Zpěv I. Sála
Kollár, básník německý
V onom kraji, kde se květorouchá Sála dolinami rozstřela, po nichž někdy silná kráčela pověstného noha Miliducha; Sláva, že ji čas a zloba hluchá zhanobily, k nebi upěla, rada bohů přijdouc zavřela k její křivdě nakloniti ucha: přemítáno dlouho o náhradě, každý z bohů vroucně rozpráví, jeden to a druhý ono radě; vtom cos Lada Milku šepce hezká, ten, aj, pannu stvořiv představí, a sněm tichne, žasne, chválu tleská. 1 |
Sláva, personifikace či bohyně Slovanstva, si stěžuje sboru božstev, že přišla o část svého lidu – že byla poněmčena země Polabských Slovanů, jejíž západní hranice vedla po Sále i Labi (17) a jejíž dávné hrdiny zde zastupuje lužickosrbský kníže Miliduch (9. století). Bohové posílají Slávě na pomoc dívku, která má věci napravit – stát se vykupitelkou, jež se obrátí zpět ke slovanství a svým příkladem strhne lid této země. Ona země, pro kterou němečtí historikové po roce 1945 zpětně vymyslí „inkluzivní“ a „neutrální“ termín „Germania Slavica“ (Fritze 1980), se tak stane znovu součástí Slovanstva. Dění na zemi je tedy výsledkem dění na nebi. Bohové rozhodnou, pak hrdinové jednají. Kollár v tom následuje antické eposy – Iliadu a Aeneidu. I jeho slovanský Olymp je modelován podle antického: Lada je slovanská Venuše, Milek slovanský Amor (138). Též motiv panny, která sestupuje s nebes zachránit lidstvo, je antický: Ve Vergiliově Čtvrté ekloze „se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše“ (Dědina 1977: 214), obnovuje se zlatý věk lidstva (18 a 170).
2
Mnohý jazyk, znělky milé, laje vám jak upýpavým hříšnicem, že jste jeho outlým žvanicem košík daly, k tanci s vámi maje; ale nač se, zkřehlost oudů znaje, starec k hebkým vtírá mladicem? Aneb k sněžným blázen hranicem béře roucho pálčivého kraje? Vy ste, kdo vás bez předsudku cení, básně, kterým smysel nemizí, při tom libých milovnice znění; buďtež tedy volné tomu zvuku, který k slavskému pobízí plesu vaši Hesperidky ruku.
Autor se hájí, že používá sonet čili znělku (z latinského sonare = znít), ač tato básnická forma není slovanská. Sonet se zrodil ve 13. století na Sicílii, je to tedy „roucho palčivého kraje“, ruka „Hesperidky“ (personifikace Západu a speciálně Itálie, podle řeckého hespera = západ). Proslavili ho Dante a Petrarca, které Kollár následuje i obsahově, motivem dívky-vykupitelky. Sonet je však forma nesnadná, neboť ve dvou čtyřverších je nutno použít pouze dva rýmy, tedy čtyřnásobná „libá znění“. To proto se sonetu mnozí básníci straní: Bojí se, že ho formálně nezvládnou. Že jim sonety, jako náročné dívky, „dají košík“. Kollár naplní schéma sonetu 645×. Cena, kterou zaplatí, je vysoká: Bude to množství gramatických rýmů i bizarních neologismů, kvůli rýmu vytvořených (Fischer 1929). Nicméně, tudy se otevře cesta sonetu do české literatury. Bez klopotných znělek Kollárových nebylo by pozdějších sonetů Vrchlického, Nezvalových či Kuběnových. NB: Upýpavým hříšnicem, jeho outlým žvanicem. 18
Nehýřil sem, nelakotil, nepil, hry mi záhy přišly v nemilost, netěšila mne ta zdvořilost, kterou jen zvyk do života štěpil; peněz blesk mne nikdy neoslepil, chladným nechala mne zmužilost, ale v bělohlavskou spanilost veždy oči s podivem sem vlepil: ještě ani neznal sem, co láska, už se serdce v touhách rozlilo, jestli sličná potkala mne kráska; božství k jiným ve kři, hromu hlase, knihách, snách neb metlách mluvilo krevavých, a ke mně v ženské kráse. 3 |
4
Najkrásnější nade všecky cnosti cnost, jež vlastní cnosti ukrývá, pohled, jehož krotkost stydlivá jest jen zrádcem větší spanilosti; serdce, jen mu trůn dej všemožnosti, ráje po vší zemi rozsívá, rtíky, z nichž se zdravý ozývá v liboplynné rozum výmluvnosti: o, kde svítíš, hvězdo utěšená? Jsi-li vskutku, drahý předměte, či-li jen sen marný zlatých časů?
Minule forma, nyní autor. Z jeho osobnosti vyplyne látka básně. Osobnost je líčena v křesťanském klíči „vyznání hříchů“, tak důležitém v protestantské tradici, navazující i na Augustinova Vyznání. U Kollára je to však vyznání hravě dvojznačné. Úvodních šest veršů vypočítává hříchy, které básník nemá. Poté vyznává svou hlavní slabost, totiž tu pro „slabé“ pohlaví. A i ta se ukáže předností: Skrze ženskou krásu k němu promlouvá Bůh, tak jako k biblickým hrdinům promlouval skrze přírodní úkazy, jako Mojžíšův hořící keř (Ex 3,2), Janovy apokalyptické hromy (Zj 10,3 či 14,2), Samuelův či Josefův sen (1S 3, Mt 2,13), „metly“ čili rány egyptské (Ex 7–12), nebo skrze posvátný text (kromě biblických postav i Augustin, který se obrátí při četbě Písma (Vyznání VIII,12). Kollár je tedy nejen v idealizaci Slovanů, nýbrž i v této „teofanii skrze lásku“ žákem J. G. Herdera (64). Ten roku 1778 sepsal komentář ke starozákonní Písni písní, v němž biblická erotika poprvé není vykládána jako alegorie o duchovní lásce Krista a církve, nýbrž jako obraz „obyčejné“ lásky mezi lidskými bytostmi, jež sama o sobě vede lidi k Bohu (Putna 2000). NB: Oči s podivem sem vlepil. V první části sonetu je líčen ideál ženy krásné i ctnostné, a obojí kvalitu před světem skrývající tak, jako Dantova Beatrice či Petrarkova Laura. Druhá část se ptá, zda toto – termínem Goethovým – „věčné ženství“ (86), lze potkat i v reálném světě, a odpovídá blaženým: Ano, já je potkal! Kde a jak, poví se brzy. Petrarca byl hlavním Kollárovým vzorem. Básně o Lauře Kollár poznal v německém překladu, který vycházel právě v letech jeho pobytu v Jeně (kdežto s Dantovým dílem se zřejmě seznámil až později; Mur ko 1897). Čím více pak byl s Petrarkou srovnáván, tím více se od něj rétoricky distancoval (357) – a tím více prokazoval, jak zásadně jím byl ovlivněn (Turčány 2003a).
O ne, žije! Žije? Libých hlasů struny k chvále její zavzněte, ej hle, mně je, mně je zaslíbená. 19
Stojí lípa na zeleném luze, pelná starožitných pamětí, ku ní, co jen přišlo podletí, bývala má najmilejší chůze; žele moje, city, tužby, nouze nosil jsem jí tajně k odnětí, jedenkráte v jejím objetí takto zalkám rozželený tuze: „O ty, aspoň ty už, strome zlatý, zastiň bolesti a hanobu lidu toho, kterému jsi svatý!“ Tu dech živý v listí hnedky věje, peň se hne a v božském způsobu Slávy dcera v rukách mých se směje. 5 |
6
Jíti-li mám světem najšířejším? Mám-li státi, či-li seděti? Jen chci cosi, než co, věděti nelze umem denně zmatenějším; host si kýsi hnízdo v najtklivějším stláti začal serdce poupěti, bode, sladí: mám to terpěti? Či všem výhost péčem dáti zdejším? Hnedky selzy roním od žele, hned jsou líce, oči veselé, lkám a zase plesám v dobu krátkou;
„Petrarkovské“ je i uctívání lípy, mysticky spojené s milovanou dívkou. U Petrarky jde o etymologickou hru se jménem Laura a slovem lauro (= vavřín ve významu „strom“ i „básnická sláva“). U Kollára jde o analogickou hru s trojznačností pojmu Sláva: Slovanstvo, básnická sláva i Mína-Slávy dcera. Místo vavřínu nastupuje lípa, která v tomto sonetu podává „v božském způsobu“, jako jakési svátostné znamení, příslib Míny-Slávy dcery. Jak lipové znamení přesně vypadalo, již básník nepraví. Lípa je v českém obrození mytologizována jako „národní“ strom Slovanů. Kollár ve Výkladu uvádí jako důkaz množství místních jmen, odvozených od lípy. Jak ukázal Vladimír Macura ve Znamení zrodu, ztotožnění lípy se Slovanstvem už se vyskytovalo před Kollárem, ale až on je systematizoval do protikladu: Lípa = Slovanstvo, ženskost, měkkost, mírnost, kdežto dub = Germánstvo, mužskost, tvrdost, bojovnost (Macura 1995: 91–93). Přitom v Předzpěvu je k „dubisku“ přirovnáno Rusko (v. 5). Jako by se Kollárovi i do symbolické obraznosti prodral „ženský“, pasivní poměr menších slovanských národů k „maskulinnímu“ Rusku, jehož imperialismus se jim jeví jako žádoucí a vábivý, jako zdroj „tvrdé“ slasti. Líčení zmatených vnitřních pocitů, v nichž se mísí bolest s touhou („bode, sladí“). Příznačná to situace pro hrdinu sentimentalis tické literatury, který si ji chce pořádně užít („nechejte mi bolest tuto sladkou“). Současně jde o univerzální motiv milostné poezie – již dle Sapfó je láska „glykypikros“, „sladkohořká“ (zlomek 107; Hošek 1981: 263). Ke Kollárovi však tento motiv opět došel především skrze Petrarku. Jeho zalíbení ve vlastní strasti se bude později „petrarkisticky“ stupňovat (350 a 356). Úvodní verš o „světě nejšiřejším“ však může být chápán i jako náznak počátku básníkovy pouti – jeho přemístění do kraje osudového setkání: do Jeny. Na tamní univerzitu Kollár roku 1817 odjíždí na studia teologie, tak jako řada dalších luteránských mladíků z Uher jezdila na německé univerzity (334 a 335). NB: Mlučte, tváře kyselé.
poshovte jen, milí přátelé, a vy mlučte, tváře kyselé, nechejte mi bolest tuto sladkou. 20
Zvučně znějí zvonů hlasy svaté, k posvíckám se strojí osada, mládež kvítím cestu vykládá, v chrám se hernou ňádra Bohem zňaté; i mé serdce pudem divným jaté tam mé nohy jíti nabádá, netuše, že tu je prorada, Milka v pouta více vkuje zlaté: sotvy vkročím, vidím v bílé říze letmo klečícího anjela, ducha v nebi měl a oči v knize; a když pohnul tvář a hlávku vznášel, koho zděšenost má uzřela? Tu, co ondy při lípě sem našel. 7 |
Zpráva o prvním, letmém potkání s dosud nepoznanou vyvolenou. Fakta podává Kollár v Pamětech z mladších let života (psány 1846, vydány až posmrtně 1863). V osadě Winzerla (dnes na předměstí Jeny) se na jaře 1818 konala slavnost – výročí tři sta let od posvěcení místního chrámu („posvícky“). Kollár a další studenti si sem přišli poslechnout známého kazatele, jímž byl jenský superintendant J. G. Marezoll. A tam, v kostelní lavici, ji uzřel. Ještě netušil, že to je Ona… Setkání je mytologizováno podle Dantova prvního setkání s Beatricí a Petrarkova s Laurou. V básnické mytologii naopak není zmíněna událost tak klíčová pro Kollárův názorový vývoj, jak sám v Pamětech přiznává – jiné třísetleté výročí: Výročí německé reformace, které bylo slaveno německými studenty na nedalekém Wartburgu v říjnu 1817. Kollár se ho účastnil, byl stržen jeho atmosférou a „wartburské“ zdůrazňování jednoty německojazyčné kultury napříč hranicemi krajů, kmenů a tehdejších německých států ho inspirovalo: „Překladem“ wartburského „pangermanismu“ se zrodil Kollárův panslavismus, jakoby natruc projektovaný do téhož kraje na Sále a Labi. NB: V chrám se hernou ňádra.
8
Herkulesa někdy na rozcestí dvě jsou postřetnuly osoby, jedna Rozkoš, pelná ozdoby, druhá Práce, chtějíce ho svesti; tať jej vábí lahodou a lestí, tato neslibnými způsoby, on si volil cestu chudoby a s ní břímě těžkých prací nesti: i mně právě to se nyní stává: ochechule dvě mne potkaly, jméno jedné Krása, druhé Sláva; než já, neplach, chci se držet obou, jako lovec, který zvětralý zajíce dva honí jednou dobou.
Básník se promítá do antického předobrazu. Příběh o Héraklovi na rozcestí vypráví poprvé Xenofón ve Vzpomínkách na Sókrata. Pak přešel do stoické etiky a z ní do křesťanské pedagogiky i do evropského umění. Kollár netuší, že i v jeho kraji vzniklo jedno slavné zpracování: J. S. Bach napsal roku 1733 v Lipsku pro saského kurfiřta kantátu Hercules auf dem Scheideweg – Herkules na rozcestí. Zatímco však klasická zpracování, od Xenofónta po Bacha, nechávají Hérakla příkladně volit Ctnost oproti Rozkoši – Kollár podobenství vtipně převrací: On, „neplach“ (= odvážlivec) chce své „ochechule“ (= sirény, svůdnice) obě! Jenomže v jeho případě jde o jiné symbolické figury – o Krásu, jež je vtělena v Míně, a Slávu, jež je současně „proslulostí“ i „slovanstvem“ i Mínou-Slávy dcerou. Když si své svůdné alternativy takto pojmenuje a interpretuje – to se mu pak snadno morálně vítězí. NB: Ochechule dvě mne potkaly. – Neplach zvětralý.
21
Aneb shořte, ňádra, v plápol stlete jiskrou touto prudce rozžatou, aneb zmaťte mysel přepjatou, neb už nelze krýti, co mne hněte; dítě kojí kvítí, tebe, kmete, city vroucí více nematou, muži žena outlých odplatou cností krásný věnec štěstí plete: lásku-liž jen věku mladého zval by hříchem rozum šalbou mámen, lásku tuto serdce čistého?
Modernímu čtenáři zní obhajoba, že člověk v mladém věku touží po lásce, banálně. I v době Kollárově však už je jistým klišé, vycházejícím z antické představy o přiměřených zájmech jednotlivých fází lidského života. Že však obsah básně řídne, lze si všimnout Kollárova jazyka – jeho usilovného hnětení češtiny, aby se do sonetového schématu vešla, vytvářejíc slova a shluky málo srozumitelné: „V plápol stlete“ = zetlejte v plameni, „zmaťte mysl přepjatou“ = připravte mne raději o rozum, „dítě kojí kvítí“ = dítě se těší z květin. Někdy jsou slova sama prostá, ale jejich pořádek je radikálně zpřeházen, snad i pod dojmem latinského slovosledu. Verše 7–8 zněly by v próze „Žena plete muži odplatou za útlé ctnosti krásný věnec štěstí“. Nebo spíše „Žena útlých ctností plete muži odplatou krásný věnec štěstí“? Kollárovy verše občas skutečně „matou mysl přepjatou“.
Takto toužím v trudné nevoli, ano blesk dvou liliových ramen usta zamkne slovem: „Nikoli!“ 9 |
10
I když bloudí, ještě bývá milý onen vyšších letův mládenec, jenž si skutky svými na věnec terhá každý kvítek ušlechtilý; a jest pravdy přítel, krásy čilý, v lásce čisté vroucí milenec, přitom hoří i jak vlastenec i jak člověk dobře zasloužilý: byť i těkal myšlénkami svými někdy v říšech asnad nemožných, nechať mlučí nade řečmi zlými;
Pokračování obhajoby lásky coby ušlechtilého zájmu mladého muže – pokud je ovšem „láska čistá“ a on sám „člověk dobře zasloužilý“. Pak je i těkání „v říšech asnad nemožných“ dovoleno. Námět Slávy dcery, tedy znovuposlovanštění Germanie Slaviky, je dostatečně fantaskní „říší snad nemožnou“. Jak ale v témže duchu omluviti Kollára pozdějšího, „zralého“, stárnoucího, když se pustí do budování říší ještě mnohem „nemožnějších“, konkrétně do „vědeckého“ dokazování existence Staroitalie slavjanské (1853)? V závěru sonetu je odvážně aktualizován biblický výrok: Ježíš praví „Ne jenom chlebem bude člověk živ“ (Mt 4,4), klada do opozice slovo Boží. Kollár klade do opozice k „samému chlebu“, k pragmatickému materialismu a životnímu realismu, lásku. Nebo tím míní i své básnické „říše asnad nemožné“?
nenadá mu proto kvapným šklebem nikdo vertochů a bezbožných, leč ti, co jsou živi samým chlebem. 22
Tři mne věci, když je spatřím, k smíchu s hněvem spojenému nutkají: pervá, neznám, jak jí říkají, zvíře jest, jež hlavu nosí v břichu; pak jsou kovy, které křídel pýchu k letu vzavše z nebe padají, a květ, v němž se oči kochají, ano smerdí přiložený k čichu: ale hněv se blíží k zuřivosti, vida lidi, kterým nebije ani k hříchu serdce, ani k cnosti.
Rozvíjí se útok na ty, kdo žijí „samým chlebem“. Kollár ve Výkladu skýtá rozluštění svých podobenství i jejich biblické předobrazy: „Zvířata s hlavou v břichu“ jsou poživační materialisté, dle biblického „jejich bohem je břicho“ (Fp 3,19). Kovy, marně toužící létat, nejsou meteority, ale lidé příliš sebevědomí. Květ, který se na dálku líbí, ale zblízka páchne, značí lidi efektní, ale povrchní. Nejhorší jsou však ti průměrní, nemastní neslaní – biblicky „ani studení, ani horcí“ (Zj 3,15), neboli „obílené hroby“ (Mt 23,27). Oproti nim skutečně žije ten, kdo „se kývá“ – kdo se o něco pokouší, kdo riskuje. Odvahu k risku Kollárovi nelze upřít. NB: Hnusná bez balsamu mumie.
To jsou, v kterých duše hnije živá, hnusná bez balsamu mumie: nebo kdo chce žíti, ať se kývá. 11 |
12
Chtěl sem pěti králů českých trůny, bratrů příchod, Vlastu s Libuší, chtěl „Bič boží“, kterak do kuší střely klásti svoje učil Huny; Tatry zlaté, Tokaj, ticho luny perst se tytýž hráti pokouší, ale klamné vždycky do uší Mína jen a Mína znějí struny: slohem prostým bájky, květy, říše psát se jmu, než péro svévolné tahy jiné, jiné ruka píše; ani řeč má s vůlí kráčet neví, a co v spolku lidí nevolné serdce kryje, kvapný jazyk jeví.
Básník rekapituluje to, co už nebude „pěti“, čili což už nenapíše: především své projekty historické lyriky. Figurují v nich látky z počátků české státnosti, známé od Kosmy a následných kronikářů (první čeští králové, příchod „bratří“ čili praotce Čecha a Lecha, Libušino zakládání Prahy, dívčí válka) i události z imaginace uherské: „Bič boží“ Attila býval pokládán za předchůdce uherského státu. Místo Kollára chopili se látek jiní básníci: Attily pochopitelně ti maďarští (předně János Arany), českých státoprávních látek autoři čeští i slovenští (předně Ján Hollý), ale i německojazyční: Clemens Brentano napsal hru Die Gründung Prags (Založení Prahy, 1815), K. E. Ebert epos Wlasta (1829), Franz Grillparzer drama Libussa (1848) atd. Kollár mohl by cítit satisfakci: „Germáni“ našli zalíbení ve slovanských látkách! Alespoň načas, než je od nich obojí nacionalismus zase odvedl. Výrok, že ať se pokusí psát o čemkoliv, vyjde z toho vždy Mína, je narážkou na Ovidiovo „přiznání“: „Aniž jsem chtěl, má slova se řadily v rytmy, / cokoli zkoušel jsem napsat, pokaždé napsal jsem verš“ (Žalozpěvy IV,10,25–26; Ovidius 1985: 123). 23
Zjara nech tě světí, líbý chládku, večer z větve píseň slavíka, v létě ať se tebe netýká Perůn hněvný veda s živly hádku; každou jeseň nech i ze zůstatku roucha tvého zlato vyniká, v zimě chraň tě zhouba všeliká, strome svatý, lásce na památku: žij jen, dávný děde, blízkou koje oudů i let břímě studničkou, aniž ostré pociť vraha zbroje!
Pokud předchozí sonet ohlašoval též odhození přírodní lyriky („Tatry zlaté, Tokaj“) ve jménu Míny – nejen že ve třetím zpěvu, Dunaj, budou Tatry i Tokaj hojně opěvány: Už tady začíná pásmo sonetů přírodně-milostných v duchu pastorálních idyl. Tento žánr byl vytvořen v helénismu (Theokritos), kanonizován v římské poezii (Vergilius) a oživen v evropském klasicismu, který jej vlídně předal sentimentalismu a ten zase biedermeieru (Lorenzová – Petrasová 2004). Básník opěvá strom v proměnách ročních období a jejich slastí i rizik („Perun hněvný“ značí letní bouři) jakožto svědka milostného sblížení, arciže cudného („prvou všeptla hubičkou“). Neřekne přímo, že se jedná o lípu, emblémový strom Slovanů (5) – přece by se však s Mínou nelíbal pod germánským dubem.
Nebs ty svědek, když mi ona troje slova pervou všepla hubičkou: „Věčně, věčně, věčně, serdce moje!“ 13 |
14
Krásný jest zvuk, který vychovaly venku ruky samé přírody, mněl bys, že se z křovin hospody vlaských mistrů, chrámy z lesů staly; krásnější ten, jemuž Muzy daly v lidských ustech už i svobody, kde um ve zpěvu se lahody míchá, aby sluch i duši jaly: ale znám zvuk jeden tichý, krátký, než tak plný, pronikavý, sladký, že vše jiné v něm se spojují;
Na Kollárovy poměry prostá a líbezná chvála vyznání lásky. Slova takového vyznání jsou nad zpěv ptáků i zpěv lidský. „Hospody vlašských mistrů“ jsou koncertní síně, v nichž se provozuje „vysoká“ italská hudba. Vůči té chová Kollár skepsi, vysvětlitelnou z romantické chvály umění spontánního, lidového, národního, viz sonet o italské umělkyni v Karlových Varech (232). Trojité stupňování „krásný jest zvuk – krásnější – ale znám zvuk jeden [...] když si řeknou srdce milující“ zní jako proroctví o písni Jaroslava Hutky „Krásný je vzduch – krásnější je moře – co je nejkrásnější: usměvavé tváře“. Ostatně, píseň se jmenuje Náměšť, a tam Kollár ve druhém zpěvu také doputuje (262).
slyším, slyším ho, hle, líbě znící, když si řeknou serdce milující pervýkráte: že se milují. 24
Rád mám jeseň, tokajského moku matku, rád i léto pěhavé, příjemnéť jsou v zimě bělavé sanice a klouzky u potoku; předce veždy ze všech částek roku jaro v jeho kráse strakavé, v jeho veselosti zpěvavé, najmilejší bylo mému oku: nyní pak se ono pro mne stalo nejen milým, než i pamatným, protože mi lásku darovalo;
Pokračuje pastorální idyla a evokace čtvera ročních období, i za pomoci některých matoucích obratů: „Pehavý“ je slovensky „pihatý“, míní se „barevný, pestrý“. „Klouzky“ nejsou houby, ale klouzačka. Jaro, „májový čas“, je slaveno jakožto nejlepší pro lásku i kvůli autorově zkušenosti: Na jaře 1818 došlo k setkání s Mínou. Nejdříve k onomu letmému v kostele ve Winzerle (7) – a brzy ke druhému, v Mínině domovské Lobedě. To bylo tak: Mínin otec, lobedský pastor Georg Friedrich Schmidt, těžce onemocněl; jeho žena požádala superintendanta Marezolla o nějakého studenta teologie na záskok; a Marezoll ji poslal za Kollárem. Kollár poslušně vyrazil do Lobedy – a na faře, jak dí Paměti, ona „mladice v nejplnějším květu panenského věku“ z Winzerly (Kollár 1956: 194).
kolikráte navrátí se zase, zápalem a kvítím posvatným v májovém chci světiti je čase. 15 |
16
Pahorek jest, na němž rozvaliny hradu tráví času kolečko, pod pahorkem hezké městečko, v městečku dům stojí lípostinný; na ten domek z nebes klenutiny najkrásněji svítí slunečko, neb tam bydlí ono serdečko, jež Bůh Slávě určil dobročinný: v hradě tom se strašné, v dlouhém čase, stonání a pláče slýchaly, nyní ale vše jest ticho zase; neb už zhojil křivd a ran těch hory Milek Slávě, jež jí zdělali Medvěd, Lev a jiné dravé tvory.
Jsme v Lobedě. Osada ještě stojí. I „dům lípostinný“, lobedská evangelická fara. Dokonce je na ní umístěna Kollárova pamětní deska. Na cestě od fary ke kostelu Kollárův památníček hlásá od roku 1984 česky a německy verš z Předzpěvu: „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou.“ Původně ovšem kámen nesl desku s nápisem na památku pruského válečného vítězství nad Francií… Jinak je kollárovská idyla tatam. Lobeda je nyní předměstím Jeny. Hned vedle sviští dálnice E40 z Drážďan na Frankfurt. Za časů NDR (17) bylo v Lobedě nasázeno veliké panelové sídliště, po roce 1989 opouštěné a zas obnovované. To tedy udělalo s Lobedou „času kolečko“ čili koloběh. Nad Lobedou se tyčí ruiny hradu Lobdeburg. Zde nápis nepřipomíná Kollára, nýbrž Goetha, který tu byl roku 1801 inspirován výletem k básni Hrad na hoře. Pro Goetha je ruina kulisou ke vzývání minulosti rytířské, pro Kollára minulosti slovanské. Hradní strašidla kvílením připomínají útisk zdejších Slovanů pod germánskými „šelmami“. Jmenováni jsou feudálové ze 12. století, aktéři klíčových porážek slovanských kmenů. „Dravé“ přídomky si dali sami: Albrecht I., zakladatel Braniborské marky, příjmí „Medvěd“. Jindřich Welf, vévoda saský a braniborský, příjmí „Lev“ (Hrabová 2006). 25
Jako chodí opuštěná mati, když jí pomrou dcery, synové, každodenně v rouše smutkové k miláčků svých hrobům naříkati; tak já k ní se mohu přirovnati, chodě k vám, o Sorbů hradové, Kunice, Krain, Lobdy rumové, nad vašimi předky plakávati; od vás nesu ke Sloupsku a Míšni svaté horkých selzí obětě, kde rty Němec slavskými se pyšní; sotvaže zde city poustydly, vedou k Retře mne a k Vinetě Dervan, Mík a Bělbog zlatokřídlý. 17 |
18
Není to zem ani nebe zcela, co se z tváře Její vyškytá, svatost je to v kráse zavitá, duše božská v outlé cloně těla; hned mře láskou, hned zas, jak by chtěla vzhůru letnout, city zamítá, do ruk běží, aj, v blesk rozlitá — světy hvězd Jí plynou vůkol čela: ba si, tuším, všudypřítomnosti ode bohů samých půjčila, anť mi veždy v očích, v obraznosti; o, rci předce, družko rozmilá, jsi-li trupel, ať si trudu spořím, či-li anjel, ať se tobě kořím.
První celková vize poněmčené Slávie, vymezené ze tří stran. Zde na západě jsou hranicí hrady nad Sálou – Kunitzburg, Crainberg, Lobdeburg a další, vesměs v ruinách (pokud nebyly za romantismu malebně přeopraveny). Patřily k „limes sorabicus“, hranici mezi Franckou říší a územím Slovanů, jak ji začal kolem roku 805 opevňovat Karel Veliký. Byly tedy součástí germánské moci. Kollár však soudí dle etymologie, že vznikly na původních sídlech slovanských, že jsou to „Srbů hradové“, a že tedy smí i musí nad nimi truchlit. Na jihu jsou opěrnými body Sloupsko-Stolpen a Míšeň-Meissen, dva velkolepě dochované hrady při Labi, sotva přiteče z Čech (141). Na severu Kollára vedou dávné slovanské postavy (srbský kníže Dervan, žrec Mík ze Stargardu a bůžek Bělbog) na zmizelá centra Luticů u Baltu – Retru (194) a Vinetu (171). Pohlédne-li čtenář na mapu – zjistí, že Kollár vymezuje v podstatě to území, na němž se v letech 1949–1989 rozkládala Německá demokratická republika. Ano, tento vazal komunistického Ruska, německý člen „slovanského“ bloku „socialistických států“. „Germania Slavica“ se tehdy stala v politickém smyslu součástí „Slávie“. Na školách NDR se povinně učila ruština, pěstovala se družba se Sovětským svazem, Polskem i Československem, podporovala se lužická menšina… Tak si to Kollár představoval?
Vzývání Míny coby polobožské bytosti, seslané nebesy obnovit Slávii (1). Katolicismus antickou božskou pannu ztotožnil s Pannou Marií. Kollár se v romantické Jeně a goethovském Výmaru naučil vnímat katolický kult jako estetickou tradici, jež nebrání zůstat konfesně mimo katolicismus (Murko 1897). Hraje si tedy s mariánskou symbolikou, viz „světy hvězd“ kolem jejího čela; viz váhání, zda je anděl či „trupel“, kralickou bibličtinou „hmota, hlína“ (Ž 139,16 a Ř 9,21). A ještě proroctví o české hymně: Obrat „duše božská v outlé cloně těla“ se o třináct let později, roku 1834, objeví, zlehka obrácen, ve druhé sloce písně Kde domov můj: „duše útlá v těle čilém“. NB: Co se z tváře vyškytá. 26
Všecko při Ní, vůkol Ní i na Ní jest jak u Vestálky, běloučké, ode hlavy k patě samoučké, že kdo nezná, s úctou se Jí klaní; mé pak oko téměř se už straní postavy té, sice hezoučké, ale divné tak a lehoučké, že Ji zovu českou Bílou paní: alabastru sama bělostnější v rouchu, ve kvítí a kdekoli barva bílá jest Jí najmilejší; ale nevím posud, ohnivého slunce-li to bělost, nebo-li jenom bělost sněhu studeného. 19 |
Začíná série rétorických oslav milované bytosti. Tato velebí bělost coby její viditelný atribut. Bílá barva asociuje kladné hodnoty – nevinnost, čistotu, světlo. Vzory bělosti vnější i vnitřní jsou brány jak z antiky (panenské kněžky Vestálky, zasvěcené římské bohyni rodinného krbu Vestě), tak ze slovanského světa: Bílá paní z jihočeských pověstí, zpopularizovaná mezi intelektuály Bohuslavem Balbínem, proslula jak bílým rouchem, tak dobrotou a lidumilností (rozdávání „sladké kaše“). Kollár si asi neuvědomuje, že přirovnává Mínu ke strašidlu. A ona ho jednou přijde postrašit! (371). Macura na tomto sonetu ukazuje, jak si Kollár proměňuje realitu podle básnické vize: Wilhelmine Schmidt byla dle dobových svědectví i vyobrazení dívka snědé pleti a tmavých vlasů (Macura 1995: 89). S Míninou „barvou“ činí tedy básník totéž, co s její národností. Po básnické stránce je sonet příkladem, jak autorovi docházela rýmová invence – viz čtyřikrát zopakovaný gramatický rým: „běloučké / samoučké / hezoučké / lehoučké“.
20
Těžko zříti ovšem, když se v krásy zlaté na Tatrách den obléká, um se tu v cit, tělo člověka v peruť mění, na „ach!“ jeho hlasy; mutno serdci, když mrak slunce hasí a hrom láme dřeva stověká, strašno, kdy rty Etna rozsmeká, lká zem, bledne měsíc hvězdovlasý: předce toto všecko snadno snesu, ale pohled Její nevinný, tohoť nelze, leč se celý třesu;
Rétorické hyperbolizování pokračuje: Dojem z Mínina pohledu je mocnější než dojmy z přírody, byť je to emblematizované „slovanské“ horstvo Tatry. Dojmy se dělí na dva typy, jako by chtěly ilustrovat tezi Edmunda Burka o estetickém protikladu „krásného“ a „vznešeného“ (A Philosophical Enquiry into the Origin of Our Ideas of the Sublime and Beautiful – Filosofické zkoumání o počátku našich představ o vznešeném a krásném, 1757). Tuto tezi Kollár mohl znát přinejmenším z Kantovy polemiky s ní: V první sloce jsou dojmy „krásné“, pozitivní, nekomplikované, idylické – v druhé sloce dojmy „vznešené“, najmě z přírodních pohrom, kdy bouře láme mohutné stromy („dřeva stověká“) a sopka otevírá jícen („rty rozsmeká“). NB: Mlč nyní, vtipe!
pohled Její! O, mluč nyní, vtipe, serdce, mluv, jak jeden jediný střely, světy, bohy do mne sype. 27
