co
;|B| ^NÍ BIBLIOTÉKA
ŠÍPY A PAPRSKY BÁSN A.
5038 HM8S58 1888 ROBA
'***^
,^_
HEYDUKA
^
'^
^'^
Purchased From
Funds Donated by
The Andrew W. Mellon Foundation
SAl.OXXI
BIBLIOTÉKA Redakior
FERDINAND SCHULZ
íslo
lviii
S P Y A PAPRSKU' i
V PRAZE s AKi,
AnATKLsrvi
j.
OTTO kmhtiskak;
1888
ŠÍP!
PÍPRSIÍ
I
B
ADOLFA
ASX
;
I©
E
Y D
i:
v PRAZE NAK LAbATELSTVI
J.
OTTO
K
.N
1
H
1
I
3
K AKXA
K A
VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA.
Tiskem J.Ottv
'
SVÝM BÝVALÝM ZAKUM NA PA.MATKU
UTŠENJŠÍCH CHVIL VLASTENECKÉHO NADŠENI.
Co zpívat? ^#"'^'v.'
'
-í
mám
'
zpívat? Plné jaro v duši,
zpvných ptáku, plno hnízd, M^w^c- kiku nepátelv nepehluší, ,^^^^^^^ ^ ani šíp jejich zvuk a svist; ^^'^ co jsou verše proti lestné zbrani, proti jícnm k vražd hotovým? V kladiv hluku pi kování í:^Í;_j5'-/^
^^plno
me
zaniká
i
nejz\'unjší rým.
Co mž' zpv, kdy les a záš by nám utýraly rodnou zem ?
Kde
že jsou
ped
jichž
kde
jich
ti
bojovníci boží,
kižák prchal hlaholem?
písn, sokolím jež letem
ader kovových? záe inoucí se svtem
vznášely se z
kde
ta
se množí,
ve válenvch vozu kolejích?
;
Kde
!
ten ruch, jenž chlapce v reky
mní,
kde ten zápal zašlých slávy dn v s nadšením mít za své pesvdení? kde žár srdcí dávných Husitv? Všecko mrtvo chabos jamo tuží na schýlený po otrocku vaz Kde jsou bohatýi, kde jsou muži, kde ten požár srdcí, mysli jas? ;
.
Bda, bda! Kdo
.
ten nával
.
zmže,
kdo protrhne nepátelskou lé? i jim v ústret stláti chcete rže, líbat krví bratr zpitý me? i jak dít tkající sadem padnout chcete v hnízdo had zlých ? Dos, kdo echem, otc za píkladem na kídlech se zvedni sokolích Vzlétni k slunci, ku pravd a kráse, naber v adra arný jejich svit, vlastem k síle, pokoeným k spáse
myšlénkami daleké
u
se vítzit
nech opt žasnou svty,
že mž' láskou zanícený duch tistaletý, trup vzkísiti
tém
co nekonal posud ani
^xe;
Bh — !
;
;
Vlasti. I.
nes rád jen
píse moje Tob, matko, vdí, rov, s Tebou bych, než zaklopí hrstku pohovoil kvtných slov
^^Tvou
m
krásnou, milou,
arodjnou eí;
na mne pohledíš, všaká tíž, žal z ader tratí se a vše, co rvalo hru, se divem léí.
^^^'"*'^ach, vlídn-li jen i
ped Tebou
se ve prach hlava kloní, stopu políbit mne nech, nehodností tají se mi dech, a svatou hrzou oi slzy roní však vše se mní: zrak, jenž díve has', on vlí Tvou se stane stelou zas, a pvec rekem na ohnivém broni.
Viz,
Tvých
lirdin
a
Sbor stín posvátných
zím kolem Tebe,
tsnají se jako valy hor, a v nebi nad nimi hvzd záí svor tak velikých, že nestaí jim nebe
hle,
a
okídlenou roste hnv, nehynoucí záe árný zjev tvé slávy koruny juž nevystebe.
té z
saní
!
;
10
A
onch stín na vnost? Svých písní všaký kdybych v>-pl skvost, jejž vyhlatila krása v ader klínu, on nestail by na jediný pyl co jsem
já. jejž
jen jedna zašlápnout
noha
mž'
tch arných kvt, jimiž ozdobil Tvé elo Tvrce blankxtného týnu. Však
vím,
nech mluvím dtinnými
slovy,
Ty nitro mé, mou celou duši znáš, vždy matesky se na mne usmíváš, a v klín Tvém má hlava sob hoví který bázliv u Tvých nohou klek', ne chválu pju Tvou, jen skrovný dk, než vzejde doba Tvému prorokovi
já,
—
^Q&l-^
11.
matko svatá, kde ela Tvého svit? Tys Pallas z chrámu vzatá, a zlomen je Tvj štít. vlasti,
Hrot
z ruky vyrvali Ti, a bez plát je hrud; zrak bez nadje svítí ó vzbud se, živa bud! .
.
.
!
11
Chra
slávu a poti
:
rodné vno,
hnv
a les,
pilbu na temeno a vezmi kopí v
dej
ps
Pak
zkrystalují v
tchu
všech srdcí hlubiny
zpv
z
:
tžkých bude vzdechl
a ze
slz
rubíny. —
-<3^-
III.
ade Všehomíra, drahá rodná zemi, arodjný ráji, první mezi všemi, dalekého svta hvzdná Dráho niluá,
myšlénky a krásy písni nekonená, matko bohatýr, nad niž není jiné, svol,
a
Což
z nitra
jsi
mého skrovný zpv
Ti plyne.
vytrpla po svj život celý!
Boue
nejdivjší Tebou burácely, pes Tvá vroucí adra valilo se moe, krevné, rudé trápení a hoe, hrozné vlny smutku, slza krpj každá, a za nimi znova tisícerá vražda.
moe
Bylas bílou srnou, na niž z temna houšti sup a kán žravé stelhbit se pouští.
«
;
zaostené dýky, hnízdo pro slavíky, v drahé srdce vryly a když hynula jsi, po tom dsném honu, dli: »Sup má právo hubit po zákonu.
jež Ti svoje spáry,
—
Za každým Tvým krokem
siná
pomsta
tíhla,
ve slujích a skalách šeré \dky líhla, ti do stádce Tvojich myšlének se kradli, až ty nejjasnjší za koist jí padly, a když zhynula jsi. drahá eská máti, ješt vavín z rakve závist ukradla Ti.
Ocelová noha splašeného \"ku Tvá adra, plná luzných vdk, každý úsmv jeho prznil Volnost naši. podvodným byl kupcem, který v samopaši na Tvj-li se prospch uklonily váhy dal protiváhou, plný rudé vláhy. dusala
—
—
me
Ubohé Tvé dti
krví byly
ktny,
nenávist a hana byh^ jejich pleny, a pec podmanitel jdoucím na popravu dal však slávu vzal jen asný život, neumírá tlo, pokud srdce v hrudi, jeden vk-li uspal, druhý zas nás vzbudí.
vnou
Velikým je národ, pod ízou kde prostou a pod stechou z došk hrdá srdce rostou, kde cudností nachem líce dv se pýí, a z jonákv oí bleskem vzdor se šíí; kal, jejž váše vrhá na nás ze svých spár, olejem jest rodné lásky do požáru.
!
13
Také zádumivos volati mž' hlásn, práva zvoní asto z prosté básn,
mee
plamen, jenž se chvje, jindy také šlehá, neusíná každý, na lože kdo lehá, myslí, vymýšlí snad pišly doby jiný zkazky pro své dti, pro vlast mužné iny.
—
—
—
^C3E>-
IV.
dy váznu v síti erných snv, kdy elo puká, adro hyne. Tvá náru, zem hrdinv, vždy matei^sky mne k srdci vine.
A
poplašený
ader
cit
jak pták, když trní hrot ho spíchal, hned tichne, jak by v dla ho chy a na kleslou mu hlavu dýchal.
A
blažen jsem, má radost hned jak dít výská si a tleská tak kouzlí Tvých arný vzhled, má krásná, svatá vlasti eská
—
nh
-^c^:^-
v.
XkoHkhvzd kvt olik
se v klenbách azurových,
s jara v luhu mní, kolik listu na stromech a kovích, tolik dávám políbení, svatá vlasti, matko vznešená!
Tob
Toužím zaceliti
jizvu každé vrahv dýky ubledlým svým retem
a záš vychrlenou nájezdník}' zasypati písní polním kvtem. O kéž všemi tak jsi tšena!
Kéž
vyrvat veškeré ty trny, zniit veškerý ten jed, lze zlatohlavem skrýti skvrny, lze zahnat všecka hejna bd, týral od vkvl jimiž vrah Výše-li pak hodláš stoupat k cíli,
kéž kéž kéž
lze
lze
T
stup pevných Tob dos, bleskem zrak Svých mne sval v tu chv: syn jsem Tvj a mám to za milost, Tvým-li prahem mohu být... O mluv!
aniž
!
15
Jedno nebe, jedna vlas. bys chtlo k moi plouti, i bys k horám létlo, kdyby ti tam, srdce moje, nové štstí kvetlo?
i
'
Neplulo bych, nelétlo bych! Víc ten sad mne jímá, kde mj otec hlavu složil,
má
kde
tiše
dímá
Neplulo bych, nelétlo bych, na vždycky mi dosti jež mi v hrob na té drahé dti hostí.
pd,
Neplulo bych, nelétlo bych; milejší mi kraje,
hoch kde
smdý pi
pasení
hraje na šalmaje.
Neplulo bych; nechtlo bych s tím se louit luhem,
kde
si
pole
písn zpívá, brázd pluhem.
rolník
16
Neplulo bych, nelétlo bych
tam
;
srdce žádá, plení trávy
si
kde pi drobné
dve
zpvy
skládá.
Neplulo bych, nechtlo bych z hor pvabných tísn, kde se život k nebi vznáší na perutích písn. Neplulo bych, nechtlo bych jiné hledat tchy, nad mou hlavou Jedno nebe, v srdci jedny echy!
;
Národu. ^'úh žehnej nadšené Tvé davy, mj národe, vždy obtavý,
#jenž za své
ei
majestát a za své vlasti vznik a slávu pln pýchy šel jsi na popravu, vždy hotov za ni život dát.
Bh
žehnej
Tvé
síle
Tvého rodu
znoje brodu, jejž v brázdy zaorává pluh žehnej jaré mysli vzletu, dej vnost písním Tvého retu a zdar, jímž ramen sval by tuh'. i
práci
i
Bh
Dej jasné blesky do Tvých zrakv, a každé mysli kídla ptákv, již pevn v slunce noí zor, z postav našich kat, stín ve chrám krásy každou chatu a v bohatýry kmeny hor.
ui
zm
Vzbud v každém srdci, v každém rod ku pravd a ku svobod, a na porobu svatý hnv, a ve ztuhlých juž adrech rob žár
nech vypueti v pravou dobu zas
rže
lásky jako krev.
Ad. Heyduk, Šípy a paprsky.
;
!
:
;;
!
18
eskému
severu.
^cský severe, ty pdo svatá, ^hiadbo vlasti rekv, štíte náš, ochranou jež proti stelám kata do blankytu hrd vyrstáš k tob zírám modré od Šumavy, oko plane, zardívá se tvá: vidím horstva tvého vážné hlavy znova líbat ervánkovou zá.
Vidím Bezdz, Milešovky elo, horských pavezník sivou skrá, vdomí kam bleskem zaletlo s ader zem dravou plašíc ká hoj, ký ruch, jak na kvtnatém luhu náhle vel když objeví se roj družka k družce vine se druh k druhu, sesíleni práva na výboj ;
Mluva otcv zahnána rajskou
plkou
zavítala
v oích slunce, v tvái
z
tch sad,
zpt,
nžnou
vnadu,
purpurovou rží cudný ret píse kvete v ladném jejím dechu, srdcím rostou kídla na podiv, aj, zabraný kraji padlých Cech, rodný syn se vrací do tvých niv
—
!
li)
z krve otcv, za doby jež kruté do \yhnanství vražedný hnal hrot, o peruti vzlétá rozepnuté
ujamený díve eský
rod,
nadšením se vznáší samý švehol, samý zvuk a jas
k
slunci slávy
a ká
—
ernou hnvá
skivánkm
Nech
to a plaší, že pišlo jaro zas
víc není
paž než mozolitá,
pevná vle pouze, pevná dla, jen když v srdci plane to a svítá, jen když myšlénkami jiskí skrá však klín rodné vlasti posavade pokladv a skvost chová dos, tm, kdo k ní se kloní, štde klade sílu v paže, v adra mohutnost. ;
Cizím matka z pokladu-li dala, dá svým vlastním dtem stonásob,
i
by
reky, které odchovala,
na vždy za podnož sml poutat rob? by na vždy jazyk dal si rváti rodné vlasti první ddic, Cech,
i
e,
již v duši vlíbala mu máti, klenot otc, nejsvtjši všech?
Svým bud, pomezní ty pdo rodná, a kde zabrána jsi, padni zpt; vzmuž se žádná slza není plodná, leda písní vypuí-li v kvt. !
!
!
!
20
Tajn-li však, kdož se v krvi brodí, na porobný chystají se lov, sáhni v nitro
krom
zlata
zem, kde se rodí ješt jiný kov!
Necha zpátky pádí k Nakléovu krvavými pouty erný bs, by konen z vkového rovu bily cherub volnosti se vznes' Ty, jež dímáš, hlavo, strastmi jatá, oko vzhru k inu, k práci spj s
!
eský
Bh t
severe, ty
pdo
svatá.
vzbud a chra a požehnej
;
;
21
Praze. látá
Praho
!
S hrudí rozechvlou
Tvých nohou bledou kloním tvá, prostou píse ne, svou duši celou pokládám Tvé slávy na oltá; u
[ít
^
—
neodmítej pvce ze zátiší, kojeného krásou ve Tvých zdech,
a
co v noci v ader zkvetlo íši, rozvanul mu první rána dech. Zlatá Praho, pohádko má tklivá, plná luzné krásy, plná vnad, jako Vesna rží pamtlivá, slétající s kouzly do zahrad každý vzhled Tvj nadšením mne zvedá, každý budí písn ruí zdroj, hrud však jara postrádá a nedá dosti na ústroj.
kvt Tob
—
Na hornatém stolci kyprých svah Svj tisícletý sen, muenník stál na každém Tvém prahu,
vysníváš
ku svobod svtlem odkojen jeho krev vši ovlažila nivu, na níž nešvár svj hodokvas,
ml
Tvých mohutných djin pi zaúply vky, obzor has'.
odlivu
;
:
!
22
Nejsi-li
všech
soky
velebnjší?!
nezdobí-li Tebe zdrojem svým dcer nejkrasší pošumavských skrejší, ovíjíc
T
pasem nádherným,
nelíbá-Hž paty Vyšehradu, jenž Ti snouben, hrdý sníživ týn?
nešepce-Hž družkám jeho radu »Vtulte se juž v hebký matin kh'n!<
A pec, matko. Tvoje snivé tváe nevýslovný ukrývají žal, vždy z té skvoucí nad Tvou hlavou zái ostrý, trnový se vínek stal posud záští zrak svj kosý mraí, svárem sílí adro plné zlob, nezatlaí le juž marn víc v ti sta rok pichystaný hrob !
T
!
Nech divý
as
T bil
moe
dravost úpletí
šperk
oloupila,
svých hív,
z slz vždy arovná jak víla vznesla jsi se na podiv; elo vní, adra zdobí, v peru tíbí jarý duch, v touže vzlétnout k slunci nové doby, na hvzdami vštc zkvetlý luh
vkm
Tob Tob
Však
T
zase piozdobí cele
klenot žezla, skvostné ízy lem, jak ty mosty vyklenuty smle
nad velproudu Tvého ramenem;
!
to jsou ony ducha mosty zlaté, po nichž sjíždí síla u chrám,
vd
vdomí by íše nazpt
nesla
Srdce
vrchovaté
mrtvým koninám.
vlasti,
jak
T
duch
mj
nží,
necha dravý pohubil Té vk, však tu árnou korunu sta vží ve práh nestrh' posud žádný rek; necha po pás topila v krvi vášní rozkacená šelma zlob, k blankytu jsi obrátila brvy, rob a k Tvým nohám padal vítz
T
—
Z myšlének Tvých zvlnného moe plamen šlehal ší dál, k slunci nesa bílé oe, kdo byl z Boha, šastn doplaval; a jak mile ze všad nyní zvuí vroucí písn s nebe spadlých lyr, pi nichž dít modlitb se uí, slavným junák bohatýr.
in
i
pvc
inm
Velebností Tvojí, Praho, v zase zdrcen zkrotne zloby dravci ev,
rži slávy zase upevníme na Tvou korouhev; však už vlaje nad šikem Tvých knží, kteí v ruce palmy, v oích lesk, až stolistou
zlatem, v mysli hlubinách jež tží, vpisují se do vnosti desk.
— !
; ! ;
;
!
24
Nedbej zloby! Kolem Tebe
vrnos necha skrán
hradbou, právo drží
v plamenech se rojí, porušit
lítost
Tv^é
nám nesmí
Tebe, matko,
nedáme Tvá dábel sám
rváti
pokud hymnem božských práv
rže
trní
stojí
štít;
má
edsí
si,
hlaholí i
a volnost
se
me
!
Necha na Tvých adrech vykrvácel nadšeného lidu pyšný kvt, necha každou hlavou kat již kácel, svt, mel král ducha, zdárných
in
vše marno Tžké zlaté klasy vzrostly divem z nachu hrdin tch šlechty není, však na tísnit asy?
pec
!
rodit se
nám zpod doškových stech
Hle, jak skvostné paláce si staví, okídlenci jezdí v sboru mus už nelze korun strhnout s hlavy dravou smekou popravcových hrz;
s
Tm
hle ty zdroje, jimiž umní a vda Jaký !
síly s pijte,
žíze hasí:
šum
krásou Nápoj ten nás spasí, pijte, lete k nebesm !
!
—
Nuže, Libuše sne zkamenlý, a rošti v árnou velebnost
kve jak tak
dív
a
vrazi
ped Tebou
chví se zpupnost,
se chvli,
hnv
a zlos:
;
!
:
25
kve
a rošti!
zahalí
ped
T ve
Tábor eských dtí své lásky pláš,
stelami slávy Tvé
v propast
zapomnní
nech
svár a
sletí
záš
Necha stíny nad Týnem se vznáší, vanot jejich perutí nech vzdech, juž svým zjevem ducha nezastraší zeme Cech za svj národ žil z rodných lip v as laury vykouzlíme. Pantheony ze ztracených chat! Slovanská Ty Praho, eský íme, kve a rošti, slávou vrchovat! i
—
^ji
!
'26
Naší nadji. ak zralý klas v hrud matky zem setý k vám ukláním se dnes, vy outlé kvty, / nichž na skrá vlasti, kde ted bují hloží, cas bohdá vínek krásných složí.
in
zím
vás duší rst a kvésti tváí; zadumán v kraj milých tužeb záí, sny krouží kolem hlav vel zlatým rojem, I
zrak
a srdce buší v prsa
Když zírám na
síly
zdrojem.
vás, mladí
bohatýi,
jak elo klene se a prsa šíí, jak tuhne paž, a hvzdou zrak se jasní, jste každý zvláš mi jara vonnou básní.
Jak luzn kyne z rudých poupat ret eská mluva plna sv'žích kvt, ten krásy proud, ten skvostný pohár léku, a chorál práv a hymnus sladkých ta
vdk
;
27
Nuž
proputujte každý
dm
a pole,
naší slávy mladí apoštolé, a zbudte vše, co jato spánku tíhou, své mysli perutí a cín knihou.
vy
Ó
zbudte
lid
a plašte bludu mraky,
by ve svj ráj, jenž stežen hnvu draky a meí katv, šasten pišel zpátky a sourozenci byly hrad a chatky.
Co inu orlm nedaí
se více,
ui
myslí vašich holubice a vsadte pak, až zloba kídla schlípí,
to
na osamlý hrob
mj
snítku lípy.
^"
.
28
eským
^^^^
J?^.>,^^Vi-/
ddinám.
zdrávy budtc,
eské ddiny,
mezi všemi, vy sladké eí stráže jediný, ííž^^í^^j^ když cizota k nám zrady kroejemi ^ "^ ™ jak liška kradla se a právo tela, vám zvunou písní vzpomínka bud velá a zanes požehnání vaší práci, jak jaro z jihu nesou zpvní ptáci.
F\'íM- f/f'
^}'
í^ídla síly první
y^y/N^^^^^Á,
O zdrávy budte, vísky, mnohý hrad, jenž ondy na vás hrd zel a drav, juž s výše shrotil se a v trosky a jenom báj v bloudí ostýchav a naíká a napoád se diví, že vy, tak malý, posavad jste živy, že jae kvetou vaše pokolení, a po jeho že dávno stopy není.
pa
nm
A
pozdraven bud krov váš veškeren a každý práh i okénko i dvée i lípa na návsi i vážný klen již pohádky si vypravují v šee, i pi zdi na hbitov šeík starý i réva na polední fary ;
stn
kyprá jedle blíže kižovatky, sloup s obrazem kde stojí Boží Matky. i
; ;
!
29
Bu
zdraven, chaty, vašich
došk mech
stny, teba zpuchely a stlely, rozložitá tešn na humnech, kam z oulu letí rojící se vely,
i
i
i i
studn roubená, jež rod váš sv^ží, les, v nmž chuas v zim klestí tží,
a všecko, všecko, co kol rozestláno, ku zdaru vám, vísky, požehnáno
bu
Bu
požehnán váš lán i les luh a vaše nivy úsmvné a sady, v nichž s keem rží kvésti dává i písním prostikým, le plným vnady, že tm, kdo slyší, jako u vidní svt skutenosti v pohádku se mní, až chvjící se ruku na hru tisknou a z ader vzdech a z oí slzy trysknou. i
Bh
A
požehnán
bu
veškeren váš lid, ve úmoru tuhém
jenž v bdstvích všech
i
svým vrným, eským srdcem nevysty a zpívá si, svá pole brázd pluhem jenž,
zpupný pych když nevrazí
na hnvem,
svým dítkem tší se a dít zpvem a klasy s kvítím tomu v kytku váže, kdo v pouta zlob svých jímati ho káže.
Nám
svatou, vísky, každá vaše sí,
zim
milých pohádek je plna jak potok luhem vámi život plyn, v na sta líbá každá vlna, jež v
nmž
kvt
;
!
!
a sv^ží les, jenž na úboí dumá, ladné písn do spánku vám šumá, a zlatý ervánek, jenž ráno vští, syp blaho v úkryt váš a zdar a štstí
a
Ó
požehnány na
stotisíckrát,
o zdrávy budte v daleku a síru, vždy vím, že znova z nízkých vašich chat jak ondy v^stane tábor bohatýr, již v šatech žebrák, le s král ely zá eské slávy svtem roznášeli a chrabrost v srdcích s libozvuným retem svt na peruti vzali orlím vzletem.
A
vím
to,
vísky, jisté, že jak
dív
žen vašich krása odkojí nám reky, již zloby nájezdníkm na podiv v as shluknou se, jak vlny horské eky,
Bh
vás spojí když kyne as. Já vím, že všech, kdož proti právu brojí, hoch se jarým turem vzchopí že kmet a vlasti urvat nedá ani stopy
pes odpor i
Ó budte žehnány Zpod vašich stech srdce odhodlaná duch dozrává !
i
hle, z jisker práv, jež
nepítel
nám
zžeh',
zas zora vstává krásnjšího rána; juž není pouhý sen, co z eských skrání nám zdatným kídlem mraky hnvu shání, a není híkou již, co plece vzpírá a v brázdu tlaí pluh a klee svírá.
!
Ó
Bh
požehnány bute,
nech kolem
;
! !
vás chra,
as
se mraí, kdo ve vás skryt, ten láskou k zemi vzpla, by rozkacené zloby peru draí nás nesmetla v tlum otrokv a rob jest lépe míti na otcov hrobu, než ztratit vlas a a v pláe brodu bují svár a
e
k
žít
Ó by by
hanb sob samému
rodu
i
Bh
požehnány budte, vás vznes', vaše v jarém vzešla vzrostu,
síla
jiskry ela, chvjící se dnes, v as vznítily se do slunených skvost a v podiv ozáily vesmír celý k hanb všem, kdož zhubiti nás chtli Jen bdít, jen bdít, hle nepítel váš blízký
tm
!
Bh
s
vámi bud a
sil
vás,
eské
vísky!
;;
Vltav.
T
opvati, proude svatý, lín jehož zídlo v lno vných skal andl krásy nhou vlasti jatý z pohádek svých oí vyplakal? zvuným obsypati kvtem, Mám barvou zdobit záivý Tvj zjev? Lze-li krásu líit zvuným retem? soše dlátem purpurnou vlít krev?
^
T
Vyjdi vstíc mi, Vil pohorských knní, jejíž
vnady arodjný
jas
v lesa šeru líbezn se mní, jak kdy slunce padá na topas pituliž k srdci paží ladnou, jako tulíš nebesa i zem, než poupata písn v ele zvadnou, kastálským bud pvci pramenem.
m
O
jak srdce okívá i duše, jak se jasní zakalený zor, pozíraje ve blažené tuše ku Tvé skrýši ve dvoran hor jak se zdouvá jarost v pvce hrudi, vroucích ader tají se mu dech, jak krása Tvá se budí v tajemného zídla kišálech
zírá-li,
!
!
!
e je
jak svatá
Jiíkv
a
Tvj pramen prhleden
!
;;
Jan a
cist,
pokropíš-li kvítí v luny vzplanu, list; zázrakem jsou koruny víc rozdáváš své árné skvosty, i
ím
tím víc nebe vrhá Ti jich v klín nad knžkou jak svými letorosty nad Tebou hvozd nese baldachýn.
Rajské vlasti živitelko štdrá, rnatesky jak o své dti dbáš O tch dar, na sliná jež bedra
n
nabíráš usmívav pro perly v klínu, v líci vdk a krásu, svžest v hrudi nese vln Tvých brod, že i slunce hledí plno žasu závistiv do tch zlatých vod.
Pasem Lady
zjevuješ se oku,
protkávaným skvosty luzných nh, jejž kol kyprých opjala si bok matka vlasti, krasší bohy všech;
pvab jeho zpoly svtice té rozpoutaný vlas? s luh, niv a polí hle, jak k svíjí v kytku s kvítím zlatý klas nekryje-liž
nmu
je
Však ne pasem, tepnou božské hrudi Tvj lepý, stíbropnný zdroj
líbá chaty,
smývá
slzy
pyšné hrady budí,
bd
Ad. Heyduk, Šípy a paprsky.
a robství znoj, 3
:
:!
;
; !
;
34
tžké
žaly rodné
eské
lásky,
muenník
purpurov^ou kre\'. prolitou kdys od cizácké chásky tamo v luhu, onde v stínu dev.
posud pi
Aj, však
povst
sní
v
msíném
tch hrad
svit
rozvalech,
v zlaté struny sahá na varyt zvunou písní každý její vzdech zpíváš s ní a celý národ zpívá, jsout písn vrchem jeho vn, do nich vnost s vysoká se dívá jako hvzda jitra do Tvých pn.
—
Zázrakem
peestým
je
pramen kišálový,
jejž kvítím
zakrýváš
jak ten olej džbánu siré vdovy v Sareft, jíž žehnal Eliáš temeni se, vzrstá, neumírá, jako eská vrnost, síla, ctnost potených jak hrdin pevná víra
zrakem
Vím,
orla zíráš v budoucnost.
pro pláeš
hornatými
pláem
kraji
duší mocí zabraných, dravý sup že erných jedlí \' taji holubm a vrahy zlíh' vím, pro peíš se, kde Satan dráhu
pvcm
úkladn Ti tarasiti chtl léných perel nádheru a
vláhu,
odkojencm Slávy závidl
;
;
35
—
Zvítzilas Srdcem vlasti Prahou neseš klenot kišálových vln, Vyšehrad kde s hlavou dávno nahou !
bez koruny
pro
stojí,
žalu pln;
se kalíš, pro as kvílíš pece, jímá král ten plný lat,
ím t
Magdalenou své že líbajíc jej
nížíš plece pokraj skalných pat?
Nenaíkej, zjasni mutné tvái, tam nový lidu velechrám, jejž si národ v nové doby zái láskou vybudoval sám a sám plesej Nelze Dobh' vže práv rudých žal rozpeený tlum, na níž seadili hlavu k hlav hrozným darem dravým krkavcúm. viz,
—
!
!
Prchni, prchni! Ovlaž radj kraje neskonale vábných svah tch, na nichž onen rudý nektar zraje, skvostnjší než rýnský rodí beh
T
!
—
Usta Tamo cizí hnv chopí, v cizím moi zhyneš — Plynu pec, necha aspo žal mj cesty kropí, jimiž bloudil eský vyhnanec !
!
!
Nezahynu Zlatou vlahou z moe žhavým slunce vypije mne rtem, !
vílou oblak k rodné slétnu živit vlasti
zdroje
obrodem
hoe
:
!
36
vn budu na nichž však
ovíjcti
kvtem
mnou
jako stuhou skvoucí duhy
navždy Cechy
Vaše ba
i
slzy
slzy
luhy,
bují písní ruch,
s
nebem poutá Buh
skrývám všecky v
tch mnou steže
klínu,
Pán,
na srdci již svatou vlastí hlínu za daleký nesli oceán ;
a kdy žal jim bílá
soustrastn požár cit
mj
je
ela
znojí,
beru na milost,
dusí,
adro
hojí
oblakem vyrosený skvost.
Mne jak vlahou obrozuje nebe, obrodí též láskou slávy kvt, i by srdce odlouena sebe
vn vkv chtla kament? Všem, jimž zlatou
políbení jedné
matky
hvzdou hoí na elech,
vrátíte se
veleproudem zpátky Moravan a Cech.
Slovák, Slezan,
^^
!
37
Vískám
jihu.
ihu vísky družné,
'h.
V^chaloupky vy chudé, tuji "li
z
vás všecky
Jak to
s
vámi bude?
Lituji vás všecky hloubky snivé duše,
vždy
v ty sín vaše
ze všad
kivda
khiše.
Schýlena z vás každá zemi hledí, vetchých na podstnkách chorá bída sedí.
smutn k
Bezprávím
jste
kryty
záští obíleny,
svárem provaleny zpuchelé jsou stny.
z
Z trampot okenice, úmoru jsou dvée,
vyhlídku vám cloní husté trní kee.
;
!
Povály jsou petlice jsou z
;
z náku, pláe
na podstnce nouze
ernou
kdáe.
slípkou
Stolek
z
hladu máte,
židle z unavení,
v íši místo medu otrava se pní.
Za ozdobu nitra vci pestrakaté :
smutné generály místo
Zižk
máte.
Na zápraží rod váš ruce v klínu sedí, naíká a vzdychá,
—
ku hbito\u
—
hledí.
Nehled ku h-bitovu, ale výše k nebi,
zlatých slunce jest
šíp
nám zapotebí.
Zlatých slunce šíp
do srdce a hlavy; však
náek
nám nepomže usedavý.
Jenom
prací vzrostem
statných dcer a syn nejen kytkou písní, ale setbou
in
;!
39
eská e. vátá
rže
eská ei, plná nh,
blažen, koho léí kouzelný tvj dech šasten, komu v hrudi zdroj tvých krás se budí nebes drahou mléi, proudem krasším všech. ;
Svatá
eská ei,
tvj posvátný zjev v každém nebezpeí
eskou krev; komu žalno v duši, ku zpvu ho vzruší nha tvá, nech mei vrah te jej hnv
stehl
Svatá
eská ei,
slovo tvoje lép'
Pánu Bohu vdí, než hluk modliteb
tvj výkik chová prorokova vštba: »V nové sei spadne pýše leb !«
víc
nežli
!
;
40
Svatá eská ei, hvzdo lepších dob, slávy podvádi
nestrhnou t v hrob Kristem vstaneš tiše do oblané výše, pak nech \- prachu kleí ;
hrozící
ti
Svatá
rob
eská ei,
vše tvj povznes' duch od krále až k žnei, který see luh necha v prsa vrazi
oštpy nám vrazí, pece vtší
nad
n
chránící nás
Bh
^3
!
41
eské písni
t
písni.
eská,
s
nhou vdk shod
v život vdechly v citu
zem s nebem ervánek, nmž den se rodí na východ.
jak v
Ó
eská, rosou tys, mysl vlaží, a polibkem, jímž matka kdys své dít vítá na zápraží. písni
jež sprahlou žitím
O
písni
eská, lesk
jsi
hvzda k životu se jsi rže okídlený sen, jenž vní skryl se v její jímž
O
písni
eská, tvoje
ten,
budí, hrudi.
zá
pro svj národ uinila, než kalich daný na oltá ven zbožná víra spásu skryla. víc
O
písni
eská, hlahol tvj
dobyl nám než hrdin pluky: jak divou bouí lesa chvj svt zachvíval se tvými zvuky. víc
42
Ó
písni
eská, otc vzkaz
a matek modlitba zní z tebe, tys našich ader slunný jas, z nichž marn nám té záxis tebe.
Ó kterak hojný jest tvj kvt, jak pobalkanské bujíš rže, nech s dly vstíc nám vejde svt, tvá krása jeho zlobu zmže. O
písni
jak socha
mé elo
eská, na mne zíš Lady dávnovká,
kloní se se a
hrud chvje
O
písni
nech
eská,
níž.
ti
noha kleká. tys
strasti života
mj
pych,
mne zmohou,
ten nezhubí mé srdce hích, bych jinde mel než u tvých nohou.
-«.«)*íl>»
!
;
;
43
Pošumaví. eským
kraj vlasti
es dva vky bílé
ruce do
srdcím svaté,
— ó jak smutný as
okov
!
spjaté
Šumava nám strádá: zrak jí zhas', srdce vadne, sklonna je hlava, elo stepáno je do krvavá, líce bledne, rudý siná ret hyne, strádá, hyne drahn let.
O tch as, jež jí silou divou zahubily dtí drahý skvost, že proudy vinoucí se nivou, obarvila krve horoucnost i
O tch
chvílí bolesti a trudu,
když
pvce
sápal dravý sup, a tu skrovnou, chléb nesoucí dobrodruh vzal za kýžený lup když v ty chaty, roztroušené v polích, uhostil se nepátelv rod, jí
pdu
na štdrých by zahodoval
stolích,
stáda pojil z kišálových vod; posvátné by tísnil otc hroby, bohatýry vlekl do poroby, a zlou kletbou, práva na pohanu, dti písn mnil do balvanu.
!
!
!
!;
44
Však kdo smr, ten také život ídí. bleskem vle nií jamo pout hvzdy sype v hrud skrán lidí, myslím káže kídla rozepnout, aby tmi nebeskými vesly k zdroji síly své se znova nesly, a ti všickni, v balvanech již snili, kletby setásli a znova žili. i
—
Mraky
mizí, zjasuje se doba, mysli roste nový svt, to, co naše, nesmí urvat zloba, a co vzato, dobudeme zpt Mluvu otc, klenot nad vše dražší, ddictvím bud dtí bratr všech, jež kdys osud zaplašil a plaší a již hynou na rtech ston a vzdech Sluncem lásky, árný lék jež chová, Šumavu si osvžíme znova, vnadyplným kvtem a své
v
acké
ei
vykouzlíme sob
ráj
i
dtem
Lhostejnému vdomí chcem' snésti, kalným oím bystrotu a žár. jarost adru, mužnou sílu psti, srdci lásku k práci, mysli zdar,
pevnou vli chrabré hrudi dáme, bratr bratru blažen vyjde vstíc
necha v odpor pluky tygr máme, zazeném je rojem lvv a lvic Každý rod a vlas svou hájit bude, tebas dsných hnv píbojem pvc vábný ostrov naši zem
—
—
zhltit
chtlo pomsty
moe
rudé
; ;
45
Necha
zloba na nás kivdy páše, nám a právo naše od Moravy ku hor Krušných davu, od Krkonoš milou po Šumavu, jejíž arodjné krásný skvost naším byl a bude na vnost.
e
svaty jsou
Nebojujem lstí a ostím hrot, jarým ducha vzletem krásu, pravdu zanechat chcem dtem, ale láskou,
ne však kletby v
adrech idiot
nechcem hadem koist ale kísit
myšlénku a
chvátit v týlu,
sílu.
eský mei, eský štíte, nad pomezím jihu nech se stkvíte; a ty, drahá, syatá eská ei, k nové sláv Šumavu nám zbud Nuže, myšlénko, ty
nuže,
sílo
pravá,
.
s
kivdou jdeme v
boj;
m.
Bh
.
.
vdcem
bud!
;
;
46
Trosky Šumavské.
s \TŠku opuštný zcela s\ým zhaslým okem zírá hrad, "^^ías v temných rýhách jeho ela ^j/ zvst dražší skrývá nad poklad
_J|/ani '-p
'^ nech zvolna stará a klenba provaluje plec, '
pec
písní
a tráva
pvce hrud
vž
se ítí
se nití
mnohou šepce vc.
Kol polohlasem vzdychá doubí a vážn hlavou kývá bor, a buk a jasan v lesa hloubi
svj šumný vedou rozhovor a na nádvoí lípa stará pyl vonný vrhá z kvtných zdob a ve kšticí jí muška hárá
—
vše ostatní juž kryje hrob.
Le
na plnoc, když
msíc
se plouží po zdech jako sen a bílý závoj svj a ásný
v kout kaple klade na kámen,
jasný
;
47
kámen ten se zvedá, a z hrobu stoupá šedý stín, jde k nádvoí a smutn sedá
tu zvolna
pod kypré
A
bílá
lípy baldachýn.
tvá
se
zarumní,
a v zachvívání šepce ret: »Mé zdání dlouhé, každodenní, nevrací se zpt. a syn Má duše bloudí bez pokoje st let pes a eká jak dlouho snášet mám ty broje? Snad zítra, zítra naposled. «
mj
dv
na
—
Le
v dálce
stojí
v plné brojí
on. Bílé hory svatá stráž, byl poslední, jenž padnul v boji
a v odpor zvedal statnou paž a mluví též: »Zda eká asi ta její
náru,
její
ret?
ó kruté chvíle, kruté asy, své matky vky nevidt !«
—
I
vzdechnul jsem, a vše se ztrácí
vk
starý novým zaklopen, než srdce neustává v práci a v píse tká svj divný sen. Zdaž obejme syn matku svoji, zda matka nkdy syna as?
vždy zachmueným vrahem jim v cesty prosted
hnv
a
stojí
as
!
;
48
O písni, nes mne v hor tch skrýše, rob hrdiny kde upoutal, kde nouze slámou kryje chýše a v kopaninách roste žal v ty pošumavské nes mne kraje, kde vky tepán hyne brat, a pomoz budit ony ráje a pluhem mee vyorat.
-
;
;
49
Do knihy na Ryzemburku.
kdo na své pouti
tm
k zavítáš arným koninám, bolestem kdo touže uniknouti ve Šumavin vkroi.š velechrám, chorál svatý kde znl ondy nesoucí se dálných po chlumech,
pedk
kdy íš
Ott
chrlila své kat}'
v povltavské nivy krásných Cech, kdy lid eský, tábor haiv a lvic, na výšinách kolem Domažlic práv svých Pýše hla\u srub',
meem
až jak div zmetešená eka, která rozlícen krajem tká, utsnána zrudla u Všerub.
Vítán bud a zdráv Zde sil svou duši není tžkých útrap posud dos, za soutskou slyšíš, jak to buší? kuje dravci hoto\-os chystat zradu Tuž se, eská paži, nežli s horských pivalí se cest, nedej zhubit ráje zlobou vraží, !
—
—
mee
.
.
.
chra tch kraj každou Ad
Heydíik, Šípy a paprsky.
ratolest, 4
;!
!
!
50
a
—
s
duší
velou
v nové
ady
nech kmet jsi, muž neb jonák necha útlá žena v práva šiku
—
mladý,,
vpis se s námi tady božích bojovník
\^'tán bud,
zdráv
z
nadšení
pij
vína,
kídly ducha udus rodný svár, nežli supi od Sprévy a Rýna v srdce vlasti vtnou ostrý spár; na pomoc než lané vezmou vrány, krev b}' stebaly jí z ader rány, a Cech strádal, vlastní rod svj moe,, jako po nešastné Bílé Hoe
Neústupn jako horské valy stjme všickni, brati, zas a zas, krev, již za vlas obtí jsme dali, vzejde sluncem svtu na úžas, aby
zlíbalo tu
zemi krásnou
necha svta národové jak lid eský vznáší ze svoji
vnost
láskou k
W
žasnou, propasti s\'até
vlasti
!
;
51
Poslání na Slovensko.
nutn nad
Zvoleni sluneko se kloní,
smutné bysten vzdychá v pkném Horehroní, smutné starý Dunaj probíhá svou dráhu, smutno kolem Nitry, evúce a Váhu.
Slova v tuhé dlan tžkou hlavu
klade,
vzdech a slzy v chýžkách, vzdech a slzy všade uplakané oi trudn ped se hledí, a na prahu vrátek stará bída sedí,
huka kryje její plece, jehlou »krpá režné vrece«; hojže, kterak chvátá Snad že v dob ranní do neznámých krajin pjde »na pytání « ? Rozedraná
devnou
si
!
ím
mj
že se to stalo, ím, milý Bože Prorývá-li Dunaj hnvem svoje lože, anebo ten šarkan hrozný, ernohlavý,
šuhaje slovenské a
dvušky
dáví?
Ba že jest to šarkan; dobrá srdce trhá, ernou propast hanby zlaté hlavy vrhá, matkám dti loupí a vrcholem hany
v
zas a zas blkotné
mní
na šarkany!
52
Horší odchov^anec nežli šarkan prvý, vlastní rod
svj
hltá, vlastní
matku
drví,
a ta matka strachem chvje se a tese a své zlaté dti sama k sluji nese !
—
—
Slováci má drahá, že vlastní krví sytíš toho vraha?
Bda, mamko, bda!
pro Viz
jen, kterak
ach,
hrozno rodu v prsou
ryje,
mamuško, rozštp hlavu oné zmije
!
—
i i i i
Ti hlávku Tvoji vrazi nczdrvili, Ti svobodiku zlatou nezabili, se nepokryli luh Tvojich kvtem, nevzali zvonky s hrdélek Tvým dtem?
i
T
nestopili ve slz kalném ronu, netruchlíš jak v písku slabý pramen Hronu, i chceš chladn snášet Svoje pokoení, i juž na led pešlo srdce Tvého vení V
—
i
nevzala dosti záš nepátel smlá,
i Tvým s}-nkm hvzdy neodnesla i Tvým dcerkám party nestrhala s i Ti netepala knze v bledé líce?
i tm
chýžkám
ela;
vrazi bible nepokradli,
i neoou pole slovanskými i nesžehli hojnou salaš na i nezhntli všecko ozrutné
—
s
kštice,
rádly,
polan, jich
dlan?
—
ili nezaveli ó jak srdce bolí hrdou dvoran, dítkám skrovné školy? i Ti neshltali dábelskými vzdory z uzavených skíní lásky údl sporý?
mužm
:
!
53
—
V,
A
Ty lhostejná jsi! to v srdce bodá nedbáš, tuchneš, mlíš škoda je T, škoda! Vztek a záš se kupí, hnv a les se množí a Ty jenom vzdycháš: »Ej, po vli boží!«
—
Milá duše moje, to Ti nezpomže, Tvoje zpvné vzdechy jsou ted plané rže; chceš-li zahnat bdstva nad Svým horským týnem, musíš do šarkana Paromovým klínem.
od Sibín, od Sadu a Kluše kídla vznesly poranné duše,
Vidíš,
pkn
—
vznesly je a rue za svým právem letí což k nim nepidáš se k ochran Svých dtí?!
Pidej se k nim chut, netra k k
pláem
krásy,
emu marn rváti zlatoplavé vlasy, emu rvá je sob? rvi je Svému vrahu;
tak jen bída prchne z rodinného prahu
!
Pidej k nim se rue Slyš, po drahné dob tesoucím se hlasem, zlatá, volám k Tob Což nemže hrozit ruka ukovaná? Vsedni na Tátoše, vyle na šarkana! !
Porubej tu šelmu, Sibín, od Neotálej déle, vždy »jenom z pilné ruky s
tmi od
moje drahá duše,
Sadu a Kluše. ne
z
duše
citné,
nadje Ti kvitne!«
!
IT.
lovai má drahá, žaloby Ti nesu od Dunajských ku Štrbskému plesu, )d Moravy družné k Prutu na východu, i''^iri^^ do dalekých zemí rozprchlému rodu ,^-|,
beh
i]>
Nesu Ti je z Tater, té velebné skrýše, kde na horské štíty Parom žalmy píše, kde tžkými vzdechy vadne v luhu tráva, a šíp v levém boku Sláva dokonává. Nesu Ti je z dálky, kde na každé sntí místo rosy rdí se krev slovenských dtí. kde horoucí slzy bystinami proudí a ranná píse z chaty k chat bloudí.
Nesu Ti je, nesu od tch Sedmi Stav, kde staiký báa sivou kloní hlavu, kde si šohaj vzdychá, valašku na klín, jak sirotný ptáek na kosode\in. Nesu Ti abysi
je,
nesu od Královy Holi,
vdla, koho
srdce bolí,
abys pocítila, jak jsi posud bednou, že nechceš být s námi družinou zas jednou.
!
Nesu Ti je, nesu od Váhu a Hronu, voda plna žalob jest ston,
jejichž
i
od Byst^ice ladné, s výšin od Oravy, hlavy. kde sup odrodilstvi prsa rve i
Nesu Ti je, nesu od Nitry a Turce, kde královské srdce buší v robské burce, kde jako té skále, která zdrojem puká, z hrudi tryská bolest a krvavá muka.
Nesu Ti
nesu ze všad z blízka, z dáli, boji za svobodu stály, za skvost práva onch, jenž nyní tlaí — bda, Trenanského není na Slo\-ai je,
:
kde Tvé dti v
v
T
Nesu Ti je, nesu z Tvého Vyšehradu, elo Ti je líbám, v duši Ti je kladu;
ach, kéž mužn k srdci sáhne Tvoje ruka, kéž se rozpomeneš na dny Svatopluka!
Nesu Ti je, nesu s tžkou v adrech abys byla rekem ne jen písni, nežli jako deštm drobná kepelata
tísní,
in
vlastním
pláem
zhyneš, Slováci
má
Vzhru, kepelata na slovenském na kídla se vzneste,
zlatá!
poli
zmte
na sokoly, pohlednte kolem po své zemi rodné,
díve než vám zrada dýku v prsa bodne
;
Rozlete se kolem do bratrských zemí ducha svého okem, vle perutmi, v jedno velké srdce nadšen se slute a svá sokolata v slunce hledt ute. \'
slunce rodné slávy, v tu posvátnou vatru,
blíženci se
state bohatýrských bratr
meem
výš m3-šlénky budiž bojováno, noc trvala vky, nuže, svitniž ráno !
!
;
Na obranu mateštiny.
r
V.^ ir^l
f^lk
^^^
en prosté sloky nesu na obranu, ty svatá Jiíkv a Jan,
ei
a
vím, že nezdá jich tvé slávy zá,
to pouze vonné ambry plaché vlny, tob jáhen vroucích dik plný
jež
v tvém velechrámu skládá
ím
S jež
rovnat t, zda
odna
jen
pnných
s
onou
ped
Rek
Ladou,
perel vnadou,
jak zázrak vznesena je sborem vil, slas nekonenou ve nyjicím oku a nhy pás kol liliových bok a na rtech vábný rže nach a pyl.
i
t
mám
velebné rovnati Hee, jež v zlatém voze nebe zjíždí v šee, kol skrání divuplný lesk
svt
té vznešené, jež
nad ostatní
že Zeus svou hlavu
a podnožkou
i
jí
sám
troní,
na klín kloní skládá vládný blesk. jí
mám 't srovnávati s oním zdrojem, jenž žíznivého daí písní rojem a okídleným sborem myšlének? i s chrámem tón tajemných a zvuk, v každý na srdce svou klada ruku byl citem v nebe nesen, dív než klek'?
nmž
oltá.
58
Jak skvrny prostá socha mramorová, rt vonný zvuk a kvétná slova svých písni ladným zdrojem dýše ven, tak zdáš se mi, a záí tvého oka déš jisker padá ader do hluboká,
jež ze
jak
hvzdná
A
krása
\-
noci
temný
sen.
se, že kolem rtu ti hraje pohrdavý hnvem laje, jež na hrud tvoji metá spoustu lat a mní, když uzi tak t zneuctnu, že k tob rovnat smí svou kupnou ženu, jež prachem vlee uvený šat.
ten
zdá mi
úsmv
Zím
tebe v zái \'znešenou a stkvlou;
hvzd nebes nedozírných silou smlou svým knžím bohatýrská roucha tkáš; z
zím, jak kol tebe ptact\-o kídly vládá a z úsmvu a slov tvých hymny skládá, jak zlatým vlasem zemi postýláš.
i
oka tvého jsou to paprskové, by pouta tavili, jež vrah nám kove?
i bránících nás kopí zlatý les, jímž omráeni bleskem kdož jsou koli, bud ze Savlú se zmní v apoštoly, bud z pobsilých vlku \' psíku sms !
<Sy^=-
!
59
Nové písn. íse, píse kohož vábí !
,Í^ ^]
Kohož píse blaží, kvtný její prach?
netímá-H píse co
mž'
mee
zmoci v
v paži, nástrahách
asu
in
v každé chvíH Jenom píse na hanobc práva zrádný šik Verše budte z odvahy a síly, slova ze stel,
rýmy
z
pevných dyk.
Takou písní slávu obrodíme udiveným svtm na podiv Pry, mámivý sladkou vní dýme, z eských ader, z eských chat a .
H3£^
.
.
niv
?
!
GO
Zlý as. as! Kde naše Vesna? kde arný její ela svit? kde milos pvabná a plesná? kde vláha oka? kdeže cit, jímž cudná hrud se nžn vhií? kde kvt dech, jenž adro phií? Zas h\-ne vlas a hvne Hd jaký
.
,
"^"^^
Což Sever vždy nás
strašit
bude
a záští sypat brvy spod a mrait svoje oi rudé rod? a supy štvát na což po zpsobu loupežník vždy v paži bitkou tímat dýku, by naše právo v prsa bod' ?
pvc
srdcí líhnout hady a ze rt siných dýchat mor a honit nájezdníky zrady do rodných eských niv a hor?
Což vždy chce v
což
vn bude nám
vlas
šklebnou hanou milovanou eských srdcí svor?
tísniti
a rváti
—
,
61
Což bude vždy nám loupit dcery, by vzrostl otroky mu dav, a vysýlat své pionéry,
by do junáckých
vnikli hlav
a lestnou dábli úlisností
v
n
vrhli
o svaté
O bda
sím síle
pochybnosti
eských práv?
nám! Juž dti rodné si dluží zbra, ji hloubej bodne
od nepátel a šasten, kdo
a zí, že klesá kloníc skrá, že krvácí a šepce »Synu! tys blah, což nevidíš, že hynu? O mstiteli náš, vsta, ó vsta :
A
a
!
protkni dravce kopím ducha, v hrud podlou svatý pono hrot.
prchne chabých srdcí tucha,
eský
že zhyne vlas a
rod
;
vsta, ved nás ku vítzství práva, nech krví teba zrudne tráva, jen zmaíme-li klam svod!«
— r3 Q 9
t
;
62
Ch o r á eská
s
1
áv
ondy kídla zlatá, západ hrd rozcpjatá boží slunce na nich veer v moe kleslo, z rána v nové kráse do výše se vzneslo.
^>la
sláva
na východ
i
Tu kdys eská sláva na polet se dala, nad mateí Prahou v blahu odpoala, však tu v erné sít kati slávu jali toporem ji zlatá kídla usekali.
—
Od té doby sláva, kr\"ta mraen nocí, kídlem skomoleným nemže se vzmoci; adro hnv jí isvírá, srdce, boles dsná, zazpívá-li, pje jako dít ze sna.
s
Hlasitj-li
hned
jí
z její bílé její
píse náhodou
erná
zlatým
se vzbudí,
závist protkne srdce v hrudí,
ízy svdný šat si robí, peím draí peru zdobí.
Bože, zhoj tu slávu lstí a hnvu prostou, jí zlatá kídla k prvé síle \zrostou, by se v blankyt vznesla peru nyní kusá ped zlobou, jež tuí nohou hrud jí dusá.
a
—^^—
!
,
63
V ý s t r a h a. eském
'^B>"*í\k*
lidu
lež hlásá
;i;^l"^Mí A/\,<^«/ f
nepítel
do širého svta,
a vše je záš, co povdl, loti-í podlost každá vta.
í/^^fe^^\ a
Jak hroznýš ptáky
kvt
okem zlým
— dti — rve
a nii, a chabos v mysl nutí jim a ve hrud srdce trpaslií. lidu
Aj, znáte onen hadí zrak a rabského lest odrodilce, jenž jamo klade na váš znak a dýku bodá v hrud kraj jílce!
Však
to
zlaté srdce
Tam
znám,
slyšte, svatý úkr}-t
kde scho\ati lze rod by nestihl jich dravci
i
statky,
mam:
eské matky
skryty budte vlast lid, zpustne vŠe vaše hroby, z nichž unikne vám mír a klid, že rod jste hnali do poroby. sic
—
i
i
!
;
;
:
64
Tam vete a vašich
jej,
kde zvuí
otcv mluva
zpv
svatá
kdož chtl by zaprodat svou krev kata?! a nutit dti pod
me
Ó své
slyšte vroucích
dti zachovejte
ader
ruch
vlasti,
vný Bh
zavrhne vás a skácí hanby do propasti
sic
Hrd na
e otc
každý stj
jen ten mž' národ v sláv rsti, jenž ctí a hlídá jazyk svaij a práv svých dbá a neopustí!
W
!
:
G5
Píse esk\xh
žen.
boue straší od severu vždy naši milovanou vlas, a syna touží nám dceru
lá
i
svým kídlem hnáti ve propast ó bdte zpvem, ohroženy,
a
zaplašíte
sem,
onen zjev
.
eské dvy, eské
pod svaté
vlasti
.
.
ženy,
korouhev
Když pluhu v tžkém ovládání ve hloubce brázdy zniká muž, tu zvunou písní snivých skrání jej u výš zvedá vrná druž; a ve srdci dív náhle kleslém zas rozvlní se chabá krev sem, ženy, dvy, za svým heslem .
Pod
.
.
svaté vlasti korouhev
Když mužm v boji za zbra zdá se tžkou býti
skvost pravá
\-šem, tu žena milá, družka smavá,
vrným budiž zbrojnošem pak jako ondy ped Johanou v ší rozprchne se drav^í hnv, a zlaté pršky slávy skanou na svaté vlasti korouhev!
jim
Ad. Heyduk, Šípy a paprsky.
;
;
o z
pec
vizte
nichž v
!
Jest
as vyrstá
!
;
!
:
muž
málo, bohatýr;
co ondy v oích
pedk
to vzal a zanes'
žití
plálo,
vír
nuž v šik, nech jako mužv prve náš nepátely straší zpv sem, ženy, dvy eské krve, .
pod svaté
vlasti
.
.
korouhev
—
O ženy, svatý úkol máme a všaký vzdor nám pouhý dým že dti vlasti odchováme i
na vzdor
hrzám katovým
nech pomsta na skrán nám nech straší bsný zloby ev, my skryj em duše s vojích duší pod eské vlasti korouhev Ted
—
slzy
za milovaný
buší,
pouze peléváme
eský
rod,
však v ase zlém krev pro dáme co hrza nám a zášti svod? 1 strasti budou dovršeny, právo pijdou v jev a les sem, eské dvy, eské ženy, pod svaté vlasti korouhev! í
i
.
.^<
.
.
;!
! !
67
Vdomí. 7 V"
eská sláva staten si vedla,
tará
''")
ý' než
o
jí
cizotina
^^ povály sedla, na povály sedla,
'^'^^^S^^ *
porušila lože,
od
té
doby
zle je.
Bože, milý Bože
Na bujné
dvorku
rže
i
v
sad
byly,
nepátelé všecko lestné vyhubili
tam pomstu, ona také kvete hrozné jsou to kvty,
vsadili
—
hrozné, tistaleté
Všude zkrvácena naše rodná chatka: podstnky i stecha, okénka i vrátka; ten rijvek prostý i zloba rozmetala,
kam ubohá matka dti pochovala
!
68
Porubaná slávo, jenom nežalo.sti, z
prachu, z Boží vle,
budou zase
kosti,
budou, trupy budou tlem,
z kostí trupy
až vdomí eské vstane Spasitelem
;
!
69
Vše hyne. všecko u nás hyne, nejen ten mrav, i milá zvs; cizáctví zmije v síních se nám vine, a planosti nás svírá co bylo druhdy tchou v kruté práci,
še u nás mizí,
ps;
to všecko všudy
napoád
se ztrácí.
Kde rodná píse naše arodjná? kde drahých otc dávný vzkaz? Uprchlo všecko, jako pták hejna, když Jese slaví hodokvas, a Sever, listí zlou škubaje rukou, svou píse prozpvuje trudnozvukou.
Kde pohádky, jež vypravoval v šei žen eských ržovitý ret pi pástkách za zimy a draní peí? Tenkráte jinaký byl svt
Kdo spchá ješt na besedu vrátky? vše pohozeno zpv kolovrátky. :
Vše z
jino, žel, lip u
i
chalup
již
není,
vždy vrhaly prý v síku stín pístnku prchlo dumání a snní, víc svtla tam, le krásy mí.
;
tam sedne jenom v díví líka, neb do kolébkv v oi andlíka.
jež tu
e
zamnny
zkalena, vše šaty, a bibli výtisk' nebeklí na míst jednch desatery platy,
na míst pluh pouhý rý, na místo besed klep a chvast se množí tak
—
zamnil as »Bojovník}- BožíI«
Ach, hyne nic nedal
vše, a za
plachý
mrav dávné doby
asu
chvat,
jen cizí šat a cizí nezpsoby a štítek s íslem v elo chat a zámek s klíem k dveím pod záklapku a portu na vojanskou starou apku I
;
; ;:
Oloupen
mn
lasti,
až k plái,
zloba stiská
;
jWJIl/ zármutkem se nebe mraí, pláem tone viska nikde tchy, nikde úrodou tvou dravci blízka. zdaleka
sily,
ztyli
i
ti, hanli t, díve než t znali po zbojnicku: drav, lít
Spílali
v hlavu tebe ali skvost i ízu zlatotkanou v pohrdání vrhli stranou, žezlo z ruky vzali.
Jazyk
rvali záštím sytí,
»Ejhle, nmá!< vyrvali ti
kouce: Srdce díce
z :
ader »
Srdce nemá
!«
Slunné
oi
» Vizte,
slepá, « zajásali,
»zrakoma
vypíchali
obma !«
;
72
Když
dli:
údy porubali, Hic, jak chromá!
nemž'
dále o krok malý,
ti
vždy a vždy
doma!«
je
—
Prosta tchy, prosta spásy
nemohla jsi ubledlýma rtoma.
žalovati
t
Když
o šat oloupili,
divém chvatu ven a dli: »Lide milý, vedli v viz
ji
prostu šatu
!
Žebrácká to nestydatá, sama do záhuby chvátá,
dáváme
ji
katu
!«
Pozor, nepátelé krutí, má divné svody, z hor vytee zdrojnou chutí
Bh
lék živoucí vody; pak jak rytí ve pohádce vše vrátíme drahé matce marné vaše shody.
--^x^-® ^^-
;
:
73
Hrdin ddicové.
um.
l[\"ú / M^^^^ hrozný osud s Bílé Hory kupy, ros a ros, 3^f-^jAf'/ I^V' ^^KVt) podnožím vzal si hrdin svaté trup\;. '^^^"mH^ by zdvojnásobnil dsnou velikost, ^^^^ až ocelovým temenem své hlavy strh' do vln krvavých tu hvzdu eské slávy.
Den
za dnem kráel do propasti za nocí noc,
vku,
žití, ni pro choré lék, nechtl chudým s meem na pomoc, jen vzkazem mluvil v širých svtu tase
nebylo
Bh
»Kam
A
sláva zapadla, z tad vzejde sláva zase!«
vzchází tiše v jitra zlaté zoe, jde výš a výš,
v šedavých parách na Bílé zím Hoe tisíce stín stoupat v nebes íš a vidím zase na skráních v psti tch hrdin ddice nést laur ratolesti. i
-^G&^-
!
:
74
Pi tení djin uše
z
má
doby poblohorské.
jak holubice
"''^^ propastí asu, '^"j '"§-'• J /^ peru slábne víc a více, |: ^^Šk~* ^-'-V: i^^alné oko nemá jasu, "^^^^^ " všude se jí v cestu staví ^'-'^^
""
'-
stínv oblak šerý
samé zjevy bledých tvái, nad
elem kruh
zlatý jasné záí,
v týle rudnou pruh\' od sekery.
Nedávej se stíny tmi, holubice sivá Hled, z tch hrdel dol k zemi krev a krev jen splývá; perut-li potísní ti,
ohnm
se
ti
adro
vznítí,
požár v hrud se vnoí, pak bolestí neslýchanou místo písní žaly v duši vzplanou \'šech, jež potšit si chtla v hoi.
m-
;;
75
Lev dímá. amá dravá
cizotina kol té milé vlasti, lapeni jsme krutou záští jako Ivíe v pasti lapeni jsme, obehnáni,
kdo nás vysvobodí?
V
šišáku kol ulapených a Závist chodí.
Hnv
Ach, kéž
lvice na lva vzroste, kéž zrak ohnm vzplane, kéž ty skrán, jež te níží, povznese a vstane kéž se híva mocn zvlní, krev zahárá v hrudi .
Dímá, dímá
Kdy
se
;
opt
vný
vzbudí?
:^-5@5^-
.
.
Bože
!
;
!
:
Odkazy. i
^-
vždy plakat jako chabé rob?
máme knihu práv a svatý me to, ím pedci v dávné slávy dob bojovali za svj rod a e,
brame Kdy k nám zrada kroí, Slovan neotroí, za práva jest svatou mužná se tím se
poteme
ji
!
!
Ped kížem Istný dábel prchá všady kížem epel jest a rukoje bleskem necha padá na zlob hady; nazpt každý hled! nejen vped,
—
i
Kdo
je z
Boha, nebojí se kíže,
dokázal to lid náš Ústí blíže dív-li bylo, pro nemž' být ted?
H^
;
U iskry
Domažlic.
eských
pkn
!
;
me,
u Domažlic
Vrni svému útk jsme
na
jiskry
zlob
eské
síly
posvítily.
rodu, vrni svému slovu hnali chásku Albrechtovu.
Albrechtova cháska zrádn k nám se vlekla, ale eská svornost mee do ní vsekla.
Zaúpla sta jich
krutost hlavy padly na zem sedlák srubnul jedním rázem. ;
;
eský
Hoj, kterak se chvli na duši zpupní Goliáši krotcí trpaslíci.
i
líci
:
ímem
Dusili se všickni s klnoucím Kostnice valícím se dýmem. i
z hranic u
Jako bídák chorý svt se svíjel v šíi v halenách jsme byli tenkrát bohatýi.
V z
skalná svoje hnízda skryl se práva škdce,
eských rob náhle vzrstal vojevdce.
Pozor, kivditelé z
chudáka
se
!
Bh
pes noc
—i3&^
nás posud vodí svatý Michal rodí
;
!
;
Zadumaná poves.
Povs s dumnou skrání pošumavském hvozdu,
clí .•
nemže
i'l/j
ji
vzbudit ani
píse drozd, v zim úpnlivý
jarní '^
ani
pokik kivonosky, zí ten pohled tklivý na pracheské trosky.
stále
Sedí smutn zamyšlena v starých jedlí davu, zí, kde Práche opuštná k nebi vznáší hlavu snad se modlí k trnu Pán slavná Povst naše za Zižkovu paž a skrán z Husi Mikuláše.
za
Modli se jen, Zvsti milá, lid rodné zemi,
by ho
vnost
ochránila
svými perutmi modli se, by ve
zlé
chvíli
nám Pán Bh tchy; bychom jako ondy byli dal
Slovany a Cechy
!
:
;
;
79
Upír. ^l ás zdrtila í^'
kdys
a polámala
nálilá
boue hrz
peru
slávy vzletné, vrah zapáhl nás u vítzný vz, vezl svoje bohy ošemetné: v popraví, záš, nenávist a pýchu a svár a jed a pohár plný hích.
nmž
me
A
myslil
si
:
»Ti nepovznesou
již
mdlých skrání z našich ocelových skryt tam v nebes kraj, kam v slunnou vzlétá výš jich soudruh, pták, blah míe do blankytu ten zhyne lid již navždy v blízké dob,
my
A
na slovanském hle,
a hle,
kepit budem hrob !«
pec
jinak kázal
Bh,
on volní nás a prostí dravcích spár i mníte snad, že žhavý eský duch muž' sprahnout zas ve mladistvém svém žáru? Ne, ne, sníh spadnul s ader eských dol, a
Bh
nám
zase vije gloriolu
Jen hote na nás dále hnv a nech zpupný in vás chlubných
strach, zášti
na márách nás všecky hrozí zdávit za hodinu arodjný práva, eská vlas jímž reky daí Bh, když upír vstává. jest upírem, jenž živ
má
me
i
syn
!
;
;
Jindy a nyní.
ývalo nám jindy dobe bez cizoty, bez lhostejných pán, bez Hchváské roty wšecko jásalo se pole, eky, strán, rozsévala krásu všude ruka Pán štstí v poli kvetlo, v blaho bylo, a co s lidem rostlo, s lidem hovoilo. :
dom
Chytejte nás, dli ptáci nízci letem,
rže dýchávaly
:
K potše
vám kvtem,
Ku
zdaru vám zrajem, z lesa vánky znly: Na housle vám hrajem, stromy v sad ply K radosti vám roštem, a kdo pišel k domku, týdny zstal hostem. klasy šumívaly
:
:
Bývalo nám jinak za rodným dív stolem: statný otec v ele, statné dti kolem Píle vyhladila bílá prostradla, Hojnost na mísy. Svžest íše kladla. Pímost s Láskou byly hostem na obsluhu, a vše výskalo si u veselém kruhu.
n
Jiné divné asy v milé naší zemi Cizota zde krouží dravce perutmi,
všecko
drtí,
zžírá, kalí,
nií, trhá, lid se vrhá
jako sup obrovský na náš
:
81
a
svým dravým zobem k dovršení žele a mrav mu hlodá živobytí celé.
cit
Klove jasné oko, vzletnou mysl tebe Bože mj, ó Bože, což nevidíš s nebe? Což neslyšíš naše nekonené vzdechy? Chceš nás ješt dále nechat bez potchy? Všude štde dáváš, jenom eské dti mlky odkazuješ k plái po staletí. .
.
.
asy; všecko jinak zhola! sl nám vzali z pokrytého štola. Záš rozbila mísy s íšemi v sta kus, Les sebrala bílé lžko do ubrusu, Chvast nám jazyk skálel, Podvod oe pole, Kruté, kruté
Chléb
i
a krb Bída strhla. Všecko, vše je dole.
Shroceny jsou stáím pistodolk stny, vrabec v nich jen skrývá klas svj uloupený, holub s došk prchnul hladem v stranu jinou, hostmi jsou nám pouze Vichor s Meluzinou, ped chatou pak robí Nouze divné híky drobným dtem režné pytle na krajíky.
"^?|
Ad. Heydíik, Šípy a paprsky.
!!
82
P
V't;ilc
a
^
s
n
k srdci
cizí
yj
í
i.
vlasti
hnv
plane
a zášti,
nám jenom jenom tvá
slza kane,
se vrašti.
Což nemáme v pra\é
chvíli
ani jedné steh'
pro
ty,
kdo nás v lebku
bili,
hubili a teli?
Což nemáme v
zítelnici
jediného hrotu na nepátel zlolající pobsilou rotuV
Což nemáme, pvci
mílí,
ani jedné dýky,
bychom k hanb
jí
pibili
podlé zákeník_\-y
pvc
Kéž
blesk každé bozi silou protká
V me
se
prom,
písni naše krotká
i©]
slovo
ve olovo,
;:
!
83
Mlhy. edá mlha na topolích, erná chmura na hor hlav, ohUžím se, milá vlasti, po bývalé tvojí sláv. Ohlížím se;
líce bledne, srdce buší asy oloupily juž o veleby krásnou duši.
oko
—
pálí,
t
Zaváty jsou stezky
Hnv^ a Váše
sláv}',
luhy dusá,
kde Žižkova vzdorná síla, vznešenost kde mistra Husa? Ach, jak smutno, neveselo lapena jsi v dsném kole pro Lalcotu zrno zraje, pro Cizotu bují pole!
Hynem, jenom nkdy píse vzdechne za nás usedav Sedá mlha na topolích, erná chmura na hor hlav
-íTS^í^í-^-
:
84
Kde domov mj. mj
Zdvojená glossa na první sloku Tylovy písn -Kde domov
Kde domov miij. kde domov muj! Voda huí po luinách, bory šumí po skalinách, v
sad
zemský
stkví se jara ráj
to
zem eská zem eská
•^^^^^^^"^
kvt,
na pohled,
a to je ta krásná
zem,
domov domov
muj,
mj — !
—
^V^^^j^l^ domov mj, kde domov mj? ^^'^ Ten-li chorál u veleb hímá, >'tl--'VK^ bezvoln se k adru zvedá paž, budí všecko, po vlastech co dímá, mxli%^'' "^^^^I^"^ snad její v hory ztuhlou stráž; jeho hlaholením zlob brání ech, man práva. Nadšen život svj dal a dá svou za vlas u jásání
17 ^
I
l/\
í
Kde domov mj, kde domov mj!
Kde domov mj, kde domov mj? Nenutí-liž ona slova milá
nachovými ržemi kvést hrud? ach, by každá stolistkou z nich
Kéž
ta
ve cizácké za
byla,
pstounkou jim bud! píse vítziv zvuí
svatá Kráso,
Vesny
zášti rozvalinách, jak obrozena tuí
voda huí po luinách.
—
:
;
;
85
Kde domov mj, kde domov mj?
U
krásná vlas, až
—
všemmíru božskou slzou stydla duch
hrz
koistí a
bd.
blostná kidla, temnoty ji zve
lidstva vzpjav
k zdroji svtla z nebe vstíc jí vyšly svtc pluky padlých za vlas hrzy ve hodinách, pjí s námi hymnus, v jehož zvuky bory šumí po skalinách ;
z
Kde domov mj, kde domov mj?
—
V
rodných nivách, na oteckém luhu, zlatým klasem zase bují in práv svých meem letných pout a kruhu jatou matku zdárný zbavil syn ;
;
ržemi skryl stopy její rudé, za dvoranu upravil ji svt. dal požehnáni, kolem všude v sad stkví se jara kvt!
Bh
Kde domov mj, kde domov mj? Vštci
—
vstali z ukrutnosti katí,
hrud kde eská cedila dív krev, v arovné jež rubíny se hlatí v statnost jun, ve nadšení dv pede blesky slunených jich
in
klesne zlosyn zahanben a bled
;
strážc vlas má, kolik syn, zemský ráj to na pohled
tolik
!
Kde domov mj, kde domov
mj
Matka vlas nám nad všecko jest skrývá v ele dálnou íš
in
?
svatou,
!!
;!
;
;
86
zdrojem arných vzkaz vrchovatou tímá djin ovnenou íš bohatýry, v klín své
knžky lásky pojí, nhy tch pivíjíc jemn,
kdo skrá trním rvanou v ach, to je ta krásná
laur
jí
strojí
-
zem
Kde domov mj, kde domo\- múj?
—
V
zemi hrdin, v zemi veleduchu, zlým již spárem rvaly Záš a Vztek, kterým nyní v myslí ladném ruchu brání voje vných myšlének velel den juž temné píšer noci
plamenitým meem: » V hanbu pluj!« Sluncem vzplála boží za pomocí zem eská, domov muj
Kde domov muj, kde domov mj? Slyš! I z dálných zemí oceán volá zlob hímající hlas: Ukro zášti, bratr dospl k ránu. srdce rozdlená srostla zas
—
prapor hvzd \das zaste ve zlém víru zkus to, vrahu, slávy pláš jí ruj v šiku stojí národ bohatýr
—
zem
eská, domov
mj
—
:
;
87
Hej, Slované!
e
^
JS^Py-*^^
&",'
Hej, Slované, ješt naše slovanská žije, pokud naše vrné srdce pro náš národ bije; žije, žije, duch slovanský, bude žít na vky... Hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky!
.^^^^ útrap pešlo pes slovanské hlavy, co moí a muk a dravých zlob! ^^ V^y^ i l^a, z krve slávské stal se granát žhavý, jenž skvostem skryl se zemí do útrob (^'W^^^'^ ^^'^''^ co blesk na nás padlo s mrak, co skvostných perel ze zarudlých zrak, a co jich v taji posavad se lije? Kdo hrz tch spoítá, by vzešlo zjevem? a pece zvuným hlaholíme zpvem Hej, Slované, ješt naše slovanská žije! Ki#-,''-''v:>'^
í^^l "jTr-ý
^"
bd
'''"^
as
e
Pec slávské pec Poroba jí
síly
nezhubila Zrada,
nesklonila v rov, cizích nájezdník plachá stáda
a nám nad hlavami zžehli rodný krov; a na kopytech koní svých a voz
prs polnou
lomozu když vyje my žijem pec, a dým jsou nebezpeí, svých pokud ctíme svatých práv a ei, pokud naše vrné srdce pro náš národ bije roznesli a za
svých zbraní ádili, jak
bou
;
; :
;
!
!
88
A
na Kosovu Jaros umírala, kryla Síla Bílé Hory \'rch, Tatar zloba v Polsky hrucf se drala, Plavec divoký až k Tatrám vtrh' zrudnul Balt a zervenalo Labe, pec Slovan bdí a k inu budí chabé kde vzlétá duch, tam plazí se jen vzteky, on vítzi v jich klání neurvalém, nech les a záš jej stálým tísní kalem Žije, žije duch slovanský, bude žít na vky
a a a a
!
.
.
.
eí
Kdo spoután láskou, myšlénkou a a svatým právem, s cfábly vejde v spor Už láska pojí nás a chrabrost léí, moím blíže jsme, skráním hor; my prací poctivou a prací svornou svou žulu bránit chcem pdu ornou, své háje, nivy, jezera a eky; zuí živlové vrah tíse,
a
a
i
a
vn zpíva bude píse
svou Slovan Hrom a peklo
i
!
Marné vaše
proti
nám
jsou vzteky
!
!
U Domažlic.
y^
7'
pí\
I
\l'iÍ'\>M^ .*
men vyrván hnvnou tuí zde leží pohroben, však od koene puí luž synek odnož ven
Jak statnou otc stráži Hle, bujarostí syt
v tlum erných
mrak
vráží
a roste pod blankyt.
Juž v nebe z vle Pán hrd míí temenem, by na mocné dal skrán hvézd skvoucí díadem.
—
Ó kéž by vlasti k deku, jak míza v adru dev, v nás Domažlických rek též kolovala krev eC03o
!
!
90
n.
eží ,js>^
<
*-— v
-Pj
l^^'-'
'^'"^^f^-
blíže skalní
stny
vichorem les pokácený i to porubaný vrah? ^^^^^ Semo tamo ety poranných v '
—
stojí
boji
bez pomoci, že až strach
Byl to les dív nepístupný, s vojsky cizák zpupný? Hovo, dubí kmete, mluv
nebo
Snad to knze Juliana po srpnové noci z rána tábor divých kižákx'!
Ó kéž by nám bylo uvidti také ráno,
páno
tak se umt statn bít, aby mohla každá víska z lestných zhoubc rubaniska volnost plným douškem pít
;
eská áš
vk
jak v
hotovos.
hlun
se
v propas kácí,
boui balvan
zá kolem
hlavy se
s
šedých
mu
skal,
ztrácí,
a zhýilostí chabne sval
rád ku svtla by vzlétal zdroji, zanáší ho lidstva vzdech, a slzná útž bídy stojí mu na šíji a na kídlech.
Zda vzlétnout ten
mže pvc
radou
zamraený jeho
zjev? on chabne, me, a blíž se kradou na zdanou loupež Svár a Hnv; tak skonává a vchází novy, s ním lidských a žal svod. Lest pluhy kuje na okovy a výkiky schnou zdroje vod.
bd
Po dálných nivách zbran zvuí, ne výskání a písní lad, brat brata zabíjet se uí, ne poznávat a milovat;
;
;
92
což na tom, oltáe-li ducha se ítí
hlukem zpoustných dl,
svt
stydne, nebesa jsou liluclia a hekatomby rostou z tl.
Tak místo k
slunci,
svár tlaí lidstvo do
hrud plna jizev a lékem stela,
jest
me
místo k
a jed vse zklamáno, vše v stálém a kolem všude záhad roj,
má pvec hledt na prá\" a klam On ku
pedu
tmy zpt, a vedu, ;
vení
bez zachvní lestný boj
právu se pidej
?
cele,
a vyrvi zrad drahý plen, v boj za lidskost se vrhni smle, nech byl by znova krví ktn, svahem, a zahyne-li duch neklesá, jen tla tíž. tak aspo posvátným je prahem, by lidstvo postoupilo výš.
mee
Tak chce boj boj boj
to míti souboj
as
nádhery a rzných bd, pesycení s hrstkou klas, tmáství s jásavostí vd
a jak se v moi vlny mní svou vznášejíce tuí plec, tak osud lidstva v asu chvní boj trvá
;
93
I vlas snad krví bude ktna, než jasnou k nebi vznese t\"ái', le un víc byla pohanna, tím vtší bude slávy zá a vím, že v záhad stálém sporu ta eských srdcí hotovost nic nehledá až do úmoru než lidskosti a práva skvost.
^^^^v"^
:
;
94
Pi novém í>/pt '
\
v a
as,
jak oblak stelou žhavou,
propas
na
nám
roku.
vk
starým rokem máv sklopenou hlavou jest státi u svých práv,
stále se
stráži
stále v bsném vášn vení není klidu, není míru dos v jedné stran íhá pokoení, v druhé licomrná úlisnos.
a
nám
Jest nám bdíti, jak u rodné chat}', horských bran tak u rodné vždy jedovatý vždy za nesnášel nám, leda hejna vran, která tyla z bohatýrských trup nebo v klecích uzavených hlav, a za tmi zlos\-n, dychtiv lupu jako vlk, kd\-ž padá v klidný brav.
zem vkem vk
Jest nám bdíti, aby \- dob kruté v nástrah sít nepadli jsme zas nuž, m}^šlénky v ohni víry skuté v hradbu skrání naber každý z vás, zdatnými se opásejte iny, bystrost v oi berte, bodros v hrud, vaše paže budiž z oceliny, ze zlata však vrné srdce bud. .
.
.
;
95
Ne
v titrných hrakách plané ženy, práci pochvaluj si Cech, nepítel vždy má napažený, by se píse chvla na ústech nových touží doba nová, jak nového slunce nový den v slávy vítzství kdo víru chová, skutky musí býti odkojen. v
mužné
me
in
—
Nezíte snad povždy na nás
z
mrak
valící
se
na severu
bou,
mníte snad, že chat to v lesa šeru
i
oh —
pastýských
vábný
kou?
Ne, to smoud, jenž v luhy krásy tíhne zdiven, kdo ji zel z hrozné výhn z jejíž lna den co den se líhne na tisíce zmijí smrtných stel. :
To jsou krby, kde se pouta kují, v kterých závist zardousit chce svt, a kol hrady, v nichž se vyuují lidé lidi
houfn
zabíjet;
chcete mraky zaplašiti zvony, prosbou, lkaním, sklánjíce tvá? vzplate duchem, celé legiony oslnit mž' jedné hlavy zá.
i
snad na báj dtskou spoléháte, na ten uspávavý lík, v horské skrýši zastánce že máte, s pláem doufajíce na Blaník?
vn
!
96
O tch klam Pouze v srdci \a.šem svtec dímá, in to zas a zas, ale Jiím, z Husi Mikulášem !
nezrekovní loutkový náš
as
i
snad na ty strmé horské valy na tch obr vkovitý kruh, na ty hvozdy, jež se v mrak}- halí, na vod jarních lomozivý ruch? jaké bajky nové lidstva dob, jaká híka nepatrných slov, kterou sotva skonejší se rob za tím dávno uza\-el se rov! ,
Bránit-li se
pak tu drahou
.
.
nebudeme sami, marn stehou zem
obi žuly pavezami, dvstletých jedlí oštpem; marný bystin peestné jsou prahy, marná nepístupná propast mlak horští
—
as má tm,
drahý kdo vznést se mohou do oblak!
as
v
kídla; což jsou
obdob
plží
nové vždy se
vrací,
ástkou ztracen, ástkou letí zpt. »Uti stráže, k práci, k práci, k práci, ztratíme-li vlasti, co nám svt? ztvrdíme-lí sebe v lidstva tísni, co nám byly platný mlat a cep? co ta skvostná kytka svžích písní, vedle ní-li není štp?
in
!
97
Vše, co píle budovala vše, co
dd,
stavl otcv umný ruch,
bude chrámem^ chladným
\\šak jak z ledu,
klenby neoslní duch, mohutn-li nepronikne v rod skvjící se zá, jeho nevzplanem-li láskou ku svobod, Vlas-li nevzneseme nad oltá. náš-li
vn
Bda zemi, kde se jinak dje, lhostejným kde bohatýr lid, o pedcích kde kmet tká epopeje, dtmi však se nemž' pochlubit, kde jen honba po chleb se vzmáhá, pežitých kde výsad na poád dychtiv jeden, druhý vzdát se váhá, spor množíce, aby tetí vlád'. i
Bda
zemi, v které lásky není, svár kde bují klamu na povel,
kde
— dr
slídy
pízn
plaché
kde jen: »kdo t
»V
Bda
se
Bh
a nebádej « se káže,
k nohám se mu nepodává paže,
jí
mní,
sjel,
šlape,
zemi té aniž pichází
požitku
— smýšlení na n
lesk-li
stel«
spasitel.
zemi, jež se zotroila, schabil sladký dým,
již
kolébkou nech rekv ondy byla Kde íš Faraón, Byzanc, ím? -Ad.
Heyduk,
.'^ipy
a paprsky.
;
kdeže dóž lod jest stoveslová, kde hvozd moe na atlrcch? vše as ve záhybech plášt chová, i to rozvál bouný jeho dech?
stž
Jenom povs skrá kdo vlasti
zbyla, druhé kleslo, zaviti
chceš v laur,
zdatnjši má veslo v kídle svém, než onen Bucentaur, vzlétni srdcem,
jehož sláva skryta v
moe
hloubi,
—
porobených marnivým je snem s bezkidlým se Sláva nezasnoubí, pohrdat králv prstenem. i
Nuže, vzhru, k vdomi a práci, než s rokem vystídá se rok, ostím ducha do prachu se skácí eských práv a dtí laný zmok vzplate srdcem, chladní, vstate, spái, k dílu, k dílu, každý na svou stráž, po palmách a lauru necha kráí národa a slávv Mesiáš.
a
^l§ ^J^
;
;
:
!
99
Vyznání. nádherné jest vykonáno dílo, ak v Efesu je konal Herostrat O vlasti má, ó mladá eská sílo, to lánkem má být zas tvých nových !
ím
po
já
prvkem
vím
v
.
.
ztrát:
druhdy krvácela,
jsi
ezno, ím, má? Pry, chmuro, ducha, zrad nevím
tob
co vzaly jen
sta let
,
Cáchy,
býti
.
.
.
s
ela,
Dív vrah, ted syn a bez ostychu kal ti
tvým skvostem, vlasti, hýí metá v tvá »Vše klam a mam! Kde vaši bohatýi? Kde hrdin jest in, kde pvc zá?« se a nepíteli k zdob nás tebe tísní píkoím však vstaneš zas, by pohbena juž v v ducha, ch\astu nexim já
Tak smje i
i
vím
hrob;
!
Hle, ve zlotilé dli samopaši, že bídnou lží, co ondy vzneslo nás, že baby byli ddové kdys naši, a baby mají vnukové být zas; že posvátné a drahé lidu blány jsou pouhou lží jak smutnu tebe zím a zídlem naši chabosti a han\'
—
le
vím
\'
ducha,
zlob
nevím
!
—
:
100
pesvdují áreky
a háky, nedostižný duch, ba jako ženy na veerní tácky se scházejí ó jaký je to ruch, kde jeden pi^es druhého stále volá »Já s té!« »Já s té se strany oboím, co jest nám duch, víc písmena jsou holá!< v ducha, slo\'u nevím. Já Je
je
novým
vkm ;
vím
Co jest mi ádka nerovná i kusá? Co slova zvuk, co písmen planý tvar? Co as, jenž pedk za vhlasem klusá? Mne blaží víc ten arodjný dar, jenž kísil nás a sílil v tuhém boji; verš v písni a nedbám též, kde dlí se neb pojí; v ducha, form nevím! já
nemím
já délky
vím
i barvy dbáti mám, neb skvrny rušné? Co praví as? Ze lépe bylo dív! Zda Pegasovo polétání vzdušné a božský pvod poznat mohu z hív? i jiskry oka kusé na podkov, v tres zlatozkusnou-li ji ponoím? Což do barvy mi na záhadném slov? Já
vím
v ducha,
hmot nevím
!
Žel, vlasti stolec kácí se a drobí, její slávy nedbá jun ni muž: ten Ihostejen, ten jed jí lékem robí; ach, oba v srdce zabodli jí nž.
už
; !
!
!
!
;
101
jejž viz,
vrahem odhozený znova zvedH každý dí, až kam ho zaboím kdyby ješt hroznji si vedH,
Le vím
já
v ducha, noži
nevím
!
Jím slavným být chtl zavilec jen chabý, jenž na krásu,
jíž
myslí nedostih',
po lháe mrzkém zpsobu a baby slov nerozvážných erné mraky zdvih' co však, to záhad zlatou sponou
vné
své srdce zavírá. Já nevnoím se v píboj zla, v jiní bedn tonou, v ducha, bajce nevím já
nmž
vím
To, smle, to u vlastních záhad mo: pro vzpíráš se, pro kiíš: » Pomoc, ven! Vlas eská hrd na arovném oi ti s nebes výše zahmí: »Zahy jen,
moem
když bez vesla jsi volil dráhu Já polétáním k slunci neshoím, ty strašidlem bud jiným pro výstrahu!* v ducha, zkáze nevím Já
.
,
vím
Co zhubit chceš, to není asnou vilou a není klamem vytoužený vid,
vždy po
staletích
všemohoucí
silou
jak Kristus probudilo mrtvý lid a proto vím, že nezrobeno v kradí,
em
v divotvorné zídlo svtla zím mé vlasti na skrá vsadí a zá, již v ducha, klamu nevím já
vím
Bh
!
—
.
.
!
!
10-2
—
Ta drahá vlas nech v slzách te Golgat božské matky zjev, nech v srdce vniká tisíceré kopí, nech šat hrud skrá jí tísní krev
se topí,
jak na
i
»Vše zahubím
To všecko já
vím
—
i
a
ta vstane zas,
ti,
zbsilost
jí
laje:
umoím !« snhem bezna zhoub nevím
zniím,
les, jež
v ducha,
.
Vlas vstane zas — nech povalena nech legiony stehou její hrob
—
by
ztrestala,
a bezcitn
jí
kdo v
její
chrám
se
zradou,
kradou
olupují zdob;
zas vztyí se, že smlý rouha ztrne a zdšen prchne k dálným pohoím, zkad ukrutenství stále k nám se hrne v ducha, smrti nevím Já
vím
—
.
.
taje
.
.
.
!
103
Nepátelm. už tolikráte smíru jsme si zdáli, le posavade vládne spor a hnv;
pry máme
z míst,
kde za své bytí
vk
kde od jsme jsme krev?
stáli,
cedili
To nepjdem! Však dáme-li vám ruku a díme-li »Jsme stejní, brat jak brat, bud smír a mír!« tu v poplašeném hluku nám spíláte, že chví se chýš a hrad. :
Vždy dít nám: »My nechcem smíru vy tmái
jste,
i i i
jas,
nás k svtlu nese chvat !« však ped tmi svá sklánli jste plece, již naše svtce dali spalovat Zda více jste? aj, váš-li zor to vstí,
klenba el,
ducha
lásky žár,
i mluvy zpvný skvost, i ostí mee v psti, i práva výmluvnost?
Pro vždy a stále svírati nás chcete, pro mocí jímat v tsné kruhy pout? dal vám práva, samozvanci, nám mocí za pány se vyšinout?
kdo
rcete,
pi-ece, .
.
.
!
;
104
i má, jak ondy, se schýleným elem syn slávy v lebkách nositi vám krev, když ješt divocí a nazí tlem svá doupata jste mli v temnu
di^ev?
Kdy v našich polích, úlevou jsa zpv sladký hlaholil a zvonil rým, tu praotec váš,
práce,
ješt duby káce,
medem
topor robil k loupežím a pro zlatou kdy korunu tam v Rýnu váš ode druha zavraždn byl druh, pl Lumír nám, že Libušin týnu hrud chvla se, a krásou kvetl luh. zpit
Když vaši vojvodové Oustí blíže adra vlasti hrozný vbodli šik, ono režné kníže byl prostý cepa tím božím bleskem, jenž vám v nitro do
—
— vnik'
tenkrát echa prosili jste klee: »Dej milost nám, jet ukrutný tvj tep!« Brat nevil, znal zrádné vaše lée a zná je posud, tímaje svj cep
aj,
Kdy ím se modlil, míchaje své jedy, mei chabý, neschopný váš syn
a k
k nám
s k>utnou zrádné chodil na výzvdy, v zemi Jiíkové slávy in. Nám, vaši králové kdy sotva etli,
zrál
psal
a
vné
pravdy rolník filosof jež blínem u vás kvetly, pravdy dechem v hrstku planých
témy
svál
lži,
slov.
;
!
;
105
vás v postrach svtu rostla kopí, práce tžký, zlatý klas te cestou k vám se množí pomsty stopy, le cestou k nám jde nadšení a jas; je chcete zhubit nám a smle rváti a s hlavy vštc strhnout svatých zá? zda slunce strachem ustane as pláti, tvá? když zpupný ernoch obrátí
Když u
zrál u nás
na
Vy že jste víc? Aj paží snad, ne duchem, hle v srdci vlasti zakotven náš kmen, vy havrani jste na kloníku suchém, jenž puel dív, než padnul ve váš plen zda je víc, než vzletné sbory, již hnízda svíjejí, když voní kvt? my ruku dáváme, vy chcete spory, my béeme svou vlas, vy celý svt
pvc
ká
Nu, sílou pluk chlubte se a zradou, však poznali jste, myslím, z letních dnv, že pták, když v hnízdo ku mladým se kradou, sms jedovatých nií mravencv; a víte snad, že bílý racek nivy sta žravých zhubí v poli kobylek, a komo ušlechtilý šlehem hívy v ráz tíští dráždících ho
Nás
vztek.
nezastraší dupání a skoky,
le nad
ducha záný vzlet; kovem opásané boky pravdou nadšený a mužný ret; jiné jest
ted víc než je
srš
;
!
10()
hradišt ne valy obehnáno právy ovinutá vzdorná hrud, a v osudu-H erné knize psáno, víc
jest
že zhynouti
nám pece
— nuže,
bud
To vte však, že nepadneme sami, vrah díve strhne každý z nás, my reky slávy vzejdem nad hvzdami a bez vás bude rodným krajm snáz; le vím, že nevzplanulo v boží skráni, by dravím bezprávím byl ubit Cech, jenž duchu lidstva pádném pi stoupání vždy 0'lhodlan pevným stupnm leh'. sto
Ten velký vdce, národy on k
cíli,
vte, uvede
jenž nás sám
stráží,
a sluncetvornou ukáže nám paží drah nejjasnjší k slávy koninám le vám, jak ondy v Dagonov chrámu nech by spoután zas a zas rek Samson ten Babel lží a podlostí a klam na pyšné hlavy strhne mocný as.
—
Dál travte zlobou života nám íše, však proudu djin nepotísní kal, ve blankyt duch náš hvzdami se vpíše, na podiv se psal; jak ondy tch vašich kopí mrana ocelová el našich zlatý protkne paprsek, pla lidstvu doba nová ne brojeni už le myšlénkami skví se pravý rek.
svtm
—
! !
107
Tož radéj ducha osedlejme oe, kdo výše vzletné jejich na kídlech, hrot závodil dív na Bílé tam Hoe, ted meem ducha závodit chce Cech
—
Hvzd se dotkla naše ela, vzhru le váš ješt sirou tepe zem vždy vláí posud hmoždíe a dla
k
Nuž,
!
— .
my
lítnem výš,
Rh
?
dej
být
vítzem
.
.
108
K I)
k lásce
práci,
nejde jaro, to jde zima k nám ješt zima? Dost jí v lebce
jak,
.
.
.
mám
a dosti je jí kolem vrchovat, chci jaro, jež si vykrauje v zlat.
Však nechci pro sebe by zas
sob sám mohl ela
ten jeho
svit,
eský lid, potomkm, svým dtem,
chci pro rodný
jej
a
kraj a
kvtem.
ovíjeti
Vždy as, jenž v rudých stopách hrzy prch' kde který byl, kvt z eských skrání strh', ó Bože mj, hle, jak ta tvá je bledá a nové rže posud marn hledá.
—
\'šak hlavu vzhru bdme, a najdem rže své, nech pod !
jichž
vn
všem
jen pracujme a
zas vného mjme se víc
-K38^
stežme zem snhem, dá mládí, rádi!
:
;
;
;
100
eské zpvy. ute vy
si hrdi na samozvaní páni,
vám
že
pílby že
to,
roste z truhlic zlato, z nízkých skrání
vám puí
mee
k
brojí
v poli místo setí, a že se vám v stejnokroji rodí vaše dti.
také nco svého, kazatelé písní
Máme
v prosted lidu ubohého zídlo zvuných písní v naší mysli krása zkvítá na arovném stonku, kdo k nám vchází, toho vítá soulad zpvných zvonk.
Nedbáme tch ostrých zbraní kutých pomst k vli, ruka boží zlomí
my k
z
nenadání
vám
je v
pli
vava zdýme, vám a k hnvu,
však, až se zlosti
hlaholn
ji
zaplašíme
zvony eských zp\'.
;
1 10
eské
klenoty.
mrak}- zlob a
hnvu
neukrotných
eských íše klenot
plá skvost, jejž vždy hotov ostím zbraní hrotných .^^v bránil lid, když dravci vášn zlost soutskami do se drala,
—
—
zem
prs by ornou, pluh Marno
její
násilí
i
jazyk brala.
však pece,
pes hor prahy nesvalí se již necha rovna rozvlnné ece jak
— —
kižák horda
když
adry
ji
eši tarasili
Ústí blíž, v adách, bokem k boku,
na sta rok.
Odváží-li po korun svaté rukou vraha sáhnouti nám as,
pak, jak ondy zraky jedovaté, oslepí mu Karlv klenot zas, a jak s ela krále Jiíkova sluncem bude záiti nám znova.
Nech jej hanbou tísní podlé davy, jako díve uchrání jej ech na špalcích-li znova padnou hlavy, táž myšlénka vzejde v jiných stech.
;
111
v korun pak rubín z eské krve vzplane arovnji nežli prve.
moím
v kraje nových svt, jenž již tlel, vzkísil orly nadšení a vzletu velké matky Slávy na povel, již by svdky byli u všemmíru, že vlas eská vlas jest bohatýr.
Svitne k
aby v srdcích
Ze v
nhož
ní
lidu,
láska svaté žezlo tímá,
vný
proudí mír, Praha slyne mocí íma, že že v rej pešel spor vír, z
lidstvu
má
umn
a že obraz vlasti s koule íše v údiv záí veškerenstvu k pýše.
Me pásal
že svatý, který k svému boku ondy zbožný vládce knz,
nepokynul k
boji tisíc
rok
že lid živ jest, jako pták sms, která z rána, kdy kraj se stmívá, i
v zlaté
zoe hymnus
krásy zpívá.
žíti na vzdor han, dravou pouští na,
Tak chce národ jež
lstí
smeku
však též hotov vzíti odhodlan v uhntené ruce pádnou zbra a s ní teba míti prosted see za korunv lesk a slávu
mee
!
:
112
jest asu do osudí sáhnout za ten otc pych, vynese smrtný rubín hrudí,
Odhodlán
mužn
nech hlav vínek trn krvavých,
nebo nejsvtjší lidská prá\-a; vždy mu heslem v/asf a cílem
s/thur.
Nedá si juž bráti drahých skvostv dvouruákem pomsty krvavým, ni s el vavínových letorostv, ni
ni ni
zem
píd nájezdníkem zlým, velkých inv, blan drahých, práv pos\-átných, ni dcer, ni synv.
svdk
Nuže, slávy symbolové svatí, k nimž se národ se všech tulí stran, zaskvte se, necha hrozí kati, necha v rudém moi lží a han zpupný nepítel nás stále hrouží duch ve ^•aší zái u výš krouží.
—
Mocn šine svoje kídla bílá sluncem obroubená dál a dál jedním skrývá vk, v nmž zašla síla, druhým as, v nmž v sláv pijde král, aby, vámi zdoben na prestolu, lsti a sváru srazil hlavu dol. Lítici by hadí ual kosmy, jako ondy slavný Vratislav, jehož lesku vk nezakryl osmý,
ani
lhá
závistivv dav.
:
;
113
a jenž povznesen, jak Achill nový, íš nmeckou dobyl císaovi.
Zase pijde pomazaný Pán zapísáhne dávný klenot práv, korunu dá na žehnané skrán, k boku a na plec zlatohlav,
me
žezlo v pravou, v levou ruku schoulí
vhlas svtské moci
:
s
kížem
kouli.
Pijde, pijde! Urahý poklad íše leskem vzplane svtu na podiv eský chorál u vznešené pýše vlnití se bude do všech niv, chaty do všech kraj, do hradu i
zvuným
Ad. Heyduk, Šípy
hlaholením: »Svatý, svatý
!<
:
114
Zákopníkm penárodnéní.
i^^ií^lde štvaná klesá la, tam tíhnou vrány ^ij^^ O píznivý jste vybrali si as, S^^^ kdy zlobou hnán svt prchá z míru brány
^^^ '^íf^
a satan zhasiti chce slunce jas pišli jste, vy prorokové bludní? kal jste vrhli v kišál našich studní? jedem jitíte jej zas a zas? .
.
.
"'^iý^^ Pro
Pro Pro
Aj,
pkn
jste se shodli,
chásko smlá,
jak otrhati vlasti outlý kvt, sbor, jichž duše skvlá jak schytat jí \' ukoj žalu písn hodlá pt; tak pišli jste, jak vlci s oví kozí ó že vás nezasáhla stela boží, než vytím svým jste pohyzdili svt!
pvc
—
Vás vru
matka eská; sa, nad hlavou nám perutmi tleská nekojila
spíš netvorná, zlo sálající
jež
a stále žádá eské krve da. Kéž v národ juž vstanou bohatýi zde mocný Trut, tam jasný svtec Jií, a i:)ravdy ostím rozpoltí vám skrá !
!
115
a
Co chcete zde, vy pánové, kusí, když pro posmch vám svatá naše vlas, když otcv mrav, jich hnv zpv vás dusí? i
Lva
lapit toužíte
snad v krysí past?
pedk
Pro Pro
v posmch jsou vám slavné doby? przníte jich pomníky a hroby a dti vábíte jim ve propast?
Vy Záboj z nich mít si nepejete; le Vestov a rab chtí svých; vždy do voznice nepátely jeté a do jích stop a do bezedných ryh nám mocí štvete dorost lidu svží, nech zapadá, vy zrady padlí knží, jim za zrcadlo stavíte svj hích.
Pro dít
jim:
»
Vlas nepátel
je vtší,
mdlý slávy synu, víz, zde každý kámen o tvé bíd svdí, tam blaho kyne u bohatých mis, tam síla jest vše mee má a kopí,
jest slavnjší,
:
zde ela znoj jen ostí rýe kropí, zde prací meš, tam válkou vládnul bys!«
Pro
pišli jste,
když
cizina
vám
více
a vznešenjší nepátelská záš a nad vlas matku vrah souložnice a nad hvzdnaté nebe s ády pláš ?
Pro
pišli jste,
pro
Však Bh a vlas a ba z tch vás dávno
dlíte,
kdož vám
velí?
vás neoželí, proklel každý zvláš
lid
!
IIG
Zda
kdos do rodiny
volal vás
nám ku pomoci
jiti
Vy
ech,
rzných stran? le pro neplechu,
z
sami pišli jste, a strhali jste obvaz našich ran, by po staletich ukrutnji zely ;
vždy
tu,
kdy
nejvíce jsme krváceli,
své poštvali jste na nás hejno vran.
Aj, mníte slávou ovinout
si
ela,
když potísníte vlasti zlatohlav a ízu knžky strhnete jí s tla, by zrakem svým ji shánl vrah dav? Co Ladou jest, to nebeskou svou záí chtí rozmete, zrak v chámské znií tvái a z paprsk si nový utká háv.
O
jdte, jdte,
vrah
štítonoši
Co žádá zde
váš pobsilý dav? Snad na vžích zas uvidti v koši skrá krváceti jasných eských hlav? popírané pálit chcete knihy? smrti líhy v kmen náš sekat a do zálohy vlkm hnáti brav?
i i
vné
Pry, chásko, pry ped svta hanbou v
—
hle, kterak vztekem dupá onu prchni skrýš, supa jež ve tmách hostí ducha tvého k tm, kdož nám stokrát rvali srdce již; až drahou vlast zas ovineš nám mraky, pak jista bud, pak odkopnou t taky, nech k hanb své je nyní velebíš! !
—
—
!
!
!
!
!
117
vrn
My dále bojovati budem za veškerý nám svatý otcv skvost; což na tom, zve-li nepítel jej bludem a závistí-li padá v nemilost; my všickni kmet i muž i jun i dít, chcem vítzit neb umít na svém štít; kol hlavy zá a lauru letorost :
A
zda víš, krvi naše mladá, a vlas a národ nejsou nic? Snad dravci jed ti v outlé srdce padá, a pochybnost zí z jasných zítelnic? Zda víc dbáš vystrojené než rekovnosti otc, padlých v sei, jimž ondy stejná zrada vyšla vstíc? že
ty,
Bh
ei
svdc
O z
vzmuž
se,
vzpla, ty zoro naše drahá,
tch léek chlebem navnadéných spš
Což nevidíš, jak klam jich v nebe sahá, jak ondy na Sennárské pláni vž? O pry, ó pry, než svou hnvu stelou vše náhle rozmete, než krví velou
Bh
svých
vdc
platit
budeš mrzkou
lež
Zpt Matce vlasti na srdce vlož hlavu a slyš, jak smutn dsným chví se snem; ó bra jí, bra, než luze na popravu rab vyvlee ji v hrozném pychu svém O spš, a kídly nadšeného ducha ji kryj a chra a vznes ó nebud hluchá ty vrna budeš-li, pak nezhynem !
—
—
!
118
V
paprscích myšlének uzrává
in
paprscích myšlének uzrává in, a
písn na kídlech
se právo vznáší, co loti dole páší, zboili nám rodné slávy týn.
by zelo již
V
lip,
paprscích myšlének uzrává
in
Hle, jaké rže z eských skrání puí, jakmile šumí, perlí to a zvuí, jak vazby zbavený duch starých vin.
—
V
paprscích myšlének uzrává in tepotá se v plese, však brzy k slunci sokolem se vznese, a eho toužil otec, spatí syn
juž jako skivan
!
V
paprscích myšlének uzrává
'%)^-^^^--
in
!
19
Vyzvání.
šik, pévci, v šik! Dost sladkozvukých bol, juž vzneste hlavu, vyjasnte zor! Ci nevidíte divném ve chomolu rW-ŠÉ^í'^ ^^ erná mrana valiti se s hor? '^''^^ co kryto v nich, z vás každý asi tuší,
i má nám Nuž
a chorálem
V
lhostejným být onen zjev?
zlaté struny napínejte v duši,
zvu nadšený
zpv
váš
pvci, v šik Však písn zlatá slova než ocelitý i nerozhodla chasa Prokopov^a blíž Oustí cizích dravou se? i nešel postrach eských ze zpvák, když jejich tábor zbožný chorál pl a v taktu cepy bušil do kižák, jichž vzdor a vztek vlas loupiti nám chtl? víc
šik,
!
me
pemohla
;
me
V šik, pvci, v šik Kruh nepátel se les skrývá zákopníky všude juž; nuž, bojovníci písn, do oruží, hrud k hrudi tsni se a k muži muž; !
úží,
!
a jako ondy pokoení kleknou, kdo trou nás, jedem pojíce svou zbra,
a ped
šípy se vašich oí leknou, až strachem kopí pustí chabá dla
V
šik,
pvci, v
i
šik!
nezíte, jak tísní
zem otc bohatýrskou zmarná lesV lid
hyne, spí
i má ho že v dob
nuž probudte ho
vn— ;
zlé
uspávati
a
písní,
zvs,
vrcholem juž zkouší,
—
me
a v každé srdce cizí se vryl k nám svtec náhle pijde na blouši, jenž s bojovníky v Blaníku se skryl?
V
šik,
pvci, v
svým kídlem
šik
!
A
slunná duše vaše
zaplaší ten planý vzkaz,
na
vykávat, až v dsné samopaše zloba na hrud ostí vloží zas? plece radš díve v platví adro skryt
nám
i
a v srdcích bratí nítit svatý žár, jímž postrašen by v kout se schoulil klece ten tygr, jehož vždy nám hrozí spár!
V
Ty bolsteky hravé kvtech verš svých, by jako sokol, ne jak ptáe žvavé duch eský vzle o mocných perutích
juž
šik,
pvci, v
necht
šik
!
spáti v
v tu žárnou výš,
kam
odpažnice
vrah
svj marn chrlily by smrtný kov, a nový Žižka na každém stál prahu, až na loupežný hnali by se lov!
!
;
121
V
šik, pvci, v šik Zla na démony každý jak cherub metejte svých písní blesk v leb syn tmy a závisti a vraždy ten vašich el a skrání arný lesk straší vše a poráží a slepí, co zradou skupilo se kolem kol, bud svatý zápas náš a velkolepý, a kolik skrání, tolik sjloriol !
a
Ad. Heydak, S/py a
p.i
OBSAH. Strana
Co
zpívat?
Vlasti
II.
I.
7 III.
9—14
IV. \'
Jedno nebe. jedna
vlast'
75
Národu
•
eskému
severu
17
iS
Praze
21
Naší nadji
26
eským ddinám
2S
Vltav Vískám
eská eské
2,2
jihu
37
e
39
písni
41
Pošumaví Trosky Šumavské Do knihy na Ryzemburku Poslání na Slovensko
I.
II
43
46
49
51—56
Na obranu mateštiny
57
Nové písn
as
59 60
Chorá sláva
62
Zlý
Výstraha
63
Píse eských žen
65
Vdomí
67
Vše hvne
69
Strana
Oloupená Hrdin ddicové Pi tení djin z doby poblohorské •
Lev dímá Odkazy
U
•
71
73
74 75
76
...
Domažlic
77
Zadumaná povsf
78
^'Pír
79 80
Jindy a nyní Písni
82
Mlhy Kde domov
83
mj
84
?
Hej Slované!
87
U
89— 90
Domažlic I. II eská hotovos
Pi novém
91
roku
94
Vyznání
99
Nepátelm
103
K
108
práci, k lásce
eské zpvy eské klenoty Zákopníkm penárodnní
V
paprscích myšlének uzrává
Vyzvání
109
iio 114
in
118 119
