4 / 07
Společenství
Společenství 04 /07 Modlitba nespočívá v tom, abychom mnoho mluvili, nýbrž abychom mnoho milovali. sv. Terezie z Lisieux
OBSAH:
ŽHAVÉ LÉTO: Z HAVÍŘOVA DO BASRY A STÁLE JEŠTĚ ZPÁTKY ............................2 JÁ SE TĚŠÍM DO NEBE………………………………………………..…………………..4 18. KATOLICKÁ CHARISMATICKÁ KONFERENCE ........................................................10 POUTNÍ MÍSTA MORAVY A SLEZSKA................................................................................12 BLAHOPŘÁNÍ K DIAMANTOVÉ SVATBĚ ..........................................................................13 ROZHOVOR S NAŠIMI SKAUTY.............................................................................................15 POSTŘEHY Z POUTNÍHO ZÁJEZDU PO BAVORSKU A TYROLSKU..........................18 DON BOSKO OTEVŘEL NOVÝ NÍZKOPRAHOVÝ KLUB...............................................20 POVÍDÁNÍ DĚDKA JARGUSE, JAK TO BYLO..., NEBO NEBYLO? ..............................20
Email:
[email protected]
-1-
4 / 07
Společenství
ŽHAVÉ LÉTO: Z Havířova do Basry a stále ještě zpátky Marek Světnička s vojenským kaplanem P. Petrem Fialou Zdravím Vás, Petře, do zcela určitě stále horkého Iráku. Jste ještě živ? Pokud ano, je to dobře. Nejen pro vojáky v posádce, ale i pro havířovské farníky, kteří na Vás myslí a modlí se za Vás (aspoň někteří). Mohu mít odvážný dotaz? Resp. mohu mít několik dotazů pro srpnové číslo Společenství? Když jste se nedávno mailem ozval z Basry, pro mnohé Havířovany to bylo překvapením. Proto musíte očekávat otázku - Co Vás to napadlo? A kdy? Jak dlouho tam vlastně jste? Na půl roku? Jak Vás vnímají ostatní vojáci z posádky? Jaké procento z nich jsou věřící? Jste i v osobním styku s Iráčany? Jak ti na Vás pohlížejí? Jako na cizího vojáka a pak jako na kněze… Možná máte mezi nimi přátele a pak i ty, s kterými si rozumíte méně... Jednou, až se budete vracet domů, jaký si myslíte, že v nich zanecháte pocit? Pěkně tě zdravím Marku, jelikož píšu, tak odpovídám na tvoji první otázku, jestli jsem ještě naživu. Tady to skutečně není formální otázka, ale zcela oprávněný dotaz. Bohu díky jsou všichni čeští vojáci v pořádku. Já si zde uvědomuji sílu modliteb, jež nás tady podepírají a jsem za ně velmi vděčný. To, že jsem tady, je důsledkem Pavlova "pro všechny jsem se stal vším, abych zachránil alespoň některé". Jistě jste zaregistrovali, že jsem odešel sloužit do vojenského prostředí a jsem vojenským kaplanem už čtvrtým rokem. Úkolem kaplana je doprovázet ty, kteří mu byli svěřeni v situacích a prostředí, ve kterých žijí a pracují. Pro vojáka je realitou pracovat v prostředí "válečné či poválečné zóny", byť je to tak v naší republice, která je mnoho let či kilometrů vzdálena od míst sužovaných válkou nezvyklá představa o vojácích. Jsme tady na zahraniční operaci, jak se tomu říká, a na tu zkrátka vojáky vysílá armáda. Tím, že jsem vojákem dávám souhlas k vyslání kamkoliv na světě i bez mého pozdějšího souhlasu - to je vojenská služba, nicméně v současné době je zájemců do misí o mnoho více než samotných míst. Tady v jihoirácké Basře jsme zhruba na čtyři měsíce. V klidnějších a klimaticky příznivějších oblastech jsou vojáci asi na půl roku. K otázce věřících vojáků bych to rozdělil asi takto. Na bohoslužby chodí v průměru 3-4lidé dle služeb z 90členněho kontingentu. Mnoho vojáků jsou věřící, kteří se takzvaně "neidentifikují s žádnou z křesťanských církví". Další jsou hledající či nekřesťanští věřící. Je jen velmi málo nevěřících. Moje služba mezi vojáky není primárně evangelizační a dala by se spíše nazvat preevangelizací, doprovázením vojáků v jejich osobních záležitostech, nabídka křesťanských způsobů řešení situací. Samozřejmě se ve válkou vypjatém prostředí objevuje spousta etických otázek, na které hledají vojáci odpověď každý svým způsobem. Myslím, že kaplan je osoba velmi příznivě přijímaná, spíše mají někteří vojáci, kteří se s kaplanem nikdy nesetkali, problém s pochopením, kdo to vlastně ten kaplan je a co od něj mohu očekávat. S místními jsem ve styku jen velmi málo. Jen málo z nich umí mluvit trochu anglicky. Je na nich vidět, že dokážou být velmi přátelští, ale člověk se musí mít velmi na pozoru, neboť mezi obyčejné Iráčany se zamíchávají lidé s úmyslem škodit. Jejich vztah k nám jako vojákům je velmi různorodý. Od radostného přijetí až k nenávisti. Zážitek války člověka promění. Naprosto je možno zakusit sílu nedělního evangelia "Blázne ještě tohoto dne si tě povolám před mou tvář a jaké bude tvé dílo pod úhlem věčnosti? Obstojí?“ Zážitky asi pestré a hlavně drsné, které musí radikálně změnit člověka. Kdyby se teď, po těch všech zkušenostech a prožitcích, nabízela možnost nového rozhodnutí o vstupu do armády, jaký by byl závěr? -2-
4 / 07
Společenství
Ta otázka je pro mne těžká. Jsou chvíle, kdy bych s tím nejradši praštil a vrátil se do farnosti, to když se setkám s vojenskou hloupostí. Naštěstí jich není moc. Pak jsou chvíle, kdy jsem v armádním prostředí vyloženě rád, to když se setkám se vzácnými lidmi, a těch je více. A pak jsou mraky chvil mezi tím. Do služby vojenského kaplana jsem nastupoval s touhou nabrat do svého křesťanského i kněžského života nové zkušenosti a nebyl jsem zklamán. Teď například už přesně vím, co si představit pod slovy "padají rakety" a přesto, když jsem přemýšlel, jestli bych na tuto misi jel znovu - říkám ano. Jiná věc je přemýšlení jestli bych znovu šel do služby vojenského kaplana. Moje představy se od reality mnoho neodlišovaly, snad jen představy o samotných lidech v uniformě - ty jsem si poopravil k lepšímu. Takže já nevím, to dobré by asi převážilo... A pak já pořád ještě hraju na tu Boží vůli, která má pro člověka v životě připraveno nejedno překvapení od Přejícího člověku. A ještě něco k setkání s jinou kulturou. I když se s tím člověk těžko srovnává je toto nesmírně obohacující a rozšiřující leckdy úzkoprsé obzory a někdy i předsudky člověka, takže toho vůbec nelituji. Zážitků je mnoho, ale o některých zatím nechci mluvit a o některých ani zatím nejsem schopen mluvit. Nakolik budu moci, sdělím se. Ještě jednou díky za modlitby. Zůstávejte tam v Havířově sBohem. K2
Pozvání na tradiční pěší pouť k P. Marii do Frýdku v sobotu 18. srpna Program: Karviná Fryšták Rozloučení s poutníky v 6 .00 hodin ráno ve farním kostele Zastávky: Stonava – 7.00 hodin Horní Suchá – 9.00 hodin Svátostné požehnání a rozloučení s poutníky v 11.30 hodin v kostele sv. Markéty v Havířově - Bludovicích. Odtud procesí přes Kempjany na Špluchov, odtud ve 14.00 po Velicestě do Sedlišť, kde bude zastávka v 15,15 hodin. Z Hájku pak v 17.00 směr basilika P. Marie ve Frýdku, kde bude v 18.00 hodin mše sv. a po ní Římský průvod. Občerstvení během cesty zajištěno. Ve 20.00 hodin bude pro zpáteční cestu pěších poutníků přistaven autobus. Těšíme se opět na společné setkání u Matky Boží ve Frýdku Sbormistr chrámového sboru Chorus Anensis a zástupce občanského sdružení Cantate
Vítězslav Soukup vyhlašuje konkurz na doplnění mužského hlasu – Tenoru pro chrámový sbor. Zájemci s dobrým hudebním sluchem a kvalitním tenorovým hlasem se mohou přihlásit přímo u pana Soukupa – tel. 603 280 684
Pozvání na zahradní veselici vinobraní, zabijačka, možná burčák, tombola, živá hudba, dobrá zábava v pátek 12. října 2007 od 17.00 hod. v prostorách PZKO v Bludovicích vstupné v předprodeji od 23. 9. každou neděli 9.00 - 10.00 hod. v knihovně kostela sv. Anny
-3-
4 / 07
Společenství
Já se těším do nebe
patera Petra Smolka .
„Byla doba, kdy kmotřička smrt bývala v rodinných rozhovorech jako ‘doma‘, ale o sexu bylo zakázáno hovořit. Dnes je tomu naopak. O smrti se mlčí, i když se stále umírá.“ (Jaro Křivohlavý) I proto církev slaví slavnost Nanebevzetí Panny Marie, aby se na smrt nezapomnělo. A také aby nebylo pochyb o tom, že smrt není tečka, ale čárka uprostřed věty, za kterou je ještě pokračování. Pokud zvládneme napsat první nepatrnou část souvětí společně s Bohem, máme jistotu, že tu dlouhatánskou nekonečnou druhou část od čárky dál napíše Bůh s námi a nebude to jen tak ledasjaký příběh! V pozemské hantýrce se druhé části souvětí říká „nebe“. Popravdě řečeno, nikdy mi nebylo zatěžko o nebi uvažovat nebo se do nebe těšit. Moje první představa ráje pochází z doby, kdy ještě soudružky a soudruzi na exotické ovoce stáli jako exoti dlouhé fronty. Banán se u nás doma, když bylo dobře, objevil na stole jednou za rok po štědrovečerní večeři. Pro každého jen jeden, samozřejmě. A tak jsem jako malý kluk snil o nebi, kde jsou banány celý rok, člověk jich může sníst, kolik chce, a může je volně trhat kdekoliv. Kvůli vstupence do takového nebe jsem byl ochoten udělat cokoliv. Jednou jsme se na náboženství s naší katechetkou, která byla výbornou učitelkou matematiky a přírodovědy, dostali k nějaké přírodní zvláštnosti. Chtěli jsme, ať nám to vysvětlí. Ale ona řekla: „Děti, já to nevím, ale těším se do nebe, protože tam se to dozvím.“ To byl pro mě obrat! Banány šly stranou a já se těšil na nebe jako na místo, kde přijdu všem věcem na kloub. Pak jsem slyšel nebo četl spoustu jiných „popisů“ ráje, ale máloco mě oslovilo. Teprve poslední rok střední školy, kdy jsem přičichl ke zpěvu ve sboru, jsem přišel na chuť obrazu církevních otců, že nebe je plné tance a zpěvu. Chápu, že u nezpěváků se něco podobného spíš blíží popisu pekla, ale do tance i do zpěvu je zapojen celý člověk, hlava, tělo, srdce. Je v nich minulost i touhy člověka, je v nich radost z přítomnosti druhých lidí, je v nich touha po jednotě, vědomí, že já dávám ze sebe, co je mé, a nechávám se obdarovat tím, co mají druzí a já ne. Zpěv je i přebýváním v Boží přítomnosti, nejen že Boha chválíme, ale protože je to on sám, kdo zpívá zevnitř ze srdce člověka. Ve zpěvu se dá také prožít touha po věčnosti: „Pane Bože, dej, ať ta krásná hudba neskončí.“ A dneska se těším na nebe ještě jinak. Vidím ho jako místo, ve kterém se lidé setkávají a oslovují se křestními jmény. Každé vyslovené jméno voní jako květina, ostatní nebešťané k němu měkce přivánějí a cítí z něj všechny životní události, radosti, trápení, viditelné i neviditelné zásahy druhých lidí, odhalují propletenosti osudů, zásahy svatých, anděla strážného, Matky Boží a v každém jinak vonícím jméně cítí laskavé vedení celé Trojice a chválí Ji za to. Moje sestra mi na to řekla, že je to pěkně blbá představa, protože její jméno by pak muselo hrozně smrdět. Buď jak buď, nikomu své vidiny nevnucuji. Jen mám za to, že je nezbytné mít před sebou nebe, do kterého se těším a ve kterém za žádnou cenu nechci chybět. Že nebe je, mi připadalo od dětství samozřejmé. Teprve později jsem poznal, že to tak samozřejmé není a že je také nemálo lidí, pro které je přijatelnější představa, že se smrtí to všechno hasne. Snažil jsem se takové doslovné smrtelníky přesvědčit a ukázat jim své sny o nebi, ale nezabíralo to. Jednak proto, že mé vlastní představy nebe nemusí být pro druhou stranu ani trochu vábivé, a taky proto, že život věčný skutečně souvisí s životem pozemským. Ani ne tak kvůli logice skutku, po kterém následuje trest nebo odměna, ale spíš kvůli smyslu života a schopnosti těšit se na nové. Kdo nahlédne už teď smysl života, pochopí také, proč má mít právě náš život pokračování. Kdo se ještě dnes z něčeho a na něco umí těšit, je jen krok od toho, aby se těšil na nebe s Bohem. Ale kdo nemá ani jedno, ani druhé, nezapálí se ani našimi pokulhávajícími obrazy nebe, ani úžasným příslibem Božího slova, že „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).
-4-
4 / 07
Společenství
Z FARNÍ KNIHOVNY: Forrest Carter: Škola malého stromu (KALICH) Příběh indiánského chlapce - sirotka, kterého vychovávají dědeček a babička podle zásad přírodního náboženství. Ty jsou ovšem mnohdy v protikladu s praxi křesťanských kazatelů i s pokračujícím rozvojem nové americké společnosti, ve které jsou zbytky Indiánů spíše trpěny jako určité exotikum.Děj se odehrává ve Spojených státech na počátku třicátých let minulého století. Kniha není žádná „indiánka“ ani „kovbojka“, spíše nutí k zamyšlení a srovnání. JAG
PŘEČETLI JSME ... „Maminka Markéta“ (Život matky Dona Boska) - Teresio Bosco, vydala Matice cyrilometodějská r. 2006. Teresio Bosco, salesiánský kněz, je profesorem literatury a žurnalista. Napsal nový životopis o Donu Boscovi a také o Dominiku Saviovi, obě knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. V této své publikaci přibližuje životopis matky sv. Jana Boska, Markéty Occhieny, která žila v l. 1788-1856. V r. 2006 uplynulo 150 let od smrti a v současné době byl ukončen proces k její beatifikaci. Autor vypráví o jejím dětství a věku dospívání, jak žila láskou k rodičům a prospívala ve ctnostech již od útlého věku. Ve 24 letech byla provdána za vdovce Františka Bosca, který se staral o svého syna Antonína a téměř ochrnutou matku. Žili spolu ve šťastném manželství, z něhož se narodili dva chlapci, Josef a Jan. V r. 1817 otec F. Bosco v pouhých 34 letech podlehl zápalu plic. Markétě nastaly kruté časy, pečovala o tři syny a nemocnou tchýni a sama je živila. Pečlivá matka i při všech velkých starostech a potížích důsledně dbala na náboženskou výchovu svých dětí. Rodina prožívala také neshody a pronásledování, avšak osamělá vdova se snažila dát svým dětem to nejlepší, co měla. Předala jim svou lásku k Bohu a bližnímu. Syn Jan posléze nastoupil cestu ke kněžství, byly to těžké chvíle odříkání a také utrpení. Teresio Bosco líčí i další osudy celé rodiny, starší synové se osamostatňují a maminka Markéta se stává babičkou. Další etapa jejího života nastala, když Don Bosco odešel ve své službě kněze do Turína a založil oratoř na Valdoccu. Práce pro opuštěné chlapce byla velmi náročná a připravit pro ně domov, to potřebovalo další ruce, ruce mateřské. Byla to pro ni velká oběť, opustit vlastní vnoučata a odejít do neznámého prostředí. Ač sama již v pokročilém věku, kdy měla nárok na zasloužený odpočinek, v oratoři se starala o chlapce, kteří strádali. Byla to také její zásluha, že sv. Jan Bosko mohl pracovat na velkém Božím díle a pro spásu lidských duší mnoho vykonal. Joseph Ratzinger, kardinál, řekl: „Z pokorné matky, ukryté ve stínu velikého syna, se stane „blahoslavená“, představená celému Božímu lidu jako model matky a služebnice chudých a opuštěných chlapců.“ Z.K. „Hledej pokoj a jdi za ním“ (Malý traktát o pokoji srdce) - Jacques Philippe, vydalo nakladatelství Paulínky r. 2005. P. Jacques Philippe, který patří k zakládajícím osobnostem komunity Blahoslavenství, je známým exercitátorem ve Francii i mimo svoji zemi, vedl duchovní cvičení také v Česku. Napsal několik spisů, které vynikají především srozumitelným a jasným sdělením. V této knížce se zamýšlí nad důležitým aspektem každé spirituality: Jak si uchovat svůj klid a pokoj srdce. Současná doba je časem velkého shonu a neklidu. To mnohdy zasahuje i do duchovního života, naše hledání Boha a služba bližním je ohrožena. Autor hledá odpovědi, jak tomu zabránit, k čemu zaměřit svoji pozornost a jak si uchovat pokoj i za nepříznivých okolností. Nachází prostá a jednoduchá vysvětlení ve zcela známých textech Starého i Nového zákona a zdůrazňuje: Pán v nás působí skrze svou milost mnohem více, než bychom dokázali pouze vlastními silami. V tradici církve je hledání pokoje často předmětem studia duchovních mistrů. V závěru knížky uvádí některé zásadní postoje, které určovaly duchovní život světců (sv. Františka Saleského, sv. Terezie z Avilly, P. Pia). Z.K. „Najít si čas pro Boha“ (Průvodce životem modlitby) - Jacques Philippe, vydalo nakladatelství
-5-
4 / 07
Společenství
Paulínky r. 2004. V této další publikaci P. Jacques Philippe oslovuje ty, jež se snaží vykročit na cestu hlubokého duchovního života a intenzivní modlitby, ale setkávají se s různými překážkami, které jim brání vážně na tuto cestu vykročit a také vytrvat. V západní katolické tradici se modlitbou nejčastěji rozumí taková forma modlitby, kdy člověk předstupuje před Boha v samotě a tichosti, na více či méně dlouhou dobu. Duchovní otcové vždy považovali modlitbu za privilegovaný a neodmyslitelný prostředek k dosažení autentického křesťanského života, k poznání a milování Boha. Je to jediný způsob k dosažení schopnosti odpovídat na povolání ke svatosti, se kterým se Bůh obrací na každého člověka. Autor připouští, že knih pojednávajících o modlitbě je celá řada, avšak je třeba tradiční učení církve na toto téma předložit dnešním věřícím jednoduše, přizpůsobené k vnímání současného jazyka a s naukou, která není vždy stejná jako před mnoha staletími. Krátce z obsahu: Najít si čas pro Boha, Jak využít čas k modlitbě, Modlitba není technika, ale milost, Vývoj života modlitby, a také metody modlitby - (meditace, modlitba srdce, růženec, adorace aj.). Z.K.
ČTEME Z KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE Maria, Matka církve - čl. 964 - Mariina úloha v církvi je neodělitelná od jejího spojení s Kristem a přímo z něj vyplývá. „Toto spojení matky se synem v díle spásy je zřejmé od chvíle pozemského početí Krista až do jeho smrti.“ Zvlášť se to projeví v hodině jeho utrpení. „Blahoslavená Panna se ubírala cestou víry a své spojení se synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu, spolu se svým jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku učedníkovi těmito slovy: 'Ženo, to je tvůj syn' (Jan 19,26-27).“ - čl. 973 - Tím, že vyslovila „fiat“ při zvěstování a dala svůj souhlas k tajemství vtělení, Maria už spolupracuje na celém díle spásy, které její Syn má vykonat. Je Matkou všude, kde on je Spasitelem a hlavou mystického Těla. - čl. 974 - Nejsvětější Panna Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna, předjímajíc vzkříšení všech údů jeho Těla. - čl. 975 - „Věříme, že nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro Kristovy údy.“
NANEBEVZETÍ Anastáz Opasek Květ růžový a opět bílý jenž voní Bohem a nikdy neuvadá se vztyčil k nebesům dnes otevřena jsou
té vůni zvláštní by opsala svou dráhu Maria od země do nebes
již hoří slunce
umlkly zvony zazněl čas
utichl vesmír
ZPRÁVY A OZNÁMENÍ
-6-
Panna ta píseň nad oblaky se Synem vítá se
4 / 07
Společenství
- „Mediální gramotnost“ - byl název několikahodinové přednášky, která se konala 19. května v přednáškovém sále ostravsko-opavského biskupství. Program byl určen zejména pro katechety, učitele a vychovatele, jež jsou v blízkém kontaktu s dětmi a mládeží, které mohou být manipulací nejsnáze ohroženy. Mgr. Ivo Mludek, externí vyučující na Vyšší odborné škole sociální - „Caritas“ v Olomouci, seznámil účastníky se současnou strategií médií, vykreslil dnešní komerční způsob prezentace zpráv a jak postupuje bulvarizace i dosud seriózního tisku a televizního zpravodajství. Zvláštní kapitolu pak věnoval klamavé reklamě. Závěrem připomenul, že první informace o této problematice mají dětem poskytnout jejich rodiče. - Děkanátní pouť - V sobotu 2. června se ve frýdecké basilice Navštívení Panny Marie konala pouť děkanátu Karviná. Odpolední obřady začaly modlitbou růžence a pobožností k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, pak následovala slavnostní bohoslužba a po ní Římský průvod s požehnáním. Jako hlavní celebrant sloužil mši sv. generální vikář Mons. Marcel Tesarčík, spolu s ním děkan P. Karel Houdek a P. Václav Gandera, zúčastnilo se jí mnoho věřících také z Havířova. Tradiční poutě 1. sobotu v měsíci jsou zasvěceny modlitbám za nová kněžská a řeholní povolání i za křesťanské rodiny. - Kněžské svěcení - 30. června v ostravské katedrále Božského Spasitele při slavnostní liturgii přijalo sedm jáhnů z rukou Mons. F. V. Lobkowicze svátost kněžství. Mezi těmito mladými muži byli havířovští - Roman Macura, Radim Zielonka a Tomasz Juszkat z Katovic. Otec biskup ve své homilii připomenul svěcencům hlavní úkoly kněžského poslání – následovat Krista a přivádět lidi k Bohu 'diplomacií lásky'. Přejeme všem novokněžím Boží požehnání a hodně radosti a síly v jejich náročné službě. - Jubilejní velehradský kongres - Slavnostní bohoslužbou 30. června v basilice Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje byl zahájen jubilejní velehradský kongres, jehož se zúčastnilo asi 200 hostů z Česka i zahraničí. Právě před 100 lety, tedy v r. 1907 se uskutečnil První velehradský kongres, který významně přispěl k vzájemnému poznávání východní a západní církevní tradice. Byla to první příležitost k nalézání společných kořenů nacházejících se v odkazu slovanských věrozvěstů. - Národní pouť ke cti sv. Cyrila a Metoděje - 4. a 5. července se na památném Velehradě se konala národní pouť k oslavě apoštolů Moravy - sv. Cyrila a sv. Metoděje s tradičním programem. Nově se zde konala konference na téma „Etika a fotbal“. Významným hostem byl vatikánský státní sekretář, kardinál Tarcisio Bertone, který české a moravské církvi předal schválený a vytištěný dokument plenárního sněmu - „Život a poslání křesťanů v církvi a ve společnosti“. Pamětní medailí ČBK byli letos oceněni: Mons. Oto Mádr - teolog, P. Miloslav Fiala OPraem, P. Martin Holík ředitel rádia Proglas a P. Tomáš Holub - někdejší hl. kaplan armády ČR. (Ráno jsem na Stojanově s Tomášem snídala a přišla řeč i na „našeho“ Petra Fialu. Tomáš řekl, že nikdy nebyla v Iráku situace tak napjatá a pro naše vojáky nebezpečná jako teď a že se všichni vojenští kaplani za Petra i ostatní vojáky zvlášť modlí. – pozn. M. Sv.) - Oslava dne dětí - V sobotu 9. června se uskutečnilo dětské odpoledne s názvem „Putování za pokladem“ - (aneb dobrodružství s piráty) u fary v Havířově-Bludovicích. Školáci velcí, malí i ti nejmenší caparti v doprovodu rodičů či prarodičů soutěžili v celé řadě soutěží, porozhlédli se také z kostelní věže a nakonec byl nalezen i hledaný poklad. Zábavné odpoledne bylo zakončeno posezením a občerstvením u táboráku. - Farní poutě v Bludovicích a v Havířově-městě - Slavnostní liturgii ke cti sv. Markéty 15. 7. v bludovickém kostele i poutní bohoslužby při památce sv. Anny 29. 7. v havířovském chrámu celebroval novokněz P. Tomasz Juszkat. Obou slavností se zúčastnilo mnoho věřících a v závěru jim bylo uděleno také novokněžské požehnání. Při II. primiční mši sv., která byla díkůvzdáním Bohu za dar kněžství, homilii přednesl P. Milan Adámek, ThDr. Novokněze povzbudil a obeznámil i s mnoha úskalími i radostmi kněžského života, jež na něj čekají. - Primiční mše sv. - V sobotním odpoledni 14. července se konala slavná primiční mše sv.
-7-
4 / 07
Společenství
novokněze P. Romana Macury. Na slavnostní liturgii bylo přítomno mnoho spolubratrů v kněžské službě, novokněží, bohoslovců, řeholních osob a věřícího lidu. Homilii přednesl P. Bogdan Stepień, duchovní správce farnosti Ostrava-Přívoz, který je představitelem Hnutí za charismatickou obnovu. V závěru novokněz poděkoval svým rodičům a všem, kteří jej na jeho cestě ke kněžství provázeli. - Kněžská výročí - Jak jsme již uvedli ve „Spol. 2/07“, v letošním roce si připomíná 25. výročí svého svěcení náš p. farář otec Václav. Ještě jednou srdečně blahopřejeme. A dalším jubilantem je Havířovák P. Jan Svoboda, který oslavil 15 let kněžské služby a v současnosti působí v Hati. Redakce „Společenství“ přeje touto cestou za celou naší farnost Boží požehnání a mnoho zdraví do dalších let. - Svatebním krokem do stavu manželského - Redakce „Společenství“ gratuluje naší redakční spolupracovnici Martině Hodečkové a Lukáši Čadanovi k přijetí svátosti manželství. Přejeme novomanželům Boží požehnání - mnoho štěstí a zdraví, ať Ježíš Kristus je věrným průvodcem na jejich společné cestě životem. - Požehnané a radostné prázdniny! - Redakce „Společenství“ přeje dětem krásné prožití zbývajících dní letních prázdnin a všem farníkům šťastný návrat z dovolených a prázdninových putování ... Z.K.
NAŠI NOVOKNĚŽÍ V neděli 1. července jsme my farníci měli možnost zúčastnit se dvou primičních bohoslužeb. V kostele sv. Jana Křtitele v Prostřední Suché jsme děkovali Bohu s novoknězem Radimem, kterého jsme měli možnost vídat při jáhenské službě občas i v našem kostele sv. Anny. Někteří jsme přijali pozvání otce Tomasze a rozjeli se do Katovic, abychom s ním, jeho blízkými a známými byli v katedrále Krista Krále přítomni slavení první jeho bohoslužby díkůvzdání. Obětními dary přinášeli při mši svaté také naši dva mladí farníci. V překrásném chrámu za hlaholu zvonů, tónů varhan a vroucího zpěvu chrámového sboru jsme my všichni se slovy modlitby děkovali Pánu za tyto chvíle, které nám připravil On sám. Alena Balcarová
„Náš milý otče Tomáši, s velkou radostí Vás jako novokněze mezi námi vítáme. Se slovy díků za Vaši roční jáhenskou službu Vám blahopřejeme k dosažení krásného životního poslání, služby Bohu a všemu Vám svěřenému lidu. Nechť Vás na této cestě provází stálé Boží lásky požehnání a mocná ochrana naší nebeské Matky. Ať Vás Pán obdaří všemi dary Ducha svatého a dopřeje Vám hojnost zdraví a sil k náročnému poslání kněze. Buďte nám proto opět mezi námi vítán. Ve svých modlitbách za Vás i za všechny novokněze prosíme, ať Kristus - Dobrý Pastýř Vám stále žehná!“ Vaši farníci
CESTUJEME, PUTUJEME... Jsou různí fanoušci. Někteří běhají každý den na Lysou horu, někteří putují každý rok do Svaté země a někteří rádi navštěvují mariánská poutní místa. A pro tuto poslední skupinu máme prima tip: Právě vyšel atlas mariánských poutních míst v České republice, cena 149 Kč. Ukázkový výtisk máme v knihovně. Zájemci o koupi atlasu se mohou přihlásit u Tomáše Václavka. Atlas obsahuje: - automapu České republiky 1:500 000 s lokalizací poutních míst - přehledné tabulky 110 mariánských poutních míst v České republice. V každé tabulce najdete následující informace: barevnou fotografii, stručné dějiny, adresu duchovní správy, tel. kontakt, bohoslužby, silniční a železniční spojení, mapu souvisejícího území, popis polohy a souřadnice WGS (zeměpisné souřadnice místa v systému World Geodetic System). Krásné putování vinšuje dědek Jargus
TENKRÁT… -8-
4 / 07
Společenství
Je doba svěcení nových kněží a mně se vrátily vzpomínky o 80 let nazpět. Kolik to bylo novokněžských požehnání, kterých se mi za 95 let mého života dostalo. Kolik to bylo milostí, za kterými jsme s radostí chodívali a mnohdy i dost daleko. Říkávalo se, že za novokněžským požehnáním se mají sešlapat podrážky u bot. Také vzpomínám na dobu, kdy studoval můj bratr Bohuslav Sojka v kněžském semináři ve Vidnavě. Kolik měla maminka starostí, aby mu nic nechybělo. Bylo nás 8 dětí a on byl 3. v pořadí. Přišel čas svěcení a rodiče jeli do Vidnavy vlakem. Na kterési stanici museli dlouho čekat na přestup. Tatínek, který miloval přírodu, řekl mamince, která cestou usínala únavou z příprav na primici: „Pořád jenom dřímeš a okolí tě nezajímá, já se půjdu podívat, jakou tady mají na polích úrodu.“ Nestihl však odjezd vlaku. Neměl s sebou jízdenku ani peníze. Maminka celá zoufalá vyhlížela z rozjíždějícího se vlaku, až najednou uviděla, jak tatínek mává holí a kloboukem na strojvůdce, aby mu zastavil. To však už nešlo. Co oba prožívali, těžko popsat! Naštěstí příštím vlakem jel na svěcení tatínkův bratr, ten mu jízdenku do Vidnavy koupil, a tak se s maminkou šťastně shledali. Po ukončení studií vezl bratr domů v zavazadlovém koši věci, které během studia potřeboval. Zavazadlo nechal na nádraží v Šenově. Bylo jej třeba dopravit domů na Špluchov. V okolí auto nikdo neměl a koňmi by to stálo peníze. Vzala jsem trakař a jela jsem. Cestou se našel ochotný mládenec, který mi pomohl. Cesta rychle uběhla a ještě byla legrace. Primice byla slavná! Šlo se průvodem se spoustou družiček ze Špluchova ke sv. Markétě, kde byla slavná mše svatá. V tom roce byly dvě primice po 150 letech a pan děkan Josef Cyž celý šťastný řekl: „Teď už mohu zemřít, když mám za sebe náhradu.“ Alžběta Kocichová
JAK SE MLUVÍ Kazatel měl zpoždění. V klášterní kapli na něj čekaly řeholnice. Dospěly k patnáctému růžencovému tajemství, než konečně zazvonil zvonek u dveří. Kazatel se udýchaně omluvil matce představené: „Je mi to moc líto, matko, ani jsem se nestihl připravit ...“ „To nevadí,“ odpověděla představená, „klidně mluvte, co vás napadne.“ Tolik lidí říká, co je napadne, že kdyby se - „co vás napadne“ - stalo jazykem, byl by rázem nejpoužívanějším na světě. Každý den na nás útočí miliardy slov. Umět mluvit je velký dar. Aby člověk neříkal příliš mnoho hloupostí, dal mu Bůh deset prstů a na každý prst jednu dobrou radu: „Tvoje první slovo má být dobré, druhé slovo má být pravdivé, třetí slovo má být spravedlivé, čtvrté slovo má být velkorysé, páté slovo má být odvážné, šesté slovo má být něžné, sedmé slovo má utěšovat, osmým slovem máš přijímat toho druhého, devátým máš projevovat respekt a desátým moudrost. Pak už mlč!“ Z knihy Bruna Ferrera - „Osvěžení pro duši“
-9-
4 / 07
Společenství
18. Katolická charismatická konference Rok uběhl jako voda a už tu je opět další Katolická charismatická konference (dále jen KCHK), v pořadí již osmnáctá. Tentokráte místem konání bylo poprvé BRNO. Konference probíhala na brněnském výstavišti v termínu 25. – 29. července. Motto toho setkání znělo: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem Vám umyl nohy...“ ( Jan 13,14). Hodně jsem se na konferenci těšila, na to sdílení mezi lidmi, na to tajemné napětí a především na to, že pár dnů můžu být delší dobu v přítomnosti Ježíše. Minulý rok jsem vzala s sebou nejstarší dcerku Lucku, letos se mnou jela prostřední dcera Kačka. Do Brna jsme přijely vlakem kolem půl druhé odpoledne. Nejdříve jsme se musely zorientovat, kudy se dostat od nádraží na brněnské výstaviště. Bylo to docela nelehké, neboť jsme byly plně obložené batohy a jinými zavazadly a v tento čas se nás sešlo na nádraží více účastníků. Musely jsme se dostat tramvají na místo určení, tudíž tramvaje byly dosti naplněné lidmi. Naštěstí nepanovalo venku takové vedro jako při konferenci loni. Registrace účastníků probíhala v pavilónu F. Obdržely jsme všechny potřebné informace a odebraly se k ubytování. My jsme byly ubytovány v Církevním studentském domově Petrinum. Pokoje tam byly útulné, líbilo se nám tam a rády jsme se tam večer unaveny vracely k odpočinutí. A teď trochu k programu konference. KCHK byla zahájena mší svatou v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, kterou sloužil P. Vojtěch Kodet. Při vstupu do této baziliky jsem byla zcela ohromena její nádhernou vnitřní výzdobou. Také jsem byla překvapena, že hned první den se nás v tomto kostele sešla velká spousta lidí. Po skončení mše svaté probíhala adorace, kterou vedla Komunita Emmauel. Hned na druhý den, ve čtvrtek, začal program v 9 hodin ranními chválami, které vedla konferenční kapela, složená z lidí z různých částí republiky. Poté následovala přednáška Archimandrity Jana Sergiusze Gajeka, MIC, který je knězem a řeholníkem z Kongregace kněží mariánů. Jan Pavel II. Jej ustanovil apoštolským vizitátorem pro řeckokatolíky v Bělorusku. Téma přednášky bylo: „ Chápete, co jsem Vám učinil?“ (Jan 13,12). P. Gajek s námi hovořil slovensky, ale přednášel v italštině, neboť prý se mu to v tomto jazyce lépe vyjadřuje. Během přednášek bylo možno děti svěřit do rukou pořadatelům dětské konference, kde měli pro ně připravený program. Naší Kačce se tam mezi dětmi moc líbilo, našla si tam kamarády, se kterými si vyměnila adresy. Odpoledne pak proběhlo divadlo, nejen pro děti. Bylo to divadlo jednoho herce Martina Hrušky. Hra byla O Červené Karkulce v trochu netradičním pojetí. Herec zapojoval děti do hraní divadla. Moc se jim to líbilo a myslím si, že nejen dětem. Hodně jsme se u toho nasmály. Po divadle následovala přednáška „ Ježíš – Pán a Mistr“ od P. Pavla Semely, který v hnutí Obnovy slouží 15 let jako vedoucí společenství nebo seminářů Život v Duchu, v letech 2002 – 2005 sloužil jako koordinátor tohoto hnutí v ČR. Poté následovala mše svatá, kterou sloužil P. Aleš Opatrný, ThD., který v současnosti vyučuje na KTF UK v Praze a je biskupským vikářem pro pastoraci v pražské arcidiecézi. V hnutí Obnovy činný téměř od jejich počátků u nás. Naše Kačka počítala, kolik jde v průvodu kněží a spočetla jich 64. Byl mezi nimi také i P. Luboš, který u nás sloužil jako jáhen, a potkaly jsme zde také P. Piotra, který sloužil u nás také jako jáhen. Nyní působí ve farnosti Břidličná v Jeseníkách. Sešlo se zde také mnoho řeholních bratří a sester z různých řádů, spousta lidí různého věku, od těch nejstarších až po ty nejmenší. V našem společenství byli také lidé se zdravotním postižením. Bylo bezva, že obrovské haly na výstavišti poskytovaly velké prostory a hlavně že byly bez bariér. Děti se tu proháněly na koloběžkách i na kolečkových bruslí, je zde dosti prostoru i pro vozíčkáře. Tyto haly byly také vybaveny klimatizací. Letos se nás sešlo na KCHK kolem 3000 účastníků, byli zde i lidé z jiných církví a také i dost lidí ze Slovenska. V tomto společenství lidí a Pána Ježíše byla velice příjemná a přátelská atmosféra. Zpět k programu. Ve čtvrtek večer nás čekalo příjemné posezení s přáteli u cimbálu s ochutnávkou vína. Hrála nám cimbálová muzika LITAVA s primášem Jitkou Hruškovou. Na této - 10 -
4 / 07
Společenství
zábavě došlo nejen ke zpěvu, ale některé z nás strhla tato pěkná lidová muzika také k tanečním projevům. A bylo moc hezké, že nejen starší lidičky si rádi zatančí lidové tance, ale na parketu se objevilo i mnoho mladých tanečníků. Dále už to zkrátím, pouze Vás seznámím se zbytkem našeho programu, který byl pro nás připraven. V pátek jsme si dopoledne vyslechli přednášku sestry Veroniky Barátové „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl“ (Jan 13,8). Sestra Veronika je členkou Komunity Blahoslavenství, která působí v Dolanech. Odpoledne pak byla přednáška P. Vojtěcha Kodeta „Chudí Páně“. P. Kodet je představený bratří karmelitánů v ČR. Je známý především jako kazatel a exercitátor. Ten den také probíhala svátost smíření. Mši svatou tento den sloužil P. Stanislaw Góra, který působí v ČR jako kněz už od devadesátých let, aktuálně je ustanoven administrátorem farnosti Praha-Vršovice. Večer pak byl dělený program, kdy jste si z nabídky programu mohli vybrat, co chcete shlédnout. Já jako asistentka u zdravotně postižených lidí jsem si vybrala přednášku pana Petra Hejla na téma „ O službě lidem s postižením“. Chtěla jsem si tím rozšířit svůj obzor informací o službě těmto lidem. Pan Hejl je člověk, na kterém bylo vidět, že tuto službu koná ze srdce. Je ředitelem Diakonie Betlém v Kloboukách u Brna a diakonem Českobratrské církve evangelické. Je ženatý, s manželkou Petrou (katoličkou) tvoří „ekumenické“ manželství a mají dvě děti. Oba pracují v Betlémě, který v současnosti tvoří tři Domovy pro dospělé a pro děti s těžkým zdravotním postižením. Nastal den sobotní, ranní chvály, poté přednáška P. Gajeka „… i vy máte jeden druhému nohy umývat“ (Jan 13,14). Odpoledne pak přednáška Katky Lachmanové „Úskalí služby“. Poté následovalo svědectví čtyř lidí o povolání ke službě. Při poslouchání těchto svědectví si člověk uvědomoval, že když se dá opravdu do rukou Božích a nechá se vést, může jako jeho nástroj vykonat velké věci, na které by ze svých sil vůbec neměl. Ten den sloužil mši svatou P. Tomáš Holub, který působil v letech 1998 – 2006 jako hlavní kaplan AČR. Od začátku tohoto roku je výpomocným duchovním ve farnosti Pardubice. Večer pak probíhala modlitba za účastníky konference, kterou vedli s. Veronika, Katka Lachmanová , P. Vojtěch a P. Bogdan ( farář z OstravyPřívozu). Musím se také zmínit o divadélku Kolovrátek, které hrálo dětem představení s názvem „Peníze nebo láska“. Tento soubor vznikl v Brně v roce 2006 jako iniciativa fungující pod záštitou stacionáře pro občany s mentálním a kombinovaným handicapem NADATIO SAMARITANUS – SDRUŽENÍ SAMARITÁN. Herci jsou tedy klienty tohoto zařízení. Cílem tohoto souboru je nejen napomáhat společnosti k přijetí těchto lidí takových, jací jsou, ale také poukázat na to, že právě takoví, jací jsou, mohou být velkým darem pro každého z nás. Neděle už pak byla dnem balení a chystání se na cestu domů. Ještě však i v tento den probíhala přednáška P. Michaela Slavíka „Horlivost pro Hospodina“. P. Slavík je od roku 2000 generálním vikářem Arcidiecéze pražské. Poté byla mše svatá, kterou sloužil P. Michael Špilar, v letech 1997 – 2002 koordinátor Charismatické obnovy v ČR, poté studovat spirituální teologii v Římě. V současnosti je administrátorem farnosti v Praze-Stodůlkách. Na závěr KCHK následovala poděkování lidem, kteří se starali o organizaci a hladký průběh celé konference. Sdělili nám také i termín a místo konání další konference. Bude se konat opět v BRNĚ na výstavišti a to ve dnech 9. – 13. 7. 2008. Pokud Vás zaujalo téma některé přednášky, můžete si ji objednat u TELEPACE, Kostelní nám. 2, 702 00 Ostrava. Chtěla bych na závěr poděkovat organizátorům, že bylo opravdu vše dobře připravené. A především chci poděkovat Pánu Bohu, že tam byl s námi a vše doprovázel svým požehnáním. Chci mu poděkovat, že neustále nám otvírá svou náruč, naše srdce naplňuje pokojem, důvěrou a radostí, a především láskou, kterou máme rozdávat dále tam, do míst a situací, kde se zrovna nacházíme. Aleluja! Pokoj Všem přeje Lenka Ryšková
- 11 -
4 / 07
Společenství
POUTNÍ MÍSTA MORAVY A SLEZSKA Léto je příhodným časem pro putování do chrámů, na místa zasvěcená Bohu, Panně Marii a světcům, kam po celá staletí směřovali kroky našich předků, aby se zde vroucně modlili, konali pokání, děkovali Bohu za přijatá dobrodiní a vyprošovali si Boží požehnání. Krásná tradice křesťanských náboženských poutí je zpracována v knize Norberta Ohlera „Náboženské poutě ve středověku a novověku“. (Vyšla v nakladatelství Vyšehrad, v edici kulturní historie překladem z německého originálu). Mnozí věřící již objevili radost z putování na památná místa, jež jsou známá letitou tradicí úcty k Bohu a svatým. Pro ty, kteří se teprve chystají na návštěvu poutních chrámů, máme pár 'tipů'. - Poutní místo sv. Hostýn Je nejnavštěvovanějším poutním místem na Moravě. Je situováno v západní části Hostýnských vrchů, které jsou součástí Moravských Karpat. Severní vrchol s kaplí sv. Kříže, na kterém byla postavena v r. 1993 větrná elektrárna, má 736 m. n. m. Na druhém temeni stojí poutní chrám Panny Marie, basilika minor, s dalšími objekty. Nad hlavním oltářem je umístěn ve svém námětu ojedinělý obraz - Panna Maria s Ježíškem metajícím blesky. Připomíná dobu vpádu Tatarů na Moravu v r. 1241 a vznikl na základě pověsti zaznamenané jezuitou Bohuslavem Balbínem. Původní kaple se dochovala až do r. 1658, nynější velkolepý chrám barokního stylu byl vybudován v l. 1721-1748. Nařízením císaře Josefa II. musel být svatohostýnský chrám zrušen, odsvěcen, zbaven střechy a působením povětrnostních vlivů došlo k silnému poničení. Přes přísný zákaz konání poutí nebyla jejich kontinuita přerušena. Od r. 1841 začíná obnova poutního místa a od 80. let 19. stol. je spojena se jménem P. A. Stojana. Byla zde zřízena trvalá duchovní správa, které se ujal řád Tovaryšstva Ježíšova. Další významnou událostí byla v r. 1912 korunovace „Panny Marie svatohostýnské“. V současné době jsou v přilehlých budovách ubytovací prostory, které provozuje Matice svatohostýnská, konají se zde exercicie a různá setkání věřících, v budově se nachází i stravovací zařízení. Sv. Hostýn se stal duchovním centrem přesahující rámec olomoucké arcidiecéze. Hlavní pouť se koná na Slavnost Nanebevzetí P. Marie.
- Poutní místo sv. Kopeček u Olomouce Chrám Navštívení Panny Marie, basilika minor. Počátky poutního místa jsou spjaty se jménem zámožného olomouckého obchodníka Jana Andrýska, jenž slíbil kapli vystavět. Na pozemku premonstrátského opatství na kopci zvaném Svatá Hora byla v r. 1633 dřevěná kaple vysvěcena. Uzavřený poutní areál na Svatém Kopečku, který se skládá z chrámu titulu Navštívení Panny Marie, dále obytných a účelových budov, ambitů s kaplí, je cenným barokním dílem 17. a poč. 18. století. Milostný obraz (plastika) Panny Marie se stal „paladiem“ zdejšího kraje. Hlavní pouť se koná při památce Navštívení P. Marie a další pak na mariánské svátky.
- Poutní místo Velehrad Nachází se asi 6 km severozápadně od Uherského Hradiště. Poutní místo s chrámem Panny Marie Nanebevzaté a sv. Cyrila a Metoděje, basilika minor, patří k nejvýznačnějším poutním místům na Moravě. Kult slovanských věrozvěstů, kteří jsou spolu se sv. Benediktem spolupatrony Evropy, činí z Velehradu místo přesahující významem hranice našeho státu. Jeho počátky se datují do počátku 13. stol., kdy tu vznikl první cisterciácký klášter na Moravě. V r. 1421 byl vypálen moravskými husity, znovu byl obnoven koncem 16. stol. Současná podoba celého komplexu pochází z přelomu 17. a 18. stol., v době církevních reforem císaře Josefa II. plnila svatyně funkci farního kostela. V r. 1890 přišli jesuité a zřídili zde gymnasium a konvikt „Papežská kolej Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě“. Nejznámějším obrazem je „Matka křesťanské jednoty“ (namalovaný podle starobylého byzantského obrazu z římské basiliky Santa Maria Maggiore) umístěný v kapli Unie, která je zasvěcena myšlence znovusjednocení západní a východní církve. Hlavní pouť se koná 5. července a další bývají na mariánské svátky.
- 12 -
4 / 07
Společenství
- Poutní místo Frýdek Již od počátku 17. stol. bylo poutní místo ve Frýdku cílem mnoha poutníků ze Slezska, Moravy, Slovenska i z blízkého Polska. Nejprve zde stála dřevěná kaple nad kamenou sochou P. Marie, která byla vytesána frýdeckým řemeslníkem z podnětu hraběte Františka Eusebia z Oppersdorfu, jenž byl majitelem zdejšího panství, a umístěna na kopci naproti zámku. Lidé u ní prosili o pomoc a začala se šířit známost o milostech i uzdraveních, počet poutníků stále rostl. Nynější chrám Navštívení Panny Marie byl postaven v l. 1740-1759 podle plánu stavitele B. Wittnera na místě původní kaple a slavnostně vysvěcen vratislavským biskupem F. G. Schaffgotschem v r. 1759. Poutní místo bývá také nazýváno 'Slezské Lurdy' a od r. 1995 nese titul basilika minor (menší), který jí udělil papež Jan Pavel II. Hlavní pouť se koná při památce Navštívení P. Marie a další pak na mariánské svátky. - Poutní místo Hrabyně Nachází se mezi Ostravou a Opavou. První písemná zpráva o dřevěné kapli v Hrabyni, zasvěcené Panně Marii, je uváděna L.P. 1497. Zděný kostel byl zbudován začátkem 18. stol. a do nynější podoby byl uveden zásluhou vlasteneckého kněze P. Jana Bohma koncem 19. stol. Na hlavním oltáři se nachází uctívaný obraz Matky Boží s Ježíškem, který ikonograficky připomíná Pannu Marii čenstochovskou. Hlavní pouť se koná ve svátek Nanebevzetí P. Marie. - Poutní místo Zlaté Hory Nachází se 14 km východně od Jeseníku. Poutní areál s kostelem Panny Marie Pomocné byl nově zbudován v l. 1990-1995. Na počátku historie tohoto poutního místa je zvláštní událost, v době 30leté války za vpádu švédských vojsk utekla A. Tannheiserová na horu Boží Dar, kde sama porodila syna. Z vděčnosti za záchranu při svém narození si on přál při své poslední vůli, aby zde byl zavěšen obraz Panny Marie. Jeho dcera Marie dala namalovat kopii slavné pasovské Madony s dítětem. Později byla na tomto místě postavena první kaple a k milostnému obrazu proudili zástupy poutníků. Poutní kostel s větší kapacitou byl zbudován v l. 1834-1841 a později doplněna i křížová cesta, kaple sv. Anny a sv. Marty i lurdská jeskyně. Za komunistického režimu v r. 1973 byla svatyně zlikvidována destrukcí a srovnána se zemí. Základní kámen pro obnovu chrámu posvětil Jan Pavel II. v r. 1990 na Velehradě. Vzhledem k prvotnímu aspektu je toto poutní místo zasvěceno zvláštní ochraně Panně Marii Ochránkyni nenarozených. Hlavní pouť se koná na Slavnost Nanebevzetí P. Marie. Z.K.
BLAHOPŘÁNÍ K DIAMANTOVÉ SVATBĚ V neděli 15. července poděkovali při mši sv. Bohu za dar 60. výročí společného života manželé Weisemleinovi. Naše blahopřání Diamant jako vzácný drahokam září vážení, Valiko a Toníku ve vašich skráních, aby vám k vašemu krásnému společnému výročí přinesl náruč vonného květinového blahopřání. A proto přicházíme i my, farníci, k vašemu vzácnému diamantu ze srdce přát, aby s vámi Boží láska stále přebývala a pokoj Kristův ve vašich srdcích plál. Šedesát let uplynulo jako toku řeky běh a nebyl to vždy samých růží květ.
- 13 -
4 / 07
Společenství
I trní přinesl vám často společný života čas a mnohou vrásku ve vašich tvářích zanechal. Však ve víře jste vždy novou sílu našli, že Pán sice někdy zármutek dopustí, ale své věrné nikdy neopustí. Tak ještě mnohá společná léta v radostné pohodě a zdraví, k tomu pak stálé Boží lásky požehnání od nás farníků, paní Valiko a Toníku, naše upřímné blahopřání. Za spolufarníky Alena Balcarová Dalšími jubilanty diamantové svatby budou v dohledné době manželé Malířovi a Brzóskovi. Redakce „Společenství“ jim přeje Boží požehnání - mnoho zdraví do dalších let společného života.
SLAVNOST BOŽÍHO TĚLA Slavnost Božího Těla, která patří k nejkrásnějším slavnostem liturgického roku, jsem letos prožila v Praze a odnesla jsem si nezapomenutelné zážitky... Věřící řady pražských farností se každoročně v tento den scházejí ke společnému slavení v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava na Hradčanech. Slavnostní bohoslužbu celebroval Mons. kardinál Miloslav Vlk spolu se světícím biskupem pražské arcidiecéze Mons. Karlem Herbstem a opatem strahovského kláštera Mons. Michaelem Josefem Pojezdným, zúčastnilo se jí také mnoho kněží, jáhnů, řeholníků a řeholnic, ministrantů a věřícího lidu. Večerní liturgii v zaplněném chrámu doprovázely nádherným zpěvem tři spojené sbory - Chrámový sbor katedrály sv. Víta, Strahovský chrámový sbor a také Chrámový sbor ze Stuttgartu. V promluvě kardinál Vlk vysvětlil původ svátku Těla a Krve Páně, který se začal prvně slavit v Itálii. Připomněl, že eucharistie je základem a středem církve, jak zdůraznili ve svých encyklikách papežové: Jan Pavel II. - „Ecclesia de eucharistia“ (Církev a eucharistie) a Benedikt XVI. - „Deus caritas est“ (Bůh je láska). Po skončení mše sv. následoval eucharistický průvod v čele s vystrojenými družičkami, které nesly košíčky s květinami a po celou cestu zasypávaly dlažbu pestrými lístky kvítí. Ke zpěvu všech sborů se přidala také „Hudba hradní stráže“ v pestrých krojích a doprovázela všechny písně, které jsme zpívali. Mnozí z nás se neubránili dojetí, (po památných místech, kudy kráčely české dějiny, nás provází „Pravý Pán dějin“). Celé rodiny, starší věřící, děti a mládež společně kráčeli v ohromném průvodu hlavní branou a kolem arcibiskupského paláce za zvídavých pohledů přihlížejících turistů i personálu z okolních podniků. První zastavení se nacházelo v blízkosti mariánského sloupu na Hradčanském náměstí. Spolu s biskupem K. Herbstem jsme se modlili a prosili za církev a její služebníky, neboť kolem nich se shromažďuje Boží lid a je vzdávána Bohu chvála. Dále průvod směřoval k Loretě, kde bylo druhé zastavení u krásně vyzdobeného oltáře, a tentokrát jsme se s českým primasem modlili a prosili za manžele a rodiny, aby v nich přebývala opravdová láska a žily šťastné děti. Aby mohla být šťastná celá naše společnost. Tříhodinová slavnost byla završena v basilice premonstrátského kláštera na Strahově. S opatem tohoto kláštera jsme v přímluvných modlitbách prosili, ať všichni věřící svou modlitbou a příkladným životem doprovázejí své blízké na cestě k věčnosti. Slavnost Božího Těla zakončilo závěrečné požehnání a slavné „Te Deum“ a zaznělo také poděkování všem zúčastněným poutníkům. Z.K
- 14 -
4 / 07
Společenství
PATER ANTONÍN Je to už dávno, kdy do jedné pohraniční farnosti svatého Vavřince nastoupil mladý kněz. Byl darem pro všechny, říkali mu „náš Antonínek“. Čas běžel, nastal podzim roku 1938, který citelně zasáhl farní rodinu. Němci obsadili pohraničí a český kněz byl ze Sudet vyhoštěn. Loučení s farníky bylo velmi těžké, znal je víc jak 15 let, ale přece mu někteří zůstali. Byly to celé rodiny, které předvídaly danou situaci a zavčas se přestěhovaly do vnitrozemí. Ty pak v protektorátu navštěvoval a byla to krásná setkání, vzpomínání, těšení na konec války a na návrat „domů ke svým“. Dočkal se, ale vše už bylo jiné, válka zdevastovala nejen hmotné statky, ale i lidské charaktery. Přetrvával strach ze všeho, hlavně z ateistické politické zvůle. Dobrý kněz to nevzdával, vroucně prosil před svatostánkem za národ, ale brzy byl za modlitby zažalován, po propuštění měl zákaz vrátit se do farnosti. Téměř ho to zlomilo, srdcem tam vždy zůstal, i když jeho farníci zapomínali. Ale přece někdo nezapomněl. Byl to patron svatý Vavřinec, který v den svého svátku 10. srpna tiše přišel za stařičkým knězem, aby ho doprovodil k Božímu Milosrdenství. M.Š.
ROZHOVOR S NAŠIMI SKAUTY Školáci a studenti si užívají druhý měsíc prázdnin a letních radovánek. Jak se vydařil tábor havířovských skautů, se dovídáme od Jirky Žáčka a Pepy Grepla. 1. Kde byl umístěn váš skautský tábor a jak dlouho jste tábořili? - Jirka: Tábořili jsme u Dalešické přehrady deset dní v červenci. - Pepa: Vesnice se jmenovala Kozlany, je to v okrese Třebíč, a nakupovat jsme chodili do obchodu Potraviny Chadimová. - Jirka: Bylo nás tam 22 skautů, 4 naši vedoucí (Seker, Pískel, Bingo, Maku), vedoucí vodáků a 3. oddíl. Na návštěvu za námi přijel Hanýz, bývalý vůdce skautů, který teď bydlí v Praze. - Pepa: Vařili jsme v polní kuchyni. - Jirka: Vařila nám kuchařka Magda, my skauti jsme pomáhali. 2. Jaká byla hlavní náplň programu vašeho tábora a co všechno jste podnikali? - Jirka: Program měl název „Hobit aneb cesta tam a zase zpátky“, podle námětu knihy „Pán prstenů“. Byli jsme rozděleni do dvou skupin - vlčata a skauti s vodáky. Měli jsme za úkol získat poklad draka, nejdříve jsme hledali pergamen, který byl schován na zřícenině hradu Holoubek. Taky jsme se koupali v Dalešické přehradě a bylo moc hezké počasí. - Pepa: Moc se nám líbila táborová hra - „Hobit aneb cesta tam a zase zpátky. “Náš oddíl si říkal „pyraty“ a kluci měli jména - Dutý kokos, Robin, Medžibox a tak... Chodili jsme přes území Trolů, Skřetů, Vuků a Glumů. V neděli jsme byli v kostele na mši sv. v Koněšíně, oblečeni v krojích. 3. Jaké dovednosti jsi se naučil a jaké sportovní výkony jsi dosáhl? - Pepa: Bavilo mě sekání a řezání dřeva. Dělal jsem kliky, otužoval jsem se ve studené vodě. A chodili jsme se často koupat do přehrady a taky jsme skákali do vody z 5 metrů ze skal. - Jirka: Pomáhal jsem v kuchyni, učil jsem se řezat dřevo. Poznávali jsme nové lidi. A ty sportovní výkony - chůze po laně se zavázanýma očima - to bylo těžké, pak kliky a dělali jsme taky pěší túry i 20 km.
- 15 -
4 / 07
Společenství
4. Co se ti z pobytu v přírodě nejvíce líbilo a jaký byl tvůj největší zážitek z tábora? - Pepa: Nejvíce se mi líbilo, jak jsme jezdili na pramicích po sedmi na vodě a sedmý byl kormidelník. A když jsme pádlovali špatně, začali jsme se houpat. Největší zážitek byla noční hra přes území Elfů a v jeskyni u Gluma! - Jirka: Líbila se mi přehrada, okolí tábora i lodě, na kterých jsme jezdili. Taky jsme jeli na vojenské letiště do Náměště nad Oslavou, tam byly stíhačky, které jsme viděli v hangáru. Byli tam taky hasiči a mohli jsme stříkat vodním dělem a Pepu to táhlo dozadu! Redakce klukům děkuje za čerstvé zprávy z prázdnin. (za „Spol.“ se tázala Z.Kohoutová)
BYLO BY LIBO LATINSKOU MŠI? V nejnovějším „motu proprio“ Benedikta XVI. jsme se dozvěděli o papežově vskutku dost revolučním rozhodnutí: každý kněz může bez nutnosti dalšího povolení nebo souhlasu svého biskupa sloužit mši svatou v předkoncilním, takzvaně tridentském latinském obřadu. Já sám bych asi měl toto rozhodnutí nejvyšší církevní autority uvítat, vždyť jsem absolvoval původní gymnázium s latinou a své mládí jsem prožil ve spojení s touto liturgií. Ale přesto mě kupodivu zanechává chladným. Po II. vatikánském koncilu, kdy byla postupně zaváděna dnešní mše svatá sloužená lidovým jazykem a tváří k lidu, jsem tuto novou úpravu uvítal s neskrývaným nadšením, a to přes můj kladný vztah k latině jako takové. Předně na mě hluboce zapůsobila prostota, krása a vznešenost tohoto obřadu, oproštěného od některých prvků dřívější liturgie, podle mého názoru už pro tuto dobu, vyznačující se přímostí a otevřeností, méně vhodných. A pak, ta lahoda – poslouchat mši svatou ve své mateřštině, to bylo skutečné terno! Latina je sice oficiálním jazykem církve, ale ruku na srdce, který z dnešních novokněží nebo absolventů teologické fakulty je schopen plynně přečíst latinský text, a který je schopen mu i porozumět? A co Boží lid, my účastníci bohoslužeb? Ať si to přiznáme nebo ne, latině jsme se za ta léta vzdálili i my, co už více pamatujeme. A půjde nám snad více o to, abychom se cítili „povzneseni“ v cizojazyčném prostředí, než o to, abychom textům dobře rozuměli? Nespojujeme s latinou, snad i nevědomky, jakýsi exotismus, něco, co celebranta jistým způsobem odděluje od ostatních a nám umožňuje zažít něco mimořádného, tajemného? Mše svatá je velkým, neproniknutelným tajemstvím sama o sobě a nic dalšího, lidského ani žádný jazyk jí už na tajemnosti přidat nemůže. Při cyrilometodějských slavnostech na Velehradě rok co rok slyšíme o misi soluňských bratří, a jak velkým kulturním činem bylo zavedení lidového jazyka do liturgie, jazyka, kterému rozuměl všechen lid. Liturgická pokoncilní reforma navázala na tuto filosofii a učinila liturgické texty přístupné vskutku všem. A je-li pravdou, že „církev je naše matka“, nemůžeme v analogii pokračovat, dotáhnout ji do konce a říct, že když nás maminka učila mluvit, učila nás zároveň i mateřskému jazyku, což nyní dělá i církev? Přece k nám mluví řečí, která jde od srdce k srdci, řečí, která je nám blízká a kterou milujeme, a navíc, kterou s Bohem i s námi, Božím lidem, hovoří i kněz, takže veškeré bariéry mizí, cítíme se v církvi jako doma u prostřeného stolu. Možná, že někomu vznešené ovzduší latinského jazyka imponuje, možná, že zde bude hrát svou roli i jistá nostalgie, vzpomínka na naše mládí, kdy jsme slavili první svaté přijímání, nebo u kněží, kdy sloužili svou primiční latinskou mši svatou. Možná zde budou i jiné důvody, které já neznám, které snad jenom tuším, ale které jsou známy Svatému otci, který takto rozhodl. To rozhodnutí je velkorysé a blahosklonné, vychází z touhy po jednotě, z respektu ke všem, kteří cítí tak, jak cítí, a jimž církev vychází „na půl cesty“ vstříc. Dokazuje navíc činem, nejenom slovy, „různost v jednotě“, legitimitu odlišných spiritualit i liturgií, teologických škol a směrů, tedy jinými slovy svou katolicitu, tedy všeobecnost, což je pravým opakem nejen jakéhokoliv
- 16 -
4 / 07
Společenství
sektářství, ale i všech totalit, které ve své podstatě nejsou ničím jiným než gigantickou sektou, kde jakýkoliv stín nesouhlasu nebo odlišného názoru od toho oficiálního, „jedině správného“, není trpěn. Mám-li se ale vrátit k titulku: latinskou mši, prosím, jak je komu libo, ale mně by libo nebylo. Vždyť koneckonců ani Pán Ježíš při Poslední večeři, kdy ustanovil Nejsvětější svátost, nemluvil řecky nebo hebrejsky, jazykem tehdejších vzdělanců, ale aramejsky – tak, jak mluvili i prostí lidé, rybáři – apoštolé shromáždění kolem něho. A tak to je, tak by to mělo být i s jazykem mše svaté: ať mu rozumíme my všichni. To je ovšem můj osobní názor; a já doufám, že jej mezi svými mohu projevit. Jsem přece členem katolické církve a žádné sekty. Bohu díky za to. Milan Smejkal
ROZHOVOR S P. ROMANEM MACUROU Novokněz P. Roman Macura přijal kněžské svěcení 30. června t.r. z rukou ostravskoopavského biskupa Mons. F.V. Lobkowicze v ostravské katedrále Božského Spasitele. Někteří jej znají osobně, mnozí byli na jeho primiční mši sv. 14. července u sv. Anny. Pro čtenáře farního časopisu jsme připravili krátký rozhovor. 1. - Odkud pocházíte, jste havířovským rodákem?
Pocházím ze Šenova, ale od 4 let bydlím v Havířově, proto se pokládám i za Havířováka a měšťáka. 2. - Co pro vás znamenala rodina, jaké byly Vaše školní začátky a dětství?
Rodina pro mě vždy znamenala zázemí a stále znamená. To vám nenahradí ani ten nejlepší přítel. Co se týká školy, tak jsem byl pěkný uličník a studiu jsem nikdy moc nedal. Přesto bylo několik málo předmětů, které mě bavily a měl jsem o ně zájem. Číst knihy jsem více začal až po vojně. Pak jsem doháněl zameškaná léta. 3. - Zkuste naznačit, co bylo tím prvním impulsem a kdy u Vás uzrálo rozhodnutí ke kněžské službě?
Na začátek musím podotknout, že jsem konvertita, což znamená, že jsem nevyrůstal ve věřící rodině a víru jsem objevil až ve svých 23 letech. Právě i četba knih přispěla k tomu, že se mi otevřely nové obzory a začaly se mi objevovat v mém životě otázky, které jsem si nikdy předtím nekladl. Po své konverzi jsem začal pracovat jako ošetřovatel v jednom charitním domě v Ostravě, kde jsem pracoval až do svého odchodu do semináře. Asi půl roku před mým odchodem do přípravného ročníku v Litoměřicích jsem na jednom modlitebním společenství pocítil, že si mě Bůh volá ke kněžství. V té době jsem měl jiné plány se svým životem a na tuto Boží nabídku jsem nechtěl odpovídat, neboť v tom čase jsem byl zamilovaný a chodil s jednou slečnou. Po několika měsících bojů jsem řekl Bohu na tuto nabídku „ano“. Poznal jsem a zakusil, že mohu být šťastný jen na místě, kde mě chce mít Bůh. 4. - Jak jste prožíval léta na teologické fakultě a pobyt v olomouckém semináři (v „nové“ době svobody) ?
Byla to úžasná léta. Poznal jsem spoustu nových přátel, načerpal vědomosti pro budoucí službu a také duchovní a lidskou zralost. V semináři jsme se učili objevovat bohatství vnitřní svobody na úkor té vnější. Měli jsme výborné duchovní vedení, opravdové osobnosti, které svědčily svým životem, že život s Bohem je něco úžasného a dobrodružného a zároveň z nich vyzařovala radost z žitého kněžství. 5 - Rozhodný okamžik ve Vašem životě nastal kněžským svěcením, poté jsme s Vámi prožívali slavnou primiční mši sv. v chrámu sv. Anny. Havířov nepatří k tradičním místům s vysokou religiozitou… Můžete nám sdělit, jaké byly Vaše dojmy a pocity?
- 17 -
4 / 07
Společenství
Duchovno nejde měřit počty ani jinými statistikami. Někdy méně znamená více. Jako jáhen jsem byl v tradiční farnosti a nemohu říci, že by Havířov byl horší. Každé místo a farnost má své zvláštní kouzlo a nešváry. Havířovský kostel a farnost jsem si zamiloval a nechtěl bych mít primici jinde, a že tam bylo méně lidí než jinde, byl jsem rád za to, že alespoň ti nejbližší přišli. Tímto děkuji některým havířovským farníkům za pomoc při přípravě primice. 6. - Odcházíte do Třince na své první kaplanské místo, jak se těšíte na setkání s věřícími, na co se chcete ve svém působišti zvláště zaměřit? Co byste chtěl vzkázat nám havířovským?
Jistě se těším, vždyť mě tam posílá Ten, kterému jsem se rozhodl sloužit. Zaměření nechávám na duchovním správci farnosti, já tam jsem jen na výpomoc a zaučení. Přesto to vidím na mládež a ministranty, což je častá parketa kaplanů a jáhnů. Také mě ta práce s nimi baví. Redakce „Společenství“ Vám jménem všech havířovských farníků přeje hodně radosti a síly ve Vaší náročné službě. (rozhovor připravila Z. Kohoutová)
POSTŘEHY Z POUTNÍHO ZÁJEZDU PO BAVORSKU A TYROLSKU Ve dnech 4.-12. května jsme se zúčastnili krásného poutního zájezdu s cestovní kanceláří „PALOMINO“ Praha.
Putovali jsme po Bavorsku a Tyrolsku. Ubytováni jsme byli na Přimdě (a to tři noci) a pět dnů jsme pobývali v Bavorsku na Schweizerhofu blízko Wonnebergu. Tamtéž v kostele sv. Leonarda jsme denně naši pouť zahajovali mší svatou, kterou sloužil pan děkanVladimír Born z Boru u Tachova. Ten nám byl také průvodcem na naší cestě. Také večerní posezení s ním byla poučná a zajímavá. Shlédli jsme krásná místa: Vierzehnheiligen - barokní poutní kostel, Waldsassen - opatství, Marktl - rodiště papeže Benedikta XVI., Altötting, Chiemsee - největší jezero Bavorska. Tam jsme lodí přeplavili na dva ostrovy, na jednom z nich stál klášter z roku 766 a na druhém z nich pak zámek Ludvíka II. Bavorského. Dále pak jsme navštívili poutní místo Maria Eck, kde nám v tamním kostele odsloužil mši svatou pan děkan. Poté jsme byli pozváni na dobrý oběd do klášterní restaurace. Následující den, který jako jediný nám celý propršel, jsme si v pravé poledne poslechli na Kufsteinu melodie slavných varhan znějící široko do okolí. Pro nepřízeň počasí jsme si místo do Kaisertahlu zajeli prohlédnout skleníky blízko Kufsteinu. Tam nám dvě domorodé dámy připravily piknik z vlastních zdrojů. Ony se také podílely na přípravách tohoto zájezdu s panem děkanem a patří jim naše díky. Navštívili jsme také Bad Reichenhall – lázeňské město s přenádhernou kolonádou, zaměřené na léčbu pacientů s astmatickými chorobami. Poslední den jsme se ještě zastavili ve městě Salzburg, městě nazývaném Římem severu, a shlédli tam krásný poutní kostel Maria Plein, tyčící se nad městem. Odtud byl krásný výhled na celé město i jeho přiléhající okolí. Na cestě zpět jsme se krátce zastavili v Domažlicích a v malé pohraniční vesničce Damnov jsme tento poutní den zakončili mši svatou v tamním kostele, který je ještě stále ve velmi špatném technickém stavu. Poslední noc před naším návratem domů jsme opět spali na Přimdě a ráno se s námi v místním kostele sv. Jiří mší svatou rozloučil pan děkan. Cestou domů jsme si ještě prohlédli benediktinský klášter s kostelem Panny Marie v Kladrubech (třetí největší u nás) a naplněni krásnými duchovními zážitky jsme se na večer navrátili šťastně domů. Celý tento zájezd byl velmi dobře připraven, za což patří díky pí. Hendrychové, panu děkanovi a p. Sikorovi. Je ovšem škoda, že se jej zúčastnilo jen osm členů naší farnosti. účastnice zájezdu G. Matoušková
- 18 -
4 / 07
Společenství
ZPRÁVY Z HRANIC Od zvláštního zpravodaje z Hranic na Moravě – Zajímavou akci zaznamenali obyvatelé
Hranic na Moravě v týdnu od 21. do 28. 7. 2007. Na Střední průmyslové škole se zde ubytovala početná skupina rodin s dětmi spolu se skupinou mládeže a na celý týden změnili poklidnou tvář tohoto spořádaného města. V okolí ubytovny se na sloupech veřejného osvětlení začaly objevovat obrázky různých zvířat a motorových vozidel. Při vstupu do budovy visela cedule s nápisem „Manželská setkání“. Po městě se začaly procházet skupinky dětí pod vedením některého z mládežníků označené cedulkami se jmény. Ocedulkované manželské páry posedávaly na lavičkách a spiklenecky si špitaly. Ke konci týdne se dokonce nestyděly projevovat si na veřejnosti svou náklonnost fyzickým kontaktem. Kamkoli jste se v Hranicích hnuli, potkali jste některého podezřelých ocedulkovaných individuí, z jehož tváře zářil zneklidňující úsměv. Co se to tady děje? Náš zvláštní tajný špión zjistil následující: 1. Obrázky na sloupech veřejného osvětlení se shodují s obrázky, které mají tito lidé na cedulkách. 2. Manželské páry si na lavičkách špitají o svých problémech a zraněních a nejeden takovýto rozhovor skončí pohoršováním veřejnosti vzájemným objímáním. 3. Prodejce zmrzliny na náměstí i provozovatel bazénu si libují, že jejich zisky v průběhu týdne velmi vzrostly. Také květinářství hlásí rekordní tržbu. 4. Skupiny dětí a mládežníků jste mohli potkat nejspíše v parku při hře na schovávanou nebo v kašně na náměstí. 5. Večer se náměstí hemžilo mládežníky zmateně běhajícími s čísly na zádech a tvrdícími, že musí postavit vysílač. Policie bohužel opět nezasáhla. 6. V sobotu odpoledne všichni dočasní obyvatelé průmyslovky do jednoho nasedli do svých karavanů a odjeli jinam. Nezbyla po nich ani stopa. Jeden přímý účastník této podivné akce nám k tomu řekl: „Tož není to tu špatné. Svoje děti jsem za celý týden skoro neviděl, strčili jsme je pečovatelům. Měli jsme na sebe s Máňou zase více času. A ty přednášky se taky daly přežít, nejlepší byla ta poslední. Příští rok chceme jet zas.“ To je zatím vše, co se nám k této akci podařilo zjistit. Omlouváme se čtenářům za neúplné informace, v příštím roce se pokusíme přinést kompletní zprávu o této netradiční akci. Pokud chcete vědět víc, jeďte taky do Hranic. -mat-
“Špacírování“ s Orlem Zavinila to orelská skřínka před kostelem sv. Anny, ve které bylo pozvání na putování úsekem „Chráněné krajinné oblasti řeky Odry“ v sobotu 23. června 2007 mezi Jistebníkem a Polankou nad Odrou. „Tak co dědku, zvládneš to?“ - jsem asi deset dní přemýšlel, než jsem si konečně sám sobě řekl: „ANO!!!“ Už ve vlaku jsem potkal paní Světničkovou st., a tak bylo jasné, že Havířov bude mít důstojnou seniorskou reprezentaci. Ale, pokud jsem nabyl dojmu, že celé putování bude záležitost seniorů, hrubě jsem se zmýlil. Už při srazu na nádraží v Jistebníku jsem zjistil, že z přítomných 40-50 účastníků jsme my, reprezentanti Havířova asi jediní zástupci starší generace. Většina přítomných byli rodiče s dětmi a jejich odrostlejší známí a příbuzní. Co vám mám povídat? Počasí nádherné, nenáročná cesta v krásné rovinaté krajině mezi rybníky a lesíky, za kterými prosvištělo PENDOLINO, pohoda, žádný spěch a žádný kvalt. Za chvíli jsme se bavili každý s každým tak, jak to má být. A tam, kde bylo zvlášť kouzelně, jsme se pokochali přírodou a v malých dávkách občerstvili tekutým ovocem. Ani závěr šestikilometrového putování na zahradě v Polance neměl chybu. Páreček, pivíčko, kávička, minerálka, posezení pod stromy a přátelská atmosféra byly tečkou za putováním kolem Odry, které - 19 -
4 / 07
Společenství
připravila jednota „ORLA“ z Polanky nad Odrou. Patří jim naše srdečné poděkování, a jak Pán Bůh dá, těšíme se zase na shledání u Odry v příštím roce. dědek Jargus
Don Bosko otevřel nový nízkoprahový klub V Církevním středisku volného času sv. Jana Boska v Havířově - Šumbarku byl v pátek slavnostně otevřen nízkoprahový klub Valdocco. Je určen pro mládež od patnácti do pětadvaceti let. „Děti, které dosáhnou patnácti let a schází jim potřebné sociální zázemí, většinou nemají kde trávit svůj volný čas. Vzhledem k potřebám odpovídajícím jejich věku, požadavkům na ně kladeným školním prostředím, rodiči, společností nebo trhem práce, je z našeho pohledu nutné jim nabídnout vhodné aktivity a zázemí. Chceme tím přispět k jejich osobnostnímu a dovednostnímu rozvoji,“ přiblížil jeden z cílů projektu ředitel Církevního střediska mládeže Jindřich Honěk. Zájemci mohou přijít jen tak, sami, nebo posedět s kamarády, seznámit se s novými lidmi, zahrát si stolní a jiné hry, popovídat si o svých problémech, vyslechnout přednášku nebo se přihlásit do některého z připravovaných vzdělávacích kurzů.
Zábava i vzdělání Ke konkrétním aktivitám patří kurzy počítačové gramotnosti, jako základy práce s počítačem, vyhledávání na internetu, výukové kurzy, MS Office a psaní všemi deseti. Knihovna nabídne časopisy, odbornou, zábavnou a duchovní literaturu. Významné místo v klubové náplni má poskytování sociální, psychologické a právní pomoci formou osobních konzultací, poradenství či besed na aktuální témata. Klienti se budou moci seznámit s vyplňováním různých formulářů, psaním životopisu a se vším, co souvisí s hledáním zaměstnání. Prostorná místnost je vybavena čtyřmi moderními počítači připojenými na internet. Dále jsou k dispozici různé stolní hry a nechybí ani oblíbený fotbálek. Provoz zajišťují pracovníci střediska. Novým prostorům požehnal salesiánský duchovní, otec Karel Jašek. „Valdocco je čtvrt v Turíně, kde Don Bosko v 19. století zahájil svou činnost. My se k jeho myšlenkám a odkazu hlásíme,“ vysvětlil název klubu ředitel střediska. Projekt je z osmdesáti procent financován Evropskou unií, z deseti Ministerstvem pro místní rozvoj České republiky a stejným dílem Moravskoslezským krajem.
POVÍDÁNÍ DĚDKA JARGUSE, JAK TO BYLO..., NEBO NEBYLO? Bylo, nebylo... Tak začínají většinou pohádky. A tak když jsem psal o „špacírování“ s Orlem, najednou mi připadla jako pohádka vzpomínka na naše výpravy a putování v šedesáttých a sedmdesátých létech. Bylo to v době komunistické normalizace. Náš karvinský okres byl vyhlášen jako ateistický. Každá zmínka o činnosti křesťanů, která zaváněla aktivitou mimo pobožnosti v kostele, byla nenápadně sledována a postihována. V době po Vatikánském koncilu se objevily i v liturgii nové prvky. Jedním z nich byla možnost využít při liturgii rytmické písně s kytarovým doprovodem. I u sv. Anny vznikla první schola, která doprovázela bohoslužby rytmickými písněmi (škoda, že mnoho z nich zapadlo, nebo se vytratilo), ale hlavně vytvořila prostor pro setkávání mladých. Základy hudební orientace předávala mladým „muzikantům“ obětavě paní profesorka Cahová. A protože je člověk živý nejen muzikou, domluvili jsme se, že uděláme se scholisty výlet na hory. Domluveno - vykonáno. Sešli jsme se na vlakovém nádraží: a sice já, paní Cahová a Alenka Filipová (nyní Nečasová). Navíc poprchávalo, tak jsme to sbalili a šli domů... No, byl to šok, na který živě vzpomínám i po čtyřiceti létech. Naštěstí jsme neskončili, ale pokračovali trochu jinak. Dělaly se výpravy a týdenní „tábory“ pro kluky, na kterých měl lví podíl Jindra Honěk (zemřel 31. 8. 2005) a pomáhali starší ministranti a scholisté
- 20 -
4 / 07
Společenství
- Jirka Sikora, Jirka Kusák, Josef Pisák, Milan Hladký atd., vše za aktivní podpory tehdejšího kaplana P. Josefa Holka. Ale to nebylo všechno. Pomalu se začal uskutečňovat nápad, že mimo tyto akce pro kluky by bylo dobré uspořádat něco pro všechny - starší i mladší. A tak se šeptanou „tichou poštou“ rozšířilo, že každý starý i mladý může jít společně s ostatními v sobotu třeba na Gírovou, na Ostrý, Prašivou, Polom (a jak se ty všechny naše beskydské kopce jmenují). Nebyly to žádné masové akce. Někdy 20, někdy 30 účastníků, rodiče, příbuzní a hlavně děcka - kluci i holky. A to je konec pohádky, na kterou by se nemělo v Havířově zapomínat. Pokusím se připomenout pár jmen, i když to nejsou zdaleka všechna, která v této pohádce vzpomínce skutečně žila a existovala: dědeček Piskala a malý Jirka, to byli vytrvalí cestovatelé a turisté. Reichenbachovi, Svobodovi, Měkutovi, Hodečkovi, Rybaříci a jiní, které poznáme už jenom na starých černobílých fotografiích. P. Alois Peroutka, který nedávno oslavil padesátiny, dodnes vzpomíná na společné zážitky, podobně další havířovák P. František Ptáček. Bylo, nebylo... Nechci přivolávat staré duchy a nostalgické vzpomínky. Nikdy nebylo všechno ideální a vždycky se boxovalo. „Nikdy nevstoupíš do stejné řeky,“ říká přísloví. Nejedná se o kopírování minulosti. Ale mějme odvahu a chuť experimentovat a hledat způsoby, jak můžeme navázat na tradice a pomáhat uskutečnit Boží království i v našem ateistickém K tomu nám dopomáhej Bůh!! Havířově.
JAK SE ŽIJE BABIČKÁM? - 21 -
4 / 07
Společenství
V dalším díle naší oblíbené ankety vypovídá p. Jana Bártová. 1. Co Vás nejvíce naplňuje a těší v roli babičky?
- Být babičkou je prima. Když se v očích vnoučka zračí nepředstíraná radost ze setkání, když dětská bezprostřednost a spontánnost rozežene všechny chmury, člověk najednou nějak omládne, nechá se „vtáhnout“ do dětského světa a už není tak „zaprášený“ všedními starostmi. Má elán zase jít dál. Největší radostí je být spolu. 2. Co se Vám líbí a třeba nelíbí ve farnosti, v církvi?
- Nikdy jsem takto neuvažovala. Protože farnost, církev, to jsme my, hříšní lidé, to jsem já, hříšník. Proto církev nebude nikdy naprosto dokonalá. Když se mi něco nelíbí, musím začít především u sebe, v tom okruhu působnosti, který mám. Ale církev, to je také Duch svatý. A proto nad našimi nedokonalostmi není třeba zoufat. Avšak co v posledních letech zaznamenávám jako velké pozitivum je, že mladí lidé odrostlí dětským střevíčkům z kostela neodcházejí, ale žijí v církvi své vztahy, přátelství, hodnoty. Ze „spolča“ se pak následně vytvářejí manželské páry, které zase do kostela přivádějí svou drobotinu již od nejútlejšího věku. A těm nejmenším se pak život v církvi stává samozřejmostí. To za našich mladých let nebylo. I když se „chodilo“ do kostela, nežily se v církvi vztahy. Ani nemohly. Vždyť byla úplně jiná doba. Možná by nebylo rozumné úplně na to špatné zapomenout. Ne ze zášti, ale proto, aby si člověk víc vážil toho, co mu přináší současná doba, i když ani ona není lehká. Ale zase jinak. 3. Co pro Vás znamená víra? - Vztah. Důvěrný, živý vztah lásky dvou osob, z nichž jedna zůstává očím neviditelná. Za „Společenství“ se tázala Z. Kohoutová
Červen a Červenec 2007 v našich farnostech Anežka Šarounová, roz. Beranová Eva Fanková, roz. Vojtková Josef Vymětal Danuša Havlíčková
Sv. Anna Křty: Karel Václav Pasterny Valter Szczepanik Valentýna Trojanovičová David Hrabálek Petr Matyáš Dočkal
Sv. Markéta Pohřby: Marie Stachová, roz. Klimšová Ladislav Nekoranec Jan Pavlásek Jiřina Nogolová, roz. Pavelková Emilie Kostovčíková
Svatby: Jiří Mokrý - Alena Piekarová Tomáš Martinec - Dominika Bašerová Petr Šurkovský - Jarmila Paclová Jan Pavelek - Pavlína Hrabálková Roman Danihel - Denisa Hrabovská Pohřby: Miroslav Richter Cecilia Klimszová, roz. Jarošová Jiřina Krejčí, roz. Geryková Anna Horčičáková, roz. Fabová Jiří Rybařík
90 71 76 78
sv. Jan Bosko 57 77 57 68 75
Křty: Šarlota Suchá Vanesa Veronika Packová Miroslav Horváth Samanta Patricie Horváthová
Dopisy do záhrobí - 22 -
85 46 80 78 79
4 / 07
Společenství
Malchus, služebník veleknězův V městě Šumbarku, v pátém roce panování Václava Všeznalého Doba velikonoční již doznívá, ale já se v myšlenkách stále ještě vracím k jejímu začátku do ztemnělé getsemanské zahrady, kde se Ježíš potí krví v úzkostném očekávání nadcházejícího utrpení. Jeho učedníci spí, na rozdíl od Tebe a Tvých druhů, kteří spěcháte nocí a řinčíte zbraněmi. Je vás dost na to, abyste spoutali jednoho pošetilého blouznivce, přesto se toho střetnutí trochu obáváte. Ježíše předchází pověst divotvůrce; kdoví zda proti vám nepoužije svou moc, podobně jako při několika dřívějších pokusech o zatčení. Jen trochu vás uklidňuje vítaná spolupráce jednoho z jeho učedníků. Ten vás vede na tajné místo, kde bude samozvaný rabbi sám, bez pomoci davu svých příznivců. Vcházíte do zahrady a začíná nepopsatelný mumraj. Náhle procitnuvší učedníci se zmateně motají mezi olivovníky, zrádce Jidáš hledá svého Mistra, vaše přesila najednou nevypadá tak jednoznačně. K tomu všemu se obrovitý rybář začíná ohánět krátkým mečem; čert ví, kde ho vzal. Než stačíš uskočit do bezpečí, cítíš nejprve závan vzduchu na tváři a vzápětí již ostrou bolest. Křičíš – více úlekem než bolestí – a tiskneš si prsty k ráně, která silně krvácí. Ten blázen Ti uťal ucho! Události následujících chvil jsou stejně překvapivé pro Tebe jako pro mne. Nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že to Petrovi prošlo. Napadl veleknězova služebníka, málem mu rozsekl hlavu, a nikdo ho za to na místě neztrestal. Zřejmě byli všichni zaujati a ohromeni další nečekanou situací. Ježíš – stále ještě volný – přikládá Tvé ucho zpět na místo a činí svůj poslední zázrak. Rána je v mžiku zhojená a Tvá bolest ustává. S ní mizí i váhavé rozpaky Tvých spoluslužebníků. Vrhají se na Ježíše, který nevyužil chvíle prvotního zmatku k útěku, svazují ho a vlečou pryč. Jeho učedníci se již rozutekli a Ty v zahradě zůstáváš sám. Stále znovu se dotýkáš svého ucha a přesvědčuješ se o jeho funkci. Slyšíš praskání větví, nadávky i cvrkot cikád. Slyšíš… Vždy jsem žasnul nad Ježíšovým jednáním. Ve chvíli, kdy ho vojáci odvlékají na jistou smrt, ztrácí čas tím, že jednomu z nich uzdravuje ucho. K čemu slouží toto bezvýznamné gesto? Je to poslední projev divotvorné síly; pak už následuje jen bezmocné ponížení a utrpení. A náhle se mi vybavují Kristova slova, která nyní slyším v docela novém významu. „Kdo má uši k slyšení, slyš… Ten, kdo slyší mé slovo a zachovává je, má život věčný.“ Ne, to není metafora; Ježíš opravdu pokládá slyšení za nutnou podmínku naší spásy. Možná právě proto nás sluch při odchodu z tohoto světa opouští jako poslední ze smyslů. Abychom do poslední chvíle svého rozhodování měli možnost slyšet… Smutek Getseman je takřka zapomenut, nyní se již radujeme z triumfálního příchodu Ducha, který dává apoštolům dar promlouvat v jazycích. To však není největší zázrak. Tím je skutečnost, že všichni přítomní jejich slova slyší a radostně je přijímají. Pokud se k jejich letniční radosti stále ještě nedokážu připojit, je to jen proto, že neslyším, byť mám oba boltce na svém místě. Proto prosím Pána o stejnou milost, kterou prokázal Tobě. Aby se dotkl mých uší a uzdravil je. -ok-
HÁDANKY A MALÉ HŘÍČKY PRO KLUKY A PRO HOLČIČKY Zdar, milí luštitelé! - 23 -
4 / 07
Společenství
Dnešní křížovka je tak trochu o vás, je totiž o LIDECH. Velkých, malých, starých, mladých, vlasatých, nebo plešatých. Ať už patříte do kterékoli kategorie, věřím, že křížovku dokážete vyluštit. Hodně štěstí! „VŠICHNI LIDÉ SE … dokončení v tajence.“ (přísloví) 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19
1. manžel mé tety 2. moji rodiče, tatínek a … 3. kdo má svátek 8.10.? 4. skaut 5. je černý od sazí a lozí po střechách 6. dcera mých rodičů (a nejsem to já) 7. má svátek 7. 3. 8. obyvatel Afriky, má tmavou pleť 9. správce lesa 10. moje sestra je tetina …
11. má svátek 24.7. 12. přítel 13. Honza 14. maminka mé maminky 15. kdo slouží mše svaté? 16. když se rodičům narodí kluk, je to jejich … 17. učí se ve škole 18. bydlí v iglú 19. žena a …
S přáním krásných ještě prázdninových dnů se loučí Marťa
- 24 -
