-1926

The interview online:

www.bundespraesident.de

page 1 of 5

Federal President Joachim Gauck gives an interview to the Czech newspaper "Mladá fronta Dnes" on 10 October 2012 on the occasion of his visit to the Czech Republic V červnu tohoto roku jste se v dopisu prezidentu Klausovi omluvil za masakr v Lidicích a Ležákách za 2. světové války. Podle historiků tak nikdo předtím tak upřímně a lidsky neučinil. Bylo to dlužno politickému protokolu nebo jste tím vyjádřil svůj osobní názor na události minulosti? Gauck: Bylo to mým osobním přáním a také jsem chtěl, aby se německá hlava státu k tomuto zločinu vyjádřila. Někteří lidé, kteří tento masakr přežili jako děti, jsou ještě dnes mezi námi. A na ně jsem myslel především, když jsem psal prezidentu Václavu Klausovi. Ve středu se s nimi setkám při své návštěvě v Lidicích. A také jsem myslel na ty statečné muže, kteří obětovali svůj život při pokusu vydobýt pro svůj národ svobodu.

Narodil jste se v roce 1940. Válku jste prožil jako dítě relativně stranou na venkově ve vesnici Wustrow u Rostocku. Jaké jsou vaše vzpomínky? Pamatujete si, kdo vám jako první vysvětlil slovo válka a její význam? Ačkoliv během prvních roků mého života zuřila válka, měl jsem štěstí, že jsem žil v bezpečí a relativním klidu. Jen v několika momentech se na mě přenesl strach dospělých: například když jsem navštívil své prarodiče ve velkoměstě a tam houkaly sirény. A tak se mi postupně objasňovalo slovo „válka“ na základě ustrašených pohledů nebo slov dospělých a na konci války pak v důsledku okupačního režimu sovětských vojáků. Celkově jsem však byl samozřejmě příliš malý na to, abych aspoň přibližně pochopil, co se kolem mě děje.

ADDRESS TEL / FAX E-MAIL INTERNET

Bundespräsidialamt 11010 Berlin 030 2000-2021/-1926 [email protected] www.bundespraesident.de

page 2 of 5

Váš otec, který byl později Sověty deportován do vězení na Sibiři, strávil také nějakou dobu v britském zajetí. Musel jste tragiku války asi brzy poznat. Jak se u vás doma po válce o tom mluvilo? Můj otec se vrátil z britského zajití v létě roku 1946, v roce 1951 jej deportovali komunisté bezdůvodně, pod záminkou, že se dopustil špionáže, případně protisovětské propagandy, do pracovního tábora na Sibiři. Byl jsem šťastný, když se vrátil, a litoval jsem ho, protože byl nevinnou obětí. A tak se v naší rodině mluvilo jen málo o válce, nacistických zločinech a holocaustu. Teprve jako mladík a jako student jsem pak kladl svým rodičům kritické otázky. Podivoval jsem se, že v nacistické době šli s režimem. Byl jsem samozřejmě rád, že se můj otec neúčastnil vraždění a že jako učitel námořní školy nebyl nasazen na frontě. A také mě ovlivnila moje vášeň k četbě: „Deník Anny Frankové“ mi například jako dospívajícímu zprostředkoval hluboký a trvalý dojem toho, že si na sebe Němci za nacismu naložili nejtěžší vinu. Bylo pro mě ostatně tehdy velmi těžké najít přístup k holokaustu. Vzpomínám si, jak bezradně jsem tam stál s knihou o nacismu v ruce a nenašel nikoho, s kým bych si o tom, co se stalo, mohl promluvit.

Omlouváte se za něco, co vaše generace nemohla ovlivnit. Jak dalece jsou si v dnešním Německu lidé vědomi viny? Nebo znamená válka například pro mladé lidi pouze jednu kapitolu v učebnici?Nastane někdy doba, kdy se Němci přestanou omlouvat za 2. světovou válku? Němci přinesli za nacismu milionům lidí nepředstavitelné utrpení – lidem za německým hranicemi a lidem v mé vlastní zemi, na něž Německem

rozpoutané

násilí

zpětně

krutě

dopadlo.

To

nikdy

nezapomeneme. Vzpomínku na to musíme předat mladé generaci. Oproti chladným výpočtům obětí nám může vzpomínka na Lidice a Ležáky pomoci spojit utrpení a zločiny s osudy jednotlivých lidí. To, co je vlastně nepochopitelné, se nám vyjasňuje. Mně samotnému bylo pět let, když skončila válka a byli jsme osvobozeni, tedy západní Němci trvale, východní Němci byli „osvobozeni“ k jiné nesvobodě. Stejně jako všechny následující generace tedy nenesu žádnou osobní vinu. Přesto ponesou

budoucí

generace

v důsledku

německých

dějin

zvláštní

odpovědnost: proti zapomínání, za „nikdy více“ a také za právo na existenci Izraele. Můžeme však také vidět, že se Německo postavilo ke své minulosti jako žádná jiná země, že se stalo garantem demokracie a právního státu. A to může být také důvodem, že se na Německo obrací Evropa s očekáváním, aby převzalo více odpovědnosti. Bereme tyto hlasy vážně. Moji krajané si však na tuto myšlenku musejí teprve zvyknout.

page 3 of 5

Václav Klaus vaše slova chválil, ale on sám se však tak otevřeně nevyjádřil. Očekáváte, že česká strana přistoupí se stejnou účastí a uznáním k vlastním zločinům, k utrpení, které bylo způsobeno Němcům po válce? Každý národ rozhoduje sám o svém přístupu k dějinám a o své cestě k pravdě. V západním Německu bylo zapotřebí studentského hnutí v roce 1968, aby se v širších kruzích než dříve – a velmi bolestně – hovořilo o vlastní vině a aby více Němců začalo pociťovat empatii vůči obětem nacismu. To bylo a je požehnáním, i když těžce nabytým.

V červnu jste na Vojenské velitelské akademii kritizoval, že německá společnost společnost schovává před misemi armády hlavu do písku. Je tato neochota vysílat jednotky živena výhradně ze zkušeností druhé světové války? Zkušenosti

z naší

minulosti

vedly

k tomu,

že

máme

v Bundeswehru dnes vojsko, které je jako opravdová parlamentní armáda zakotveno ve středu společnosti a které formuje vojáka na základě principu vnitřního vedení jako „občana v uniformě“. Že parlament takovou armádu nasazuje zdrženlivěji, spočívá na jedné straně v tom, že je součástí společnosti, na druhé straně však také v našem – skutečně historicky zdůvodněném zdrženlivém přístupu ke všemu vojenskému. Tato zdrženlivost však vede bohužel také k tomu, že potřebné bezpečnostně-politické debaty jsou podle mě málo výrazné, případně že jsou někdy značně marginalizovány, a tím se dostává aktuálním misím Bundeswehru jen málo pozornosti a podpory. „Občanům v uniformě“ to však náleží a já se o to zasazuji.

Přijíždíte do České republiky v době, kdy jsou naše vztahy nejlepší v historii. V EU však Česká republika a Německo často volí vlastní cesty. Vidíte riziko, že by naše vztahy mohly být v budoucnu méně přátelské? Německo utváří svou budoucnost spolu se svými evropskými partnery. Pocítili jsme to po roce 1989 jako velké štěstí. Nesmíme to podceňovat. Smlouva o dobrém sousedství z roku 1992 a Českoněmecká deklarace z roku 1997 tvoří solidní základ našich vztahů. Důležitá je pro mě výměna mládeže, která je cestou k budoucnosti. Považuji za zcela samozřejmé, že lidé a vlády mají ve věcných otázkách rozdílné názory, diskutují o tom a soupeří o správnou cestu. Také chápu, že stát, který teprve před pár desetiletími znovu nabyl plné suverenity, pohlíží skepticky na to, že by ji měl odevzdat. Přesto jsem pevně přesvědčen o tom, že Evropa musí držet pospolu a být jednotná, pokud chce, aby byl její hlas ve světě slyšet. Velké výzvy jako je boj proti chudobě, terorismu, nedostatečné zdroje, ochrana životního prostředí, migrace, abych jmenoval jen některé, se dají řešit

page 4 of 5

pouze společně. Sám to nedokáže žádný evropský stát. Právě z napětí mezi různorodostí a sounáležitostí vyrůstá evropské vědomí, rostou evropské hodnoty respektu, tolerance, vlády práva, bezpodmínečného uznání

důstojnosti

každého

jednotlivého

člověka,

rovnoprávnosti

pohlaví. To jsou základní evropské hodnoty, za kterými Evropa stojí a na které může být Evropa hrdá.

Před pár týdny jste podepsal zákony k evropskému stabilizačnímu mechanismu a fiskálnímu paktu. Podle anket je téměř polovina Němců toho názoru, že zemi pomalu hrozí ztráta suverenity. Sdílíte tyto obavy? Ne, tyto obavy nesdílím. Beru je však vážně. Protože z toho vyplývá závazek pro nás pro všechny, kteří neseme politickou zodpovědnost, abychom politiku ještě lépe vysvětlovali.

Při mnoha svých krocích překvapujete. Nelze vás politicky přiřadit k žádné straně. Pro svou první cestu jste si nevybral nejdůležitějšího evropského spojence Francii, nýbrž Polsko.I Vaše citlivá omluva za Lidice byla do jisté míry překvapením. Říká se, že jste „tak trochu jiný prezident“. Těší vás taková označení? Každý prezident ovlivňuje svou funkci také svou osobností. Jsem vděčný za to, že mi v Německu rozumějí a že jsem jako prezident uznáván.

V Německu i v České republice platí prezident za osobu, která často otevírá témata, která společnost někdy nechce vidět. Vidíte i vy takto své poslání? Chtěl bych lidi v Německu povzbudit, aby svou sílu a nápady věnovali své zemi, občanské společnosti a evropské myšlence. Ani nechci být, i když by se to mnoha lidem líbilo, antipolitikem. Politika znamená vyrovnat se s nedokonalostmi a neztratit přitom vůli a energii zlepšovat poměry. A tak bych viděl rád, kdyby se více lidí angažovalo, například chodilo k volbám, a chtělo se na veřejných věcech více podílet a spoluutvářet je.

Podobnost mezi prezidentem Gauckem a prezidentem Havlem se nedá přehlédnout.Oba jste bojovali proti diktatuře, oba jste bojovali za demokracii. Dalo by se říci, že vám vaše zážitky dávají ve vaší funkci větší svobodu a nadhled? Nechtěl bych se srovnávat s velkým bojovníkem za svobodu a státníkem Havlem – i když jsme se oba zasazovali za demokracii a svobodu. O co se pokouším, je využít své vzpomínky jako zdroj síly,

page 5 of 5

abych sebe i nás učil a motivoval. Svoboda pro nás má být, a to se snažím ozřejmit, věcí zaslíbenou. Nesmíme mít ze svobody strach. O tom také často mluvil Václav Havel. Strach snižuje naši sebedůvěru a ochromuje nás. Když jsme na východě Evropy překonali strach, padly zdi a cesty vedly do pokojné Evropy.

Je německá cesta jiná, když kancléřka a spolkový prezident pocházejí z bývalé NDR? Byl

jsem

–

stejně

jako

spolková

kancléřka

–

se

svými

východoněmeckými kořeny veškerým svým přesvědčením vždy blízko západním hodnotám svobody, zodpovědnosti, demokracie a práva. Příliš dlouho jsme po těchto hodnotách toužili. Dnes je můžeme prožívat. Mnoho lidí ze střední a východní Evropy bude právě proto tyto hodnoty zvláště důrazně zastávat a obhajovat. Chtěl bych dále přispět k tomu, abych vnesl naši středoevropskou a východoevropskou tradici svobody do celoevropského mírového projektu.

Když jsme spolu hovořili před dvěma lety, žil ještě Václav Havel. Citoval jste mi jeho slova. Jak na něj vzpomínáte? S radostí, že jsem se sním potkal, s poděkováním za to, co dal Evropě, se smutkem, že nás musel opustit.