dokola přehrávala okamžik, kdy zemře, kdy uvidí svůj vlastní pohřeb, kdy bude poslouchat hudbu, kterou si vybrala. Viděla umírat babičku i dědečka, oba zemřeli doma v posteli, malí, slabí, propadlí a zkroucení do sebe. Přála si zemřít silná, během závodu na stadionu, během jízdy autem po dálnici, v letadle nad Alpami cestou do Říma nebo Barcelony. Bála se nemohoucnosti. Nemožnosti pohybu. Svobody. Dechu. Bojí se toho i teď. Sekt jí stoupl do hlavy. Zavřela oči. A když se probudila, hudba ve sluchátkách pořád hrála a malé letadélko na obrazovce před ní se na mapě Evropy vznášelo někde nad Švýcarskem. Ještě hodinu a bude doma. Rozhodla se, že dnes mu to řekne. Že to prostě skončí, protože to je sice fajn, ale nikam to nevede. Možná to nikam nevedlo už na začátku, ale to člověk prostě nikdy 36
neví. Milovala ho. Hodně. Klidně by pro něj udělala všechno na světě. Klidně by pro něj v jisté chvíli umřela. Ale ta chvíle je zkrátka pryč. Cítila se silná. Úplně nejsilnější. Jako když jí bylo šestnáct a vyhrála sprinterské závody v okresním městě. Když se dostala na vysokou. Když ji vzali na ministerstvo. Když poprvé letěla do ciziny s diplomatickým pasem. Když se seznámila se svým přítelem, kterého dnes opustí. Bude si dělat, co chce. Pronajme si malý byt. Jedna místnost jí bude stačit. A jedna postel. Možná to ani nebude v Praze. A dá výpověď. Je jí jedno, co bude dělat. Diplomatický pas klidně vrátí, stejně ji dnes všude pustí jen na občanku. Lodičky strčí do skříně. Bude zase nosit adidasky. Koupí si kolo a bude na něm jezdit po Letné jen v tílku a bez podprsenky jako tenkrát v Berlíně. Přece to není tak dávno. Čtyři roky? Klidně tam znovu odjede a bude dělat servírku jako tenkrát. Nebo zmizí do Ženevy. Kodaně. Lisabonu. Hlavně si ale bude dělat, co chce. A nebude už po nikom v koupelně uklízet slipy a ponožky. Tohle se nikdy nenaučil. Jeho máma ho to nenaučila. Věděla, že s Thomasem to dál pokračovat nemůže, a ani to nechtěla. Ale něco v ní znovu zapálil. Něco, co už dávno necítila. La petite mort. Dívala se na usměvavé portugalské letušky roznášející pití turistům, kteří si četli v průvodcích o Praze a mluvili o pivu, Kafkovi a baroku. Netuší, jak mrtvé a unavené město Praha dneska je. Upocené smradlavé muzeum. Místo na jeden opilý prodloužený víkend a kocovinu cestou zpátky. Nic víc. Přemýšlí, kde mu to řekne. Jestli doma, v restauraci, na ulici nebo do telefonu. Možná by stačila jen sms. Jedna krátká zpráva, ne víc než pět slov. Pět let chození a společného života bude ve vteřině v tahu. Vzrušila ji 37
představa, že něco jde tak rychle skončit. Něco, co funguje, co je a co by takhle mohlo být i za deset nebo dvacet let. Ale ona to dneska skončí. V Lisabonu na letišti se jí do Prahy nechtělo, ale teď se pomalu začala těšit. Konečně udělá, co bude chtít. Dívala se z okna na chuchvalce mraků. V dálce zahlédla jiné letadlo, které za sebou vleklo krajkový závoj z kondenzačních par. Možná to je stejné letadlo, kterým letěla před dvěma dny do Lisabonu. Jednou si spočítala, že zeměkouli obletěla skoro čtyřikrát dokola.
20 STUPŇŮ CELSIA Bere do ruky malé chirurgické nůžky, aby se ujistil, jestli jsou opravdu ostré. Jsou. Ostříhá si nehty na rukou. Ostrý je i skalpel, který si koupil ve zdravotnických potřebách. Jde k oknu. V lesklém kovu se odráží slunce. Obojí uložil do starého pouzdra na brýle, které jeho žena nepoužívá. Dívá se dolů na ulici plnou aut, na dělníky opravující žlutou fasádu ústředny telekomunikační společnosti, co připomíná starou pevnost, na televizní věž, šířící po městě jedovaté vlny, na teploměr. Venku je deset stupňů. To znamená, že odpoledne nebude víc než dvacet. Jde ke skříni, otevře ji a podívá se do tabulky nalepené na jedné stěně. 20 stupňů Celsia. Oblečení: Košile. Hnědý tenký kabát. Kostkované, černé nebo hnědé kalhoty. Svetr netřeba. Ponožky ano. Začíná se pomalu oblékat přesně podle návodu. Slyší ji za zády přicházet. Neotočí se. Jeho žena mu říká, ať si nezapomene vzít nějakou 38
pěknou kravatu, protože kravata ke košili být musí, a navíc mu sluší. Když se otočil, už za ním nestála. Zmizela asi ve svém pokoji. Zaslechl, jak bouchly dveře. Kuchyni neměl rád. Jeho přístroj sem úplně nedosáhl. Pronikalo sem skoro všechno, stejně jako do koupelny nebo na toaletu. Sousedé nad ním i sousedé pod ním. Zvuky z restaurace v přízemí. A z rockového klubu ve sklepě. Všechen ten hluk, kvůli kterému opakovaně volal policii, ale ta je na tu hlukovou mafii pravděpodobně napojená. Uvařil si bílou kávu. Nalámal si do ní starý rohlík. Nic jiného nesnídal.
CESTOU NAHORU Stojí v zácpě na magistrále a dívá se na vlaky odjíždějící z Hlavního nádraží. Vlakem jel s Malou naposledy před třemi lety na jeden starý hrad u Sázavy. České vlaky jsou upocené, jezdí pomalu a nejistě, ale taková je přece celá tahle země. Celá střední Evropa. Kdysi se do ní právě kvůli tomu zamiloval. Wayne si vzpomíná, že jeli v úplně posledním vagoně, byli vyklonění z okna a jí vlály vlasy ve větru. Zdála se mu krásná. A Malá. A začal jí tak říkat. Líbilo se jí to. Malá. Tenkrát ještě měla dlouhé vlasy. Tenkrát se na něj pořád jen smála a učila ho slova, která do té doby neznal. Možná by si ten výlet mohli někdy zopakovat. Možná by si vlasy zase mohla nechat narůst. Řekne jí to. Zazvonil mu mobil. Clark. Byl nervózní. Wayne to poznal. Hlas se mu neklepal, 39
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
