ZRNÍČKO. Řekla mu: Můj malý, budu s tebou

ZRNÍČKO Svazek 10, číslo 9

září 2010

Řekla mu:„ mu:„Můj malý, budu s tebou“ tebou“ Ježíš Kristus je v našem životě ustavičně přítomen. Říkají nám to, opakují. Věříme tomu trochu, nebo i dost? Ale ať už je náš vztah ke Kristu v začátcích, nebo hluboce zasáhl do našeho života přátelstvím, vždy nás trápí to, že Krista "nevidíme", že se ho nemůžeme "dotknout". Je třeba pochopit, že "fyzická" přítomnost neznamená všechno, když jde o přítomnost lidí mezi sebou. Ti, kteří se opravdu mají rádi, to zakusili. Láska způsobuje, že lidé cítí přítomnost jiných a síla lásky se měří silou jejich vzájemné přítomnosti. Bůh, který nás nekonečně miluje, je PŘÍTOMEN v každém z nás a jeho přítomnost je ÚPLNÁ . Kdysi se ranní i večerní modlitba začínala slovy: "Odevzdejme se do přítomnosti Boha a vzývejme ho." Pokud si zvykneme odevzdávat se často v průběhu našich dnů "do přítomnosti Boha", náš život se tím změní. Odcházel člověk, Pane, nevím kam, aby prožil, nevím jak důležitý okamžik svého života. Skloněný ke své staré matce, něžně ji objímal a ona ho objímala ještě něžněji. Pak mu zvedla tvář do svých rotřesených rukou a zašeptala: "Běž, můj malý, já budu s tebou." Nastalo dlouhé ticho… pak dodala: "Věříš tomu?" "Ano, mami," odpověděl. Odešel. A ona ho provázela orosený pohledem. Později mi ten člověk řekl, že vždy to bývalo takto, když odcházel někam daleko a že v těžkých chvílích bylo pro něj posilou pomyšlení, že ho matka provází svou láskou.

A já dnes večer meditujíc si najednou uvědomuji, Pane, že jsou to stejná slova, které si vyřkl Ty, když ses s námi loučil, aby ses vrátil k Otci: Budu s vámi až do konce světa. A já si jsem jistý, že od nás čekáš tutéž odpověď, jakou dal syn své matce: Ano, věříme tomu. Víš, Pane, jsem slabý a často, v těžkých chvílích, hledám podporu v přátelské "přítomnosti". Potřebuji slovo, ruku, kterou mohu stisknout, tvář, kterou mohu pohladit. Ale teď jsem pochopil, že fyzická přítomnost není vždy známkou skutečné přítomnosti. Dvě bytosti se mohou vidět, dotýkat se,

dokonce se silně objímat a přitom být daleko, velmi daleko jeden od druhého, oddělení, pokud je vzájemná láska vnitřně nespojuje. Kolik stisků rukou je pouze divadlem! Kolik dvojic, které dlouho spí vedle sebe ze zvyku, jsou pouze dvě osamocené bytosti na dvou stranách nepřekročitelné propasti!

ale jen to, co pochází od nás, především… nedostatek víry Dnes večer, Pane, mi opakuješ: "Budu s tebou až do konce světa." A úplně potichu se mě ptáš: "Věříš tomu?" Ano, Pane, věřím, ale mou víru ještě posilni. Dej, abych žil vždy ve tvé přítomnosti lásky, Ty, který mě provázíš na mých každodenních cestách, jako stará matka doprovází syna svou věrnou láskou.

Ale zároveň věřím ze všech svých sil, Pane, že dva lidé, které navzájem krutě odděluje prostor nebo čas, se mohou setkat, spojit, žít v hlubokém spojení, pokud v nich žije živá láska.

Pomoz mi pracovat ve Tvé přítomnosti, těšit se ve Tvé přítomnosti, odpočívat ve Tvé přítomnosti, neboť pokud budu věřit, že si zde, Pane, pokud se otevřu Tvé lásce, která se nabízí, nikdy nebudu sám, nikdy nebudu slabý. A víc bych nemohl před tebou dělat špatně, když se mi zachce, ne jako malé dítě, které se obává, že ho uvidí máma a bojí se, že ho potrestá, ale jako velký syn, který odhalí nesmírnou lásku své matky a celým svým životem si přeje jen jedno: být jí vděčný.

Věřím tomu, když jde o lidi, Pane, jak tedy nevěřit, když jde o Tebe. Vždyť ty nás máš rád NEKONEČNĚ, tvá přítomnost v každém z nás může být jenom NEKONEČNÁ. Skutečná přítomnost, úplná přítomnost, vždy a všude. Nic, nás, Pane, nemůže oddělit od Tebe, nic, co nepochází od Tebe,

(Michael Quoist)

Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese. Žl 16,8

Kdo by nás mohl odloučit od lásky, kterou má k nám Kristus? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo nuzování nebo nebezpečenství nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic z toho, co už je tady, ani nic z toho, co teprve, přijde, ani žádné mocnosti a síly, ani svět nad námi ani pod námi, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky, která se, projevila v Kristu Ježíši, našem Pánu. Řím 8,35.37-39

Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Žl 131,1-2

Před Hospodinem smím dále chodit v zemi živých. Žl 116,9

2

Světec na září září Jako světce na měsíc září jsme vybrali sv. Nonnosuse. Pocházel z Itálie. Na hoře Monte Soratte při cestě Flaminia nel Lazio žil jako mnich benediktinského řádu. Místo kláštera je vzdálené 40 km severně od Říma a asi 7 km od pravého břehu Tibery. Hora Monte Soratte, vysoká 691 m, je známá svým složením z vápence s červeným odstínem. Zde žil, modlil se a tvrdě pracoval mnich Nonnos pod vedením velmi přísného opata, o němž se říkalo, že byl panovačný, některé mnichy při každé příležitosti trestal a nebál se je urážet. Vůči Nonnosovi se mluví přímo i o trýznění, které tento mnich snášel v pokoře a s trpělivostí bez jakýchkoli emocí. Pokud sám cítil svou chybu, snažil se ji napravit, i když k tomu někdy mohlo dojít jen díky jeho charisma zázraků. Život lásky, který prožíval se svým Pánem, sám svým jednáním snad nikdy nenarušil. Když byl později zvolen opatem, dál vynikal velkou laskavostí ke všem, k podřízeným mnichům byl mírný a dobrotivý. Papež Řehoř Veliký v roce 593 ve vyprávění o opatu Nonnosovi uvedl mimo jiné i tři zázraky, k nimž došlo ještě za panování velmi přísného opata, kdy však na Nonnose byla kladena již větší odpovědnost za úkoly, které měla celá komunita vykonat. V prvním případě šlo o využití celé klášterní zahrady, jejíž značnou část zabírala velká skála a úkolem Nonnose bylo postarat se o její odstranění. Charisma jeho zázraků souvisí s vírou. Pán Ježíš řekl: "Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ,Přejdi odtud tam´, a přejde; a nic vám nebude nemožné." (Mt 17,20; podobně Mt 21,21a Mk 11,23) Podle zaznamenaného vyprávění papeže se Nonnos celou noc modlil. Není psáno zda o potřebnou víru či o zázrak nebo v důvěře předem děkoval. Jen je popsán fakt, že ráno byla skála, s níž by prý 50 párů volů nepohnulo, patřičně od zahrady vzdálená. Druhý případ se týká skleněné olejové lampy. Nonnosovi vypadla z rukou a rozbila se asi na stovky kousků. S pokorou vyslechl vynadání od opata, pak se s horlivostí modlil a lampa se sama složila (obnovila), jakoby mu nebyla vypadla. (Obraz toho, jak nás obnovuje Bůh při svém dokonalém odpuštění.) Třetí zázrak je z doby, kdy se klášteru z jeho olivovníku nedostávalo potřebné množství oleje. Opat proto rozhodl, že mniši musí jít k rolníkům pracovat za olej. Představovalo to určité narušení života jejich spirituality, proto Nonnos opata pokorně prosil, aby své nařízení odvolal a nevystavoval mnichy s tím spojenému rozptýlení. Když opat na jeho prosby nedbal, vzal tu malou trochu oleje, co ještě měli, rozlil ji do prázdných džberů a šel se modlit. Ráno byly džbery plné oleje a mniši z kláštera již nemuseli jít na společnou práci se světskými osobami. Zaznamenané zázraky jsou pouze svědectvím, že lze žít podle evangelia velmi důsledně a tak mnohé změnit. S některými tvrdými srdci toto však nepohne. To ale nemá nikoho odradit. Nonnos zemřel jako opat a byl pohřben ve svém klášteře kolem roku 570. Sv. Nonnosus je patron Freisingu; biskupství Nepi; proti nedostatku proti obtížím ve škole. (Podle Rok se svatými; internet) 3

UNICEF – práva dětí nebo žen? Můžeme se často setkat s propadací sbírek UNICEF (Dětský fond organizace spojených národů), které bývají velmi dobře mediálně zvládnuté. Hlavními hvězdami bývají černošské děti z Ugandy. Kdo by odolal? Proč tato otázka? Víme, koho opravdu podporujeme? Pokud si myslíme, že děti v Ugandě a jiné dětské projekty, tak máme snad alespoň částečnou pravdu. Doufám. Ale UNICEF už není tou organizací, jakou byla při svém vzniku v roce 1946. Vše začalo sbírkou amerických dětí na pomoc chlapcům a dívkám postiženým válkou. Vybralo se tak přes 100 milionů dolarů (dnešní hodnota by byla v řádu miliard dolarů) v niklových mincích. Samozřejmě, i dnes podporuje množství důležitých projektů pro pomoc dětem především v Africe, ale s touto pomocnou rukou přichází i druhá, a tu my často nevidíme. Velkým přispěvatelem UNICEF byl i Vatikán. Situace se radikálně změnila v roce 1996, kdy byly zveřejněny "nové perspektivy" této organizace. Následně Vatikán přestal podporovat tento fond. O co šlo? Původním záměrem OSN při zřízení UNICEF bylo zmírnění utrpení dětí, které trpěly na následky druhé světové války. Po této světové válce následovaly další a další. Dnes se bojuje skoro na každém kontinentu, zvláště v Africe. Proto právě tam směřuje hlavní zájem UNICEF. Posledních více než deset let se však UNICEF zasazuje i za množství kontroverzních programů založených na feministickém základě. Klade větší důraz na sexuální práva žen a svobodu sexuálního styku (i za cenu potratů), než na práva dětí, dostupnost pitné vody či zdravotní péči pro bezbranné. Podle UNICEF jsou potraty jednou z efektivních možností zachování určitého standardu pro ženu. Vyplývá to ze studie UNICEF Žena a dítě: Dvojí výsledek rovnosti pohlaví. Právě tento přístup upřednostňující práva žen na úkor děti vede UNICEF k podpoře organizací přímo spolupracujících na potratech. Ať už jde o firmy vyrábějící antikoncepční pilulky (které potraty vyvolávají ještě v ranném stadiu), nebo hnutí propagující homosexualitu a potraty i mezi mladistvými Afričankami (13-19 let). Díky finanční podpoře UNICEF se podařilo hnutí Lovelife (Žít lásku) zřídit bezplatnou telefonní linku na interupční klinice (kde se provádějí hlavně potraty) v Africe. Například v roce 1997 v příručkách OSN (podporovaných UNICEF) uvádí postup, jak v nouzových podmínkách podmínkách uprchlického tábora vyvolat potrat přímo ve stanu. Tento postup i celkovou změnu postoje UNICEF má na svědomí nová filozofie, podle kterých se dítě nezbaví nemocí a hladu, dokud žena nebude dostatečně emancipovaná na principu feministického hnutí. Tato filozofie je v ostrém protikladu s původní koncepcí UNICEF. Mnohé hnutí i samotní pracovníci UNICEF doufají, že tato velmi důležitá a prospěšná organizace se vrátí k svému původnímu cíli a začne pomáhat dětem. Dokud se tak nestane, je velmi lehkomyslné nebrat vážně napomenutí amerických, kanadských, anglických a mnoha jiných světových hnutí a organizací zaměřených na rodinu (Culture of Life, Population Research Institute, Catholic Family and Humen Institute…), které varují před novou politikou UNICEF, jejíž reklama v podobě nádherných dětských tvářiček zůstává nezměněna. A tak nemáme jistotu, že prostředky vybrané UNICEF budou opravdu v plné výši použity na projekty, na které byly vybrané, nebo vedle nich nebudou propagovány i projekty přímo odporující Boží pravdě a jeho zákonu. Co však máme dělat, když chceme podpořit děti? Myslím si, že u nás máme mnoho možností pro aktivní podporu dětí. Nepůjde přitom o lehkou anonymní pomoc, ale o konkrétní pomoc pro některé dítě - od různých forem náhradní péče až po pomoc dětem ze sociálně slabých rodin u nás. Ty nás potřebují stejně jako jejich vrstevníci v Africe. (podle SLOVO) 4

Z OČÍ DO OČÍ O prvním pohledu jsme se už bavili, vím… I o zamilovaných růžových brýlích, které časem blednou, šednou a ztrácí se. Každý vztah je jiný, ale láska je vždy stejná. Má právo dívat se jinak než ostatní, ale nemá právo se nedívat – láska není slepá.

Právě to nám občas nedojde. Někdy je těžké je sundat. Dát dolů lehké voňavé růžové brýle a podívat se realitě z očí do očí… Dočasně zaslepená Nedávno jsem vyslechla svědectví starší ženy, která jako mladá utekla do manželství před nespravedlností doma. Utekla k muží, který se na dalších dvacet let stal jejím peklem na zemi. Ale ona si předtím ničeho nevšimla. Ani moje kamarádka, která sedí na gauči a beradně pláče. Ani ona si nikdy předtím nechtěla připustit, že její princ příliš pije a přliš často mívá nepřítomný pohled. Až než ho marihuana přivedla na pokraj smrti… Myslíš si, že se nedívali? Podle mě ano, ale nesprávně. Od srdce k rozumu Často se říká, že nejdelší cesta vede od srdce k rozumu. Kdesi tam na půl cestě se občas ztrácí i zamilovaný pohled. A všechno je v pořádku, pokud se postupně začne vracet zpět. Fáze chození má právě kvůli tomuto nacházení a objevování důležitou roli, čas, který trávíme s dotyčnou osobou, je třeba využít nejen k dokazování vzájemných sympatií, ale také k pozorování jejích reakcí. I vaše máma možná říká, že není nejdůležitější, jak se chová k vám, ale jak se chová k ostatním. Párkrát jsem se snažila oponovat, ale staré dobré pravdy odzkoušené věkem prostě nepustí. Mnoho řečí je zbytečných. Možná stačí k probuzení malé ťuknutí a možná nepomůže ani pořádná rána. KAŽDÝ SI MUSÍ SVÉ RŮŽOVÉ BRÝLE NASADIT I SLOŽIT SÁM. Ano, mnoho řečí je zbytečných. Ale zato pohledy… těmi netřeba šetřit. Sami se sebou I když někdy vidíme, že cosi není v pořádku, necháváme to tak. Věříme, že se to změní. Protože… "když spolu budeme chodit déle, jistě to přestane" či "když se stanu jeho ženou, pak bude ke mně jiný". Ale nebojíme se říci si navzájem pravdu? Možná nás brzdí strach ze ztráty, kterou to přinese. Často děláme vše proto, abychom náhodou nezůstali sami. Sami se sebou… Ale ve vztahu přece neplatí: lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Nebo ano? Náročný krok Bůh pro nás připravuje denně to nejlepší, co si ani neumíme představit. Pokud se však spokojíme s málem a nebudeme přiměřeně nároční na sebe i druhé, pak ani nemůžeme dávat to, co jsme sami nepřijali. Je to tvrdé… mnohem silnější než ťuknutí. Ale láska je vážná věc. Pokud však není upřímná, nemůže dýchat. A ten, kdo nedýchá, nepřežije.

5

Milovat bez podmínek Pokud se člověk nechce změnit sám a pokud motivy ke změně nevycházejí z jeho nitra, nedopadne to dobře. Není správné klást pdmínky typu: „Vyber si: buď já nebo…“

Možná se ten druhý po tvém přesvědčování něčeho vzdá, ale nebude to jeho / její svobodné rozhodnutí. Uvnitř tak zůstane zahořklý nebo to bude dělat i nadále a před tebou skrývat. A to je už nedůvěra. Vážnost důvodů Pokud se partner/ka navzdory tvým vysvětlením, co ti vadí, proč a co to s tebou dělá, nechce změnit, rozhodni se, nakolik je to, co ti překáží, podstatné. Může to být i vztah k alkoholu nebo hazardním hrám, záliba v erotických filmech nebo časopisech, flirtování s jinými, lehkomyslné a nadměrné utrácení peněz, negativní vztah k dětem či k rodině a také zarytý ateismus… Ale nedostatky tvé polovičky mohou být i méně podstatné. Například rozvázané tkaničky na botách, neschopnost normálně komunikovat, zapomnětlivost, nedůslednost, srkání u jídla, vytlačování pasty od prostřed a podobně. Rozhodnutí Pokud patří do druhé kategorie, je tam šance na změnu, ale zkus mu / jí dát ještě čas. Pokud však opakovaně nechce ani pochopit tvůj názor, uvažuj, zda se s tím budeš umět smířit. Rozhodni se! Pokud to nedokážeš, ruce pryč a jděte každý svou cestou (jen pozor, aby se to nestalo typickým scénářem v každém tvém vztahu). Bez perspektivy Co se týče první kategorie, dlouho neuvažuj. Nejsou to dobré předpoklady pro manželského partnera. Ano, zázraky se dějí, ale možná ne právě v tomto a ne zrovna tobě. Vše zmiňované platí i tehdy, pokud od tebe polovička chce, aby ses v něčem změnil/-a. Musí to být tvé rozhodnutí a tvé přesvědčení, že tu změnu chceš. Pokud klade podmínky, znovu uvažuj, co je pro tebe důležitější - kamarádky, fotbal, diskotéky nebo vztah? Pokud jde o věci, které jsou pro tebe velmi podstatné - otázky víry, společenství, předmanželského sexu - neváhej a známost ukonči. VZTAH POSTAVENÝ NA VYDÍRÁNÍ NEMÁ PERSPEKTIVU. Ať už si momentálně více brusič, nebo "obrušovaný" drahokam, nikdy nezapomeň na otevřenou komunikaci. A ještě jedna parafráze od mé přítelkyně: "Vztah má smysl pouze tehdy, pokud mě dělá lepším člověkem." Dominika Hajkovská, psycholožka

6

Chodím s nevěřícím. Co s tím? Potkají se dva lidé. Španěl a Japonka. Mluví, vysvětlují, snaží se dorozumět, ale i přes enormní úsilí se nedokáží pochopit. Proč? Mluví jinými jazyky. Každý tím svým. Španělština a japonština mají k sobě hodně daleko. Ani jeden z cizinců nedokáže porozumět tomu druhému. Ani jeden z nich nezná jazyk toho druhého. Ani jeden z nich se nechce ten druhý jazyk naučit. Možná by se po nějaké době dokázali dorozumět nějakými posunky nebo by jeden od druhého chytili pár slovíček. Ale pokud by neměli snahu naučit se jazyk toho druhého, asi by si nikdy pořádně nepopovídali. Nouzový kompromis Já vím. Už se vám tlačí na rty, že mohou použít nějaký cizí jazyk, který znají oba. Nejspíš angličtinu. To by byl určitý kompromis pro oba. V základních věcech by si porozuměli. Pokud by však oba neuměli dobře anglicky, asi by si nemohli povídat příliš hluboce. Měli by se zdokonalit v angličtině? Odpovíte ano? Možná se i zdokonalí. Bude to sice na úkor jejich rodného jazyka, ale aspoň si budou moci lépe povídat. Vytvoří si univerzální svět, ztratí své zvyky a postoje, které si přinesli z domu. Španěl už nebude takovým Španělem a Japonka tradiční Japonkou. Vyšší laťka V tomto úvodu jsem se snažil naznačit, s jakými problémy se mohou setkat dva lidé, pokud nemají společný základ a chtějí se pokusit o rozhovor. V setkání věřícího a nevěřícího jde o něco mnohem důležitějšího než jen o jazyk. Jde o celkový pohled na svět… o základní věci. Na straně jednoho to mohou být hodnoty, na straně druhého věci, které pro něj nemají význam. Věřící mladý člověk, který upřímně prožívá víru a snaží se o pravidelný duchovní život (nemusí to být hned "kostelník"), má postavenou laťku osobní náročnosti výš než nevěřící, který žije tak, jak se mu právě chce. Nesnižovat! Představte si skokanku do výšky. Ví, že má osobní rekord 196 cm. Na trénincích se snaží skákat co nejvýše, aby se přiblížila ke svému maximu, aby ho případně posunula i výš. Pokud bude trénovat s laťkou ve výšce 170 cm, pokaždé ji přeskočí. Ale nebude nucena na sobě pracovat, aby vydala maximum. Přestane skákat vysoko a spokojí se s tím, že laťku přece přeskočila. Kompromisy ve vztahu věřícího a nevěřícího by neměly vést ke snižování latky v zásadních věcech. Pokud laťku snížím, přestávám být sám sebou. Jako bych hodil "přes palubu" to, co je pro mě důležité. Otázkou je, nakolik je ta věřící polovička opravdu věřící. Jakým způsobem věří? Pokud je to jen tradiční a donucené náboženství, které osobně nepovažuje za důležitou věc, asi nebude mít problém s kompromisy. JAK NA TO ? Jak by to mezi věřícím a nevěřícím ve vztahu mohlo fungovat? Pokud jste se zamilovali do někoho, kdo není věřící, nebojte se stát si pevně za tím, co je pro vás důležité a tvoří základ 7

vaší víry, i když je ta laťka pro partnera vysoko. Neslevujte, některé věci si nezaslouží kompromis. Znám dívku, která byla zamilovaná do nevěřícího kluka. Velmi zamilovaná. Skoro ve všem si rozuměli, ale když došli k názorům na prožívání předmanželské čistoty, narazili. Pro ni to byla hodnota, kterou si cenila. Pro něj to byla věc, kterou neuměl pochopit. "Pokud mě máš opravdu ráda, proč se ke mně nepřestěhuješ?" slyšela často z jeho úst už po měsíci společného chození. Snažila se mu to vysvětlit. Nedokázal to pochopit. Přitom se stále více sbližovali. Srdce bylo zamilované, ale v její hlavě neustále blikala kontrolka nebezpečí. Po jisté době se rozešli. On neměl snahu udělat v oblasti prožívání čistoty ani ten nejmenší krok. Jí zůstaly uplakané oči a zraněné srdíčko. Když jsem si s ní později vyprávěl, sama přiznala, že se rozhodla správně. HOP NEBO TROP Nejde jen o čistotu, ale zejména o duchovní hodnoty. Možná si to neuvědomujete, ale nebylo by jednoduché a jistě by se neobešlo bez konfliktů prožít celý život s nevěřícím partnerem. Modlitba, návštěva kostela, svátosti… Je až příliš mnoho odlišností. "Já ho / ji mohu změnit," říkají někteří z těch, co se zamilovali do nevěřícího partnera. Můžeš. Ba dokonce je to výzva. Zkus své "nevěřící polovičce" představit svou víru a její prožívání přitažlivě. Tak, aby si kladla otázky, aby zvážila. Respektuj, že vyžaduje čas na rozhodnutí. Nepotřebuješ přece někoho, kdo byl donucen, ale spíše někoho, kdo se svobodně rozhodl pro Boha. Chce to velkou dávku trpělivosti. Škoda jen, že někdy jsme v tomto naivní. Ne každá snaha totiž povede k "úspěchu", ne každý nevěřící se obrátí. Stále je zde riziko nepochopení a nepřestávajících neshod. Chtěl bys prožít v takové atmosféře celý život? I když na druhé straně ani vztah s věřícím nemusí být v tomto ohledu žádnou výhrou. Rekapitulace Pokud jste očekávali černo-bílou odpověď, nedostali jste ji a možná jste zklamáni. Snažte se však, abyste se kvůli vztahu nemuseli vzdát věcí, které jsou pro váš duchovní život opravdu důležité. Nedělejte kompromisy tam, kde jde o zásadní věci. Pokud mě jako křesťana povolává Bůh k životu v pravdě a bez hříchu, nemohu přece dělat kompromisy, které vedou k polopravdě a k hříchu. Když se zamiluje srdce, nevypínejte mozek. Přehodnoťte a zvažte situaci. Člověk je jednota těla, ducha a duše. Pokud chcete prožít spokojený a pěkný život, nehledejte jen tělesné uspokojení, vždyť po svém boku potřebujete nejen člověka s spřízněným duchem, ale i srdce, které vyznává stejné hodnoty . (podle AHA)

8

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

10. Kain a Ábel Příběh o Kainovi a Ábelovi nám má posloužit jako příklad Božího postoje k hříchu a k hříšníkovi. Bůh varuje Kaina před činem a napomíná ho po činu. Je to důkaz, že Bůh chce každého zachránit. Rozdíl mezi Starým a Novým zákonem se někdy chápe tak, jako by Bůh ve Starém zákoně byl Bohem pomsty. Bůh je však vždy stejně dobrý, je to vždy Bůh zachraňující. Bůh se nemění, ale mění se lidská schopnost poznání, která se vyvíjí jen postupně. Dítě se vyvíjí též. A podobně, jako kdysi lidstvo, i ono si vytváří představu o Bohu analogicky z chování lidí. Je tu velké nebezpečí, že v Bohu bude vidět jen někoho, kdo neúprosně sleduje jeho přestupky a nemilosrdně ho trestá. Takovou představu podporují i mnozí nerozumní věřící (často z příbuzenstva), kteří v rámci "náboženské výchovy" straší děti Božími tresty. Lidé se stávají ateisté hlavně proto, že v dospělosti nedokáží věřit v takového Boha, jakého si v dětství představovali. Právem, protože takový Bůh skutečně není. Proto se musíme úzkostlivě snažit, abychom už od dětství budovali správnou představu Boha. Stále platí staré filozofické pravidlo, že o Bohu můžeme spíše říci, jaký není, než jaký je. A proto i děti už preventivně zbavujeme falešných představ, s kterými se pravděpodobně setkají. V tomto příběhu úmyslně vynecháváme detaily okolo oběti, protože bychom museli vysvětlit tento pojem, a to by bylo příliš brzy. Dnes vám budu vyprávět příběh z té vzácné knihy, která se jmenuje Písmo svaté. Byli dva bratři. Jeden se jmenoval Ábel, druhý Kain. Lidé už tehdy nežili v ráji. To znamená, svět byl už pokažený. Na příběhu těchto dvou bratrů uvidíte, jak se svět stále více kazil. Ábelovi se dařilo lépe. Měl totiž rád Boha, chtěl se mu líbit. Kain Ábelovi záviděl. Zlobil se na něho. A hněval se stále víc, až nakonec ze zlosti zabil svého bratra. Je to dobré, anebo zlé, zabít někoho? Jistě že zlé! A jaký svět je krásnější a lepší, takový, kde se lidé zabíjejí, anebo takový, kde se nemusí jeden druhého bát, kde se mají rádi, kde si pomáhají? Když Bůh dal lidem svět a chtěl, aby v něm byli šťastni, chtěl, aby se zabíjeli? Když tedy Kain zabil Ábela, pokazil tím i svět, viďte? Mohlo se to líbit Bohu, že mu lidé kazí to, co on z lásky k nim stvořil? Co chtěl, aby jim sloužilo k radosti? Jistě se vám už stalo, že vám někdo rozbil hračku, že jste si postavili v pisku tunel a někdo vám ho rozházel. Anebo zboural věž z kostek, počmáral výkres, udělal kaňky v sešitě. Co uděláte? Máte radost? Pochválíte ho? Určitě ne. Zlobíte se, udeříte ho, chcete se mu pomstít, nějak ho potrestat. 9

No a nyní uvažujte, co měl podle vás udělat Bůh Kainovi? Též ho zabít, tak, jako on zabil Ábela? Jenže v Bibli je napsáno, že Bůh Kaina hledal, mluvil k němu, napomenul ho, chtěl, aby se změnil. Nechal ho žit a postaral se, aby mu druzí neublížili. Jistě že ho nepochválil. Ale ani potom, když se Kain tak velmi provinil, nechtěl Bůh pro něj zlo, nepřál mu neštěstí. V Písmu svatém je mnoho příběhů. Některé vám budu příležitostně ještě vyprávět, některé uslyšíte v kostele, a když vás to bude zajímat, později si je sami přečtete. Jsou tam proto, abychom se dověděli, jak se svět stále víc kazil, jak přibývalo vražd, válek, nespravedlností. I dnes to vidíme. A je to strašné. Občas určitě vidíte v televizi, jak vypadá válkou zničené město. Jen si představte, že by nyní najednou byly z tohoto domu trosky. Že by na ulicích leželi mrtví a ranění. že byste nemohli chodit do školy, na procházky, na výlet, že byste si nemohly hrát, ale stále byste se museli skrývat a žít ve strachu, kdy vás kdo přepadne, zraní, zabije. Může se to líbit Bohu, který chtěl, aby nám tu bylo dobře? Ale on se ani za toto nechce nikomu pomstít. On lituje každého, kdo kazí život sobě i ostatním. Bohu na tom velmi záleží, abychom věděli, že on nechce trestat, ale zachraňovat. O tom se nejvíc píše v Písmu svatém. Jenže lidé tuto knihu málo čtou. Proto si mnozí myslí, že dobry Bůh jen sleduje, kdo co zlého udělá, aby ho mohl potrestat. A tak se mu raději vyhýbají, nemyslí na něj, nemluví s ním, bojí se ho. Aby se ho nemuseli bát, tak dokonce tvrdí, že vůbec není. To všechno je proto, že si Boha představují nesprávně. Vy jste ještě jen děti, ale už zase něco velmi důležitého víte, co ani mnozí dospělí nevědí.

11. Jaký je Bůh a kde je Dnes si budeme trochu hrát. Uděláme si malý kvíz. Víte, co to je? V televizi jste to už určitě viděli. Dám vám otázku, a kdo bude vědět, odpoví. Ostatní budou přemýšlet, jestli je to správná odpověď nebo ne. Budou jakoby porotou, která musí říci, proč je odpověď správná anebo ne. Tak začneme! Kdo z vás viděl někde v kostele nebo v modlitební knížce namalovaného Boha jako starce s dlouhými bílými vousy? Vypadá tak Bůh? Má Bůh tělo? Proč se Bůh nedá nakreslit? - protože je neviditelný, nemá tělo a neviditelný duch se nedá nakreslit. Kde je Bůh? Kde je nebe? Tam nahoře, nad mraky? Na Měsíci? Anebo ještě dál? Když začali lítat kosmonauti, někteří lidé říkali, že Bůh není, protože ho tam ve vesmíru nikdo nepotkal. Co byste takovému člověku odpověděli? Kde je vlastně Bůh? - Bůh je všude, a kdybychom ho mohli vidět, setkali bychom se s ním nejen daleko ve vesmíru, ale i zde. Kdo stvořil Slunce? Kdo stvořil květiny? Kdo stvořil moře? Stvořil Bůh sám každý kopec, každé jezero, každou rostlinu? Odkud víme, že to Bůh všechno udělal? Kdo má pravdu: Písmo 10

svaté, když tvrdí, že všechno stvořil Bůh, anebo vědci, když vyzkoumali, jak se postupně všechno vyvíjelo? - pravdu má i Písmo svaté, i vědci, protože vědci přišli na to, JAK byl svět stvořen, a ne, KDO ho stvořil. Je to trochu těžké, viďte? Ale hned to pochopíte. Na stole je koláč. Zeptám se: Kdo ho upekl? - Maminka. Potom se zeptám: Jak se dělá koláč? A někdo mi vysvětlí, že se vezme mouka, přidá se k ní droždí, vejce a cukr, udělá se těsto, potom se dá na plech a upeče se, posype se ořechy. Kdo měl pravdu? No přece pravda je i to, že koláč pekla maminka, i to, jak se koláč peče. A už je vám to jistě jasné, jak je to i se stvořením světa, viďte? A pokračujeme s otázkami. Komu daroval Bůh svět? Koho určil Bůh za pána všeho, co je na zemi, kdo si má všechno podřídit a využít pro sebe? Dal Bůh lidem svět na to, aby v něm byli šťastni, anebo na to, aby trpěli? Kdo pokazil svět? Proč nám Bůh zakazuje vraždit, ničit a kazit? Když Boha neposloucháme, když kazíme svět, chce se nám za to Bůh pomstít? To, že lidé trpí, je trest, anebo následek? (Když měl Jeník z našeho příběhu popálenou tvář, byl to trest anebo následek?) Má Bůh lidi rád, i když ho neposlouchají, když jsou zlí? Proč se lidé, když udělají hřích, nechtějí setkat s Bohem? Chce Bůh, aby se před ním lidé styděli, aby od něho utíkali, anebo raději chce, aby se změnili a měli ho zase rádi? Proč tedy Bůh nepřinutí lidi, aby ho vždycky poslouchali? Proč nestvořil takové lidi, kteří jsou vždy dobří? Na tuto poslední otázku určitě nevíte odpověď. Ale možná, že vám už něco podobného také napadlo. Je to moc důležitá otázka. A příště si o tom budeme vyprávět. Tato část se zřejmě zdá být těžká. A také je. Byla však vyzkoušena na osmiletém chlapci, samostatně, bez předcházejících učebních části. Tento chlapec byl připravován jako pětiletý a před touto zkouškou se dlouho nesetkal s uvedenou tématikou. Celou část hravě zvládl, odpověděl správně a byl zvědavý na další otázky. Jedině na otázku, jak by nakreslil Boha, odpověděl, že podle plátna, ve kterém byl zabalený Ježíš v hrobě. Z otázky mu totiž nebylo jasné, že se ptám výlučně na Boha-Otce. Přitom Vlastně odpověděl docela správně, protože jediná podoba Boha je vtělený Syn Boži. V našem postupu teoreticky předpokládáme, že dítě ještě nezná osobu Syna. V praxi se však setkáváme s dětmi, různě informovanými. Když budeme mít dítě už s vybudovaným pojmem, případně vztahem k Ježíši, není to chyba. Spíš je to výhoda. V našem návodě sice postupujeme od neviditelného Boha k Vtělenému Slovu s cílem, abychom mohli jit od Ježíše nebo vlastně s nim k Otci. U dítěte, které už komunikuje s Ježíšem, motivujeme rozhovor o Otci tím, že chceme přece všechno vědět o Ježíši, tedy i o jeho Otci. Kdyby tento jakoby kvíz byl pro děti přece jen příliš těžký, můžeme ho rozdělit. I tak se sotva dá dodržovat přesně v této podobě. Musí se pohotově přizpůsobit dětským odpovědím. Jde o jakési shrnutí, zopakováni a navození nejpalčivější otázky o svobodné vůli. Někomu se bude zdát, že tato otázka je pro děti předčasná. Ale šestileté děvčátko se ptalo, proč Bůh, když všechno může, nezařídí, aby se jeho rodiče nehádali. A pokračovalo: Proč nás vlastně Bůh nestvořil takové, abychom nemohli dělat zlo. Pán je spravedlivý, miluje spravedlnost, upřímní uzří jeho tvář (Ž 10,7). Pokračování příště

11

Co Co slýchávají naše děti: Nelítej, pohni se, pomalu, pospěš si, nesahej, dávej pozor, dojez to, vyčisti si zuby, neumaž se, zmazal ses, buď zticha, co jsem ti říkal, co jsem ti říkala, omluv se, pozdrav, pojď sem, nemotej se pořád kolem mne, jdi si hrát, neruš, neběhej, ať se nezpotíš, dávej pozor, ať nespadneš, říkala jsem ti, že spadneš, tvoje smůla, nedáváš nikdy pozor, to nezvládneš, jsi moc malý, to udělám já, na tohle jsi už moc velký, jdi spát, vstávej, uděláš to později, mám moc práce, hraj si sám, přikryj se, nechoď na sluníčko, buď na sluníčku, nemluv s plnou pusou. Co by naše děti rády slyšely: Mám tě rád, mám tě ráda, jsi krásný, jsem šťastná, že tě mám, pojď si povídat o tobě, najdeme si společně trochu času, jak ti je, jsi smutný, máš strach, proč se ti nechce, jsi roztomilý, jsi jemný, jsi něžný, vyprávěj mi, co jsi vyzkoušel, jsi šťastný, moc se mi líbí, když se směješ, můžeš plakat, jestli chceš, jsi nespokojený, co tě trápí, co tě rozzlobilo, můžeš říct všechno, co chceš, věřím ti, líbíš se mi, líbím se ti, kdy se ti nelíbím, poslouchám tě, jsi zamilovaný, co si o tom myslíš, je skvělé být s tebou, mám chuť si s tebou povídat, mám chuť tě poslouchat, kdy se cítíš velmi nešťastný, líbíš se mi takový, jaký jsi, je krásné, když jsme spolu, řekni mi, jestli se mýlím.

Kolem tebe je spousta dospělých lidí, kteří ještě čekají na slova, která chtěli slyšet jako malé děti. Ženy si povídaly před obchodem o svých mužích. Jedna z nich mechanicky kroutila uchem tašky a nakonec řekla: "Vím, že můj manžel umí být něžný a srdečný. Ke psovi se tak chová."

12

Učit se s dítětem nebo ho nechat "plavat"? Vážená redakce, mám tři děti, z toho dvě na základní škole. Dcery jsou samostatné, ale jedenáctiletý syn vyžaduje, abych mu kontrolovala domácí úkoly, přezkoušela ho učivo, též je třeba ho napomínat, aby si šel plnit školní povinnosti. Kladu si otázku, zda je správné takto jej vést k zodpovědnému přístupu, nebo ho mám nechat, ať je zcela samostatný a všechno zvládne sám. Poraďte mi. MILENA , Zlaté Moravce Milá Mileno, pokud bychom chtěli najít přesnější odpověď na vaši otázku, bylo by zapotřebí více údajů o chování vašeho syna. Píšete, že vyžaduje, abyste mu kontrolovala domácí úkoly. Znamená to, že vás o to žádá? Nebo vy sama ho kontrolujete a zkoušíte, protože víte, že jinak se do školy nepřipraví? To jsou dvě odlišné skutečnosti. První by svědčila spíše o strachu, přecitlivělosti, možná by to směřovalo k otázkám o jeho postoji ve třídě či vztahu k učitelce. Ta druhá by hovořila spíše o lhostejnosti. Každý z těchto jevů vyžaduje jiný přístup, proto by bylo nejlepší, abyste navštívila pedagogicko-psychologickou poradnu, kde mají nejvíce zkušeností s dětmi a jejich problémy ve škole. Tam byste mohla probrat konkrétní chování vašeho syna i jeho možné příčiny a najít nejvhodnější přístup. Jak je to vlastně s učením se s dětmi? Ačkoli opravdu každé dítě je jiné, přece jen i ty nejméně samostatné a zodpovědné je třeba postupně zvykat na samostatnost a odpovědnost. Když syna ještě i v tomto věku neustále napomínat a kontrolujete, nevede ho tím k odpovědnosti, ale jste zodpovědná za něj. Učíte ho spoléhat se ve všem na vás - že vy zkontrolujete, připomenete, naučíte. Zatímco ho do učení honíte vy, není nucen převzít odpovědnost on. Je pravda, že bude do školy připraven, ale nebude to výsledek jeho, ale vašeho úsilí. Necítí vztah mezi: "přemohl jsem se - vyplatilo se", nebo "nechtělo se mi – a tak mi třeba". A navíc pak část vaší vzájemné komunikace tvoří nahánění ke knihám, připomínání povinností, kontrola, zkoušení apod. Samostatnost je jedním z cílů výchovy. Pokud se váš syn neumí samostatně připravovat do školy, je nejvyšší čas začít ho to učit. Nemusí to znamenat, že hned všechno necháte na něj (ačkoli i to je jedna z možností). Můžete na něj přenášet odpovědnost postupně. Například část povinností přestat kontrolovat s projevem důvěry, že to udělá sám. Rodičovská důvěra často umí jakoby zázrakem probudit u dospívajících sklony k samostatnosti. Potom vám oběma zbude více času na příjemnější rozhovory než jen o tom, co je třeba udělat či naučit se. KATARÍNA GROMOŠOVÁ , psycholožka Ty, který rozvazuješ jazyk nemluvňat, rozvaž i můj jazyk, vlej do mých rtů požehnání své milosti a dej mi bystrost v úsudku, schopnost všechno si zapamatovat, jednoduše a snadno se všemu naučit, umět všechno vyložit a druhým to tlumočit. Usměrni mé myšlenky hned na počátku, veď můj další myšlenkový postup a pomoz mi utvářet správné závěry, neboť Ty jsi pravý Bůh i člověk, který žije a kraluje na věky věků. Ať se tak stane !

MODLITBA před učením Stvořiteli, jehož jméno nemůžeme ani vyslovit, Ty, který jsi z pokladů své moudrosti všechno vymezil a podle podivuhodného řádu dokonale uspořádal všechny části vesmíru, Ty, jehož nazývají Zdrojem světla a poznání a Prapočátkem všeho, pošli do temnot mého ducha záři svého jasu a zbav mě stínů, s nimiž jsem se narodil, totiž hříchu a nevědomosti.

13

Mohou věřící využívat akupresuru a akupunkturu? V rámci alternativní medicíny existují různé léčebné metody. Křesťané je odmítají tehdy, pokud by byly vědecky nepodložené nebo by se spojovali s okultními praktikami.

Vážená redakce, můžeme jako křesťané přistupovat k léčbě, která je spojena s akupresurou a akupunkturou? Nespojuje se to s okultními praktikami, které rozhodně odmítáme? Děkuji. Antonín, Bratislava Milý Antoníne, akupresura společně s akupunkturou jsou sobě podobné čínské léčebné metody z oblasti alternativní medicíny. Při akupunktuře se vpichují speciální jehly na některá místa na těle, při akupresůře se zase určitá místa stlačují. Nejsem odborník na to, abych tyto metody posuzoval po medicínské stránce. Někteří lékaři je uznávají, někteří však ne. Vám, vážený čtenáři, bych chtěl odpovědět z hlediska křesťanské morálky. Nejprve zacituji z Katechismu katolické církve, odstavce 2117, dvě věty. První je: "Všechny praktiky magie nebo čarodějnictví, kterými si člověk chce podmanit skryté mocnosti, aby je postavil do svých služeb a dosáhl nadpřirozenou moc nad bližním - byť i proto, aby mu získal zdraví - , vážně odporují ctnosti zbožnosti." Druhá věta zní: "Uchylování se k tzv. tradičním způsobům léčení neopravňuje ani vzývání zlých mocností, ani zneužívání důvěřivosti jiných." Vysvětlíme si to docela prakticky. Magie a čarování je tehdy, když si člověk chce pomoci nějakými skrytými mocnostmi a postavit je do svých služeb. To znamená, že by mu měl pomáhat zlý duch nebo nějaká jiná tajemná síla. Bylo by to i tehdy, kdyby tradiční (lidové) způsoby léčení konal tak, že by vzýval tyto síly na pomoc. Pokud to nedělá, ale důvěřuje pouze těmto tradičním způsobům, nechybuje se proti zbožnosti. A svým jednáním také nesmí zavádět lidi, že má nějaké mimopřirodzené schopnosti. Takže akupunktura i akupresura jsou tradiční čínské způsoby léčení. Pokud je nespojujeme s nějakými "skrytými mocnostmi", můžeme je používat ke zlepšení svého zdravotního stavu, nebo jako zdravotničtí pracovníci k léčbě pacientů . Mons. František Tondra, předseda podkomise pro bioetiku Teologické komise KBS

Modlitba v nemoci Dej, ať se podŕídím tvé vůli takový, jaký jsem. Abych tě nemocný chválil ve svém utrpení. Tvoji učedníci tě poznali podle znamení tvého utrpení. Ty podle utrpení poznáváš, kdo je tvůj učedník. Poznej tedy podle toho, co snáším, svého učedníka i ve mně. Spoj mé bolesti s utrpením, které postihlo tebe …, abych už nežil a netrpěl já, ale abys ve mně žil a trpěl ty. Blaise Pascal 14

Člověk je sám sobě otázkou Pamatuji si, jak mě už v mládí zaráželo, proč jisté lidí trápí konečný smysl věcí, vrtají do podstaty a souvislostí, neustále si kladou otázky a hledají odpovědi, zatímco jiní žijí svou bezprostřednost, vdechují atmosféru přítomnosti, jednoduše nekomplikují si život.

Nejprve jsem to přisuzovala osobnímu náboženskému pozadí každého. Snad je vedly otázky o Bohu k hlubšímu uvažování? Setkávala jsem se však i s lidmi, kteří nepřipisovali náboženství ve svém životě přílišný význam, a přece jejich neklidný duch motivoval ustavičně rozrušovat hranice svého stavu, nezastavit se s dosud poznáním, ale natahovat se za něčím, co ani sami neuměli definovat a co pro ně často znamenalo riskantní skok do neznáma. Kdesi za dalším rohem Málokdy dosáhli vnitřní rovnováhu, pocit štěstí, protože každý další krok jim otvíral nové otazníky a znejišťoval jejich situaci. Nemohli však jinak, pokušení, že "možná za tímto rohem" objeví cosi závratného, bylo příliš lákavé. Přestože lidé kolem nich je přesvědčovali, že život je o něčem jiném, že ztrácejí čas na zbytečné diskuse, oni se nedali odradit. Čas pro ně neměl kvantitativní rozměr. Znovu a znovu navzdory zklamání pátrali a přitom zoufale toužili po příbuzných duších, s nimiž by mohli kráčet společně na cestě svých duchovních hledání a podělit se alespoň na krátkém úseku o své neklidné dobrodružství. Neukojenost ducha Tito lidé většinu svého života přetrpí, ale přece jejich ostré vrcholky extáze radosti jim za to stojí. Dnes se to u mladých lidí vybíjí jiným způsobem - v riskantních adrenalinových sportech a podnikání nebezpečných výprav, nebo vybičováním sexuálních choutek nevídaným způsobem. Netuší, že je to vlastně neukojenost ducha, která je ustavičně žene a naznačuje, že člověk směřuje k dynamice věčnosti. Tradiční náboženské vysvětlení o vzdáleném statickém nebi, zejména jak to dosud slyšeli, jim však nedává dostatečnou chuť bojovat o něco velkého. Pokud je tam čeká jen klidné, harmonické, uspávající nicnedělání, pak to není pro jejich aktivního ducha, ba ani pro nové tělo. Za takovou nudnou budoucnost se jim nevyplatí "strávit život". O společenství lásky v nebi se pouze nejasně mluví. Jakou představu vlastně máme o této kvalitě? Vždyť lásku dnes chápeme většinou v pohlavním smyslu, nebo ji vnímáme jako suché přemáhání se, oběť, odříkání se, jako viktoriánskou sílu vůle. Chybí jí opravdová jiskra, motor, který by lákal a zevnitř motivoval "hory přenášet". Ti nekomplikovaní Proto se po čase lidé tohoto vášnivého typu svého zanícení vzdávají, paralyzují své touhy a adaptují se na střední proud, případně se uzavřou a skrývají v osamocenosti, žijí jako poustevníci uprostřed civilizovaného přelidnění. Někteří nacházejí útěchu ve vzdálené přírodě a žijí tzv. ekologický život, jiní pěstují ostrovní kulturu srdce. A někteří to nevydrží psychicky se zhroutí. Takto se společnost a svět ochuzují o jejich energii, ztrácejí navždy jejich tvůrčí potenciál. 15

Pak je tu jiná skupina lidí - ti s nekomplikovanou povahou. Žijí svou každodennost v poslušnosti, navenek nic velkolepého, nikoho se nedotýkají, nezraňují, nic si nepřejí, po ničem zvlášť nebaží, nic nevnucují. Tvrdí, že to není pro nedostatek inteligence, ale proto, že nemohou mnoho změnit. Mají vyhraněný názor na tento svět a někteří i větší zaměřenost na ten druhý. Pro ně jsou věci jasně postavené, nespekulují, neanalyzují to, co prý už někdo před nimi uzavřel. Kráčejí životem více z vytrvalosti a trpělivosti než z překypující radosti objevování a tvořivosti. Většinou si tyto dva typy lidí málo rozumějí a nedokáží si padnout do oka. Jsou si spíše vzájemnou kontrolou, kdo co dělá nesprávně, jako povzbuzením na své originální cestě. Čím to je, že… Čím to je, že jsme jiní, že máme jakousi jinou strukturu bytí? Bylo Božím záměrem vytvořit takovou odlišnost, nebo se na tom účastníme i my lidé svojí svobodou? Jsou chvíle, kdy je člověk natolik ponořen do existenčních problémů, že prostě nemůže, nemá čas ani sílu se nad tím zamýšlet. Neklade si základní otázky o své podstatě, smyslu svého bytí… ačkoli právě ty by mu v dané chvíli pomohly vynořit se nad hladinu svých potíží. No potom, když je v pohodě, jeho hlas je zase umňoukaný pohodlím. Luxus ho pohltí a všechny jeho touhy srdce se změní na kalkulace o zvýšení svého hmotného standardu. Kdy je tedy ten správný čas na zpytování? Možná přece více utrpení, problémů, katastrof v něm vyprovokují otázky. Nebo nějaký prožívaný konflikt v něm samém. "Člověk je sám sobě problémem," tvrdí rakouský filozof 20. století Emerich Coreth SJ. A právě tím, že se ptá, že si může a musí dávat otázky, je nejvíce člověkem. "Tím překračuje bezprostřednost toho, co je dáno, a směřuje k základu." Člověk tedy stále hledá svůj základ, pokud ustane, kdesi to zablokování vyrazí v nepřiměřeném projevu. Ani náboženský člověk nemůže mít odpovědi. Právě naopak, pro něj je mnohem více všechno otevřené. Bůh je tou poslední největší otázkou. To, že se člověk ptá na svou podstatu, pokračuje Coreth, je však možné pouze proto, "protože přece už něco o sobě ví, do jisté míry rozumí sobě ". A tak se i Bůh stává otázkou, až když o něm cosi víme. Láska je otázkou, když ji alespoň trochu okusíme. Otázky se vždy množí úměrně odpovědím. Když poznání je více nepoznáním Mít hotové teze sice znamená mít jistotu a v jistém smyslu i pocit moci, ale děje se tak pouze nakrátko. Pokud se konstrukce zhroutí, člověk se znovu vrhá do nejistoty a to ho vede k pokornému čekání na nové vysvětlení. Ale právě tomu se brání a často nechce diskutovat, protože se bojí vystavit riziku ohrožení své neotřesitelné argumenty. A stejně se brání klást si otázky o sobě. Coreth dále tvrdí: "Člověk sám sebe nechápe úplně, sám sobě zůstává záhadný a tajemný, jeho poznání o sobě je zároveň nepoznání, jeho sebepochopení zároveň nepochopením, jen proto se 16

může a musí ptát na svou podstatu." Podle Coretha právě tato podvojnost určuje podstatu člověka, "odhaluje stále nové hlubiny a tajemství, vyzývá ke stále novému zpytování". Pochopitelně, pro racionální uvažování je to bolestné, proto je takový člověk hnán odhalovat tajemství. Přitahuje ho tajemný střed. Ten střed může nazvat, jak chce, ale musí připustit jedno, že on - člověk - sám sobě není dostatečným vysvětlením. Všichni cítíme, že skutečná velikost člověka - vědce, filosofa, myslitele - nikdy nespočívala v jeho jistotě, kolik toho ví, ale v pokorném přiznání, co všechno díky svému poznání ještě neví. Nostalgie za Platónem Podle Coretha klást otázky znamená skutečně žít. Zdá se však, že současnost nedává na to člověku dost prostoru. Moderní prostředí z nás vyrábí konzumenty a pasivní příjemce "předžvýkané stravy", chudáky, kteří přestávají samostatně myslet. Projevilo se to i v politice, kdy si mnozí voliči museli vyslechnout doporučení ani ne tak od moudřejších, jako od opovážlivějších. Bohužel, klasické prostředí dialogů se vytrácí i ze školních lavic a akademických prostor. Neumíme se správně ptát a ani odpovědět. Na konferencích není čas na diskuse. Zůstává po nich tlak nezodpovězena, který narůstá. Argumentace se tak uzavírá a zužuje se i pole možností na její prohlubování. Snad je ještě čas vrátit se do platónských dob a obnovit atmosféru dialogů - v sobě i mezi námi - , ale těch pravých, nikoli invektiv. (podle KN)

Pro tebe je jeden rok jako okamžik, pro mne je dlouhý 365 dní, naplněn dobrým i zlým. Lidé stárnou - křesťané mládnou. Každý rok mne přivádí blíže k tobě. Je za mnou cesta dalšího roku: zatáčky, kopce, rovné silnice, výmoly, nehody, zmeškané spoje. Pro tyto zmeškané příležitosti bych mohl ztrácet naději, kdybys mi neodpustil. Přede mnou je 365 dní. Ty jsi spočítal mé dny, minuty, vteřiny. Každý puls mě přibližuje k tobě. 365 dní beze stínů - to by byla věčnost. Ale za mraky jsi ty. Prosím tě o zdraví, o trochu více peněz a abys byl pořád se mnou. 17

Jsi šastný, že žiješ? Kdesi bylo jednou napsáno: „Život je jako déšť. Čekáme, kdy už skončí.“

Určitě to napsal někdo, kdo stále bojoval sám se sebou a neuměl se radovat. Poznamenej si odpovědi, které ti jsou blízké, a poznáš, jak se dokážeš z života radovat ty. 1. Myslíš si, že se v tvé blízkosti cítí druzí dobře? a) Jenom, když mám dobrou náladu. b) Jasně! c) Nevím. Nebaví mě být s druhými.

5. Stává se ti často, že jsi naštvaný/á? a) Jenom někdy a vždy mě to rozladí. b) Ano, ale je to něco chvilkového. c) Jasně, vždyť k tomu mám i důvod. 6. Jak se chováš v těžké situaci? a) Někdy jsem úplně nechopen něco vyřešit, ale nechám si poradit. b) Nic mě nedokáže znechutit, vždyť vždycky existuje řešení. c) Dostanu depku a ztrácím odvahu.

2. Přítel tě poprosí, abys mu půjčil jedno CD. Jak zareaguješ? a) Půjčím mu ho, ale napřed mu promluvím do duše, aby ho nepůjčoval někomu jinému. b) Přátelům důvěřuji. Samozřejmě, že půjčím. c) Mrzelo by mě říct ne. Jsem si jistý, že si budu muset říct o jeho vrácení aspoň 10x.

7. Jak vidíš svoji budoucnost? a) a) doufám, že to bude dobré. b) Rád/a sním, i když vím, že některé sny jsou nereálné. c) Opravdu netuším, jak to všechno dopadne.

3. Se kterou z těchto vět se dokážeš ztotožnit? a) Žij, jak můžeš, pokud nemůžeš žít, jak bys chtěl. (Cecilio Stazio) b) Když si vybereš život, život si vybere tebe. (Konfucius) c) Život je jako železo – když ho používáš, opotřebovává se, když ho šetříš, rezaví. (Catone Censore)

8. Jaká je tvoje největší chyba? a) Často jsem velmi nerozhodný/á. b) Příliš se zajímám o druhé a chtěl/a bych všechno organizovat. c) Chybí mi optimismus. 9. Jak se chováš k přátelům? a) Mám pár přátel, ale ani jednomu se nedá ve všem věřit. b) Cítím se fajn, když jsem s nimi. c) Mám málo přátel, ale důvěřuji jim.

4. Když máš krizi a cítíš se zničený/á, na koho se obrátíš? a) Promluvím si s přítelem / přítelkyní, ale neřeknu mu / jí všechno. b) Potřebuji o tom mluvit a je mi jedno s kým, ale nejraději s někým blízkým. c) O svých problémech nemluvím, stejně by je nikdo nedokázal pochopit.

10. Jaká vlastnost se ti nejvíc líbí? a) Klid. b) Radost. c) Samota.

Vyhodnocení: Spočítej své body – za každou odpověď A si připiš dva body, za každou odpověď B čtyři body a za každou odpověď C šest bodů. Pokud ti nevyhovuje žádná z odpovědí, vyber si tu, která je ti nejbližší, a k součtu si přičti tři body. 20 - 30 bodů BOJUJEŠ SE ŽIVOTEM Jednoznačně se zdá, že ses narodil/-a v nesprávné době a na nesprávném místě. Proč se všeho bojíš, a všechno ti překáží? Málo důvěřuješ svým schopnostem, přátelům a i budoucnosti. 18

Musíš něco udělat se svým životem, odhoď černé brýle, snaž se setkávat s optimistickými a radostnými lidmi. Oduševni se pro to, co děláš a hledej činnosti a aktivity, které tě dokáží nadchnout. Pokud se ti z toho podaří aspoň něco, život bude hned krásnější. 31 - 45 bodů JE TO V POŘÁDKU, ALE… Jsi klasickým příkladem člověka, který stojí pevně nohama na zemi a nenechá se lehce znechutit. S přáteli se cítíš dobře, ale celkem rád / ráda hraješ jenom druhé housle. Pokud máš problémy, necháš si poradit. Takže v podstatě je to úplně v pořádku?! Ano, ale život by měl lepší chuť, pokud by ses aspoň někdy vrhl / vrhla do věci naplno, pokud by ses do nějaké činnosti zaangažoval/a celým svým já a nečekal na druhé, než přijdou s novými návrhy. Máš čím obohatit svět, proč nechceš, aby si to uvědomili i ostatní. 46 - 60 bodů SPOKOJENÝ OPTIMISTA Čím více se blížíš k hranici 60 bodů, tím více si užíváš plnými doušky krásu bytí. Život se ti rozhodně líbí, cítíš se fajn s každým člověkem, jsi sympatický/á a určitě máš kvality přirozeného vůdce. Jedinou chybičkou by mohlo být tvé maximální úsilí rozhodovat o všem. Někdy tě možná rozčilují nerozhodní lidé z tvého okolí a mohl/a bys mít snahu podceňovat je. Vlož své kvality i do služby druhým a nesoustřeď se jen na to, aby sis sám/a užíval/a půvab života.

Okem truhláře Kdysi dávno měl v jedné vesničce svou dílnu truhlář. Jednoho dne, když byl na pochůzce, svolalo nářadí velkou poradu. Porada trvala dlouho a místy byla pořádně ostrá. Nářadí totiž jednalo o tom, které nástroje vyloučí ze středu svého důstojného společenství. Jeden z nástrojů si vzal slovo: „Musíme vyloučit paní Pilu, protože kouše a skřípe zuby. Má nejkousavější povahu na světě.“ Jiný se ozval: „Mezi námi nemá co dělat pan Hoblík: je to věčně nabroušený puntičkář a odře všechno, na co přijde.“ „A co pan Kladivo,“ protestoval další, „se svou těžko zvladatelnou a divokou povahou? Pořád do všeho mlátí a jde všem na nervy. Vylučme jeho!“ „A co potom páni Hřebíkové? Copak se dá žít s někým tak pichlavým? Ať jdou pryč oni! A také pan Pilník s paní Rašplí. Život s nimi je ustavičná třenice. A vyhoďme také pana Smirkového Papíra, on snad žije jenom proto, aby se o všechny otíral!“ A tak se truhlářovo nářadí stále rozčileněji dohadovalo. Mluvil jeden přes druhého. Pan Kladivo chtěl vyloučit pana Pilníka a pana Hoblíka, ti prosazovali vyloučení pánů Hřebíků a Kladiva a tak dále. Nakonec se všichni vyloučili navzájem. Náhle poradu přerušil truhlář. Všechny nástroje zmlkly, když viděly, jak se blíží k pracovnímu stolu. Truhlář vzal do ruky prkno a rozřízl ho kousavou Pilou. Ohladil ho Hoblíkem, který odře všechno, na co přijde. Paní Sekyrka, která krutě zraňuje, paní Rašple s nabroušeným jazykem a pan Smirkový Papír přišli na řadu hned poté. Pak vzal truhlář bratry Hřebíky, co pořád jenom špičkují, a pana Kladiva, který do všeho klepe a mlátí. Použil všechny své nástroje, které měly tak nelichotivou povahu, aby vyrobil kolébku. Nádhernou kolébku! Každou chvíli se totiž mělo narodit děťátko, a to bude ta kolébka chovat. Nástroji vyrobil truhlář kolébku, která bude chovat život. Bůh na nás hledí stejně jako truhlář. 19

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Pionýr v boji s bílým morem (11. 12. 1843 – 27. 5. 1910) Málokdo se může pyšnit tím, že našel zabijáka, po kterém všichni pátrali. Svým objevem bakterií nebezpečných nemocí jako je antrax, cholera či dokonce tuberkulóza (TBC) ohromil celou lékařskou obec. Krátkozraký, ale moudrý a sebevědomý německý lékař Henrich Hermann Robert Koch.

Jeho otec Hermann Koch byl pracovitý a ctižádostivý předák dolů v severoněmeckém Clausthale a matka Mathilde Julie Henriette Biewend byla dcera inspektora železných dolů a oddaná manželka. Kromě Hermanna mladšího zplodili ještě dalších dvanáct dětí. Bohužel, o dvě děti přišli. Léta nesplněných tužeb Navzdory početné rodině a finančním problémům snil otec o cestování a svou touhu přenesl i na syna. Plavit se lodí do neznáma a přitom pracovat v medicíně - o tom začal snít mladý gymnazista Robert. Intelekt mu nechyběl, vždyť už v pěti letech překvapil celou domácnost prohlášením, že se sám naučil psát a číst. S oblibou se věnoval i sbírání všeho živého i neživého - od kamenů až půl hmyz. Otec však zpočátku neměl jinou možnost, než poslat syna učit se za obuvníka. Dokud ho nepovýšili… Směr sever Peníze otočili střelku kompasu Hermannova života "na sever" a v roce 1862 začal pod dohledem patologa a anatoma Jacoba Henleho studovat vytouženou medicínu. Učitel do značné míry ovlivnil Kochovo další směřování, protože již v roce 1840 zveřejnil svou teorií o nemocech způsobených živými parazity. Mezitím Hermann prožíval idylické chvíle půlročního studia chemie v Berlíně a vesnické praxe ve Wöllsteinu na západě země. Přerušily je jen dva roky dobrovolně strávené v polní nemocnici během francouzsko-pruské války. Po návratu se Robertu Kochovi podařilo cosi neuvěřitelného. V malém bytě, který byl zároveň pracovnou i laboratoří, objevil pod mikroskopem zákeřného původce antraxu, nemoci ovcí Bacillus anthracis. V kalendáři se psal rok 1876. Objevy jak na běžícím páse Zkoumání, zakreslování i jednoduché fotografické snímky posouvali výzkum stále vpřed. Po dosažených úspěších přišly i ocenění a stěhování do hlavního města. Pouze dva roky lepších podmínek stačily ambicióznímu Kochovi k tomu, aby v roce 1882 objevil bacil tuberkulózy, kterou nazývali i bílý mor. Zároveň publikoval své nejdůležitější dílo. Rok po badatelské cestě 20

Afrikou a Indií představil světu Vibrio cholerae - příčinu cholery. Zajímavé je, že právě tato zjištění a postupy slouží v boji s těžkým nepřítelem dodnes. V roce 1885 se Koch vrátil zpět k práci na TBC již ve funkci profesora hygieny berlínské univerzity. Životní i lékařské omyly Možná to byla sláva nebo snaha pomoci milionům umírajících, která dohnala Roberta Kocha k neuváženému uvedení přípravku proti tuberkulóze na trh během 110. mezinárodního lékařského kongresu v Berlíně 4. srpna 1890. Na nežádoucí alergické účinky, které se na testovaných zvířatech neprojevily, zemřelo po aplikaci přípravku několik pacientů. Potvrdily se tak nedůvěřivé hlasy proti jeho výzkumu. K lepší reputaci mu nepomohl rozvod s panovačnou manželkou Emmou, s kterou měl jedinou dceru Gertrudu, ani okamžitý druhý sňatek. Středem Robertova života v jeho padesátce stala mladičká herečka Hedwig Freiberg. Nobelova cena pro pionýra Navzdory zmíněným neúspěchům nemohla vědecká veřejnost zakladatele lékařské bakteriologie přehlédnout. Profesor Mörner, z královského institutu Karolinska ve Stockholmu se o něm vyjádřil, že je "pionýrem ve svém oboru". V roce 1905 se stal i jedním z držitelů Nobelovy ceny za medicínu a fyziologii. Jeho život nečekaně zvrátil infarkt, který dostal 9. dubna 1910 bezprostředně po vystoupení v Berlínské akademii věd s příspěvkem o TBC. Následky zástavy srdce se mu již nepodařilo překonat. Koncem května téhož roku v BadenBadenu zemřel stejně tak důležitý mikrobiolog jako o století mladší Francouz Louis Pasteur. (podle AHA)

***** Bohu jsou blízcí všichni, - kteří jsou si vědomi svých hranic a svého selhání, kteří chtějí dojít dál, ale vlastní silou to nedokážou: neboť mají ducha chudých a přístup do Božího království. -

kteří snášejí utrpení: neboť se svěřují se svým utrpením Bohu a tak pomáhají, aby na tento svět přišlo jeho království a neztratí odvahu.

-

neúnavní, kteří se statečně a vytrvale v lásce k lidem neustále zasazují o změnu tohoto světa, aby se uskutečnilo Boží království: nakonec budou určovat běh dějin.

-

kteří lačněji a žízní po tom, co má platnost před Bohem: mohou si být jisti, že jejich touha bude naplněna Božím královstvím.

-

milosrdní, kteří se dovedou vcítit a vmyslet do bídy druhých lidí a usilují o to, aby jim pomohli: Bůh bude milosrdný právě k nim.

-

kteří jsou čestného srdce: neboť budou vidět Boží činy.

-

kteří se den co den namáhají pro spravedlivý mír mezi lidmi a národy, pro mír, který nevede k útlaku, ale k životu: ty bude Bůh opravdu milovat.

-

kteří jsou pronásledováni, protože milují a usilují o to, co chce Bůh: Boží království je pro ně otevřeno.

21

Nechejte nám aspoň aspoň fantazii Všechny děti jsou tvořivé. A rodiče by měli tvořivost a zvědavost podporovat. Musíme mít na zřeteli, že fantazie je potěšení, je to nádherná cesta k získání a formování inteligence.

Kořenem inteligence je schopnost představovat si. Představivost je továrnou a zásobárnou myšlenek. Poskytne člověku možnost vidět sebe v čase a prostoru, v různých odstínech reality. V tomto smyslu je představivost normální součástí růstu. Díky ní může člověk vytvářet své zásoby energie a hodnotit možné scénáře, které se mu nabízejí. Takto se postupně tvoří vnitřní jistota, nezbytná pro povzbuzení do akce. Dítě se k racionální myšlence dostává postupným růstem, a určitou dlouhou dobu je to pro něj nedosažitelné. Díky fantazii může dítě překonávat časté a intenzivní úzkosti. Hra a iné podobné aktivity jako například kreslení, jsou jakýmsi skutečným a pro dítě vlastním jazykem, prostředkem k vyjádření svých pocitů. Díky nim dítě může řešit své problémy, tvořit věci, pochopit řešení, vysvětlení, různé možnosti. A může se také ztotožnit s myšlienkami, pocity, obtížemi, cíly, nadějemi a obavami druhých. Představivost je základem tvořivosti. Je tak vzácná, že ji rodiče musí "vychovávat". Je to cesta proti proudu, protože svět, v němž žijeme, je rozbitý, ubehaný, neustále hledá to, co vzrušuje a co je zveličené. Vychovávat představivost a fantazii znamená myslet především na obohacení nitra dítěte. Začněme hrou. Je univerzální aktivitou, která umožňuje dítěti jednat. Umožní mu získávat nové poznatky, dobrodružně se dostávat "stále dál" a nasycovat svou přirozenou zvědavost. Hrát si, znamená také opakovat to, "co dělají dospělí" a představovat si sebe v budoucnosti. Rodiče musí zajistit dětem základní materiál pro jejich fantastické konstrukce o okolním světě. Nemusí to být drahé. Krabice z papíru se může stát autem, staré šaty poslouží pro hru na tátu a mámu. Mnohé moderní hračky, plné elektroniky, nasazují dětské tvořivé schopnosti jakoby náhubek. Důležitý je také prostor. Kopeček se může stát horou, malý shluk stromů džunglí, jezírko zase oceánem, na kterém plují lodě z papíru (nebo jen listy). Procházka s vaším dítětem se může stát příležitostí k výměně nezapomenutelných emocí. Ukažte mu zajímavé věci: hnízda, zvířata, domy, květiny, stromy, autobus, auta, obchody, pomeranče, vlaky, holubi, kočky, zahrady. Váš zájem, vaše nadšení se přenesou na vaše dítě. Zapálí v něm představivost a touhu poznávat. Je třeba si rezervovat čas, byť krátký, pro hravé aktivity, které mají tu výhodu, že jsou uklidňující, dovolí dítěti cítit se v rodinném prostředí přijatým bez podmínek. Dnes je obtížné chápat hru jako skutečný pedagogický princip, jako prostředek poznání a objevování světa.

22

Hra nesmí byť nikdy odměnou, jistým druhem "peněz na výměnu" ve smyslu: "Když si uděláš úkoly, můžes si jít hrát". Je lepší, když pro aktivity, které jsou důležité, rozdělíme čas správným způsobem. Hry nesmějí být nikdy těžkou soutěží. Děti nesmějí mít dychtivost zvítězit, i když všechno kolem nich jim našeptává, že úspěch v životě je prioritou. Pokud je hlavním cílem soutěživost, umožní se schopnejšímu utlačovat ostatní. Vítěz je tvůrcem poražených. Naše společnost podporuje zákon silnějšího, který nabízí návrh svorky, jak je to ve světě zvířat. Tak se po 5000 letech opět dostáváme jen na začátek. Vnnitřní prostor dítěte mají živit i vyprávění dospělých. Příběhy poskytují každému dítěti možnost tvořit ve vlastní fantazii, bez pocitu viny. A to ho nikdy neunaví. Nachází ve fantazii nevyčerpatelný zdroj potěšení. Příběh živí dětskou představivost, v níž se může stát všechno. Skrze příběhy rodič, nebo jiný dospělý, doporučuje dítěti symbolickým, obrazný způsobem jistý druh boje, který má dítě zvládnout, aby dosáhlo dobrého výsledku. Z tohoto pohledu pohádka vede dítě a pomáhá mu v rozvoji správné osobnosti. Máme nádherné knihy pro děti, ale je důležité, abyste je četli vy sami vašim dětem. Později je můžete povzbuzovat, aby si je četly ony samy. Při nákupech spolu s dětmi můžete nakrátko vždy zajít i do knihkupectví nebo knihovny. Pokud z toho uděláte zvyk a začnete, dokud jsou ještě děti malé, vytvoří si spontánní zálibu ke čtení. Děti milují příběhy, nasávají je jako houba vodu. Dejte jim možnost, aby vstoupili do tohoto světa knih. (podle Don Bosco dnes)

Protislužba Několik myší rozpustile skákalo kolem spícího lva, a protože se nehýbal, dokonce na něm začaly tancovat. Vtom se lev probudil a hned jednu z nich popadl: "Prosím tě," žadonila myš, "ušetři mě, ráda ti splatím nějakou protislužbou." Tomu se lev musel zasmát a pustil ji. Po nějakém čase se však zapletl do lovcovy sítě a ani vší svou silou se mu nepodařilo uniknout. Tu přihopsala myš a za chvíli rozhlodala jednu smyčku. Jen jedinou, ale tím se uvolnily i ostatní a lev se mohl z pout vyprostit. Ezop

23

Co víte o Písmu svatém? ČESKÉ SLOVO BIBLE je přetvoření řeckého slova »biblia«, které znamená »knihy«. I když máme často Bibli v jednom svazku, je to ve skutečnosti celá knihovna, soubor knih, které byly napsány v různých dobách a rozličnými autory. Proto ta různost slohu a zájmových předmětů. Bibli nazýváme též Písmo, Písmo svaté; chceme tím vyjádřit, že mezi tím, co bylo v lidských dějinách napsáno, je Bible spis nejvýznamější. JAK DĚLÍME BIBLI? Bible se dělí do dvou nestejně velkých částí. Ta větší obsahuje knihy, které byly postupně sepsány v době delší tisíce let před narozením Kristovým. Nazýváme ji Starý zákon. Menší část jsou knihy, které byly napsány po příchodu Kristově, konkrétně v druhé polovině I. století po Kr. - a nazýváme je Nový zákon. PRVNÍ ČÁST STARÉHO ZÁKONA je Pentateuch, neboli Pět knih Mojžíšových. Obsahuje zprávy o životě patriarchů, prarodičů izraelského národa, a pak významné událostí ze života tohoto národa, počínaje jejich otroctvím v Egyptě přes osvobození a putování pouští až k přípravě na dobytí Palestiny, zaslíbené země. Do tohoto rámce jsou vsazeny zákony, kterými se izraelský národ řídil. Proto byl Pentateuch židy nazýván prostě Zákon. DĚJEPISNÉ KNIHY obsahují dvojí vylíčení dějin Židů v Palestině. Jde tu o dvě historie, které nechtějí jen vylíčit běh událostí, ale snaží se pochopit a vyjádřit i jejich náboženský význam, jak se v těch událostech projevoval vztah mezi Bohem a izraelským národem. První souhrn dějin máme v knihách Jozue, Soudců, Samuelových a Královských, druhý ve dvou knihách Kronik s pokračováním v knize Esdrášové a Nehemiášově. K dějinným knihám se druží menší vyprávění, která na příkladech postav Tobiáše, Judit a Ester ukazují, jak se Bůh stále stará o svůj lid. PROROCKÉ KNIHY je další část Starého zákona. Musíme se zbavit rozšířeného dojmu, jakoby proroctví bylo jen předpovídání budoucích událostí. Naopak, hlavní role činnosti proroků byla jejich přítomnost, napomínání Božího lidu, jak má žít. Proroky někdy rozdělujeme - podle rozsahu jejich knih, ne podle jejich významu - na čtyři velké proroky - Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel - a na dvanáct malých proroků. NAUČNÉ KNIHY je poslední sbírka knih Starého zákona. Ukazují, jak odpovídal vyvolený národ na výzvu Boží: jednak modlitbou - sbírka 150 žalmů - jednak hledáním Boha a jeho prozřetelnosti v přírodě a v lidském životě. Výsledky tohoto přemýšlení nad smyslem světa a života bývaly shrnuty v krátkých maximách - v příslovích - aby se tak snadněji zachovala tato moudrost ústního podání dalším generacím; lidské poznám, osvícené Božím duchem. PÍSMO SVATÉ PO KRISTU NOVÝ ZÁKON je svým rozsahem asi třikrát kratší než Starý Zákon, převažuje ho však svým významem, protože vyjadřuje poslední stadium poutě k Bohu, setkání s Bohem v Kristu. Čtyři evangelia shrnují hlavní události Ježíšova života a základní prvky jeho učení. Skutky apoštolů referují o činnosti rodící se Církve, hlavně o misijních cestách apoštola Pavla. Listy, které apoštolově (a mezi nimi zase na prvním místě Pavel), psali církevním obcím, které založili, ukazují, jak se Kristovo učení má projevovat v konkrétním životě Církve a jednotlivců. Poslední kniha Nového zákona, Zjevení sv. Jana, literárním stylem, v němž mají své velké místo symbolické výrazy, povzbuzuje pronásledovanou Církev v době současné i budoucí, aby neztrácela naději, protože BŮH VŽDYCKY ZVÍTĚZÍ NAD ZLEM! AUTOŘI A ŘEČ PÍSMA SVATÉHO Všichni autoři - jak Starého, tak Nového zákona - byli Židé. Nepsali však vždy touž řečí. Skoro celý Starý zákon byl sepsán hebrejsky, vlastní řeči Židů. Ale některé menší části byly napsány aramejšky, jazykem, který se rozšířil mezi Židy jako lidová řeč od V. stol. před Kr. Nový zákon a 24

některé mladší knihy Starého zákona byly konečně napsány řecky. Od III. stol. před Kr. se stala řečtina dorozumívací řečí i mezi Židy, hlavně těmi, kteří žili mimo Palestinu (což byla jejich větší část). ZACHOVALY SE ORIGINÁLY BIBLICKÝCH KNIH? Žádný z originálu biblických knih se nám nezachoval (stejně, jako se nám nezachovaly originály antických knih). Až do 15. stol. se knihy opisovaly ručně. Při opisování se do textu mohly vloudit chyby, které pak další písaři věrně opisovali. Proto se na základě rukopisů - jen řecký Starý zákon jich má 4700 - musí kritickými metodami rekonstruovat originální text, podle kterého se pak překládá Písmo do moderních řečí. TEXTOVÁ KRITIKA nám upřesní spisy, jak vyšly z pera lidských autorů. Tito autoři však psali z Božího vnuknutí, co Bůh chtěl sdělit lidem. Proto je nutná jistota, které knihy byly napsány z Božího vnuknutí a které vyjadřují smýšlení lidských autorů. Snad to byli lidé moudří a zbožní, dali nám mnoho poučení a zpráv, ale nemají tu jistotu, kterou nám muže dát jen slovo Boží. Jistotu o božském původu jednotlivých knih nám nemůže dát vědecký rozbor textů, nýbrž jedině vědomí Církve, jíž bylo Boží zjevení a knihy, které je vyjadřují, svěřeny. Toto vědomí Církve je vyjádřeno v SEZNAMU, tzv. KÁNONU INSPIROVANÝCH KNIH. Bible, které, se nám dostanou do rukou, jsou překlady vytištěné v poslední době; jen několik málo znalců má možnost číst přímo hebrejské nebo řecké znění. Originální text, vypracovaný textovou kritikou, svorně přijímají překladatelé všech křesťanských církví, kteří se snaží jej co nejvěrněji přetlumočit do moderních řečí. Výjimka jsou Svědkové Jehovovi, kteří, svévolně mění text, aby ho přizpůsobili svým tvrzením. Překlady se mohou od sebe lišit tím, jak který překladatel dával důraz na některé z několika možných zabarvení původního znění. MŮŽEME POCHOPIT BOŽÍ ZJEVENÍ? Už původní autoři biblických knih se snažili sdělit mnohými výrazy jedinou božskou pravdu, kterou omezený lidský rozum je schopný pochopit a vyjádřit jen po částech. K pochopení Božího zjevení nestačí pozastavit se nad jednotlivými výroky Bible, ale musí se současně přihlížet k celému Písmu. To se ovšem jednotlivci nikdy nepodaří. Soukromé hloubání nad biblickými výroky už svedlo mnoho lidí na scestí. Plné pochopení významu Božího zjevení v jeho celosti má jedině ta, jíž bylo Písmo svěřeno - CÍRKEV. Církev nejsou jen její členové, kteří dnes žijí na světě. Jsou to i minulá pokolení, která se Božím zjevením zabývala a zanechala nám svědectví své víry. A další prohloubení tohoto nevyčerpatelného zdroje přinesou budoucí pokolení. BOŽÍ SLOVO CHCE OSLOVIT VŠECHNY LIDI. - Ani poučení sebelepších teologů nám nemůže nahradit přímý styk s Písmem, v němž s námi rozmlouvá Bůh sám. Naše setkání se však může uskutečnit v Kristu, který je s námi v církevním společenství: »Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem mezi nimi.« Proto musíme osobní četbu doplnit účastí na shromáždění věřících, kde společně čteme a nasloucháme slovu Božímu a jeho výkladu. BIBLE NÁS SPOJUJE SE VŠEMI KŘESŤANY! - Přijímáme bez rozdílu stejný text NOVÉHO ZÁKONA - jen tendence rozdílné víry může někdy ovlivnit volbu některých výrazů v překladu. Pro STARÝ ZÁKON sledují však protestanté kánon hebrejské bible, kterou shromáždění rabínů v r. 95 po Kr. v Jamnii v Palestině poněkud redukovalo. Nepřipustili do Starého zákona některé knihy, sepsané v posledních staletích před Kristem. Tak i v Kralické bibli, kterou vydává protestantská Biblická společnost, budeme marně hledat Tobiáše a Judit, Knihu moudrosti, Siracha a Barucha a knihy Makabejské, tedy knihy, které katolická a pravoslavná církev uznávají za kanonické, Bohem inspirované. Aby nám četba Bible dala co nejvíc užitku, nestačí se s ní setkávat jen občas a náhodně. Teprve soustavná četba nám přiblíží její řeč, prohloubíme-li znalost celého Písma, pochopíme plně význam jeho jednotlivých výroků. Ale nejdůležitéjši je, abych k této četbě přistupovali s otevřeným srdcem, jak to vyjádřil prorok Samuel. »MLUV, PANE, TVŮJ SLUŽEBNÍK TI NASLOUCHÁ.«

25

CTNOST STATEČNOSTI 1. Jsme stateční? Jak kdo, jak kdy a jak v čem. To když chceme být upřímní. Když jen tak mluvíme, tak jsme strašně stateční všichni. Hrdinové. Jenže stačí pomyslet na čekárnu u zubaře, stačí posměvné oči bližního, stačí trocha obav a vypadáme jinak. Někdy dost žalostně. Jinak jsme stateční. Dovedeme se postavit, dovedeme jít večer ven, nebojíme se hřbitova, nelekají nás mrtví, máme sklon k dobrodružství a někdy ukazujeme statečnost i tam, kde není na místě: nebereme ohledy na druhé, riskujeme. Hlavně, když se jedná o druhého. Jak to vypadá se statečností, kterou na nás chce vidět Bůh? A kterou bychom si rádi osvojili i my? Se statečností ve věcech víry, srdce a lásky? To už je horší. Říkáte, že nemáme vzory, že lidé jsou všichni stejní. Jak jim jde o něco velkého, zapomenou na statečnost a hledí nějak proplout. Není to tak docela pravda. Četl jsem nedávno o jednom středověkém pánovi, který si žil podle svých choutek, protože na takový život měl dosti peněz a dost lidí, kteří ho chránili, měl dobrou ženu, ale měl ji už pár let a začaly se mu líbit druhé a tak si nedělal žádné násilí, tehdy to jen tak neprošlo, dnes by se tím chlubil. Tehdy se na svém panství setkal s člověkem, který dal průchod právu a z kazatelny pána vyloučil z církve. Nebyl ještě ani v polovině, když tento vběhl do kostela s dýkou v ruce a se slovy: když máš odvahu, tak to řekni do konce, bude to poslední, co vůbec řekneš. A biskup klidně dočetl vyloučení z církve a pak šel dolů a řekl rozzuřenému muži: teď můžeš a nastavil hrdlo. Ten se zarazil nad statečností toho člověka a řekl: Tak rád tě zas nemám, abych tě poslal rovnou do nebe a odešel. Možná, že se to událo jinak, ale jádro bude pravdivé, ten biskup byl rozhodně člověk statečný a nám to dost imponuje. Před statečností couvne i zlo. Je to totiž kus svatosti. Tím to je. Je to rovněž dávno, nevěřící chtěli otce sv. Jany de Chantal donutit, aby odstoupil od přísahy věrnosti panovníkovi. Zmocnili se jeho syna a dali mu ultimátum. Buď vydá pevnost Samur anebo přijde o syna. Jeho odpověď vešla do dějin: Řekněte mým protivníkům, že dovedu žít bez syna, i když to bude těžké, ale nedovedl bych žít beze cti, to by bylo ještě těžší. Statečnost je opravdová ctnost, která se nedá zastrašit žádnou výhružkou, zná svoji cenu a také celému životu tuto cenu propůjčuje. A kdo na ni nedbá, těžko se mu žije, když jen trochu přemýšlí. Ztratí totiž úctu sám před sebou a asi nemůže být nic horšího. Tak podivuhodně to Bůh zařídil, že ctnosti, na kterých závisí prospěch našeho vnitřního života, jsou velmi hluboko vryty do našich niter a vyvolávají hlubokou ozvěnu, když se jich jen zdaleka dotkneme. Je to dobře. Měli bychom děkovat. Rozhodně víc než to děláme doposud! Není snadné zachovat si statečnost pod ranami zkoušek. Všechny skutečnosti nejsou v životě lehké a my jsme často velmi unaveni a potom sbíráme sílu k tomu, abychom statečně a trochu důstojně mohli nést kříže, které nám Bůh podává skrze druhé. A to jsme věřící, máme zajištěn přísun milostí, pokud tedy o ně stojíme. Co měli dělat dříve lidé, kteří neznali učení našeho Spasitele? Co pohané? Víte, že je dojemné číst o jejich životní statečnosti? Když Anaxagorovi zvěstovali smutnou zprávu, že jeho syn zemřel, chvíli se zamyslel a potom řekl: Ne, nepřekvapujeme mě to, musel jsem počítat s tím, že jsem otcem smrtelného člověka. A dodal: Nikdy jsem bohy neprosil, aby můj syn byl nesmrtelný, prosil jsem je, aby byl čestný a dobrý. Oni mou modlitbu vyslyšeli a já jsem klidný. Tak mluvil pohan, ale ušlechtilý. My jsme zmateni, nedovedeme se orientovat a naše statečnost ve chvílích navštívení je zanedbatelně malá. Světci to měli lehčí. Opravdu? I oni přece cítili, jako cítíme my. Ale dovedli za stíny vidět světlo a to jim dodávalo sílu a naplňovalo je to statečností. Buďme jako oni! Pokračování příště

26

Nemusíš být dokonalá V naší rodině nebylo zvykem projevovat si navenek lásku. Zbytečně jsem čekala na pochvalu či uznání. Objetí nebo slova "Mám tě rád" naprosto nepřipadala v úvahu. Příležitostná chřipka nebo zánět plic byly pro mě naplněním očekávání, neboť tehdy se všichni o mě starali, kupovali mi banány a nosili dobrá jídla. Tehdy jsem se cítila milovaná. Rodiče nás vedli k poslušnosti vůči nim, představeným i vůči Bohu. A tak jsem žila v domění, že když budu dobrá, dostanu, po čem toužím: lásku druhých. Pokud budu poslouchat rodiče, budou mě mít rodiče rádi, pokud budu taková jako kamarádka, budou mě mít rádi kamarádi, pokud budu žít podle Božích přikázání, bude mě mít rád Bůh. Ale ať jsem se snažila jakkoli, nefungovalo to. Kamarádky nebyly dobré přítelkyně, rodiče mě nepochválili a Bůh mlčel. Během studia na vysoké škole mimo naše město jsem poznala mladé lidi, kteří mi vyprávěli, jako prožívají Boží lásku. Tehdy se ve mně ozvala touha: "I já to chci zažít!" Začala jsem se za to modlit a očekávala krásný citový zážitek. Ale nic se nedělo. V té době mi jistý kněz poradil, ať se při večerním zpytování svědomí zamyslím i nad tím, jako mě v ten den Bůh miloval, jak mi projevil svou lásku. A skutečně, od té doby den co den objevuji, jak mě Bůh zahrnuje svou láskou různými způsoby. Například sluncem, které zasvítilo po několika dnech, když se mi něco podařilo "šťastnou náhodou" nebo skrze někoho, koho jsem potřebovala pottkat, ale také skrze každého člověka, který mě rozesmál… Už vím, že Bůh mě svou láskou zahrnoval stále, jen já jsem to neviděla. Zásadní převrat v mé snaze zasloužit si lásku lidí i lásku Boha však udělala jedna věta. Na závěr lidových misií v Trenčianskej Teplé při modlitbě před svatostánkem mi v srdci zazněla slova: "Evo, nemusíš být dokonalá, abych tě miloval." Tato pravda o Boží lásce mě doslova uzdravila. Otevřela mi oči. Tehdy jsem si uvědomila to, co jsem celé ty roky dělala podvědomě, z touhy po lásce - mou snahu zasloužit si lásku lidí i lásku Boha. Dnes vím, že Boží lásku si nemohu zasloužit, neboť Bůh mě nemiluje proto, že jsem dobrá, ale proto, že on je dobrý a chce mě milovat. Rozhodl se milovat mě takovou, jaká jsem. I s chybami. Tato láska je pro mě jistotou, pevným bodem, o který se mohu opřít. I v době zkoušek, i když selžeme a padneme. Mám jistotu, že Bůh mě nepřestává milovat, vždyť co nás může odloučit od Boží lásky? Nic. Ba naopak, díky této zkušenosti vím, že pokud mi Bůh dává poznat mé chyby, tak ne proto, aby mě tímm deptal, ale proto, abych mu to předala a on mi mohl pomoci. Tak jak miluje mě, miluje každého, a tak mě učí přijímat a tolerovat i ty druhé, vždyť já sama jsem jím přijímána a tolerována. Nyní mohu být sama sebou, taková, jaká ve skutečnosti jsem, a s klidem si přiznat i své chyby s vědomím, že dnes mě Bůh miluje takovou, jaká jsem dnes. Když budu zítra lepší, bude mě milovat lepší. Také nyní se snažím o dokonalost, pouze pořadí se vyměnilo: Nejdříve Bůh miluje mě, až pak já můžu být lepší. (podle Slova)

27

Kdo je můj bližní? Matěj se vracel ze služební cesty. Rokování bylo náročné a on se již těšil na rodinu. Stihol i nakoupit věci na letní dovolenou. Kalendář ukazoval polovinu června. "Na tuto roční dobu je tedy dost deštivé počasí," brblal pod nos. "Možná se přes prázdniny vyčasí." Celá rodina se těší na dovolenou do Řecka. Je třeba umět odpočívat, vždyť ve firmě, kde pracuje jako náměstek ředitele, musí během roku zabrat. Automaticky zapnul rádio a poddal se sugescii zpravodajského tónu. Kromě jiného zachytil zprávu z Expresu o špatném stavu vozovky a riziku dopravní nehody na úseku silnice, po jejíž jel. Už se stmívalo, když se znovu spustil proudký liják. Dolehla něj únava… Cosi se na cestě dělo, ale nevšímal si toho. Chtěl už jen jedno - být doma. "Vítej, Matěji! Večeře už je přichystaná, čekáme pouze na tebe," vítala ho manželka, když vystupoval z auta. U stolu Matějovi jaksi nebylo do řeči. Manželka Eva toho hned všimla. "Jsi jakýsi nesvůj. Stalo se něco?" "Ale nic, vše je v pohodě," odbyl ji. Šli se podívat zprávy. Na dálnici D1 se stala dopravni nehoda. Řidič, který zapříčinil srážku, z místa nehody ujel. V poškozeném vozidle byl řidič mrtvý a spolujezdec převezen se zraněními do nemocnice. "Jaká nezodpovědnost," řekla Eva. Matěj se na chvilku odmlčel. Měl jsem zastavit, možná by ten řidič ještě žil… Proč jsem nezastavil? Začali se hrnout výčitky… Jsem křesťan, celá rodina chodíme v neděli do kostela. Ano, příležitost ukáže, jaký jsem. Proč jsem se tak zbaběle zachoval? Z jeho ztišení ho vyrušila manželka. "Na co myslíš?" "Ale, ta havárie, kterou ukazovali ve zprávách… Jel jsem kolem… Když nyní o tom uvažuji, mám takový zvláštní pocit, nezachoval jsem se férově. Byl jsem tak vyčerpaný, to deštivé počasí mi přidávalo na únavě. Toužil jsem být co nejdřív doma, nezdržovat se… Ale nyní mě to trápí!" Téměř celou noc nemohl spát. Chtěl na tuto situaci zapomenout, ale nešlo to. Druhý den šel Matěj z práce domů. Spatřil otrhaného člověka. Možná ho už viděl mnohokrát, ale nevšímal si ho. Prošel kolem něj lhostejně. Dnes to bylo jiné. Zastavil se, dal mu peníze, bezdomovec poděkoval a konstatoval, že dnes ještě nic nejedl. Při večeři si jeho synové vyprávěli o incidentu, co se odehrál ve škole. Během velké přestávky našli spolužáka z jejich třídy na WC zbitého a zkrváceného. Z předběžného vyšetřování se ukázalo, že skupině chlapců nosil jednou za týden peníze nebo cigarety. V ten den nic nedonesl. Tak dostal za vyučenou. Přijela záchranka a odvezla chlapce do nemocnice. Policie vyšetřuje celý případ. Obvinění chlapci řekli, že se nic nestalo, pouze se trochu bavili. Ale celá škola se z toho nedokáže vzpamatovat. "Tatínku," přiznává se prvňáček Robert, "já se bojím jít do školy." "Víte," rozhovořil se otec, "možná je chyba v nás, kteří si říkáme, že jsme křesťané, ale nevydáváme žádné svědectví. Svět kolem nás nehodnotí naši zbožnost, spíše je zvědavý, zda jsme čestní, pravdiví, zásadoví, laskaví, zda věříme našemu Bohu. Jestli nás ovládá strach o zaměstnání, o rodinu. Zda si stále stěžujeme, omlouváme si kompromisy, zda podvádíme, krademe… Jestli umíme pomoci druhým…" Potom řekl nejbližším o včerejším selhání i o dnešním jakoby zadostiučinění. Malý Matěj se zeptal: "Kdo je můj bližní?" "Bližní je každý, kdo potřebuje tvou pomoc." Otec otevřel Bibli a přečetl příběh o milosrdném Samaritánu. Mamka navrhla, že se pomodlí za problematické chlapce i za chlapce v nemocnici. A ne pouze za ně… (podle Slova) 28

Dvanáctero traktátů o tom, jak mladý člověk marnosti světa zkoumati má… Traktát VIII.

O výbornosti stavu manželského Proti tomu najdou se zas lidé natvrdlí, kdož manželskou institucí hloupě pohrdli, ač-li v láskách nadpozemských nemaj čest a slávu, což je ovšem koncesím jen duchovního stavu. Tací lidé nebývají nikým milováni, jsouc nátury ubrblané jako paviáni, k pohlaví-li přihlíží se v zájmu evidence, dělíme je na staré panny a staré mládence.

Nemůž tobě synu milý zůstat utajeno, že vesmíru řádem moudrým bylo jesť stanoveno, by muž každý poznav pravou svoji hodinu, založit si hleděl také vlastní rodinu.

Obojí na světě valného užitku nedají, ani o blaho spolubližních hrubě nedbají. Libují si v truňku, kartách a v oplzlých tvorech, nebo zase v nebeklíči, kočkách, amidorech.

Aby zdárně dosáh toho velebného oučele, musí plně rozvinouti vše své fortele, a pak v řady panen ctnostých vniknout ostražitě a tam prostřít jako pavouk půvabů svých sítě.

Ten, kdo stavu manželskému sebe posvětil, nechť dbá, aby při tom získal a nic neztratil, jeť, koláče věru těžko péci bez mouky, s manželkou pak chodit se pást někam na louky.

Smělé toto přirovnání zplna neobstojí, ani pavouk se s jednou mouchou nikdy nespokojí, kdežto patří ke křesťanské tradičnosti, by muž každý na jedné měl ženě dosti.

Nepochybí, kdo se řídi moudrým ousudkem, cesta k ráji manželskému, že jde žaludkem. Je to hnedle jiná radost, má-li břicho dosti, manželské lze potom řádně konat povinnosti.

Pohanstvím se ovšem rozum velmi zalepí, jak nám příklad mrzký dává Turčín sveřepý, jenž pojímá víc manželek, majíc na ně harém, handluje v nich také nectně, neb je dává darem.

V těchto ať se každý drží rady Luthera, 29

jenž pro pravou míru našel správná numera, neníž radno v oboru tom býti fušerákem, ještě větší ale hanbou stát se ulejvákem.

jsouť manželé v tom ohledu jaksi soběstační, neb se mohou vysmát všem, kdož cizího jsou lační.

To pak stavu manželskému škodí nadmíru, anžto nutí k pytlačení v cizím revíru, v kruzích přátel plodí to sic radost ďábelskou, v gruntu ale porušuje věrnost manželskou.

Manžel hodný toho názvu hledí pořádku, aby mu to vždycky klaplo jako na drátku, spravuje si dům i ženu, dělá zásoby, a stará se o potomstvo vlastní výroby. Správnou ženu, má-li jakou, to je pravda jistá, nepůjčí na požádání ani komunista, řádná žena neokrášlí muže parohy, ani když snad z různých příčin slábne na nohy.

Ví se dobře, jak výborná drštková je polívka, na vnitřnosti v nepořádku, najmě na střívka. Tak, i stav manželský život reguluje, a tak lidi nad němou tvář povejšuje.

Hospodin, jenž špatné tresce, dobré odměňuje, jistě si takový párek velmi zamiluje, a když skončí plodný život, jehož sám je svědek, za odměnu povolá je k sobě na vejměnek.

Když se žena k muži vine, pak se dílo podaří, šmakuje jim jistě všechno, co si navaří, obslouží se ve dne v noci, tráví náležitě, maj se vůbec na tom světě jak prasata v žitě. A to je ten Zweck der Übung, jak říkají Němci, aby ve všem soulad vládl jako ve kredenci. Když se ale jeden s druhým dobře nesrovná, je to zrovna jak by šlápl rovnou do ho... . To čím více rozmazuješ, tím jen více smrdí. Proto lidé věci znalí zcela správně tvrdí, že to můž vést ke skandálům ba i k neštěstí, a že se má taký párek radš dát rozvésti. Ze všech krás a výhodností manželský stav co má, právě to si každý chválí, že má všechno doma,

(Cabánek)

30

Slůvko do ouška 26. Psané slovo Otec píše z vězení svému synovi: "Drahý Jožko, život mě naučil pět důležitých zásad: 1. Mysli! 2. Když nemyslíš, tak nemluv! 3. Když nemyslíš a mluvíš, tak nepiš! 4. Když nemyslíš, mluvíš a píšeš, tak se nepodepisuj! 5. Když nemyslíš, říkáš, píšeš a podepisuješ se, tak se nediv! Budeš v tom jako já. P. S. Na nedostatek času se nestěžuji. V přehojné míře myslí na tebe Tvůj otec."

Slyšeli jste to? Když jsi zapomnětlivý, kup si notes! Já mám dva. Krátká paměť lidí byla příčinou, že vzniklo písmo? Možná… Vždyť kdo by si pamatoval všechno, co prožil, viděl, slyšel? A tak jsme to uložili do písma. Psané slovo je kombinace písmenek. Věta je kombinace slov podle určitých pravidel. Jen aby je rty a zuby dokázali "vyplivnout". Ojojój! Co všechno nesou slova. Co všechno se dá do nich ukrýt? Informace, cit, emoce, vnitřní stav člověka, láska…

Abeceda Učitel kárá žáka: "Peťo, Peťo… Vždyť jsme se učili, že za větou má přijít tečka." "Ano, pane učiteli. Já jsem čekal, ale tečka nepřišla." V západoegyptské poušti se našly nápisy. To by ještě nebylo nic infarktového, ale… Jejich vznik odborníci zařadili do období 2000 před naším letopočtem. Ani to by ještě nebylo to nejzávažnější. Vždyť čmáranic různého druhu je na naší zeměkouli více než dost. Ale tyto mají svou zvláštnost! Jsou nejstaršími známými doklady abecedního písma. Piktografické nebo hieroglyfické písmo se v tehdejším Egyptě používalo již tisíc let, ale abecední? To je na ty dávné časy novinka. Je zde poprvé. Nápis poskytuje informace, jak se vyvinula abeceda. Jste zvědaví, co je v textu? Dávní "armádní písaři" vzpomněli i slovo Bůh a náčelník. Byla tam i tečka? Jděte se podívat. Další otázka pro výzkumníky zní: Když už byla abeceda, kdy byl první diktát?

31

A co je život? Výrok mudrce: "Život je balíček, který posílá porodní bába hrobaři." Život je zachycen na různých materiálech. Nejstarší nápis na Slovensku je na náhrobní desce ve zdi kostela v Boldogu u Sence. Je z roku 62. Informuje, že jde o hrobku tlumočníka 114. legie Quinta Atila Prima. Kámen má tedy prim. Jsou na něm zprávy, co bylo, když bylo kdysi. Gutenbergova Bible se i po 500 letech dá číst bez větších problémů. Účty zaznamenané husím brkem na papír vydrží také pár století. Mikrofilmy, CD nosiče, diskety vydrží jen několik let. Pokud padnou, tak ještě méně. Tak kam to jdeme? Náš informační věk stojí na elektronických protézách. Kdo nás loví? Útočník je všude a jmenuje se zemský magnetismus! Popereme se s ním a východiskem může být CD nosič pokryt tenkou diamantovou vrstvou. Takto nalíčený údajně vydrží až tisíc let. Uvidíme? Ne! Uvidí, pokud budou vidět.

Konec abecedy? Dopis z lahve nalezené v oceánu obsahoval tento text: "Jsem na pustém ostrově. Noci jsou krásné a dlouhé, nejsou zde obchody, daňoví poplatníci, vládní úředníci, policie, není zde smog. Pukněte od závisti!" Ještě nedávno jsme netušili, co je e-mail, chat či SMS zpráva. A dnes? Přeplňují prostor. Jsou zde nové grafické znaky, nad nimiž by nejen Egypťané, ale i naše mámy kroutili hlavami. Jedním symbolem dokážeme vyjádřit naše rozpoložení. Zde jsou, ale… Pro lepší porozumění otočte hieroglyf (obrázek, knihu) nebo hlavu o 90 stupňů doleva. Už ? Takže jde o toto: :-) dobrá nálada :-( špatná nálada, smutek : -I bez slov 8-0 údiv - "ale ne!"

:-)) dvojnásobná sranda, :-D výsměch škleb ;-) ironie, pozor! -0 nuda, zívání :-@ zlostný :-P vyplazený jazyk

A co taková věta? Ráno se mi :-) změnila na :-0 a :-)). Jenda mi :-I ukázal :-@ :-P 8-0, ;-)! :-D ani :-( nebude! Že se cítíte jako v Egyptě? Vidíte, vidíte… Abyste chytili rovnováhu duše, pošlete někomu pěknou SMS zprávu. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)

32

Dnes vám přinášíme křížovku. V tajence je uveden svátek, který je důležitý pro naši farnost (Podivín). 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 Vodorovně A. ázerbájdžánský skladatel, výtrus A vřeckatých hub B B. oživovati loutky, opření (v C gymnastice), pravoslavný kněz C. čalounický vycpávkový D materiál, oslí mládě, americká E ploskonosá opice F D. positivum, brána, jemně G pokropiti E. 1. Tajenka, vypít H F. ruské sídlo, Máchovo dílo, vršek I místnosti, biblická postava z J Ježíšova rodokmenu K G. angl.dvojit, anglicky aspoň H. mravní základ, hluboký výstřih, L systém poznání M I. malá část, 2. Tajenka J. posuvný pohyb nohou, lidský jedinec, náš herec, hlas žáby K. ženské jméno (2.9.), sopečné vyvřeliny, bída L. borax, štemply, domácky Eliška M. elektricky nabité částice, infekční činitel, dráha železničního provozu Svisle 1. matka, písemně odpověděti 2. alkenol, bahno, angl.zvuk 3. angl. fialová, problematické, podpis anonyma 4. amid cyklický, starší SPZ Hradce Králové, menší kusy nábytku 5. zařízení k upoutání lodi ke dnu, střední délka, švédská automobilka 6. zabíjačková pochoutka, nacista (hov.), španělsky polévka 7. těžký kovový prvek (v), mužské jméno (25.7.), angl.archa 8. nota bene, potřeba pekaře, chytat 9. vlákna rostlin agáve, televizní přístroj 10. domácí stroj pro ruční předení, jemné barevné proužky 11. zpěvohry, obrněný transportér (zkr.), hlas čejky 12. dravý pták, druh vepřového masa, zahrdlení hlavně brokovnice 13. rostlina, z níž se dělají jáhly, Einsteinovy iniciály, lámat 14. výrobce brýlí, povaha 15. koření, světadíl, pohádková postava 16. jemnozrnná odrůda žuly, burzovní obchod, nechť 33

Píše nám adoptivní syn 14. května 2010

Drazí přátelé! Jak se právě máte? Já a moje rodina se máme dobře. O prázdninách jsem nikam nejel. Pomáhám svému strýci. V Zambii máme tři roční období. Děkuji Vám za knihy, uniformu a boty. Velmi Vám také děkuji za pomoc - zaplacení mého školného. Až ukončím školu, chtěl bych být učitelem. Teď chodím do šesté třídy v Rodwell Mwepu. Do školy chodím rád. Ve škole se mi líbí matematika a angličtina. Mám tu dva kamarády. Jsou to Kanzoko a Enock. Má škola je vzdálena méně než kilometr. Do školy chodím ve 12:30. Cesta mi trvá asi pět minut. V roce 2011 budeme mít volby. V Solwezi máme nového člena parlamentu. Je to Lumbawatson.V Africe máme vůbec poprvé světový pohár ve fotbale. Já hraji fotbal rád. Moje sestra bude mít miminko a druhá sestra příští rok dokončí školu. Bydlím u svého strýce. Na velikonoční neděli jsem byl se svou rodinou v kostele. Mám rád Boha. 24. října oslavíme v Zambii nezávislost. V severozápadní provincii v Solwezi máme doly Kasashi. Práce v dolech pomáhá mnoha lidem. Můj strýc je farmář. Pěstuje kukuřici a cukrovou třtinu. My sbíráme cukrovou třtinu a kukuřici. Váš Kyembe Kalenga

34

symboly 1.

1. S kým je spojováno ovčí rouno? 2. S kým je spojována poušť a kobylky? 3. S kým je spojována voda ze skály? 4. S kým jsou spojováni havrani? 5. S kým je spojována oslí čelist? 6. S kým je spojováno podobenství o rezavém hrnci? 7. S kým je spojována duha na obloze? 8. S kým je spojován rákosový košík vymazaný smolou? 9. S kým je spojován pahorek areopag? 10. S kým je spojováno ucho jehly? 11. S kým je spojována ohnivá pec?

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. závist (Gen 4,4-5); 2. krvesmilstvo (Gen 19,32); 3. nevěrou a pochybováním (Num 20,11 + pozn.); 4. žárlivost (1 Sam 18,8); 5. pýcha (Gen 11,4); 6. modloslužbou (1 Král 11,4); 7. cizoložství (Jan 8,4); 8. Petr – zapřel, Jidáš - zradil (Jan 18,5-25); 9. sebevraždou (1 Sam 31,4); 10. přisvojovali si z obětí, co patřilo Pánu a cizoložili (1 Sam 2,12-17.22 + pozn.); 11. chtěl kupčit s Boží mocí (Sk 8,18-19); 12. na chamtivost a lež (2 Král 5,20); 13. lží proti Duchu Svatému (Sk 5,4)

35

Co nám říkají matriky? O prázdninách Byli pokřtěni

Podivín Vojtěch Ševčík

Uzavřeli manželství Vlastimil Konečný Miroslava Komosná Pavel Šemora Irena Musilová Martin Trávníček Lenka Roháčová

Rozloučili jsme se Jan Hublík

Božena Šošková Františka Rebendová

Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc září: 1. Aby hlásání Božího slova v méně rozvinutých oblastech světa obnovovalo srdce lidí a povzbuzovalo je k aktivní práci pro opravdový společenský pokrok. 2. Abychom otevírali svá srdce lásce, a tak učinili konec četným válkám a konfliktům, jimiž stále krvácí náš svět. 3. Aby děti v našich školách byly nejen vzdělávány, ale i vychovávány k osvědčeným mravním hodnotám.

V uplynulých letech jsme se v září rozloučili 2009 2008

Podivín

Ladná

Vladimír Svoboda

Marie Blatná Vladislav Málek Ludmila Čapková Marie Rebendová

2007 2006 2005

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč 36