1. DEN TÁBORA (2. července 2016) Vysvědčení v kapse, jsou tady prázdniny! Co tak začít táborem, ať se nám pěkně rozběhnou? Jo, to by šlo. A tak teď vyrážím na Mlynářku s pořádným batohem, nacpaným k prasknutí, už tam čeká zbytek oddílu a autobus, naskočil motor, už to frčí – Vsetín, Lideč, Trenčín, Nové Mesto, Lubina, Hrabové! Ještě kilák pěšky, vidím louku, stany, je neskutečné horko. Stany sice stály, ale nebyly naše. Po uvítání nám bylo Hopem hned vysvětleno, jak se takové obydlí staví, za dvě hodiny bylo hotovo a my jsme se mohli nastěhovat. Nadešel čas oběda a odpoledního klidu. Tropické vedro. Ještě stále netušíme, co nás čeká, co bude hlavním motivem tábora. Jsme tak trochu napjatí, možná i trochu víc, vlastně, pokud se to hned nedovím, puknu zvědavostí! V tu chvíli přichází od hřiště pár týpků s kufry, batohy, s holemi, vykřikují něco o svých cestách a zážitcích ze světa. Představují se nám, Japonec vyklopil dokonce parádní vtip o velbloudovi. Pak nám v hangáru přehráli záznam nějaké advokátky. Mluvila o jistém Robertu Krotčildovi, který zcestoval celou planetu a chce oddílu odkázat své poklady, které po světě nashromáždil. Má to jeden háček, musíme prokázat, že o zeměkouli něco víme, aby bylo jisto, že je dědictví ve správných rukou. Dohodli jsme se, že do toho půjdeme. Rozdělili jsme se do 7 skupin, získali trika a kloboučky určité barvy a vyrazili do lesa, abychom si pořídili cestovatelskou hůl, na kterou budeme získávat za hry nějaké trofeje. Před večeří jsme se ještě stihli naučit cestovatelskou písničku a na hřišti si zahrát pár drobných her, pocházejících z Galapág (jak tvrdil Youry). Po žemlovce na večeři jsme strávili zbytek večera s písničkami u táboráku. V noci se prohnala táborem bouřka.
2. DEN (3. července 2016) MONAKO Druhý den tábora už odstartoval všemi ranními rituály, které známe z předešlých táborů: budíček, rozcvička, ranní běhy ( 50 m na čas ), hygiena, úklid stanů a snídaně. Po ní byly odtajněny další dvě táborové stavby, a to obří nástěnka s mapou světa a velká zeměkoule, ze které by měly vystupovat návštěvy ze světa. Hned jsme tento vynález zhlédli v praxi – zeměkoule se otevřela a z ní vystoupili monacký kníže Frederik Prudká povaha a jeho rozkošná žena. Popovídali nám o jejich pidistátečku a doporučili nám na své nejoblíbenější kratochvíle: závod F1 a kasíno. Poté, co jsme se s nimi rozloučili, vypukla hra „Letem světem“. Členové všech družin vybíhali na místa v okolí tábora, na kterých nalezli obrázek nějaké zajímavosti na Zemi a
pod ním zveršovaný úkol (např. Koloseum v Římě, odnes toto břímě!). Úkolem bylo splnit úkol a zapamatovat si stát, ve kterém se tento unikát nachází, místo nakonec vyznačit co nejpřesněji po doběhu do tábora do mapy světa. Po vyhodnocení vyšlo najevo, že nejlépe se v této první soutěži vedlo družině Velbloudů. Následoval oběd, odpolední klid a po něm odstartovala Velká cena Monaka F1! Nadupané stroje (pneumatiky), výborní jezdci, náročná trať a dopingová kontrola vytvořili napínavý závod jak se patří. O zvraty a překvapivé momenty na trati nebyla nouze. I zde se ukázalo, že nejvíce silami oplývali Velbloudi. Po večeři bylo nutno se navléci do slavnostního oděvu, vyrobit si kravatu a pak už se jen pro nás otevřely dveře kasína. Napřed jsme si museli vypsat směnku (nabídnout nějakou práci), abychom získali peněžní hotovost. Tu jsme se pak snažili rozmnožit hazardními hrami jako ruletou, házením kroužků, myškami, nervíky, ... Za výhry jsme si mohli v baru nakupovat nápoje. Na závěr se dostalo ke slovu velké kolo s čísly, na kterém si každý vytočil číslo stanu, ve kterém dnes bude nocovat. To byl opravdový adrenalin, v některých stanech bylo nakonec prázdno, v jiných se sešli i 4 nocležníci. Chrrrrrrrrrrrrrr, pííííísk.
3. DEN (4. července 2016) KANADA Už na včerejším večerním nástupu jsme podle nabídnutých indicií uhodli, že dnes nás čeká stát Kanada. Do snídaně vše probíhalo jako obvykle, po jídle se ze zeměkoule vynořili dva dřevorubci, místo pozdravu natočili motorovou pilu a na našem slavnostním koberci uřezali jako dárek jedno „little poleno“. Nezapomněli všem hrdě připomenout, že Kanada je druhý největší stát světa, že u nich žije 25 000 medvědů a že všechny stromy okolo jsou javory. Vysvětlili nám, že každé dítě u nich doma umí řezat, sekat, zatloukat hřebíky, rozdělávat oheň, skolit medvěda a zná stromy a rostliny. Slíbili jsme jim, že to (až na toho grizlyho) s našimi dětmi taky zkusíme. Pak se rozloučili a za túrování pily zmizeli tak rychle, jako se objevili. Na dopolední hru jsme vyrazili do Kanady, po asi 20 minutách chůze jsme došli do „javorového lesa“, ve kterém nás uvítali dva cukráři a představili nám úžasný stroj – Sugar machine neboli Sladkostroj- na výrobu dobrůtek z javorového sirupu. Na jedné straně se lije šťáva, na druhé hned vypadávají sladkosti. Tak začala bojovka, ve které se do lahviček chytal javorový nektar z napíchnutých petlahví, zároveň se bojovalo papírovými koulemi s konkurencí a navíc s nepříjemnými vosami, které chtěly také svůj sladký díl. A co se podařilo dopravit až do středu území ke stroji, bylo okamžité přeměněno v sušenky, piškoty, rolády, ... Bez ohledu na výsledky tak zvítězili vlastně všichni.
Po obědě a odpoledním klidu jsme spustili už s kanadskými návštěvníky dohodnutý Dřevorubecký závod jednotlivců. Prověřil dokonale naši zručnost. Během čekání na start jsme usilovně pracovali na našich denících. Večeře měla mimořádný ohlas, neboť když Kanada, tak hot dog! Se psem v žaludku jsme na nástupu vyhodnotili dnešní sladkou hru (zvítězili Namars) a závod. Zároveň jsme odhalili stát pro zítřejší den, kterým bude Slovensko.
4. DEN (5.července) SLOVENSKO Hned po ranních rituálech jsme se shromáždili před zeměkoulí a zdvořile zaklepali. Vynořil se bača s bandaskou žinčice a jeho žena, která se s ním zrovna nemazlila. Přiblížili nám jejich způsob života na salaši, nezapomněli se u toho pohádat a pak nám, neznalcům, dokonce bačová prozradila rodinný recept na vaření brynzových halušek. Zazněla také jedna z nejznámějších slovenských legend o tom, jak se čachtická paní koupala v krvi mladých dívek. Tím bylo vlastně rozhodnuto o tom, co se dnes bude dít. Cílem naší celodenní výpravy bude nechvalně proslulý hrad Čachtice. Nabalili jsme si batohy, přibrali vodu, kotlíky a vyrazili. Zprvu dlouho na sluníčku po asfaltu, ale pak jsme vstoupili do lesa, hned bylo lépe. S osmi kilometry v nohách jsme se pustili do vaření halušek s brynzou. Všem družinám se náramně povedly, hodnotící porotě pěkně zamotaly hlavy. Ta se nakonec přiklonila k názoru, že jí nejvíce chutnaly halušky od Zakufrujem. Zahladili jsme ohniště a po třech dalších kilometrech jsme spatřili krásný hrad. Měl jen jedinou chybu – stál na kopci. Posilnili jsme se na výstup rychlou návštěvou hospůdky a pak už vyšplhali k jeho bráně. Uvnitř jsme strávili skoro hodinu – porozhlédli jsme se po zřícenině, nakoupili suvenýry a pokochali se dalekými rozhledy. Ještě jsme však nebyli v úplném cíli našeho putování, čekaly nás další tři sluncem rozpálené kilometry k vodní nádrži, ve které jsme zchladili naše těla. Návrat do tábora byl již radostný, zpáteční cestu vyřešil autobus, i tak jsme na naši louku doputovali až před osmou večer. Kromě večeře a nástupu už se nic dalšího nedělo. Vlastně ne tak docela, někteří dobrovolníci se i po celodenním pohybu vydali dobrovolně plnit podmínky odznaku Poutník (mladší) a Přežití (starší). Mladší mají za úkol vystoupit 3 krát na horu Roh, z toho jednou v noci. Údělem starších je 24 hodin hladovět, strávit sólo noc mimo tábor a zvládnout „noční výsadek“. Zítra budeme žít ve Velké Británii.
5. DEN (6. července 2016) SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ (VELKÁ BRITÁNIE) Dnes po snídani ze zeměkoule vyletěl napřed míč, za ním se vyhrnuli fotbalista se Skotem. Kopálista nám dal lekci vrcholného fotbalu, což obnášelo fláknout sebou o zem, držet si nohu a svíjet se v bolestných křečích. Všichni jsme to bravurně zvládli, hrát kopanou není zas tak těžké. Zaskandovali jsme si něco fotbalových hesel, vyvěsili vlajku a rozloučili se s nimi. Nato vypukly turnaje ve fotbale a v ringu. K vidění byly vyrovnané napínavé souboje, penalty, dlouhé výměny nad sítí. Po několika hodinách vzešli turnajoví vítězové – v kopané se jimi stali Zakufrujem, v ringu Velbloudi. Před obědem jsme si od Hopa vyslechli historku o jedné hospodské hádce, při které myslivci řešili, který pták na světě létá nejrychleji. Byl mezi nimi i ředitel pivovaru Guiness, a jelikož se lovci správné odpovědi nedobrali, sám začal shromažďovat rekordní údaje z celého světa. O něco kratší trvání nežli jeho Guinessova kniha rekordů má naše Kniha oddílových rekordů, založená přesně před 20 lety. Všichni jsme ihned pochopili, že zbytek dne se ponese ve znamení překonávání ostatních i sám sebe. Hned úvodní disciplína nám dala pořádně zabrat! Šlo o tradiční pojídání, spíš hltání, kynutých knedlíků. Laťka byla nastavená velmi vysoko, přesto se několika z nás podařilo maximum ve své kategorii ještě o kousíček posunout. Dohromady jsme v 68 lidech zkonzumovali v půlhodinovém limitu 44,26 kg (= 1 106 kusů). Jeden človíček snědl průměrných 0,65 kg. Nejvíc ze všech spolykal Youry – 38 knedlí (1,52 kg). Po vytrávení jsme se pustili do rekordů v dalších disciplínách: jezení hrášku, jednohubek, pití vody, zapalování sirek, hodu kartou, hodu hroznovým vínem, stání na jedné noze, blbárně, běhu na chůdách, uzlování, stavbě ze sirek, lepení řetězu, bublině ze žvýkačky, koncentraci lidí na 1 m 2, namotávání lipa, skoku přes švihadlo, závěr patřil napínavé jamajce (hlavně díky Hanysovi (55 cm!) a Báře). Celkově byla překonána dlouhá řada rekordů. Rekordmani byli odměněni diplomem na večerním nástupu, stejně jako fotbalisti a ringisti. Večer patřil psaní deníků, cestám na Roh, spaní o samotě a nočním výsadkům.
6. DEN (7. července)
INDIE
Hned po budíčku se přiřítil vyděšený Krab, že viděl brouka kousáka, což znamená jistou katastrofu pro náš tábor i pro celé lidstvo. Je jediný způsob, jak se mu ubránit – kousnout první. Tak začala hra, při které jsme nosili v zubech z lesa brouky. Kousáky jsme vyhladili, největší zásluhu na tom měli Dobrodruzi. Ze zeměkoule vystoupili Ind s Indkou, doprovázeni vůní vonných tyčinek. Zameditovali jsme si, vykonali očistnou koupel v Ganze (bazénku), ať už dobrovolnou nebo ne. Hosté se zmínili o posvátných kravách a vychválili pracovité slony, s nimi se dokonce u nich doma pořádají i zápasy. Jakmile se pach vonných tyčinek rozplynul, pustili jsme se do výroby slonů. Každá družina měla mít dva, budou z lepenky s dřevěnou kostrou a skoro metrovými kly. Na koncích klů budou měkké bakule a sloni musí být dvoumístní. Vyrobit takováto monstra nám zabralo celé dopoledne a ještě velkou část odpoledního klidu. Stloukali jsme, svazovali, natírali, zdobili, zkoušeli a ladili, dokud nebyli hotoví. Souboje slonů mohly začít. První soutěže byly určeny osádkám bez zvířat: jedna ověřila práci chobotem, druhá sloní paměť a třetí sloní sílu (přetahování lanem). Následovala prověrka rychlosti slonů a výměny osádek, pak jsme sešli na louku pod kuchyní, kde již byla připravená sloní aréna. Z každé družiny do ní vstoupilo jedno zvíře, nasoplilo si kly a na signál se snažilo udělat značku na boku nebo zadnici jiného slona. Souboje to byly napínavé a neúprosné, z chobotnatců odpadávaly jejich části, bylo třeba je neustále opravovat, aby byli bojeschopní. Výsledky byly vyhlášeny na nástupu hned po večeři (bombajské rizoto). Celkově si nejlépe vedla sloní stáj Kápéčka. Štítek na hůl získali první poutníci za své cesty na Roh, jediná indície stačila na odhalení státu, ve kterém budeme žít zítra. Bude jím země karnevalů a amazonského pralesa Brazílie. Do večerky jsme ještě dodělávali deníky za doprovodu kytary a písniček. Náročný den (jako všechny ostatní).
7. DEN (8. července 2016) BRAZÍLIE Dnešní den se nesl v duchu rumby-samby-rumby. Ze zeměkoule vyskočil brazilský tanečník s tanečnicí, ani na chviličku se nezastavili a stále tančili a tančili. Rumba-sambarumba byl právě pohyb, který jsme brzy uměli všichni. Pak jsme vztyčili na stožár vlajku jejich země, jedinou vlajku na světě, při jejímž vztyčování se nestojí v pozoru, ale tancuje a
zpívá se hymna rumba-samba-rumba. Po jejich odchodu bylo jisté, že dnes zažijeme nefalšovaný karneval v Riu. Ještě předtím se ovšem vydáme do povodí Amazonky (na Dubník), jak nám sdělil Hop. Nabalili jsme se na cestu a za hodinu a půl jsme doputovali do centra Staré Turé, kde jsme během rozchodu stihli potěšit naše chuťové buňky návštěvou cukrárny a Tesca. Na břehu přehrady Dubník nás již očekávali vedoucí, do vody trčelo dlouhé molo, vytvořené z nafukovacích lodí a lehátek. Od Youryho jsme se dozvěděli, že to nejsou lehátka, ale pospojované listy viktorie královské, amazonské vodní rostliny, která unese i dítě. Hned jsme to vyzkoušeli – v čase 3 minut jsme měli za úkol dostat se jeden za druhým na konec této dráhy. Kdo cestou nespadl do vody, získal pro svou družinu bod. Nejvíce přeběhů dosáhli Velbloudi. Pak jsme měli možnost si v přehradě zaplavat nebo zaskotačit v lodích a na lehátkách. Zpátky do tábora nás dopravil autobus, to abychom měli ještě dost času a sil na dnešní karneval. Ihned po večeři jsme se pustili do příprav – malovala se těla, tvořily účesy, přivazovaly třásně, ... Výsledek byl úchvatný. Hned nato nás opět navštívili Brazilci rumbasamba-rumba a velkým klíčem odemkli karneval. V hangáru se rozezněla rytmická hudba, během večera proběhlo také několik soutěží (rohy, koule, papoušci). Nálada byla výborná, taneční výkony přímo vynikající. Za hry a tanec dostávali všichni na svá těla razítka. Jejich počet na závěr určil, kdo se stane pro tento rok králem a královnou karnevalu. Nejvyšší množství razítek vyneslo na trůn Jiřina a Idu. Rumba-samba-rumba, to byl den!
8. DEN (9. července 2016)
GUINEA
Snídaně byla tentokrát chudší – moučná placka s čajem – jasná předzvěst toho, že dnešní den strávíme v jednom z nejchudších států světa. Ze zeměkoule vystřelili dva černoušci, uběhaný Abdul a vyklidněný Bobo. Podotkli, že v jejich zemi umí číst a psát necelá polovina obyvatel, že jedí jedno jídlo denně a že velmi rádi běhají (závodí o kokosové ořechy). Při vztyčování vlajky jsme klusali na místě a pak kudrnáči zase odběhli. Krátce nato odstartoval vytrvalostní běh délky zhruba 2 km. Jednotlivé kategorie na trať vybíhaly hromadně, takže v cíli byl okamžitě jasný vítěz. Nejrychlejšími běžci se ukázali Ida, Kubaš, Jindra a Jiřin. Po rovněž chudším obědě (pouze polévka) jsme měli dostatek času na deníky, neboť dnes je půlka tábora a tudíž den jejich kontroly. Psaní a kreslení plynule přešlo v odpolední klid, který skončil Hopovým zabubnováním. Na nástupu jsme se dozvěděli, že nás čeká cesta do guinejského pralesa, kde společně s domorodci strávíme noc. Jednalo se zároveň o soutěž, kdo přežije s nejnižším množstvím věcí. Množství věcí určovala jejich hmotnost. Vše (kromě jedné vrstvy oblečení a bot, které jsme měli na sobě) bylo pečlivě družině
zváženo. Pak jsme vyrazili do pralesa, kde nás před svou chatrčí uvítali naši staří známí A+B, určili nám směry, kterými se máme utábořit. Černoušci nám pak vyměňovali naše výrobky za ovoce, křesadlo, troud, vodu, kotlík, mouku, sůl, případně deku či spacák. Chtěli jsme přežít a tak jsme všechen čas až do tmy věnovali právě tomuto výměnnému obchodu. Pod našima rukama vznikaly zdobené oštěpy a šípy, panenky z trávy, kameny, malované uhlem, lodičky z kůry, náramky, náhrdelníky, věnečky, zvířátka, ... Z mouky jsme si zadělali na hady, někteří se pokusili i o čaj z bylin, postavili jsme si přístřešky proti dešti a větru. Situace se změnila po západu slunce. Nebylo nic vidět, ochladilo se. Družiny vynaložily všechen svůj um, aby urvaly co nejvíc tepla a tím i spánku. Taktiky byly různé - tisknutí se k sobě, soukání se do spacáků po dvou, zahrabáváni se do listí, přikládání na oheň po celou noc, čtyři pod jednou dekou, využití nahřátých kamenů.
9. DEN (10. července 2016)
BRUNEJ
Jedni se vyspali do růžova, druzí do úplně jiných barev. Každopádně jsme se probudili uprostřed guineiského pralesa, ať už zimou nebo prostě proto, že byl na vstávání čas, zahladili jsme po našem táboření všechny stopy a vrátili se do tábora. Tuto „hru“ vyhráli Holumbusové, jejichž společná výbava k přežití vážila rovných 5 kg. V táboře na nás čekala bohatá snídaně, dostali jsme také čas na hygienu a relaxaci. Pak jsme vystoupali na horní louky a zahráli si baseball, následovalo učení tábornických disciplín (topografie, první pomoc, rostliny, zvířata, atd.). Buben nás poté svolal k nástěnce, kde jsme se podle indicií snažili uhodnout stát, ve kterém se octneme dneska. Bylo to těžké, po nejchudším státě světa následoval nejbohatší stát světa a tím byl pro většinu z nás neznámý sultanát Brunej. Hned jsme se nahrnuli k zeměkouli a z ní vystoupil sultán Balvan a jeho sluha Makadam. Chvíli si vybíral manželku, chvíli ho nosili na nosítkách, chvíli jsme se mu klaněli. Pak odešli a my jsme si pochutnali na skvělém obědě, je vidět, že dnes žijeme v přepychu. Po odpoledním klidu jsme se pustili do hry s názvem „Brunejský obchod“. Na území tábora se vyskytovalo šest institucí: dvě banky, ve kterých všichni získávali peníze za to, že je navštívili a taky jsme zde mohli ukládat své úspory, dvě realitní kanceláře, ve kterých jsme mohli nakupovat ropné plošiny, rafinérie, paláce a mešity. K mání bylo několik druhů za odlišné ceny. Dále jsme mohli navštívit trh, kde jsme zakoupené stavby mohli výhodně prodat (záleželo na naší schopnosti smlouvat s obchodníkem) a konečně obchůdek s nicotnostmi, ve kterém jsme si vždy museli koupit nějakou drobnost, jen s tím rozdílem, že zde byly platidlem dřepy, zatímco v ostatních institucích tekly proudem brunejské dolary. Pohyb mezi všemi úřady zajišťoval hod kostkou, tedy náhoda. Účelem bylo pomocí
prodeje nemovitostí a úroků v bance získat co největší jmění. Největším boháčem se stal Juris, mezi družinami Dobrodruzi. Večeře byla rovněž luxusní, nacpali jsme se řízkem s bramborami a bohatou oblohou. Po ní nás čekalo překvapení - tábor navštívil loutkař Honza se svým divadélkem a s pohádkou z brunejského prostředí Aladinova lampa. Pohádka byla zábavná, navíc jsme si po skončení představení mohli všechny loutky osahat. Následoval nástup s odhalením zítřejšího státu (Čína). Do večerky už bylo volněji, někteří vzhledem k probdělé předchozí noci hned zalehli, jiní se naopak vydali nocovat pod širák mimo tábor, aby splnili další podmínku do odznaku Přežití.
10.DEN (11. července 2016) ČÍNA Hned po ránu jsme se ocitli rovnýma nohama v nejlidnatějším státě světa, a to tak, že jakmile dozněla ranní písnička, vystartovali jsme ze svých stanů a jali se sbírat lístečky s vyobrazenými Číňánky, bylo jich několik tisíc. Nejúspěšnějšími sběrači byli Světoběžci. Na snídani jsme spolykali rýžové chleby a pak jsme se dozvěděli pravidla dopolední hry. Půjde o vaření čaje, ne sice pravého čínského, ale bylinkového. Každé družině bylo vytyčeno na mapě okolí její území, ve kterém měla z přírodnin utajeně uvařit 2 litry čaje. Dále všichni hráči obdrželi na záda číslo. Se startem hry šlo tedy o to uvařit co nejchutnější čaj z vlastnoručně nasbíraných bylin, objevit vařící místa ostatních družin a zároveň odhalit co nejvíce čísel ze zad protihráčů. Po návratu do tábora se pak z čajů vytvořily očíslované vzorky a každá družina se snažila pomocí svých chuťových buněk zjistit, který z čajů je jejich vlastní a z jakých bylin jsou namíchány čaje ostatních družin. Nejchutnější čaj uvařili Holumbusové, celkové prvenství získali dnes úspěšní Světoběžci. Na oběd nás čekalo překvapení ve formě hůlek, kterými jsme měli čínské nudle nasoukat do úst. Byla to opravdu komická podívaná, ale všichni to zvládli. Den byl dnes nesnesitelně horký, proto došlo na vodní hru, kdy jsme přes hřiště přenášeli na hřbetě ešusy s vodou. To, že se z nich voda při pohybu vylévala na naše záda a že se tato zábava zvrtla v polévačku asi není ani nutno připomínat. Konec zařídil až nedostatek vody ve vaničce a vypumpovaná studánka. Odpolední čas jsme pak strávili učením a opakováním si tábornických disciplín, konkrétně uzlů, topografie, zvířat, rostlin a první pomoci. Následovala večeře (co jiného než rýže), nástup s odtajněním posledního státu, kterým bude Austrálie, s rozdáváním diplomů, hlídek a nálepek za Přežití a Poutníka. Pak už jsme se až do tmy věnovali fotbálku, zpěvu písniček, ...
11. DEN (12. července 2016) AUSTRÁLIE Ráno po snídani jsme s Tetřevem testovali naše znalosti, neboť právě dnes nadešel den D, kdy za námi do tábora přijede notářka JUDr. Jáhnová, vyřizující závěť Roberta Krotčilda a která nás prověří, zda si zasloužíme jeho odkázaný majetek. Dali jsme si tedy poránu duševní rozcvičku a hledali odpovědi na více než 70 otázek. Bez problémů jsme to zvládli. Potom ze zeměkoule vykoukli dva Australáci s bumerangem, vychválili nám svou zem a zase zacouvali. Dopolední hra se jmenovala „Australský víceboj“. Šlo v ní o to co nejrychleji zvládnout jednu z 12 disciplín, potom se rychle vrátit ke stožáru a do tabulky vybrat disciplínu pro družstvo, které přiběhne po nás. Plněné úkoly se nazývaly Pijavice (lov žížalek ve slizu), Bušmen (odvoz autem do buše a pěší návrat zpátky), Surfing (jízda na prkně, podkládaném petflaškami), Trosečník (nafukování lehátek), Koala (skoky v pytli), Open (přenášení tenisáků), Koala (jezení mrkve na stromě), Protinožci (pití vody ve stojce), Bumerang (házení a chytáni), ... Nejvýkonnější dnes byli Zakufrujem. Po hamburgru na oběd a klidu jsme vyběhli na louku si zahrát Vlajky. Pak už se ozval zvuk auta a do tábora přijela paní Jáhnová se dvěma pracovníky geografického ústavu, kteří jí pomáhali. Připomněla nám znění závěti a vysvětlila způsob prověření našich znalostí. Půjde o pět zkoušek, musíme splnit alespoň čtyři z nich. V prvním kole jsme k sobě přiřazovali kartičky s názvem státu a něčím, co s ním souvisí. V kole druhém šlo o to pomocí našich otázek zjistit, který stát si myslí pan geograf. Obě jsme hravě zvládli. Třetí kolo znamenalo odpovídat na 10 otázek, za správnou odpověď postoupit o čáru vpřed a nakonec se trefit z místa, kam jsme došli míčkem do barelu. V této disciplíně jsme neuspěli, na vině nebyly znalosti, ale špatná muška. Vše jsme si vynahradili posledními zkouškami. Správně jsme vypočítali příklady typu „vzdálenost mezi Londýnem a Moskvou + rovnoběžka, procházející Prahou + hloubka nejhlubšího jezera světa / počet barev na vlajce Brazílie“ a na závěr jsme zodpověděli správně všechny kladené otázky. Déšť nás v tu chvíli zahnal do kuchyně, ale radost ze získaného dědictví neodplavil. Obdrželi jsme od paní doktorky obálku, rozloučila se a odjela. V obálce se nacházela mapa okolí, průsvitka s vyznačenými světadíly a popisy míst, kam zakopal RK své poklady z cest. Místa byla vzdálená od 10 do 70 km, z čehož vyplynulo, že nás čeká dvojdenka. Věnovali jsme se tady balení.
12. DEN (13. července 2016) DVOJDENKA Přivstali jsme si a dobalili vše potřebné na cestu mimo tábor. Nevyráželi jsme po družinách, ale po skupinách podle věku či výkonnosti. - Nejmladší skupinka, složená z Rejsků, našla svou truhlu v „Africe“ poblíž Čachtic. - První část mladších vykopala svůj poklad v „Evropě“ nedaleko Velké Javoriny. - Druhá část mladších se vydala pro svůj díl do „Severní Ameriky“ do Lednickovaltického areálu. - Třetí skupina složená z mladších vycestovala do „Antarktidy“ (do lesů za Bratislavou). - Část starších podnikla úspěšnou misi do „Jižní Ameriky“ – Malých Karpat u Smolenice. - Další ze starších skupin vyzvedla svůj díl v „Asii“ poblíž hradu Uhrovec a Bánovců nad Bebravou - Poslední cestovatelé zavítali do „Austrálie“, jejich díl pokladu se nacházel na vrchu Gýmeš nedaleko Nitry. Všechny party postupovaly podle stejného scénáře – cestovaly, hledaly přesné místo, kopaly a ryly v zemi, vyzvedly truhlu, prohlédly si její obsah, postavily stany nebo jiné příbytky na noc, spaly v řádném dešti a větru, sbalily se, doputovaly do civilizace, docestovaly zpět do tábora.
13. DEN (14. července 2016) NÁVRAT Z DVOJDENKY Do tábora jsme se vrátili v 15 hodin a hned rozvěsili své mokré stany, spacáky a oblečení, vydrhli kotlíky. Nebylo nám to moc platné, neboť za chvíli začalo znovu pršet. Tak se to střídalo až do večera. Pak jsme se věnovali svým „pokladům“. Každá ze sedmi nalezených truhel obsahovala sadu asi patnácti předmětů z cest, ke kterým byla připojena krátká historka o tom, jak ji Robert Krotčild získal. Jedna věc byla krásnější a zajímavější než druhá, historky napínavé, často vtipné. Rozložili jsme je na stoly a kochali se. Pak jsme se sešli k závěrečnému vyhodnocení. Obdrželi jsme diplomy za to, jak se nám dařilo v cestovatelské hře různými státy světa. Závěrečné pořadí dopadlo takto: 1. Holumbusové (70 stop), 2. Dobrodruzi + Zakufrujem (65 stop), 4. Velbloudi (64 stop), 5. Světoběžci (61 stop), 6. Kápéčka (57 stop), 7. Namars (51 stop). Ještě jednou jsme si na plátně promítli všechny části pokladu, pověděli jsme si, odkud pocházejí a přečetli nejzajímavější historky. Pak už jsme měli možnost si v pořadí, jak celkově dopadla hra, si vybrat jeden z předmětů na památku. Bylo to těžké vybírání. Slavnostní den byl ukončen slavnostní večeří – kuřetem a bramborovým salátem. Kuchyň se vytáhla! Nastal čas ulehnout.
14. DEN (15. července 2016) Dnešní den se nesl ve znamení Velkého táborového běhu (VTB). Hned po snídani vše vypuklo. Jednotliví závodníci vybíhali v pětiminutových intervalech. Na dlouhé běžecké trati se potýkali s mnoha úkoly – střelbou z luku, první pomocí, topoznačkami, uzly, znalostmi o světě, azimutovým úsekem, stromy a rostlinami, poznáváním podle hmatu, znalostí zvířat, řezáním a sekáním. Ti, kteří se zrovna nepohybovali na trati, si psali deníky, průběžně obědvali, byli nervózní, jak závod zvládnou.
Po skončení závodu a vydýchání se jsme se shromáždili v kroužku před hangárem a začali hrát hru zvanou Šátečkovaná. Zprvu to tak vypadalo, ale pak se ze hry vyklubalo přání všem táborovým oslavencům – bylo jich skoro 10, kteří v průběhu tábora slaví své narozeniny. Kromě drobných dárků obdrželi i očistnou koupel v Ganze (bazénku). Zprvu jen oslavenci, potom se okruh rozšiřoval, až v ní nakonec skončili úplně všichni. Vzhledem k dnešní nižší teplotě jsme se museli co nejrychleji převléci. Pak nastal čas na hry – ti pracovitější, kteří měli hotové své stránky deníku, si s Peťou a Krabem mohli zastřílet z luku a zahrát si lakros. Následovala chutná večeře a nástup, na kterém byly rozdány dopisy, nálepky a noční hlídky. Už za hluboké tmy jsme dozpívali v kuchyni písničky s kytarou. Předposlední táborová noc.
15. DEN (16. července 2016) BALENÍ Den začal rozcvičkou a snídaní jako každý jiný, ale pak mladší s Rejsky vyrazili na výpravu do 4 km vzdálené Minifarmy, starší s instruktory se pustili do bourání tábora. Práce bylo dost a dost, navíc ji komplikoval občasný déšť. Padly všechny instruktorské stany, nástěnky, hřiště, sušárka, bazén,… Vše bylo naloženo na vlečku pod kuchyní nebo ukryto před deštěm v hangáru. Večer jsme strávili místo u táboráku v suchu hangáru, byly vyhodnoceny ranní běhy, úklid stanů a nejlepší táborník. Pro letošní rok se jím stala Jindra.
16. DEN (17. července 2016) ODJEZD Dnes již nebylo co řešit: pobalit si svých pět švestek, vše našlapat do batohu tak, aby nic nepřetékalo a odnést si to kilometr k autobusu. Počasí znovu ukázalo svou vlídnější tvář, závěrečný oddílový pokřik, rozdávání placek a přesun do Hrabového jsme si užili na sluníčku. Tak zase za rok!
