Jaroslav M ácha
Malí čeští Robinsoni.
=.^;'
X.
(Dokončení.)
Konečně se přiblížil netrpělivě všemi Bumbrlíčky očekávaný, pa mátný den, kdy měla pro ně přijeti záchranná loď. Velký Náčelník ra dil se dlouho do večera den před tím s Kuliferdou a dospěli k názo ru, že nejlépe by bylo pozvati fa lešného profesora do tábora, aby jej měli stále na očích a kromě toho jej zaneprázdnili tak, aby neměl příležitosti sledovati hladinu moře svým dalekohledem. Zločinec měl býti překvapen, aby se nebránil. . . Kubr (jehož budeme až do kon ce nazývati jménem, jež si přisvo jil) rád doprovázel oba hochy do tábora, doufaje v duchu, že v ne střeženém okamžiku podaří se mu prozkoumati tajemství srubu. Až se podivil, jak vřele byl přivítán. Bumbrlíčkové se překonávali v roztomilosti. Macíček hrál na housle a ostatní zpívali písničku za písnič kou, jednu hezčí druhé. Poté, když se přiblížila vhodná chvíle, mrknul Velký Náčelník na V. Kotrba, Praha.
Dr. Fischer.
Ovečku a ta navrhla: „Víte co, Bum brlíčkové? Zazpívali jsme si už a teď bychom si měli chvíli také zahrát!“ Všichni zatleskali: „Ale na co si budeme hrát?“ „Na hádankáře! Každý dostane hádanku a kdo ji nerozluští, dosta ne nějaký trcst. Hrajete také s ná mi, pane profesore ?“ „Ovšemže. Všecek už se třesu dychtivostí, abych si zahrál. Straš ně rád si hraji!“ odpověděl Kubr. „Dobře! Tak pozor!“ zvolala Ovečka. A již dávala první hádanku: „Božena se jmenovala, krásné české knihy psala, napsala též „Babičku“ — kdopak to byl, Maeíčku ?*4 Macíček vyskočil, polykal chvíli sliny, klátil se sem a tam jako rá kos, ale neodpovídal. Teprve, když se mu už všichni smáli, omlouval se: „Já to věděl, ale už jsem to za pomněl. Opravdu!“ Ovečka mu řekla přísně: „Tak abys po druhé nezapomínal, půjdeš za trest obejmouti sud na prádlo a dáš mu pěknou hubičku! „Babičku1* napsala Božena Němcová!“ Za hlučného smíchu druhých šel Macíček k sudu, obejmul jej lásky plně a políbil jej na rezavou obruč. Ještě se ani nevrátil na své místo a Ovečka již dávala druhou hádanku: „Dcera Kroká, česká kněžna, mou drá, krásná, hodná, něžná, Přemysl byl její muž — nu, Beruško, tuž se, tuž!“ Beruška vyskočila, vytřeštila oči a naprázdno pohybovala chvíli ústy. Rolnička jí šeptem napověděla „Libuše“ a Beruška vítězně ze sebe vy razila: „To byla kněžna Loktuše !*4 Ovečka jí pohrozila prstem: „Li buše a ne Loktuše. Za trest, Be ruško, půjdeš si na dvě minuty kleknouti tamhle za stromy do trá-
. . . vytáhl mu při tom nabitý revolver (str. 147.)
146
jr Slavnost Božího Těla.
K obrázku na titulní straně:
Veselá společnost na louce.
Profesor Kubr se smál netuše, že všecko to, co se odehrává, je pře dem připraveno k jeho porážce. Be ruška musela schválně špatně od povědět, aby ji Ovečka mohla za trest poslati za stromy, odkud bvl dobrý výhled na širé moře. Tam od tud měla přijeti záchranná loď! A skutečně, jen Beruška zašla za stromy, spatřila na obzoru v záři slunce oslnivě se lesknoucí stříbrný bod. Pokynula Kuliferdovi a ten již věděl, na čem jest. Mrknul na Ovečku, která dávala třetí hádan ku: „Sláva jeho nepomíjí, složil mnoho symfonií, též operu „Dalibor“ — prosím, teď pan profesor!“ Kubr zavrtěl hlavou: „Těžká há danka pro tak starou hlavu, jako je má! B3 I to snad skladatel Dvo řák, který složil „Dalibora“ ?“ „Chyba, pane profesore! Byl to Bedřich Smetana!“ odpovídala Ovečka a žasla, jak se opět potvrdi lo tvrzení Kuliferdovo, že falešný pan profesor je tak málo vzdělaný, že nezná ani díla našich skladate lů. Ostatně, kdyby byl uhádl tuto hádanku, byl by dostal jinou, těžší. Musel podstoupiti trest, protože se to hodilo do plánu „Bumbrlíčkům“. „Trest! T rest!‘‘ volali všichni a ani hluk, jejž při tom tropili, nebyl zbytečný, neboť pan profesor ne směl slyšeti výbuchy motoru, jejž lodice, přistávající u ostrova, vydá vala. „Pět minut uzavření v našem sru bu !“ diktovala jako trest panu pro fesorovi Ovečka a on se nezdrá hal, když jej „Bumbrlíčkové“ cho pili za ruce a táhli jej s sebou do srubu. Netušil ovšem, že Kulifer da vytáhl mu při tom hbitým po hybem z kapsy spodků ostře nabitý revolver. Zavřeli jej do srubu a Velký Náčelník potom zabouchl těž kou závoru, jen k tomu účelu zho tovenou. Okna byla již dříve uza vřena závorami, takže profesor
^
Zní slavně -hlasy choru — píseň ňtsá: *0 . Dnes Svátost lásky Boží svátek světí, Již příchod Páně jasný zvonek hlásá —"'JÉÉI a zříme průvod. Napřed kráčí děti. Zkle mládež dívčí — kvety sněžné běl: — jde Kristu Pánu sypat kvítí jv cestu. Jak slunka záře zlatí obzor celý. Pán Ježíš s láskou žehná vískám, městu. A svěží zeleň oltář čtverý zdobí, zní slovo Boží v čtveré světa strany: Nechť v celém světě, všechny žití doby, dar pravé víry zkvétá, Bohem daný! Ted zvučný chorál zvonů Krista slaví. . . Hle, svátý Pokrm, jenžto duše sílí! Lid zbožný kleká, vroucně Pána zdraví: Tys zázrak lásky — s nebes Chlebe bílý! Boža Tesařová-Dlouhá.
Kubr Dyl naprosto bezpečně uvěz něn. Beruška vyskočila z úkrytu stro mů a volala rozčileně: „V pravý čas, hoši! Od lodi právě odrazil motorový člun a přistává u břehu. Je v něm nějaký důstojník!“ To bylo radosti, křiku a volání! Všichni běželi po kamenité stezce k místu, kde lodice přistála. Však už jim kráčel vstříc neznámý dů stojník a salutuje, představoval se: „Jsem policejní důstojník JiříHaut a mám radostnou povinnost pozvati všecky Bumbrlíčky k odjezdu do přístavu Dařenu! Ale . . . “ dodal ve sele, „kdo nechce, může tu zůstat!“ Jednomu vytryskly slzy s očí, jiV. Kotrba, Praha.
Dr. Fischer.
„Jménem zákona vás zatýkám . . . “ (Str. 148«)
147
.
4 r ,
; <-k í.'-' h ■• p.jt ťř? ...
PROHRANÁ SAZKA Tonda - a Lojza hráli s: na palouku nad*; vsí. Jenda, který přicházel od vsi-, už zda teka na ně křičel a oni fhu vesele odpoví dali. „Co děláte?" ptal se Jenda, když k nim přišel. „Kotrmelce, já jich udělám najednou de set, Lojza patnáct!" odpovídal Tonda. „To je toho! Ze jich udělám dvacet?!" troštoval se Jenda. „Ze ne! Vsadme se!“ Vsadili se o třicet kuliček a Jenda se dal do práce. Udělal tři kotrmelce a dost. Pak se začal obírat jako slepice, která má čmeKky. Oni totiž kluci rozsypali po palouku cvočky! Stí.
aý roztahoval ústa smíchem od ti cha k uchu. Velký Náčelník stiskl podávanou mu důstojníkem ruku a zdvořile odpověděl jménem všech: „Děkujeme vám, pane, a s radostí použijeme vašeho laskavého pozvá n íš „Ale máme tu ještě jednoho ne vítaného cestujícího, defraudanta Fajgla a toho musím odvézti, ať chce nebo nechce! Můžete mně ukázat, kde bych ho dopadl ?“ „Můžeme, neboť ho máme zavře ného v našem srubu!“ smál se Ku liferda. Důstojník zavrtěl v uznání hla vou: „Bumbrlíčkové, vy jste jedi neční! Ušetřili jste mi polapením toho ptáčka mnoho času a možná V. Kotrba, Praha.
Dr. Fischer.
i k r \ f . Pojďme pro n$ho! Něbg|pF% se bránit ?“ ,-d- „Určitě nebude-, neboť jsme mu odebrali J z kapsy nabitou zbranŠ odpovídal Kuliferda a podával re volver Kubrův důstojníkovi. Zatýkání se odbylo hladce. Jak mile byl Kubr vyveden ze srubu, položil mu policejní důstojník ruku na rameno a prohlásil: „Jménem zákona vás zatýkám pro krádež pe něz, Václave FajgleŠ Falešný profesor zajel rukou do kapsy, ale vytáhl ji prázdnou. Jeho odvaha se zhroutila. Řekl jen: „Ni kdy byste mne byli nedostali, nebýti těchto protivných dětí!“ „Konali jsme jen svou povin nost !“ pravil Velký Náčelník. ..A konali jste ji řádně!“ potvrdil policista. Potom se obrátil k zlo činci: „Kam jste ukryl ukradené peníze ?“ „Hledejte si je!“ dostalo se mu v odpověď s hrubým smíchem. „Zde ve skalách je tolik úkrytů, že je ne najdete do soudného dne!“ Nyní se však dostavila slavná chvíle Kuliferdova! Řekl důstojní kovi: „Ty peníze nejsou ve skalách. Ten člověk je nosil neustále u sebe a má je i nyní. Víte, proč se nikdy nekoupal? I rotože se obával, aby se nemusel odloučiti od svého umě lého břicha, v němž jsou ony pení ze ukryty!“ Skutečně! Třebaže se defraudant tomu bránil, byl povalen, umělé bři cho bylo mu odepnuto a když bylo rozříznuto, vyvalily se odtud ban kovky a cenné papíry. „Budete odměněni Bumbrlíčkové deseti procenty z nalezených pe něz !“ řekl policista. Ale Velký Ná čelník prohlásil jménem všech ostatních: „Vzdáváme se té odměny ve prospěch dětských dobročinných ústavů. Starají se o slepé a mrzáčky, kteří nemohou používati svých sil, jako my to dovedeme! Viďte, Bumbrlíčkové ?!“ A všichni radostně přisvědčili.
. .. vyvalily se odtud bankovky a cenné papíry.
148
KONEC.
B. BotovskiM-r
"h
cJZ C eédí c ta fla n Když byla Květuška Chvojková po prvé u sv. přijímání, koupila jí maminka na památku zlatý medajlonek Pomocné Panny Marie s Děťátkem. V odměnu za tento dá rek musela Květuška mamince slíbiti, že jej bude vždy chovati ve velké uctivosti a denně ku své ve černí modlitbě před spaním ještě připojí třikrát „Zdrávas, M aria!“. aby jí v čas potřeby vždy přispěla Panna Maria ku pomoci. Květuška měla z medajlonku ne smírnou radost. Nikdy na tyto při dané zdrávasy při své večerní mo dlitbě nezapomněla. Jedné noci, bylo tomu právě tři roky, kdy byla Květuška tímto medajlonkcm obdarována, měla podiv ný sen. Zdálo se jí, že se koupá v hlubokém jezeře a že plove upro střed krásných bílých labutí, po nichž vztahovala své ruce a snaži la se, aspoň jediné se zmocniti. Po jednou ucítila, jak ji opouštějí síly a ona klesá až na dno hlubokého jezera . . . Současně pocítila, jak se nějaké ruce dotýkají jejího krčku. Potom tytéž ru ce'ji uchopily a vy nášely na břeh. Květuška užasla, když poznala, kdo ji zachránil před utonutím. Před ní stála Panna Maria. V jed né ruce držela malého Ježíška a druhou rukou podávala Květušce její zapomenutý medajionek, který si ona toho večera proti svému zvy ku sejmula s krku a zanechala jen tak pohozený ležeti na stole. Květuška vypravovala ráno své mamince podivný sen, kterj7 ji vel mi rozlítostnil, ale její maminka ji brzy upokojila. „Vždyť to byl je nom sen,“ těšila Květušku a nebylo tedy čeho se obávati. Za nedlouho nato dohodla se Květuška se svými dvěma spolu žačkami Jiřinkou a Aničkou, že si půjdou natrhati do přírody polních a lučních květin. Na svém květinovém výletu do
c íz *
přírody dostaly se až k vysoké hrázi, která vroubila hluboký ryb ník, kde se právě pyšnily na po vrchu vody květy leknínů, které dovedou svým zvláštním tvarem a krásou tolik lákat. Nejraději vzta hují po nich své ruce děti, jsou-li bez dohledu dospělých. I rozhodla se Květuška zmocniti se aspoň jednoho květu, který na ni tak lákavě pohlížel z vody v blízkosti hráze. Všechno napomínání jejich spo lužaček, které se bály do vody se nahýbati, bylo marné. Květuška svému pokušení neodolala. Rychle si zula boty, vykasala šatečky a zcela beze strachu sestoupila do vody v místo, kde se jí zdály býti květy nejkrásnější. Ale již po ně kolika krocích Květuška zděšeně vykřikla, neboť ztrácela půdu pod nohama. . . Voda sevřela Květuščino hrdlo a téměř již vnikala do úst. Přesto však, že se počala ve vodě již du sití, neztrácela naděje na zachrá nění. Její ruce hledaly v tomto strašlivém okamžiku na krku medajlonek Panny Marie. Jak se za radovala, když jej ucítila ve svých rukou! Strach se okamžitě zmírnil. Ustoupil zcela duchapřítomnosti. Květuška zůstala ve vodě státi, aniž by učinila kroku kupředu neb zpět a pojednou se jí zdálo, že ji jakási tajemná síla nutí, aby učinila krok zpčt. Hned nato ještě druhý, třetí a — voda s hrdla se uvolňuje a přestává dusili. Po několika dalších zpětných krocích dostala se Květuška šťast ně z vody ven. Jako zázrakem, bez pomoci jiných. Její tři přidávané PRÁVĚ PROTO. „S vaším malým Honzíkem bych sí rad zahrál kuličky!“ „Ale on nedovede hrát!“ „Právě proto bych s ním rád hrál! Aspoi bych jistě vyhrál!" Str.
149
v
Bělostné družičky, . V^I růžové ’ tvářičky, s květnými košíčky . . . Pyšní se matičky I Města i vesničky — zkrátka svět celičký ve kvete ch zajatý. Poupátka s poupaty srdce nám ozlatí. Jos. Biskup.
„Zdrávas, Maria!" před spaním by ly vyslyšeny. * Tyto lákavé květy, zvané leknín bělostný, mají bílé květy, rozměru
T“
,
>■
veliké rozvité růže. Jsou vejeitého tvaru a pouze sre čtyřmi kališními zelenými listy. V nich se uprostřed rozvíjí bělostný kvčt. Svým způso bem života podobají se lekníny žlu tému stulíku, který též roste na vy sokých ohebných stoncích, skrytých ve vodě a pouze květ spočívá na povrchu vody. Květy tyto, jež jsou zvlášť pro děti nebezpečné, rostou v tichých, avšak hlubokých řekách a rybní cích. Za soumraku již tolik nelá kají, neboť na noc se uzavírají a ukrývají pod vodu.
Cesta života.
Cesta života je široká a dlouhá. Vedou k ní se všech stran jiné ce stičky; jsou úzké a široké, rovné i zbrázděné, přímé i klikaté, trav naté i kamenité. Spojují se s ní, ja ko když malé potůčky a bystřiny se vlévají do řeky. To je vlastně celý svět. Jeho ruch a shon. Je to život sám. Po té cestě odchází se do světa. Po ní vrací se zase zpět do svého domova. Na ní potkávají se přátelé. Bytosti, které jsou si drahé. Na ní potkávají se i nepřátelé. Na ní lidé se smiřují i rozvádějí, rodí i umí rají.
Všichni musíme kráčeti po cestě života, ať již jsme přišli s které koli strany a po kterékoli cestičce. Na cestě jsou mezníky a každé mu z nás jeden z nich patří. Na še cesta je vyměřena. U svého bílé ho mezníku musíme se zastaviti. Mezník znamená konec. Teprve u toho mezníku můžeme se obrátiti, abychom uviděli celou tu vykona nou cestu v její délce i šíři. Je nám to dovoleno, protože se již ne můžeme a nesmíme vrátiti. Celá cesta zobrazuje se v duši poutníkově. Byla-li cesta kamenitá a zbrázděná, dostalo se duši odmě ny v radosti a ště stí! Na lco'nci cesty pochopuje se doko nale marnost lidské slávy. Netrap se, poutníče, kráčející cestou kamenitou; na konci tvé cesty svítí světlo věčné! Bůh tě posiluj! Rusko. Museum krás ných umění v Moskvě, mohutná stavba, ozdobe ná sloupovím. Archiv - V. Kotrba. Praha.
153
™
VDĚČNÝ JEZEVEC.,JAPONSKA POHADKA.
Kdysi žil v Japonsku na břehu mořském zbožný japonský kněz. Byl velmi skromný a konal mezi li dem dobro. Ve dne pracoval, navště voval nemocné, obsluhoval mrzáky a pomáhal potřebným. Večer se uehýlil do své malinké světničky,, která ležela těsné vedle chrámu v cedrovém háji. Zatopil si v malých kamínkách dřevěným uhlím, uvařil si čaj a trochu rýže a četl. V létě byl v jeho komůrce příjemný chlad, který sem vál z lesa, v zimě však, když ostrý severák skučel od oce ánu a třásl korunami cedrů, ubednil kněz okna a dveře a udržoval stále oheň, u nějž se hřál. Když se kotlík s dřevěným uhlím hodně roztopil a sálal po celé světničce příjemné teplo a v čajníku se vařila voda na čaj, tu bylo milo v malé útulné komůrce a kněz byl ve své skromnosti šťasten. Nebyl by mě nil s nikým. v Jednou, když byla venku hrozná sněhová bouře a kněz právě četl u nizounkého stolečku u večeře, zaklepal někdo náhle na oke nice. Kněz napjal sluch. My slil, že to vichřice se opírá do oken. Ale zase to zaklepalo, tiše a ostýchavě. Kněz vstal, odsunul závoru a otevřel. K svému nemalému podivení spatřil na prahu — jezevce, jejž Japonci nazývají t a n u k í . Tanulci byl všecek zkřeh lý, v kožišince měl plno sněho vých zmrazků a oči měl čer vené od větru. Zapanáčkoval a prosil pokorným hlasem, aby se směl trochu ohřáti.
Kněz byl dobrosrdečný člověk a měl rád lidi stejně jako zvířata a květiny. Dovolil jezevci, aby vstou pil. Tanuki se třásl hladem a zi mou. Kněz ho vedl k teplému kot líku doprostřed světnice, nechal ho ohřáti a když se navečeřel, podal jezevci zbytky. Dnes měl právě rybu, kterou mu přinesli zbožní poutníci, jež v létě občerstvoval vo dou a čajem. Večer pokročil a nastala noc. Kněz se uložil na své lůžko a tanuki se schoulil do koutka světničky. Kněz ho nevyrušoval, viděl, že je zmořen únavou. Časně ráno tanuki vstal, podě koval se svému hostiteli, zapanáč koval uctivě a rozloučil se. Kněz se díval zamyšleně a s údivem za zvláštním nocležníkem a jen se usmíval šťasten, že ubohému zvířeti, které by bylo ve sněhové bouři ji stě zahynulo, pomohl. Málem by byl na jezevce zapo mněl, když tu příštího večera zase
Roztomilé kapličky a Boží muka se sochou Panny Marie, Krista Pána nebo svátých, a také i prostě kříže stá vají na rozcestích, na kraji lesa, v polích a podobně. Zbožný lid si u nich rád od počine a modlitbou zaletí duší k Bohu. Mějme v úctě tyto kapličky a kříže a ozdobujme je čerstvými květy, které příroda kolem nich rozesela. V. Kotrba. Praha.
Archiv V. Kotrbv.
151
I
■
,
P rá z d n in y . Bud vitána, ó dobo prázdnin, ty kouzelnice přcsladká. jež mysl umíš osvčžiti jak čarokrásná pohádka, jež všechny smysly umíš zmámit budsi to zrak, čich, nebo sluch a proměňuješ ticho kraje na dva měsíce v čilý ruch. Rušno je na návsi i v lukách a křik? a jásot proniká daleko do lesů i polí od plničkého rybníka; živo je na paloucích, stráních a smíchem i háj hlaholí, ticho je pouze uvnitř domků a ve škole a u školy. Slyš, štěkot psů a nářek koček a mečeni a kejhání, všude je Boží dopuštění, kudy se děti prohání. Zvlášť kluci, ti jsou samá pračka a samy běh a samy spěch, jen spoustu všude nechávají a kusy kalhot na plotech. Nevyhnou se! I polem běží, pšenicí, žitem, ječmenem — a od hlídačů za to sklidí přemnohou ránu řemenem. Žaloby na ně denně prší, co natropili všude škod, když házeli a skotačili a honili se o závod. Večer je ve vsích plno křiku; když soud se sejde rodinný, rákoska tančí, kluci b rečí. .. Jsou prázdniny! Jsou prázdniny! Rodičům vrásky přibývají a vlas se mění v šediny a všude je to dobře cítit: „Jsou prázdniny! Jsou prázdniny!" Rozumné buďte, milé děti, a dopřejte si oddechu, vezměte knížku pohádkovou a lehněte si do mechu; sil nových v klidu načerpejte, ať učení vás nezdolá, až sladká doba prázdnin mine a škola vás zas zavolá! J. Ríčanský.
někdo klepal na okenici. Tento kráte už kněz klepání poznal, za vrtěl hlavou a šel s úsměvem ote vřití. Tanuki byl zase na prahu, panáčkoval a opakoval svou prosbu. Venku byl mráz, že by jej byl mohl krájeti a tanuki byl zase všecek promrzlý. Kněz ho zase nechal ohřáti, nasytil ho a nechal ho klidně v teple vyspati.
H A.
l ak se to opakovaytpo všechny večery, dokud nepřišlo 'jaro. T a nuki přišel rozlouciti se s knězem nadobro. Začínalo býti teplo a je zevec se odstěhoval ke své rodině do lesa. Když však nastala zima a mráz začal odívati stromy jíním, zaklepal zase někdo na okenice a kněz ra dostně vyskočil. Věděl, že je to jeho přítel tanuki. V komůrce kně zově bylo zase útulno. Oheň pra skal, čaj voněl a lampión šířil pří jemné mírné světlo, když tanuki po dlouhé době přihopkoval zase na návštěvu. Když opouštěl na jaře tanuki kně ze po druhé, aby se odstěhoval na léto do lesa, tázal se ho, měl-li by nějaké přání. Kněz zavrtěl hlavou a řekl: ,,Děkuji ti, mám pro sebe, čeho potřebuji. Chceš-li mi však něco zbytečného, čeho sám nepo třebuješ, přinésti, rád to přijmu. Je tolik chudáků na světě, mám dosti potřebných, kteří by ti z?a něco byli vděčni.“ Tanuki byl velmi dojat skrom ností knězovou a slíbil, že učiní, co bude v jeho moci. Ale kněz čekal na tanukiho mar ně po tři zimy. Bylo mu velmi líto, že nepřišel. Nečekal na dary, ale byl by rád viděl, kdyby si tanuki na něho vzpomněl a navštívil ho. Leč řekl si, že jsou nejen lidé, ale i zvířata nevděčná a přestal na je zevce mysliti. Byly však přece chvil ky, kdy se mu zastesklo, a když sníh padal a vichřice bouřila v ko runách stromů, odkládal často kni hu a naslouchal. Vycházel někdy i ven, když ho klamal sluch a on myslil, že někdo klepal. Leč ta nuki se nedal viděti. . . Kněz po sléze se smířil se svou samotou. — Nadcházela čtvrtá zima. A tu jed noho večera, když sníh mírně pa dal na zemi a les vyhlížel jako by byl posypán cukrem, zaklepal ně kdo na okenice. Ihned si vzpomněl kněz na tanukiho,*ale zavrtěl smut ně hlavou. Ten už nepřijde, my slil si, to bude asi zbloudilý pout ník. Šel, odsunul závoru, otevřel —
152
i
'3 4
O st r o V K a É{> a Sc ^starobylého' kamenněh® 'mostu Karlova v Praze, )»® levé straně směrem od Starek® města k Malé Straně, sestou píme po dvoustranných scho dech na tichý a jako zasněný ostrov Kampu (hořejší obr<). Jeho jméno pochází asi od jmé na dávného zemského soudce a hejtmana Pražského hradu, který zde míval dům (Rudolf Tychon Gansneb Tcngnage z Kampu). Ostrov Kampa je utvořen ramenem Vltavy na proti Staroměstským mlýnům. Také na něm byly mlýny (Sevovy). Fysiolog Jan Evang. Purkyně bydlel na Kampě (dům na prostředním obr.). V domě č. 5. (dole obr. vlevo) bydlel učitel Rcnncr. . jenž zde měl fysikální laboratoř, a dům č. 1. (dole obr. vpravo) má dodnes ozdobný portál. Na Kampě bývá každoročně hrnčířský trh, na němž vyloženy jsou nejen potřebné nádoby pro domác nost, ale i přepychové, umě lecky provedené předměty z hlíny. f
V. Kotrba, Praha. — Archiv.
j*
ON JE S T g N EVÍ. : ' ..Vašíčku, dovedeš latinský?" „Já nevím. Já to ještě nezkoušeli" ' Stř.
a kdo popíše jeho radost, když spa třil ve svitu lampiónu na prahu pa náčkovali jezevce! Zval ho srdečně dále, posadil ho ke kamínkům, před ložil mu polovinu večeře a nabídl mu zase nocleh, jak to dělával před čtyřmi lety. Tanuki se ohřál, setřepal sníh s kožíšku, mnul si drápky a očička, se mu leskla. Najedl se, napil se čaje a posléze vstal a šel k raneč ku, který měl s sebou. Raneček byl těžký, že jej sotva pozvedl. Pak začal vyprávěti, jak byl knězi vděč ný za jeho pohostinství, jak byli lc němu jiní lidé nevlídní, jak ho od háněli od domu, ba i zabiti chtěli, co zkusil, než nalezl u kněze útu lek. Vyprávěl o svých veselých noč ních rejdech v létě, o svých rozto milých mláďatech, která už také Jaroslav M íchal:
(.
byla tak velká jako ón. o různých šarvátkách $e zvířaty při nočních potulkách v lese i^jkoriečně o své starosti, jak by sC krtěži odměnil. „Slyšel jsem,” vyprávěl jezevec, „že se u ostrova Sado rýžuje zlato. Odebral jsem se tam, abych z po toka nabral pro tebe, ctihodný otče, zlata. Ale podívej se na moje prac ky! Mám dlouhé drápy, jsou ne šikovné a proto trvalo plné tři roky, než jsem nalezl tato rýžová zrnka. Nyní je jich, myslím, dosti, abys podělil ty, kteří ti tak přirostli k srdci, že si všechno odpíráš, jen abys je nasytil, ošatil a potěšil. Zde vezmi a zůstaneme dobrými přáteli!” Kněz byl velmi dojat, děkoval jezevci, hladil ho po kožíšku a žil s ním v přátelství dlouhá a dlouhá léta. Po celé zimy bydlil tanuki u kněze a v létě pak dováděl s mlá ďaty v lese a nosil občas knězi ja hody, houby a jiné dary, které les skýtal
Hrdina Azor.
Do malého vodojemu, nalézajícího se v roz tomilém koutečku za/V /lj [ hrádky, mezi kvetoueí--L6 mi keříky, chodili se koupat malý Jáša se svým spolu žákem Jirkou. Dovedli si vodojem pěkně vyčistiti a vodu do něho napustiti. Prá ce ta je vždy velmi těšila, protože je utvrzovala ve vědomí, že si také dovedou již něco sami udčlati, že dovedou podniknouti pro sebe uži tečnou věc vlastníma rukama, bez cizí pomoci. Vždy, když vodní nádrž vyčistili a napustili vodou, probíhali zahrád kou, neb něčím se zaměstnávali, než jim hřejivý paprsek zlatého slu néčka vodičku prohřál. Vždyť lam, právě do toho koutku s vodojemem tak krásně a nejdéle svítil a hřál. Když se tam nekoupali kluci, za běhl k nádrži věrný strážce domu a věrný kamarád hochů, pes Azor
a když ten se tam neukázal, za toulal se tam kohout, slepice i ku řátka, arci jen na kalužinky a na travičku, protože se velké vody báli. Bylo to jednoho krásného letního dne, den po dešti, kdy vodní nádrž byla plničká a přetékala do travičky, která rostla kol ní. Nebyl tam ani Jáša, ani Jirka, ba ani Azor, a proto lákala a sváděla jiné. Rozhodl se kohoutek, že se tam podívá na zapřenou. Myslil si:Když se tam ti kluci koupají a Azor tam tak rád zabíhá, proč bych se tam též nepodíval? Přiběhl k nádrži, sebral v trávě žížalu, pochutnal si na ní a již začal žertovati s vodou. Nejprve si šplouchal nožky v malé kalužince, pak se odvážil do té ve dlejší, která byla o mnoho větší, tam se i posadil a líbilo se mu to, protože slunéčko právě krásně a mile se usmívalo a hřálo. Kohout stal se odvážným a chtěl zkusiti, jak se umí udržeti na té velké vodě.
154
v
Ale běda! Kohoutek se udržel tuze špatně na té^yelké vodě, ztratil dřívější odvahu,, neplával a začal se topit. Ještě že slepička tušila, kam .její druh zaběhl a běžela se podívat, co tam vyvádí. Zaslechla náhlý nářek kohoutkův a pospíšila rychleji k vodojemu. Sbírala stébélka, házela je kohoutkovi, uškubla stonečky rostlinek a hodila mu je do vody, aby se jich zachytil, ale všechna pomoc byla slabá. Slípka však nebyla bezradnou. Měla o kohoutka strach a proto ne opouštěl ji důvtip i naděje na jeho záchranu. Rozhlížela se kol sebe a náhle — hup! a byla na keříku, jehož proutky visely nad hladinkou vodní nádrže. Cupkala po jednom silném proutku tak, až se tento pod tíhou jejího tělíčka skláněl nad vodu a blížil ke kohoutkovi. Kohoutek již radostně otvíral po proutku zobák a natahoval nožičku, ale v tom — žbluňk! — slepička spadia do velké vody ke kohout kovi . .. Teď tam byli oba a naří kali dvojhlasně. Volali kdekoho, aby je vysvobodil. Seběhly se sice slípky, seběhla kuřátka, naříkala, ale tonoucím ne pomohly. Nářek všech uslyšel dobrák Azor. Vyběhl z chodby domu ven, větřil, odkud slepičí nářek přichází a již pustil se v ten směr — na zahrádku.
P Ř ÍJE M N É
PRÁ Z D N IN Y a pěkné osvěžení po
školní práci přejí V ám , m ilé děti, s přáním shledan é v novém ročníku :
Vydavatelstvo a redakce.
Když uviděl, co se děje, rozehnal zevlující slepice a kuřata, aby mu nepřekážely, a než se kdo nadál, již byl v té velké vodě. Chňap, po padl kohoutka a hup! s ním ven na trávník. Po druhé chňap a hup! — slepička válela se v mokré trá vě, až naříkající kuřátka se smála, jak se převalila. Pak Azor pyšně zaštěkal, jako by chtěl říci: Zachránil jsem vás! Poté znovu skočil do nádrže a hezky se v ní proplavil a vyšplouchal. Když vylezl, rozhlížel se hrdě, jako by chtěl ukázati těm nešikům slepičím: Takhle se to dělá, abyste se ne utopili! Pak se otřepal a běžel do kuchy ně, kde dorážel na děti. Chtěl jim říci, jaký rekovný čin provedl, ale děti mu nerozuměly. Jenom jej hla dily po mokrém hřbetu a ptaly se ho, kde se zmáchal. Azor radostně kňučel, jako by měl radost, že mu bylo porozuměno. Protože děti nerozuměly Azorovi, co povídal a on jim a protože děti nerozum! ani kohoutkovi a slípkám, zůstala tato příhoda o nešikovném kohoutkovi a nešikovné slepičce a o hrdinském Azorovi utajena.
Z vesnického ko stela zazněl po lední zvon, vybí zející k modlitbě „Anděl Páně“ ku cti nejsv. Rodičky Bozi Panny Marie. Zbožný lid ven kovský ustane ve své práci na po lích i na lukách — od nejstarších k nejmladším — a zbožně se mo dlí, obrácen tváří k Božímu domu. V. Kotrba, Praha
155
■v
■
VÍ...
J l M.
Jindrův veiký souboj (Jindra darebačí.)
Jindra jest se svými rodiči na ná vštěvě u strýčka Pavla v Praze. Kdo ho zná jako rozcuchaného a špinavého kluka z jeho venko\ ských toulek a dobrodružství, ani by ho nyní nepoznal. Je hezky čisté umyt, vlasy má pravidelně rozděle ny pěšinkou a kolem krku mu vla je červený hedvábný nákrčník. A přece je to náš starý známý Jin dra Klokan! Jeho chování u stolu to zřejmě prozrazuje. Teta Fany právě přinesla / ku chyně mísu s maštěnými makarony a jala se rozdělovati večeři. Jindra hbitě sáhl do mísy a vylovil jeden z makaronu prsty. Zamával jim proti světlu, až se makaron všecek kroutil a řekl: „A hinajs, vařená žížala!“ Otec ho klepl přes ruku a řekl káravě: „Kolikrát už jsem ti naka zoval, abys nebral jídlo do prstů?!“ „Mockrát, ale to jsem měl vždy cky špinavé ruce, že ano? Dnes je mám čisté. Ráno jsem se myl!“ Také maminka přispěchala s poMLYNÁŘ A KOMINÍK. Potkal mlynář kominíka v podvečeru u rybníka a jak byli oba v ráži, hned se spolu škádlili, kdo se lidem více líbí, zdali černý, nebo bílý, popadli se za ramena, do křížku se chytili. Co se děje, lidé drazí? Oblak mouky, oblak sazí a v oblacích černobílých slyšeti je hrozný křik. Jak se prali, tak se prali, barvy sobě pomíchali, z kominíka stal se mlynář a z mlynáře kominík. Jak se prali, tak se prali, až celou ves zburcovali — však se proto všichni lidé na ně notně zlobili: mlynáře i kominíka potopili do rybníka, ve vodě je zloba přešla a rychle se smířili. Střešovák.
káráním: „Aťsi. Sahati rukou do jídla je vždycky neslušné! A také nemáš nikdy při jídle mluvit. Do konce už nemáš říkat to ošklivé slovo: h i n a j s !“ ,,Hinajs není žádné ošklivé slo vo . . odporoval Jindra. „Hinajs je docela hezké slovo. To byste mě li slyšet Frantíka Štulce, ten říká dokonce m o n a j s. A Jenda Hříbal, když se něčemu diví, říká h in a j s i m o n a j s . A mne jste je■'lě nesl\ *eli, že bych říkal: hinajs monajs!“ „Tak dost už!“ pravil nevrle otec Klokan. „Vezmi si lžíci a jez!“ „Já ty vařené žížaly nechci!“ za fňukal Jindra a odstrčil talíř. „Já chci smažená vajíčka. .Já hrozně rád smažená vajíčka, po těch bych se utloukl!“ Strýček Pavel se shovívavě usmíval a teta Fany pravila laska vě: „Nu, tak ho do makaronů ne nuťte a já mu narychlo usmažím nějaké vajíčko!“ Ale otec Klokan udeřil pěsti do stolu: „Ne a ne! Nesmíme ho rozmazlovat! To by bylo pěkné! Buď budeš, kluku mls ný, jisti to, co my, nebo nedostaneš nic!‘‘ Přistrčil talíř s makarony Jindro vi až pod bradu a pohrozil mu. „Ja chci vajíčka!“ postavil si hla vu Jindra a prudce odstrčil od sebe talíř s makarony. Talíř sklouzl po stole, spadl a všecky mastné makarony rozsypaly se do klína strýčku Pavlovi, přímo na nové čer né kalhoty. Nastalo zděšení. Všich ni se tvářili velmi vážně, kromě Jindry. „A hinajs . . zasmál se, „žížaly se rozutekly!“ V tom okamžiku vyskočil však otec od stolu, popadl Jindru v půli těla, přehnul si jej přes koleno a již mu sázel na kalhoty výplatu. Byla to štědrá výplata a Jindra, to se ví, křičel, jako by ho na vidle brali.
156
„Tak dost už!“ přimlouvala se /taň soucitná teta Fany. „V^pokoji je odestlaná postel, ať si jde leh nout. Beztak zlobí jen proto, že je unavený po cestě vlakem!“ Otec střihnul Jindrovi ještě jed nu a pak jej uložil vedle jídelny do pokoje na lůžko. Sotvaže za ním zaklapl) dveře, vylezl Jindra z postele. Utřel si zaslzené oči a rozhlédl se po po koji. Byla v něm téměř tma, ale měsíček svítil do okna a vrhal pa prsky mdlého světla do kouta, kde stály dvě velké palmy v květiná čích. A mezi palmami spatřil Jin dra pojednou pošklebnou tvář jaké hosi cizího kluka. „Kde jsi se tu vzal?“ otázal se ho a kývnul naň přátelsky. Kluk neodpověděl, ale k)>vnul právě tak. Jindra naň vyplázl jazyk a svraštil obličej do strašlivého výrazu, jaký nedokázali ani Frantík Štulc, ani Jenda Hříbal. Ale tenhle cizí kluk jej dokázal právě tak mistrně, jako Jindra. Jindra naň udělal dlouhý nos a v zápětí i cizí kluk udělal dlouhý nos na Jindru. „Hele, nežádej si mne!“ varovně
V. Kotrba. Praha.
OBCHODNÍK. Frantík 21ůva chodil po celý rok po „vsi a kde viděl pohozené stéblo slámy, sebral je. Kluci se mu smáli, co bude s tou slaihou dělat, ale on se jen usmíval a neprozradil to. Uprostřed měsíce června kluci poznali, jaký je Frantík dobrý obchodník. Na vra tech u Žlůvů objevila se neumělým písmem psaná cedule: Všem pánům klukům, kteří dostanou špatné vysvědčení, prodávám slámu na vycpání kalhot. Malá hrst za dvě ku ličky, velká hrst za špačka nebo káču. Frantík Žlůva, obchod slámou. Stř.
řekl Jindra. „Nebo po tobě skočím a utrhnu ti obě uši! Podívej se na mou pěst!“ Cizí kluk se nezalekl a ukázal Jindrovi také pěst. „A hele, tak ty se mne nebojíš, že ne? J a k polez ven z toho kou ta a promluvíme si spolu tady, kde je víc místa!“ a Jindra kýval na kluka prstem. Cizí kluk se zatvá řil velmi sveřepě, ale ven nešel, na opak, také on kýval na Jindru, ja ko by ho zval k sobě do kouta. „Nu dobrá . . řekl Jindra. „Mně je t^ docela jedno, kde ti naprá skám, tady nebo v koutě!“ a udělav
Staroslavný velehradský hlavní chrám poutní.
157
Archiv V. Kotrby.
tak ledajaké zrcadlo. Teta Fanv je dostala k své svatbě, bylo brouše né, velmi drahé. Jindra seděl mezi střepy a nechá pavě kulil oči. „Cos to udělal ?“ přísně se vy ptával otec. „Povídám, proč jsi roz bil to zrcadlo ?“ „Já nevěděl, tati, že je to zrcadlo, na mou pravdu jsem to nevěděl. vysvětloval Jindra. „Já v tom koutě viděl nějakého cizího kluka, on se na mne šklebil a loudil si o výprask. Já nevěděl, že jsem to já sám a že se vidím v z rc a d le !...“ Nic mu nebylo plátno, že se za něho přimlouvali strýc i teta a ta ké maminka. Dostal znovu na kal hoty a potom teprve mohl jít spát.
ODMĚNA ZA VYSVĚDČEN Í. Za každou jedničku — štípanou hubičku, za každou dvojčičku — makovou buchtičku, za každou trojčičku — plesnivou švestičku, za každou čtyřčičku — z bodláčí kytičku, za každou pětičku^ — březovou metličku! Stř.
velký tygří skok mezi palmy, prásk nul cizího kluka po bradě. V zá pětí zaječel bolestí a současně ozval se řinkot rozbitého skla. Otec, mat ka, strýc i teta vběhli do pokoje a zhrozili se. Zrcadlo, které stálo ukryto mezi palmami, bylo rozbito na tisíce střepů. A nebylo to jen
D le staré legendy
Na čovu.
V době, kdy ještě naši předkové žili v pohanství, přišel do srázného údolí, jímž protéká potok Lodenický, statný muž jménem Ivan čili Jan. , Byl to syn Hostimila ze Ž4mě, obydlené Chorváty, kde prý byl jeho otec panujícím knížetem. Ivan od řekl se světa a šel do dalekých kra jin hledati si místo, kde by mohl, nikým nerušen, sloužiti Bohu. V divoké krajině poblíž hradu Tetína, mezi sráznými vrchy, v je skyni vyhledal si příbytek. Ochočil si laň, která mu dávala mléko a na modlitbách, neznám celému okolí, žil životerrť poustevnickým po dlou há léta. V Čechách nastoupil vládu kníže Bořivoj, který se svou manželkou, svátou Ludmilou, byl již na Mo ravě apoštolem Metodějem pokřtěn a šířil v knížectví svém víru kře sťanskou. Kníže byl velikým milovníkem lovu. Často zajížděl v ty krajiny, kde bylo hojně zvěře, na lov. Kdysi pronásledoval raněnou laň a odloučil se od svých druhů. Když pronikl houštinou, zůstal uleknut státi.
vypravuje J. M. B-ský.
U vchodu do jeskyně spatřil vy sokého muže s dlouhým, až k pasu sahajícím šedivým vousem a bílými vlasy, vlajícími až na ramena. U něho stála raněná laň a upírala k těnm tesklivé oči, jako by prosila, by jí ránu ošetřil. „Bořivoji, proč jsi ranil věrnou družku moji, kterou mi dal Pán, aby mne svým mlékem živila?“ tá zal se přísně poustevník. Kníže se podivil, že ho neznámý muž oslovil jeho jménem a místo odpovědi se tázal: „Kdo jsi ty a co zde děláš ?“ „Jsem poustevník Ivan a chválím zde Boha po mnoho již let. Nikdo dosud nevkročil do této samoty, až ty dnešního dne,“ odpověděl pou stevník pevným hlasem. Když Bořivoj viděl, že před ním stojí svátý muž, pravil: „Odpusť, otče, že zranil jsem tvou laň a prosím: Opusť tyto divoké rokle a pojď se mnou na Tetín, kde bezstarostně budeš moci tráviti bohumilý život svůj a modliti se k Pánu na nebesích/* „Nikdy neopustím své jeskyně, v níž jsem tak dlouho spokojeně žil
158
a nezaměním prosty život svůj za blahobyt v! sídle knížecí 19,“ pravil rozhodně Ivan. i * Bořivoj vida, že všecky prosby jsou marný, poklekl a prosil o po žehnání. „Bůh provázej tě po všech ce stách tvého života a žehnej tvému panování,“ pravil poustevník, udě lal nad knížetem znamení svátého kříže a i s laní zmizel v hluboké jeskyni. Když se kníže vrátil na Tetín, vypravoval kněžně o svém setkání s poustevníkem Ivanem. Nábožná paní toužila poznali to hoto svátého muže a doufala, že snad jejím prosbám se podaří pří měti ho, aby opustil nevlídnou jes kyni, kde nuzně žije, a přesídlil na Tetín. Vypravila se tedy k němu a pro sila, aby s ní šel na hrad, kde mu nikdo nebude překážeti v bohumi lém životě. Ale všecky prosby její vyzněly naprázdno. Ivan pravil: „Nepůjdu ze své je skyně, v níž jsem tolik let ztrávil. Chci zde žiti tak dlouho, až mne Pán k sobě povolá. Ale mám velkou prosbu. Na Tetínč máte kněze, po' šlete ho ke mně, rád ho uvítám, ne boť již dlouho si přeji pohovořili si se sluhou Páně. Bůh vám to od platí!“ Požehnal kněžně a ta smutná, že se jí nepodařilo uprositi Ivana, aby opustit jeskyni, vracela se na Tetín. Druhý den hradní kaplan ubíral se navštívili poustevníka, který pak nadále ve své jeskyni žil až do posledních dnů svého bohumilého života. — Později vystaven u Ivanovy je skyně chrám s klášterem, a pobož ný český lid doposud navštěvuje ta místa, kde poustevnický život po tolik let trávil svátý ten muž Nyní jsou tam zřízeny láznč s mi nerální vodou z pramene, z něhož pil i poustevník Ivan. Jeho svátek se světí 2 . června.
Zábavný houfek. Královská
procházka
Frant. Mahdal.
R A H R U! M. V M J A Á K Á E E S Z D I D J T K U D Č É, T Ě 0 R 0 0 V E D
Z á m ě n k a. Jaroslav Pinkava.
V- Kdyby moje rodná zem písmě pozměnila, N- v smrtonosnou bohyni by se proměnila.
Řet ěz o v k a. VI. Křížová a Mír. Metzlová.
Rozluštění „ZÁBAVNÉHO KOUTKU" zasílejte
do 15. v měsíci. Rozluštění „Zábavného koutku" z 9 . čís R . Z.: Královská procházka: V tomto znamení je spasení. — Sloučenka: Ra - kos - rákos. — Přesmyčka: Macocha. — Přisvojovačka (obrác.): Pa - má - mapa. — Rébus : Zeneva. Rozluštitelé „Zábavného koutku" „Rajské Zahrádky" z č. 9. mají 10 bodů a obdrží odměnu: Horníček Lad., Studené. — Kodousek Václav, Praha X I. — Lexová Marie, Subířov. — Švecová Marie, Kaliště. —
„Rajská Zahrádka" vychází měsíčně mimo červenec a srpen. Jednotí, čísla po 90 haléřích. Předplácí se na celý rok K 9*— i s pošt. zásilkou. Redakce: Praha II., Vaňkova ul. č. 200.
159
Napsal Jar. Máchá.
N e n a d á lý déšť.
Kreslil Lh. Fischer.
1. Aby zbujněl trávník mladý, jeden dělník kropí sady. . Frantík. pozoruje, an tu druhý stojí u hydrantu.
2. jaKás dáma touží znáti, jak tento kvěl jmenovali . Hned ustala téci voda. Darmo kropit, je ji škoda!
3. První dělník ukazuje, mudruje a vysvětluje — druhému je dlouhá chvíle, zakouřit si, to je milé!
4. U hydrantu Frantík stojí, chviličku se činu bojí; pak otočil ze vší síly . . . Už to stříká, lidé milí!
5. Za zdí sadu, po ulici, chodí mnozí výletníci — páni, dámy, mladí, staří, všichni s usměvavou tváří.
6. Náhle přes zecí voda stříká, zmokne ten, kdo neutíká. Blaze tomu, kdo má v zvyku nevycházet bez deštníku!
Vydavatel a odp. redaktor Václav Kotrba. — Za redakci odpovídá Pavla Herynková. — Tiskem Cyrillo-Methodéjské knihtiskárny V. Kotrba v Praze. — Novinová sazba povolena ředitelstvím pošt a telegrafů pod čís. 212.061 -VI. 1923. — Dohlédací pošt. úřad Praha 25.
RA] SKÁ ' ZAHR ÁDK A O B R Á Z K O V Ý Č A S O P I S PRO M L Á D E Ž
U S P O Ř Á D A L A V Y D Á V Á V. K O T R B A . ZA R E D A K C I O D P O V Í D Á P A V L A H E R Y N K O V Á .
Ročník 50. (1940-1941)
V PRAZE
194 1.
K tomu ročníku laskavé přispěli: B. Bečvářova, Josef Biskup. Bohuslav Brožek. S. Drahorádová-Lvová, Fina, Oldř. Hodan. Anna R. Husová. Indra, Václav Kodousek. Dr. F. Lelek, Jaroslav Mácha, Maric Máchová, Jaroslav Míchal, J. Mošna-Benešovský, Ladislav Petržilka. Jaroslav Pinkava, M. Ríčanský, Jiří Sahula. Sestra Paula. Jaroslav Sosnovec, Otakar Střešovák. Vojtech Sehelka, Jar. Šubert, Boža Tesařová-Dlouhá, K. M. Ullrich, Ladislav Zoufalý.
i
ROČNÍKÍ?
Povídky, pohádky, pověsti, bajky. Strana
Aby Pán J. netrpěl . . . L. Petržilka. 123 Bludička. Lad. Zoufalý. 94 Drahorádův Jaroslávek. J. Mošna-Benešovský. 102 Cestička do nebe. Lad. Pelržílka. 10 Červený kohout. V. Šebclka. 86 Dětský ples. B. Bečvářové. 74 Do školní povinnosti. B. Bečvářové. 3 Hrdina Azor. Jar. Michal. 154 Jak Hanka pokoušela Andělíčka Stráž ného. 117 Jindra naděluje. J. M. 61 Jindrův velký souboj. J. M. 156 Jízda pod jabloněmi. B. Bečvářové. 133 Josefčin svátek. B. Bečvářové. 107 Malí čeští Robinsoni. J. Mácha. 6. 18. 34, 50. 66, 82. 98. 114. 130. 146. Medajlonek. B. Božovská. 149 Na lovu. J. M . B —ský. 158 Na návštěvě u zemřelých. B. Bečvářové. 39 Na újezdecké faře. J. M. Benešovský. 12 Nejkrásnější „růžičky'1. L. Petržilka. 22 Neoprávněná žádost. Jiří Sahula. 37 O náměsíčních hodinách. L. Zoufaly. 122 „Paslíkův" štědrovečerní sen. J. Říčanský. 71 Poctivost - krásná ctnost. E. Kašpárková. 141 Pomsta Jindry Klokana. J. M. 93 Proč je mořská voda slaná. Fina. 101 První den ve škole. J. M. Říčanský. 29 Příběh jedné noci. L. Zoufalý. 69 Příhoda jednoho dne. Lad. Petržilka. 109 S. s, s . . . sype se samé s. Jar. Sosnovec. 31 Skromnost. Anna R. Husová, 76 Svatomikulášská nadílka. Lad.Zoufalý. 53 Trampoty s kohoutem. J. M. 125 Vánoce \ lese. B. Bečvářové. 59 Vážná vzpomínka ze školy. L. Petržilka. 43 Vděčný jezevec. Indra. 151 Vděčný kos. Stan. Zbořil. 138 Ve zvěřinci. L. Petržilka. 90 Vzácný světec. Lad. Petržilka. Zlatý křížek. A. R. Husoyá. Zvědavost se nevyplácí. Jiří Sahula.
i
l
134 26 84
Básně. Strana
Andělu Strážnému! B. Tesařová-Dlouhá. 19 Barykův výdělek. Jaroslav Sosnovec. 87 Do školičky, do školy! O. Střešovák. 7 Hold dítek Královně máje. B. TesařováDlouhá. 131 Jarní. O. Střešovák. 103 Jaro na pasece. Marie Máchová. 124 Ježíšek-Láska. J. M. Říčanský. 55 K Novému roku. B. Tesařová-Dlouhá. 68 K padesátému výročí ..Rajské Zahrádky". 3 Květná neděle. Bož. Tesařová-Dlouhá. 115 Lakomý zajíček a mstivý ježek. Střešovák. 26 Listopad. Jar. Šubert. 40 Májová. J. Říčanský. 136 Mamička. O. Střešovák. 75 Mamince. Jar. Sosnovec. 51 Mánička zpívá. J. Říčanský. 99 Mlsout. J. M. Říčanský. 24 Mlynář a kominík. Střešovák. 156 Noc svátá — noc tichá . . . Lad. Zoufalý. 52 Nový strom. O. Střešovák. 141 Odměna za vysvědčení. Střešovák. 158 O Božím Těle. Jos. Biskup. 150 O pomlázce. Boh. Brožek. 126 Památce Dušiček. B. Tesařová-Dlouhá. 35 Panna Maria Lourdská. B. TesařováDlouhá. 94 Po dešti. Stř. 30 Podzim je tu! M. Říčanský. 38 Pomlázka. J. M. Říčanský. 120 Potrestaný Mourek. Střešovák. 42 Prázdniny. J. Říčanský. 152 Rajské Zahrádce! Jar. Pinkava. 12 Rozloučení. Jar. Sosnovec. 23 Rozpustilý zajíček. Střešovák. 14 S Bohem začněte! B. Tesařová-Dlouhá. 10 Sirotkova píseň. Jar. Pinkava. 37 Slavnost B. Těla. B. Tesařová-Dlouhá. 147 Svatý Josef. B. Tesařová-Dlouhá. 101 Štědrý večer. Boža Tesařová-Dlouhá. 58 Tatíčku! Jar. Sosnovec. 70 IJ jesliček. Jaroslav Pinkava. 61
Večer u kamen. O. Střešovák. Veselá hádanka. Jar. Pinkava. Zima: Jaroslav Sosnovec.
46 138 83
Články poučné. Admirál R. E. Byrd. 5 Afrika. Sdl. 119 Cesta života. Jar. Sosnovec. 150 Jak bydli Číňané. Sdl. 106 Jak se dříve lovívalo. Sdl. 54 Královské hroby v poušti. Old. Hodan. 55 Labužníci mezi zvířaty. Sdl. 142 Modlitba na poli. 155 Na břehu Sázavy. J. M. Benešovský. 7S Našim mlsným dětičkám! Dr. F. Lelek. S Něco o vyhynulých tvorech. Dr.F. L. 11 Největší mořská hloubka. Sdl. 21 Obrázky z Náchoda. 105 O pražském klášteře na Strahově. K. M. Ullrich. 88 Ostrov Kampa v Praze. 153 Papír, důležitá potřeba Japonců. Sdl. 92 Proč moře světélkuje. S. Dr.-Lv. Roztomilé kapličky . . . 151 Stařec a smrt. Ezop — C. B. 131 Stateční. Oldřich. Hodan. 41 Svátek Andělů Strážných. Sestra Paula. 24 Váš úkol v zimě. Oldř. Hodan. 70 Vinař a jeho synové. Ezop — C. B. 100 Víte, odkud pochází koření? L. 47 Život na poušti. Sdl. 44
Časovosti. Dětský sbor. 39 Hrob skladateleBedřichaSmetany. 43 Litomyšl. 20 Lvoun. 135 Město Betlem v Palestině. (A. (->9 Několik obrázků ze života a zaměstnáni japonských dívek X X . století. 25 Pardubice. 34 Pražský lanový most Leoše Janáčka. 13 Prostějov. 35 Rusko. 150 Slon. 133 Sovy. 134
Sv. Terezička Tři obrázky z Tunis. Úmrtí J. Em. Kašpara. '.Vánoční trh.
2á, ~29-' Karla 137 59
Různé. Co je průhledné? Střešovák. Dalekozrací. Střešovák. Dojmy z první certv. Střešovák. Dvanáct národních písniček: (Naše velká soutěž.) (Rozluštění soutěže.) Hřebíčky. V. Koďousek. Jaký ;e rozdíl. Kde se vzaly ty třísky? Střešovák. Když kluk špatně vidí. Střešovák. Lítost. Střešovák. Lítostivá Mařenka. Střešovák. Lojzík se polekal. Střešovák. Malý malíř. Střešovák. Malý šmudlík. Střešovák. Má pravdu. Střešovák. Maminka-detektiv. Mařenka háčkuje. Střešovák. Na prvního dubna. Střešovák. Nemůže za to. V. Kodousek. Není známka jako známka. Střešovák. Nepochopila. Střešovák. Obchodník. Stř. On ještě neví. Střešovák. 88, P, p, p — pořád p! Pinkava. Pepíčkova chytačka. Střešovák. Planý poplach. Střešovák. Pohlazení. Střešovák. Pozor, strýčkul Střešovák. Právě proto. Stř.
4 72 27 9 46 85 24 13 140 122 84 42 110 108 118 141 11 116 135 139 90 157 154 15 36 44 132 60 149
Prohraná sázka. Stř.
148
Před velkonoční pomlázkou. Stř.
119
Při počtech. Střešovák. Přičinlivý chlapec. Střešovák.
40 106
Přijde na to! Střešovák.
76
Příloha k hrachu. Střešovák.
-20
Také pravda. Střešovák.
102
Také šelma. Stř. Těžká věc. Stř.
91 30
A ) ' hi-
'*
. *
v t'
♦ * *
Yrř . M. ' v.
.
w '
fx Strana
Chytrý
To je ečvá^UwJ>tř. U eoktóraí „SW. Ušetřil práci. Stř. Vděční kamarádi. Stř. Vládíčkova nehoda. Vzácná příležitost. Stř.
Drahé svezení
Jar. Mácha.
L44 16
Nečekaná koupel.
32 48
Nehoda pana Broka. Nenadálý
déšť.
Potrestaní zloději.
Humor v obrázcích. Děti a kuželky.
opičák; .
Jirkovo šibalství.'
160 112
96
Studená koupel.
80
128
Vánoční nříhoda.
64
