Možná to bude...
Petr Ch. Dorazil Publikováno s laskavým svolením autora. Zdroj http://www.pchd.wz.cz
1. Ostrý vítr se proháněl vysoko v horách a dlouhé větve vysokých smrků se smutně klaněly k zemi. Celá rozlehlá krajina byla pokryta neprostupnou vrstvou panensky bílého sněhu. Obloha byla zatažena a schylovalo se k bouřce. Kam jen oko dohlédlo nebylo nic než jen pustá, zasněžená krajina, kterou nelze najít v katalogu žádné cestovní kanceláře. Přecejen za polární kruh se nejezdí zrovna často. Malá skupinka polárníků se pomalu posouvala po dávno zaváté stezce k cíly své cesty. Od vysokých hor bez sjezdových areálů a turistických chatek se odráželo lavinotvorné vřískání jedenáctileté holčičky: - "Tatí!!! Já už nemůžu! Počkejte na mě! Mamí!!! No tak slyšíte?!" -"Jasně jsem ti říkal, že je to dlouhá cesta. Měla jsi zůstat u babičky!" -"Víš, že to nešlo! Vy by jste mi zase vybrali nějakou hrůzu." -"Uvědom si, že tě ještě živíme a tohle platíme taky my." -"Já vím, ale je to můj pokojíček!" -"Nekecej a šlapej! Jestli ten Hladký, nebo jak se jmenoval, nekecal, tak už by jsme tam měli být." -"Tatí!!! Počkejte! Mě už vážně bolí nohy!" -"Nehuč a usmívej se! Jedeme ti přece koupit koberec!"
Ostrý přízemní vítr přilepil Karlovi Klátilovi na jeho lyžařské brýle cár sytě žluté látky. Zastavil tak prudce, až do něj jeho žena, Evženie Klátilová, jedoucí v jeho stopě, málem vrazila. -"Co blbneš, Medvídku?!"
Pan Klátil si sundal rukavice, odlepil si kus žluté, zkrvavené látky z brýlí a dal ji do vzdálenosti, ze které byl schopen rozeznat písmena na líci. "UŽ JE TO", hrdě hlásal černý nápis, nahoře lemovaný několika červenými pruhy. "Už jsme blízko", pomyslel si pan Klátil, velitel této polárnické výpravy. "Ale proč je ta látka tak krvavá? Co se mohlo stát?", ptal se sám sebe a v dálce bylo slyšet hladové vlčí vití. -"Tatííí, a jsi si jistý, že jedeme dobře? Připadá mi to jako bychom už čtrnáct dní jezdili pořád dokola." Pan Klátil letmým pohledem zkontroloval kompas. -"To si piš, že jedeme dobře! Tohle je důkaz," řekl a schoval kus látky do kapsy své péřové bundy.
2. -"Hansíí!" ozývalo se volání prostornou, zcela zasněženou budovou plnou přesně smotaných koberců. Žlutá cedule nad dvojitými vstupními dveřmi byla pokryta tlustou vrstvou ledu a přes husté rampouchy visící ze střechy již téměř nebyla vidět. Černý nápis "UŽ JE TO" byl mrazem popraskaný a vybledlý a pruhy kolem dávno nebyly červené. Za zástěnou na levé straně místnosti vrzly dveře a do prodejny vstoupil mladý muž, který kdyby se oholil, tak by vypadal docela hezky. -"No?" zvolal a s rukama v kapsách se pomalu šoural prostorem. -"Našel jsem tady pár zrzavých vlasů," volal Dan, vypínajíc vysavač, " nevíš, čí můžou být?" Na Hansově čele se objevilo několik hlubokých vrásek. -"Zrzavých? To netuším," přemýšlel nahlas, " naše to nejsou, Kožak nemá žádné, tak to vážně nevím. Počkej, víš co, zeptám se Raye." Otočil se a začal křičet směrem, odkud přišel : -"Rayíííí! Kdo tady měl zrzavé vlasy???" -"Stříbrňák, ty vole!", ozvalo se pochvíli z kuchyňky. "Už nehul!" -"A jóóó, pan vedoucí," svitlo mu, "a kde vlastně je? Už jsem ho dlouho neviděl."
-"Nevím. Co si vzpomínám, tak naposledy říkal, že jde přeparkovat sáně. Ale to bylo loni, nějak kolem velikonoc." -"Aha," řekl Hans, zcela spokojen s přijatou odpovědí. Stríbrňák zřejmě posloužil jako žrádlo hladovým vlkům, kterých je tu všude kolem spousta. -"Tak proto má přijet ten nový vedoucí," vmísil se do hovoru Dan, "co je zač, nevíš?" Hans zavrtěl hlavou a z hustých vousů mu popadaly kousky svačiny. -"Netuším. Ale měl by přijet se zbožím." -"To bude , myslím, zítra, ne?" -"Teoreticky." -"No jasně. Jako vždycky. Plus mínus týden. Musíme konečně zprovoznit ten telegraf a zeptat se. Potřebuji výplatu, už nemám ani korunu." -"To já taky. Jestli zítra nepřiletí, tak nemáme co večeřet." -"V lednici už nic není?" -"Ani hovno," zkonstatoval Hans, "právě jsem dojedl tu poslední paštiku." -"Tu zelenou?!", zeptal se nevěřícně Dan. -"Jo, tu zelenou, proč se ptáš?" -"Ale, jen tak. Zdálo se mi, že to datum spotřeby už nestihneme." -"Jo," potvrdil Hans, " taky jsem si všimnul. Asi o dva roky, ale nevypadala na to. Co už, uvidíme ráno. Ale víš jak - Hlad je nejlepší kuchař!" -"No nevím, nevím, jestli zrovna tenhle byl ten nejlepší," řekl s úsměvem Dan a znovu zapnul vysavač. Než však udělal první tah hubicí, vysavač zase vypnul a zeptal se: -"A Ray taky nic nemá?" -"Ten říkal, že už dneska nemá co do huby." -"A bude mít zítra Anča otevřené?" Zeptal se Dan a měl tím namysli osamělý bufet za protějším kopcem. -"No jestli se nic nestalo, tak by měla mít. Ale jestli nepřijde výplata, tak je nám to stejně prd platné. Víš, že na sekeru nedává." -"Aha, vidíš, úplně jsem zapomněl. Hele a Igor přijede kdy? Třeba zase něco ulovil." -"Směnu má až v sobotu, takže přijede nejspíš v pátek, jako vždycky. Ale posledně říkal něco o mamutech, třeba se mu poštěstilo."
-"Igor o mamutech mluví jen když je zhulený, tomu snad nechceš věřit. Víš přece, že mamuti dávno vymřeli." -"Tak vymřeli, jo?!," oponoval Hans, " a prodejny koberců za polárním kruhem taky neexistují, že?!!! Já tomu náhodou věřím." -"Tak si věř čemu chceš a mezitím můžeš udělat kafe." -"Není z čeho!," odsekl Hans a chtěl se vrátit zpátky. -"Je tam přece ten zbytek. Nebo už jsi ho snad vyhodil?" -"Nevyhodil, ale to už nejmíň třikrát jeté." -"No tak tam dej míň vody!" -"Snad sněhu, ne?" -"Tak třeba sněhu, vždyť je to jedno. Ale neperlivého, ne jak posledně!" -"Strašná sranda," zamumlal Hans a vrátil se do kuchyňky.
3. Dunění dvou vrtulových motorů žlutého firemního letadla, ostře prořízlo ranní ticho, vznášející se nad zasněženou pustinou. Petr Hladký, vedoucí prodejny, který svou přezdívku "Kožak" získal díky podobnosti s oblíbeným televizním hrdinou, vyšel ven a podíval se k obloze. -"Už je tady. Dane, rozsviť kříž!" -"To nejde! Vlci překousali kabel," ozvalo se z budovy. -"To je v prdeli!", rozčiloval se Kožak. "Kosa jak v hajzlu, sněhu je tam po kokot a ke všemu nefunguje ten posraný kříž! No nic chlapi, ven a mávat!" Během pár minut byl možno spatřit čtyři prodavače, oblečené jen nalehko, ve žlutých firemních mikinách a papučích, jak poskakují ve sněhu a mávají na letadlo. Na spodní části trupu se rozsvítilo zelené světlo. Po chvíli se otevřely zadní dveře a z letadla začaly vypadávat čtyř a pětimetrové náviny koberců, každý se svým, samozřejmě žlutým, padáčkem. Koberce se po dopadu bořily hluboko do sněhu a bedny se zásobami se trhaly těsně nad zemí. Pilot pak udělal ještě jednu otáčku a celou vykládku završil nový spoluvedoucí, který hrdinně vyskakoval jen na záložním padáku. Ten byl taky firemní, tedy žlutý s černým nápisem "Už je to" a červenými pruhy okolo.
-"Kurva, to je kosa, to snad ani není možné! Pojďte se obléct chlapy, pak to rozklidíme," volal Kožak a mílovými kroky mířil k budově. Zbytek pracovníků jej beze známek odporu následoval. Netrvalo dlouho a Kožak, který byl jako obvykle všude první, vyšel ven, unaveně se rozhlédl a začal šíleně křičet: -" Chlapíííí, doneste někdo brokovnici, ty kurvy jsou tu zase!!!" -"Kdo je tam?" ozvalo se z budovy. -"No vlci, kdo jiný ?! Tak kde je ta brokovnice?!!!!!" -"Nemáme náboje. Poslední jsme vystříleli na eskymáky, když nám minulý měsíc trhali koleje od jeřábu!" -"Tak doneste nějaké poleno z krbu nebo něco, ale fofrem nebo nám to zase všechno sežerou!" křičel naprosto zoufale Kožak a hrdinně se vrhnul vpřed, jen tak, s holýma rukama. Než však stačil cokoliv udělat o kus dál se roztrhla čerstvá hromada sněhu a jakási osoba ve firemních barvách začala bezhlavě střílet kolem sebe na všechno, co se hýbalo. Hluk, odrážející se od okolních kopců, vylákal ven všechny, co ještě mohli na nohy. S bradami na zemi pozorovali, jak vlci prchají pryč a ti, co to nestihli, padají na zem s dírou v hlavě. Když skončilo dílo zkázy a zaměstnanci firmy "Už je to - koberce" pomalu sbírali své čelisti ze sněhu, řekla ta postava s bělostným úsměvem na tváři : -"Zdar chlapi!" a sfoukla proužek dýmu stoupající z hlavně žluté pistole ráže devět milimetrů, kterou pro firmu "Už je to " vyrobila firma Perský & synové. -"No nazdar," řekl Kožak a s nataženou pravicí se brodil sněhem vpřed. -"Jmenuji se Marek a jsem tu nový spoluvedoucí. Kdo z vás je ten druhý?" zeptal se, aniž by jinak jakkoli zareagoval na Kožakovu nataženou pravici. -" Já", řekl Kožak a zasunul si ruce do kapes kožichu. Marek pak přišel blíž a pohledem plným nadřazeného odporu si prohlížel všechny prodavače, stojící na rampě před prodejnou. Když viděl jejich neudržované vousy a dlouhé mastné vlasy, sahající každému minimálně po ramena ( kromě Kožaka, samozřejmě, tomu vlasy už deset let nerostly ) zeptal se : -"To tu nemáte nůžky, chlapi ?" Hans, stojící klidně s roztaženýma nohama a rukama v kapsách tuto otázku zodpověděl stručně a jasně : -"Nemáme."
-"Jak to ?!" -"Zmrzly a zlomily se", odpověděl Dan, stojící vedle Hanse. -"Objednáme," řekl Marek a Ray, stojící na rampě vedle Hanse a Dana, jako obvykle neříkal nic. -"No nic, chlapi , je potřeba to tady rozklidit a umýt okna. Vypadá to tady jak v bordelu," řekl nový spoluvedoucí a zmizel v šeru budovy. -"No, to bude radost," řekl Dan, když se za Markem zavřely dveře, "jestli to bude něco jako Stříbrňák, tak se máme na co těšit." -"Stříbrňáka jsem vážně nesnášel," podotkl Ray, "ještě že už je po něm." -"Možná není," vmísil se Hans, "třeba prostě jenom zdrhnul. Nebyl by první ani poslední, kdo to tady nevydržel. Tohle není práce pro baby, ale pro drsné chlapy. Pro takové jako jsme my. Odpadlíci, jejichž existence je v běžné civilizaci ztracená. Někdy si tu připadám jako na výkonu trestu." -"Ale šel jsi sem dobrovolně nebo ne?" -"To je na tom to nejhorší," řekl smutně Hans a vešel do budovy. -"Už mu to leze na mozek,co?" Zeptal se Ray, ale než se mu dostalo odpovědi byl tu Hans zpátky a šeptal : -"Pojďte sem chlapi, rychle, musím vám něco ukázat!!!" Ray s Danem se na sebe podívali a nemohli pochopit, co by mohlo být v prodejně, kterou všichni znali do nejmenšího detailu, tak zajímavého. Vešli tedy dovnitř a čekali, co jim Hans ukáže. Hans ukázal na nového spoluvedoucího Marka, který chodil po prodejně sem a tam a kontroloval vše, co ho jen napadlo. -"Dívej, jak špízuje za co by nás ještě seřval, idiot!", rozčiloval se Hans. -"No to víš, je to holt špízák," řekl Ray. -"No jasně," zaradoval se Dan, "Špízák je to! Už jsem se bál, že pro něj nic nevymyslíme." -"Ty za vším vidíš jenom srandu," povzdychl si Hans. -"A ty snad ne? Kašli na něho, jdeme k Anči na pivo!" -"No konečně rozumné slovo!", zvolal Ray a vzal Hanse kolem ramen. "Jdeme! A bez řečí!"
4.
-"Tady se utáboříme!", zvolal do ticha bělostných lesů a hor pan Klátil a zabodl hůlky svých běžeckých lyží do sněhu. -"Ale Medvídku," řekla milým hlasem jeho žena, "jsi si opravdu jistý, že tohle je to pravé místo pro táboření? Vždyť už tam skoro jsme." -"Je to to pravé místo," řekl rozhodným hlasem pan Klátil, "dneska už bychom to stejně nestihli. Zavírají v sedm," a podíval se na svou ženu pohledem, na který se neodmlouvá. -"Postavíme stan ?", zeptala se jeho dcera. -"Ne! Vor!", řekl ironicky pan Klátil a netušil, že by udělal lépe, kdyby ten vor skutečně postavil. Rychle se setmělo a než vyšel měsíc a první vlci svým vytím začali oznamovat nadcházející noc, seděl již pan Klátil se svou rodinou ve stanu, kouřil doutník a popíjel čaj, připravený na lihovém horolezeckém vařiči. Když dopil, psal chvíli něco do svého cestovního deníku a pak řekl : -"Podle mých propočtů by jsme tam měli být zítra asi kolem poledne." -"A nebudou mít zrovna polední přestávku?", zeptala se jeho pochybovačná dcera. Kdyby mohly pohledy trhat, zbyly by z jedenáctileté Cecílie Klátilové jen sračky na vnitřních stěnách stanu. Pan Klátil už měl blbých připomínek své dcery opravdu plné zuby. -"Nehuč a spi! Zítra brzo vstáváme!" zavrčel a zhasnul petrolejovou lampu.
Když ráno začali havrani štěbetat v korunách zasněžených stromů a slunce vykouklo nad horizontem, vyšel pan Klátil ze stanu. Protáhl se, protřel si oči a úlekem ztuhnul. Udělat o krok víc, spadl by do studené vody, ve které vesele skotačilo hejno hladových žraloků. Pan Klátil se rozhlédl a uvědomil si, že polední přestávku, která ve firmě "Už je to - koberce" stejně není, stoprocentně nenaruší. Kra, na které plul jeho stan, byla široko daleko jediným orientačním bodem. Pan Klátil pochopil, že pokud se nezvedne vítr, je on i jeho žena s dcerou, která ke zklamání obou rodičů i tuto noc přežila, pěkně v prdeli. -"Sakra, co teď? Jak se odsud dostaneme?!," pan Klátil si ani nevšiml, že přemýšlí nahlas, "pádlo nemám a rukama to zřejmě nepůjde. Buď by mi umrzly nebo by mi je sežrali ti posraní žraloci." Pak vzal do dlaně kompas, aby zjistil, kterým směrem by se měli pohybovat. "Snad to ke břehu nebude daleko, pokud tu vůbec nějaký je. Budu muset rozřezat stan a použít jej jako plachtu. Anebo ne, Evža má dost velký spacák, stejně ho nepotřebuje, zahřejí ji ty přebytečné tuky, kterých má na rozdávání. Stan budu potřebovat, až pojedu zpátky," pomyslel si a vrátil se zpátky do stanu.
-" Stalo se něco, Čumáčku ?", zeptala se paní Klátilová, když spatřila ustaraný výraz manželovy tváře. -"Nic, co by stálo za řeč," odpověděl roztržitě pan Klátil, " jo, a umíš plavat ?" -"No, ano, ještě bych si vzpomněla, proč se ptáš?", paní Klátilová očividně nechápala smysl této otázky -"Jen tak," řekl pan Klátil a v duchu už viděl, jak svou ženu i dceru háže tolik hladovým žralokům. Zvířátka měl vždycky rád, takže použití své ženy a dcery co by potrava pro žraloky viděl jako službu přírodě. -"Ale Karlíku, co to děláš?!", volala zděšeně paní Klátilová, když viděla svého manžela rozřezávat její spacák. -"Potřebujeme nějakou plachtu, jsme na ledové kře, uprostřed bůh ví čeho." -"Kry bývají většinou na moři, ne?," podotkla Cecílie Klátilová. Pan Klátil se raději na svou dceru ani neotočil, pevně stisknul zuby a kypící vztek se snažil rozdýchat. -"Ale podle mapy by tu žádné moře být nemělo." Paní Klátilová se snažila být užitečná. -"To vím taky," odsekl naštvaně pan Klátil, " a polož to, stejně to máš naopak!" -"Takže to jsme někde úplně jinde, než by jsme měli být, že jo?" Dcera pana Klátila si očividně koledovala o jistou smrt. -"Buď zticha a sbal si věci!!!!", ostře zabručel pan Klátil a vyšel ze stanu.
5. Sníh pod jeho sněžnicemi příjemně křupal a sáně, které táhl, se lámaly pod tíhou mamuta, jenž ležel na nich. Krev, stále ještě kapající ze smrtelné rány v mamutově chlupatém krku, vytvářela za saněmi souvislou stopu. Když vytáhl sáně až na vrchol kopce, který obepínal údolí firmy " Už je to", zastavil se,unaveně si dřepl a zapálil cigaretu. Rozhlédl se po krajině. Vysoké, zasněžené kopce hrdě strážily dřevěnou budovu, připomínající spíše větší srub a on si uvědomil, že tohle je přesně to, po čem vždycky tolik toužil. Tisíce kilometrů široko daleko nebylo vůbec nic, jen pustá, zasněžená krajina, zabalená do neproniknutelné mlhy, bod mrazu by zde strčil do kapsy i dobu ledovou, všude kolem se potulovaly smečky hladových vlků, kontakt s civilizací byl v podstatě nemožný a on byl sám sobě pánem. Nebyl odkázán vůbec na nic a na nikoho. Peníze tu neměly téměř žádnou hodnotu a jídla se všude kolem pohybovalo víc než dost. Vše co potřeboval našel v okolí. Teprve tady poznal tu opravdovou svobodu, o které si ve městě mohl nechat jen zdát. Žádné ranní vstávání, žádné spěchání na autobus do práce, žádné složenky a účty, žádné zbytečné a stresující starosti. Nikoho nezajímalo, kolik je hodin, ani co je za den, všechny byly stejné a přesto byl
každý něčím vyjímečný. Už teď se těšil na mamutí hody, které si s klukama z prodejny budou dopřávat pravidelně. Všechno tady mělo své kouzlo. Zahodil cigaretu, sednul si na mamuta a se spokojeným úsměvem na tváři sjížděl do údolí.
6. -"Danéééé, Igor je tady," zvolal Hans a sešrouboval jedno z čerstvě umytých, zamrzlých oken. -"To už je zase pátek ?", povzdychl si Dan, přehodil hadru přes židli a vyšel ven. Igor zrovna seskakoval z uloveného mamuta. Igor byl brigádník, který ve firmě "Už je to" pracoval jen v sobotu a v týdnu odcházel lovit do hor. Když z mamuta seskočil, začal nabíjet svou brokovnici a křičel: -"Chlapi, vemte nějakou bouchačku, jdou po mě vlci !" -"Ať tě klidně sežerou !", řekl Špízák, který právě vyšel ven. Když na to nikdo nijak nezareagoval, zašel zase dovnitř. -"Co je to za debila ?", ptal se Igor mezi jednotlivými výstřely. -"Toho si nevšímej," řekl Dan, který zrovna vyšel ven s brokovnicí v ruce, "je tady nový, to se poddá," a začal zkušenými ranami kolit vlky. -"Ještě že má ta brokovnice takový rozptyl ," smál se Kožak, "ušetříme na munici." -"Tak co je nového?", zeptal se Igor, když všichni vlci z posledních sil už jen třepali nohama. -"Velice nic, přišlo zboží, zásoby, jeden debil a žádná ženská. Ale vidím, že tobě se zadařilo," radoval se Hans, celý natěšený na mamutí hostinu. -"Cože?! Zase nám neposlali žádné ženské?! To je v prdeli!", zlobil se Igor, "jestli to tak půjde dál, tak zdechnu na zánět chámovodů." -"Na to se neumírá," řekl Ray, který příchodem do těchto končin opustil svou ženu a dítě. -"Já vím, ale nechtěl bych to riskovat." -"Tak co ty neznabohu," volal Hans na Dana, "už věříš na mamuty?" -"To jsi vykradl muzeum nebo kde jsi to vzal?", ptal se Dan, když si s úctou prohlížel gigantické monstrum na Igorových saních. -"Já ti dám muzeum!," rozčiloval se Igor. "Víš, co to dalo práce než jsem ho skolil?! Dvacettři ran jsem do něj napráskal než se uráčil zdechnout." -"Myslíš, že z toho půjde udělat tlačenka?", zeptal se Hans.
-"A ovar a jitrničky bys nechtěl? To není vepřové, ty vole!," ťukal si Igor na čelo, "žádné takové. Část se vyudí, část opeče a zbytek naloží na horší časy. Jsou jich tam asi čtyři rodiny. Můžeme si dovolit tak dva možná tři ročně. Kdo ví, jak dlouho tu ještě budeme." -"Proč by to nešlo," vmísil se Ray, vyhlášený široko daleko svým kuchařským uměním, "já myslím, že by z toho byla dobrá tlačenka, jen nevím, kde vezmeme cibuli, ať to pak správně šmakuje." -"Vypěstujeme," řekl s klidem Hans, "roste tu hulení, poroste i cibule." -"Jak to vypadá, už jsi sklidil ?" -"Sklidil. Příští týden to můžeme ochutnat," usmíval se Hans a byl to právě on, kdo tady sestrojil naftový generátor, aby dodával světlo a teplo do malé místnosti v rohu budovy, kde pěstoval konopí. -"Už se těším," řekl Igor , "jo a za kopcem se začaly trhat ledy. Když postavíme loď, možná se někam dostaneme." -"Kam ty chceš plout, když dovolenou už máš dávno vybranou?!", ptal se Špízák, který právě vyšel z prodejny s Igorovým osobním spisem v ruce. -"Mám ho zabít hned nebo to necháme až na Helloween?", zuřil Igor. -"V pohodě," uklidňoval ho Dan, "on se časem uklidní. A dobře víš, že na severní straně nic není." -"Na severu možná ne, ale co víš, kam až sahá to jezero nebo co to tam vlastně je,"polemizoval Igor, "jo, a zdálo se mi, jako by tam někdo byl, ale nejsem si jistý, zapomněl jsem dalekohled." -"Kde? Na jezeře?" -"Tady, ty vole! Ale opravdu tam asi někdo byl." -"No, uvidíme. Třeba někdo přijede. Už tu dlouho nikdo nebyl. Jo, a měli by jsme opravit tu řezačku, zdá se, že zamrzla." -"Však jsme objednávali tu nemrznoucí směs, nebo ne ?" zeptal se Igor. -"Ale jo, objednávali," potvrdil Dan, "ona dokonce i přišla, ale než jsme ji po shozu stačili vytáhnout ze sněhu, tak zmrzla." -"No, to je super," řekl ironicky Igor, "a co nafta, přišla?" -"Přišla!", řekl hrdě Hans. "Neboj hulení bude dost, už se mi chytli nové sazeničky. -"Alespoň něco pozitivního. Tak nic, chlapi, doneste nože a jdeme na to, mám hlad!"
7. -"Tatíííí!!!", hlas Cecílie Klátilové měl prosebný tón a slzy v jejích očích byly hořké. "Proč jsme museli jet zrovna sem?" Pan Klátil po tom, co museli dva dny čekat na jezeře na vítr, aby se dostali na pevnou zem, rozhodně neměl náladu na konverzaci se svou dcerou. Neříkal nic. Nastalé trapné ticho zachránila jeho žena. -"Protože tady mají největší výběr a nejnižší ceny," řekla, aby tak současně obhájila svůj nápad jít nakupovat právě sem. -"A spočítali jste si, na kolik vás to všechno vyšlo a kolik by to stálo, kdyby jste ten koberec koupili u nás ve městě ?" Dcera pana Klátila byla schopna pochybovat i o východu slunce. -"Musíš to brát současně jako krásný výlet do přírody," chlácholila ji paní Klátilová, "kdy jindy by se ti poštěstilo podívat se až sem. Jen se pořádně rozhlédni a podívej se, jak tady krásně. -"Co je na tom krásného?! Jen samý sníh, kopce a zima. Já chci domů!!!" -"Ale no tak, jednou jsme tady, tak si to užívej. Už tam skoro jsme." -"Jo, ale ještě pojedeme tu strašnou cestu zpátky," Cecílie Klátilová trvala na svém. Celý výlet byl pro ni jeden velký nesmysl. -"Musíš se na to dívat ale i z té druhé stránky. Spojili jsme příjemné s užitečným." -"Tak mi ještě řekni co je co." -"To musíš ale sama vědět nejlíp, miláčku." Paní Klátilová byla gentleman v ženském těle. Pan Klátil se ale na celou věc díval trochu jinak. Rozhodně to nebral jako výlet do přírody. Celou cestu, od chvíle kdy v rodném městě nastoupili do vlaku až doposud přemýšlel, jak se jich obou zbavit. Jakoby právě až tímto výletem pochopil, jak moc mu jeho žena s dcerou ničí život. Doma vládla tvrdou taktovkou paní Klátilová, ale tady bylo všechno jinak. Pan Klátil měl námořní výcvik a samozřejmě věděl, jak přežít v pustinách jako je tahle. A to drželo při životě i jeho ženu. Ta nyní přenechala veškeré rozhodování manželovi a jakékoliv problémy chtěla řešit až doma. Nicméně na ekonomickou stránku věci námořní kapitán v záloze ing. Karel Klátil skutečně nepomyslel. Když si v duchu spočítal, že za celou tuto výpravu dal tolik peněz, kolik by mu stačilo na měsíční pobyt v nejdražším bordelu ve městě, skutečně se naštval. Zcela hystericky začal křičet na svou dceru : -"Drž hubu ty čarodějnice! Je to všechno kvůli tobě! Kdybych tě utopil hned, jak jsi se narodila, už jsem mohl být venku! Těch pár let ve vězení bych přežil. Takže jestli se chceš ještě vrátit živá, tak mlč a šlapej! Myslím to smrtelně vážně!"
Paní Klátilová sice nesnesla jakékoliv urážky své dcery, ale vzhledem k situaci se snažila být milá: -"Ale broučínku, to přejde, vždyť už tam téměř jsme." -"A ty taky drž hubu! Nejsi o nic lepší! Obě dvě jste mi zničili život, čarodějnice! Díky vám jsem teď kapitán v záloze. To je asi jako brambora v cizím sklepě. Nebýt vás dvou, mohl jsem se teď na krásné letadlové lodi plavit po všem mořích světa a být třeba i plukovník s desítkami nádherných milenek! A díky tvé proradné podlosti teď tady mrznu kvůli nějakému posranému koberci. Největší paradox na tom všem je to, že ten kondom jsi tenkrát propíchla sponou z mého purpurového srdce!!! Snad jsi si nemyslela, že jsem si toho nevšimnul?! Nejlepší by bylo vás tu obě dvě nechat zmrznout! Neupálím vás tu jenom proto, že mi došli sirky! Kdybych vás tady nechal, nikdo by mi nic nevyčítal." Pan Klátil byl zlobou úplně bez sebe. Jeho žena s dcerou byly tak šokovány, že se nezmohly na slovo. Dokonce neříkaly nic ani tehdy, když došly na vrchol kopce a v údolí spatřily prodejnu koberců, tolik kýžený cíl jejich úmorné cesty. Pan Klátil se na vrcholu zastavil. Dole spatřil velkou zasněženou budovu a slyšel tichý brukot naftového generátoru. Podíval se ještě jednou na svou ženu a teď, v ostrém světle polárního slunce, poprvé ze celou dobu, co ji znal, si uvědomil, jak je mu odporná. Jakoby veškerá lidská poznání začínala právě tady. Narychlo odepnul vázání svých lyží a poodběhl stranou, aby se vyzvracel. Když se vrátil, beze slova si připnul lyže a jel z prudkého kopce do údolí. Jeho žena s dcerou tolik odvahy neměly a tak šly dolů raději pěšky. Záměr Karla Klátila byl jasný. Koupit koberec. Ale ne pro svoji dceru. Ne pro svoji ženu. Chtěl koupit koberec pro sebe. Ten, co měl v obývacím pokoji, byl sice téměř nový, ale jeho výběr byl zcela v moci jeho ženy. Nyní si chtěl koupit koberec pro sebe a podle sebe. Byl zcela rozhodnut svou ženu i dceru, nechat napospas vlkům. Cítil se jako spasitel při myšlence, že uleví světu od někoho tak strašného, jako byly ty dvě slepice za ním a sám tak získá zpět svou námořní hrdost, svou čest a svou pravou tvář. Opět najde smysl svého života a opět bude mít skutečně pro co žít. Již teď se cítil svobodný. Svobodný vdovec bez závazků. Nádherný pocit po tom všem, co musel prožít se svou neurotickou dcerou a manželkou, které po úrazu hlavy chyběla část mozku. V duchu se smál, už když sjížděl z kopce. Tvář mu škubala, když dole zastavil a odepínal si lyže. Když vcházel do prodejny "Už je to - koberce", smál se na celé kolo.
8. Dan, který umýval zamrzlé okno hned vedle vstupu do prodejny, seskočil ze židle zrovna ve chvíli, kdy vrzly dveře a v nich se objevil smějící se Karel Klátil.
Dan, nedbaje na zimu a vítr, jenž do prodejny vstoupil spolu s panem Klátilem, zcela popíral svou profesi, když se k němu blížil s rukama založenýma na prsou a hadrou na umývání za pasem, jako správný výčepní. -"Dobrý den," pozdravil, "máte přání ?" -"Rozhlédnu se," pravil moudrým hlasem pan Klátil a Dan mu uhnul z cesty. -"Prosím."
-"Ty vole, Igor měl nakonec asi pravdu," řekl Dan, když vběhl do šatny, aby se pro nového zákazníka trochu zkulturnil. -"V čem?", zeptal se zpátky Ray. -"S tím jezerem," odpověděl Dan. "Hoďte se do gala, máme zákazníka." Po této větě se Ray i Hans, kteří doposud seděli v šatně a pochutnávali si a uzeném mamutovi, dvojhlasně rozkašlali. -"Cože?!" -"No slyšeli jste dobře. Rychle, ať tam nečeká dlouho. Určitě není sám, třeba přivezl nějaké ženské." -"Ty vole, to si nemůžeme nechat ujít!!!," volal nadšeně Hans a setřepával ze sebe kousky chleba, zatímco Ray o svoje vlasy lámal celkem už pátý hřeben a Dan se vracel zpátky na prodejnu. Uběhlo asi deset minut a pan Klátil kývnul na Dana, že už si vybral. Ten přišel blíž a zeptal se: -"Už máte vybráno ?" -"Ano. Tady toho koberce bych prosil šest metrů a měl bych ještě jedno speciální přání." Dan tázavě zvedl obočí. -"Nemáte tady náhodou nějaké zbytečné sirky? Všechno zaplatím." Pan Klátil rozhodně nechtěl zůstat cokoliv dlužen. -"Něco by se našlo," řekl Dan a šel splnit přání zákazníka.
Když paní Klátilová s dcerou vešly do prodejny, stál již pan Klátil u pokladny a z náprsní kapsy tahal tisícovky.
Paní Klátilová všechny okolo uctivě pozdravila, pak přišla blíž ke svému muži a snažila se být milá : -"Ty už jsi to všechno vybral, Ušáčku ?" Pan Klátil se na svou ženu ani nepodíval a na její otázku neodpověděl. Paní Klátilová odpověď stejně ani nečekala, protože jasně viděla, že tomu tak je. Její dcera pod vlivem pudu sebezáchovy mlčela a tvářila se, že tam není. -"A prosím vás, zajišťujete odvoz ?" -"Ano paní," řekl Kožak a měl na mysli psí spřežení, které sem pravidelně dojíždělo, "v úterý a ve čtvrtek." Pan Klátil tuto informaci rád přijal, přestože měl dojem, že jeho ženu už to zajímat nemusí. -"Na jaké to bude jméno, prosím vás," ptal se Kožak, vyplňujíc dodací lístek. -"Klátilová Evže......" -"Kapitán Karel Klátil!" ukončil pan Klátil hlubokým hlasem mluvený pískot své ženy. -"Ano, ano. Napište to na manžela," paní Klátilová se snažila nedělat problémy. -"Tady máte ty sirky, pane," řekl Dan a podával panu Klátilovi několik malých krabiček. -"Děkuji," řekl úslužně pan Klátil, "mnohokrát děkuji." Paní Klátilová hlasitě polkla. Začala mít obavy o svůj život. -"Takže zítra to pojede?" -"Ano pane, zítra po třetí hodině se to nakládá, takže příští rok tak kolem vánoc by jste to mohl mít," odhadoval Kožak. -"Výborně," pochválil pan Klátil a těšil se, že než mu přijde nový koberec, bude mít za sebou všechny formality ohledně smrti své ženy a dcery. -"Tak to je všechno. Děkuji a nashledanou," řekl pan Klátil, přestože moc dobře věděl, že už se sem nikdy nevrátí. -"A nechcete zůstat třeba na čaj nebo kafíčko?" Hans se chytal každé příležitosti. "Blíží se noc, kam by jste teď jeli. Ubytování pro vás samozřejmě máme." -"Děkuji," řekl pan Klátil, "vážím si vaší nabídky, ale my pojedeme. Čeká nás ještě dlouhá cesta a podle plánu jsme dva dny pozadu. Nezlobte se, prosím." -"Máme tady zrovna mamutí hody, to si přece nemůžete nechat ujít," přidal se Kožak.
-"Nedělejte si s námi zbytečnou škodu. Opravdu pojedeme." Pan Klátil byl muž pevných rozhodnutí. Na paní Klátilové bylo vidět, že pro zachování vlastní existence by tady klidně zůstala i po zbytek svého života, ale stisk dlaně pana Klátila na její paži byl pevný a nesmlouvavý. Jede se domů. -"No, nutit vás nemůžeme," rezignovaně rozhodil rukama Kožak. "Ale kdyby jste si to náhodou rozmysleli a chtěli se vrátit, tak hned vedle vstupních dveří je zvonek. Stačí stisknout a my vám přijdeme otevřít. Místa je tu dost." -"Jste velmi laskav." Pan Klátil uměl ocenit hodnotu člověka. Se všemi si potřásl pravicí a zamířil k východu. Pracovníci firmy "Už je to - koberce" šli celou rodinu Klátilových vyprovodit až ven, počkali až si připnou lyže a mávali za nimi dokud nezmizeli za horizontem.
-"Příjemný chlápek," řekl Hans a zapálil si cigaretu. -"Jo," potvrdil Dan. "A z té holky možná taky jednou vyroste něco pěkného." -"Hovno!" zabručel Špízák a zašel do budovy.
EPILOG :
Uplynul asi rok a pan Klátil se zrovna vrátil z námořního cvičení v Karibském moři. Vystoupil ze své lodi a spolu s několika dalšími důstojníky zašel na oběd do nedaleké francouzské restaurace, kde na něj již několik hodin netrpělivě čekala mladá, přitažlivá žena. Posadili se u stolu v předem objednaném salonku a pan Klátil vzal náhodou do ruky noviny co ležely opodál. Palcový titulek na přední straně bulvárního plátku oznamoval otřesnou událost: POLÁRNÍ VLCI SI POCHUTNÁVAJÍ NA SPÁLENÝCH TORZECH DVOU ŽEN.... Pan Klátil se tiše pousmál, položil noviny na stůl a políbil svou novou, o dvacet let mladší přítelkyni. Ve stejné chvíli, o několik tisíc kilometrů severněji, kdosi zahodil špaček cigarety, podíval se do okolních zasněžených kopců a unaveně řekl : "Už tu dlouho nikdo nebyl. Kurva, to zas bude výplata!"
