MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy
Industriální stavby Brna. Kapesní průvodce po vybraných průmyslových objektech.
Diplomová práce
Brno 2014
Vedoucí práce: doc. Mgr.A. Pavel Noga, ArtD.
Vypracovala: Bc. Tereza Moravová
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 a Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“
……………………………………………… 2
Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. Mgr.A. Pavlu Nogovi, ArtD. za odborné a tvůrčí vedení při zpracovávání diplomové práce, Mgr. et. Bc. Romaně Siebenbürgerové za spolupráci při realizaci modelové hodiny a Mgr. Janě Kolavíkové za pomoc při shromaţďování materiálů.
3
ANOTACE Diplomová práce je sloţena z praktické a teoretické části. Praktickou částí závěrečné práce je graficky zpracovaný průvodce po vybraných průmyslových stavbách v Brně, zachycující formou fotografií jejich proměnu z původního či minulého stavu do stavu současného, včetně krátkých doprovodných textů a mapy jejich umístění. V textové části se snaţím přiblíţit bohatou průmyslovou minulost města Brna a na vybraných příkladech mapuji industrializaci města za poslední dvě staletí. Blíţe se pak zaměřuji na firmy, majitele a budovy obsaţené v průvodci, jejich vývoj a případný větší význam pro zdejší průmysl. Cílem práce je formou průvodce přiblíţit tyto stavby a podniky představující významnou část brněnského výrobního odvětví, kromě ţáků osmých a devátých tříd základních škol a středních škol také všem ostatním, jeţ si mohou touto formou moţnost rozšířit své znalosti nejen z oblasti dějin umění, ale i z dějin města Brna.
KLÍČOVÁ SLOVA Brno, továrna, průmysl, manufaktura, výroba, brownfields, průvodce, textil, strojírna, tiskárna, hudební nástroje, přádelna, pivovar, Löw Beer, Wannieck, Lídl, Rohrer, Hecht, Offermann, Neumark, Stiassni, Alpa, Essler, Fuhrmann, Schoeller.
4
ABSTRACT The thesis consists of practical and theoretical parts. The practical part of the thesis is presented by a graphical guide to the selected industrial buildings in Brno using photographs depicting the transformation of the initial or previous status to the present, including short accompanying texts and maps of their locations. In the text part I am trying to describe the rich industrial past of the city of Brno. Using selected examples I examine the industrialization of the city for the last two centuries. I also focus more closely on the company, owners of a buildings contained in the guide, their development and possible greater importance for the local industry. The aim is to bring these buildings and businesses representing a significant portion of the Brno industry not only pupils eighth and ninth grades of primary schools and secondary schools, but also to all others who can not only expand their knowledge of art history, but also the history of Brno through the giude.
KEY WORDS Brno, factory, industry, manufacture, production, brownfields, guide, textiles, machine, printer, musical instruments, laundries, breweries, Löw Beer, Wannieck, Lidl, Rohrer, Hecht, Offermann, Neumark, Stiassni, Alpa, Essler, Fuhrmann, Schoeller.
5
Obsah 1. ÚVOD ........................................................................................................................... 8 2. PRŮMYSLOVÉ BRNO .............................................................................................. 9 2.1. K vzniku města Brna a obchodu............................................................................. 9 2.2. Řemeslná výroba .................................................................................................... 9 2.3. Ţidovští obchodníci .............................................................................................. 11 2.4. První manufaktury ................................................................................................ 12 2.5. Mechanická výroba a rozvoj průmyslu ................................................................ 14 2.5.1. Strojová výroba .............................................................................................. 14 2.5.2. Moderní doprava ............................................................................................ 15 2.6. 20. století – konce a začátky ................................................................................. 16 2.6.1. Hospodářská krize a 1. světová válka ............................................................ 16 2.6.2. 2. světová válka a doba znárodňování ........................................................... 17 2.7. Dělníci .................................................................................................................. 18 2.8. První průmyslové školy v Brně ............................................................................ 20 3. VYBRANÉ INDUSTRIÁLNÍ STAVBY BRNA – HISTORICKÝ VÝVOJ, MAJITELÉ A SOUČASNÝ STAV ............................................................................. 21 3.1. První brněnský akciový pivovar a sladovna ......................................................... 21 3.2. Arona a Jacob Löw Beera synové, továrna vlněného zboţí ................................. 23 3.3. Offermannova textilka .......................................................................................... 24 3.4. Wannieckova továrna ........................................................................................... 26 3.5. Neumarkova továrna ............................................................................................ 28 3.6. Továrna bratrů Stiassnich ..................................................................................... 29 3.7. Hudební nástroje Lídl ........................................................................................... 31 3.8. Rohrerova tiskárna................................................................................................ 33 3.9. Hechtova továrna na vlněné zboţí ........................................................................ 35 3.10. Brněnská akciová společnost na česanou přízi/Brünner Kammgarnspinnerei/Kemka ........................................................................................ 36 3.11. Továrna bratrů Schoellerů .................................................................................. 37 3.12. Teuberova továrna .............................................................................................. 39 3.13. Fuhrmannova továrna ......................................................................................... 41 3.14. Esslerova přádelna .............................................................................................. 42 6
3.15. Alpa, továrna lučebních a kosmetických přípravků ........................................... 43 4. BROWNFIELDS ....................................................................................................... 45 4.1. Problémy s odstraněním Brownfileds .................................................................. 46 5. PRAKTICKÁ ČÁST................................................................................................. 48 5.1. Tvorba průvodce................................................................................................... 48 5.2. Průvodce v akci - Přednáška a prohlídka ............................................................ 49 5.3. Zbav se brownfields po svém ............................................................................... 52 6. ZÁVĚR ....................................................................................................................... 55 RESUMÉ........................................................................................................................ 56 SUMMARY ................................................................................................................... 57 POUŢITÁ LITERATURA ........................................................................................... 58 INTERNETOVÉ ZDROJE .......................................................................................... 60 PRAMENY .................................................................................................................... 62
7
1. ÚVOD Město Brno je jako druhé největší město v České republice velkým kulturním centrem, s jehoţ historií jsou spjaty nejen významné události a kulturní památky, ale také osobnosti, které se často zaslouţily o rozvoj města, obchodu a umění a zasadili se tak o jeho pozvednutí nejen doma, ale i na mezinárodní úrovni. Ony osobnosti jsou známy skrze svá díla, domy, ve kterých ţily, nebo je navrhli. Méně proslulé jsou však ty, jejichţ osud byl nakonec často tragický či neznámý a jejichţ ţivotní práce je dnes polozapomenutou legendou. Jsou to právě ti lidé, kteří se zaslouţili o rozvoj Brna, a to jak na poli obchodním, tak i občanském. Mnoho míst v samém centru Brna je pozůstatkem dob minulé slávy brněnského průmyslu, který byl devastován dvěma světovými válkami, krizemi a politikou znárodnění. Jen střípek z nich dokázal všechny tyto nesnáze projít a fungovat i nadále. Po většině však zbyly prázdné a chátrající tovární budovy nebo uţ jen místo zastavěné moderní architekturou. Můţeme i zavzpomínat na bývalé továrníky při procházce po honosných vilách, které byly dokladem jejich obchodního umu, a které se dnes staly jednou z atrakcí brněnského kulturního světa. Absolutní absence kapitoly o průmyslové architektuře v učebnicích o výtvarném umění či dějinách umění je ochuzením pro ţáky stejně tak i pro učitele. Za mnoha zdánlivě nevzhlednými stavbami se skrývají leckdy díla slavných architektů. V povědomí veřejnosti však bývají často zastíněna daleko poetičtějšími stavbami. Přesto nezřídka sehrávaly daleko důleţitější úlohu v ţivotech obyvatel města a jsou spojeny s tolika silnými emocemi a proţitky. Ohromení a vyjádření údivu nad megalomanskými areály továren, spojené s pocity úspěchu a hrdosti, někdy také krachu a úpadku. Z pohledu dělníků zase potěšení, vyčerpání, případně i nenávist k budově, kde se dřeli dlouhé hodiny, aby uţivili své rodiny. Je tu zkrátka tolik co říct k podnikům, které dnes uţ všechnu svou tehdejší slávu pozbyly. Cílem mé diplomové práce tak bylo přiblíţit osudy patnácti vybraných továrních objektů ve formě průvodce (nejlepší forma výuky je všechno nejen slyšet, ale také na
8
vlastní oči vidět), protoţe věřím, ţe tyto příběhy stojí za to, abychom jim věnovali svoji pozornost.
2. PRŮMYSLOVÉ BRNO 2.1. K vzniku města Brna a obchodu Poloha pro vznik nového města byla u soutoku dvou velkých řek a pod úpatím hor Vysočiny výhodným místem, které obsazovali lidé jiţ v pravěku. Vznikala zde postupně sídliště patřící pod tehdejší Velkomoravskou říši. Jak se píše v knize o Brnu Aloise V. Koţíška1, byl název města odvozen nejspíše ze slova „bryn“ znamenající pahorek či pahorkatinu. V následujících staletích je Brno zkoušeno boji za válek mezi Mojmírovci a německou říší, Boleslavem I. a Maďarskem a město bylo také po nějakou dobu v rámci celé Moravy částí Polska a Uher. 1031 je Morava včetně Brna konečně spojena s Čechami a stává se významným městem, kde sídlila brněnská ţupa. Okolí podhradí hradu Špilberk, který byl vystavěn v polovině 13. století a chrámu sv. Petra se pomalu rozrůstalo, přibývali a přicházeli sem další obyvatelé. Postupně zde také vyrostly kláštery hned několika řádů (benediktini, minorité, premonstráti, johanité a cisterciačky). Obchod se zde rozvíjel hlavně díky cizincům, kteří do města přicházeli a postupně bohatli2. Další hrozba přišla při vpádu Tatarů, a kdyţ se město dokázalo samo ubránit, udělil mu Václav I. roku 1243 velké a malé privilegium. Díky tomu velkému se Brno stalo svobodným královským městem. Po odrazu nájezdu Švédů obdrţelo Brno v roce 1647 další privilegium od Ferdinanda II. pro konání koňských trhů a o rok dříve dostalo město privilegium zlepšení městské pečeti.
2.2. Řemeslná výroba
1
KOŽÍŠEK, Alois Václav. Brno, město a okolí: k dvacátému výročí naší samostatnosti a dvaceti let českého Brna. Brno: Národohospodářská propagace Československa v Brně, 1938, s. 90 2 Domácí obyvatelstvo se věnovalo obdělávání půdy, případně vojenské službě či úřadu.
9
Počátky brněnského výroby sahají aţ do 13. století, ale větší rozmach řemesel nastal aţ ve století 14. „Už roku 1328 se dozvídáme o ustanoveních pro kroječe suken (tedy obchodníky se suknem) a pro polovinu 14. stol. se nám z pramenů vynořují další řemesla, případně živnosti, které tvoří páteř městského hospodářství, tedy tzv. silná řemesla – oděvní, potravinářská, kovodělná a textilní (dřevoobrábějící a kožedělná).“ (ZŘÍDKAVESELÝ, 1993 str. 4) Ţivnou půdou pro vzkvétající průmysl v Brně byly uţ od pravěku a starověku také obchodní cesty vedoucí přes Moravu, a sice tzv. jantarová cesta, po které se dováţel jantar ze zemí u baltského pobřeţí (zde se těţil uţ od neolitu) přes Polsko, Moravu, území Rakouska a Itálie aţ ke Středozemnímu moři. Kromě Brna procházela stezka také územím dnešní Olomouce. Významnou byla také tzv. dyjsko-svratecká stezka a trstenická stezka, která spojovala Čechy a Moravu a dále mířila přes Pobaltí do Orientu. A v neposlední řadě hrál velký význam také obchod s Vídeňskými trhy. Cest přibývalo a s postupným budováním města se jejich kvalita i bezpečnost (obchodní trasy byly často napadány zloději) zlepšovala. Obchodovalo se především v rámci lokality nebo oblasti, pro dálkový obchod nebylo město ještě dostatečně zalidněno tak, aby kupní síla obyvatel pokryla velké náklady spojené s dopravou zboţí ze vzdálených zemí. Zboţí se původně přenášelo či převáţelo na jednoduchých vozíčkách či kárkách, vyuţívaly se také vozy taţené koňmi. Výrobky se tradičně prodávaly na trzích a v Brně jich bylo hned několik. Místní a oblastní trhy doplňovaly trhy, které se specializovaly na určitý druh zboţí (uhelné, obilní, koňské atd.). Zboţí všeho druhu se prodávalo na Zelném trhu, Dominikánském a Kapucínském náměstí. Podstatou prodeje zboţí na trţištích bylo dohlédnout naráz na kvalitu nabízeného zboţí, případně zajistit podvodníky a nabídnout tak kupujícímu co největší výběr řádně zkontrolovaných výrobků. Existovaly také veletrhy, kde většinou nakupovali obchodníci, kteří toto zboţí dále prodávali. Právo výročních trhů a povinnost cizích obchodníků projíţdět přes Brno3 posílilo obchodní pozici města a přispělo tak k dalšímu rozvoji. Mír a pokoj na trţišti byl dán malým privilegiem získaným spolu s velkým v roce 1243. Kdokoliv, kdo by hladký průběh trhu nebo někoho zde ohroţoval, měl být řádně potrestán. Město bylo navíc obehnáno hradbou a ke vstupu dovnitř se muselo projít jednou z pěti bran. Pořádání trhů existovalo po celou 3
Tato povinnost uložena Karlem IV. v roce 1348.
10
dobu aţ dodnes, kdy v Brně máme trhy sezónní (trhy s ovocem a zeleninou, vánoční trhy atd.). Řemeslná výroba byla spjata také se vznikem cechů, organizací sdruţující řemeslníky určitého oboru (často se ale sdruţovaly i obory si podobné), coţ přinášelo kromě zavedení různých pravidel (podmínky získání mistrovství, určení jednotných cen, podmínky výroby apod.) také výhody například v oblasti sociální (cech se po smrti řemeslníka staral o jeho ţenu a děti). Obchodování bylo nutné usměrnit podle určených pravidel, coţ bylo obsaţeno v cechovních předpisech a privilegiích. Přestoţe se původní záměr cechů zamezit výskytu velkého mnoţství jednoho řemesla nebo nastavit cenu a dohlíţet na výrobu, stávaly se výtky na kvalitu čím dál častějšími a bylo tak nutné zavést pravidla určená městskou radou. Uvnitř cechů panovala přísná hierarchie, na jejímţ vrcholu stáli volení cechmistři. Kaţdý cech měl svůj znak, ilustrující příslušné řemeslo, a kaţdé zasedání se odehrávalo podle daného scénáře. Všechny cechovní aktivity a zřízení se písemně zapisovaly. V 16. století bylo nejvíce řemeslníků zapsáno k cechu kovářů, dále potravináři, oděvní výrobci a kovodělníci. Roku 1859 došlo ke zrušení cechů, kdy byl vydán ţivnostenský řád a jeho novela hned rok po něm. Řád umoţnil získání ţivnosti všem, kdo o to zaţádali, coţ se v roce 1863 omezilo alespoň na získání ţivnosti po předloţení průkazu způsobilosti k výkonu řemesla, a byla to právě větší samostatnost řemeslníků, jeţ postupně vedla k zániku cechů.
2.3. Židovští obchodníci Velkou část obchodníků tvořili ţidé, kteří však z nařízení v roce 1454 byli z města vykázáni do okolních vesnic (zakládali také své osady hned za ţidovskou branou města), a jeţ byli známí svým podnikatelským umem. V roce 1557 byli ţidé Ferdinandem I. z českých zemí vypovězeni, zpět se vraceli aţ za jeho nástupce Maxmiliána. O necelá dvě staletí později se jejich zákaz omezil pouze na pobývání ve městě za noci a vstupovat mohli pouze ţidovskou branou po sloţení dvojnásobného mýtného. Během dne, tak mohli čile obchodovat na trzích a své podnikání rozvíjet, zde ovšem také platili dvojnásobný poplatek za stání. Konkurence, kterou měšťané v ţidech měli, byla vykoupena vyššími poplatky ve snaze omezit jejich výdělky. V 17. století jim bylo uděleno privilegium znovu volně obchodovat a dařilo se jim i v průmyslové 11
výrobě. Omezení vstupu do města a vyšší poplatky byly postupně zrušeny, jistá omezení pobytu a pohybu v noci platily stále. Díky familiantskému zákonu4 mnoho ţidů odešlo do Uherska, také díky translokačnímu reskriptu, který upravoval vzdálenosti příbytku ţidů od křesťanských center (kostely, hřbitovy atd.). Za vlády Marie Terezie byli všichni ţidé vykázáni a vrátit se mohli aţ 1748, kdy si svůj návrat museli draze zaplatit. Je aţ s podivem jak se místní ţidovská obec, i přes veškeré ústrky ze strany panovníků dovedla v obchodním odvětví prosadit. Největší doménou ţidovského podnikání byl textilní průmysl. Mezi ty nejvýznamnější patřili Jakub Häller, L. Auspitz, rodina Löw Beerových, M. Fuhrmann, Adolf Löw, bratři Stiassni, Jakub Hecht a mnoho dalších. Jejich podniky, jakkoliv byly úspěšné, byly s příchodem německé okupace zabrány. Majitelé, pokud včas neemigrovali, často končili v koncentračních táborech. Mýto však neplatili pouze ţidé. Mýto, clo a další poplatky se platily běţně, avšak Brňané si vymohli zrušení tohoto poplatku, stále však platila povinnost skladování zboţí pro dálkový obchod. Zboţí muselo být několik týdnů v daném městě uskladněné, obchodníci tak měli zamezený přímý obchodní styk se vzdálenější zemí. Pro obchodníky z Moravy toto právo platilo ve Vídni, Kolíně a Krakově. V 17. a 18. století se textilní výroba dostává před potravinářskou, brněnští soukeníci však měli zdatného konkurenta v podobě jihlavských textilních mistrů5, kterých bylo třikrát více neţ těch brněnských. Na konci 18. století patřily mezi nejrozšířenější průmyslové odvětví textilní průmysl, sklářský průmysl, papírenský průmysl a průmysl pro zpracování ţeleza.
2.4. První manufaktury Jednu z prvních manufaktur v zemích Koruny české nechal postavit hrabě Jan Josef Valdštejn. Soukenická manufaktura, byla postavena v Horním Litvínově. Majiteli těchto prvních manufaktur byli hlavně šlechticové, kteří na zbudování manufaktury měli 4
1726 vydán Karlem VI. zákon o zakládání rodin, tohle privilegium měl jen nejstarší syn v rodině. Cílem bylo regulovat počet židů. 5 Na rozdíl od Brna, se v Jihlavě vytvořil velký soukenický cech, který na konci 16. století měl až 600 mistrů. S příchodem postupné mechanizace výroby však jihlavský textilní průmysl upadal, zatímco Brněnští vlnaři začali vyvážet své zboží i za hranice země a stali se postupně dominantními výrobci textilu v monarchii. Kromě Jihlavy měl vlnařský průmysl konkurenci také v Liberci.
12
finance či byli schopní zjednat si k tomuto účelu půjčku a příslušná privilegia. Zároveň na jejich panství mohli pěstovat také plodiny potřebné k výrobě, stejně tak své poddané mohli vyuţít jako pracovní sílu. Postupně byly ale manufaktury vlastněné feudály přetlačeny těmi zaloţenými měšťany, kteří mohli své dělníky po zrušení nevolnictví zaměstnat za pevnou mzdu. Pro své podniky si vybírali také výhodnější místa ve městech a ne na pozemcích patřících k panství feudála. Výroba v manufakturách se soustředila na celý proces výroby nebo pouze na její části (často to byly třeba jen přádelny zpracovávající vlnu pro další podniky). Navíc bylo zvykem, ţe několik dělníků pracovalo doma a to nejen v textilním průmyslu. Dílna na sukno se skládala ze skladu vlny, kde se tato třídila, dále mykárny, kde se vlna zpracovávala tak, aby se s ní dalo snadněji pracovat a pro narovnávání vlákna se pouţívalo tzv. mykání neboli česání vlny, přádelny, tkalcovny, valchovny a barvírny.6 V roce 1780 za vlády Josefa II. byla v Brně postavena první manufaktura na sukno patřící Johannu Leopoldu Köffilerovi, který ze svého podniku na zpracování textilu vytvořil prosperující firmu s více neţ 2000 zaměstnanci. Jeho manufaktura můţe být povaţována za předchůdkyni všech dalších textilních továren, a to i proto, ţe majitelé jejích následovnic byli původně zaměstnanci právě v Köffilerově podniku. Přestoţe neměl dlouhého trvání (pouze do 90. let), byl to první z velkých kroků k postupné industrializaci Brna. Rok po zaloţení Köffilerovy manufaktury se pustil do stejného podnikání také jeden z jeho bývalých zaměstnanců Wilhelm Mundy, jehoţ podnik stál na Cejlu 66. Hned dalším úspěšným podnikatelem byl Heinrich Schmal, který zaloţil v Brně barvírnu a valchu nebo také J. H. Offermann či Heinrich Hopf (šlo především o továrníky německého původu). Jak se píše v knize Karla Kuči7, hnacím motorem pro rozvíjení průmyslu bylo také zrušení tolerančního patentu v roce 1781, protoţe dosud bylo uzákoněno jen jedno náboţenství, a to katolictví, coţ většinou nebylo náboţenstvím majitelů továren. Ti se často hlásili k evangelické církvi a při úspěšném podnikání v Brně zde také tuto odnoţ církve budovali. Nové manufaktury daly práci mnoha stům dělníků, kteří začali budovat své kolonie poblíţ města, čímţ dali vzniknout novým předměstím a ulicím. Ke konci 18. a na začátku 19. století bylo Brno převáţně
6
BLAŽEK, Libor. 2008. Vlnařská centra Evropy: Brno - Jihlava : od počátků do 20. století. Brno : Archiv města Brna, 2008. 978-80-86736-08-2. s. 10, 11 7 KUČA, Karel. 2000. Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha : Miloš Uhlíř - Baset, 2000. 80-86223-11-6. s. 82
13
vlnařským centrem, kde bylo 12 různých manufaktur na zpracování vlny s více neţ 10 000 dělníky. Brzy se stalo Brno jedním z nejvýznamnějších průmyslových měst a továrníci nenechávali nic náhodě, svou výrobu postupně modernizovali.
2.5. Mechanická výroba a rozvoj průmyslu Několik změn v druhé polovině 18. století zapříčinilo postupný přechod na strojovou výrobu. Potřeba včlenit do procesu výroby stroje vznikla z důvodu neustále stoupající poptávky po zboţí, coţ rukodělná výroba nebyla schopna pokrýt. Nutnost investovat do mechanické výroby sebou však nesla podmínku vlastnit dostatečné mnoţství kapitálu na nákup strojů, coţ bylo důvodem postupného zániku menších podniků a naopak růstu podniků s dostatečnými finančními moţnostmi. Počet registrovaných textilních ţivnostníků se za 19 let (od 1851 – 1870) sníţil téměř o dvě třetiny.
2.5.1. Strojová výroba
Nejvýrazněji situaci ovlivnila průmyslová revoluce, která vnesla do světa průmyslu nové nápady a vynálezy, které usnadňovaly, urychlovaly a hlavně zvýšily výrobu. Klíčovým vynálezem se stal spřádací stroj Richarda Arkwrighta a Samuela Cromptona, který byl poháněn vodou a koňskými silami. Spolu s parním strojem tak vznikl nový tovární systém. Tento stroj pak dovedl v jedné minutě udělat to, co by v té stejné udělaly stovky dělníků. A jak je jiţ napsáno, první krůčky modernizace udělal právě textilní průmysl. Ovšem důsledkem revoluce bylo pozvednutí i dalších odvětví průmyslu v oboru strojírenství a chemie. Stavbou ţeleznice se také výrazně zkrátila doba dopravy, coţ rozvinulo zahraniční i tuzemský obchod a rozjelo těţbu uhlí. Obyvatelstvo se rozrůstalo, a z výrazných výrobních měst začala vznikat velká centra průmyslu. Díky průmyslové revoluci na počátku nového století přecházelo i Brno na mechanickou výrobu (část práce ovšem pořád dělali dělníci ručně včetně obsluhy strojů), coţ změnilo postavení jednotlivých továren (mezi prvními v produkci tak byla 14
například i továrna J. H. Soxhleta na Cejlu 68) a zaváděly se také parní stroje a plynové osvětlení. Pro představu jakým poměrem tehdy vládly textilní továrny těm ostatním, cituji: Roku 1849 bylo v Brně 42 významných továren, z toho 24 soukenických, 5 přádelen, 1 továrna na plátno, 3 kožedělné továrny a 3 továrny potravinářské (cukrovat, továrna na cikorku a na likéry)…“ (KUČA, 2000 str. 87). Postupně se vzestupem textilního, koţeluţského, mlékárenského a potravinářského (cukrovary, pivovarnictví, likérky…) odvětví se i zaměření průmyslové výroby rozšiřovalo, zaloţena tak byla například strojírna J. A. Luze a Bedřicha Schölla (postavení prvního parního stroje) nebo Bracegirdleho. Zastaralé výrobní procesy byly nahrazovány aţ do 70. let 19. století.
2.5.2. Moderní doprava
Pro své podnikání potřebovali tito podnikatelé spolehlivý a rychlý způsob dopravy, který by je byl schopný dostatečně a pravidelně zásobovat materiálem, proto bylo nutné nespoléhat se jiţ pouze na koněspřeţky a s těţkými výrobky nechat jezdit strojní dopravu. To Brnu opět nahrávalo do karet, protoţe jako vhodné místo pro umístění ţeleznice bylo vybráno právě toto město. Ze strategických důvodů tak mnozí továrníci stavěli své tovární budovy poblíţ ţelezničních kolejí. Se zavedením elektrického proudu a tím pádem i tramvají bylo moţné vyuţívat také dopravu tramvajovou, jako to dělala například firma Löw Beerů, která do své továry na Václavské ulici nechala poloţit odbočku tramvajové vlečky. Pro výrobu elektrické energie bylo nutné zaloţit také městskou elektrárnu, která nehradila svou energií dosud vyuţívaný plyn v osvětlení. Největší elektrárnou byla oslavanská elektrárna firmy AEG-Union, jejíţ elektřinu vyuţívali všichni průmyslníci v Brně. Také cesty jiţ svou kvalitou nedostačovaly častější a náročnější dopravě. Začaly se tedy budovat silnice spojující mezi sebou významná obchodní centra, kam patřilo samozřejmě i Brno. Původně nedokonalé kamenné silnice byly posléze upravovány a rozšiřovány, aby se tak přizpůsobily stále narůstající frekvenci dopravy. Postupná industrializace neznamenala pouze pozitivní změny v ţivotě občanů, výstavba nových továren byla příčinou také zhoršení ovzduší ve městě, neboť továrny pouţívaly ke spalování mimo jiné také uhlí (dováţené z rosicko-oslavanské těţební 15
oblasti), které pomalu začalo převaţovat nad spotřebou dřeva. Budovy továren se navíc nacházely poblíţ sebe (ulice Křenová, Cejl, Dornych, Trnitá), takţe kromě výskytu většího znečištění, bránily také přirozenému růstu města.
2.6. 20. století – konce a začátky 2.6.1. Hospodářská krize a 1. světová válka
Bouřlivé události dvacátého století znamenaly pro mnohé podniky velké změny. Problémy pro vlnařský průmysl nastaly uţ v osmdesátých letech 19. století, kdy se náhle změnily trendy vyráběných látek (poţadovaných melírovaných a barvených látek vyráběných na Liberecku), zároveň se průmyslníci potýkali s neúrodou a stagnací obchodu. Na rozdíl od vlnařství se začalo velmi dařit strojírenství a to dalo vzniknout novým podnikům (kromě stávající Luzovy a Bracegirdlovy továrny byla zaloţena taky továrna F. Wanniecka, I. Storka nebo strojírna Lederera a Porgese). Větší zastoupení našla také odvětví zpracovávající papír, chemický průmysl, grafický, oděvní, dřevozpracující a stavební průmysl. Celé Brno bylo připojeno na elektřinu 1. 4. 1913. Prvními velkými problémy 20. století byla nejen pro průmyslové podniky hospodářská krize a první světová válka. Krize přišla z USA do Evropy na samém počátku století a dotkla se silně vlnařského, cukrovarnického i strojírenského průmyslu, který zasáhla nejvíce. Jedním z problémů byla vysoká nezaměstnanost, nedostatek odbytišť a vzájemná vzrůstající konkurence v nedostatku zakázek. Nová konjunktura nastala po roce 1904, situace se zlepšila hlavně ve strojírenství, kde se projevila vzrůstající výrobou a to hlavně díky vojenskému zbrojení. Bojům bylo podřízeno vše, a tak se válečná krize dotkla především lehkého průmyslu, těţký měl téměř po celou dobu vyuţití díky vojenským objednávkám. Postupně tak ve výrobní sféře vznikala disharmonie a výroba trpěla i nedostatkem surovin, paliva a pracovníků, kteří byli povoláni na frontu. Zejména vlnařský průmysl pak musel vyřešit poválečné problémy, kdy během bojů byl nedostatek kvalitních surovin, téměř úplně se zastavil dovoz bavlny a stroje tak zpracovávaly náhraţkové a méně kvalitní zboţí čímţ docházelo k jejich 16
znehodnocování. Po rozpadu monarchie a vzniku samostatného Československa také bylo potřeba bojovat o zahraniční trhy tentokrát samostatně. Přesto vznikly nové podniky vyrábějící ty nejkvalitnější látky, které se mohly vyrovnat těm z Francie a Anglie, kde byl od počátku manufaktur výrobní proces na vyšší úrovni. Doklad o úspěších nově vyráběných látek v zahraničí se můţeme dočíst v knize Františka Zřídkaveselého8: „Jak uvádí profesor české techinky v Brně inž. Bohumil Vlček, mnohé svérázné, krásně vzorkované látky byly prodávány velkým obchodním firmám v Anglii nebo v Paříži a nejednou se brněnské látky prodávaly za anglické.“ Dařícímu se podnikání pak podlomila kolena další velká hospodářská krize, která představovala pro řadu podniků smrtelnou ránu. Z vlnařského průmyslu to přeţily jen ty nehouţevnatější a to zejména díky státním vojenským zakázkám, mezi ně patřila jiţ zmiňovaná Kemka nebo továrna bratrů Stiassnich. Ve strojírenství to pak byla Zbrojovka, První brněnská strojírna i Storkova strojírna.
2.6.2. 2. světová válka a doba znárodňování
Dalším pomyslným řezem pak byla druhá světová válka a nacistická okupace Československa. Kromě poničení a leckdy celkové devastaci mnoha průmyslových objektů nejen během bombových náletů, ale také pohyby fronty a vojenskými manévry, se na úpadku průmyslu podílelo také zabavování majetku osobám ţidovského vyznání (coţ tehdy představovalo zhruba čtvrtinu podniků) a místo nich dosazování do podniků nového německého vedení. Mnoho původních ţidovských majitelů bylo i s rodinami posláno do koncentračních táborů. Jen málokdo ze zlomku přeţivších se pak pokoušel ukradený majetek dostat zpět do vlastnictví. Pokud se během 2. světové války podařilo majitelům firmu uchovat, museli se po jejím skončení v roce 1945 strachovat znovu. Tentokrát bylo cílem komunistické vlády tzv. Třetí republiky zabavit podniky všem podnikatelům německé národnosti a současně také znárodňovat všechny s počtem zaměstnanců nad 500. Znárodnění neminulo hlavně důleţité odvětví průmyslové výroby. Sdruţování do ohromných národních podniků čítající mnoho dílčích závodů způsobilo zánik stovek dříve prosperujících značek.
8
ZŘÍDKAVESELÝ, František. 1993. Brno - město řemesel, průmyslu a obchodu: Brno 1243 - 1993. Brno : Snip & CO, 1993. 80-85765-03-9. s. 25
17
K rozvolnění došlo aţ po pádu komunistického reţimu, který měl za následek zánik mnoha národních podniků a s nimi i jejich přidruţených závodů. V Brně tak například zcela zanikla Vlněna, n. p., zatímco Zetor, n. p. (dnes Zetor Tractors, a. s) nebo Mosilana, n. p. (dnes Nová Mosilana) poslední zásah přeţily.
2.7. Dělníci Provoz továren si ţádal velké mnoţství zaměstnanců. Původně nevolníci obdělávající půdu svých pánů se stali po vyhlášení patentu Josefa II. o zrušení nevolnictví nezávislými dělníky schopnými pracovat v soukromých manufakturách. Nabídky práce velkoobchodníků v jejich městských továrnách znamenaly příliv nových obyvatel do měst a tím i jejich postupný růst. Obydlí dělníků byla spíše skromná, v malých pokojích se často musela tísnit celá rodina a hygienické podmínky byly velmi špatné. Nebylo zřídkavé, ţe z platu otce musela vyţít celá rodina. Takové nuzné obydlí popisuje František Halas ve své knize Kemka o ţivotě a práci v Brně: „Naše rodina byla namačkána s rodinou Klosovou v jediné světnici jako slanečci v sudě. Jednoho dne přišel najednou k nám pan domácí a že prý za nic nepřivolí, aby dvě rodiny bydlely v jednom bytě“…poté co jim domácí nabídl jiný byt poznamenává: „Tento byt v prvním patře číslo 17 nebyl špatný; jen příliš malý pro naši četnou rodinu…Sotva jsme se tam vešli. Já spával na stole, tři sestry v otvírací bedně, maminka a jedno dítě společně s nemocným tatínkem v posteli.“9 V rámci sociální politiky ve velkých továrnách se stávalo, ţe dělníkům pracujícím zde byla vystavena dělnická kolonie a byly jim také poskytnuty různé náhrady v nemoci, příspěvky apod. Tato strategie ale nebyla příliš blízká továrníkům v textilním průmyslu, ojedinělým příkladem je J. L. Köffiler, ve strojírenském průmyslu zase F. Wannieck. Köffilerova dělnická osada vznikla v letech 1780 – 86 na území mezi ulicemi Kounicova, Veveří a Lidická. Známou dělnickou kolonií je také Červená ulice a Kamenná kolonie. Strategie umístění těchto kolonií byla postavit je v těsné blízkosti továren, kde dělníci pracovali. Továrna Köffilerova, později Schmalova stála na místě dnešního hotelu Slovan. Tehdy se ale jednalo o okraj města. Později se stala povinností podniku zavést nemocniční pokladnu, kam dělníci ze svého platu přispívali. 9
HALAS, František. 1950. Kemka. Praha: Nakladatelství práce, 1950. s. 14
18
Pracovní doba byla velmi dlouhá a jejich domovy byly vzdálené i několik hodin chůze. Platy byly poměrně malé, stačily většinou jen na uţivení rodiny, kde se i tak často hladovělo. Výše mzdy byla rozdílná podle druhu práce. Také ţeny měly platy niţší neţ muţi. Především se odměny týkaly míry odvedené práce a na počátku 20. století byly platy v textilním průmyslu nejmenší na rozdíl od strojírenství, kde si dělník za den vydělal nejvíce.10 V manufakturách nepracovali jen dospělí dělníci, ale téţ děti, které byly často na těch nejniţších pozicích s malým nebo dokonce ţádným platem. Zvyšující se cena zboţí však neodpovídala stagnujícím mzdám, coţ pomalu vedlo k úpadku ţivotní úrovně a přinášelo pro dělníky a jejich rodiny řadu finančních potíţí. Kromě peněz rodiny trápily nemoci a úrazy způsobené v práci, za jejichţ léčbu neměli často čím zaplatit. Hospodářská krize z počátku 20. století, která mimo jiné způsobila velkou nezaměstnanost a vytvořila větší tlak na ty stále zaměstnané, zhoršila ţivoty pracovníků ještě více: „Péči o bezpečnost práce vedli kapitalisté jen zcela nedostatečnou pozornost. Růst mechanizace výroby, kde řada mechanismů měla jen zcela nedostatečná bezpečnostní zařízení, zvyšovala nebezpečí úrazu a rostoucí intenzita práce snižovala pozornost dělníků k nebezpečí a vedla tak k podstatnému růstu úrazů“11 Dělníci vnímali továrníky jako kapitalistické vykořisťovatele zneuţívající jejich práci a tělesné i duševní zdraví k vlastnímu obohacení. Proti špatným pracovním podmínkám se tak vytvářela dělnická hnutí, která si kladla různé podmínky pro zlepšení jejich situace. Při nevyslyšení jejich námitek, zahajovali dělníci protestní stávky, které trvaly tak dlouho, dokud nadřízení poţadavky nesplnili. Dělníci začali zakládat odbory, které by je před vyuţíváním chránily, uţ na začátku 20. století se do odborů počítalo na 8000 dělníků. Sociálně demokratická organizace slučovala dělníky, kteří pak společně bojovali za svou věc. Dne 2. 5. 1899 tak vypukla největší stávka dělníků v 19. století za poţadavky vznesené před 1. květnem (svátek dělnictva). Stávkovalo se 7 týdnů a poţadavky se týkaly sníţení pracovní doby (z 11 na 10 ½ hodin), zvýšení mezd, upravení pracovní doby v sobotu, na svátky a volno na svátek dělnictva. Nakonec nadřízení povolili a výsady dělníkům odsouhlasili. V textilním průmyslu vůbec probíhaly vţdy stávky nejčastější a nejsilnější. Pracovní podmínky byly právě zde jedny 10
MRÁZEK, Otakar. 1964. Vývoj průmyslu v českých zemích a na Slovensku od manufaktury do roku 1918: Otakar Mrázek. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1964. s. 449 11 Tamtéž. s. 451
19
z nejhorších a stávky situaci v dlouhodobém horizontu nezlepšovaly, naopak se za války ještě zhoršovaly.
2.8. První průmyslové školy v Brně Pro adekvátní rozvoj textilního průmyslu byla v Brně postavena vyšší odborná tkalcovská škola se zaměřením na učení o teorii o výrobě, pak praktické zkoušení ovládání a servisu strojů a teoretické vzdělání továrníků a mistrů. Do původní budovy školy na dnešní ulici Úzká chodili zejména děti lidí spjatých s textilním průmyslem, ať uţ děti dělníků či majitelů továren, později se stala výchovným střediskem i dětem, jejichţ rodina z tohoto odvětví výrobního průmyslu nepocházela. Škola se pak ještě dvakrát přesouvala, aţ definitivně zakotvila na adrese Francouzská 101, kde byla v letech 1897 - 99 postavena nová budova s moderním vybavením ve všech oborech výuky s názvem pouţívaným od roku 1899 Odborné učiliště pro textilní průmysl. Kromě teoretické a praktické výuky byl do školy zaveden také výzkum pro textilní průmysl, který byl v 60. letech ukončen. Škola prošla světovými válkami i ruskou okupací a dnes existuje stále na stejné adrese s přičleněnou budovou na Francouzské 99. V roce 1951 se oddělila střední průmyslová škola chemická. V roce 2006 byl název školy změněn na Vyšší odborná škola oděvního designu a managementu a Střední uměleckoprůmyslová škola textilní. Aktuální název školy je Střední škola umění a designu, stylu a módy a Vyšší odborná škola Brno. Kromě školy zaměřené na výchovu ve vlnařském oboru vznikaly v Brně i další specifikované školy pro průmyslovou výrobu. V roce 1885 tak byla zřízena první průmyslová škola na Moravě s názvem C. K. střední průmyslová škola v Brně. Na svou současnou adresu na ulici Sokolská se škola přestěhovala v roce 1900. Vyučuje se zde zpracování materiálů, elektrotechnika, stavebnictví, strojírenství, s příchodem počítačů také výpočetní technika a programování CNC strojů. V roce 1925 byl osamostatněn obor stavební a jeho výuka přesídlila do budovy na Kudelovu ulici a 1951 byla ze školy vyčleněna SPŠ elektrotechnická na adrese Purkyňova č. 97. V 2004 byla škola sloučena se střední průmyslovou školou slévárenskou, čemuţ byly přizpůsobeny některé učebny a budovy.
20
3. VYBRANÉ INDUSTRIÁLNÍ STAVBY BRNA – HISTORICKÝ VÝVOJ, MAJITELÉ A SOUČASNÝ STAV 3.1. První brněnský akciový pivovar a sladovna Brněnské vaření piva má dlouhou tradici. Zlatý mok se zde vyráběl uţ ve 14. století a o století (1325) později se stal nově vybudovaný pivovar součástí kláštera cisterciaček zaloţeným Eliškou Rejčkou12 stojícím na území dnešního Mendlova náměstí. Právo vařit pivo (Právovarečné) se udělovalo ve městě pouze určitým domům a platilo s ním také právo mílové13. Pivovarnictví bylo také původně svobodnou ţivností, která nebyla vázána ţádným cechem. V Brně toto právo měl hostinec U modrého lva14. Kvalita vaření piva nebyla vţdy poctivá, proto se postupně ustanovily podmínky vaření, jejichţ dodrţování kontrolovali tzv. správci piva. V průběhu staletí byla budova pivovaru několikrát poničena bojem a ohněm v důsledku válečného taţení15. Na konci 18. století vlivem patentu císaře Josefa II. byl majetek kláštera převeden na řád augustiniánů. Ve velkém se v Českých zemích začíná vařit pivo aţ v 19. století. 1872 byla firma koupena společností „Mandel a Hayek“16 a v roce 1889 prodána akciové společnosti „První brněnský akciový pivovar a sladovna v Ivanovicích“. Vznikla tak nová firma s názvem „První akciový pivovar a sladovna v Brně“. Starobrněnský pivovar se spojil s pivovarem a sladovnou v brněnských Ivanovicích, který však postupně výrobu piva zastavil. Pivovar na Starém Brně byl rozšířen o novou sladovnu, postavenou z části klášterních budov bývalého klášterního pivovaru. Na počátku 20. století se pivovaru dařilo natolik, ţe firma skupovala okolní pivovary, kde pak ukončila výrobu. Získala tak budovy ledárny nebo sladovny a zároveň zlikvidovala svou konkurenci. Po válce uţ v Československé republice byla většinovým vlastníkem akcií ve firmě „Moravská banka“. Nový trh a obchodní moţnosti se rozšířil na Slovensko. Zároveň se pivovar postupně modernizoval, vyuţíval vlastní elektrické energie a z veřejné sítě odebíral páru jako první podnik ve městě. Své 12
1. 9. 1288 – 18. 11. 1335. Česká a polská královna. Jednu míli za hradbami města nesměl nikdo jiný pivo vařit ani stáčet. 14 Na jeho místě na ulici Křídlovická dnes stojí pobočka České spořitelny. 15 Nejdříve během husitských válek, poté během bojů mezi Matyášem uherským a králem Jiřím. 16 Josef Mendel byl zeť uherského majitele pivovaru. Mendelova dcera se pak provdala za Hermanna Hayeka, který byl z rodiny majitele pivovaru v Ivanovicích. 13
21
úspěchy pak korunoval po skončení ekonomické krize ve třicátých letech, kterou sice přečkal s obtíţemi, nicméně finančním problémům podlehl největší konkurent starobrněnského pivovaru, pivovar „Moravia“. V roce 1942 došlo mezi oběma společnostmi k fúzi. Budovy pivovaru byly v době války v roce 1944 poškozeny bombami během náletů válečných letadel a o rok později přecházející vojska odnesla 17 000 transportních sudů. Produkce byla také na čas zastavena v době osvobozování Brna. Po skončení války došlo k obnovám poničených budov a ke znárodnění celého podniku17, změna ve vedení také znamenala změnu názvu na „Starobrněnský pivovar a sladovna, n. p.“ a po sloučení s dalšími okolními pivovary na „N. p. Středomoravské pivovary Brno“. Pivovar sídlící na ulici Hlinky se postupně modernizoval, zaváděla se nová mechanická výroba a zlepšovala se technologie vaření, stáčení a skladování. Své pivo s označením Starobrno dodává firma i do zahraničí. V roce 1992 byla firma zapsána do obchodního rejstříku pod názvem „Starobrno a.s.“ a v roce 2009 prošel fúzí s „Královským pivovarem Krušovice“, obě značky však fungují samostatně dál. Vlastníkem pivovaru Starobrno je nyní nizozemská firma Heineken. Soubor budov vztahujících se k pivovaru jsou rozmístěny především ve vnitřní části celého areálu a jsou spíše průmyslového charakteru. Uliční fasády patřící k Pivovarské Starobrno na Mendlově náměstí č. 20 a vedlejší budově prodejny jsou však reprezentativně zdobeny. Dvoupodlaţní budovu u prodejny zdobí fasádu bosáţ, okna se šambránou s ušima a s přímou nadokenní římsou či trojúhelníkovým frontonem. Patra mezi sebou dělí zdobná korunní římsa stejná, kterou najdete i na samém vrcholu průčelí pod valbovou střechou. Z boku zdobí trojúhelníkový štít volské oko. Velké rekonstrukce se interiér podniku dočkal v letech 2004 a 2013. V roce 2011 došlo k obnově fasády budovy pivovarské restaurace, která byla provedena pod dohledem památkářů. Zrestaurována byla také soška sv. Floriána, jenţ je patronem hasičů, v nice budovy bývalé sladovny.
17
Dekret prezidenta republiky č. 101/45 Sb. o znárodnění některých podniků potravinářského průmyslu.
22
3.2. Arona a Jacob Löw Beera synové, továrna vlněného zboží Významným jménem mezi brněnskými průmyslníky ve vlnařství byla ţidovská rodina Löw Beerů. Zakladateli firmy, na výrobu vlněné mykané příze v Brně „Aron und Jacob Löw Beer“, byli bratři Aron18 a Jacob19. Celá rodina Löw Beerových však byla hodně rozvětvená a její podnikatelské aktivity zasahují do více odvětví. Kromě Brna měli závody také v Brněnci na Svitavsku20, Rozhraní, Svitávce a Jimramově. V Brněnské továrně na ulici Václavská č. 2, kterou zakoupili v roce 1877, se vyráběla umělá vlna, česací, mykaná a pletací příze, dámské a pánské látky. Po zakladatelích vedli továrnu synové Arona a Jacoba: Jacob mladší a Isaac. Issac převzal podnik, který po otcově smrti několik let vedla jeho ţena Rebeka. Firmu rozdělil, ale poté opět spojil a tak vznikla nová s názvem „Aron und Jacob Löw Beer´s Söhne“. Šlo o jeden z největších podniků na zpracování vlny. Firma měla v devadesátých letech 19. stol. 1200 zaměstnanců a fungovala zde i sociální politika. Měla své pobočky či sesterské firmy v několika zemích např. Rakousku, Francii nebo Německu. Úspěch rodiny reprezentovaly kromě továrních budov i soukromé objekty. Prvním Löw Beerem, který se pustil do podnikání, byl Moses, jenţ nechal ve Svitávce21 vybudovat přádelnu vlny a 2 vily. Další vilu v secesním stylu koupil Alfréd Löw Beer od pozůstalých dalšího brněnského továrníka Morize Furhmanna. Alfrédova dcera Gréta si vzala za manţela Fritze Tugendhata22. Jejich slavná Tugendhatova vila byla postavena na zahradě vily po Fuhrmannových. V současné době se uvaţuje o propojení obou vil. Na konci 19. století byla firma Löw Beerů členem „Společnosti pro dodávky vojenského sukna na uniformy eráru Offermanna a spol.“. Společnost prosperovala, avšak v době nacistické okupace byla zabavena a obsazena němci. Ţidovští vlastníci byli posláni do ghetta a poté zemřeli v koncentračních táborech. Po válce se roku 1945 podniku v Brně na Václavské 2 nevyhnulo znárodnění a stal se součástí „n. p. Moravskoslezské vlnařské závody v Brně“. 18
Smutný, 2012. Heslo Löw Beer, s. 258 Tamtéž. 20 Zde vlastnili továrnu, kterou si během války pronajal němec Oskar Schindler. V jeho továrně tehdy před koncem války pracovalo asi tisíc dělníků převážně židovské víry. 21 Asi 40 km vzdálená od Brna. 22 Podnikatel ve vlnařském průmyslu. Byl společníkem firmy Max Kohn se sídlem v Brně Na Ponávce 53. 19
23
Uliční budova bývalé továrny má 3 nadzemní podlaţí, fasáda budovy s vjezdem do vnitřního traktu na Václavské 2 je opticky rozdělena na 3 trakty (v poměru oken 3+3+423) a s řadami jednoduchých oken v přízemí zapuštěných do vlysu s obloukovým vrcholem. Okna v prvním a druhém patře jsou lemována plochou šambránou. Vystupující prostřední trakt je na vrcholu završen trojúhelníkovým štítem. Mezi oba bloky je umístěn v místě zatáčky jednookenní blok. Postranní delší část na ulici Hybešova stojící u silnice před zatáčkou směrem k Mendlovu náměstí je co do počtu oken početnější (při rozdělení do tří částí je to 10+6+10). Střední část je rovněţ zakončena trojúhelníkovým štítem. Vnitřní uzavřený trakt je nepravidelného obdélníkového půdorysu. V dobách fungování továrny byly její součástí také pozemky za hlavní budovou s výrobními halami a místem pro tramvajové koleje. Komín, který se zde podle dobové veduty vyskytoval, zde jiţ nestojí. Dnes slouţí budova na Václavské 2 jako sídlo firem, obchodu a sluţeb a překvapivě si zachovala svůj původní vzhled. Vlastníkem budovy na Václavské 2 je firma LISSA s.r.o., je ale zřejmé, ţe by objekt potřeboval rekonstrukci.
3.3. Offermannova textilka Offermannovi byla původně německá soukenická rodina, jejíţ jméno se později stalo synonymem vlnařských průmyslníků. Johann Heinrich Offermann24 pracoval původně v jedné z Köffilerových manufaktur na pozici mistra skladníka a pak pokladníka. Po 10-ti letech praxe se rozhodl podnikat ve vlnařském průmyslu na vlastní pěst. Roku 1786 získal jednoduché tovární oprávnění a zřídil malý podnik „J. H. Offermann“ o několika stavech, kde vyráběl jemná sukna. Svou snahou se mu podařilo postupně podnik rozšířit a v roce 1791 uţ získal zemské tovární oprávnění. V jeho firmě pracovalo 27 stavů a 12 v domácnostech zaměstnanců. Rozvíjení podniku znamenalo nahradit rukodělnou výrobu strojem. Offermann tak byl mezi prvními, co zaváděli ve svých továrnách nové spřádací stroje, byl také prvním, kdo měl česací stroj. Jeho honba za nejnovějšími technologiemi byla pověstná: „V roce 23
Zde jistě došlo k částečnému bourání budovy, podle dobové veduty je počet oken vyšší než v současnosti. 24 Smutný, 2012. Heslo Offermann, s. 296
24
1816 byl zde spuštěn první parní stroj v brněnské textilní výrobě, továrna manifestovala svoje technologické prvenství také stavbou nejvyššího komínu v Brně vysokého 32 metrů. V roce 1851 byly v továrně průkopnicky zavedeny mechanické tkalcovské stavy.“ (BLAŢEK, 2008) Se strojním zpracováním stoupala produkce, Offermannova textilka tak byla jednou z předních v zemi. Od roku 1814 vedli továrnu synové zakladatele Johann Heinrich II.25 a Karl26, který byl po smrti bratra v roce 1837 jediným majitelem firmy. Právě Karl I. Offermann patří mezi významnější obyvatele Brna. Kromě pozvednutí mechanické výroby27 byl také aktivní v občanské sloţce ţivota. Byl aktivní v humanitární a sociální sféře, kdy různě pomáhal svým zaměstnancům, zaslouţil se také o zaloţení Františkova28 a přeměně parku v Luţánkách na anglický park. Společně se svým otcem byl také činný v náboţenské obci, Johann Heinrich zaloţil v Brně evangelickou obec a byl stejně jako jeho syn jejím představeným. Za zásluhy byl Karel Offermann vyznamenán rytířským řádem Ţelezné koruny II. řádu. Jeho synové Karl29 a Theodor30 vedli podnik dále. Theodor se oţenil s dcerou dalšího velkého brněnského průmyslníka Thomase Bracegirdla Annou a byl předsedou správní rady „1. brněnské strojírny“, která vznikla fúzí Bracegirdlovy a Luzovy strojírny. Karl úspěšně vedl továrnu aţ do roku 1894, po jeho smrti byla přetvořena na společnost vlastníků, v níţ vliv Ofermannovy rodiny nebyl jiţ tak velký. Továrna fungovala samostatně ještě nějakou dobu dál zejména na dodávání vojenských zakázek, potom ale docházelo ke slučování s ostatními textilkami a nakonec se, stejně jako u mnoha dalších závodů, výroba zastavila úplně. V roce 1930 byla firma Offermann pro ukončení činnosti vymazána z obchodního rejstříku. Jako řada dalších úspěšných továrníků, nechala si i rodina Offermannova postavit v Brně honosnou vilu. Tato stála v blízkosti Offermannova domu na Baštách č. 8, který se sice dochoval nicméně v jiţ velmi pozměněné podobě. Samotná vila stojící v Offermannově zahradě v blízkosti továrny se nedochovala, neboť byla v 50. letech 20.
25
Tamtéž. Smutný, 2012. Heslo Offermann, s. 297 27 Zavedení 1. mechanických stavů na Moravě v roce 1851. 28 4. 10. 1818 na počest císaře Františka Josefa I. 29 Smutný, 2012. Heslo Offermann, s. 298 30 Smutný, 2012. Heslo Offermann, s. 299 26
25
století zdemolována31. Vila Karla von Offermanna stojící na Hroznové 2 nicméně stále existuje. Areál Offermannovy továrny stál v prostoru mezi ulicemi Úzká a Trnitá, chátrající budovy musely ustoupit obchodním ambicím a na jeho území tak byl vystavěn obchodní dům Tesco, který je dnes nadzemní lávkou propojen s obchodní galerií Vaňkovka, bývalou továrnou Friedricha Wanniecka.
3.4. Wannieckova továrna Friedrich Wannieck32 , průmyslník německého původu zaloţil mezi ulicemi Trnitá a Zvonařka v roce 1865 strojírnu, jeţ postupně dokázal z malé továrně na zahradě svého domu vyzdvihnout mezi jednu z nejvýznamnějších strojíren v Rakousku-Uhersku. Z počátku byl jeho společníkem Philipp Jellinek a firma v té době nesla název „F. Wannieck und Ph. Jellinek“. Díky finanční podpoře společníka bylo moţné strojírnu rozšířit o další budovy slévárny a dílny. Jeho továrna vyráběla parní stroje, difuzéry, váhy a další. Wannieck se nebál hledat nové cesty k výrobě, a tak se podílel i na vynálezu procesu získávání cukerní šťávy, který pak přenesl do své továrny. Se svým společníkem se rozešel v roce 1868, jeho finance však uţ nebyly potřeba, firma prosperovala, vyváţela své cukrovarnické přístroje daleko za hranice Evropy. Odbytiště našly v Indii, Brazílii nebo Karibiku. Úspěchem byla také výroba parního stroje Sulzerova typu, ke kterému získal licenci v roce 1888 a další rozšíření továrny. Dobře rozjetý podnik opouští Wannieck o necelých deset let později, a protoţe není nikdo, kdo by jej plnohodnotně vystřídal, došlo k domluvené fúzi s „První brněnskou strojírnou, a.s.“, která byla dokončena 1902. Jako majitel továrny byl Wannieck velmi oblíbený mezi svými zaměstnanci. Finančně své dělníky podporoval, nechal zbudovat kolonie v městské části Ţidence pro invalidy ţelezáře a kovodělníky. Pozůstatky těchto kolonií se zachovaly dodnes například v Kamenné čtvrti v Brně Štýřicích. V Brně se také zaslouţil o zaloţení mlékárny. Za své zásluhy byl 15. 9. 1891 jmenován čestným občanem města Brna. 31
KML. Zmizelá Offermannova vila na Trnité. *online+. 2007 *cit. 2014-03-26+. Dostupné z: http://www.inbrno.cz/view.php?cisloclanku=2007020121 32 Smutný, 2012. Heslo Wannieck, s. 480
26
Továrník po odchodu z Brna ţil Mnichově a poté v italském městě Merano, kde také r. 1919 zemřel. Továrna po sloučení dostala nové pracovní příleţitosti a fungovala dál na výrobě parních turbín a pokračoval i její stavební rozvoj. Přesto však měla několikrát blízko k totální demolici. Ještě před druhou světovou válkou byla Vaňkovka prodána „České zbrojovce Brno“, ovšem to uţ byla zastavena veškerá výroba. Za Protektorátu Čech a Moravy se stala součástí závodů německých okupantů a po válce pokračovala ve výrobě jako závod „n.p. Zbrojovky Brno“ a „n.p. Zetor Brno“. Na konci 80. let 20. století dochází k postupnému přesunutí výroby do Zetoru v Líšni a tím pádem ke konci strojírny. Několik let byl areál opuštěným chátrajícím místem, které denně míjeli lidé jdoucí přes most z vlakového na autobusové nádraţí. V roce 1994 vznikla Nadace Vaňkovka, která chtěla areál zachránit před demolicí. Město Brno, které bylo od roku 2000 vlastníkem Vaňkovky33 začalo jednat s moţným investorem společností ECE o jeho budoucí podobě. Nakonec byl zvolen projekt přetvoření továrny na obchodní galerii, která má výhodu ve strategickém umístění blízko historického centra a poblíţ dopravních uzlů. Bývalá strojírna prošla velkou rekonstrukcí, která však chtěla zachovat původní tradici a na Wannieckovu továrnu stále odkazuje nejen v zachovaných budovách slévárny (zde se nachází velký sál, kavárna a informační centrum pro mládeţ) a strojírny, kde je dnes galerie moderního umění Wanieck gallery, ale o i mnoha fotografiemi původní budovy rozmístěnými po samotném nákupním centru. Dochovaná část továrního areálu je typická, stejně jako domky ve Wannieckových dělnických koloniích, svou neomítnutou fasádou z červených cihel. V letech 1882-83 byly podle návrhu architekta Germana Wanderleyho34 postaveny budovy továrny a obchodního domu u silnice na ulici Zvonařka č. 3 a 5, které se zachovaly dodnes. Charakteristické zdivo z červených cihel doplnily gotické zdobné prvky umístěné na průčelí. „O mimořádné kvalitě použitých materiálů a stavební řemeslné práce na těchto stavbách svědčí především to, že přes veškerou nepřízeň pozdější doby, některé nevhodné zásahy a nulovou údržbu v posledních letech prokázaly obdivuhodnou výdrž a
33
Vlastnictví bylo vloženo do společnosti JIŽNÍ CENTRUM BRNO, a.s., která svou činnost ukončila ke dni 31. 12. 2013 a sloučila se se společností Brněnské komunikace, a.s. 34 21. 4. 1845 – 31. 10. 1904.
27
dodnes si uchovaly svou nadčasovou eleganci.“35 Na stavbě budov patřící k areálu továrny a dělnických domech pracovali také další významní architekti jako Josef Arnold, August Prokop nebo Alois Ludwig.
3.5. Neumarkova továrna Firmu na výrobu vlněných látek zaloţil na území bývalé Köffilerovy manufaktury Paul Neumark36 s W. J. Heblethwaithem v roce 1881. Společné podnikání však trvalo pouze do roku 1886, kdy se společníci rozešli a firma fungovala dále uţ jen pod názvem „Paul Neumark“. Výroba byla úspěšná tak, ţe Neumarkovi synové37, kteří po otcově smrti továrnu vedli, rozšířili podnik o další budovy a zmodernizovali výrobu. Na začátku 20. století měli 600 dělníků, kteří vyráběli různé druhy módních látek vyváţející se do zemí Rakouska-Uherska. Průmyslové budovy Neumarkovy továrny se nacházely na ulicích Přízova a Dornych. V letech 1921-38 byla budova na Přízově 5 upravena podle návrhu architekta Ernsta Wiesnera38. Wiesner je také autorem návrhu na vilu Waltera Neumarka postavenou v roce 1929. Na rozdíl od nedaleké vily Stiassni ji rodina Neumarků vlastnila aţ do roku 1980. Dnes je vila rozdělena na 3 bytové jednotky, které jsou obývány soukromými vlastníky. S příchodem války byla rodina nucena emigrovat do zahraničí. Během bojů byla budova továrny poničena poţárem. Přestavba pětipodlaţní budovy se jiţ nesla v moderním stylu avšak s klasickými prvky harmonicky rozmístěnými. A tak i přestoţe jde o klasickou tovární halu, lze na její fasádě najít i palácové prvky střídající se s prostornými průmyslovými členěnými okny v kovových rámech. Zajímavé řešení rohové budovy, kterým vznikly tři opticky vydělené celky, z nichţ kaţdý tvoří samostatnou část. Postranní fasády jsou dále rozděleny na tři části s dominantní prostřední, která je na jedné straně odlišena i zelenou barvou. Nejvýraznější je právě prostřední fasáda, kde autor vyuţil náznaku pilastrů 35
FLODROVÁ, Milena. Brno. Proměny Vaňkovky: The Changing faces of Vaňkovka. 2005 : FOTEP, Brno. 80-86871-02-9. s. 28 36 Smutný, 2012. Heslo Neumark, s. 290 37 Walter na Georg, potom Walter a Otto. 38 Ernst Wiesner 1890 – 1971. Architekt mnoha brněnských vil, krematoria města Brna, palác Morava, Moravská banka na nám. Svobody, Česká union banka a Moravská zemská pojišťovna na ulici Mozartova.
28
oddělujících od sebe soubory vţdy tří oken, geometrických prvků střídajících se s tabulkovými okny a přechod mezi třetím a čtvrtým patrem je ozvláštněn mohutnou korunní římsou. Pozornost strhává také velký trojúhelníkový štít, který uprostřed míval logo. Trojúhelníkové štíty postranních částí mají uprostřed soubor malých čtvercových okének Stejně jako tovární objekty bratrů Stiassnich byla i továrna Paula Neumarka přidruţena k n.p. Vlněna. A po jejím zániku putuje po vlastnictví různých soukromých subjektů. Dnes jsou haly bývalé továrny P. Neumarka opuštěné a slouţí spíše jako plocha pro reklamní poutače. V brzké době by měla budova ustoupit stavebním záměrům nového majitele stejně jako bývalá továrna bří Stiassnich.
3.6. Továrna bratrů Stiassnich Původním majitelem továrny byl Edmund Bochner 39, později Edmund von Straţisko. Roku 1828 v Brně zaloţil jeho otec Johann Bochner40 výrobnu na textil a vlněné výrobky, postupně se propracoval na jednu z nejvýznamnějších textilek ve městě. Po otcově smrti získal větší slovo ve vedení podniku syn Edmund, který výrobu i budovy zmodernizoval a rozšířil. Se svým bratrem Theodorem41 nechal vybudovat palác v Přízové ulici, který byl sídlem továrníka a jeho rodiny administrativní části podniku. Na konci 80. let se Bochner začal věnovat cukrovarnictví a svou textilní továrnu prodal. Jeho investiční záměry v tomto odvětví nebyly příliš úspěšné, kdyţ vinou krachu přišel o velkou část majetku, coţ bylo v důsledku také důvodem ukončení jeho podnikatelské činnosti. Nutno dodat, ţe kromě podnikání se věnoval také charitativní činnosti a 12. 5. 1885 byl povýšen za své zásluhy o rozvoj textilního průmyslu do šlechtického stavu s přídomkem von Straţisko. Jeho továrnu odkoupili ţidovští podnikatelé42 bratři Josef43 a Nathan44 Stiassni, kteří textilku pod názvem „Gebrüder Stiassni“ 45 (Bratři Stiassni) provozovali s velkým
39
MYŠKA, 2003. Heslo Bochner, s. 52. Edmund Bochner (12. 11. – 1832 – 1903) Tamtéž. Pro Brno získal Johann Bochner oprávnění k výrobě suken a vlněného zboží všeho druhu. 41 Tamtéž. 42 Klenovský, 2002, s.72 43 Smutný, 2012. Heslo Stiassni, s. 425 44 Tamtéž. 40
29
úspěchem aţ do skončení druhé světové války, se soustředila původně na výrobu levných pánských látek. V dobách nejvyšší produkce měli Stiassni i 400 dělníků a prodávali své zboţí nejen do zemí Rakouska-Uherska, ale i Orientu. Zmodernizováním a rozšířením podniku na počátku 20. století, se rozšířila i produkce a to na látky dámské, výrobu plédů, flanelů a suken. Jejich produkce byla tak ohromná, ţe v roce 1938 měli 1450 dělníků. V letech 1924-38 byla také upravena budova továrny na Přízově 5 architektem Ernstem Wisnerem, který je také autorem vily Stiassni46 jenţ si nechal na zakázku postavit v roce 1927 Alfred Stiassni. Uţ v roce 1938 však musela rodina kvůli nacistické hrozbě ţidům opustit republiku a pak i Evropu. Usadili se v americkém Hollywoodu, kde uţ zůstali. Jejich majetek byl po příchodu německých vojsk zabaven jakoţto ţidovský. Po válce přišlo znárodnění a sdruţení všech textilních firem do jednoho obřího podniku, který fungoval pod názvem Vlněna, ta definitivně ukončila svoji činnost v roce 1997. Po zániku Vlněny přešly budovy do soukromého vlastnictví a bylo jednáno o jejich dalším osudu. Současný stav budov je dezolátní a to nejen bývalé továrny bratrů Stiassnich, ale i několika okolních budov. Přesto se najdou jedinci, kteří do útrob bývalé továrny zavítají. Interiér vyuţívají například studenti, amatérští fotografové nebo umělci, kteří jednou za čas vystavují svá díla v části areálu pod názvem Galerie pana Šťovíčka či jednorázové výstavy47. V roce 2012 měly být objekty vyuţity k výstavbě nových bytů a kanceláří, památkáři se pokoušeli bojovat o aspoň o zachování Bochnerova paláce, ovšem tehdy neuspěli. Dnes jsou tyto budovy v majetku soukromé firmy CTP a podle posledních informací by bývalý Bochnerův palác měl být letos
45
Kromě Josefa a Nathana byli společníky také synové Josefa Rudolf a Alfred. Vila se nachází v ulici Hroznová s číslem popisným 14 a je postavena ve funkcionalistickém stylu a kromě rodiny Stiassnich zde sídlili po opuštění vojáci československé armády, ruští osvoboditelé a krátce zde sídlili i významní státníci jako Fidel Castro nebo Edvard Beneš. Díky tomu získala budova přezdívku „vládní vila“. Od roku 2009 je vila na seznamu Národního památkového ústavu. 47 V lednu 2011 se v jedné z továrních hal konala doprovodná výstava: Umění a osvobození. Evropa 1943-67. Lidé revoltující. Návštěvníci výstavy se zde dozvěděli o historii Vlněny, n. p. prostřednictvím děl vzniklých z materiálů nalezených v opuštěné továrně. 46
30
v roce 2014 zrekonstruován a vyuţit k administrativním účelům, dalších asi 50 budov se však bude bourat a nahradí je obchody, parkoviště, kavárny a restaurace.48 Budova na Přízově 3 byla postavena v novorenesančním stylu podle návrhu architekta Josefa Arnolda, který vsadil na působivý vstup a průčelí rozdělené na tři části v poměru sedm prostředních oken na dvě boční po kaţdé straně, vyuţil také antických prvků. V přízemí střední části zdobí stěnu bosáţ přerušovaná okny s půlkruhovým paprskovým zakončením ozdobené uprostřed malou figurkou chlapce na cvikelu. Okna druhého patra jsou nahoře ozvláštněny slepou balustrádou a bohatě zdobenou suprafenestrou, která je tvořena reliéfem florálních motivů završenou trojúhelníkovým frontonem na iónských konzolách, kdeţto ve třetím patře je fronton segmentový bez reliéfu a oka bez balustrád. Postranní části průčelí zdobí dvojitá okna v přízemí se slepou balustrádou a přímou nadokenní římsou a ve druhém patře s trojúhelníkovou suprafenestrou. Všechny části jsou pak zakončeny korunní římsou. Další budovy patřící k továrně byly postaveny v umírněném stylu adekvátním výrobním halám s velkým počtem jednoduchých oken. Přilehlé tovární budovy uţ pozbývají okázalosti zmíněného paláce, nicméně s ním drţí krok, alespoň co se týče korunní římsy. Zdobená okna zde nehledejme, vše bylo přizpůsobeno hlavně praktickému vyuţití. Dodnes si budova Bochnerova paláce zachovala svůj původní charakter a úpravy na fasádě proběhly spíše minimálně. Celému objektu nyní dominuje obří kovové logo Vlněna, umístěné v polovině levé části budovy, a mísí tak odkaz původního věhlasu bývalé textilní továrny a novodobého socialistického principu národního podniku.
3.7. Hudební nástroje Lídl Zakladatelem firmy vyrábějící hudební nástroje byl Josef Lídl49, který se ve výrobě hudebních nástrojů vyučil. Poté, co pracoval několik let u různých firem s hudebními nástroji, rozhodl se zaloţit vlastní podnikání. Roku 1892 vznikla společnost „Josef Lídl, obchod s hudebními nástroji.“, která z počátku zastupovala firmu z Hradce Králové
48
KREJSOVÁ, Vladimíra. Vlněna: investor zdemoluje 50 budov. Postaví 12 nových. *online+. *cit. 2014-0325+. Dostupné z: http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/vlnena-investor-zdemoluje-50-budov-postavi12-novych-20130906.html 49 Josef Lídl 1. 7. 1864 – 11. 1. 1946
31
vyrábějící pianina či jako opravna hudebních nástrojů. Od roku 1903 uţ byla zaregistrována jako ruční výrobna, jednalo se o první továrnu na hudební nástroje na Moravě. Své sídlo měl Lídl původně na ulici Orlí, výrobna byla uţ ale hlášena na Zelném trhu 10, kde ji můţeme najít i dnes. Původně byla výroba soustředěna pouze na ţesťové hudební nástroje (trubky, lesný rohy atd.) a dále se rozšířila na smyčcové nástroje. Kvalita výrobků byla natolik dobrá, ţe na ně hrály i tehdejší přední kapely a profesoři na konzervatořích. Také mnoho známých českých houslařů se vyučilo právě u Josefa Lídla. V roce 1918 přistoupil do vedení firmy syn Josefa Lídla Václav50, který se zde také vyučil a který také podnik po svém otci r. 1926 převzal. Mezi válkami firma vyváţela také do zahraničí, kde byl o hudební nástroje značky Lídl velký zájem. Ocenění přišlo v roce 1933 v podobě Zlatého diplomu, který Lídl získal v Chicagu na celosvětové výstavě. Po druhé světové válce měla firma štěstí, ţe se jí i přes znárodnění a začlenění do „Českých hudebních nástrojů, n. p. Kraslice“ podařilo udrţet výrobu, kterou navíc inovovala o nové typy nástrojů. Václav Lídl byl v čele podniku aţ do r. 1957, jako technik pak pracoval aţ do r. 1965. O rok později přichází další ocenění výroby ţesťových nástrojů, a to Zlatou medailí. Po revoluci v r. 1989 byla společnost vrácena původním majitelům, kteří po třech letech od znovunabytí zaloţili pro firmu novou značku „Josef Lídl s.r.o.“. Ruční výroba se zachovala dodnes a kvalitní a precizní zpracování je tradicí, přetrvávající uţ více neţ sto let, a firma Josefa Lídla je jednou z mála, která svoji výrobu zachovala i přes veškeré peripetie spojené se světovými válkami, ekonomickými krizemi a znárodněním. Budova na Zelném trhu 10 má velkou historickou hodnotu a mezi ostatními mnou zmiňovanými budovami je tato nejstarší. Ve 14. století zde stával dům pánů z Lipé, poté byl jejím vlastníkem řád cisterciáků ze Ţďáru nad Sázavou a je také znám pod názvem Palác ţďárských opatů. Tehdy měla budova jen tři podlaţí. Pozdější přestavbu v roce 1752 do barokního stylu měl na starosti architekt František Antonín Grimm51. Po zrušení ţďárského kláštera byl rozprodán také jeho majetek včetně domu na Zelném trhu 10. Neţ se však stal majetkem prodejce hudebních nástrojů, vlastnil jej také měšťan Philipp Padlische Erben, premonstrátský klášter a mnoho dalších majitelů. V roce 1814 50 51
Václav Lídl 31. 10. 1894 – po 1973. Syn Václav Lídl 5. 11. 1922 – 10. 8. 2004 byl hudebním skladatelem. Syn Mořice Grimma, stavitele. Žil v letech 1710 – 1784.
32
bylo na domě provedeno pozvednutí o jedno patro a úpravy fasády se dočkala také roku 1940.52 Dnes je dům jednou z dominant Zelného trhu, zejména jeho poutavý vchodový kamenný portál se znakem cisterciáků a barokními andělíčky. Okna v prvním patře jsou zdobena trojúhelníkovou šambránou či segmentovým frontonem, ve druhém patře pak kartuší, přes obě patra je mezi kaţdým oknem pilastr. Druhé a třetí patro je pak rozděleno korunní římsou, která bývala na původním domě. I zde okna rozdělují pilastry, jsou olemována šambránou a završena ozdobnou suprafenestrou s přímou nadokenní římsou. Vrcholem střední části domu je trojúhelníkový profilovaný štít s volským okem. Stejně jako charakter výroby se zachovala i budova s nádvořím na Zelném trhu, kde je firma od roku 1904. 60 let však o ni nikdo nepečoval, aţ se zejména vnitřní část stala neobyvatelnou. Nový majitel, společnost RENTALKON a.s., ji v roce 2009 zrekonstruoval a v jejích útrobách tak vytvořil prostory nejen pro prodejnu, kanceláře a soukromou základní uměleckou školu firmy „Lídl Music“, ale také pro galerijní účely a další vyuţití.
3.8. Rohrerova tiskárna Největší brněnskou tiskárnu vlastnil původem němec Rudolf Rohrer53. Převzal ji od svého děda Josefa Jiřího Trasslera, který ji zaloţil v roce 1786. Uţ v té době měl Trassler jméno schopného tiskaře, své nakladatelství a tiskárnu měl uţ v Opavě, kdyţ začal podnikat v Brně. Po smrti Rudolfa Rohrera v roce 1839 vedla nějaký čas tiskárnu jeho ţena, neţ ji převzal syn Rudolf M. Rohrer54 (dále jen Rudolf M. Rohrer), který se vypracoval mezi nejvýznamnější jména brněnského polygrafického průmyslu. Svůj podnik postupně modernizoval a zvyšoval výrobu. Uţ z doby jeho otce zde byl zavedený vícebarevný 52
TOŠOVSKÁ, Ivana. Ještě jeden kousek historie. *online+. *cit. 2014-04-11+. Dostupné z: http://www.fiedlerreality.cz/blog.asp?LintAction=4&intBlogID=178 53 MYŠKA, 2003. Heslo Rohrer, s. 394 54 Tamtéž. 1892 mu byl udělen rytířský kříž řádu Františka Josefa. Jmenován čestným občanem 6. 9. 1898. Roku 1908 mu byl udělen Řád železné koruny a r. 1914 byl povýšen císařem do rytířského stavu.
33
tisk, kamenotisk a knihtisk. Kromě německých, českých a cizojazyčných knih se zde tiskly také noviny Brünner Zeitung a Brünner Morgenpost a odborné časopisy. Přesto dodávky německých a rakouských knih do nakladatelství převaţovaly nad těmi českými. Zakladatel tiskárny se také velmi angaţoval v různých německých kulturních spolcích. Byl dokonce také poslancem za Německou liberální stranu v Moravském zemském sněmu, vysoké posty zastával také ve vedení Moravskoslezské pojišťovny, a.s. a do své smrti byl náměstkem starosty města Brna. Na konci 19. století Rohrer odkoupil konkurenční tiskárnu a nakladatelství „Buschak & Irrgang“. I adresa firmy se změnila, z původního sídla na ulici Pod Františkovem 6 (Na Baštách) se přemístila na Lichtensteinovu 7 (Rašínova). Zde byla roku 1905 postavena jedna z prvních ţelezobetonových staveb v Evropě. Tiskárnu vedl s Rudolfem M. Rohrerem starším také jeho syn Rudolfem Rohrer mladší55, jehoţ synové Rudolf Maria Ernst a Friedrich Karl Ernst56 (dále jen Friedrich K. E. Rohrer) a tři dcery57 byli společníci ve firmě. Po smrti děda, otce i staršího bratra, se stal majitelem tiskárny Friedrich K. E. Rohrer, který podnik rozšířil o nakladatelství učebnic a zároveň zřídil pobočku tiskárny v Badenu. V roce 1935 předal vedení firmy své ţeně Margarethě Rohrerové58. Za německé okupace fungovala tiskárna dál avšak jiţ pod jiným velením. Roku 1945 byl podnik znárodněn a začleněn do Tiskařských podniků Rovnost o pět let později do „Svobody tiskařských závodů, n. p.“. Mohutná budova tiskárny postavená v roce 1905 byla výsledkem snahy majitele tiskárny a významného vídeňského architekta Leopolda Simonyho59. Spolu podnikli cestu po Německu, kde navštívili mnoho moderních industriálních staveb, aby načerpali zkušenosti a stavba nové tiskárny vyhovovala poţadavkům technickým i hygienickým. Se stavbou se začalo v únoru 1905 a dokončena byla ve velmi krátkém čase, uţ v listopadu byla hotová. Oporu velkým sálům poskytovaly podpěry z betonu. Byl zde dostatek prostoru pro tiskařské stroje, rotačky, zařízení pro kamenotisk, vazárnu knih, 55
MYŠKA, 2003. Heslo Rohrer, s. 395. Rudolf Rohrer mladší 1. 11. 1864 – 4. 1. 1913. Tamtéž. Friedrich K. E. Rohrer byl také vynikajícím hráčem tenisu. Zúčastnil se tenisového turnaje Davisův pohár. 57 Elisabeth Marie Anna, Karolina Ottilie Margaretha, Margaretha Ernestine Karolina. 58 Margaretha Rohrerová byla dcerou rakousko-uherského ministra války Rudolfa von Stoger-Steinera. 59 Leopold Simony 8. 9. 1859 – 16. 7. 1929 56
34
knihovnu, redakci časopisu, nakladatelství a další. Své snaţení pak završili nápisem umístěným na zdi domu, kde se psalo o povznášení městského rozvoje domácího řemesla a domácí práce neutuchající snahou a neúnavnou prací. A byla to budova opravdu ohromná, působící spíše jako pevnost. Pětipodlaţní budova, z jejíhoţ středu vybíhala kulatá věţ s vyhlídkou, v kaţdém patře měla 19 oken a celou fasádu zdobila bosáţ a symetricky umístěné zdobné prvky na jejím zakončení. Sídlo bývalé tiskárny na Rašínově ulici poté slouţilo jako sídlo krajského sekretariátu KSČ. Dnes je budova s vnitřním nádvořím v majetku soukromé firmy, která prostor pronajímá jedné z poboček „České pojišťovny“ pro kterou byla v letech 1995 – 96 zrekonstruována. Z fasády zmizela bosáţ, která je nahrazena hladkou omítkou a světlým obloţením. Vchod byl přemístěn z boku na roh a také okna byla vyměněna.
3.9. Hechtova továrna na vlněné zboží Jméno Hecht je spojené s podnikáním v oboru vlnařství uţ od roku 1850, kdy si zaloţil Jacob Hecht60 tkalcovnu v Lomnici u Tišnova a později i firmu „Jacob Hecht et Sohn“ se svým synem Davidem. Podnik pak přesídlil do Brna na ulici Cejl 62. Firma Davida Hechta61 vznikla v roce 1876 a zapsána byla v obchodním rejstříku od r. 1889. Zakladatel však ve vedení zůstal jen do roku 1901, kdy jeho firmu převzal jeho syn Hugo, který uţ v té době vlastnil svoji textilku v Rakousku. Rodina vlastnila nejen továrnu na ulici Na Špitálce 10 (Špitálka), ale téţ barvírnu v Zábrdovicích. Kromě zpracování vlny vyráběla společnost i dámské a pánské látky, které následně vyváţela do zahraničí, a to včetně zemí zámořských. Za druhé světové války byl podnik arizován (prodán novým německým majitelům) a posléze přešel do vlastnictví majetkového úřadu při německém státním ministerstvu pro Čechy a Moravu. Během bombardování města a poté i jeho osvobozování bylo několik budov podniku úplně či částečně poškozeno. Zničeno taky bylo téměř celé účetnictví firmy, které bylo nutné obnovit. Práce na obnově však probíhala zdlouhavě, coţ zapříčinilo pokles výroby, zároveň továrna neměla uhrazené pohledávky od odběratelů, které vznikly ještě před válkou. 60 61
Smutný, 2012. Heslo Hecht, s. 151 Tamtéž
35
Od začátku roku 1946 byl podnik zařazen pod „n. p. Moravskoslezské vlnařské závody v Brně, poté přešel do „n. p. Mosilana“, stejně jako mnoho dalších textilních továren. Areál továrny reprezentovala z pohledu z ulice dlouhá (17 oken) pětipodlaţní budova spojená do písmene L s další o něco vyšší budovou, která zasahovala do vnitřního traktu. Jednalo se o strohou tovární budovu s mnoţstvím průmyslových oken oţivených snad jen mírným obloukovým vyhnutím vrchní části. Součástí vnitřních budov je také tovární komín. Popustit uzdu stavitelské fantazii nechal majitel továrny Hugo Hecht aţ při stavbě své vily. Rodinnou vilu v brněnských Pisárkách s klasicistními prvky anglického domu si nechal Hugo Hecht postavit v roce 1909 podle návrhu architekta Leopolda Bauera. Dokončena byla o dva roky později a dnes slouţí jako sídlo Generálního konzulátu Ruské federace. Budova na ulici Špitálka 10 je, co se vzhledu týče v prakticky nezměněném stavu, nyní je v majetku soukromé firmy, která se zabývá pronajímáním bytů a nebytových prostor. Objekt je veden jako stavba pro výrobu a skladování, slouţí také jako plocha pro servis.
3.10. Brněnská akciová společnost na česanou přízi/Brünner Kammgarnspinnerei/Kemka Největší přádelna česané příze v Brně, které se lidově říkalo Kemka, byla zaloţena roku 188062 skupinou brněnských průmyslníků (např. W. J. Teuberem, brněnským textilním továrníkem a majitelem Soxhletovy textilky na Cejlu 68). V akciové společnosti byly podílníky také firmy „Gebrüder Schoeller“ (Bratři Schoellerové) nebo právník Stefan V. L. Haupt63. Majitelem firmy byla rakouská akciová společnost a největší akcionáři byli Francouzi. Přádelna byla vybavena moderním výrobním zařízením a její produktivita byla pod velkým tlakem. Pracovní podmínky nebyly pro zaměstnance nikterak prospěšné, dokonce často přispívaly k váţným respiračním potíţím a onemocnění. Stejně tak 62 63
Některé zdroje hovoří o uvedení do provozu již v sedmdesátých letech nebo v roce 1887. Po smrti Rudolfa M. Rohrera byl spoluporučníkem jeho dětí.
36
finanční ohodnocení bývalo častým terčem kritiky dělníků, kteří pak vstupovali do odborových organizací v naději, ţe se jejich poměry jejím prostřednictvím zlepší. Tvrdé pracovní podmínky zaměřené na vysokou produkci a dobrá obchodní strategie (spojení s koncernem Textilana) zajistila Kemce přečkání i 1. světové války a hospodářské krize ve 30. letech. Areál přádelny se nacházel na adrese Radlas 19 poblíţ ulice Cejl a Na Špitálce, kde se nacházelo mnoţství textilních továren. Budovy Kemky se ovšem nedochovaly, během bombardování za 2. světové války a poté při přechodu vojsk utrpěla přádelna takové škody, ţe jiţ nebyly obnoveny. Ustupující německá vojska radši vyhodila zbytky továrny s drahými přístroji do povětří, aby nepadly do rukou nepřítele. Později v těchto místech vyrostly budovy obchodů a sluţeb a plynárna. Jeden z bývalých dělníků v největší brněnské přádelně na ni vzpomíná takto: „Kemka dnes již neexistuje. Pro takové otrokárny není místa v dnešní době.“ 64
3.11. Továrna bratrů Schoellerů Rodinný klan Schoellerů začal s podnikáním ve vlnařském průmyslu uţ v německém Dürenu, kde bratři Johann Wilhelm65 a Johann Paul66 Schoellerovi zaloţili pod názvem „Gebrüder Schoeller“ továrnu na výrobu suken. Synové J. W. Schoellera Philipp Wilhelm67 a Adolf68 firmu po smrti svého otce přesídlili v roce 1819 do Brna. Tehdy dostali povolení od císaře Františka I. pro bezcelní převoz svých 600 strojů, vybavení a zboţí. Pro svůj podnik koupili tovární budovy firmy „Hopf a Bräunlich“. Do Brna přišli v době, kdy mnoho textilních podniků skončilo se svou činností díky krizi po odstranění kontinentální blokády69. Postupně pořizovali nové moderní stroje, jako první vyuţili při výrobě sukna vlastnoručně vyrobený hydraulický lis, byli mezi prvními, kdo 64
HALAS, František. 1950. Kemka. Praha: Nakladatelství práce, 1950. s. 34 SMUTNÝ, 2012. Heslo Schoeller, s. 380 66 Tamtéž. 67 SMUTNÝ, 2012. heslo Schoeller, s. 381 68 Tamtéž. 69 Během vlády Napoleona Bonaparte ve Francii byla v letech 1806 - 1814 zavedena blokáda zboží dováženého z Velké Británie s cílem tuto zemi oslabit. V zemích blokádu podporujících (včetně Rakouska-Uherska) tak mohl vzkvétat místní trh bez obav z konkurence. Po odstranění blokády došlo k náhlé přesycenosti trhů s britskými výrobky, jimž nebyly české podniky schopny adekvátně přizpůsobit svou nabídku. 65
37
osvětlil výrobnu plynovými lampami a také zaváděli výkonnější parní stroje. Za své výrobky dostal podnik v roce 1938 ocenění Zlaté medaile. Pro své zaměstnance, kterých bylo kolem 700, měli zřízenou také nemocniční pokladnu. V továrně se vyráběly dámské látky různých druhů a vynikaly svou kvalitou, kterou často poráţely výrobky z Anglie či Francie. Největší zahraniční odbytiště pro výrobky Bratrů Schoellerů bylo hlavně v USA, ale i v celé Evropě. Kromě vlnařského průmyslu podnikala rodina také v cukrovarnickém odvětví, kdy nakoupili podíly v cukrovaru ve Vrdech a v Čakovicích. V roce 1863 byl Philipp Wilhelm vyznamenán Řádem ţelezné koruny a povýšen do rytířského stavu, coţ v této rodině úspěšných podnikatelů nebylo nic neobvyklého. Do rytířského stavu byl povýšen také jeho syn Gustav Adolf70 (dále Gustav A. Schoeller) a synové Johanna Paula Alexander Wilhelm71 a Heinrich Eduard72. Po smrti Philippa vedl podnik po boku svého tchána i Karl Mühlinghaus a po nich pak zase jejich potomci. Německá okupace znamenala změnu ve vedení, kdy byl podnik převeden pod národní správu. Výroba ale fungovala dál i po válce, kdy se textilka po znárodnění jakoţto německý majetek, začlenila do „Moravsko-slezských vlnařských závodů, n.p. Brno“ a posléze v roce 1949 do „Vlnap, n.p., Brno“. Definitivní ukončení výroby nastalo pro tento velký podnik krátce poté, v roce 1950. Majetek a výrobní stroje byly rozděleny do ostatních fungujících závodů a budovy přiděleny továrně na lékařské stroje73. Třípodlaţní budova na Cejlu 48 byla členěna na 3 části s okny v poměru 12+5+2, jehoţ prostřední část mírně vystupovala dopředu s trojúhelníkovým profilovaným štítem s patrnou ornamentální výzdobou. Podle dobové veduty je znatelné zdobení oken šambránou. Nelze však opomenout budovu stojící v těsné blízkosti továrních hal, a sice palác Gustava A. Schoellera, kterou si tento továrník nechal postavit v roce 1868 podle návrhu architekta Josefa Arnolda74. Obytné třípatrové sídlo v neorenesančním stylu má honosné průčelí tvořené ze tří částí. Nejvýraznějšímu prostřednímu dominuje vstupní
70
SMUTNÝ, 2012. Heslo Schoeller, s. 382 Tamtéž. 72 Tamtéž. 73 Chirana, n. p. Dnes samostatná firma BMT Medical Technology, s.r.o 74 24. 12. 1824 – 12. 8. 1887. 71
38
portál v přízemí, které je zdobeno bosáţí a okny zakončenými půlkruhovým zakončením s cvikelem. Odtud vedou vzhůru přes jedno patro konzole podpírající balkon se širokým stupem tří oken. V postranní části třetího patra jsou okna zakončena trojúhelníkovým frontonem a vše je završeno korunní římsou pod plochou střechou. Dnes je zde sice sídlo soukromé firmy, budova je však stále krásně zachovalá a její architekturu můţeme plně obdivovat. Co zde jiţ ale dnes nenajdeme je park, přilehlý k paláci, vyvaţující prostředí nevzhledných továrenských budov. Areál bývalé textilní továrny bratrů Schoellerů na Cejlu 48 a 50 je dodnes zachován, avšak uliční budova 48 má jiţ změněnou fasádu. Stále je vyuţíván firmou vyrábějící lékařské přístroje. Budova 48 je vedena jako objekt slouţící k bydlení, budova 50 jako stavba pro výrobu a skladování. Zadní část je zastavěna „Teplárnou Brno“.
3.12. Teuberova továrna Původním majitelem textilní továrny na Cejlu 68 byl Johann Hubert Soxhlet75, který byl národností pravděpodobně Belgičan, neboť před příchodem do Brna tam měl vlnařskou manufakturu. Zde podnikal několik let v budově bývalé Köffilerovy (později Schmalovy) továrny na ulici Lidická 23 (dnes hotel Slovan). V roce 1834 nechal pro své záměry vybudovat novou továrnu na Cejlu. Do rodinného podniku brzy přibyli také synové Felix76 a Eugen77, kteří po smrti otce vedli podnik pod názvem „H. F. et E. Soxhlet“. Synové přádelnu modernizovali a rozšiřovali přístavbami, aţ se stala největší přádelnou v Evropě. Zaměstnávali 300 dělníků a číslo postupně vystoupalo aţ na 400. V roce 1845 na průmyslové výstavě ve Vídni obdrţeli ocenění Zlaté medaile. Přádelna zpracovávala přízi pro podniky, které si vlastní přádelnu nemohly dovolit. Jejich kvalitní výroba byla oceněna mnohokrát, bratři měli dokonce svolení Klemense W. von Metternicha78 pro cestování do zahraničí za účelem poznávání tamních technologických výrobních postupů, které zde pak aplikovali. Eugen Josef zemřel jiţ v roce 1851 a vlastnictví tak přešlo jen na Felixe a jeho společnici manţelku Annu. Jediný majitel 75
SMUTNÝ, 2012. Heslo Soxhlet, s. 412. SMUTNÝ, 2012. Heslo Soxhlet, s. 413. 77 Tamtéž. 78 Ministr zahraničí Rakouska-Uherska. 76
39
však zemřel o 4 roky později a pozůstalá Anna jiţ nedokázala podnik udrţet a tak byl převeden na „Společnost brněnské přádelny“. V roce 1858 byl podnik koupen firmou Josefa Teubera79, který byl manţelem neteře Felixe Soxhleta. Podnik změnil název na „Josef Teuber et Söhne“ po zapsání do obchodního rejstříku společně se společníky svými syny Moritzem a Wilhelmem80 (oba se podíleli na zaloţení „Brünner Kammgarnspinnerei“, patřila jim část jejich akcií a seděli ve správní radě). Výrobu se jim dařilo dále modernizovat, měli aţ 300 zaměstnanců a za své kvalitní výrobky obdrţeli řadu ocenění. Kromě vlnařského průmyslu se Josef Teuber angaţoval také v cukrovarnictví, kdyţ v roce 1853 koupil podíl v měřickém cukrovaru. Kromě ocenění vlněné výroby byla také celá rodina Teuberů povýšena v roce 1873 do šlechtického stavu, důvodem byly zásluhy za rozvoj průmyslu a zemědělství. Synové po otcově smrti podnik převzali a dále rozvíjeli. Jediným majitelem byl nakonec od roku 1884 Moritz Alois Teuber81, který z jeho vedení odešel v roce 1891 a tak podnik přešel do rukou Josefa E. W. Soxhleta82 (syna Wilhelma Soxleta). Za jeho vedení se počet dělníků zvýšil na 500, stejně tak jako produkce vlněné příze. Roku 1893 byla budova továrny poničena poţárem, coţ bylo tehdy poměrně časté. V roce 1912 došlo k vymazání firmy z obchodního rejstříku. Soubor několika budov odkazuje k palácové architektuře 18. století s klasicistními prvky. Budova s vchodem od silnice je dělena na 5 částí v poměru 2+7+5+7+2. Prostřední část průčelí celého čtyřpodlaţního domu je zakončena tympanonem s reliéfem florálních motivů, jejichţ autorem je podle knihy Pavla Zatloukala83 Benedikt Edele brněnský sochař. Okna v postranních částech a prostřední části jsou v prvním a druhém patře jsou zakončena trojúhelníkovým frontonem, ve velkých částech pak přímou nadokenní římsou. Větší část tak oţivuje především trojité dělené okno prostřed s přímou nadokenní římsou. Okna v nejvyšším patře, ve všech částech, jsou zdobena pouze šambránou. Budova továrny, stejně jako mnohé ostatní, slouţila nejen k průmyslové činnosti, ale také jako sídlo majitele.
79
SMUTNÝ, 2012. Heslo Teuber, s. 454 SMUTNÝ, 2012. Heslo Teuber, s. 455 81 Tamtéž. 82 Tamtéž. 83 ZATLOUKAL, Pavel. 2006. Brněnská architektura 1815 - 1915. Průvodce. Brno: Obecní dům Brno, 2006. 80-239-7745-8. s. 29 80
40
V současnosti je budova na ulici Cejl 68 uţívaná k bydlení, vnitřní budovy slouţí jako plocha obchodu a sluţeb. Vnitřní trakt čtvercového půdorysu je stejně jako fasáda domu v téměř nezměněné podobě, pouze se přizpůsobila jednotlivým poţadavkům nových nájemníků.
3.13. Fuhrmannova továrna Brněnskou továrnu na plyš, krymr a tkané koberce zaloţil v roce 1876 Moriz Fuhrmann84, který ji vedl společně se svými syny Hansem85 a Heinrichem86 (česky Jan a Jindřich). Pro své podnikání zakoupil budovy na Cejlu 72 od Zikmunda Kürschnera. Synové Morize také zaloţili s firmou „Sdruţené továrny vlněného zboţí, a.s.“ vlastní podnik na výrobu plyše a krymru, avšak ten nebyl nijak aktivní a neměl ţádný majetek. Kromě továrny v Brně vlastnila rodina také závod v Hlinsku. V roce 1913 byla k továrně přistavěna ţelezobetonová továrna, stojící na břehu řeku Svitavy. Šestipodlaţní budově s přibliţně čtvercovou základnou a rovnou střechou dominovalo průčelí viditelné od řeky Svitavy. Absence postranních oken byla vykompenzována prostornými dělenými okny (vţdy po sedmi v kaţdém patře) poskytujícími dostatek světla. Prostřední část mírně vystupovala dopředu a byla završena mírným trojúhelníkovým štítem, sestupujícím aţ téměř k okraji. Moriz Fuhrmann si nechal postavit vilu v ulici Parková 22 (dnes Drobného), kterou po jeho smrti rodina v roce 1913 prodala podnikatelům ve vlnařském průmyslu rodině Löw Beerů. Jakoţto ţidovským podnikatelům jim bylo, po příchodu německých vojsk, zakázáno řídit podnik, ten byl dán pod nucenou správu. Jindřich Fuhrmann se rozhodl před postupujícími vosky uprchnout přes Čínu do USA, kde zůstal aţ do své smrti. Jan a jeho ţena Erna byli deportování nejdříve do Terezína a poté do Osvětimi, kde oba v roce 1944 zahynuli. Nicméně po skončení druhé světové války byl majetek podle rozhodnutí o zrušení národní správy a odvolání prozatímního národního správce, vrácen v roce 1946 do rukou původních majitelů. Protoţe jeden z bratrů jiţ neţil, byla jeho část 84
SMUTNÝ, 2012. Heslo Fuhrmann, s. 119 Tamtéž. 86 Tamtéž. 85
41
rozdělena mezi jeho dvě děti syna Roberta a dceru Dorotu. Přesto se firma nakonec nevyhnula znárodnění, 1948 přešel podnik pod „Bruna, módní pletařské závody, n.p.“ v Brně a později do „Moravskoslezských pletáren, n.p.“ v Roţnově pod Radhoštěm. Znárodněna byla rovněţ továrna v Hlinsku. Soubor budov na ulici Cejl 72 je vlastněn soukromou firmou, která její bytové i nebytové prostory pronajímá. Vstupní třípodlaţní budova z ulice Cejl nese prvky neorenesančního stylu. První honosnější patro poskytuje po straně prostor šestici oken se suprafenestrou s ornamentálním reliéfem a přímou nadokenní římsou (3 + 3) po stranách a dvojici oken uprostřed se stejnou suprafenestrou, ale jedním trojúhelníkovým frontonem pro obě okna. Okna ve druhém patře jsou zdobena šambránou s ušima a cvikelem uprostřed. Zadní ţelezobetonová budova u řeky Svitavy funguje po rekonstrukci jako obytný dům, ačkoliv si zachovala původní architektonický ráz, výměna oken za menší bytová ji proměnila ve spíše nevýrazný objekt ovšem se zajímavou minulostí.
3.14. Esslerova přádelna Majitelem přádelny v Obřanech na ulici Fryčajova byl Eduard Ernst Essler87, podnikatel ve vlnařství a obchodník. Továrnu zaloţil společně s Robertem Stoklaskem, který mu ale svůj díl prodal, a tak mohla být v roce 1905 firma zapsána do obchodního rejstříku pod názvem „Obrzaner Spinnerei Eduard Ernst Essler“ (po osvobození země dostala český název „Obřanská přádelna Eduarda Ernsta Esslera“). Budova přádelny byla v roce 1913 zrekonstruována a výrobní stroje zmodernizovány, aby vše odpovídalo nárokům na kvalitní výrobu a o dva roky později byl podnik převeden na syna Adolfa I. Esslera88. První světová válka výrobu v přádelně utlumila, a tak se rozhodlo o rozšíření nabídky o dámské a pánské látky různých druhů coţ také znamenalo přistavět další budovy. Továrna stála na břehu řeky Svitavy, proto bylo moţné vyuţít její energii a postavit vodní elektrárnu, která zásobovala elektrickým proudem výrobní stroje a dokonce ji vyuţívala i obec.
87 88
SMUTNÝ, 2012. Heslo Essler, s. 109 Tamtéž.
42
Během německé okupace byla továrna prohlášena za ţidovský majetek a dostala se pod náhradní správu. Aţ po převedení podniku na veřejnou obchodní společnost a od odchodu A. Esslera z jejího vedení prošla nucenou arizací. Tím se ovšem stala majetkem německým, coţ bylo po osvobození Rudou armádou příčinou jejího převedení pod národní správu a nevyhnulo se jí ani znárodnění a přičlenění do „Moravskoslezských vlnařských závodů, n.p., Brno“ a posléze do „Mosilany, vlnařských závodů, n. p., Brno“. Definitivní ukončení výroby nastalo v roce 1992. Samotná čtyřpodlaţní budova přádelny postavená v roce 1922, stojící u mostu přes řeku Svitavu, je postavená na přibliţně čtvercové základně. Její skelet je z ţelezobetonu s plochou střechou. Stěny továrny jsou vyplněné velkými okny v ţelezných rámech, dodávající celému objektu dostatek světla. Z boku továrny jsou pak vyvedeny jednoduché ţelezné schody. Z východní stěny v jiţní části vystupuje věţ vodojemu. Zbylé budovy, jeţ byly určeny k další výrobě, jsou spíše přízemního jednoho či dvoupodlaţního charakteru, tvořené většinou také ţelezobetonovou konstrukcí. Dnes je celý areál v rukou soukromého majitele, který některé budovy vyuţívá k výrobě. Samotná přádelna u mostu je však opuštěná a pomalu chátrá. Při vjezdu do Obřan si jí však nejde nevšimnout a stala se z ní jiţ taková místní atrakce, která láká svým pozoruhodným a tajemným vzhledem mnoho zvědavců a těch, kteří se zajímají o průmyslové stavby. Pro prohlídku nebo vnitřní fotografování je však budova nepřístupná.
3.15. Alpa, továrna lučebních a kosmetických přípravků Dnes na první pohled nenápadná a nevýrazná budova uprostřed královopolského tahu - Palackého třída je ve skutečnosti jednou z budov postavenou podle návrhu Bohuslava Fuchse89 pro závod, vyrábějící kromě jiných také slavnou francovku. Slavné logo modroţluté čtyřcípé hvězdy s nápisem Alpa zdobilo administrativní budovu, která firmu reprezentovala z ulice a za sebou skrývala méně vzhledné výrobní haly. Stavba byla členěna na dvě části. Prosklená část byla završena logem společnosti, druhou niţší část, obloţenou světlými kachlíky, zdobila jen okna dvojitá ve dvou řadách a dvě okna 89
Bohuslav Fuchs 1895 – 1972. Architekt Zemanovy kavárny v Brně, hotelu Avion a dalších.
43
kulatá. Původně měla být stavba větší, jak dokládá popis budovy z knihy Iloše Chronka: „Z původně navrhované osově komponované stavby se středním vjezdem byla realizována jen její polovina.“90 Muţem, který si nechal tuto budovu v roce 1938 postavit a měl zde také svůj byt, byl Josef Veselý91. Firmu na výrobu léčivé mentolové francovky zaloţil Veselý uţ v r. 1913 poté, co se spojil a opět rozešel se společníkem Janem Chládkem. Velký důraz kladla Alpa na svou propagaci, na zhotovení svých reklamních poutačů nešetřila: „Závod vyráběl známou francovku Alpa a věnoval velké částky ne reklamu tohoto výrobku, autorem grafických návrhů propagačních materiálů byl prof. Heillbrun.“92 Výdaje na reklamu byly mnohdy několikamilionové, ale svůj účel plnila. Firma Alpa byla se svými výrobky velmi úspěšná a brzy je prodávala i za hranice země. Svůj vzhled včetně skleněné lahvičky a etikety, které tiskl ve vlastní tiskárně, si nejslavnější výrobek Alpy zachoval dodnes. Pro představu toho, jak moc byla Alpa spjata právě s Brnem, uvádím citaci z knihy Aloize V. Koţíška: „Myslí-li v obchodních vrstvách někdo na Alpu, myslí současně na Brno – Královo Pole a zase naopak, myslí-li někdo na Brno, vždy mu utkví vzpomínka na Alpu.“93 Z toho lze vyčíst, ţe reklamní stránka obchodní strategie byla velice úspěšná a spolu s originální budovou dle návrhu Bohuslava Fuchse vytvořily pro mnohé nezapomenutelnou kombinaci. Po smrti J. Veselého v roce fungovala firma ještě nějakou dobu v rukách jeho pozůstalých. V roce 1948 byl podnik znárodněn do „Spojených farmaceutických závodů, n.p., Praha“ a výroba se přesunula z Brna do Hradce Králové. Roku 1953 se do budov bývalé brněnské továrny Alpa přesunula firma „Lachema“. Dnes je budova o třech podlaţích vyuţívána jako kancelářské prostory a provozovny různých firem, zadní budovy slouţí k výrobě a skladování. Nápis Alpa zmizel a byl nahrazen novým názvem FUCHSIA, který záměrně odkazuje ke slavnému architektu budovy.
90
CHRONEK, Iloš. 1995. Architekt Bohuslav Fuchs. Brno: Petrov, 1995. 80-85247-62-3. s. 111 SMUTNÝ, 2012. Heslo Veselý, s. 476 92 KOŽÍŠEK, Alois Václav. 1938. Brno, město a okolí: k dvacátému výročí naší samostatnosti a dvaceti let českého Brna. Brno: Národohospodářská propagace Československa v Brně, 1938. s. 237 93 KOŽÍŠEK, Alois Václav. 1938. Brno, město a okolí: k dvacátému výročí naší samostatnosti a dvaceti let českého Brna. Brno: Národohospodářská propagace Československa v Brně, 1938. s. 237 91
44
4. BROWNFIELDS Otázka chátrajících továrních (ale také vojenských, zemědělských apod.) budov ve městech, pro které se vţilo označení brownfields (hnědá pole), je dlouhotrvající problém, týkající se míst s rychlým vývojem určitého průmyslového odvětví a jeho následnou stagnací, přičemţ zaniklé podniky po sobě zanechaly prázdné budovy. Jde o zcela běţný jev vyvíjejícího se města. Nutnost přemýšlet o nápravě vzniká aţ ve chvílích, kdy stav těchto míst je natolik havarijní, ţe uţ nemohou být opravena. Zároveň mohou rozpadem ohroţovat i ostatní budovy či chodce. Brownfields se nachází často uprostřed měst a je pro ně obtíţné hledat nové vyuţití, protoţe musí být splněno hned několik podmínek, aby mohlo být přistoupeno k obnově či náhradě objektu. Pro zachování trvale udrţitelného rozvoje na daném území je základním poţadavkem omezení zbytečného rozšiřování městské plochy na úkor např. zemědělské půdy. Vyuţívání nezastavěné plochy (tzv. greenfields – zelená pole) je pro investory i projektanty jednodušší variantou, neţ omezeně přetvářet jiţ postavené. Problémy nevyuţívaných továrních objektů jsou běţné v mnoha zemích, jenţe přístup k nim se stát od státu liší. U nás bylo téma revitalizace průmyslových architektonických skvostů dlouho přehlíţeno, přestoţe se vyuţívaly (často i za jiným neţ původním účelem) nijak se nedbalo na jejich zachování. „Chránit, restaurovat, zhodnotit chrám, který přestal sloužit původnímu účelu, opuštěný zámek nebo dokonce královskou manufakturu jako slavný Ledoxův solivar v Arc et Sanans, nevyvolávalo námitky. Ale továrnu? Nad jejím zbouráním nikdo nenaříkal. Teprve před několika lety architektura XIX. století, éry industrializace, dlouho znehodnocovaná, byla uznána. Jsou jí věnována stalé častěji díla a tato rehabilitace nezahrnuje jen památky postavené průmyslovými metodami, ale pozornost upoutávají i samotné nástroje výroby…“94 Databázi všech brownflieds na území České republiky eviduje Agentura pro podporu podnikání a investic Czech Invest na webové stránce www.brownfieldy.cz, kde se nachází 518 objektů nebo areálů tohoto typu a jak sama uvádí, číslo není konečné. Problematikou, analýzou a způsobem nového vyuţití průmyslových staveb se zabývá také výzkumné centrum při FA VUT Praha Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA VUT Praha.
94
ZEMÁNKOVÁ, Helena. 1991. Rekonverze starých továren. Brno: Vysoké učení technické, 1991. s. 5
45
Jak palčivá je tato otázka dokazuje i publikace Brno brownfields 2013 vydaná městem Brnem95, která vysvětluje, ţe za rychlý nárůst těchto míst můţe zejména situace po roce 1989, kdy se přesunula výroba malých a středních podniků do nových průmyslových zón na okraji města. Tak se stala jejich bývalá sídla neudrţovaným, chátrajícím, někdy i jedovatým místem. Uvádí také, ţe k roku 2012 zabíraly plochy 124 evidovaných brownfieldů asi 418 ha (Sem patří kromě jiných například hotel Přehrada, nefungující a chátrající od 90. let 20. století, postupně nevyuţívaný prostorem kolem Zetoru nebo bývalá kasárna ve Slatině).
4.1. Problémy s odstraněním Brownfileds Několik brownfields je nyní jiţ součástí městského centra nebo v jeho blízkosti a u nich je volání po nápravě nejsilnější. Tím, ţe zasahují do tradičního středu města je však velice těţké vyřešit otázku týkající se jejich vyuţití, případně celé přestavby, která by změnila architektonický rys dané městské části. Častým jevem bývá postupná degradace způsobená nečinností nebo úplná demolice objetu či areálu, čímţ je ale zničeno historické dědictví, které i přestoţe je průmyslového charakteru, má svou váhu. Proces regenerace takového objektu je samozřejmě náročnější časově i finančně, ovšem poskytuje moţnost nového vyuţití s citem pro okolí a prokázání architektonické dovednosti. V Brně se jiţ povedlo přivést k ţivotu několik takových ploch a na dalších změnách se dále pracuje. Při plánování přestavby je nutné vzít do úvahy mnoho aspektů ovlivňující včasné a adekvátní řešení. Nejdříve je potřeba udělat analýzu funkčnosti objektu v souvislosti s částí města, ve které se nachází, problémy, které se vztahují k tomuto místu a strategii městského rozvoje v dané lokalitě. Zároveň je potřeba zváţit ekonomickou (jak by mohla revitalizace pomoci rozpočtu města případným zvýšením volných pracovních míst nebo poskytování sluţeb a z toho plynoucích financí atd.) a ekologickou náročnost (zátěţ na ţivotní prostředí v dané lokalitě produkcemi odpadu znečišťující vodu, ovzduší a nepříznivě působící na okolní faunu a floru). Na zváţení je také sociální stránka věci, a sice moţný výskyt sociopatologických jevů uvnitř a v okolí opuštěných 95
Brno - Mapa brownfields. Brno - oficiální web statutárního města Brna [online]. [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: https://www.brno.cz/sprava-mesta/magistrat-mesta-brna/usek-rozvoje-mesta/odboruzemniho-planovani-a-rozvoje/dokumenty/upp/mapa-brownfields/
46
budov apod. V rámci historie budovy také uchování dokladu tehdejšího ţivotního stylu a pracovních podmínek. Po zváţení všech prvotních faktorů přichází na řadu plánování a probírání moţných variant přeměny. Pro adekvátní přeměnu je nutné brát v úvahu také kulturní, historickou, architektonickou, vědeckou (zachování výrobních strojů pro další generace v souvislosti s technologickým vývojem společnosti) a technologickou (pouţívání původních materiálů při stavbě o omezení dalšího stavebního přetvoření) hodnotu.96 S procesem nakládání s brownfields souvisí pojem konverze a rekonverze (zachování objektu pro jiný neţ původní účel s případnými částečnými změnami). Zde se pak bývalé tovární haly vyuţijí například pro muzejní nebo galerijní činnosti (např. Wannieck gallery), kulturní centra, obchodní plochy apod. Moţností vyuţití je ale mnoho, pro investory jsou to však zejména ty oblasti, kde by návratnost jejich financování byla co nejdříve převýšena potenciálními výnosy z nové stavby. Jsou to tedy především objekty přetvořené na obchodní centra, kancelářské prostory, restaurace, parkoviště a v neposlední řadě běţný trend v bydlení tzv. loftové byty, vzniklé v halách bývalých továren. Vzhledem k absenci legislativních dokumentů, řešících problematiku brownfields na celém území republiky, je iniciativa čistě na městských zastupitelstvích problémových oblastí. Aktuálním koncepčním dokumentem, zaměřujícím se mimo jiné i na nové vyuţití starých průmyslových ploch, je Program rozvoje cestovního ruchu města Brna 2010 – 2015. Iniciativa zdravého rozvoje města se projevuje například v systému investování, kde se podílí často jak soukromý investor, tak samotné město. V Brně se tímto tématem zabývá např. doc.Ing.arch. Jiří Palacký, Ph.D.
96
PETRÍKOVÁ, Dagmar, Maroš FINKA a Vladimír ONDREJIČKA. 2013. Teória a metodológia revitalizácie brownfieldov vo Vyšehradských krajinách. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita, Fakulta stavební, 2013. str. 94. 978-80-248-3126-8. s. 29, 30
47
5. PRAKTICKÁ ČÁST 5.1. Tvorba průvodce Výběr tématu zpracování průvodce po industriálních stavbách Brna vznikl z nápadu vyuţít různé architektonické prvky těchto budov a zpracovat je do znaků a případně vzorů. Postupně tak vznikla myšlenka vytvořit o těchto stavbách ucelený přehled, přinášející pohled na jejich původní stav, v kontrastu se stavem současným a zároveň krátce informovat o jejich účelu, historii a případně zajímavostech, kterých mají mnohé v hojné míře. Při pátrání po těchto skutečnostech jsem zjišťovala, ţe nejen samotné budovy, ale také jejich majitelé mají velmi zajímavé osudy. Úvodní stranu jsem pojala jako kombinaci textu a zmíněných vzorů. Mezi ně jsem vmístila název průvodce „INDUSTRIÁLNÍ STAVBY BRNA. KAPESNÍ PRŮVODCE“. Název se od ostatního textu odlišuje vyšší intenzitou barvy a měl by tak být snadno čitelný a zároveň být jeho přirozenou součástí. Modrá barva pouţitá na obálce se vyskytuje v celém průvodci jako sjednocující prvek. Jako úvodní stránku jsem napsala krátký text prezentující obsah průvodce a hlavně důvody jeho sepsání. Na druhém listu je pak číselný výčet všech podniků doplněný mapou Brna s umístěnými ukazateli. Přestoţe bylo v Brně významných podniků daleko více, zúţila jsem výběr na patnáct budov spojených s brněnským průmyslem, jeho vznikem a postupným rozvojem. Podmínkou byla mimo jiné moţnost dohledat k dané budově původní fotografii, kresbu nebo vedutu, která by byla doplněna fotografií aktuální podoby. Ne náhodou však převyšují budovy vyuţívané pro textilní průmysl. Brno, kterému se v dobách Rakousko-Uherské monarchie říkalo „rakouský Manchester“ bylo vlnařskou aglomerací. Kaţdá stavba vţdy začíná dvojstranou, kdy na levé části je strana zaplněna vzory vytvořenými pro danou budovu. Na pravé straně je pak umístěn název firmy, která tuto budovu vlastnila (vlastníků bylo často několik, uvedla jsem z mého pohledu toho nejdůleţitějšího, ostatní většinou zmiňuji v textové části diplomové práce) a v levém 48
dolním rohu je umístěna navigační část se souřadnicemi GPS a detailním výřezem z mapy. Na další dvojstraně se pak věnuji přímo dané stavbě. Na levé straně s šedým podkladem (šedá barva je symbolická pro původní stavby) je umístěna původní podoba s doprovodným textem stručně pojednávající o účelu, vzniku, majitelích a dalším osudu, krátce se také věnuji popisu budovy. V komparaci s ní na pravé straně jsou umístěny dvě černobílé fotografie současného stavu budovy nebo místa, kde se nacházely. Krátký text pod fotografií doplňuje aktuální informace. Na této straně je vţdy v krajní pravé části umístěno číslo objektu pro snadnější orientaci. Po výčtu všech patnácti objektů je závěr průvodce doplněn nezbytnými informacemi o autorovi a odkazy na zdroje obrázků. Zadní obálka sestává z podobného mísení textu a znaků, tentokrát jiţ bez názvu průvodce. Desky průvodce jsou tvořeny ze dvou plechových destiček polepených potištěnou samolepkou. Vše je sepnuto nýtem v levém horním rohu.
5.2. Průvodce v akci - Přednáška a prohlídka Svou práci jsem se rozhodla vyzkoušet také v praxi a pro tento účel jsem dostala moţnost pracovat s ţáky druhého ročníku střední školy umění a designu, stylu a módy se sídlem na Francouzské ulici č. 101. Výběr této školy je příznačný i pro její dějinný význam v souvislosti s textilním průmyslem. V první části jsem si připravila pro studenty prezentaci obsahující informace k brněnskému průmyslu obecně, jeho vývoji, důleţitých milníků a významu pro Brno. Podstatnou část jsem ale věnovala výběru těch nejzajímavějších podniků, nejen textilních, které jsou zajímavé svým působením, ale také osobnostmi jejich majitelů, které jsou často fascinující a nezřídka i značně pohnuté. Snaţila jsem se také při výkladu naráţet často na věci, které jsou jim známé. Jako studenti uměleckého oboru znají například vilu Tugendhat, proto pro ně bylo zajímavé vědět, ţe jde o vilu postavenou v zadní části zahrady jiné vily, kterou vlastnila velká rodina významných vlnařských podnikatelů. Kromě zmíněné rodiny Löw Beerů jsem do prezentace zahrnula také osobnosti Johanna Heinricha Offermanna, Fidricha Wanniecka, Josefa Veselého a bratrů Schoellerů. U těchto podnikatelů se dalo navázat na nějakou známou či zajímavou informaci, kterou studenti vědí, a tak se dala získat 49
jejich pozornost a případně podnítit zvědavost, kdyţ si své stávající vědomosti rozšířili o další poutavé zajímavosti. Jak jsem jiţ psala výše, tato škola hrála svou úlohu ve zdokonalování místního textilního průmyslu a studenti, kteří ji dnes navštěvují, by si toho měli být vědomi. Proto jsem pro závěr prezentace vybrala téma vzniku jejich školy s doprovodnými dobovými fotografiemi tehdejší budovy školy, vzhledu učeben a výzkumného pracoviště.
Obr. 1 a Obr. 2 Přednáška: Industriální stavby Brna. Duben, 2014. Střední škola umění a designu, stylu a módy, Francouzská 101, Brno. Zdroj: vlastní archiv autorky.
V průběhu mého povídání si studenti listovali průvodcem, kde se mohli dozvědět o dalších podnicích významných pro brněnský průmysl a kde je najít. Po skončení přednášky jsme se vypravili po několika nejbliţších stavbách. Vzhledem k těsné blízkosti ulice Cejl bylo jasné, ţe si prohlédneme především budovy na této ulici a v její blízkosti. Hned zpočátku jsme se zastavili u bývalé Fuhrmannovy továrny, vedle ní stojící bývalé továrny bratří Samků a Teuberovy továrny. Zároveň jsem je upozornila, ţe také na místě dnešního Intersparu na Tkalcovské ulici byl dříve jeden ze závodů Vlněny dřívějších továren Kuhn & Weiss a Wolf & Mandl. Za zatáčkou pak blízko
50
Obr. 3 a Obr. 4 Přednáška: Industriální stavby Brna. Duben, 2014. Střední škola umění a designu, stylu a módy, Francouzská 101, Brno. Zdroj: vlastní archiv autorky.
stojící bývalá továrna rodiny Hechtů, kde dnes stojí obytný dům a dále budovy bývalé továrny a paláce bratrů Schoellerů. Ukázali jsme si i přibliţné místo, kde stávala Kemka na Radlase a Hechtova továrna Na ulici Špitálka. Cestou jsme se pokoušeli orientovat podle mapek v průvodci a informace zde uvedené jsem doplnila vlastním výkladem.
Obr. 5 a Obr. 6 Přednáška: Industriální stavby Brna. Duben, 2014. Střední škola umění a designu, stylu a módy, Francouzská 101, Brno. Zdroj: vlastní archiv autorky.
Z přednášky a následné prohlídky jsem si odnesla dobrý pocit, přestoţe jsem se s ţáky neznala, bylo vidět, ţe je mé povídání alespoň z části zaujalo a pokud by se chtěli 51
sami tomuto tématu ať výtvarně či po stránce badatelské sami věnovat, bylo by to pro mne tím nejlepším výsledkem. Nicméně bylo jasné, ţe si rozšířili obzory a dozvěděli se nové zajímavé informace.
5.3. Zbav se brownfields po svém Jako námět pro další rozšíření tématu tentokrát jiţ pro samotné ţáky a studenty, jsem navrhla zpracování vlastního návrhu s názvem „Zbav se brownfields po svém“ inspirovaným starými nevyuţívanými továrními budovami v Brně. Kromě toho se ţáci mohou také zamyslet nad návrhem toho, jak bychom si významné podnikatele a občany města mohli připomenout a vnést tak mezi veřejnost větší povědomí o jejich existenci a významu. Úkol o zpracování návrhu jsem po předchozím povídání o brněnském průmyslu zadala v krouţku výtvarné výchovy, které navštěvují ţáci základní školy. Jejich návrhy přikládám, jako součást diplomové práce Jedná se o jednoduché kresby tuţkou, které děti vytvořili po zhlédnutí fotografií chátrajících opuštěných industriálních staveb, jeţ jsou součástí mého průvodce. Největší inspirací jim byla budova bývalé Esslerovy přádelny v Obřanech (protoţe má kolem sebe dostatek prostoru), pro niţ navrhli změnu v obchodní dům, kino, hotel či relaxační centrum. Nový směr pro bývalou Neumarkovu textilku:
Obr. 7 Autor obrázku: Eliška Štarmanová, 3. B. Duben, 2014. ZŠ Pavlovská, Brno. Zdroj: vlastní archiv autorky.
52
Obr. 8 Autor obrázku: Alţběta Malá 2. A. Duben, 2014. ZŠ Pavlovská, Brno. Zdroj: vlastní archiv autorky.
Obr. 9 Autor: Rozálie Kociánová, 1. C. Duben, 2014. ZŠ Pavlovská, Brno. Zdroj: vlastní archiv autorky.
Děti vědí jak využít bývalou Esslerovu přádelnu:
Obr. 10 Autor: Jakub Rumplík, 2. B. Duben, 2014. ZŠ Pavlovská, Brno. Zdroj: vlastní archiv autorky.
Obr. 12 Autor: Natálie Kociánová, 1. A. Duben, 2014. ZŠ Pavlovská, Brno. Zdroj: vlastní archiv autorky.
Obr. 11 Autor: Zuzana Francová, 4. B. Duben, 2014. ZŠ Pavlovská, Brno. Zdroj: vlastní archiv autorky.
Obr. 13 Autor: Nikola Fojtíková, 3. B. Duben, 2014. ZŠ Pavlovská, Brno. Zdroj: vlastní archiv autorky.
53
Nikdo nechtěl pouţít barvy, protoţe chtěli zachovat černobílý vzhled fotek, které jsem jim před tvorbou ukázala, a o kterých jsme si povídali. Dalším zajímavým krokem zpracování návrhů na přestavbu starých továren by mohla být prezentace obrázků, kde by se prolínaly fotografie současného stavu budov s těmi, které vytvořili studenti. Na závěr bych navrhla také nechat prostor pro společnou diskuzi na téma řešení revitalizace brownfields či nového vyuţití pro budovy s jiţ ukončenou původní výrobou. Větší prostor by bylo moţné také nechat úvahám o rozdílech v pracovních podmínkách tehdy a dnes a odkazu velkých továrníků (např. Jak bychom si je mohli dnes připomínat nebo zda je vůbec nutné se jimi v moderní současné době zabývat).
54
6. ZÁVĚR V současné době je společnost silně směrována k čím dál povrchnějšímu stylu ţivota, odráţejícím se v narůstajícím konzumním a lehkomyslném způsob ţití, kdy se zkracují vzdálenosti, a nic není nemoţné. Moţná ale právě tento moderní model správného ţití ztrácí na kvalitě více, neţ si dokáţeme ve své opojenosti snadno dostupnými poţitky, připustit. Ne bezdůvodně je generace našich prarodičů šokována totální změnou ţivotních priorit a poměrů současné mladé populace. Důraz na tradice, jejich dodrţování a ctění předků jsou znakem kaţdé kultury. Ovšem míra jejich dodrţovaní se liší. Právě připomenutí si našich předků, kteří pomáhali budovat to, v čem dnes ţijeme, je dobrým způsobem, jak tyto zvyky udrţet ţivé a předávat je také dál. Průvodce po vybraných industriálních stavbách Brna měl tímto způsobem opět oţivit polozapomenuté příběhy nejen samotných budov, ale také lidí, kteří je nechávali stavět, navrhovali a neméně taky těch, kteří zde tvrdě pracovali. V mé práci jsem se pokusila připomenout alespoň některé z nich. Tyto informace, předávané ţákům a studentům, nemají mít pouze informační charakter, ale zároveň i z výše uvedených důvodů charakter výchovný. V současnosti můţeme vidět alespoň částečné pokusy o záchranu bývalých továren, jako je tomu v případě Wannieckovy strojírny, kdy se jméno bývalého vlastníka vrylo zejména díky přenesenému názvu Obchodní galerie Vaňkovka do paměti všem Brňanům či Archivu města Brna v městské části Černovice, jehoţ budova původně slouţila na počátku 20. století jako transformátor elektrické energie. Průmyslové dědictví, jakkoliv je pro širokou veřejnost málo atraktivní, je podstatnou součástí kultury našeho města a všechny pokusy o zachování jejich odkazu jsou chvályhodné.
55
RESUMÉ Diplomová práce se zabývá industriálními stavbami v Brně. V praktické části je tato studie reprezentována graficky zpracovaným kapesním průvodcem, kde jsou vybrané průmyslové stavby představeny pomocí individuálně vytvořených symbolů, vztahujících se k jejich jedinečné architektuře, dále dobového a současného stavu, doplněného krátkým informačním textem a navigační mapou. V části textové se v úvodu věnuji stručnému přehledu vzniku a vývoji průmyslu v Brně. Dále se pak stavbami zahrnutými v průvodci blíţe zabývám, stejně tak jako více analyzuji osud podniků a majitelů, kterým patřily. Samostatnou kapitolu pak tvoří pojednání, okrajově se zabývající problematikou brownfields. Pokusila jsem se také vytvořit a převést do praxe modelovou hodinu, věnující se tématu brněnských industriálních staveb, za pouţití mého průvodce. Cílem práce bylo přiblíţit tuto důleţitou kulturní a průmyslovou součást dějin rozvoje města Brna prostřednictvím výtvarného prostředku - graficky zpracovaného průvodce.
56
SUMMARY The thesis deals with industrial buildings in Brno. The practical part of this study is represented by graphically processed pocket guide, where selected industrial buildings are presented through individually created symbols related to their unique architecture, as well as contemporary and current state supplemented by a short information text and a map. At the beginning of the text part I deal with a brief overview of the origin and development of the industry in Brno. Then I´m focusing more on buildings included in the guide as well as on analyzing the fate of businesses and owners of factories. A separate chapter is a treatise dealing with the issue of brownfields marginally. I tried to create model lessons on Brno industrial buildings transferred to practice using my guide. The aim was to bring this important part of the cultural and industrial history of the development of the city of Brno through a visual means of graphically processed guide.
57
POUŽITÁ LITERATURA BLAŢEK, Libor. 2008. Vlnařská centra Evropy: Brno - Jihlava : od počátků do 20. století. Brno : Archiv města Brna, 2008. 978-80-86736-08-2. CIBULKA, Pavel a Jaroslav SPIŠÁK. Ţehušice. Historie a současnost podnikání na Brněnsku. 2012 : Městské knihy, Ţehušice. 978-80-86699-68-4. FLODROVÁ, Milena. Brno. Proměny Vaňkovky: The Changing faces of Vaňkovka. 2005 : FOTEP, Brno. 80-86871-02-9. HALAS, František. 1950. Kemka. Praha : Nakladatelství práce, 1950. HÁLOVÁ-JAHODOVÁ, Cecilie. 1947. Brno, stavební a umělecký vývoj města: Strojitel'noje i chudožestvennoje razvitije goroda = Building and artistic development of the town = Édification et développement artistique de la ville. Praha : Praţské nakladatelství, 1947. str. 370. HLAVÁČKOVÁ, Petra. 2012. Brněnský architektonický manuál: průvodce architekturou 1918-1945. Brno : Dům města Brna, 2012. str. 368. 978-80-7009-161-6. CHRONEK, Iloš. 1995. Architekt Bohuslav Fuchs. Brno : Petrov, 1995. 80-85247-623. KLENOVSKÝ, Jaroslav. 2002. Brno židovské: historie a památky židovského osídlení města Brna. Brno : ERA, 2002. 80-86517-44-6. KOŢÍŠEK, Alois Václav. 1926. Brno, hlavní město Moravy. Brno : Zemský cizinecký svaz, 1926. str. 95. KOŢÍŠEK, Alois Václav. 1938. Brno, město a okolí: k dvacátému výročí naší samostatnosti a dvaceti let českého Brna. Brno : Národohospodářská propagace Československa v Brně, 1938. str. 340. KUČA, Karel. 2000. Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha : Miloš Uhlíř - Baset, 2000. 80-86223-11-6. KUDĚLKA, Zdeněk a Jindřich CHATRNÝ. 2000. O nové Brno: brněnská architektura 1919-1939 : katalog. Brno : Muzeum města Brna, 2000. str. 444. 80901969-6-9. KURFÜRST, Pavel. 1980. Brněnští hudební nástrojaři 14.-19. století: Brünner Instrumentenbauer des 14.-19. Jahrhunderts. Brno : Etnografické muzeum, 1980. str. 173.
58
MRÁZEK, Otakar. 1964. Vývoj průmyslu v českých zemích a na Slovensku od manufaktury do roku 1918: Otakar Mrázek. Praha : Nakladatelství politické literatury, 1964. MYŠKA, Milan. 2003. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava : Ostravská univerzita, 2003. 80-7042-612-81. —. 1997. Rytíři průmyslové revoluce: šest studií k dějinám podnikatelů v českých zemích. Šenov u Ostravy : Tilia, 1997. 80-7042-477-x. OFFERMANN, Joh. Heinrich. 1912. K. k. priv. Militär- u. Feintuch-Fabrik J.H. Offermann in Brünn 1786-1911: ein Erinnerungsblatt anlässlich des 125 jährigen Jubiläums der Firma. Brno : Offermann, 1912. PELČÁK, Petr a Ivan WAHLA. 2005. Ernst Wiesner: 1890-1971. Brno : Obecní dům, 2005. str. 178. 80-239-5613-2. PELČÁK, Petr a Vladimír ŠLAPETA. 2011. Brno: architektura 1918-1939 = architecture 1918-1939. Brno : Centrum architektury, 2011. str. 392. 978-80-260-09436. PETRÍKOVÁ, Dagmar, Maroš FINKA a Vladimír ONDREJIČKA. 2013. Teória a metodológia revitalizácie brownfieldov vo Vyšehradských krajinách. Ostrava : Vysoká škola báňská - Technická univerzita, Fakulta stavební, 2013. str. 94. 978-80-248-31268. ROHRER, Rudolf Maria. 1937. Anderthalb Jahrhunderte Rudolf M. Rohrer 17861936: Die Geschichte einer deutschen Drucker- und Verlegerfamilie. Brünn : autor neznámý, 1937. str. 146. SMUTNÝ, Bohumír. 2012. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764-1948 : encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno : Statutární město Brno, 2012. str. 518. 978-80-86736-28-0. TEŠ, Jiří. 1992. Starobrno - zlatý trumf! 1872-1992: značka, která nezestárla. Brno : SNIP & CO, 1992. ZATLOUKAL, Pavel. 2006. Brněnská architektura 1815 - 1915. Průvodce. Brno : Obecní dům Brno, 2006. 80-239-7745-8. ZEMÁNKOVÁ, Helena. 1991. Rekonverze starých továren. Brno : Vysoké učení technické, 1991. ZŘÍDKAVESELÝ, František. 1993. Brno - město řemesel, průmyslu a obchodu: Brno 1243 - 1993. Brno : Snip & CO, 1993. 80-85765-03-9.
59
INTERNETOVÉ ZDROJE ŠIMEK, Robert. Podnikatel Offermann: vlnař i zahradník. [online]. [cit. 2014-03-26]. Dostupné z: http://euro.e15.cz/profit/podnikatel-offermann-vlnar-i-zahradnik-895309 KREJSOVÁ, Vladimíra. Vlněna: investor zdemoluje 50 budov. Postaví 12 nových. [online]. [cit. 2014-03-25]. Dostupné z: http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/vlnenainvestor-zdemoluje-50-budov-postavi-12-novych-20130906.html KML. Zmizelá Offermannova vila na Trnité. [online]. 2007 [cit. 2014-03-26]. Dostupné z: http://www.inbrno.cz/view.php?cisloclanku=2007020121 BEZDÍČEK, Pavel. Nezaváté stopy rodiny Löw-Beerů. [online]. [cit. 2014-03-26]. Dostupné z: http://www.zob.cz/?q=node/1025 NAVARA, Luděk. Továrna, kde Schindler zachránil Ţidy, se bourá. Mohla být památkou. [online]. [cit. 2014-03-26]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/tovarna-kdeschindler-zachranil-zidy-se-boura-mohla-byt-pamatkou-pxv/domaci.aspx?c=A120305_121856_pardubice-zpravy_mav TAUŠOVÁ, Zuzana. Soukeníci: řemeslo kolonistů proslavilo Brno. [online]. 10. 5. 2010 [cit. 2014-03-26]. Dostupné z: http://breclavsky.denik.cz/serialy/soukeniciremeslo-kolonistu-proslavilo-brno-41ad.html Tradice se značkou ALPA. Masážní přípravky a kosmetika [online]. [cit. 2014-04-3]. Dostupné z: http://alpa.cz/cs/tradice-se-znackou-alpa Historie města Brna. Brno - oficiální web staturárního města města Brna [online]. [cit. 2014-04-5]. Dostupné z: http://www.brno.cz/turista-volny-cas/historie-mesta/historiemesta-brna/ Historie. Židovská obec Brno [online]. [cit. 2014-04-5]. Dostupné z: http://www.zob.cz/?q=cs/historie_zob TOŠOVSKÁ, Ivana. Ještě jeden kousek historie. [online]. [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http://www.fiedlerreality.cz/blog.asp?LintAction=4&intBlogID=178
60
Brownfieldy [online]. Regionální rozvojová agentura jiţní Moravy, 2011 [cit. 2014-0416]. Dostupné z: http://www.brownfieldy-jmk.cz/ JIRÁSEK, Zdeněk. 60 let od počátku první vlny znárodňování v Československu: Dopad znárodnění na československou ekonomiku. Revue Politika [online]. roč. 2005, č. 10 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://www.fiedlerreality.cz/blog.asp?LintAction=4&intBlogID=178 Brno - Mapa brownfields. Brno - oficiální web statutárního města Brna [online]. [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: https://www.brno.cz/sprava-mesta/magistrat-mestabrna/usek-rozvoje-mesta/odbor-uzemniho-planovani-a-rozvoje/dokumenty/upp/mapabrownfields/ Kafélanka - objevování zapomenutých míst [online]. [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: http://www.kafelanka.cz/index.php
61
PRAMENY AMB, U 5 - Sbírka fotografií, 1850 – 2004 MZA Brno, H 15 – Bratři Schoellerové, továrna na sukna, Brno 1819 - 1946 MZA Brno, H 301 - Arona a Jakuba Löw-Beera synové, továrna vlněného zboţí, Brno 1862 - 1946 MZA Brno, H 315 - D. Hecht, továrna na vlněné zboţí, Brno 1921 - 1948 MZA Brno, H 320 – Mořic Fuhrmann, Brno (1893) 1895 – 1948 (1949) MZA Brno, H255 – Alpa 1919 – 1948 (1951) MZA Brno, H686 – Rohrer 1791 - 1948 MZA Brno, H613 – Pivovar (1883) 1889 – 1945 (1952) MMB Brno, Sbírka fotografií
62
