Próza 2/1 Cesta domů Ráda bych vám řekla příběh. Můj příběh. Je to jenom vyprávění o mně a o tom, co si píšu do deníku nebo co bych si tam zapsala, protože jednu část jsem tam zapsat nestihla. Možná to některé z vás nebude zajímat, protože nebude moc zajímavé. Třeba se i najde někdo, komu to zase zajímavé připadat bude. Tenhle můj příběh začal někdy v únoru. Vlastně to vím díky mému zápisu v mém deníku naprosto přesně. 12. ledna Milý deníčku, dnes se mi stalo něco velmi divného. Tohle je asi slabé slovo. Sama nevím, co se mi to vlastně stalo. Prostě jsem šla z práce a pak… Nevím, prostě to nemůže být pravda. Ale moje zranění na krku mi jasně říká, že to pravda je. Já prostě nevím. Možná potřebuji trochu času, abych si to v hlavě srovnala. Snad do tebe zítra budu schopna zapsat něco smysluplnějšího. Ten den jsem byla v práci. Pracuji jako servírka v jednom bistru. Není to nic extra a neplánuji tam zůstat napořád, ale nějaké peníze potřebuju. Kromě toho ještě studuji psychologii na univerzitě v Chicagu, kde zároveň také bydlím. Dříve jsem bydlela v jednom menším městě odsud, ale už několik let žiju jenom tady. Kromě práce v bistru si ještě vydělávám psaním nějakých článků do pár časopisů. Baví mě to víc, než roznášení nějakých pití, ale neuživila bych se tím. Není za to moc peněz a navíc bych neměla stálý plat jako nějaká redaktorka. Platí mi jenom za články, které jim pošlu. Takže občas si tu bílou malou zástěru vzít musím. Někdy si říkám, proč ji vlastně mám. Ještě se mi nikdy nestalo, že by nějak uchránila moje oblečení před újmou. Když už někdy nějaká špína letí mým směrem, tak se kvůli zákonu schválnosti vždycky nějakým záhadným způsobem vyhne zástěře a přistane na mém tričku. Zrovna tohle se mi stalo dneska. Ale nebyla to moje vina, protože se Maggie, moje spolupracovnice, nějak šikovně otočila a vyklopila obsah skleničky džusu na moje triko. Byla jsem docela ráda, když nastala doba zavření bistra. Stačilo pak jenom otřít stoly a mohla jsem jí domů. Těšila jsem se, jak si vlezu do teplé vany a budu relaxovat. Jenže napřed bych musela domů dorazit a to znamená, že musím projít několik ulic, abych se dostala na autobusovou zastávku.
Jenže jít takhle večer sama prázdnými ulicemi nebývá zrovna příjemné. Většinou se mnou chodívá i Maggie, jenže tu zrovna dneska vyzvednul autem jejich přítel. Nabízeli mi, že mě také svezou, ale odmítla jsem. Nerada pobývám v jejich přítomnosti. Z toho jejich neustálého cukrovaní, se mi zvedá žaludek. Stačí mi, že musím poslouchat v práci Maggie, jak o něm básní. Netrpělivé očekávám nějakou hádku. Třeba pak budu mít víc klidu. Něco jsem zaslechla. Ohlédla jsem se. Ne, nic to nebylo. Asi se mi to jenom zdálo nebo to byla možná jenom kočka. Zabočila jsem za roh. Už jenom projít touhle uličkou a jsem na autobusové zastávce. Tuhle uličku bych označila za nejděsivější část mojí cesty domů. Je to docela úzká ulička, zhruba metr a půl. Ale stejně se sem vejdou dvě popelnice, které se nachází uprostřed uličky. Pokaždé čekám, jak na mě někdo zpoza nich vybafne. Ono v tom jejich stínu by se člověk snadno schoval. Oddechla jsem si, když jsem kolem nich prošla a nic tam nebylo. Jenže vzápětí něco za mnou zašramotilo. Srdce mi málem vyskočilo leknutím z hrudi. Otočila jsem se a podívala jsem se znovu na popelnice. Nic tam nebylo, ale vzápětí se mi otřelo něco kolem nohy. Podívala jsem se dolů a uviděla jsem černobílou kočku otírající se o mé nohy. „Dneska si ze mě někdo dělá srandu,“ zamumlala jsem si sama pro sebe a otočila jsem se zpět k východu z uličky. Tam někdo stál. Znovu jsem se lekla, protože stál jenom necelý metr ode mě. Netušila jsem, kde se tam tak najednou vzal. Mohl by se sem vůbec někdo takhle potichu přikrást? „Vyděšená?“ zeptal se. Neviděla jsem mu do tváře, ale v jeho hlase jsem rozeznala samolibý tón. Zároveň jsem v jeho hlase slyšela i britský přízvuk. „Ani ne,“ odpověděla jsem mu. Trochu jsem lhala, ale přece mu to hned nepřiznám. „Měla bys,“ poznamenal a udělal krok dopředu. Na jeho obličej dopadl svit měsíce a já jsem spatřila jeho tvář. Nevypadala lidsky. Oči měl podlité krví a kolem nich jsem zahlédla tmavé žilky. Působilo to démonsky, ale to nebylo ani zdaleka všechno. Nejhorší byly jeho zuby, které ani nebyly zuby, ale spíš tesáky. Nyní jsem stoprocentně vyděšená. Nevěděla jsem, co mám dělat. Křičet, utéct, rozeběhnout se a zkusit ho porazit? Nakonec jsem nestihla udělat nic. Než jsem se stihla rozhodnout, byl u mě. Držel mě za ramena, přitiskl mě ke zdi a podíval se mi do očí.
„Nehýbej se,“ rozkázal mi klidně. Bůh ví proč, já jsem ho poslechla. Nedokázala jsem se pohnout. Možná to bylo tím strachem. Prostě jsem nemohla nic dělat, ani když mě pustil. Ale ačkoliv už mě pustil, tak neustoupil. Stále se držel v mojí těsné blízkosti. Rukou chytnul konec mojí šály a zatáhnul za ní, následně spadla šála na zem. Přistoupil ke mně ještě blíž, kupodivu to bylo ještě možné. Jednou rukou odhrnul moje blonďaté vlasy z mého krku a sklonil hlavu k mému krku. Vzápětí se do mě zakousl. Doslova do mého krku zabořil svoje tesáky a začal pít moji krev. Nejsem si jistá, jak dlouho ze mě pil. Pamatuji si jenom ostrou palčivou bolest a frustrující neschopnost něco udělat. Můj mozek nestihl pochopit, co se děje. Stihla jsem si uvědomit jenom jednu věc. Jestli takhle bude pokračovat, tak ze mě brzo vysaje všechnu krev a já budu mrtvá. Jenže se to nestalo. Najednou mu začal zvonit mobil. Tohle ho konečně donutilo odtrhnout se ode mne. Trochu od mě odstoupil, vytáhnul z kapsy mobil a přijal hovor. Mně vůbec nevěnoval pozornost a já jsem tam dál stála, protože jsem se pořád nemohla pohnout. Jenom jsem sledovala jeho, protože to bylo jediné, co mě mohlo rozptýlit od bolesti v mém krku. „Co se děje?“ zeptal se poněkud otráveně do telefonu. Pak se jeho výraz změnil. Asi se dozvěděl něco zajímavého. Telefonoval ještě několik minut, než hovor vypnul a mobil schoval. Pak se podíval na mě a přešel ke mně blíž. Sevřel se mi žaludek. Bude pokračovat v pití? Nebo mě zabije rovnou? Nakonec neudělal ani jedno z toho. Jenom ke mně přistoupil a podíval se mi do očí. „Teď odejdeš a nikomu o mně neřekneš.“ Opět jsem ho poslechla a odešla jsem. Zraněná a zmatená tím, co se stalo. Tou dobou jsem ještě netušila, jak moc tohle setkání změnilo můj život. 13. ledna Konečně jsem si včerejšek urovnala v hlavě. Trochu mi s tím pomohl Google, kde jsem si vygooglila pár informací o upírech. Včera mě jeden upír totiž kousnul. Ale já se jen tak nedám.
Próza 2/2 Krypta
Mladík se sprejem v ruce se na schodech
na okamžik zastavil. Nikomu by to
nepřiznal, ale bál se. Ne zákona a trestu, který by určitě přišel, kdyby se někdo dozvěděl, že to byl on, kdo hrobku šlechtického rodu znesvětil. Trochu nejistě si odkašlal – zvuk se od holých kamenných stěn odrážel s odpornou, zkreslenou ozvěnou – ale před kamarády si musel udržet tvář. Překonat ten pověrčivý strach, o nic jiného teď nešlo. To on si pro partu tuhle zkoušku odvahy vymyslel. Kdo byl srab, neměl s nimi co dělat! – Aspoň tak to včera, když se s ostatními sešel v parku na obvyklé večerní cigáro, řekl. Copak teď mohl být první, kdo zbaběle odejde? Neměl důvod se mrtvých bát. Ti mu přece nic neudělají. To posměch zbytku party bolel. Musel jim neustále dokazovat, že je nad nimi a proto ho mají poslouchat. Byl starší, lepší, schopnější… Kdo z nich si troufl na sprejerskou akci vyrazit do dávno nepoužívané krypty pod kostelem, které se všichni slušní občané vyhýbali jako čert kříži? Nikdo. Báli se. Chlupatých a svého vlastního strachu. Místo toho, aby vyrazili do terénu a zažili trochu adrenalinu, seděli doma u počítače a návrhy svých sprejerských podpisů si zkoušeli v Malování. Jako malé děti, které se drží máminy sukně! S takovými myšlenkami sešel schody. Byly kamenné a klouzaly, jak na nich rostl mech. Postával dole mezi polorozpadlými rakvemi. Tady byli pohřbeni někteří z Thunů, kterým patřil nedaleký zámek. Ve městě po nich zbyla porcelánka nesoucí jejich jméno. Několikrát kuželem světla z baterky přejel po vlhkých stěnách. Na podlahu se neodvážil posvítit. Nebál se, nahoře přece čekal zbytek jeho party, který by mu určitě přišel na pomoc, kdyby mu chtěl někdo ublížit. Spíš cítil jistou úctu, kterou by tady měl projevovat. Měl? A proč? Posměšně se ušklíbl. Vždyť město Thunovskou hrobku ani neopravilo. Nechávalo ji napospas lidem, jako je on a pak se všichni vzápětí dozví, že sprejeři zase zničili historickou památku. Nemají k ničemu úctu. Že stál po kolena ve vodě, která sem prosakovala, už nikoho nezajímalo. Přistoupil k čelní stěně krypty a zkušeným pohybem naposled protřepal sprej. Sundal víčko, poodstoupil a rázně na zeď napsal svoje sprejerské jméno. Embryos opět udeřil… Schody zpět za svými kumpány skoro vyběhl, jako by si uvědomil, co vlastně udělal. Teprve v půli schodů se zastavil a se spokojeným pohvizdováním vyšel k plošince u vstupu. Musel si před ostatními zachovat tvář.
„Jsi na řadě,“ poplácal dalšího po zádech. „My zatím budeme hlídat. A pospěš si, ať si nás nevšimnou poldové,“ dodal. Najednou už se mu tyhle plesnivé stěny, sousedící s kostelem, nelíbily. Nepřipadaly mu tak vzrušující, když je mohl dozdobit. Jednou to tady možná město dá do pořádku a bude turistům ukazovat fotky, jak to tady vypadalo, než se najatí dělníci pustili do práce. Dělníci. Musel se smát. To taky byli pěkní lotři. Oni – sprejeři – proti nim byli zlatíčka. Byl si jistý, že každý z nich si uloupne kousek kování z rakve a jestli některá urozená dáma byla pohřbena se svými šperky, které jí ještě po těch letech zůstaly, vezmou si i je. Proč by ne, když mrtví už ozdoby nepotřebují? Ať slouží živým! Z hrobky pod ním se ozval křik. Světlo baterky několikrát nekontrolovaně poskočilo. Na stěny, na strop i na podlahu, ale nikde se dlouho nezastavilo, jako by jeho majitel odněkud padal, nebo před něčím utíkal. „Co je? Co blbneš?“ zavolal dolů. Chvíli počkal a přesto se mu nedostalo žádné odpovědi. Divné. Vždyť jeho parťák byl vždycky tak ukecaný. Pokaždé nejvíc mluvil on a i teď, když opatrně našlapoval na příkré schody, si cosi mumlal sám pro sebe. Jen tak, aby v temném prostoru slyšel lidský hlas a zahnal strach. Embryos sebral zbytky odvahy a šťouchl do svého kamaráda, stojícího ve dveřích. Proti mléčnému měsíčnímu světlu se jevil jenom jako temná silueta. „Dělej, musíme se jít podívat, co se mu stalo,“ sykl na něj. Možná na své okolí působil lehkomyslně, ale když o něco šlo, dokázal vzít iniciativu do vlastních rukou. Jako teď – svého kamaráda znal. Věděl, že by nejradši utekl domů, nikomu by nic neřekl a parťáka nechal ležet bez pomoci v kryptě. „Ale…“ Skočil mu do řeči: „Nekecej! Co když se mu něco stalo?“ Podívali se na sebe. Ani jednomu se dolů nechtělo. Byli bez světla a nevěděli, co je tam čeká. Co když…? Vzpomněli si na hodiny strávené sledováním hororů. Křik nepřestával. Spíš právě naopak a zároveň se měnil v bolestivý nářek. Trhal uši. Teď určitě někdo přivolá chlupaté. Rozhodli se okamžitě. Naposledy se na sebe mlčky podívali. Rozuměli si. Po jediném přikývnutí se vydali dolů. Ať je tam čeká cokoli, musí mu pomoci. „Pitomče,“ vyhrkl jeden z nich, když v troskách rakve nalezl baterku. Měli štěstí, že dopadla právě sem, na jedno z mála míst, kam voda ještě nedosáhla. Kdyby spadla jenom o kousek vedle, byli by bezmocní.
Křičící mladík použil další z rakví, stojící u stěny, jako stupínek. Byl z jejich party nejmenší, ale svůj podpis chtěl umístit nejvýš, aby se před nimi mohl pyšnit svou odvahou. To oni by si stoupnout na rakev netroufli. O tom, že oni to nepotřebují, by takticky pomlčel. Na svoje vytahování doplatil. Víko rakve ve světle baterky působilo dostatečně bytelně, aby ho uneslo, ale opak byl pravdou. Na mnoha místech už bylo prohnilé a stačilo nepatrné zatížení, aby povolilo. Vězel až do půlky lýtka v umrlčí truhle a nemohl nohu vyndat. Za pomoci kamarádů se mu to podařilo. Noha byla podivně oteklá a nemohl se na ni postavit. „Vezmeme ho na pohotovost, ale co tam řekneme?“ Mladíci se na sebe vážně zadívali. Nikdy by je nenapadlo, že jejich výprava takhle dopadne. Vždyť to hlavně měla být úžasná legrace a teď tohle. Všechny nepříjemnosti jim byly vyloženě proti srsti. A přesto je teď museli řešit. „Tak… jsme třeba byli na chatě a když jsme šli do lesa, šlápnul do nějaké jámy…“ nadhodil ten, na kterého nevyšla řada. „Inteligente,“ Embryos si zaťukal na čelo. „Má tam třísky, to sis nevšimnul?“ zeptal se s pohledem upřeným na fialovějící nohu. „Tak se s ním propadla podlaha na půdě, no. To už by snad šlo…“ Embryos pokrčil rameny. Na místě nic lepšího nevymyslí, to bylo jasné. Museli se spokojit s tím, co měli. Ze spojených rukou udělali zraněnému stoličku a opatrně ho po příkrých schodech nesli vzhůru. Jedno jim bylo jasné. Sem už nikdy nevstoupí, ani kdyby za to dostali zaplaceno. Město po čase sehnalo dostatek peněz na opravu krypty. Jak předvídal Embryos, celá akce sloužila ke zvýšení turistického ruchu. Jejich podpisy, s klením těch, kteří na opravě hrobky pracovali, zmizely pod novou, bílou omítkou. Podzemní voda byla úspěšně vyčerpána a dřevěné penály dostaly nové obaly, aby působily dostatečně úctyhodně. Na patře u vchodu bylo pod sklem umístěno několik fotek původního stavu hrobky. Bylo neuvěřitelné, do jaké podoby byla opravena. Jen Embryos a jeho kamarádi věděli, co se v hrobce stalo jedné letní noci a proč tam už žádný další sprejer nezavítal…
Próza 2/3 Flashback
Ledový vzduch jí drásal obličej. Děs zrychlil její dech, hrůza změnila její zorničky v prázdné černé disky, odhalující její nitro plné beznaděje. Teror, rychle měnící předchozí adrenalinové opojení, začal také útočit na její vědomí, mlžící zrak šedými a zlatavými záblesky. Zprvu se pokoušela udržet při vědomí, snažila se uklidnit svou rozbouřenou mysl, která se však pomalu měnila v zuřivý oceán, vířící kolem posledních zbytků její bdělosti, jako i onen oceán obklopuje vratký vor. A stejně jako ten, když přijde větší vlna, během mžiku oka přepadla i ona do hedvábné temnoty, v níž všechny zvuky zněly z mnohem větší dálky a její vlastní tělo se zdálo jako cizí. Pomalu upadala hlouběji a hlouběji do vězení své hlavy. Jako by padala hodiny, co hodiny, roky! Poté jí mysl začaly zaplňovat pocity, které tam nepatřily... S hlubokým nadechnutím se vynořila ve
světě plném barev,
rozmazaných obrysů a stínů. Postupem času se obrazy zostřovaly, přibývalo detailů, ale také pocitů... Před ní se začaly objevovat obličeje, obličeje dávno zapomenuté, dávno ztracené a dávno neznámé. Začaly se jí vracet před lety prožité city, emoce. Cítila znovu bolest samoty, pocity méněcennosti a zbytečnosti, nenávist – ne však vůči ostatním, ale vůči sobě. Obličeje, tváře skřivené do grimas, šklebů a v očích nenávist, nenávist vůči ní. Stejně jako před lety, zarazilo ji i nyní, jak jen může člověk tak moc nenávidět, hromadit v sobě tolik zloby? Hrudník bolestivě sevřený, lapající po dechu, se slzami v očích, které jakoby pramenili z pocitu nepochopenosti, ležela, neschopna pohybu, a pozorovala další z jejich vzpomínek, které proplouvaly jejím vědomím jedna za druhou. Znovu cítila každou radost, každou bolest... Slzy beznaděje náhle vystřídaly slzy úlevy, v jejím nitru, jako by se uvolnila lavina, která sebou strhávala její zoufalství. Minul totiž den, kdy se vše změnilo – kdy se ona změnila. Kdy jí on ukázal krásy života, kdy tu byl pro ní - jako dosud nikdo v celém jejím životě. Naučil jí sledovat věci, které jindy přehlížela a které jako by se jeho přítomnosti rozevřely jako květy, díky čemuž mohla vidět nádheru, která jí dříve zůstávala skryta. Trávili spolu hodiny, dny, měsíce a roky... Ona to vše sledovala, a pomalu cítila, jak mizí poslední zbytky nenávisti, která byla do té doby její stálou přítelkyní. Tok vzpomínek, který jí nesl, jako by zrychlil, vzpomínky mizely dříve než je stačila postřehnout... Zahlédla pouze ty střípky, které hledala, okamžiky, které jí navždy změnily život...
Zhluboka se nadechla... Ležela v černotě, ta však začala nabírat na tvarech. Jak se jí vracel cit, objevila se bolest. Vystřelovala jí z celého těla, alarmující, volající její vědomí. Pomalu začala odlepovat oči, plné omrzlých slz... V mysli jí vířily myšlenky, které nebyla schopná organizovat. Všude kolem viděla bílo, náhle si uvědomila že mrzne. Z oblohy na ní koukaly hvězdy. Pomalu se zvedala, kontrolujíce se při tom. Rozhlídla se okolo. Motorka ležela kousek od ní, převrácená na bok, rozpůlená na dva kusy o nedaleko stojící lampu, která by normálně osvětlovala celou uličku, teď však byla zhaslá, nejspíš díky nárazu. Podívala se do oken. V některých už zařilo světlo. "Nejspíš je vzbudila ta rána," pomyslela si pro sebe. Začala hledat ostatní... Zamrazilo jí, když kousek od sebe uviděla Jamalla. Ležel na boku, vedle hromady sněhu, která zbrzdila jeho pád. Vypadal v pořádku, už se začal pomalu hýbat... Natočil se k ní obličejem, a několik emocí se vystřídalo v jeho obličeji tak rychle, že je téměř nestihla zaznamenat... Viděla tam úlevu, že se jí nic nestalo, šok, nejspíš totiž zahlédl kusy motorky u
lampy za ní. A pak se objevila hrůza... Už od prvního
setkání, jako by jsi viděli do duše, a tak přesně věděla, co se mu honí hlavou... "Kde je Oliver?!" Myšlenka jí projela jak ostří... Začala se rozhlížet všude kolem sebe, hledajíc výraznou zrzavou čupřinu... Zahlédla několik lidí z přilehlých domů, jak vybíhají ven. Rozhlížela se, ale nikde Olivera neviděla. Normálně by se určitě zastavila a kochala se pohledem dolů, do údolí hluboko pod nimi, kde se pomalu rozplývala mračna, a bylo vidět světelné žilky nočních měst... Takhle ovšem věnovala větší pozornost tomu, co se dělo kolem ní. Zahlédla hlouček vesničanů, jak se shromáždili kolem jednoho místa. Výraz jí stvrdnul a rychle se rozeběhla směrem k nim. Minula onu zhaslou lampu, trosky její motorky, běžela pořád dál až doběhla k k hloučku. Krz rty jí unikl přidušený výkřik... Už viděla rez jeho vlasů, vlasů které zdědil po Jamallovi. Teď je ale obklopovala rudá, která pomalu tavila sníh všude kolem. Ležel tam, jako by koukal na hvězdy, v obličeji klid, mír. Vždycky ho obdivovala za jeho vnitřní vyrovnanost. Ona sama nikdy tak klidná nebyla, a tak jí to na jejím synovi přišlo hrozně zvláštní... Malý moment těkala očima mezi krvavou skvrnou, která se šířila sněhem a soucitnými pohledy onoho hloučku kolem ní... Kupodivu, čím déle sledovala jak krev jejího syna taví sníh, tím klidnější byla. Pomalu se otočila, a zamířila zpět. Hlouček jí tiše sledoval, jak pomalu míří zpět k lampě, sledujíc stopu, kterou po sobě nechala motorka, kráčela pořád dál, tiše minula svého druha, který se marně snažil zvednout
a zastavit jí. Plynulým krokem sledovala dráhu po motorce až k vjezdu do zatáčky, která celé tohle začala. Zabloudila pohledem kolem sebe, konečně se podívala dolů, do údolí pod sebou, v dálce se začalo zlatě tetelit slunce.
Rozhodným
krokem
zamířila směrem ke strmému konci výčnělku, na kterém vedla silnice a stála vesnice. Překročila dřevěný plot, pokrytý vrstvou sněhu a s olupujícím se nátěrem. Zhluboka se nadechla, vychutnávala si horský vzduch. Odhodila bundu, mikinu, zůstala tam stát v triku, vystavená ledovému větru a mrazu kolem. A pak, než kdokoliv stačil zareagovat, šlápla do prázdnoty pod sebou. Řítila se dolů, v hlavě se jí opět promítaly výjevy, nyní však už jenom ty šťastné – chvíle co strávila s Jamallem a Oliverem, jejich cestování po světě, jejich neustále dobrou náladu, kterou od nich vždy chytila... Před očima ho viděla jako živého... Měděné vlasy, upřímný úsměv, a oči. Její oči...
Próza 2/4 Syndrom fotrovatění Začíná to nenápadně, nejprve se v předsíni objeví nevzhledné bačkory. Pak se jednoho krásného nedělního odpoledne ukáže v obýváku tatík v tílku a trenkách a s lahváčem v ruce. Jeho domovem se po každém obědě stane rozvrzaný gaučík na kterém si pod novinami spokojeně zdřímne. V dnešním díle společenské rubriky „Co máte doma vy?“ se budeme věnovat našim otcům. Zajisté víte, že mnoho mužů ve středním věku v dnešní době prožívá tzv. syndrom fotrovatění. Na pár otázek týkajících se tohoto tématu jsme se zeptali studentky Kateřiny (18). Dobrý den, slečno. Jaký je váš otec? Dobrý den. Myslím, že můj otec je jako každý jiný tatík. Pětačtyřicetiletý muž vyšší postavy s enormní zálibou v kutilství. Slyšela jste někdy o tzv. syndromu fotrovatění? Pokud ano, pociťujete příznaky i u vás doma? Samozřejmě, o tomto problému jsem již několikrát četla. Musím se, ač nerada přiznat, že lehké příznaky tohoto syndromu nacházím i u hlavy naší rodiny. Vypadá to celkem jasně. Ke každému nedělnímu obědu si taťka přinese lahvinku svého oblíbeného ze sklepa oroseného světlého ležáku, kterou následně otevře nerezovým otvírákem. Uzávěrku lahve spolu s otvírákem se však ani nenamáhá vyhodit do koše, nýbrž ji nechá na stole. Při obědě, který si mermomocí musí nandat sám, a tím
většinou umělecky vyzdobí maminčin čerstvě vypraný, vyžehlený a někdy i naškrobený ubrus, a po dopitém dvanáctistupňovém Gambrinusu si téměř pravidelně odchází lehnout do obývacího pokoje, kde si, když se zadaří, odříhne, čímž vlastně děkuje mamince za výborný oběd. Ještě před tím, než položí své tělo na gauč, zuje si své krásné kostkované bačkory, odloží si pár kousků oblečení a většinou jeho tělo zakrývá jen tílko a trenýrky. Tento proces je zpravidla velmi rychlý, neboť potřeba „narovnat si záda ležením“ nabývá na síle, a proto již po pár vteřinách vystavuje svůj počínající pivní pupek vystavovat stropu. Když není unavený z dopolední práce na zahradě, přečte si ještě pár stránek Mladé Fronty, aby si ověřil, že sportovní výsledky uvedené na teletextu skutečně sedí s výsledky v novinách. Často tomu tak není a již po několika minutách slyšíme až do kuchyně jeho pochrupování. Takto bych shrnula víkendy. Máme tu ale také pracovní dny, ve kterých si svůj oblíbený chmelový mok přinese ze sklepa, protože jedině tam má tu nejpřijatelnější teplotu, a vychutná si u večeře. Dále následuje sledování Sportovních novin, během kterých si neodpustí poznámky typu: „Ta Barcelona fakt válí!“ a také zhodnocení současné politické situace slovy „Já bych ty politiky všechny vyházel, stejně jenom kradou.“ Myslíte si, že to lze změnit? Toto si v žádném případě nemyslím, je to dané věkem. Dříve nebo později do takového stádia vývoje dojde témě každý muž. Maminčino počáteční vzdorování „Přeci z tebe nebude fotr!“, které bohužel nepřineslo žádné pozitivní zlepšení, mě utvrdilo v mém názoru, že tento šířící se syndrom je neměnný. Děkuji za názor, který jste sdělila našim čtenářům. Přeji příjemný den. Potěšení i na mé straně. Hezký den. V příštím vydání našeho společenského magazínu se v této rubrice budeme zabývat nepořádkem dětí. Své názory sdělí maminky, jejichž ratolesti se s tímto problémem potýkají. Pro redakci Evžen Vomáčka.
Próza 2/5 Štěstí Štěstí je krásná a přepychová věc, zpívá R. Miller a my s tím určitě souhlasíme. Ale jak popsat co štěstí vlastně je? Věc to přece není. Ve slovníku jsem si ujasnila, že štěstí můžeme chápat jako vnitřní pocit, stav uspokojení, radosti, blaha. Druhý význam spočívá v náhodné, příznivé shodě okolností
nebo událostí. Takové to - mít kliku. Přiznám se, že takhle jsem štěstí neviděla. Sama pro sebe jsem si tuhle kategorii vždycky dělila na štěstí, štěstíčko, štístko. Šťastný chce být každý. Jen asi to štěstí chápeme každý jinak. A určitě ho vidíme rozdílně i v různých obdobích svého života. Co je štěstím pro dítě, nad tím se starý člověk pousměje. Něco ale asi máme v představách o štěstí přece jen společné. Zdá se nám, že ke štěstí jsou potřebné peníze, kariéra, úspěch, postavení. Nezatracovala bych to, určitě na tom něco je, ale nějak zapomínáme na další věci. Bereme je jako samozřejmost. Třeba zdraví (a jak si ho pak přejeme, když chybí), dobré rodinné zázemí, přátelé, příznivé místo, kde se narodíme - to mít, tak přece máme velké štěstí. Hlavní podle mého je vnitřní pocit. D. Carnegie napsal: „Pamatuj, že štěstí nezávisí na tom, kdo jsi a co máš, závisí výhradně na tom, co si myslíš." A tohle pochopit, měl by člověk vystaráno. Jen si myslím, že v době, kdy jsou měřítkem štěstí majetek a moc, to lidi až takhle neberou a dál se honí za muškou jenom zlatou. Všímáme si ostatních. Zdá se nám, že někdo se snad na šťastné planetě narodil, že umí být šťastný, zatímco jiní se za štěstím pracně ženou a pak ho ještě v tom kvapu přehlédnou. Možná jsem se dotkla důležitého faktu, když jsem psala - umí být šťastný. Ono je to asi opravdu tak trochu umění. Je totiž důležité to štěstí vidět, objevovat ho a chápat. Myslím právě to štěstí šité každému jakoby na míru. Ne se srovnávat s ostatními a být naštvaný a nešťastný, když se mi zdá, že jsem v přídělu štěstí pozadu za ostatními. Je dobré pochopit, že štěstí není setrvalý stav u nikoho. A že je někdy jako stavebnice složená z malých štěstíček, která přicházejí různě v čase. Potíž je v tom, že mi lidé chceme všechno hned, rychle zapomínáme a to, co jsme považovali za své štěstí včera, dnes už je dávnou minulostí. K pocitu štěstí u většiny lidí přispívá i to, když uděláte radost jiným. Nemusí jít o nákladný a honosný dar. Někdy stačí jen udělat si na druhého čas. I mluvit s druhými muže znamenat, že jste rozdali kousek štěstí. Je to zvláštní, že přes společné atributy nevidíme štěstí všichni stejně. A také k němu nemíříme stejnou cestou. Někdo má tu svou cestičku „vyšlapanější“ a růžemi umetenou. Snaží se o to rodiče, známí, ale jindy jde o vlohy, nadání a neuvěřitelnou dřinu. Takovou, že by to každý druhý vzdal. A přece když se přidá ona pomyslná kapička štěstí, může se v okolí objevit závist. My lidé jsme už takoví. Co je podle mého důležité, je to, že si svůj návod a pohled na štěstí musí sestavit každý sám. nemá smysl čekat na zázrak, na „velké" štěstí a přehlížet ta malá. Štěstí je možná i to, že své štěstíčko dokážeme rozeznat, užívat si ho a pamatovat.Jak k němu přistoupíme, to opravdu závisí jen na nás samotných. Krásně to dokázal pojmenovat A.
Lincoln: „Člověk je tak šťastný, jak se rozhodne být." A tak se rozhodněme být těmi nejšťastnějšími.
Próza 2/6 Lidé a čas Čas. Co je přesně čas? Jeho definice je nemožná, protože ho vnímáme v různém smyslu, rozsahu, jednotce, zkrátka subjektivně. Plyne nezávisle na nás, dokonce nezávisle na čemkoli, co si dovedeme představit. Lidem je vnímání času vrozené, prakticky jsme si vytvořili svůj jazyk na zachycení času. A tak čas porcujeme
na minulost, přítomnost, budoucnost, plynutí, změnu, trvání, konec a
začátek. Toto vnímání přispělo k vývoji a v jistém smyslu i nadvládě člověka, neboť souvisí s inteligencí. Právě my lidé se vědomě a cíleně dokážeme poučit z minulých chyb a využít je pro budoucnost. Většina tvorů planety stále žije jen přítomností. Je diskutabilní, zda-li principy času fungují v jiných světech, jestli vůbec jsou jiné světy, na kterých je život, a jsme-li schopni tyto světy pochopit. Pokud jde o člověka, je tvorem opravdu zvláštním. I to, co nemůže plně pochopit, se snaží využít ve svůj prospěch. Protože chápání času je široké, je možné podle způsobu jeho využití rozdělit lidi do dvou skupin. Ti, kteří chtějí čas využít k dosažení nějakých cílů a ti, kteří si chtějí čas hlavně užít a nemyslí na budoucnost. „Zatímco trávíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká." Už pohled Seneci rozšířil dělení o třetí skupinu lidí, o ty, kteří nejsou rozhodnuti, jak čas pro sebe využívat. Obecně můžeme měřit rychlost v daném čase, stáří předmětu díky moderním technologiím, na dlouhou dobu se v něm můžeme "zvěčnit". Zvěčnění je pojem pro vejití ve známost osoby buďto chvalně či nechvalně proslulým činem, a stejně tak může být otištěna po celá tisíciletí v paměti říše, božstvo, událost... Někteří lidé v tom vidí jediný způsob nesmrtelnosti, například dávný mezopotámský král Chamurappi. Je však vysoce nepravděpodobné, že záznam v paměti lidstva bude trvat navždy, jelikož čas by měl být nekonečný a nemůže v sobě udržet všechny informace. Ostatně měli bychom mít na zřeteli, jak neskutečně malé místo zabral člověk v dějinách světa. S ohledem na vývoj vesmíru jde jen o epizodní roličku. Vnímání času se liší napříč generačním spektrem. Pro mladé se vždy zpomaloval, všichni jsme zaznamenali okamžiky, kdy se čas nepříjemně vlekl, ba přímo ploužil. Nemyslím tím jen čekáni na Ježíška nebo na první rande! Vždy jsme toužili po rychlejším přesunu nebo technickému pokroku. Přáli jsme si už dostat svou
občanku, nemohli jsme se dočkat plnoletosti. Rychlejší způsob života se staví na úkor požitku z něj. Stále se snažíme rychleji vyrobit více potravin pro více lidí a za menší cenu pro větší zisk. Samozřejmě, že nejde jen o potraviny. A výsledek? Nekvalitní produkt. Dnešní doba je materialistická, doslovně konzumní, hledí se na kvantitu, ne kvalitu. Jde o to mít! Více je lépe, rychleji je lépe. Kdo je pomalejší, ať zrychlí nebo odejde. Všude to ale není tak tristní, šíří se i snahy různých spolků a organizací o kvalitnější život. Jen je otázkou, zda jsme ještě schopni kvalitu ocenit. Velký hluk nazýváme hudbou, pokaňkané plátno obrazem, ručními pracemi pohrdáme. Dokonce je stále těžší najít někoho, kdo nahlas řekne, že je císař nahý. A abychom se tím nemuseli zabývat, abychom nepociťovali vinu, že věci odbýváme, že se nedokážeme rozhodnout, co je pro nás důležitější, protože chceme všechno, používáme čas jako zaklínadlo. Nemám čas. Nemám se čas naučit..., nemám čas udělat... Je jiná doba, žije se rychleji. Zní to lépe, než říkat: jsem líný, nejsem schopný... Otázkou zůstane, zda až se náš čas nachýlí a my se konečně zastavíme a otočíme zpět, prostě při bilancování, budeme moci s hlavou vztyčenou říci, že ten čas, který nám byl dán, jsme neprošvihli.
Próza 2/7 Nesuď knihu podle obalu Vždycky jsem chtěl být úspěšným a bohatým člověkem. Už od střední školy jsem věděl, že jím jednou budu, ale bylo potřeba tomu dát ten správný směr. Studoval jsem na gymnáziu, což znamenalo, že teoreticky bych mohl dělat cokoliv, ale že prakticky neumím nic. Jediné, v čem jsem si myslel, že exceluji, bylo přesvědčování lidí v můj prospěch. Za celou dobu studia na střední škole mě nic geniálního, co bych mohl dělat, nenapadlo. Po maturitě jsem šel na VŠE, o které se říká, že je jen „prodloužený gympl“. Jednoho večera jsem se přiopilý vracel na kolej a překvapivě jsem dostal nápad! Týkal se oboru IT a obchodu. Obchod bych zvládl. „Jsem přece na VŠE.“ Ale tak nějak ta část týkající se IT byla důležitější. Protože o informačních technologiích až tak moc nevím, musel jsem sehnat společníka, který tuto mezeru vyplní a v podstatě odvede největší kus práce. Můj kamarád Aleš studoval na ČVUT sice dopravu, ale stýkal se s lidmi, které bych mohl potřebovat. Dal mi kontakt na nějakého Petera.
Peter byl Slovák, který studoval u nás, protože prý máme kvalitnější školy. Neměl jsem sice na něj žádné reference a on nikdy nezačal svůj vlastní projekt, ale věděl jsem, že je ten, kterého hledám. Byl to šprt, dokonale ovládal vše, co stojí ve skriptech. Když jste se ho na cokoli zeptali, měl na všechno jedinou odpověď. „Tieto vlnovody vznikajú pri lokálnej deformacii povrchu podložky, t. j. pri zmene jej topografie .“ Že nerozumíte? Nerozuměl nikdo. Později jsme pochopili, že jde o reakci na českou oblibu hlášek z filmů. Jinak to byl ale úplný asociál, sám by nebyl schopen se do čehokoli pustit, takže potřeboval i on mě, a hlavně byl velmi dobře manipulovatelný. Oba jsme byli nadšení! Peter nápadem a mně se ještě s nikým tak dobře nejednalo jako s ním. Naše rozmluva o spolupráci vypadala asi tak, že já jsem diktoval podmínky a on jen přikyvoval. Jediné, co za celou naši schůzku řekl, bylo, že se podívá, co bude potřeba obstarat a zjistí náročnost projektu ze strany IT a pak dá vědět. Prostě úžasný parťák na projekt. Uplynuly dva, tři týdny a Peter se neozýval! „Bombardoval“ jsem ho jedním mailem za druhým a po dalším týdnu mi došla trpělivost, a tak jsem zavolal Alešovi. Ptal jsem se, jestli neví, co je s Peterem. Aleš ho ale už nejméně měsíc neviděl, proto slíbil, že se večer zeptá spolubydlícího. Ještě než jsem šel spát, podíval jsem se na mail, jestli už Aleš neví, co s Peterem je. Ano, zpráva od Aleše tam byla: „Čau, tak prosim tě, Peter se prej odstěhoval zpátky na Slovensko, protože tam rozjel se svým kámošem nějakej projekt. Myslim, že se to jmenuje Kickstarter nebo tak něco. Najdu ti někoho jinýho. Mimochodem kdy zajdem na to pivo?“ Trošku ve mně hrklo. Otevřel jsem si stránky toho jejich Kickstarteru. „No, to si dělá prdel, ten zasr…. hajzl!“ Kickstarter bylo přesně to, co jsem vymyslel před nedávnem, akorát dotažené do IT podoby. Ukradli mi nápad! Napakujou se na mém projektu! Celou noc jsem nespal, stále jsem si říkal, jaký jsem idiot, a proč jsem si to nějak nepojistil. Ráno jsem si sjednal schůzku s právníkem a myslel si, jak jim ještě nakopu zadek. Právník mi ale za dva tácy dal hodně studenou sprchu. Díky tomu, že nevlastním patent ani žádnou ochrannou značku, mi nemohli nic ukrást, a proto na své jednání mají plné právo. Pár týdnů jsem byl neuvěřitelně naštvaný. Na ně, pochopitelně. Po tolika letech jsem konečně vymyslel něco, co mělo šanci na úspěch a nechám se o to takhle připravit. Svět je plnej podrazáků a hajzlů.
Později jsem maličko přehodnotil názor. Peter nejspíš nebyl zas takový manipulovatelný blbec. Jsme si asi docela podobní. Jen s tím rozdílem, že já chtěl zneužít jeho, ale díky jeho hereckým schopnostem nakonec zneužil on mě.
Próza 2/8 Nadpis napíšu zítra… Přišlo peklo... už podesáté. Začal nový školní rok, a jako obvykle, přechod z prázdninového režimu do toho všedního není zrovna pohodlný. Co se člověk naučil minulý rok, jako by se mu z hlavy vypařilo, což má za následek bezduché civění do tabule přinejmenším první týden vyučování, přinejhorším klidně i zbývajících 10 měsíců. Lenost opět nic nezklamalo, a i taková drobná záležitost, jako nakoupení školních potřeb (které mají ve zvyku se po půl roce záhadně ztrácet), může být obtížná. Tím se dostávám k hlavnímu problému - prokrastinace. Věc tak neskutečně pohodlná, ale zákeřná zároveň. Každý zná ten pocit, když se tok času jako záhadou exponenciálně zrychluje... a zbývající čas stejnou rychlostí mizí. Já to po kolikáté už zažil právě nyní. Docela banální příběh. Základem byl úkol. Praštěný úkol, samozřejmě. Požadován byl fejeton. Neskutečné. Čtvrtek a pátek jsem se vzpamatovával ze šoku. Vždyť je sotva polovina září a od nás se chce domácí úkol! Už to, že domácí, je na střední škole napováženou. Ale ono se snad vyžaduje i myšlení. Neslýchané! Sobota - Není co řešit, zbývá ještě týden! Neděle - Času dost, pokud dobře vím, tak nikdo ze třídy ještě nezačal... A navíc – Budeš den sváteční světit! Pondělí - Ještě zbývá moře času, můžu to přece udělat zítra... nebo rovnou pozítří! Úterý - Je sice pravda, že polovina třídy už má hotovo, ale kdo říká, že musím jít s davem? Středa - Stačí to přece odevzdat až v pátek, tak proč bych si kazil náladu? Čtvrtek (18:00) - Času dost... Čtvrtek (19:00) - 13 hodin času, tohle mám hotový za hodinu... Čtvrtek (20:00) - „Jak to myslíš, že nejde tiskárna?“ Nezkoušejte zápasit s časem, protože bez ohledu na to, jak dlouho chcete utíkat, stejně nakonec prohrajete a podvolíte se osudu. Jen tak mimochodem, je 21:07. Ještě 11 hodin času. No, ne?!
Próza 2/9 Co skrývají hadí oči? Dnes je poslední den prázdnin. Ach jo! Zítra nastupuji do nové školy, kterou mi vybrala moje máma. Noví učitelé, noví spolužáci, nové prostředí, nové všechno… Čeká mě první den na střední škole. Ach jo, kéž by dnešek vůbec neskončil. Moje motlitby, bohužel, nebyly vyslyšeny. Teď stojím před tou šedivou budovou, ve které nás mají připravit na náš budoucí život. Všude proudí davy mých budoucích spolužáků většinou se svými rodiči. Já jsem tu sama, nepřežila bych takovou potupu, kdybych přišla se svou matkou jako nějaký vyjukaný prvňáček. Dobře, jdu na to. Vstoupila jsem do budovy a po zádech mi přeběhl mráz, nejen kvůli zimě, která tu je snad i v létě, ale najednou se mě zmocnil podivný pocit. To bude trémou, řekla jsem si a pokračovala do druhého patra, kde jsem měla třídu. Se zvonkem, který hlasitě zazvonil, přišel do třídy vysoký muž. Třída ztichla, byl slyšet jen tikot hodin. Teprve teď jsem věnovala pohled vysokému muži, pravděpodobně našemu třídnímu učiteli. Nevypadal špatně, byl vysoký s atletickou postavou. Dlouhé černé havraní vlasy měl úhledné sčesané do culíku. Na tváři mu hrál jemný úsměv. Ale nejvíc mě na něm zaujaly jeho zelené oči. Vypadaly jako oči hada, který pozoruje svou kořist. „Dobrý den, jmenuji se Daniel Havran a jsem váš třídní učitel ,“ představil se muž. „Jsem tu nový, tak doufám, že spolu budeme vycházet ,“ řekl a nervózně se pousmál. Ale ten úsměv nebyl upřímný. Byl takový úlisný, falešný… Podíval se mě jako by mi četl myšlenky, ale neřekl nic. Odešel ke katedře a po zbytek hodiny říkal nějaké nezajímavé plky. Já ale musela pořád myslet na jeho zelené oči, byly zvláštní, takové tajemné až hrůzostrašné. Celé září probíhalo celkem v pohodě. Jenom jsem se nemohla zbavit pocitu, že náš milý profesor Havran něco tají. Vždycky při hodině biologie se mě zmocní ten samý pocit, jako první den po vstupu do školy. Celá tahle škola je podivná, jako by něco skrývala, ale nevím co. Všichni učitelé se sice snaží tvářit mile, ale jsou stejně tajemní jako náš třídní. Ale ještě jedna věc mi vrtá hlavou. Každý den se kolem oken školy slétají krkavci, havrani a vrány. Mají ale takové smutné oči, skoro jako by byly lidské… Dnes je první říjen a mě připadá, jako by studentů nějak ubývalo. Nejen v naší třídě, ale i celkově ve škole. Nevím, třeba se mi to jen zdá. Hned první hodinu máme třídního. To bude zase otrava. „CRRRRR!“ Už to začíná!
„Dobrý den, žáci! Posaďte se! Kolik nás chybí? Pořád těch devět ŽÁKŮ?“ Dal tak rázný důraz na slovo žáků, až jsem nadskočila. „Dnes se budeme bavit o krkavcích, jsou to velmi zajímaví ptáci, které většina nemá ráda. Nevím proč, mě přijdou docela roztomilí.“ usmál se, ale jeho úsměv působí nějak pokřiveně, ani nevím, proč mi to tak přopadá. „Krkavec velký je velký černý pták z čeledi krkavcovitých. Je to jeden z největších pěvců. Kontaktní volání (často za letu) zní jako KORK - KORK, KRUK, KROA – KROA s jemným trylkovitým zabarvením. Je chráněný! Krkavec může dosahovat délky…“ vyprávěl dál, jako by sám žil s krkavci, tolik o nich věděl. Pomalu se mi začaly klížit oči. „Slečno! Můžete mi zopakovat, co jsem právě řekl!“ vyštěkl na mě učitel, kterému hadí oči úplně plály hněvem. „No… já… omlouvám se,“ udělala jsem na něj psí oči v domnění, že mě nechá být. „Na mě ty tvoje psí oči neplatí,“ řekl přísně, „ po vyučování se sejdeme v mém kabinetu!“ Je po vyučování. Doufám, že mě pustí brzy. Nechci po škole strávit celý den. Zaklepu na dveře. Čekám. Nic se neděje. Že by na mě zapomněl. Ne! Už slyším jeho kroky. Ach jo! „Á, tak jsi tady. Pojď dál!“ usmál se sladce. „ No … tak co jste pro mě vymyslel?“ zeptala jsem se. „Takovou speciální věc! To budeš koukat!“ zasmál se tajemně. Chytl mě za ruku a odhodil na křeslo. „Tady budeš sedět a čekat!“ švihl po mně svýma hadíma očima. Otáčí se. Něco se mu zaleskne v rukou. Je to malý nožík. Proboha! Co má za lubem? „ Určitě sis všimla, že někteří tví spolužáci zmizeli, že?“ Polkla jsem. Tak to on v tom má prsty! „Co jste s nimi udělal?“ „To, co teď udělám s tebou!“ Napřáhl se. V ruce nůž. Sbohem…. Něco slyším, nějaké podivné fráze, kouzelné formule. Necítím bolest. Jen slabé šimrání. Šimrání od malých černých havraních pírek…. KRÁ – KRÁ!
