Seznam příloh 1. Dotazník 2. Rozhovor s paní Mgr. Marií Schifferovou 3. Rozhovor s panem Mgr. Viktorem Dudrem 4. Rozhovor s panem PhDr. Jiřím Reichelem
1. Dotazník
Dobrý den, jsem studentkou Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické Jabok. Tento rok píši absolventskou práci, která má za cíl zachycení vývoje možností pro osoby se zrakovým postižením, které jim více či méně umožňovaly rozvíjet se, uplatňovat se a především „žít normální život“, jak v minulosti tak dnes. Jedna ze zkoumaných oblastí je pracovní uplatnění. A právě pro tuto oblast jsem sestavila dotazník, který má za cíl zjistit nejčastější okolnosti nutnosti rekvalifikace.
1) Pohlaví: a) muž b) žena
2) Rok narození: …………………………………………………………………………………………………..
3) Klasifikace zrakového postižení podle WHO – světové zdravotnické organizace – se dělí do pěti stupňů/druhů. Ve Vašem případě jde o: a) střední slabozrakost b) silná slabozrakost c) těžce slabý zrak d) praktická slepota e) úplná slepota
4) Kdy se postižení projevilo? a) od narození b) během života
5) Jaké máte nejvyšší dosažené vzdělání? a) Základní b) Středoškolské bez maturity / výuční list c) Středoškolské s maturitou d) Vysokoškolské
6) O jaké šlo zaměření/obor? ………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………
7) Uplatil/a jste toto vzdělání v praxi? a) ano b) ne
8) Kde jste během života pracoval/a ? ………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………
9) Před nástupem do rekvalifikačního kurzu jste: a) pracoval b) nepracoval
10) Z jakého důvodu jste nastoupil/a do rekvalifikačního kurzu? a) obor/zaměření, ve kterém jsem vzdělán, nemá uplatnění b) jiné …………………………………………………………………………………
11) V jakém zaměření/oboru se rekvalifikujete/již máte rekvalifikaci? …………………………………………………………………………………………
12) Co od rekvalifikace očekáváte/jste očekávali? a) chci získat uplatnění na trhu práce b) naučit se něco nového c) jiné ………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………
2. Rozhovor s paní Mgr. Marií Schifferovou
Místo: Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina, o.p.s., Šmolíkova 866/1, Praha 6 Datum: 13. února 2012 Čas: 8:00 – 8:45 Rozhovor vedl: Petra Botková Rozhovor s: Mgr. Marie Schifferová
Dobrý den, moc Vám děkuji, že jste si na mě udělala čas. Můžeme tedy začít. Léta jste pracovala ve školství pro osoby se zrakovým postižením, mohla byste mi o něm něco říci? Jak se vyvíjelo?
Schifferová: Péče o lidi se zrakovým postižením se začala rozvíjet v 17. a 18. století nejvíce potom v 19. století, kdy vznikly první ústavy a školy pro lidi se zrakovým postižením. Dvě školy – 1. Škola na Loretánském náměstí v Praze roku 1807 a poté 2. Brněnská škola. Poté vznikly dva ústavy, Deylův ústav a Klárův ústav. Zde přecházeli ti absolventi škol a bylo to již zaměřeno na pracovní řemeslné činnosti, které si zde rozvíjely. Brněnská i Pražská škola existovala stále, dále byla v roce 1943 na Štěpánské založena škola pro slabozraké, která se v roce 1945 přesunula na Prahu do Koperníkové ulice, kde jsem byla léta ředitelkou. V 50. letech k této základní škole přibyla také mateřská škola pro slabozraké. Nebyl klasické gymnázia ale jedenáctileté školy – s maturitou. Byla to jediná škola v Československu, kam chodili tedy i Slováci a byla tedy jak pro nevidomé, tak i pro slabozraké. Všechny děti zde byly nakumulovány. V 60. letech se potom oddělila od Lorety (kde jsem učila) a vznikla škola pro žáky se zbytky zraku, která byla založena na dvou technikách a to na hmatovém vnímání a na rozvoji zbytku zraku – zrakovým vnímáním. Učili jsme zde děti jak číst Brailla, tak číst zvětšeným písmem. Tata škola zanikla v 90. letech. Samozřejmě vnikaly další školy pro zrakově postižené, postupně to tedy byla škola v Moravské Třebové, Litovli, Opavě a v Plzni. Po 90 roce byl ještě větší růst. Co se týká středních škol tak, dneska je to Gymnázium a Obchodní akademie, Konzervatoř, Ladická škola Jana Deyla, (všechny školy nejdete mimo jiné v adresáři od okamžiku). Také škola Aloise Klára, která se v 1948 přetvořila z toho ústavu. Nejstarší školou je škola Jaroslava Ježka na Loretánském náměstí. V 90. letech potom
začaly vznikat speciálně pedagogická centra. Tuto historii jsem vám tedy řekla, ale opravdu velmi ve stručnosti.
To bylo vyčerpávající. Dostali jsme se tedy až k dnešní situaci, co myslíte, jak ovlivnil školství a vzdělávání pro osoby se zrakovým postižením rok 1990?
Schifferová: Pokládala bych za velice důležité říci, že v tom školství od 1948 až do 1990 byly ty školy odděleny podle stupně zrakové vady a hlavním smyslem toho bylo, že vlastně na každé té škole se vyučovalo jinou technikou – jak už jsem například uváděla před chvílí – např. u nevidomých pouze v Braillu, u slabozrakých se zvětšeným písmem. Ale po roce 1990, kdy jsme se otevřeli světu, přišel obrovský přísun kompenzačních pomůcek, které když se to dítě s nimi naučí pracovat, tak umožnili, že dnes ty speciální školy fungují na bázi, že si to dítě vypracuje techniku – ve třídě jsou různé stupně postižení – a tato technika umožnila integraci. Pro tyto děti také vznikala speciálně pedagogické centra, kde se zajišťovala pomoc jak dítěti, tak učitelům ale i rodině.
Dobrá, takže pokud to dobře chápu, rok 1990 přispěl k tomu, že se začala rozvíjet integrace. A ty kompenzační pomůcky tedy přišly až po roce 1990?
Schifferová: Ano, jako v podstatě do té doby jsme měli pouze jednu televizní lupu pro celou školu! Po tom roce 90 jsem udělala akci, kdy nám z Německa dali použité televizní lupy, které už vyřazovali, a tím pádem místo jedné na škole pak byla jedna v každé třídě pro slabozraké. Postupně se dostalo i k zákonu, že lidé se zrakovým postižením mají právo na své vlastní kompenzační pomůcky. Dnes tedy má většina zrakově postižených takové kompenzační pomůcky, které odpovídají jejich stupni postižení i mentální úrovni, aby s ní byli schopni pracovat.
Pokud naváži na to školství, jak to tedy bylo či je s pracovním uplatňováním?
Schifferová: Nejdříve bych ještě řekla, že po revoluci, tuším, že 3. prosince 1989 vznikla Česká Unie nevidomých a slabozrakých, která navázala na tu činnost zrušených slepeckých spolků a byla to parta mladých lidí, většinou absolventů z mého gymnázia, kteří měli ten elán a tu sílu a chtěli to všechno dělat jinak. Ten svaz invalidů se transformoval ve Společnost pro zrakově postižené. Takže v té první polovině 90. let tu byly dvě organizace. Společnost pro
zrakově postižené navázala, až na malé změny, v činnosti svazu invalidů. Ovšem ta česká unie vznikla jako spolek, ale i jako organizace, která začala zakládat odborné služby, které mají sloužit lidem se zrakovým postižením. Byl to na příklad tyfloservis. Jinak tedy co se týká pracovního uplatnění, u nás se samozřejmě také možnost rehabilitace a rekvalifikace, to ovšem víte, byla jste tu na praxi. My se samozřejmě také snažíme našim klientům pracovní uplatnění najít. Je to zhruba 90%., ovšem hledáme pouze jejich první zaměstnání. Pokud z nějakých osobních důvodů tam ukončí pracovní poměr, tak nejsem ochotna je dále hledat, to už musí sami, protože jde o např. vztahy na pracovišti a to už není o zrakovém postižení. Dále v tyflocentrech fungují Jobkluby; nedělají přímo rekvalifikaci, ale zaměřují se na to, jak jednat se zaměstnavatelem, jak napsat životopis a pomáhají také shánět kontakty.
To je zajímavé, a myslím si, že i dost podstatné. A jaká je šance na to, že člověk se zrakovým postižením našel v dnešní době práci?
Schifferová: V současné době situace dobrá není, především na volném pracovním trhu. Je velké procento zdravých nezaměstnáno a o to je pak větší procento nezaměstnaných u lidí s postižením. Jiná situace je třeba u těch, kteří se zrekvalifikují a mají osobnostní a charakterový plus – jsou schopni podnikat na živnostenský list v tom oboru. Je to tedy potom o jejich šikovnosti zajistit si například klienty, odbyt výrobků atd. Samozřejmě je i v tomto jiná situace v různých koutech České republiky. Příkladem můžu uvést naší bývalou klientku, která se u nás zrekvalifikovala a udělala si keramický kurz. Byla to diabetička, která oslepla po porodu. Je z malé vesnice na vysočině, a dnes má obrovský odbyt. Je totiž v místě, kde málo jezdí autobusy a lidé potřebují často dárky či například dekly na sudy. Jak říkám, situace je samozřejmě jiná třeba v Praze, kde je obchodů s keramikou všude spousta. Poté jsou lidé, kterým hledáme práci v chráněném prostředí. Například v chráněných dílnách.
Děkuji Vám za rozhovor.
3. Rozhovor s panem Mgr. Viktorem Dudrem
Místo: SONS, Krakovská 21, Praha 1 Datum: 17. února 2012 Čas: 8:45 – 11:00 Rozhovor vedl: Petra Botková Rozhovor s: Mgr. Viktor Dudr
Dobrý den, děkuji Vám, že jste si na mě udělal čas. Ráda bych se Vás zeptala, co vedlo k tomu, že jste se začal věnovat bezbariérovosti Prahy pro osoby se zrakovým postižením? Jak k tomu došlo? Z čeho se vyskytla ta iniciativa? Byl to třeba i následek úpadku komunistického režimu?
Dudr: Velmi správná otázka. Začal bych tedy svou osobní historií, která nás k tomu dovede. Jsem původem středoškolský učitel. V 70. letech jsem byl členem Svazu Invalidů, zde jsem zjistil, že se zaměřují na něco, co vůbec nepotřebuji – jejich aktivit jsem se tedy nezúčastnil, nemělo to pro mě žádný význam, platil jsem pouze příspěvky. ALE když jsem se pak přestěhoval z Prahy 1 na Prosek, tak tam o mě ta příslušná základní organizace projevila zájem – říkali, máš vysokou školu, ty by si nám mohl pomoct. Pozvali mě, abych se k nim šel podívat, to bylo začátkem 80. let a tady to právě začalo. Začali jsme pořádat akce učení Braillova písma pro ty, co opravdu špatně viděli. Volnočasové aktivity jsme dovedli opravdu navrch. Zde jsem za prvé pochopil, že o problematice úpravy prostředí pro slepé se neví nic. A nebyla ani žádná iniciativa. Především se nevědělo co dělat. Další chybou byl špatný přístup, kdy se o věcech jedné vady rozhodovalo v kolektivu a bylo hlasováno. A to je nehorázný nesmysl. Má se hlasovat pouze o společných věcech. Doba komunistického režimu byla opravdu hrozná, režim, který z jednoho politického místa rozhodoval a dirigoval. Samozřejmě, že měla i své plusy, tam byly velice dobré momenty, ale ten princip, ten byl opravdu hrozný. Například v těch 70. letech se vypracovávaly metodiky toho, čemu se teď říká sociální rehabilitace. Abych se tedy vrátil, zapojil jsem se v těch 80. letech do skupiny, která tam pracovala pro odstraňování bariér, ale ta fungovala pouze pro tělesně postižené. Tak jsem se k ní připojil a postupně se měnila politická situace, která k tomu přispěla. V roce 1988 se vědělo, že se ta společnost rozvolňuje. Narůstali tím i tendence řešení jednotlivých vad opět samostatně. V roce 1989 Svaz Invalidů zanikl a vznikly dvě společnosti, a to Česká unie
nevidomých a slabozrakých a Společnost nevidomých a slabozrakých. Při té České unii vznikl Tyfloservis a oddělení pro odstraňování architektonických bariér. Zde jsem po konci Svazu Invalidů navázal svou činnost. A byl jsem spokojen, protože přístup té unie byl úplně opačný. Dávali důraz na samostatnost, jejich krédo bylo: „My si budeme vytvářet podmínky pro samostatnější život.“ Dále se v těch 90. letech zakládala digitální knihovna. Momentálně je tam asi kolem 13 000 titulů a 40 časopisů, které vycházejí normálně. Například respekt, ale i televizní programy i programy rozhlasu. Tedy i už za Svazu Invalidů byl potenciál pro řešení úpravy prostředí, první předpis stavební byl stanoven vyhláškou č. 53 už v roce 1985. Tehdy kolem roku 1989 přišel na Svaz Invalidů náměstek ředitele od metra. Přišel a ptal se, co má dělat, aby slepce nepadali do kolejí. Po různých jednáních pozvali nás z našeho oddělení. Když se o tomto problému povídalo, asi po půl hodině nám tedy řekli, že by bylo dobré, abychom se na to podívali z „našeho“ druhého pohledu. Sešla se tedy skupina lidí: Jesénský, Cerha (později založil Tyfloservis), Donát, a já. Vymýšleli jsme, co by se mělo udělat. Popsali jsme dvě stránky, heslovitě. Šlo o zavedení hmatového vedení po nástupišti, jak se do toho metra od turniketu vůbec dostat, dát ohrádky mezi vagóny atd. Odevzdali jsme to, díku bohu už se o tom nehlasovalo, takže jsme to poslali přímo. Přišla odpověď, že to takhle nejde, že jsme se zbláznili. Když se Svaz Invalidů rozpadl a já se ocitl v tom roce 1991 v té unii, situace se změnila. Našel si nás projektant Hlinička, který s námi do dnes spolupracuje, a ty naše návrhy jako například hmatové vedení po nástupišti, nám poté pomáhal přepsat do stavební řeči, nikdo totiž nevěděl, co to všechno znamená. Jenže se například také nevědělo, zda třeba dokáže nevidomí určit směr pomocí zvuku (je myšleno majáček), či vzdálenost od místa, kde majáček je. On do nás poté hučel, jak si to tedy představujeme, že ti slepí budou chodit. Tak jsme mu navrhli, aby zkusil sám napsat, co by se mělo změnit tak, aby to bylo bezbariérové pro slepce. Byly dvě možnosti, buď že se urazí anebo to udělá. A on příští den donesl dvě stránky, které se absolutně shodovaly s tím, co jsme předtím vymysleli my. Takže se to objektivizovalo, protože my jsme to navrhovali ze stran více méně slepců a odborníku na to, kdežto on je projektant. Takže přímo šlo o hmatové úpravy, signální varovné pásy, akustické úpravy – první byly samozřejmě akustické úpravy na přechodech pro chodce.
Nechci vás přerušovat, jen se doptám, takže ozvučené přechody pro chodce začaly fungovat až po tom roce 1990?
Dudr: Ano, bylo tedy především z iniciativy mé a náhodou se objevila firma, která říkala, že to slyšeli ve Švédsku, byl to rok 1992, a měli k tomu i to zařízení. No tak já jsem šel z vlastní iniciativy na úřad v Praze, odbor dopravy, tam mi ovšem řekli, že na to nejsou žádné předpisy a nejde to. Zavítal jsem i do firmy, kde mi řekli no dobře, ale kdo to zaplatí? Tak jsem byl tak drzý, že jsem se šel zeptat do jediné monopolní pojišťovny. Dostal jsem se k nějakému náměstkovi, vylíčil jsem mu situaci a jeho to zaujalo. Vyhradil nám na ten projekt 200.000,- a řekl, že pro zbytek republiky dá pokyn, protože měli fond pro zábranu škod, z toho pomáhali autoservisům nakupovat regloskopy (seřizovali světla) a jiné, a řekl, že k tomu tedy přidají i náš projekt. Takhle se to tedy začalo šířit.
A jaký byl ten vývoj majáčku v České republice?
Dudr: Je to česká rarita, vymyslel to kolektiv, který už jsem zmiňoval, Donát atd. Opět to bylo ve vývoji od roku 1990. Nyní je to v 21 městech, a určitě jsou i další, o kterých nevím.
Takže to znamená, že před rokem 1990 tyhle věci vůbec neexistovaly? Jak se tedy například lidé s úplnou ztrátou zraku pohybovali? Byli odkázaní na pomoc druhých?
Dudr: Ne, předtím to nebylo. To je těžké takhle říci, ono to mělo spousty faktorů. Záleželo to například i na tom, zda byl ten člověk smířený s tím, že nevidí, pokud třeba oslepl během života. Určitě to byl rozdíl, pokud s tím někdo smířený byl a nedělalo mu problém se na ulici zeptat, kam má jít atd. Nebo se i jako někdy teď orientovali pomocí toho, kde končil dům atd. Také se tedy před tím rokem 1990 praktikovali dozorčí, kteří měli ty nevidomé na tom nástupišti metra například doprovodit. Ale fungovalo to lidsky, takže ten průvodčí to dodržovat nemusel, a když nechtěl tak prostě nešel. Ale většina to udělala, teď to opadlo, protože už je to samozřejmě jednodušší.
Dobře, když se ještě vrátím k těm majáčkům, fungují tedy v různých městech. Mají využití i mimo městskou hromadnou dopravu?
Dudr: České dráhy mají spousty regionálních vlaků, na kterých se pomocí povelů k majáčkům otevřou i zavřou dveře.
Je ještě něco důležitého, co se týká těch prvních let po revoluci okolo bezbariérovosti pro osoby se zrakovým postižením?
Dudr: Od začátku a ještě dlouho poté, jsme se snažili zavést do standardů nových staveb i ty věci, které by se týkaly bezbariérovosti pro osoby nevidomé či zrakově postižené. Zásadní ano tomu dal stavební zákon, který stanovil, které stavby mají být bezbariérové. Když se podíváme ještě před ten rok 1990, tak v podstatě ta první vyhláška týkající se bezbariérovosti byla ta č. 53 z roku 1985, další pak 174 z roku 1994 a vyhláška 398 z roku 2001, kde už bylo vše mnohem lépe popsáno a dal se důraz i na problematiku lidí se zrakovým postižením. Také najdeme pár paragrafů o stavebním zákoně z roku 2006. I když je to dané zákonem, někteří projektanti si s tím neví moc rady, proto se stále snažíme do této problematiky zapojovat a účastnit se jí. Je to tedy i naše největší současná práce. Myslím si také, že odborníci, kteří se stavbami zabývají, by měli mít povinnost se tyto fakta naučit, aby při realizaci nenastávaly problémy. Oni tu povinnost samozřejmě mají, ale nedodržují ji. Tím se dělají velké chyby, proto jsme se museli domluvit s českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků ve výstavbě, a šlo to snadno, protože jsou to velmi praktiční lidé. Pochopili to a zařídili cyklus přednášek v rámci celoživotního vzdělávání o této problematice. Tím se problém sice nevyřeší úplně, ale postupně se odstraňuje. Do budoucna je však ještě spousta práce.
Moc Vám děkuji za poskytnuté informace a příjemný rozhovor.
4. Rozhovor s panem PhDr. Jiřím Reichelem
Místo: SONS, Krakovská 21, Praha 1 Datum: 20. února 2012 Čas: 9:00 – 10:00 Rozhovor vedl: Petra Botková Rozhovor s: PhDr. Jiří Reichel
Dobrý den, děkuji Vám za čas, který jste mi poskytnul pro rozhovor. Začali bychom školstvím. Tedy vzděláváním a následným pracovním uplatnění absolventů škol. Mohl byste mi říci, kdy vznikali školy pro osoby se zrakovým postižením?
Reichel: První výchovně-vzdělávací ústav byl u nás založen v roce 1807 a to je Hradčanský ústav, který po různých transformacích existuje dodnes a je to vlastně Speciální škola Jaroslava Ježka. Tento výchovně-vzdělávací ústav založil Alois Klár pro vzdělávání nevidomých. Je potřeba ještě říci, že třeba první ústav na světě byl založen v roce 1784 ve Francii Valentinem Aiem. Takže ten odstup od té Evropy, my jsme hned v té první lize, dá se říci. Například ještě v Berlíně byla založena 1806. Byli jsme tedy v tom počátku vzdělávací kultury. Chyba ovšem v té době byla ta, že vše bylo pod těžkou germanizací. Veškeré materiály vycházely v němčině a i výchova byla velmi ovlivňována německou kulturou. Dalším ústavem byl Klárův ústav založen v 1832 také Aloisem Klárem a opět v Praze. V 30tých letech potom bylo založeno nové vzdělávací zařízení v Tomairově nemocnici, kde je v současné době Speciální škola Aloise Klára. Třetím ústavem na Českém území byl ústav v Brně založen 1835 a na Slovensku poté až v roce 1922 v Vlevoči.
Dobře, to bychom měli stručně popsaný vznik školství pro osoby se zrakovým postižením a to jak pokračoval do roku 1948. Můžeme se dostat blíže k roku 1948?
Reichel: Zde odstartovala diferenciace škol pro zrakově postižené. Tam ten Hradčanský ústav se změnil na Základní školu pro nevidomé. Teď mě ještě napadá k té první otázce, že bych ještě doplnil, že v roce 1910 byl založen Deylův ústav a zde je specifikem, že to byl první Český ústav, kde se Jan Deyl – což byl oční lékař – zasloužil o to, že se zde vyučovalo na českém principu oproti těm ostatním, kde převládala germanizace. A z toho Deylova ústavu se po diferenciaci škol stala hudební škola na úrovni konzervatoře, byl zde dvou obor – hlavní
a vedlejší hudební nástroj a zaměření bylo na učitele pro Lidovou uměleckou školu – Liduška. Takže co se týče pracovního uplatnění tak zde byly ty uplatnění v této sféře. Při této škole byl také zaveden obor ladění pián. V Brně se ten ústav změnil na základní školu pro nevidomé. Tudíž na území české republiky byly dvě základní školy pro nevidomé a Klárův ústav se proměnil v učňovskou školu pro zrakově postižené.
A jaké zde byly obory?
Reichel: Navázalo se na tradiční řemesla jako košíkářství, kartáčnictví, vyplétání židlí – to se ale pak už moc nepěstovalo. Pak později přibylo knihařství, čalounictví, kovo-mechanici a také zde byly roční a půlroční kurzy pro telefonisty. A také masáže.
Takže pokud tomu dobře rozumím, všechny tyto ústavy se zachovaly až do roku 1948 a poté se všechny začali přetvářet v nové útvary?
Reichel: Ano, všechny ty výchovně-vzdělávací ústavy po roce 1948 byly pod diferenciací. Hlavní změnou také bylo, že to ze soukromého sektoru přešlo do jednoho procesu pro všechny děti a mládež. Bylo to podle mě velikánské plus, že se ty školy vymanily ze soukromého sektoru a hlavně, že ty osnovy vycházeli z náplně normálních základních škol. Základní škola pro nevidomé měla ty samé osnovy jako škola pro vidící děti s tím, že měli jinou metodiku výuky a místo 40 dětí ve třídě jich bylo třeba 6 nebo 8. V 50.tých letech pak vniklo gymnázium pro zrakově postižené a později i obchodní akademie.
A jak to bylo s vysokými školami a mateřskými školkami?
Reichel: Ty mateřské školy byly v Brně a Praze, mají tradici už myslím si za první republiky. Zde byla nejdůležitější příprava. Protože jak se učí vidící dítě, nápodobou. Co dělají, rodiče, sourozenci atd. Ale ta nápodoba u nevidomých dětí chybí a proto dost často docházelo k tomu, že si lidé mysleli, že je zrakové postižení spojené i s mentálním postižením. Teď ty vysoké školy. Ten kdo chtěl studovat, tak na běžných školách za běžných podmínek. A to bez nějaké podpory, která je třeba dnes. Dnes má většina univerzit pracoviště podpory. Ať už typu Tereza atd. Takže já jsem třeba studoval v 60. letech a ty podmínky byly
dost těžké, někdo mi třeba z učitelů dovolil nahrávat si přednášku, ale bylo to spíše ojedinělé. Ale pak se v 70. letech doktor Šarbach, který byl mimo jiné i mým předchůdcem v šéfredaktorovi Zory, inicioval na Ministerstvu školství pro vzdělávání zrakově postižených vysokoškoláků a byla získána cca v roce 1972 částka 200 000 ,-, za které bylo možno pořizovat nahrávky skript.
Takže dalo by se říci, že to pak umožnilo více lidem se zrakovým postižením studovat vysokou školu?
Reichel: Ano.
Je ještě něco, co na co myslíte, že jsem se zapomněla zeptat, eventuálně co něco co byste ještě doplnil?
Reichel: Právě jak na té konzervatoři tak na tom gymnázium se končilo maturitou. A je tedy potřeba ještě říci, že v těch 50. letech došlo k rozvoji ve vzdělávání slabozrakých. Do té doby se totiž mluvilo o vzdělávání nevidomých. A potom tedy v těch 50. letech vzniká Základní škola pro slabozraké na Vinohradech. V roce 1954 v Litovli a v Brně se název té základní školy změnil i na název pro nevidomé a slabozraké. V 60. letech vnikla Základní škola pro slabozraké v Opavě. V 80. letech vnikla škola pro Slabozraké v Plzni. Pak ještě taková rarita, to byla taková rarita, vznikla Základní škola pro děti se zbytky zraku, která vlastně byla takovým přechodem mezi žáky, kteří nebyli nevidomí, ale do té slabozrakosti jim taky chybělo. Takže vlastně jejich výuka probíhala kombinovaně jak v rozvoji hmatových dovedností – čtení slepeckého písma, a pracovala i s optickými pomůckami. Ta škola byla po 25 letech uzavřena, byla vlastně sloučena s tou školou Jaroslava Ježka potom. Co se týče posledních 15 let, tak zatímco dříve byly školy jasně diferenciované pro nevidomé, slabozraké atd. tak teď jsou školy de facto pro zrakově postižené, kde je ta škála od totálně nevidomých až po ty slabozraké v jedné třídě, s tím, že je diferenciována už pouze výuka.
A myslíte si, že je to dobře? Je dobře, že se ty děti s různým stupněm zrakového postižení takto dali „do kupy“?
Reichel: Ano, myslím si, že je to dobře.
Ještě bych se Vás ráda zeptala, jak to bylo se situací po roce 1990, vznikaly také nějaké školy nebo se pokračovalo v těchto? Bylo něco nového
Reichel: Tam už ne, ale v těch 90 letech přichází nový aspekt. A to integrace, kde se umožňuje, aby děti, kterým to vyhovuje, byly zařazovány do běžných škol. Myslím si, že u například tělesně postižených je to snadnější oproti zrakově postiženým, kde se velmi hůř vyhledává to, co dítě může a nemůže a tam je někdo problém, že i kvalitní učitel na té běžné základní škole třeba za těch 30 roků s takovým případem nesetká a pak nemá měřítko. Také spousta učitelů staví ty věci proti sobě což je nesmysl, „plivou“ na ty speciální školy, že je to prostě segregace a že to je nepřirozené a že tam jako děti strádají. Ano, je pravda že všechny ty speciální školy měly internáty. Byl samozřejmě rozdíl v tom, když ta škola byla jediná v republice, nebo když byly regionální a více dostupné. Například ta škola učňovská a i konzervatoř byly celorepublikové a základní školy pro nevidomé byli v Čechách a na Moravě a potom ty školy pro slabozraké, tam byla větší pestrost, že se nemuselo tak dojíždět. Pokud byly děti na internátech, říkalo se, že tím trpí a že je to špatně. Ale to plus bylo daleko větší. Protože dostávalo tu výchovu na úrovni, která sebou nesla velké parametry pro jeho další adaptabilitu v životě a běžné společnosti. Ono jim bylo prostě vytýkáno, že jsou vyčleněni z rodiny i společnosti vidících, ale to nebyla zase tak pravda. Pokud se ještě vrátím i té integraci, tak je potřeba, aby to dítě mělo předpoklady, aby mělo výborné rodinné zázemí – aby se s ním někdo z rodiny po škole trávit čas a věnovat se mu, a zase aby ten učitel v té běžné škole (nebo i to vedení) pro to měl pochopení. Ale pochopení založené na rozumu a ne na emocích. Protože se třeba stává, že vyjde absolvent a já slyším jak je vynikající a přitom on nezná slepecké písmo. Je vychován pouze na moderní technice a má za zády asistenta a poté je z něj v podstatě analfabet. Nebo taky samostatnost. Každé dítě má svého asistenta, ale ten nesmí nahrazovat tu osobnost toho zrakově postiženého dítěte, musí být jen takový „anděl strážný“ a naučit ho zvládat ty činnosti samostatně. Zde můžu navázat na vznik speciálně pedagogických center, která slouží pro podporu právě těch integrovaných žáků. Jsou zde erudovaní tyflo-pedagogové, kteří by prostě měli jak podávat základní osvětu o tom, kde to dítě bude rodičům toho dítěte a také se zabývat tím asistentem co je pro to dítě dobré a co už není. A také spolupracovat s tou danou školou. Spolupracují se všemi faktory. Nechci to v žádném případě zlehčovat, ale například u tělesně postiženého se například pouze musí upravit schodiště, lavice atd. Ale právě zrakově
postižený si v podstatě dojde všude sám, ale ta nesamostatnost a ty komplikace v tom, že zrakové postižení má mnoho podob a tím pádem mají různé potřeby. Jde o to pochopit ty zrakové možnosti toho dítěte. Ale je to právě velmi komplikované a často to nechápou ani rodiče, natož široká veřejnost. Integrace je velkým přínosem a velkou možností, když se sejdou všechny ukazatele. A rozhodně není pro všechny. Myslím, že by bylo dobré, kdyby děti absolvovali alespoň dvěmi prvním lety tu speciální školu a naučili se ty dovednosti a především slepecké písmo. Protože nejlépe se to dá zvládnout do těch 10 let. Poté už člověk nikdy nedosáhne tu rychlost toho čtení. Jako není problém naučit i 80letého člověka naučit slepecké písmo, ale ta rychlost co se získá mezi 6. až 10. rokem nemůže dosáhnout. A právě pokud toto není podchyceno, je to špatné. I když je samozřejmě pravda, že dnes s velkým přísunem pomůcek a techniky umožňuje kompenzaci daleko snáze, než tomu bylo před těmi cca 22 lety.
Tím jsme tedy to školství a vzdělávání vyčerpali. Mohli bychom na něj nyní navázat pracovním uplatňováním? Pokud třeba vezmeme ty obory z toho učiliště, byly o ně v praxi zájem?
Reichel: Možná bych teď použil vsuvku. Antonín Růžička založil v roce 1902 podpůrný Spolek samostatných slepců. Šlo o jasný parametr nebýt závislý – a čím člověk získal samostatnost, tím že se mohl sám živit. On sám byl ladič pian a prosazoval to, aby ti slepci i za těch stížených podmínek nacházeli pracovní uplatnění. Ono totiž to pracovní uplatnění také vede tu cestu do společnosti (integračního procesu), partnerských vztahů a tak dále. Takže aby se ty obory, které se vyučovali na Deilově a Klárově ústavu v praxi nacházeli uplatnění. A dařilo se to. Ať už teda v tom Deilově ústavu učitel hudby, kdy dělali zkoušky na běžné konzervatoři. Což bylo tenkrát nesmírně moderní, náročné a považuji to za velmi hodnotné. Jejich uplatnění pak spočívalo ve výuce hudby. Pak je tu ladění pián, v tom byli velice zruční a uplatňují se v tom až do dneška. Stejně jako v tom učitelství hudby. Potom u těch kartáčů byli i takové podněty z toho spolku nevidomých slepců k zakládání družstev, nebo společenství aby se ti jednotlivci mohli uplatnit. Takže vznikl třeba KARKO v Ústí nad Labem, výrobní družstvo nevidomých. KAR táče a KO šíky. Vytvořil se spolek, který si prostě dal za cíl hájit důstojný život slepce a to na základě té podpůrnosti a spojení sil a právě té samostatnosti. Například vím, že v tom KARKU mají v jídelně napsáno „Práce je naším světlem“. Není to pouze fráze, je to skutečně velmi důležité.
Dalším útvarem, který ovlivnil život slepců, byl rok 1915, kdy byl z iniciativy Karla Emanuela Macana, který oslepl během života. O první oko přišel, když našel v tatínkově šuplíku rozbušku (pracoval na drahách) a odneslo to jedno oko. Onemocněním pak přišel i oko druhé. Ale on vystudoval techniku a tam bylo zajímavé, že ta jeho rodina vzdala na byt studenta – jeho vidícího kolegu, který vlastně mu pomáhal chodit do té školy a dělal mu partnera za byt a stravu. Byl to takový velmi moderní způsob integrace. Začal se věnovat hudbě, vystudoval ji na konzervatoři, má i nějaké skladby, ale tata cesta ho nenaplňovala. On potom využil nabídky, že šel dělat učitele na ten Klárův ústav a tam poznal to, že zde sice dostávají slepci vzdělání, ale je tam právě ten velký německý vliv a on byl těžký vlastenec, hrozně mu to vadilo, takže vytvořil skupinu dobrovolníků a začali dělat první přepisy českých textů a tím začala vznikat taková malá česká knihovna pro nevidomé. Pak využil situace první světové války, kdy se začali z front vracet i vojáci, kteří ve válce přišli o zrak. On se pak stal prvním rehabilitačním pracovníkem. Aby dostal ty mladé kluky, kteří byli psychicky velmi na dně, vrátil zpátky do života. Učil je slepecké písmo, přes něj se pak dostávali zpátky k informacím a tak i zpátky do světa a společnosti. V roce 1916 vznikl první tisk pro české slepce – tedy už i pro ty civilní. Mělo to velký ohlas. Za půl roku na to, 1. ledna 1917 začal vycházet časopis ZORA jako pravidelný tisk pro české slepce. V tom roce 1915 také Macan inicioval odbor pro slepecký tisk český při zemském ústavu pro nevidomé. Od roku 1917 je zlegalizován spolek český slepecký tisk, který si klade za cíl kulturně povznést slepce. Což zase tak trochu souvisí s tou společenskou integrací. Slepci tedy dostali takové dva silné pomocníky, dva spolky. Oba dva vycházeli z českého principu. Oba dva si tedy kladli za cíl kulturně povznést slepce a vytvářet podmínky, aby ten život ve slepotě byl nejen snesitelný ale i plnohodnotný a důstojný. Takže jak jsem říkal, třeba to učitelství bylo velmi rozvinuté, ale v některých dobách museli čelit velké nedůvěře škol, inspektorů, protože říkali „jak může slepec vyučovat“. Přitom dostávali se svými žáky ocenění a účastnily se různých přehlídek, finále. Což jim poté hodně pomohlo. V současné době je cca 250-300 těžce zrakově postižených učitelů hudby u nás. Stejně tak jako ti ladiči pián. Dnes také využívají možnosti pracovat na živnostenský list. Například ale košíkářství zažilo útlum, ale zase se prosazují. Nicméně u těch kartáčů je to už z větší části nahrazeno technikou. V 50. letech se objevuje povolání masér, které je v dnešní době velmi prosperující, ale taky vzniká velký tlak na trhu práce, protože jich je opravdu hodně. V 60. letech byly telefonní kurzy, jak už jsem zmiňoval, ale dnes opět technikou zanikl. Pak čalouníci, v těch
60. 70. letech byly různá družstva, bytová tvorba, automobilka. Ovšem opět ten posun v technice vytvořil pásovou výroku a tento obor taky zaniká.
A když ten člověk vystudoval gymnázium, tak pak šel na vysokou školu na jaké obory?
Reichel: Tak týkalo se to zejména slabozrakých, ale samozřejmě i nevidomých. A ty obory byly nejčastěji v pokračování hudby, hodně jazyky, trochu problematická pedagogika (například v těch 60. letech nepovolovali slepci studovat pedagogiku), psychologie a teď v posledních letech hodně práva. Zde je potom otázka, jak jaký je ten stupeň zrakového postižení. Hlavně tou střední školou končí speciální školství a vysoké školy se studují za běžných podmínek.
A tento rozvoj studia na vysokých školách přišel po roce 1990 nebo dřív?
Reichel: Tak samozřejmě. Ale třeba tu konzervatoř od roku 1948 vedl doktor Jan Drtina, významná osobnost, slepec, který právě vystudoval pedagogiku už v těch 50. 60. letech. I Zdeněk Šarbach, nevidomý, dělal vysokou školu taky v těch 60. letech, jako já. Nebylo nás tolik jako dnes, ale ty možnosti byly. I když ty podmínky a přístup získávání informací byl daleko horší a těžší. Abych shrnul to školství a pracovní uplatnění, tak dnes je mnohem větší možnost studia, i díky technice, ale rapidně se zhoršilo pracovní uplatnění. Je velká nezaměstnanost lidí se zrakovým postižením. Většina lidí totiž ztrácí zrak až v tom pozdějším věku a tam je potom opravdu těžké znovu najít uplatnění.
Ano, ono i u lidí „vidících“ je těžké najít práci po 50tém roku života, takže chápu, že tato situace u osob se zrakovým postižením je ještě těžší. Přejdeme tedy k další oblasti a tou jsou spolky a organizace. Takže ten první spolek byl založen v roce 1902. Poté byl tedy ještě Macan. Jak to bylo dále?
Reichel: Ano, toto byly dva hlavní spolky v té době do roku 1948. Je pravda, že těch menších spolků a společků bylo asi kolem třiceti. Ale tyhle byly jako nosné celorepublikové. V roce 1948 zavládlo tvrdé nařízení a byla založena Ústřední jednota invalidů a od roku 1952 vnikl Československý Svaz Invalidů, kde byly sekce jednotlivých kategorií postižení. Byly to zrakově, tělesně, sluchově, vnitřně. Tento svaz vlastně fungoval až do roku 1989/1990. Zajímavé je, že tento model byl pouze v Číně. Jinde prostě měla každá ta kategorie svůj jednotlivý svaz. Bylo to zbytečně z nějakých politických důvodů.
A co si kladl za cíl ten Svaz invalidů, navazoval na ty zaniklé spolky?
Reichel: V podstatě ano, ale jako tam už byl velký rozdíl a plus v tom, že se ten Svaz invalidů stal členem Národní fronty. Národní fronta byl orgán, který zastupoval občany přes organizace. To plus vlastně bylo to, že ten Svaz invalidů byl financován státem. Kdežto předtím ty spolky si museli velmi složitě vydělávat na svoji obživu a plnění svých úkolů přes charitu atd. Tady tedy stát uvolňoval prostředky pro činnost těch spolků. Za to ale taky žádal ani té tak poslušnosti jako spíše uniformitu. Nejde říci, že by se z toho stal politické element, ale ideologie zde sehrávala větší roli.
V roce 1990 byl zrušen, ale stále všechno je vlastně stále dotováno státem ale za určitých podmínek, že se vypisují nějaké ty granty. Ovšem chybí tu jistota, protože jsou vypisovány třeba jen na rok a neví se, zda se budou prodlužovat. V roce 1968 ještě už byly ty tendence nějaké věci napravit z toho 48mého a vznikaly samostatnější útvary. Podařilo se založit i v dubnu 1969 Český svaz nevidomých, později Český svaz nevidomých a slabozrakých. Ovšem to už začínala za dva měsíce normalizace a všechno to mladé ukončilo, nemohlo se to rozvíjet. Ještě do roku 1974 se zachoval ten Český svaz nevidomých a slabozrakých ale postupně zanikal a stával se opět sevřenějším a vzniklo České sdružení svazu invalidů atd. Poté ale vznikly rady pro ty různé kategorie. Ale už se omezovala jejich pravomoc.
3. prosince 1989 vznikly dva spolky, mohl byste mi k tomu říci něco víc?
Reichel: Byla první schůzka pro vznik České unie nevidomých, která potom byla založena v dubnu, vedle té unie vznikla Společnost nevidomých a slabozrakých, která navázala na Svaz invalidů. Byla produktem jeho transformace. A v roce 1996 se tyto dvě organizace spojily a vznikl SONS.
A SONS je tedy tou největší a nosnou organizací pro osoby se zrakovým postižením v České republice?
Reichel: Ano. Ale jak jsem říkal už za té první republiky, tak i dnes existuje cca 7 až 10 organizací pro zrakově postižené.
Dobře. Děkuji Vám mnoho za tento podrobný popis. Na závěr mám ještě jednu otázku. A ta zní, kdy vnikli vodící psi? Tedy kdy se to začalo vyskytovat a tak dále?
Reichel: Vodící mají genezi, jestli ne za první republiky, tak určitě v tom Svazu Invalidů, kdy právě vznikl výrobní podnik Svazu Invalidů Meta – jedna ta část byla i pro výcvik vodících psů. A na to pak navázala v 90. letech ta Česká Unie, myslím, že v roce 1997 byl postaven ten psinec v Jinonicích. V republice jich je asi tak pět.
A to jsme od někoho přejali, nebo jak se k nám ti vodící psi dostali?
Reichel: Jednak z Německa, hlavně v těch 50. a 60. letech se cvičili němečtí ovčáci, kdežto potom v těch 90. letech se přechází na ty labradory a to je spíše ta anglická škola. Myslím si, že ten německý ovčák budil i respekt, kdežto ti labradoři jsou spíš takový mazli.
To jsem opravdu netušila, a máte pravdu, určitě i dnes by byl z německých ovčáků větší respekt než z labradorů. Pokud se ještě můžu vrátit k otázce rehabilitace, říkal jste, že se o její vznik postaral Macan. Jak ale probíhala nebo jak se vyvíjela dál?
Reichel: Ta rehabilitace probíhala na těch školách, ta byla zabezpečována na těch speciálních školách. Ovšem pro ty později osleplé to byl u nás velikánský nedostatek, kdežto v zahraničí existovaly ty střediska pro rehabilitaci později osleplých. U nás toto tedy neexistovalo, a proto ta Rada zrakově postižených při tom Českém sdružení zdravotně postižených si vymohla, že o prázdninách v 60. letech byly kurzy pro později osleplé na té škole v Krči, na té učňovské škola. Byly to měsíční kurzy. První celostátní středisko rehabilitace vzniklo v Vlevoči na Slovensku v roce 1977. Byl to ten stejný systém, jako je teď na Dědině. Až po revoluci se začalo dělat vše proto, aby bylo takové zařízení i v Čechách a tím se tedy stala Dědina. Kromě toho ale také vznikl tyfloservis v roce 1991, v rámci té unie. Poté se osamostatnil a má své útvary v jednotlivých krajích a provádí terénní ambulanci.
Moc Vám děkuji za vyčerpávající rozhovor.
