07

5 / 07

Společenství

Společenství 05 /07 „Být vděčný znamená rozpoznávat lásku Boha ve všem, co nám dal - a Bůh nám dal všechno.“ - Thomas Merton

OBSAH:

ROZHOVOR S OTCEM MARKEM…………………………………………………………2 JAK VYZRÁT NA DEPRESE……………………………………………………………...…3 TROSEČNÍCI NA ORLÍM HNÍZDĚ……………………………………………………….15 TOULÁNÍ ČESKOU KANADOU…………………………………………………………...16 SVATEBNÍ CESTA S MATYLDOU…………………………………………………….…17 PÁTRÁNÍ DĚDKA JARGUSE………………………………………………………………23

Email: [email protected]

-1-

5 / 07

Společenství

Otče Marku, zdravíme Vás do Říma a zasíláme pár otázek pro farní časopis. 1. Studujete nyní již druhým rokem na „Gregorianě“ v Římě, který je centrem římskokatolické církve. Jaké jsou vaše dojmy a zážitky ze společenství studentů, pocházejících z celého světa? A co vyučující profesoři, jsou „náležitě“ přísní? Zdravím všechny čtenáře společenství. Pro mě byl příchod do Říma vlastně návratem, protože jsem zde studoval tři roky jako bohoslovec. Takže místo, do kterého jsem přišel, jsem znal velice dobře. Zde v Římě se opravdu setkáváte s celým světem. Je to místo, které vás velice obohacuje, protože zde vnímáte univerzálnost církve. Ptáte se mě i na profesory? Profesor má být pro studenta vzorem, a zde to opravdu platí. Učí nás staří zkušení učitelé, kteří jsou vybíráni z celého světa. Fakulta je pak také dosti přísná na jazyky. Musím dělat zkoušky z 5 jazyků, a to není málo. Samozřejmě největší požadavky jsou kladeny na biblické jazyky (řečtinu a hebrejštinu). Co si ale na naší univerzitě hodně cením, jsou možnosti studovat i v Jeruzalémě a v Turecku. Právě tento článek vám píši z Turecka. Navštěvujeme zde místa, kde hlásal evangelium apoštol Pavel. Je nás tu 30 studentů a 5 profesorů, jezdíme autobusem; na místech důležitých pro církev máme přednášky (Antiochie, Tarsus, Efez, Haran, San Liurfa – místo narození Abraháma, atd.). Jeden náš profesor nám řekl: “Když ta místa uvidíte na vlastní oči, tak vám to dá více než celoroční studium“. Já to mohu zde v Turecku jenom potvrdit. 2. To je jistě pro Vás veliká zkušenost být na tak významných místech. Můžete nám říci, co Vás upoutalo na církvi v Turecku? Církev má v Turecku velice těžkou pozici, neboť je to islámská země. Křesťanů je zde méně, než jedno procento obyvatel a kostely tu téměř nenajdete. Pro mě osobně bylo velikým překvapením, když jsem se dozvěděl od otce biskupa z Antiochie, že má ve své diecézi jenom 3 kněze. Hned jsem si vzpomněl na havířovskou farnost, kde máte také tři kněze, ale v jedné farnosti. V Turecku jsou věřící zvyklí na jinačí podmínky. Když mají mezi sebou kněze a slaví mši svatou, tak je to pro ně veliká vzácnost a hodně si toho váží. Někteří věřící jezdí na bohoslužby i mnoho kilometrů. Otec biskup z Antiochie nám říkal, jestli bychom nechtěli my kněží mu pomoci a zůstat u něho v diecézi. Je to ale pro ty kněze v Turecku hodně těžké, neboť jsou hodně pronásledováni a někteří z nich jsou už i mučedníky (viz otec Andrea). Snad se to všechno po návštěvě Svatého otce změní k lepšímu. 3. Co Vás nejvíce zaujalo v italské metropoli? A která místa zde máte nejraději? Řím je jistě město historicky velice bohaté. Na každém kroku se zde setkáváte historií, z které se máte co učit. Pro nás křesťany jsou jistě důležité kostely, a těch tu najdete velké množství. Já mám nejraději kostel, kde je pochovaný svatý apoštol Pavel. Občas si udělám procházku do tohoto chrámu, sednu si u hrobu svatého Pavla a čtu si jeho listy. To pak dává člověku velkou sílu. 4. Universitní studium je určitě velmi náročné. Můžete prozradit, jak trávíte svůj volný čas? Studium je velice náročné, to je pravda. Svůj volný čas trávím různými způsoby. Pravidelně sportuji (chodím běhat na Circo Massimo) a také navštěvuji různé památky, kterých je zde v Římě opravdu mnoho. Pro odpočinek je určená hlavně neděle, den Páně. Někdy se domluvíme s kněžími a vyjedeme si na výlet třeba do Neapole nebo do Assisi. Nebo když je v Itálii státní svátek, který padne k víkendu, tak si vyjedeme na vícedenní výlet. Tak mám pěkné zážitky třeba z Assisi, kde jsem strávil více dní. A na závěr co se týká volného času, nesmím zapomenout i na fotbal a na AS Roma. K životu v Římě a v Itálii to prostě patří. 5. O prázdninách jsme Vás mohli také vidět u oltáře v kostele sv. Anny a sv. Markéty. Jestli se Vám třeba nestýská po domově? O velkých prázdninách se samozřejmě vracím domů, kde zastupuji některé kněze v diecézi. Rád zavítám i mezi vás do havířovské farnosti. Co se týká domova, tak si myslím, že ten domov ani moc nemám. Často se jako kněz někam stěhujete a jste tam jenom chvíli. Asi to tak cítí každý kněz. A závěrem - co byste chtěl vzkázat nám, havířovským farníkům? Zde v Turecku jsem si více uvědomil, jak je pro věřící veliký boží dar, že mají mezi sebou kněze.

-2-

5 / 07

Společenství

Kněz je pro ně vzácnost a věřící jsou vděčni za každou bohoslužbu. U nás ve farnostech je to jinak. Kněz se bere jako samozřejmost, a mnozí věřící si toho ani neváží. Ve vaší havířovské farnosti máte dokonce tři kněze. Chtěl bych vám tedy vzkázat, abyste za to Pánu Bohu děkovali. Děkujeme za odpovědi a přejeme Vám vše dobré i hodně zdaru ve studiu. Bůh Vám žehnej! Z. Kohoutová

Církevní středisko volného času sv. Jana Boska v Havířově vyhlašuje

vedoucí údržby

výběrové řízení na pozici pro středisko na Šumbarku. Požadujeme morální bezúhonnost, dobrý zdravotní stav, schopnost týmové práce, tvůrčí přístup a pružnost. Samozřejmostí je praxe v oboru. Řidičský průkaz je podmínkou. Platové zařazení dle celostátně platných mzdových tarifních stupňů. Nástup možný od ledna 2008. Zájemci zašlete motivační dopis a strukturovaný životopis na sekretariát střediska. Jindřich Honěk, ředitel Kontakt: CSVČ sv. Jana Boska, Haškova 1, 73601 Havířov, [email protected]

ZVEME VÁS na 8. ročník KONCERTu duchovní hudby Bude se konat v sobotu 24. listopadu 2007 v 16.30 hod. v kostele sv. Anny. V programu vystoupí zdejší farní sbory Chorus Annensis, Schola mládeže, jako hosté smíšený pěvecký sbor Havířov působící pod MKS, smíšený pěvecký sbor Baška, dětský pěvecký soubor Rozmarýnek ze ZŠ Žákovská Havířov. V programu vystoupí také sólisté ve zpěvu a žesťový kvintet JKO Ostrava. Věříme, že program letošního koncertu se vám bude líbit a že přijdete nejen vy, naši věrní posluchači, ale i ti z vás, kteří jste dosud žádný náš koncert neviděli. Budeme se snažit, aby to byl pro všechny pěkný zážitek a duchovní podpora pro nadcházející dobu adventní. Zároveň již dopředu zveme na 4. ročník vánočního koncertu, kde mimo jiné skladby a sólisty zazní opět již počtvrté Česká mše vánoční (Hej mistře) Jakuba Jana Ryby. Bude to v našem kostele 26. prosince 2007. Účinkovat by měly až čtyři pěvecké sbory (Havířov 2x, Třinec, Ostrava) a velký doprovodný orchestr. Bližší informace se dočtete v prosincovém čísle Společenství. Oba koncerty, na které se připravujeme, vyžadují nejen hodně organizační práce, pilnou přípravu pěveckou a hudební, ale také to v dnešní době není levná záležitost. Obracíme se proto s velikou prosbou na ty naše farníky, kteří mají nejen dobré srdce, ale i možnost pomoci nám finančně formou sponzorského daru s vystavením darovací smlouvy. Budeme vděční za jakoukoliv částku, případně i věcný dar. Bližší podrobnosti je možno dojednat osobně s dirigentem sboru Vítězslavem Soukupem, tel. 603280684, nebo na emailové adrese [email protected]. Moc děkujeme a těšíme se na společný prožitek s duchovní hudbou 24. listopadu 2007. VS

-3-

5 / 07

Společenství

Jak vyzrát na deprese

patera Petra Smolka

.

Když jsem dnes ráno jel autem, drobný déšť mi umýval přední sklo, bylo sychravo, potkávací světla se zapichovala do mlhy a v rádiu se zrovna bavili o tom, že přichází období depresí. Spíš bych ocenil, kdyby dali nějakou veselou písničku, ale chápu, že deprese jsou tématem aktuálním. Zasvěcená psycholožka řekla, že podzimními depresemi trpí bezmála všichni, že deprese jsou způsobeny změnou počasí, sníženou sluneční aktivitou, zkrácením dne a častějšími srážkami. Opadávající listí nám podsouvá uvažování o tom, co jsme my v životě ztratili a o co jsme ochuzeni. Různí lidé pak prožívají podzimní období různě, v závislosti na své povaze, zdraví, prostředí a sociálních vazbách. Depresím máme předcházet tím, že se myšlenkově připravíme na zhoršené počasí a budeme se snažit vyhledávat pozitivní podněty a prostředí. Krátkou relaci pak uzavíralo pobídnutí, aby v případě hlubokých a déletrvajících depresí posluchači vyhledali odborníka, který jim pomůže nasazením léků. Zaujalo mě to krásné doporučení: vyhledávejte pozitivní podněty a pozitivní prostředí. Copak to neděláme celý život? Je měsíc říjen, církev se obrací k Panně Marii a křesťané se se zvláštním důrazem modlí růženec, modlitbu tak oblíbenou během posledních šesti století křesťanství. Jak píše Romano Guardini, „růženec má povahu prodlévání. Je v něm skrytost tichého, svatého světa, který obklopuje toho, kdo se modlí. To je obzvláště zřejmé, srovnáme-li jej třeba s Křížovou cestou. Ta má podobu cesty. Kdo se modlí, jde za Pánem od jednoho „zastavení“ k druhému a na konci má pocit, že je u cíle. Růženec není cesta, nýbrž prostor, a nemá cíl, nýbrž hloubku. Setrvávat v něm činí dobře.“ Pozitivní prostředí se dá nalézt v mnoha koutech: mezi přáteli nebo mezi knihami, u rodiny, u zvířat, u ledničky, u zrcadla, u počítače či televize, u kávy, u cigarety, na gauči nebo v lese, s kolem pod zadnicí nebo se sluchátky na uších. Člověk při nich častokrát aspoň na chvíli vypne, přepne, zapomene, a pak se někdy smutně vrací zpět do reality. I růženec může být pozitivním prostředím. Nepůsobí však jako oblbovák nebo místo laciného odreagování ani nevede k zapomenutí, ale vrací do života. Růženec je modlitbou, ve které ten, kdo se modlí, nahlíží svůj život s jeho plusy i mínusy z pohledu Mariiny zkušenosti. Jednoduchý rytmus opakování nás stahuje na hloubku. V ní vidíme koloběh událostí našeho života a života Krista, Marie, učedníků se vším, co k tomu patří – radost, smutek, vztahy, práce, námaha, zklamání, veselí, smrt, vzkříšení, oslavení. A když modlitbu opouštíme, necítíme se lépe, protože jsme zapomněli, ale protože jsme nahlédli naše prožitky v Boží přítomnosti a v přítomnosti Matky Boží, která rozumí, chápe, trápí se, ale zároveň dodává naději a stojí si za tím, že nakonec všechno kvůli jejímu Synu dopadne dobře. „Růžencem proti podzimní depresi“ mohl by znít slogan křesťanů 21. století v měsíci říjnu.

P. PETR FIALA: JAK JSEM PŘEŽIL IRÁK POVÍDÁNÍ S VOJENSKÝM KAPLANEN O KNĚŽSKÉ SLUŽBĚ VE VÁLCE A NEJEN O NÍ. Pátek 9. listopadu 2007 v kostele sv. Anny po večerní mši sv. -4-

5 / 07

Společenství

Z FARNÍ KNIHOVNY: Milí čtenáři, rád bych Vám opět po čase představil některé z novinek, které nám přibyly ve farní knihovně. Vybírat můžete nejenom knihy, ale i videokazety a DVD z celkového počtu 1147 nabízených titulů. Jaké novinky Vás tedy čekají? : - Poslední země - poetické vyprávění známého autora M. O. Váchy o „poslední zemi“ – Antarktidě, kde přestávají platit politické a ekonomické zákony a kde se dokonce ani zvířata nebojí člověka. : - Zajisté, Excelence! – osmačtyřicet příběhů z diplomatického prostředí od Pavla Jajtnera. Autor se pokouší přiblížit „lidský“ rozměr práce diplomata. : - Odvaha k rozhodnutí – Paulínky vydaly tuto útlou knížečku od M. L. Brunové s podtitulem „Cesta osobního zrání“. Čtenář je povzbuzován k důvěře a odvaze začít utvářet svůj život jako svobodný člověk. : - Najít si čas pro Boha – ve stejném nakladatelství jako předešlá kniha, od J. Philippe. Kniha se pokouší být jakýmsi „průvodcem“ modlitbou. : - Hledej Pokoj a jdi za ním – opět nakladatelství Paulínek se stejným autorem. V knížce je předkládán „recept“ pro dnešní neklidnou dobu, která ohrožuje i náš duchovní život. Tím receptem je návrat k pokoji a důvěře malých dětí. : - A přesto říci životu ano – kniha je od zakladatele logoterapie (metoda vedoucí k obnově ztraceného nebo k vytvoření nepoznaného smyslu života) Viktora E. Frankla. Popisuje v ní zkušenost z koncentračního tábora a vyrovnává se s ní. : - Atlas Mariánská poutní místa – atlas zahrnuje popis více než stovky poutních míst a spolu s autoatlasem tvoří cennou pomůcku k poutním cestám po naší vlasti. : - Sexualita v našem životě – kniha z Karmelitánského nakladatelství pomáhající najít cestu ke zralé lidské lásce. Po „cestě“ nás provází zkušený autor – Józef Augustyn. : - Vnitřní svoboda – v edici „Malý duchovní život“ Karmelitánské nakladatelství přináší další z knih autora J. Philippe. V ní nám zkušený duchovní otec osvětluje, že působení „božských ctností“ je středem duchovního života, a ukazuje klíčovou roli ctnosti naděje pro náš vnitřní růst. : - Přitahuji? – Karmelitánské nakladatelství vydává další z knih „osvědčené dvojky“ Ladislava Kubíčka a Marie Svatošové. Podkladem pro ni byly zápisky z duchovních cvičení. : - Život na prodej – moderní příběh doktora Fausta, aneb je Vaše duše na prodej? Můžeme mít všechno, ale platíme za to příliš vysokou cenu. Na závěr tohoto dnešního představení alespoň jedna kniha z pantheonu svatých: : - Svatý František z Pauly – v knize nám řád tzv. Paulánů (Nejmenší bratři sv. Františka z Pauly) představuje přímo zakladatele tohoto řádu sv. Františka z Pauly, který je označován jako „světlo k osvícení kajícníků“. Doufám, že Vás některá z představovaných novinek zaujala a že si ji spolu s dalšími knihami k nám, do farní knihovny sv. Anny, přijdete vypůjčit. Láďa Svoboda

PODĚKOVÁNÍ… …Církevnímu středisku volného času sv. Jana Bosca v Havířově Šumbarku za konání příměstského tábora. V srpnu jsem se účastnila se sestrou a moc se nám líbily hry, souteže i písničky. Poznaly jsme nové kamarády i vedoucí. Na další tábor se moc těšíme, Kristýnka a Anežka.

PŘEČETLI JSME ... -5-

5 / 07

Společenství

Marek Orko Vácha: Poslední země, vydalo nakl. Cesta 2007

Tato knížka se čte jedním dechem; nejen proto, že je doplněna o krásné fotografie panenské přírody, ale především kvůli způsobu, jak je napsána. Autor – katolický kněz, pedagog, výzkumník a dobrodruh v jedné osobě – je zároveň racionální i romantický, umí psát o vážných věcech se skrytým humorným nadhledem. Kniha mě dostala již po přečtení netradičně pojatého poděkování kolegům. Onou titulní „poslední zemí“ je Antarktida – jediná země, kde přírodní zákony dosud převládají nad lidskými, kde ještě člověk nevystřelil na člověka, kde funguje vzájemná lidská pospolitost. Autor ji navštívil již podruhé a strávil půl roku na české (!) výzkumné stanice Eco-Nelson. Měl možnost poznat krásu i krutost přírody, kde se zvířata i lidé pohybují na úzké hranici mezi životem a smrtí. Právě tehdy se lidská duše automaticky obrací ke svému Stvořiteli v němém úžasu a díku, a tak se popisy života na stanici a jejím okolí přirozeně prolínají s duchovně zaměřenými reflexemi. Na ukázku alespoň ta stěžejní: Před druhou cestou na Antarktidu jsem v modlitbě Boha často o něco prosil nebo o něco žádal. Nyní jsem mnohem opatrnější. Pohybujeme se v lásce jako ve vzduchu, tančíme v ní jako antarktičtí ptáci, a já už se snažím tak často Bohu neradit, co má dělat. Víra není otázkou intelektuálních diskusí. Kdysi, kdysi jsem mnoho chvil strávil v debatách s různými „hledajícími“. Otázky vždy stejné: kdyby byl Bůh, proč se děje to či ono. Proč je utrpení, proč jsou chudí, proč jsou války zde a genocidy tam. Postupem času jsem zjistil, že je to zbytečné. Víra není otázkou disputací, nýbrž čímsi mnohem tajemnějším, víra se nedá odargumentovat či vynutit důkazy. (str. 125) Ne každý z nás je schopen absolvovat podobné „exercicie“, ale všichni můžeme takto žasnout. -ok„Anežka Česká“ (Úcta a proces svatořečení) - J. Němec, vydáno ve Vídni r. 1987. Tato publikace o sv. Anežce České byla vydána před dvaceti lety, dva roky před jejím svatořečením. Dr. J. Němec (neuvedl ani své celé jméno/ zde nashromáždil všechny dostupné informace a materiály o naší světici, jejímž přímluvám věřící lid přičítá zásluhu o novou svobodu v naší zemi. V úvodu jsou faktografické údaje: Narodila se v r. 1211 jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, dostalo se jí prvotřídní výchovy u cisterciaček ve slezské Třebnici (1214-1217( a pak u premonstrátek v Doksanech (1217-1219). Odmítala všechny nápadníky ucházeli se i ni císařův syn Jindřich i samotný císař Friedrich II a také anglický král Jindřich III. Anežka však toužila zasvětit se službě Bohu a bližnímu podle vzoru sv. Františka a sv. Kláry. V r. 1232 založila v Praze špitál pro bratrstvo, z něhož se vyvinul řeholní řád Českých křížovníků s červenou hvězdou. V následujících letech 1233-1253 vybudovala komplex klášterů Na Františku pro chudé klarisky a Menší bratry. V r. 1234 do tohoto ženského kláštera sama vstoupila a žila v pokoře, chudobě a čistotě až do své smrti 2. března 1282. Za blahoslavenou byla prohlášena Piem IX. v r. 1874. V knížce jsou zaznamenány hlavní památky úcty - původní místo a uložení ostatků v kapli P. Marie v chrámu Krista Spasitele poblíže kláštera Na Františku, dále památky slovesné - nejstarší z nich „Legenda“, jež byla napsána latinsky krátce po její smrti, a ještě další zpracování jejího životopisu. Jedná se o vzácné nálezy rukopisů v klášteře klarisek v Norimberku a v klášteře minoritů v Šibeniku, poukazující na její povolání ke františkánskému způsobu života. Významné jsou také výtvarné památky - nejstarší pochází z r. 1356 v breviáři křížovnického velmistra Lva a znázorňuje Anežku jako zakladatelku špitálu bratrstva křížovníků s červenou hvězdou. Často bývá znázorňována jako klariska v řeholním šatě, a také s ovečkou i atributem kostela ve své ruce. (V povědomí veřejnosti je Myslbekova socha u pomníku sv. Václava v Praze). Dočteme se rovněž o oživení úcty v novověku, jsou zde dokumenty o přípravě beatifikace a modlitby za svatořečení. Součástí publikace je fotografická příloha a dlouhý seznam výběrové literatury.

-6-

5 / 07

Společenství

Editor předkládá ke své vlastní práci i bohatou přílohu: V prvé řadě to je český překlad Legendy rukopisu milánského z počátku 14. stol. (Byl objeven v kapitulní knihovně basiliky sv. Ambrože v Miláně, je psán „nordickou“ latinou gotickým písmem s bohatou textovou ilustrací s mnohobarevnými iniciály). Pojednává o jejím duchovním dědictví ve stati O zjevení Božích, kterých se sv. Anežce dostalo, a také o zázracích po její smrti. K obohacení knížky J. Němce přispělo také uvedení „Čtyř listů sv. Kláry“, které zaslala následovnice sv. Františka z Assisi, zakladatelka klarisek, své české souputnici ve 13. stol. V závěru je publikován List papeže Jana Pavla II. pražskému arcibiskupovi: (citace) - „Anežčin život nepatří k bezvýznamným kapitolám Vašich dějin. Anežka je přece jedním z posledních květů prastarého vládnoucího rodu Přemyslovců. Ti vstoupili do dějin se svatým Václavem a jeho babičkou svatou Ludmilou, která přijala křest od svatého Metoděje. Tam jsou kořeny Vaši národní kultury. To je vaše duchovní totožnost. Střežte jsi žárlivě toto dědictví, předávejte je neztenčené svým dětem. Kéž Vám při tom pomáhá z nebe blahoslavená Anežka, tak jako svou přímluvou přispívala už tolika generacím před Vámi během pohnuté minulosti Vaší vlasti...“ (V Římě u sv. Petra, dne 2. února ve čtvrtém roce pontifikátu). Z.K. „Církevní otcové“ - Tomáš Špidlík, vydalo Karmelitánské nakladatelství 2006. Kardinál Tomáš Špidlík se zaměřuje na spiritualitu Východní církve a je také znalcem kulturního dědictví tohoto regionu, literárního i výtvarného. V této své publikaci se ve 40 krátkých kapitolách zamýšlí nad základními aspekty křesťanského života a rozebírá výroky církevních otců, významných představitelů prvních křesťanských staletí. Titul přináší čtenářům duchovní občerstvení i poučení. Jsou zde rozdělena témata: Věčný Bůh, Zrozený člověk, Láska a ctnosti, Modlitba. Inspirací k jednotlivým úvahám jsou citáty ze spisů Evagria Pontica, Origena, sv. Řehoře z Nyssy, sv. Jana Zlatoústého, sv. Basila Velikého, sv. Augustina a mnoha dalších. Autor ve svých rozjímáních (Svoboda, Rodina, Křesťanské vládnutí, Síla úmyslu, Svědomí, Pokání, Pokora aj.) jde vždy k jádru věci a snaží se dotknout také naší živé přítomnosti. Knížka je vhodná pro ty, kdo se připravují na duchovní obnovu, anebo jako dárek při křtu dospělých či k biřmování. „Když je tělo nemocné, duši se daří dobře“ - sv. Řehoř Naziánský „Existuje dvojí poznání světa: pragmatické, kterého dosahují i lidé bezbožní, a duchovní, vyhrazené světcům“ - Evagrius Ponticus Z.K. „Den, kdy zemřel Kristus“ - Jim Bishop, vydalo nakladatelství Zvon 1996. Titul je překladem z anglického originálu vydaného v USA r. 1957. Autor se snaží podat realistický pohled na události posledních dní Ježíšova života a v úvodu zdůrazňuje, že se jedná spíše o žurnalisticko-historický přístup než o teologickou reflexi. Vyzdvihuje podíl výtečných dávných „žurnalistů“ - Matouše, Marka, Lukáše a Jana, vyjmenovává další osoby - Cyrila Jeruzalémského, Josepha Flavia, aj., díky kterým mohl svou práci vydat. Než se pustil do samotného tématu, zajímal se o jeruzalémské městské muzeum a shlédl židovské památky z 1. století. Prošel se úzkými uličkami Jeruzaléma a prohlédl si další významná místa, která jsou popsána v evangeliích. Spolupracoval s mnoha archeology a historiky různých vyznání (katolíci, židé, anglikáni, baptisté, metodisté, luteráni), tito nadšenci přispěli každý svým dílem k vytvoření tohoto obrazu. Literárním žánrem románové beletrie J. Bishop rozvíjí 'příběh' známý již dva tisíce let. Děj knížky začíná v podvečer na Zelený čtvrtek vyprávěním o skutečnostech, které se odehrály ve večeřadle. Podrobně vylíčil charakteristiku jednotlivých apoštolů, jsou zde připomenuty nejdůležitější okamžiky Ježíšova veřejného působení. V dalších kapitolách se pokusil osvětlit rozhodující dějinné souvislosti z historie židovského národa, zabývá se politickými poměry a rozebírá příčiny a důsledky římské nadvlády. Nahlíží také do každodenního běžného života obyvatel, popisuje náboženské tradice Židů i domácí obyčeje, tehdejší zemědělské hospodaření a jiné způsoby obživy, které byly pro tuto komunitu charakteristické. Ústředním motivem titulu je „rozkrytí“ tajemství Ježíšova života a jeho poselství člověku v tomto ve světě. Čtenářům, kteří jsou dobře obeznámeni s biblickými texty Nového zákona, se může zdát toto

-7-

5 / 07

Společenství

podání evangelijních zpráv místy i úsměvné, ale v každém případě je to milé čtení. Autor konstatoval s potěšením, že obdržel pochvalu amerického církevního představitele, jenž pozitivně hodnotil záměr jeho knihy přiblížit Ježíšovu výkupnou oběť i těm, kteří by jinak nevzali Bibli do rukou nebo kteří by jí jen těžko porozuměli. Z.K. Zakázaná zóna: Střet - Bill Mayers, Vydavatel: Samuel 2006 Jedná se o šestý díl nonologie (devítidílné) - zatím. Čtenář se seznamuje s osudy věřící dospívající dívky Rebeky a jejich přátel. Rebeka se svým chlapcem Ryanem a bratrem Scottem (který jen velmi těžce odolává počítačové závislosti) chtějí pomoci své kamarádce Krissi, která údajně komunikuje s mimozemšťany prostřednictvím automatického psaní. Rebeka jako křesťanka vnímá velké nebezpečí, do kterého se Krissi vrhá, netuší, že se stává hříčkou démonů. Láska přátel ji však neopouští (i když ona sama je odhání). Rozpoutává se stále více a více napínavý boj dobra se zlem. Je z něho patrné, že v duchovním boji nepomohou svaly ani intelekt, může pomoci jen pevná víra v Ježíše Krista. Na knize mě jen trochu děsí, že se do boje proti zlým duchům se vrhají dospívající lidé samotni. A jak autor v dovětku radí - člověk, který se setká s tak dramatickým působením zlého, by se měl rychle svěřit knězi (nejlépe exorcistovi). Svět kolem nás otupil naše vnímání zlého,učí nás mnohé zlé skutky a jednání bagatelizovat, zlehčovat, a tak vidím stále více důležitost modlitby,být blízko Bohu,stále s ním promýšlet náš život,naše vztahy,jednání. Abychom stále více v sobě dávali prostor Ježíši Kristu, aby mohl svou láskou působit v tomto světě a abychom my mohli být jeho pravdivými svědky. Jana R.

ČTEME Z KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE ČTEME Z KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE Vyznání víry: „... věřím v život věčný...“ VI. Naděje v nové nebe a novou zemi. čl. 1042 - Na konci času dojde Boží království své plnosti. Po všeobecném soudu budou spravedliví navždy kralovat s Kristem, oslaveni na těle i na duchu, a i samotný vesmír bude obnoven: „Církev ... bude dovršena teprve v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno. Pak bude s lidským pokolením dokonale v Kristu obnoven celý svět, který je těsně spojen s člověkem a jeho prostřednictvím dosahuje svého cíle.“ čl. 1051 - Každý člověk dostává ve své nesmrtelné duši svou věčnou odplatu hned po své smrti, při soukromém soudu, od Krista, soudce živých i mrtvých. čl. 1052 - „Věříme, že duše všech, kteří umírají v Kristově milosti ... tvoří Boží lid za hranicemi smrti, která bude s konečnou platností přemožena v den vzkříšení, kdy budou tyto duše spojeny s vlastními těly.“ čl. 1053 - „Věříme, že množství duší shromážděné kolem Ježíše a Marie v ráji, tvoří nebeskou církev, kde tyto duše ve věčné blaženosti vidí Boha tak, jak je, a kde v různém stupni a různým způsobem se podílejí spolu se svatými anděly na božské vládě příslušející Kristu ve slávě, přimlouvají se za nás a pomáhají nám v našich slabostech svou bratrskou péčí.“ čl. 1055 - Církev na základě „společenství svatých“ doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství, přimlouvá se za ně, zvláště však za ně přináší eucharistickou oběť.

SVÁTKY A PAMÁTKY LITURGICKÉHO ROKU 1. listopadu - svátek Všech svatých V letošním roce si církev připomíná 500. let od smrti sv. Františka z Paoly (1437-1507). Žil jako poustevník, později se k němu připojili i další druhové a sv. František se stal zakladatelem řeholní-

-8-

5 / 07

Společenství

ho řádu „nejmenších“ bratří. Jejich heslo bylo „Pokora a láska“; vyznačovali se tuhou kázní a posty. Z pokory se nenechal vysvětit na kněze. O radu se k němu obraceli prostí lidé i mocní toho světa. Měl velký vliv na královskou rodinu ve Francii, krále Ludvíka XI. připravoval na smrt. 2. listopadu - památka zesnulých MEMENTO MORI (PAMATUJ NA SMRT) Zkusíme-li se pod zorným úhlem smrti podívat zpětně na svůj život, jak jej ve spolupráci s Boží milostí dotváříme, naplňujeme, aby byl vskutku dobrým darem Bohu, přestane být pro nás dnes poněkud zapomínané upozornění „memento mori“ (pamatuj na smrt) pouhým strašákem před hříchem a nebezpečím 'nekající smrti', tedy varováním, že můžeme 'mít tu smůlu a zemřít v nevhodný okamžik'. Naopak se stává povzbuzením k plnějšímu, hodnotnějšímu žití, které je přípravou daru, jejž v okamžiku smrti předáme Pánu. Tímto darem rozhodně nebude nashromážděné bohatství, o kterém nevím, komu po mé smrti připadne, ani skutky vykonané pro společnost, vědecké objevy, kariéra, ba dokonce ani děti. To vše zanecháme ve světě živých a pro něj. Bohu předáme sebe, celý svůj život a co jsme z něj vytěžili. Jistěže není mnohdy v našich silách ovlivnit výsledky našeho počínání. Ale vždy je v našich silách, aby naše počínání chtělo být službou Bohu, směřovalo k němu a bylo „shromažďováním pokladů v nebi“. Bůh sám a jen on ví, co jsme mohli v obdržených letech života spolu s jeho přirozenými i nadpřirozenými dary nashromáždit. Jen on tedy může změřit hodnotu daru, který mu ve smrti předáme. Nemělo by naší pozornosti ujít, že v kontextu těchto úvah dostává i modlitba za zemřelé a zejména za umírající svůj další význam. Můžeme totiž našemu umírajícímu nebo zemřelému bližnímu svými přímluvami doplnit to, co zbývá, ať už v ochotě svůj život odevzdat, nebo v proměně přirozených pozemských dobrých skutků v nadpřirozené zásluhy - vždyť prosíme Všemohoucího, aby pomohl. Být při umírajících je velký dar a zároveň dobrodiní. Jak nepřijatelné se proti tomu ukazuje smrtonosné přervání umírání - zdánlivě humánní euthanasie, pyšné ignorování tajemství lidského zápasu ve vrcholném okamžiku života. Samozřejmě že nemůžeme úvahami odstranit přirozený žal nad ztrátou blízkého člověka a strach před vlastní smrtí. Ale i zápas s nimi patří k životu a s Boží pomocí můžeme v tomto zápase zvítězit. Smrt tak definitivně ztratí svou moc nad člověkem. Umíráme-li celý život - nebo lépe - uvědomujeme-li si, že umíráme celý život, a děje-li se tak vědomě pro Krista, máme jistě i podíl na jeho vítězství nad smrtí. Smrt pro nás už není tajemstvím lidského zmaru, ale velikonočním tajemstvím lidské nesmrtelnosti. Toto poselství přinesl Ježíš svým učedníků, toto obrácení na nich chtěl. „Když se neobrátíte, právě tak (tedy stejně nesmyslně, zbytečně) zahynete. Obrátíte-li se však - bude smrt vaším vítězstvím.“ Neměli bychom zůstat svým bližním dlužni zprostředkování této odpovědi, tohoto vysvětlení. Neměli bychom s tímto světem hrát jeho hru na neexistenci smrti a zacpávat si uši i ústa před zvoláním: „memento mori!“ (Z časopisu „Amen“ - měsíčník pro vzdělávání ve víře)

PANNY MARIE RUŽENCOVÉ Rudolf Závodný Tvůj svátek, Panno Růžencová, ozdoben květy růžovými, v říjnovém slunci budí znova zemřelých dědů matné stíny.

V zázemí, ale bez domova, nemocí osiřelou silný odlévám slova do olova: života úděl svěřen byl mi.

V průvodu mrtvých, téměř snovém, jdu poslední a schýlen k zemi. Prozářen světlem všech Tvých novén slyším ty očistcové steny.

Nezlomen každodenním bolem chci býti, Panno, Tebe hoden.

-9-

5 / 07

Společenství

ZPRÁVY A OZNÁMENÍ - Sv. Zdislava, ochránkyně rodin - Oslavy 100. výročí beatifikace Paní z Lemberka vyvrcholily 25. srpna v Jablonném v Podještědí. Slavnostní mši sv. celebroval Mons. Henryk Gulbinowicz, kardinál a emeritní arcibiskup z Wroclavi, spolu s královéhradeckým biskupem Mons. Dominikem Dukou. Současní obyvatelé zdejšího regionu, věřící i nevěřící, přijali sv. Zdislavu za vlastní a prohlásili ji za patronku Libereckého kraje. - Cena sv. Ulricha pro kardinála Miloslava Vlka - 15. září v německém Dillingenu převzal pražský arcibiskup evropskou cenu za r. 2007. Řadu let působil jako předseda Rady evropských biskupských konferencí a zasadil se o sjednocování Evropy v křesťanském duchu především svým úsilím ke smíření českého a německého národa. V r. 1995 jako předseda ČBK podepsal spolu s biskupem Karlem Lehmannem, předsedou Německé biskupské konference, společné prohlášení českých a německých biskupů u příležitosti 50. výročí konce II. světové války. - Oslava Nanebevzetí P. Marie - 18. srpna v pravé poledne po svátostném požehnání začala pěší pouť našich farníků do Frýdku. V bludovickém kostele sv. Markéty se zastavili i věřící z Karviné, kteří se zde připojili k havířovským poutníkům a společně putovali do frýdecké basiliky Navštívení Panny Marie ke slavení vigilie hlavního mariánského svátku. (O průběhu i tradičních zastávkách vypráví A. Balcarová na další str.). - Celostátní setkání mládeže - V Táboře-Klokotech se sešlo na šest tisíc mladých lidí na srpnovém setkání katolické mládeže, které pořádala Sekce pro mládež ČBK. V programu týdenního pobytu byla pestrá nabídka - bohoslužby, adorace, přednášky, koncerty a diskuse. Mezi mládež přijelo také 140 kněží a 15 biskupů, konaly se katecheze a modlitební skupiny několika spiritualit. Táborského setkání se zúčastnili i mladí farníci z Havířova, své zážitky popisují v anketě tohoto „Spol.“ - Poděkování havířovským farníkům - Předsedkyně správní rady Nadace sv. Františka z Assisi Mgr. Danuše Jarošová a ředitel Charity Ostrava Martin Pražák zaslali děkovné dopisy za peněžní dary, které věnovali věřící naší farnosti. Finanční prostředky byly určeny pro nemocné a chudé lidi u nás i v cizině, o něž se stará jmenovaná brněnská nadace, a také na potřeby Hospice sv. Lukáše v Ostravě. Sbírky organizačně zajistila p. Jana Pawlasová. - Žehnání hospice sv. Lukáše - První hospic v Moravskoslezském kraji, který poskytuje integrovanou paliativní péči nemocným v posledních fázích života, byl vybudován v OstravěVýškovicích a oficiálně zahájil svou činnost. Mons. F.V. Lobkowicz 13. srpna posvětil hospicovou kapli a 17. září požehnal celému Hospici sv. Lukáše, v tento den proběhlo také slavnostní otevření tohoto zařízení. 4. října se konal v katedrále Božského Spasitele benefiční koncert ve prospěch hospice a stále probíhá veřejná finanční sbírka. - Prázdniny v Beskydech - Naši malí farníci s doprovodem vedoucích ze „Spolča“ strávili sedm srpnových dní na chatě „Orlí hnízdo“ ve Pstruží. Duchovní zázemí havířovských výletníků měl na starosti otec Petr. Děti zde prožily krásný týden s pestrým programem, který se nesl v podtextu pohádkových postaviček - „Asterix a Obelix“. Ke spokojenosti všech účastníků přispěly také kuchařky - p. Greplová, p. Bonczková a p. Ryšková. - Nový školní rok - Úterní večerní mše sv. jsou zadány jako obvykle dětem. Považují se za součást výuky náboženství a také homilie jsou zaměřeny pro dětské posluchače. Ti mají možnost aktivně se zapojit do liturgie (přímluvnými modlitbami a přinášením obětních darů), bohoslužbu svým zpěvem doprovází dětská schola. Jako každoročně v tomto období začínají katecheze dospělých k přípravě křtu a přijetí eucharistie. Přednášky povede otec Václav a konají se v pátek po večerní mši sv. Všichni zájemci jsou zváni. - Svatováclavský hudební festival – Od 28. 9. do 28. 10. se v našem kraji koná hudební festival, který je spojen s křesťanskou svatováclavskou tradicí. V mnoha městech - v chrámech i modlitebnách - zazní klasická díla starých mistrů i současná duchovní hudba. Tato kulturněduchovní akce probíhá pod záštitou Mons. F. V. Lobkowicze, biskupa ostravsko-opavského,

- 10 -

5 / 07

Společenství

Vladislava Volného, emeritního biskupa Slezské církve evangelické a.v., Stanislava Pietaka, biskupa Slezské církve evangelické a.v., a také hejtmana Moravskoslezského kraje - Evžena Tošenovského. Vystoupí řada známých umělců a hudebních těles, domácích i zahraničních. 17. 10. v havířovském kostele sv. Anny (v 19. hod.) zazní zpěvy Scholy Gregoriana Pragensis a zahraje violoncellista Jiří Bárta. Koncert má název: „Dialog lidského hlasu a strun“. Z.K.

VYUČOVÁNÍ NÁBOŽENSTVÍ 1. třída a 2. třída - kostel sv. Anny

- středa 16.00 - 16.45 hod.

3. třída - ZŠ Kudeříkové

- středa 15.00 - 15.45 hod.

4. a 5. třída - ZŠ Kudeříkové

- středa 14.00 - 14.45 hod.

6. a 7. třída - ZŠ Kudeříkové

- středa 15.00 - 15.45 hod.

8. třída a 9. třída - kostel sv. Anny

- úterý 15.00 - 15.45 hod.

ZŠ škola Bludovice ZŠ škola Životice

- pondělí 14.00 - 14.45 hod. - středa 14.00 - 14.45 hod.

PAPEŽSKÁ MISIJNÍ DÍLA Mají za sebou téměř 200letou historii a koordinují činnost na všech kontinentech světa. Učí lidi v misiích hospodařit a vedou je ke spoluúčasti, respektují jejich důstojnost. Umožňují realizaci nejrůznějších projektů - poskytují prostředky na stavby a opravy kostelů, podporují charitativní a sociální projekty pro školy, nemocnice, leprostřediska, pomáhají sirotkům a starým lidem. Podporují téměř 3 000 000 chudých dětí, ale také bohoslovce a novokněze v nejchudších oblastech světa.

Členové PMD v Česku pomáhají při různých aktivitách. )malování pohlednic, pečení misijních koláčů, pořádání misijních jarmarků a finančních sbírek o misijní neděli v měsíci říjnu. (Zapojit se mohou všichni - dospělí i děti. 1. Misijní klub - se zaměřuje na denní modlitbu za misie a týdenní spoření na chléb pro misie. 2. Misijní klubko pro děti - které denně myslí na děti světa modlitbou a týdenním šetřením na misijní bombónek - heslo „Děti pomáhají dětem.“ 3. Misijní růže - členové věnují denní modlitbu desátku růžence za misie. 4. Adorace pro misie - spojení s lidmi všech kontinentů skrze Ježíšovu přítomnost ve svátosti oltářní, vnímání potřeb chudých, nemocných a trpících ve světle Jeho lásky. 5. Sponzorování - zájemci mohou sponzorovat misijní sirotky nebo bohoslovce v misiích a také přispívat na různé projekty pro chudé děti. Aktuální projekty a informace jsou na adrese: PMD 543 51 Špindlerův Mlýn 53, tel. 499433058, 60483882, www:misijnidila.cz; Číslo účtu: 72540444/2700 Z.K.

POMOC ČESKÉ KATOLICKÉ CHARITY V měsíci srpnu zažili obyvatelé jihoamerické země Peru silné zemětřesení, které si vyžádalo stovky mrtvých, tisíce zraněných a desetitisíce lidí přišly o své domovy. Byly zničeny také školy, nemocnice, chrámy. Papež Benedikt XVI. ujistil všechny postižené a trpící: „Církev je s vámi celou svou duchovní i materiální solidaritou“. Také Česká katolická charita ve spoluprácí s Charitas Internationalis okamžitě zahájila svou pomoc potřebným odesláním finanční částky z pohotovostního konta. ČKCH zároveň vyhlásila veřejnou sbírku, číslo účtu: 22770022/0800, var.symbol 142. Z. K.

- 11 -

5 / 07

Společenství

Tak si myslím… Tak si myslím, že to opravdu umíte. A to si myslím o redakci časopisu Společenství, která vydává tak zajímavý a poučný časopis pro všechny havířovské farníky. Ono není zas tak jednoduché dát časopis „dohromady“. Shromáždit příspěvky, roztřídit je, popřemýšlet, jak je zařadit do časopisu, opravit chyby, atd.,atd. Každé číslo časopisu je zajímavé a poučné. Myslím si, že všichni si rádi přečteme, co se v naší farnosti děje, kde kdo byl, co kdo udělal, kdo je kdo,co je nového v naší farní knihovně. Časopis Společenství si vždy v pohodě přečtu od A do Z, a to jedním dechem. V posledním čísle bylo radostí si přečíst povídání vojenského kaplana P. Petra Fialy, který působil ve válkou postiženém Iráku. Otázek na pana kaplana bylo mnoho a každá jeho odpověď mě doslova potěšila a nadchla. Jak bylo zajímavé si přečíst konkrétní poznatky o tom, co práce vojenského kaplana obnáší, kolik odvahy a Boží pomoci musí mít člověk, který rozdává radost a pomáhá těm, kteří jsou v nesnázích a prožívají veliké utrpení. A tak si myslím, že všichni ti, kteří se podílejí na vydávání časopisu Společenství, jsou opravdu dobří a snaží se o to, aby časopis byl pro všechny. Proto buďte stále lepší a nejlepší. Hodně zajímavých nápadů a tvůrčí práce Vám všem přeje Mgr.Karla T. P.S.: Vždycky, když vidím pana Jarguse před kostelem s náručí plnou časopisů, tak si říkám: „Aha, časopis už je na světě.“

Omluva čtenářům… Musím se přiznat, že neumíme. V každém čísle zůstane nějaká chyba, žádné vydání není dokonalé. V minulém čísle jsem například zaměnil Karvinou Fryštát za Fryšták. Už vím, že známka 3 ze Zeměpisu na základní škole byla zasloužená. Největším nedostatkem však bylo, že se na předposlední straně znovu objevily Dopisy ze záhrobí (pravidelně je tvoří Pavel Obluk) z povelikonočního čísla. Nepozornost, která zamrzí a za kterou se všem čtenářům omlouvám. Marek Světnička

Omluva Pavlu Oblukovi… Promiň, Pavle.

Marek Světnička

CO VŠECHNO NÁS DĚLÍ? Jeden moudrý sufi nasedl na loď, která ho měla převézt za moře. V polovině plavby vypukla tak hrozná bouře, že si obrovské vlny s lodí pohrávaly jako se stéblem trávy. Všechny zachvátil strach. Někdo se modlil, jiný křičel, další odhazoval všechno své jmění do moře. Jen mudrc zůstal klidný. Když se bouře utišila a poutníkům se vrátila barva do tváří, někteří se udiveně ptali mudrce: „Jak to, že ses nebál? Copak jsi nevěděl, že nás od smrti dělí jen pár prken?“ „Věděl, ale v životě jsem zjistil, že nás od ní často dělí ještě méně.“ --------------

Co nás dělí od smrti? Je hranice mezi životem a smrtí opravdu tak nepatrná? --------------

V posledních měsících života měl Don Bosco velké potíže s chůzí. Když ho lidé viděli přecházet nádvoří, často se ho ptali: „Done Bosco, kam jdete?“ Odpověděl pokaždé stejně: „Do ráje.“ Kéž bychom při každém kroku svého života mohli říct i my: „Už jdu, Pane.“ Z knihy Bruna Ferrera „Paprsek slunce pro duši“

Tradiční utkání (s tradičním výsledem) V poslední zářijový den se na hřišti v Albrechticích odehrálo již tradiční fotbalové utkání mezi ženatými a svobodnými muži (a mladíky) z havířovských farností. Počasí bylo nádherné, tráva rovněž, a tak jisté obavy vzbuzoval pouze úctyhodný počet potenciálních hráčů na straně - 12 -

5 / 07

Společenství

svobodných, posílených i jedním svobodným Otcem. Ženatí zato měli mnohem více zkušeností, ortopedických pomůcek a především fanoušků. Vše podstatné pro výsledek utkání se odehrálo v druhém poločase. Nejprve se ženatí po zásluze ujali vedení, o něž však v závěru zápasu po dvou slepených gólech soupeře přišli, takže konečný výsledek byl stejný jako v minulých letech. Zdá se, že jedinou cestou jak tento nepříznivý trend zvrátit je buď zkrátit poločasy nebo oženit co nejvíce dosud svobodných fotbalistů. -ok-

ORELSKÁ OKURKOVÁ SEZÓNA Letní prázdniny znamenají pro Orelskou jednotu takovou okurkovou sezónu. Tělocvičny škol pro cvičence se uzavřou, dospělí i děti se rozjedou na dovolené, tábory nebo k dědečkům a babičkám (to byly mé nejoblíbenější prázdniny). My jsme tu okurkovou sezónu přerušili dvěmi akcemi. V červenci jsme využili pohostinnost Zdeňka a Katky, kteří provozují v Kunčicích krásný hotel Ondřejník. Večerní procházky mezi loukami plnými krav byly pro nás i naše děti velkou atrakcí. Víte že přiběhnou po zapískání na stéblo trávy? Pro mě to byla novinka. Na kolech jsme pak dělali výlety delší. Jeden končil na ranči na Čeladné. Koně jsou krásná zvířata. Opravdu nevím, jestli je hezčí vidět jejich ladné pohyby, když běží, nebo vidět je jen tiše stát vedle sebe ve stáji. Také jsme využili možnost vyvézt se i s koly na Pustevny lanovkou. Copak my starší, my bychom tam klidně vyšlapali, ale musíme brát ohled i na naše dospívající děti. Nebo že by to bylo právě naopak? Koncem srpna jsme potom, také na kolech, putovali na Svatý Hostýn. Nás deset Havířováků se tím přidalo k ostatním orlům, orlicím a orelčatům z celé republiky, abychom společně mohli být s naším Pánem. V sobotu večer, když jsem pozdě po půlnoci konečně usínal, bylo jednodušší než na unavené nohy myslet na svícemi ozářené tváře, modlící se pobožnost křížové cesty, na kytary a hlasy zpívající písně k oslavě Ducha, a to na schodech chrámu, který za svou existenci slyšel modlitby miliónů lidí. Jsme opravdu církev oslavená, což rozhodně není naší zásluhou. Pak nedělní mše pod širým nebem, dofouknout kola a domů. Cesta z Hostýnu byla spíš o osobní morálce, když už tam chyběl magnet Bůh. Zakončili jsme ji malým zablouděním z Frýdku do Havířova! Kdo nezažil, nemusí věřit, ale je zván na příště. V. Moudrý.

Místní organizace TJ Orel Havířov srdečně zve všechny příznivce bowlingu na 3. B o w l i n g o v ý t u r n a j, který se bude konat na zimním stadiónu v Havířově v sobotu 20.10.2007 od 13.30 hod do 18.30.hod Soutěžit se bude v kategoriích, muži, ženy, děti (věková hranice dětí 12-15let, roč. 1992-95, nad 15 let bude zařazen do kategorie dospělý) Startovné je 80Kč (dospělý, nečlen TJ Orel, členové TJ a děti (do 15let) 20Kč Závazné přihlášky zájemců do 15. 10. 2007 - osobně, SMS, tel., email: Šárka Soukupová 603284145, 596410125; V. Soukup 603280684; [email protected] při přihlášení zároveň záloha - záruka účasti - 50 Kč od všech dospělých účastníků (15 let), u pre zence bude záloha doúčtována Sportovní obuv na místě - 10Kč, jinak bezpodmínečně nutná čistá s bílou podrážkou, prezence a sraz účastníků od 13.00 - 13.20 hod. Z důvodu přesného začátku, rozdělení soutěžících do drah a rozplánování času prosíme všechny účastníky turnaje o včasné nahlášení, včasný příchod na místo samé,na pozdější příchozí nebude brán zřetel a nebude vrácena záloha. Zdař Bůh, Výbor TJ Orel Havířov

- 13 -

5 / 07

Společenství

MLADÍ HAVÍŘOVŠTÍ FARNÍCI a jejich dojmy a zážitky z Celostátního setkání mládeže v Táboře-Klokotech v srpnu 2007. 1. S jakým očekáváním jsi přijel/a na toto setkání mladých? Marie S. - Tak především jsem byla zvědavá. Nikdy jsem na takovém setkání nebyla a netušila jsem, jak všechno bude probíhat. Každopádně jsem si chtěla jeden „křesťanský týden“ prázdnin pořádně užít. Tomáš G. - Do Tábora jsem přijel, abych se setkal s živou mladou církví a Kristem. Přijel jsem pro povzbuzení na životní pouti, poznat mladé lidi z různých koutů republiky a taky za prací. Maruška G. - Přijela jsem si užít prázdniny s jinými mladými křesťany, s někým, kdo mě pochopí, a opravdu se ten týden užít. 2. Co tě nejvíce oslovilo v celém týdenním programu? Marie S. - Nejvíc asi není to správné slovo. Každá katecheze, každý workshop mě nějak oslovil a něco ve mně zanechal. Tomáš G. - Jak jsem již řekl, přijel jsem do Tábora za prací, protože jsem byl ve velkém týmu lidí, kteří setkání připravovali. My jsme tvořili menší skupinku, která nesla název „režie“. Naším úkolem bylo tvořit program na hlavním pódiu, které stálo na louce v Klokotech - cokoliv se na něm dělo (kromě modliteb a mší sv., to měla na starosti liturgická skupinka). Protože jsme pořád něco připravovali, z programu mimo hlavní pódium jsem si neužil téměř nic. Ale z toho co jsem mohl vidět, mě nejvíc oslovila katecheze Vojtěcha Kodeta o eucharistii a mše svaté. Bylo to opravdu úžasné se všemi na louce poslouchat skrze kněze Boží slovo. Maruška G. - Bylo toho opravdu moc, nemůžu říct, že ta či ona katecheze byla horší či lepší. Z každé jsem si něco odnesla ve svém srdíčku a snažím se z toho čerpat, brát inspiraci pro můj život. 3. Jaký máš největší zážitek z pobytu v Klokotech? Marie S. - No, největší nemůžu říct, ale velkým zážitkem pro mě byl koncert, který byl věnován na Haiti. Obzvlášť se mi líbila myšlenka, za jakým účelem byl pořádán. 5 500 mladých věřících na louce to je opravdu silný zážitek. Tomáš G. - Největším zážitkem pro mě bylo, když jsme cokoliv tvořili na pódiu - scénky, větší bloky programů s hosty. Tímto jsme mladým chtěli něco předat, a když se vše dařilo, tak jak má, byl to nepopsatelný pocit. Úžasné bylo vidět, jak celé setkání funguje ze zákulisí, z kuchyně. Na chodu CSM se podílelo bezmála 500 různých lidí rozdělených do pracovních skupin a Božím řízením všechno nádherně fungovalo - byla to taková úžasná mozaika, puzzle, které vytvořilo velký obraz Boha. Všem za to patří velký dík. Maruška G. - Takových „největších“ zážitků bylo opravdu hodně. Myslím, že kdybych měla ze všeho napsat aspoň něco, tak by na to celé „Společenství“ vůbec nestačilo. Jeden z těch „velkých“ zážitků byla pro mne slavnost světla. Vidět na 6 tisíc lidí, jak si zapálí svíčku ... Až mi běhal mráz po zádech. Neumím to vysvětlit, to si musí každý zažít. 4. Co důležitého jsi si ze setkání mladých křesťanů odnesl)a do svého všedního života? Marie S. - Každé setkání mi přináší do života něco nového. Nové zážitky, nové naděje. Těším se na další setkání, protože do té doby mám na co vzpomínat a z čeho čerpat mou každodenní energii (a není jí málo). Tomáš G. - Je toho určitě hodně. Povzbuzení ve víře, svědectví druhých, radost v srdci a z naší práce, nepřeberné množství zkušeností a krásných zážitků. Maruška G. - Že na tomto světě nejsme sami, že nám někdo rozumí. Vidět davy lidí, kteří všichni přijeli ze stejného důvodu. Být spolu, podat svědectví o Bohu, přiznat se přede všemi, že v Boha věříme a je to náš Pán. (anketu připravila Z.Kohoutová)

- 14 -

5 / 07

Společenství

TROSEČNÍCI NA ORLÍM HNÍZDĚ Stejně jako minulý rok jsme i letos v létě strávili s naším Církevním střediskem volného času sv. Jana Boska v Havířově dva pěkné táborové týdny v salesiánském rekreačním středisku Orlí hnízdo (nad Pstružím). Prvního turnusu se zde zúčastnilo 25 dětí a druhého 27. Tématem letošního tábora byli TROSEČNÍCI. Táborovou hru na toto téma opět výborně připravil a zorganizoval Jirka M. J. Při obou turnusech nám počasí víc než přálo a úrazy nebyly vesměs žádné. Podstatnou část denního programu zabralo plnění etap celotáborové hry. Pro potřebu této hry byly děti rovnoměrně rozděleny do tří skupin. V úvodním příběhu se kluci a holky dověděli, že jejich zaoceánská loď při plavbě ztroskotala a oni se jen tak tak zachránili na pustém ostrově. Jejich úkolem tedy bylo přežít a zároveň co nejrychleji se dostat na palubu parníku, který by je dovezl zpátky do bezpečí. Družstva trosečníků se postupně utkala v mnoha disciplínách a soutěžích. Myslím, že nejvíce se dětem líbila noční etapa v lese (hledání pokladů dávných pirátů) a pak etapy spojené s ohněm (hledání ohně, přenášení ohně, vaření guláše na ohni, 24hodinové hlídání ohně). Nicméně všechny etapy byly velmi zdařilé a nápadité, i když některé byly trochu náročnější …, ale to bylo jen dobře J. Díky skvělému počasí jsme denně využívali místní výborný venkovní bazének, ve kterém jsme měli možnost pořádně se „vyblbnout“. Také vyšel čas na fotbálek a na jiné míčové a nemíčové hry J provozované na hřišťátku hned pod Orlím hnízdem. Během obou týdnů jsme též tradičně vyrazili na výlety. První týden to bylo na Pustevny (trochu „mastňácky“ jsme jeli nahoru lanovkou), kde nás chytnul silnější deštík. Naštěstí se počasí posléze umoudřilo a při zpáteční cestě už bylo pěkně J. V druhém týdnu jsme šli pěšky přes Ondřejník na ranč k veselému a nadšenému panu Vlastíkovi. To zas zařídila-domluvila Eva L., se kterou jsme se na ranči potkali. Pan Vlastík byl celkem „akční“, děti vodil bosé po louce a nakonec pro ně připravil malou projížďku na koni J. Tedy taky pěkná akce. Co se týče stravování tak v prvním týdnu se o nás vzorně starali Rumcajs s Werískem a ve druhém týdnu Rumcajs s Víťou S. Zmíněná dvojice vždy zároveň vystupovala jako hlavní hodnotící porota při etapě vaření guláše J. O zdravíčko se nám starala Evča Kř., kterou jsme naštěstí příliš nezatěžovali žádnými těžkými úrazy či zákeřnými chorobami. Kromě her, jídla, soutěží a lovení bobříků J bylo v denním režimu též pamatováno na rozvičku, úklid a bodování pokojů a na ranní a večerní setkání – posezení v kapli. Zdálo se mi, že děcka chodí do kaple celkem rády, za což jsem byl vděčný, jelikož značná většina z nich pochází z tzv. nevěřících rodin. V kapli byl většinou čas na písničku, malý příběh k zamyšlení a na krátkou modlitbu. Taky se zde vždy ráno zahajovala a večer zas končila-vyhodnocovala hra Andělé, čili celodenní úsilí dělat nenápadně dobré skutky - být andělem jednomu vylosovanému kamarádovi/kamarádce. No a na konci tábora v pátek bylo vždy závěrečné posezení v jídelně (1. turnus) nebo u ohně (2. turnus) s vyhodnocením celotáborové hry a s vyhlášením výsledků bodování jednotlivců. Samozřejmě jsme si při té příležitosti taky pořádně zahráli a zazpívali při kytaře. Celkově hodnotím oba táborové turnusy jako velmi pěkné a zdařilé a myslím, že i dětem se tábory na Orlím hnízdě hodně líbily J. Díky patří (po Pánu Bohu J) všem zúčastněným vedoucím a především Jirkovi za výbornou táborovou hru. A poděkování si zaslouží určitě také děti, které byly (hlavně na 1. turnuse) většinou dost hodné J. Bobr

- 15 -

5 / 07

Společenství

TOULÁNÍ ČESKOU KANADOU Jednoho sobotního rána, se ozval náš tatínek ospalým hlasem těsně po probuzení ze své ještě vyhřáté, postele: „Jé, děcka, ani si nedokážete představit, co se mi honí hlavou a o čem se mi už hodně dlouho zdá.“ Ve svém snu jsem viděl zelené, husté lesy, protkané nesčetným množstvím cestiček a chodníčků, vedoucích k odhalení tajemných pokladů, kterými je ten nádherný koutek doslova zasypán. Měl jsem na dosah ruky pramínek čisté a chutné vody, vyvěrající z kamenné studánky, ukryté v temném stínu zdatných smrků. Každý, kdo tu vodu ochutnal, měl hned veselejší náladu. Léto je pomalu tady, blíží se čas odpočinku a dovolených. Já sám se stejně jako ostatní, cítím docela slušně vyčerpaný, chtělo by to změnu, načerpat novou sílu, odreagovat se od všedního života, mít na Vás, moje milé děti, trochu více času a hlavně nežít v samém chvatu. Co se tak na nějaký čas vytratit z města někam do ještě panenské přírody, která se u nás určitě ještě někde najde,“ pravil náš někdy až příliš romanticky zasněný tatínek. Pravidelně odbíráme časopis ZEMĚ SVĚTA, které je nám inspirací k cestování. „Podívej, mamko, tady na toto červnové číslo,“ pravil taťka. Vzala jsem časopis do ruky. Na obálce je vyfocena parní mašinka, pod jejímiž koly je nápis ČESKÁ KANADA. Bylo rozhodnuto, kde strávíme letošní dovolenou. Do tohoto romantického kraje jsme sice jeli v pondělí, ale opravdový začátek bychom mohli spojit se mší svatou konanou v neděli 19. 8. Zde v kostele sv. Jana Boska na Šumbarku na nás čekalo překvapení. Mše sice probíhala dle zvyklostí jako každou neděli v mezidobí, ale přesto byla tato bohoslužba jiná od ostatních v mezidobí: Při tomto obřadu se světila sůl i voda, kterou jsme posléze byli pokropeni. Byla to pro nás nejen posila, ale také jeden z Božích úkolů, abychom si každý den uvědomovali, že za vše, co v následujících dnech, prožijeme, můžeme děkovat našemu nebeskému Otci. Nastal ten den, kdy jsme opustili nejmladší české město a odjeli brzkým ranním vlakem do kraje lesů a parních lokomotiv. Tyto stroje jsou symbolem České Kanady a o prázdninách každý den brázdí trasu po úzkokolejce napříč touto romantickou krajinou. Náš Jirka - stejně jako ostatní děti - mohl, na těchto hustě kouřících mašinách oči nechat. Jedna z kolejí vedla přímo prostředkem kempu Osika, kde jsme se utábořili, odkud to k zastávce vlaku nebylo daleko. Jirka dokázal zastavit veškeré hrátky, když zaslechl houkání vlaku ještě dřív, než se objevil v zatáčce mezi lesy. V této pohraniční oblasti nás zaujaly válečné bunkry ukryté hluboko v lesích, které jsou součástí JINDŘICHOHRADECKÉHO OPEVNĚNÍ. Tyto objekty jsou sice pro pamětníky symbolem zlých vzpomínek na II. světovou válku, dnešní děti ze železobetonových monster však měly nezvyklou atrakci. Některé bunkry byly zpřístupněny a v nich jsme si mohli prohlédnout dobové vybavení. O historii tohoto opevnění jsme si vyslechli poutavý výklad od průvodců, kteří byli rovněž oděni v dobových uniformách. Svět je malý a o náhody tu není nouze. Na jednom z našich výletů jsme se potkali s dědou a jeho dvěma vnučkami. Díky jeho ochotě a laskavosti jsme v tamních končinách navštívili i nedaleké česko-rakouské pohraničí. Zde se nachází velký kříž na místě zaniklého kostela a vesnice Košťálkov. U kříže byla pouze hromada suti a na něm přibitá byla vybledlá černobílá fotografie kostela v původním stavu. Také nás zaujala prohlídka okolních hradů a zámků, z nichž se nám nejvíce líbil zámek v Jindřichově Hradci a hrad Landštejn. Za prohlídku také stojí město Slavonice. Kostel byl sice zavřený, ale mohli jsme se vyšplhat do věže, která byla zpřístupněna jako rozhledna.

- 16 -

5 / 07

Společenství

Téměř každý den končil u večerního táboráku. Krajem se linula libá vůně borových větví, které pohlcovaly purpurově zbarvené plameny. Slunce ještě naposledy rozhodilo své rudé paprsky po okolí a opřelo se do okolních lesů, než se schovalo za obzor. Od táboráků se ozývaly písně provoněné dálkami. Malý Jirka byl nadšen a plný zážitků z prožitého dne. Jeho zlatavé vlásky se v záři plamenů jen leskly a v brýlích se odrážely jiskry létající od ohně. Jiřík se natáhl na karimatce a sladce podřimoval po uplynulém dni. Plameny uhasínaly a kemp se pomalu ukládal k spánku. Krajem se rozléhal zvuk trubky ohlašující večerku. Nad rybníkem se vyhoupl bílý měsíc, jehož svit se rozprostřel na jeho hladině. V tu chvíli si člověk začal uvědomovat, že má za co děkovat VŠEMOHOUCÍMU BOHU, za všechno, co jsme během celého týdne směli prožit, a nebylo toho málo. rodina Žáčkova Za to všechno patří opravdu BOHU díky.

SVATEBNÍ CESTA S MATYLDOU Život manželům často ukládá různé zkoušky, aby prověřil, zda jejich „ano“ nebylo jenom tak do větru, a aby tak trochu proklepnul, jak pružný a tvůrčí je jejich vztah. První, a ne ledajaká zkouška čeká manžely už za startovní čárou, je to svatební cesta… Romantické scény z amerických filmů utvrzují v lidech poněkud nereálné představy. I já jsem znala pojem svatební cesta jen z vyprávění či sladkých happy-endů, a tak jsem si ráda představovala nevěstu v bílých šatech a ženicha v obleku, kterak za zvuku populárního lovesongu v záři zapadajícího slunce odjíždějí za obzor v kočáře s nápisem „Just married“. Oba se otočí, zamávají do kamery a v zamilovaném objetí mizí v titulcích. Na svatební cestu jsem se velmi těšila. Jako cíl naší cesty jsme si vybrali Východní Čechy, Náchodsko a okolí. Spousta památek, krásná příroda, přehrada, co víc si přát? Zbývalo vyřešit způsob dopravy. Vlakem? Romantické, ale poněkud nepraktické. Autem? Ale kterým? Cože, tím naším??? No jo, já vím, že je to taky auto… Dostali jsme ji jako svatební dar, není nejnovější, ale jezdí. Škodárna. Matylda. Dobrá, bude to alespoň dobrodružství. Souhlasím. A tak jsme vyrazili. Vyjeli jsme před polednem, nabaleni a dobře nalazeni, sluníčko svítilo a Matylda zpívala basem. Romantika. Skoro jako ve filmu. Když jsme se přiblížili k Opavě, teplota v chladiči začala nebezpečně stoupat. Za chvíli už téměř vařila a než jsme stačili najít místo k zastavení, vřela už docela. Přistavili jsme Matyldu k cestě uprostřed polí a koukali do kouřícího motoru. Co teď? Počkáme, až to vychladne. Naštěstí dobří lidé z jediného domu v okolí darovali trochu vody nebohým poutníkům „just married“ a umožnili nám tak za nějakou tu půlhodinku pokračovat v jízdě. Teplotu v chladiči jsme sledovali každou minutu. S nadějí, že tím jsme si to dobrodružství už vyčerpali, jsme ukrajovali další kilometry. Čekala nás ale ještě mnohem zajímavější dobrodružství. Zhruba v polovině cesty na nás Matylda zamrkala červenou kontrolkou oleje. Jak to? Nedávno jsme doplňovali, no nevadí. U nejbližší benzinky si Matylda pořádně přihnula kvalitního oleje, hladina v nádržce stoupla těsně k rysce a kontrolka skoro přestala svítit. Výborně. Pokračovali jsme a v tuto chvíli míra dobrodružnosti naší svatební cesty byla pro mě zcela dostačující. Nikdy jsem netušila, že se na svatební cestě naučím vyměňovat olej ve škodovce, poznám, kde je chladič a budu dokonce asistovat při dolévání vody. A to jsem se měla naučit ještě mnohem víc… Blížili jsme se k cíli. Chybělo nám pár desítek kilometrů, proti té dlouhé trase opravdu chvilka. Těšila jsem se do sprchy a na večeři. Kontrolky ani teploměry jsem raději nesledovala. Když tu najednou začala Matylda podivně pokašlávat, jako by nemohla popadnout dech. Jede- 17 -

5 / 07

Společenství

me na tři válce, povídá Lukáš. Aha, odpovídám, aniž tuším, co to znamená. U nejbližší benzinky rozebíráme motor, na telefonu máme asi 3 odborníky a popisujeme příznaky Matyldina podivného chování. Máme nefunkční jednu svíčku, špatný kabel a s sebou žádné nářadí. Všechny obchody a servisy jsou dávno zavřené, zkoušíme to na benzince, marně. Už se vyznám v útrobách Matyldy líp než ve vlastních… a právě mě to přestalo bavit. Po pár marných pokusech vyřešit Matyldiny problémy holýma rukama Lukáš rozhoduje: Dojedeme na tři válce! Tím mě zachraňuje z hlubin nejvyššího zoufalství a zažehává opět plamínek naděje, že ještě dneska potkám opravdovou postel. Matylda sice pofňukává, ale i tak nás ztemnělou krajinou doveze až k našemu objednanému hotelu. Není krásnějšího pocitu. Po osmi hodinách jízdy, třech opravách a lekci z anatomie škodovky stojíme před hotelem. Matyldě slibujeme kompletní ošetření další den ráno a jdeme se ubytovat. Už mě nevyvede z míry ani to, že dostaneme pokoj se dvěma postelemi, který silně připomíná zlaté časy na koleji. Jsem šťastná, že jsme dojeli a že můžu jít spát. Svatební cesta je prima. A nad chrnící Matyldou pomalu sjíždějí titulky… -mat-

LATINSKÁ LITURGIE Žijeme v době, kdy znalost počítače se stává nezbytností. Práci s počítačem znají prakticky všichni mladí lidé, většina lidí středního věku, ale i mnozí senioři. Nikomu nepřipadá nevhodné, že při práci s počítačem musí mít velkou zásobu anglických slov. Angličtina je oficiální jazykem počítačové techniky. je to jednotící prvek pro celý svět počítačové techniky, i když existují překlady a programy v národních jazycích. Stejná situace je ale i v jazyku církve katolické. Latina je jednotícím jazykem pro celý svět. V dnešní době globalizace a zvýšeného cestování (ať už za prací, turistikou, poznáváním aj.) se katolíci pohybují po celém světě. Při účasti na mši svaté v cizině je dobré znát latinu a nebýt při mši jen pasivním členem. Žiji ve Slezsku blízko Polska. Ale jsem přesvědčen, že málo lidí při návštěvě polské mše svaté by se umělo modlit polsky třeba jen „Otče náš“ Přitom při latinské mši svaté je promluva, epištola i evangelium vždy v národním jazyce. Co se týká krásy, zdají se mi latinské zpěvy nejméně stejně krásné jako české. Velcí hudební skladatelé psali liturgické a křesťanské písně převážně v latině. Dále je latina jednotícím jazykem i v lékařství, vědě, společnosti. Je tedy dobré znát základy latiny a občasnou aktivní účast na latinské mši svaté by měli věřící všech věků přijímat pozitivně. Ing, Jiří Špiřík

Pozn. red.: při Celostátním setkání mládeže v Táboře byla v pátek mše svatá s italským biskupem Arrigo Migliem latinsky.

VOLONTÉŘI JEŠTĚ ŽIJÍ? Ve „SPOLEČENSTVÍ“ 2/O7 jsme podali informaci o práci a životě volontérů, kteří dobrovolně a bez nároků na mzdu slouží a pomáhají ve farnosti, do níž jsou vysláni. Marcel Bednář z naší farnosti po ročním volontariátu ve farnosti Roudnice nad Labem k tomu řekl: “Náš tým volontérů, kteří pracují v této farnosti, byl obměněn. Dva bývalí členové odešli vykonávat své civilní zaměstnání a byli nahrazeni Františkem z Rapotína (23, kuchař,číšník s maturitou) a Janou z Věžnice (gymnázium s maturitou). S nimi se pokusíme navazovat a pokračovat v naší činnosti v uplynulém roce. Žijeme skromně a bez velkých nároků. Někdy je naše služba únavná a trochu nás to zmáhá. Jsme vděčni za každé povzbuzení -v modlitbě i v osobním kontaktu, kdy víme, že nejsme sami. Nyní prosíme o adresnou modlitbu za jednoho 28letého muže, který se připravuje ke svátosti křtu. A Marcel dodává: „Vidím ve volontariátu určité osobní povolání, proto zůstávám i v příštím roce.“ My můžeme jenom dodat, že vám fandíme, vážíme si vašeho odhodlání a jsme s vámi. Snad ještě kontakt na faru Roudnice n. L. (pro případné zájemce): Marcel Bednář 732550786.

- 18 -

5 / 07

Společenství

ANTIOŠÁCKÝ ZPRAVODAJ Rok s rokem se sešel a už zase máme za sebou další prázdniny. Od posledního ohlédnutí za letní Antiochií však uplynuly již dva roky. Nebudu se však k předešlému roku vracet a v krátkosti zavzpomínám pouze na letošní prázdniny, které mám v živé paměti. Jen krátké ohlášení na začátek. Náš havířovský antiošácký tým v loňském roce rozšířila Marta Krusberská, která se mnou pobývala v zapomenutém městečku Potštát, ležícím na samotných hranicích vojenského újezdu Libavá (přece jen krátká nostalgická vzpomínka na staré časy J ). Letošní Antiochia se uskutečnila v obci Kyselovice, vzdálené asi 11 km od Přerova, směrem na Kroměříž. Tato Antiochia byla pro mě něčím novým, ačkoliv jsem jela vesměs s lidmi, které znám. Bylo to asi tím, že jsem poprvé v životě jela na zahajovací turnus, tedy na „Áčko“. Proč jsem tak náhle změnila pozice, i když vím, že jet po čtyřech letech „déčkaření“ na „áčko“ je pořádný záhul, tedy chci říct makačka. Jedním důvodem bylo to, že turnus „D“ byl kvůli Celostátnímu setkání mládeže zrušen, a také kvůli školním povinnostem, o kterých snad někdy jindy, na jiném místě. Začátek turnusu byl stanoven na 30. 6., tedy na den, kdy se v naší diecézi slavilo kněžské svěcení. Odjela jsem tedy až o den později a to rovnou z primice našeho novokněze Radima Zielonky (malá kuriozita: z Antiošky jsme jeli rovnou na primici našeho druhého novokněze Romana Macury J ). Ihned po příjezdu jsem se seznámila s místními farníky mladší generace. Farní mládež byla jedna ze specifik našeho turnusu. Vždy jsme se na všech předešlých Antiochiích snažili spřátelit hlavně s nevěřícími. Letos to však moc nešlo. Na vesnicích, samozřejmě ne jenom tam, se totiž rozmohl nový fenomén - elektronická forma komunikace zvaná ICQ. Tudíž většina mladých seděla doma před počítačem a povídala si se svými sousedy právě tímto způsobem. Veškeré výpravy do terénu s cílem podchytit mládež ztroskotaly. Ulice vesnice byly prakticky celých čtrnáct dní prázdné. Začali jsme teda pracovat s hlavně s věřícími dětmi a mládeží, která postupem času přivedla i nevěřící (což byl jeden z nových cílů – byl stanoven až v průběhu turnusu - letošní Antiochie, abychom skrze věřící děcka přivedli nevěřící. Navázali jsme však velmi dobrý vztah s vedením obce, které nám vyšlo ve všem vstříc. Spolupráci jsme zahájili mučením těla na aerobiku a tímto krokem jsme si získali paní starostku, která je zároveň hlavní trenérkou. Obec nám propůjčila k našim účelům budovu bývalé základní školy, tedy spíše tělocvičnu a jednu třídu. Tento objekt jsme hojně využívali. Hlavně k nácviku divadla a k jeho samotné premiéře a zároveň derniéře. Nakonec nám tělocvična sloužila i k závěrečnému agapé. Dalším vstřícným krokem ze strany obecního úřadu bylo zapůjčení pneumatického kladiva. V tuto chvíli je tedy nasnadě vyjasnit, na co jsme tak specifickou věc potřebovali. Ještě před začátkem léta totiž na místní faře žil byl nájemník, který se však o tuto budovu moc nestaral, vlastně vůbec. Od roku 1997, kdy tuto oblast zasáhly katastrofické povodně, neopravil vůbec nic. Ale to je dlouhá historie. Nakonec se nájemník vystěhoval, ale zanechal faru v bídném stavu. Byli jsme na to samozřejmě vedením Antiochie upozorněni. Cituji: …Co se týče ubytování: s teplou vodou můžeme počítat, když bude svítit slunce. Budeme spát na karimatkách. Na našem turnusu lpí úkol, abychom si ubytování dali do lepšího stavu. Už teď tam probíhají hrubší práce… Těmi hrubšími pracemi se myslela brigáda, kde pracovali mladí i staří farníci. A je pravdou, že odvedli kus práce. A na sluníčko, které v té době svítilo spíše sporadicky, jsme se spoléhat nemuseli, poněvadž nám nějaká dobrá duše dala bojler. A teď se konečně dostávám k účelu onoho kladiva. Naším úkolem bylo totiž shodit omítku z celé dvoupatrové budovy, aby mohla konečně pořádně proschnout. Díky této velkorysé půjčce jsme svlékání fary zvládli za

- 19 -

5 / 07

Společenství

necelých čtrnáct dní. Dalo by se to zvládnout samozřejmě rychleji, ale kluci (bylo jich pět) nás k této práci nepustili. Pracovalo se ve dvou a záleželo hlavně na počasí a programu. O programu jen ve zkratce, protože jsem v úvodu slíbila, že to bude v krátkosti a jak se tak dívám, zas je to dlouhé. Inu. Nejvíce času nám samozřejmě zabírala příprava programu pro děti. Jelikož jsme byli rozděleni na tři týmy, měl každý tým na starost něco jiného. Jedni se starali o mladé, druzí o starší a třetí… ti pěkně hajali ve spacáku v malém bytečku, který jsme objevili ve stodole, a nabírali síly do dalších činností. Jedna z největších a nejzdařilejších akcí bylo Velké indiánské odpoledne, kdy přišlo asi dvacet dětí. V ten den se pět členů naší výpravy, včetně mě, obléklo do indiánských oděvů a celý den obcházelo vesnicí. Byla to spíše atrakce pro projíždějící účastníky silničního provozu, kteří přemýšleli, zda se nějakou náhodou neocitli na Divokém Západě. Největší ovace získal velký náčelník Inču – Čuna se svou kletbou Ťaman – Šúnových ponožek. Připravili jsme také pro mládež noční hru, které se také zúčastnilo neočekávaně mnoho dětí (ačkoliv celé odpoledne pršelo). Touto hrou nás provázel zesnulý Josef Sládeček, „velký kyselovický myslitel“. Tehdy jsme se do domovů rozešli až v jednu hodinu ráno. Vyvrcholením našeho turnusu bylo jistě divadlo. Hlavním představením byla známá pohádka Lotrando a Zubejda, vlastně jen jedna část nazvaná Jak šel Lotrando do školy. Nezapomněli jsme ani na Večerníček. Zavítali mezi nás Mach s Šebestovou a vzali s sebou svého kamaráda Jonathána, ktarý na sebe vzal lidskou podobu. Představení se velmi povedlo a jistě rozradostnilo srdce rodičům a prarodičům, poněvadž ve všech hrách hrály vesměs místní děti. A poslední odstaveček patří duchovnímu programu. Pro nás byl vždy na prvním místě a jedinou pevnou částí programu. Nejsilnější a nejintenzivější byly každodenní pobožnosti pro místní farnost a večerní veřejné modlitby, kde den ode dne přibývalo lidí. To bylo pro nás důkazem, že Bůh je s námi. Důkazem byla i osobní setkání s Pánem, která přicházela v nejneočekávanějších chvílích. Ne nadarmo Pán říká: „Bděte, poněvadž neznáte dne ani hodiny.“ Nádherným zážitkem byla i celonoční adorace před Nejsvětější Svátostí. O duchovní program se starali a pevnou rukou nás vedli bohoslovci Martin Kudla z Karviné ( nyní 5. ročník ) a Petr Dvorský z Ostrova u Macochy ( nyní 3. ročník). Chci poděkovat všem, kdo se za dílo Antiochie modlí, protože je jasně cítit, že v tom nejsme sami, a hlavně Bohu za dar síly skrze Ducha Svatého. Jako žalmista v žalmu 23. se obracím k Bohu: „I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zlého, vždyť Ty jsi se mnou…“ - Ek -

DĚDICTVÍ OTCŮ ZACHOVEJ NÁM, PANE Naše letošní putování za Pannou Marií nás zavedlo do Nitry, jednoho z nejstarších měst na Slovensku, které se kdysi řadilo mezi nejvýznamnější centra Velkomoravské říše a kam byli z Byzantské říše povoláni sv. Cyril a Metoděj. Po celý týden jsme byli ubytováni v nitranském kněžském semináři sv. Gorazda, kde jsme byli velmi srdečně a neformálně přijati rektorem tohoto semináře, otcem Pavlem Zahatlanem. Už pobyt na tomto místě byl zážitkem sám o sobě. Když jsme k večeru projížděli rušným velkoměstem a hledali podle adresy kněžský seminář, dojeli jsme až k bráně Horního města, které vyrostlo pod hradem, ten je současnou dominantou města. Autobus jsme zaparkovali na Župním náměstí, protože dál jsme se už museli vydat pěšky. Když jsme prošli průjezdem župního domu, jenž je vstupní branou spojující Horní a Dolní město, objevil se před námi jiný svět. Úzká ulička osvětlená starobylými lucernami vyústila na Pribinově náměstí, které bylo jedním krásným parkem, obklopeným nově opravenými církevními budovami palácového typu. Stojí zde Velký a Malý kněžský seminář, kostel s klášterem františkánů, diecézní soud, Kluchův palác, měšťanské domy s byty kněží a pracovníků biskupství, ale především je zde nádherné, ozdravné ticho, tak ostře kontrastující s

- 20 -

5 / 07

Společenství

pulsujícím ruchem velkoměsta za branou. Uprostřed zeleně tohoto parku s lavičkami stojí mohutná socha knížete Pribiny, který v 9. stol. vládl Nitranskému panství a byl prvním historicky doloženým vladařem Slovínů, kteří se považují za předchůdce Slováků. V roce 828 dal kníže Pribina zbudovat ve svém sídelním městě Nitře první křesťanský kostel na území dnešního Slovenska. Tento kostelík ani po tisíciletí nezanikl, nýbrž se stal součástí dnešní biskupské katedrály sv. Emeráma, která tvoří jádro hradu vypínajícího se na vrchu nad náměstím. V následujících dnech jsme se vypravili úzkou uličkou stoupající kolem morového sloupu Immaculaty na hrad. Hrad, to je dnes biskupská rezidence s katedrálou. Když jsme vstoupili do katedrály, obklopilo nás „posvátno“. Katedrála se skládá ze tří různě výškově položených prostorů propojených schodištěm. Vznešenosti jí dodávají nádherné nástěnné malby, mramorové sloupy a obložení barevně sladěné do modrého a fialového odstínu. Rovněž velmi působivý je vzácný oltář Snímání z kříže z r. 1662, který zhotovil rakouský mistr. Avšak nejúžasnější je jednoduchý prostor původního kostelíka, jehož zdi pamatují doby, kdy zde sv. Metoděj, svého času arcibiskup nitranský, sloužil ve staroslověnštině mše svaté. Velikost této skutečnosti nutí poutníka v tichu pokleknout před jednoduchým oltářem... Rovněž nově otevřené diecézní muzeum v hradních prostorách nás zavádělo svými vystavenými kopiemi pověřovacích dokumentů a listin do dávné historie, do časů našich otců sv.-------------Cyrila a Metoděje. rok 863 - poselství knížete Rastislava, vladaře říše Moravské, byzantskému císaři Michalovi III.

„Náš lid pohanství odvrhl a křesťanského zákona se drží, ale my, Slované, nemáme učitele, který by nám v naší řeči pravou křesťanskou víru vyložil ... Pošli nám, dobrý vladaři, biskupa a učitele takového...“ rok 869 - odpověď císaře Michala III. knížeti Rastislavovi:

„Trojí radostí naplněni, rozhodli jsme se po přezkoumání poslat Metoděje, syna našeho, do vašich krajů, když jsme ho vysvětili s učedníky, muže dokonalého rozumu a pravověrného, aby vás učil, jak jste prosili, překládal knihy do jazyka vašeho podle celého církevního řádu, jak toto začal filosof Konstantin.“ ---------------

Nedá se zde popsat vše, co jsme prožili, protože týden našeho putování byl nabit různými hlubokými zážitky a dojmy. Na mne osobně nejsilněji působila místa, kudy kráčely dějiny. Ať již to byl malý bílý kostelík sv. Juraja v Kostolanoch pod Tribečom, schovaný jak hříbek pod horou, odkud už dál nevedla cesta, který nás svým - pro nás tak naprosto neobvyklým prostorem uzavřel do doby předrománské, či perla Pohroní, mohutný opevněný benediktinský klášter z 12. stol. stojící vysoko na skalnatém návrší nad obcí Hronský Beňadik, který byl v době tureckých nájezdů po r. 1537 přebudován na pevnost s hradbami a dělovými baštami. V jeho centru stojí nádherná trojlodní mariánská bazilika s vysoko zdviženou gotickou klenbou, do níž můžeme vstoupit reprezentačním portálem, ze kterého na nás shlížejí sochy svatých. Tato bazilika s hlavním vzácným křídlovým oltářem Krista Krále ukrývá v kapli sv. Krve vzácnou relikvii Kristovy Krve, jíž nám otec Petr udělil požehnání. Avšak nejradostnější je skutečnost, že toto historické místo není jen unikátní stavební památkou, ale že se zde opět vrací život, protože od r. 1999 kostel a klášter spravuje společnost katolického apoštolátu - Pallotíni.

Na závěr bych ještě chtěla tlumočit pozdravení havířovským farníkům od otce Pavla, rektora kněžského semináře v Nitře a jeho přátelské pozvání do Nitry s možností ubytování v kněžském semináři, a to jak jednotlivcům, tak celým křesťanským skupinám stačí napsat: Mgr. Pavol Zahatlan, rektor kněžského semináře sv. Gorazda, Pribinovo náměstí 5, 949 01 Nitra. Přeji Vám, aby Vám poznávání krás přinášelo nejen pěkné zážitky, ale také hlubší poznávání Boha. Vaše Jana Bártová

„Proste a dostanete“ - 21 -

5 / 07

Společenství

- potřetí začínám tímto citátem z Matoušova evangelia, pokaždé, když mám s modlitbou další zkušenost. Tu má také švýcarská operní pěvkyně, rodačka z Orlové, i uzdravená pacientka z vážné nemoci, které to dosvědčily v rozhlase a v televizi. Modlitba a prosba je vlastně totéž - řekne-li kněz při české liturgii: „Modleme se“, v maďarské liturgii zazní: „Kérjenék“- „Proste“. Chcete- li mít při modlitbě „slunce v duši“, poslouchejte na Proglasu modlitbu růžence! A přidejte se! Mimochodem, co byste řekli tomu, že kromě růžence bolestného, radostného a slavného existuje i „růženec do auta“? Byznys je byznys! Miloš

CESTA DO FRÝDKU 18. srpna jsme opět, už podevatenácté, putovali k Matce Boží do frýdecké basiliky. Cesta nám po požehnání v bludovickém kostelíčku příjemně probíhala, zpestřena střídavě zpěvem, modlitbou i nezbytným povídáním, co právě komu „na srdci leželo“. Sluníčko s námi laškovalo občasným schováváním se za mráčky, větřík příjemně pofukoval, takže únava se celkem nedostala ani ke slovu. Po modlitbě a zpěvu v kapli na Špluchově nás čekalo tradiční chutné občerstvení a milý odpočinek ve stínu zahradních stromů. Trochu nás cestou vinou objížďky rušilo více projíždějících automobilů. Za ploty zahrádek se ozýval psí štěkot i jiné zvířecí zvuky, v oblacích nám mávala křídla ptáků ... A to už nás vítal chládek dřevěného kostelíka v Sedlišti a milé přivítání pana kostelníka i osvěžující nápoj lahodného moku. V Hájku jsme spočinuli u lesního pramene, mnozí modlitbou vzpomněli na své milé a v duchu popřáli úspěch a Boží pomoc pro dokončení probíhajících oprav kapličky a okolí. V posledním úseku cesty nás už z dálky vítaly věže frýdecké basiliky, abychom zakrátko s písní na rtech vstoupili s ostatními přítomnými k díkůvzdání slavné bohoslužby. A protože počasí vydrželo, vydařil se i průvod kolem kostela, slavné Te Deum, na závěr i řízné tóny dechovky doprovázející nás k autobusu a zpáteční cestě. Díky, Pane, za tento den, který jsi nám připravil Ty sám. Buď pozdravena, naše Matičko frýdecká, a provázej nás i nadále mocnou přímluvou u svého Syna. A dá-li Bůh, za rok, už A. Balcarová podvacáté, přijdeme zase.

PŘIJĎTE MEZI NÁS… Přijďte všichni Ti, kteří už trochu umíte či vůbec neumíte zacházet s počítačem. Všechno potřebné se naučíte nebo znovu zopakujete to, co už jste zapomněli. A zda počítač doma vůbec nemáte, tak to nebrání tomu, abyste mezi nás přišli. Opravdu stačí ty 3 hodiny týdně k tomu, aby každý zvládl základy počítačové techniky, naučil se „mejlovat“ či něco zajímavého na počítači si vyhledat. Jak budete šťastni, když budete moci říci svým známým, že počítač je Váš přítel a že si s ním rozumíte. Je důležité, aby všichni my starší jsme se mohli pochlubit zvládnutím „počítačového zázraku“ a dokonce si mohli říci, že jsme „in“. Počítačové kurzy jsou každý čtvrtek ve středisku Jana Boska. Začínáme vždy v 9 hodin. Doba trvání 3hodiny. Výborný čaj či káva Vám budou velice chutnat, poznáte nové tváře a určitě svůj volný čas bezvadně vyplníte. Mgr. Karla T.

PÁTRÁNÍ DĚDKA JARGUSE - JAK TO BYLO ...NEBO NEBYLO? - 22 -

5 / 07

Společenství

(A co z toho zbylo) ?

Bylo, nebylo... Tak začínají většinou pohádky zachované ve vyprávění a záznamech. A tak když jsem v archivu „SPOLEČENSTVÍ“ objevil v čísle 3. z roku 1990 zprávičku o prvních svobodných prázdninách našich havířovských děcek (kluků i děvčat) po pádu komunismu, znělo mi to jako pohádka. Do dnešního povídání jsem se pokusil získat vzpomínky těch, kteří se angažovali už tehdy ve výchovné práci s chlapci, přestože i děvčata měla své prázdninové aktivity. Doufáme, že v příštím čísle se objeví vzpomínky děvčat, která první dívčí prázdniny organizovala a prožívala. Ve „SPOLEČENSTVÍ“ z roku 1990 se píše: „V červenci uspořádali skauti 2. oddílu Havířov, který sdružuje chlapce z naší farnosti, tábor v Rychalticích. Pod vedením Vlka (ing. J. Honěk ml.) a Rumcajse (L. Krusberský) jako „šéfa“ kuchyně, se 25 našich hochů učilo prožívat radosti a překonávat drobné těžkosti společného života pod stany....“ „První prázdninový týden strávilo 20 děvčat ve věku od 6 do 13 let na chaloupce v Beskydech. Program byl velmi pestrý a čas utíkal příliš rychle. Snad největším zážitkem byla návštěva kláštera v Jablunkově, kde se krásně o děvčata postaraly sestřičky...“ Dnes se píše říjen 2007 a od citované zprávičky uplynulo přesně 17 let. Vlk i Rumcajs jsou ženáči a mají své rodiny. Vlk je trvalým jáhnem a ředitelem Církevního střediska volného času sv. Jana Boska v Havířově a Rumcajs zůstal věrný své původní profesi strojvedoucího a svému koníčku, chrámovému zpěvu. A jak to tehdy bylo, nebo nebylo (a co z toho zbylo)? Tak se ptáme tehdejších aktérů: Otázka pro Vlka: Kolik jsi měl tehdy let, proč jsi dával dohromady skautský tábor, proč v Rychalticích a jaké jsi měl k tomu vedení odborné předpoklady? Měl jsem 23 let. Práci s mládeží mám v sobě jako revma, takže se toho celoživotně nezbavímJ. Proto mi to připadalo jako přirozené pokračovat v nových podmínkách s tím, co jsem dávno dávno předtím dělal ve skrytosti. Pro práci s mládeží je nutná odbornost, nestačí jen nadšení. Samozřejmě obecně lidská formace, křesťanská formace, skautská formace, to vše byly oblasti, kde jsem získával zkušenosti a postupně se rozvíjel. V dnešní době k tomu všemu přibylo ještě pedagogické a teologické vzdělání. Kdo bych chtěl dnes pracovat s mládeží, tak v podstatě bez těchto výše vyjmenovaných studií nemá šanci obstát před naším zákonodárstvím. Samozřejmě to nejhlubší, proč to vše dělám, je láska k Bohu a k mládeži. Jinak bych se na to už dávno vykašlal. Navazuje na „Rychaltice“ tradice táborů? V čem se liší od tehdejších začátků a jak se na nich podílíš? Tábory jsme dělali každoročně na „zelené louce“, a to bylo to kouzlo. Přijet a vše si postavit, udělat a pak zase sbalit. Byly to úžasné tábory, které jsem společně s kluky prožil. A myslím, že všem zůstaly nezapomenutelné okamžiky zapsány hluboko v duši. Po nějakých 3-4 letech jsem oddíl předal, a už se museli bratři starat sami. Samozřejmě jsem moc rád a vděčný Bohu, že to, u čeho jsem byl na počátku, jede a funguje i přes potíže růstu stále dál a kluci, kteří měli tehdy 10 let, jsou dnes doktory, magistry, inženýry, a hlavně, že žijí ve skautském duchu a věnují se dál skautské myšlence. A každoročně se scházíme 2x na tzv. Derby, což je fotbalové utkání našeho oddílu dvou družin proti sobě. S pokorou sleduji, jak ti, které jsem vedl, vedou už dnes mé děti. Není to krásné? Je to krásné. Bohu díky. Otázka pro Rumcajse: Kolik jsi měl tehdy let? Proč jsi šel vařit na tábor? Jaké jsi měl odborné předpoklady? Jak Ti to šlo? Vím, že věnuješ každý rok kus dovolené vaření na táborech. V čem se to liší od dřívějších začátků a proč to děláš?

- 23 -

5 / 07

Společenství

V době založení 2. skautského oddílu mně bylo 31 let. Byl jsem již 10 let ženatý a měl jsem tři syny. Dva starší byli ministranty a Vlk je zlanařil do oddílu. Tím jsem byl vztažen do děje i já. Přijal jsem prosbu o výpomoc a zapojil se do dění oddílu. Tím se vlastně splnil i můj dětský sen stát se skautem, kterým jsem v minulém režimu nemohl být. Proč jsem se staral o kuchyň? Praxe v manželství, kde jsem se učil začátky kuchařiny, se mi zalíbily tak, že se staly mým dalším koníčkem. Vaření na táboře bez vybavení, kde si musíte vybudovat vše, abyste mohli fungovat, je obrovská dřina. Je to zátěž nejen pro kuchaře, ale i pro samotné kluky i s vedoucíma. To vše by samozřejmě nešlo bez tzv. tichých pomocníků, kteří nám pomáhali s výbavou tábora (Šaman -J. Škrda, J. Honěk st., p.Michálek a další). Tato námaha je pak odměněna prožitím nezapomenutelných zážitků dalších táborových dnů. S každým dalším táborem jsme byli zkušenější a práce s vybudováním lehčí. Poslední roky je to už s vybudováním super. Co se týče kuchyně, ta je vybavena jako doma. Takže nakoupit potraviny a začít vařit. Pobyt v přírodě a společné zážitky s chlapci, v posledních třech létech i s děvčaty, jsou hnacím motorem a vlastně takovým omlazením těla i ducha. To mě provázelo tábory 2. skautského oddílu a následně i tábory církevního střediska D. Boska. Doufám, že mi bude sloužit zdraví a s Boží pomocí budu i další rok prospěšný. Dovětek dědka Jarguse: Jako zatvrzelý Ostravak jsem v Havířově nikdy nechtěl bydlet. Nyní v Havířově žiji (nejenom bydlím) už 40 let a stal se ze mě havířovský patriot a fanda rozvoje a života našich farností. A tak si myslím, že bychom měli znát a vážit si všeho, co dobrého se u nás podařilo dokázat, a co se kolem nás děje, díky společné (a někdy klopotné) spolupráci kněží a farníků. Mám tajné přání, aby tato historie byla povzbuzením pro nás i pro ty mladší, kteří nás v našich farnostech zákonitě budou střídat.

Peričky ze života mého tatínka… - Tehdy, více, než před 100 lety nebyly vodovody a voda se vytahovala kýblem na provaze. Tatínek hluboko sehnutý nad studní,fajfku v puse a kluci rošťáci: „dědečku, máte fajfku? Tatínek: „Baj, mám“ a fajfka žbluňk do studny. - Když se v neděli tatínek chystal do kostela, oblékl nejdříve sváteční kalhoty, opasek pověsil na krk a šel pro košili. Košili oblékl a šel pro opasek. Nenašel. Bylo třeba jít na mši svatou, tak musel použít provázek. Když přišel z bohoslužby, svlékl košili – ejhle, opasek. Rozčilovat se už nemělo cenu. - Tatínek jako činovník v hasičském sboru chtěl něco říci na schůzi. Při prvních slovech se zalekl, nebo doslal okno, takže jen zakončil „a vic nic a vic nic!“ Jednou přišel z kostela nespokojený s kázání a začal mudrovat, že bz to řekl jinak a maminka pohotově: „Já vím, řekl bys - a víc nic a víc nic.“ - Tatínek pracoval na šachtě. Byl trochu samotář, Jednou byla svačina, jedl vzdálen od ostatních. Najednou slyší volání „Jane!“ Za chvilku zas „Jane!“ a potřetí „Jane!“ To už vstala šel za chlapama a říká: „Chlapi, co pořád voláte?“ Oni: „My jsme nevolali.“ V tom to ruplo a kde dřív seděl tatínek, byl zával. Potom jen děkoval andělu strážnému… E. Kocichova

JAK SE ŽIJE BABIČKÁM ? Tentokrát jsme se zeptali p. Květoslavy Tomaštíkové.

- 24 -

5 / 07

Společenství

1. Co Vás nejvíce naplňuje a těší v roli babičky? - Jako každá babička jsem ráda, že mám vnoučata, která vyrůstají ve víře v Pána Boha. Jsem šťastná, když vidím vnuky přisluhovat při mši svaté nebo když se potkám se svými blízkými v kostele. 2. Co se Vám líbí a třeba nelíbí v životě farnosti, církve? - Mám radost z malých dětí, které pravidelně přicházejí v úterý na dětskou mši svatou a doprovázejí ji svým zpěvem a bezprostředními prosbami k Pánu Bohu. Jsem vděčna i za kněze, kteří dokáží tyto mše svaté s dětmi slavit a vysvětlovat jim Boží pravdy pro ně srozumitelným způsobem. Jinak jsem ve farnosti spokojena, že se mohu scházet s ženami stejného věku a společně se modlit a sdílet se. Pouze mě mrzí, že když je velký úklid nebo brigáda kolem kostela, přijdou vždy jen stejní lidé. 3. Co pro Vás znamená víra? - Víra pro mě znamená všechno, obzvlášť teď, když jsem sama. Cítím, že víra posiluje a naplňuje jistotou, že mě má někdo rád. Je to ale jiná láska než od dětí a vnoučat. (anketu připravila Z. Kohoutová)

Srpen a září 2007 v našich farnostech Sv. Anna Křty: Darina Bartošová Marek Marie Moldřík Daniel Danec Tereza Sedlářová

Sv. Markéta

Svatby: Lukáš Čadan - Martina Hodečková David Adam - Kateřina Šimíková

Svatby: Marek Szostok - Veronika Jakubišinová André Kellerberg - Alicja Klimešová

Pohřby: Danuše Havlíčková 78 Mojmír Večerka 76 Vladimír Stýblo 66 Marie Bujáková, r. Vybíralová 89 Stanislav Dokoupil 65 Alžběta Kaločajová 65 Václav Pikala 71 Ludmila Ptaszková, r. Szczupaková 92

Pohřby: Pavel Gavlas

Křty: Šimon Kuchař Tomáš Ferenc

sv. Jan Bosko Křty: Tereza Nedomová Karolína Lukášková Adam Sivák Gerhard Dunka

- 25 -

37

5 / 07

Společenství

4. ročník Svatováclavského hudebního festivalu "Dialog lidského hlasu a strun" Kostel sv.Anny - středa 17.října 2007 v 19:00 Schola Gregoriana Pragensis - David Eben, umělecký vedoucí, Jiří Bárta, violoncello Chvála jednohlasu Johann Sebastian Bach: Preludium ze Suity č. 2 d moll (BWV 1008) Ad processionem: Cantemus Domino (Zpívejme Hospodinu...) Kyrie Cunctipotens dominator (Všemohoucí vládce nebes a andělů...) Alleluia Magnus Dominus (Velký je Hospodin a hodný veškeré chvály...) Graduale Universi (Každý, kdo v tebe doufá, nebude zahanben...) Reflexe a meditace Conductus Mundus a munditia (Jak falešné je nazývat svět čistým...) Offertorium Sacerdotes incensum (Kněží obětují Bohu kadidlo a chleby...) Sofija Gubajdulina: Píseň o duši Litaniae Divinae pacis (Božským mírem obdařeni, pokorně žádáme...) Cantio Ad honorem sempiterni (Ke cti věčného Krále...) Lectio Primo tempore (...Lid, který chodil v temnotách, uvidí veliké světlo...) Setkání minulého se současným Peter Graham: Suita pro sólové violoncello 1. Goya 2. Geometrické myšlenky Sanctus Missa magna (Svatý, Svatý, Svatý Pán Bůh zástupů...) Antiphona Nigra sum (Jsem černá, ale nádherná...) Arvo Pärt: Fratres Závěr Petrus Wilhelmi de Grudencz: Promittat eterno troni (Ať je u věčného trůnu slaven Král a nejvyšší Otec...) Vstupné: 130,- Kč Obyčejné 70,- Kč Zlevněné (senioři, studenti, děti, ZTP) Předprodej: KD Petra Bezruče, Hlavní třída 31a, Havířov-město Tel: 596 808 015, 596 808 011 Po-Pá: 14:00 - 18:00 KD Leoše Janáčka, Dlouhá třída 46a, Havířov-Podlesí Tel: 596 411 277 Po-Pá: 16:30 - 20:30 Společenský dům, Dlouhá třída 19a, Havířov-město Tel: 596 811 217 Po-Pá: 14:00 - 18:00

- 26 -

5 / 07

Společenství

Dopisy do záhrobí Farizeové a zákoníci V městě Šumbarku, v pátém roce panování Václava Všeznalého Opravdu nevím, jak vás mám oslovit. Snad ‚pokrytci‘? Nebo ‚slepí vůdcové‘? Či ‚obílené hroby‘? Tak vás nazýval Ježíš. Opravdu se nedivím, že jste vůči němu cítili zášť. Vždyť vás otevřeně napadal a urážel. Vás, kteří jste byli legitimními náboženskými vůdci židovského národa! Vy jste bděli nad čistotou víry a dodržováním ustanovení Zákona získaného od samého Hospodina. Vy jste byli pravými vykladači Thóry i Proroků. Vy jste vedli prostý lid v nelehké době pohanského područí. A tu přichází právě jeden z oněch nevzdělaných prosťáčků, spílá vám, znevažuje vaši autoritu a vybízí ke vzpouře. Nemohli jste jednat jinak; museli jste této akutní hrozbě čelit. Vlastně se divím vaší trpělivosti, s jakou jste po tři léta zkoumali toto nové učení a snažili se mu porozumět. Vysílali jste k Ježíšovi posly a pokoušeli se s ním diskutovat. Bylo to marné; jako by hovořil jiným jazykem. Škody, které působil mezi lidem – mezi vaším lidem –, narůstaly a vy jste museli zasáhnout. Leč ani po smrti tohoto samozvaného proroka jeho učení nezaniklo, nýbrž se rozšířilo do celého tehdy známého světa. Nikdy jste nepochopili, co jste udělali špatně. Postupovali jste podle svého nejlepšího vědomí i svědomí. Nepochopili jste Ježíšovu ani naši zášť. Rád bych vám nabídl možné vysvětlení. To, co vám měl Ježíš nejvíce za zlé, bylo to, že jste deformovali obraz jeho božského Otce. Přísně jste se vyhýbali jakémukoli náznaku modloslužby, a tak jste se vůbec neodvažovali spodobnit ani jediného pravého Boha. Neuvědomili jste si, že k tomu nepotřebujete barvy nebo sochařský materiál. Svou představu o Bohu jste vtělili do psaných i tradovaných zákonů, předpisů, výkladů – do slov. Bez ohledu na to, že jste přitom vyšli z Bohem inspirovaných textů, jste se dopustili brutálního zkreslení. Namísto Boha, jehož hlavním atributem je milosrdná láska, jste hlásali nejvýš spravedlivého soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá. Nedosti na tom; vytvořili jste sofistikovaný systém, jak si zajistit Boží přízeň zachováváním zhusta nesmyslných příkazů a nařízení. A tento ubohý a navýsost lidský pokus znásilnit Boží přesažnost a dynamiku lásky jste povýšili na normu; nutnou a postačující podmínku dosažení spásy. Kolik nepochopení a pýchy se skrývá v tomto postoji! Odvrhli jste velkorysý nezasloužený (a nezasloužitelný) dar a nahradili jste jej trhoveckým kšeftováním. Zamítli jste přílišnou (Boží) benevolenci a stanovili vlastní pravidla spásy. Namísto dětské oddanosti a odevzdanosti jste nabídli domnělé zásluhy. A to vše jste učinili z pozice (Bohem) pověřených náboženských vůdců a svedli tak všechny svěřené na scestí. To byl hlavní důvod Ježíšova rozhořčení. Jsem zvědav na vaši reakci. Musí být opravdu tragické zjistit, že jsem se celý život mýlil a (v dobré víře) hlásal pravý opak toho, k čemu jsem byl povolán. Přesto musí být zároveň nanejvýš osvobozující poznání, že ani tyto škody nejsou fatální a Bůh má dostatek prostředků jak je napravit a překonat. Čekal jsem vše: hněv, zoufání, pláč, výmluvy, stud. Nenapadla mě jediná reakce – váš smích. Nyní jsem to já, kdo ničemu nerozumí. Jak se po tom všem můžete ještě smát? Že se smějete nám? A proč? Co to říkáte?? Opravdu si myslíte, že to po všech těch staletích děláme pořád stejně jako vy? -ok-

- 27 -

5 / 07 Společenství HÁDANKY A MALÉ HŘÍČKY PRO KLUKY A PRO HOLČIČKY Milé děti! Máte rády podzim? Cože? Že vám připadá smutný a navíc se musí zase do školy? Ale kdepak! Podzim je nejkouzelnější období v roce. Je nejbarevnější, nejvoňavější, nejsladší, nejveselejší a nejrozpustilejší! Jednou rukou maluje stromům koruny a druhou kouzlí sladké ovoce. Potom se proletí na pavučinách babího léta a zahrabe do hromady spadaného listí. Přes den ještě hřeje, ale večer už nás zebe a člověk nikdy neví, čím ho zrovna podzim překvapí. Podzim je usměvavý filuta a kdo mi nevěří, ať si vyluští podzimní osmisměrku! V podzimních kalužích podzimní čvachtání, podzim se po mezích v pláštěnce prohání. Podzimní slunce se zubatě usmívá, podzim mu barevné záplaty přišívá. Podzim, ten nešetří chutí či vůněmi, všechno své bohatství rozprostře … (tajenka osmisměrky).

P

O

N

Í

V

Z

A

D

O

V

S

D

S

L

N

K

E

N

Á

V

R

A

T

K

E

A

Á

I

O

A

J

Ř

Z

A

Ž

M

L

N

Č

Š

E

S

P

L

Í

S

K

A

N

I

C

E

T

C

A

T

L

E

Ř

L

L

Č

Z

Z

N

Ě

O

M

I

O

A

K

Ň

U

R

E

M

M

N

V

B

C

E

P

Y

V

D

N

Ň

E

L

K

O

K

A

Š

T

A

N

Y

I

C

Z

H

A

K

E

R

Ó

P

O

D

Z

I

M

E

A

Listopad, pavučina, plískanice, žaludy, kaštany, obilí, ovoce, říjen, září, sklizeň, pláštěnka, meruňka, vánek, cepy, kosa, víno, drak, raci, pórek, zima, podzim, slunce, nečas, voda, mlha, meze, návrat, den

Doufám, že už se vám podzim líbí o trošičku víc a pokud ne, tak doporučuji jít se s rozverným panem Podzimem seznámit osobně. Určitě je někde venku! Marťa

- 28 -