Listopad 2011
Zprávy ze školy (akce minulé) Novinářský den
Dne 16.11.2011 se na naší škole uskutečnil Novinářský den. Navštívila nás redaktorka Květa Tošnerová ze Svobodného hlasu, která nám vyprávěla jak probíhá tvorba novin. Naše škola vyhlásila soutěž o dvacet nejlepších textů psaných tento den na tři témata: Můj nejlepší den ve škole, Byla jednou jedna.., Začátek tohoto dne.
Vítězové získávají flash disk a jsou to: Jaroslav Jenček STR1 Nikola Antonyová VSP3 Zdeněk Mahdalík STR1 Jaroslav Židů VSP3 Anna Jirásková VSP1 Věra Vydrová VSP3 Tereza Keszegová VSP2 Kamila Gregorová VSP3 Tomáš Houda VSP2 Kateřina Černá VSP3 Pavlína Beerová VSP2 Michal Prokeš STR4 Šárka Charvátová VSP2 Dagmar Svobodová VSP4 Filip Szitaj VSP2 Denisa Vyskočilová VSP4 Jakub Leško STR3 Nikola Maierová VSP4 Andrea Procházková VSP3 Lenka Waitzová VSP3
Listopad 2011
Zprávy ze školy (akce minulé) Měli jsme ve škole projektový den o AIDS. Přišli k nám paní z pedagogicko-psychologické poradny. Tento projekt byl rozdělen do dvou částí, při čemž první den jsme měli přednášku, ve které nám byli pouštěny různé obrázky, na kterých bylo buď velké nebo žádné riziko nákazy. V druhé části projektových dnů jsme si pouštěli film o africké dívce, která byla touto nemocí nakažena. Bylo zarážející, jak lidé v těchto zemí žijí jen proto, aby uživili svou rodinu a často kvůli tomu začnou s prostitucí. A tím se ve většině případech nakazí HIV a později se u nich začne plně rozvíjet AIDS. Nakazí vědomě spoustu lidí. Pak jsme hráli různé hry, které nám pomáhali uvědomovat si, jak je tato nemoc závažná a že nakazit se není zas tak velký problém. Když si nedávají pozor např. při výběru partnera.. Přednáška určitě byla velmi dobrou prevencí a připomněla nám spoustu důležitých věcí, na které by se v dnešní společnosti nemělo zapomínat. Přednáška se mi líbila. Aneta Vitoušová VSP1
Listopad 2011
Akce budoucí (co se stane) 21.12.2011 - Turnaj v sálové kopané 23.12.2011 - 2.1.2012 - Vánoční prázdniny
Přebrepty Napiš svou charakterovou vlastnost - Jsem ftipný. Jak se nazývá nauka o buňkách? Buňkologie. Otázka pro učitele: „Jsou v Itálii pyramidy?“ V Nizozemsku běhají po pastvinách Skoti.
Vlastní tvorba Chci tě mít u sebe, nemůžu být bez tebe. V mých myšlenkách si jen ty, a ve snech taky, tam taky. Miluji tě Medvídku, víš to? bez tebe to není ono. Už se těším jak budeš vedle mne, spolu překonáme nadevše Mám šílenou chuť na něco sladkého. Na něco co rozechvěje chuťové buňky k zbláznění, potěší oko a navíc to nádherně voní. Zkrátka něco neodolatelného. Tak kde jsi? Obě básničky napsal: Zdeněk Mahdalík, STR1
Listopad 2011
Horoskop
Střelec 23.11 - 21.12 Střelec miluje přírodu, má nové nápady, rád cestuje. Nemá rád když ho někdo omezuje. Kámen štestí: ametyst, safír, granát Měsíční kámen: hyacint, tyrkys, safír, granát Přednosti: optimismus, tolerantnost, srdečnost, obětavost, upřímnost, dobrodružnost, idealismus. Slabosti: lakotnost, samolibost, nesoustředěnost. Totemové zvíře: sova Totemová rostlina: Smrk černý Vhodný protějšek: beran, lev, váhy, vodnář Nevhodný protějšek: blíženci, ryby, panna Anatomické zvláštnosti: urostlá postava se sklonem k obezitě. Toto znamení ovládá bedra a stehna. Ve znamení střelce vládne Jupiter Jídelníček podle hvězd: ořechy, semena, ryby, drůbež, telecí maso, nízkotučné mléčné výrobky, grapefruity, mandarinky, banány, listová zelenina. Povaha: cholerická Živel: oheň Známé osobnosti: Milla Jovovich, Brad Pitt.
Listopad 2011
Můj nejlepší den na škole
Lenka Waitzová VSP3
Toto téma jsem si vybrala, protože to byl opravdu můj nejlepší den na škole za necelé 3 roky. Bylo to vloni, poslední den před vánočními prázdninami. Nejdříve jsme měli pani učitelku třídní, bylo to celkem fajn. Popíjeli jsme čaj, jedli cukroví a užívali jsme si spoustu srandy. To však nebylo nic proti tomu, co na nás čekalo potom. Stáli jsme o přestávku přede dveřmi ekonomiky, dveře byly zamčené, a tak jsme tak trochu blbli na chodbě. Po chvíli pani učitelka Zemánková otevřela a opravdu nás překvapila. Byla oblečená ve vánočním stylu, moc jí to slušelo. Na hlavě měla modrou Santovskou čepici (i když s logem hokejistů, ale co), dále měla na sobě modro-černý proužkovaný nátělník a opravdu velký krásný pásek u kalhot. Ale to není ještě všechno, v ruce měla velkou prskavku a smála se od ucha k uchu. Ze třídy se ozývaly vánoční písničky a momentálně hrála Celine Dion. Celá třída se honem nahrnula dovnitř a zaujali jsme svá místa. Třída byla krásně vyzdobena svíčkami, které stály na modrém ubrousku, v rohu stál rozsvícený stromeček. Netrpělivě jsme vyčkávali další překvapení. To však na sebe nenechalo dlouho čekat. Pani učitelka z kabinetu přinesla rychlovarnou konvici, kafe s cukrem a mlékem. Okamžitě se utvořila fronta a každý vyčkával na svůj šálek kávy. Než se každý stačil rozkoukat, na stole ležela hromada cukroví, které sama pro nás upekla. Je opravdu dobrá kuchařka, bylo to moc dobré. Celou hodinu jsme si povídali a smáli se. Vyprávěla nám různé příhody ze života, koho potkala, s kým vším se zná a dokonce nám slíbila, že nám přinese ukázat své fotky. Před koncem hodiny někoho napadlo, abychom se společně vyfotili. Dodnes mám tuto fotku uloženou v počítači a je moc pěkná. Každopádně mi bylo hrozně líto, když nás na konci školního roku opustila a odjela do Ameriky. Začátek tohoto dne
Jaroslav Jenček, STR1
Každý můj školní den začíná zvoněním budíku v půl sedmé. Nikdy se mi nechce moc vstávat, ale někdy si vzpomenu, co mě čeká, a ráno je hned veselejší. Tuto středu jsem se hodně těšil na to, že půjdeme na přednášku „Jak se mají psát správně noviny“. Hned se mi vstávalo líp. Šel jsem do kuchyně a připravil jsem sobě a bratrovi snídani. Snídani připravuji pravidelně já, protože bratr chodí venčit našeho psa Filipa. Společně jsme si dali čaj a naše oblíbené kukuřičné lupínky s mlékem a medem. Po snídani jsem šel do koupelny, kde jsem si dal osvěžující ranní sprchu a vyrazil jsem na cestu do školy. Před školou již čekali někteří spolužáci. Hned jsme si začali povídat o přednášce, na kterou jsme se většinou těšili. Pospíšili jsme si, abychom byli v aule první a mohli si zabrat ta nejlepší místa. Přednášející novinářka nás hezkou a poučnou formou seznámila s tím, jak se píší noviny. Přednáška se mi i přes svou krátkost hodně líbila a doufám, že i spolužákům. Po jejím skončení jsme šli zpátky do třídy, což mne trochu mrzelo. Začal jsem se tedy těšit na poslední vyučovací hodinu, kdy budeme na počítačích psát sloh. Začátek každé dne je u mne skoro stejný a vždy se snažím najít si něco pozitivního, na co bych se mohl těšit a měl lepší náladu a lépe se mi vstávalo.
Listopad 2011
Andrea Procházková VSP3 Ihned po tom, co začalo svítat a první paprsky slunce dorazily i k oknům mého pokoje, jsem začala tušit, že toto nebude jeden z těch tuctových nudných dnů. Už v noci se mi zdály podivné sny a ihned poté, co jsem se rozkoukala, mě velice udivilo, že spousta věcí není na svém místě. Nepřikládala jsem tomu ale důležitost a vyrazila jsem po schodech dolů do koupelny. V tu chvíli jsem ještě ani nemohla tušit, jakých zázraků se dnes stanu svědkem. Když jsem otevřela dveře do koupelny, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Uvnitř hrála zvesela muzika, kartáček spolu se zubní pastou se oddávaly jako dva dlouholetí profesionálové nerušeně tanci na hladině napuštěné vany. Kolem podivného tančícího páru pomalu pluly gumové kachničky, se kterými se obvykle koupu, a na hřbetech vozily vojáčky mého mladšího brášky. Vojáčci na sebe pokřikovali a vypadalo to, že mezi sebou v čemsi soupeří. Stála jsem s otevřenými ústy a nestačila se divit, když v tom mi něco narazilo do nohou. Byla to konvice, mrkla na mě, pousmála se a řekla mi, ať jdu do kuchyně na snídani. Tak jsem tedy šla. Sedla jsem si ke stolu a pozorovala, jak mi perníček Bebe Brumík maže chléb máslem a jak mi konvice zalévá čaj vařící vodou. Po celou dobu mé snídaně mě obsluhovala elektronika z celé kuchyně a dokonce za mnou dohopsal Dolce Gusto a zeptal se mě, jestli si přeji udělat do termohrnku horkou čokoládu, když je venku taková zima. S úžasem v očích jsem souhlasila, popadla jsem hrnek a utíkala na autobus. Ve dveřích mě ale zastavil velký plyšový tygr, který dodnes byl jen pouho pouhá plyšová hračka mého brášky. Vyděsila jsem se, ale hned co mě uviděl se mi přitulil k nohám a vrněl tak hlasitě, že probudil celý dům. Ještě chvíli jsem si s tygrem hrála, když v tom silná záře prosvítila celou místnost. Zvláštní světlo pocházelo z okna. Byla jsem zvědavá, co to zase bude za překvapení, tak jsem nahlédla skrz žaluzie a mé oči přišly v úžas. Před domem stálo mé auto, a to doslova stálo! Mělo nohy a ruce a vypadalo jako robot na ovládání. Nasedla jsem bez rozvážení do auta, uchopila páčky do rukou a vcítila se do role robota. Leaserovými paprsky, které mi šly z očí, jsem si svítila na cestu. Stromy kolem mě se mi snažily zkřížit cestu a bohužel se jim to podařilo. Měly větší sílu, a tak mě srazily k zemi a snažily se mě umlátit jejich kořeny a větvemi. Já jako robot jsem zklamala, ale naštěstí okolo letěl pegas, který mě vzal na svůj hřbet mezi svá křídla, a letěli jsme do školy. Doprovodil mě až ke třídě, políbil mě na čelo, popřál mi hodně štěstí při psaní této práce a odletěl z okna pryč. Se skvělou náladou jsem vešla do třídy, kde místo studentů seděli na židlích plyšový medvídci a místo učitele dělal dozor netopýr. Už mě to ani nepřekvapilo, tak jsem se usadila ke stolu a teď tu sedím a píšu tuhle práci a říkám si, jak zvláštní a krásný je tento den, a to ještě neskončil. Byla jednou jedna sova ….. Jsme to my, každý na jiný straně světa, To, co nás ale pojí, jsou ty krásný léta. Přeji si, at‘ to nikdy neskončí, chci, aby ses mi podíval upřímně do očí a řekl mi ta dvě krásná slova. V létě při měsíčku, když houká sova…. Miluji Tě…..
Dagmar Svobodová, VSP 4
Listopad 2011
Zážitek tohoto dne
Zdeněk Mahdalík, STR 1
Že bych měl zážitek z tohoto dne, to nemohu říct. Tento den byl jako každý jiný. Den začal tím, že jsem vstal a v pohodě šel naproti své holce. Ráno bylo v poměrně teplo, lépe než den předtím. Akorát byl namrznutý chodník. Ve škole jsme měli první hodinu přednášku v aule o novinách, která byla pěkná Dozvěděl jsem mnoho informací. Jak paní redaktorka Květa Tošněrová vyprávěla o svém životě, jak začínala. Vystudovala zemědělskou školu, která jí byla vlastně k ničemu. Od zemědělství skončila u novin. Noviny jí baví, dá se říc,t že děla za minimum, ale těší jí to, že si lidé noviny čtou, i když zavolají a kritizují, tak ví, že si noviny četli. Také nám rozdala výtisk jejího tisku, a to tzv. Svobodný hlas. Výtisk je sice malý, ale má v sobě poměrně dost informací, na zadní straně výtisku mne zaujala rubrika Sport, kde byl článek o fotbalu. Dále inzerce, kde si můžete zadarmo umístit inzerát. Jeden výtisk novin vyjde na 9 Kč. Za tu cen ale dostanete poměrně dost informací. Po této hodině jsme měli hodinu dějepisu, kde jsme koukali na film. O tuto hodinu asi žádné zážitky, jen jsem málem usnul. Film byl docela nudný, koukali jsme na film o Mistru Janu Husovi. Další hodinu jsme měli mechaniku, tam jsme se normálně učili, brali jsme novou látku a docela je lehká. Poté jsme měli biologii, v které jsme brali kosti končetin a na konci hodiny jsme koukali na film o kostech. Pak jsme měli půlhodinovou přestávku, o kterou jsem šel se spolužákem ven, vyvětrat si hlavu. Docela to pomáhá jít na tu půlhodinku ven. Lepší než sedět ve škole. Poté jsme měli hodinu konverzace v jiném jazyce, ve které jsme popisovali v němčině svojí školu. Tato hodina utekla poměrně rychle, jako vždy cizí jazyk. Poté jsme měli hodinu chemie, ve které jsme první půlku strávili diskusí o lyžařském výcviku a druhou část hodiny referáty. No, a teď máme mít hodinu dějepisu a místo toho píšu tenhle článek. Lepší nežli se učit. Když bych měl říct zážitek tohoto dne, tak to bude asi přednáška o novinách, dost jsem se dozvěděl, styděl jsem se přihlásit, že doma skládám básně. Ale každý člověk je jiný, jeden je stydlivý a druhý zase drzý. Teď už jen počkat do zvonění a jít domů. Jirásková Anna VSP1 Byl jednou jeden král, který se rád smál. Chci vám říci o tom králi, abyste se také smáli. Tak tenhle král, co se pořád smál, uspořádal bál, aby všem dal dar. Všichni lidé přišli kdysi, aby dary převzali si. V sále prázdno-dary nikde, však pohostinství není bídné. A tak lidé jedli, pili, prostě všichni šťastni byli.
Samé slasti, žádná zlost, písně hráli pro radost. Smích byl tenkrát velký pán, však to byl ten králův dar. A ten král žil spoustu let, se smíchem měl hezčí svět. Z toho plyne poučení se smíchem se život mění. Tak se všichni stále smějte, navzájem se rádi mějte.
Listopad 2011
Byla jednou jedna….
Keszegová Tereza VSP2
Byla jednou jedna dívka jménem Alžběta (Bětka). Chodila na střední školu, kam nezapadla, spolužáci ji ponižovali a trápili, neměla žádné přátele a rodina si jí nevšímala, matka byla vyléčená feťačka a otec alkoholik, který byl víc v hospodě než doma. Bětka měla z toho deprese, protože se neměla komu svěřit, a tak trávila spoustu času u internetových stránek ohledně stylu emo. Obarvila si vlasy na černo, nechala si propíchnout ret a psala smutné básně a příběhy. Jednoho dne si našla na internetu kamarádku se stejným stylem a měla se s ní sejít. Po týdnu psaní se obě emařky sešly, její nová kamarádka Eva jí vzala na emo sraz. Bětka Evu obdivovala kvůli tomu, jak vypadala, jak se chovala a za to, že měla stejný životní příběh jako ona - také Evu neměli rádi ve škole, a tak se dala ke stylu emo, kde poznala spoustu kamarádů. Na srazu viděla Bětka všechny ty emaře, jaké mají úžasné vlasy, výrazný make-up a úžasné oblečení v černé a růžové barvě. Všichni tam holdovali alkoholu a marihuaně. Bětka do té doby nic takového nevyzkoušela, protože viděla jak to matku a otce zničilo, ale rozhodla se, že to zkusí, aby byla také „cool“ jako všichni ti lidi kolem. Nejdřív jí alkohol nechutnal, ale po pár doušcích se jí uvolnila nálada a začala tomu holdovat z plného hrdla, poté k ní došel joint - řekla si: „Ale co, tak to zkusím jednou, když už žiju.“ V opojení alkoholu a trávy si Bětka ulehla na zem v Evině objetí. Ráno se probudily a Bětka měla neskutečné bolesti hlavy a žaludku, Eva jí poradila ať se napije ještě trochu alkoholu a něco sní, že se jí potom udělá lépe. Večer Bětka a Eva vyrazily do Rock klubu za emaři, znova tam byl alkohol a tráva, ale přibyl i trip. Opět všechno zkusila, po tripu se cítila úplně svobodná a všude viděla barvy, motýly a poníky. Bětka zanedbávala školu, už tam nebyla pár týdnů a vůbec jí to nechybělo. Tento styl života se jí začal líbit. Po nějakém čase si našla přítele Timiho, který jí přivedl do království, kde vládl král, král heroin. Zpočátku si jen šňupala, ale Timi si píchl a ona chtěla zkusit, v jakém je stavu. Šla a hledala dealera s „H“. Nakonec ho našla a šla na veřejné záchody, kde si půjčila od jednoho feťáka nádobíčko, nešlo jí napíchnout žílu, a tak jí zkušený feťák (Dave) pomohl. První vpíchnutí do žíly jí bolelo, ale ten pocit, kdy jí ‚H‘ protékalo žilami, pro ni byl neskutečně blažený, alkohol, tráva, ani trip se tomu nevyrovnaly, bylo to jako když sedíte na horské dráze, ten adrenalin. Adrenalin se za chvilku proměnil ve schizofrenii s pocitem, že ji všichni sledují. Po dvou letech fetování se stala prostitutkou, aby si mohla vydělat na fet, nesnášela tu práci, ale už byla závislá, a tak jí asi nezbývalo nic jiného. Jednoho dne si koupila fet a píchla si ho pod jazyk. Už neměla takové ty krásné stavy jako na začátku, kdy si píchla a myslela si, že vybouchne adrenalinem. Už to byl její rituál, všední věc jako je pro nás chození do školy. Jednoho dne uviděla Bětka, jak Timi políbil Evu. Bětka se jen zeptala, co se děje, a nechápavě koukala, Timi jí řekl jen to, že už ji nechce, že je s Evou a že se milují, Bětka to nevydržela, utekla a šla hledat dealera. Bohužel si koupila nějaký „šmejd“, po kterém se jí udělalo zle a měla neskutečné křeče v břiše. Tak si jen lehla a za hodinu se jí srdce zastavilo. Zbyl po ní jen článek v novinách. „Další oběť heroinu, bylo jí pouze 19.“
Listopad 2011
Můj nejlepší den na této škole
Pavlína Beerová VSP2
Dne prvního září jsem šla do školy a hrozně moc jsem se bála toho jak na mě ti noví žáci budou reagovat. Měla jsme ten hrozný pocit v žaludku, ale to je normální, první den ve škole, aspoň se to tak říká.. Byla to jen jedna vyučovací hodina. Jen jsme se seznamovali, takže to rychle uteklo.. Druhý den ve škole -je pravda, že jsem se těšila na to, že poznám nové tváře, jak se říká nové kamarádky a kamarády.. Hned jsme se seznámila s Míšou Veselou, přišla mi od pohledu sympatická a hlavně taková v pohodě holka.. A s Míšou Veselou jsme zůstaly dodnes kamarádkami, je moc hodná a milá, takovou kamarádku jsem si vždy přála a jak se zdá, splnilo se mi to přání - mít nejlepší kamarádku. Řekla bych, že tahle nová třída je super, kamarádky se se mnou baví, nejsou namyšlené. Na druhou stranu mě dost mrzelo, že jsem musela opakovat ročník, ale mě učili rodiče - zdraví máš na prvním místě a odmaturovat pak můžeš kdykoliv - a měli pravdu. Nová třída je v pohodě, máme tu i spoustu legrace, usmívám se, což je výborné!! Skoro každý den chodím domů s úsměvem, a ne pořád tak smutná jako dřív.. V nové třídě se mi taky hrozně moc líbí to, že se každý baví s každým. Zkrátka držíme pohromadě a neděláme si naschvály..
Můj nejlepší den na této škole
Šárka Charvátová VSP2
Můj nejlepší den na této škole? Moc jich nebylo, ale nejhezčí den byl ten první. Byla jsem plná očekávání, čekala jsem na nové zážitky, přátele atd… První den jsem přišla do školy a těšila jsem se. Pokukovala jsem po všech a všem okolo mě. Všechno mi připadalo hezké, skvělé… Připadala jsem si jako středoškolák, velká holka. Ale postupem času jsem zjistila, že střední škola není tak „skvělá“. Několikrát jsem se i pohádala s mými spolužáky,několikrát se mi chtělo brečet a utéct ze školy a také jsem několikrát uvažovala o přestupu na jinou školu, díky mámě mi to ale neprošlo. Jsou tu vcelku dobré vztahy mezi naší třídou a učiteli (alespoň některými). Učitelé výklad občas zpestřují nějakým zajímavým a někdy docela vtipným odbočením, a tak je čas od času možné zažít při vyučování i trochu zábavy. Možná, že právě střední škola je v našem vzdělávacím a profesním životě posledním místem, kde nás má někdo rád takové, jací jsme, a přitom se neohlíží na skutečnost, jaký mu přineseme prospěch. Najdou se vyučující, kteří si nás váží třeba jen proto, že je jim s námi dobře, že si vzájemně rozumíme, dovedeme naslouchat a spolupracovat… Během středoškolského studia se stejně jako jinde odehrává plno momentů, které občas znepříjemňují život, ale jisté je, že na tuhle poměrně bezstarostnou životní etapu budeme jednou určitě všichni rádi vzpomínat. Na učitele, se kterými jsme si zrovna nepadli do oka a při zkoušení s nimi zakusili nejednu pernou chvilku, stejně brzy zapomeneme a v paměti se nám uchovají hlavně ti, kteří nás dokázali něčím oslovit, od nichž jsme si zkrátka odnesli něco pozitivního do života.
Listopad 2011
Byl jednou jeden sen
Filip Szitaj VSP 2
Byl jednou jeden chlapec, který měl strašně rád hudbu. Jeho snem bylo stát se slavným a propagovat své texty, názory, lidem pomoci pomocí hudby. Často, když ostatní byli venku se svými přáteli a popíjeli alkoholické nápoje a užívali si, on seděl doma poslouchal hudbu a psal texty. Když se ho ostatní ptali, proč je tak zalezlý doma, odpovídal, že on chce něco dokázat, že nechce být další ze stáda, že chce být někdo víc. Nehodlal jen sedět na pozadí a sledovat slavné, jak si užívají života. Jenže neměl prostředky, jak se dostat k nahrávkám. Dlouhou dobu se musel spokojit jen s opravdu provizorním prostředím. Po čase našel ve svém okolí pár lidí, kterým se jeho nahrávky začaly líbit. Říkal si, že přeci jen není ztracený, že jeho hudba by třeba našla nějaké posluchače. Jak čas plynul, chlapec se zamiloval. Došlo mu, že dívka je jiná než ostatní a na klasické balící flirtování ji nezíská. A jelikož neměl moc věcí, kterými by zaujal, protože byl naprosto obyčejný chlapec, usmyslel si, že pro ni nahraje písničku, která ji bude vystihovat. Jak si řekl, tak také udělal, jenže štěstí mu nepřálo, a tak ji ani přes vynaložené úsilí nezískal. Bylo to v prvním ročníku střední školy, kdy mu došlo, že vlastně nemá vůbec nic. Nic, pro co by vlastně žil naplno. Jak čas plynul, nějakým nedopatřením se písnička věnovaná jeho vysněné dostala na sociální síť Facebook, kde se mnoha lidem líbila a dokázali ocenit text od srdce, že se nebál říct jak to vlastně cítí, že byl naprosto vůči ní upřímný. Jeden čas mu chodily dotazy, zda-li dotyčnou dívku získal, ovšem odpovídal jednoznačně a smutně…NE. Ztratil chuť dál tvořit, jenže pak mu došlo, že vzdávat se nesmí, že on naplní svůj sen a stane se slavným, alespoň jen v kraji, kde bydlí, nebo alespoň aby jeho přátelé oceňovali jeho tvorbu. Jeho hudba se postupem času zlepšovala a také se zlepšovala technika, se kterou pracoval, nahrávky získávaly kvalitu a dalo se to zveřejňovat na amatérských hudebních stránkách, kde si získal pár virtuálních fanoušků. Po dvou letech aktivního snažení se konečně dostal do podvědomí svého rodného města. Měl dokonce i v jednom lokálním klubu vystoupení, a když se lidem jeho tvorba líbila, cítil se strašně fajn. Stále ale nejvíce cenil podporu od svých známých, kteří ho stále posunovali vpřed. Po dalším uplynulém roce se jeho tvorba zviditelnila mezi širší škálu fanoušků. Byl rád, když viděl, že si někdo dal jeho písničku či úryvek z textu na svůj profil, velice ho to těšilo a i když věděl, že jeho cesta bude dlouhá, tak si pořád šel za svým. Postupem času se mu již naskytly nabídky ke spolupracím od jiných, zkušenějších tvůrců hudby a hudebních producentů. Dokonce dostal nabídku k nahrávání v profesionálním studiu a jeho kvalitní nahrávky začali poslouchat lidé po celé republice. V současnosti vystupuje dál pod svým pseudonymem a vystupuje na různých dobročinných akcích. Pořád zůstal charakterově stejný, stále se nezměnil jeho vztah vůči přátelům a hlavně pořád nezapomněl na dívku, kvůli které nahrál svou progresivní písničku, pořád ji miluje a doufá, že ji aspoň zaujme něčím, co ostatní nemají, že mu jednou tu šanci dá, aby ji dokázal, jak ji miluje. Plyne z toho už staré, ale výstižné ponaučení. Všechno zlé je pro něco dobré.
Listopad 2011
Můj nejlepší den na této škole
Houda Tomáš VSP 2
Nejlepší den na této škole se vztahuje k datu již dávno zapomenutému, ale mě v hlavě utkvělo toto datum napořád. Den, se kterým bych Vás chtěl seznámit, se odehrával nejen v budově školy, ale také ve sportovní hale, která byla pro můj nejzajímavější den hodně důležitá. Jakožto student, který příliš nezvládá matematiku, jsem se dostal do svízelné situace. V den, kdy celá škola upírá oči k florbalovému turnaji, musím spěchat do školy dopsat test, jak jinak než z matematiky. Sedím v autobuse, vedle sebe batoh, ve kterém mám uschované trenýrky s tričkem sladěné do třídních barev, podél batohu je položena florbalová hůl a v ruce se mi třese sešit s nadpisem matematika. Hlavou mi létala čísla čtená ze sešitu, doprovázená myšlenkami, jak pomoci svému týmu v turnaji. Ten dává úspěšným jednotlivcům respekt a uznání nejen od svých vrstevníků, ale i od vyučujících. Tento respekt se mi pomalu vzdaloval, myslel jsem na svou osobní porážku ještě před zápasem. Byl sem snad už i psychicky vyrovnán s tím, že v obou věcech uspět prostě nemůžu. Až později jsem si uvědomil, že jsem se v hlouby duše snažil o dvojitý úspěch, ale v ten okamžik jsem si to nechtěl přiznat, byl sem zklamaný že florbalovou hůl mám s sebou zbytečně. Příchodem do třídy, ve které jsem psal test z matematiky, moje sny o respektu spolužáků i ostatních lidí ve škole upadaly. Vyučující přicházející přesně se zvoněním hned rozdal papíry, a to i s předtištěnými příklady! Na první pohled mi bylo jasné že začíná závod o čas. V tuto chvíli se mi z hlavy muselo snad doslova kouřit. Písemná práce, která ostatním žákům zabrala celou vyučovací hodinu, jak jsem se později dozvěděl, mi trvala přesně čtrnáct minut. Se slovy, že jsem nominován na florbalový turnaj, jsem okamžitě opouštěl třídu a utíkal do sportovní haly, kde již probíhaly první zápasy. Nikdo už nepočítal s tím, že bych stihl přijít. O to lepším zážitkem bylo slyšet výkřik ze střídačky, který se rozezněl halou. Hej, Houdik je tady! V tu chvíli se na mě otočily oči snad všech lidí v hale. Přispěchal jsem ke střídačce a za hrobového ticha v publiku jsem naskočil do hry ještě před začátkem zápasu. Hvizd rozhodčího zahájil utkání. První buly vyhrál můj spolužák M. Zelenka (později poprávu vyhlášen nejlepším hráčem i střelcem turnaje), jehož geniální nahrávka našla ve třetí vteřině hry mou hokejku a náš tým šel do vedení! V tu chvíli v hledišti propukla opravdová vřava, to opravdu nikdo nečekal. Do konce turnaje jsem vstřelil dalších pět gólů a stal jsem se celkově třetím nejlepším střelcem turnaje, což přineslo můj tížený respekt a uznání. O to větší radost jsem měl, když sem se dozvěděl že z písemné práce z matematiky jsem dostal trojku a úspěšně jsem dokončil ročník. Tento den bych přál zažít opravdu každému. Nikdy na něj nezapomenu. Můj nejlepší den na této škole Denisa Vyskočilová VSP4 Můj nejlepší den na této škole bych chtěla charakterizovat tím, že jsme měli od naší školy akci, která se konala na 8.základní škole v Lounech - akce s názvem Den vody. Byli jsme rozděleni do skupinek, kteří chodily do 1.a 2.tříd. Vše jsme si pečlivě připravovali, ve škole, ale i doma ve svém vlastním zájmu, a vůbec nám to nevadilo, byli jsme z toho velice potěšeni a rádi, že se můžeme účastnit takové akce. Děti byly rády ,že jsme je navštívili, a vůbec nekoukaly na to, že se nebudou učit, ale moc je to s námi bavilo a chtěly by víckrát naší návštěvu. Měly jsme i z nich obrovskou radost. Byl to strašně krásný zážitek, když jsme se mohli vžít do role učitele a předvádět naše nápady, pokusy a věci, které o vodě známe. Určitě kdyby se naskytla další taková možnost, tak ani neváháme a s radostí s další školní akcí rádi pomůžeme.
Listopad 2011
Můj první školní den Nikola Antonyová, VSP 3 Na svůj první den ve škole jsem se dlouho těšila. Moc jsem chtěla vědět, jaké to v té škole je. Vzpomínám si, že večer jsem šla brzy spát, abych náhodou nezaspala. Ale nemusela jsem mít obavy. Ráno jsem už byla brzy vzhůru a připadalo mi, že zažívám něco obrovského - asi něco takového, jako když jsme kdysi jeli brzy ráno za babičkou na Slovensko. Trošku mě bolelo rozrušením břicho a říkala jsem si, jaké to asi bude. Mamka mi učesala typické holčičí copečky, měla jsem oblečené sváteční šatičky, vzala mě za ruku a vyrazily jsme. Do školy jsme šli také společně s bráchou, který šel už do páté třídy, a já jsem na něm tehdy obdivovala jeho otrávený výraz. Nemohla jsem ho pochopit, protože já jsem prožívala něco obrovského a slíbila jsem si, že až budu velká, tak se taky tak budu tvářit, a tím budu dokazovat vyklepaným prvňáčkům, že už jsem velká a že se nebojím (slib jsem si s úspěchem splnila). Před školou nás uvítal obrovský dav lidí, brácha od nás odešel ke svým spolužákům a mě začala opouštět radost a začala jsem se bát. Měla jsem na krajíčku, když v tom jsem uviděla kamaráda ze školky a to mě trochu uklidnilo. Dále si už jen matně vzpomínám, že jsme přišli do třídy a paní učitelka mě posadila do třetí lavice ke dveřím. Mamka a další rodiče stáli vzadu a paní učitelka k nám něco povídala. Za nějakou chviličku jsme šli domů. Více zážitků jsem ale měla druhý den, kdy jsem v lavici seděla s nějakým černovlasým klukem, se kterým jsem seděla celé tři roky a celé tři roky jsem ho lépe řečeno nesnášela. Paradoxem je, že ve čtvrté třídě, kdy se mi začal strašně moc líbit a začínala jsem být do něj zamilovaná, se odstěhoval neznámo kam. No ale jak jsem seděla ten druhý den ve třetí lavici a dívala jsem se na velký obraz před námi vzorně sedící holčičky, zažívala jsem nějaký zvláštní pocit, asi pocit radosti a štěstí, že tu chci sedět a vzorně se učit. Ten pocit mě sice časem nadobro opustil, ale dodneška si na to vzpomínám, ten pocit si vybavuji a je neuvěřitelné, že od té doby uběhlo už 12 let.
Můj nejlepší den na škole…
Jakub Leško STR 3
Sotva ráno vstanu, cítím, že je něco jinak, stojím před zrcadlem a cítím se jak švihák. Hodím něco na sebe, oblíknu se rychle, ještě skoro spím, připadám si jako krychle.
Písemka za jedna, chování mám skvělé, zamyšleně rozmýšlím, proč se mi tak vede Podívám se na diář, zjistím co je za den, super, on je pátek, tak beru roha zadem
Je plno hodin, a tak mažu do školy, zkontroluju tašku, sešity a úkoly. Všechno připravené a není žádný problém, ve škole se proberu a vidím všechno v dobrém.
Ihned mizím ven, prostě užívat si víkendu, odložím tašku, hned jak domu doběhnu. Obepíšu kamarády, proběhne rychlá domluva, večer se razí ven, nechytá se žádná omluva….
. .
Listopad 2011
Byla jednou jedna noc
Jaroslav Židů VSP 3
Bylo to někdy v listopadu, myslím, že v roce 2004, když MŠMT vydalo zákon o povinné školní docházce, která byla až do nočních hodin. 6. hodina, půl osmé večer. Všude tma, jen záře pouličního osvětlení prořezávala černo-černou tmu. Jerry, žák 3. ročníku střední školy měl právě přestávku na večeři. Rozhodl se, že si zajde do nedalekého bistra na čínské nudle s houbovou omáčkou. Když vycházel ze školy, ptal se kamarádů, zda-li nechce někdo s ním, ovšem všichni byli líní a chudák musel sám. Vyšel. Studený zimní vánek si pohrával s jeho na krátko ostříhanými vlasy a jeho zelené oči se plnily slzami, které se nádherně leskly ve svitu lampy. Cítil, jak chlad proniká nohavicemi jeho džínsů a pokračuje dál nahoru. Otřásl se, utáhl si černou vlněnou šálu a zachumlal se do kožené bundy. Jediné, co Jerry mohl dělat bylo nadávat na zimu, která mu projížděla celým tělem. Jeho chůze byla rychlá a zanedlouho dorazil do bistra. V bistru byl malý, leč sympatický člověk v modrém tričku a bílé zástěře, která byla pokryta mastnotou a něčím, co mělo daleko k poživatelnému jídlu. Objednal si nudle a z kapsy vytáhl pár korun, kterými pokrm zaplatil a v zápětí dostal porci svých ne moc oblíbených nudlí. Cestou zpět viděl v padající mlze utíkající postavu. Byl to hubený a vysoký muž v černém kabátě, vypadal vystrašeně a v tom Jerry cosi uslyšel.Muž křičel o pomoc. Chlapce to děsilo a v tom si všiml, že muž běží směrem k němu. Jerry zahodil misku nudlí a šel naproti neznámému muži. Když se oba střetli, chlapec si všiml, že muži stékají slzy po tvářích a v tom řekl: „ Prosím, chlapče, moje dcera spadla do řeky a žena se ji snaží vytáhnout a já běžel pro pomoc. Prosím chlapče, pomoz, prosím, pomoz“. Jerry byl zaskočen, ale po chvíli se mu to v hlavě srovnalo a okamžitě následoval muže, aby mu pomohl. „Tudy, rychle, pospěš si chlapče“ naříkal muž. Jerry utíkal a po chvíli se mu naskytl hrůzný pohled. Mužova žena klečela na břehu řeky na půl slečená, klimbala se ze strany na stranu s dcerou v náručí a cosi mumlala. Muž k ní rychle přispěchal, chytil ženu za rameno a přiklekl mlčky k ní. To co viděl, by si nikdo nepředstavil ani v nejhorších snech. Jerry stál opodál a jen přihlížel hororu, který se odehrával pár kroků od něj. Malá, asi 9-ti letá holčička ležela bez známek života v matčině v náručí. Byla to noční můra. Jerry, který tomuto hororu přihlížel najednou jako by ožil. Odstrčil bědujícího muže a vyrval holčičku z náručí její matky. Položil ji na zem a začal ji oživovat. Uplynulo 20 minut od doby, co ji začal Jerry oživovat. Jerry začínal být zoufalý a při nepozornosti ji dokonce zlomil několik žeber. Rodiče malé holčičky to všechno tiše pozorovali a modlili se za zázrak, který se však nekonal. Po 45. minutách to Jerry vzdal a vyčerpáním se svalil k zemi. Všichni tři byli kolem nehybného těla holčičky a se stékajícími slzami po tvářích se tu a tam ozval zoufalý výkřik, který prořezával mrtvolné ticho hluboké noci. Jejich bezmoc je doslova doháněla k šílenství. Matka, mrtvé dcery jen seděla a pořád dokola si šeptala „ Ne, je to sen, je to jen strašlivý sen, moje dceruška spinká v postýlce a nic jí nehrozí“. Její muž plakal nad tělem a obviňoval se za to, co se tu právě odehrálo. Jerry, který zapomněl, že už několik hodin má být ve škole, si stále dokola přehrával nedávné události, které se mu vryjí do paměti a budou ho děsit do konce života, se nakonec postavil na nohy objal oba rodiče a snažil se aspoň trochu dát věci do pořádku. Ovšem to bylo zhola nemožné. Najednou se muž podíval do chlapcových očí. Mužovi oči byly prázdné, jako by bez života. Jerry pochopil, že chtějí být sami a on ať zmizí. „ Bůh s Vámi“ pronesl chlapec a odešel……….
Listopad 2011
BYL JEDNOU JEDEN…
Gregorová Kamila VSP 3
… muž. V dětství přišel o oba rodiče kvůli nešťastné letecké katastrofě. V onen osudný den se mu změnil celý život vzhůru nohama a začal žít samotářským životem. Nikdy nepoznal žádnou ženu, s nikým se nebavil, byl uzavřený. V podstatě nežil, pouze přežíval a okolní svět ho nezajímal. Nikdy si to tak nebral, do té doby, než spatřil ono krásné stvoření. Ten krásný úsměv, zářivé zuby, dlouhé vlnité vlasy a tak ladná chůze. Už dlouhé roky nesledoval žádnou ženu, vlastně už skoro nevěděl, jak taková žena vypadá. Ale tato se nedala přehlédnout ani tím nejuzavřenějším a nejlhostejnějším mužem. Od onoho okamžiku, kdy ji potkal, nemyslel na nic jiného. Neustále si představoval každý její detail, který si zapamatoval. Byl z toho celý zmatený, neboť se v této situaci zatím neocitl. Zkrátka byl okouzlen nádhernou ženou, do které se ve vteřině zamiloval. Každý den chodil na místo a vyčkával, zda se tam znovu objeví. Uběhl den, týden a pořád nic. Odcházel celý zdrcený se opět schovat a uzavřít do svého skromného bytečku, když v tom se na schodech srazil s nějakou osobou. Zastavilo se mu srdce, ztratil řeč, vypadal jako zkamenělý. Hned poté mu srdce začalo bušit k prasknutí a celý zrudl. Konečně se jí dočkal. „Dobrý den, promiňte, zabouchla jsem si klíčky od bytu. Sestra mi přiveze náhradní, ale až večer, nemohla bych k Vám zajít aspoň na čaj? Venku je pěkná zima.“ „D-d-dobrý den. J-j-jistě,“ vykoktal ze sebe celý zrudlý. Pozval slečnu dovnitř, uvařil čaj a mlčky seděli a jen popíjeli. Terezka bylo z hrobového ticha celá nervózní a protože ve svém životě znala plno mužů, začala s konverzací. Tomáš jen mlčky seděl, bál se říct byť jen písmenko a už se cítil velice trapně. Překonal se tedy a snažil se aspoň odpovídat. Sám neví, jak se to stalo, ale po několika minutách se mu jazyk rozvázal a už si spolu povídali jako staří známí. V Tomášovi se probudil úplně nový člověk. Večer Terezce zavolala sestra, že se na dálnici stala hromadná nehoda a nestihne přijet. Zůstala tedy u Tomáše. Celou noc si povídali a natolik si rozuměli, že se rozhodli spolu bydlet. Den, kdy Tomáš potkal Terezku, považuje za osudový a za dar od Boha. Nyní žije šťastným a plnohodnotným životem, vychoval krásnou dcerku a má ženu, kterou mu každý závidí.
Můj nejlepší den na této škole
Maierová Nikola VSP4 Při tomto spojení slov se mi vybaví spousta dnů, ať už lepších či špatných. Každý den ve škole je něčím výjimečný, jak písemkami, tak hláškami kamarádů a výroky učitelů. Ale jeden den byl opravdu v něčem lepší. Bylo to minulý rok před vánočními prázdninami. Všichni jsme jako obvykle přišli do školy na 8. hodinu, ale jelikož už bylo před Vánoci, měli jsme volnější hodiny a v hodinách jsme spíše relaxovali, hráli karty, povídali si a smáli se. V každé třídě je nějaký „borec“, který vždy zaručí, že ve třídě nebude nuda. Také tu takového „borce“ máme, takže jsme se opravdu nenudili a o srandu bylo postaráno celý den. Dělali jsme různé kravinky, kterých bylo opravdu dost, a celý den jsme si užili. Někteří učitelé se k nám připojili, a o to byly hodiny ještě zajímavější. Jak říkám, je mnoho krásných dnů prožitých ve škole, ale takovéto volnější dny, kdy si člověk může dělat vše, co si umane – ty se mi líbí nejvíce. Je to takové menší odreagování, abychom stále nemysleli jen na učení, úkoly a svoje povinnosti.
Listopad 2011
Byl jednou jeden fotbalista
Michal Prokeš STR 4
Fotbalový hráč, o kterém jsem se rozhodl psát, nosí jedno z nejznámějších jmen na táto planetě, prohlašuje o sobě, že je krásný, bohatý a skvělý fotbalista. Jestli jste si mysleli, že píši o Critianovi Ronaldovi , tak jste to uhodli. Za doby, kdy hrával ještě za nejlepší fotbalový klub světa jménem Manchester United patřil k mým nejoblíbenějším fotbalový hráčům. V roce 2008 vyhrál s Manchesterem United nejprestižnější soutěž na světě zvanou Champions ligue. V tomto finálovém zápase Manchester porazil svého největšího rivala, a to londýnskou Chelsea. Z oblibou jsem sledoval hráče v těch příšerných modrých dresech jak brečí. Critiho, jak mu spousta lidí přezdívala, zbožňovaly spousta lidí na celém světě. Byl oblíbený zejména za své originální triky, které předváděl s tím kulatým nesmyslem. Na zádech nosil své oblíbené číslo sedm a ještě ve své nejslavnější éře rudého ďábla za krkem. Po vítězném finále začal Ronaldo prosit svého trenéra pana sira Alexe Fergusona, aby ho nechal odejít do jeho vytouženého klubu jménem Real Madrid. SAF se ho snažil přesvědčit, aby zůstal, ale on chtěl odejít k Bílému baletu. Nakonec se Ronaldo z Old Trafford stěhoval do Ralu Madrid za dvě miliardu korun. A tak se zrodil největší přestup na této planetě. V Realu ho příliš často nesleduji, ale přesto si troufám tvrdit, že už nikdy nebude tak vyjímečný jako když kopal za United. Pevně věřím, že se ještě jednoho dne vrátí na Old Trafford, na nejhezčí stadion světa, s nejlepšími fotbalovými fanoušky , kteří mu tento přestup k Realu nezapomněli, protože v minulosti už Real okradl tento klub o minimálně 2 skvělé hráče, mám tím na mysli Davida Beckhama a Ruuda vana Nisterlooye. Zážitek tohoto dne
Věra Vydrová VSP 3
Dnes, 16.11. 2011, jsme ve škole zažili příjemnou a zábavnou vyučovací hodinu. S paní učitelkou, se kterou jsme to opravdu nečekali, jsme celou hodinu Aplikované psychologie strávili představením, ve kterém účinkovala celá třída, ale hlavně dvě děvčata z naší třídy. Nejprve celá třída sehrála třídní schůzky, které by snad žádná třídní učitelka nechtěla zažít, a potom se Míša s Ivčou odhodlaly, bez jakékoli možnosti přípravy, vystoupit před celou třídu a předvést vyučující a zbytek třídy. Pojaly to velmi vtipně a zábavně. Dokázaly rozesmát a předvést celou naší třídu bez jediného zaváhání. Bylo skvělé pozorovat, jak se za ty 3 roky dobře známe. Po každém výstupu jsme poznali o koho jde úplně bez problému. Bylo to opravdu neuvěřitelné, že za ty 3 roky toho o sobě víme tolik, že děvčata dokázala napodobit každého žáka a každého vyučujícího, který v naší třídě učí. Například nejlépe byl předveden Jára, který je ve třídě známý svým máváním rukama kolem sebe, Ondru každý poznal podle jeho “chytrých“ řečí. Z vyučujících byla nejlépe napodobena naše pí uč. třídní se svojí oblíbenou větou: „Človíček, mezera, človíček “ - stačilo říct pouze tuto větu a každý z nás věděl, o koho jde. Myslím si, že tato hodina se povedla, a že jsme si jí všichni užili.
Listopad 2011
Můj nejlepší den na této škole
Kateřina Černá VSP 3
Když jsem nastoupila na tuto školu, tak jsem vlastně nikoho neznala. Postupem času jsem ale začala poznávat zdejší lidi . A jednou našel den D a já se seznámila s tím nejlepším člověk, kterého jsem jen potkala. Ten den mi úplně změnil život. Začala jsem se postupně s tím člověk seznamovat. Když jsme se potkávali ve škole hodili jsme někdy i společnou řeč. Začali jsme spolu plánovat i nějaké výlety, které nás oba moc zaujaly. Náš první společný výlet byl do Prahy, podívat se na Petřín. Tam jsme se taky lépe seznámili a probrali i docela dost věcí. Nikdy na ten to den nezapomenu, jak jsme se procházeli Prahou, hvězdy svítily a měsíc krásně svítily na obloze, jako kdyby s námi prožíval ty krásné chvíle. Druhý den ve škole si všichni vyptávali, jak náš výlet dopadl. Oba dva jsme nikomu nic neříkali, celý den ve škole jsme ani jeden nedávali pozor. Oba dva jsme byli pořád jen zamyšlení a vzpomínali na tu krásnou noční procházku Prahou. S dotyčnou osobou jsme byli pořád v kontaktu a vymýšleli pořád nové výlety za krásami naší vlasti. Ale to jsem nečekala, že to jednoho dne takto skončí.Začaly velké prázdniny a my se s dotyčným nějak vzdálili. Po prázdninách, když jsme přišli do školy, tak jsem zjistila, že moje ,,platonická,, láska je zadaná. Je pravda, že mě to celkem mrzelo, protože jsem si s tím člověkem hodně dobře rozuměla. Ale jak šel čas dál, tak jsem se s tím smířila a jak se říká - čas zahojí naše rány. Čas pořád ubíhal a já se s tím dotyčným vídávala už jen na chodbách ve škole, už to nebylo žádné psaní ani povídaní. Můj idol ze střední odmaturoval a já už jen vzpomínala, jak jsem ho na chodbách potkávala, všude jsem viděla jeho smích i jeho samotného. Ale čas mi opravdu zahojil rány a já přestala myslet na to, co bylo. Bylo to krásné, ale člověk nemůže pořád žít v minulosti, musela jsem se odpoutat a myslet na budoucnost - sice bez této osoby, ale přišel jiný, který vše změnil.
