ZRNÍČKO. Svazek 9, číslo 1 leden Cesta do hlavního města, cesta ve vlaku života

ZRNÍČKO Svazek 9, číslo 1

leden 2009

Cesta do hlavního města, cesta ve vlaku života Odkud přicházíme? Kam jdeme? Nasedli jsme do „vlaku života“ a nevíme, na které stanici jsme nastoupili a která stanice je před námi? Bohužel, tolik našich bratrů to neví! A my - my často zapomínáme, že Ježíš Kristus je v tom vlaku s námi. Naše cesta nikdy není cestou samotáře. Jsme v „hromadném dopravním prostředku“. Ve vlaku do Paříže, v autobusu, či v nějaké budově, v kanceláři, ve sportovním mužstvu, v „organizaci“… na tom nezáleží! Můžeme se otevřít druhým a utvářet svazky, aby život proudil. Nakonec můžeme, pokud jsme se trochu s druhými spojili, přivést je v modlitbě s Ježíšem Kristem až do cílové stanice. Pane, ve vlaku do Paříže je teplo. Mnoho cestujících dříme, někteří spí. Jeden z mých sousedů luští křížovku, jiní si zase nahlas vyměňují slova a smích.

Já pozoruji krajinu. Zůstává za námi, ztrácí se, ještě jsem si na ni nestačil ani zvyknout. Tak jako život. Sním. Pečlivě jsem si vybral místo, kde budu sám, někomu vedle mě by mohly překážet moje pohyby, pokud se na mě usměje, i já se budu muset usmát,

pokud ke mně promluví, budu mu muset odpovědět. Jsem tady, uzavřený ve svém těle, uzavřený ve své hlavě, uzavřený ve svém srdci. Vidím druhé, ale nechci je vidět, slyším je, ale nechci je poslouchat. Chci být sám. Chci mít pokoj. Nyní budu číst. Nejde marnit časem! Ale ty mi dáváš znamení, Pane. I ty jsi tady, cestující na všech mých cestách, diskrétně mě doprovázíš. A já jako zkušený zamilovaný jsem zase zapomněl na tvoji mlčenlivou přítomnost. Jsi tady a pomalu mi otvíráš oči a potom uši. Jemně mě budíš, jako budíme dítě, které chce ještě spát. Nemůžeš mne nechat na pokoji, Pane! Je třeba vždy vidět druhé,

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

slyšet je, myslet na ně? A co já? Kdo bude myslet na mne, když nebudu myslet na sebe sám?… A co moje knížka?… už dávno jsem ji rozečetl, chtěl bych se dostat na konec! Je to dobrá knížka, Pane, nabízí mi užitečné myšlenky, nápady, které mi víří hlavou a vracejí se, živí mi ducha, šlechetné city které mi živí srdce.

Jsou tady, nastoupili do stejného vlaku, na tu samou cestu. Vezou se společně, ve stejném rytmu, dvě hodiny spolu ke stejnému cíli. Tak jako vlak. Tak jako život. Pohled, úsměv, slovo, a znovu jsem spojil to, co jsme nechtěl spojovat, a znovu jsem svázal to, co jsem nechtěl svazovat. Nyní jsem s nimi, Pane, mezi nimi, jsem jedním z nich. Nakonec jsem je přijal, a dnes ti je představuji a s nimi ti představuji sebe a se mnou je, a v neděli ti je nabídnu v eucharistii, kde se sbíhají všechny vlaky ve stanici věčnosti.

Ujišťuji tě, Pane, že když ji čtu, nemarním čas… Ale vím, že ho ztrácím, když diskutuji s tebou. Zbytečně budu vysvětlovat, ty máš vždy pravdu. Zavřel jsem knihu a otevřel jsem oči. Dosáhl jsi svého, Pane! …Už nejsem sám, ale nemám ani klid. Jsou zde moji sousedé, a sousedé mých sousedů. Ti z mého kupé, z mého vagónu, ale i jiní. Jsou zde živí, z masa a kostí, ve smíchu, v slovech, v mlčení, obtěžkáni radostí i žalem. Tisíc otevřených knih, a o každém je v nich kapitola…

Tak jako vlak. Tak jako život. Ale, Pane, copak nejsou moji druhové slepí a hluší? Jednoho dne nasedli, i když to ani nežádali, mnozí neznají smysl a cíl cesty. 2

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

moji učedníci, vaše světlo je příliš často zahalené a nemůže tunely osvítit.

Jenom se vezou ve vlaku života. Chtěl bych jim říct, kam jedeme, říct jim, že je to pěkná cesta, i když těžká, a že by byla lehčí, kdybychom byli spolu, SPOJENI. Chtěl bych jim říct, že nejsme sami, protože ty chceš cestovat s námi, ale že tě musíme poznat, znovu tě poznat a následovat, tebe, který jsi řekl: „Já jsem CESTA, směr.“

Ale protože jsem s nimi nastoupil do vlaku, protože jsi nakonec souhlasil, že mě budeš vidět, a že je budeš vidět, že je přijmeš, že mi je představíš, říkám ti: jednoho dne v mém SVĚTLE mě znovu mnozí poznají, a když dorazí do stanice, okouzleni zvolají: „Bylo to tady!“ A když mě uvidí, vykřiknou: „Vždyť ty jsi byl s námi!“

Důvěřuj mi, drahý můj, říká Pán, dnes jsem tě potřeboval, potřeboval jsem tvé otevřené oči, tvoje otevřené uši a tvoje otevřené srdce. Potřeboval jsem ano, i když by bylo jenom tvoje, abyste se sjednotili. Potřeboval jsem ano, i když by bylo jenom tvoje, abych převzal řízení a vedl vlak, aby to nebyla cesta, která nevede nikam. Bohužel, je pravda, že mnoho cestujících ve vlaku do Paříže, ve vlaku života by absolvovalo tu cestu, i kdyby mne nebyli potkali. Postavili jste tolik tunelů na lidských tratích, až se valí do tmy, až se nevidí, nevidí ani mne. A vaše světlo, přátejé noji,

Ve vlaku do Paříže, ve vlaku života jsem s nimi, potřebuji však tebe. (Michael Quoist)

Ježíš Tomášovi odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“ Jan 14,6-7

Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. Jan 17,24

3 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Světec na leden Jako světce na měsíc leden jsme vybrali sv. Řehoře Naziánského (mladšího). Život Řehoře Naziánského, nazývaného „Mladší“, aby se odlišil od svého otce, je úzce spojen s životem Basila Velikého. Narodil se kolem r. 330 v Azianzu u Naziánu (dnešní Nenisi v Turecku). Během svého téměř desetiletého studia v Aténách se seznámil s Basilem a oba se stali blízkými přáteli. Také Řehoř přijal křest kolem r. 355 v Konstantinopoli, na cestě do vlasti. Po několika letech samoty, kdy spolu s Basilem sestavovali řeholi pro basiliánské mnichy, přijal kněžské svěcení a byl r. 372 Basilem, který se mezitím stal arcibiskupem, jmenován biskupem v Sasimě. Řehoř svůj úřad nikdy nenastoupil, protože nově zřízené biskupství považoval za „vesnici vozků“. Poté co r. 374 zemřel jeho otec, biskup Řehoř Naziánský se uchýlil do kláštera sv. Tekly v Isaurské Seleukii. Tam ho vyhledali konstantinopolští katolíci, kteří po čtyřicetiletém ariánském schizmatu toužili po pravověrném pastýři. Na radu sv. Basila Velikého se v r. 379 vydal do Konstantinopole a otevřel tam malý kostel, Anastasis, kde pro své věřící pronesl pět proslulých teologických řečí o Nejsvětější Trojici. Jeho výmluvnost si získala i císaře Theodosia I. Velikého, který vyhnal ariánského biskupa Demofila a vetřelce Maxima Kynika a sám v listopadu 380 uvedl Řehoře do chrámu sv. Sofie. Na konstantinopolském ekumenickém koncilu r. 381 byla uznána jeho volba konstantinopolským biskupem, načež byl slavnostně intronizován antiošským patriarchou Meletiem. Po Meletiově smrti předsedal koncilu, který ve svém 3. kánonu přiznal konstantinopolskému biskupovi přednost před ostatními patriarchy východní církve, hned po římském biskupu. Tentokrát svůj úřad přijal, ale za krátký čas kapituloval kvůli útokům na svou osobu a různým intrikám egyptských a macedonských biskupů. Ještě po dva roky spravoval diecézi v Naziánu, ale nakonec se uchýlil do Azianzu do ústraní, kde se věnoval svým spisům, básním a dopisům, mimo jiné Jeronýmovi, z nichž se dozvídáme mnoho zpráv o pisatelově životě. Řehořova díla svědčí o velké inteligenci a nadšení, zvláště však o velkém křesťanském humanismu. Jeho kázání platí i dnes za mistrovská díla. Sv. Řehoř je patronem básníků; dobré úrody. (Podle Rok se svatými)


Patřím ke zralým lidem? V nejširším smyslu slova termín zralost znamená naplnění nebo zdokonalení přirozenosti člověka. Je to nejvyšší bod růstu. Tehdy se cosi stane takovým, jakým by to mělo být. Je to jednosměrný proces - progres, ne jen změna. Když něco dozrává, stává se to stále více tím, čím to má být, ne stále více čímsi jiným, než to nyní je.

Lidská zralost je něco víc než jen vrchol tělesných schopností a růstu. Co se týká materiálního bytí, zralost je výlučně fyzická záležitost. Lidská zralost je však tělesná, citová, duševní a duchovní. Lidská zralost v tom nejplnějším slova smyslu je harmonie lidské osoby. Není to jen jedna vlastnost, ale spíše stav formovaný mnoha různými vlastnostmi. Je to harmonie a proporce, smíšení a integrace mnoha lidských kvalit a vlastností do jednoho organického celku: vůle, rozum, city, paměť, představivost - to všechno jsou vlastnosti, které tvoří lidskou bytost. Dítě

Dospělý

Povrchnost Impulsívnost Nestálost Citovost Okamžité uspokojení Uvědomování si a preferování vlastní důležitosti Subjektivita Extrémy Egoismus Závislost

Hloubka Uvažování Stálost Charakter Schopnost oběti Pokora

Objektivita Vyváženost Otevřenost Nezávislost

HARMONIE Nestačí, že jsou přítomny všechny prvky, musí mezi nimi být i pořádek a harmonie. Harmonie je perfektní shoda mezi tím, co člověk je, a tím, co vyznává, že je. Jejím nejpřesvědčivějším vyjádřením je věrnost v žití svých závazků. Ve zralém člověku není místo pro pokrytectví, není prostor pro neupřímnost. Zralost je tedy shoda mezi způsobem jak žijeme a naší skutečnou, pravou přirozeností. Zralost znamená, že obejmeme radosti, ale i těžkosti, vyplývající z našich rozhodnutí. POVRCHNOST VERSUS HLOUBKA Povrchního člověka více zajímá vzhled věcí, než to, co to vlastně je. Ten samý postoj zaujímá i k lidem. Zajímá ho jak vypadají, ne to, jací ve skutečnosti jsou. Zralého člověka charakterizuje hloubka. Jde za informaci a hledá za ní smysl; jde za zdání a hledá realitu. Tento zájem jít k podstatě věci ho vede ke správnému ohodnocení lidí, myšlenek a situací. Hloubka si vyžaduje realistické vidění osvobozené od předsudků a povrchní kritiky. IMPULSÍVNOST VERSUS UVAŽOVÁNÍ Jedním z důsledků povrchnosti je nerozvážnost. Protože povrchní člověk vnímá jen to, co je pro něj bezprostředně zjevné, není schopen předvídat důsledky svých činů. Jedná bez přemýšlení. Ctnost, která stojí na opačné straně impulsívnosti, se nazývá uvažování: je to zvyk 5 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

přemýšlet nad věcmi a jejich důsledky dřív, než se rozhodneme jednat. Schopnost uvažovat se týká nejen našich skutků, ale i slov. NESTÁLOST VERSUS STÁLOST Nezralý člověk je nezodpovědný a poměrně často mění zaměstnání. Nedá se na něho spolehnout, že svoji práci opravdu vykoná a že ji vykoná dobře. Takový člověk potřebuje nad sebou ustavičný dozor. Zralý člověk je člověk svobodný. Pokud je opravdu zralý, bude dělat zodpovědná rozhodnutí bez toho, že by jich později musel litovat. Tato zodpovědnost potom jako důsledek dodá jeho životu pocit stability a stálosti. Stálost si vyžaduje sebedisciplínu. Zralý člověk však nikdy nenechá po sobě něco nedokončeného. Disciplína je schopnost mít stále na paměti, co vlastně chceš. CITOVOST VERSUS CHARAKTER Citovost se skládá z přelétavých nálad, dojmů a pocitů. Charakter z principů a pevné vůle. U zralého člověka to, co ovládá jeho nálady a pocity, je rozum a vůle. Musíme si vytvořit zvyk, že své emoce podřídíme rozumu a vůli. Tyto naše dvě mohutnosti budou naše pocity usměrňovat a interpretovat. Toto nám zabrání stát se otroky svých impulsů, pocitů a dojmů. OKAMŽITÉ USPOKOJENÍ VERSUS SCHOPNOST OBĚTI Člověk je zralý tehdy, když je schopen nad to, co má právě teď chuť dělat, položit to, co by měl udělat. Oběť není přitažlivá. Nejen proto, že sama o sobě a pro sebe nemá hodnotu. Smysl má ve třech případech: Když je prostředkem k dosažení cíle. Každé rozhodnutí v sobě zahrnuje sebezapření. Jenom rozhodnutím dosahujeme něčeho lepšího, než je to, co právě máme. Když je cvičením k upevňování vůle. Existují jisté vlastnosti, které získáváme jen tím, že se v nich cvičíme. Pevná vůle je jednou z nich. Sebezapírání je nevyhnutelný dril k upevňování vůle. Když je skutkem lásky. Oběť, kterou vykonáme za někoho jiného, je, jako kdybychom řekli: „Podívej, miluji tě víc, než miluji sám sebe.“ Každý dar je druhem oběti, částí nás samých, kterou obětujeme druhým. PŘEHNANÝ POCIT VLASTNÍ DŮLEŽITOSTI VERSUS POKORA Problém nezralých lidí je, že nezřídka nedokáží odhadnout realitu a sebe sama v ní. Člověk je zralý tehdy, když má na sebe objektivní pohled, když se nepokládá ani za víc, ani za míň, než ve skutečnosti je. Pokorný člověk je schopen rozeznat dobro i v druhých. SUBJEKTIVITA VERSUS OBJEKTIVITA Zralý člověk se snaží vnikat do jádra věcí a jenom po tom, co se na věc podíval z různých stran a pouvažoval o všech faktorech zapojených do situace, udělá férové a vyvážené hodnocení. Tato férovost je zvlášť nevyhnutelná, když jde o lidi. Lidé si zaslouží, abychom o jejich skutcích uvažovali, a o zle, které vykonali, raději pochybovali. U lidí bychom se měli vyhýbat unáhlené kritice. Není lehké odložit vlastní předsudky a vžité názory a uvažovat o oprávněnosti postoje jiného člověka. Jenže toto nás osvobodí od subjektivismu a budeme nestrannější ve vytváření závěrů. 6 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

EXTRÉMISMUS VERSUS VYVÁŽENOST Člověka můžeme označit za zralého, když je schopen vidět dobro v každém, když je schopen ospravedlnit pády druhých a kultivovat v sobě samém schopnost konat dobro. Zralí jedinci umí odlišit důležité věci od méně důležitých. EGOISMUS VERSUS OTEVŘENOST VŮČI DRUHÝM Nezralost jde ruku v ruce s egoismem. Nezralý člověk má sklon zamotat se do svých vlastních zájmů, což potom způsobí, že nedokáže myslet aspoň trošku na druhé. Proto má potom problémy druhé chápat, soucítit s nimi v jejich utrpeních nebo prožívat jejich radosti. Zralost jde ruku v ruce s otevřeností vůči druhým a upřímným zájmem o ně. Je to schopnost zapomenout na sebe samého a položit druhé na první místo. ZÁVISLOST VERSUS NEZÁVISLOST Nezralý člověk má permanentní strach z toho, co si o něm druzí myslí, nebo co o něm říkají. Pokud mu chybí síla stát za svými zásadami, bude se chovat jinak, když bude sám, jinak, když bude s jednou skupinou svých kamarádů a jinak, když bude s druhou. Zralý člověk je však důsledný, zásadový a pevný. Chová se stejně bez ohledu na to, jestli ho někdo pozoruje nebo ne. Smysl a směr svých činů nezískává z názorů a postojů světa kolem sebe, ale ze svého nitra. Nezávislost zralého člověka na jeho okolí má jinou dimenzi. Zralý člověk je v tomto smyslu schopen pochybovat o hodnotách společnosti, ve které žije. Nevěří automaticky všemu, co slyší. Zralý člověk uvažuje o tom, co se říká, kdo to říká a proč to říká. MOTIVACE Motivace je potřeba, touha, tendence, aspirace, která pobízí nebo nutí člověka osvojit si určité chování, nebo udělat určité rozhodnutí. Motivace je efektivní napětí, které usměrňuje chování a podporuje činnost k dosažení uspokojujícího cíle nebo situace. Ve všeobecném smyslu „někoho motivovat“ znamená využít jednu z jeho obvyklých motivací tak, abychom usměrnili jeho jednání určitým směrem (např. k hledání řešení). Papež Jan Pavel II. ve svém Poselství k 18. světovému dnu mládeže napsal: „Zralost je spojena se svobodou a dotýká se našeho života s Bohem. Lidstvo naléhavě potřebuje svobodné a odvážné mladé lidi, kteří si troufají jít proti proudu a hlásat důrazně a s nadšením svou víru v Boha, Pána a Spasitele.“ (Viktor Kunay - Slovo) Zákon tvého a proto i mého života

Kdy konečně pochopím, že smrt je život, sebezapření zisk, chudoba že je bohatství, bolest - milost, že konec v pravdě je dovršení? Svět je vykoupen. Smrt je poražena. Hříchy jsou přemoženy. Je získána svoboda ... Dej, ať plním úkol, který mi dal Otec, tak, jako ty. 7 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Četba na pokračování

Jožkův deník_? 26. EUCHARISTIE – POKRM BOŽÍHO ŽIVOTA a) Nejkrásnější dal Pána Ježíše Včera jsme byli na pohřbu. Jirkovi a jeho starší sestře Martě, které je devatenáct let, zemřel tatínek. Byl už dlouho nemocný. Předl svou smrtí jim dal krásnou fotografii a řekl: Děti, dobře si ji uchovejte! Dívejte se na ni často a myslete na mne. Odcházím k Pánu Bohu, ale nenechám vás opuštěné jako sirotky. Budu na vás stále myslet a prosit u Boha. Pak mu zavolali důstojného pána a brzy na to, asi za dva dny, zemřel. Důstojný pán měl krásnou řeč nad jeho hrobem. Řekl: Když jsem vašeho tatínka připravoval na dlouhou cestu k Pánu Bohu a slyšel jsem o té fotografii, kterou vám odevzdal jako památku, vzpomněl jsem si ještě na něco jiného: Když Pán Ježíš odcházel z této země, chtěl s námi vlastně stále zůstávat. Ustanovil Nejsvětější Svátost Oltářní. A v této Svátosti oltářní nám Pán Ježíš nenechává na sebe jen vzpomínku, ale dává nám sám sebe. Když se děti nebo dospělí vrátí ze školy nebo ze zaměstnání domů, mají hlad a rádi zasednou k jídlu. Avšak hlad nepociťuje jen naše tělo… Hlad mívá i naše duše. Svaté přijímání je Pokrm, který nasycuje naši duši. Proto křesťané chodí často k přijímání. Všichni pevně věříme, že Ten, kterého váš tatínek přijímal zde na zemi ve svatém přijímání s takovou láskou, jistě ho přijme i v nebi jako svého přítele! Po cestě domů ze hřbitova jsem si tak myslel, že by to bylo nejhezčí, kdybychom Pána Ježíše přijímali pokaždé, když jsme na mši svaté. Vždyť na nás všechny čeká!

b) Mé Tělo - má Krev Ono to není jen tak věřit, že pod podobou chleba a vína je živé Tělo a Krev Pána Ježíše. Vždyť ani židé tomu nechtěli věřit. Ale Pán Ježíš neustoupil. Četl jsem o tom v Písmu svatém: Bylo to v židovské modlitebně v Kafarnau po zázračném rozmnožení chlebů. Pán Ježíš řekl: Nehledejte si pokrm pomíjející, ale Pokrm, který zůstane do věčného života. Já jsem ten živý Chléb, který sestupuje s nebe – Já jsem Chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu a zemřeli. Ale je Chléb, který sestupuje z nebe a kdo bude z něho jíst, nezemře. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil s nebe! Když někdo jí z tohoto Chleba, bude žít navěky. A Chléb, který já dám, je mé Tělo, které obětuji za život světa. Tu se začali židé mezi sebou hádat a říkali: Jak On může nám dát k jídlu své tělo? Ježíš jim odpověděl: Skutečně, říkám vám, pokud nebudete jíst Tělo Syna člověka a pít jeho Krev, nebudete mít v sobě život. Jen ten, kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má v sobě věčný život a já ho vzkřísím v poslední den.


Mé Tělo je skutečný Pokrm a má Krev je skutečný Nápoj! Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, zůstává ve mně a já v něm! Jako mne poslal živý Otec a já žiji skrze Otce, i ten, kdo jí mne, bude žít skrze mne. To je ten Chléb, který sestoupil z nebe a ne jaký jedli vši otcové a zemřeli! Kdo jí tento Chléb, bude žít navěky! (Jan 6,48-59)

c) Všichni sjednoceni Pán Ježíš je tedy s námi živý v kostele! A já jsem na to kolikrát zapomněl. Často jsem se v kostele nahlas bavil, smál se nebo nedával při mši svaté pozor a Pán Ježíš jistě ze mne radost neměl! Chodím do školy vedle kostela. Vždycky ráno nebo po vyučování se tam na chvilku zastavím, abych Mu dokázal, že Ho mám rád a že s Ním rád mluvím. Ale nejen já: budu chtít pro to získat i ostatní kluky. Vždyť tam u svatostánku jsme vlastně všichni sjednoceni. Nejlíp to řekl apoštolům pán Ježíš na Zelený čtvrtek večer, když ustanovil Svátost Oltářní: Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali! Jako já jsem miloval vás, abyste se i vy navzájem milovali! Potom poznají všichni, že jste moji žáci, když se budete mít všichni rádi (Jan 13, 34-35). To je moje přikázání, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele! Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Ale nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil vše, co jsem slyšel od svého Otce! Vy jste si mne nevyvolili, ale já jsem si vyvolil vás. Ustanovil jsem vás, abyste šli a přinášeli ovoce a vaše ovoce aby bylo trvalé! Pak vám Otec dá všechno, oč Ho prosíte v mém jménu. Toto vám tedy zvlášť přikazuji, abyste se měli navzájem rádi! (Jan 15, 12-17) Ve svatém přijímání přijímáme živého Pána Ježíše. Po svatém přijímání jsme silní. Máme ve svém nitru Boha a můžeme snadněji ovládat své chyby. Po svatém přijímání jsme také silnější a lepší a můžeme pro Pána Ježíše získávat své kamarády. Ve Svátosti Oltářní je Pán Ježíš přítomen živý S Tělem a Krví. Svátost Oltářní je bílá Hostie – je to skrytý Ježíš. Pán Ježíš žije dál ve svaté hostii uprostřed nás, protože nás miluje. Pán Ježíš chce nás přitáhnout k sobě, abychom se Mu stále víc a více podobali. Ve svátosti Oltářní přijímáme Pána Ježíše a žijeme s Ním jako přátelé. Také ostatní křesťané milují Pána Ježíše, přijímají Ho a On je přetvořuje jako nás. Přijímání Pána Ježíše nás všechny přetvořuje. Vytváří skutečné bratrství starých i mladých, chudých i bohatých, prostých i vzdělaných. Svátost Oltářní je svátost naší křesťanské jednoty.


Farář se jenom celý den MODLÍ! Nedávno mi jedna paní telefonovala, asi úřednice, a chtěla vědět moje IČO, datum narození, bydliště a také, v čem podnikám. Říkal jsem, že mám jako duchovní správu 4 kostely na starosti a musím dělat aranžéra - zdobit oltáře květinami, k tomu pěstuji kytky na zahradě; jako tulipány, pivoňky, růže, gladioly a jiřiny; na vánoce přivážet satromky a ve dvou kostelích stavět jesličky - stromky zdobit svíčkami atd. Ale to není jediná činnost. Dělal jsem také učitele, když jsem učil náboženství v Mostě, pak v Trmicích a v Jílovém. Tam jsem měl na starosti 9 sakrálních objektů. V Jílovém jsem se naučil zasklívat okna. Se sklenářem jsem jezdil na Sněžník zasklívat okna v kapli. Tam byly rámy železné. Museli jsme napřed zbytky tmelu vysekat majzlíkem, každé okno bylo jiné, a také jsem se naučil řezat diamantem sklo. Pak už sám jsem zasklíval okna v Lipové. V Jílovém mládež ustavičně rozbíjela okna. Pak jsem se naučil natírat. Jeden rok jsem natřel všechna okna na faře. Pak jsem dělal také přidavače zedníkovi, přidavače pokrývači - nosili jsme sta a sta šablon, břidlici na opravu střech, nebo jsme vozili cihly z cihelny ještě teplé. Pak s jedním dělníkem jsem kácel stromy v lese, řezaly se tenkrát ručně, z nich se dělalo lešení při opravách kostelů. Dále dělám léta účetního, zapisují se veškeré příjmy a výdaje do deníku. Musel jsem dělat i smlouvy s firmami, přebírat faktury, vyplácet dělníky atd. Také dělám stále taxikáře. V Děčíně jsem občas vozil pana vikáře a jiné pány z úřadů na konference a na kontroly. Ještě stále vozím někdy v neděli varhaníka do kostela. Nejen sem do Hradiště a Rtyně, ale také do Kostolomlat, kde varhaník hraje panu vikáři v jiné farnosti. Chodím jednou za měsíc na konferenci, jednou za měsíc jedu do Mariánských Radčic zpovídat - je to výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě. Tak jsem vypsal něco z toho, co farář dělá. Někteří myslí, že farář jenom odslouží mši svatou a pak se celý den modlí. Už jsem mohl být ve věku 77 roků v domově důchodců, ale stále jsem zde na faře, jelikož mi bylo řečeno, že už po mě nikdo sem nepřijde… S pozdravem modlící se farář P.Benno Rössler; farnost Bořislav (převzato ze Zdislavy)

Modlitba za kněze Ježíši, prosím Tě za Tvé věrné a horlivé kněze, za Tvé nevěrné a vlažné kněze, za Tvé kněze, kteří namáhavě pracují doma nebo v cizině na dalekých misijních polích, za Tvé pokoušené kněze, za Tvé osamocené a opuštěné kněze, za mladé, ale i za umírající kněze, za duše kněží v očistci. Ale nejvíc Ti odevzdávám ty kněze, kteří jsou mi nejdražší - kněze, který mne pokřtil, kněze, kteří mi dali rozhřešení, kněze, na jejichž mších jsem byl přítomen a skrze jejichž ruce jsem přijal Tvoje Tělo a Krev ve svatém přijímání, kněze, kteří mne učili a vzdělávali a všechny kněze, kterým jsem dlužný jiným způsobem. Ježíši, drž si je blízko svého Srdce a žehnej jim v tomto čase i na věčnosti. Amen. 10 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

ŽIVOT JE KRÁTKÝ NA LÁSKU... ZÁHADNÁ PŘÍČINA SMRTI Okresní lékař a vyšetřující soudce jeli za krásného jarního jitra k ohledání mrtvoly. Soudce roztržitě pozoroval koně: »V přírodě je mnoho záhadného, doktore. I ve všedním životě se setkáme se zjevy, které je těžko vysvětlit. Znal jsem na přiklad inteligentní dámu, která předpověděla svou smrt. V jistý den zemřela a nepřišlo se na to, proč.« »Nejsou následky bez příčin,« mínil lékař. »Každá smrt má příčinu. A proroctví není nic zvláštního. Mnoho žen má dar předvídání a předtuch.« »Snad. Ale tato dáma byla výjimka. Její předpověď nebylo pouhé žvanění. Představte si kvetoucí ženu, půvabnou jako břízka, se zářícíma, smějícíma se očima, krásnými rty a nádhernými vlasy. Byla předobrá, o všem přemýšlela, vyzařovala z ní radost a bezstarostnost. Může zde člověk mluvit o předtuše či mysticismu? Tomu se tato dáma jen vysmívala!« - Lékařův vůz zastavil u studny. Oba muži utišili žízeň, protáhli zdřevěnělé údy a čekali, až kočí napojí koně. »A na co ta dáma zemřela?« zeptal se lékař, když se dal vůz znovu do pohybu. »Za podivných okolností. Jednou vstoupil muž do pokoje a řekl, že teď, na jaře, je čas prodat starý vůz a koupit lehčí. Vyslechla ho a řekla: »Dělej, co chceš. Je mi to jedno. Na jaře už budu na hřbitově.« Manžel pokrčil rameny a nedůvěřivě se usmál. »Nežertuji,« podotkla, »říkám to vážně, že brzo zemřu.« »Co znamená brzo?« »Až se narodí dítě. Pak zemřu.« Manžel to nepovažoval za důležité. Nevěřil v předtuchy a věděl, že ženy v těhotenství bývají pochmurné a rozmarné. Druhý den se o tom zmínila žena znovu a tak to šlo den ze dne; její muž se tomu smál a žertoval, že se chová jako pověrčivá bába. Ale mladá žena odvětila: »Hned po porodu umřu. Nechce se mi tak mladé do hrobu, ale je to osud.« Také s přítelkyněmi o tom hovořila. Vážně, se ztrnulým úsměvem na rtech a nepřipustila námitky. Dříve bývala hezky upravená. Teď se zanedbávala. Nic nečetla, nic neplánovala jako dříve. Dokonce jela s tetou na hřbitov a vybrala si místo pro hrob. - Porod není lehká věc. Může se při něm i zemřít. U této dámy bylo vše v pořádku. Proto šly její věčné řeči o smrti jejímu muži na nervy. Jednou při obědě řekl nevrle: »Poslyš, Natašo, nech už těch hloupostí.« »Nejsou to hlouposti. Mluvím vážně.« - K porodu zavolal manžel nejlepší porodní babičku z města. Bylo to první dítě - a lehký porod. Když bylo po všem, chtěla mladá matka dítě vidět. Pak řekla: »Teď mohu klidně zemřít!« Se všemi se rozloučila a za půl hodiny vypustila ducha. Do poslední minutky byla při vědomí. To je vše. Zemřela, jak to předpověděla!« Soudce se odmlčel a ptal se: »Co si o této historce myslíte? Čestné slovo, nic jsem si nevymyslel, všechno se stalo tak, jak vypravuji.« Lékař zamyšleně pozoroval nebe: »Měli ji pitvat!« »Proč?« »Aby zjistili příčinu smrti. Nemohla zemřít na proroctví. Asi se otrávila.« - Soudce se otočil k lékaři zády a zavřel oči: »Z čeho soudíte, že se otrávila?« »Netrvám na tom - jen to předpokládám. Mimochodem, bylo manželství té dámy šťastné?« » Nu, ne úplně. Po svatbě se vyskytlo nedorozumění. Nešťastné okolnosti. Mladá žena přistihla manžela s jinou dámou. Ale jeho přestupek mu brzo odpustila.« »A co bylo první ? Její proroctví nebo manželův přestupek?« 11 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Soudce překvapeně pohlédl na lékaře, sejmul klobouk, otřel si čelo a řekl: »Počkejte, ano, krátce po té příhodě začala mluvit o smrti.« »Vidíte. Už tehdy se rozhodla, že se otráví, ale nechtěla vzít dítě s sebou, proto sebevraždu odsunula po porodu.« »Ale to je nemožné! Přece mu odpustila!« »Podezřele rychle. Mladé ženy tak rychle neodpouštějí.« Soudce se smutně usmál a aby zakryl vzrušení, zapálil si cigaretu. »To není možné. A pak, on tak moc vinen nebyl. Divné okolnosti, sám nechtěl. Jednou v noci přišel domů plný něžných citů, ale žena byla v požehnaném stavu... Tu mu vběhla do cesty žena, která tam byla na návštěvě, hloupá, ošklivá ženština. Ani to nevěra nebyla. Jistě to i mladá žena uznala. Proto mu odpustila. Už se o tom nemluvilo.« »Lidé neumírají bez důvodu,« řekl lékař. »Jistě. Ale nevěřím, že se otrávila. Ani mi to nenapadlo. Všichni užasli, že se proroctví splnilo. Nemohla se otrávit! Ne!« Až k cíli cesty soudce mlčel. Ani při jednání mu nedaly myšlenky na záhadnou smrt klid. »Existuje jed, který by zabil za čtvrt hodiny - bezbolestně?« ptal se lékaře. »Jistě. Třebas morfium.« »Hm. Divné, nevzpomínám si, že by něco takového měla... Přesto, Nevěřím!« Soudce se chytl za hlavu: »Co jsem vám vypravoval, se stalo s mou zemřelou paní. Dobrá, jsem vinen, zranil jsem ji... Ale je smrt lehčí než odpuštění? Čistě ženská logika, strašná, nelítostná logika... Ach, byla i za života strašná. Teď chápu, vše je mi jasné!« Znovu trhnul rameny a sevřel hlavu v dlaních. Myšlenka lékařova ho zmátla, dostal pochybnosti. - Když se vrátili zpět, rozloučil se s lékařem a o společném smluveném obědě se ani nezmínil. A. P. Čechov LHOSTEJNOST - HÁDKY - POHODA? Mladá žena reagovala na manželův hřích příliš silně. Byla to vlastně pomsta, zároveň však nesnesla život vedle člověka, kterému by nemohla bezvýhradně věřit. Cítila, že muž ji nechápe a že ji nikdy chápat nebude, že jejich manželství bude všední a její muž si to nikdy neuvědomí. Kdyby byla bývala věřící křesťanka, hluboce věřící žena, byla by se přenesla i při sebevětší citlivosti přes urážku, které se muž dopustil, byla by si uvědomila, že svým manželstvím slouží Bohu - ne člověku - že má na její lásku právo i sotva narozené dítě, že tím trestá své přátele a příbuzné - a ovšem i sebe. Podle výzkumů těch, kdo se zabývají stavem lidské duše těsně po smrti - přesně řečeno na přechodné cestě mezi životem a smrtí, v onom biblickém »údolí smrti«, trpí nejvíc sebevrazi, lidé, kteří se odvažují odhodit to, co jim Bůh věnoval - život. Podle názoru sociologů, psychologů, lékařů, právníků - a také zpovědníků, je v manželství nejkritičtější sedmý rok. Jeden pařížský právník zjistil, že při 300 rozvodech byl sedmý rok kritický. V třetím a čtvrtém roce je manželství méně ohroženo. Švédové došli k závěru, že je sice kritický sedmý rok, ale i třetí rok manželství ohrožuje. Sexuologové se domnívají, že příčina je fyzický nesoulad, jenž vyvolává rozčarování a nespokojenost. Dochází k ochladnutí a ke konfliktům, které se neřeší - aspoň ne správně - a pak víc a víc ztrpčují život. Ženy - si obvykle stěžují na manželovu lhostejnost: kde je jeho pozornost z prvního roku manželství, kam zmizely jeho polibky, květiny, dárky?


Muži vidi stále kritičtěji chyby své kdysi tak půvabné ženy. Nedbá na sebe, neobléká se moderně, je věčně s něčím nespokojená. Sny o vzájemném porozuměni, oddanosti a lásce se rozplývají při konfrontaci s všedním dnem. Dítě - na které se oba těšili, milují snad oba stejně, ale vyžaduje času, starosti a péče? Stále častěji dochází k hádkám. Manželství, kde se manželé hádají, je podle zkušenosti psychologů mnohem trvalejší než manželství lhostejné. Nedorozumění se řeší sice hádkou, ale řeší se a vzduch se pročistí. S přirozeným citovým ochladnutím vznikají pochybnosti: Miluje mě? Proč jsem se s ní vlastně oženil? Jak je neschopný? Co je to za matku a hospodyni? Vůbec mě nechápe? Atd. Po období nekritického zbožňování se manželé začínají posuzovat kriticky. Mrakům třetího a sedmého roku manželství musejí manželé čelit vzájemným pochopením a sebekritikou, péčí o děti, shovívavostí vůči slabostem druhého, odpouštěním chyb a přizpůsobováním se. Je-li středem rodiny láska k Bohu, následování Krista, modlitba - a to společná i individuální - nebo i společná četba dobrých náboženských knih, večerní hovory o zkušenostech dne, společné zpytování svědomí - přenese se manželství a rodina i přes velmi těžké krize bez vážné úhony či dokonce ztroskotáni. Bez Boha - který manželství ustanovil - a bez Krista - který je povýšil na svátost - může manželství lehce ztroskotat na čistě přirozených úskalích - jako je sex, nedostatek sebekritiky, nevšímavost, tvrdost, lhostejnost - a hlavně na nedostatku lásky. NEMĚLI BYCHOM NIKDY VPUSTIT DO SRDCE NENÁVIST ČI LHOSTEJNOST NEBOŤ ŽIVOT JE PŘÍLIŠ KRÁTKÝ PRO LÁSKU!

Modlitba manželů Bože, ustanovil jsi manželství, abychom jím udržovali život lidského pokolení, vzájemně si pomáhali a radovali se ze své lásky. Prosíme tě tedy, ať spolu opravdu žijeme v lásce, trpělivosti a pokoji a zachováme si věrnost. Posiluj nás, abychom své děti vychovali ve víře a v kázni a aby jim byl náš manželský vztah dobrým příkladem pro život. Pomáhej nám snášet trpělivě nesnáze života. Žehnej našim úmyslům a pracem. Pomáhej nám, ať ve všem dobrém i zlém stojíme při sobě a spolu kráčíme cestou k nebi.


Poznamenali století Ctihodný Matt Talbot - z alkoholika svätec Záškolák. Irský dělník. Alkoholik, rváč a zloděj. V práci je však spolehlivá a nikdy nevynechá nedělní mši svatou. po obrácení doživotní abstinent. Velký ctitel Panny Marie. Františkánský terciář. Světec, ctihodný Matt Talbot.

Začne pracovat jako dvanáctiletý. Čepuje pivo a nalévá víno. Později pracuje na celnici. Příležitosti k pití se množí. Situace se však ještě více zhorší, když pracuje jako námezdní dělník na stavbách. Společně se šesti bratry a otcem se denně opíjejí. Otec je svým dětem v pití „příkladem“ - nepije jen jeden z jeho osmi synů. V šestnácti je z Matta notorický alkoholik. Doma se nejednou pobijí. Když mu chybí peníze na pití, neváhá okrást ani žebráka. Ukradne mu housle, které prodá a peníze propije. Výsměch kamarádů mu obrací život naruby Zoufalá a bezvýchodná situace. Ne však pro věřící matku. Neustává v modlitbách a „vyslyšení“ svých úpěnlivých proseb se dočká. Matt opět jednou nemá peníze a čeká, že ho kamarádi pozvou na skleničku, zažije šok - obejdou ho a vysmějí se mu. Dlouho potom stojí u zábradlí jednoho z dublinských mostů a v hluboké sebelítosti uvažuje o sebevraždě. Nakonec poprvé po mnoha letech přijde domů střízlivý. Má dvacet osm. Je sobota - den Panny Marie. A zrodí se v něm neočekávané rozhodnutí. „Jdu složit slib, že nebudu víc pít,“ řekne matce. Vyzpovídá se a po delší době opět přijme Eucharistii. Na radu zpovědníka složí slib „jenom“ na tři měsíce. Na zkoušku. Netuší, do jakého boje se pouští. Přestane u sebe nosit peníze. Vyhýbá se kamarádům. Z práce jde rovnou do kostela. Hodně se modlí a má silnou vnitřní touhu už víc nepít. Ale touha po alkoholu je také velmi silná a naléhavá. Nejednou s ním lomcuje i tady, a tak vší silou svírá chrámový sloup nebo zarývá nehty do lavice. „Vždyť jen tři měsíce… už jen dva týdny,“ utěšuje se. Bojují v něm dvě mohutné síly. Která zvítězí? Zuřivou žízeň vystřídá jiná Matt už nikdy nesáhne po skleničce. Přestane i kouřit. Svou „proměnou“ nakazí další, vlastní bratry však nezíská. Žízeň po alkoholu u Matta natrvalo vystřídala žízeň po Bohu. Celé hodiny tráví před svatostánkem. Bez hnutí. Jakoby se léčil v paprscích slunce. Na mši svatou chodí ráno v pět a dvě hodiny předtím rozjímá. V neděli se zúčastní na tolika mších svatých, kolik stihne. Dvacet let před papežem Piem X. zdůrazňuje potřebu každodenního svatého přijímání. Každou sobotu se přísně postí, celá jeho životospráva je vlastně půstem. Nikdy nevynechá modlitbu svatého růžence a Anděl Páně. S usměvavou tváří koná velmi přísné skutky pokání, které odhalí až po jeho smrti. Nezapomíná, čím byl, ale velmi si váží zvláštní pomoci Panny Marie, která ho vytrhla z otroctví alkoholu. Všechno proměňuje na modlitbu. Když si mu jistá 14 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

osoba stěžuje na opuštěnost a samotu, Matt jí s údivem řekne: Sama a opuštěná? Vždyť máme Ježíše ve svatostánku!“ Naučí se číst Bibli. Oblíbí si především knihu Deuteronomium. Čte příručky o duchovním životě a životopisy svatých. Stává se znalcem náboženství a duchovního života. Velmi rád čte. Dokonce studuje metody, jak číst s užitkem. Čítává na kolenou. Matt se neožení. I když po svém obrácení má více možností. Modlí se novénu k Panně Marii, aby se správně rozhodl. Cítí, že Bůh má pro něj jinou cestu. Stávkuje, rozdává, miluje Stává se důvěrníkem mnoha dělníků. Pomáhá jim řešit především vztahy k zaměstnavatelům. Čte díla o sociologii průmyslu. Zúčastní se i stávek. „Vystávkovanou“ mzdu rozdá. Často daruje kolegům i týdenní výplatu. Mají ho rádi. Je příjemný a veselý, má smysl pro „chlapské“ sportovní vášně a rád si zpívá. Matt miluje děti. Jeho zaměstnavatel mu nejednou svěří k opatrování i svoji dcerku. Naučí ji základní modlitby. I irský prazident Seán Thomas O’Kelly má na něj vzpomínku z dětství: „V letech 1890 – 1897 jsem byl ministrantem. Tehdy jsem poznal Matta Talbota a často jsem s ním mluvil. Znal všechny ministranty a oslovoval nás jménem. Někdy se nás zeptal na něco z katechismu a dával nám dobré rady. Byl to člověk příjemný, přívětivý a zdvořilý. Nikdy jsem ho neviděl rozzlobeného. Vždy byl klidný a veselý.“ Po smrti otce se ujímá své matky a postará se o ni. Má ji velmi rád. Ví, že celé roky denně snášela sedm opilých synů a muže. Uvědomuje si, že to byla její vytrvalá modlitba, která ho vytrhla z otroctví alkoholu. Práce, půst a askeze až do smrti I když Matt Talbot věkem slábne, nepolevuje ani v tvrdé práci stavebního dělníka, ani v postech a modlitbě, ani v askezi. Umírá během červnových veder v roce 1925 na infarkt. Pochovají ho na svátek Božího Těla. (podle KN) Modlitba abstinujícího alkoholika Bože dej, abych zůstal navždy lepším. Abych zase nepopíjel kde – s kým. Aby mě nohy stále rovno nesly. Abych už nikdy nebol skleslý. Abych zdraví, po kterém jsem toužil, si chránil! A abych ho užil. Aby mě žena, děti měly rády. Abych s nimi více chodil do záhrady. Do lesa, k řece, někam do přírody. Už nechci říkat: „Kamarádi, pijme!“ Chci zapomenout na ten čas s vodkou, s pivem, aby se na mne již nikdo nedíval škaredě. Sám víš, čím jsem byl tehdy a čím chci být nyní. Ano, vím! Vím, selhal jsem nejednou. Proto tě prosím! Dej mi sílu, vůli! Abych už nikdy nepadl dolů. Abych ráno, i večer mohl zvolat: Začal jsem, chci a budu abstinovat!




svatý pavel - 6. Pokračuje v našem povídání o sv. Pavlovi, tentokrát podle časopisu pro mladé - AHA!, který vydávají na Slovensku. Odtud i komix uvnitř čísla. První část je historická, druhá archeologická a třetí praktická.

Druhá Pavlova misijní cesta Proč křest? V minulé části jsme se trochu dotkli polemiky kolem obřízky a křtu. To, čím byla obřízka pro Židy, tím byl křest pro křesťany - jasným iniciačním (uvádějícím) prvkem, který je uváděl do života v křesťanském společenství. Všichni křesťané i dnes vědí, že křest je první svátostí, bez které nelze přijmout žádnou jinou. Ale jak jsme se k této svátosti propracovali? A proč se vlastně křtí vodou? Mnohé starověké národy viděly v dvojznačném symbolu vody něco božského. Živel, který přinášel život (pití pro lidi i zvířata, zavlažování pro rostliny), ale i smrt (záplavy a potopy) je vždy fascinoval. Jinak tomu nebylo ani u Židů. Už dávno před Kristem praktikovali různé očistné obřady, kterými chtěli vyjádřit svoji lítost nad hříchy. Známé bylo především qumránské společenství, ale i křest Jana Křtitele vyjadřoval to samé - Boží očištění od hříchů. Ale křesťanský křest je především něco víc. Na začátku křesťané křtili „ve jménu Pána Ježíše“ a až později se ustálila forma, kterou známe, „ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“. Tím se chce vyjádřit, že mimo očištění od všech hříchů člověk při křtu dostává dar Ducha Svatého, kterým je synovský vztah k Bohu a přijetí do společenství stejně věřících. V prvotní Církvi se křtilo ponořením, což mělo vyjádřit smrt starého člověka (ponoření) a znovuzrození nového člověka (vynoření z vody). Křest byl pro první křesťany něčím velkým a důležitým, protože vyjadřoval jejich vnitřní proměnu a přijetí Krista do života.

Hříšná města Malé Asie Během svých apoštolských cest svatý Pavel „probrouzdal“ především území Malé Asie (dnešní Turecko), Makedonie a i samotného Řecka, které tehdy patřilo k tzv. Velkému Řecku. Určitě se dostal i do Itálie a prý i do Španělska, ale velkou část svého apoštolátu realizoval právě v Malé Asii. Někde ho přijali celkem dobře, ale ve většině případů bylo přijetí přinejmenším chladné. Dost k tomu „přispěli“ i Židé, kteří měli komunity skoro v každém tehdejším městě a neradi poslouchali svědectví o zmrtvýchvstalém Kristu. Bylo to období velkého hlásání, polemik a opravdu ani Pavel si nedával ubrousek před ústa. Mezi řeckými městy se tehdy vyjímaly dva přístavy: Soluň a Korint. Přítomnost velkého množství cizích námořníků a kupců dávala těmto městům kosmopolitní charakter. I když ani v jednom z nich nebyl Pavel velkolepě přijat, nic na věci nemění, že v nich založil živá křesťanská společenství, která posiloval i na dálku svými listy. Soluň (Thessaloniki), pojmenován po sestře Alexandra Velkého, se předtím jmenoval Thermai a byl koupelovým městem. Ale ve své historii určitě nebyl žádným oddechovým městem. Naopak, směle můžeme říci, že měl krvavou historii. Mezi velkou prosperitou a hrůzami s vyvražďování nebyly v dějinách až tak velké rozdíly. Za zmínku ještě stojí, že když král Ferdinand vyháněl Židy ze Španělska, mnozí z nich se přestěhovali do Soluně. Tam i přes velkou a silnou muslimskou komunitou prožili v klidu asi 500 let. I Korint vznikl jako město s dobrou strategickou polohou, prakticky neporazitelné. A ani ono neprožilo mnoho času v klidu. Korint konkuroval Aténám, proto se často spojoval s jejich nepříteli, aby získal neomezenou moc nad řeckým územím. Už ve starověku se lidé pokoušeli prokopat 6,2 km dlouhý kanál mezi Jadranským a Egejským mořem, což se jim nikdy nepodařilo. Neuspěl 18 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

zde ani císař Nero, proto se začalo mluvit o prokletém kanálu, který až do roku 1893 nechtěl nikdo stavět. Korint měl totiž pověst velice hříšného města, a když chtěl někdo říci, že je něco neřestné, chamtivé nebo zlé, řekl jen, že je to korintské.

Takto vypadá Korint v dnešní době. V pozadí hora Akrokorint.

Křesťanství - životu nebezpečné náboženství Vždy platilo, že radikálně prožívaná víra nemůže zůstat nepovšimnutá. A jak nám to předpověděl sám Pán Ježíš, bude to spíš o nejistotě toho, jak na mě lidé zareagují (otec proti synovi a snacha proti tchýni). Je třeba však počítat i s tím, že náš život bude druhým výčitkou, a že nejednou budeme muset snášet jistou bolest pro Krista. Nebudou vás možná bičovat, kamenovat či stínat jako svatého Pavla, ale i my musíme být připraveni vydat dobré svědectví o tom, že Ježíš žije a naplňuje náš život. Proto si už v „období klidu“ třeba jasně před sebou říct, co jsme schopní a ochotní přinést jako oběť Kristu. Výsměch nebo ponížení nemohou být nepřekonatelné, pokud jsou obětované Bohu jako dar z lásky. „Kdo mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před mým Otcem.“

Ze starověké Tesdaloniky toho zbylo jen málo. Dnešní thessaliki je druhé největší město Řecka. V římské době vedla Via Egnatia, po níž Pavel cestoval, pod Galeriovým obloukem (na obrázku). Ulice stále nese své staré jméno.

Druhá Pavlova misijní cesta 19 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Manželství v záběhu Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem „prokousali“ dospíváním, zamilovaností a nyní se podíváme na první léta manželství, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.

5. MUŽ HLAVOU RODINY „Bratří, vyznamenejte se v díle lásky!“ Tuto výzvu svatého Pavla vezměme dnes jako výzvu všem mužům, aby byli hlavou rodiny. V minulé kapitole jsme uvažovali o manželství z lásky nebo z rozumu. A usoudili jsme, že na tomhle - kupodivu - zdar manželství tak příliš nezávisí. Rozhodující je, zda v době zasnoubení mají oba pevnou vůli založit svazek trvalý. Zda jsou ochotni a schopni opustit své rodiče, kamaráda, partičky a přilnout ke svému manželskému partneru. Apoštol Pavel tento vztah manželů dovedl vyjádřit prostým a jasným způsobem. Řekl, že hlavou ženy je muž, hlavou muže je Kristus (l Kor 11,3). A jinde říká, že muži mají milovat své ženy, jako Kristus si zamiloval církev (Ef 5,25). Tohle tvrzení, že muž má být hlavou ženy, to zní dnešní mladé generaci přímo provokačně. Jakápak hlava? Rovnost, ve všem rovnoprávnost, tak to přece má být! Autorka jedné výborné samizdatové příručky „Malá škola lásky“ - její jméno neznám - k tomu píše: „Současný mladík u nás nemá nejmenší ponětí, co znamená muž jako HLAVA. Od dětství se totiž kolem vás, mládenci, točily samé ženy. Doma maminka, pak soušky v jeslích, ve školce, ve škole, všude samé ženy. Snad až na vojně jste potkali pár chlapů, - ale moc to nepomohlo, protože vojáci jsou vojáci. Co bible míní, když snoubencům ukládá, aby byli HLAVOU rodiny, to musí tedy dnešní mládenec nejprve objevit. Z biologie víte, že všechny orgány těla jsou důležité. I malíček na noze chybí, když o něj přijdeš. Ale jsou v těle dvě centra, bez nichž není života, to je hlava a srdce. Tam se rodí myšlenky, strach, láska, nápady, hříchy. Hlava ví o všem, co dělá tělo. Hlava souhlasí, varuje nebo někdy přivře oči. Má-li být muž hlavou své ženy, pak se tím nemíní, že se stane despotou, který jen poroučí, přikazuje a nechá se obskakovat. Naopak - tvá žena ať je součástí tebe sama. Její radosti jsou tvé radosti, její starosti jsou tvé starosti. Jako její hlava budeš všechny její potíže nejen vnímat, znát, ale i pracovat na jejich odstranění. Vzorem tvé péče o ženu ti má být Kristus a jeho péče o církev. Podíváš-li se na církev v průběhu staletí, zjistíš, že vždycky nebyla ideální chotí našeho Spasitele. V různých dobách a situacích se projevovala všelijak - hádavě, apaticky, bojovně, líbezně, ziskuchtivě a někdy dokonce i zbaběle. Kolikrát měl Pán Ježíš důvod k rozvodu. Ale Pán se nerozvádí. Vždy znovu jí dává důvěru, vždy znovu se za ni obětuje, vždy znovu ji posvěcuje.“ I ty v prvním roce manželství poznáš na své ženě vlastnosti, chyby, které jsi v době známosti neuviděl. Nezralí chlapečkové se vyděsí a prchají od ženy domů k mamince. Jsi-li muž, budeš mít dál svou ženu rád pro dobré vlastnosti, které sis na ní oblíbil, když jsi s ní začal chodit. Jsi20 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

li muž, budeš jí důvěřovat, že se svými chybami bude bojovat. Že se jich časem zbaví, když ty budeš při ní vždycky věrně stát, na veřejnosti i v kruhu rodiny. Jsi-li muž a hlava rodiny, pak budeš stát při své ženě stejně neochvějně, jako Kristus při své církvi. Když v této zkoušce neobstojíš a postavíš se za své příbuzné - maminku, sestry - proti své ženě, prohráls u ní, připravil ses o její důvěru. Ty sám jsi tak zasel do srdce své ženy nevraživost vůči tvým příbuzným - a to by nikdy nemělo být. Neostýchej se dávat stále všem lidem a všude najevo, že tvá žena je ti opravdu tou nejprvnější. Uvidíš, jak v takovém ovzduší důvěry bude tvá žena rozkvétat. Jako hlava rodiny se má muž projevit i v hospodaření s penězi. Říká se, že peníze hýbou světem, mohly by rozhýbat i tvé manželství. Dohodu o hospodaření s penězi si mají udělat už hned snoubenci, už když spolu chodí. Nevnesete-li do používání peněz řád, rozvrátí vás to. Ve většině domácností drží rodinnou pokladnu pevně v ruce žena. Mužům pak zbývá vykládat si trapné vtipy, jak dělají po výplatě stojku. To je křesťanských manželů nedůstojné. Manželé se mají dohodnout a rozdělit si finanční starosti, aby tuhle nepopulární zodpovědnost nenesla jen sama žena. Mají si udělat obálky: Nájem, inkaso, domácnost, ošacení, daně, reserva. Vládu nad tou nejtučnější obálkou - domácnost - má mít žena - a nikdo jí do jejího hospodaření nemá mluvit. Správu ostatních obálek má mít hlava rodiny, muž. Tak je to spravedlivé a obou důstojné. Ještě bych vám, mladí manželé, chtěl doporučit dva výborné pomocníky při úsilí o zdar manželství. Tím prvním je společná chvilka večerní modlitby. Zaveďte si ji. Když dokážete jeden před druhým, oba spolu, předkládat radosti a starosti dne Pánu, pomůže vám to rozjasnit a unést všechny situace. Boží láska bude s vámi, nebudete na nic sami. Druhým pomocníkem vašeho manželství je společenství, dobrá parta několika dalších párů věřících mladých manželů, kteří vykročili stejnou cestou. Scházejte se, vypomáhejte si skutkem, ale hlavně humorem a radou. Se smíchem si ověřujte své omyly - ne pro posměch, ale pro radost a poučení. Ale je tu jedna důležitá věc. Ty, muži, svou ženu nikdy ve společnosti nezesměšňuj, nehaň. Nepomlouvej ji, že dosud nepronikla do tajemství, jak uvařit houskový knedlík. Ty nevíš, jaká je to věda. Když se tvá žena ptá maminky, kolik mléka má dát na zadělaní, uslyší odpověď: „Tak akorát“. Za pár let to i tvá žena utrefí - ale teď se jí nikdy neposmívej. Když začne mluvit o kaši, která měla být původně knedlíkem, vem ji kolem ramen a prohlas, že jsi přesto s jejím vařením spokojen. Podáš tak veřejný důkaz, že tvá láska k manželce nestojí na knedlíku, že ji máš rád takovou, jaká je. A v takové chvíli tě žena přijme za svou hlavu a oporu a bude mít k tobě úctu. A když budete každou neděli sedět vedle sebe v kostele, spolu v pokoře odprošovat za své chyby a nedostatky, spolu naslouchat i slovu Božímu, spolu zvát Hosta Ježíše, aby jeho Duch byl ve vás a s vámi, pak vám tento Boží duch pomůže překonat i situace, kdy se domovy nevěřících otřásají zlobou a hříchem. Pak projdete i těžkými zkouškami bez úrazu. Pokračování příště 21 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Nejbláznivější jízda mého života Slavný závodník Hans Štuek vypráví: Chtěl jsem jet na závody do Cuena v Itálii. Můj mechanik a já jsme jeli mým soukromým autem alpskou silnicí ze švýcarského Montreux do Svatého Mořice. Dojeli jsme do Martigny. Poblíž Svatého Mořice šel proti nám oddíl vojáků a dával nám na srozuměnou, abychom obrátili. Velký sesuv skály - silnice na několik dní uzavřena. Když chcete do Itálie, musíte udělat dvousetkilometrovou zajížďku. V Ollonu jsme museli opět zastavit kvůli skupince lidí, kteří stáli uprostřed silnice. Gestikulace, křik, spínání rukou. Ptali jsme se po příčině vzrušení. Jedna docela mladičká žena se na mě s pláčem obrátila. „Za šest hodin musím být v Turíně. Dostala jsem v Bernu sérum, které v Turíně nemají - ale lék musí být nejpozději o půlnoci v rukou lékaře. Jinak bude pozdě. Letadlo tu není k dispozici a auto to nedokáže...“ Ubohá žena je bez sebe strachem. Bojí se o život svého dítěte! „Jen si, milá paní, nastupte,“ řekl jsem, „jedu stejně do Turína - a jestli všechno půjde hladce, budete čtvrt hodiny před půlnocí se sérem doma!“ Sám nevěřím svým slovům. Můj společník se pokradmu podívá na hodinky. Je šest hodin odpoledne. Máme urazit čtyři sta dvanáct kilometrů přes průsmyk Velký Sv. Bernard. Počítáme-li s průměrnou rychlostí šedesát kilometrů v hodině, kterou se ovšem v horách sotva dá jet, potřebujeme přibližně sedm hodin - to znamená ve tři čtvrtě na jednu v Turíně... Vyrazili jsme a řítili jsme se s větrem o závod. Tu a tam padlo slovo nebo krátká věta. Naše průvodkyně fascinovaně zírala na hodiny na palubní desce. Třikrát nebo čtyřikrát na nás mává dopravní policie, abychom zastavili. Nevidíme a neslyšíme a uháníme stodvacetikilometrovou rychlostí vesnicemi a horskými silnicemi francouzským Švýcarskem k Velkému Sv. Bernardu. Je něco po deváté hodině - hluboká tma, když jsme zdolali první zatáčky vysokohorského obra. Jsem v extázi. Jako na závodech. Řežu zatáčky, zařazuji rychlosti, že se divím sám sobě. Jednou - když jsme asi v patnáctisetmetrové výšce na ledové ploše začali klouzat - vykřikla žena vedle mě, polomrtvá strachy. „Jestli se vybouráme, moje dítě zemře!“ „Nebudeme-li riskovat - pak určitě!“ odpověděl jsem nemilosrdně a přidal jsem plyn. Nahoře na vrcholu nám přichází naproti několik mnichů. „Nemůžete jet dolů. Silnice není ještě protažená.“ „Nemůžeme - ale já musím...“ A teď začala opravdu nejbláznivější jízda mého života. Nepovažoval jsem za možné, abychom se zdraví dostali dolů. Mezi sněhovými závějemi a ledovými bloky se můj „závoďáček“ se sténáním obracel sem a tam. Často jsme zatáčky projížděli napříč nebo rovnou pozpátku. Vždycky jen taktak, že jsme neuvízli. Navzdory chladu jsem se koupal v potu a skoro jsem nedýchal... Čtvrthodinu před jedenáctou jsme šťastně dorazili do údolí. Brzdy se opotřebovaly ve vysokém sněhu a už selhávaly. Bylo mi teď ale všechno jedno. Aniž bych se díval napravo nebo nalevo, uháněl jsem po výborných italských silnicích stotřicetikilometrovým tempem v hodině přímo vpřed... Za pět minut tři čtvrtě na dvanáct jsme stavěli před domem mladé paní. Její muž a lékař se k nám vrhli... Dítě bylo zachráněno: nejbláznivější jízda mého života byla odměněna. Stálo za to, že jsem ji podnikl. Proč je jen obětavá láska opravdovou láskou? Protože chce dobro druhého, a ne vlastní. (podle Katechetických listů) 22 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

„Vždyť on je náš pokoj!“

(Ef 2,14)

„Polevím z vysokejch otáček, pohoda, klídek a tabáček...“ Refrén písničky od populární kapely Chinaski si našel místo ve slovní zásobě mladých. Trefně totiž vyjadřuje to, na co se dnes ve všeobecnosti mezi běžnými lidmi myslí, když se řekne „pokoj“ nebo „vnitřní pohoda“. Ale pokoj je velmi důležitý dar Ducha Svatého...

Jeden moudrý stařec seděl jednou u vstupní brány města. Přišel k němu jeden mladík a zeptal se ho: „Nikdy jsem v těchto končinách nebyl. Jací jsou obyvatelé tohoto města?“ Stařec mu odpověděl otázkou: „Jací byli obyvatelé města, ze kterého přicházíš?“ A mladík na to: „Egoističtí a zlí. Právě proto jsem odtud odešel.“ „Hm, tak takoví jsou i obyvatelé tohoto města,“ odvětil stařec. Za nějakou chvíli přišel druhý mládenec a položil starci stejnou otázku: „Právě jsem přišel do tohoto kraje a nikoho tady neznám. Jací jsou obyvatelé v tomto městě?“ Stařec znovu odpověděl stejnou otázkou: „Jací byli obyvatelé města, ze kterého přicházíš?“ „Byli dobří, štědří, pohostinní a čestní. Měl jsem tam mnoho přátel a stálo mě hodně námahy, abych odtamtud odešel.“ „I obyvatelé tohoto města jsou takoví,“ uzavřel stařec. Obchodník, který nablízku ve svém krámku prodával různé zboží, vyslechl obě konverzace, a když odešel i druhý mládenec, s výčitkou se obrátil na starce: „Jak můžeš dát na stejnou otázku dvě rozdílné odpovědi?“ „Víš, každý z nás nosí svůj svět v sobě. Kdo nedokázal najít dobro jinde, nenajde ho ani tady. Kdo nemá pokoj ve svém srdci, těžko ho najde mimo sebe.“ Kdo je naplněn pokojem Někdo jednou vtipně řekl, že lehčí je chránit si nohy papučemi, než pokrýt celou zemi koberci. Pokud tedy toužíme po pokoji ve světě a kolem sebe, měli bychom o něj prosit Ducha Svatého v první řadě pro své nitro. Pokoj, který dává Duch Svatý, je něčím velmi přitažlivým, je jakoby vůní svatosti a nejúčinnějším křesťanským svědectvím. Osobnosti dává zvláštní kouzlo a krásu, která osvětluje celé jeho okolí. Mohli bychom říci, že svatost člověka se dá určit podle míry vnitřního pokoje, který dokáže kolem sebe šířit. V žádném případě to však není flegmatismus ani jenom nějaká vnější pohoda, ale něco mnohem hlubšího, co nezávisí na lidech a podmínkách, ve kterých se člověk nachází. Takový pokoj je podobný hlubinám moře, kde je pokoj vždy, i když na mořské hladině může zuřit bouře. Naše city mohou být rozbouřené, i kolem nás mohou létat jiskry, ale v nejhlubším nitru nám zůstává jistota Boží přítomnosti. Kdo je naplněn pokojem Ducha Svatého, vždy mluví a jedná v ovzduší, ve kterém není cítit zmatek, rozruch, manipulace, agresivita nebo nějaký jiný druh omezování svobody druhého. Pokoj přináší pravdu Evangelisté Lukáš a Jan píší, že když se Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevoval učedníkům, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám!“ Toto je tedy klíč k otevření se pokoji Ducha Svatého: dovolit Ježíši být ve středu našeho života a nechat ho, aby tam zůstal v jakékoliv životní situaci. „Ničím se neznepokojuj, ničím se nezarmucuj, všechno pomine, Bůh se však nemění. Pokud máš Boha v srdci, nic ti nechybí, jeho láska stačí,“ říká svatá Terezie z Avily. Tento pokoj je základním předpokladem k tomu, abychom pravdivě rozpoznávali, co Bůh od nás chce, a je velmi potřebný pro všechna důležitá životní rozhodnutí. Ztráta tohoto hlubokého pokoje je i „kontrolkou“ našeho vzdálení se od Pána a konání na vlastní pěst. Stres vlastně vzniká právě z toho, že se příliš spoléháme sami na sebe. Na to, abychom mohli přijmout dar pokoje, mimo modlitby k Duchu Svatému potřebujeme v sobě vytzvořit i jisté konkrétní podmínky. Tou nejdůležitější je dostatečný prostor pro vnitřní ztišení. Pokud by naše nitro bylo neustále rozrušené a hlučné, pokoj a tichý hlas Ducha Svatého jím jen těžko proniknou. Proto například není jedno, jak začínáme a končíme den. Podobně je užitečné, když si během dne umíme najít chvíli na modlitbu, ztišení a reflexi, ve které si budeme moci připomenout, že „on je náš pokoj…“ (podle AHA) 23 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Slůvko do ouška 9. Civilizace smrti Běloch přišel do odlehlé bělošské osady. Srdečně ho přivítali a pohostili. Byl skromný. Za všechno jim byl vděčný. Neměl s sebou mnoho věcí, ale chtěl je odložit na bezpečné místo. Proto se zeptal: „Kam můžu dát všechny svoje věci?“ „Tam, do kouta chatrče,“ oznámil mu pohotově starý náčelník. „Budou v bezpečí? zeptal se s obavou. „Ano,“ odpověděl domorodec. „Víte, široko daleko tady není žádný běloch.“

Války, vraždy, zabití nevinných, loupeže, pomluvy, osočování, nadávky, znásilnění, utrpení a ještě mnohé jiné skutečnosti jsou silně přítomny v našem lidském prostoru. Co se zrodí z hříšné myšlenky, vytváří civilizaci smrti. V předcházejícím tématu bylo naznačeno, jak došlo k rozehrání souboje mezi dobrem a zlem. Zápas mezi bílým a černým králem. Spustil se duchovní boj. Pokračuje a odehrává se v srdcích lidí.

Souboj „Nikdy neříkejte, že Bůh je na naší straně. Raději se modlete, abychom my byli na jeho straně.“ (A. Lincoln) Ve velikonoční písni se zpívá: „Souboj divný vedly spolu život i smrt ukrutná…“ Takový souboj existuje. Setkávají se v něm duchovní síly! Boží Slovo má v tomto střetnutí obrovský význam. Vítězí! Ale i ďábel má po ruce slovo. Je lstivé. Opírá se sice o Boží Slovo, ale je maximálně falešné. Vidíte, jak se už v ráji ptá lidí: Opravdu Bůh řekl: „Nesmíte jíst ze žádného stromu v ráji?!“ A potom: „Ne, nezemřete, ale Bůh ví, že v den, když z něho budte jíst, otevřou se vám oči a vy budete jako Bůh, budete poznávat dobro a zlo.“ (srov. Gen 3,1-6) Satan lhal a lže. Vraždil a vraždí. Lží a násilím vytváří civilizaci smrti. I v současnosti jde o to, kdo získá ducha - smýšlení člověka. Proč? Protože kdo ovládá touhy, ovládá všechno. Styl zlého je násilí a zotročení. Styl dobra je nabídka a respektování svobody.


Linie hříchu a smrti „Člověk může říci: Nebuď vůle tvá. Tato svoboda je kořenem pekla.“ (P. Evdokimov) Když pochopíme hlubší význam „obrazů“ - příběhů v Písmu i to, jak na sebe navazují, údivem až vyhrkneme: „Je to možné? O to tady jde?“ Podívejte, jak se celou Biblí táhne myšlenka života a smrti. Akce „smrt“ byla spuštěna souhlasem lidí s návrhem ďábla. Hřích se šířil a nabýval strašných rozměrů:

První vražda: První hřích pokračoval vraždou. Kain zabil Ábela. Tady je kořen domácího násilí. Hřích je jeho příčinou. (Srov. Gen 4,1-6) Krevní msta: O několik veršů dál vidíme, jak Lámech toužebně vykřikuje po zuřivé pomstě a odplatě (srov. Gen 4,17-24). Ponoření do hříchu: Zloba zachvacuje zemi. Lidé ji zesilují skutky. Zůstalo jen osm spravedlivých: Noe s rodinou (srov. Gen 6,1-22; 7,1-24). Případ Babylonské věže: Po očištění země potopou hřích opět vzklíčil. Přenesl se v lidském srdci a rozšířil se po celé zemi. Lidé v Babylónu se spolčují proti Bohu. Chtějí mu ukázat, jak jsou mocní, že se obejdou bez něho. Jde o pyšný kolektivní odboj proti Bohu (srov. Gen 11,1-9). Sexuální zvrácenost: V Sodomě a Gomoře se toho nahromadilo jako v klubku žížal. Hřích má podobu sexuální zvrácenosti (srov. Gen 18,16-32).

Hřích se šíří dál „Peklo znamená už víc nemilovat.“ (G. Bernanos)

V dějinách přicházejí války, smilstva, drogy, potraty, atentáty, eutanázie… Hřích dorazil k nám do třetího tisíciletí. Chce zachvátit i naše srdce. Jako vetřelec se přenáší do budoucích časů, aby škodil dalším lidem a obíral je o to nejcennější - o věčný život. Ďábel zradil a je naším vrahem. Stále! Zkuste dokončit následující věty: Akce smrt končí ve …(1)… Linie hříchu končí v …(2)… Samozřejmě, že to jsou věty, které máte doplnit. Řešení je v biblických souřadnicích: Mt 25,41-46. Pokud jste příliš nedočkaví… Řešení jsem našel za vás:

(Slůvko do ouška - Jozef Luscoň) 25 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Dvakrát o statečnosti Je každý, kdo tvrdí, že nemá strach, statečný? Ne, ale statečný je ten, kdo navzdory strachu zůstane rozvážný a klidný. Billa Blackwooda zase jednou pozvali známí do své vily u Hudsonu. Vypravil se tam tedy jednou v sobotu. Na venkovském sídle už bylo velké množství hostů. Nedá se říci, že by se onoho večera pila pouze limonáda. Ke konci večera přistoupil k Billovi hostitel: "Ubohý Bille, musím tě, bohužel, ubytovat ve strašidelném pokoji. Všechny ostatní jsou již obsazeny." "Dobrá," mínil Bill klidně, "bude mi potěšením." "Ó, pane Blackwoode!" zvolalo několik dam s obdivem. "Nemáte vůbec žádný strach? Víte přece, že tam obchází ta ubohá žena, která před třiceti lety v tomhle pokoji spáchala sebevraždu..." "Odkud to víte? Protože ještě nikdo nikdy nechtěl v tomhle pokoji spát? Co by na tom mělo být zvláštního, přespat tam? Má nádhernou vyhlídku. Dobrou noc, dámy." Za čtvrthodiny nato už Bill leží v pyžamu na posteli v pověstném pokoji. Na noční stolek si pro jistotu položil revolver a nechal svítit světlo u hlavy. Právě začíná usínat a tu si všimne pěti malých černých prstů, které se pomalu pohybují v nohách postele... Bill otevírá oči, zavíraje a zase otevírá... Pět malých černých prstů je tu stále... A teď, najednou, je jich tu deset! Bili se trochu vzepřel. "Nechtě si ty hloupé vtipy," řekl. "Ukažte obličej, nebo střelím!" A chladnokrevně sáhne po revolveru. Malé ruce se téměř zapřísahavě pohybují, ale žádná tvář se neobjevuje. "Nebudu to víckrát opakovat," zvolá Bill. "Až řeknu tři, střelím." A pečlivě míří. Malé ruce znehybněly, nehýbou se. "Vstaňte, nebo střelím!" křičí Bill. Deset prstů se začalo trochu chvět... "Jeden!" volá Bill... "Dva! Tři!" A stiskne. Od té doby kulhá Bill na levou nohu. Co je největší statečností? Největší statečností je dobrovolné vydání života pro víru. Ivan Mojsejev byl vojákem Rudé armády. Zemřel utonutím v červenci roku 1972, znělo úřední hlášení. Úřady se všemi prostředky snažily rodičům zabránit, aby před pohřbem svého mrtvého syna ještě spatřili. Rodiče si však přece jen prosadili, že byla rakev otevřena. Přítomní byli zděšeni. Bylo okamžitě jasné, že se chlapec neutopil, ale že zemřel na následky bití a hrozného mučení. Co se stalo? Poslední Ivanova sdělení rodičům jsou zvláště výmluvná. 14. července 1972 píše: "Brzy už asi nebudete dostávat mé pozdravy. Zakázali mi, abych mluvil o Ježíši Kristu." Jindy zase napsal: "Nedali mi pět dní najíst. Pak se zeptali: 'Tak co, už jsi změnil své názory?'" V posledním dopise před smrtí čteme: "Mám před sebou křesťanský boj. Bojuji na Ježíšův rozkaz. Musím ukázat, jaký má být věřící člověk a jak má žít. Kam mě tato cesta zavede, nevím." My to však víme: cesta tohoto mladého muže vedla k mučednictví. 26 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Mám či nemám to v manželství a rodině vzdát? V životě nic z toho, co člověk přinese jako oběť, není zbytečné, pokud to přijme a duchovně zvelebí. Těžkosti a námahy přinášejí i pozitiva, zocelují ho, očišťují a zušlechťují. Morální vítězství jsou spojena s odměnou.

Už 37 roků žiji v manželství a rodině, kde chybí jednota, soudržnost, upřímné vztahy. Manžel se za ty roky postupně odkláněl od víry a dnes žije světáckým životem se vším, co k tomu patří. Máme děti, už jsou dospělé. Celoživotním utrpením se chci postavit na stranu rodiny, která je v dnešních časech znevažovaná, ale po tolika letech se to dá těžko unést. Mám tento boj vzdát? Růžena

Milá Růženo, obdivuji vaši obětavost, s jakou dokážete tolik let snášet mnohá utrpení na udržení rodiny. Motivem byly jistě vaše děti, aby jejich život nebyl poznamenán nedostatkem a ztrátou rodinného zázemí, i když zřejmě také nelehko snášeli neklidnou atmosféru v rodině. Pokud máte pochybnosti, zda vaše úsilí obětovat se pro rodinu i přes těžkosti nebylo zbytečné, tak vás chci ujistit, že v životě nic z toho není zbytečné a co člověk zaseje, to bude také sklízet. Když zasévá lásku a obětavost, čeká ho odměna. Děti jsou zaopatřeny, osamostatnily se a žijí podle svých potřeb a hodnot. Vaše oběť i v tomto směru přinesla viditelné ovoce, za což vás Pán odmění. Z dopisu však vyplývá, že vás celé roky trápí manželský vztah, ve kterém chybí soulad a porozumění. Duchovní propast mezi vámi a vaším manželem to ještě znásobuje. Není hanbou přiznat, že jste v mnoha oblastech frustrovaná, citově vyprahlá, zraněná a možná i ponížená. Milá Růženo, jsme na cestě, na které vidíme jen po nejbližší zatáčku a postupně objevujeme další část životní cesty, kterou je třeba přijmout, protože je naše, jedinečná a ušitá na naši míru. Hrdě si uvědomte, že mimo námahy a bolesti jste v manželství přece jen mnoho získala. Těžkosti, které jste prožila, přinesli i pozitiva. Pokud jste žila ve víře a odevzdanosti Bohu, získala jste nové kvality ženské osobnosti. Námahy vás zocelily, hlouběji chápete hodnotu rodiny a manželské lásky, touhy se ve vás očistily a zušlechtily. Naučila jste se sloužit dobrotou i moudrostí. Buďte si vědoma vlastní hodnoty a darů, které jste dostala. Vnitřní samota zapříčiněná nepochopením vás pobízí hledat společenství s Bohem, čerpat z bohatství Kristova kříže a zmrtvýchvstání (srov. Mt 11,28). Milá Růženo, pokud se ptáte, zda máte tento boj vzdát, odpověď je jednoznačná - ne! Jen po boji je vítězství. Zápasy jsou těžké až sužující, ale vítězství jsou spojena s trvalou odměnou. Abyste to však zvládla, snažte se: 1. aby se těžkosti pro vás staly výzvou k jejich překonání a ne rezignování před nimi; 2. svěřte se s problémem přítelkyni, duchovnímu vůdci nebo jiné blízké osobě. Nezůstávejte sama s břemenem, které vás tíží; 3. ptejte se na motiv, proč chcete řešit své těžkosti, jestli jen proto, že je situace pro vás již neúnosná, nebo v nich hledáte hlubší smysl; 4. položte si otázku, co od vás očekává Bůh v takové situaci? Jaké řešení vám nabízí; 5. proste o sílu shora, abyste mohla postupovat ke konečnému cíli, „kde se už nežení ani nevdávají“. Milá Růženo, věřte, že na této cestě nejste sama, ale množství lidí vnímá vaši situaci i úsilí a modlí se za vás. (ThDr. Josef Gnip PhD. - KN) 27 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Pádná poučka víry „Bůh má nás lidi rád.“ To byl námět naší vyučovací hodiny. Pokoušel jsem se tuto pravdu víry přiblížit malým druhákům na mnoha příkladech ze všedního života. Pobídl jsem chlapce a dívky, aby vyprávěli o svých zkušenostech, a potěšilo mě, že dokázali sdělit mnoho ze svých prožitků, co tuto poučku víry dotvrzovalo a posilovalo. Čiperný Karlík, zdatný jedlík, viděl Boží dobrotu v dobrém jídle. - Toník, nadšený fotbalista, poznával jeho lásku ve zdraví, které mu umožňovalo rychlý spurt na soupeřovu branku a být tak „slavným“ střelcem gólů. - Frantík, který rád kutil, prožil Boží starostlivou péči v tom, že se mu brzy zahojila řezná rána, kterou si způsobil ostrým kapesním nožem. - Karin, která měla doma morce, vyprávěla, jak byl její mazlíček nemocný a jak ho Bůh uzdravil. - Monika viděla Boží dobrotu v tom, že ji rodiče měli rádi. Každý něčím přispěl k této pravdě víry. Chtěl jsem, aby si děti tuto poučku pevně vštípily, a tak jsem je nechal opakovat: „Bůh nás má rád.“ Zdálo se mi, že si ti malí tuto poučku snadněji zapamatují. V příští hodině jsem chtěl navázat na zážitky z poslední katecheze. „Jakou větu nesmíme nikdy zapomenout?“ zeptal jsem se svých „malých teologů“. Někteří zvedli ruku. Béďa volal: „Bůh nás má rád.“ -“To jsme také chtěli říct,“ křičeli ostatní. „Béďa vždycky vykřikuje nahlas a nikdy nezvedne ruku.“ Brzy se rozvinula vzrušená debata, která se jaksi nehodila k tématu hodiny. V tu chvíli se rozletěly dveře a Toník se zadýchaně hrnul na své místo. Byl celý rozježený a ukazoval na několik krvavých škrábanců na tváři. „Promiňte,“ řekl malý Toník, „ale zdržel jsem se...“ „A co se ti stalo?“ ptal jsem se soucitně, „kde jsi se zranil?“ „Popral jsem se s Adamem. Ale musel jsem se s ním hádat, protože nechtěl věřit, že nás má Bůh rád. Říkal, zeje to hloupost... Tak jsem mu jednu ubalil... Ale byl silnější než já, a tak mi také napráskal.“ Toník nabral dech: „Ale nakonec jsem ho přepral.“ Toník se na mě vítězoslavně podíval, jako by očekával uznání za svůj hrdinský čin. „A co tedy?“ zeptal jsem se Božího bojovníka. Toník na mě nadšeně pohlédl: „Teď už věří také...“

********

Učit sebeúctě Učit sebeúctě není snadné. Dovolujeme si rodičům a vychovatelům nabídnout několik rad. Rodina se usadila kolem stolu v restauraci. Servírka nejprve přijala objednávky od dospělých a poté se obrátila na sedmiletého chlapečka: „A ty, co si dáš?“ Dítě se plaše rozhlédlo kolem a řeklo: „Chtěl bych housku se šunkou.“ Servírka ještě ani nezačala psát, když tu ji chlapcova matka zastavila. „Jakoupak housku!“ řekla, „přineste mu hovězí maso s mrkví a bramborovou kaší.“ Servírka si jí nevšímala a zeptala se chlapečka: „S čím chceš tu housku? S kečupem, nebo s hořčicí?“ „S kečupem.“ „Jsem tu hned,“ řekla servírka a odešla do kuchyně. Všichni 28 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

kolem stolu oněměli úžasem. Chlapec postupně upřel zrak na všechny kolem a vykřikl: „Ona totiž věří, že já opravdu existuji!“ Každá lidská bytost se dívá do zrcadla a nevědomě se ptá: Kdo jsem? Jakou mám cenu? Kým jsem pro svět kolem? Podle toho, jak se vyrovnávají s každou novou výzvou, můžeme děti rozdělit do dvou skupin: „daří se mi“, „nedaří se mi“. Děti z první skupiny mají silný obraz o sobě samých a nové zkušenosti prožívají jako něco, co lze uskutečnit s pomocí dobré vůle. Děti z druhé skupiny obvykle začínají pochybovat o své kompetenci a schopnostech v určité věci, a tento nedostatek potom velice rychle vztahují na jakýkoli s tím související problém. Vidí nepřekonatelnou překážku i v těch nejjednodušších úkolech. Je nezbytné, aby rodiče svému dítěti pomáhali již od útlého věku vytvářet dobré pojetí sebe sama. Je to jedním z nejkrásnějších darů, které mohou dítěti dát. Představíme nyní několik základních skutečností. Poskytnout dětem pevný základ. Dítě se musí cítit milováno, chtěno, povzbuzováno, chráněno, živeno a obstaráváno. Naslouchat a interpretovat jejich slova a potřeby. Děti mají pocity, obavy a otázky. Je nezbytné, aby rodiče maximálně omezili komentáře typu „gi-go“, což je anglická zkratka ze světa počítačů garbage in - gar-bage on (doslova „odpadky dovnitř - odpadky ven“); znamená to, že pokud do počítače nainstalujeme špatný program, nesmí nás překvapit, že vše, co vyprodukuje, bude špatné. Jedná se o komentáře jako: Jak jsi ale hloupý! Kdy už konečně uděláš něco pořádného? Jak je to možné, že jsi tak líný? Udělej, co říkám, a hotovo! Atd. Podporovat rozvoj jejich samostatnosti. Je důležité, aby děti mohly získávat zkušenosti. Mají zapotřebí důvěry, ocenění a povzbuzení k objevování, ke zkoušení. Úspěchy i neúspěchy je třeba pozorně hodnotit. Chyba není selháním a tím méně vinou. Jestliže se dítě od nejútlejšího věku naučí nepokládat chyby za selhání, bude mít možnost zkoušet nové věci beze strachu z neúspěchu. Rodiče musí při sledování chování dítěte pamatovat na faktor OT, tedy na rovnováhu mezi odměnami a tresty. Proporce by měla být 5:1, tedy za jeden trest v důsledku nevhodného chování by mělo být alespoň pět příležitostí, kdy bude dobré chování odměněno. Pochvalte dítě, když vyvine úsilí o udržení pořádku, pochvalte upřímnost a poslušnost, radujte se s ním, když se projevilo velkoryse. Spolupracujte s ním na rozvoji silných stránek a odstraňování stránek slabých. Pomozte mu získat schopnosti a kompetence, které mu napomenou k jistotě ve společenském životě, dobrému vkusu v oblékání, pravidlům dobrého chování, slušnosti a nenucenosti ve vyjadřování. Doprovázejte dítě v pronikání do společenského života. Děti musí vyjít z teplého hnízda rodiny, naučit se samostatně létat a vypořádat se s někdy studenou a zachmuřenou skutečností. Rodiče musí dětem napomoci se zařadit do skupiny, přijímat rozdíly a pravidla společenského fungování, uvědomit si vlastní hodnotu ve společnosti a jejich vztazích. Na vytváření sebeúcty mají obvykle rozhodující vliv druzí a zejména škola. To je případ dítěte označeného nálepkou „není k ničemu“ nebo „nemožný žák“: pokud takové na počátku ve skutečnosti není, jistě se postupně díky neustálému opakování takovým stane, i když se navenek chlubí tím, že je nejhorší ve třídě, jeho sebeúcta se neustále díky tomuto neúspěchu oslabuje. Často pak u těchto dětí vidíme snahu ovládat druhé pomocí agresivity; je to jejich způsob, jak znovu nalézt ztracenou úctu, ovšem skrze jiná kritéria. Brát je vážně. Neironizovat, nevysmívat se. Je důležité respektovat jejich aktivity, volbu oblečení, vkus, jejich koutek i jejich věci. (Salesiánský magazín) 29 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Problém Políbil jsem nějakou žábu a ta se hned proměnila v krásnou princeznu. Ale co mám teď s tou krasavicí dělat? - stěžuje si jeden žabák. Na nákupech Pepíček jde s maminkou nakupovat. Na ulici je potká sousedka. - Ten váš chlapec se vám tak podobá. Oči má úplně po vás. - Ale ústa a nos má po otci, - oponuje máma. - A kalhoty mám po starším bráchovi a tričko po bratranci, - dodá Pepíček. Výchova Frantík má papouška a ten velmi škaredě mluví. Už neví, jak ho to odnaučit, a tak ho jednou za trest zavře do mrazáku. Za chvíli mrazák otevře a papoušek říká: - Omlouvám se za své nevhodné chování, už se to nebude nikdy opakovat. Mám jen jednu otázku: Co strašného udělalo to kuře? V hodině matematiky - Tak a nyní, - říká učitel matematiky, - jsme došli k výsledku, že X se rovná nule. Z poslední lavice se ozve: - Tolik počítání a nakonec je to pro nic. Před odchodem do školy - Dnes nechci slyšet žádné špatné zprávy, - říká maminka ráno synkovi. - Jasně mami, bude se snažit, ale víš, jaké jsou učitelky... Rybářský Sedí rybář u vody a pozoruje nahozené udice. Jde kolem další a ptá se: - Tak co, jaká je voda? - Znamenitá, rybám se z ní vůbec nechce. Omluvenka V ředitelně zadrnčí telefon a ozve se podivný hlas. - Omluvte syna, má chřipku! - Kdo volá? - zajímá se ředitel školy. - Přece můj táta!


Exil 1. Jaké jméno dal velitel eunuchů Danielovi? 2. Která města stavěli Izraelité v Egyptě? 3. Jak dlouho trvalo babylonské zajetí? 4. Který babylonský král se pomátl a jedl trávu?

5. Který král dobyl Babylon a dovolil Židům vrátit se do země otců i s uloupeným chrámovým nádobím? 6. Kterému babylonskému králi vyprávěl Daniel jeho sen a vyložil mu ho, za což byl ustanoven nad všemi babylonskými mudrci?

7. Kteří tři mládenci byli hozeni do rozpálené pece za to, že se neklaněli zlaté soše za časů krále Nebúkadnesara? 8. Jaké jídlo se jedlo během Paschy? 9. Jak dlouho byl izraelský národ v Egyptě? 10. Co znamená jméno Mojžíš? 11. Jak se jmenoval babylonský král, který viděl ruku píšící po stěně? 12. Jaké svátky byly ustanoveny během exilu v Egyptě? 13. Jak se jmenuje místo na poušti, kde Izraelité reptali proti Pánu?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. tkala látky (Tob 2,11-12); 2. byl pastýřem ovcí (Gen 4,2); 3. byl zbojník (Sdc 11,3); 4. byl celníkem (Mt 9,9); 5. rybář (Mt 4,18); 6. vládce nad babylonskou krajinou a nejvyšší správce babylonských mudrců (Dan 2,48); 7. zlatník (Sk 19,24); 8. oral (1 Král 19,19); 9. vrchní velitel vojska (Jdt 2,4); 10. hospodářstvím (Jdt 8,7); 11. chov ovcí, dobytka, velbloudů, oslic a hospodářství (Job 1,3.10); 12. zabýval se dobytkem a sykomorami /trhač fíků/ (Am 7,14) 31 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Marie Ustohalová

Podivín Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc leden: 1. 2.

3.

Aby rodiny byly stále více místem lásky, osobního růstu a předávání víry. Aby si křesťané různých vyznání uvědomovali potřeby nové evangelizace v této době hlubokých proměn, aby byli ochotni hlásat Boží Slovo a směřovat k plné jednotě všech křesťanů, a tím nabídli důvěryhodnější svědectví evangelia. Aby se každý z nás poctivě snažil přispět potřebným s ochotou nabídnout sebe sama pro službu druhým.

V uplynulých letech jsme se v lednu rozloučili Podivín 2008 2007 2006 2005 2004

Ladná

Ludmila Rosáková Anna Gajdošová Karel Holub Emilie Cimlerová Leopolda Slunská Emílie Ševčíková Ludmila Rotterová Božena Mildnerová

Terezie Cupalová

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého. Náklady na výrobu jednoho čísla 8,-Kč


ZRNÍČKO. Svazek 9, číslo 1 leden Cesta do hlavního města, cesta ve vlaku života

Recommend Documents