1. Co je šikana. 1.1 Vymezení školní šikany

Úvod Ve své bakalářské práci se zabývám projevy šikany ve škole a možnými řešeními proti

ní. Práce je rozčleněna do deseti částí, které obsahují další pododdíly.

V první kapitole je uvedena obecná část, která zkoumá šikanu, popisuje a

charakterizuje vznik šikany jako takové. Dále je zde popsáno, jak se šikana projevuje a

charakteristika účastníků šikany a to agresora a oběti. V druhé kapitole je analyzován zrod a vývoj šikany, dále jsem se zaměřila na postup vyšetřování šikany a na chování člověka v konfliktní situaci. Jsou zde zahrnuty vývojové stupně šikanování.

Ve třetí kapitole jsou zmíněna a popsána šikana ve školách, v České republice a historie

šikany v zahraničí.

Čtvrtá kapitola je věnována šikaně z právního hlediska, za jakých podmínek lze zahájit

trestní stíhání.

V páté kapitole se snažím vystihnout příčiny šikany, podmínky, za jakých dochází

k šikaně a místa, na kterých k šikaně dochází.

V šesté kapitole je utvářen pohled na následky a důsledky šikanování, dále se zabývám

oběťmi počátečního a pokročilého šikanování.

V sedmé kapitole se zabývám jak postupovat při vyšetřování a uvádím hlavní důvody,

které vedou k alarmujícímu signálu začít šikanování vyšetřovat a postup vyšetřování.

V osmé kapitole je zmíněna účinná pomoc proti šikaně a jsou uvedeny možnosti, jak

předcházet šikaně, druhy prevence a pomoc školy.

Devátá kapitola je věnována základnímu intervenčnímu programu ZIP, který je vhodný

pro léčbu počátečního stádia šikanování.

Poslední kapitolu uzavírá empirická část práce, která je věnována charakteristice a

výsledkům dotazníkového šetření na druhém stupni základní školy (zkoumaný soubor ze ZŠ Ostrovačice).

Závěr práce obsahuje shrnutí výsledků, seznam použité literatury a přílohu.

Téma bakalářské práce jsem si však nezvolila náhodou. Problémem šikanování se

zabývám již několik let a je pro mě stále velmi zajímavé. Problematika šikanování je nyní velice aktuální.

-1-

1. Co je šikana 1.1 Vymezení školní šikany Slovo ,,Šikana“ je odvozeno z francouzského ,,chicane“, což znamená zlomyslné

týrání, obtěžování, sužování, pronásledování. V současné době se ovšem pojem šikana užívá

v poněkud posunutém slova smyslu. Běžně se spojuje s nešvarem, který je typický zejména pro armádu, vězení, učňovské internáty a bohužel také pro základní školu, kterou se budu dále zabývat.

Šikanu řadíme mezi patologické formy mezilidského soužití, představuje formu

agresivního násilí asociálního chování. Jedná se o agresivní jednání, které si šikanista

způsobováním fyzických, nebo psychických útrap zjednává či udržuje převahu nad svou obětí.

Cílem agresora je získat nad druhými osobami převahu, moc a určité výhody.

Šikanu můžeme stručně definovat jako fyzické nebo psychické, popř. kombinované

ponižování, až týrání slabších jedinců ve skupině těmi silnějšími. Jedná se o chování, jehož základním cílem je ublížit, ohrozit, nebo zastrašit jiného člověka, popř. skupinu lidí. Mezi

základní typy šikany patří slovní agrese, fyzická agrese, příkazy, krádeže a ničení věcí (Bendl, 2003, s. 26).

Oficiální definice školního šikanování je obsažena v ,,Metodickém pokynu ministerstva

školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování

mezi žáky škol“

V ministerském materiálu se doslova praví: ,,Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a

obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se

neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků třídního nebo jinou skupinou spolužáků“ (In: Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování, 2001, s. 7).

-2-

1.2 Postata a rysy šikany Šikana je projevem zneužití vlastního postavení nebo určitých osobních, zejména

fyzických dispozic. Pro šikanu je typický nepoměr sil mezi jejími aktéry, tzn. převaha agresora nad obětí – asymetrická agrese. Jejím důsledkem je poškození druhé osoby.

Podstata šikany spočívá v tom, že agrese je zde cílem jednání, nikoli prostředkem

k dosažení nějakého konkrétního zisku.

Záměrem agresora není např. odcizení věcí pro jejich hodnotu nebo pro pomstu, nýbrž

pro radost z uspokojení potřeby ponižovat lidskou důstojnost.

Šikana se může projevovat verbálními útoky, fyzickým násilím nebo jeho hrozbou.

Může nabývat fyzických, nebo psychických forem. Podstatnou charakteristikou je, že se děje úmyslně.

K podstatným rysům šikany bývají řazeny: - nepoměr sil mezi agresorem a obětí

- skutečnost, že agrese je cílem jednání - opakování agrese

Nepoměr sil mezi agresorem a obětí

- není příliš obvyklé, aby agresor byl menšího vzrůstu a slabší fyzické konstituce než

oběť. Většinou je agresor fyzicky vyspělejší a této své převahy zneužívá vůči méně fyzicky

vybaveným jedincům. Existují však případy, kdy agresor nutně nemusí disponovat fyzickou převahou nad obětí. Tento svůj handicap může agresor vykompenzovat spolčením se s jinými

agresory a útokem vůči osamocené, a tudíž bezbranné oběti. Převaha se také může odehrávat v rovině psychické, kdy si agresor vyhlédne po psychické stránce méně odolného jedince, tzv. snadnou kořist. Obětí se stává přecitlivělý žák, dítě, které není zvyklé na život v kolektivu buď proto, že nenavštěvovalo mateřskou školu. Agrese jako cíl jednání

-dalším markantním rysem šikanování je samoúčelnost jeho původní cíle, tj.dominance

(převaha) agresora nad obětí, která je realizována právě agresí. Jiné druhy agresivního

chování (teritoriálního, obranného) jsou pouze prostředkem k dosažení sledovaného cíle. V podobném duchu se kdysi vyjádřil Petra Příhoda (1989), když napsal, že ,,šikana preferuje

-3-

agresi, protože právě ona je nejmarkantnějším stvrzením převahy útočníka, a proto mu skýtá nezastupitelné uspokojení.“

V případě šikany není agrese prostředkem k dosažení nějakého konkrétního zisku, nýbrž

samotným cílem jednání. Opakovaná agrese

-šikana se někdy definuje jako opakované úmyslné ubližování člověku (druhým lidem),

popř. jako opakovaná agrese jednotlivce, nebo skupiny agresorů vůči jednotlivci nebo skupině

obětí. Jednorázové akce se většinou za šikanování nepovažují. Přesto si dovedeme představit situace, kdy i jednorázový akt bude možné označit jako šikanu.

Klasickým příkladem je situace, kdy parta výrostků při potulování se městem narazí na

dětském hřišti na chlapce, kterému se začne posmívat, ubližuje mu, straší ho, vyhrožuje mu,

nechce ho pustit domů, dává mu nesmyslné příkazy apod. Parta po nějaké době odkráčí, v dané části města se již neobjeví, s chlapcem (obětí) se jíž nesetká (Bendl, 2003, s. 26). 1.3 Členění projevů šikany Šikanování se může přímo účastnit celá skupina. Stejně tak ovšem může být zaměřeno

vůči celé skupině. V extrémních případech může přejít v individuální, popř. skupinový teror.

Za určitých okolností může šikanování přerůst do forem skupinové trestné činnosti a

v některých opravdu závažných případech získat i rysy organizovaného zločinu. Šikana má celou řadu variant (Bendl, 2003, s. 27).

K odlišení druhů šikany se používají různá kritéria. Jedno z dělítek představuje

,,viditelnost šikany“. Podle tohoto kritéria lze rozlišovat šikanování skryté a zjevné. Skryté šikanování se projevuje sociální izolací oběti a jejím vyloučením ze skupiny vrstevníků.

Zjevné šikanování má podobu fyzického násilí a ponižování (strkání, bití, zavírání do

uzavřených prostor), psychického ponižování a vydírání (nadávky, sociální izolace, nucení

k posluhování, nucení ke svlékání), destruktivních aktivit zaměřených na majetek oběti (braní a ničení věcí, poškozování oděvu, vytrhávání stránek z knížek, trhání sešitů).

Zrcadlově k projevům agresorů můžeme klasifikovat různé projevy šikanování podle

míry nutné aktivity obětí. Vynucené chování oběti se může projevovat jak pasivním snášením

ponižujícího jednání ostatních (nechá po sobě házet věci, plivat na sebe), tak i nedobrovolným

vykonáváním činnosti ve prospěch agresora (píše za něj úkoly, nosí mu tašku). Donucení -4-

k degradující aktivitě představuje pro oběť větší ponížení než pasivní snášení čehokoli, pokud je agresor silnější nebo když je agresorů víc.

Projevy šikanování se rovněž člení podle ,,zdroje“, resp. formy útoku. Mezi způsoby

fyzického šikanování patří např.:strkání, tahání za vlasy, pohlavkování, údery pěstí, kopání, podrážení nohou, šlapání po oběti, plivání, sexuální dotýkání.

Za verbální šikanování se považují např.: posmívání, nadávky, rozšiřování lží a drbů o

oběti. Mezi projevy šikany dále patří zastrašování násilím, přinucením ke rvačce, odcizení

učebnic, omezování svobody pohybu (zavírání dveří, oběť je nucena sedět celou přestávku na židli), požadování peněz.

V současné době se ve školách můžeme setkat s novým jevem, který bývá také

označován jako ekonomická šikana. Ve vztazích mezi žáky se objevují problémy související

se sociálně – ekonomickou situací rodin. Prohlubují se rozdíly mezi dětmi z bohatých a chudých rodin. Rozdílné finanční možnosti rodičů se projevují mezi dětmi např. tím, že si

spolužáci navzájem závidí to, co jeden má a druhý ne. Klasickým případem jsou v dnešní

době mobilní telefony a značkové oblečení. Mnoho žáků základních škol, kteří si nemohou dovolit tyto vymoženosti, často naráží na výsměch spolužáků a opovrhování z jejich strany (Bendl, 2003, s. 27).

V souvislosti se šikanou se objevuje řada problémů. Mnohdy je těžké určit hranici mezi

nevinným škádlením a šikanou. K typické situaci, ve které je pedagog prakticky bezmocný, dochází, když učitel přistihne peroucí se žáky, resp. je svědkem, kdy jeden žák ubližuje

druhému, přičemž agresor, který spatří dospělého s klidným výrazem a úsměvem na rtech pronese: ,,Paní učitelko, to mi jen tak blbnem. To je legrace.“ Oběť a vděčné žákovské publikum poslušně přitakají.

Kdybychom chtěli vymezit hranice šikany, neexistuje nějaká přesná, jednoznačná, ostrá

hranice mezi tím, jaké chování je už šikanou. Šikana je ve své podstatě obtěžováním druhého člověka. To nám však rozhodování o tom, co šikana je a co není, nijak neusnadní. Problém

spočívá v tom, že existuje mnoho způsobů, jak může někdo někoho obtěžovat. Další potíž se

váže k opakování obtěžujícího chování. V mnoha knihách se píše, že ,,opakovanost“ je

podstatný rys šikanování. Znamená to však, že když někdo někomu opakovaně nadává nebo

se mu opakovaně posmívá, že se dopouští šikanování? Pokud bude naše odpověď znít ano, znamenalo by to, že většina z nás byla někdy v životě šikanována. Není to tedy nutná

podmínka toho, abychom určité chování nazvali šikanou.V tomto případě by byl ale

-5-

šikanován každý, kdo se dožil alespoň několika let. Zde poukazuji na to jak těžké je v praxi jednoznačně posoudit (rozhodnout), co šikana je a co není.

Další problém spojený s určením toho, co šikana je či není, resp. co se ve škole skutečně

považuje za šikanování, spočívá v tom, že učitelé berou často vážně pouze viditelné následky

šikany jako zranění, či mnohé škody, nikoliv urážky, posměšky, vulgární nadávky apod. To je způsobeno mj.tím, že jak žáci, tak učitelé si na jistou dávku sprostoty dětí natolik zvykli, že ji

považují za něco samozřejmého, běžného, zkrátka, za něco, co ke škole patří (Bendl, 2003, s. 24).

Ojedinělý střet, od hádky po rvačku, šikanou nebývá. Šikana je záměrné a

nevyprovokované užití síly jedincem nebo skupinou, zpravidla opakovaně, ať už je to bití, tahání za vlasy nebo oděv, ohrožování, vydírání, oloupení, rozšiřování pomluv.

Šikana je častá, místy postihuje více než pětinu dětí v základních školách a desetinu ve

školách středních, menší část nejméně jednou týdně.

Nejčastější obětí šikany jsou příslušníci menšin, u nás třeba děti romské, nebo děti

čímkoliv odlišné od očekávání průměru. Většina dětí nepřizná, obvykle ze strachu, učitelům

ani rodičům, že jsou obětí šikany. Šikana velmi poškozuje duševně, často i tělesně. Oběti se

cítí bezmocné. Šikanující bývá starší, silnější nebo jsou v přesile. Oběti šikany dříve nebo později začnou hledat vinu v sobě – záminka šikanování se najde kdykoli. Může jim být

tloušťka, brýle, výška postavy, druh šatů, barva vlasů, jakákoliv odlišnost, dokonce i přednost či talent.

Tři čtvrtiny případů šikany se odehrávají ve škole, zbytek na cestě do školy, nebo ze

školy, případně v okolí domova. Šikanování jedné oběti může trvat dny, týdny, měsíce i déle. Jste-li svědky šikany, nesmíte si to nechat pro sebe (Lovasová, 2005, s. 6).

,,Šikanování říkáme tomu, když jedno dítě, nebo skupina dětí říká jinému dítěti ošklivé

a nepříjemné věci, bije je, kope, vyhrožuje mu, zamyká je v místnosti a podobně. Tyto incidenty se mohou často opakovat a pro šikanované dítě je obtížné, aby se samo bránilo. Jako šikanování mohou být označeny také opakované posměšky nebo ošklivé poznámky v rodině“ (Říčan, 1995, s. 26).

Šikana je tedy ponižování až týrání žáků fyzické, které lze lépe odhalit. Děje se buď ve

dvojici, nebo ve skupině. Iniciátory bývají žáci vyšších ročníků, starší, fyzicky vyspělejší,

osobnostně, či sociálně narušení. Dochází k frustraci, která je běžným zážitkem a v únosné -6-

míře

bývá překonávána prostým odkladem uspokojení, vytrvalostí v řešení zaniklého

problému, nebo dosažením některého z dalších možných cílů pro vzbuzený motiv.

Narůstáním rozdílu mezi žádoucím stavem a stavem skutečně dosahovaným se však frustrace stává stále výraznější zátěží osobnosti a organismu – stává se současně stavem tísně, ,,stresu“.

Stresem rozumíme stav, kdy je působením fyzických nebo psychologických vlastností

podnětové situace jedinec vystaven takovým nárokům, které obvyklými způsoby své činnosti

nezvládá a je nucen (ke svému prospěchu ke škodě) uplatnit další mimořádné způsoby vyrovnání se s nimi (Balcar, 1983, s. 125). 1.4 Druhy šikanování Uvádím zde nejnápadnější projevy šikanování jako patologické chování, které porušují

školní pravidla nebo dokonce naplňují skutkovou podstatu trestných činů. a) fyzická agrese a používání zbraní b) slovní agrese

c)zastrašování zbraněmi

d) krádeže, ničení a manipulace s věcmi

e) násilné a manipulativní příkazy (Kolář, 2001, s. 27). 1.5 Charakteristika agresora a oběti Šikanující žáci se vzájemně velmi liší, na rozdíl od průměrných žáků však často

pocházejí z rodin, kde je výchova nedůsledná, nebo naopak přehnaně přísná, kde rodinné vztahy postrádají dostatek citu a kde se děti chovají agresivně vůči ostatním, včetně dospělých.

Oběti bývají také dosti různé, většina z nich však, na rozdíl od ostatních průměrných

žáků pochází z rodin, kde péče je až úzkostlivě přehnaná. Mezi spolužáky mívají málo

kamarádů, cítí se nejistě v různých společenských prostředích, jsou pokládáni za evidentně odlišné osobnosti. Někteří z nich jsou ale schopni využít své společenské dovednosti a zdravý

rozum tomu, aby předešli další šikaně tím, že se naučí vyhýbat situacím, chování a místům,

která by šikanu pravděpodobně mohla vyvolat. Využívají obranné strategie, například humor a asertivitu, možná nejdůležitější ze všeho je, že se oběti nerozčílí a nedají na sobě znát

strach, protože šikanujícího strach oběti láká a má radost, když vidí oběť trpět (Kyriacou, 2003, s. 9).

-7-

K typickým rysům agresora patří:

-sobeckost, egocentričnost, snaha ovládat druhé, touha dominovat a bezohledně se

prosazovat, dávat najevo svou sílu a nadřazenost, nedostatek citů a zejména soucitu. Ubližování druhým je pro něj a jeho kumpány radostí. Často se u nich objevují i sadistické sklony. Pokud se jedná

o jejich tělesné konstituce, bývají to obvykle velká síla nebo vzrůst, prostřednictvím

kterých dominují a které jim pomáhají dostat se do pozice vůdce party. Iniciátory šikany bývají často většinou jedinci starší, fyzicky vyspělejší, popř. sociálně narušené osoby.

Agresorem se stává většinou disharmonická osobnost. V mnoha případech pocházejí agresoři z rodin, kde se buď otec, nebo matka dopouštějí fyzického nebo citového násilí. Rysy oběti jsou rozděleny do několika kategorií (Bendl, 2003, s. 42) 1. Pasivní oběti – jedná se o bojácné děti, opatrné a uzavřené, které jsou často fyzicky slabé

2. Provokující oběti – schválně provokují a podněcují negativní reakce ostatních

3. Účelové oběti – takové děti na sebe berou roli obětí, aby získali uznání a popularitu 4. Falešné oběti – děti si získávají pozornost přehnaným stěžováním si na ostatní

5. Útočníci – oběti – v některých situacích jsou děti oběťmi, v některých jsou ale útočníky

6. Útočníci – děti, které pronásledují druhé bez zjevného důvodu, převyšují své vrstevníky svou energií, fyzickou silou a sebedůvěrou.

7. Úzkostní útočníci – jedná se o děti s nejnižší sebedůvěrou, obvykle mají rodinné nebo učební problémy, šikanováním se snaží kompenzovat snížené sebevědomí (Bendl, 2003, s. 42).

-8-

2. Zrod a vývoj šikany Šikanování se postupně stává kolektivní zábavou a nabaluje na sebe další a další aktéry,

ať už z jejich strachu z neuposlechnutí, nebo z jejich sympatie k trápení druhého. Šikana se

vyvíjí, nátlak agresorů se časem stupňuje. V zárodcích se zprvu jedná o ,,maličkosti“, které se však mohou velmi rychle zvrtnout v závažné formy šikanování. Posloupnost může vypadat

třeba následovně: urážlivé oslovení – nadávky – strkání – podrážení nohou – rány- rvačky – lynčování.

2.1 Proč šikana vzniká Šikana často vzniká v důsledku neuspokojení nebo deformování základních potřeb

dítěte (nenaplněná potřeba lásky, komunikace, nenaplněná potřeba zařazení se do určitého společenství). Svůj podíl na vzniku šikany má také malá stimulace k vytvoření pozitivních životních cílů, nedostatečně rozvinutá schopnost dětí žít zdravím způsobem ve skupině, ve společenství s hodnotnými lidskými vztahy. Jedním z faktorů, který má svůj podíl na šikanování, ba dokonce na jeho vzestupu, je nárůst sociálních rozdílů mezi lidmi, a tudíž i mezi žáky škol, který u nás nastal po roce 1989 a dosud se stále zvyšuje (Bendl, 2003, s.57).

Šikanování je nepoměr sil, převaha agresora nad obětí, agresor chce skrýt vlastní strach

a zároveň využít strachu druhého. Z nepoměru sil se zrodí ,,ostrakismus“. To znamená, že

v každé skupině jsou neoblíbení jedinci, nacházejí se na tzv. sociometrickém chvostu – outsideři. Necítí se ve skupině dobře, ostatní jej odmítají, pomlouvají, kují plány.

Ze samoúčelnosti vzniká fyzická agrese a přitvrzování manipulace. V náročných

situacích ostrakizovaní žáci slouží jako ventil. V podmínkách, kdy spolu žáci tráví hodně

času, začínají na úkor ostrakizovaného vymýšlet zábavu. V první třídě se najde více agresorů, postupem času se vytvoří tzv. jádro, neboli skupina agresorů, která začne systematicky

šikanovat nejhodnějšího žáka, protože většina přijímá normy agresorů a vzniká dokonalá šikana. Součástí mechanismu šikanování je tzv. vymývání mozků, psychickou manipulací, nabývající až formy hypnózy.

což je způsobeno

Agresorovy metody mají tendenci k závislému jednání a k tlaku skupinových norem.

Za spouštěcí mechanismy můžeme považovat morální slepotu, sobeckost, ochranu

sebepojetí, racionalizaci chování, projekce na druhé, sobecké, sebestředné orientování.

-9-

Šikanou může vzniknout a často dochází k destruktivnímu účinku – poškození

psychických a fyzických zdraví obětí, fixování antisociálních postojů agresora, ztráta iluzí

agresora, ztráta iluzí o společnosti, snížený efekt pedagogického působení a poruchy prostředí což je velký nedostatek v působení pedagogů, jejich styl je přehnaně autoritativní, hierarchický, je zde určitá bariéra a odstup k žákům. 2.2 Charakteristika oběti šikany Od oběti lze těžko získat podrobné a objektivní informace, agresor lže, falešně svědčí,

ovlivňuje oběti, ostatní žáci mají strach vypovídat (chápou to jako bonzování), rodiče

agresorů chrání své děti, nebo se bojí spolupracovat při vyšetřování, které je provedeno buď

rozhovorem s informátory a oběťmi, nalezení vhodných svědků, individuální rozhovory se svědky, není vhodná konfrontace oběti a agresora, ochrana obětí, přitlačení ke zdi, oddělené vyšetřování svědků a agresorů.

Vyšetřování má své části, nejprve nastane tzv. zahřívací kolo, kde musíme navodit

správnou atmosféru pro výpověď, monolog vyšetřujícího a na konec dialog mezi vyšetřujícím a vyšetřovaným pomocí kladení otázek.

Šikana je agresivní porucha chování, kdy osoba nerespektuje sociální normy platné

v dané společnosti. O poruchu se nejedná v případě, není-li jedinec schopen pochopit význam norem (cizinci, mentálně retardovaní), naopak se o poruchu jedná, pokud si jedinec normy

uvědomuje (jiná hodnotová hierarchie, neschopnost ovládat svoje chování – alkohol, drogy, poškození mozku).

Za faktory poruchy chování považujeme genetickou dispozici, oslabení, nebo porucha

centrální nervové soustavy, oslabení inteligence, sociální prostředí, rodinné prostředí (rodiče anomální, neúplná rodina), životní prostředí (anonymita lidí na sídlišti).

Máme určité typy agresorů jako je např. krutý, energický, impulsivní, kázeňské

problémy s narušeným vztahem k autoritám, slušný, kultivovaný, narcistický, úzkostný,

sadistický, srandista, optimistický, dobrodružný nebo vlivný, naopak máme vyhrazené tak jako agresory, tak i typy obětí jako jsou např. slabý psychický, nebo fyzický handicap, silný, nahodilá oběť, oběti deviantní a nekonformní (Štefanovič, Greisinger, 1985, s. 53).

- 10 -

2.3 Tresty pro oběť Tresty (sankce) mají podobu posměchu, ironie, odporu, výčitek, rozhořčení, pohrdání,

distancování se, tělesného trestu, vyloučení ze skupiny až smrti. Sankce závisejí na významu

přestupku a kompaktnosti skupiny. Porušením normy ztrácí jedinec v organizované skupině svou pozici. Tresty mohou produkovat jak jedinci, tak i skupiny, které často vyvíjí nátlak na své členy, aby usuzovali, mysleli a jednali v souladu s usuzováním, myšlením a jednáním

skupiny. Žádá od nich, aby se stali konformními. Skupinovou konformitu nazýváme poddajnost vůči vlivům skupiny, zřeknutím se vlastních názorů, postojů atd. a jejich přizpůsobení se názorům a postojům skupiny.

O konformitě mluvíme tehdy, když se jednotlivec podrobuje nátlaku skupiny, tato

konformita k mínění a názorům skupiny je podmínkou pro příslušnost jedince ke skupině, podmínkou soudržnosti a pevnosti skupin. Soudržnost skupiny lze přímo zpevňovat

působením na každého člena skupiny, aby se vytvořilo jednotné mínění. Konformita se však stává nezdravou a nežádoucí, jakmile by vedla k narušení normálního psychického, především

morálního vývoje jednotlivce, a pokud jde o konformitu k morálně a společensky nežádoucím názorům, postojům. V takovéto konformitě členů skupiny existuje poměrně velké individuální rozdíly.

Z tohoto hlediska rozlišujeme jedince:

1) konformní, kteří mají tendenci víceméně vždy podléhat skupině při jakékoliv úloze a v různých situacích.

2) nekonformní, kteří jednají opačně, než vyžaduje skupina (jsou tedy též pod tlakem, sankciováni)

3) nezávislé, kteří si udržují svůj názor i přes nátlak skupiny

4) kolektivně autonomní, kteří se postaví proti stanovisku tehdy, když skupina vyžaduje chování, které nesouhlasí se základními normami a hodnotami akceptovanými v dané společnosti (Štefanovič, Greisinger, 1985, s. 252). 2.4 Jedinec a konfliktní situace Chování člověka směřuje ke společenskému přizpůsobení. Jestliže je v souladu

s požadavky společenského prostředí a s vnitřní tendencí člověka k určitému chování, říkáme,

že je bezkonfliktní. Pokud ale dochází k rozporu mezi požadavky sociálního prostředí na

- 11 -

chování jednotlivce a jeho vnitřní tendencí k určitému chování, říkáme, že nastává konfliktní situaci. V ní dochází ke konfliktům.

Zdroje konfliktu mohou být ve vnějším prostředí, nebo mohou spočívat v člověku

samém. Zdrojem konfliktu ve vnějším prostředí jsou různé objektivní překážky, které se člověku brání volit žádoucí cíl, způsob jeho dosažení, nebo dosažení vytyčeného cíle vůbec.

Nejčastějším činitelem u šikany jsou však záporné vlastnosti lidí, s nimiž jednající

člověk přichází do styku a s kterými musí spolupracovat. Od agresorů nepřiměřené, nadměrné

požadavky, úkoly, příkazy, často je to také záměr jiných lidí působit proti jeho úsilí, zhoršovat mu podmínky, které by oběti umožnily přiblížit se k důležitému cíli. Za zdroj konfliktu mezi

agresorem a obětí se pokládají také chyby ve výchově, které zapříčinily, které zapříčinily, že výchova nevypěstovala v člověku předpoklady pro plnění požadovaných úkolů.

Mnoho zdrojů konfliktů je v člověku samém, jak v jeho tělesných, ale i psychických

stavech. Častým zdrojem konfliktu jsou povahové vlastnosti člověka. Na konflikt reaguje

různými způsoby, z hlediska šikany hovoříme o reakci trestající navenek, která je zaměřena na vnější překážku. Jedinec tedy přesouvá agresivním způsobem vinu na druhé osoby a věci, při čemž své jednání doprovází hněvem, zlostí.

Déletrvající neschopnost uspokojit svoje potřeby, nebo dosáhnout vytyčeného cíle pro

překážky, které se vynořily, může vyvolat zážitky osobního selhávání nebo úzkosti. Tehdy

může místo chování, jednání zaměřeného na cíl a řešení vzniklých konfliktů nastoupit defenzivní chování, jehož smyslem je obrana vlastního sebevědomí a sebeúcty.

Zde se vyskytuje obranný frustrační mechanismus, která je nazývána agresí, jež v sobě

agresor chová. Agrese znamená přímý nebo nepřímý útok na překážku stojící v cestě

k dosažení cíle, uspokojování potřeby (např.bití, nadávání), často se tedy přesune z překážky na osobu, která ani nemusí s překážkou souviset.

Dochází zde také k poruchám sociální interakce oběti, za tyto poruchy se pokládá

nedostatečnost sociální interakce u šikanovaného jedince (samotářství, odklánění se od společnosti). Poruchou je každé chování, které narušuje etické principy soužití lidí, oběť je

pod psychickým, nebo fyzickým nátlakem agresora a tím často dochází k vyčlenění ze skupiny (samota jedince) (Štefanovič, Greisinger, 1985, s. 240). 2.5 Vývojové stupně šikanování Pro pochopení fenoménu šikanování je důležité si uvědomit, že se jedná o onemocnění

celé skupiny. Šikanování nikdy není pouze záležitostí agresora a oběti, odehrává se v kontextu - 12 -

vztahů nějaké konkrétní skupiny osob. Snaha léčit skupiny zasažené šikanováním vyústila v rozdělení skupiny do pěti stádií. Vztahy, ke kterým dochází při šikaně, totiž mají svou vnitřní dynamiku a svůj zákonitý vývoj.

Nákaza těchto vztahů směřuje od zárodečné podoby ostrakismu k nejvyššímu pátému

stupni systémového ničení pozitivních vztahů mezi členy skupiny tj. k tzv. dokonalé šikaně.

Pět stádií onemocnění – schéma, jehož autorem je Michal Kolář v knize : Bolest

šikanování (2001, s. 36-43), Skrytý svět šikanování ve školách (1997, s. 31-41). První stádium – zrod ostrakismu

Mezi pedagogy i rodiči převažuje názor, podle kterého jsou ke zrodu šikanování

zapotřebí zcela výjimečné podmínky, např. přítomnost patologického sadisty a velké nekázně

ve třídě. Z tohoto důvodu se také často výskyt šikanování považuje za ojedinělý a pro život normálních žáků bezvýznamný. Šikanování se ovšem může objevit téměř v každé skupině. Postačují k tomu zcela běžné a nenápadné podmínky.

Kázeň v této skupině bývá docela dobrá a iniciátoři jsou obyčejné děti, ne nějací

sadisté. Ve zdánlivě dobré skupině se ale vytvoří méně oblíbení jedinci, jsou méně vlivní a

nejméně oblíbení. Jedná se o jedince, kteří se nacházejí na tzv.sociometrickém chvostu (outsider, obětní beránek).

V případě tradičního způsobu školní práce, resp.výchovy, která cíleně nepracuje se

vztahy mezi žáky, zkoušejí všechny děti, které se dostanou na takovýto chvost skupiny, určité prvky šikanování, tzv. ostrakismus. Jedná se o mírné, zpravidla psychické formy násilí, kdy se

okrajový člen skupiny cítí špatně – je neoblíbený, nemilovaný, neuznávaný. Ostatní členové skupiny ho tu více, tu méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, intrikují proti němu, dělají na jeho účet drobné ,,legrácky“ a pod.

Tato situace představuje zárodečnou podobu šikanování a skrývá v sobě riziko dalšího

negativního vývoje.

Druhé stádium: fyzická agrese a přitvrzování manipulace

Ostrakismus neboli zárodečný stupeň šikanování může přerůst do dalšího stádia.

Důvodů bývá více. V případě náročných situací , kdy stoupá ve skupině napětí, začnou ostrakizovaní žáci sloužit jako jeho ,,ventil“. Spolužáci si prostřednictvím nich odreagovávají

své nepříjemné pocity, které pramení např. z očekávané těžké písemné práce, z konfliktu s učitelem nebo prostě jen z toho, že je chození do školy obtěžuje. Tehdy dochází

k přitvrzování manipulace a objevuje se zprvu ponejvíce subtilní fyzická agrese. Jedná se - 13 -

v podstatě o tzv. scapegoating, který je známý spíše z patologického rodinného prostředí, v němž jde o upevnění soudržnosti skupiny na účet obětního beránka.

Obdobně však může fungovat ,,tmelení“ třídy i v mimoškolních podmínkách, jak o tom

svědčí, že k přitvrzování často dochází i v příznivých situacích, kdy spolu žáci tráví hodně

času mohou mezi sebou vytvářet hlubší vztahy, např. na brigádě, na horách, ve škole v přírodě

a pod. Namísto toho však kvůli zvládnutí své nejistoty nebo ,,přežití“ nudného, šedivého programu nutkavě vymýšlejí a většinou i rychle přitvrzují ,,zábavu“ na úkor nejzranitelnějšího spolužáka.

Nebezpečné jsou situace, pokud se v jedné třídě sejde několik výrazně agresivních a

asociálních dětí, které v rámci své ,,přirozenosti“ používají od samého počátku násilí pro uspokojování svých potřeb. Zážitek, jak chutná moc, když biji a týrám někoho slabého a ustrašeného, může vyvolat u disponovaných jedinců prolomení posledních zábran – začínají své agresivní chování opakovat.

Zvláště nepříznivou se jeví situace, kdy násilí začne praktikovat vůdce a sociometrická

hvězda skupiny jako ,,úlevnou“ zábavu nebo prostě jen pro obveselení svých obdivovatelů.

Osud dalšího vývoje závisí na míře pozitivního zaměření skupiny a na postojích žáků

k šikanování. Pokud ve skupině existuje soudržnost, panují zde kamarádské vztahy a převažují pozitivní morální hodnoty, kdy žáci mají zásadně negativní postoje k násilí a

ubližování slabším, potom pokusy o šikanování neuspějí. Vytvořit takovou ideální skupinu pedagogickým působením však nějakou chvíli trvá. Rozhodně nevzniká sama.

Jakmile je skupina ponechána sama sobě, automaticky nastupuje převažující lidská

strategie skrýt vlastní strach a současně využít strachu druhého, která pracuje v neprospěch komunity.

Pokud je imunita skupiny nějakým způsobem oslabena, potom jsou pokusy o

šikanování trpěny a je prakticky jisté, že násilí v nějaké formě zakoření. Za souhry dalších

okolností může dále růst do pokročilých stupňů skupinové destrukce. Porušená imunita

skupiny může být zapříčiněna počátečním zmatkem, panováním převážně lhostejných vztahů, atmosférou rivality a nepřátelství, nepříznivou konstelací postojů k šikanování. Třetí stádium: klíčový moment – vytvoření jádra

Pokud se přitvrzeným manipulacím a mnohdy i počáteční fyzické agresi jednotlivců

nepostaví pevná hráz, v tom případě se často utvoří skupinka agresorů, tzv. úderné jádro. Tito

šiřitelé ,,virů“ už nikoli náhodně, nýbrž systematicky začnou spolupracovat a šikanovat

- 14 -

nejvhodnější oběti, tj. nejslabší jedince ve skupině (jedná se o již ,,osvědčené“ objekty ostrakizování).

Zde nastává klíčový moment, kdy se rozhoduje, jestli se počáteční stadium přehoupne

do stadia pokročilého. Skupina je už v hrubých obrysech strukturována na podskupiny a ,,kliky“, které podle svého charakteru různými způsoby bojují o vliv.

Nezformuje-li se do té doby žádná silná pozitivní podskupina, která bude podskupině

tyranů alespoň rovnocenným partnerem ve vlivu a popularitě svých členů, potom tažení agresorů za mocí může nerušeně pokračovat.

Někdy vznikne křehká rovnováha mezi dvěma nejsilnějšími podskupinami, načež se

násilí dočasně zastaví. Lehce však dojde ke zvratu v negativním slova smyslu, k porušení

dočasné rovnováhy, např. po příchodu dalšího agresora do třídy nebo ,,typické“ oběti předvedené z jiné školy.

Čtvrté stádium: většina přijímá normy agresorů

Jestliže není ve skupině (třídě) silná férová podskupina, činnost jádra agresorů bez

odporu pokračuje. Normy tyranů (agresorů, znásilňovatelů) jsou přijaty (buď zvnitřněny, nebo alespoň vnějšně přijaty) většinou a stávají se nepsaným zákonem. Za této situace nabývá

neformální tlak ke konformitě obrovských rozměrů a málokdo se mu dokáže postavit. Následkem toho dochází ve skupině k šokující přeměně. Stav je podobný tomu, když virus

přemůže buňku a plně ji ovládne. Buňka zůstává navenek zachována, ovšem místo aby organismus svým fungováním podporovala, zevnitř ho rozkládá a ničí.

U členů skupiny je přemnožena ,,virem“ šikanování, dochází k vytvoření jakési

alternativní identity., jakéhosi druhu já, které je zcela poplatné normám vůdců. Věci (výzvy)

hlásané pedagogy, zcela ustupují do pozadí. I hodní, mírní, ukáznění žáci se začínají chovat krutě, když se např. aktivně podílejí na týrání spolužáka a prožívají přitom uspokojení. Páté stadium: totalita neboli dokonalá šikana

Zhoubný proces bez radikální pomoci zvenčí zpravidla nezadržitelně spěje

k poslednímu stadiu nemoci. V tomto pátém stadiu jsou normy agresorů přijaty nebo alespoň respektovány všemi, popř. téměř všemi členy skupiny.

Jsme svědky plného nastolení totalitní ideologie šikanování, tzv. stadia vykořisťován,

,,dobrovolnému“rozdělení členů skupiny (třídy) na otrokáře a otroky (nadlidi a podlidi,

mazáky a bažanty, krále a poddané, pány a nevolníky, nacisty a židy, plantážníky a negry). Otrokáři využívají na otrocích vše, co je využitelné: od materiálních hodnot (peněz, osobních - 15 -

věcí) po jejich tělo, city, školní znalosti a rozumové schopnosti. Největším důkazem moci

nad těmito otroky je skutečnost, že jim otrokáři mohou způsobovat bolest, znásilňovat je všemi způsoby, a oni nejsou vůbec schopni odporovat, nejsou s to se jakkoli bránit.

Postupem času dochází k narůstání a zdokonalování násilí. Agresoři (otrokáři) ztrácejí

poslední zbytky zábran, smysl pro realitu, jsou puzeni (nutkáni) k opakování násilí. V malé

skupině na celé čáře vítězí zlo, které je nápadně podobné fašismu s jeho ideologií pánů a otroků.

Původně neutrální či mírně nesouhlasící členové skupiny jsou stále konformnější, kdy

se zájmem přihlížejí a pozorují situaci, popř. se stále aktivněji připojují k týrání nebo samostatně šikanování realizují. Brutální násilí se ve skupině začíná považovat za něco

normálního, popř. za výbornou legraci. Zbytky lidskosti jsou vytěsněny alternativní identitou čili druhým já, v němž není místa pro soucit s utrpením a kde zcela absentuje pocit viny.Otroci se stávají čím dál tím závislejšími a ochotnějšími dělat cokoli. Neúnosnost vlastního utrpení řeší únikem do nemoci, záškoláctvím, pokusem o sebevraždu, eventuálně se zhroutí. Někdy se v důsledku velkého násilí a těžkého zranění existence šikanování provalí.Nejvyšší metou, která vede k absolutnímu triumfu šikanování, je prorůstání parastruktury násilí do oficiální školní struktury.

Tento nejvyšší stupeň ,,dokonalosti“ je charakteristický spíše pro šikany ve věznicích a

vojenském prostředí, či ve výchovných ústavech pro mládež. V mírnější podobě se s ním však

někdy můžeme setkat i na školách. Dochází k tomu v případě, kdy iniciátor šikanování a

vůdce jádra agresorů je sociometrickou hvězdou třídy. Je zvoleným předsedou třídy, má výborný prospěch, velmi kultivovaně se chová k dospělým a učitelům ochotně pomáhá plnit jejich úkoly (ukázňuje třídy, organizuje přesuny). Dospělí mu věří, podporují ho, stojí a ním

třídní učitel i ostatní vyučující. Pokud se objeví signály skrytého volání o pomoc ze strany

nesympatického, výukově slabého žáka, jsou učiteli přehlíženy nebo vykládány v jeho neprospěch.

V případě pátého stupně destrukce je hrůzné, že všichni členové skupiny, a to včetně

týraných a terorizovaných žáků, normy šikanování přijmou za své či je alespoň zcela

respektují. V tomto případě často vede u obětí indoktrinace zákazu prozradit šikanování (stěžovat si) nejen ke strachu o vlastní život, ale i k pocitům viny. V případě některých obětí

dochází dokonce až k vytvoření jakési vnitřní komunikace, resp. ,,pseudovědomí“, které absurdně kárá negativní pocity a myšlenky o agresorovi. Ve světle těchto zkušeností se jeví

jako pochopitelnější, když při vyšetřování některé oběti odmítají svědčit, popř. jako svědkové své dřívější výpovědi odvolávají s odůvodněním, že to byla všechno vlastně jenom legrace. - 16 -

Znalost vývojových stádií šikanování vede k porozumění mechanismu přeměny zdravé

skupiny v nemocnou což je předpokladem úspěšného léčení šikany. Jednotlivé stupně šikanování totiž vyžadují odlišné způsoby zásahů. Znalost vnitřního vývoje šikanování umožňuje respektovat stupně obtížnosti léčby a diferencovanou pomoc, resp. volit vhodné

diagnostické metody a odpovídající terapeutické postupy. Existují rozdíly ve vyšetřování a dílčí první pomoci (léčbě) v případě počátečního (prvního až třetího stádia) a pokročilého (čtvrtého a pátého stádia) onemocnění skupiny. Celková léčba skupiny, která je pro zastavení epidemie klíčová, má svoje specifika pro každé stadium (Kolář, 1997, s. 31).

- 17 -

3. Šikana v českých a zahraničních školách Násilí ve školách je dnes globální problém. Netýká se pouze USA, odkud nám

nejčastěji přicházejí zprávy o střelbě na školách, ale i ostatních zemí. Stručně ale výstižně charakterizuje současnou situaci na školách německý autor Helmut Erb:

,,Spirála násilí dosáhla dnes zejména ve školách takových rozměrů, že se mu jednotlivý

žák ani nemůže vyhnout. Hlavně na vyšších stupních škol se vytvářejí party, pro které je samozřejmé provozovat více či méně nesmyslné, avšak brutální zkoušky odvahy. Ani zbraně

už nejsou ve školách výjimkou, kopance, boxerské údery a rvačky patří k životu mnoha žáků stejně jako vybírání ,,výpalného za ochranu“ či násilné odebírání drahých částí oděvu a jiných

předmětů. Je jasné, že se pro mnohé žáky stává docházka do školy hotovým utrpením a že někteří nevidí východisko z této situace“ (Bendl, 2003, s. 14).

Jak je to se šikanováním na školách a zda existuje - z mlčení by se dalo usuzovat, že nic

takového nás netrápí, na většině školách učitelé nevidí šikanování jako problém ve své škole, možná snad na škole jiné. Tito učitelé, kteří takto smýšlejí, se velmi mýlí. Šikanování je problém, a to i na těch jejich školách, usuzuji tak ze svého průzkumu, který jsem provedla.

Výsledky výzkumu v České republice ukazují, že šikana je u nás zejména ve školách

hojně rozšířena a její četnost stále narůstá. Bylo zjištěno, že 18 % chlapců a 15 % dívek ve

věku 11 až 12 let se stalo obětí šikanování. Další epidemiologická data uvádějí, že 19 % chlapců a 10 % dívek školního věku šikanovalo své spolužáky. Pro srovnání, jedna z posledních zahraničních studií, která se zabývala podstatou a rozsahem šikany na školách

zjistila, že prevalence šikany na základních školách se pohybuje od 11,3 % (Finsko) až po 49,8 % (Irsko) a např. je to 19 % v USA (Lovasová, 2005, s. 8). 3.1 Šikana v České republice Přesnější zmapování je mimořádně obtížné. Je to dáno především skrytostí šikanování.

Ta je způsobena několikastupňovými ,,zneviditelňujícími mimikry“, které chrání šikanování před zraky nepohodlných šťouralů.

Samozřejmou součástí onemocnění skupin tímto ,,virem“ je totiž růst protiúzdravného a

zakrývajícího systému, který je společně utvářen všemi přímými i nepřímými protagonisty

- 18 -

krutého a nelítostného světa strachu a násilí. Pokročilá stádia šikany u starších dětí a mládeže navíc nejsou přístupná dosavadním výzkumným metodám.

O drtivé většině šikanování se prostě neví. Zůstává skryto navzdory tomu, že lehčí

formy a počáteční stadia šikanování zasahují velkou část školní populace. Zárodečné stupně šikanování (viz Pět stupňů onemocnění) zamořují většinu formálních skupin ve školách a

výchovných zařízeních, kde se praktikuje tradiční způsob pedagogické práce. Z toho obrovského podhoubí ,,mírných“ šikan se ,,úspěšně vyvine do pokročilých stadií významné procento infikovaných skupin.

U dětí na základních školách je odhadováno 20 %, což koresponduje i s výsledky zatím

ojedinělého průzkumu který provedl Říčan. doc. v roce 1999.

To, že se jedná o epidemii, lze dnes již lépe doložit výsledky výzkumů provedených

odborníky v různých typech škol a na více místech republiky, například v Praze, Ostravě, Plzni, Mostu, Chrudimi, Hlinsku, Jablonci nad Nisou, Tachově.

Poněkud vyšší procento lze ovšem předpokládat u skupin v ústavní a náhradní rodinné

výchově. Již zmíněné výzkumy naznačují, že jsou na tom nejhůře základní a zvláštní školy.

Šikanování se ve větší či menší míře vyskytuje všude. Není před ním imunní žádný typ

školy ani zařízení, kde se praktikuje tradiční způsob pedagogické práce, který neklade důraz na ovlivňování vztahů mezi žáky.

Vyskytuje se i tam, kde by to vůbec nikdo nepředpokládal, například v jednom případě

bylo dítě zkopáno tak nešťastně, že mu těžce poranili oko. Během krátké doby na něj oslepl a

později i na druhé. V dalším případě se jednalo též o prvňáčka, kterého pravidelně týrali jeho spolužáci a měli toho velkou legraci. Když ho jednou kopali cíleně do třísel, poranili mu

varle a trvale ho invalidizovali. Uvedené poznatky by nás měly vést k poznání, že každá škola, která nemá systematický program pro šikanován tvrdí, že v ní mezi žáky k šikanování nedochází, problém zlehčuje a vyhýbá se jeho řešení (Kolář, 1997, s. 18).

Ve své zárodečné formě se šikanování vyskytuje prakticky na všech školách. Proto tedy

školy, které tvrdí, že se u nich šikana nevyskytuje, buď nevědí, co se tímto pojmem rozumí, nebo záměrně nemluví pravdu.

O tom, že na českých základních školách existují velké problémy s chováním žáků

svědčí – kromě permanentních stížností učitelů na nekázeň ve školách – i výsledky

rozsáhlejších výzkumů. Řada průzkumů na českých školách svědčí o tom, že se šikana stává běžnou, mohli bychom snad dokonce říci, organickou součástí školního života, jevem, který se nedaří vytěsnit ze škol. K doslova šokujícímu zjištění dospěl nedávno dokončený společný - 19 -

výzkumný projekt Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Institutu dětí a mládeže zaměřený na sociální klima v prostředí základních škol ČR a na prevenci šikany. Sběr dat byl

realizován v průběhu měsíce září 2001 na území celé ČR. Výzkum proběhl na 66 školách a oslovil více než šest tisíc žáků. Vyšlo najevo, že na druhém stupni základních škol je šikanováno 41 % žáků (Bendl, 2003, s. 14).

Nelichotivou ,,kázeňskou situaci“ na školách i mimo ně odrážejí titulky novinových

článků. Upozorňují na nejkřiklavější případy agresivního chování dětí a mládeže v České republice: ,,Šikana ve školách je neúnosná“ (Večerník Praha, 13.3.2002, s. 23), ,,Školák zbil

spolužačku“ (Blesk 6.4.2002, s. 4), ,,Učeň zapálil chlapce“ (MF Dnes, 18.5.2002, s. A/5), ,,Spolužačku strašily smrtí“ (Blesk, 22.5.2002, s. 6), ,,Mami, pomoc! Bojím se do školy, proti šikaně je bohužel mnohý rodič často bezmocný“ (Květy, 22.10.2005, s. 24-25).

V pořadí třetím důkazem neutěšené situace šikany ve školách a školských zařízeních

jsou oficiální výnosy (metodické pokyny, programy, projekty) Ministerstva školství, mládeže

a tělovýchovy ČR. Je jasné, že pokud se problematika nevhodného chování žáků stane předmětem ministerských výnosů a metodických pokynů, věc je zcela jistě na pováženou.

Je to něco podobného jako v případě školních řádů, ve kterých se dočteme, že žáci

nesmějí šikanovat spolužáky. Pokud jsou dané body součástí školních řádů, lze se právem domnívat, že se jmenované problémové chování žáků ve škole objevuje, resp. že s ním má škola potíže (Bendl, 2003, s. 15).

3.2 K historii šikany v zahraničí Šikana ve škole je zřejmě stejně stará jako škola sama, neboť vždy

docházelo

k přestupkům, že ,,silnější“ ubližovali ,,slabším“. Příklad tzv. křtících praktik ukazuje, že

školní šikana není záležitostí poslední doby, nýbrž že k projevům šikanování docházelo již v dobách dávno minulých.

Pokud se týká dnes tolik diskutované šikany, docházelo k ní již před staletími na

internátech, kde starší a silnější žáci hrubě zacházeli s mladšími, slabšími a nezkušenými

nováčky. Tzv. pennalismus či fagging býval prováděn na univerzitách už od 17. století, jako jakési ,,příjímání“ členů do okruhu členů starších. Probíhal též v novější době zejména v Anglii.

Praktiky na dnešních školách zaostřujeme zejména na základní školy, jsme si ale

vědomi, že kázeňské přestupky, problémy, resp. jevy, které se neslučují se školním řádem, - 20 -

morálkou či slušností nejsou pouze záležitostí jednoho typu školy. K projevům nekázně, nerespektování norem, přestupování pravidel a ustanovení dochází stejně tak ve školách mateřských nebo na vysokých školách.

Především u posledního typu školy završujícího vzdělávací hierarchii je to poněkud

překvapující vzhledem k závažnosti určitého typu chování i šokující. To se týká hlavně tzv. křtění nováčků, které mnohdy nabývá zřetelných obrysů šikany.

Známé jsou však praktiky z amerických univerzit, kde existují jakési ,,elitní studentské

kluby“. Aby se student mohl stát jejich členem, musí dokázat, že je členství opravdu hoden.

Jeho úkolem je mj. prokázat odolnost, když je vystavován fyzickému a psychickému nátlaku a ponižování ze strany: ,,zasloužilých“ členů klubu. Jedná se o určitou obdobu mazáctví.

Ve Francii používají pro rituál ,,zasvěcování nováčků“ pojem ,,bizutage“. Jedná se o jev

blízký šikaně. K bizutage dochází i v elitních třídách postsekundární úrovně, které připravují

absolventy na tzv. velké školy (vysoce selektivní odborné vysoké školy dlouhého cyklu). Oběťmi bizutage se tak stávají studenti chystající se nastoupit do prvního ročníku vysoké

školy. Čeká na ně téměř týden zatěžkávacích zkoušek, během kterého jsou fyzicky týráni a

psychicky ponižováni. Ač byl tento rituál oficiálně zakázán zákonem z roku 1928 (novelizován v roce 1992), dodnes mají podobné ,,křtící praktiky“ své místo ve školách. Protože většina odsuzuje, najde se málo těch, a to i z řad představitelů škol, kteří považují bizutage za věc tradice, zdroj zábavy, pročež ji tiše tolerují.

Oproti dřívější době – a teď hovoříme o šikaně obecně, nikoli pouze o tzv. křtících

praktikách – vykazuje dnešní šikanování některé znaky, které jsou alarmující. Jedná se

většinou o vzrůstající počet případů šikany, snižování věkové hranice agresorů, resp.aktérů šikany, zvýšenou brutalitu, agresi a rafinovanost šikany. Posun oproti dobám již minulým

nastává rovněž v tom, že se stále více začíná mluvit o šikanování učitelů ze strany žáků. Děti

a mladiství často dovedou málo energickému pedagogovi, který je navíc ještě k tomu

neobratný v jednání s lidmi, doslova znechutit učitelské povolání a znemožnit ho před

spolužáky či vlastními kolegy. Zdaleka nejsou řídké případy, kdy učitelé z těchto důvodů opouštějí školy.

Šikana tedy patří mezi nejzávažnější negativní jevy v současné škole. Není to pouze

záležitost spadající do oblasti pedagogiky, ale jedná se o komplexní problém psychologický,

sociologický a mravní. Nejedná se pouze o jev spojený se školou. Šikana se rovněž netýká jenom věkové skupiny dětí a mládeže, nýbrž zahrnuje celé věkové spektrum.

S šikanou se setkáváme jak ve škole, včetně školy mateřské, v rodině, kde se většinou

tedy zaměřuje na neoblíbené dítě (řídké nejsou ani případy tzv.obrácených rolí, kdy děti - 21 -

šikanují rodiče či prarodiče), v dětském domově, v diagnostickém či výchovném ústavu, sportovním klubu, tak ve vězení, v armádě, v zaměstnání (na pracovišti) aj.

Pro totalitní režimy bylo a je typické tzv. policejní šikanování (naši disidenti by mohli

vyprávět o nechutných praktikách tehdejších státních orgánů). V každé z těchto oblastí či v každém z těchto ,,zařízení“ vykazuje šikana svá specifika, ať už se jedná o formy šikanování nebo charakteristiky obětí (Bendl, 2003, s.16).

- 22 -

4. Šikana z hlediska práva Z právního hlediska, resp. v právní praxi, jak uvádí právních Oldřich Choděra, se

používá pojmu šikana jako synonyma pro ,,úmyslné jednání, které útočí na jeho lidskou důstojnost“ (Bendl, 2003, s. 25).

Šikana je nebezpečně sociálně patologický jev, při němž je omezována zejména osobní

svoboda a svoboda rozhodování, je ponižována lidská důstojnost a čest, mnohdy je obětem ubližováno na zdraví či na majetku.

Jedná se o složitý problém, který není možno právně pojmout jako jeden celek, neboť

svými znaky a důsledky zasahuje do různých právních odvětví.

Právní definici šikany tedy v našem právním řádu nenajdeme, nicméně na potřebu

komplexního řešení šikany reagovalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které vymezilo tuto problematiku v rámci školy takto:

Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo

zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků.

Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem, nebo skupinou vůči jedinci či

skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky

slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků (Lovasová, 2005, s. 9).

V momentě, kdy budeme reagovat pouze na vnější projevy šikanování (odchylky od

školních či společenských pravidel chování, popř. právních norem) a nebudeme respektovat zvláštnosti jednotlivých stádií, se naše dobře míněná snaha s největší pravděpodobností mine účinkem, ba může vyznít rizikově v tom smyslu, že můžeme nadělat více škody než užitku.

Demokracie ve společnosti stojí a padá s rovnoprávností vztahů mezi jejími členy a

skupinami. Pro vztah, který označujeme jako šikanování, je příznačná naprostá asymetrie sil, kdy mocnější zneužívá slabšího a pošlapává jeho práva. V tomto smyslu je šikanování

zákeřná a často smrtelná choroba skupinové demokracie. Šikanování je všudypřítomné a může nás doprovázet celý život. Začíná v rodině, mezi sourozenci, mezi manželi (kde dochází k domácímu násilí, kdy obvykle muž týrá svoji manželku), pokračuje ve školce a v dalších

školách, v zájmových skupinách, na vojně, v zaměstnání (mobbing), v partnerských vtazích, - 23 -

v nemocnicích, například psychiatriích, mezi nájemníky domu a končí třeba týráním seniorů v rodině nebo v domově důchodců (Kolář, 2001, s. 35).

Naším státem ratifikovaná ,,Úmluva o právech dítěte zaručuje všem dětem

v pedagogických zařízeních bezpečný pobyt bez poškozování zdraví a ohrožení života. Toto mezinárodní úmluva není vzhledem k šikanování dodržována.

Šikanování je v řadě případů trestnou činností. Bohužel bagatelizace problému,

vyplývající z neznalosti, vede řadu rodičů, pedagogů a veřejnost vůbec k tomu, že je

šikanování považováno za ,,klukovinu“, případně za přestupek související s věkem. Trestně právní charakter šikanování není běžně znám. To, co se běžně označuje za ,,klukovinu“, může

naplňovat skutkovou podstatu řady trestných činů: trestný čin omezování osobní svobody, trestný čin vydírání, trestný čin vzbuzení důvodné obavy, trestný čin loupeže, trestný čin znásilnění, trestný čin pohlavního zneužívání, trestný čin kuplířství, trestný čin ublížení na zdraví, trestný čin poškozování cizí věci).

S pojmem šikana, šikanování se právní praxe setkává poměrně často. Tento pojem se

vyskytuje v rozhodnutích o zahájení trestního řízení, pracují s ním státní zástupci při

sestavování obžalob a vyskytuje se i v odůvodnění rozsudku. S pojmem šikana nebo šikanování se setkáváme v soudních protokolech i ve vyšetřovacích spisech policie. Platná právní úprava pojem šikana nebo šikanován nepoužívá.

V právní praxi bývá pojem šikana používán jako synonymum pro úmyslné jednání,

které je namířené proti jinému subjektu a které útočí na jeho lidskou důstojnost. Z hlediska výkladu pojmu šikanování není důležité, zda k němu dochází verbálními útoky či fyzickým

násilím, nebo hrozbou násilí. Rozhodující je, že se tak děje úmyslně. Samotné jednání může

spočívat buď v bezprostředním konaní pachatele, anebo naopak v tom, že se pachatel nějakého jednání zdrží..

Z trestního hlediska je možno šikanu postihnout, jsou- li splněny dvě podmínky trestní

odpovědnosti, tj.zda je naplněna stránka materiální a formální. Materiální stránka trestného činu spočívá v tom, že se pachatel dopustil jednání, které splňuje znaky konkrétního trestného činu tak, jak jsou vymezeny v trestním zákoně.

Formální stránka spočívá jednak v úmyslu pachatele takového jednání se dopustit, a že

míra společenské nebezpečnosti jeho jednání dosahuje intenzity uvedené v zákoně.

Z hlediska materiální podmínky je nutné, aby jednání pachatele bylo zařaditelné pod

skutkovou podstatu některého trestného činu. U trestných činů, jejichž podstatou byla šikana,

- 24 -

lze proto předpokládat, že právě s ohledem na rozšiřující se případy podobných jednání bude skutek jako trestný čin považován (Kolář, 1997, s. 107).

,,Šikanování je sociální nemoc ve společnosti, jejímž důsledkem je poškozování zdraví

jednotlivce, skupin, včetně rodiny a společnosti vůbec“ (Kolář, 2001, s.17).

Policejní statistiky, které ukazují na výrazný nárůst kriminality dětí a mládeže během

posledního desetiletí, nepřímo podporují absenci požadavku k neagresivnímu chování dětí a

prosazování tohoto požadavku v praxi. Násilná kriminalita dětí (osob do 15 let) se např. zvýšila od roku 1990 do roku 1989 o plných 340 %.

Trestní zákon myslí na postih agresivního a násilného chování např. v podobě § 196

,,Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci“, § 202 ,,Výtržnictví“, § 219 ,,Vražda“, § 221 ,,Ublížení na zdraví“ či § 225 ,,Rvačka“.

Trestní stíhání může být problematické u agresorů, kteří nedovršili 15 let věku, jejichž

trestní stíhání je nepřípustné.

V případě závažné trestné činnosti (trestné činy, za něž by připadal v úvahu výjimečný

trest, např. vražda) těchto trestně neodpovědných agresorů starších 12 let soud uloží ochrannou výchovu ve zvláštních výchovných zařízeních, jejíž podmínky jsou stanoveny v § 84-86 trestního zákona dále jen „TZ“; soud tak může učinit též, jestliže je to nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší patnácti let, která spáchala čin, který by byl jinak trestný.

Agresorovi je třeba spolehlivě dokázat, že spáchal trestný čin, proto je třeba pro účely

případného trestního řízení uschovat všechny věci, které by mohly sloužit jako důkaz lékařské zprávy, popř. znalecké posudky psychologa, rozbité věci, které byly poškozeny v souvislosti s šikanou, fotografie. Problémem vyšetřování šikany je její skrytá povaha, agresoři mají mnohdy dobrou pověst mezi učiteli, šikana nemusí zanechat fyzické stopy, může se však projevit na psychice oběti, což může být vážným problémem při vyšetřování a dokazování

šikany. Důkazem je mnohdy pouze výpověď poškozeného - oběti nebo znalecký posudek psychologa, neboť ostatní svědkové často odmítají vypovídat ve strachu z možné persekuce ze strany agresora (Bendl, 2003, s. 58).

- 25 -

5.Příčiny šikany Výpověď jednoho z amerických žáků naznačuje, jak je těžké odstranit příčiny

šikanování:,, Většina lidí, kteří šikanují, jsou lidé, kteří nejsou v něčem tak dobří, jako ostatní...“ toto vyvolává pocity vzteku v osobě, která v důsledku své nejistoty někoho fyzicky

či verbálně napadne. Tomuto pravděpodobně nelze předejít, protože vždy existují lidé, kteří jsou v něčem lepší než ostatní a vždy se najdou tací, kteří si myslí, že nejlepší způsob, jak na

sebe upozorni, je vysmívat se druhým. Někteří však šikanují proto, že je samotné někdo šikanoval. Takovýto způsob odplaty může způsobit začarovaný kruh (Glover-Gough-JohnsonCartwright, 2000, s. 150).

Jiný žák není rovněž optimistický, když nastiňuje budoucnost šikanování takto: ,,Pokud

nebude možná nějaká forma genetické mutace, tak ti, kteří šikanují, tu budou vždy existovat“ (Glover-Gough-Johnson-Cartwright, 2000, s. 155).

Pod příčiny šikanování se často zahrnují jak osobnostní rysy obětí a agresorů, tak

nejrůznější podmínky týkající se buď okolního prostředí, ve kterém se škola nachází (sociální, kulturní), nebo přímo prostředí uvnitř školy (architektura, klima školy, složení žactva).

Proto přesnější než hovořit o příčinách šikanování by zřejmě bylo uvažovat o vlivech či

faktorech, které se (spolu) podílejí na vzniku šikany.

Podhoubí šikany spočívá nejen v osobnostních rysech šikanujícího a jeho oběti, ale i

v lhostejnosti okolí (diváci, ,,mlčící skupina“), sociální atmosféře či v některých ideologiích (fašismus). Ke jejímu vzniku přispívá řada faktorů, které se označují jako podmínky vzniku

šikany. Patří mezi ně např. nepreventivní prostředí, tj. nevhodné klima sociální skupiny (osou vzájemných vztahů je role silných a slabých), absence výchovného vedení a právního postihu či anonymita prostředí (Bendl, 2003, s. 50). 5.1 Podmínky vzniku šikany V literatuře Koťa s Jedličkou (1998, s. 86) upozorňují na svým způsobem paradoxní jev,

který spočívá v tom, že ,,šikana se vždy odehrává v kontextu nějaké sociální struktury, s jejímž posláním je právě takové jednání v příkrém rozporu – na učilišti, v armádě, ale i na základní či na střední škole.“

- 26 -

Přestože určité výhrady můžeme mít jak ke slůvku ,,vždy“ (k šikaně dochází i

v dětských partách mimo školu a jakoukoli oficiální organizaci či instituci), tak ke spojení ,,rozpor s posláním“ (americké námořnictvo a tvrdý výcvik se záměrnými prvky šikanování), lze s uvedeným tvrzením v podstatě souhlasit.

Šikana se vyskytuje v nejrůznějších typech kolektivů – ve škole, na vojně, ve

výchovných ústavech, ve věznicích. Společným rysem těchto zařízení je, že tvoří jakési

uzavřené celky, z nichž, alespoň po určitou dobu, není úniku (bez sankce). Většinu z nich

charakterizuje nedobrovolný či nutný pobyt (povinná školní docházka).Výše zmíněné rysy lze v určitém smyslu považovat za ,,příčiny“, resp. ,,napomahače“ jevu zvaného šikana. 5.2 Místa, kde dochází ve škole k šikanování K šikanování dochází jak cestou do školy, před školou (před vpouštěním žáků do

budovy), ve škole, tak cestou ze školy. V budově školy dochází k šikanování před začátkem

první vyučovací hodiny, o přestávkách a často i při vyučování. Místy, kde dochází k šikaně

v budově školy jsou nejčastěji šatny, WC, skrytá zákoutí chodeb, kam nedohlédne oko učitele vykonávajícího dozor, jídelna, školní pozemek.

Účinnost programů zaměřených proti šikanování uvnitř školy je tím vyšší, čím

kvalitnější je dohled učitelů a ostatních pracovníků školy.

Mnoho závažných projevů šikanování je zraku dospělých skryto, neboť si agresoři pro

své trýznění obětí vybírají místa, která jsou pokud možno co nejvíce mimo dosah učitelů,

popř. místa, kde je pro službu vykonávající dozor těžké se orientovat (velký shluk dětí). Z výpovědí žáků vyplývá, že místy, kde není úplně bezpečno jsou školní hřiště, školní jídelna, chodby (zejména s různými zákoutími) a prostor před školou. 5.3 Agrese a další příčiny šikany 5.3.1 Primární příčiny šikany Šikana představuje poruchu chování. Je odchylkou (deviací) v oblasti socializace. Nemá

jedinou příčinu, ani jednu hlavní příčinu. Na jejím vzniku se podílí celá řada faktorů, ať už se

jedná o biologické (genetické) předpoklady agresorů (ale i obětí), nebo vliv faktorů psychických a sociálních. Z tohoto hlediska můžeme hovořit o multifaktoriální podmíněnosti šikany.

- 27 -

Příčin šikany může být celá řada, popř. se může jednat o komplex příčin. Nejčastěji se

k nim řadí sklon k agresivnímu jednání často podporovaný vznětlivostí a nevhodným

způsobem výchovy v rodině (citový chlad, nedostatek zájmu, bití a kruté tresty, ponižování, tolerance k násilí) Šikana je tedy zvláštním případem agrese, protože vedle dlouhodobější

(opakované) šikany dochází k stále častějšímu výskytu jednorázové nemotivované agrese mezi vrstevníky, popř. vůči mladším spolužákům.

Jedná se o různé formy hrubého, až krutého chování vůči druhým, které je provedeno

chladně, tj. bez prožívání hněvu, nenávisti, popř. sadistického uspokojení. Motivy takového jednání zůstávají skryté jak okolí, tak i samotným agresorům. Klasickým příkladem nemotivované agrese je situace, kdy chlapec přijde k dívce, kterou skoro vůbec nezná, nikdy

s ní neměl žádný konflikt, či sní dokonce dosud nepřišel do styku (uplatňuje se zde pravidlo poměrně náhodného výběru oběti), dá jí pěstí do břicha, popř. ji nakopne a v klidu odkráčí. Nemotivované násilí slouží jako spouštěč dlouhodobějšího trýznění a útisku.

Mezi názory, které se týkají příčin dnešní epidemie násilí, kam můžeme zahrnout i

šikanu, se objevují rovněž některé diskutabilní úvahy.

Český publicista Liehm se např. domnívá, že v pozadí přemíry současného násilí

v Evropě či ve světě stojí skutečnost, že z globálního hlediska již přes padesát let nebyla žádná velká světová válka, ve které by se vybíjela nahromaděná agresivita. Každý člověk

disponuje určitou dávkou agresivity, kterou je třeba vybít. Pohled kolem sebe nás ale

přesvědčuje o tom, že mnoho lidí dává průchod přirozenému sklonu člověka k agresivitě nevhodným způsobem, o čemž svědčí nárůst šikany.

Jelikož spadá šikana mezi agresivní poruchy chování, je třeba si položit otázku, kde se

v člověku berou podobné agrese, které se navenek projevují nejrůznějšími násilnostmi vůči druhým.

Dle Helmuta Erba (2000), když osvětluje příčiny násilí, používá schéma, které

rozděluje mozek do tří vrstev: koncový mozek, mezimozek a velký mozek. Jelikož se mozek

musel postupně přizpůsobovat stále novým životním podmínkám. Jednotlivé vrstvy se ovšem vzájemně nevystřídal, ale fungují vedle sebe. Každá část realizuje to, kvůli čemu původně

vznikla. Nejmladší část našeho mozku, představuje velký mozek, díky němuž se v životě člověka objevilo vědomí, kritické myšlení a také řeč. Velký mozek však může být za určitých

okolností vyřazen z provozu mezimozkem a člověk se v momentě změní ,,ve zvíře“. Současná stoupající agrese souvisí mj.s rychle se měnícími životními podmínkami – stoupající nejistota, sociální nezájem.

- 28 -

To, že se nás agrese z uvedených důvodů zmocňují čím dál tím více, platí také pro

násilné chování mladých lidí. Jejich agresivita jim má zajistit především přežití v nepřátelském prostředí.

Někteří lidé mají tendenci označovat dnešní děti a mládež za od narození egoistické a

zlé stvůry. Je pravda, že každý z nás se rodí s jistou dávkou agresivního chování. Na tom ovšem není nic nepochopitelného ani špatného. Určitá dávka agresivity je nutná kvůli přežití.

Je ovšem také pravda, že někteří lidé se rodí se s vyšší (nezdravou) agresivitou, resp. sklony k ní. Těch však není tolik, abychom na ně mohli svádět všechny hříchy, včetně šikany.

Zvýšenou agresivitu, která je často spouštěčem šikanování, má na svědomí celá řada

dalších věcí. Dospělí, když jednoznačně svalují veškerou vinu na dnešní mládež, zapomínají, na špatný příklad, který jim často sami svým chováním dávají, zapomínají na svůj podíl na agresivním a násilném chování mládeže. To se netýká pouze rodičů (nesprávné výchovy

v rodině), ale také dalších idolů mladé generace, lidí, co jsou tzv. na očích – herci, politici, sportovci.

Kromě toho se ukazuje, že některé hudební proudy mohou u některých mladistvých

vyvolávat násilí, ať už ,,díky“ textu písně nebo technikou ztvárnění (hlasitost, rytmus).

Kapitolou samou pro sebe je násilí prezentované v médiích, zejména v televizi. Dnešní

děti shlédnou v televizi či na videu spoustu vražd a násilí. Ukazuje se, že sledování násilných

a brutálních činů trvale mění náš postoj k násilí, a sice svádí k lehkomyslnosti. Lidé, a pro

děti to platí dvojnásob, kteří denně sledují násilné scény, postupně ztrácejí soucit, schopnost empatie. Děti, které se často dívají na násilné scény, se poté chovají agresivněji. Televizní

obrazovka jim slouží jako podnět a návod, aby si shlédnuté scény vyzkoušeli v praxi, např. ve

škole. Na projevech agresivity, šikany mají podle autora svůj podíl i dívky a ženy, které dávají přednost silnějším, často velkohubým typům před skromnějšími mládenci, mladí muži

pak rychle poznají, že existuje vždy jen jeden vítěz, proto se i oni snaží všemi prostředky proniknout mezi ,,vítěze“.

Dalšími zdroji nevyrovnanosti a agresivity, která vede k šikaně jsou nedostatek pohybu

(častý problém mnoha škol), nesprávná výživa, přemíra podnětů z okolního prostředí (video,

počítače). Uspěchanost dnešního života, neustála honba za něčím a přemíra podnětů vedou k pocitu stísněnosti. Na tuto situaci reagujeme stresem (ve škole – stresem z požadovaného výkonu, z nedostatku prostoru, v této souvislosti moderní trvalý stres naše tělo namáhá

přespříliš a uvádí ho do trvalého poplašného stavu, škodí našemu tělu, který vyvolává agresivitu (Erb, 2000, s. 28), (Bendl, 2003, s. 55).

- 29 -

Za sílící každodenní násilí se nemusejí cítit vinni pouze mladiství, neboť oni pro ně

nevytvořili podmínky, často pouze reagují na to, co kolem nich vytvořili dospělí, kteří je tak vehementně kritizují.

,,Dnes existuje více agresivních dětí a mladistvých, práh zábrany, že bychom někomu

jinému ublížili či uškodili, se snížil. Jestliže dříve ještě existoval jakýsi čestný kodex nebít

člověka, který už leží na zemi – tedy byl poražen, dnes bývá poražený často nemilosrdně dál mlácen či kopán. Násilí se stále více používá svévolně a záměrně. A to už pak nemá nic společného s běžným pošťuchováním či pranicemi“ (Erb, 2000, s. 34). 5.3.2 Sekundární příčiny šikany Příčiny šikanování jsou obsaženy jednak v osobnostech agresorů, jednak v osobnostních

charakteristikách obětí. Samostatnou skupinu příčin šikany tvoří podmínky, ve kterých se současná mladá generace nachází, prostředí, ve kterém dnešní děti žijí, obecný pokles autority učitelů a rodičů.

K nejčastějším příčinám šikany se řadí snaha vypadat mužně, touha po moci, přání

ovládat druhého, motiv krutosti, zvědavost (k čemu všemu se dá člověk přinutit, jak se oběť

bude chovat v situaci strachu, bolesti a ponížení), frajeřina (vytahování se před třídou), nuda a s ní spojená touha po senzaci.

Mezi příčinami současné agresivity a s ní spojenou šikanou najdeme rovněž

subklinickou deprivaci poměrně velké části dětské populace nebo reakce na domácí a posléze školní frustraci.

Frustrace se podílí na šikanování ve dvojím smyslu, resp. ve dvou rovinách. Jednak je

tvůrcem ,,agresorů“, jednak je ,,architektem“ obětí.

Frustrace je subjektivně nepříjemný stav selhání na cestě za uspokojením některé

potřeby. Jedinec může usilovat o dosažení pocitu důležitosti, chce prožít úspěch, snaží se dosáhnout respektu sociálního okolí, ale může doufat i v to, že získá přátelství nebo lásku.

A jak známo, nejčastější reakcí na frustraci se stává agrese. Muže jí být i deprese,

stažení do sebe, ustrašenost, nedůvěra ve vlastní schopnosti a citlivost k hrozbě (Bendl, 2003, s.57).

Problém, proč není jednoduché odstranit šikanu, spočívá v mj. v mechanismu

nápodoby, resp. v tom, že jedinci, kteří dokáží formou šikanování překročit hranici násilí, - 30 -

kterou se ostatní bojí porušit, se stávají předmětem obdivu některých svých spolužáků. Tento fakt můžeme zároveň považovat za jakousi sekundární příčinu šikanování, neboť spolužáci,

kteří dosud nikoho nešikanovali, tak mohou – když vidí, že to jde a když je agresor navíc předmětem obdivu – začít ničit. Morální nákaza se tak začíná šířit.

Do oblasti mechanismu nápodoby spadá také sociální přenos násilného jednání rodičů

na své děti.

Agresivní jedinci, poté co dospějí a mají děti, opakovaně ,,vyrábějí“ svým chováním a

způsobem života budoucí agresory: ,,Trýznitelky ženského rodu vyrůstají v tyranské matky a jejich děti se posléze také stávají trýzniteli. Trýznitelé mužského rodu vykazují obdobný vzorec rodičovství.“

Je pravda, že učitelé říkají dětem, aby se nepraly, neubližovaly si, aby se k sobě chovaly

slušně a ohleduplně. Na opačné misce vah je ovšem svět, ve kterém žijeme a přístup okolí k agresivnímu chování.

Dnešní svět příliš nevyznává model neagresivního chování. Aby dítě přežilo ve škole,

včetně mateřské školy, musí prokázat nejen určitou dávku odolnosti, ale musí rovněž disponovat jistou mírou agresivity. Ta je sice v každém z nás do jisté míry naprogramována,

tak jako každé jiné chování, zvyšuje se však v důsledku podmínek životního prostředí (vyšší

hladina olova v ovzduší), stres (uspěchanost, přemíra podnětů) či nedostatečné citové výchovy v rodinách (málo času společně stráveného s dětmi, přerušení mateřské dovolené kvůli zaměstnání).

Aby děti přežily pobyt ve škole a dokázaly se jak v ní, tak i v pozdějším životě uplatnit,

vedou je mnozí rodiče k tomu, aby byly tvrdší a průbojnější. Jejich postoj, zejména co se týče

přežití dítěte ve škole, je ovšem mnohdy opodstatněný a logický. Tváří v tvář skutečnosti, kdy dítě jde do školy s bolestmi hlavy a se strachem před spolužáky a ze školy se potom následně

vrací s modřinami, se nelze divit, pokud matka, která něco podobného zažila už jednou u svého prvního dítěte, je radši, když si na její druhé dítě učitelé stěžují, že je rváč, který si

nenechá nic líbit, než aby opět zažívala traumata z toho, jak je jejímu synovi nebo dceři ve škole ubližováno.

Agresivita se též uplatňuje ve sportu. V řadě sportovních odvětví je nezbytnou

podmínkou dosažení vítězství, úspěchu.

Aby se člověk prosadil ve světě sportu, patrné je to např. u kopané nebo hokeje,

neobejde se bez agresivního přístupu k soupeři. I když v tomto případě neposuzujeme agresivitu příznakem mravnosti či slušnosti, faktem zůstává, že i agresivita v rámci sportovního zápolení dotváří a dokresluje obraz dnešního světa. - 31 -

Vypadá to, že dnes je agresivní, tvrdé a vysoce průbojné chování základním

předpokladem k dosažení úspěchu.

Kdo tvrdí, že něco podobného tu bylo i dříve, má jistě pravdu. K tomu je ovšem třeba

dodat, že v minulosti zároveň existovaly ,,brzdné mechanismy“ agresivity a projevů násilného chování, ať už šlo o respekt k náboženskému desateru, veřejného mínění, mravní etika či ideály sportovního zápolení.

A z této situace, kdy děti kolem sebe permanentně vidí projevy agresivity a průbojnosti,

o které se nedá rozhodně tvrdit, že je zdravá a přiměřená, říká učitel žákům, aby se k sobě

chovali slušně a ohleduplně. Učitel ale zůstává osamocen, jeho výzva nemá podporu ve světě, který nás obklopuje.

Dnešní děti nemají pocit, že by překračovali něco, co se nesmí, když se chovají

agresivně. Vidí to ostatně kolem sebe. Navíc je na veřejnosti jen málokdo napomene, protože se bojí, aby se nestaly terčem odvetného útoku dítěte, tím se jejích chování legitimizuje a stává se normou, tedy něčím, co je normální.

Učitelé svým způsobem nemají oporu pro prosazování neagresivního chování

v dnešních nepsaných společenských normách (Kolář, 2001, s. 95).

- 32 -

6. Důsledky šikany a její následky 6.1 Mnohostranné škody šikanování Skryté nebo pozdě odhalené šikanování způsobuje škody všem členům skupiny. Hlavní

destruktivní účinky jsou čtyři:

Poškození fyzického a psychického zdraví obětí -šikanování způsobuje obětem nezměrné a psychické a fyzické utrpení, které lze těžko

zprostředkovat někomu, kdo něco podobného nezažil. Poškozuje často dlouhodobě a někdy i trvale psychické a tělesné zdraví. Při brutálních formách a v pokročilých stadiích ohrožuje i život oběti.

Fixování antisociálních postojů u agresorů -účinek na iniciátory a aktivní účastníky šikanování je rovněž vážný, i když poněkud

jiný, a ne tak zjevný. Jejich deficit v duchovním a mravním vývoji se výrazně prohloubil.

Nezastavený a svému ,,nutkavému“ osudu ponechaný agresor se stává ,,charakterovým

mrzákem“, u něhož se povážlivě upevnily antisociální postoje a celková připravenost pro trestnou činnost. Agresor neměl možnost pocítit sílu společnosti ve vynucování obecných pravidel správného chování vůči bližním. Nikdo mu nedal jasně najevo, co nesmí dělat, co je chráněnou sférou druhého člověka.

Ztráta iluzí o společnosti u ostatních členů skupiny -žáci, kteří se přímo neúčastní šikanování, ale jsou svědky krutého bezpráví, ztrácejí

iluze o společnosti, která by každému člověku měla zajistit ochranu proti jakékoliv formě násilí. Jsou konfrontováni s faktem, že se s tím nedá nic dělat, že autority nejsou schopny

zajistit ochranu a bezpečnost slabým. Mravní i zákonné normy jsou zcela bez zábran překračovány, aniž by to pro agresory znamenalo nějakou komplikaci. Nic se neděje. Obdobně potom přistupují k násilí a k porušování zákona ve svém dalším životě. Nedělají nic, jsou zcela pasivní a apatičtí, nebo to později i sami nějak zkusí. Už vědí, jak se to dělá.

- 33 -

Snížený efekt pedagogického působení u skupiny jako celku -probuzení a nastartování šikanování je závažnou překážkou pedagogických snah o

výchovný a výukový růst skupiny a jejích jednotlivých členů. Skupina přemožená ,,virem“

šikanování zcela ztratí výchovnou funkci, jakou má zdravá komunita. Všichni členové jsou

v různé míře poškozováni. Výukový efekt v takové nemocné skupin je minimální (Kolář,

1997, s. 57).

6.2 Následky šikanování u obětí Nejhorší následky má šikanování bezesporu na oběti. Závažnost poškození závisí na

tom, jaké míry destruktivní síly šikanování dosáhlo a zda bylo krátkodobé, nebo dlouhodobé. Důležitá je i míra obranyschopnosti oběti.

Tragické je, když dojde ke zlomení oběti, rozbití její identity a nastolení trvalého pocitu

bezmoci, závislé otrocké poddajnosti a věrnosti agresorovi (pramenící ze strachu před ještě větším utrpením, které by mohlo následovat, kdyby se snad oběť nesnažila agresorovi všemi způsoby zalíbit).

6.2.1 Oběti pokročilých stupňů šikanování U obětí čtvrtého a pátého stupně šikanování jsou následky velmi závažné, dotýkající se

celé osobnosti a obávám se, že mají celoživotní charakter.

V nejhorších případech ,,vyřeší“ oběť situaci sebevraždou. Je těžko ověřitelné, kolik

sebevražd dětí a mladistvích souvisí se šikanováním. Při dlouhodobějším brutálním

šikanování se oběť často zhroutí a provalí se u ní panická hrůza ze zabití, skutečný strach o život. Oběť má poruchy spánku, trpí nočními děsy. Nezřídka se u ní objeví výrazné psychosomatické potíže, například únava, nevolnost, bolesti hlavy, břicha, zad, dusivé astmatické záchvaty apod.

Některé oběti se musejí dlouhodobě léčit a jsou-li starší, zůstávají v pracovní

neschopnosti. V jiných případech se sice oběť nezhroutí, avšak není schopna pokračovat ve

studiu ani po přeřazení na jinou školu. Stává se, že se neadaptuje na novou třídu nebo opakovaně neuspěje u závěrečných zkoušek. Průvodním jevem je těžká porucha sebehodnocení, ,,vygumování“ vlastní vůle a sebezničující tendence osobnosti.

- 34 -

Někdy se nám může jevit, že se z toho oběť docela rychle dostala. Tělesná zranění se

rychle zahojí a z vnějšího hlediska žák působí normálně. Duševní poranění je však hluboké a zacelení jen povrchní. Stačí větší zátěž v meziosobní oblasti a ,,rána“ se otevře.

U oběti se v lepším případě se zranění zapouzdří, ale v zátěžových situacích se projeví

její zraněná osobnost – fasáda obranyschopnosti se zhroutí a projeví se depresivní ladění,

někdy doprovázené sebevražednými myšlenkami. Smutnou pravdou je, že bývalé oběti se po

přechodu na jinou školu někdy znovu stávají terčem šikanování. Jako by jejich skryté zranění přitahovalo agresory. Stačí málo a celé utrpení se opakuje znovu. Zčistajasna je tu ,,typická“ oběť, mladý člověk, který je opakovaně týrán a mučen svými vrstevníky.

Oběti pokročilých šikan mají tendenci ode všeho uniknout, všechno vzdát a skrýt se. Po

odchodu ze školy je těžké se k nim přiblížit, je obtížné se dozvědět, co se s nimi stalo. Potřebují pomoc, ale je téměř nemožné získat je pro spolupráci. 6.2.2 Oběti počátečních stupňů šikanování

Zdálo by se, že všudypřítomné zárodečné a rané podoby šikanování prvního až třetího

stupně nemohou mít téměř žádné důsledky. To je však velký omyl, protože účinky jsou sice

nenápadnější, ale o to zákeřnější. Potřeby ostrakizovaných a ,,mírně“ šikanovaných žáků jsou

ve škole často dlouhodobě a někdy trvale frustrovány, tedy neuspokojovány. Takový žák se ve škole necítí dobře a je pochopitelné, že jeho vztah ke škole bývá negativní.

Vystavení trvalému bolestivému emočnímu tlaku a tzv. subtilnímu násilí (izolace,

zesměšňování, ponižování, nadávání...) pozvolna, ale jistě narušuje jeho osobnostní vývoj.

Uvědomované i neuvědomované prožívání bolesti vede dříve nebo později k přetížení

adaptačních mechanismů. Dojde k vyčerpání nervové soustavy a objeví se neuróza nebo psychosomatické potíže. ,,Normální a podle některých názorů ,,otužující“ šikanování

způsobuje adresátům zjevné poruchy v sociální (školní) a osobnostní adaptaci. Často se u nich vyskytuje

-

nepozornost při vyučování

-

tendence k nadměrné omluvené absenci (únik do nemoci)

-

-

-

-

zhoršení prospěchu

tendence k neomluvené absenci (záškoláctví)

poruchy sebehodnocení a narušené, negativní sebepojetí celková nejistota a stále přítomný strach - 35 -

Spíše výjimečně se stane, že takto vyčerpaná, ke zdi přitlačená a ustrašená oběť se

najednou postaví na odpor a použije nepřiměřené obranné prostředky. V sebeobraně například způsobí těžké zranění nebo i smrt agresora (Kolář, 1997, s. 57).

Nebezpečnost působení šikany spočívá zejména v její závažnosti a dlouhodobosti

(opakování). Nezřídka jedinec nese následky na duševním a tělesném zdraví po celý svůj život. Nejsou zcela ojedinělé případy, kdy oběť

již není schopná snášet další nátlak a

ponižování a sahá k sebevraždě. Největší nebezpečí, pokud se týká dopadů šikanování, se týká pochopitelně oběti, u které dochází k ohrožení jak somatického (těžké ublížení na zdraví,

sebevražda), tak psychického zdraví. Šikana způsobuje oběti silný sociální stres. Potíže, které se objevují u oběti šikanování, lze zařadit do kategorie posttraumatické stresové poruchy, která se projevuje čistě psychickými i somatizujícími symptomy.

,,Těžká kriminální šikana znamená pro oběti opakované, nekontrolovatelné mučivé

znovuprožívání události například při vnucujících se a nezvladatelných zrakových, sluchových nebo dotykových vzpomínkách. Také mučivé sny a náhlý pocit, že se hrůzný zážitek opakuje. Běžný je těžký duševní stres při styku s událostmi, které duševní poranění

symbolizují. Oběti se soustavně vyhýbají podnětům, které jsou s traumatem spjaty“ (Koukolík, 1998, s. 44).

Hlavní příznaky posttraumatické stresové poruchy: - vynořují se opakované, stresující vzpomínky na události, včetně vizualizace myšlenek

a vjemů. V případě malých dětí se stav může projevit opakovanou hrou, v níž se objevuje téma nebo jednotlivé stránky traumatu.

- traumatizující událost se znovu objevuje v opakovaných, stresujících snech. U malých

dětí se mohou objevovat děsivé sny bez obsahu (noční můry).

- zraňující událost se jakoby vrací v jednání a pocitech. Dospělí a děti mají pocit, že ji

znovu prožívají. Mají iluze i halucinace, které souvisí se zraňující událostí (např.se objevují

při probuzení či po požití alkoholu). V případě malých dětí může dojít k situaci, kdy se chovají podobně, jako se chovaly v průběhu události.

- pokud se postižený jedinec setká se zevními nebo niternými podněty, které zraňující

událost připomínají nebo jsou jejím symbolem, prožije intenzivní stres.

- 36 -

Při úvahách o dopadu šikany na šikanovaného jedince zjistíme, že zde existuje jev,

který je možné označit ,,kumulovaným“ či ,,druhotným“ efektem.

Jde totiž o to, že kromě fyzické bolesti, pocitu ponížení a strachu dochází často navíc

k tomu, že oběť šikany začne mít časem pocit, že sní opravdu není něco v pořádku, že je divná, zvláštní. Začne se ve zvýšené míře zabývat sama sebou, až konečně dojde k závěru, že chyba je skutečně v ní, že je špatná, nehodná respektu ostatních. Převládne u ní pocit, že si

takové zacházení koneckonců zaslouží. Jinými slovy, šikanování má většinou oběť, které má již sama ,,od přírody“ nízké sebevědomí, zpevňující dopad, a sice v tom smyslu, že utvrzuje oběť v tom, co si sama o sobě často myslí i bez šikanování: jsem k ničemu a vlastně si zasloužím, že mi druzí ubližují, resp.se tomu nemohu divit (Bendl, 2003, s.37, 38). 6.3 Důsledky pro agresory Nebezpečným důsledkem do budoucna, a to jak v případě oběti, tak agresora a

ostatních dětí (přihlížejících), je zejména možnost zafixování zkušenosti. Agresoři z řad dětí

se stávají již v posledních ročnících základní školy členy pochybných part a v budoucnosti zločineckých gangů. Existuje zde velké riziko jejich budoucí kriminalizace.

Agresoři z řad dětí a dospívajících se často stávají členy sociálních skupin, které mají

v dospělosti zpravidla daleko více konfliktů se zákonem než ostatní. Pokud dokážeme jejich agresivní chování v tomto věku zastavit, sníží se tím zároveň riziko jejich kriminalizace v dospělosti.

Působení agresorů a jejich pomahačů má negativní vliv na přihlížející skupinu. Mnozí

autoři v této souvislosti hovoří o morální infekci, která zasahuje danou skupinu, ve které k šikanování dochází. Tato nákaze nezadržitelně šíří a v konečném stádiu zachvátí i

nešikanované a nešikanující spolužáky, kteří násilné chování vůči oběti začnou schvalovat (i vnitřně), ba dokonce pobízet k trýznění oběti, takže se nakonec stávají aktivními spoluúčastníky šikanování.

6.4 Důsledky šikanování učitele Fakt, že jsou někteří učitelé napadáni nebo šikanováni svými žáky, má nepříznivý vliv

nejen na vzájemné vztahy učitelů a žáků, ale promítá se také do učení všech učitelových žáků.

Ukazuje se, že u učitelů, kteří se stali obětí násilí žáků, byla větší pravděpodobnost, že budou zastávat negativní postoje k žákům, a to ke všem žákům ve svých třídách. - 37 -

Učitelé – oběti se více než ostatní učitelé domnívají, že jejich žáci se nezajímají o školu,

jsou přeceňováni a mají malé schopnosti. Odborná literatura přitom uvádí, že to, co učitelé

očekávají od studentů, souvisí s výkonem studentů. Z toho vyplývá, že stavění učitele do pozice oběti může nepřímo negativně ovlivnit učení všech učitelových žáků (Baker, 1985, s. 486), (Bendl, 2003, s. 40).

- 38 -

7. Vyšetřování Odhalit šikanu znamená v prvé řadě více se dívat kolem sebe, více si všímat dění ve

třídě, o přestávkách a chování jednotlivých žáků.

Rozeznáváme dva hlavní důvody proto, aby se šikanování začalo vyšetřovat jsou to

přímo alarmující signály a dále signály nepřímo varující, tyto signály je nutné brát za všech

okoností vážně a situaci prověřit odborným šetřením. Při první orientaci při vyhodnocování situace je přirozené opřít se o nejnápadnější zřetelné projevy násilí, při zhodnocení projevu

násilí vždy musíme posoudit, zda jsou přítomny znaky šikanování: samoúčelnost agrese a nepoměr sil. Alarmující signály se nemohou ponechávat pouze náhodě tak jako dosud. Je

zapotřebí je záměrně a systematicky vyhledávat, nejlépe prostřednictvím anonymních dotazníků. Nepřímo alarmující signály jsou stejně důležité, ale jsou málo zjevné. Zahrnují se

mezi ně nenápadné projevy šikanování v přítomnosti učitele a skryté volání oběti o pomoc,

které často unikají pozornosti pedagogů. K tomu, aby je bylo možné zachytit a vyhodnotit jako podezřelé, je nutné rozumět vnitřnímu rozměru šikanování a znát jejich podoby.

Před tím, než zahájíme vyšetřování je velice nutné poznat nejdříve závažnost

onemocnění skupiny, která nám umožní rozeznat, o jak složitý kriminalistickopsychoterapeutický problém se jedná. Náročnost vyšetřování spočívá především v požadavku na praktické znalosti skupinové dynamiky šikanování a na využití speciálních diagnostických metod.

Odhad závažnosti onemocnění můžeme pro praktičnost zredukovat na potřebu rozpoznání dvou stupňů:

a) Počáteční onemocnění, tedy první, druhý a třetí stupeň vývojové destrukce, kdy

normy, hodnoty a postoje vůči šikanování ve skupině nejsou přijaty většinou.

b) Pokročilé onemocnění, tedy čtvrtý a pátý stupeň šikanování, kdy normy, hodnoty a

postoje vůči šikanování byly přijaty většinou, či dokonce všemi nebo téměř všemi členy skupiny (Kolář, 1997, str.89)

- 39 -

7.1 Postup vyšetřování První typ, který je méně časově náročný a je použitelný v rámci tradiční

pedagogické odbornosti, nazývá ,,strategie první pomoci“. Jedná se o strategii lokální a vnější (dílčí specifické šetření a vyšetřování vybraných žáků).

Druhý typ je strategie vnitřní a globální (postižení vnitřního vývoje – postoje

k šikanování, speciální sociometrické šetření celé skupiny, vyšetřování všech žáků. Tento druhý typ strategie je používán pro vyšetřování pokročilých šikan a vyžaduje vysoce odborné

a vysoce psychologicky ,,tvrdší“ postupy, jelikož organizovaný odpor proti rozkrytí bývá mimořádně silný. Téměř všichni nebo dokonce úplně všichni lžou a zapírají, běžné jsou křivé

výpovědi a falešní svědkové. V tomto případě je nutné použít metody kriminalistického výslechu a speciální diagnostické metody, zaměřené na vztahy a postoje žáků a na ověření pravdivosti výpovědí.

Strategie vyšetřování má pět kroků, je univerzální, což znamená, že ji lze použít ve

všech případech první pomoci. Vlastní strategie vyšetřování:

1) Rozhovor s informátory a oběťmi 2) Nalezení vhodných svědků

3) Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky (nikoli však konfrontace oběti a agresorů!)

4) Zajištění ochrany obětem

5) Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi. U běžných šikan jsou všechny kroky strategie nezbytné, žádný z nich nelze úplně

vynechat. Pořadí je stálé, kromě čtvrtého kroku zaměřeného na zajištění ochrany obětem. Ten není pevný, ale lze ho podle potřeby měnit. Úkolem strategie první pomoci je zmapování

symptomů čili vnějšího obrazu šikanování. V praxi to znamená, že musíme nalézt odpovědi

na následující otázky, jako např. (kolik je obětí, případně kolik je obětí, kdo je agresorem, popř. kolik je agresorů, kdo z nich je iniciátor, kdo je aktivní účastník šikanování a kdo je

obětí i agresorem, co kdy a jak dělali agresoři konkrétním obětem, k jak závažným a manipulativním projevům došlo, jak dlouho šikanování trvá). Výpovědi k jednotlivým - 40 -

otázkám je nutné důkladně zapsat a uspořádat do kvalitního důkazního materiálu. Musíme mít

jistotu, jak šikanování konkrétně probíhalo. Nejdůležitější je vypracování přehledu hlavních typů agresorů (iniciátorů, aktivních účastníků a agresorů, kteří jsou současně obětí), u jejich

jmen si poznamenáme přesné údaje kdy, kde, jak a komu co udělali. Je to důležité pro úspěšné uplatnění metody vnějšího nátlaku. Potřebujeme to však i pro sebe, abychom byli chráněni před stížnostmi rodičů agresorů. Hlavně při pokročilých šikanách si stěžují rodiče nejenom

nadřízeným orgánům, ale komukoliv až po prezidenta republiky a chrání své děti (nebo sebe) za každou cenu.

Za účelem porozumění strategie a propojenosti: 1. Rozhovor s informátory a oběťmi: Prvním krokem vyšetřování je rozhovor s informátory a oběťmi o vnějším obrazu

šikanování. V případě, že nejdříve hovoříme s informátorem, například s odvážným kamarádem nebo rodičem jednoho z týraných žáků, následují ihned rozhovory s oběťmi (ne se podezřelými pachateli!)

2. Nalezení vhodných svědků: Ve spolupráci s informátory a oběťmi uděláme druhý, nesmírně důležitý krok.

Vytipujeme členy skupiny, kteří budou ochotní pravdivě vypovídat. 3. Individuálně případně i konfrontační rozhovory se svědky:

Většinou postačí, když mluvíme s jednotlivými žáky. Vyskytnou-li se těžkosti, lze

uskutečnit doplňující a zpřesňující rozhovory nebo konfrontaci dvou svědků. Za zásadní chybu se považuje konfrontace obětí a agresorů. K této situaci nutně dochází při soudním

procesu s mladistvími pachateli. Vždy je to bolestivé a velmi nevýhodné pro oběť, proto se stává, že svou pravdivou výpověď později odvolá. 4. Zajištění ochrany obětem:

- 41 -

Pořadí čtvrtého kroku není tedy pevně dáno. Někdy je totiž jasné hned na počátku, že je

oběť v bezprostředním ohrožení, a je nutné ji bezodkladně ochránit. Je to například tehdy, když nám informátor prozradil, že agresoři budou čekat na oběť před školou. Při následném rozhovoru s obětí se domluvíme a zajistíme jí bezpečný odchod domů.

U počátečních stádií šikanování nejsou většinou mimořádná bezpečnostní opatření

zapotřebí. Vždy je však nutné, abychom zajistili tzv. funkční pojistku bezpečnosti. Oběť se nesmí nikdy ponechat svému osudu.

5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi: Je to vždy poslední krok ve vyšetřování. Musíme být dobře připraveni, jinak je to ztráta

času. Dokud neznáme vnější obraz šikanování a nemáme shromážděné důkazy, nemá smysl

s agresory mluvit. Všechno zapřou a podezření vyvrátí a zpochybní. Hlavně však dostanou ,,echo“, že někdo ,,bonzoval“, což vede k ,,zmatení stop“, a je reálné nebezpečí, že se agresoři

pomstí podezřelým z ,,bonzování“. Setkání slouží k tomu, abychom agresory okamžitě

zastavili a ochránili jejich oběti, ale i je samé před následky jejich činů. Většinou se dá použít princip ,,přitlačení ke zdi“. Například je upozorníme, že při jakémkoliv náznaku šikanování

budou okamžitě vyloučeni, případně to bude ohlášeno policii apod. Zároveň zdůrazníme, že

k jejich snaze napravit situaci bude přihlédnuto ve výchovné komisi. Důležitost rozhovoru pro odhalování pravdy je většinou zanedbatelná. Pouze někdy ho lze využít pro doplnění a

potvrzení informací, a to buď svalováním viny jednoho agresora na druhého, nebo konfrontaci jejich výpovědí. Samotné výpovědi jsou spíše zajímavé svou bizarností a zaslepeností (Bendl, 2003, s. 61, 62).

Při výbuchu brutálního skupinového násilí vůči oběti, tzv. "školního lynčování" je nutný

následující postup:

Překonání šoku pedagoga a bezprostřední záchrana oběti. Domluva pedagogů na spolupráci a postupu vyšetřování. Zabránění domluvě agresorů na křivé výpovědi. Pokračující pomoc a podpora oběti.

- 42 -

Nahlášení policii. Vlastní vyšetřování.

Účastní-li se šikanování většina problémové skupiny, nebo jsou-li normy agresorů

skupinou akceptovány, doporučuje se, aby šetření vedl odborník-specialista na problematiku

šikanování (z pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče, diagnostického ústavu, krizového centra apod.)

- 43 -

8. Účinná pomoc proti šikaně, jak předcházet šikaně a řešit ji ve školách Opatření k prvenci a řešení šikanování existuje celá řada. Jejich škála je velice široká a

pestrá. Jednotlivá opatření se mezi sebou liší jak šířkou záběru (rozsáhlé intervenční programy, od opatření v rámci třídy až po opatření v rámci celé školy, popř. až k začlenění

širší komunity – obce- do řešení problémů, metody pracující pouze s oběťmi, nebo agresory, popř. s celou skupinou), tak principy, na kterých jsou založeny. Obecně ovšem platí, podobně jako u většiny nemocí, že je lépe šikaně předcházet (dokud ještě nenastala), než ji následovně odstraňovat. Jelikož však šikanu najdeme v každé škole, nevystačíme pouze s prevencí.

,,Prevence šikany je na místě jak tam, kde k ní dosud nedochází, resp. kde nebyla

zpozorována, tak i tam, kde k ní prokazatelně došlo, kde byla uplatněna opatření k bezprostřední nápravě a kde jde nyní o odstranění hlubších příčin a o to, aby se problémy neopakovaly“ (Říčan,1995, s. 71).

Pokud se týká opatření (zásad, metod, prostředků) vůči tomuto sociálně patologickému

jevu, lze nebezpečí snížit zejména uplatňováním některých zásad, které všeobecně prospívají dětskému duševnímu a mravnímu vývoji a pomáhají vytvářet dobré vztahy v rodině i ve škole.

8.1 Co brání efektivnímu řešení šikany K účinné prevenci a k efektivnímu řešení šikanování je zapotřebí určitých příznivých

podmínek a okolností. Minimálním požadavkem je, aby zde byla snaha řešit problematiku šikanování ze strany vedení školy, učitelů, rodičů, ministerstva školství a dalších institucí,

které mají co do činění s danou problematikou. Bohužel, pořád existuje mnoho faktorů, které brání efektivnímu řešení šikanování, ať už se jedná o hraní ,,mrtvého brouka“ ze strany školy,

která zcela popírá nebo zamlžuje pravý stav věcí, zatloukání agresorů a strach obětí přiznat kompetentním osobám, že jsou týrány, nekompetentnost některých učitelů, nezájem ze strany nadřízených orgánů. Podobných faktorů, které dohromady tvoří začarovaný kruh, který komplikuje řešení šikanování, resp. brání jeho úspěšnému vyústění, existuje celá řada (Kyriacou s. 31,13,17).

- 44 -

8.2 Druhy prevence Předně je třeba zmínit, že z části se šikanování vyskytuje u dětí a mládeže jako

přechodný jev. Přesto je na místě velká ostražitost ze strany vychovatele (učitelé, rodiče, trenér), aby se z těchto ,,nevinných hrátek“ v budoucnosti nevyvinulo sociálně patologické chování.

Samozřejmou součástí preventivních opatření je informování žáků o linkách důvěry,

včetně sdělení kontaktních adres a telefonních čísel, na která se mohou v případě potřeby obrátit.

1) Primární prevence se uplatňuje v případech, kdy šikaně dosud nedošlo. Spočívá ve

výchově harmonické osobnosti dítěte, v informovanosti dětí, rodičů a veřejnosti o šikaně,

preventivních aktivitách ve školách (pěstování zdravého sebevědomí, samostatnosti, metoda nácviku k překonání únavy, nepohodlí, výchova k nebojácnosti, otužilosti a tělesné zdatnosti).

Účinnými prostředky primární prevence jsou přirozené součásti komunity jako např. celoškolní setkání školní parlament, třídní samosprávy či spolusprávy. Nejlepší ochranou proti šikanování je budování otevřených, kamarádských a bezpečných vztahů mezi členy školního společenství, školní komunity.

2) Sekundární prevence se uplatňuje v situacích, kdy k šikaně už došlo a kde musí být

použita taková opatření k nápravě, aby se problémy už znovu neobjevily. Řadíme sem

včasnou diagnostiku, bezodkladné vyšetření šikany, pedagogické opatření (ochrana oběti, před dalším násilím, rozhovor s rodiči obětí, jednání s rodiči agresorů, komunikace

s ostatními rodiči, jednání s kolektivem třídy), včetně výchovné práce s agresory (postihy, monitorování, tlumení agresivních sklonů, pochvala za zvládnutí impulzivity v provokující situaci, výcvik v sociálních dovedností, zaměstnání vhodnou činností).

V současné době prakticky neexistuje terciární prevence v oblasti šikanování. Do

budoucna je však nutné o ní začít uvažovat především na ní pracovat. Jedná se o možnost škol

využít speciální pracoviště, která by pracovala celodenně především s agresory. Nutnou podmínkou je však možnost nebezpečného iniciátora brutální a kriminální šikany ze školy vyjmout. Dlouhodobější odbornou péči však vyžadují oběti pokročilých šikan s následky posttraumatické stresové poruchy (Bendl, 2003, s. 67). - 45 -

8.3 Předpoklad úspěšného řešení šikany a jak může pomoci škola Abychom mohli šikaně úspěšně čelit, je k tomu zapotřebí vytváření vhodných

podmínek, respektování určitých zásad (oddělené vyšetřování agresorů a obětí) a používání

adekvátních metod s ohledem na konkrétní situaci, jde o to, vytvořit a naplnit předpoklady pro účinnou prevenci a efektivní řešení šikanování.

Základním předpokladem úspěšného boje proti šikaně je připouštění si možností jejího

vzniku a existence na škole, kde působíme, jakož i osvěta pro všechny členy školního společenství. Dalším důležitým předpokladem řešení šikany je odvaha obětí a ochota okolí oznamovat na příslušná místa jednotlivé incidenty.

Předpokladem úspěšné práce učitelů proti šikanování mezi žáky je rovněž pečlivý

záznam všech případů šikanování (včetně údajů o širších souvislostech a přijatých opatřeních)

a důsledné další sledování. Podobný záznam může navíc dobře posloužit při rozhovorech s rodiči agresorů jako ,,důkazní“ materiál.

Samozřejmým, v praxi ale bohužel dosud nenaplněným, předpokladem je odborná

erudovanost učitelů, vychovatelů a ostatních pedagogických pracovníků v oblasti prevence a řešení šikanování.

Z širšího hlediska se jedná o věc osvěty pro aktéry šikany a další osoby, které mají

přímo ve škole se šikanou co do činění, v praxi to znamená, že je žádoucí, aby se s podstatou, příčinami, formami, metodami prevence a důsledky šikany seznámili všichni žáci, učitelé, ředitelé škol, vychovatelé, výchovní poradci, školní metodici prevence, popř. školní

inspektoři. To se může dít jak formou samostudia odborné literatury, tak nabídkovou činností (semináře, přednášky) pedagogických center a dalších subjektů poskytujících další vzdělávání pedagogických pracovníků.

Učitelé ač nevědomky a v dobré víře, se často dopouštějí při kontaktu se šikanou

hrubých chyb. Uvedeme některé zásadní chyby, kterých by se učitelé měli vyvarovat: - nebrání šikany na vědomí (,,Nežaluj“),

- podceňování závažnosti následků šikany (pro oběť, agresora, kolektiv), - přenesení odpovědnosti na oběť (,,Nemáš provokovat“),

- konfrontace s agresorem bez dostatku přesných a ověřených informací, - přímá konfrontace agresora a oběti (někdy dokonce před třídou), - 46 -

- odsouzení šikanujícího, nikoli jeho chování

- ustoupení agresorovi na úkor oběti nebo celé skupiny.

Vyvarování se výše uvedených a podobných přehmatů je důležitou podmínkou,

významným předpokladem úspěšné práce v boji proti šikaně.

Dodržování určitých zásad a postupů při vyšetřování a následném řešení šikany, a tím

vlastně informace o vyvarování se procedurálních ,,hrubek“ obsahuje ,,Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování“.

Čím větší budou mít učitelé u žáků, popř. rodičů autoritu, tím účinnější budou v jejich

rukou i prostředky a metody prevence a řešení šikanování ve škole, předpokladem je, že tuto autoritu budou využívat v boji proti šikanování.

Pokud nemají žáci před učitelem respekt a k učiteli úctu, lze s úspěchem předpokládat,

že nebudou ani příliš respektovat jim navrhovaná a v praxi uplatňovaná opatření proti šikaně.

Proto k dalším předpokladům úspěšného řešení šikany patří autorita učitele a to jak

autorita formální, tak zejména neformální (přirozená). Je to součást prevence šikany. Zvýšení, resp. obnovení autority učitele a školy jako celku považuje za nezbytnou podmínku toho, aby

škola plnila své poslání a aby se vypořádala se šikanou. Autoritu učitelů nepochybně podpoří nabídka konzultační a poradenské pomoci školy dětem a jejich rodičům jak z vlastních zdrojů

(školní psycholog, školní metodik prevence, výchovný poradce, etoped, sociální pedagog), tak zprostředkování kontaktu dětem a rodičům se specializovanými odbornými pracovišti (krizová centra, speciálně pedagogická centra, střediska výchovné péče, diagnostické ústavy).

Důvěra k učiteli má velký význam při odhalování šikany. Pokud budou např. oběti

šikanování důvěřovat svým učitelům, potom je pravděpodobné, že se jim svěří se svým

trápením. A nejde jenom o oběti, oznámit případ šikanování mohou i žáci, kteří nejsou oběťmi. I v jejich případě je pravděpodobnější, že se k takovému kroku odhodlají, když budou vědět, že věc oznamují osobě, které mohou věřit a na kterou se mohou spolehnout.

Podmínkou k efektivnímu řešení šikany, je ochota vedení školy a celého učitelského

sboru vážně se zabývat problematikou šikanování. K tomu se pojí dohoda o společném

postupu proti šikaně. Předcházet šikaně nebo ji úspěšně řešit předpokládá rozumět šikaně, nestačí ji ani odsuzovat, ani potírat.

Každý případ šikany je trochu jiný, každá oběť je obklopena určitým prostředím, každá

škola, každá třída je jiná, a proto každý konkrétní případ šikany vyžaduje poněkud jiný

přístup a postup. Navíc je jiná každá oběť, agresor, ale i každý učitel, který nadto musí brát

- 47 -

v úvahu možné reakce dětí jak na jeho zásah vůči šikaně, tak na jeho osobní projev (Bendl, 2003, s. 67,68).

Škole se nabízí několik způsobů jak pomoci v boji proti šikaně. První spočívá ve

schopnosti empatie. Jeho podstatou je vytvoření vhodného klimatu školy, tj. ovzduší pomoci a

porozumění a poskytnutí úlevy ve stresové situaci, a to právě v době, kdy žák pomoc potřebuje. Přístup se zaměřuje na problém, sem patří opatření, pomocí kterých škola vyřeší negativní okolnosti, a tím i problém samotný.

Škola může šikanujícímu žákovi vysvětlit nepřijatelnost jeho jednání a obětem šikany

pomoci osvojit si dovednosti a strategie, které jim umožní situaci čelit a napříště jí předejít. Učitelé by měli být schopni poskytnout žákům, kteří mají problémy, ale u kterých je zřejmé,

že s odpovídající pomocí a podporou budou schopni navštěvovat školu a relativně dobře zvládat požadované akademické a společenské nároky.

Pochopitelně může vyjít najevo, že některým žákům poradenství zprostředkované

školou samo o sobě nestačí, k vyřešení problémů je pak třeba zvolit i jiné přístupy a přizvat mimoškolní organizace. Možná bude nezbytná i lékařská pomoc a odborná psychologická terapie.

Je-li třeba poradit žákovi s problémy, je třeba uplatnit řadu strategií a schopností.

Hlavním cílem je pomoci žákovi.

Pomoc se skládá ze tří základních prvků:

- pomoci žákovi vyznat se lépe v nastalé situaci

- pomoci mu zhodnotit jeho vlastní reakci na danou situaci

- pomoci mu zamyslet se nad tím, jak by se za daných okolností dalo nejlépe postupovat.

Aby učitel mohl tyto prvky naplnit, musí svou poradenskou aktivitu strukturovat do tří

následujících hlavních fází:

- pozorně naslouchat, aby byl schopen odhalit podstatu okolností a problémů, které

žák zažívá

- při konzultacích s ostatními učiteli, rodiči atd. zajišťovat okolnosti případu a získávat ucelenější pohled na to, co se odehrává

- navrhnout postup, který žákovi pomůže. - 48 -

První fáze naslouchání, je pro správné poradenství zásadní. Naslouchat pozorně je však

obtížné. Při běžné každodenní komunikaci příliš dobře neposloucháme. Máme spíše tendenci

vnímat obsah řečeného a předem si začít promýšlet a formulovat správnou odpověď. Naslouchání vyžaduje bedlivé upnutí pozornosti na to, co žák říká, a pobízení žáka s cílem pomoci mu dále rozvinout, co nám chce sdělit. žáka.

Účelem naslouchání je získat co možná nejjasnější obraz představ, pocitů a potřeb

V této fázi by měl z větší části hovořit žák. Měli bychom jej vyslechnout v klidném

prostředí, kde hovor nebude rušen.

Druhá fáze slouží k odhalení podstaty celé situace. Žáci nám mohou záměrně nebo

nechtěně předat pouze část celého obrazu. Ostatní zúčastnění zřejmě budou schopni poskytnout další klíčové informace, které by mohli přinést nový pohled na to, co je jádrem problému.

V této fázi může být také důležité obrátit se na vnější organizace, uskutečnit návštěvu

v rodině žáka apod.

Vyvarujte se unáhlených závěrů. Je překvapivé, jak často můžete získat dojem, že

právě pohled jedné zúčastněné osoby na daný příběh je jediný objektivní. Vyslechnete-li však

ostatní, můžete na daných souvislostech často nalézt některé kritické aspekty, popřípadě vás nová sdělení povedou k odlišné interpretaci události. Vyšetřování proto vždycky musí být vedeno s klidem a rozvahou.

Ve třetí fázi se stanoví další postup. Je třeba ho žákovi vysvětlit, žák by s ním měl

souhlasit. Za určitých okolností se projeví jeho snaha učitelem navržený postup vetovat. Některá opatření, která chceme uskutečnit a o nichž jsme přesvědčeni, že jsou ve prospěch

žáka, nebo která jednoduše musíme podle školních zásad a právních odpovědností dodržet, mohou být pro žáka nepříjemná.

Ředitelé mají zákonnou povinnost stanovit postupy zamezující šikaně mezi žáky a

oznámit je učitelům, rodičům i žákům. Efektivní strategie namířené proti šikaně by měli být součástí školního řádu a disciplíny. Postupy, které budou dodržovat učitelé, rodiče a žáci

v případě, že se šikana vyskytne, musí být jasné a ve škole s nimi musí být všichni dobře seznámeni.

- 49 -

Vztah mezi žákem a učitelem je v poradenství velice důležitý. Žák musí učiteli

důvěřovat a cítit v něm oporu, učitel zase musí být schopen empatického a zúčastněného

pochopení problému, který žáka trápí. Protože běžně se žák s učitelem dostává do kontaktu jen ve třídě, když učitel v případě potřeby své svěřence usměrňuje, bude žák v učiteli většinou spatřovat autoritu, která je tu především proto, aby ho něco naučila a udržela ve třídě kázeň. Pastorační péči jako součást učitelovy úlohy je proto třeba žákům objasnit.

Mezi poradenské dovednosti patří: - dovednost účastně a aktivně naslouchat, která zahrnuje schopnost parafrázovat,

sumarizovat a reflektovat sdělené - dovednost klást vhodné otázky

- schopnost vyjádřit zúčastněné porozumění, nekritický a upřímný zájem - schopnost povzbudit

- schopnost sdílet vhodným způsobem pocity a zkušenosti - schopnost pomoci žákovi se stanovením cílů

- schopnost usnadnit žákovi řešení problémů a uskutečnit patřičné kroky (Kyriacou,

2003, s. 17-22).

- 50 -

9. Intervenční programy Programy boje se šikanou jsou velmi účinné především na základních školách, kde

program dělí aktivity do tří skupin: 1. pro šikanující a oběti, 2. pro žáky obecně, 3. pro pedagogy, nepedagogické zaměstnance a rodiče. Obsahem programu a jeho konkrétního postupu jsou tištěné příručky, video, vypracování školního kodexu proti šikaně, zavedení

aktivních vzdělávacích činností pro žáky se zaměřením na rozvoj postojů a dovedností nutných ke zvládání šikany, dále výchovně společenský přístup, jehož pomocí by měli

šikanující pochopit důsledky svého chování, citová podpora obětí a nabídka poradenských služeb. Studie odhalila řadu aspektů, v nichž se intervenční program podařil, ale prozradila,

jak rozličně mohou různé aspekty programu účinkovat v různých školách. Je jasné, že každá škola musí ,,ušít“ intervenční strategie podle svých konkrétních potřeb a podmínek. Škola se

musí za prvé zaměřit na potlačování asociálního chování, za druhé působit na zkvalitnění chování společenského. V prvním případě se žákům vysvětlí škody, které svým asociálním

chováním působí, druhým případem je míněna podpora žáků při vytváření pozitivních

společenských vztahů, uznávání práv ostatních žáků a zdůraznění potřeby, důvěry a spolupráce (Bendl, 2003, s. 37).

Základní intervenční program ZIP Pro

orientaci

v diagnostice

skupiny

se

dostáváme

k vlastnímu

základnímu

intervenčnímu programu. Jeho léčebná účinnost byla ověřena na velkém počtu nemocných skupin.

Program je nabídkou pro široký okruh odborníků, kteří pracují se školními skupinami.

Jsou to třídní učitelé, výchovní poradci, vychovatelé, specialisté z pedagogicko-

psychologických poraden, speciálně pedagogických center, středisek výchovné péče apod. Nicméně ten, kdo chce být spolehlivým a povolaným terapeutem skupiny, musí absolvovat nějakou formu zážitkového výcviku ve skupinové práci a dále výcvikový seminář zaměřený na ZIP.

Za ideální variantu do budoucnosti lze považovat zajištění sociálně psychologického

výcviku, jehož součástí bude speciální metodika ZIP.

Základní intervenční program ZIP je určen pro celkovou léčbu skupin s počátečním

stadiem šikanování. Jeho léčebná síla aby měla zvládnout až nejobtížnější případy

- 51 -

počátečního (třetího) stadia. Lze tedy jeho strukturu v zásadě úspěšně použít i pro terapii nižších stadií. V tomto smyslu je program univerzální.

Program musíme přizpůsobit vzhledem ke stadiím onemocnění, věku, typu školy,

závažnosti agrese, možnostem času, prostředí, technických prostředků a samotného terapeuta.

V časové tísni můžeme samozřejmě program u prvního a druhého stádia zkrátit a

některé prvky vypustit. Zredukování programu je na místě i tehdy, když nechceme se třídou komunitně pracovat.

Cílem ZIP je zastavení sebedestrukce a nastartování sebeúzdravného procesu

skupinového organismu. Úsilí je napřeno na vnitřní proměnu vztahů ve třídě a posílení

imunity proti případnému opakování šikanování. Signálem úspěšnosti těchto snah bývá prožití zážitků ,,my“, který může ve výjimečných případech nabýt až fenoménu setkání. U dětí i

dospělého se objeví chvíle vzájemnosti, radosti a prožitek společenství jako celku, v němž všichni patří k sobě a mají zde své důležité místo.

Nejúčinnější cesta ke zvládnutí uvedeného cíle je komunitní model práce. Z tohoto

důvodu byly do programu zařazeny jeho významné součásti. Především je to třídní setkávání

jednou týdně, zaměřené na práci skupinovou dynamikou, základní komunitní pravidla, specifická pravidla – třídní charta proti šikanování – a spoluspráva.

První podmínkou pro rozběhnutí ZIP je domluvení pravidelných setkání třídy, kde je

časový prostor věnován výhradně intenzivní léčbě vztahů (scházení se a hovoření o problémech, které nám dělají starosti) čili práci se skupinovou dynamikou.

Při hodinách děti na začátku setkání utvoří kruh, aby všichni členové na sebe viděli, aby

se všichni žáci setkali tváří v tvář, při zahájení mluvíme co nejméně, stručně seznámíme děti s programem a zahrajeme s nimi nějakou hru pro rozehřátí, která je velmi důležitá zejména

pro nácvik nového chování. Významnou součástí programu jsou tzv. téma dne, která se budou vztahovat k hlavnímu problému třídy, ke konci hodiny dáme žákům prostor ke jejich vlastnímu vyjádření, kdy je podmínkou slušná forma sdělení.

Musíme vycházet z toho, že účinnější je dosáhnutí dohody – konsenzu všech, nebo

alespoň většiny, což dosáhneme nikoli prosazováním příkazu proti odporu většiny, ale demokratickým způsobem vedení setkání. Je nutné zavést komunitní pravidla, které podporují

pozitivní komunikaci a spolupráci (včasný příchod, aktivní účast, otevřenost a upřímnost, pravdomluvnost, ukázněnost, závaznost komunitního rozhodnutí).

- 52 -

ZIP má čtyři etapy, přičemž každá z nich má svůj význam: 1. diagnostika

2. navození podpůrné atmosféry a motivování dětí ke spolupráci 3. pomoc a intervence 4. zhodnocení situace

Někdy je ale výhodnější začít navozením podpůrné atmosféry a motivovat děti ke

spolupráci, jde v ní o navození pozitivního kontaktu mezi dětmi a terapeutem a o probuzení

zvědavosti. Snahou je, aby byl program zábavný, zajímavý a bezpečný. Jsou zde využívány zejména hry sloužící k rozehřátí a seznámení. Tento začátek léčby má řadu výhod, působí přirozeně.

ZIP zahrnuje pět setkání, tento počet však není striktně dán, může být snížen nebo

naopak rozšířen. Při vytváření konkrétního programu musíme brát v potaz stadia vnitřního vývoje šikanování, závažnost agrese vůči obětem, věk

žáků, typ školy, prostředí, čas,

technické možnosti, zvláštnosti skupiny a její aktuální stav a možnosti průvodce programem. Také musíme být při vytváření a realizaci programu citliví ke zvláštnostem skupiny, například zohlednění třídy pouze dívčí nebo chlapecké, popřípadě smíšené. Měli bychom mít rovněž na

zřeteli, zda jde o malou, nebo početnou skupinu apod. Dále musíme vědět, že naše konečná volba technik, její konkrétní podoba, je závislá na aktuálním citovém rozpoložení skupiny (Kolář, 2001, str.97-100).

- 53 -

10. Výzkum dle dotazníku Doposud jsem se zabývala pomocí při šikaně a léčbou příznaků, díky svému výzkumu

se mi podařilo nahlédnout do školy, ve které jsem se zaměřila svoji pozornost na způsob

nápravy, kterou je léčba celé skupiny. Snažím se objasnit, jak vypadá krátká intervence, která dokáže zastavit sebedestrukci a nastartovat sebeúzdravný proces skupiny, díky depistážnímu

dotazníku, který nám pomůže odhalit rozsah šikanování a zda se šikanování ve škole vyskytuje.

Mým cílem bylo, ověřit si svoji domněnku o časté šikaně dětí na druhém stupni

základní školy, zjistit vzájemné vztahy dětí ve třídě a popřípadě odhalení šikany.

Využila jsem dotazník s vhodnými otázkami ke zjištění velikosti šikany ve třídě a

snažila jsem se získat informace o vztazích mezi spolužáky ve třídě. Hypotézy:

1. Šikana se objevuje velmi často, hlavně na základních školách, kde k tomu děti mají

nejblíže z ohledem na jejich psychickou, sociální a morální nevyzrálost.

2. Učitelé na základních školách se k problematice šikanování staví velmi pasivně a

snaží se ji přehlížet, snad proto, aby ji nemuseli následovně řešit a přidávat si tím problémy.

Proto ani děti se neodváží požádat pedagoga o pomoc, protože si myslí, že by to stejně nemělo žádný kladný výsledek. To znamená, že se o problému nemluví, tedy neví a oběti šikany stále trpí, což může přerůst i k samotné smrti šikanovaného dítěte.

3. Domnívám se, že v budově školy je málo pedagogického dozoru nad dětmi o

přestávkách, čehož jistě děti využívají k šikanování, to vede k špatné informovanosti učitelů o problematických vztazích mezi žáky v jejich volném čase.

Úkolem mojí práce bylo zjistit, zda se šikana na základní škole vyskytuje a zda jsou ve

škole zavedeny prostředky proti ní.

Pro svůj výzkum jsem si zvolila jako cílovou skupinu žáky 7. ročníku základní školy,

kterým je všem kolem 13 let. Na začátku hodiny, která mi byla vymezena pro můj výzkum

jsem seznámila žáky s problematikou šikanování a poprosila je o vyplnění dotazníku, popřípadě napsání odpovědí, které se vztahují na zkoumanou problematiku. Výzkum jsem

prováděla na padesáti dětech z toho polovina zkoumaného souboru byly dívky a druhá polovina chlapci.

- 54 -

Dotazník Datum: 2006-01-27

Pohlaví: chlapec/děvče

Škola: Základní škola Ostrovačice

Podtrhni odpověď, která je pravdivá: 1. Jsi rád(a) v této třídě? Ano Ne

2. Patříš ve vaší třídě do nějaké party? Ano Ne

3. Byl(a) jsi svědkem toho, že je ubližováno tvému spolužákovi jinými spolužáky ze

třídy Ano Ne

4. Ubližoval nebo ubližuje někdo ze třídy tobě? Ano Ne 5. Řekl(a) jsi o tom někomu? Ano Ne

6. Pomohl ti ten, komu jsi to řekl(a)? Ano Ne

7. Myslíš si, že je dobrý nápad požádat o pomoc učitele? Ano Ne 8. Byl potrestán ten, kdo ti ubližoval? Ano Ne

9. Řekl(a) jsi o tom, že ti někdo ubližuje rodičům? Ano Ne 10. Jsi sám, komu ve třídě nebo ve škole ubližují? Ano Ne Vyhodnocení dotazníku v grafu:

Dotazník - šikana 60

Počet žáků

50 40 30 20 10 0

1

2 ano

ne

- 55 -

Otázka č.1 Otázka č.2 Otázka č.3 Otázka č.4 Otázka č.5 Otázka č.6 Otázka č.7 Otázka č.8 Otázka č.9 Otázka č.10

Výsledek práce: Z mého výzkumu jsem si ověřila svoji domněnku o časté šikaně ve druhém stupni

základní školy a díky depistážnímu dotazníku, který mně žáci vyplnili jsem po jeho vyhodnocení zjistila, že moje hypotéza o vztahu učitelů a žáků se mi potvrdila. Díky výzkumu

jsem získala fakt, že k šikanování nedochází pouze v budově školy, ale také cestou do školy i ze školy. Potvrdila se mi i moje poslední domněnka o dozoru učitelů na chodbách školy, kde

dochází k šikanování nejvíce a tím vzniká i neinformovanost učitele o vztahu žáků mezi sebou, o jejich chování v době přestávky.

Díky dotazníku a popovídání si s žáky jsem odhalila, jak vypadá konstelace postojů

žáků k šikanování, zda se tak děje, kde se tak děje a zda i oni jsou oběti šikanování.

Při odpovědích na moji otázku, kde dochází k šikaně mi žáci odpověděli, že k ní

dochází nejvíce ve třídě, na chodbách a také cestou do školy nebo ze školy. Zeptala jsem se jich i na to, jak ubližováno? Nejčastější odpověď zněla: ,,nadávky, ponižování, bití, rány

pěstí“ a to téměř každý den. Většina dětí je ve třídě sice ráda a polovina z nich vytváří party, ale na druhou stranu jsem zjistila, že polovina žáků byla svědkem toho, že bylo ubližováno spolužákovi jinými spolužáky ze třídy, taktéž i většině dětí ubližuje někdo z jeho třídy. Mezi

dětmi se najde jen velmi nízký počet žáků, kteří se s problémem šikanování svěří a jen

málokdo by s tímto problémem požádal o pomoc učitele. Z šetření vyplývá, že důvodem, proč

se děti nerady svěřují je, že se bojí, že se jeho ,,žalování“ dozví agresor a k potrestání agresora vůbec nedojde, ale naopak neproběhne žádné opatření proti zabránění šikanování žáka (oběti) a agresor bude reagovat tím hruběji vůči oběti.

Připadá mi, že šikana je dnes tak rozšířeným jevem ve školách a školských zařízení, že

ji mnozí učitelé považují za naprosto normální jev. Myslím si, že mnozí učitelé nahlíží na

problematiku šikany jako na běžnou, organickou součást školního života a pokud se nějaký jev považuje za běžný či normální, chybí zde snaha o jeho řešení. Proto si myslím, že

základním předpokladem řešení šikany ve školách je změna pohledu na tento projev sociálně patologického chování a jeho závažnost, kterou si mnozí vůbec neuvědomují.

Z dotazníku je na první pohled jasné, že se k šikaně přistupuje amatérsky (pokud se k ní

vůbec přistupuje). Mnozí učitelé řeší šikanování velmi naivně, čímž často nadělají více škody

než užitku. Myslím si, že by učitelé měli disponovat pro případ určitých situací pevně stanovenými postupy, tím by pomohli efektivnímu řešení a navíc by stoupla prestiž jejich

povolání, neboť by se na učitele začalo nahlížet jako na skutečné profesionály v oblasti výchovy a vzdělávání.

- 56 -

Závěr V mé práci se zabývám šikanou ve školách, snažím se seznámit s tímto problémem,

který provází nejen většinu našich škol, ale i mnoho dalších zařízení a zaměstnání. Uvádím zde celou podstatu šikany, snažím se nastínit jak se šikana projevuje a proč vůbec vzniká a jak se vyvíjí.

Neopomněla jsem popsat jak a čím se vyznačují hlavní aktéři šikany agresoři a jejich

oběti, které tak můžeme snadno vypozorovat a zabránit vznikající šikaně popřípadě pomoci oběti, vyvodit důsledky tak, aby nebylo ublíženo ani jednomu z účastníků.

Práce obsahuje metody, které umožní šikanu nejprve odhalit, poznat její formy, znát její

aktéry a odhalovat její příčiny. Zabývám se ve své práci postupem vyšetřování a účinnou pomocí proti šikaně, jak jí předcházet a řešit ji.

I když mnoho učitelů a studentů učitelství v praxi má dojem, že stačí dívat se kolem

sebe a šikanu nemůže přehlédnout, už samotné odhalení šikanování mezi žáky, není vůbec jednoduché.

Je třeba zdůraznit, že dílo je prokládáno subjektivními názory a mé hodnocení je

ovlivněno věkem, zkušenostmi a mimo jiné i dalšími atributy, které se mohou v práci vyskytovat. Materiály, prameny a ucelenější názory ze strany autorů, které jsem použila, jsem konfrontovala vzájemně mezi sebou i s mými osobními stanovisky.

V práci se zabývám důsledky šikany a jejími následky, které mohou i v některých

případech skončit smrtí člověka.

Snahou bylo popsat šikanu v dnešní škole, k čemuž jsem využila výzkum, který jsem

provedla na druhém stupni základní školy. Tento výzkum mi nejen potvrdil velikost šikany na

našich školách, ale potřebu více informovat tyto školy o programech, kterými mohou dětem pomoci.

Doufám, že tato bakalářská práce na cestě za naplněním těchto potřeb pomohla a že

přinesla užitečný nástin toho, co o tomto záporném jevu, žácích a učitelích v nesnadných situacích po přečtení víme.

I mě samotnou do budoucna zajímá, jakou cestou se šikana bude vyvíjet, zda škola

tomuto problému nevyjde vstříc a nepodá žákům ve svízelných situacích pomocnou ruku. To jsou však další otázky a témata pro budoucí bakalářské práce.

- 57 -

Resumé Práce pojednává o projevech šikany ve škole a o možných řešení proti ní.

Dále tuto problematiku šikanování popisuji a celá práce je vypracována a soustředěna

na objasnění patologické formy mezilidského soužití, která představuje formu agresivního násilí asociálního chování a pomoc proti šikanování, kde jsem se zaměřila na druhý stupeň základní školy. Popisuji zde zrod a vývoj šikany, příčiny a její důsledky.

Zabývám se také šikanou z hlediska práva a postupem vyšetřování agresivního

chování.

V práci zahrnuji i vlastní zkušenosti a reaguji tak na podstatnější věci, které nejsou

v použité literatuře dobře zvýrazněny.

V mé práci se jedná o chování žáků mezi sebou a vliv pedagoga na děti, který tak

může ovlivnit, zda ve škole bude vzniklá šikana pokračovat.

Das Resümee

Die Arbeit behandelt die Äußerung der Schikane in den Schulen und die möglichen

Lösungen gegen sie. Weiter beschreibe ich diese Problematik der Schikane und die ganze Arbeit

wird

zur

Erklärung

der

pathologischen

Form

des

zwischenmenschlichen

Zusammenlebens ausgearbeitet und gesammelt, die die Form der aggressiven Gewalt des asozialen Verhaltens und die Hilfe gegen die Schikane darstellt, wo ich mich mit der zweiten

Stufe der Grundschule befasse. Ich beschreibe hier den Ursprung und die Entwicklung der

Schikane, die Ursachen und ihre Folgen. Ich befasse mich auch mit der Schikane unter dem Gesichtspunkt des Rechts und des Verfahrens der Untersuchung des aggressiven Verhaltens.

In der Arbeit beziehe ich auch meine eigenen Erfahrungen ein und reagiere so auch auf

wesentlichere Sachen, die in der verwendeten Literatur nicht gut ausdrucksvoll ausgearbeitet werden. In meiner Arbeit handelt es sich um das Verhalten der Schüler untereinander und um den Einfluss des Lehrers auf

Kinder, der so beeinflussen kann, ob in der Schule die

entstandene Schikane fortsetzen wird.

- 58 -

Seznam literatury: Kolář, M. Skrytý svět šikanování ve školách: příčiny, diagnostika a praktická pomoc. 1. vyd. Praha : Portál, 1997. ISBN 80-7178-513-X.

Kolář, M. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-513-X.

Říčan, P. Agresivita a šikana mezi dětmi: jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha : Portál, 1995. ISBN 80-7178-049-9.

Drtilová, J. Šikana. Praha : Business Information Group, 2002.

Lovasová, L. Šikana – komplikovaný problém. 12. vyd. Praha : LINDE, 2005. ISSN 1212866X.

Balcar, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha : SPN, 1983, Š 7416/1982-32 Choděra, O. Šikanování z hlediska práva. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-513-X.

Greisinger, J.; Štefanovič, J. Psychologie. Praha : Avicenum, 1987.

Bendl, S., Prevence a řešení šikany ve škole. vyd. Praha: ISV TIRA. 2003, ISBN 80-8664208-9.

Chris, K., Řešení výchovných problémů ve škole. vyd. Praha: Portál, 2005 ISBN 80-7178-945-

3.

Baudyšová, Z.: Dětská práva. vyd. Praha: B.I.G., 2002

Gavora, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno : Paido, 2000. ISBN 80-85931-79-6. Dětská práva. Dokument OSN. Praha : PÚ JAK, 1991.

Průcha, J. Přehled pedagogiky. Úvod do studia oboru. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178399-4.

Švec, V. Pozvání do metodologie pedagogického výzkumu. Brno : Paido, 2006, ISBN 807315-121-9.

Aktuální informace na internetových stranách, např.:

http://www.msmt.cz/ – Ministerstvo školství...

http://www.idm-msmt.cz/ – Institut dětí a mládeže MŠMT http://www.detskaprava.cz

http://www.nasedite.cz

http://www.ribbonofpromise.org/. – Občanské sdružení proti šikaně http://sweb.cz/sikana.os - Občanské sdružení proti šikaně http://www.sikana.cz http://www.ippp.cz

- 59 -

http://www.sikana.or

- 60 -

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra společenských věd

Projevy šikany ve škole a možné řešení Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

doc. PhDr. Vladimír Jůva, CSc.

Petra Křivánková

Brno, 2006 - 61 -

III.roč. APAK+Ze3

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům. .................................

- 62 -

Poděkování

Děkuji doc. PhDr. Vladimíru Jůvovi, CSc., za odborné vedení a asistenci bakalářské práce, u kterého jsem výzkum prováděla.

- 63 -

Obsah:

Úvod ........................................................................................................................ 1 1. Co je šikana ....................................................................................................... 2 1.1 Obecné seznámení s problémem a společenský význam, vymezení školní šikany ................................................................................................ 2 1.2 Podstata a rysy šikany ................................................................................ 3 1.3 Členění projevů šikany ............................................................................... 4 1.4 Druhy šikanování ........................................................................................ 7 2. Zrod a vývoj šikany ............................................................................................ 10 2.1 Proč vzniká ................................................................................................... 10 2.2 Oběti vyšetřování ......................................................................................... 11 2.3 Tresty pro oběť ............................................................................................ 12 2.4 Jedinec a konfliktní situace ......................................................................... 13 2.5 Vývojové stupně šikanování ........................................................................ 14 3. Šikana ve školách – jak je to se šikanou v jiných zemích ................................ 19 3.1 Šikana v ČR .................................................................................................. 19 3.2 Šikana v zahraničí a její historie ................................................................ 21 4. Šikana z hlediska práva ...................................................................................... 24 5. Příčiny šikany ...................................................................................................... 28 5.1 Kde a za jakých podmínek dochází k šikaně ............................................. 28 5.2 Místa, kde dochází ve škole k šikanování ................................................... 29 5.3 Agrese a další příčiny šikany ...................................................................... 29 5.3.1 Primární příčiny .............................................................................. 29 5.3.2 Sekundární příčiny šikany .............................................................. 32 6. Důsledky šikany a její následky .......................................................................... 35 6.1 Mnohostranné škody šikanování ................................................................. 35 6.2 Následky šikanování u obětí ......................................................................... 36 6.2.1 Oběti pokročilých stupňů šikanování ............................................. 36 6.2.2 Oběti počátečních stupňů šikanování ............................................. 37 6.3 Důsledky pro agresory .................................................................................. 39 6.4 Důsledky šikanování učitele ......................................................................... 40 7. Vyšetřování ............................................................................................................ 41 7.1 Postup vyšetřování ......................................................................................... 41 8. Účinná pomoc proti šikaně, jak předcházet šikaně a řešit ji ve školách........... 45 8.1 Co brání efektivnímu řešení šikany .............................................................. 45 8.2 Druhy prevence .............................................................................................. 46 8.3 Předpoklad úspěšného řešení šikany a jak může pomoci škola ................. 47 9. Intervenční programy ........................................................................................... 52 10. Dotazník ................................................................................................................ 55 11. Závěr ..................................................................................................................... 57 12. Seznam literatury ................................................................................................ 58 13. Resumé .................................................................................................................. 59 14. Přílohy ................................................................................................................... 60

- 64 -

- 65 -