Lubomír Mlčoch: Borské teze- téma stále aktuální IV.Celostátní konference „Dlouhodobá péče v pojetí CHČR /aneb příklady dobré praxe/, Plzeň 10.11.2011, Hotel Angelo. Přiznávám, že pozvání na tuto konferenci mne sice potěšilo, ale měl jsem rozpaky je přijmout. Nejsem odborníkem na teologii služby ani na teorii sociální práce, a pokud jde o „praxi“ s dlouhodobou péčí, mohu se opírat jen o svou zkušenost laika navštěvujícího o nedělích domov důchodců. Organizátoři mi však poté nabídli téma Borských tezí- a to mne oslovilo. A nakonec jsem došel k tomu, že k této konferenci Charity ČR i organicky patří. Svůj příspěvek jsem si rozdělil do 7 bodů. 1. Charita nevylučuje, ale ukládá starost o sociální instituce Caritas- láska dobro-přejná patří ke křesťanství od samého počátku a to neodlučitelně. Prvomučedník sv.Štěpán byl organizátorem charity v první Jeruzalémské obci. Mučedníkem se však stal ne pro charitu, ale proto, že vydal svědectví Kristu. A to je zavazující pro naši dnešní práci na tomto poli: nemá zůstat „jen“ sociální prací- má vést ke Kristu. Mým odborným zájmem je katolická sociální nauka. Ta je naproti tomu- v jejím moderním pojetístará jen něco více než jedno století. A možná i proto, že církev pracuje v dimenzích tisíciletí, nebyla a není dosud přijímána jako organická součást angažovanosti církve jako charita, a to ani pokud jde o veřejnost, ani uvnitř církve samotné. Řeč jde v tomto případě o „lásce sociální, institucionální, politické“. Cituji z Kompendia sociální nauky církve /čl.42/: „..obrácení-vnitřní proměna lidské osoby – ochotné ke službě a oběti dobropřejné lásky však nejen nevylučuje, ale naopak ukládá povinnost starat se o vhodnou nápravu institucí a životních podmínek, kdykoliv svádějí ke hříchu, tak aby se přizpůsobily zásadám spravedlnosti a podporovaly dobro, místo aby mu překážely“. 2. Katolická sociální nauka má 120 let, a podíl na jejím zrodu má Bor u Tachova V roce 1891 vydal papež Lev XIII. první sociální encykliku „Rerum novarum“ – o nových věcech, jimiž byla situace kapitalistické průmyslové společnosti. 8 let předtím sezval kníže Löwenstein na svůj zámek v Boru u Tachova skupinu katolických sociálních myslitelů z Německa, Rakouska a Švýcarska, a ta pak vydala „Borské teze-Haider Thesen“. Znalci historie tvrdí, že tento dokument sepsaný v německy mluvící části zemí Koruny české byl jedním z podnětů pro vznik encykliky Rerum novarum. To nové na Borských tezích i na
encyklice bylo poznání skutečnosti, že charita samotná už není s to zvládnout sociální otázku v nové historické situaci, a že je třeba začít proměňovat, zlidšťovat kapitalismus v jeho základních vztazích, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Tento úkol trvá. Před pár lety nazval Petr Příhoda rozhovor pro Perspektivy jedním mým výrokem: Nezbývá nám než zlidšťovat kapitalismus. Několik dní poté jsem dostal na fakultu jeden ohlas čtenáře: Ty bastarde! Jak dlouho už ten kapitalismus zlidšťujete!? Poněkud otřesen ale pokračuji ve svém úsilí dál, a tak uvádím pozitivní vzory těch křesťanů, kteří na tomto poli dosáhli výjimečných výsledků, a jsou jakousi personifikací, zosobněním katolické sociální nauky.
3. Heroická slušnost a tři vzory věrnosti sociální dimenzi evangelia Pravnuk iniciátora Borských tezí knížete Karla Jindřicha, Konstantin Alois zu Löwenstein, je zářivým příkladem hrdinské slušnosti: jako potomek rodu, který u nás působil skoro 250 let, a jak vidno dával najevo hlubokou starost o „otázku sociální“, byl po 2,světové válce „odsunut“ a vyvlastněn. Na konference k výročí Borských tezí je pravidelně zván, a přijíždí, aby svým postojem dokazoval, že vůči této zemi svých předků přesto nezahořkl. A že se stejně jako oni věnuje otázce sociální. Dnešní finančník /v roce 125 výročí Borských tezí už v penzi/ přednáší na téma, s nímž už přišel jeho pradědeček, že totiž „hodnota člověka znamená více než aby jako pracovní síla byl pouhým zbožím“. A o 5 let později hovoří o „křesťanských ctnostech v řízení“ jako nároku na dnešní management, který je stále aktuální. Příslušnost k bohaté části společnosti, je-li spojena se šlechtictvím ducha, není na překážku porozumění základnímu principu katolické sociální nauky, jímž je „přednostní volba pro chudé“. Naopak, jako příslušník společenské elity má „kníže“ šanci oslovit i ty, k nimž svým bohatstvím patří, a vést jejich srdce k solidaritě i k žízni po spravedlnosti. V době vzniku Borských tezí, rovněž na půdě dnešní Plzeňské diecéze, ale v její česky mluvící části, žil a působil jiný muž, stejně věrný sociálnímu rozměru evangelia. Architekt, stavební podnikatel a největší český mecenáš Josef Hlávka se narodil a je pohřben v Přešticích u Plzně. Josef Hlávka svým životem a dílem rovněž předběhl encykliku Rerum novarum: nejprve usilovnou prací a právně i morálně čistými prostředky – během pouhých 10 let- nashromáždil velké bohatství, aby poté-ochrnut na svém zámku v nedalekých Lužanech- nejprve promyslel, a poté „v potu tváře jídal svůj denní mecenášský chléb“ /Albín
Bráf, první český národohospodář na Univerzitě Karlově/. Tak po svém uzdravení založil a předsedal České akademii věd a umění, a nakonec na závěr života vložil celé své jmění do Nadání, které přežilo všechny převraty a působí dodnes. Jen do roku 1939, kdy nacisti zavřeli české vysoké školy, v Hlávkových kolejích díky podpoře Nadání vystudovalo na 3500 chudých studentů, kterým by jinak bylo studium patrně nedostupné. Josef Hlávka pochopil a realizoval soukromé vlastnictví v duchu sociální nauky církve: jako závazek pro službu společnému dobru národa. Když v roce 1908 Hlávka umírá, je budoucí JUDr.František Nosek, poslanec /a ministr/ za Lidovou stranu teprve studentem Právnické univerzity Univerzity Karlovy. Zde se podílí na založení České ligy akademické, která sdružuje akademické katolíky a řídí v jejich časopise „sociální hlídku“. Už jako student pochopí, že marxismus- odsouzený už v Rerum novarum, působí jako ideologie až druhotně; primárně jsou dělníci ovlivňováni především svou praktickou, zažitou osobní zkušeností, pracovními a sociálními poměry. A proto se už tehdy rozhoduje pracovat na jejich zlepšování. Katolická církev je už tehdy v Praze nemilována stejně jako „rakušanství“ s nímž je spojována. /Ligisté musejí na univerzitní půdě /!/ požádat o ochranu policii, aby se mohli vůbec sejít, a to před vlastními spolužáky! Ale pozor: pohřebního průvodu od Národního muzea přes Václavské náměstí až k nádraží, z něhož byla posmrtná schránka Josefa Hlávky odvážena do Plzně a Přeštic, se zúčastní celá Praha. Lidé i církvi už vzdálení vzdávají hold konzervativnímu katolíkovi a českému vlastenci stejně jako loajálnímu občanovi nemilovaného mocnářství jako muži, který svůj majetek užíval a odkázal dobru národa. František Nosek vstupuje r.1920 do politiky, a v prvním poslaneckém období je vůbec nejčastějším zpravodajem při odůvodňování nových zákonů. A do nich se snaží vkládat spravedlnost a solidaritu. Současně vede lidové záložny a hospodářská družstva zemědělců jako křesťansky pochopené podnikání. Františkánský terciář doplňuje svou „lásku politickou a sociální“ i osobní angažovaností v charitě, zakládá prázdninové kolonie pro mládež a Domovy svaté Kláry pro „dlouhodobou péči“ o staré a nemocné. A v „Díle blahoslavené AnežkyPřemyslovny“ se Nosek stará o stavby kostelů. Přednáší mladým a rozdává jim dobré knihy. Když v r.1935 umírá, nezanechává na rozdíl od Josefa Hlávky žádný majetek, na pohřeb se skládají jeho přátelé.Ale ti přesto- ba právě proto- zahajují dnes už více než tři čtvrti století trvající tradici poutí do Poříčí nad Sázavou ke hrobu politika s pověstí svatosti.
4. Prorocky varovná slova sociálních encyklik nebývala v minulosti přijímána Pamětníci ještě v letech „normalizace“ vzpomínají na Františka Noska jako na člověka, který bral sociální encykliky vážně. V roce 1931 vydaná encyklika Quadragesimo anno pojednává o potřebě obnovy společenského řádu rozvráceného světovou hospodářskou krizí. Tato obnova se však nezdařila, a jak titíž pamětníci píší- především proto, že „katolící na encykliky nereagovali“- a přitom pořád ještě měli ve většině evropských národů majoritu, aspoň „matrikově“. V roce 1937 vycházejí další dvě varovné encykliky Divini Redemptoris- Božský Vykupitel s podtitulem „o bezbožeckém komunismu“, a druhá, německy psaná, o situaci katolické církve v Německu, tehdy již ovládaném nacismem. Varování se ukázala důvodná, leč marná: a naše země musela projít dvěma totalitními režimy, hnědým a rudým. I mnozí katolíci, ti německy i ti česky mluvící, nerozpoznávali včas znamení doby, a také oni nesli – spolu s celou společností- své důsledky za závažná společenská onemocnění. 5. Neviditelná ruka dobra nás v Boru dala dohromady /osobní vyznání/ V roce 1993 se v Boru u Tachova koná česko-německá konference ke 110, výročí Borských tezí, když dva roky předtím tehdejší světící biskup pražský František Radkovský prezentuje v České národní radě český překlad nové encykliky „Centesimus annus“, tedy 100 let od Rerum novarum. Jakási neviditelná ruka dobra sem do Boru přivedla skupinu těch, kdo se sociální naukou církve zabývali už dříve, soukromě a potají: dva vězni komunismu, technici a právník, pro něž šlo o „hobby“, a nakonec i já, navrátilec do církve po nějakých 25 letech, i s episodou tříletého členství v KSČ. V témže roce jsem měl možnost být ve Švýcarském Fribourgu na celosvětové konferenci a sociálním učení „biskupů pěti kontinentů!. Tam mne trkla skutečnost, že země, které prošly komunismem, neměly dosud žádné pastýřské sociální listy, ač encyklika Jana Pavla II Centesimus annus byla /především/ věnována otázce „jak dál po pádu komunismu“. Nuže, uplynulo několik let, a my- přátelé z Boru- jsme jako tým ČBK prezentovali list „Pokoj a dobro“ /právě před 11 lety- k 17.listopadu/, za další dva roky další list „Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro. Když se v Boru L.P. 2003 sešla konference už ke 120.výročí Borských tezí, mohli jsme našim německým a rakouským přátelům předložit německé překlady obou listů /ten první i v angličtině/. Neviditelná ruka dobra nás po všech minulých selháních přivedla zpět ke katolické sociální nauce, jež měla svůj počátek v dnešní
Plzeňské diecézi, a která – teď už v podání česky mluvících občanů Bohemie- mohla těm někdejším německy mluvícím ukázat, že myšlenka sociální dimenze evangelia u nás žije.
6. Rok dobrovolnictví a myšlenka praxe v lásce dobro-přejné pro politiky Letošní rok je „rokem dobrovolnictví“. Má osobní zkušenost s „dlouhodobou péčí“ je tohoto druhu. Sestry Apoštolátu sv.Františka /“Urbanky“/ mne kdysi /už dávno/ pozvaly k nedělní návštěvě Domova důchodcú na Praze 6, a tato malá nedělní služba mi zůstala po více let. Zkušenost – praxe- s láskou dobro-přejnou- měla pro mne v letech práce na poli „lásky institucionální“ velký význam. Více jsem dostával než jsem dával. Teď mi už zase několik let toto spojení schází. A to mne přivádí k myšlence- možná nereálné- ale přece sbírám odvahu, abych ji vyslovil. Je to přesvědčení, že ti, kdo se zaobírají teorií katolické sociální nauky, by měli mít současně i –třeba malou- praxi lásky dobro-přejné. A totéž by jistě prospělo i těm.kdo se věnují „lásce politické-institucionální“! Což tak změnit ústavní pořádek, aby každý nový poslanec a senátor, ale i politik na úrovní krajské a komunální- musel nejprve projít „praxí“ v „charitě“, řekněme na jeden rok. Věřím, že naše zákonodárství by potom vypadalo docela jinak, lépe by odráželo životní zájmy těch, za nimiž nestojí žádné vlivné kompaktní zájmové a lobbistické skupiny. Katolická sociální nauka je „ideálním nárokem na člověka“tedy i na poslance, senátora, i ministra. A pokud jde o dobrovolnictví, pak tato ochota ke službě může být receptem i pro časy, kdy se peněz nedostává, kdy jde „z tlustých do tenkých“. A to už se týká všech, i těch „řadových věřících“, a možná právě těch.
7. Vize ke 130. výročí Borských tezí: odpovědnost firem za rodiny Dnešním opatrovníkem myšlenky a tradice Borských tezí je pan děkan v Boru u Tachova P.Vladimír Born. Bez něho by se asi sotva uskutečnily ty tři konference ke 110., 120. , a 125. výročí Borských tezí. A bez něho by nebyla tak daleko myšlenka na vzájemné odpuštění a smíření mezi česky a německy mluvícími patrioty a lokálpatrioty. Vzpomínám jak jsem se poprvé dostal do Boru na poutní mši svatou- tehdy ještě jako muzikant na kůru, který neměl ani tušení o Borských tezích- a jak jsem byl /kromě výtečného oběda/ spolu s ostatními
osloven odpoledním nedělním požehnáním, při němž v kostelních lavicích za sebou seděli ti i oni, my a oni, a střídavě jsme zpívali české a německé sloky mariánských písní. Dovídám se, že P.Born s mladistvým elánem kmeta chystá již konferenci ke 130.výročí Borských tezí. Má už i téma, a tím je – opět jasnozřivě- rodina. Rodina jako instituce ohrožená, ale rodina věčná, protože Bohem posvěcená. A pokud jde o téma naší konference, není pochyb o tom, že proměny institucí, postojů, smýšlení a hodnot rodinného života budou také rozhodující i pro podobu dlouhodobé péče budoucnosti, i pro lásku dobropřejnou. Věřím, že první podmínkou úspěchu jsou lidé ochotní ke službě. Když ti budou, najdou se i peníze. Jako ekonom bych měl možná mluvit jinak. Ale vycházím i z osobní zkušenosti. A dnešní konference mne svou úrovní materiálního zajištění přesvědčuje, že má hypotéza je správná.
