Shromáždění před Branou nebeského klidu v centru Pekingu v době demonstrací na jaře r. 1919.
五四運動
MÁJOVÉ HNUTÍ 1919 Nedlouho po svržení císařské moci a založení republiky v roce 1912 si mladí Číňané, vzdělaní mnohdy na japonských, evropských a amerických univerzitách, začali uvědomovat, že se země neproměňuje v moderní a silný národní stát, nýbrž že trpí akutním rozkladem společenského, politického, kulturního a morálního řádu. V této atmosféře byla zveřejněna zpráva o tom, že Versailleská mírová konference upřela Číně právo na navrácení koncesí v Šan-tungu. V Pekingu rozhořčení studenti vyšli 4. května 1919 do ulic a vzápětí navázala série dalších demonstrací, jimž se začalo říkat Májové hnutí. Politické protesty se rychle propojily s dlouhodobějšími snahami o duchovní obrodu a modernizaci země.
新文化運動 HNUTÍ ZA NOVOU KULTURU V očích mladých reformátorů byla hlavním předpokladem modernizace v oblasti politické, společenské a hospodářské radikální změna mentality a světonázoru Číňanů. Přesvědčení, že základním východiskem pro radikální modernizaci společnosti je její duchovní obroda bylo paradoxně výrazem tradičního kulturně-intelektuálního přístupu k řešení praktických problémů. Tak vzniklo Hnutí za novou kulturu, které získalo na síle v roce 1917, kdy Chu Š’ 胡適 pod názvem „Skromný návrh reformy literatury“ 文學改良芻議 uveřejnil v časopise Nové mládí manifest literární revoluce. V následujících měsících stránky radikálního periodika zaplnila prohlášení a programy, jejichž autoři volali po zásadní reformě literatury, jazyka, vzdělávání a celé čínské kultury, vyznávali se z víry v zákony evoluce a zvali do Číny „pana Vědu“ a „pana Demokracii“. V bouřlivé době studentských demonstrací r. 1919 Hnutí za novou kulturu kulminovalo a obě iniciativy rychle splynuly. Ústřední požadavek mladých radikálů v oblasti kultury se prosadil téměř okamžitě. Po mnoha staletích nadvlády klasického jazyka se ve 20. letech jazykem čínského tisku, literatury a vzdělávání stal jazyk hovorový. Tato revoluční změna odstartovala proces dalekosáhlých kulturních, společenských a politických proměn, které určily vývoj Číny v průběhu celého 20. století. Čchen Tu-siou 陳獨秀: „Provolání k mládeži“(1915):
Titulní strana časopisu Nové mládí 新青年, r. 1919. (Lu Sünova knihovna v Praze)
Buďte vlastními pány, ne otroky!
自主的而非奴隸的
Buďte pokrokoví, ne konzervativní!
進步的而非保守的
Buďte činorodí, nestahujte se do ústraní!
進取的而非退隱的
Buďte otevření světu, ne uzavření!
世界的而非鎖國的
Držte se podstatného, ne prázdného!
實利的而非虛文的
Držte se vědeckého, ne vyfantazírovaného!
科學的而非想像的
Znak Pekingské univerzity, jehož grafické řešení na žádost rektora Cchaj Jüan-pcheje navrhl spisovatel Lu Sün.
Obálka časopisu Pekingské univerzity Kuo-süe ťi-kchan (Národní studia). Kaligrafie na obálce – rektor Cchaj Jüan-pchej.
北京大学
Cchaj Jüan-pchej (uprostřed), bývalý rektor Pekingské univerzity, s přáteli a G. B. Shawem u příležitosti založení Čínské ligy na obranu občanských práv. Vpravo spisovatel Lu Sün, vedle něj v brýlích spisovatel Lin Jü-tchang. Šanghaj, 1933.
蔡元培
PEKINGSKÁ UNIVERZITA Pekingská univerzita, jedna z prvních vysokých škol moderního typu v Číně, byla centrem myšlenkového a ideologického kvasu prvních dekád dvacátého století. Univerzita – tehdy s názvem Císařská univerzita – byla založena podle západního vzoru r. 1898 v rámci reformního hnutí dvora. Současné jméno získala r. 1917, kdy se jejím rektorem stal Cchaj Jüan-pchej, politicky vlivná osobnost a zároveň člověk, který se ztotožňoval s obrozeneckými snahami mladé generace. Jako rektor Cchaj Jüan-pchej hájil akademickou nezávislost Pekingské univerzity, kam zval přednášet nejnadanější muže své doby, včetně politicky kontroverzních osobností, jako byl např. šéfredaktor časopisu Nové mládí (a později mj. i zakladatel komunistické strany Číny) Čchen Tu-siou 陳獨秀. Na univerzitě působili významní představitelé Májového hnutí: Chu Š’, Čou Cuo-žen, Lu Sün, Čchien Süan-tchung, Lin Jü-tchang, Li Ta-čao a mnoho dalších. Studentští aktivisté z Pekingské univerzity zorganizovali spolu s dalšími univerzitami 4. května 1919 demonstraci na pekingském Náměstí nebeského klidu, která dala jméno celému Májovému hnutí. Cchaj Jüan-pchej pod politickým nátlakem o rok později rezignoval na post rektora, neboť nedokázal ubránit nezávislost univerzity.
Cchaj Jüan-pchej (1868–1940)
Cchaj Jüan-pchej se narodil ve staré literátské rodině v Šao-singu. Získal tradiční vzdělání a v pouhých dvaceti šesti letech byl přijat do dvorské akademie Chan-lin mezi největší učence čínské říše. Záhy se zapojil do reformy školství a zároveň se začal tajně stýkat s revolucionáři ze Sunjatsenovy Sjednocené ligy. Posléze odjel do Evropy, na univerzitě v Lipsku studoval filosofii, psychologii a dějiny umění, nějaký čas strávil i ve Francii. Po vzniku Čínské republiky se stal prvním ministrem školství a r. 1917 rektorem Pekingské univerzity. Prosazoval reformu vzdělání i celé společnosti, jež by zahrnula „etiku, vědění, tělesnou zdatnost, vědomí sounáležitosti a krásu“. Jeho myšlení bylo pod vlivem Kantovým a soudobého anarchismu.
Cchaj Jüan-pchej v době, kdy byl rektorem Pekingské univerzity.
Chu Š’: Dějiny čínské literatury v hovorovém jazyce (1928). Základem knihy jsou přednášky autora na Pekingské univerzitě. Kaligrafie na obálce – Čchien Süan-tchung, zde podepsaný jako „Ten, který pochybuje o starém“.
LITERÁRNÍ REVOLUCE K zakladatelským postavám Májového hnutí patřil Chu Š’胡適 (1891–1962), přední přispěvatel časopisu Nové mládí, filosof, historik literatury, později rektor Pekingské university a také diplomat. V roce 1917 inicioval debatu, jejímž středobodem bylo volání po literární revoluci jako prostředku zásadní modernizace společnosti. Východiskem Chu Š’ovy koncepce radikální proměny literatury bylo přesvědčení o dobové podmíněnosti literárního vývoje. „Každá doba má svoji vlastní literaturu“, hlásal v roce 1917 v eseji „O historickém pojetí literatury“ 歷史的文學觀念論 a zdůraznil, že literatura musí být především „živou literaturou“ a jako taková nemůže být psána „mrtvým jazykem“. Chu Š’ podobně jako mnoho jeho současníků o literatuře uvažoval především jako o prostředku výchovy jednotlivce a proměny národa. Chu Š’, teoretik Hnutí za novou kulturu a autor prvního manifestu nové literatury, po návratu ze studií v USA (1917).
„Pouze tehdy, budeme-li mít literaturu v hovorovém jazyce, budeme mít i hovorový jazyk literatury. Pouze tehdy, bude-li existovat hovorový jazyk literatury, stane se hovorový jazyk skutečným celonárodním jazykem“. („O konstruktivní literární revoluci“ 建設的文學革命論, 1918). Současně s požadavkem nahradit klasický jazyk jazykem hovorovým Chu Š’ hovořil o nezbytnosti odstranit diktát tradičních žánrových a formálních omezení, zejména v poezii. Zařadil se též mezi první čínské básníky, kteří se snažili dokázat, že se hovorový jazyk může stát médiem literárního sebevyjádření; dlužno podotknout, že s výsledkem spíše rozpačitým.
REFORMA JAZYKA Liou Pan-nung a Čchien Süan-tchung, lingvisté a význační představitelé Májového hnutí. Fotografie z r. 1935.
Lingvisté z okruhu intelektuálů Hnutí za novou kulturu si uvědomovali si, že k tomu, aby se hovorový jazyk mohl stát skutečně celonárodním prostředkem komunikace, bude zapotřebí vytvořit nové normy čínského jazyka a písma. Mezi nejvlivnější patřili Čchien Süan-tchung 錢玄同 (1887–1939) a Liou Pan-nung 劉半農 (1891–1934). Čchien Süan-tchung se v době Májového hnutí stal tajemníkem Státního úřadu pro unifikaci národního jazyka. Jako odborník na historickou fonologii čínštiny se pak podílel na sestavování Znakového slovníku národní výslovnosti 國音字典 kodifikujícího standardní výslovnost. Liou Pan-nung, ještě než v r. 1920 odešel studovat lingvistiku do Londýna a Paříže, psal poezii v hovorovém jazyce, propagoval lidovou píseň jako důležitý zdroj standardního národního jazyka a hledal cesty, jak sjednotit výslovnost slov v různých dialektech čínštiny. K nejznámějším Liou Pan-nungovým příspěvkům k modernizaci ortografie psaného jazyka patří prosazení znaku tcha 她 pro osobní zájmeno „ona“.
Lu Sünův dopis Chu Š’ovi z r. 1922, v němž hovoří o klasické literatuře v hovorovém jazyce.
魯迅
LU SÜN (1881–1936)
Spisovatel Lu Sün ve své pracovně v Šanghaji (r. 1928).
Lu Sün, patrně nejznámější čínský spisovatel 20. století, patří k nejsložitějším postavám období Májového hnutí. Jako mladý muž s tradičním vzděláním odešel do Japonska studovat lékařství. Záhy se však rozhodl pro literaturu. Považoval ji za nejúčinnější lék na smrtící chorobu apatie a omezenosti, kterou podle něho trpěla čínská společnost. Svými ranými překlady a eseji významně přispěl k myšlenkovému kvasu, z něhož čerpalo Májové hnutí. Lu Sün však nezřídka dohlédl dále než nadšení zastánci radikální modernizace společnosti. Již v roce 1907 ve stati „Krajnosti ve vývoji kultury“ 文化偏至論 kritizoval naivitu víry v uskutečnitelnost naprostého rozchodu Číny s její tradiční kulturou. V letech bezprostředně předcházejících Májovému hnutí Lu Sün žil v ústraní a věnoval se studiu staré literatury, epigrafice a dějinám umění. Znovu začal publikovat r. 1918, kdy na naléhání přátel uveřejnil v časopise Nové mládí povídku „Bláznův deník“ 狂人日記. Ta se stala zakládajícím dílem literatury v hovorovém jazyce. Povídku uzavírá zvolání „spaste děti“, v němž zaznívá zoufalství nad přetrvávající nadvládou „tradiční konfuciánské morálky požírající člověka“, ale současně i naděje, že se čínský národ svého prokletí jednou zbaví. V roce 1921 Lu Sün napsal „Pravdivý příběh A Q“ AQ 正傳, jehož hlavní hrdina v sobě podle autora ztělesňuje všechny nedostatky národní povahy Číňanů. Literární věhlas, pronikavé a břitce ironické eseje a v neposlední řadě také osobní angažovanost získaly Lu Sünovi pověst přední osobnosti Májového hnutí. On sám se však považoval za pouhého „pěšáka“ v bitvě idejí. Pronikavý vhled do kořenů dobových problémů spolu s velkou dávkou skepse jej předurčily k tomu, aby zůstal váhajícím „pěšákem“, který nejen rozpoznává omyly a zaslepenost generálů, ale který si též uvědomuje marnost svého boje.
Lu Sün: Tápání (sbírka povídek). Peking, 1926.
Lu Sün: Rodný kraj. Peking, 1921.
周作人
ČOU CUO-ŽEN (1885–1967)
Významným protagonistou Hnutí za novou kulturu byl Čou Cuo-žen, mladší bratr Lu Sünův. Studium evropských literatur, řečtiny a latiny na misionářské universitě v Tokiu a hluboký zájem o západní myšlení Čou Cuo-žena předurčily k tomu, aby se v době Májového hnutí stal jedním z nejvlivnějších zastánců kulturní modernizace Číny. V souladu s tradičním čínským chápáním literatury jako základu veškeré kultury, Čou Cuo-žen uvažoval o nové literatuře jako o nové filosofii či náboženství, přičemž východiskem mu byl evropský humanismus se svým důrazem na hodnotu a svobodu jednotlivce. V roce 1918 uveřejnil v časopise Nové Mládí esej „Lidská literatura“ 人的文學. Volal zde po literatuře, která by hájila individualitu člověka a byla v souladu s jeho přirozeností. V tomto a dalších esejích z doby Májového hnutí Čou Cuo-žen vášnivě obhajoval literaturu „lidstva, tedy jednotlivců, rozhodně nikoli ras, států, regionů či klanů“. Jako nejpotřebnější pak vyzdvihoval literaturu vypovídající o světě ženy a dítěte – bytostí, jejichž potřeby a tužby stará konfuciánská společnost zcela přehlížela.
Čou Cuo-žen, fotografie z konce 20. let.
冰心
„Tato humanistická literatura [...] je literaturou, v níž jedinec, jako právoplatný příslušník lidstva, používá uměleckých prostředků, aby vyjádřil své individuální pocity, zastupoval vůli lidstva a vnášel do lidského života štěstí. [...] Spisovatel této nové doby je „bořitelem idolů“, má však své nové náboženství – ideály humanismu jsou jeho vírou a vůle lidstva je jeho bohem.“ („Požadavky na novou literaturu“ 新文學的要求, 1920).
PING SIN (1900–1999)
Ping Sin pocházela ze společensky vysoko postavené rodiny a získala vynikající vzdělání. Od raného dětství milovala literaturu a se stejným zaujetím četla čínské i evropské klasiky. V době Májového hnutí studovala v Pekingu na univerzitě a pod vlivem dobové atmosféry začala přispívat do literárních časopisů. V r. 1923 odjela studovat literaturu do USA. Ping Sin zpočátku psala básně, později se víc věnovala kratší próze. Pro náměty se obrací k přírodě a mateřské lásce. Do dějin moderní čínské literatury se Ping Sin zapsala ranými sbírkami básní, Hvězdy 繁星 (1921) a Jarní vody 春水 (1922). V nich uvedla do čínské literatury básnickou formu miniaturní básně vzdáleně inspirovanou japonskými haiku. Jsou to kratičké lyrické reflexe ve volném verši. Ping Sin zde jako první básník mladé generace plně prokázala schopnost psát niternou, osobní poezii v hovorovém jazyce. Vliv její rané poezie je patrný dodnes.
Ping Sin v r. 1923.
墙角的花！
Kvítečku schoulený v koutku zdi,
你孤芳自赏时，
máš jen svou vůni a nic víc,
天地便小了。
Ale jak malé jsou nebe a země.
(překlad Jarmila Häringová)
„První její povídka ‚Dvě rodiny‘ byla uveřejněna v novinách Šen-pao pod pseudonymem, který podržela i později, Ping-hsin, Ledové srdce. Nenaznačuje to jméno, že by snad měla srdce jako kus ledu, spíše vyjadřuje onu čistotu, průzračnou krásu, o niž usiluje v celé své tvorbě, zvláště v básních.“ (Jaroslav Průšek: Sestra moje Čína).
Ping Sin, svatební fotografie 1929.
Titulní strana ilustrovaného románu v hovorovém jazyce Příběhy Tří říší. Tisk z počátku 14. století. (Jaroslav Průšek: Sestra moje Čína)
ČESKÁ SINOLOGIE
Jaroslav Průšek v Pekingu na počátku 30. let. Uprostřed básnířka Ping Sin.
Základy ke studiu moderní čínské literatury, jejiž vznik je spjat s Májovým hnutím, položil v české a slovenské sinologii Jaroslav Průšek (1906–1980). Ten se za svého pobytu v Číně ve třicátých letech osobně stýkal s významnými osobností generace Májového hnutí a citlivě vnímal intelektuální atmosféru doby. Intuitivně, jak bylo pro něho charakteristické, pochopil jako jeden z prvních sinologů dalekosáhlý význam proměn, jež probíhaly v literatuře a ovlivňovaly myšlení a konání lidí. V následujících letech se stal svými statěmi průkopníkem studia a hodnocení nových tendencí, prosazujících se v čínském moderním písemnictví. Jeho názory zaujaly pozornost badatelů ve světě do té míry, že v druhé polovině 20. století se začalo v souvislosti s dílem Jaroslava Průška a jeho žáků hovořit o „české“ nebo také „pražské“ sinologické škole. Kromě moderní literatury byl součástí Průškova novátorství i zájem o tradiční populární literaturu, jako byly středověké kapitolové romány a povídky (chua-pen 話本) psané v jazyce blízkém hovorovému a orální literatura profesionálních vypravěčů (šuo-čchang wen süe 說唱文學). Jedná se o žánry přístupné širokému publiku, které podle názoru generace Májového hnutí mohly být vedle děl světového písemnictví vzorem autorům nové literatury. Otázka, jak psát moderně a jak překlenout proluku mezi dobou starou a novou, byla v zemi s tak dlouhou a pevně vžitou literární tradicí, jako je Čína, neobvykle složitá. Průškovi žáci, inspirováni svým učitelem a vedeni vlastním zájmem, se věnovali tématům souvisejícím s počátky moderní literatury, dějinám románu a povídky, vypravěčství a dramatu. Mnozí také překládali literaturu Májového hnutí z čínštiny do češtiny a slovenštiny. Kvalitní překlady opatřené zasvěcenými doslovy byly ve své době v mezinárodním měřítku ojedinělé. „Čína nepřijímá myšlenky a kulturu Západu líně a pohodlně jako hotovou věc. Chce je přetavit v ohni svých vlastních zkušeností a zápasů, pokouší se vytvořit něco vlastního a osobního...Snad žádná jiná země v Orientu neprožívá tak intenzivně novou kulturu, a proto žádná tak netrpí. Čína v sobě cítí dosti síly, aby plně strávila nový přínos, aby dala věcem, které se jí nabízejí, nový smysl...“ („Nová čínská literatura“, poprvé uveřejněno v r. 1941, v roce 1947 přetištěno v knize O čínském písemnictví a vzdělanosti).
Lu Sünův dopis Jaroslavu Průškovi (1932).
