Československo – vatikánská jednání a vztahy 1948 – 1989 Resume výzkumného projektu RB 16/18/02 Řešitel: Jaroslav Cuhra Nositel: Ústav pro soudobé dějiny
První jednání - případ Beran Odvoláním československého velvyslance při Vatikánu Ilji Ratha "ke konzultacím" do Prahy byl v dubnu 1950 de facto ukončen diplomatický styk mezi Vatikánem a Československem. Jakkoliv je z právního hlediska podstatné, že k přerušení vztahů došlo jen fakticky, nikoliv oficiálním vyhlášením, v praxi to znamenalo úplnou izolaci katolické církve v Československu v době, kdy prožívala nejtěžší okamžiky svých moderních dějin. Na počátku šedesátých let, před
zahájením
II.vatikánského
koncilu,
zůstala
pro
správu
třinácti
československých diecézí ve funkci jen trojice biskupů (ze dvou arcibiskupů a čtrnácti biskupů v roce 1950), deset zbývajících diecézí spravovali kapitulní vikáři. Od roku 1950 nepůsobil na území Československa oficiálně jediný mužský řeholní řád, 8 730 řeholnic bylo rozmístěno po státních a charitních ústavech podle požadavků státu. Z více než dvou desítek periodik, vycházejících ještě roku 1950, zůstala jen skromná dvojice Katolické noviny a Duchovní pastýř, tištěná v jazykově odlišných verzích na Slovensku a v českých zemích, a obraz pádu by mohl být ještě důkladnější. Jeho součástí je i Celostátní mírový výbor katolického duchovenstva CMVKD (později Mírové hnutí katolického duchovenstva MHKD), vzniklý na základě státní objednávky v roce 1951, sdružující ve svém vedení nejaktivnější část kněžstva, ochotného vzdát se oprávněného odporu vůči režimu pronásledujícímu církev a připraveného vystupovat na jeho podporu, proti vatikánské politice, "která plně přisluhuje světu kapitalismu a imperialismu." "Aggiornamento" (přizpůsobení se problémům dneška) papeže Jana XXIII. (1958-1963) se odrazilo i ve vztahu Vatikánu ke komunistickým režimům. Ateistický komunismus byl pochopitelně nadále odmítán, na pořad dne se ale dostal vzájemný dialog o konkrétních věcech. Dostupná fakta o osudech církve, celku i jednotlivců za železnou oponou, více než ospravedlňovala záměr diplomatickou cestou dosáhnout zmírnění tohoto údělu a vydobýt alespoň nějaký prostor pro její činnost. Otázkou zůstávalo, jak daleko může vatikánská diplomacie při jednání s těmito režimy zajít, aby zůstala věrna poslání církve a hlavně, jak je k ústupkům a dialogu přimět. Co mohlo být snažší v případě Polska, méně reálné bylo pochopitelně u Československa, vzhledem k podstatně jinému postavení domácí církve. Součástí mnohotvárného řetězu problémů, spojených s
2
navázáním dialogu, pak také byl naprostý nedostatek základních informací o konkrétní situaci té které církve, daný izolací hierarchie a kléru od Vatikánu s neustálou hrozbou obvinění ze špionáže, ohrožující případného "informátora". V Československém případě k prvým sondážím v tomto směru posloužilo zahájení II. vatikánského koncilu, svolaného Janem XXIII. do Říma na podzim roku 1962. Na sněm byli pozváni i biskupové z Československa a moc nepovažovala za možné toto pozvání zcela ignorovat. V dvanáctičlenné delegaci však byla jen trojice biskupů (Ambroz Lazík, Eduard Nécsey a František Tomášek), zbytek výstižně zhodnotil poúnorový emigrant a pozdější biskup Jaroslav Škarvada "mírovácká štafáž a fízlové" V průběhu prvního zasedaní byli členové delegace pozváni k řadě rozhovorů o možném navázání kontaktů, podle jejich interpretace s náznaky, že "Vatikán nemá žádné postranní úmysly a nemíní podporovat nic, co by odporovalo čs. státnímu zřízení, že jde jen o to, aby církev mohla skutečně žít." Podle Vatikánu jde o "sjednání i třebas minimálního ´modus vivendi´. Jediné, co vylučujeme je ´modus moriendi´". Určujícím výrazem těchto snah bylo "Pro memoria", zaslané prostřednictvím biskupa Necsey ministru školství a kultury ČSSR Františku Kahudovi. V prosinci roku 1962 je biskup předal československé straně, aby k nabídce přímých jednání zaujala stanovisko. Státní i stranické orgány, jež se k návrhu vyjádřily, se shodly, že iniciativu nelze bezmyšlenkovitě odmítnout, přestože, jak poznamenalo ministerstvo školství a kultury: "V ČSSR je církevně politická situace dosud tak konsolidována, že by se minimálně po dobu 10 i více let nemuselo s Vatikánem ještě jednat." A jedním dechem hned také dodalo: "v tomto směru je v nevýhodě Vatikán a proto není třeba v našich námětech dělat kompromisy." Okruh problémů, které podle jejich soudu Vatikán považuje za prioritní, shrnulo ministerstvo do čtyř bodů: změnit prozatímní stav v řízení diecézí (tj. jmenovat do jejich čela biskupy); vyjednat volný styk mezi ordináři a Vatikánem; upravit kanonicky nevyhovující způsob výchovy kněžského dorostu a dosáhnout uvolnění striktního dozoru nad výukou náboženství. Podle mínění čs. strany kladl Vatikán největší důraz na prvý bod - vyřešení správy diecézí a s tím související přetrvávající internaci některých biskupů,
3
obzvláště pražského arcibiskupa Josefa Berana. V této souvislosti zaznělo jednoznačně, že arcibiskup se k řízení diecéze nesmí vrátit a pokud bude uvolněn z internace, musí mu být zabráněno "vměšovat se do církevních otázek v ČSSR." Stejné stanovisko platilo i k internovaným biskupům Josefu Hlouchovi a Karlu Skoupému - zrušení internace bylo podmiňováno složením slibu věrnosti republice. Ministerstvo nakonec navrhlo, aby se případná jednání, jejichž konání či nekonání odviselo od rozhodnutí vedení komunistické strany, vedla právě jen nad tématem obsazování diecézí, s cílem jmenovat nové biskupy, ovšem jen "za předpokladu, že uvedené funkce budou uděleny osobám, které řídí diecéze a mají státní souhlas pro funkci kapitulních vikářů", jinými slovy pokud Vatikán nechá vysvětit kolaborantské duchovní z řad MHKD. Jedinou výjimkou byl potenciální souhlas s ustavením biskupa Františka Tomáška světícím biskupem pražským. V neposlední řadě návrh zavrhl možnost vést jednání prostřednictvím biskupa Necseye a trval na přímém jednání (informativního charakteru) mezi zástupci státu a Vatikánu. V žádném případě se však neuvažovalo o normalizování diplomatických vztahů ("nunciatura v Praze by nezbytně představovala podvratnou a špionážní agenturu s nepoměrně většími možnostmi než má diplomatická mise kteréhokoliv kapitalistického státu") a jiné otázky měly být odloženy až do skončení koncilu. Takto formulované zásady následně schválilo v březnu 1963 předsednictvo ÚV KSČ a církevními i diplomatickými zdroji byla Vatikánu dána najevo ochota k určitým jednáním. 12. května 1963 tak poprvé zasedli k jednacímu stolu členové obou delegací. Na jedné straně státní podsekretář Svatého Stolce Agostino Casaroli, stojící v čele vatikánských vyjednavačů (do Prahy přicestoval z Maďarska, kde vedl jednání o postavení maďarských biskupů se zástupci vlády), na straně druhé dvojice československých zástupců - Karel Hrůza a Miloslav Košnar. Je symptomatické, že ani jeden nepatřil k ministerstvu zahraničních věcí. K. Hrůza měl jako vedoucí Sekretariátu pro věci církevní při ministerstvu školství a kultury zásadní slovo v otázkách státní církevní politiky a M. Košnar souvisel s církví ještě paradoxnějším
způsobem
-
jako
náčelník
III.
správy
MV
(politická
kontrarozvědka, "bojuje proti vnitřnímu nepříteli, odhaluje ilegální organizace a protistátní skupiny")byl pro jednání jistě kvalifikovaným kádrem. Průběh prvního
4
jednání (rozloženého do tří dnů) předznamenal pak charakter všech následujících debat. Toto a dvě další jednání roku 1963 (v září v Římě, v listopadu v Praze) vymezila hlavní okruh témat. Prioritu měl tzv. případ Beran. Beranova internace, jakkoliv zástupci církevního sekretariátu tvrdili, že "pro naše vnitřní i zahraniční církevně politické otázky neznamená žádný velký problém",jisté potíže znamenala. Vzhledem k tomu, že hlava české katolické církve byla internována od roku 1949, považovala státní správa za perspektivnější internaci ukončit, zároveň však nepřipustit, aby se arcibiskup mohl jakýmkoliv způsobem podílet na řízení církve. Sondážní jednání osobně s Beranem o jeho návrzích na ukončení internace, vedená církevním sekretariátem od roku 1962, dospěla ke třem oboustranně zvažovaným řešením - návrat Berana na arcibiskupský stolec po složení slibu věrnosti republice, umožnění odchodu do Říma, odchod Berana do dobrovolného ústraní. Beran samotný pochopitelně za nejvhodnější řešení považoval návrat do úřadu, odsunutí do Říma si nepřál a odchod do ústraní by znamenal rezignovat na funkci arcibiskupa, což, jak argumentoval, bylo podmíněno souhlasem papeže. Po dohodě se zástupci státu pak vypracoval na počátku roku 1963 dopis papeži, ve kterém se však nepřiklonil k žádné z možností a ponechal rozhodnutí na Svatém Otci: "Nezříkám se prací ani námah. A také - díky Bohu - těším se i dobrému zdraví těla i duše... Prosím Vaši Svatost co nejpokorněji: Nechť Svatý Otec svým úsudkem rozhodne mou záležitost." Beranovo odvolání se k papeži nesla státní správa s nelibostí, neboť se stalo zřejmým, že arcibiskup ze své vůle do ústraní neodejde. Přestože původně měl být z internace propuštěn v květnu 1963, uvolnění bylo odloženo a již při prvém jednání s Casarolim delegace nastolila otázku jeho dalšího osudu. Po počátečním zaváhání zaujal Vatikán stanovisko, že Beranův případ bude řešen společně s osudem dalších diecézí ("pokud jde o datum řešení tohoto problému, Svatá Stolice udělá vše, aby k němu došlo přinejmenším současně s obsazením volných diecézí...") a zároveň dal najevo, že nebude nutit Berana k žádnému řešení, které by bylo proti jeho vůli. Československá strana usoudila, že snahou Vatikánu je používat Beranův případ jako prostředek nátlaku, neboť vyvolává nepříznivý mezinárodní ohlas a o rychlé řešení nestojí. Delegace tedy navrhla, aby Beran byl
5
vyzván ke složení slibu věrnosti republice a následně k 28. září 1963 propuštěn a umístěn v charitním domě v Mukařově. Pokud by složení slibu odmítl, považovali předkladatelé návrhu za vhodnější jej stejně propustit. Navržené řešení bylo přijato a arcibiskup žádosti o složení slibu vyhověl 5. října 1963 a zároveň podepsal prohlášení, že nebude používat možnosti a práva vykonávat pražský arcibiskupský úřad. Ve stejný den jej prezident uvolnil z internace a Beran byl přesunut do Radvanova, kde však nadále setrvával v umělé izolaci. Arcibiskupovo prohlášení, předložené Casarolimu při listopadovém jednání v Praze, neznamenalo z pohledu církevního práva vyřešení případu. Jak vatikánská delegace ve svém novém "Pro memoria" zdůraznila: "Prohlášení podepsané Msgr. Beranem 5. října, ...nemá žádný význam nebo důsledky z hlediska kanonického." Řešení, jež ale Vatikán následně navrhl, se stalo podkladem k ukončení celé kauzy - se souhlasem arcibiskupa bude pro pražskou arcidiecézi jmenován apoštolský administrátor sede plena, čímž bude zrušen výkon funkce a správy ze strany arcibiskupa. Další lidský Beranův osud zůstal ale otevřený. Ke konečnému průlomu došlo při jednání v Římě 5. až 12. února 1965. Jeho průběh ovlivnilo dlouho očekávané, avšak pro československou vládu nepříjemné vyhlášení
papeže
Pavla
VI.
o
jmenování
Josefa
Berana
kardinálem.
Československá delegace zahrnula vatikánské vyjednavače řadou ostrých protestů proti tomuto rozhodnutí (veskrze osobní záležitosti papeže) a hlavně proti skutečnosti, že nebyla o jmenování předem informována. Námitku, že "Vatikán tak nikdy nečiní a proto neučinil výjimku ani vůči Československu", delegace odmítla a zdůraznila, že "Beran se ani nyní po jmenování kardinálem nevrátí zpět do funkce arcibiskupa v Praze a také nemůže vykonávat jakoukoliv církevní funkci v ČSSR." Zároveň československá strana požadovala, aby byl Beran definitivně odsunut z ČSSR a odmítla předchozí úvahy o spojení jeho případu s obsazením dalších diecézí. Po opakujících se sporech nad způsobem řešení Vatikán přistoupil na návrh vládní delegace, který ona sama označovala pro ČSSR za nejvýhodnější - Beran odcestuje do Říma pro kardinálský klobouk a ještě před odjezdem bude apoštolským administrátorem jmenován tajně vysvěcený biskup František Tomášek, dosud působící jako farář na Moravě. O týden později se tento návrh stal skutečností.
6
17. února 1965 (podle některých pramenů o den později) předložil Casaroli návrh řešení Beranovi. Byl to stárnoucí kardinál, na němž zůstalo rozhodnutí, zda odjede do Říma bez možnosti návratu (vydaný cestovní pas měl být opatřen doložkou, že návrat do ČSSR je podmíněn souhlasem ministerstva zahraničních věcí), nebo zda dohodu odmítne. Odmítnutí však znamenalo vrátit jednání na začátek a zároveň by tím Beran přebíral odpovědnost za zhroucení teoreticky se rýsující dohody o obsazení některých diecézí biskupy. Kardinálovo jistě bolestné placet odchod potvrdilo. Stvrdil zároveň, že přijímá trvalost exilu, stejně jako závazek zdržet se v zahraničí vystupování proti ČSSR. Casaroli následně sdělil toto rozhodnutí československým úřadům a 18. února složil nastupující apoštolský administrátor biskup Tomášek státní slib do rukou ministra kultury. O den později odlétl Beran, doprovázen Casarolim, do Říma, odkud se již do ČSSR nevrátil. Ve svém dopise ministru kultury však tento vězeň německého koncentračního tábora i komunistických internací neskrýval smutek: "Promiňte mi však, jestliže upřímně doznávám, že odlet mi ztrpčuje vědomí, že jsem vlastně vypovězen z vlasti, kterou tolik miluji, a pro jejíhož lidu blaho jsem vždy zamýšlel co nejúčinněji pracovat..." Pražská vláda přijala výsledek s jistým zadostiučiněním. Podle mínění členů delegace Beranův odchod upevnil její pozici a Vatikán se ocitl v situaci, kdy musí uvažovat "o takových návrzích, které budou vycházet i z našich doporučení." Casaroliho pobyt v Praze však byl do května 1967 posledním setkáním obou delegací a jednání ustrnula na mrtvém bodě. Příčinou se stal problém, táhnoucí se jako červená niť všemi dosavadními setkáními. Jestliže již bylo zmíněno, že vyřešení Beranova případu podmiňoval Vatikán do poslední chvíle ustavením biskupů do volných diecézí, znamená to, že od prvého jednání v květnu 1963 obě delegace předkládaly své personální návrhy. V zásadě lze shrnout, že rozpor vznikl ve dvou bodech. Za prvé, vatikánská delegace nebyla spokojena s československým návrhem, aby byla přednostně
vyřešena situace ve třech
diecézích - nitranské, rožnavské a královehradecké - a řešení v ostatních se nechalo na pozdější dobu. Vatikán argumentoval tím, že jde vlastně o posun jen v jedné diecézi, neboť v případě Nitry a Rožnavy by šlo pouze o jmenování dosavadních biskupů - apoštolských administrátorů do funkce sídelního biskupa,
7
takže faktická změna daného stavu měla být minimální. Proto Vatikán trval na řešení situace i v diecézích dalších - Košicích, Bánské Bystrici - a v arcidiecézi Olomouc (vedle paralelně probíhajícího jednání o osudu pražské arcidiecéze). V této otázce se na jednáních v listopadu 1964 v Římě podařilo dosáhnout částečné shody a Vatikán předložil československé straně svůj návrh personálního obsazení sedmi diecézí (Praha, Olomouc, Nitra, Rožnava, Hradec Králové, Košice, Bánská Bystrica) a zároveň uvedl, že pokud by litoměřický biskup Štěpán Trochta a českobudějovický biskup Hlouch byli ustaveni do jiných diecézí, měla by být otevřena i otázka obsazení jejich bývalých sídel. V únoru roku 1965 už bylo vše jinak. Druhý faktor, blokující dosažení shody, tkvěl v podmínce československé strany, že státní souhlas k výkonu biskupské funkce je ochotna udělit jen "kapitulním vikářům nebo duchovním, kteří osvědčili svůj kladný postoj k našemu zřízení a patří k aktivním členům Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva." Zastavení nadějně se tvářícího jednání nezpůsobila podmínka členství v CMVKD, neboť zde se formálně angažoval i biskup Tomášek, ale zásadní požadavek čs. delegace, aby mezi vysvěcenými kandidáty byla řada kapitulních vikářů, jež se do té doby aktivně angažovali v intencích státní církevní politiky. Kamenem úrazu pak byla postava litoměřického kapitulního vikáře Eduarda Olivy. Vatikán rozhodně odmítl o jeho jmenování biskupem vůbec jednat a delegace v únoru 1965 prohlásila, že "ho nemůže za žádných okolností doporučit pro funkci biskupa a to z důvodů čistě církevních." Reakce československé delegace, že souhlas k ustavení ostatních navržených kandidátů bude dán "jen za podmínky, že mezi navrženými bude i Dr. Oliva", znamenala prakticky konec. V dubnu 1965 ještě československá strana odpověděla na vatikánský "zpřesněný písemný záznam" z listopadu 1964, zopakovala však žádost, aby "při obsazování diecézí byli vzati v úvahu všichni ti kapitulní vikáři a duchovní, kteří v uplynulých letech vedle plnění svých církevních povinností prokázali také svůj dobrý občanský postoj", což zmrazilo kontakty na další dva roky. Do nového kola v květnu 1967 pak vstupovala československá delegace s nezměněným stanoviskem - usnesení předsednictva ÚV KSČ z 10. května 1967 trvalo na tom "aby z řad kapitulních vikářů byl jmenován dr. Oliva" a z šesti diecézí, o kterých
8
se mělo jednat, měl Vatikán navrhnout do tří za biskupa dosavadního kapitulního vikáře. Možnost dosažení dohody tak byla prakticky zablokována. Na dvou pražských jednáních (22.-27. května a 7. - 9. června 1967) Casaroli opakovaně zdůrazňoval, že námitky vůči Olivovi jsou čistě církevního rázu, že pro průběh jednání by bylo lépe litoměřickou diecézi vynechat a věnovat se dalším tématům a vyzdvihl nemožnost situace, ve které to není církev, ale stát, kdo navrhuje kandidáty na biskupy.
Československá
delegace
neustoupila,
vázána
jak
usnesením
předsednictva ÚV KSČ, tak i radou Josefa Plojhara, podle nějž "nejsou důvody prosit Vatikán a když neustoupí od svého stanoviska, budeme hledat vlastní cesty k řešení." Casarolim tlumočená slova Pavla VI., že v otázce vlastního posouzení církevní způsobilosti kandidátů nemůže ustoupit, nebyla přijata a jednání se prakticky rozpadla. Termín dalších konzultací nebyl stanoven a obě delegace jen nezávazně přislíbily, že se budou návrhy druhé strany zabývat. Během čtyř let, kdy jednání probíhala, se zúčastněné strany dotkly řady dalších problémů, zatěžujících vztah státu a církve, vyřešeny však byly jen okrajové záležitosti. Na jedné straně Vatikán uvedl, že nebude proti složení slibu věrnosti republice ze strany biskupů ("ponechává na jejich úvaze a svědomí jak se zařídit"), pokud bude text doplněn o klausuli "jak se sluší biskupovi“, na straně druhé stát provedl některé změny. Z internace propustil biskupy J.Hloucha a K.Skoupého, postupně byli amnestováni
věznění biskupové Ján Vojtaššák,
Stanislav Zela a Ladislav Hlad a řeckokatolický Vasil Hopko, spolu s nimi i někteří kněží. Zároveň vláda přislíbila postupně odvolávat státní zmocněnce z konzistoří a nebránit spojení mezi biskupy a Vatikánem. V řadě zásadních otázek nebylo ale postoupeno vůbec. Mezi nimi v tíživých otázkách úpravy způsobu výuky náboženství, v postavení teologických fakult i v rozšíření církevního tisku. Stejně tak Vatikán vůbec neuspěl s požadavkem věnovat pozornost možnému obnovení činnosti mužských řeholních řádů, podobně dopadlo i opakované připomenutí osudu řeckokatolické církve, sloučené státním zásahem s pravoslavím.
Z československé strany se opakovaně vyskytoval požadavek
zásahu Vatikánu proti katolické emigraci, jmenovitě proti slovenským biskupům Hnilicovi a Rusniakovi, nakolik však měla tato snaha úspěch je těžké posoudit.
9
Narozdíl od některých socialistických zemí - Jugoslávie, Maďarska - nepřinesla první československá jednání s Vatikánem mnoho plodů. Nepochybnou brzdou případného úspěchu byl rigidní postoj československé delegace. Pochybného úspěchu se tak přirozeně dosáhlo v jediném bodě, na kterém měla československá strana zájem - vyřešení Beranova případu. Pro ostatní témata jednání platila politická direktiva nedovolit Vatikánu získání "jednostranných výhod", což nakonec vykrystalizovalo v postoj, že směrodatné je jen přání československé strany. Za takových podmínek bylo dosažení dohody nereálné. Pražské jaro - promeškaná příležitost Svobodné nadechnutí Pražského jara se pochopitelně týkalo i života církve. Dosud napjatý vztah mezi církví a státem, reprezentovaným Sekretariátem pro věci církevní, se od března 1968 změnil. Namísto dosavadního direktivního monologu, podvazujícího jakoukoliv církevní aktivitu, přichází s výměnou v čele církevního sekretariátu (Karla Hrůzu vystřídala socioložka Erika Kadlecová) dialog, jenž sice okamžitě nevyřešil všechny bolestné problémy, rozhodně však pootevřel k jejich řešení cestu. Protože zde není možné ani ve stručnosti charakterizovat všechny dosažené změny, soustřeďme se alespoň na ty, které úzce souvisely s otázkami, řešenými v čs. - vatikánských jednáních. Během necelého půlroku mezi jarem až podzimem 1968 se řada dříve marně nanášených témat stala zdánlivě vyřešenými. Řeckokatolickou církev stát znovu zařadil mezi uznávané, katolický tisk získal nejen prostor pro svobodné psaní, ale i několikanásobně zvýšil svůj náklad, výuka náboženství se stala takřka interní záležitostí církve a praktikování náboženského života bylo opět osobní záležitostí jednotlivce. Řeholní řády a kongregace úspěšně jednaly o uznání své legality, do farností nastoupili stovky kněží, kdysi zbavených státních souhlasů a dlouhodobě vězněných. Již na jaře 1968 se do svých funkcí vrátili i dříve internovaní biskupové J. Hlouch a K. Skoupý, souhlas k výkonu funkce získal i pražský světící biskup Kajetán Matoušek. V případě biskupů Š. Trochty a S. Zely se podmínkou udělení státního souhlasu stala soudní rehabilitace, jíž biskup Trochta dosáhl v červenci 1968 a od 1. září opět řídil litoměřickou diecézi. Toto posílení biskupského sboru ale zkalila smrt dvojice slovenských biskupů, arcibiskupa
10
Necseye (arcibiskupem byl jmenován necelé dva měsíce před smrtí) v červnu 1968 a biskupa Lazíka v dubnu 1969. Rázem se tak proměnil dosavadní příznivější stav slovenských diecézí vůči českým, neboť v nich zůstal se státním souhlasem jen apoštolský administrátor Robert Pobožný. O vatikánské politice prohlásil jeden ze zasvěcených: "Jest již historickým privilegiem vatikánské diplomacie, že ve svých úsudcích a projevech... bývá nesmírně opatrnou." V případě převratného dění Pražského jara se však pomalý postup vymstil. Více než opatrné sondování možného pokračování rozhovorů, prováděné od jara 1968, vedlo sice k dohodě o zahájení jednání v říjnu téhož roku, srpnová okupace je ale zmařila. Stejně tak padl návrh na zahájení rozhovorů v prosinci 1968, což byl termín prosazovaný československým církevním sekretariátem, ten zase zamítlo předsednictvo československé vlády. Zajisté je třeba uznat, že okolnosti Pražského jara mohly u vatikánské diplomacie vyvolávat pocit nejistoty a potřeby vyčkat uklidnění poměrů, nedůrazné vyžadování obnovení rozhovorů po srpnu 1968 ale bylo trestuhodnou chybou. Prokázal to následující vývoj událostí, směřující jednak k zrušení většiny výhod, kterými církev v Československu zlepšila své postavení, jednak k snižující se vstřícnosti státu vůči Vatikánu. Jestliže na podzim 1968 hodnotí československé úřady církevní sekretariát a ministerstvo zahraničních věcí - současnou politiku Vatikánu jako vcelku příznivou: "prohlášení Vatikánu, usilující o mír a zlepšení lidských vztahů, poskytují užitečnou platformu a značně široký prostor pro navázání politického dialogu", s nastupující normalizací se vrací nemilosrdné hodnocení "politika Vatikánu vůči socialistickým státům je nepřátelská" a podle toho se vytváří i zásady jednání. Podobnou proměnou prošel i postoj k vatikánským návrhům. Podle původní verze z podzimu roku 1968 se obě strany shodovaly na potřebě vyřešit otázku volných diecézí a
souběžně s tím ukončit od první republiky přetrvávající
nesoulad státních hranic s hranicemi diecézí. Při té příležitosti měla být zřízena nová slovenská církevní provincie a v Bratislavě ustaveno arcibiskupství. Ostatní dříve palčivé otázky mohly být buď řešeny bez asistence Vatikánu, případně v delším časovém horizontu. Zřetelnou nervozitu vyvolal ve Vatikánu teprve fakt, že ani v novém roce 1969 nezazněl z československé strany konečný hlas o
11
zahájení jednání. Nebyl to ale záměr církevního sekretariátu. Po celou zimu 1969 se zvláště český církevní sekretariát pokoušel přimět vládní i stranické orgány k otevření prostoru pro jednání. Návrh na jejich zahájení, v podstatě vynikající odbornou analýzu postavení katolické církve v českých zemích, dokázal sekretariát ještě obhájit v Byru ÚV KSČ v březnu 1969, 22. dubna se však cesta k rozhovorům uzavřela, když předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo o odložení chystaných jednání. Následné informativně-konzultační rozhovory mezi Msgre G.Chelim a pracovníky církevních sekretariátů, které se uskutečnily 28. dubna 1969 při jeho účasti na pohřbu biskupa Lazíka, měly už tak
skutečně jen
informační charakter. Jak v tajné zprávě československá delegace uvedla: "Z našej strany vzhľadom na charakter rozhovorov nemali sme záujem vyjadrovať stanoviská, ale naopak, orientovať rozhovory tak, aby sme získali čo najviacej poznatkov o názoroch a stanoviskách Vatikánu." Z rozhovoru jednoznačně vyplynulo, že Vatikán již pochopil, jak oddalování zahájení jednání zhoršuje jeho pozici a otevřeně vyjadřoval přání uskutečnit je co nejdříve. Prioritou zůstávalo jmenování nových biskupů - v případě Slovenska vlastně do všech diecézí (připomeňme, že R. Pobožný nebyl řádným, tj. sídelním biskupem). Cheli pochopitelně nadnesl i stará známá témata, která se nyní s postupující normalizací vracela - legalizace řádového života, či otevření nových seminářů - otázka zřízení nové církevní provincie na Slovensku však tentokrát zůstala stranou. Mlčení československé strany neprolomilo ani "Memorandum" předané československému velvyslanectví v Římě v listopadu 1969, v němž Vatikán znovu připomínal svou připravenost k rozhovorům. Situace se již výrazně změnila - reformní vedení českého církevního sekretariátu bylo nahrazeno, do jeho čela opět nastoupil Karel Hrůza a zájem československého vedení na rozhovorech byl stále nižší. Podmínky a obsah jednání si mínila československá strana klást sama a "nebude-li Vatikán ochoten přistoupit na tyto naše požadavky - jednání odsunout na pozdější dobu, ČSSR s jednáním nikterak nespěchá." Léta ostpolitik Opakovaný "nátlak" Vatikánu na obnovení rozhovorů však nebylo možné dlouhodobě ignorovat a to i vzhledem k tomu, že ČSSR byla prakticky poslední
12
evropskou socialistickou zemí, kde nebylo dosaženo alespoň kompromisní dohody o obsazení biskupských stolců. V usnesení předsednictva ÚV KSČ z 22. května 1970 k materiálu zabývajícímu se nejrůznějšími aspekty církevní politiky v ČSSR byla tedy přijata myšlenka nutnosti alespoň "sondážních" rozhovorů. Po předložení nových návrhů Vatikánu v červnu 1970 prostřednictvím biskupa Trochty a červenci přes zastupitelský úřad v Římě se obě strany shodly na informativním setkání v Římě 1970. Československá delegace, tvořená vedoucími národních církevních sekretariátů Karlem Hrůzou, Karolem Homolou a vyslancem v Itálii Aloisem Tichým,
do jednání vstoupila s jednoznačnými
požadavky, jež specifikovalo usnesení předsednictva ÚV KSČ ze září téhož roku trvat na neměnnosti československých církevních zákonů, požadovat po Vatikánu zákrok proti církevní emigraci a v případných personálních záležitostech prosazovat "loyální duchovní". Toto usnesení předznamenalo průběh rozhovorů během celých sedmdesátých let. Od prvního setkání v říjnu 1970 se stále navrací v podstatě stejná témata i stejné spory - vhodnost i nevhodnost kandidátů na biskupský stolec; opakující se požadavek čs. strany, aby Vatikán zasáhl proti katolické emigraci a "nelegální církvi" v ČSSR;
poněkud méně kontroverzní problém sladění diecézních a
státních hranic. Všechna ostatní témata, Vatikánem považovaná za důležitá, (např. legalizace církevních řádů či zřízení nových seminářů), byla podle instrukcí československé delegace učiněna "závislými od dalšího vývoje vztahů církve ke státu a od postojů církve a Vatikánu vůči socialistickému zřízení v ČSSR", což prakticky umožňovalo odmítat je jako předčasná. Aktuálně řešenou otázkou se stalo obsazení biskupských stolců. Přispěla k tomu i postupná destrukce "biskupského sboru" v Československu, když v únoru 1972 zemřel biskup Skoupý, v červnu téhož roku biskupové Hlouch a Pobožný. Nastala tak situace, kdy v českých zemích zůstal jen jediný řádný biskup - Trochta v Litoměřicích, neboť pražskou diecézi spravoval biskup Tomášek z pohledu církve prakticky dočasně (u světícího biskupa Matouška státní správa opět odmítala akceptovat jeho činnost). Na Slovensku pak již nepůsobil ani jediný biskup se státním souhlasem. Jednání o obsazování biskupství započala již v říjnu 1970. Atmosféra byla podobná
předchozímu desetiletí. Vatikánská delegace
13
předkládala své kandidáty i představy o postupu při obsazování diecézí, československá strana odmítala umožnit kanonická šetření u navrhovaných (Vatikán usiluje, aby jeho zástupce "bez kontroly cestoval po ČSSR a slobodne hovoril s desiatkami katolíckych duchovných") a prosazovala "důstojné umístění dosavadních správců diecézí - kapitulních vikářů, kteří v minulosti projevili kladný vztah k našemu zřízení." Trvalou podmínkou souhlasu s dohodou byla zásada: "dosáhnout vyhovujícího složení biskupského sboru, který by poskytoval záruku loajality vůči čs. socialistickému státu." V průběhu prvého setkání se tak názory obou delegací diametrálně rozcházely, neboť vatikánská delegace navrhovala návrat do funkcí i státem odmítaných biskupů Karla Otčenáška a L.Hlada, jednoznačné veto přinutilo vyjednavače hledat přijatelnější jména. Celkem Vatikán do konce roku 1970 předložil 79 kandidátů (38 pro české diecéze, 41 pro slovenské), podle mínění československých politických míst jich však bylo akceptovatelných pouhých devět, z toho čtyři již státní souhlas měli a šlo o přemístění do jiné diecéze (např. Tomáška do Olomouce, Trochty do Prahy...). Při druhém jednání v březnu 1971 se tyto rozpory nikterak nepřekonaly. Vatikánské kandidáty čs. delegace odmítala, v případě těch, jež sama předem akceptovala, tvrdila, že případný souhlas je gestem dobré vůle a navrhovala pro Vatikán dosud nepřijatelné osoby - kapitulní vikáře Josefa Vranu a Karla Jonáše. K dohodě mohlo za takových podmínek dojít jen těžko, zvláště když cíl československé strany byl předem definován "nevytvořit dohodu, kterou by pozice církve u nás byla posílena, ale současně ani nerozbít jednání". To bylo také splněno a závěrečné československé "Pro memoria" souhlasilo s pokračováním v jednáních. K novým jednáním došlo až o rok a půl později, rozhovory G. Cheliho se zástupci státu při pohřbech biskupů Hloucha, Skoupého a Pobožného měly spíše zdvořilostní charakter. Vybočením z opatrného tónu bylo otevřené "Pro memoria" z 6. července 1972. Poprvé Vatikán uvedl, že neúspěch jednání je třeba přičíst prvořadě československé straně a její snaze "vnutit - přímo nebo nepřímo kandidáty nepřijatelné z hlediska církevního" a s hořkostí dopis konstatoval, že dosavadní rezervovaný postoj k výpadům československého tisku i k zásahům do
14
církevních pravomocí nepřináší ovoce. Československá strana sice text odmítla jako neseriozní, uvědomila si však vážnou hrozbu úplného ztroskotání rozhovorů, což nebylo vítáno, neboť situace na Slovensku působila i státní správě "určité církevně politické problémy." Dvě následná jednání, vedená v Římě 13.-16. listopadu a 11.-16. prosince 1972, dospěla ke kompromisní dohodě. Pro Slovensko měli být jmenováni tři noví biskupové - Ján Pasztor pro Nitru, Jozef Feranc pro Bánskou Bystrici a Július Gábriš pro Trnavu, ovšem pouze jako apoštolský administrátor. České diecéze získaly biskupa jediného a to Josefa Vranu jako apoštolského administrátora v Olomouci. Jeho jmenování provázely největší neshody, neboť ambiciozní Vrana v té době zastával post předsedy českého kolaborantského Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris. Vatikán podmiňoval jeho vysvěcení nejprve odchodem ze sdružení, následným kompromisem bylo veřejné vyhlášení neslučitelnosti biskupské funkce s vedoucím postavení v hnutí. Vysvěcení nových biskupů stanovila dohoda na březen 1973, o dalších otázkách se mělo jednat až po jeho vykonání. Československá strana ve svých interních vyjádřeních nijak neskrývala uspokojení nad dohodou. Předsednictvo ÚV KSČ konstatovalo dosažení politického úspěchu, neboť Vatikán akceptoval osoby, jež původně odmítal, a dokonce tři z nových biskupů vzešli z řad kapitulních vikářů - tedy Vatikánem vždy odmítaný postup. Ministr kultury Brůžek v tajném referátě na ministerstvu kultury shrnul výsledek ještě otevřeněji: "obsazeny byly jen ty diecéze, které jsme my chtěli, a navíc těmi duchovními, kteří vyhovují nám a ne Vatikánu." Neochotu k jakýmkoliv ústupkům pak dokumentoval postup v případě rezignace K. Vrany na předsednictví SKD PiT. Přestože Vrana podepsal prohlášení, že "úřad biskupů není v souladu s aktivní činností v hnutích, která vyplývají z iniciativy pouze určité části duchovenstva..." a rezignoval na předsednictví, po dohodě se státní správou zůstal členem předsednictva a nadále se na činnosti SKD PiT podílel. Vysvěcením čtveřice biskupů skončilo z Casaroliho pohledu jen prvé kolo personálních jednání s československou stranou, na pořadu nyní figurovaly záležitosti diecézí dalších. Československá strana však o upevňování a rozšiřování
15
sboru biskupů zájem neměla a až do druhé poloviny osmdesátých let odmítala veškerou takovou iniciativu. Novým tématem se stala úprava diecézních hranic. O identifikaci diecézních hranic se státními usilovala již prvorepubliková vláda, dořešení zabránila krize konce třicátých let spojená s mnichovskou konferencí a následným vznikem protektorátu. Vatikán musel pro případnou úpravu vyřešit několik problémů. Jedním z nich bylo vyčlenění částí některých diecézí z pravomocí polských a maďarských biskupů, což nečinilo problém. Druhým byla skutečnost, že následkem historického vývoje bylo slovenské církevní postavení naprosto nedostatečně vyřešené. Obě církevní provincie na území ČSSR totiž spravovaly jen prostor českých zemí - česká církevní provincie se sídlem v Praze, moravská se sídlem v Olomouci. Zásadní řešení problému diecézních hranic tedy Vatikán usiloval spojit i se zřízením nové církevní provincie pro Slovensko, se sídlem nejspíše v Bratislavě, čímž by také vyšel vstříc četným požadavkům věřících ze Slovenska. Při takové dohodě však Vatikán považoval za vhodné rozšířit i stávající počet biskupů, a to v obou částech země. Československá strana možnost rozšíření počtu biskupů od počátku jednoznačně blokovala. Jakýkoliv postup v této otázce podmínila razantním zákrokem Říma vůči tajně svěceným biskupům, působícím v ČSSR a vůči katolické emigraci, s tím, že na každém jednání označila dosavadní zásahy Vatikánu za nedostatečné. Pokud však šlo o úpravu hranic a zřízení nové církevní provincie, nebyl postoj československé strany jednoznačný. Případný nesouhlas byl prvořadě motivován obavou, že v souvislosti s realizací tohoto plánu se Vatikán pokusí prosadit vznik nových diecézí - v Západočeském kraji, na severní Moravě - a tím rozšířit počet členů (neustaveného) biskupského sboru. Faktorem, který přispíval k realizaci plánu, byla ale skutečnost, že šlo o problém letitý, nevyřešený prvorepublikovou vládou, a tedy umožňující z jeho vyřešení politicky profitovat - dohoda bude dokladem "že je to teprve socialistický stát, který je schopen řešit tyto problémy". Na podkladě těchto úvah dospěly v červenci 1976 v Praze obě delegace k předběžným závěrům - papežskými bulami budou diecézní hranice uvedeny do souladu se státními, na území Slovenské socialistické republiky vznikne nová
16
církevní provincie, sídelní diecézí provincie se stane Trnava. Po posledním projednání v Římě v září 1977 schválilo předsednictvo ÚV KSČ v říjnu dohodu, která tento pokrok umožnila - papežská bula byla publikována k 30. prosinci 1977. Další krok, jmenování biskupa Gábriše trnavským arcibiskupem, ztroskotal na československé podmínce souběžného jmenování Josefa Vrany arcibiskupem olomouckým. Monotónní součástí všech jednání sedmdesátých let byly urputné útoky československé delegace vůči tzv. nelegální církvi, spojované v tomto období s tajně svěcenými biskupy a proti katolické emigraci. Způsob postupu vůči tajným biskupům má již své literární zpracování, v tomto kontextu je jen třeba poznamenat, že Casarolimu vyčítaná vstřícnost k požadavkům státní správy, aby Řím proti tomuto jevu rázně zakročil, pramenila z jednoznačně formulovaných pohrůžek. Československá strana dala Vatikánu v jednáních najevo, že "nepředloží-li pro nás přijatelné návrhy souvisící s existencí tajně vysvěcených biskupů", ohrozí tím projednávání dalších otázek. Kritikům Casaroliho postupu je možné zčásti přitakat, pokud lze ovšem věřit zápisům z jednotlivých jednání, že k dosažení cílů své politiky akceptoval občas (minimálně verbálně) agresivní tón československých vyjednavačů. Pokud jde o útoky vůči emigraci, platí zde podobné stanovisko, ale o konkrétních krocích Casaroliho i jeho okolí k splnění požadavků československé strany musí vydat svědectví sama církevní emigrace. Nakolik je komunistická interpretace jeho slov "Vatikán se distancuje od činnosti emigrace" přesná si netroufám posoudit. Uzavření dohody o hranicích a slovenské provincii je dovršením jedné etapy vatikánské ostpolitik. V srpnu 1978 umírá papež Pavel VI., o necelé dva měsíce později jeho nástupce Jan Pavel I. Nový polský papež Jan Pavel II. se svou osobní zkušeností s komunismem proměnil vatikánskou diplomacii zásadním způsobem. Polský papež a proměna ostpolitik Ve stručnosti této studie není možné dostatečně podrobně vyložit zásadní rozdíl v situaci a okolnostech pokračování jednání od nástupu Jana Pavla II. do pádu komunistického režimu. jenže bez pochopení proměny širších okolností jednání je téměř nemožné proměně porozumět. Nová ostpolitik, označovaná za "razantní",
17
"nikoliv naivní" a podobně, je plodem více skutečností než pouze nástupu nového Pontifika. Jistě, papežova bezprostřední znalost komunismu hrála klíčovou roli, svůj podíl měla však i řada jiných faktorů. Prvým z nich je proměna náboženské situace v Československu. Sotva publikuje Oto Mádr své Modus moriendi církve (1977) a již se vynořuje církev nová, či spíše obnovující se. Probuzení veřejného křesťanského odporu proti nespravedlivému jednání státu, odvaha k novým formám pastorace, rozvoj samizdatu a v neposlední řadě stále častější zaštítění těchto aktivit autoritou kardinála Tomáška činí pozici státních vyjednavačů mnohem
choulostivější.
Mezinárodní
protesty
proti
utlačování
církve,
odvolávající se na helsinský proces, jsou dalším faktorem, který zpochybňuje dosud neotřesitelný klid státního církevního aparátu. Jednoznačný vatikánský hlas - deklarace Kongregace pro klérus z 8. března 1982 Quidam episcopi - znamenala nezadržitelný rozklad dosud největší mocenské páky k ovlivňování církve, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, zvláště po zveřejnění slov, že SKD PiT patří mezi zakázaná sdružení. "Zbraní" Vatikánu se stal od roku 1983 i nový církevní zákoník Codex juris canonici, jehož ustanovením řada skutečností v Československu
odporovala
-
státní
odmítání
biskupské
konference,
znemožňování ustavování kněžských rad, apod. Od poloviny osmdesátých let je to i změněná mezinárodní situace, v níž dosavadní rigidně odmítavý postoj k ústupkům ztrácí svou oporu i v dosud bezpečném zázemí socialistického společenství a stále zřetelněji se projevuje neudržitelnost dosavadní koncepce církevní politiky. K zásadní proměně postoje vatikánské delegace pak nepochybně přispělo zkvalitnění kontaktu mezi jí a tzv. podzemní církví v Československu, zprostředkovávané jak domácí hierarchií (zvláště kardinálem Tomáškem), tak i jinými způsoby. Je charakteristické, že československá strana od počátku chápala zvolení polského papeže jako imperialistickou intriku, jako součást "zostření zahraničně politické linie imperialismu." Od počátku osmdesátých let je pak Vatikán vnímán jako úzký spolupracovník politiky USA a NATO, usilující o úplnou likvidaci socialismu v ČSSR: "...speciální služby NATO... došly k závěru, že pro nejbližší perspektivu potenciální platformou pro efektivní destabilizaci situace v ČSSR, ale i pro případné vyvolání
´spontánního protivládního vystoupení´například v
18
´pacifistických intencích´ může být v ČSSR katolická církev." Není tedy divu, že po bezvýsledných jednáních od května 1978 do prosince 1980 ustrnuly vzájemné vztahy na mrtvém bodě. Vatikán do těchto jednání vstoupil s jasně vymezenými požadavky k odstranění náboženské nesvobody a neprojevil tentokrát ochotu k zásadním ústupkům. V průběhu jednání znovu otevřel otázky obsazení všech diecézí biskupy a vytvoření biskupské konference; zrušení udělování státního souhlasu a plné právo biskupů volně řídit diecéze; obnovení řádového života; konec
státních
zásahů
do
výuky
náboženství;
ukončení
dozoru
nad
bohosloveckými fakultami a umožnění podílet se na životě církve i laikům. Vzhledem k tomu, že československá strana trvala na projednávání vlastního okruhu otázek - potlačení činnosti tzv. nelegální církve; zásah proti činnosti katolické emigrace; licitace o obsazení některých diecézí - nemohla jednání ničeho dosáhnout. K obnovení kontaktů dochází až v roce 1984. Prvním impulsem bylo přijetí ministra zahraničních věcí B. Chňoupka v prosinci
1983 papežem, na
zdvořilostní návštěvu pak navázaly prvé rozhovory, zahájené v březnu 1984 v Sezimově Ústí. Vatikánská delegace však výrazně neslevila z původních požadavků a zopakovala řadu výhrad k zásahům státu do církevního života. Naproti tomu českoslovenští vyjednavači opakovaně protestovali proti deklaraci Quidam episcopi a požadovali, aby Vatikán odmítl její prosazování v případě SKD PiT, na čemž naopak důsledně trvali někteří biskupové, zvláště kardinál Tomášek a biskup Gábriš. Nový vedoucí vatikánské delegace arcibiskup Francesco Colasuonno (od roku 1986, od obnovení rozhovorů v roce 1984 je však stejně místo Casaroliho většinou vedl apoštolský nuncius arcibiskup Luigi Poggi), prohloubilo nesmlouvavější
postup Svatého Stolce. Bezpochyby k tomu přispěla i
podivuhodná velehradská pouť roku 1985, která demonstrovala obnovující se sílu církve. Zájem Vatikánu o důsledné dořešení projednávaných otázek potvrdil i dopis Jana Pavla II. z února 1985 prezidentu Husákovi, ve kterém velmi kriticky zhodnotil dosavadní úspěchy jednání a upozornil na nepřirozenost postavení církve v Československu v evropském, ale i takřka celosvětovém kontextu žalostný stav československého hierarchického uspořádání překonává i situaci "ve
19
Třetím světe, kde došlo k evangelizaci nedávno; dokonce u malých národů má každá diecéze svého vlastního biskupa, přičemž biskupové tvoří společnou episkopální konferenci, která vykonává normálně svou činnost." Ani odmítavá odpověď nemohla zakrýt, že situaci již bude třeba řešit. K překonání dosavadních neúspěchů došlo na počátku roku 1988.Tři kola jednání (prosinec 1987, leden a duben 1988) vedla ke kompromisu, který poprvé označily za vhodný obě strany. Pro pražskou diecézi měli být jmenováni dva noví světící biskupové - Antonín Liška a Jan Lebeda, apoštolským administrátorem v Trnavě se měl stát Ján Sokol. Předsednictvo ÚV KSČ odsouhlasilo výsledky jednání 22. dubna 1988 a prvému biskupskému svěcení po patnácti letech již nic nebránilo. Byl ostatně nejvyšší čas – dva z biskupů vysvěcených v roce 1973 již zemřeli, další (J.Pasztor) byl těžce nemocen a zemřel v listopadu 1988. Reakcí na tento posun jsou slova jedné z "hlav" "podzemní" církve Oty Mádra - jde o církevně přijatelné lidi, "vůle pokračovat se zdá být nepředstíraná." Ale ani režim neměl pocit porážky a od nových biskupů neočekával výrazné komplikace. Podobná situace se opakovala v dubnu 1989, kdy po jednáních v Praze dochází ke shodě u dalších kandidátů - před rokem vysvěcený biskup Sokol měl být povýšen na arcibiskupa, Josef Koukl vysvěcen na sídelního biskupa litoměřického, František Vaňák na apoštolského administrátora v Olomouci. Na výsledky dohody pak navázal další posun a ochota akceptovat Františka Tondru pro spišskou diecézi a Andreja Imricha pro diecézi nitranskou. Tento průlom, uzavřený v létě 1989 svěceními (s výjimkou A. Imricha, kterého Vatikán posléze neakceptoval), nebyl však rozhodně takovým zlomem, jak by naznačovalo jeho nadšené přijetí. Z pohledu režimu to byla sice dohoda uzavřená pod nátlakem (daným hlavně mezinárodními podmínkami), přesto však ji pečlivě zvažoval a jmenování byla těmi nejpřijatelnějšími z hlediska jeho obav, které v dané době představoval hlavně strach z vytvoření funkční biskupské konference řízené kardinálem Tomáškem. Nespokojen byl pak hlavně s faktem, že Vatikán nebyl nadále ochoten za tato "gesta" schválit vysvěcení skutečně "zasloužilých" páterů F.Vymětala a J.Hendricha. Vedení KSČ věřilo, že noví biskupové budou ochotni alespoň z části spolupracovat se státní správou a touto cestou dojde k izolaci „radikálnějších“ duchovních i laiků z okruhu tzv. podzemní církve. Z tohoto
20
konstatování pak nevyplývá nic jiného, než že ze strany režimu nešlo o zhroucení, ale snahu o realistické zhodnocení vlastních vyjednávacích pozic. V případě rozhodného nesouhlasu platila nadále zásada nevyjednávat, což dokumentuje marná snaha Vatikánu prosadit uznání biskupského svěcení královehradeckého biskupa K. Otčenáška, kde československá delegace odmítla jakýkoliv ústupek. Na podzim 1989 se ještě připravovala nová jednání, na pořad se dostala i možnost jmenování řeckokatolického ordináře Jána Hirky biskupem v Prešově, bleskové zhroucení režimu v listopadu 1989 však zásadně změnilo situaci. Symbolem nových československo - vatikánských vztahů může být nástup Karla Otčenáška do čela královehradecké diecéze, pro kterou byl tajně vysvěcen 30. dubna 1950. Více než dvacet let poté, kdy byl tento požadavek na vládu vznesen, se 21. prosince 1989 ujal své funkce.
21
