Úvod do filosofie - záhadná a nepřístupná věda x nesmyslné tlachání o všem i o ničem - člověk deformovaný vědeckým paradigmatem je znechucen především tím, že filosofie nepředpokládá žádné obecně platné výsledky, jakousi sumu vědomostí, které se lze naučit, které lze definitivně získat, osvojit si, vlastnit - věda má vzestupnou strukturu, filosofie se odehrává kolem filosofujícího subjektu - ve filosofii se téměř každý považuje z kompetentního - filosofie by mohla být redukována pouze na otázku, co je smyslem života - odpovědi jsou jednoduché - smyslem života je moje štěstí a spokojenost - tyto odpovědi však nevypovídají, jsou otázkami, které otevírají celou komplexní problematiku - filosofie musí být vždy původní, otázky nutně vycházejí - z celku světa a bytí - z jinosti lidského bytí, tedy z existence (spojeno s jazykem, logikou) - z přítomnosti vědomí či nevědomí Boha - nazírající na bytí i existenci je vždy individuem, tím, kdo filosofuje (vědy se lze učit, filosofii je nutné vyfilosofovat – Nietzsche: Filosofii zabíjejí především učitelé filosofie, tedy ti, kdo vyžadují, aby se studenti filosofii naučili) - nejpůvodnější filosofování nacházíme u dětí a duševně nemocných – nejsou svázáni konvencemi, paradigmaty, nevlastní modelové výklady - filosofii nelze uniknout, filosofie a filosofování jsou nezbytnou součástí člověka - filosofie vzniká v kontrastu k sofos – viz etymologická definice filosofie - milovat = toužit po něčem, co nemáme a uvědomujeme si, že to nemáme - filosof touží být moudrým, chce se blížit k moudrému - filosof x filodoxos – milovník moudrosti x milovník plytkých mínění - doxa - episteme - techne - sofos = mínění – znalost – zručnost (použitelnost) - moudrost - pro filosofii jsou podstatnější a důležitější otázky než odpovědi - filosofie vzniká každým filosofováním, uskutečňuje sebe samu Proč je tedy nutné filosofii studovat?
- dva a půl tisíce let sebe uvědomování člověka - člověk se v podstatě nemění, otázky jsou stále stejné - dějiny filosofie učí filosofovat, vyvolávají otázky, poskytují zkratky, postupy, návody - v dějinách filosofie se filosofie sama vyjevuje jako philosophiae perennis – věčná filosofie Kant stanovuje tři požadavky pro každého filosofujícího: - myslet samostatně - myslet ze stanoviska každého druhého - myslet v souladu se sebou samým ad - myslet samostatně – myslet samostatně lze pouze a jen z něčeho, samostatnost myšlení nepovstává z prázdna, rozuměním textů se stáváme filosofy, rozumění však není osvojení si cizích myšlenek – rozumění znamená operovat tím, co se stalo naším vlastním přesvědčením, co se přesvědčením nestalo, to podrobujeme kritice (bezohlednost vůči velikánům, poslušnost vůči racionalitě argumentů – žádný filosof, ani ten největší, není vlastníkem pravdy) - myslet ze stanoviska každého druhého – pokoušíme myslit to, co myslil druhý, tím rozšiřujeme náš způsob myšlení, proto nejnosnější pro filosofování je potýkat se s těmi mysliteli, kteří jsou člověku nejnesrozumitelnější - myslet vždy v souladu se sebou samým – co myslíme a činíme součástí vlastního já, musí vstupovat do jednoty našeho já Původ filosofie - nutno odlišit počátek (28. květen 585, Thales z Milétu na tento den předpověděl zatmění Slunce) od původu - původ je podnět k filosofování - původ filosofie je možno chápat ve fylogenezi i ontogenezi - za tradiční původ se uvádí údiv (Platón), žasnutí, úžas - před vznikem filosofie člověk vládne sumou empirického poznání, které vyjadřuje v přirozeném jazyce, svět vyvstává v samozřejmosti – tento pohled na svět je dán mythickým paradigmatem – vyprávění o světě, kterému se věří (Tak to zkrátka je…) - dojde-li k porušení samozřejmosti, dosavadní neměnnosti, musí nastat údiv - údiv vyvolává pochybnosti – skepse – je-li možné zpochybňovat něco, je možné zpochybnit vše (ošidnost smyslů, labyrint myšlení a argumentů), nutnost radikální skepse, ta však musí mít nějakou mez - negativní jistota - sv. Augustin – jistota pochybujícího – čím více pochybuji, tím mám větší jistotu toho, že pochybuji právě já - pozitivní jistota – René Descartes – Cogito, ergo sum – jistota myslícího subjektu, od něj můžeme pokračovat zpět přes myšlení, jazyk k vnějšímu světu - nebezpečí agnosticismu vznikne tam, kde chybí jistota subjektu (viz Berkeley – solipsimsus)
- údiv a ztrátu samozřejmosti většinou přinášejí tzv. mezní situace – to, co otřese jistotami, oporami (řád světa, společenský systém, práce, zájmy, okruh známých, jistota sebe sama) - ztroskotání – je vyvoláváno většinou smrtí, náhodou, vinou, nespolehlivostí světa - řešení je v základu trojí: - rezignace na Ne-Já, stažení se do vnitřního světa, rezignace na život a vnější přežívání - příklon k iracionálním jistotám – víra (náboženství, sekty, společenství) - filosofování – hledání autenticity vlastního bytí, autenticity komunikace s ostatními, autenticity světa mýtus jeskyně – výsledkem by měla být skepse vůči smyslovému vnímání, poznání platónský trojúhelník – jako vzor možného filosofování Na počátku moderní filosofie stojí proslulý mýtus jeskyně, který zachytil Platon v Ústavě. Mohlo by se zdát, že takto starý text dnes už ztrácí náležitou výpovědní hodnotu, avšak základní Platonův postřeh zde obsažený je dodnes zdrojem jakékoliv filosofie. Je možné z tohoto mýtu vycházet, je možné tento mýtus rozhodně popírat, avšak obejít či zamlčet jej nelze. Platonský obraz jeskyně je totiž kritikou každodenní zkušenosti a života ve světě zdání.
„…A nyní představ si rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím. Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od svého dětství žijí spoutáni na nohou a šíjích, takže zůstávají stále na témže místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčet hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni je nahoře příční cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky. Mysli si, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se zdá, mluví, druzí pak mlčí… … Takoví lidé (myšleni ti uvázaní) jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny, vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně…“
Oblast zdání (doxa) je oblastí smyslovosti. Smyslovost náleží materiálnímu, tělesnému světu. Uskutečňuje se našimi smysly a týká se vlastně pouze smyslových jevů. Smysly postihují v jevech proud neustálých změn, neustálé vznikání a zanikání. V samotném obrazu jeskyně je svět zdání zachycen v podobě stínů, které se zjevují před sedícími vězni, i zvuků, které vězňové těmto stínům přisuzují. Jevy nazývá Platon fenomény.
Oblast pravého bytí (to on) je oblastí duchovního světa, pouze duchem (racionalitou) je možné dosahovat pravého poznání (noesis), postihovat podstaty (esence) fenoménů. Stálé a neměnné podstaty se vyjevují ve stále se proměňujících jevech. Pro Platona je tedy zřejmé, že poznání nelze vysvětlit pouze smyslovostí. Tím však vzniká klíčový problém (a je to klíčový problém veškerých dosavadních dějin filosofie), jak vlastně náš duch poznává pravé bytí, je-li vůbec takové poznání možné, je-li toho náš duch schopen. V platonských obrazech je náš duch uzavřen v našem těle (soma sema = tělo je hrobem ducha, duše je uvězněna v těle), a tím je oddělen od pravého bytí. Tak vlastně mezi světem pravého bytí a duchem leží materiální svět, svět zdání, svět jevů, svět smyslového. Tento svět smyslový však nemůže být mostem mezi duchem a podstatami. Platon tento problém řeší tak, že vedle lidského ducha a esencí (pravého bytí) dosazuje třetí skutečnost, ideje. Ideje jsou čirými esencemi o sobě, jsou věčné a neměnné. Ideje jsou tedy předobrazy esencí, esence jsou předobrazy jevů. Problém možnosti poznání podstat řeší Platon prostřednictvím tzv. platonského trojúhelníku. Jeho vrcholy jsou Ideje, Já a Bytí. Mýtus anamnese - strana spojující vrchol Já a vrchol Ideje. Duše člověka je spřízněna s idejemi a je jim podobná. Před tím, než vstoupila do těla, přímo nazírala ideje. Při vstupu do těla však bylo duchovně nazřené zasuto smyslovostí. Očištěním (katharsis) od smyslovosti si duše znovu vzpomíná (anamnesis). Pravé poznání se tedy uskutečňuje rozpomínáním. Mýtus methexe - strana spojující vrchol Bytí a vrchol Ideje. Celý vesmír vznikl působením tvůrce světa (demiurgos), který přírodní věci stvořil z pralátky podle idejí. Přírodní věci jsou tak obrazem idejí a mají na nich účast (methexis). Na základě těchto dvou mýtů je zřejmé, že smyslové vnímání fenoménů je jen vnějším podnětem pro rozpomínání. Třetí strana trojúhelníka, zkušenost (empirie), ukazuje, že Platonovi nejde pouze o teoretickou filosofii. Platon si klade také etický požadavek. Nechce pouze vysvětlit, jak je možné poznání, jaké jsou podmínky možnosti zkušenosti, chce zároveň ukázat, co je třeba dělat. Úkolem člověka je jediné: Jestliže jsem já sám pochopil rozdíl mezi smyslovostí a duchem, pak vím, že nesmím „zůstat v jeskyni“, cítím povinnosti vynaložit námahu a z jeskyně vystoupit. V životě to znamená ovládnout rozumem smyslovost pudů. V této povinnosti nacházíme teoretické zdůvodnění nutnosti emancipace člověka: Člověk se má emancipovat z jeskyně zdánlivých dober, neuspořádaných žádostí, slepých sklonů a vášní k pravému lidství, k praxi řízené rozumem. Nemá se proti rozumu nechat ovládat smyslovými motivy, má užívat svobody ducha, řídit sám sebe rozumem.
Avšak to ještě není konec povinnosti praxe. Platon v podobenství jeskyně ukazuje, že ten, kdo vystoupí z jeskyně, má povinnost vrátit se zpět a osvobodit z pout ostatní, vyvést je ven. Platonský trojúhelník i mýtus jeskyně je zdrojem tří různých způsobů možného filosofování (samozřejmě také ukazuje nutnost dělení filosofie na filosofii praktickou a filosofii teoretickou): Filosofie bytí - myšlení vychází z jevů a ptá se na bytí, které je základem jevů, ptá se tedy na podmínky možnosti zkušenosti v oblasti Ne-Já Typickým představitelem filosofie bytí je Aristoteles. Filosofie Já - myšlení postupuje opačným směrem, začíná otázkou po Já, jako subjektu vší zkušenosti, ptá se tedy na podmínky možnosti zkušenosti v oblasti Já, v subjektu Typickým představitelem filosofie Já je Kant. Filosofie ducha - myšlení začíná u ideje, snaží se poznat podmínky možnosti zkušenosti na základě ideje Typickým představitelem filosofie ducha je Hegel. Jednotlivé proudy filosofování si neodporují, ukazují pouze možnost nazírat na jeden problém různě, z různých pozic.
