2/1 Je těžké být jiná Podívala jsem se z okna. Ze svého pokoje jsem měla výhled přímo na ulici. Je už večer, ale venku ještě běhalo několik dětí z dětského domova, kde žiji již od dob, kdy jsem byla malá. Nikdo neví, kdo jsou moji rodiče. Našli mě v jednom zničeném domě, když mi byl asi rok. Kvůli tomu ani nikdo neví, kdy mám narozeniny. Kdysi vychovatelky v našem sirotčinci rozhodly, že je budou slavit v den, kdy mě nalezli. Takže moje narozeniny se slaví v den, kdy je Halloween. Oslava tady v sirotčinci není nic moc, ale vychovatelky se snaží, aby to tady alespoň nějak připomínalo rodinu. Upeče se jednoduchý dort, na kterém je vždy jen jedna svíčka, protože nikdy není dostatek svíček, aby se každému dítěti na narozeniny dávalo tolik svíček, kolik je mu let. Loni v říjnu jsem oslavila jedenácté narozeniny a jako každý rok jsem si přála jednu jedinou věc: odejít odsud. Neměla jsem život tady ráda. Nedokázala jsem se tu s ostatními moc skamarádit. Většina si myslela, že jsem divná. Když mi bylo šest let, tak jsem se trochu nepohodla s jednou holkou. Jmenovala se Valerie. Byla o tři roky starší než já. Už od začátku jsme si nepadly do oka. Nikdy jsme se spolu moc nebavili. Do té doby jsem se tu s každým kamarádila a nejspíš právě kvůli tomu mě Valerie neměla ráda. Soupeřily jsme o jejich pozornost, předháněly jsme se, kdo z nás je oblíbenější. Bylo to dětinské, ale bylo nám teprve šest a devět let. Postupně jsme si začaly dělat naschvály. Nejdřív to nebylo nic zvláštního, schovávaly jsme si navzájem věci a podobně. Jednou jsem to ale přehnala. Podařilo se mi potají vyslechnout rozhovor vychovatelek o ní. Byla odebrána matce, která byla alkoholička. Původně jsem si to chtěla nechat pro sebe, ale nevydržela jsem to a pověděla jsem to svojí nejlepší kamarádce Annie. Slíbila mi, že si to nechá pro sebe, ale bohužel nenechala. Seděla jsem v klubovně a hrála jsem s ostatníma karty, když přiběhla do klubovny Valerie. V klubovně byla zrovna většina dětí z domova a dívala se na starou televizi. Když vešla Valerie, všichni se na ni podívali. Měla rudé tváře a v očích slzy. Přelétla očima po místnosti a našla mě. Několika kroky přešla ke mně. Nevěděla jsem vůbec,
co se jí stalo, a proto jsem byla překvapená, když vymrštila ruku a vlepila mi facku. Zmateně jsem se na ní podívala a třela si přitom tvář. „Šílíš? Co to do tebe vjelo?“ „Musíš se ptát? Copak nejsi spokojená? Musela si všem rozhlásit, že moje máma je opilec?“ křičela na mě. Napřed jsem to nechápala, ale pak jsem se podívala na Annie, která se na mě dívala omluvným pohledem. V tu chvíli mi došlo, co se stalo. Podívala jsem se na Valerii. „Řekla jsem to jenom Annie a nikomu dalšímu.“ bránila jsem se. „Nelži! Vždyť tohle jsi přesně chtěla. Aby tě všichni ostatní brali jako tu báječnou, zábavnou, dokonalou Kate, která je všemi oblíbená a s každým kamarádí. Bála ses, že by mohli mít radši mě a proto ses snažila najít na mě nějakou chybu. Tak se ti to povedlo. Můžeš si gratulovat.“ „Tohle, ale vůbec nechci. Nesnažila jsem se najít nějakou tvoji chybu. Jenom jsem náhodou včera večer slyšela, jak se o tobě vychovatelky baví.“ „Lžeš! A abys věděla, tak mě nevadí, že je moje máma v jednom kuse opilá. Alespoň mám nějaké rodiče, i když nejsou dokonalí. To ale ty říct nemůžeš, co? Nikdo o tobě nic neví. Kdo ví, co jsi vůbec zač. Nemáš ani svoje vlastní příjmení, úřady ti přidělili, že budeš Beckerová. Já nějakou rodinu mám, ale ty nemáš nikoho.“ Věděla jsem, že má pravdu a to mě štvalo už od doby, co pamatuji. Záviděla jsem ostatním, když je přišel někdo navštívit. Když to teď Valerie říkala, projel mnou vztek. Nesnášela jsem ji za to, co říkala. Rozmáchla jsem se rukou a chystala jsem se jí praštit. Valerie věděla, co zkouším a nechala mě. Ona byla starší a v případě rvačky nade mnou snadno vyhraje. Pokusila jsem se ji uhodit, ale ona moji ruku chytila ještě dřív, než jsem se jí stihla dotknout. Byla jsem frustrovaná, že jsem ji nemohla ublížit za to, co řekla. Vítězně se na mě ušklíbla. Pokusila jsem se vymanit ruku z jejího sevření, ale držela mi ji pevně. Druhou rukou jsem se rozmáchla, ale opět se mi vyhnula.
Nemyslela jsem na nic jiného, než na to, jak bych ji mohla ublížit. Představila jsem si, co by se stalo, kdybych měla velkou sílu. Odhodila bych ji dozadu, až by narazila do knihovny. Viděla jsem ve svých představách, jak leží mezi rozbitými kusy knihovny a zmateně kouká, co se děje. Na těle jsem ucítila chlad a naskočila mi husí kůže. Začala jsem se třást, ale nic z toho jsem nevnímala. Myslela jsem jenom na to, jak Valerie letí dozadu a naráží do knihovny. Najednou se to stalo skutečností. Aniž bych ji nějak odhodila, strčila do ní nebo udělala jakýkoliv jiný pohyb, ona odletěla dozadu. Bylo to, jako kdyby ji někdo neviditelný odhodil. Narazila zády do knihovny a ta se pod tlakem nárazu začala bortit. Valerie spadla na zem a vedle ní dopadaly kusy rozbité knihovny. Všechno to bylo jako ve zpomaleném filmu. Neslyšela jsem nic, ani reklamu v televizi a ani hluk kolem. Stála jsem tam jako solný sloup a nevnímala jsem, jak ostatní pospíchají k Valerii, která ležela zničená na zemi. Jenom jsem koukala nepřítomně před sebe i ve chvíli, kdy přiběhli do místnosti vychovatelky. Začala jsem vnímat teprve, až když mi Annie položila ruku na rameno. Jako jediná se nevěnovala Valerii a všímala si mě. Donutila mě abych se posadila. Nikdo tenkrát nedokázal vysvětlit, co se stalo. Neměla jsem takovou sílu, abych dokázala Valerii odhodit. Valerie z toho vyvázla akorát se zlomenou rukou a lehkým otřesem mozku. Od té události se mi raději vyhýbala, stejně jako ostatní. Mysleli si, že jsem divná. Možná se mě i někteří báli. Když mi bylo devět, Annie zaslechla, jak se o mě baví dva malí čtyřletí kluci. Podle Annie, říkali něco o tom, že dokážu hýbat věcmi, aniž bych se jich dotkla, být neviditelná, létat, mám nadpřirozený sluch a zrak. Všechno to jsou výmysly, nikdy se mi nepodařilo znovu někým nebo něčím pohnout, ačkoliv jsme to s Annie zkoušeli. Byla tu jedna věc, která byla zvláštní a o které jsem Annie neřekla. Opakovaně se mi zdálo o jednom klukovi. Byl asi tak stejně starý jako já. Měl stejně jako já zelené oči, ale na rozdíl ode mě měl blonďaté vlasy, zatímco já mám rudé dlouhé vlasy.
Občas se m o něm zdály sny, ale byli to většinou takové krátké obrazy. Ve všech těch snech mi ten černovlasý kluk připadal osamocený. Tenhle sen se mi zdál i včerejší noc a pravděpodobně se mi bude zdát dnes také. Od té doby, co odešla Annie, se mi o tom klukovi zdá několikrát týdně. Annie se mnou spala ve stejném pokoji už od tří let, dokud ji před rokem neadoptoval jeden mladý pár. S Annie se sice potkáváme ve škole a často k ní chodím na návštěvu, ale už to není takové, jako když spala na vedlejší posteli. Často jsem teď sedávala u okna a dívala se ven. Někdy jsem si tady četla knížku. Nerada chodím dolů do klubovny, kde jsou většinou ostatní. Pravda je, že mám jenom jedinou kamarádku a tou je Annie. S nikým jiným jsem se nikdy neskamarádila, hlavně kvůli tomu, co se o mě začalo říkat. Právě jsou letní prázdniny, takže škola není. Většinu času trávím u Annie doma. Její nový rodiče jsou milí lidé, ale nechci jim tam moc překážet. Annie je má ráda, ale jsou spolu teprve rok a já jim nechci překážet. Když je škola, tak je to jiné, to se s Annie vídám ve škole a není na tom nic divného, ale teď, když jsou prázdniny, by bylo divné, kdybych tam u nich byla od rána do večera každý den. Tohle jsou moje první prázdniny, kdy bydlíme s Annie někde jinde a já mám příliš volného času, takže se většinou nudím. Často chodím do knihovny a půjčuji si tam knížky, protože tak se alespoň nějak můžu zabavit. Bohužel, všechny knížky, které jsem si půjčila, už mám přečtené, takže dnes nemám, co dělat. Snažím se proto zabavit koukáním z okna. Je 31. července, přesně polovina prázdnin. Většina lidí odjela na prázdniny. Vychovatelky pro nás připravily týdenní výlet pod stan na venkov. Odjet jsme měli za týden. Znamenalo to pro mě, že budu celý týden chodit s ostatními po kopcích a všichni mě budou ignorovat. Podívala jsem se nahoru na nebe. Dnes celý den pršelo a teď na chvíli přestalo. Některé děti z domova toho využili a vyběhli ven, aby si užili trochu čerstvého vzduchu. Blížící se mraky ale neznamenaly nic dobrého. Podle toho, co jsem zaslechla, když se spolu vychovatelky bavily, se blížila bouře. Venku proto nebylo
moc lidí, všichni se pospíchali schovat, dřív než se rozprší. Dole se otevřely dveře a ven vyšla vychovatelka. Neslyšela jsem přes okno, co říkala, ale pravděpodobně je hnala dovnitř, protože děti z domova šly dovnitř. Podívala jsem se na starého budíka, který ležel na mém nočním stolku. Za chvíli měla být večeře. Chystala jsem se sejít dolů, když jsem si dole něčeho všimla. Venku ulicí právě procházel někdo, kdo upoutal mou pozornost. Na člověka byl až příliš vysoký a mohutný. Vypadal jako obr. Měl dlouhou, ježatou hřívu hustých vlasů a štětinaté vousy. Procházel ulicí a nevšímal si, když se několik lidí za ním otočilo. Předpokládala jsem, že jenom projde kolem našeho domova a půjde dál, ale on vyšel po schodech nahoru a zaklepal na dveře. Mohl normálně zazvonit, ale z nějakého důvodu zaklepal. Kdybych klepala já na dveře, nikdo by to stejně neslyšel, hlavně kvůli hluku, který vycházel z klubovny. Když ale zaklepal tenhle obr, slyšela jsem to až já tady nahoře ve druhém patře. Zvědavost mě donutila, abych odešla od okna a vyšla ven na chodbu. Sešla jsem o jedno patro níž a zastavila se u schodů. Posadila jsem se na schodech a snažila se něco zaslechnout. Slyšela jsem vychovatelku, jak otevřela dveře. Podle několika hlasitých kroků jsem poznala, že obr vešel dovnitř. Bohužel se mi nedařilo zaslechnout něco z jejich rozhovoru, protože vychovatelka s ním odešla do kanceláře a tak jsem neměla šanci něco slyšet. Opřela jsem hlavu o zeď a trošku jsem se zasnila. Představovala jsem si, že přišel za mnou, aby mi oznámil, že se nalezli moji rodiče. Představovala jsem si, že moje maminka je nějaká velmi důležitá a známá osobnost a společně s tatínkem mě museli dočasně někde schovat, protože mi hrozilo nebezpečí. Nechali mě proto v jednom domě a zařídili, aby mě tam někdo našel. Ve skutečnosti jsem jim ale celé ty roky chyběla. Po tváři mi stekla slza. Otřela jsem si ji rukávem svetru. Vzpomněla jsem si, jak závidím těm, za kterými sem někdo chodí a navštěvuje je. Poslední rok mě chodila navštěvovat jenom Annie. Přála bych si, aby za mnou alespoň jednou přišel někdo jiný než ona.
Za sebou jsem zaslechla, jak zavrzal schod. Prudce jsem se otočila. O několik schodů výš stál Alex Johnson, čtrnáctiletý blonďák, po kterém šílely všechny holky v domě ve věku jedenácti až čtrnácti let. Alexovi na nich nezáleželo, záleželo mu pouze na fotbale. Ve škole hrál fotbal za mladší družstvo, většinou hráli proti jiným školám v okolí. Promnula jsem si oči, snažila jsem se, aby nebylo poznat, že jsem brečela. Rychle jsem vstala a prošla jsem rychle kolem něj nahoru do svého pokoje. Nevím, jestli poznal, že jsem brečela, ale ohlédl se za mnou. Možná mi něco řekl, ale nevnímala jsem nic a neslyšela jsem nic. Zavřela jsem se ve svém pokoji. Nemáme od dveří klíče, proto jsem vzala židli a dala jí pod kliku. Nechápu, proč jsem to udělala, když nikdo by se ke mně nesnažil dostat. Lehla jsem si na postel a zabořila hlavu do polštáře. Brečela jsem a moje slzy pohlcoval polštář. Myslela jsem jenom na to, jak strašně mi teď chybí rodiče, rodina, kterou nemám. Byla bych ráda i za to, kdybych měla jenom nějakého hodně vzdáleného příbuzného. Kdokoliv kdo by mě přišel navštívit. Najednou někdo zaklepal na dveře. Posadila jsem se na posteli. Ani jsem neslyšela kroky, jak někdo šel po chodbě. Otřela jsem si slzy a přešla ke dveřím. Dala jsem židli na stranu a otevřela dveře. Přede dveřmi stála vychovatelka, která se na mě usmála. „Máš tady návštěvu.“
2/2 To je ten důvod To je ten důvod, proč tě opouštím. Ty jsi ten důvod. Jak naivní je myslet, že ty jsi ta naděje. Ne, všechny jsi je ve mně pohřbila. Jestli teď posloucháš tikot hodin a slyšíš, jak dlouho už jsi se mnou nemluvila, musíš vědět, že… To je ten důvod, proč tě opouštím. Ty jsi ten důvod.
Už se s tebou neuvidím? Až budeš hledat otázku, nalezneš ji ve svém ztrápeném srdci. Proč jsou lidé tak krutí? Proč jsou lidé? To je ten důvod, proč tě opouštím. Ty jsi ten důvod. Anebo ne? Není to tvoje věc? Ve vztahu dvou se přece nepočítají chyby druhých. Celou dobu bylo všechno na mě a ty se zlobíš, když to slyšíš. To je ten důvod, proč tě opouštím. Ty jsi ten důvod. Vím o svých chybách. Ale co ty? Taky víš. Jen ne o těch svých. Nebo už tady nejsi? Jsi jinde než ostatní? Jsi ve svých snech? To je ten důvod, proč tě opouštím. Ty jsi ten důvod. Jsi snad někde pryč? Jsi tam, kde ještě nikdo z lidí nevstoupil? Jsi tam, kde není živých? Čí je to zásluha? To je ten důvod, proč tě opouštím. Ty jsi ten důvod. Řekni, kde jsi. Nebuď tak tichá. A pokud nemůžeš to říct, buď aspoň v mém srdci… Protože to je ten důvod, proč tě opouštím. Protože to je ten důvod, proč tě potřebuji. Protože to je ten důvod, proč ti odpouštím.
2/3 Poklad v činžovním domě čp. 18 Když jsem poprvé vstoupil do svého současného bytu, nemohl jsem se vynadívat. Všechno bylo nové. Sněhově bílé a přece průzračné světlo, skoro jako svatozář andělů, se proplétalo kolem masivních trámů, přitesaných ze starých dubů, které musely být poraženy, pro příjemné pohodlíčko lidí. Vysoko nad trámy si hověla střešní okna. Právě tudy vplouvalo to neskutečné křišťálové světlo. Skrze okna do místnosti nahlížely ratolesti nejbližších buků. Možná chtěly pozdravit majitele. Možná jen úzkostlivě pozorovaly japonské bonsaje ukotvené v terakotových květináčích. Dráty, tvarující jejich větvičky, se nedaly přehlédnout.
Za prvními dveřmi se rozprostíral Poseidonův malý svět. Na dlaždičkami obložených zdech se zabydlely všechny druhy modře. I zvláštně smaragdová modř, která mi připomínala tajemství mořských hlubin. Modř zpěněného oceánu, modř nebesky blankytná i námořnicky temná. Stříbrné baterie probouzely touhu po doteku. Kdo by odolal. Stačilo jen lehounké pohlazení a místnost ožila bubnováním krůpějí o mramorové umyvadlo. Na skleněných poličkách jen tak ležely lastury. Možná se v jedné z nich objeví snová Afrodita. Možná... Na poličce u zrcadla se roztahovala pěticípá hvězdice. Lehce purpurové probarvení ladilo s hebkým ručníkem. A zrcadlo? Působilo chladně a nedotčeně. Netečně. Jako by ještě nikdy nikdo do něho nenahlédl. Jako by jím bylo možno prozkoumat až dno duše. Další dveře skrývaly kuchyň. Terakotové dlaždice objímaly bělostnou linku. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít chuť majetnicky se dotýkat sporáku, digestoře nebo lednice. Najednou jsem dostal chuť cokoli si uvařit a posadit se k masivnímu dubovému stolu nebo na malou terásku, která spojovala pokoj s kuchyní. Úžasné. Tenhle byteček je můj. Můj! Tady jsem od teď doma.
2/4 Sedm Švédů Na nádvoří hradu ze sedla seskočil zaprášený muž. Pohybem ruky si přivolal sluhu a podal mu uzdu svého koně, teprve pak se unaveným krokem vydal do paláce za velitelem. Nepočkal ani na pokyn, že si může odpočinout. Vysíleně klesl do křesla u okna a s drobnou výčitkou se podíval na muže proti sobě. Věděl, že se nechová příliš uctivě, ale byl rád, že se sem vůbec dostal živý a zdravý. Švédové už stihli oblehnout několik okolních vesnic a bylo jen otázkou času, kdy se dostanou až k městu. Jako jedno z mála ještě mělo zásoby i na delší obléhání. Měšťané část z nich stihli nanosit do mnohapatrových sklepů pod svými domy, a tak nemohlo být divu, když tu nepřátelé budou chtít rabovat. Natáhl ruku, aby si od služebné vzal číši vína. Teď mu přišlo vhod. Jel bez jediné zastávky a mnohdy i oklikou. Nemohl padnout nepřátelům do rukou. Ještě ne, nebo
radši nikdy. V tuhle chvíli bylo nejdůležitější varovat velitele hradu. Nedbal na únavu, štval koně, jen aby si udržel náskok, který proti Švédům získal. To jediné mohlo pomoci. Spokojeně zavřel oči. Je tady, dostal se na hrad včas. Bude si moct odpočinout. Začal dřímat. Velitel tiše zakašlal. Chápal, že posel je unavený, ale ještě se od něj nic důležitého nestihl dovědět. Stačila by mu věta, slovo, nebo jakýkoli náznak, jen aby věděl, jak daleko je hrozící švédské nebezpečí. Posel se ani nepohnul. Lehce se dotkl jeho ramene, ale nic. Zacloumal jím a teprve teď posel pootevřel oči. „Jak daleko jsou Švédové?“ využil té chvíle, kdy byla naděje, že ho bude vnímat. Posel cosi nesrozumitelného zamumlal. Hlava mu klesla na rameno a tiše chrápal. Velitel nad ním rozzlobeně mávl rukou. Pochopil, že teď už se od něj nic nedozví. Na stůl v sále položil nedopitou číšku vína a odešel z místnosti. Byla válka a on neměl čas čekat, až se posel probere a bude schopen mu říct, co se vlastně děje. Z podhradí k němu doléhal hluk. Vzbudil se a nechápavě se kolem sebe rozhlížel. Nepamatoval si, jak se sem dostal. Opatrně pohnul rukou. Nebyl svázaný, takže určitě nebyl ve švédském zajetí. Jistě, Švédové! V tu chvíli si všechno vybavil. Jen si nebyl jistý, jestli veliteli předal zprávu, kvůli které na hrad přijel. Možná by svou chybu ještě stihl napravit. Těžce vstal z křesla a pohled mu padl na otevřené okno. Hluk venku neutichal, právě naopak. Zvědavě vyhlédl ven a nemohl uvěřit vlastním očím. Do podhradí se pokoušelo probít několik švédských vojáků, v čemž jim neúspěšně bránili biřici, kteří právě měli službu u brány. Síly byly takřka vyrovnány. Z hradu sice přicházely posily, ale nezdálo se, že na místě budou včas. Švédské vojsko je postupně zatlačilo zpět k hradu. Teď mělo cestu do města volnou. Jako záplava se vhrnulo za hradby. Posel to sledoval se zoufalým pohledem. Byl ještě příliš zesláblý na to, aby svým lidem proti nepřátelům pomohl. Možná i jeden
meč by změnil situaci… Povzdechl si. Zklamal svého velitele, a co hůř – dokonce i krále. Pozoroval, jak se lidé urychleně pokoušejí zabarikádovat doma. Spěšně zavírali okenice svých domů, vrata do mázhauzu zajišťovali závorami, které ještě podepřeli několika kusy nejmasivnějšího nábytku. Z okolních městeček už věděli, co švédské vojsko táhnoucí krajem dokáže napáchat. Nejdůležitější bylo zachránit holý život a to nejnutnější k přežití. Lidé se postupně stahovali do svých mnohapatrových sklepů a vystaveni stejnému nebezpečí zapomínali na dávné sváry a neshody. Muži v hradním okně po tváři přeběhl smutný úsměv. Nevěděl ještě, nad kým truchlí, ale bylo mu jasné, že tohle město nejspíš lehne popelem. Tak to viděl v mnoha jiných případech, než sem na uštvaném koni dorazil. Viděl oběti po švédském řádění a byl si proto jistý, že tady to nedopadne jinak. Nebo snad litoval Švédy plenící jeho zemi? Možná to byla pravda – ještě měl v živé paměti, jak mu starší přátelé vyprávěli, že ve spodních patrech sklepa nejednoho z domů se ukrývají propadla, která mají obyvatele chránit před plenícími armádami. Stačil prý jeden neopatrný krok a vojsko bylo o několik jedinců slabší… Zachvěl se, když si na takové vyprávěnky vzpomněl. Hravě si dokázal představit, jak by sám v jedné z takových pastí uvízl – bez jídla a pití by čekal na smrt, která by byla vysvobozením. Nebo by mohl sledovat utrpení svých druhů a doufat, že se nikde neobjeví vyhladovělé krysy, které by je začaly požírat zaživa. Jediná útěcha by byly modlitby… Zakázal si na to myslet. Švédové byli jeho nepřátelé, neměl by je litovat, ať už je čeká cokoli. Tiše za sebou okno zavřel. Tím, že tu bude stát, nikomu nepomůže. S odevzdaným pokrčením ramen se odebral do hradní kaple na modlitby. ◘◘◘ Sedm Švédů se kradlo ztichlou ulicí. Zatím nenarazili na nikoho jiného, než na muže ze svého vojska. Lidé se jich báli. Muži skoro cítili jejich zbabělé modlitby vysílané k nebi místo toho, aby se jim postavili se zbraní v ruce. Někteří je místo orodování u svatých pozorovali škvírami v okenicích a zděšeně se křižovali pokaždé, když někoho ve švédské uniformě zahlédli.
Jen jediný dům se zdál být opuštěný. Stál na náměstí a značně bohatý měšťan odsud musel odejít v neobvyklém spěchu, aby zachránil holý život dřív, než nepřátelské vojsko vnikne do města. Škvírami okenic na ulici nepronikalo světlo, ale dveře zůstaly pootevřené, jak je někdo pořádně nedovřel, ale rovnou zamykal. Vojáci se zastavili. Tohle bylo příliš lákavé, než aby přemýšleli nad možnou zradou. Viděli jen kořist, kterou určitě najdou v hlubokých sklepích a díky které si budou moct ve městě užít. Možná by jim i něco zbylo na další cestu do zatím nedobytého města. Rázným pohybem otevřeli dveře do mázhauzu. Ruce měli připravené na jílcích kordů, ale nikdo se jim nepokoušel bránit ve vstupu. Bez zaváhání pokračovali do mnohapatrových sklepů, byli si jistí svou bezpečností. I kdyby se jim snad odvážil postavit nějaký sluha, byla jich přesila a byli mnohem lépe vyzbrojeni. K příkrým, ošlapaným kamenným schodům, vedoucím dolů do tmy, je provázela pouze ozvěna jejich kroků. Každý z nich si přál co největší kořist – stačí se jen v podzemí zbavit svých kumpánů a získá i jejich podíl. Nebude se s nikým muset dělit… Všechny sklepy měšťanských domů vypadaly stejně. V prvním patře byly věci, které byly ještě občas potřeba. Sem se uskladňovaly sudy s pitím a zásoby jídla. Vesměs nic, co by se později dalo zpeněžit, ale přesto dostatečně lákavé, aby se tu postupující vojsko zastavilo svlažit vyprahlá hrdla. O patro níž bývala dvířka vedoucí na radnici, nebo do domů sousedů. Běžně bývala zavřená na závoru, používala se jen tehdy, kdy konšelé spěchali na radnici a bylo nepříjemné počasí, nebo když městu hrozilo nebezpečí. Měšťané tudy prchali z města, aby zachránili alespoň to nejnutnější. I toto patro nabízelo lákavé možnosti – slibovalo ničím nerušený průchod až na radnici, možná dokonce až k městské pokladnici. V nižších patrech bývaly v době válek uklizeny předměty, které jinak byly v obytných prostorách. Nejnižší patra sklepů byla nejnebezpečnější. Každý věděl, že tu bývají dávno nepoužívané chodby hrozící zřícením, nebo propadla, ze kterých se člověk bez cizí pomoci není schopný dostat.
Švédové postupovali hlouběji. Tam byla kořist jasná, později se mohou vrátit do vyšších pater a doplnit si zásoby. Na zemi se tu povalovalo několik štůčků látek podivně položených uprostřed místnosti, jak je sem ve spěchu majitelé domu nechali nanosit. Tohle vojáky nezajímalo. Šperky, peníze, to bylo to, po čem toužili. Ale látky? K čemu?! Hned za nimi stála pěkně zdobená skříň. Snad by ji ocenil jejich pán, ale ten počká. Nejdřív se podívají, jestli se uvnitř neskrývají nějaké cennosti. Bez váhání přešli po látkách. K masivnímu kusu nábytku však nedošli. Uprostřed cesty ztratili pevnou půdu pod nohama a propadli se kamsi do tmy. Marně volali o pomoc, nikdo je neslyšel. Někteří z nich se pokoušeli vyšplhat zpět do sklepení, ale brzy toho zas nechali. Po čase začali litovat, že se napřed nezastavili pro zásoby. Nezbývalo jim, než se modlit. Jen doufali, že se neobjeví vyhladovělé krysy, které by je sežraly zaživa. ◘◘◘ Na konci války se majitel domu vrátil i s rodinou. Ještě dřív, než nechal služebnictvo odnosit nábytek zpět do komnat v patře, zašel se sám podívat do propadla, jestli mu skutečně ochránilo majetek. Hluboko pod ním leželo sedm mrtvol ve švédských uniformách. Muž propadlo bezpečně zakryl masivním dřevěným poklopem a své tajemství jak živ nikomu neprozradil. Po staletích tak sedm Švédů našli archeologové, provádějící průzkum kvůli opravám v domě. Jaké bylo jejich překvapení, když pod ztrouchnivělým propadlým dřevem – pravděpodobně poklopem – objevili sedm koster svírajících kordy…
2/5 Zimní romance Mladý vlk přes zimní krajinu běžel, byl vyčerpaný a vyhladovělý, ale hlad ho poháněl dál. V ledovém vzduchu ucítil malého králíka. Zastavil a začichal znovu, věděl, že králík mu stačit nebude. Když neucítil nic jiného, tak hladově zakňučel a rozeběhl se směrem, odkud cítil králíka. Za malou chvíli byl u své maličké oběti, králíček se snažil, co nejrychleji utíkat, už byl skoro v noře, ale vlk po něm vystartoval a měl králíka v zubech. Králík byl pro vlka malé sousto, ale nedalo se nic dělat, bude hledat dál. Běžel ještě tak půl hodiny až
narazil na velkou chatu. Chata byla velká a luxusní. Kolem chaty byla zahrada, v létě musela vypadat krásně, ale teď všude byl sníh a led. Před chatou stálo velké auto. Vlk uslyšel nějaké zvuky, zaposlouchal se, z chaty vyšla malá brunetka. Měla na sobě bílou bundu a černé kalhoty. Zničehonic pocítil neznámé vibrace, ta dívka ho přitahovala jako magnet. Ozval se druhý vlkův hlas, na který už málem zapomněl. Nebyl to ten zvířecí, ale lidský. Za ty dva nebo tři měsíce, co se proměnil, už zapomněl jaké to je být člověkem. Když je vlkem, je to tak osvobozující. Ta holka je něčím výjimečná, musím ji poznat, řekl si v duchu. Pak tuhle myšlenku zahnal, to by se musel proměnit a to se mu nechtělo. Stejně mu zbývalo do proměny pár dní možná pár týdnů, řekl si, že to nechá na přírodě. Ale i přes jeho nechuť se proměnit, věděl, že musí být jeho. Dívka mladého vlka zareagovala a zavýskla nadšením. Nikdy vlka takhle zblízka neviděla, jenom v zoo. Má vlky ráda už od dětství, fascinují ji. Z chaty vyšli ještě dva muži – postarší a mladší – ten mladší měl v pravé ruce pušku. Namířil ji směrem na vlka, ale on si toho nevšimnul, díval se stále na tu brunetku. Dívka hlasitě zaječela: „Vlku utíkej!“ Vlk zareagoval, rychle se otočil a pelášil, ale kulka ho škrábla trošku do zadní packy. Zakňučel bolestí, ale poháněl ho zvířecí instinkt, ať se schová do bezpečí. Zastavil se až u malé jeskyňky a usnul uvnitř v ní. Dian se naštvaně dívala na svého o dva roky staršího bratra. „Ty si musel po něm vážně vystřelit?! Vždyť to bylo skoro ještě mládě!“ „Co kdyby ses princezno, uklidnila? Co myslíš? A laskavě přestaň na mě zvyšovat hlas, jsem starší.“ Lukáš na ni shlížel ještě jako na malou holku, vysmíval se jí. Byla mu k smíchu, ona a ta její láska ke zvířatům. S jejich tátou vždycky pořádali lovy, on a otec je milovali. „Dobře, jak myslíš, ty přerostlá zrůdo! Půjdu ho najít, snad bude ještě na živu,“ zvolala a byla na odchodu, ale po pár krocích jí vstoupil do cesty její otec. „Zakazuji ti někam chodit, Diano. Vlci jsou nebezpeční,“ varoval ji její otec. Nechtěla ho poslouchat, ale musela. On byl hlavou rodiny. Kdyby tady tak byla mamka, taky neměla ráda zabíjení zvířat. Pochopila by ji, zasteskla si Diana v duchu.
Probudil se uprostřed noci, všude byla tma a i přes jeho silnou zimní bundu mu byla zima. Vstal a podíval se kolem sebe, všude stromy a kameny a bílo, nic jiného. Snažil si vzpomenout, kdy a jak se proměnil, zbývalo mu ještě pár dní. Ucítil na noze štípání, tekla mu z nohy krev, sice jenom trošičku, ale i tak to bylo nepříjemné. Vzpomněl si, že ještě, když byl vlkem, tak utíkal přes nějaké pole, pak snědl králíka a uviděl ji. Ona ho přitahovala už od prvního pohledu, musel ji poznat. Pak se ale zarazil, měl na sobě oblečení, ve kterém se proměnil. Musí zajít někam do města a koupit si nové oblečení a někde se ubytovat. V duchu děkoval, že i když je proměněn zpátky na člověka, tak mu zůstávají vlčí instinkty. Měl výborný zrak ve tmě, vyrazil na cestu, za necelou hodinku byl ve městě jménem Brno. Šel k nejbližšímu hotelu a ubytoval se. V bundě měl peněženku a mobilní telefon. Pokoj měl ve druhém patře na konci chodby, byl hodně unavený, tak pospíchal do postele. Diana byla pořád smutná z toho vlka, její bratr se jí stále posmíval, otec si jich nevšímal, měl starosti v práci, sem jel, aby si odpočinul. Když Diana usínala, tak měla v hlavě toho vlka, dokonce se jí o něm zdálo. Časně ráno vstala z postele, půjde se po něm podívat. Třeba ho najde a bude mu moci pomoct. Vyplížila se z chaty a utíkala k lesu. Venku bylo ještě šero a pořádně mrzlo, uvázala si pořádně šálu a dala se do chůze. Na zemi uviděla malé červené skvrnky, měla štěstí, že nesněžilo. Skvrnky končily až u malé jeskyně, s radostí do ní podívala, ale nic tam nenašla, jen větve, sníh a kameny. Smutná odešla zpátky do chaty. Adrian se vzbudil až okolo desáté hodiny ráno, potřeboval se pořádně vyspat. Díval se po hotelovém pokoji, který byl zařízen do bílé barvy, doplňky měly černou barvu. Nejvíc se mu líbila velká černá skříň. Vstal z postele a šel do koupelny, dal si pořádnou sprchu, to mu chybělo. Sešel do hotelové jídelny a nasnídal se. Potřeboval si koupit nějaké oblečení, zašel do nějakého butiku, pak zavolal jeho matce. Ta jediná z jeho rodiny se neproměňovala ve vlka. Byla člověk. Adrian byl napůl člověk a napůl vlk, jeho sestra taky byla napůl člověk a napůl vlk. Jejich otec pocházel z vlčí linie, na něj platila všechna vlčí pravidla. Měl vymezená období, ve kterých se měnil ve vlka. Na Adrianu a jeho sestru to platilo jen na půl. V otcově rodě se říkají různé historky o proměnění
se ve vlka. Jedna vypráví, že jeho prapradědu zaklela čarodějka, protože ji odmítl. Druhá zase vypráví o tom, že jeho předka pokousal infikovaný vlk. Moc dobře věděl, že když se proměnil o těch pár dní, tak porušil přírodní proces. Promění se zase, je to tak dané a on už s tím nic neudělá. Ale ještě než se tak stane, tak chtěl poznat ji, přitahovala ho i takhle na dálku. Jeho mamka mu oznámila do telefonu, že jeho sestra se už proměnila a je na cestě za ním. Jejich otec se ještě neproměnil, do proměny mu zbývá asi tak měsíc. Lucie, jeho sestra, má přijet až večer, tak má zatím čas najít tu dívku. Pamatoval si cestu, ze které se dostal do města. V půlce cesty se ozvalo jeho zranění, v hotelovém pokoji si ho ovázal a vydezinfikoval, zase ho začalo štípat a bolet. Neměl by tu nohu namáhat, ale on jen nad tím mávnul nohou a dal se zase do chůze. Diana se dívala z okna v jejím pokoji, vyhlížela toho vlka. Věřila, že žije a že se vrátí. Nevěděla, proč je jím tak posedlá, ale táhlo jí to k němu. Bylo to jako magické očarování. Z lesa vyšel nějaký kluk, najednou se jí rozbušilo srdce a ona ucítila, že jejím tělem procházejí maličké vibrace. Věděla, že je to její vlk, její já se jí vysmívalo – přeci člověk nemůže být zároveň vlk – a druhé, vnitřní já vědělo, že je to on. Byla zmatená, dokonce se i bála, že už zešílila, ale věděla, že je to on. Rychle utíkala k pokojovým dveřím, stála už na schodech, když uslyšela bratrův hlas. „Diano, máš tady tvého spolužáka,“ zavolal na ni Lukáš. Když okolo něj procházela, tak zamumlal nějakou nemístnou poznámku, ale Diana jen pozvedla obočí a zakývala hlavou, že se chová jako pitomec. Díval se na ni vysoký, modrooký blonďák s hezkým úsměvem, pozdravili se. Vyšli si na procházku, povídali si o všem možném, nechtěla se s ním loučit, i když věděla, že musí jít domů. Slíbil jí, že zítra opět přijde. Bylo jí s ním dobře, věděla, že on je ten pravý, prostě to cítila. Měla už hodně kluků a s žádným se necítila takhle dobře, jako s ním a to ho znala jen pár hodin. A to vibrování také něco musí znamenat. Do chaty přišla s blaženým úsměvem a ještě s blaženějším usínala. Lukáš jen na ni nechápavě zíral, otec jen nad ní mávnul rukou. Je ještě tak mladá a hloupá, řekl si v duchu.
Adrian se cítil najednou tak nabitý energií. Cítil se dobře, jako nikdy předtím. Náladu mu zkazila až jeho starší sestra. Lucie si byla velmi podobná Adrianovi, měli stejný odstín vlasů, stejný tvar nosu, ale zelené oči zdědila po tátovi, Adrian zdědil tyrkysověmodré po matce. Seděla na posteli a čekala na něj, když přišel, sjela ho pohledem. „Můžeš mi říct, proč jsem se z Prahy musela v tomhle počasí vléct až sem? Bráško, víš, že tě mám ráda, ale nemohl sis vybrat lepší místo pro proměnu?“ „Promiň, Lucko. Můžeš mi něco prosím vysvětlit? Než jsem se proměnil, tak jsem uviděl dívku. Moje lidská i zvířecí mysl na ni reagovala. Táhlo mě to k ní, táhne mě to k ní i teď. Když jsem s ní, je mi dobře, je to jako kouzlo. Když s ní nejsem, jako by mi něco chybělo.“ Jeho sestra se na něj nevěřícně podívá a po delší chvilce mu odpoví. „Bráško, ty ses otiskl. Otisk je něco jako kouzlo. V lidském světě tomu říkají láska, my tomu říkáme otisk. Otisk je silnější a pro každého vlka existuje jen jeden partner. Nezáleží na tom, jestli je to vlk nebo člověk. Když je to vlk, nic se neděje. Pokud je to člověk, tak se musí sám rozhodnout, jestli se chce proměnit nebo ne. Naše mamka si nezvolila proměnu, chtěla být pořád člověkem, ale s tátou zůstala. Můj manžel – Michal – se chtěl proměnit. Když umře jeden otisknutý partner, ten druhý to neunese a umře zakrátko taky. Sejdou se až na druhé straně, kde budou pak už navždy.“ Adrian na ni koukal s vykulenýma očima, snažil se zpracovat, to co mu teď Lucka řekla. Vážně se otiskl? Četl o tom ve starých legendách a jeho pocity mu napovídaly, že je to pravda. „A ještě něco by si měl vědět, měl by si teď s ní být každý den, aspoň do té doby, než se zase proměníš, když si se proměnil dříve. Tak maximálně měsíc budeš ještě ve vlčí podobě. Musíte otisk zdokonalit. Ale dávej si pozor, když tě odmítne, tak tě to zraní tak, že se už z toho nemusíš vzpamatovat a změníš se ve vlka už možná navždy, tak moc je otisk mocný.“ Adrian chodil každý den za Dianou, den ode dne se otisk více zvětšoval. Chtěl s ní být pořád. Ona cítila to samé, věděla, že Adrian není normální kluk, chtěla vědět pravdu.
„Adriane, jak určitě víš, tak mě to k tobě táhne, je to silné a já si nemůžu pomoct. Ale také vím, že nejsi normální člověk. Řekni mi pravdu. Prosím.“ Adrian se díval do těch jejích nevinných očí, věděl, že jí musí říct pravdu. Dneska by se měl proměnit, musí jí to stihnout říct. „Možná sis všimla, že to co k sobě cítíme je silnější, než je normální. Toužíme po sobě, bolí nás, když spolu nejsme. Máš pravdu, když říkáš, že nejsem normální. Určitě v hloubi duše víš, že jsem to, co jsem. Nechceš tomu možná věřit, ale věř, že já bych si přál, aby si se mnou chtěla zůstat i přes tu moji nenormálnost.“ Než stačil dál něco říct, ucítil to. Ucítil, že jeho tělem prošvihla horkost. Nemá moc času… „Nemám moc času, kdybych ti nestihl říct všechno, tady máš dopis. Je v něm všechno popsané. Já budu věřit, že za ten měsíc, co tu nebudu, se tu sejdeme. Budeme zase ty a já. Budeš si ale muset vybrat, buď já, nebo tvůj starý život. Je to jen na tobě, to ty mícháš kartami. Budu dou…“ v půlce věty ho zase zasáhla horkost, tentokrát ho to zabolelo. Bolestí padl k zemi a snažil se nadechnout, ale horkost si razila cestu po jeho těle, až ucítil konečně klid. Ale to už se proměnil ve vlka. Diana to celé pochopila, věděla, že buď on, nebo nic, protože nic než on pro ni nemělo význam. Chtěla jenom jeho. Utřela si slzy z očí, poklekla k vlkovi a pohladila ho, šeptala mu do ucha, že si vybrala jeho, chce bít s ním. Počká na něj, každý den sem bude chodit a čekat na něj.
2/6 O podlém psychiatrovi „Tak máme další úmrtí významné osoby,“ podivil se kriminalista sedící za stolem, čtoucí internetové zprávy. „Vážně?“ ujišťoval se jeho mladší kolega, neupravený, poměrně ošklivý mladík, „a kdo umřel?“ „Josef Herbert, ten herec.“ „Tomu už bylo osmdesát, ne?“ „Bylo mu čtyřicet.“ „Jo? A na co umřel?“
„V poledne ho otrávili v restauraci,“ odvětil starý detektiv. „Vážně? A to už je to ve dvanáct deset veřejně známá věc?“ „Chlapi,“ ozvalo se ode dveří, „jedem. Teď mi volali, že se máme sbalit a vyrazit. Jedeme se podívat na mrtvého herce.“ To zrovna vešel nadřízený obou mužů, vousatý muž středního věku a vzhledu dělníka z fabriky. „Jak to, že je to na internetu dřív než u nás?“ postěžoval si Horák, mladý kriminalista. Místo odpovědi se Budil, starý kriminalista, obořil na nadřízeného. „To jsi sem musel tak vpadnout, viď? Já se tě tak lek, že jsem si vylil kafe do klávesnice. Teď se mi to lepí…“ „Buď rád, že sis tam nevylil šťávu, to by se ti to lepilo ještě víc. A zvedat, pánové. Teď musíme hlavně chytit…“ „Vraha,“ dokončil za něj Horák větu. „Samozřejmě, že vraha taky, ale teď musíme chytit autobus.“ Budil zavrčel. „Nemáme snad auto?“ „Rozbitý.“ Budil se naštvaně zvedl a oblékl se do kabátu. Ke své nelibosti Budil na místě činu zjistil, že mrtvolu již odvezli. Jeho šéf musel odejít na tiskovou konferenci, takže prohlídka místa činu ležela na Budilových a Horákových bedrech. Vedle stolu dosud stála židle, na níž Herbert zemřel, na stole ležel talíř a na něm zase vidlička s nožem. „Tak nám to paní Králová hezky zopakujte,“ pobídl mladý kriminalista svědkyni vraždy. Paní Králová byla mladá, tmavovlasá a rozklepaná servírka.
„No…pan Herbert včera přišel k nám do restaurace, jako každé dopoledne, naobědval se, po jídle si objednal ještě jednu vodu…Přinesli mu ji, on se napil – a skácel se mrtvý k zemi…“ „On stál?“ „Co prosím?“ „Jestli se skácel k zemi, tak nemohl sedět, paní Králová, to by s ním spadla i židle.“ „Franto, „ozval se nadřízený mladého kriminalisty, „nech těch hloupostí. Paní Králová, víte ještě něco?“ „Nic určitého, pane,“ zajíkla se servírka. „Nemusí to být něco určitého,“ povzbudil ji zkušeně Budil. „Víte, pane, něco se mi nezdá. Nemůžu si to uvědomit… Jsem tak zmatená…“ „Ještě abyste nebyla, zemřel vám tu člověk,“ zavrčel Horák. Budil ho opět napomenul. „Co to bylo? Nějaká maličkost? Týkalo se to pana Herberta?“ „Ano. Nechoval se divně. Jen možná až příliš nenápadně. To ale herci dělávají. Prostě přišel, jedl, a potom…“ „Víte co,“ navrhl vyšetřovatel, „přehrajeme si to. Budu hrát pana Herberta. Zkuste se rozpomenout na včerejší dopoledne.“ Vrátil se ke dveřím a následně opět vstoupil do restaurace, přičemž se co nejvíce snažil chovat jako zesnulý herec. Pozdravil, nechal si přinést oběd, dojedl a ke své nelibosti i zaplatil. „Tak paní Králová,“ řekl těsně před předváděním hercovy smrti, „napadlo vás něco, když už vám tu předvádím poslední hodiny života pana Herberta?“
„Nenapadlo, pane, ale srovnejte si po sobě příbor. Pan Herbert vždycky dbal na etiketu.“ Budil se zprudka napřímil. „Než jsme dorazili, sahal někdo na jeho talíř?“ „Kdepak, to nás ani nenapadlo.“ „Vím, kdo je vrah, paní Králová.“ „A kdo, proboha?“ „Nikdo. Pan Herbert nikdy nezemřel. Živý člověk nemá vraha, madam.“ O dvě hodiny později se pan Herbert, známý herec, vrátil do České republiky. Velmi se divil, když slyšel, že umřel. Vyšetřovatel Budil tou dobou už seděl v ordinaci věhlasného psychiatra, doktora Sýkory. Doktor Sýkora byl upravený starší pán s pronikavýma, modrýma očima a šílenými nápady. „Co tě to zase napadlo, takový nesmysl,“ káral Budil svého přítele. „Jak jsi vůbec odhalil, že to nebyl Herbert?“ zeptal se doktor Sýkora. „Hned, jakmile jsme tam dorazili, všiml jsem si toho talíře. Nůž a vidlička byly na talíři položené proti sobě tak, že se jejich hroty dotýkaly. Hned jsem si vzpomněl na tebe, protože tys příbor vždycky odkládal takhle. Řekl jsem si, že to ten herec Herbert nejspíš dělal taky, ale pak mi servírka řekla, že vždycky dbal na etiketu. Takže mi to došlo – přišel jsi tam, samozřejmě v dokonalém přestrojení za Herberta, najedl se a potom předstíral otravu.“ „Přece jsi mě nepoznal jen podle příborů,“ podivil se Sýkora. „To zas ne. Ale napadlo mě, že by to mohl být jeden z tvých experimentů. Jako když jsi tenkrát simuloval vlakovou havárii. Nebo jak jsi vyfotil několik lidí s tou divnou vyrážkou a tvrdil, že vypukla epidemie neznámé kožní choroby.“
„Máš zase pravdu, Budile. Chtěl jsem zkoumat reakce lidí na smrt známé osoby. Jenže jsem nechtěl čekat, až někdo umře. Takže jsem se svým plánem obeznámil záchranku, nemocnici, tvé nadřízené a samozřejmě Herberta samotného. Potom jsem zinscenoval jeho vraždu a pečlivě zkoumal reakce médií a obyčejných lidí. Tobě to všechno asi zapomněli říct.“ „A jak se ti podařilo tak dobře se namaskovat?“ „Prosím tě, já až tak dobře namaskovanej nebyl. Měl jsem paruku, brejle…A domluvil jsem se i s tou servírkou.“ „A nepřišlo ti to všechno kapku morbidní?“ „Ty mi něco povídej o morbidnosti práce, kriminalisto,“ zakončil debatu doktor Sýkora.
2/7 Láska? Láska? Co je to láska? Láska je cit, bolest, štěstí, trpělivost a někdy i ztráta času. Myslíš si, že láska je to, co je v pohádkách, ve filmech? Jak vždycky dopadne šťastně? Ne, láska vždycky nedopadne tak jak chceš, tak jak si plánuješ, tak jak doufáš.
Buď
potkáš
někoho
lepšího,
anebo
ho
potká
tvůj
partner.
„Hej, k čemu nám je předmět psychologie když tohle už známe?“ šťouchla do mě loktem Sam a zasmála se. Chodíme do třeťáku a nejsme populární na škole ale ani nejsme ty socky z nižší třídy. Jsme neutrální a užíváme si život. Nechodíme za školu, ale taky někdy nechodíme na některé hodiny, radši se schováme na záchod a propovídáme hodinu, máme inviduální plán, protože naše čtyřka v zimě docela dost často jezdí na hory na snowboard. K nám do třídy chodí dva sladcí kluci a k údivu jsme s nimi chodili já a Sam, s kluky chodíme už od prváku, můj je Justin a Sam je Alex. „Ssss. Sam, co děláte po škole?“ zasyčel na Sam Alex aby se ji na něco zeptal. Jedna informace, Sam moc ráda provokuje a má ráda, když se někdo snaží a proto odpověděla „No, máme toho hodně.“ Věděla že Alex se bude vyptávat a přemlouvat ji abychom si šli dneska s nimi zahrát basketball. „Sam, nedělej herečku a pojďte dneska s námi, bude sranda, užijete si to víc než kdyby jste dělali něco jiného.“
Přemlouval Alex Sam, ale Sam se nechtěla dát. Se Sam jsme se na sebe usmály. Obě jsme věděly že odpoledne budeme s nimi, ale musely jsme je trošku potrápit. „Lili, řekni něco, a pojďte s námi,“ zavolal na mě Justin. „A co za to?“ Ano, také ráda provokuju a škádlím, baví mě to, ale nevím jak kluky. „Sladkou pusu a nechám tě hodit koš.“ Nabídl mi Justin a doufal, že to zabere. „No, to zní dobře ale já ještě něco vymyslím.“ Mrkla jsme na něj a otočila se směrem k tabuli. Když už bylo po hodině tak jsme se Sam rychle zmizely ze třídy a pospíchaly jsme do skříněk, abychom si mohly vzít věci a utíkat na hřiště. Chtěly jsme tam být dřív než kluci, chtěly jsme je překvapit. Když jsme doběhly na hřiště posadily jsme se pod koš a začaly si povídat, o všem možným co se dneska stalo. Zahlédla jsem zklamaný kluky jak se blíží ke schodům. Chvilku jim trvalo, než si nás všimli, ale jak si nás všimli, tak se začali smát a bez důvodu si plácli. Milovala jsem Justinovo úsměv, a ty dolíčky, nemělo to chybu, vždycky jsem z toho měla motýlky v břiše. Zatím co já jsem si takhle přemýšlela o tom jak je Justin úžasný, kluci se blížili čím dál víc k nám. Sam si stoupla aby políbila Alexe. Alex ji pevně chytil, zasmál se a odpověděl: "Provokovací lhářky," a políbil ji. Ale já furt seděla a koukala se na Justina který se ohýbal aby mě též políbil, byla jsem moc líná si stoupnout a šetřila jsem si síly na hru. Justinovo polibky byly úžasný, neznala jsem nic lepšího. "Hej tak jdeme hrát ne?“ Justin mi podal ruku a pomohl mi stoupnout. Po dvou hodinách hraní jsme byli trochu unavení, tak jsme se rozhodl, že půjdeme domu, Alex šel doprovodit Sam domu a Justin šel doprovodit mě, rozloučili jsme se a šli. Drželi se, a povídali si o všem možným, ty chvíle s ním byly nenahraditelný. Když mě doprovodil před dům, zeptal se mě jestli se ráno sejdeme na zastávce a půjdeme spolu do školy. Nevím proč se mě ptal když jsme se takhle scházeli od té doby co spolu chodíme, co že už rok a půl, myslím. Bylo mu jasný že tam budu netrpělivě čekat až přijede, ale zase jsem si chtěla udělat srandu. "Nemůžu, musím k doktorce na krev, už jsem ti to říkala" řekla jsem mu a čekala jsem že moji lež prokoukne. On jen hodil ironický úsměv a podíval se na mě "Aha, tak se uvidíme pak ve skříňkách" On si fakt myslel že jdu k doktorce, nechtěla jsem mu to vyvracet a tak jsem ho nechala s tou myšlenkou jít domu. Zdá se vám že jsem zamilovaná? Ano to jsem a až po uši. Za necelý měsíc budou prázdniny a naše čtyřka má jet na vodu, a na vodní snowboard. Strašně moc jsem se na to těšila, ani nevíte jak. Strávit 3 týdny pryč bez rodičů, s těma nejlepšíma. Když jsem vešla do baráku cítila jsem že se něco pálí, bylo mi jasný že ta Raspuše něco zas spálila. Kdo je Raspuše? Je to tátovo
přítelkyně, je to vysloveně blondýna! Vešla jsem do kuchyně a prohlásila jsem "Bravo, pokrok! Dneska nehouká alarm, jen tu vznikla plynová komora. Co si spálila dneska?" Prošla jsem kolem ní a vzala si jablko. Otočila se na mě s utěrkou v ruse, zasmála se ironickým úsměvem a zkusila mě odpálkovat "Slečinko, tak si to zkus sama a uvidíš jak je to těžké. Ale to kuře už zachránit nepůjde" Nechtěla jsem aby byl táta zase o hladu, tak jsem byla tak moc hodná a pomohla ji. To kuře bylo fakt spálený, obrala jsem ho a něco dala psům a něco vyhodila. Netrvalo mi moc dlouho vymyslet co udělám k večeři, tak jsem si to rovnou namířila ke skřínce a vyndala Lazaně. Byli během půl hodiny hotový. "Vezmu si kousek do pokoje a zbytek si snězte. A nechlub se cizím peřím, víš že to blondýnkám jen škodí." Zasmála jsem se a sledovala jsem její nemilí úsměv. Hned jsem šla na notebook aby jsem si mohla psát s Justinem zase do noci jako vždycky, i když většinou si voláme na skypu a koukáme oba na stejný film. Většinou u toho usnu, ale jemu se prý líbí se na mě koukat když spím, tak že to není problém. Po 5 hodinách psaní jsem byla docela dost unavená, a musela jsem dělat že zítra vstávám brzo kvůli té doktorce. Rozloučila jsem se s ním a šla jsem spát. Koukala jsem se z okna na krásný měsíc, asi byl úplněk. "Crrrrrrr" Nesnášela jsem ten zvuk, ten zvuk mi oznamoval že je konec snění a musí se vstávat z té krásně vyhřáté postele. Ano, myslím si že budík mi můj vztah s postelí záviděl a proto nám ho furt přerušoval. Naštěstí zastávka byla jen o dvě ulice dál tak že jsem nemusela běžet. Sedla jsem si a koukala jestli už jede autobus, netrvalo moc dlouho a viděla jsem jak se blíží. Uviděla jsem jak se Justin směje, jo zase ten jeho úsměv, podlamovaly se mi z něho kolena. Stoupla jsem si a šla jsem bliž k autobusu a sledovala jak lidi vystupují. Když vystoupil Justin chytla jsem ho za ruku a přitiskla ho k sobě. Smál se "Mělo mi být jasný že tu budeš čekat, prolhaná lhářka," když to dopověděl tak mě políbil. Strčila jsem do něj "Nejsem žádná prolhaná lhářka, jen mam ráda ironii a ráda tě překvapuji. Zase jsem seděla v té lavici, a sledovala jak učitelka něco povídá ale jako vždy jsem ji nevnímala a byla jsem zasněná. Sam přede mě položila papírek, rozbalila jsem ho a tam bylo napsáno "Co dneska podnikneme?" bylo mi jasný že je od Justina. Odepsala jsem mu "Musím se Sam a s tátou jet nakoupit věci na tu vodu.Až se vrátíme tak se ti ozvu." Hodila jsem mu ten papírek přes dvě lavice a sledovala jak bude reagovat. Koukl se na mě a řekl "Zase ironie?" Mělo mi být jasný že mi nebude věřit, ale tentokrát to byla pravda. "Ne, vážně, přísahám." pousmála jsem se a odpověděla mu. Překvapivě to ve škole uběhlo rychle. Vyšli jsme ze školy a já uviděla tátovo auto, rozloučila jsem
se s Justinem a čapla jsem Sam a táhla jsem ji od Alexe, pač by se sama od něj neodlepila. Nasedly jsme do auta a jely nakoupit nějaký ty věci jako oblečení atd.. Nákupy nám trvaly jen dvě hodiny takže nám zbyl čas pro kluky. Bylo nám jasné kde je najdeme, jako vždy budou na hřišti. Táta nás vysadil před hřištěm. Blížili jsme se se Sam ke hřišti, už jsme byli u schodů když jsem si všimla kluků, ale nebyli tam sami, byla tam s nimi jedna blondýnka kterou Justin držel kolem pasu a děsně se smáli. Zastavila jsem se "Co to má znamenat? Kdo to je? Proč ji drží kolem pasu?" ten žárlivý pocit stoupal čím dál víc, myslela jsem že bouchnu, měla jsem chuť tam běžet a vytrhat ji všecky vlasy. Nejsem žárlivá jen si myslím že by bez vlasů vypadala líp. Sam mě chytila za ruku a řekla "Klid, to se nějak vysvětlí. Půjdeme tam a budeme dělat jak že nic, on ti to pak řekne jako vždycky. I když potkám nějakou holku a povídá si s ní tak pak za tebou jde a všecko ti řekne aby si neměla důvod žárlit. A dneska to udělá stejně uvidíš." Sam měla asi pravdu, šli jsem ze schodů a už jsme byli na hřišti. Kluci ani ta blondýna si nás nevšimli. A to byla chyba, najednou se ta blondýna vrhla po Justinovy a začala ho líbat. Ale Alex si nás všiml "Sss, neblázni jde Lili." Blondýna se rychle odtrhla a koukla se na mě a na Sam. Byli jsme tak blízko na to aby jsme Alexe slyšeli co říkal. Když jsme k nim přišli tak se Sam šla přivítat s Alexem a políbila ho. Ale já jsem nepolíbila Justina jen jsem řekla "Dneska je líbací den jo? Můžu se taky přidat? A nebo radši ne, nechci mít na puse zbytek lesku z té blondýny." Všichni se na mě koukli a Justin řekl "Já ti to vysvětlím, hlavně nedělej ukvapené závěry a nech si to vysvětlit" Usmál se na mě a chytil mě za ruku. Blondýnka si vzala tašku "No tak já bych asi měla jít. Tak ahoj." Neudržela jsem se a odpověděla jsem ji "Myslím si že by si bez vlasů vypadala líp." To už se Sam s Alexem zasmáli, viděla jsem i na Justinovy že se chce smát ale drží to. Když byla blondýna už za hřištěm, tak mě Justin vzal a vedl mě na houpačky. Posadil mě na jednu z nich a sedel si přede mě na zem, chytil mě za kolena a povídal "Já k ní nic necítím, víš že miluji jen tebe" Přešila jsem ho "Ale.." nenechal mě domluvit a stiskl mi silně nohy "Buď zticha, chci ti to vysvětlit. Hráli jsme a ona tam seděla a koukala se na nás, když se najednou zvedla a šla za mnou chtěla to naučit hrát a já jsem si myslel že to nic nebude když mě najednou začala objímat a nakonec mě začala líbat. Což si viděla. Věř mi že by jsem po žádný jiný nevyjel, pač bych tím riskoval že tě ztratím." Nevím jestli bylo dobře že jsem mu to věřila, ale nechtěla jsem o něj přít a tak jsem mu to věřila. Nevěděla jsem co mu mam na to říct "Spi dneska u nás, a tím mi tohle vynahradíš, a jestli uděláš ještě jednu chybu tak si sháněj někoho jiného kdo
s tebou pojede na vodu" usmála jsem se. Zvedla jsem se a šla jsem za Sam a Alexem. Justin šel kus za mnou, když mě najednou chytil za ruku a řekl "Mír?" usmála jsem se a políbila ho "Jo, mír. Ale stejně ji vytrhám vlasy." Zasmál se s přitiskl mě k sobě.
