ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ JUDr. PETR DÍTĚ, LL.M.
OBCHODNÍ ■ OBČANSKÉ ■ RODINNÉ ■ PRACOVNÍ ■ TRESTNÍ A CIZINECKÉ PRÁVO __________________________________________________________________________________________ Vrchní soud v Praze Prostřednictvím: Krajský soud v Hradci Králové k č.j. 9T 12/2013 V Olomouci dne 18. února 2014 Obžalovaný:
Lukáš Nečesaný, nar. 18. 3. 1992, trvale bytem Azurová 1068, 460 06 Liberec–Rochlice,
naposledy
bytem
Pod
Lipou
1659,
508
01
Hořice
Podkrkonoší, t.č. ve vazbě ve Vazební věznici Pankrác, Obhájce:
JUDr. Petr Dítě, LL.M., advokát se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 19
Věc:
Doplnění odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 9T 12/2013-1935, ze dne 9. 1. 2014
Jako obhájce obžalovaného Lukáše Nečesaného, nar. 18. 3. 1992, tímto jménem obžalovaného podávám doplnění odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 9T 12/2013, ze dne 9. 1. 2014, a to v následujícím znění: Obžalovaný podal proti výše uvedenému napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, a to co do výroku o vině, trestu i náhradě škody, kdy především vytýkal postup soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci a způsob hodnocení důkazů v předmětné věci, který je zcela v rozporu se základními zásadami trestního řízení, uvedenými v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr.řádu. Povinností soudu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu je postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Rovněž tak je soud povinen ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu hodnotit důkazy, podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obžalovaný dále namítal, že odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá zákonným předpokladům odůvodnění rozsudku ve smyslu ust. § 125 tr. řádu. Obžalovaný namítal, že nalézací soud zcela nesprávně zhodnotil provedené důkazy, když na základě takto nesprávného zhodnocení důkazů soud dospěl k nesprávným skutkovým ____________________________________________________________________________________________________ ADVOKÁT ZAPSANÝ V SEZNAMU ADVOKÁTŮ ČAK V PRAZE POD POŘ. Č. 11176, SÍDLO: HORNÍ NÁMĚSTÍ 19, OLOMOUC, PSČ: 772 00, IČ: 184 67 261, DIČ. CZ6805231587, TEL/FAX: 585 226 579, GSM: +420 608 730 668, E-mail:
[email protected], www.advokat-dite.cz, ID Datové schránky 8z5hs3h
zjištěním o vině obžalovaného s tím, že nalézací soud při svém rozhodnutí o vině obžalovaného vycházel pouze ze svých zcela nepodložených domněnek, kdy s ohledem na provedené a doplněné důkazy se jedná o naprostou důkazní nouzi v případě jakéhokoliv prokázání viny obžalovaného. Obžalovaný nakonec namítal, že v dané trestní věci se nabízí několik zcela rovnocenných verzí, jak k napadení poškozené mohlo dojít a kdo byl pachatelem s tím, že varianta nasvědčující, že šlo o pachatele v osobě obžalovaného je nejméně věrohodná, kdy v takový závěr nesvědčí žádný z provedených důkazů a naopak je možné zcela odpovědně říci, že důkazy zajištěné OČTŘ v rámci přípravného řízení zcela jednoznačně vylučují tuto variantu, kdy by měl být pachatelem právě obžalovaný. Toto své odvolání obžalovaný dále doplňuje prostřednictvím svého obhájce o tyto skutečnosti: Soud prvního stupně své rozhodnutí o vině obžalovaného odůvodnil tak, že po provedených důkazech došel k závěru, že se skutek stal a pachatelem tohoto jednání je obžalovaný, kdy toto své rozhodnutí odůvodňuje takto: Soud prvního stupně došel k závěru, že obhajoba obžalovaného byla jednoznačně vyvrácena a jeho vina potvrzena těmito důkazy: A) Výpověď poškozené Ludmily Brantové (citace z napadeného rozhodnutí): „Jedná se zvláště o výpověď poškozené Ludmily Brantové, která kromě jiného jednoznačně potvrdila, že jejím posledním obslouženým zákazníkem, byl dne 21. 2. 2013 chlapec ve věku asi 10 let, který odešel okolo 16.45 hod. spolu s matkou. Po tomto chlapci přišel do jejího kadeřnictví muž, který ji žádal o ostříhání, ona jej odmítla a tímto mužem byla ihned po odmítnutí napadena způsobem, který je ve výroku rozsudku popsán. Tento muž, který byl mladšího vzezření, přišel v době kolem 16.55 hod.. Jelikož tato svědkyně opakovaně potvrdila, že mezi chlapcem a útočníkem žádná jiná osoba do kadeřnictví nevstoupila a sám obžalovaný vypověděl, že chlapce viděl odcházet z kadeřnictví, je jednoznačné, že pachatelem byl právě obžalovaný, který byl osobou, která do kadeřnictví po tomto hochovi vstoupila. V mezidobí zde dle vyjádření svědkyně nikdo nebyl“. K tomuto důkazu, o který soud opírá své rozhodnutí o vině, je nutné namítat, že poškozená sice výše uvedené tvrdí, tedy, že po posledním platícím zákazníkovi přišel pachatel, ale zde je velmi důležité se zabývat, od kdy to paní poškozená tvrdí. Je zcela nepochybné, že paní poškozená toto tvrdí od doby, kdy ji policejní komisař tuto variantu vložil do úst při provádění rekognice v nemocnici dne 26. 2. 2013. Z videozáznamu je zcela zřejmé, že toto poškozená sama od sebe nikdy neřekla. Toto řekl policejní komisař a paní poškozená to ve své stavu po probuzení z umělého spánku jen odkývala. Následně už po opakovaných rozmluvách s policejním komisařem paní poškozené tuto variantu tvrdila i nadále. Nic méně je nutné říci, že ani tento důkaz žádným způsobem neprokazuje, že pachatelem je právě 2
obžalovaný. Jednak paní poškozená pachatele popisuje zcela odlišně od osoby obžalovaného a jednak nelze vyloučit, že osobu obžalovaného v důsledku stresu z napadení tzv. vytěsnila z paměti, kdy je zcela zřejmé, že odešel poslední platící zákazník (malý chlapec), pak přichází obžalovaný, který se tam zdrží pouze pár sekund a odchází a následně přichází pachatel, což se vše odehrálo během několika málo minut, a tedy osobu obžalovaného mohla poškozená zcela pominout, kdy v samotném ději napadení není tato osoba nijak důležitá. Na to ovšem můžou odpovědět pouze odpovědní soudní znalci, kdy soud se touto námitkou obhajoby nijak nezabýval a v rámci provádění důkazů toto soud prvního stupně zcela nebral v potaz. V souvislosti touto námitkou obhajoby proti uvedenému důkazu, o nějž soud prvního stupně opírá své rozhodnutí o vině obžalovaného je dále nutné namítat, že paní poškozená tvrdí, že v kadeřnictví byl poslední platící zákazník (malý chlapec) spolu se svou matkou. Konkrétně poškozená ve své výpovědi uvedla „,předposledním zákazníkem byla nějaká paní, po této paní přišel chlapec s maminkou, kteří již v předchozím období její služby využili dvakrát“. Nutno namítat, že toto tvrzení poškozené je ovšem v rozporu s výpovědi obžalovaného, který opakovaně uvádí, že když přicházel do kadeřnictví, venku stál malý chlapec, který měl v ruce mobilní telefon. Obžalovaný dále ve své výpovědi uvedl, že chlapec tam čekal a jakoby z dály zahlédl matku, která vycházela směrem od jednoho z panelových domů. Tvrzení poškozené o tom, že malý chlapec v kadeřnictví byl se svou matkou je ovšem v rozporu i s výpovědi svědkyně Petry Šlechtové, která ve své výpovědi opakovaně uvádí, že vyšel malý chlapec, který měl tmavomodrou bundu a černé kalhoty. Neměl čepici. Jednalo se o špinavého blonďáka ve stáří asi 10 let. Malý chlapec odbočil k náměstí, u kontejneru se zastavil a zde stál po dobu 5 – 10 minut. Na otázku zda chlapec vycházel sám nebo s někým svědkyně odpověděla, že chlapec vycházel sám. Je tedy zcela zřejmé, že paní poškozená si nepamatuje zcela přesně, kdo byl v uvedenou dobu v kadeřnictví, kdy jednak si již nepamatuje, zda chlapec byl v kadeřnictví sám nebo se svou matkou, přičemž poškozená uvádí, že byl spolu se svou matkou, ale je zcela evidentní, že tomu tak nebylo. Stejně tak si paní poškozená nemusí již pamatovat návštěvu obžalovaného, který se pouze zeptal zda jej ostříhá a po odmítnutí obžalovaný odešel. Tedy se jednalo o návštěvu kadeřnictví v řádech několika vteřin, což je v celém ději zcela nepodstatné a nyní již nemusí v důsledku šoku a traumatizujících událostí tuto osobu vnímat, a to stejně tak jako již nyní si nepamatuje, že chlapec byl v kadeřnictví sám a matka zřejmě byla po dobu ostříhání u někoho v protějším paneláku na návštěvě, což by odpovídalo tomu, že chlapec jak vyšel z kadeřnictví, měl v ruce mobilní telefon a zřejmě dal matce vědět, že je již ostříhaný a čekal na ní, až vyjde z protějšího paneláku. Toto by odpovídalo výpovědi obžalovaného i svědkyně P. Šlechtové. B) Důkaz v podobě neexistence kupičky vlasů uprostřed místnosti: Pokud soud v rámci svého odůvodnění rozsudku uvádí, že výpověď obžalovaného není 3
pravdivá, protože jak sám obžalovaný uvedl, viděl ze svého postavení kupičku vlasů, která byla v kadeřnictví vprostřed místnosti. Kupička vlasů však dle poškozené nebyla vprostřed místnosti, avšak byla v rohu místnosti, takže obžalovaný, aby tuto kupičku vlasů mohl vidět, se musel pohybovat ve vlastním prostoru kadeřnictví a nikoliv z místa, které uvádí on. Z čehož soud dovodil, že se obžalovaný musel pohybovat po místnosti kadeřnictví s tím, že místnost prohledával a o tomto faktu svědčí i zajištěné pachové stopy na místech, která jsou výše uvedena (koženková šedá kabelka na levé kadeřnické židli kadeřnictví, na kovovém držadle dvířek u pravého kadeřnického stolu a na plastovém spínači světel na chodbě v čekárně kadeřnictví). K takovému závěru soudu je nutné důrazně namítat, že soud prvního stupně zcela nezákonným způsobem dovozuje vinu z naprosto neprokazatelného důkazu, kdy soud překrucuje a deformuje důkazy, čímž je také degraduje, kdy výpověď obžalovaného v tom, že viděl kupičku vlasů vprostřed místnosti, nebyla nijak vyvrácena. To že při ohledání místa činu byla kupička vlasů již v rohu místnosti, svědčí opět ve prospěch obžalovaného, a to především proto, že jestliže obžalovaný tvrdí, že když přišel do kadeřnictví, viděl, jak paní zametá a viděl kupičku vlasů vprostřed místnosti kadeřnictví, pak tam obžalovaný skutečně přišel bezprostředně po odchodu posledního platícího zákazníka v osobě malého chlapce, kterého ostatně obžalovaný ještě viděl před kadeřnictvím. Tedy, jestliže poškozená zametala po ostříhání malého chlapce, zcela nepochybně zametá od místa, kde chlapce stříhala, a tedy je zřejmé, že obžalovaný mohl vidět kupičku vlasů vprostřed místnosti. Jestliže ovšem byla při ohledání místa činu nalezena kupička vlasů v rohu místnosti, resp. poškozená tvrdí, že když došel pachatel, byla kupička vlasů v rohu místnosti, musel uplynout určitý časový úsek od doby, kdy viděl obžalovaný kupičku vlasů vprostřed místnosti a kdy poškozená dozametala místnost a kupičku vlasů zametla do rohu místnosti. Tato činnost zametání poškozené musela zabrat pár minut, což by odpovídalo i tvrzení svědkyně Šlechtové, která viděla vcházet osobu někdy kolem 16.59 až 17.00 hodiny, přičemž obžalovaný tvrdí, že do kadeřnictví přišel kolem 16.55 hodin. Je tedy zřejmé, že obžalovaný může uvádět pravdu, když tvrdí, že když přišel do kadeřnictví, viděl kupičku vlasů vprostřed místnosti a nic nenasvědčuje tomu, že by v této části své výpovědi jakkoliv lhal, ba naopak je možné říci, že jeho výpověď v této části je zcela pravdivá a navazuje toto jeho tvrzení i na výpověď svědkyně Šlechtové a dalších svědků. Nakonec tvrzení obžalovaného o tom, že viděl kupičku vlasů vprostřed místnosti, by odpovídalo i výpovědi samotné poškozené, která opakovaně ve své výpovědi uvedla, že ihned po ostříhání zákazníka ostříhané vlasy začne zametat. Tedy je zcela zřejmé, že pokud poškozená začala zametat po odchodu malého chlapce, přišel obžalovaný do kadeřnictví v momentě, kdy poškozená ještě nedozametala ostříhané vlasy do rohu místnosti a tedy ji nemohl zcela logicky ani napadnout, protože jinak by vlasy nebyly v rohu místnosti, kde byly nalezeny při ohledání místa činu, kdy je možné zcela vyloučit, že by vlasy do rohu místnosti zametl pachatel případně někdo jiný po napadení paní poškozené. 4
Tyto skutečnosti ovšem soud zcela opominul a jednoznačně nesprávně zhodnotil, překroutil a deformoval výpověď obžalovaného, poškozené a svědkyně Šlechtové, kdy naprosto neodůvodněně si dovozuje nepravdivost tvrzení obžalovaného a překroucené důkazy označuje v neprospěch obžalovaného, což je v naprostém rozporu se zásadou presumpce neviny a především v rozporu s ust. § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu. C) Pachové stopy Na tyto výše uvedené skutečnosti navazuje další důkaz, o nějž opírá soud své rozhodnutí o vině, a to v podobě pachových stop, které se následně ukázaly shodné se vzorkem odebraným u obžalovaného. V daném případě jsou shodné pachové stopy, dle názoru obhajoby, zcela neupotřebitelné v rámci dokazování, kdy jsou jednoznačně nezákonným způsobem zajištěné a je možné odůvodněně pochybovat o jejich relevantnosti. Pachové stopy, o něž opírá soud své rozhodnutí o vině obžalovaného, byly zajištěné na místě činu až dne 27. 2. 2013, přičemž k útoku na poškozenou došlo dne 21. 2. 2013, kdy v této souvislosti je nutné říci toto: Pokud se jedná o důkaz pachovými stopami, je nutné zdůraznit, že pachové stopy byly dne 27. 2. 2013 zajištěny z koženkové šedé kabelky na levé kadeřnické židli v kadeřnictví, z kovového držadla horní zásuvky skříňky u pravého kadeřnického stolku, z kovového držadla dvířek u pravého kadeřnického stolku a z plastového spínače světel na chodbě v čekárně kadeřnictví, kdy tyto zajištěné pachové stopy byly porovnány s pachem obžalovaného zajištěným dne 7. 3. 2013. Obžalovaný od počátku uvádí, že v kadeřnictví skutečně byl, ale pouze v chodbě, kdy se poškozené zeptal, zda jej ostříhá a po té, co mu bylo poškozenou sděleno, že je již pozdě ať přijde zítra, otočil se a z kadeřnictví odešel, přičemž v kadeřnictví byl skutečně pouze za dveřmi v chodbě a do místnosti, v níž následně byly zajištěny shodné pachové stopy, nevstoupil. Je tedy otázkou, jak je možné, že se našly pachové stopy v místech, kde můj klient vylučuje svou přítomnost a na předmětech na něž obžalovaný nikdy nesáhl a nedotkl se jich? Nejdříve je nutné namítat, že výslechem svědka nprap. Milana Joudala, kynologa, který prováděl pachovou identifikaci pachových konzerv, bylo zjištěno, že porovnání pachových konzerv sice proběhlo v souladu s pokynem ředitele Ředitelství služby pořádkové policie č. 9/2009 (dále jen „pokyn“), tedy, že porovnání pachových konzerv proběhlo v souladu s čl. 53 pokynu, až na jeden zásadní rozdíl oproti pokynu, a to v tom, že nprap. Milan Joudal provedl kontrolu náhodné zajímavosti, která je nezbytná za účelem vyloučením pachového pozadí, den před samotným porovnáním pachových stop, což je v naprostém rozporu s uvedeným pokynem č. 9/2009, kdy tento pokyn jednoznačně stanoví, že kontrola náhodné zajímavosti se musí provést bezprostředně před zahájení pachové identifikace jednotlivých 5
pachových vzorků. Dle praxe je vyloučené, aby se kontrola náhodné zajímavosti prováděla jindy než bezprostředně před samotnou identifikací pachových stop, kdy jiný postup by degradoval účel kontroly náhodné zajímavosti1. Pokud se týče samotných pachových stop, zde je nutné se pozastavit nad samotným procesem zajištění pachových stop na místě činu. Především je nutné se zabývat tím, kdy byly pachové stopy zajištěny. První pachové stopy byly zajištěny bezprostředně před prvním ohledáním místa činu, tedy v souladu s uvedeným pokynem, kdy pachové stopy musí být zajištěny jako první v pořadí takticko-technických úkonů na místě činu – čl. 46 odst. 4 pokynu. Ovšem u těchto zajištěných pachových stop shoda s pachem obžalovaného zjištěna nebyla. Následně dne 27. 2. 2013 u dodatečného ohledání místa činu byly zajištěny pachové stopy na věcech, a to na koženkové šedé kabelce, na levé kadeřnické židli v kadeřnictví, na kovovém držadlu horní zásuvky skříňky u pravého kadeřnického stolku, na kovovém držadlu dvířek u pravého kadeřnického stolku a na plastovém spínači světel na chodbě v čekárně kadeřnictví, přičemž před tímto, v předešlých dnech, již na místě činu proběhlo ohledání policisty a kriminalistickými techniky, kdy se na místě činu pohybovaly osoby, které před zajištěním pachových stop přišly do kontaktu s obžalovaným jako např. kpt. Milan Jušta, provádějící vyšetřování dané trestní věci. Stejně tak před zajištěním pachových stop, u nichž byla zjištěna shoda, došlo k zajištění věcí, a to oblečení obžalovaného za účelem zkoumání krevních stop a DNA a kpt. Milan Jušta s těmito věcmi přišel do styku před tím, než byly zajištěny pachové stopy, u níž byla zjištěna shoda, kdy před zajištěním těchto pachových stop byl minimálně kpt. Milan Jušta na místě činu, a to opakovaně Stejně tak je zcela nepochybné, že před zajištěním shodných pachových stop bylo s věcmi a místy, na kterých následně byly zajištěny shodné pachové stopy, manipulováno, jak je zcela zřejmé z fotografií z ohledání místa činu viz fotografie č. 21, 22, 23, 61 a 68 (kabelka, která je nejprve na křesle, následně je na zemi a věci ze šuplíku a z kabelky jsou rozházené na zemi a pak je kabelka opět na křesle. Stejně tak bylo opakovaně manipulováno s vypínačem světla, na němž byla následně také nalezena shodná pachová stopa. V této souvislosti je nutné dodat, že i samotná poškozená uvedla po předložení uvedených fotografií, a to především fotografie č. 68, že věci na zemi jsou jednak věci z kabelky a jednak z šuplíku (lékárny). Je tedy zcela zřejmé, že před zajištěním shodných pachových stop bylo s věcmi, na kterých byly zajištěny shodné pachové stopy, manipulováno, ze strany kriminalistických techniků, vyšetřovatele a dalších osob, kdy teprve následně po týdnu, v němž došlo k opakovanému ohledání místa činu, došlo k sejmutí a zajištění pachových stop, které následně byly vyhodnoceny shodné s pachem obžalovaného.
1
Přípravné řízení trestní, nakl. C.H. Beck, 2003 6
Stejně tak je nutné namítat, že na místech kde byly zajištěny shodné pachové stopy, bylo již před tím opakovaně prováděno ohledání místa činu, což je v naprostém rozporu s pokynem č. 9/2009 a v naprostém rozporu se samotnou povahou zajištění pachových stop, kdy pachové stopy se zajišťují jako neodkladný a neopakovatelný úkon, což v případě shodných pachových stop evidentně není. Navíc je nutné zdůraznit, že dle odborné literatury zabývající se problematikou pachových stop a dle předních odborníků v tomto oboru je zcela zřejmé, že kontaktně přenesené pachové stopy podléhají poměrně rychlé degradaci, kdy např. Prof. PhDr. Jiří Štraus, DrSc. z katedry kriminalistiky Policejní akademie ČR v Praze spolu s JUDr. Martinem Koubkem, doktorandem katedry kriminalistiky Policejní akademie ČR v Praze ve svém pojednání na téma Aktuální otázky kriminalistické olfaktoriky uvádí, že kontaktně přenesené pachové stopy přenesené na předměty, kterých se člověk jen letmo dotkl, degradují tak rychle, že je nelze sejmout. Pachové stopy na předmětech, které byly po dobu kratší, než 30 minut v kontaktu s člověkem je možné sejmout od několika minut do několika hodin a pachové stopy na předmětech, které byly v kontaktu s člověkem delší dobu, jak 30 minut je možné sejmout od několika hodin do 3 dnů. Tedy jestliže by byl i obžalovaný s předměty, na nichž byly následně zajištěny shodné pachové stopy v kontaktu déle než 30 minut, což je samo o sobě vyloučené, aby držel více jak 30 minut opěradlo křesla v kadeřnictví nebo kabelku, mohl by policejní orgán sejmout pachové stopy do 3 dnů ode dne kontaktu obžalovaného s předměty. Ovšem shodné pachové stopy byly sejmuty až 6 dnů po té, co se jich mohl obžalovaný dotknout, a to vůbec nehovoříme o tom, že je obžalovaný, pokud by byl pachatelem mohl mít v roce pouze pár minut tj. do 30 minut. Jak je tedy možné, že byly po tak dlouhé době zajištěny shodné pachové stopy na předmětech, kterých by se obžalovaný v případě, že by byl pachatelem, dotkl jen velmi krátce??? Již samo o sobě tyto skutečnosti a rozpory zakládají důvod o velmi silných a odůvodněných pochybnostech ohledně relevantnosti zajištěných shodných pachových stop, kdy to spíše nasvědčuje tomu, že došlo ze strany policejního orgánu k neoprávněné manipulaci s pachovými stopami. Samotná pochybná procedura zajištění shodných pachových stop i časová souvislost se zajištěním pachových stop zcela jasně zpochybňuje tento důkaz, o který především soud prvního stupně opírá svůj závěr o vině obžalovaného. Soud naprosto nevzal v úvahu pochybnost zajištění shodných pachových stop a časovou souvislost se zajištěním těchto pachových stop, kdy z výše uvedeného je zcela zřejmé, že nejen nesprávný postup při komparaci vzorků pachových konzerv, ale především zcela nezákonný postup policejního orgánu při zajištění shodných pachových stop tento nepřímý důkaz zcela degraduje a není jej jakkoliv možno použít v rámci dokazování a posuzování viny obžalovaného. V souvislosti s pachovými stopami je nutné zdůraznit i další nezákonný postup OČTŘ, a to především policejního orgánu v rámci ohledání místa činu. Policejní orgán provedl první ohledání místa činu po oznámení napadení poškozené. Napadení bylo oznámeno v 18.16 7
hodin a ohledání proběhlo až v 22.00 hodin, kdy mezi tím byla na místě spousta osob jako pracovníci rychlé záchranné služby, syn poškozené, policisté, kteří přijeli na místo činu první atd. Ze strany policistů nedošlo k řádnému zajištění místa činu a i samotné ohledání místa činu neproběhlo v souladu se zákonem a v souladu se závazným pokynem Policejního prezidenta č. 30/2009. Nebyly vyhotoveny videozáznamy z doohledání místa činu, kdy z každého ohledání místa činu i doohledání musí být vyhotoven videozáznam. Policejní orgán videozáznam prováděl pouze u prvního ohledání místa činu dne 21. 2. 2013. Další videozáznamy z dalších ohledání místa činu, včetně toho, kdy byly zajištěny shodné pachové stopy, nejsou, a to ani fotografie ani nákres či jiné zachycení ohledání místa činu, což je v přímém rozporu se závazným pokynem Policejního prezidenta. Policejní orgán ani nedal videozáznam z ohledání místa činu ze dne 21. 2. 2013 do spisového materiálu a tedy jej ani soud prvního stupně neměl a nemá k dispozici, aby mohl vyhodnotit, zda došlo k ohledání místa činu a zajištění stop v souladu se zákonem. Soud prvního stupně dále uvádí ve své odůvodnění napadeného rozhodnutí, že rovněž tak pachová stopa na vypínači svědčí o tom, že pachatel po svém odchodu zhasnul, což koresponduje s výpověďmi dalších svědků, kteří uváděli, že po 17. hodině již bylo v kadeřnictví zhasnuto. Přitom bylo prokázáno, že když obžalovaný do kadeřnictví vešel, tak čekárně bylo rozsvíceno, což vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale i z výpovědi některých svědků, kdy výpověď svědkyně Šlechtové prakticky koresponduje s výpovědí svědka Jana Kose a svědkyně Marie Vandlíčkové. Nikdo z těchto svědků neviděl v mezidobí, kdy malý hoch opustil kadeřnictví a přicházel mladý muž do kadeřnictví kohokoliv vstoupit. Zde je nutné namítat, že pachová stopa na vypínači byla, jak je již výše uvedeno, zajištěna týden po té, co na místě činu bylo provedeno opakované ohledání místa činu, na místě činu se nacházel i kpt. Jušta, který před tím měl v ruce oblečení obžalovaného a na předmětný vypínač opakovaně někdo z policejního orgánu šahal, kdy musel rozsvěcet v místnosti, aby mohlo být provedeno ohledání místa činu. Pokud se týče dalšího odůvodnění soudu, že bylo prokázáno, že v kadeřnictví bylo rozsvíceno, když pachatel musel zhasnout po odchodu, je nutné namítat, že soud prvního stupně opět z výpovědi uvedených svědků zcela neodůvodněně vyvozuje závěry, které neodpovídají tomu, co tito svědci vypověděli. Svědkyně Marie Vandlíčková, která bydlí v ulici Pod Lipou v domě naproti kadeřnictví směrem ulicí nahoru, uvedla: Dne 21. 2. 2013 šla před 17 hodinou venčit psa. Šla také do květinářství, které je pod ulicí Pod Lipou směrem k náměstí, tam byla v 16.48 hod, pak šla nahoru ulicí pod Lipou směrem domů. U lékárny na konci ulice Pod Lipou potkala nějakého hocha s matkou, to bylo 100 až 200 m pod kadeřnictvím, u obchodu Sportmode potkala nějakého mladíka, věk do 30 let, nebyl její typ, tak si ho dál nevšímala. Jen ho zblikla. Šel směrem dolů. Ví, že měl brýle, takový Harry Potter, šel kolem Sportmody. To mohlo být asi v 16.55 hod. U vchodu do kadeřnictví nikoho neviděla. 8
V kadeřnictví bylo zhasnuto. Nikoho vycházet nebo vcházet neviděla. Do kadeřnictví se dívala před pátou, to mohlo být tak 16.55. Z kadeřnictví žádné zvuky neslyšela. Ještě bylo světlo. Šero ne, bylo normálně vidět. Nevšimla si, že by bylo rozsvíceno veřejné osvětlení. Před kadeřnictvím stála asi 3 minuty se psem, než si to očuchá a vyčůrá se. Pak míjela pár důchodců. Domů přišla v 17.03 hod. To ví přesně. Zde je nutné říci, že tato svědkyně viděla zcela nepochybně v 16.55 obžalovaného, který nosí brýle a v této době šel obžalovaný již z kadeřnictví domů. Tedy je zřejmé, že výpověď obžalovaného je v této části opět pravdivá, kdy obžalovaný od počátku tvrdí, že po cestě do kadeřnictví uviděl pár starších lidí, důchodců, zhruba 60, 70 let. Z dalších svědků viděl mladého kluka před kadeřnictvím ve věku zhruba 10, 12 let, který u kadeřnictví na pravé straně z pohledu přímo a držel mobilní telefon. K němu přicházela podle úsudku obžalovaného jeho matka, nebo nějaká jeho známá, jelikož přicházela přímo k němu a k tomuto klukovi hovořila. Obžalovaný se s touto paní míjel z pravé strany, když přicházel ke kadeřnictví. Kolem 16.55 hod. přišel ke kadeřnictví, v obou prostorách, tedy v salonu i čekárně se nesvítilo. Tady je nutné zdůraznit výpověď Šlechtové, která viděla jít mladého muže ze zcela jiného směru, než šel obžalovaný a tato svědkyně jej viděla jít do kadeřnictví v 17.00 hodin, tedy v době, kdy obžalovaný byl již prokazatelně doma u babičky. Navíc popis osoby, kterou viděla svědkyně Šlechtová, neodpovídá osobě obžalovanému, a to včetně oblečení, který měla mít na sobě osoba, kterou viděla svědkyně Šlechtová. Stejně tak svědek Kos, který bydlí v domě v ulici Pod Lipou naproti kadeřnictví poškozené, uvedl, že dne 21. 2. 2013 šel v 16.30 hod ze zahrady domů ulicí Pod Lipou shora a u dveří kadeřnictví asi v 16.55 hod. viděl nějakého mladšího muže. Kromě toho muže tam nikdo nestál. Když ho viděl poprvé, tak stál čelem ke dveřím. Pak ho viděl odcházet, to už byl vzdálený přibližně 8 až 10 metrů a jen jej zahlédl, jak odchází. Viděl jen jeho záda. Venkovní osvětlení nesvítilo. Bylo šero. Nevšiml si, zda se v kadeřnictví svítilo. Neviděl žádnou osobu se psem. Jeho vchod do domu je od kadeřnictví asi 30 metrů. To je přímo naproti přes silnici a trochu stranou dolů, přibližně 10 metrů a přes silnici. Ví, že pro poškozenou jezdí pravidelně manžel, v ten den tam ale žádné auto nebylo. V 17.00 hod už byl doma a měl puštěný pořad v TV. Doma nesvítil. U poškozené se stříhá, byl se tam stříhat asi 3-4 měsíce od události, jeho stříhala bez brýlí, naposledy u ní byl asi před třemi týdny, opět ho stříhala bez brýlí. Soud prvního stupně opět zcela neodůvodněně překrucuje tuto výpověď v neprospěch obžalovaného, kdy soud dovozuje, že z výpovědi tohoto svědka vyplývá, že nikdo mezi odchodem chlapce a vstupem pachatele do kadeřnictví nevešel, je kromě výpovědi poškozené jednoznačně prokazováno i výpovědí svědkyně Šlechtové. Jelikož tato svědkyně po celou dobu kouřila ve svém okně a koukala na kadeřnictví, je zcela vyloučeno, aby kdokoliv jiný v mezidobí do kadeřnictví vešel, aniž by si toho tato svědkyně všimla. S těmito 9
výpověďmi koresponduje i výpověď svědka Jana Kose, který uvedl, že viděl kolem 17. hodiny odcházet z kadeřnictví mladíka a v té době se již v kadeřnictví nesvítilo. Prakticky totéž vypověděla svědkyně Vandlíčková. Nutno říci, že takové odůvodnění napadeného rozhodnutí a především takový závěr z provedených důkazů v podobě výpovědi uvedených svědků je zcela nesprávný, kdy jak je výše uvedeno, svědkyně Šlechtová viděla jít v 17 hodin mladíka z jiného směru, než viděla svědkyně
Vandlíčková
a
svědek
Kos.
Svědkyně
Vandlíčková
vidí
odcházet
osobu
z kadeřnictví v 16.55 a stejně tak svědek Kos. Nikoliv tedy v 17 hodin jak uvádí soud ve svém odůvodnění napadeného rozhodnutí. Protože v dané věci je rozpětí mezi odchodem obžalovaného a příchodem pravděpodobného pachatele cca 5 minut je nutné se zabývat celým popisem skutku a časovou osou velmi podrobně a přesně, kdy každá minuta zde hraje velkou roli. Proto není možné, aby soud prvního stupně jaksi překrucoval a přehlížel skutečnost, že svědkyně Vandlíčková a svědek Kos hovoří o čase 16.55 hodin, svědkyně Šlechtová hovoří o čase 16,48 až 17.00 hodin a soud tyto rozdíly v minutách zcela pomine a vyvodí si, že tam jiná osoba do kadeřnictví nepřišla, když je zřejmé, že svědek Kos to již nemohl vidět, kdy v 17.00 hodin byl již doma a díval se na televizi a svědkyně Vandlíčková byla v 17.00 hodin již na cestě domů, kdy domů přišla v 17,03 hodin a tedy nemohla vidět jestli v 17.00 hodin někdo šel do kadeřnictví. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně překroutil výše uvedené důkazy a z těchto důkazů vyvozuje zcela nepodložené závěry o tom, že nikdo jiný od odchodu malého chlapce z kadeřnictví již do kadeřnictví nepřišel, jen pachatel a posléze syn poškozené, který našel poškozenou na zemi a tedy pachatelem musí být obžalovaný. Takový závěr nevyplývá z žádného dosud uvedeného důkazu. Naopak je možné odůvodněně dojít k závěru, že obžalovaný pachatelem není, když výše uvedené důkazy pro toto tvrzení svědčí daleko více než, že pachatelem je obžalovaný. Tedy jsou zde velmi odůvodněné pochybnosti o tom, že pachatelem je obžalovaný, což soud prvního stupně zcela vůbec nevzal v potaz v rámci svého rozhodování o vině obžalovaného. D) Nevěrohodnost výpovědi obžalovaného: Jako další důkaz, o nějž soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o vině obžalovaného je to, že dle názoru soudu prvního stupně je výpověď obžalovaného nevěrohodná i v tom, že obžalovaný měl svědkovi Hovadovi tvrdit, že má doučování od 17 do 19 hodin, proto se v tu hodinu nemohou vidět, přičemž doučování měl v době od 16 do 17 hodin. Dle odůvodnění a závěru soudu prvního stupně je zřejmé, že obžalovaný tuto informaci podal svědkovi proto, aby si zajistil určité časové alibi na dobu, kdy se uvedeného jednání dopustil. Je až neuvěřitelné jak soud prvního stupně z takového tvrzení svědka dovozuje plánovitost a záměr obžalovaného. Takové dovozování viny je zcela v rozporu s ust. § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu a dochází tak k porušení zásady presumpce neviny. Je zcela zřejmé, že v daném případě dochází ze strany soudu prvního stupně k naprosté desinterpretaci důkazů, kdy 10
soud nedodržel svou zákonnou povinnost ve vztahu k hodnocení důkazů v tom smyslu, že nedodržel vysoký standard při hodnocení důkazů. Soud má sice volnost v rámci hodnocení důkazů, ale tato volnost není absolutní. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, aby byla zachována garantována práva obžalovaného a obžalovaný byl uznán vinným na základě objektivně zjištěných skutečností a nikoliv na základě domnělých a vyvozovaných myšlenek soudu bez toho, aby takový domněnky byly podloženy objektivními důkazy2. Je zcela zřejmé, že k závěrům soudu ohledně úmyslně sdělené špatné informaci o době konání doučování, aby si tak obžalovaný zajistil alibi, nesvědčí naprosto žádný důkaz ani tvrzení svědků. Takový závěr soudu je zcela neodůvodněný a dovozovaný pouze za účelem toho, aby si soud sám odůvodnil svůj neopodstatněný a neprokázaný závěr o vině obžalovaného. Soud dále odůvodňuje své rozhodnutí o vině obžalovaného a především o nevěrohodnosti výpovědi obžalovaného, že měl mít obžalovaný na doučování sebou batoh zn. NIKE, což není nikým prokázáno, naopak svědek Lazák tvrdí, že obžalovaný měl s sebou tašku přes rameno. Podstatným důkazem je rovněž fotodokumentace včetně úředního záznamu, ze kterého vyplývá, že obžalovaný měl možnost cestou od svědka Lazáka si vzít poleno jako zbraň a tímto polenem na poškozenou zaútočit. Měl minimálně dvě možnosti, kde poleno vzít, jak to vyplývá z fotodokumentace založené ve spise. K takovému odůvodnění a závěru soudu z provedených důkazů je nutné namítat opět to, že jde o zcela neopodstatněný a nepodložený závěr soudu, kdy naprosto nezákonným způsobem soud dovozuje vinu obžalovaného. Je nutné říci, že jednak nebylo prokázáno ani vyvráceno, že by obžalovaný neměl na zádech batoh zn. NIKE. Nebylo prokázáno, že by měl mít nějakou tašku přes rameno, což ovšem není až tak podstatné. Tedy závěr soudu o nevěrohodnosti výpovědi obžalovaného není opět jakkoliv odůvodněn, kdy jde pouze a jen o neodůvodněné a neopodstatněné dovozování a rozporování výpovědi obžalovaného, přičemž tvrzení obžalovaného nebylo žádným způsobem vyvráceno ani zpochybněno. Pokud se týče předmětu, s nímž měl obžalovaný napadnout poškozenou, tedy údajné poleno v průměru cca 12-15 cm, dlouhé cca 40 cm je nutné zdůraznit toto: K tomu je nutné namítat, že fotodokumentace sice ukazuje, že po cestě od svědka Lazáka (učitele obžalovaného) do kadeřnictví jsou nějaké vrata, kdy na dvoře je hromada polen, ale už z fotodokumentace není zřejmé, zda tyto vrata jsou běžně odemčena a vrata otevřena, zda poleno, kterým měla být poškozena napadena je poleno z této hromady, zda obžalovaný byl
2
Nález Ústavního soudu ČR č.j. IV. ÚS 1291/12 11
na dvoře kde si dle závěru soudu měl vzít poleno, kterým následně poškozenou napadl, není zřejmé, kde měl obžalovaný poleno schované, když ani jeden ze svědků nevypověděl, že by viděl někoho jít do kadeřnictví s polenem v ruce, což by si nesporně svědci všimli, kdy se mělo jednat o poleno v průměru 12-15 cm a dlouhé cca 40 cm. Je zcela nepochybné, že fotodokumentace zachycující otevřená vrata, za nimiž je hromada polen, je opět důkaz, který byl ze strany policejního orgánu zcela nesprávně proveden!!! Předmětná vrata totiž nejsou nikdy stále odemčena dle tvrzení majitele, což bylo zjištěno následným dotazem obhájce obžalovaného. Policejní orgán v rámci ohledání místa činu a blízkého okolí si nechal odemknout uvedená vrata, kdy bylo zjištěno, že na dvoře se nachází jakási hromada polen a následně provedl policejní orgán nafotografování hromady polen a otevřených vrat. Ovšem tyto vrata nejsou nikdy stále otevřena, odemčena a tedy si je obžalovaný po cestě do kadeřnictví nemohl sám otevřít, pokud by je nepřelezl tam a zpět s polenem v ruce!!! Toto již ovšem policejní orgán neuvedl v protokolu o ohledání místa činu a okolí a stejně tak se tímto nezabýval ani soud prvního stupně. Stejně tak policejní orgán neuvedl, že svědek Lazák nemá na svém dvoře žádné polena a nikdy neměl!!! Tedy si je tam obžalovaný nemohl nikdy vzít, což soud prvního stupně již neřešil a tímto se nezabýval, kdy si soud zcela nesprávně vyhodnotil fotodokumentaci a místo kde se nachází hromada polen. Stejně tak se soud prvního stupně ani nezabýval tím, že nikdy uvedené poleno nebylo nalezeno a vlastně ani nebylo prokazatelně zjištěno, zda útok na poškozenou byl veden takovým polenem, kdy závěr o útoku polenem na poškozenou vychází jen a pouze z tvrzení poškozené, přičemž lékařské posudky již nejsou schopny prokazatelně doložit, zda útok byl takovým polenem veden, kdy z lékařské zprávy ošetřujícího lékaře není zřejmé, zda měla poškozená ve vlasové části nějaké zbytky od polena, či jiného dřeva, kůry apod., což by v případě útoku rozštípnutým polenem měla. Je tedy otázkou, zda útok byl veden polenem nebo jiným podobným předmětem, přičemž u obžalovaného ani u něj doma, resp. jeho babičky kde v tu dobu bydlel, bylo nalezeno cokoliv, čím by mohl být veden útok na poškozenou. Stejně tak nebyl nalezen takový předmět ani v rámci ohledání okolí místa činu. E) Motivace obžalovaného: Soud dále dovozuje vinu obžalovaného z hlediska motivu obžalovaného, kdy soud zcela nepodloženě dovozuje, že motiv obžalovaného je podle názoru soudu zřejmý. Obžalovaný sám sebe staví do světla finančně zajištěného člověka, v čemž ho svými výpověďmi podporují rodinní příslušníci, zvláště pak rodiče. Podle zjištění provedených v tomto případě však finanční situace obžalovaného nebyla tak růžová, jak ji před soudem prezentoval. Bylo prokázáno, že v minulosti doma zcizoval různé předměty, případně i finanční hotovost a pravděpodobně i díky těmto excesům nevlastnil od libereckého domu klíče. Z výpovědi rodičů sice vyplývá, že to bylo proto, že klíče v minulosti ztratil, avšak logickým závěrem pro posouzení této skutečnosti je to, že rodiče se obávali o další odcizené věci z jejich bytu. Obžalovaný si bral peníze proto, že byl zvyklý na nákladný způsob života a experimentoval s drogami, zvláště s pervitinem a marihuanou a to vyplývá nejen z výpovědí 12
některých jeho spolužáků a známých (např. svědek Hazuka), ale i rovněž ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Je nejvýš pravděpodobné, že obžalovaný užil pervitin jeden až tři měsíce před dobou spáchání této trestné činnosti a nikoliv jeden rok, jak on sám to uvádí. Rovněž je prokázáno, že obžalovaný neměl klíče ani od bytu od svých prarodičů v Hořicích, kteří to odůvodňovali stejným způsobem, tj. že v minulosti obžalovaný klíče ztrácel. Stejně tak prarodiče konstatovali, že obžalovaný ztrácel mobilní telefony apod., takže i v kontextu s ostatními důkazy se dá učinit závěr, že ani v Hořicích neměl obžalovaný důvěru svých prarodičů a klíče od bytu mu svěřeny nebyly. To, že často ztrácel údajně mobilní telefony, se dá logicky vysvětlit tím, že tyto prodával, aby tak získal peníze pro svoji potřebu. Obžalovaný totiž před svými spolužáky vystupoval jako velice movitý člověk (viz výpověď svědkyně Adély Kosové), avšak v poslední době tomu tak zjevně nebylo. Tento závěr podporuje i fakt, že obžalovaný nebyl schopen zaplatit příspěvek na maturitní ples, kdy na úhradu tohoto příspěvku měl čas cca 4 měsíce a ani za tu dobu nebyl schopen požadovaných 1.500 korun uhradit a to přesto, že od své babičky dvakrát tuto částku na úhradu dostal. Také bylo prokázáno, že obžalovaný dlužil různým spolužákům či známým peníze, kdy se sice jednalo o menší částky, avšak v případě jeho bývalé přítelkyně Veroniky Smutné se jednalo o částku cca 2 tisíce korun, kterou jí za dobu několika měsíců nebyl schopen vrátit K takovému odůvodnění motivace obžalovaného spáchat tak závažný zločin jako v daném případě nutno opět důrazně namítat, že soud zcela neopodstatněně a neodůvodněně překrucuje provedené důkazy a výpovědi svědků, kdy k takovému závěru soudu nesvědčí ani jeden jediný důkaz či prokázaná skutečnost. Je zcela zřejmé, že soud svůj závěr zcela dovozuje bez toho, aby k takovému závěru měl jakýkoliv relevantní podklad, což je zřejmé i ze samotného odůvodnění, kdy soud sám uvádí pravděpodobně, logický závěr, logicky vysvětlit spod., což k tomu, aby byla prokázána vina obžalovaného, zcela určitě nestačí a opět je to v rozporu se základními zásadami trestního řízení, kdy takovým neopodstatněným dovozováním dochází k porušení zásady presumpce neviny, kdy v případě pochybností se mají tyto vykládat ve prospěch obžalovaného, což v daném případě soud učinil právě naopak. F) Zpochybňování věrohodnosti výpovědi svědků a obžalovaného: Dále je nutné namítat, že soud zpochybňuje výpověď obžalovaného, kdy zpochybnění výpovědi odůvodňuje zcela překroucenými závěry z provedených důkazů a rovněž tak zcela neodůvodněně zpochybňuje soud i výpovědi svědků v osobách rodinných příslušníku obžalovaného, přičemž k takovému zpochybnění nesvědčí jediný důkaz, kdy výpovědi rodinných příslušníků nebyly ničím vyvráceny ani prokazatelně zpochybněny. Soud prvního stupně tak zpochybňuje např. výpověď svědkyně Marie Nečesané, babičky obžalovaného, která od počátku přípravného řízení i před soudem vypovídá, že její vnuk, obžalovaný došel v uvedený den přesně v 17.00 hodin, kdy mu ještě nadala, že nebyl na 13
doučování, ale obžalovaný ji to vysvětlil, že byl u kadeřnice, která jej ovšem už neostříhala, protože bylo pozdě. Tato svědkyně pak také uvedla, že s časem si je jistá, protože se hodinové ručičky překrývaly. Na toto tvrzení soud uvádí, že toto tvrzení je nelogické, když pokud by se ručičky hodin překrývaly, muselo by se jednat o čas 17,28 hodin a nikoliv o 17,00 hodin. Toto vysvětlení soudu je ovšem opět nepodložené, kdy svědkyně neměla na mysli, že se hodinové ručičky překrývaly navzájem, ale toliko, že se ručičky překrývaly s ciferníkem hodin, což by svědčilo pro to, že bylo právě 17.00 hodin. Toto ovšem pochopili všichni přítomní mimo soudu, což je nyní evidentní. Nic méně toto již soud, ale v rámci dotazů u soudu na svědkyni neřešil, až následně si dovodil, že svědkyně měla na mysli překrytím hodinových ručiček to, že se ručičky překrývaly navzájem, což je ovšem opět závěr soudu zcela nepodložený a nelogický i v komparaci na další tvrzení této svědkyně, a to především na nesporný důkaz provedený ze strany Policie, kdy je zcela nepochybné, že obžalovaný v 17.10 hodin zapíná své PC. Stejně tak soud prvního stupně zcela neodůvodněně zpochybňuje výpovědi svědků – rodinných příslušníků obžalovaného ve vztahu k oblečení, které měl mít obžalovaný v uvedený den na sobě, a které bylo následně zajištěno Policií ČR k dalšímu zkoumání a zajištění biologických stop. V této souvislosti soud v rámci svého odůvodnění napadeného rozhodnutí dovozuje, že nemůže brát jako věrohodné výpovědi svědků Šárky Nečesané, Marie Nečesané a Luďka Nečesaného o tom, že oblečení a obuv, které obžalovaný vydal policii, bylo to, které měl v předmětný den na sobě a že s ním nebylo nijak manipulováno (prádlo nebylo prané). Je zřejmé, že snaha všech těchto svědků směřuje k tomu, aby obžalovanému pomohli, a soud podotýká, že není žádným problémem poté, co je prádlo vyprané, na něm udělat jakousi krevní skvrnu, jak uváděl obžalovaný, případně vydat prádlo jiné, které obžalovaný na sobě neměl, stejně tak mohla být vydána jiná obuv, takže trasologické stopy na místě činu se nemusely shodovat s obuví předloženou obžalovaným. Toto soud podotýká k námitce obhájců, kteří uvádějí, že v případě, že by byl obžalovaný pachatelem, by na jeho oblečení musely být zajištěny krevní stopy, což se nestalo. K takovému závěru o zpochybnění výpovědi uvedených svědků je možné říci, že jde o naprosto násilné překrucování a dovozování nepravdivosti tvrzení svědků v osobách rodinných příslušníků obžalovaného, kdy ani jedním jediným důkazem nebylo tvrzení těchto svědků vyvráceno či zpochybněno. Naopak je zřejmé z výpovědi ostatních svědků jako např. svědek Lazák, že obžalovaný měl v ten den na sobě oblečení a obuv, která byla následně zajištěna u obžalovaného, tedy nebylo jakkoliv vyvráceno, že zajištěné oblečení není totožné s oblečením, které měl obžalovaný v uvedený den na sobě. Co je ovšem nesporné je to, že na zajištěném oblečení a obuvi nebyly zajištěny žádné krevní stopy shodné s krví poškozené a nebyly zajištěný žádné jiné biologické stopy shodné s poškozenou, což je dle obhajoby zcela zásadní, a to zvláště kdy na místě činu byl tak veliký 14
rozsah krevních stop krevního rozstřiku, kdy by zcela nepochybně pachatel musel mít na oblečení krevní stopy. G) Facebooková komunikace obžalovaného: Soud prvního stupně dále odůvodňuje svůj závěr o vině obžalovaného tím, že obžalovaný dle názoru soudu musel o celé věci vědět více, než uváděl, přičemž k takovému závěru soud došel na základě facebookové komunikaci mezi obžalovaným a svědkyní Rusnokovou, kdy má obžalovaný psát cca v 20.40 hodin, že poškozená byla okradena, přičemž v této době o loupežném motivu kromě pachatele nikdo nevěděl. Takové dovozování viny a vědomosti o loupežném motivu je zcela irelevantní a nepodložené. Je zcela zřejmé, že obžalovaný to sice napsal, ale je běžné, že jestliže jel před tím kolem a viděl u kadeřnictví Policii, mohl si myslet, že šlo o okradení poškozené. V uvedené facebookové komunikaci obžalovaný přeci nikde nepíše, že by poškozenou někdo fyzicky napadl a okradl, ale pouze, že ji někdo okradl, což znamená, že obžalovaný nevěděl o tom, že by někdo poškozenou tak brutálně napadl a následně ji okradl, ale myslel si, že ji pouze někdo okradl a proto je tam Policie. Nic méně k takovému závěru soudu mimo uvedenou nic neříkající facebookovou komunikaci nesvědčí naprosto žádný důkaz, kdy se stejně tak mohlo jednat o to, jak je výše uvedeno, že si obžalovaný myslel, že poškozenou pouze okradl někdo a proto je tam policie. Tomuto závěru svědčí i to, že by obžalovaný musel být duševně nemocný, aby nejdříve psal na facebooku to, že poškozenou někdo okradl, přičemž by to byl on sám a následně se šel dobrovolně přihlásit policii, že v uvedený den a hodinu v kadeřnictví byl. H) Nevypořádání se s provedenými důkazy: V této souvislosti je nutné uvést, že se soud zcela žádným způsobem nevypořádal v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí se zásadním důkazem, kterým je trasologická stopa v krevní louži na místě činu, kdy je zřejmé, že otisk boty v krevní louži nesouhlasí s jakoukoliv botou, která byla zajištěna u obžalovaného a jeho rodinných příslušníků, stejně tak jako na botách nebyly nalezeny shodné biologické vzorky a tedy na místě činu musela být další osoba. Je zcela nepochybné, že trasologická stopa není ani od obžalovaného, ani od pracovníků lékařské služby a ani od syna poškozené, kdy je tedy logické, že na místě činu musela být další osoba, což jaksi OČTŘ a ani soud prvního stupně jaksi neřešily a tak závažnou skutečností se nezabývaly. Pokud se týče rekognice, a to ať fotorekognice nebo následné rekognice in natura je zřejmé, že ani u jedné poškozená obžalovaného neoznačila, když především při rekognici provedené dle fotografií dne 26. 2. 2013, tedy bezprostředně po probuzení poškozené z umělého spánku je zcela evidentní, že poškozená obžalovaného v žádném případě neoznačila, ale měla snahu označit zcela jinou osobu, což se evidentně nelíbilo policejnímu komisaři, a proto rekognici ukončil. Z videozáznamu je evidentní jak nezákonným způsobem postupoval policejní komisař a jak manipuloval s poškozenou, která nebyla s ohledem na svůj zdravotní stav policejnímu komisaři odporovat. Obhajoba má za to, že právě 15
videozáznam z provedené fotorekognice je zásadní důkaz o tom jak policejní komisař ovlivnil celé vyšetřování v neprospěch obžalovaného, kdy nepostupoval jednak v souladu se zákonem, ale naopak je možné říci, že v mnoha ohledech kpt. Jušta postupoval tak, že jeho postup lze označit na hraně, kdy se mohl dopustit i překročení svých pravomocí v rámci vyšetřování dané trestní věci. Pokud soud označuje další rekognici in natura, při které poškozená obžalovaného rovněž nepoznala za rekognici, která neproběhla řádně s ohledem na špatný zrak poškozené, je nutné říci, že takové tvrzení je zcela nepodložené, kdy poškozená mohla mít brýle, což ovšem odmítla a její tvrzení, že bezprostředně po této rekognici měla pocit, že označila nesprávnou osobu je rovněž pouhé tvrzení poškozené, což ovšem nic nemění na tom, že poškozená obžalovaného ani v tomto případě nepoznala. V souvislosti s výpovědí poškozené je nutné zdůraznit, že se soud prvního stupně zcela žádným způsobem nevypořádal s tak zásadními důkazy jako je nález ulámaných nehtů poškozené na místě činu a absence biologických shodných stop DNA se vzorky obžalovaného. Poškozená ve svých výpovědích stejně uvádí, že přišel pachatel a bez dalšího ji začal mlátit polenem do hlavy, kdy dostala tři rány a šla k zemi a pak si nic nepamatuje. Jak je tedy možné, že na místě činu byly následně nalezeny rozházené na různých místech kadeřnictví ulámaných 8 nehtů poškozené, kdy na těchto nehtech byly zajištěny biologické stopy, které se ovšem ukázaly, že nejsou shodné se vzorky obžalovaného, ale že na nehtech je DNA poškozené a další neustanovené osoby! Soud prvního stupně se tímto zásadním důkazem zcela žádným způsobem nevypořádal a nijak k tomuto důkazu nepřihlédl, kdy je zcela zřejmé, že k napadení muselo dojít jinak, než uvádí poškozená, že muselo dojít k zápasu, při němž si poškozená ulámala nehty, čemuž svědčí i nález krevních stop na místě činu, kdy tyto neodpovídají místu a způsobu napadení jak uvádí poškozená. Takto zásadní důkaz a skutečnosti soud prvního stupně zcela přehlédl a nijak se těmito skutečnostmi nevypořádal. Stejně tak se soud nevypořádal ani s dalším zásadním důkazem, a to jsou krevní stopy a krevní rozstřiky, které naprosto neodpovídají popisu napadení ze strany poškozené. Soud tak zcela v rozporu s trestním řádem a jeho základními zásadami popírá a zpochybňuje důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného a dovozuje vinu bez toho, aby pro to svědčil jeden jediný důkaz, přičemž se zcela žádným způsobem nevypořádal s důkazy a skutečnostmi, které jednoznačně svědčí pro odůvodněný závěr, že pachatelem není obžalovaný. I) Otázka účasti Evžena Moroze, syna poškozené: Soud prvního stupně dále ve svém odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že obhajoba se po celou dobu důkazního řízení snaží určit jako pachatele napadení poškozené pana Evžena Moroze, syna poškozené. K tomu obhajoba uvádí, že soud zcela nepochopil, co se snažila obhajoba prokázat. 16
Obhajoba je si zcela
vědoma,
že pachatelem uvedeného
skutku
nebyl
s největší
pravděpodobností syn poškozené Evžen Moroz, ale obhajoba se po celou dobu snažila prokázat, což ji nebylo umožněno ze strany OČTŘ i soudu, že Evžen Moroz je osobou velmi problematickou, která je velmi zadlužena u velmi pochybných osob a jestliže poškozenou Evžen Moroz našel v uvedený den za tak pochybných okolností je velice pravděpodobné, že o přepadení své matky – poškozené věděl, nebo se bezprostředně po přepadení poškozené dozvěděl. To je to co se obhajoba snažila prokazovat a za tímto účelem navrhovala důkazy, které policejní orgán a následně i soud odmítl, přičemž tak mohla být prokázána další verze, jak k napadení poškozené mohlo dojít a kdo je eventuálně pachatelem. Není totiž vyloučené a je to dokonce velmi pravděpodobné, že pachatelem je někdo, komu Evžen Moroz dluží peníze, přičemž tento si pro peníze šek k jeho matce, která je jediná, která v rodině má peníze. Při tomto došlo k zápasu mezi poškozenou a pachatelem, pro co svědčí i množství ulámaných nehtů poškozené a trasologocká stopa v krevní louži, kdy tato stopa nebyla ztotožněna a navíc se napadení stalo v době, kdy za normálních okolností pro poškozenou jezdil její manžel vozidlem, ale v uvedený den měl vozidlo v servisu, což věděli pouze členové rodiny poškozené. Jestliže tedy Evžen Moroz jde jak uvedl do hospody na šipky, která je ovšem na druhé straně města než kadeřnictví a následně se po cestě do hospody rozhodně jít na záchod do kadeřnictví, kdy do hospody to má cca 50 metrů, ale do kadeřnictví cca 300 metrů, a to i přes to, že jej postihlo náhlé nutkání jít na záchod jak svědek E. Moroz uvedl, dojde do kadeřnictví a najde tam na zemi ležet svou matku v krvi, zavolá lékařskou službu a Policii a i přes náhlé nutkání jít na záchod na tento záchod v kadeřnictví nejde, a to ani následně, je tento postup svědka E. Moroze dosti podivný. Proto obhajoba navrhovala, aby OČTŘ provedlo důkaz výpisem telefonních hovorů, zda někdo v uvedenou hodinu nevolal E. Morozovi, případně neposlal SMS, např. jdi se podívat do kadeřnictví atd., což by nasvědčovalo tomu, že E. Moroz náhle změnil svůj záměr jít na šipky do hospody a rozmyslel se jít, jak uvedl na záchod do kadeřnictví na druhé straně města. Je tedy zřejmé, že zde je další verze jak k napadení mohlo dojít a kdo je pachatelem. K otázce neprovedení důkazů a šetření ve vztahu k osobě Evžena Moroze, jeho majetkových poměrů a možných dluhů, které mohly ve svém důsledku vést k napadení poškozené ze strany třetí neustanovené osoby je možné říci, že i v tomto ohledu došlo k porušení povinnosti OČTŘ a soudu prvního stupně, kdy dle ustálené judikatury Ústavního soudu se presumpce neviny, resp. tzv. presumptio boni viri (předpoklad řádného člověka) se v trestním řízení uplatňuje ve vztahu k obviněným, zatímco případná informace o trestných aktivitách svědka, je-li podstatná pro rozhodnutí o vině, musí být důsledně prověřena zcela ve smyslu zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací dle § 2 odst. 5 tr. řádu. Souvisí-li otázka, zda se osoba rozdílná od obviněného dopustila trestného činu, bezprostředně s
17
otázkou viny, jsou orgány činné v trestním řízení takovou otázku povinny samostatně posoudit v souladu s ust. § 9 odst. 1 tr. řádu 3. V této souvislosti je nutné dodat, že povinností policejního orgánu i státního zástupce je, že mají povinnost z vlastní iniciativy vyhledávat a provádět důkazy, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a i bez návrhu stran v trestním řízení objasnit všechny relevantní skutečnosti, bez ohledu na to zda svědčí či nesvědčí ve prospěch či neprospěch obžalovaného, přičemž touto zásadou oficiality je bez pochyby vázán i soud, a to vše zvláště v daném případě, kdy se ve skutkovém stavu objevují tak závažné a důvodné pochybnosti, kdy jsou v daném případě důkazy, které jednotlivě i ve vzájemných souvislostech je možné je hodnotit odlišně, což se v daném případě nestalo a policejní orgán, státní zástupce a konečně i soud prováděl důkazy a zaměřily své dokazování výhradně k prokázání viny obžalovaného, aniž vzaly v úvahu, zda v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. V tomto směru lze takový postup OČTŘ a soudu označit za nezákonný, kdy došlo evidentně v tomto smyslu ze strany dotčených orgánů k pochybení v neprospěch obžalovaného4. J) Souhrn skutečností: Je tedy zcela zřejmé, že soud prvního stupně dospěl k závěru o vině obžalovaného pouze a jen na základě ne zcela věrohodné výpovědi poškozené, která jednak vypovídá v rozporu s výpověďmi svědků (Šlechtová, Vandlíčková, obžalovaný, Jan Kos, ve vztahu k přítomnosti matky malého hocha v kadeřnictví), jednak oproti nesporným důkazům (ulámané nehty, krevní stopy a rozstřiky) odlišně popisuje způsob a místo napadení pachatelem, v rámci rekognicí poškozená nikdy neoznačila obžalovaného a s ohledem na možnou účast Evžena Moroze, syna poškozené je možné o výpovědi poškozené důvodně pochybovat, kdy je zřejmé, že poškozená vypovídá to co ji v podstatě od probuzení z umělého spánku řekl policejní komisař Jušta, tedy to, že po posledním platícím zákazníkovy přišel pachatel a z osobních důvodů se této výpovědi drží. Soud dále své rozhodnutí o vině obžalovaného opírá o naprosto nepoužitelné pachové stopy (viz výše) a dále na základě výpovědi svědkyně Šlechtové, což je pro obhajobu nepochopitelné, kdy dle názoru obhajoby tato svědkyně naopak svou výpovědí vylučuje to, že by pachatelem byl právě obžalovaný (viz výše) a dále na základě zcela nepodloženého a neprokázaného motivačního jednání ve vztahu k obžalovanému. Dle názoru obhajoby tedy soud prvního stupně rozhodl o vině obžalovaného na základě zcela nepodložených domněnek a zcela neoprávněného dovozování viny, kdy zcela neodůvodněně a nezákonně dovozuje vinu z důkazů, které deformuje v neprospěch obžalovaného, a to i přes to, že důkazy jednoznačně svědčí pro to, že pachatelem skutku obžalovaný není a
3 4
Nález Ústavního soudu ČR č.j. II. ÚS 2042/08 Nález Ústavního soudu ČR č.j. II. ÚS 372/03 18
nemohl být, protože v době, kdy k napadení poškozené došlo, byl prokazatelně již doma a je zcela nepochybné, že bezprostředně po obžalovaném do kadeřnictví přišla ještě jedna neustanovená osoba, které je zcela nepochybně pachatelem. Tedy z výše uvedeného je zcela nepochybné, že se v daném případě jedná o naprostou důkazní nouzi, kdy není možné z žádných provedených důkazů dospět k odůvodněnému závěru, že by pachatelem byl obžalovaný, a že by se obžalovaný dopustil skutku, za nějž je stíhán a byl soudem prvního stupně uznán vinným. Je zřejmé, že v daném případě došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kdy provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se obžalovaný dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu a z něhož byl soudem prvního stupně uznán vinným, kdy soud prvního stupně měl veškeré důvodné pochybnosti, které jsou v dané trestní věci značné, vyložit v prospěch obžalovaného viz např. nález č.j. III. ÚS 2042/08 nebo č.j. I. ÚS 375/06. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li přitom jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Odsuzující výrok může mít zákonný podklad toliko tehdy, je-li v důkazním řízení dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost"5. Stejně tak pokud se týče odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně má obhajoba za to, že soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí o vině obžalovaného, kdy z odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a to zvláště v daném případě, kdy si důkazy vzájemně odporují. Obhajoba má za to, že v daném případě ze strany soudu došlo k extrémně vadným hodnocením provedených důkazů, kdy se jednak soudu nepodařilo přesvědčivě vyvrátit obhajobu obžalovaného a také se soud nepodařilo přesvědčivě odůvodnit svůj závěr o vině obžalovaného, což je evidentní porušení základních práv obžalovaného6. Je zřejmé, že napadené rozhodnutí trpí vadou, kdy odůvodnění rozsudku odporuje ust. § 125 tr. řádu, kdy soud důkazní postup logicky a vyčerpávajícím způsobem i věcně přesvědčivým způsobem neodůvodnil, což vede k porušení práva na spravedlivý proces obžalovaného ve smyslu ust. § 36 Listiny základních práv a svobod.
5 6
Nález Ústavního soudu ČR, č.j. I. ÚS 3741/11 Nález Ústavního soudu ČR č.j. III. ÚS 3395/10 19
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obžalovaný navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 20144, č.j. 9T 12/2013, v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl tak, že se obžalovaný, dle ust. § 226 písm. c) tr. řádu, zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Obžalovaný v souvislosti s tímto odvoláním dále uvádí, že s ohledem na to, že daná trestní věc je poměrně složitá bude následně své odvolání případně dále doplňovat. Lukáš Nečesaný i.s. JUDr. Petr Dítě, LL.M. obhájce obžalovaného
20
