Š astný úvodník. Pište! Pište! Pište! Pište! Pište! Pište! Pište!

Obsah Šastný úvodník. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Domy, domovy, byty, místa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Dům. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Bohuslav Reynek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Trvale udržitelný život v životě Bohuslava Reynka . . . . . . . . 6 Příběh o naději a vytrvalosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Voda na váš Mlýn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Rozhovor se správcem Mlýna – Provázkem. . . . . . . . . . . . 12 Jak nám chutnal Špekáček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Kapka 2003 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Jak to bylo – Jak to je . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Boj o vyznamenání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Rovering and blogging . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Soutěž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Roverský kmen Habr Uherské Hradiště . . . . . . . . . . . . . . . 26 Praktické náměty na činnost kmene . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Korsika – praktické informace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Úryvek z oldskautské expediční knihy . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Jak bacit bacily?!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Divadýlko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Sladké malování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Skautský komiks . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Hudba rukama aneb Jak mluví ticho. . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Podzemní „internet“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Exskaut aneb Jak skauti přicházejí o iluze . . . . . . . . . . . . . 46 Nástěnka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Popelka poezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Šastný úvodník Milí čtenáři, právě jste otevřeli a tím načali sedmý ročník časopisu Roverský kmen. Doufám stejně jako vy, že se obecné tvrzení „sedmička je š&astné číslo“ ukáže pravdivým a pro vás bude tento plátek dobrým kamarádem a velikou příležitostí, nikoli vyhozenými penězi! Já se mohu přiznat, že se už te+ nacházím ve stavu „š&astná jako blecha“. Právě jsem totiž odevzdala všechny materiály k prvnímu číslu panu grafikovi a nezbývá, než si dát (aspoň na chvilku) nohy za hlavu… Dřív než si to ale vychutnám, uvedu vás alespoň stručně do některých nových rubrik: Předně nepřehlédněte prostřední dvojstranu se soutěží! Čeká na vás stan, spacák, batoh, tričko a další ceny, překonáte-li svou lenoru a napíšete nám. Započítá se vám i jediný splněný úkol z možných tří až pěti v každém čísle. Takže nezoufejte, bude-li snad některý nad vaše síly… V nové rubrice Místa se dočtete vždy o inspirativním prostředí, bohatém svou historií a nějakým způsobem spjatém se skauty. Máte-li nějaký vlastní tip, ozvěte se! Nechybí samozřejmě rubrika pro všechny světoběžníky: Cesta. Vedle dojmů bude obsahovat též praktické rady ostřílených vandrovníků co a jak při plánování expedice do té či oné země. Dozvíte se, jak se roveří jinde (dnes v Uherském Hradišti), a k tomu další praktické náměty na činnost kmene. Pod názvem Jak to bylo – Jak to je nalistujete rozhovory s oldskauty a jejich živé vzpomínání na skautování za dob našeho chození po houbách. Mimochodem, houbami to dnes zavoní i z rubriky Přírodozpyt… Své vědomosti budete moci prověřit v autodidaktickém testíku a v rubrice Vědma. Že nevíte, jak pracuje vaše imunita? Přečtěte si Vědmu celou a vaše hlava bude moudřejší! Tolik a ještě mnoho dalšího čeká právě na vás! Redakce se těší na všechny vaše ohlasy a příspěvky do stanovených rubrik i mimo ně! Pište na adresu [email protected] či klasicky poštovně na adresu: Redakce časopisu Roverský kmen Dělnická 19 77900 Olomouc Můžete také sledovat Kmenové stránky: www.skaut.cz/kmen Pište! Pište! Pište! Pište! Pište! Pište! Pište! Těm nejpilnějším z vás zašleme „kokosový kmen“ jako sladkou odměnu. Poučili jsme se totiž v rubrice Dílna, že „jo jo, aby to bavilo, musí se začít sladce…“ Četbě sedmkrát zdar, vaše redakce.

Domy, domovy, byty, místa… Je to docela dávno, kdy jsem, už nevím kde, četla větu: „Jaké kořeny může mít člověk v dvanáctipatrovém činžovním domě?“ Zranila mě, a snad proto si ji pamatuji dodnes. Taky si vybavuji báseň Jana Skácela: O čem se vlastně za dlouhých nocí zdává / posvátným kravám panelových měst / když na ulici svítí zářivka / nacpaná do zánětu střeva navždy slepého… Skácela mám ráda, ale touto básní mě smrtelně urazil. Jsem dítě paneláků. Nikdy jsem nežila jinde a naučila jsem se svůj domov milovat. Naše sedmé patro mi vždy přišlo jako do série k pohádkovým sedmerým horám a sedmerým řekám. Když se navečer setmělo, strohé šedé stěny sídliště se zaoblily a z postupně se rozsvícejících oken začala vznikat čarovná mozaika. Některá okna byla má oblíbená. Do míhání stínů za záclonami jsem vpisovala své vlastní vysněné příběhy. Na druhé straně našeho bytu se rozprostírala docela jiná krajina: panoráma Orlických hor jako na dlani. Vrcholky modrých kopců lemovaly věže mohutného kostela, z kterých se ozývalo vyzvánění otevřeným balkonem až k nám do obýváku. Tento pohled na město zarámované modrými obloučky vzadu tvoří mou bytost. Jakmile jsem nastoupila na vysokou školu, počal se kočovnický život. Ve stejné době maminka koupila svou rodnou chalupu, na kterou jsem začala žárlit: nechtěla jsem nic ze své lásky k panelovému bytu popustit jinému místu. Ale aby toho nebylo málo, začala jsem jezdit za milým a v tu ránu bylo mé „doma“ roztříštěno do čtyř světových stran. Pocit, že nevím, čí jsem. Vzpomínala jsem na zmínku jedné jeptišky z Felliniho Silnice: „Náš řád se stěhuje z místa na místo, abychom nepřivykli světskému prostředí…“ Snažila jsem se to brát sportovně: Je přece radostí všech roverů toulat se různými kouty země a umět být doma všude. Moje babička se s dědečkem, knížecím hajným, stěhovala po různých hájovnách celkem devětkrát. A přece jsem záviděla všem, kdo se narodili v domě zděděném po předcích,

foto: Růža

s bohatou historií, s vyhlídkou, že ve stejném domě budou i oni sami jednou žít. Záviděla jsem mamince, že ve své rodné chalupě znovu našla to, co po celou svou „panelákovou éru“ marně hledala. Kořeny! Zaprášený rodokmen místa. Doteky předků. Panelákové útroby jsou příliš mladé, příliš stejnotvárné a asi taky příliš „beznámahové“ na to, aby mohly uchovat živý otisk původního majitele. Dům si nosí své dávně hluboké tajemství. Lenka

Jedeš vlakem večerní krajinou v srpnu, okno máš otevřeno, bradou jsi opřen o spuštěný rám, hledíš ven a vnímáš pokoj kraje celou tváří ve větérku. Tatam jest veškera tvrdost: vlak nehartusí a nedrkotá, šumí a praská jako dlouhý prapor nad zemí. Kdybys seskočil a položil tvář na ze0 domu, který míjíme na okraji lesa, vložil bys ji v teplé roucho, do řas a záhybů tajemné bytosti, ne ženy, ne muže, možná v srst zvířete, ale také ne. Je to jako motýl, západem ozářený, růžový a hustě fialový lyšaj, který se chystá vzlétnout, ale vpravdě je to bytost Dům, přívětivá, dobrodějná, mocná. Jako všeliký zjev je bytostí, jako je bytost Les a bytost Řeka, krasavice, věčně svoje vonné vlasy rozčesávající, a Louka se zajíčkem na klíně. Snad to je chvíle pravého a podstatného života: nic již nemá účelu, leč ten, aby bylo, a také vše jest, velebně a prostě. Zkrácená básnická próza Bohuslava Reynka ze sbírky Had na sněhu. Jaký je rodokmen místa, kde žijeme? Jakých stop před námi se dotýkáme ve zdech našeho domova? Žijeme pionýrsky nový život na novém místě, nebo náš život navazuje na kosti a střípky nalezené v základech? Takovému tématu je věnována nejen následující myšlenka a úvaha nad životem Bohuslava Reynka. S rozšiřováním našeho povědomí o známých, převážně „skautských“ místech a s pokusy o postihnutí génia locí oněch prostor bude v každém čísle Kmene přicházet rubrika Místa.

3

DŮM Jakýkoliv dům, a& je kulatý nebo čtverhranný, vysoký či nízký, palác nebo obyčejná chaloupka, či dokonce jen kočovnický stan, stojí ve středobodu světa. V jeho lůně se rodí životy, snovají se příběhy, utvářejí se osudy. Pod jeho záštitou se formuje vědomí, vznikají a definují se názory, gesta, myšlenky. Jsou domy, které se během dlouhých let a někdy staletí doslova promění v těla ze živoucího kamene. Skládají se z kamenů a ze dřeva, ze střešních tašek, skla a malty. Zvučí ztichlými hlasy, tlukotem srdce a ozvěnou kročejů. Jsou prodchnuty stíny, vůněmi, jasem pohledů, jsou plny myšlenek, spřádaných v samotě zjitřeného ticha uzavřených světnic. Hluboce lidská kamenná těla, postavená na zemi a vepsaná do dějin, voní postupně dětstvím, láskou, zapomněním, radostí, samotou, nadějí, bolestí, stářím a smrtí. Jsou činná, a přitom ve stavu neustálého očekávání. Jejich čekání je neokázalé, neurčité, otevřené – domy mají nekonečnou trpělivost kamene. Dům plní úlohu, jakou má mít práh: je místem neustálého přechodu mezi vnitřkem a vnějškem, mezi posvátným a profánním. Vše, co se přes den venku nashromáždilo při procházkách a lopocení, večer překročí práh, schouleno únavou: veškeré sny a vjemy vstupují do domu, aby se tam zbavily různých nánosů, aby byly zváženy – a zpracovány. Vnějšek se tak mísí s vnitřkem, postupně ho sytí svým mohutným dechem a svou nezvyklostí. A když člověk spočine v usebrání uvnitř domu, rozpíná tím jeho vnitřní rozlohy, rozšiřuje svou mysl, redukuje počet jejích perspektiv a směřuje zpět do nesmírného vnějšího prostoru, jejž pak ozáří nové světlo. Skutečná topografie domu je proměnlivá jako tvar kontinentu v pohybu. Z knihy Sylvie Germain: Bohuslav Reynek v Petrkově, Poutník ve svém příbytku.

4

BOHUSLAV REYNEK

(1892 –1971)

katolicky orientovaný básník (autor devíti sbírek básní a dvou knížek próz), překladatel z němčiny a francouzštiny, malíř a grafik, se oženil s francouzskou básnířkou Suzanne Renaud a žil s ní na rodinném statku v Petrkově. Statek zkonfiskovali v roce 1944 nacističtí okupanti. Majitelé se do usedlosti vrací v květnu 1945. Hospodářství je ovšem po komunistickém puči zestátněno, z rodinného sídla se stává státní statek, o dům se Reynkovi musí dělit s novými obyvateli. Přesto rodinný dvorek, zahrada či okna vcházejí do Reynkovy poezie, jejíž milovníky lákají k návštěvě petrkovského sídla i dnes. V koutě na podlaze sedíš, sevřen třemi tvrdými plochami, jedna je z prken a dvě z kamene, přitisknut jsi do nich a příliš víš o svém těle, ačkoli tě nebolí, a nevíš, co s ním. Ani tvá duše nespí, ale nezná tě, a jest jako tiší blázni, kteří nikomu nic nedělají, i potěchu by přijali, kdyby jim ji někdo skytl, jenže neskytne. Nuda, tvůj protějšek, rozvalující se v předčasné jistotě vítězství, cení na tebe veliké zuby, a ty z nich vdechuješ otravu gangrén, ale stáhni se úporně do sebe, což umíš, a rci si, že tré tvrdých ploch, ve kterých jsi sevřen, jest třemi listy kalichu květového (což se pak potvrdí), a že tvá duše jest jeho podstatným vnitřkem, a vcházející obluda, – to že koneckonců jest jen chlupatý a nemotorný hmyz, který ti krade nektar svěžesti, ale bezděky tajemně oplodňuje.

Zkrácená básnická próza Dar spleenu ze sbírky Had na sněhu. Foto z knihy Sylvie Germain Bohuslav Reynek v Petrkově, autor: Daniel Reynek

5

TRVALE UDRŽITELNÝ ŽIVOT Život malíře a básníka Bohuslava Reynka byl prostý a obyčejný, zřejmě unikl pozornosti většiny lidí. Převážnou část svého života strávil na statku svých rodičů v Petrkově, oženil se, měl dva syny. Celý život ve dne spravoval dům, staral se o zvířata, pásl ovce, dojil kozy a v noci seděl v tichém osamění a psal své básně, modlil se, ryl své grafiky. Celý svět je možno chápat z jeho zdánlivě jednoduchých a obyčejných veršů, složitý život protéká jeho zahradou, dvorem a stroze zařízenými chodbami petrkovského statku. Tichá pokora, rozjímání, modlitba. Je „bláznem ve své vsi“, ví o tom, a to je podstatné – nechce být jinak. Bohuslav Reynek uniká ubíjející všednosti, ale ne tak, že hledá rozptýlení ve stále nových a intenzivnějších super, hyper a mega zážitcích. Naopak, smrtelnou nudu poráží okouzleným vnímáním nádhery věcí, lidí a tvorů, všeho, co utváří jeho domov. Reynek říká: „Ještě jeden div stojí za povšimnutí: ona tajuplná, tichounká píseň, jíž na sebe volají a odpovídají si nebe a země.“ Do stroze zařízeného příbytku vstoupil celý vesmír. Trvale udržitelný život se nachází v mnoha dokumentech, které byly dokonce přijaty i na nejvyšších politických postech. Vypadá to, že TUŽ je úspěšná koncepce, která již dosáhla řady naprosto konkrétních úspěchů na celé řadě míst naší Země. Aktivity zlepšující stav životního prostředí se dostávají do řady místních a regionálních rozvojových koncepcí. Přesto mám smíšené pocity z tohoto úspěchu. Mám pocit, že mezi dokumenty o trvalé udržitelnosti a konkrétními lidskými osudy zeje ohromná propast. Jen stěží lze přelouskat suché výčty poměrně samozřejmých pravidel na lepší svět, myšleno prostřednictvím lepších a poučených lidí. Pročítat tyto dokumenty je tak složité jako listování právními normami. Zdá se mi, že pokud koncept trvale udržitelného života neprostoupí jistý druh poetiky a imaginace blízký Bohuslavu Reynkovi a lidem jeho ražení, nemůže být skutečně míněným pokusem o nápravu věcí lidských. Problém je o to složitější, že se zdá, jako by TUŽ v současném civilizačním ruchu neměl většině lidí co nabídnout. Jde značně proti poptávce, která je každou hodinu mnoha vysoce vzdělanými manažery neustále zdokonalována ke stále většímu uspokojování potřeb, výběru zboží, tekutému designu. Reynkovo dětské okouzlení padajícím listem, okouzlení, které odnímá zcela obyčejným věcem jejich še+ a průměrnost, se dnes jeví spíše směšným. Navzdory možnému nepochopení Reynek ve svém osamění píše, že ve městě „těla se nezabíjejí, ale ubíjejí se duše a většina jich o tom vůbec neví.“ Dodejme, že naše civilizace ubíjí i tělo, zapomínáme na to, jaké to je zkypřit Zemi, zasít a starat se o to, co vzejde, nevíme, co to znamená, když Rimbaud říká: „Už osm dní jsem si rozdíral své boty o kamení cest.“ Ztratili jsme cit pro tělesné vnímání přírody, zvětšil se nám mozek a otupily smysly. Slovy písničkáře Václava Koubka: počítáme kroky a nevnímáme hvězdy. Pokud nebude koncept trvale udržitelného života uchopen více poeticky a prostoupen imaginací, zůstane trčet na recyklovaných papírech v dřevěných zásuvkách stolů. Oprášíme je čas od času na velkých konferencích s vše zahrnujícími vizemi a vegetariánskou stravou, vize pak budou následně ušlapány v každodenním životě průměrností, přitákáním moci, jak říkal filosof Karel Kosík: chozením pánům pro pivo. Reynek žil se svou rodinou, holuby, ovcemi a kozami na jakémsi osamoceném ostrůvku, který jen sporadicky navštívili přátelé nejbližší. Není však sám. Je mnoho

6

V ŽIVOTĚ BOHUSLAVA REYNKA podobných osudů, a přitom každý úplně jiný. Jsou podobné snad právě oním postavením mimo hlavní proudy dění. Viktor Munk po zážitcích z koncentračních táborů maluje své jednoduché postavy a obličeje, ve kterých se zračí údiv nad tím, co může přinést svět, a přitom po tom všem zazní jeho myšlenka, že „všední může být jen lidský pohled“. Sochař Jan Křížek obdivoval archaické umění. Největší radost měl, když archeologové na jedné francouzské kůlně našli jeho skulptury a vydávali je za prehistorické práce. Křížkovi žili v naprosté bídě, na malém prostoru Křížek tvořil a kvůli hlíně celou řadu svých děl rozbil. Rozbíjel to, co v „jiném světě“ mohl prodat. Tvořil jen tak. Posledních 23 let zdánlivě nedělal nic. On však byl spokojen s tím, že si dokázal konečnou podobu svého záměru představit. Muž, který zaujal Pabla Picassa a Andrého Bretona, vystavoval s Albertem Giacomettim, nikdy neměl vlastní ateliér. Nakonec postavil malý dřevěný domek a v nuzných poměrech zůstal se svou ženou v odloučení od uměleckého světa, přesto š&astný (?). Pěstoval včely, prodával med. Když se ho Jiřina Křížková zeptala, proč je ve všem jiný než ostatní lidé, odpověděl jí: „Jsou lidé, kteří žijí bez ideálů. Těch je nejvíc. Druzí, jichž je o mnoho míň, žijí svými ideály. Třetí, kterých je jenom maličko, žijí své ideály. K nim patřím já.“ Trvale udržitelný život bude trvalým konceptem, pokud dokáže vzdorovat moci, přiblíží se všednímu životu, domovům a dvorům, splyne s krajinou… a více než proklamován bude v skrytu a bez vítězství tvořit život lidí. Bude stále směřovat proti hlavnímu proudu, vířit naši pohodlnost, a přitom se vyhýbat extrémům. Mám pocit, že jeho prosazení v současném světě by mohlo paradoxně znamenat jeho vyšumění do ztracena, tak jak se to již stalo mnoha jiným ideálům v kratičké historii lidstva. Osaháváme v rychlosti stále lesklejší a barevnější povrchy, není čas dostat se pod ně. Pod povrchem na nás číhá nejasnost, neurčitost, přílišná myšlenková rozmanitost. Utíkáme zpět k povrchům. Tam umíme všechno změřit, seřadit, zaškatulkovat, ovládnout,… to přináší uspokojení. Všechno, co známe, máme přesně vyjádřeno, systematicky utříděno. I ekosystém nám pomáhá pochopit slovy jedné encyklopedie „jak příroda funguje.“ Ale ekosystém je jen myšlený, nic takového ve skutečnosti neexistuje, příroda dělá všechno možné, ale nefunguje. Je možná blíže světu přechodů, tvořivosti a chaosu, než jsme ochotni si připustit. Nepřibližuje se tomuto pohledu spíše jazyk básníků než jazyk vědeckých spisů a jazyk mezinárodních konferencí o trvale udržitelném životě? Jak to ale sdělit v době, kdy je vše mimo-měřitelné považováno za naivní, romantické, blábol. Přírodu se nehodí chránit jen tak, že se nám líbí. Musíme ji přece chránit pro něco srozumitelně definovatelného. Žádný jednotlivý život není trvale udržitelný, přesto kytky nad hrobkou Bohuslava Reynka svědčí o tom, že ještě stále komunikuje se světem. To jsou podle mne životy a osudy lidí, na kterých je možno postavit koncept trvale udržitelného života. Bohuslav Reynek píše Jakubu Demlovi v roce 1929: „…Cítím ve Vašem srdci cosi všemu navzdory zachráněného, cosi, čemu bych nejraděj řekl „blaženost Očistce“, při čemž důraz je na blaženosti. Ještě trpíme, ale nech&, jsme jisti, už naprosto jisti spásou, a proto v ohni bolesti náleží zpívat a radovat se.“ Michal Bartoš – Předneseno 24. 4. 2003 na konferenci „Johannesburg + 1 – směřování k trvale udržitelnému rozvoji.“ (Redakčně kráceno.) Autor je zakladatel Střediska ekologické výchovy Sluňákov a hlavní organizátor Ekologických dnů Olomouc.

7

Příběh o naději a vytrvalosti Před pár lety jsem tu knížku dostal od Vítka, měl ji dvakrát. Na modrém přebalu je černá silueta ženy, jíž se drží za ruku dvě holčičky a někam odcházejí. Uvnitř je jediná fotografie, černobílá, na ní velký upravený dům – vila a pod ní popisek Říčky 1946. Kniha se jmenuje Zítra bude líp a napsala ji Zdena Kaprálová. Žena, která poskytla skautům na 99 let k užívání Horní Mlýn u Brna – a to je právě dům z fotografie, místo, kde paní Kaprálová se svým manželem Alešem prožila těsně před druhou světovou válkou nejš&astnější léta života. A právě díky známému prostředí Mlýna jsem cítil, jako by se na okamžik střetly siločáry mého i autorčina života, by& jsme se nikdy nepotkali a téměř jistě ani nepotkáme. Vzpomínám na svoji první návštěvu Mlýna před sedmi či osmi lety. Skupinka roverů z našeho oddílu sem přichází v podvečer po třídenní hře, organizované brněnskými rovery. Tehdy podzimní chlad a neútulnost – a přece to tu muselo kdysi být velkolepé. První noc na starých parketách v druhém patře vily, vrzající dřevěné schodiště… Te+ doma při čtení knížky přemýšlím: co tu asi bývalo? Dětský pokoj se sejfem na cennosti ukrytým za obrazem? Do nových souvislostí se mi dostává i Krá&ův a Provázkův nález jakési střepiny z granátu v hlíně na dvoře, to když čtu o krvavých bojích o údolí v dubnu a květnu 1945. Mnoho lidí tu tehdy přišlo o život. Kde asi byl kryt, v němž se skrývala rodina Kaprálových? Ale Zítra bude líp není vůbec jen knížka o životě ve Mlýně na Říčkách, zaujme i toho, kdo tam nikdy nebyl. Jsou to chronologické vzpomínky Zdeny Kaprálové – „Kronika míru, války a exilu“, jak praví podtitul. Vzpomínky pohnuté a někdy velmi podivuhodné, až má člověk chu& při čtení nalistovat na jednu z prvních stránek a znovu si přečíst ujištění, že všechny události a osoby jsou skutečné… Právě válka přervala poklidný život rodiny schopného chemika a ředitele továrny Biochema Aleše Kaprála. Zpočátku přinášela jen nepříjemnosti a nepohodlnosti, jako nutnost upravit automobily k jízdě na dřevoplyn při foto: Lenka nedostatku benzínu či nedostupnost

8

kávy, čaje, cukru. V průběhu válečných let však dochází k přímému ohrožení rodiny, Aleš je zatčen gestapem, vězněn v Brně a Vratislavi (Breslau), souzen tzv. lidovým soudem. Válečné vzpomínky, které tvoří centrální část knihy, jsou dramatické a mrazivé při pomyšlení, jak málo mohlo stačit k tomu, aby vše skončilo špatně. Kaprálovi patřili nakonec k těm š&astnějším, osvobození však pro ně neznamená úlevu a návrat rodinného života do normálních kolejí, ale postupný příchod další totality, komunistické. Půl roku před konečným pučem v roce 1948 se rodina stěhuje do Indie, bohužel právě v době, kdy se blíží vyhlášení její nezávislosti na britském impériu. Po něm dochází k rozdělení bývalé britské Indie na převážně hinduistickou Indickou republiku a převážně muslimský Pákistán. Události jsou provázeny etnickými a náboženskými nepokoji a opět jsou Kaprálovi, stejně jako při bojích na Říčkách, svědky násilí a zabíjení bezbranných. Znova se stěhují, tentokrát do Austrálie, ale klid a druhý domov jim nakonec přináší až poslední exil v USA. Zdena Kaprálová není profesionální spisovatelka, ale i když píše jen o tom, co zažila, příběh je plný napětí a dramatických zvratů. Rodinné události doplňuje příslušným dobovým politickým pozadím. Pro českého čtenáře může jít někdy o opakování známých faktů z dějepisu, což je dáno zřejmě tím, že původně kniha vyšla roku 1990 ve Spojených státech. Občas je to ale velmi užitečné, třeba v případě událostí indických. Děj mi chvílemi připadal dost patetický (snad také dáno původně americkým vydáním?), má však svou sílu. Je to příběh zámožné české rodiny, která ke svému jmění přišla poctivou prací, avšak byla vírem vnějších událostí neustále zbavována svých jistot. Příběh o veliké vzájemné opoře a trpělivém zdolávání všech překážek díky nezdolné víře v lepší budoucnost. Jeden z příběhů 20. století, na něž bychom neměli zapomínat… Zdena Kaprálová, Zítra bude líp, nakl. Ivo Železný, Praha 1991, 414 stran Bohouš

9

k ne Voda Na Váš Mlýn á l Č Zdena Kaprálová, autorka knihy Zítra bude líp a majitelka Horního Mlýna nedaleko Brna, který pronajímá skautům za symbolickou jednu korunu ročně, popisuje svou první cestu na Mlýn takto: Sjížděli jsme s Alešem autem z kopce dolů serpentinami po úzké silničce ve vysokém lese, když se před námi náhle otevřela vyhlídka. Aleš zastavil a vystoupili jsme z auta, abychom mohli obdivovat panoráma, které se před námi rozprostíralo. Byl to obrázek dokonalé pastorální krásy. Údolí bylo neširoké, kolem dokola lemované hlubokým lesem. Z východu do něj přitékala malá říčka, která se dělila do dvou ramen. Větší z nich pohánělo malebný starý mlýn, který stál v údolí jako památka na doby, kdy byl život plný poezie a půvabu. Druhé říční rameno se vinulo kolem usedlosti a na okraji velké, zářivě zelené louky se obě říčky opět spojovaly. Na březích rostly vysoké ztepilé břízy, vzduch voněl borovicemi, všechno bylo svěží, plné míru a pokoje. Nastoupili jsme do auta a sjeli do údolí. Mlýn byl tři sta let starý; měl tlusté kamenné zdi a byl pokryt tmavou břidlicovou střechou. Uvnitř vypadal ještě starší; silné dubové trámy masivního schodiště vedoucího do patra mu dodávaly půvab a svědčily o solidnosti celého stavení. Nejvíce se mi líbilo obrovské dřevěné mlýnské kolo, věčně se otáčející, poháněné nekonečným proudem křišQálově čisté vody, která – jak jsme později zjistili – nikdy nezamrzala, protože silný podzemní pramen půl kilometru nad mlýnem ji udržoval poměrně teplou i v největších mrazech. Celé to místo bylo tak krásné, že jsme se okamžitě rozhodli mlýn koupit. Moje první cesta na Mlýn se odehrála skoro o šedesát let později, ale možná byla stejně romantická. Vystoupili jsme na konečné autobusové linky číslo 58 – Líšeň, hřbitov. Podzimní hvězdičky – vzpomínky na dušičky – probleskovaly plotem. Odtamtud vedla pěšinka Mariánským údolím. Šli jsme ve skupince ještě se dobře neznajících lidí – brněnských vysokoškolských roverů z kmene Dýchánek. Ta cesta nás ale dobře stmelila. Hráli jsme vlastně klasickou stopovanou, akorát místo šipek nám cestu na Mlýn ukazovaly rozsvícené kalíšky s legračními úkoly a legendou. Na začátku lesa jsem neopatrností upustila spacák. Vzala jsem si totiž malý ba&ůžek, takže spacák jen do ruky. Byl tak dokonale do kulata sbalený, že se mi odkutálel ze svahu do neznáma. Jeho hledání téměř potmě nám přineslo pěkné zdržení. Pod svahem šuměla voda a já se usilovně modlila, aby se spacák zarazil o nějaký kmen nebo křoví. Tak se naštěstí stalo.

10

Mlýn se mi tenkrát v té tmě zdál majestátní a tak obrovský, že jsem pochybovala, že bych se v něm někdy mohla vyznat. Velmi praktická byla jedna pozdější rozcvička: „orientační běh po Mlýně“. Kde tu asi býval náhon? A bazén? Které části se říká „u sládka“? To bylo ovšem jen na úvod. Už rozhýbaní jsme si zahráli docela jiný orientační běh: „mlýnskou stezku!“ Klasickou orvávačku v roverském duchu. S pneumatikou průlez okny, polorozbořeným sklepením na dně s vodou, až na střechu po nepevné zdi, kde nás z nezaskleného okna napřaženýma záchrannýma rukama povzbuzovali kamarádi… Mlýn se nám zapsal do duše. Cestu Mariánským údolím jsem si brzy zopakovala jen ve dvojici. Vůbec nevedla tak přímočaře, jako když jsme jí šli minule všichni pohromadě. S Na+ou jsme zakufrovaly a už už měly vyhlídku jen na přečkání noci na verandě čísi chatky, zatímco na Mlýně se měla péct křupavoučká kuřata. Když jsme se po určité době přece jen našly, ještě v areálu Mlýna jsme vůbec nemohly trefit na zahradu, kde se mělo opékat. Hotový trapas. Ale kuřata na nás zbyla… Nikdy nezapomenu na tichou cestu poslepu za ruce v dlouhém řetězu až k jeskyni Netopýrce. Kráčeli jsme pomalu a nejistě, plni očekávání. Uvnitř, když jsme si konečně mohli sejmout šátky z očí, nás čekala koncertní síň osvětlená svíčkami a na kamenech a ve výklencích obložené tácky dobrého zobání… Nevšední zážitek nám nepokazila ani vyhlídka na to, že příští den budou všem k pohoršení na školních přednáškách svítit naše zabahněné kalhoty. I zasněžený Mlýn znám. Jednou přijeli na vánoční besídku Dýchánku návštěvou dva bratři z Olomouce. Mrzlo a silnička k Mlýnu nebezpečně klouzala. Aby dojeli až na místo v pořádku, museli prý vyskočit z auta za jízdy a vrazit mu něco pod kola, aby se vůbec zastavilo. Pak teprve nasadili řetězy a už to šlo. Na tyto dobrodružné cesty na Mlýn nedám dopustit. Dnes už znám i tu Mariánským údolím skoro poslepu. Sám starý mlýn, který se každým rokem obléká do lepších šatů, je můj docela dobrý známý. Přesto je objektem mé velké úcty, vzpomenu-li si třeba, že se pod jeho střechou za války ukrývali partyzáni. Že do něj přišlo gestapo zabavit koně nebo učinit prohlídku, nemají-li majitelé schované zbraně. (V tajné skrýši jich několik bylo, ale nenašli je…) Že se na něm ubytovali ruští vojáci – osvoboditelé a desítky jich byly pohřbeny dočasně v sadu, jakmile se tamtudy přehnala fronta. Od roku 1993 je dán Mlýn k dispozici skautům. Býval honosným sídlem, skauti ho získali zchátralý a poničený. Ale deset let práce je na něm patrno. Mlýn spravuje a obývá vždy na dobu pěti let správce. Byl to Ještěr, potom Honza a od srpna tu se ženou Pecou a malou Evičkou bydlí Provázek.

11

Rozhovor s Provázku, měl jsi v Olomouci byt a zaměstnání. Co tě vedlo ke stěhování na Mlýn? Hlavně to, že jsem tady dlouhá léta bydlel, když byl správcem Ivo Brzobohatý – Ještěr. Každý rok mě sem lákal, jestli nechci jít dělat správce. Mám s tím nějaké zkušenosti: dělal jsem pět let správce na Hájence u Písařova. Tam jsem samozřejmě nebydlel, ale moje rodiče mají chatu kousek od hájenky a tam jsem jako kluk jezdíval v podstatě každý víkend, takže vím, co je to žít v takových podmínkách. Chci žít v přírodě. Není pro tebe správcování na Mlýně zbytečná investice „do cizího“? To byl asi základní prvek toho, že jsme sem nechtěli jít dřív. Člověk investuje svůj čas a svoji práci do cizího, ze kterého nic mít nebude. Jenže já nejsem člověk, který by vydělával tak velké peníze, aby si mohl pořídit z fleku barák, který by měl pro sebe. A zároveň vím, že práce se stavěním domu, pokud teda není člověk dostatečně bohatý, by mě natolik pohltila, že bych neměl čas udržovat nějaké kontakty a vztahy s lidmi kolem. Neměl bych možnost se věnovat tomu, čemu jsem se věnoval dote+, hlavně skautování. Tady je možnost si tohle všechno vyzkoušet: bydlet na venkově, vlastně na samotě, starat se o všechno živobytí – topení, odhazování sněhu, opravy – dote+ jsme bydleli v paneláku, kde jsme to nepotřebovali, tam se starají jiní. Navíc u této práce zůstane skautování i kontakty se známými, kteří sem většinou jezdí vydatně pomáhat. Jaké jsou tvoje nejbližší správcovské plány? První zimu přežít a zjistit všechna úskalí, protože zima je asi nejhorší období k obývání Mlýna. Ideál by byl celé to tady spravit, ale to asi nebude úplně reálné. Určitě to tu chci uvést do estetického stavu na první pohled udržovaného objektu. Uklizeno, posečeno… Co všechno je vlastně povinností správce Mlýna? Starat se o zdejší inventář, zajiš&ovat běžnou údržbu této nemovitosti, zajiš&ovat provoz – pronajímání skautským i neskautským organizacím, a pokud má správce na víc, tak třeba shánět nějaké sponzory nebo peníze a realizovat případné investiční záměry. My jsme si ještě na prosbu Hydrometeorologického ústavu k našim povinnostem jednu přidali, je to taková činnost patřící ke zdejší přírodě – provádět odečty teplot vody a výšky hladiny v Říčce a sledovat vydatnost zdejšího Kaprálova pramene. Mohl bys neznalé čtenáře po zdejším Mlýně trochu provést? Mlýn má čtyři hlavní trakty: jeden tvoří hospodářské budovy – stáj, garáž a místnost, kde se ukládá materiál, podsady a táborové věci. To je neobyvatelná část. Druhý trakt tvoří garsonka a byt správce. Garsonka je místnost, která původně byla určena pro - jestli to byl bratr paní Kaprálové? - každopádně byl postižený, takže byla původně koncipována bezbariérově, ale on tady stejně nikdy nebydlel. My jsme se asi v devadesátém šestém nebo sedmém roce dovolili paní Kaprálové, jestli tady můžeme jako studenti bydlet. Další část, asi nejstarší z celého Mlýna, je „sládek“. Byla opravena až nedávno díky poslednímu civilákovi Milošovi a bývalému správci Honzovi Odehnalovi a bude poskytnuta opět jako garsonka k bydlení studentům. Poslední částí je vila, kde bydleli Kaprálovi. Svého času byla luxusně zařízena, te+ už bohužel ten luxus takový není… Tam bývají ubytováni všichni návštěvníci.

12

Ing. Jiřím Pospíšilem – Provázkem Jestli tomu dobře rozumím, vznikají tu ve velkém skautské koleje! Bude tu skautská kolej Aleše Kaprála a skautská kolej Zdeny Kaprálové, protože tu jsou dva celky, takže to takhle rozdělíme. Ubytovaní by měli být skauti, ale není podmínkou, aby to byli vysokoškoláci. Část jejich „kolejného“ bude odvedená práce na Mlýně. Zájem je, tak si myslím, že to bude fungovat. Na co tu sám nejraději vzpomínáš ze svých studentských let? (Šibalské pousmání.) Aha, to jsou zřejmě nějaké nepublikovatelné zážitky? Vždycky na podzim jsme dělali mošt a mimo jiné jablečné víno… Ale hlavně jsme tady založili roverský kmen Dýchánek. Má tento Mlýn nějaké tajemství? Má třináctou komnatu. To je srdce každého mlýna: místo, kde bylo uložené mlýnské kolo. Dnes vypadá už dost zpustle, není tam kolo, ale šachta v zemi, která vede do neznáma. Zůstala tam základní hřídel, ale už nic víc. Tahle záhadná místnost byla odhalená náhodou, ví se o ní asi teprve dva tři roky, protože je z velké části ukrytá pod zemí. Na závěr tě poprosím o reklamu na zdejší kraj a podmínky místního ubytování. Velkou předností Mlýna je, že se sem může klidně nastěhovat oddíl, který má třicet, čtyřicet nebo šedesát lidí. Pak je výhoda, že je Mlýn součástí přírody, není ani u rušné silnice, ale na druhou stranu je kousek od Brna, kde je kultura, obchody a všechno. Je docela slušné spojení bu+ šest kilometrů pěšky z Brna ☺ nebo autobusem. Už jsme tu v Moravském Krasu, chráněné krajinné oblasti. Je tady možnost letního táboření v podsadách na louce, ve vlastních stanech v sadu, vedou tu cyklotrasy, přes zimu se dá bruslit, lyžovat… Platí zásada, že neskauti si smějí rezervovat termíny nejdříve dva měsíce předem, a skauti kdykoli, je to skautská základna, takže skauti mají přednost. Kalendář akcí je docela zaplněný. Dva až tři měsíce dopředu se už obtížně hledají termíny, zvláš& jsou-li zrovna Velikonoce či prodloužené víkendy. Telefonní číslo na správce je 544 212 732, www stránky Mlýna jsou na http://www.skaut.cz/www/mlyn. Neváhej a zavolej Provázkovi do Klubu! Přispěj svou troškou do Mlýna! Lenka, foto: archiv Kmene Po uzávěrce Provázek ještě vzkazuje: chcete-li s vaším roverským kmenem prožít vstup do nového roku na Mlýně, podívejte se na http://www.skaut.cz/www/mlyn/silvestr2003.

13

Jak nám chutnal Špekáček Devátého srpna jsme si na tuto vypečenou pochoutku zajeli až do Hlinska. Neměl to být totiž obyčejný buřt, který by nám byl buřt. Nýbrž

třetí ročník Hlineckého folkového špekáčku, který se ovšem pro zmatení nepřítele konal již po čtvrté. (Nejprve totiž proběhl „nultý ročník“, na čemž si pořadatelé velmi zakládají.) Už na hlineckém náměstí jsme stražili uši, z kterého směru se konečně ozvou ty dunivé decibely, abychom to lépe našli. Transparent taky nikde žádný, úplné mrtvo v letním vedru. Š&astnou náhodou jsme téměř bez pomoci našli správnou odbočku a vkročili do malinké, malebné oázy plné vlídného stínu… Areálem se procházely malé dětské postavičky oblečené do velkých špekáčků. Reklamními otvory podávali návštěvníkům program večera. Za zvukařovým stanem stálo kyvadlo dobré nálady, opodál visela batikovaná trička, která se měla v pokročilejší hodinu dražit a zatím je zájemci pouze okukovali. Každý účastník musel do špalku zatlouct svůj účastnický hřebík a do mapy zase vyznačit špendlíkem, odkud sem přispěchal. Fungovala čajovna a aby atmosféra byla opravdu stylová, zpoza rohu se linula škádlivá vůně opékaných špekáčků…

O rozhovor jsme poprosili hlavního pořadatele: Romana Hampejse, kterému přizvukoval bratr Radovan – Školník: Doslechli jsme se, že letošní ročník Folkového špekáčku je v historii první, který nezašti6uje hlinecké skautské středisko. Je zřetelný rozdíl mezi tímto ročníkem a předchozími? Rozdíl není vůbec žádný. Je stejná atmosféra, stejní lidé. Stále skauti? Pomáhají nám skauti i jiní kamarádi. Kolikrát se den před festivalem, kdy je nejvíce práce, to kamarádství dost prověří… Z jakého důvodu se od této akce vaše středisko distancovalo? Naše středisko je trochu zvláštní. Oni to považovali asi za ztrátu času, protože poprvé jsme docela prodělali – není to zkrátka výdělečná činnost. No, a asi se jim to taky zdála „neskautská“ akce. V naší střediskové radě totiž ještě sedí

skauti, co pamatují skauting za první republiky, to jde pak těžko srovnávat. Ale jestli se jim tahle hudba nezdá skautská, tak pak už která, že jo… Dost mě to mrzí, ale je prima, že ty světlušky tady tak v těch krojích pořád běhají. My jsme tu vždycky mívali i týpko a prezentaci skautské činnosti. Te+ jsme jim taky nabízeli, že by to tu mohlo být, ale my už to oboje nestíháme. Koho ta myšlenka napadla – uspořádat vlastní folkový festival? To jsem se takhle jednou ráno probudil a prostě si řekl: „Jo! V Hlinsku to uděláme!“ Další den jsem s tím hned doběhl na radu, tam se to schválilo, a pak už to jelo. Jaká je cesta od nápadu k realizaci? Nemáte problémy se sháněním sponzorů? Hodně nám pomáhá město, máme nějaké granty. Stalo se nám, že někteří původní sponzoři odmítli přispět, když už tím vlastně nepodporovali Junáka. V tom to máme te+ těžší. Museli jsme založit Sdružení přátel dobré hudby – Hlinsko v Čechách, aby se Špekáček mohl dál konat. Kolik vás ve sdružení je? No --- Napište to takhle: rádi přijmeme kohokoli do našich řad! Podstatné je, že vám vydržela energie a nevzdali jste to. Chce to určitě hodně úsilí i přes rok… Začíná se v zimě. V lednu už je třeba mít dohodnuté kapely, pak už by byly zadané a rozjeté všude jinde. Ale te+ naše sdružení rozjíždí i jiné akce. 24. října pořádáme v Hlinsku koncert Vladimíra Merty, zatím v plánech je zimní Soutěžní hlinecký špekáček… A na to všechno je nás dva a půl: brácha, Petra Novotná a já jsem ta půlka (dodává skromně Radovan – pozn. red.) Když máte te? tolik práce, nepověsili jste skautování na hřebíček? To ne. Já vedu šestý oddíl, Radek je v roverském kmeni.

Odebíráte Roverský kmen? To je složité. My záměrně skautský tisk neodebíráme, protože nám řekli, že prý jsme nuceni, a to se nám nelíbilo. Ale to už dva roky neplatí! Aha, tak to mi ještě nikdo neřekl. Nepřemýšlíte o pozvání nějakých skautských kapel k vám na Špekáček? Markétu a Lazary jsme si s chutí poslechli na Folkové růži v Jindřichově Hradci, ale ti te+ přestali hrát. S jinými jsme se dosud nesetkali, ale budeme vám vděční za kontakty. My oba s bráchou hrajeme na klarinet, já už te+ spíš jen na kytaru a udržuju se v obraze aspoň sledováním časopisu Folk&Country. Před prvním Špekáčkem jsme sami na žádném folkovém festivalu nebyli a zorganizovali jsme ho troufale jako dvoudenní akci s country bálem. Potom jsme teprve začali vyjíždět a okukovat podobné akce, jestli jsme vlastně „in“. Jestli jsou v Hlinsku „in“ můžete sami posoudit podle toho, že se u nich na pódiu letos vystřídali: Strejdové, Tomáš Linka se skupinou Přímá linka, skupina Nový koření, Pacifik, Petra Šany Šanclová a nakonec Slávek Janoušek s Bandou. Ale mezi nimi vlastně i sám vrchní pořadatel. Když zbloudilý Slávek ne a ne stále trefit do Hlinska, Roman směle čapnul kytaru a vycvičen mnohými táborovými ohni udržel publikum v dobré náladě plné očekávání. Mimo jiné se při koncertech nad hlavami diváků nepřestávali milovat dva motýli – admirálové. Ale to už nejspíš nebylo zásluhou pořadatelů… Lenka, foto: Bohouš

16

KAPKA 2003 „Jů, další auto!“ Všichni se jako automat otočíme na patě a jsme ve střehu. „Fůj, to je zase mušek! Mohli bychom je slupovat a krmit jimi masožravku! Prodáváme krmení! Sušený hmyz všeho druhu…,“ výlevy jsou doprovázeny tlumeným smíchem. Vrznou dvířka. Unavený řidič rovná ztuhlé končetiny a nenápadně pokukuje po bílých kmitajících tečkách. „Nadace pro transplantaci kostní dřeně….Společně proti LEUKÉMII,“ tiše zkoumá nápis na sněhobílých tričkách. To už ale letí vzduchem otřepaná fráze: „Krásné ráno, pane… dnes je velký den, kdy máte možnost zapojit se do celorepublikové akce s názvem KAPKA. Společnými silami se snažíme finančně pomoci nemocným s nejtěžšími chorobami krve a zhoubnými nádory… a s vaším souhlasem vám za příspěvek do kasičky symbolicky umyjeme přední sklo vašeho stroje.“ „Děcka, to je sice pěkné, ale mám přesně 200 Kč na benzín… třeba příště…“ Tohle už jsme vyslechli tolikrát… nevadí, nahodit úsměv… „Můžeme Vám, prosím, alespoň umýt to sklo?“ pokouším se zviklat řidiče. „Jak chcete,“ pronikne do našich uší odpově+ bez zájmu. Zazní sborové děkujeme. A nálet na sklo! Spolujezdkyně uvnitř nestačí kulit oči. Směje se na celé kolo a pročítá propagační materiál nadace. „Májo, cítím, jak se mi zvětšuje trojhlavý sval pažní,“ zvolám. Prudký výbuch smíchu. Ale to už se otevřely dveře „čerpačky“ a ke kasičce přichází onen řidič a otvůrek spolkne 50 Kč. „Děkujeme.“ Pán se na nás obrací: „Dnes si vystačím i s benzínem za 150 Kč. Přeji vám všem příjemné řidiče a pevně doufám, že se vše dostane do správných rukou.“ „Děkujeme. V to věříme také. Příjemnou jízdu a krásný víkend!“ odvětím. Ale to už pospíchám s kasičkou k dalšímu „zákazníkovi“. Tak tohle bylo jedno z tisíce aut, která jsme oslovili dne 20. června 2003. Transparenty plápolaly ve větru v 50 městech naší republiky a z toho ve většině z nich KAPKA probíhala na vícero čerpacích stanicích. Ve spolupráci se skauty, studenty a spolupracovníky nadace se vybrala krásná částka 698 812 Kč. No řekněte, není to nádherná akce? Myslím, že u nás, v Lidečku, byla úspěšná a jsme nadšeni z toho, že jsme měli možnost se zapojit naplno! Ivulík, středisko Lidečko Bližší informace o KAPCE, včetně seznamu zúčastněných skautských jednotek a výtěžků v jednotlivých obcích, najdete na stránkách informačního servisu KAPKY na http://www.skaut.cz/kapka. K prostudování jsou zde samozřejmě i rady typu „jak na to“ a kompletní návod na uspořádání KAPKY 2004 právě u vás. Dotazy směřujte na e-mail: [email protected] Montja, koordinátorka KAPKY 2003

17

Jak to bylo – Jak to je Služba musí být nezištná, ale činorodá Rozhovor se Zdeňkem Strnadem – Slavíkem Slavíku, pro mě jsi nerozlučně spojen s mými skautskými počátky po roce 1989, kdy jsi vedl náš dívčí oddíl. Kdy Ty jsi začínal skautovat? Já jsem začínal hned po válce, v květnu 1945. Byl jsem učeň a dojížděl jsem do Ústí nad Orlicí, kde už měli skautíky. To mě velice inspirovalo, a proto jsem se už v srpnu přihlásil do celostátního kurzu pro vedení skautských oddílů do Horních Černošic u Prahy. Tam byli velmi kvalitní instruktoři, mezi jinými si vzpomínám na hudebního skladatele Burghausera, kterému říkali Jumbo. Ten nás tam učil skautské písničky jak při piánu, tak i s kytarou. Já jsem doma měl takovou starodávnou bavorskou loutnu a maličko jsem na ni už uměl brnkat – pár akordů, takže jsem se velice rychle ty písničky naučil. Vrátil jsem se do Lukavice, kde jsem se narodil a v tom čase pobýval, a okamžitě jsem tam zakládal jeden skautský oddíl – asi třicet chlapců mého věku jsem tam zbuntoval. To mi bylo sedmnáct. Na podzim jsme se přestěhovali do Žamberka a já jsem předal ten ustavený oddíl v Lukavici. V Žamberku jsem začal působit jako „okresní rover“ – tak mi říkali, protože jsem byl první starší chlap, který neměl na starosti oddíl. Jezdil jsem po okolí a učil ty písničky, protože všude bylo pole neorané…

Zdeněk Strnad – Slavík se narodil 6. 11. 1928 v Lukavici u Žamberka. Jeho tatínek za první světové války utrpěl průstřel hlavy, přežil skoro zázrakem. Po zotavení ztratil rovnováhu, přesto musel pracovat na pile u katru, aby uživil šestičlennou rodinu. Maminka byla krajkářka. Krajky chodívala sama pěšky odevzdávat přes Orlické hory do 20 km vzdáleného Vamberka, a to i přes „Umrlčí vrch“, kudy se všichni báli. Studovat mohl ze čtyř sourozenců jen jeden – starší bratr Toník. Zdeněk se tedy vyučil modistou a kloboučníkem. Na vojně se dostal do kapely. Se spirituálem „Můj bílý pán je otrokářem“ vyhráli divizní soutěž, odkud byl už jen krok do AUS – Armádního uměleckého souboru. Slavík získal hodnost poručíka hudeb a externě vystudoval zpěv na konzervatoři u profesora Konstantina Karenina. Pro špatný kádrový profil však v armádě ani u hudby nemohl zůstat a následovala série stěhování za různými zaměstnáními: brzdař u dráhy, skladník a účetní, provozář v komunálním podniku, vedoucí textilní prodejny. Po definitivním přesídlení do Žamberka pak začínal znovu od píky

18

(Rozhovory s oldskauty) Od té doby máš přezdívku Slavík? To je s tím spojené. Přicházel jsem do Žamberka na schůzky a oni vlastně ani nevěděli, jak se jmenuju, protože jsem přicházel a zase jsem zmizel. Jeden z těch skautíků říkal: „Nevím, jak se jmenuje, nějak jako Slavík, a když zpívá…“ Tak jsem koupil přezdívku. Já jsem pak měl na starosti druhý oddíl, a když jsem dojížděl do práce v Hradci Králové, tak jsem vždycky v sobotu vedl vlčata. Ta když po obědě přicházela před náš dům a čekala na mě, volala: „Paní Slavíková, je Slavík doma?“ Maminka se velice smála, protože se jí líbilo, že je najednou místo Strnadové Slavíková. Jezdili jste hned od počátků na tábory? Jak tenkrát vypadaly? Poprvé jsme jeli na tábor v roce 1946 pod Suchý vrch nad Mladkovem. To bylo ještě v takové zajímavé, možná i nebezpečné době, kdy jsme dostali i dokonce

v Elitexu: zámečník, soustružník, frézař, plánovač výroby a nakonec vedoucí skladu. Strnadovým se narodily dvě dcery – starší Jindra (po skautsku Sojka, známá všem, kdo v Junáku pracují se světluškami) a mladší Olinka – Modřinka, která také prošla skautskou výchovou a vedla skautky. Slavík přednáší pravidelně na Východočeské lesní škole a za svoji činnost obdržel několik skautských vyznamenání. V době posledního zákazu skautské činnosti vedl Mladé zdravotníky při Čs. červeném kříži a organizoval turistické pochody. Jeho aktivity jsou však značně širší než jen skautské. Díky Slavíkovi se v žamberském kostele opravily varhany i starý křiš&álový lustr. Zasloužil se o rekonstrukci a znovuvysvěcení kapličky pod Suticí. Městský úřad získal na jeho popud deset podorlických krojů. A za uspořádáním obrovské sbírky na nové žamberské zvony stál nedávno opět Slavík. Mnoho lidí na ně přispělo. Ale nestalo by se tak, kdyby ten základní „příspěvek“ nepoložil jediný člověk, Slavík…

19

revolvery, protože tam ještě probíhal odsun Němců. Chodily tam tlupy Němců, pašovaly a přenášely přes hranice majetek. Na obranu tábora jsme tedy měli dva revolvery. Byli jsme také vybaveni po různu materiálem UNRRA. To byla organizace, která dodávala do poválečných zemí materiál a různé potraviny. My jsme byli vybaveni třeba tropickými přilbami z korku a nepromokavými plášti. Ten, kdo byl na hlídce, dostal přílbu, a když byl trochu vítr, tak ta přílba měla nahoře větráček a v něm vítr pískal. Jeden skautík tam byl takový hodně bázlivý, stál při hlídce u mě u stanu a vždycky říkal: „Slavíku, on tam někdo chodí, zrovna na mě někdo pískal!“ Pak jsme přišli na to, že ten, kdo tam chodil, byly žáby, které tam poskakovaly, těch bylo mnoho. A to pískání že měl vlastně ve své věži – ve svém klobouku. Pak byl tábor v Pěčíně, tam jsem nebyl, protože jsem byl na lesní škole. Až pak za rok, tam jsme taky zažili mnoho! Byl tam sousední tábor opočenských skautek a strhla se obrovská průtrž mračen. Když jsme se tam šli podívat, jak to dopadlo po tom obrovském dešti, zjistili jsme, že jim tábor vyplavila voda, která tekla ze stráně. Jak jsme tam šli dva na jakési výzvědy, chopili jsme se krumpáčů a museli jsme prokopat kus takové zmuldy, protože světlušky a skautky byly v kuchyni a seděly na sporáku a na dříví a kde všude, tak jsme je vlastně zachránili, že je voda neodnesla. Ale byli jsme úplně zničení. V roce 1949 už tábory nesměly být. Já jsem formálně přebral středisko Žamberk po bratru Pattonovi a ještě do roku padesát jsme tady ilegálně trvali. Stál jsi u zrodu skautingu na Žambersku po všech historických zákazech: Po válce, v roce 1968 a znovu po sametové revoluci. Věříš, že je skauting nesmrtelný? No, on je totiž nesmrtelný jen tam, kde to lidi vezmou za správný konec. Je jedna velká zásada a pravda: skauting je všude tam, kde děti vedou děti. Já to vysvětlím: družinový systém je založený na tom, že kolem osobnosti chlapce nebo dívky se soustředí několik dalších, a to je životaschopné. Pak už stačí, když vůdce vhodně motivuje rádce nebo podrádce. Jakmile to dospěje tak daleko, že děti vedou dědečkové nebo babičky, tak je to tragédie, protože ti nemají, čím by imponovali. Myslíš si, že je i dnes skauting lákavý? Čím? Je třeba všechno ozvláštnit a hlavně dbát na to, aby skauting měl ducha. Jakmile skauting ztratí duchovno a ideály, nezištnou službu nejmenším a takový ten „život“, zvrátí se na organizaci, která vede jenom administrativu a nedělá to s láskou… Alespoň pro mě je skauting způsob života a životní názor, který jde

20

ruku v ruce s křes&anstvím a křes&anským názorem. Služba musí být nezištná, ale činorodá… Jsem přesvědčený, že človíček třeba i docela malý jde podvědomě za nějakým dobrem. Když pak roste a překoná období dospívání, hledá další ideály a jak je zrealizovat. Pokud najde tu cestu a má nějakou rukově&, tak je dobře. Slavíkovo lesoškolácké krédo, 1948 „Chci jít svým životem s otevřenýma očima zálesáka, poučit se o všem, co poskytuje lidské vědění a umění, naplnit jej klidem a pohodou, abych v duchu křes&anských zásad, věren skautskému slibu a zákonu mohl účinně zasáhnout v boji o lepšího člověka, o přátelství lidí. Toto heslo s čistým štítem odevzdám Té, která jednou přijde, Té, které obdiv k čisté kráse a hudbě bude vlastní, Té, která porozumí mému ideálu života. Spolu pak sladíme své písně na oslavu Boží symfonie. Budeme spolu žít pro krásu života, pro děti, které přijdou, pro lásku, která s námi půjde naším životem.“

Slavík se mimo jiné zasloužil o vydání Zpěvníčku skautského střediska Žamberk. My jsme se sice v jistém věku vzbouřili proti skautským písním a uznávali jen Milence v texaskách a podobné songy, ale snad nám to Slavík ve své moudrosti prominul… S přihlédnutím k jeho lásce ke zvonům ze Zpěvníčku otiskujeme jednoduchý, ale líbezně zvonivý kánon. Myslím, že stojí za to se ho naučit. Pro vaši lepší orientaci: hvězdička označuje vždy místo, kde se se zpěvem připojuje další hlas. Lenka, foto: Slavíkův archiv

ZVONY G 34 > ˘ Dyng



G

˘



´ O

G ˘

˘

kdyˇz n´ am



G

˘ ˇ

> ˘ Dyng

˘

ve- ˇcer

> dong,

vy- zv´a-

> ˘ dyng

˘ ˇ

ˇ

nˇe-

j´ı,

ˇ

zvo- ny

znˇe-

j´ı,

˘

ˇ 7ˇ ˇ

nˇe-

j´ı:

dong,

ˇ vy- zv´a-

> ˘

dong,

ˇ 7ˇ

j´ı,

ˇ 7ˇ

> ˘

dyng

ˇ

znˇe-

ˇ

> ˘

dong,

ˇ 7ˇ

zvo- ny

ˇ ˘

ˇ

> ˘

dyng

jak kr´ as- nˇe

ˇ

> ˘

dong,

ˇ ˘

> ˘

> ˘ dyng

> ˘ dong!

„Boj o vyznamenání“

aneb Dobro – staletý dub

Letošní léto bylo jednotvárné co do počasí, ale pestré co do názorů. Radovali se školáci, stěžovali si zemědělci. Zrající vinice nadšeně pozorovali vinaři, vlasy si rvali vodohospodáři. Dost rozdílných názorů na jednu a tutéž věc. Všechny mají jedno společné – jsou to reakce na otázku starou jako lidstvo samo – co je vlastně dobré?? Zkusme si na ni aspoň částečně odpovědět. Začněme příběhem: Byli dva kamarádi, od školky po střední chodili vždy do stejné školy a třídy. Když ve škole dostali úkol z matiky, jednomu s ním doma pomohla máma-analytička, druhému máma řekla, aby se s úkolem popral, jen mu ho zkontroluje. Výsledek? U prvního jednička a časem i písemná pochvala podtržená s hvězdičkou. U druhého za tři a časem boj o vyznamenání. Na střední dostali úkol z přírodopisu – základní analýzu pitné vody. Jednomu to doma udělal táta, druhému doma řekli, aby se s tím popral, jen mu to zkontrolují. Výsledek? U prvního jednička a časem za podobné výsledky i písemná pochvala. U druhého za tři a časem boj o vyznamenání. První si své rodiče nemohl vynachválit. Druhý prožíval častokrát pocit křivdy, ponížení a neúspěchu. To vše trvalo do výšky. Tam už se cesty obou kamarádů rozešly. Rozešly se tam ale i jejich životní osudy. První nebyl schopný unést jakékoli ponížení, zesměšnění, neúspěch. Rodiče měl za zdroj peněz, nic víc. Druhý byl daleko odolnější vůči problémům života, daleko méně konfliktní. Vztah k rodičům sice nic moc, ale kdesi hluboko v srdci by se u něj stále víc rostoucí kus uznání našel. Co bylo v životě těch dvou skutečně dobré? Co je pro mě, pro mou kamarádku, rodinu, oddíl, společnost? To je otázka, na kterou se strašně těžko odpovídá. Ale staletá moudrost díky nashromážděné bohaté lidské zkušenosti už některé hieroglyfy z odpovědi na tuto otázku rozluštila: „To, co je příjemné, ještě nemusí být nutně i dobré.“ „Těžší cesta bývá velmi pravděpodobně i lepší cesta.“ „Dobro není jednoletá bylina, ale staletý dub.“ „Zasévat dobro nezakládá právo sklízet dobro.“ Přidejme moudrost, která nevychází ze zkušeností generací, ale z hlubšího zdroje. A pro úplnost dodejme, že i když pochází od Ježíše Krista, není určena jen věřícím: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi“. Tato slova dostala v dějinách označení jako „zlatý výrok“ a byla tak zařazena do největšího pokladu lidské kultury. Rozeznat dobro není jednoduché, ale najde je každý, kdo hledá. JiKa

22

foto: Lojza

Rovering and blogging Mezi moderní komunikační prostředky, použitelné i pro domlouvání a sdílení informací v roverských kmenech, se v poslední době zařadil také blogging, česky (jakkoli ne hezky) blogování. Protože nejsme na stránkách odborného počítačového časopisu, podívejme se na blogging z čistě uživatelského hlediska. Jedná se o jakousi zjednodušenou variantu webu, jehož založení i spravování zvládne každý zběžně informovaný e-rover či e-roverka (kdyby tomu tak nebylo, těžko bych teď psal tenhle článek). Jediným dalším požadavkem může být znalost cizího jazyka, většinou angličtiny. Ale i tohle se dá obejít volbou českého poskytovatele, první se již objevili. Co to vlastně blog původně byl a co nám nabízí? Původní smysl blogu je ve vedení veřejně přístupného e-deníku, blog slouží jako platforma ke zveřejňování názorů i faktů ve formě deníkových zápisů. Na světě dnes existují statisíce blogů, mnohé i při renomovaných médiích typu Washington Post či BBC. Hlavní výhodou je možnost zveřejňování textu přímo z okna vašeho internetového prohlížeče, „vyvěšení“ příspěvku je stejně (ne)náročné jako odeslání mailu. A objeví se na blogu okamžitě. Chcete-li tedy informovat přátele z kmene o chystané akci nebo zveřejnit opravdu dobrou historku, nic vám v tom nezabrání. Přístup ke správě můžete sdílet s ostatními, pak se jedná o jakousi nástěnku. Blog slouží v první řadě ke zveřejňování textu nebo třeba jako webový rozcestník. Zveřejňování obrázků je také již většinou možné, ale není o mnoho snazší než u webových stránek. Proto se u blogu, jehož zásadní výhodou je jednoduchost a technická nenáročnost, nevyplatí. Průkopníkem této stále ještě nové služby je Blogger.com, jeden z blog-poskytovatelů. Zde si můžete založit konto, na něm nespočet adres a pustit se do blogování. Ale poskytovatelů je samozřejmě mnoho, jistě si další bez problémů „vygooglujete“. Pokud se nejprve chcete podívat, jak to může vypadat, najdete na stránce rovering.blogspot.com malý rozcestník na několik blogů se skautskou tématikou. Takže až budete přemýšlet třeba nad tím, jak uděláte ten svůj kmenový web, když tomu nikdo u vás nerozumí, zkuste to s blogem.

Permoník RK Šambala Plzeň [email protected]

23

VELKÁ SOUTĚŽ KMENE …máte velkou šanci, protože máme spoustu parádních cen! Ano, pane Tydlich, právě vy jste vyhrál 10000 korun! Případně jedna až dvě nuly navíc, už jste něco takového určitě taky měli ve schránce. Záležitost na dvě minuty. Vyndat, přelítnout očima, zmačkat, vyhodit do koše. A právě s touhle zkušeností přemýšlíme, jak to narafičit, abyste tuhle stránečku jen tak nepřelítli očima a nepokračovali dál (mačkat a házet do koše ji snad nebudete, když je v takovém prima časopise ☺). No jasně, atraktivní ceny! Žadoním u známých skautů. „Tož nejak by sme přispěli, Bohušu,“ říká Dazul. Prima, první úspěch. „Věnujeme 1 stan pro 2–3 osoby od firmy Husky a spacák Bivak od Hannahu,“ píše Jabčák. Super! „Za TDC můžeme nabídnout knížky z edice Letokruhy,“ mailuje Bobo. Fajn! „U nás v podniku by se taky něco našlo,“ říkají další… Takže bezva ceny bychom měli a ty čekají jen na vás, čtenáře a čtenářky Roverského kmene!

Táák, snad jsem tě aspoň trochu nalákal a te? – jak konkrétně na to?! V každém čísle Kmene bude tři až pět úkolů a u každého z nich bude napsáno, za kolik jsou bodů. Celkově můžeš získat za úkoly z jednoho čísla až 15 bodů, u každého úkolu bude napsáno, kolik konkrétně. Nad některým úkolem jen chvíli podumáš s tužkou a papírem, na jiný se budeš muset mrknout do encyklopedie nebo někam na internet, s jiným vyrazíš někam ven, třeba s fo&ákem. Žádné speciální vybavení není potřeba. Nezáleží, jsi-li kluk či děvče. Začínající rover či zasloužilý oldskaut, Bohouš či Mirek Dušín. Hrát a vyhrát může každý! A svým způsobem opravdu vyhraje každý, kdo se zapojí: přinejmenším nad svou leností a pohodlností a něco nového se dozvíš… Po každém čísle Kmene rozdělíme čtyři „malé“ výhry. Knížku z nakladatelství Portál nebo z edice Letokruhy dostanou tři soutěžící, kteří za úkoly z posledního čísla získají nejvíce bodů. Pokud bude více těch, co získají plný počet, rozhodne los. A poslední cenu – tmavě zelenou kšiltovku nebo tričko dostane soutěžící vylosovaný ze všech, kteří získali za úkoly z posledního čísla alespoň jeden bod. Po skončení ročníku (5 čísel) se sečtou body soutěžících za všechny splněné úkoly a rozdělíme 15 cen: stan pro 2-3 osoby (výrobce Husky), spacák Bivak (Hannah), plynový vařič, menší batohy a spoustu pěkných knížek. Každý má šanci! Všechny výhry do hlavní (celoroční) soutěže vám představíme v příštím čísle, už te+ jich máme 25. Zatím jen poděkujeme našim štědrým dárcům: firmě Kvapil – elektro Olomouc, Lesům České republiky, s.p., firmě LACHIM, s.r.o., Valašské Meziříčí, TDC Junáka a nakladatelství Portál.

24

VYHRÁVÁ (SKORO) KAŽDÝ!

A už jsou tu dnešní úkoly:

První úkol – hádanka (3 body) Na několikaměsíčním skautském táboře je jen vůdce, br. Igelit, a děti (nehle+te te+ na předpisy). Každý dostává stejný příděl, dospělý i děti, jedí se pouze ovesné vločky, uložené v plátěných pytlích, nový pytel se otvírá vždy až po dojedení předešlého. Bratr Igelit však má starosti. Měl spočítány příděly vloček podle skautského formuláře J_F9876 pro plánovaný počet osob na plánovaný počet dní. Ale nakonec přijeli na tábor ještě dva nováčci, se kterými původně nepočítal, a on ví, že te+ první pytel bude spotřebován o 3 dny dříve, než plánoval. A te+ mu ještě mobilem volají čtyři další roveři, že taky na tábor přijedou, právě v den, kdy se bude slavnostně načínat druhý pytel vloček. Igelit už si spočítal, že s touto novou návštěvou se druhý pytel vloček (stejně velký jako první) sní dokonce o čtyři dny dříve než ten současný! Kolik je na táboře právě te+ dětí? Čti dobře a budeš to mít určitě dřív, než jsem to měl já…

Druhý úkol – stavba (1-6 bodů popis, 1-3 body foto nebo kresba) Najdi v okolí svého bydliště nějakou menší zajímavou stavbu: Boží muka, kříž, pomníček, drobnou technickou památku... nebo i dům (abychom podpořili Téma a Myšlenku tohoto čísla Kmene…) Pošli nám o ní nějaké povídání – nemělo by chybět aspoň něco málo o její historii (pokud půjde zjistit) a popis cesty k ní (i třeba plánek) a hlavně čím je zajímavá, váželi se k ní třeba nějaký příběh, tvůj osobní nebo někoho jiného… Stavbu vyfotografuj nebo nakresli. Nejlepší příběh zveřejníme v Kmeni, všechny ostatní vyvěsíme na www.skaut.cz/kmen, kde také budou průběžné výsledky čtenářské soutěže a časem snad i něco dalšího. Třetí dnešní úkol, související s rubrikou Vědma, najdeš na jiném místě časopisu pod testíkem. Do soutěže se můžete zapojit i s odpovědí na jediný úkol. Odpovědi na otázky z tohoto čísla posílejte do 20. 11. 2003 na adresu [email protected]. Obrázky a fotky skenujte na 300 dpi a posílejte ve formátu jpg. Každému, kdo zamailuje, obratem aspoň krátce odpovíme, že jsme odpově+ dostali! Nebo využijte klasickou poštu na adresu: Redakce Roverského kmene, Dělnická 19, 779 00 Olomouc. Těšíme se na vaše odpovědi. A vy se těšte na naše (v budoucnu vaše) výhry! Bohouš

25

Roverský kmen Habr Uherské Hradiště Historie a organizace kmene Roverský kmen Habr vznikl neoficiálně v roce 1999 cyklistickým putováním za zatměním slunce do rakouského Linze. Oficiálně byla ale činnost kmene započata až roverským kurzem Brutus 2000. Členové kmene jsou roveři z Uherského Hradiště a blízkého okolí. Schůzky Habru bývají každý pátek a v dnešní době se účastní programu asi 20 aktivních členů. Můžeme se pochlubit i tzv. přespolňáky – naše kmenové větve sahají až k Praze! Habr funguje jako samostatný oddíl v rámci střediska Hradiš&ská dvojka. Ćlenové jsou roveři ve věku od 15 do (horní hranice se velmi těžko určuje, nebo& jsme vlastně na začátku ani žádnou nestanovili a podle toho to taky vypadá). Jako kmen nejsme nijak uzavřenou společností a členy se snažíme získat i v rámci druhého hradiš&ského střediska – Psohlavci. Významnější příliv nových roverů jsme zaznamenali v minulém roce. Jejich začlenění do kmene proběhlo jednou větší dobrodružnou akcí v září a podzimním kurzem HUKOT, jehož hlavním cílem bylo, aby se „staří“ co nejvíce sžili s „mladými“.

Každý dobře fungující kmen se neobejde bez organizace a vedení. My jsme proto sáhli do svých historických znalostí a vzpomněli si, že vláda jednoho krále nebo císaře je většinou despotická a výhodná spíše pro jednotlivce než pro kolektiv. Další model dvou panovníků také nebyl dvakrát ideální, nebo& dříve či později by jeden z nich neš&astnou náhodou, v mladém věku… No a tak jsme nakonec jako vzor naší samosprávy zvolili Římský triumvirát. Proto jsou vždy po půlročním období voleni v našem kmeni tři roveři, kteří spolu s oficiální vůdkyní oddílu a zástupkyní tvoří pětičlennou kmenovou radu (schází se jednou za měsíc). A aby to nebylo úplně jednoduché, máme od tohoto školního roku také zbrusu nový způsob, jak vymýšlet program a kdo ho zorganizuje. Dopředu jsou vytvořeny týmy, které se starají o program na celý měsíc (většinou čtyřčlenné a alespoň jeden člen z kmenové rady).

26

aneb Srdce je víc než kompasy Poněvadž máme schůzky pravidelně jednou do týdne a pořádáme alespoň jednu akci za měsíc, máme už za ty 3 roky spoustu osvědčených programů: Expedice Naší největší zahraniční akcí se stala expedice SKANDINÁVIE 2001. Strávili jsme 17 dní poznáváním severského Švédska a Norska. S drsnou severskou přírodou jsme se utkali během čtyřdenního dobrodružného putování národním parkem Sarek na severu Švédska. V polárních dnech jsme se zde řídili více srdcem než kompasy, což bylo sice velmi emotivní a každý si alespoň mohl vyzkoušet svůj přírodní instinkt, ale dovoluji si podotknout, že dobrá mapa je dobrá mapa. Naše těla už málem uvyklá bažinatému terénu našla chvilkový odpočinek ve švédském skautském středisku STORLIEN. Jen krátký výčet věcí, které nás potkávaly na sobích stezkách: legendární trollové pod mlžnými vodopády Norska, Peer Gynt na létající huse, muzeum Laponců a ponuré norské fjordy otevírající se do nekonečné mlhy… Vnitrozemní akce Pro fanoušky slovesného umění vznikla v našem kmeni literární společnost KNIHOMOL. Je určena vždy jedna kniha na měsíc podle kolektivního výběru a po přečtení se společně diskutuje o daných problémech nebo zážitcích z četby. Tituly z minulého roku jen tak pro inspiraci: Michail Bulgakov – Mistr a Markétka; Richard Bach – Iluze; Graham Green – Moc a sláva a jakákoliv kniha od Miroslava Horníčka. Knihy v rozsahu víc jak 300 stran nedoporučujeme.

27

Oblíbené akce pro všechny milovníky kinematografie jsou VIDEOPÁRTY. Většinou jde o tematické večerní a noční projekce snímků z filmových zlatých fondů. Snažíme se vždy přidat i informace a zajímavůstky ze zákulisí. Tato akce není nijak vázána na roční období, proto všem vřele doporučujeme upéct si třeba štrůdl a sledovat např. v kuse všechny díly Království od Larse von Triera. V životě kmene by samozřejmě neměl chybět ani sport, a proto je osvědčeným receptem najít si něco specifického, co všichni rádi provádíte. U nás v kmeni je to SOFTBALL a ani ten většinou neustupuje nepřízni počasí, protože už jsme přišli i na deš&ovou variantu. (Viz Zlatý fond her 2.) Velmi rádi se také podíváme na Mikulášský seminář do Prahy. V letošním létě už většina našich roverů poznala kouzlo motivace některých prázdninových kurzů (Fonticulus, Svatoplukovy pruty, Safír, Fons, Naděje...), takže Mikulášský seminář je ideální příležitostí znovu potkat nové přátele. Pokud vím, tak žádná příručka zaměřená na roverský život dosud nevyšla, proto si každý kmen musí pomyslnou cestu k období stability a „slávy“ projít sám, ale určitě se můžete nechat inspirovat od nás! Doufám, že se vám podaří nadělat na své roverské cestě zase o trochu míň chyb než nám. Sepsala Hugo Neváhejte a navštivte slováckou metropoli Uherské Hradiště a náš kmen HABR!

Kontakt: Vojta Kouřil E-mail: [email protected] Mobil: 572 59 77 39 Adresa: Vojta Kouřil Tupesy 352 687 07 okr. Uh. Hradiště

28

Praktické náměty na činnost kmene Milí čtenáři, Představuje se vám nová rubrika, ve které se vám budu snažit dát dobré tipy, náměty a nápady na činnost vašeho roverského kmene. Nápady čerpám z vlastní zkušenosti nebo z osvědčených zdrojů a velice uvítám inspiraci ze strany vás, čtenářů! (Pište na adresu [email protected]) Poznejte cizí zemi „zevnitř“! “V současném světě je velice důležité, abychom dokázali porozumět ostatním lidem, jejich zemi, jejich způsobu života. Právě to je Explorer Belt – není to soutěž nebo test, je to výzva, která vyžaduje iniciativu, vynalézavost a schopnost spolupráce s dalším členem týmu.” www.scoutbase.org.uk/activity/ventures/vexplor.htm V prvním čísle bych vám chtěla představit zkoušku, kterou podstupují roveři a rangers ve Velké Británii. Jmenuje se Explorer Belt (= průzkumníkův opasek ☺) a její zadání zní: „Poznejte cizí zemi ‘zevnitř’. Ujděte 160 km neznámým krajem, zkoumejte život místních lidí, snažte se pochopit jejich kulturu a životní styl!” Řada z nás se o to snaží při letních putováních. Spousta kmenů vyráží za expedicemi do blízkých i dalekých krajů. Slovensko, Rumunsko, Kavkaz, Norsko, Korsika, Thajsko… Zkuste to netradičně! Zkuste se při putování inspirovat Explorer Beltem! Jaké úkoly obsahuje Explorer Belt?  Vytvořit dvojice „průzkumnických týmů“  Naučit se něco málo z jazyka vybrané země  Vymyslet si 1 hlavní projekt a 10 menších projektů, které se v zemi uskuteční  Vycestovat do cílové země a ujít tam 160 km za nejméně 10 dní  Po celou dobu expedice si vést zápisník a deník  Po návratu všechny výsledky zpracovat a připravit prezentaci své expedice pro skauty z okresu, nebo dokonce pro veřejnost Projekty mohou vypadat třeba takto:  Prozkoumejte, jak místní mladí lidé tráví svůj volný čas  Zjistěte, jaká jsou typická venkovská řemesla a průmysl  Porovnejte životní styl ve vesnicích, v horách a v nížinách  Vyrazte na nákup s místní rodinou a popište, co všechno za týden nakoupí  Setkejte se se starostou menšího města nebo vesnice a zjistěte, jak funguje místní samospráva. Zjistěte, zda mají nějaké sociální nebo ekonomické problémy a co s nimi dělají  Navštivte místní kostel, zjistěte jakou má historii a nakreslete, jak vypadá. Setkejte se s farářem a povídejte si s ním o jeho církevní obci. Zjistěte, jakou roli hraje církev v životě místních lidí  Naučte se místní lidovou píseň a tanec a předve+te je na prezentaci své expedice  Vyfotografujte 10 typických rysů místních měst nebo vesnic  Zjistěte, jaká je v regionu průměrná mzda, a zjistěte, za kolik měsíců/týdnů si člověk vydělá na televizi nebo na auto  Napadne vás jistě spousta dalších námětů… Ahoj příště! Beruška

29

KORSIKA Korsika: (Corse) Je třetí největší ostrov ve Středozemním moři, který na délku měří necelých 200 km, na šířku asi 80 km. Územně patří k Francii. Leží 170 km od jižního pobřeží Francie a 80km od Itálie. Od italského ostrova Sardinie jej dělí asi šestnáctikilometrový průliv. Měna: 1 € (euro) = 100 eurocentů. Protože ostrov je územím Francie, lze zde platit také franky, ale prakticky (zkušenosti z běžných obchodů a velkých obchodních domů) se platí eurem. My jsme měli (šestičlenná skupina s dodávkou Ford Transit) dohromady vyměněno asi 1200 €, ale vystačili jsme (nafta v Rakousku, Itálii i Korsice, trajekt, dálniční známky a poplatky, zmrzlina, aquapark, džusy, čerstvé chleby…) asi se 700 €. Většinu jídla jsme si ale vezli z domova – nechtěli jsme být závislí na tom, že budeme muset nakupovat v obchodech. Trajekt: Z italského Livorna do korsického přístavu Bastia jsme za 6 lidí a auto (Ford Transit) platili 199,46 €. Rovnou jsme kupovali i zpáteční lístek (na přesný čas) za 162,46 €. Kdybychom si cestu tam dopředu zablokovali, mohli jsme ušetřit přes 30 €! Nalodění, plavba a vylodění trvá 7-8 hodin. Vzdálenost: Z Kateřinic (u Vsetína) na Korsiku a zpět, včetně jízd po ostrově, jsme najeli asi 3400 km. Celkové náklady na osobu: Po přepočtení všech nákladů na osobu, včetně poplatků, nafty, trajektů, jídla… nás tato desetidenní expedička vyšla na 5400 Kč. Vízum: Netřeba. Budete-li mít ve svém pase americké vízum, nebudou vám kontrolovat ani fotku. Pas budete stejně potřebovat pouze na česko-rakouských hranicích. Náboženství: Dominantní je křes&anství. Čas: Žádný časový posun. Podnebí: Teplé, dole u moře skoro neprší (údajně tam prší v průměru 2× do měsíce), ve vysokých horách prší častěji. Jazyk: Francouzština. Ubytování: Na Korsice prý příliš nepřejí divokému táboření. Skoro v každém městečku či vesnici je placený kemp (zahrada, kde vás nechají postavit stan – v cenových relacích od 3 do 20 €). My jsme se stavěním stanu nezatěžovali a spali jsme pod širákem na místech, která byla dostatečně vzdálená od lidí (u včelích úlů, v horském sedle, na pláži, u zastrčeného odpočívadla vedle cesty, na břehu přehrady…). Pouze jednou na nás něco pokřikovali, ale když jsme to slušně ignorovali, přestali a žádní policajti nedorazili. Možná jsme měli štěstí, ale tak to bylo. Každopádně jsme si připadali svobodnější a nezávislejší, než kdybychom spávali po kempech. Jídlo: Drahé ale dobré. Kopeček zmrzliny za 1 €, meloun za 5 €, džus za 2-4 €, bageta 1 €, … Ale část naší skupiny pořídila 2 dcl coca-coly i za 3 €. Pití: Trochu větší výběr džusů než u nás. Víno i tvrdý alkohol ve stejných cenových relacích jako u nás. Nákupy potravin: Jednoznačně velké supermarkety – jsou v každém větším městě. Naše vybavení: Těžili jsme z toho, že jedeme dodávkou (středně velký Ford Transit), kde je 6 sedadel a dosti velký úložný prostor, do kterého jsme nabalili 3 horská kola, raft s vestami a pádly, lana, padák se sedačkou, věci na potápění, neopreny, stany, jídlo, kanystry na pitnou vodu, 2 kytary a naše osobní věci. Každý měl svůj bágl prázdný a věci jsme měli naskládané v banánových krabicích – bylo to přehledné, skladné a dobře se udržoval pořádek. Vaření na volném ohni je prakticky nemožné a svým způsobem

30

praktické informace i sebevražedné. (Rozdělávání ohňů je na Korsice zakázáno a docela tvrdě se potírá. Několikrát jsme potkali uniformované požární hlídky. Samovznícení je ve vyprahlých oblastech poměrně častým zjevem. I bez zákazů velí zdravý rozum v takovémto prostředí oheň nerozdělávat.) My měli plynový vařič a vařili většinou na bezpečném podloží (asfalt, kameny, písek …). Tipy k aktivitám: Korsika je zvláštní tím, že zde lze provozovat snad všechny aktivity, na které si vzpomenete. My jsme si odzkoušeli aspoň zlomeček. POTÁPĚNÍ – moře na obou stranách ostrova je na rozdíl od Itálie ukázkově čisté. S ploutvemi, brýlemi a šnorchlem bylo na všech místech, kde jsme byli, co k vidění. Nezklamalo nás žádné místo – tedy mimo písčité pláže jižně od Bastie. PARAGLIDING – spíše pro zkušenější piloty – letecké terény nádherné, ale mizerná místa na přistání. Místní orgány pochtívají jakési povolení k létání v tamních lokalitách – ale podařilo se to ukecat. RAFTING – měli jsme vyhlédnutý asi 15 km úsek v kaňonu na řece Golo (obtížnost 3–4), ale bylo málo vody, a tak jsme zde provozovali takový turistický kaňoning. VYSOKOHORSKÁ TURISTIKA – poměrně fyzicky i technicky náročný výstup (bez fixů) na nejvyšší horu Korsiky Monte Cinto (2706 m n.m.) – doporučujeme vyrážet za tmy před 5. hodinou ranní. Pozor - turistické značky jako u nás se tu nevedou. KAŇONING – v kaňonu říčky, která se vlévá do řeky Solenzara nad Col de Larone je sedmnáct kaskád, které jsou naprosto ideální k regulérnímu kaňoningu. 90 % překážek se dá zdolat i bez neoprenu a dalších specielních pomůcek. Jednoznačně NEJ aktivita na Korsice – ideální podmínky. Pozn.: kaňoning je jakási turistika po řekách tekoucích převážně skalnatými soutěskami. Zpravidla se řeka zdolává po proudu a překonávají se při tom rozličné přírodní nástrahy - takže je nutno plavat, přelézat skalní útvary, podplavávat, skákat z vodopádů, skákat nebo slaňovat ve vodopádech, ... Přitom se veškerá výzboj táhne v nepromokavých pytlích s sebou. Podle obtížnosti jsou účastníci vybavení neopreny se specielním chráničem na zadek (pro sjiždění přírodních skluzavek), úvazkem pro slaňování a helmou. KOLA – polovina naší expedice zkoušela dojet z Bastie přes Cap Corse z východní strany ostrova na západní pobřeží. Velmi fyzicky i časově náročná túra na jeden den (šílené stoupáky, převýšení asi 500 m, serpentiny, extrémní vedro…). Na co se připravit: V letní sezónu je tady obzvláš& „přebuchíno“. Na samotu krajin za polárním kruhem zapomeňte. Všechny (tedy skoro všechny) krásné kouty lze zcela nezaslouženě i bez velkého pachtění a námahy shlédnout z vyhlídek autem dostupných cest. Všechny nás též překvapila extrémní tropická horka (ta byla letos ale v celé Evropě). Voda v moři je tak teplá, že když budete dělat rychlé pohyby, tak se v ní zpotíte. Mapa: v Česku se dá koupit mapa z „edice Michelin“ – Corse, v měřítku 1:200 000 (69 Kč) i podrobnější mapy 1:100 000 (189 Kč). Podrobnější mapy ale budete potřebovat dvě – severní část ostrova BASTIA CORTE a jižní část ostrova AJACCIO BONIFACIO – obě tyto mapy uzavírají edici Institut Geographique National, která pokrývá celé francouzské území a mají čísla 73 a 74. Mapu s vhodnými vodáckými úseky a jejich obtížnostmi mohu na požádání zaslat – jednoduchá mapka ve formátu Corel. Průvodce: Berlioz (Korsika – průvodce do kapsy – 120 Kč) Sepsal Dazul

31

Úryvek z oldskautské Monte Cinto – 2706 m n. m. Je 5.15 a Dazul nás budí. Dnes nás čeká výstup na nejvyšší horu Korsiky. Vyrážíme k nedalekému kempu, kde necháváme auto a dál šlapeme po kamenitě prašné cestě na chatu Ercu. Nejsme jediní, kdo vyráží tak brzo. No, spíše jdeme mezi posledními. Cesta ubíhá vcelku příjemně, ale časový odhad v průvodci je poněkud zmatený. Z parkoviště, kde stál náš Guliver (tranzit) na chatu Ercu to má být půl hodiny, ale už šlapeme 2 ho+ky. Krvavé slunce nevěstí nic dobrého. A taky, že jo. Asi po těch dvou hodinách dorážíme k první chatě La Estradella a od ní dál na chatu Ercu. Tady se Dazul, natěšený na zdolání vrcholu jako první, odtrhl od naší výpravy a upaloval po cestě směrem na horu a sešel z treku. My ostatní, vědomi si jeho školácké chyby, jsme ho následovali. Pak se ale rozhodlo, že sejdeme zpátky na trek. Cestu bych rozdělil na několik pasáží. První: k chatě Ercu, zde nás provázelo nevelké stádo koziček, druhá: nad chatou, nenáročná a příjemná procházka mezi sutí a kameny, třetí: částečně horolezecká, mírně náročná na rovnováhu. Tady Irča chytla kyslíkový dluh a musela ho dohánět. Dohnala a statečně pokračovala dál. No, a ta poslední, pátá: zlomová. Horská su& se začala měnit v souvislý skalnatý masiv. Čekalo nás několik přechodů přes hrany, výlezů a přelézaček. Na povzbuzení

nás potkalo několik turistů, kteří šli dolů. Dolezli jsme pod vysněný vrchol Monte Cinto a tady se to stalo. Já s Anitou, čekajíce na ostatní členy výpravy, plánujíce cestu na vrcholek, jsme byli příchozivším Dazulem vyzváni, a& vytáhneme jídlo, nebo prej zdechne. Chvilku potom, co se začalo jíst, začaly taky létat blesky. Začala doba rozhodování. Zůstaneme a počkáme, až to přejde, nebo zahájíme sestup. Po chvilce si někdo všimnul tří „padáčkářů“, jak vysoko v mracích zápasí takřka o svůj život. Různé sestupové kreace napovídaly, že to tam nahoře není žádná sranda. Dazul nám zkušeným okem popisoval, co se to s nimi asi tak děje. Jelikož argumenty blížící se bouřky byly čím dál tím přesvědčivější a blesky čím dál tím blíž, padlo rozhodnutí jít dolů. Představa mokrých kamenů nebyla moc vábná. I když šel z té bouřky strach, bylo na ní něco

32

expediční knihy Korsika 2003 děsivě krásného. Záblesky blesků protínající oblohu, dunivé hromy, které se nesly celým pohořím, temná mračna nevěstící nic dobrého a rázem oživlá vyschlá koryta horských potoků, to všechno mi připomínalo, že jsem tu jen host, a jak křehký je můj život. Nejtěžší je se pod vrcholkem obrátit a jít zpátky. A to se přihodilo právě nám. Nepodařilo se nám horu pokořit a tentokrát hora pokořila nás. Při sestupu se k nám přidala Irča, doposud čekajíc asi 30 metrů pod námi, družně přitisklá asi s desetičlennou skupinou cizích turistů k horskému masivu. Spadlo pár kapek, a tak se náš sestup poněkud zrychlil. Míjeli jsme místa, která se zdála být jinačí než při výstupu, ale pomalu a jistě se naše kroky blížily k cíli sestupu. Aby toho nebylo málo, tak nás zbaběle ze zálohy přepadla kroupová smrš& a celkem to bolelo. Modřiny velikosti „mexického dolaru“ zdobily naše těla od uší až po stehna a lýtka. Až po chatu Ercu byl sestup docela příjemný. U chaty se dal malý dlabanec a vše se zdálo být v pořádku. To se ale hora chystala zasadit nám další ránu v podobě hustého deště a větru. Tak se stalo, že se nás v chatě najednou mačkalo asi patnáct a další ještě přicházeli. Všichni tak krásně mokří. Venku přestalo pršet a po navedení některých cizáků na brod (původní brod byl po průtrži takřka neprůchodný), jsme se rozhodli vyrazit. Po cestě, jako kdyby se s námi Monte Cinto chtělo rozloučit,

začalo opět hustě pršet a do toho nás bičoval „mírný“ větřík. No prostě, hora nás hnala svinským krokem a jasně ukázala, kdo je tady pánem. Padáčkáři, teda alespoň dva, co jsme viděli, bouři unikli bez úhony a ten jeden, Bůh ví. Sem tam se do okolních skal zaryl blesk a Josého postřeh, že na hoře hrají paintbool, byl celkem trefný. Minula se La Estradella, kde už byl každý mokrý jako myš, a šlo se až k autu. Příjemná romantická procházka běsnícím živlem. Nakonec se nám ale podařilo dorazit až ke Guliverovi, kde podle předpokladů přestalo pršet. Ještě k tomu se vrchol hory oděl do modrého blankytu. „Lezeme“ do suchého spodního prádla a po doušku Magistra jedeme k jezeru Calacuccia. Radek, foto: Dazul

33

Jak bacit bacily?! Očkování doma i na cesty Každý z nás si určitě vzpomene na chvíle, kdy si jako dítě musel jít ke svému lékaři pro injekci. Pro ty š&astnější to jsou možná dosud jediné injekce, které v životě dostali. Co to vlastně je očkování, odborně vakcinace či aktivní imunizace? Jedná se o preventivní opatření, které má za účel předcházet nákaze některou infekční nemocí. Využívá zvláštní vlastnosti imunitního systému člověka, tzv. imunologické paměti. Zjednodušeně můžeme říci, že lidský imunitní systém (tvořený především určitými typy bílých krvinek – lymfocyty a makrofágy – a speciálními krevními bílkovinami) se snaží po setkání s jakýmkoli cizorodým materiálem, tedy především s nějakým ošklivým infekčním činitelem (bakterií, virem, parazitem) jej nemilosrdně zlikvidovat. Protože jinak se tento narušitel pomnoží a bude naopak chtít zlikvidovat lidský organismus. Jak to dopadne, záleží na celkové kondici imunitního systému (která je samosebou závislá na fyzické i psychické kondici jedince), ale také na síle infekčního činitele – některé infekce jsou tak silné, že jim podlehne každý, bez ohledu na stav svého imunitního systému, jde např. o známou vzteklinu. Pokud však souboj imunitního systému s narušitelem dopadne příznivě, dojde k uzdravení, tedy vítězství imunitního systému, který si navíc dobře zapamatuje „tvář“ narušitele a při příštím setkání s ním, i třeba za několik let, už je na něj určitým způsobem připraven (imunitní systém má tedy vlastnost správného skauta ☺) a dokáže zvítězit dříve a snáze. Uvedená metafora je sice značně zjednodušená, ale pro naši představu vyhovující. Ještě bychom asi měli upřesnit dvě situace: za prvé – nemysleme si, že náš imunitní systém funguje jen ve chvíli, kdy jsme zjevně nemocní! Kdepak, každý den mnohokrát probíhají drobné souboje s bakteriemi a viry, především na sliznicích (v dutině ústní a vůbec v celé trávicí a dýchací trubici), které jsou nejčastějšími místy vstupu infekce. Většinou o tom nic netušíme, jelikož naše imunita pracuje potichu a nenápadně, někdy nás jen trochu zabolí v krku a jen čas od času, právě v závislosti na „fyzičce“ naší imunity, dojde k mobilizaci sil celého organismu. Ta se projeví celkovými příznaky nemoci: únavou, bolestí kloubů a svalů a především zvýšenou teplotou (37-38 °C) nebo dokonce horečkou (nad 38 °C), která je vlastně také jednou z metod boje proti infekci – většina bakterií se při vyšší teplotě hůře množí a navíc celkové příznaky nutí člověka (nebo se snaží ho přimět), aby přerušil své běžné činnosti, zůstal v klidu a náš imunitní systém mohl soustředit všechny síly k souboji s infekcí. Druhá situace, kterou zmíníme – pokud imunitní systém nemá dost síly, aby nepřítele zlikvidoval, probíhá neustále někde v organismu vyrovnaný souboj, který nemá vítěze, bakterie, virus či parazit dlouhodobě přežívá v organismu, působí neustále větší či menší škody a imunitní systém ji nedokáže vymýtit. Příznaky nemoci jsou mírnější, ale setrvalé, s obdobími zlepšení a zhoršení. Takové nemoci říkáme chronická (chronos = řecky čas) a obvykle se léčí jen velmi obtížně nebo ji vůbec vyléčit neumíme. Jako příklad si můžeme uvést virovou hepatitidu (zánět jater) typu B nebo C, nebo tuberkulózu. A ještě než se dostaneme k vlastnímu očkování, stručně si zopakujme, jaké infekční činitele známe: 1. Viry – nebuněčné organismy, které ke svému množení potřebují hostitelskou buňku. Vniknou do jejího jádra a pozmění zde genetickou informaci uloženou v deoxyribonukleové kyselině (DNA) tak, že buňka neprodukuje bílkoviny, které potřebuje ona sama nebo jiné buňky organismu k životu, ale naopak slouží jako továrna na virové částice, které napadají další a další buňky. Příklady virových nemocí: chřipka, spalničky, příušnice, plané a pravé neštovice, zarděnky, vzteklina, virové žloutenky typu A, B, C, AIDS, opar rtu, žlutá zimnice, dětská mozková obrna (poliomyelitida), klíš&ová encefalitida. Ale také obyčejné záněty dýchacích cest („nachlazení“). Vývoj očkovacích látek proti těmto nemocem je většinou

34

středem zájmu, protože na rozdíl od bakteriálních infekcí neumíme virózy léčit antibiotiky; protivirových léků (antivirotik) je dosud jen velmi málo (například proti oparu rtu). 2. Bakterie – jednobuněčné organismy, schopné samostatného množení. Příklady bakteriálních nemocí: angína a spála (způsobené streptokoky), řada infekcí dýchacích cest či zažívacího traktu, záškrt, meningokokový zánět mozkových blan (meningitida), borelióza, syfilis, dávivý (černý) kašel, záškrt, břišní tyfus, salmonelóza, úplavice, cholera, mor a mnoho dalších. Zvláš& odolné bakterie jsou původci tuberkulózy a lepry. Jed (toxin) produkovaný bakterií Clostridium tetani způsobuje tetanus. Na bakteriální infekce většinou máme velmi účinné léky, antibiotika, která zablokují množení bakterie či ji přímo zabijí, a přitom příliš neuškodí našemu organismu. 3. Paraziti – jedno- či mnohobuněčné organismy, způsobující například malárii (prvoci rodu Plasmodium), tropický průjem lambliázu, nebo třeba postižení roupy, škrkavkami či tasemnicí. Proti parazitům existují léky, obvykle však na ně neúčinkují běžná antibiotika. Tak, obsáhlý výčet je za námi. A co to vlastně je to očkování? Cílené podání roztoku, většinou ve formě injekce, obsahujícího oslabené viry či bakterie, mrtvé bakterie nebo jejich

části, které způsobí, že imunitní systém na ně zareaguje, zvítězí – nad mrtvou bakterií nebo oslabeným virem to nebývá tak složité – a zapamatuje si, jak dotyčný vypadá, aby ho při skutečném setkání s ohrožující infekcí dokázal včas rozpoznat a zneškodnit. Někdy stačí očkovací látku podat jen jednou a vydrží to ke spolehlivé ochraně před danou nemocí na celý život, častěji však 2x až 5x, u tetanu dokonce i v dospělosti každých 10 let. V každé civilizované zemi se provádí očkování dětí proti určitým nemocem, které v posledních desetiletích rapidně snížilo dětskou nemocnost a úmrtnost. V současné době je u nás každé dítě očkováno proti spalničkám a zarděnkám (dětská onemocnění s teplotami a vyrážkou), příušnicím (zánět příušní slinné žlázy s teplotou), záškrtu (těžký zánět horních dýchacích cest s dušením), dětské přenosné obrně (pozor, existuje i neinfekční dětská obrna, způsobená poškozením mozku při porodu nebo v těhotenství), tuberkulóze, tetanu (postupná obrna, šířící se při infekci znečištěné rány, způsobená toxinem – jedem – tetanové bakterie, která žije hlavně v půdě), hepatitidě – virové žloutence typu B (přenášené krví a pohlavním stykem) a proti nebezpečnému zánětu hrtanové příklopky, způsobenému bakterií hemofilem (hrozí udušením). Proti posledním dvěma nemocem se očkuje teprve poslední tři roky, naopak ti z nás, kteří se narodili před rokem 1980 jsou ještě očkováni proti pravým neštovicím (variole), což je jediná nemoc, kdysi velmi nebezpečná a často smrtící, kterou se dosud podařilo vymýtit ze zemského povrchu (poslední případ zaznamenán roku 1977 v Somálsku); po jejím očkování zůstává na rameni okrouhlá jizva připomínající sluníčko. Dokončení příště, Bohouš

35

Divadýlko Nejmilejší zpěváci a divadelníci! Před sebou máte zevrubný scénář s popisem herecké akce i s návodem k výrobě kulis, to vše ke kousku Proměny. Jedná se o písničku od Čechomoru, jejíž nápěv si můžete snadno odposlechnout. I zpívánka samotná je plná proměn, jak se protagonista při zpěvu všelijak svléká, převléká a vytahuje z kapes nejrůznější rekvizity. Ověřené jsou takovéto proměny v ženském podání, ale v písni samé se střídá ženský a mužský hlas, je tedy možná jedno, který z nich je váš přirozený a který budete s chutí hluboko nebo vysoko napodobovat… Obšírný návod berte spíše jako inspiraci a popus&te uzdu vlastním inovacím! Trpělivost při luštění návodu a potom hodně potěšení vám i vašim divákům přeje Lenka TEXT PÍSNĚ: Darmo sa ty trápíš, můj milý synečku, nenosím já tebe, nenosím v srdéčku, a já tvoja nebudu ani jednu hodinu. Copak sobě myslíš, má milá panenko, vždyQ ty jsi to moje rozmilé srdénko a ty musíš býti má, lebo mi tě Pánbůh dá. A já sa udělám malú veveričkú a uskočím tobě z dubu na jedličku. A já tvoja nebudu… A já chovám doma takú sekerečku, co ona podetne dúbek i jedličku. A ty musíš býti… A já sa udělám tú malú rybičkú a já ti uplynu preč po Dunajíčku, … A já chovám doma takovú udičku, na kterú ulovím kdejakú rybičku. A já sa udělám tú velikú vranú a já ti uletím na uherskú stranu. A já chovám doma starodávnú kušu, co ona vystřelí všeckým vranám dušu. A já sa udělám hvězdičkú na nebi a já budu lidem svítiti na nebi. A sú u nás doma takoví hvězdáři, co vypočítajú hvězdičky na nebi.

36

Proměny REKVIZITY: (které je třeba si zastrkat po kapsách tak, aby šly snadno vylovit) 1. prsten 2. bílá mašle 3. kytička trvanlivých (tedy umělých) květů 4. nůžky 5. kousek provázku, na jehož konci je připevněn krejčovský háček 6. kolíček omotaný rezatou nití, nebo s nalepenou siluetou veverky1 KULISY: (které jsou celé obstarány speciálně uzpůsobeným, vícevrstevnatým tričkem, v němž budete hrát) 1) Základní je jedno modré tričko (představuje Dunaj), kterému do úrovně pupíku našijete čtvereček suchého zipu. Druhý díl suchého zipu našijete na siluetu rybičky2 a připnete si ji na břicho. Rybička musí mít místo pusinky našité krejčovské očko! 2) Nyní je třeba vytvořit druhou vrstvu trička. Vzadu to bude záclona (závoj nevěsty), vpředu zelená látka (les). Tyto díly musíte přišít jen horní stranou k tričku (zvenku na ně), těsně pod výstřih a úroveň vašich ramen. Na zeleném obdélníku látky je namalován listnatý strom a hned vedle přišitá silueta jehličnanu – jedličky3. Přišita je jen dole za kmen a ve špičce koruny je přivázána za krejčovské očko provázkem k druhému očku, přišitému na zeleném podkladu. 3) Následují třetí vrstvy trička, umístěné zvenku na druhé vrstvě: Vpředu musí být ještě přes zelený pruh látky stejným způsobem upevněný (tedy jen za horní stranu) bílý pruh látky. Na něm by v úrovni vašeho srdce mělo být našité nebo namalované červené srdce a dolní cípy bílé látky zauzlíkované. Jeden uzlík bude představovat mládence,

37

druhý panenku. Podle toho se mohou náležitě omalovat, mít přišité vlasy, a tak podobně. Kvůli spotřebě látky na tyto uzlíky v cípech je vhodné ustřihnout si nepravidelný obdélník bílé látky – dole rozšířený do zvonu. Zadní třetí vrstva trička by měla být tmavě modrá nebo černá a z rubní strany mít přišité nebo namalované bílé hvězdičky – vrstva představuje hvězdnou oblohu. Tento díl je třeba přišít jen v úrovni ramen a nechat mu veliký, třeba i nabraný výstřih – musí se dát přes hlavu překlopit dopředu: pak budou vidět hvězdičky. AKCE: S připravenými kapsami, v tričku, jemuž je vepředu vidět přední uzlíkový díl, a kolem hlavy (případně v copu) s černou mašlí stačí te+ předstoupit před diváky a začít zpívat. Začínáme „dívčím hlasem“, a když dojdeme ke slovům nenosím v srdéčku, můžeme se pyšně podívat a ukázat na své srdce. Verš a já tvoja nebudu… už hraje uzlík – panenka. Na ten popud se ovšem vzchopí uzlík – panáček a „mužským hlasem“ načne druhou sloku, během níž mužská uzlíková loutka útočí na svůj protějšek. Na slova a ty musíš býti má už celá ruka chňapne po panence, která se cuká. Během marného boje se roluje celý horní přední díl trička a zastrkuje se za výstřih. Tím se objeví zelená látka se stromy – les; „dívčí hlas“ pokračuje o veverce. Hned je také veverička vytažena z kapsy, ukázána publiku a přikolíčkuje se nejprve na dub, pak na jedličku v souladu se zpěvem. Na slova takú sekerečku je třeba významně vytáhnout nůžky a zacvakat jimi v prostoru. A při podetnú dúbek i jedličku jimi ustřihneme nitku spojující očko na zelené látce a očko vrcholku jedličky. Vrchol jedličky i s veverkou se řítí dolů (pod&atá jedle), stromeček zůstává viset za dolní přišitý díl. Zelenou vrstvu rychle zarolujeme opět do výstřihu, v souladu s další slokou se objeví rybička. (Přitom můžeme zakroužit pánví, jako že rybička vskutku plyne mezi vlnami. ☺)

38

„Mužský hlas“ ovšem vytáhne z kapsy provázek s háčkem, navlékne háček během své sloky o udičce rybce do očka – pusinky a přetahuje se teatrálně se suchým zipem, až rybku z Dunaje vyloví a odhodí ji stranou. Pokračujeme o vráně: tu představuje černá mašle. Pokud protagonista disponuje dlouhými vlasy, uváže si mašli na konec copu a copem s mašlí zatočí za hlavou během verše a já ti uletím… Pokud protagonista dlouhé vlasy nevlastní, stačí, když si přetočí čelenku z černé stuhy mašlí dopředu na čelo – cípy bude mávat jako křídly a tím představovat vránu. Na slova a já ti uletím se mašle otočí

zase dozadu. Během mužského partu vytáhneme z kapsy bílou mašli a zavážeme, a& už na cop, nebo kolem hlavy, místo té černé. Při slovech a já sa udělám hvězdičkú na nebi přetáhneme přes hlavu zezadu dopředu díl s hvězdičkami: na hrudníku nám te+ budou zářit hvězdy. Během poslední sloky si přehodíme na hlavu další zadní díl – záclonu, jako svatební závoj. Na prst si druhou rukou významně navlékneme prsten, do jedné ruky nám druhá ruka vrazí kytici, a pak už nezbývá, než za celou písní pokleknout jako před oltářem a vyslovit, či vzdychnout své konečné ano. 1 Silueta veverky je vystřižena z tvrdého papíru a polepena rezatou omalovanou látkou, podobně jako rybička. Zezadu má nalepený kolíček, pomocí něhož přeskakuje ze stromu na strom na tričku. 2 Silueta rybičky je vystřižena z tvrdého papíru, na němž je nalepena zelená látka (to proto, aby se neesteticky nemíchaly dva materiály – textil a papír). Třeba fixou na textil můžeme zvýraznit šupiny, ploutve, oko… Zespodu je přišitý čtvereček suchého zipu, pomocí něhož rybka drží na spodním modrém tričku (Dunaji). Místo hubičky je pevně našité krejčovské očko. 3 Silueta jedličky: opět látka nalepená na tvrdém papíře, dole přečnívající a za tento okraj přišitá k zelenému plánu trička.

39

Sladké malování Poučení na začátek: „Jo jo, aby to bavilo, je třeba začít sladce…“ Pomůcky: slazené mléko kelímky, štětce, tvrdý papír.

Salko,

potravinářská

barviva,

Postup: Do kelímků rozlejeme Salko. Přidáme potravinářské barvivo a smísíme. Do každého kelímku namícháme jiný odstín a máme připravené barvy k malování. Barvy jsou ovšem výborné i na lízání… Po namalování obrázku necháme pořádně zaschnout. Barvy schnou dlouho, nesmí se lepit. Dobrou chu& a hezké obrázky! Magda

Testík 1. Co především tvoří lidský imunitní systém? 2. Jakou známou bakterií je způsobena spála? 3. Jedním z největších úspěchů medicíny 20. století bylo vymýcení pravých neštovic. Kdy a kde byl na světě zaznamenán poslední případ této nemoci? 4. Léčí se klíš&ová encefalitida antibiotiky? A proč? Nevíte? Přečtěte si Vědmu na str. 34 a odpovědi se dozvíte! A ještě třetí soutěžní otázka do naší soutěže o ceny (uprostřed časopisu): kdo (1 bod) a v kterém roce (1 bod) objevil původce tuberkulózy? A jak se tato bakterie dnes jmenuje? (1 bod).

40

41

Hudba rukama Chystala jsem se odněkud vlakem. Už sedím v kupé, ale vlak se dosud nerozjel. Vtom dvířka rychle rozhrne bytost, položí cosi vedle mě a zmizí. Čtu si cedulku vedle přívěsku: Prosím, omluvte mě! Jsem hluchoněmá, žít ve světě zvuků je štěstí. Nevím, co je to hudba, co jsou hlasy příbuzných. Nemám žádný hlas, žádný sluch… Za koupi tohoto přívěsku vám děkuji… Okamžitě mě pojme nedůvěra, ostatně jako vždy, když po mně někdo chce peníze. Naštěstí nemám ani čas se rozmyslet. Bytost se vrací, sebere i cedulku i přívěšek a zřejmě se pokouší o prodej v jiném vagónu. Za nedlouho se vlak rozjíždí tak skřípavě, že na chvíli zapochybuji, jestli žít ve světě zvuků je opravdu štěstí. Vyhlížím z okýnka a přemýšlím, co by tomu řekla Zuzka. Se Zuzkou jsem bydlela dva semestry na kolejích v jednom pokoji. Přistěhovala jsem se jako druhá, ale zrovna ten týden byla Zuzka na jakémsi soustředění. Ta nervozita, s kým jako že budu bydlet, mi téměř nedala spát. Podívala jsem se tedy do indexu položeného na poličce, přečetla jméno, město Bratislava a taky obor: Ateliér výchovné dramatiky neslyšících. Aha, paní vedoucí, která mi přidělila pokoj, vzala mou prosbu, že nechci na to patro se studentským barem, ale radši někam „do klidu“, smrtelně vážně… Už už jsem se žhavila, že se budu učit znakovou řeč, abychom se trochu domluvily, když poprvé přijela Zuzka, a já zjistila, že znaková řeč nebude potřeba. Vize dvojnásobné bariéry čeština – slovenština, slyšící – neslyšící najednou popadala jako domeček z karet. Stačilo, když jsem zřetelně a pomalu vyslovovala, a Zuzka mi rozuměla a sama plynule odpovídala. Dozvěděla jsem se, že ani její rodiče s ní nemluví znakovou řečí. Umí tedy žít a komunikovat v obou světech: v našem hlučném, slovním a ve svém tichém, pohybovém… Brzy jsem se začala vyptávat na spoustu otázek, které mě zajímaly: Jak se neslyšící člověk budí ráno do školy? Má vibrační hodinky! (Ovšem má-li v nich slabou baterku, ochotně ho musí ve tři ráno na vlak budit slyšící spolubydlící ) Jak se neslyšící člověk naučí mluvit? Ohmatává postavení jazyka a vibrace na hrdle svého učitele. Pak také existuje stroj, který ukazuje křivkami znázorněnou hlásku. Neslyšící onu hlásku napodobuje na mikrofon tak dlouho, dokud se mu nepodaří na displeji zobrazit stejnou křivku. Aby se neslyšící naučil používat a ovládat svůj mateřský jazyk, musí začít od útlého věku. Nejprve pochopit, jaké slovo označují dané znaky a jaký předmět označuje dané slovo. Zuzka se naučila číst ve třech letech! Uplynulý rok byl pro můj život díky Zuzce jednoznačným přínosem. Na pokoji nám blikotala televize s vypnutým zvukem a běžícími titulky. Zkuste si to někdy! Uvědomila jsem si najednou, jak člověk lépe vnímá třeba střihovou skladbu, když se tolik nesoustředí na mluvené slovo. Jak vůbec jinak vnímá člověka: více to, jak něco říká, než co vlastně říká. Vzpomněla jsem si na poučku, že tělo dokáže téměř vždy prozradit člověka, který lže. Začala jsem se trochu stydět, jak asi rozpačitě vypadám, když se Zuzkou mluvím, a co na mně asi všechno vidí…

42

aneb Jak Mluví ticho Trochu mě mrzelo, že se se Zuzkou jakožto studentka rozhlasové scenáristiky nemůžu rozdělit o své první rozhlasové pokusy. Leda bych všechno přepsala na papír. Taky se mi zdálo, že když setrvávám se svým milým skoro hodinu na drátě a naším poutkem jsou jen sluchátka a uši, nemůže tomu Zuzka porozumět. Nikdy jsme si nemohly jen tak před usnutím povykládat, když už bylo zhasnuto. Ale intimitu si neslyšící nahrazují jinak: chci-li se Zuzkou mluvit a není-li ke mně zrovna otočená, musím přijít a dotknout se jí, aby mě začala vnímat. Pro člověka skrupulózního pekelně složitá věc! Jednou mě pozvala na divadelní představení jejich ateliéru pro neslyšící děti. Udivilo mě, jak je v sálu před začátkem rušno, ačkoli je skoro úplné ticho. Děti se vrtěly, šustilo oblečení a sedadla, mávaly dohadující se ruce, ale nikdo nepokřikoval a neječel. Během celého představení hrála hudba v pozadí. Hlavní postavy se vyjadřovaly pohybem a gesty. Jestliže potřebovaly něco říct, objevila se jim u hlavy napsaná věta v bublině jako z komiksu. A po představení opět ten milý šum - potlesk neslyšících: ruce třepotající se nad hlavou… Když jsem na kolejích zhasla svou lampičku na znamení, že jdu spát, Zuzka se svým přítelem plynule přešla u své lampičky z hovoru do znakové řeči a já mohla nerušeně usínat. ☺ Mimochodem, všem neslyšícím se prý v noci zdá, že slyší. Jen ráno zapomenou, jaké to přesně je… My se můžeme ptát pouze opačně: jaké to je neslyšet? Skautské půldny se zavázanýma očima, opékání buřtů poslepu a všelijaká hledání podle hmatu a chůze po provázcích jsou už docela časté, oblíbené hrátky. Člověk si vyzkouší, jaké to je nevidět. Ale neslyšet? To člověk žádným šátkem, žádnými sluchátky přesně nenapodobí. Snažím se tedy brát i tu náhlou návštěvu ve vlakovém kupé jako jeden z pokusů o přiblížení se dvou odlišných, vzájemně těžko představitelných, a tím zároveň lákajících světů. Lenka

Ateliér výchovné dramatiky neslyšících na JAMU v Brně se snaží pojímat své studenty nikoli jako sluchově postiženou skupinu občanů, ale jako specifickou kulturní menšinu. Studium především rozvíjí pohybovou a vizuální oblast dramatického umění. Absolventi většinou působí jako pedagogové a vychovatelé sluchově postižené mládeže, ale mohou si po tříletém bakalářském studiu zvolit ještě roční hereckou specializaci a stát se například hercem v nově vzniklém brněnském divadelním souboru Neslyším...

43

Podzemní „internet“ Také máte rádi podzimní procházky v lesích s tak krásně barevnými listy? Když prší, mží anebo se jen tak válí mlha mezi stromy? K takové procházce neodmyslitelně patří vůně lesní půdy, tlejícího listí nebo jehličí a hlavně... hub. Jakožto národ houbařů většinou dobře víme, že kozáky a křemenáče je nejlepší hledat pod břízami a osikami, klouzky pod modříny, hříbky a bedly ve smrkovém lese a podobně. Proč tomu tak ale je, většinou zůstane našim očím skryto. Podíváme se te+ proto do lesního undergroundu: pod povrch půdy. Důvodem je jeden z chytrých patentů přírody, takzvaná mykorrhizní symbióza. Význam tohoto cizího slova je snadné vysvětlit: myko = řecky houba + rhiza = kořen. Jedná se tedy o vztah mezi kořeny vyšších rostlin (např. právě břízy, smrku...) a vlákny některých půdních hub (kozák, hříbek...). Tento vztah je symbiotický, to znamená, že jak pro houbu, tak pro rostlinu z něj plyne nějaký užitek. Mykorrhiza je v přírodě velmi rozšířená – byla potvrzena u více než 90% všech vyšších rostlin. Výjimkou je spíše její nepřítomnost. A jaký zisk mají houba a rostlina, které spolu vytvoří mykorrhizní symbiózu? Především se jedná o výměnu látek. Rostlina houbě dodává produkty fotosyntézy – cukry, naopak houba (která sama fotosyntetizovat nedokáže) poskytuje rostlině především minerální živiny (hlavně fosfor) a vodu. Rozvětvená tenká houbová vlákna totiž zasahují do daleko většího prostoru půdy, než z kterého dokáže živiny čerpat sám kořen. Kolonizace kořenů rostlin mykorrhizními houbami může rovněž omezovat napadení hostitelské rostliny kořenovými patogeny (škůdci), některé mykorrhizní houby mají také schopnost hromadit těžké kovy (např. olovo, kadmium) a omezovat tak jejich vstup do rostlin a tak i do potravního řetězce. Houbová vlákna mohou dokonce propojovat kořeny různých druhů rostlin – a to je onen houbový internet – a umožňovat transport látek mezi nimi. Mezi kořeny vyšších rostlin a houbami rozeznáilustrace: Dick Redecker

44

váme několik typů mykorrhizní symbiózy. Například stopkovýtrusé houby (latinsky Basidiomycota; z nich známe většinou plodnice, na kterých si pochutnáváme ve smaženici, ovšem kilometry jejich vláken v půdě často opomíjíme) a vřeckovýtrusé houby (Ascomycota) vytvářejí nejčastěji symbiózy s lesními dřevinami. Určitý druh houby vytváří symbiózu jen s určitým druhem dřeviny, právě proto pak nacházíme kozáky jenom pod břízami. Houbová vlákna vytvářejí na povrchu kořene hustý pláš&, pronikají do mezibuněčných prostor kořene, nikdy však dovnitř buněk, a proto se tento typ symbiózy nazývá ektomykorrhiza. Mikroskopické půdní druhy hub z oddělení Glomeromycota vytvářejí zase symbiózy s kořeny většiny bylin, včetně hospodářsky významných druhů, jako je například soja, kukuřice, hrách, jetel, a podobně. Houbová vlákna v tomto případě vstupují dovnitř buněk (v tomto případě hovoříme o endomykorrhize) a vytvářejí různé smyčky, stromečkovité struktury a váčky. Tyto houby nemají žádné plodnice, na jejich vláknech pouze vyrůstají spóry o velikosti 40-800 µm, na jejichž pozorování nám naše oči nestačí a na pomoc si musíme vzít mikroskop.

Schéma podle knihy Bryce Kendricka The Fifth Kingdom

Dalším zajímavým typem mykorrhizní symbiózy je tzv. orchideoidní mykorrhiza u rostlin čeledi Orchidejovitých (Orchidaceae), kde je symbiotická houba naprosto nezbytná pro vyklíčení semínka (které je velmi malé a nemá dostatečné zásoby

Mykorrhiza v mikroskopu při zvětšení 200× foto: Fimfárum

45

cukrů) a pro výživu raných – nezelených – stádií klíčních rostlin (ty vlastně na houbě parazitují: houby orchidejím „přivádějí“ svými vlákny živiny od okolních rostlin nebo z organických zbytků v půdě a od orchideje na oplátku nedostanou nic). Houbovými symbionty zde bývají zcela běžné mikroskopické půdní houby. Mykorrhizní symbióza je jev nesmírně zajímavý a zdaleka ne úplně prozkoumaný, výsledky vědeckých prací naznačují, že bychom mykorrhizu mohli v budoucnu využívat i v zahradnictví nebo biozemědělství (místo hnojiva přidat třeba k jahodám tu správnou houbu, která už přísun živin pro rostliny zajistí sama...). Ale pro začátek: ještě než si poběžíte koupit do obchodu mykorrhizní houby pro váš byt i zahradu, zkuste si při nejbližší procházce lesem představit, jak složitá sí& kořenů a houbových vláken se skrývá pod povrchem půdy! Zuzana Sýkorová - Fimfárum

Exskaut aneb Jak skauti přicházejí o iluze VĚŘIT MÉDIÍM? VĚŘIT TOMU, CO MI NĚKDO ŘÍKÁ? Jednou ze základních věcí, které se snažím předávat dál je možný rozpor mediálního obrazu, či dokonce různých vědeckých či státních informací a skutečnosti. Velice snadno lze cokoliv podstatně zkreslit a třeba i úplně změnit význam, jindy se vyloženě tvrdí nepravdy. Zkusím uvést pár příkladů: • Titanik je nepotopitelná lo+. • Elektrické přímotopy jsou podle vládních tvrzení z devadesátých let ekologickým systémem vytápění a dostávala se na ně i dotace. Skutečnost je však jiná. Mají vzhledem k přenosové soustavě atd. velmi nízkou účinnost,... • Likvidace režimu Saddáma Husajna v Iráku, protože teroristicky ohrožoval USA a svět ve spojení s Al Kajdou. Hrozilo nebezpečí použití biologických či jaderných zbraní. Spojení s Al Kajdou však zřejmě nebylo a žádné náznaky vlastnictví biologických či jaderných zbraní se neprokázalo. • Věřit tomu, že mléko je zdravé? Je ale i mnoho názorů přesvědčených a dokazujících opak. Co je pravda?

46

Další možností, jak upravit pravdu, je třeba vytrhnout slova či věty z celku, zvolit „vhodný“ název, doplnit komentář, přidat ilustrující obrázek, vyzdvihnout nějakou neplechu, něco potlačit, posílit, … Abych se trochu zastal některých dezinformací, ne vždy vzniknou z důvodu vidiny peněz, ropy či jiného prospěchu. Někdy vzniknou i z důvodu jiného pohledu na věc či z malé informovanosti. Proto je důležité být velmi obezřetný a opatrný. … JAK UPRAVIT ČLÁNEK, ABY VYZNĚL ÚPLNĚ JINAK? Jednou perličkou (o které vím) přispěl i časopis Kmen (neříkám, že úmyslně). Skaut z počátku devadesátých let se zúčastnil akce „Po stopách Járy Cimrmana“. Na výzvu Gandalfa napsal tento tzv. exskaut článek, který vyšel v Kmeni č. 30 pod názvem „Kterak exskauti přicházejí o iluze“. Na akci byla využita moderní technika od notebooků, přes promítačku diáků až po mobilní telefony či co jiného a to se komentátorovi Gandalfovi nelíbí, vybavil jej odstrašujícím komentářem (autor napsal článek na výzvu Gandalfa na základě vyprávění zážitků). Ke článku byl přidán obrázek z nějaké počítačové hry. Sám však neuznávám počítačové hry a využívám techniku pouze jako užitečnou pomůcku, pro vylepšení vcítění se do různých situací, případně jako na této akci k promítnutí diáků z jamboree či filmu „Svatý bagr“ z druhého místa na Polibku múzy, kde jsme mnozí hráli, jiní byli autory. Použiji nyní část odpovědi na mé překvapení od autora původního článku Tomáše Brokla – Bobka: „Omyl: Smysl článku není v přemíře multimediálnosti! Smysl článku není kritika čehokoli. Ostatně nemyslím si, že bych zrovna já viděl do věci natolik, abych měl právo kritizovat. Smyslem článku bylo vyjádřit neskonalý údiv člověka, který se do dříve známého prostředí vrátí po šesti letech, nad změnami, které toto prostředí prodělalo. Neskonalý údiv proto, že právě to byl můj nejsilnější pocit z celé akce, zdůrazňuji tedy, že jím nebylo znechucení, žal ani nic podobného. Jestliže jsi totiž měl pocit, že se mi tam líbilo, tak se nepleteš ani v nejmenším. Článek byl o ztrátě iluzí poté, co jsem se vyrovnal se skutečností, že se zúčastňuji něčeho jiného, než co jsem očekával. Asi jako když je nečekaná výluka, tramvaj uhne na křižovatce doleva a babičky piští, že ještě včera jela rovně, přestože je nakonec stejně doveze tam, kam potřebují.“ … Jak se tedy stala taková proměna změny smyslu fejetonu? Odpově+ najdeme v další citaci: „V Kmeni je totiž doplněn Gandalfův úvod, přidán obrázek, změněn název (já jsem článek nazval pouze „Exskaut“) a změněna struktura textu tak, že nedává příliš smysl. ... A tak jsou to především Gandalfův úvod a prosba, díky níž článek vznikl, které způsobily, že je článek poznamenán jednak postojem mým: „no to jsem vám koukal...“ a jednak částečně i jeho: „no to snad není možný...“.“ Takže se možná mnozí nedivíte, že už často nevěřím ani tomu, co sám přímo vidím (i to může být někdy sporné), natož tomu, co někde čtu, slyším či vidím v televizi (sám ji ani nemám – dosud ani nechci mít). Blesk P.S. Možná bych být vámi nevěřil ani tomu, co je zde napsáno. Co když je to zase nějaká dezinformace? Nutno dodat, že i tento příspěvek byl redakčně zkrácen, nicméně s upřímnou snahou nepozměnit nic na úkor zamýšleného vyznění. (pozn. red.)

47

Pro účastníky kurzů Fons: pokud chcete aktualizovat či doplnit své údaje ve Fons adresáři, ozvěte se do 20. 11. 2003 na e-mail: [email protected]. Adresář bude k prodeji na mikulášském RS semináři 6. 12. 2003, po dohodě i jindy. Evi… z Tábora Dovolujeme si vás pozvat na skautský country bál v sobotu 15. 11. 2003 ve 20:00 hod. v Doloplazích, v kulturním domě. Doprava z Olomouce: speciální autobus odjíždí z ulice Jeremenkova v 19:15 (naproti opravující se pošty 2 vedle vlakového nádraží), jedna cesta 10Kč. Zpět jede autobus v 2:15 nebo je možnost na sále přespat. Rádi bychom Vás pozvali na ples oddílů Břevnovského arciopatství, který se uskuteční v sobotu 29. listopadu od 19 do 02 hodin v prostorách TJ Sokol Praha 7 (roh U studánky 2 a Strojnická 6), metro Vltavská, zastávky tramvaje: Kamenická, Strossmayerovo náměstí, Výstaviště). Hraje kapela Koláříci. Bohatý program, občerstvení, tombola, příjemné ceny. Studenti 60,- Dospělí 120,- Vstupenky: 776 039 762, [email protected] nebo na místě. Všichni jsou zváni. Polibek múzy a Roverský mikulášský seminář 2003, na téma „Jsme jinak stejní“, pátek 5. až neděle 7. prosince Polibek začíná v pátek v 18:45 v Salesiánském divadle v Praze Kobylisích (zastávka Ke Stírce). Seminář proběhne na strojní fakultě ČVUT, Technická 4, Praha 6 (metro A, Dejvická). Sobotní taneční večer je připraven v kulturním domě Barikádníků, Saratovská 20, Praha 10 (metro A, Strašnická, tramvaj 11, noční linka 51 a 55). Nedělní promítání filmů tradičně ve Františkánském klubu na Jungmannově náměstí. Rezervaci a předprodej lístků s bližšími informacemi najdete na adrese www.skaut.cz/seminar Seminář pro R&R a činovníky (6.ročník), Skautský ples (9. ročník) 7. až 9. listopadu 2003 Hukvaldy. Tradiční podzimní severomoravská akce Vám letos nabízí: pátek: diskuze na téma „Slib v životě skautů – jak to děláme u nás“; sobota: Komunismus v našich dějinách - Petr Maišaidr, Kim, ELŠ a jeho host Milan Paumer, člen skupiny bratří Mašínů; Pozitivní přístup ve výchově - Vít Bělohradský; Resocializace, práce ve vězeňství – Marek Jargus, spolupracovník nadace Podané ruce; Psychologie dítěte ve věku 12-15 let – katedra Aplikované psychologie, OU; Toulky Marokem – Kamil Vícha, Heřman, ELŠ; skautský ples – tentokrát Maškarní (hledáme největší masku) – spousta příležitostí protáhnout kosti a získat pár nevšedních zážitků! kontakt: Jiří Kubala, [email protected], tel. 605 981 511

Bohuslav Reynek: Říjen Za mlhy clonou z krvavé řízy říjen se svléká. Z hájů a hroznů vytéká ryzí zlatá řeka. Přelévá říjen z dlaně do dlaně vody a mraky. V nich mihotá se luna, zrak laně, s vichry a ptáky.

Roverský Kmen – časopis roverů a rangers ročník 7, č. 31. Vychází 5× ročně. Praha 24. 9. 2003 Vydává Tiskové a distribuční centrum Junáka, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1, IČO 64934926 tel.: 234 621 223, fax: 234 621 399, e-mail: [email protected], http://www.skaut.cz/tdc Šéfredaktorka: Lenka Tillichová; Redaktor: Josef Tillich Redakční rada: Pavel Drábek, Marek Fajfr, Michal Kramář, Eva Měřínská, Petra Poslušná, Michaela Trochová, Perokresby: Lenka Tillichová Grafická úprava a sazba: Jiří Nevěřil, Grafické studio MLOK, Brno Nesignované fotografie: archiv Kmene Distribuce: A-ASKA grafik, s.r.o., Dukelská 57e, 614 00 Brno Příjem objednávek a reklamací: tel./fax: 545 241 222, e-mail: [email protected] Platby na účet: majitel účtu: Junák - Tiskové a distribuční centrum číslo účtu: 577539473/0300 Banka: ČSOB, Praha 1 Redakce: Dělnická 19, 779 00 Olomouc, e-mail: [email protected], [email protected] Inzerce: tel.: 234 621 415, fax: 234 621 399, e-mail: [email protected] Tisk: A-ASKA grafik, s.r.o., Brno Uzávěrka tohoto čísla byla 19. 9. 2003 Uzávěrka 32. čísla bude 14. 11. 2003 Reg.značka MK ČR E 10199, ISSN 1213-0664 Zaslané rukopisy, kresby a fotografie se archivují a vracejí se jen na vyžádání odesílatelů. Redakce si vyhrazuje právo krátit zaslané příspěvky. Roční předplatné přes tiskového zpravodaje střediska 225 Kč, poštou domů 405 Kč. Prodejní cena výtisku 59 Kč.