ZPRAVODAJ ZLIČÍNA A SOBÍNA. Mimořádné číslo říjen 2016

ZPRAVODAJ ZLIČÍNA A SOBÍNA Mimořádné číslo říjen 2016

Vzpomínka na zličínské účastníky národního boje za osvobození

Zapomenutý příběh Knihy o československém odboji za

přitom byli velmi činní a spolehliví

druhé světové války plní regály

účastníci bojů za svobodu našeho

v knihovnách, pulty v knihkupectvích,

národa, za což jim byla udělována po

a jistě každý máme nějakou doma;

celou dobu války nesčetná

možná i některou zvlášť oblíbenou.

vyznamenání.

Hledáme v nich napětí

Za válečné činy byli za války

a dobrodružství, nebo pravdu

oceňováni, avšak po válce se k nim

a poznání o válečných událostech?

doba zachovala velmi tvrdě. Na ty,

Mnohdy nacházíme hrůzu a údiv nad

co se této doby po krutých bojích

tím, jak to jen mohli ti vojáci vůbec

a těžkých nemocech dočkali, mělo

přežít…

být zapomenuto. A tak se taky stalo.

Když jsem před jedenácti lety

Nabízí se nám tedy, po 71 letech,

shromažďovala materiály pro vydání

prostor, který jako jejich bývalá

Knihy o Zličínu a Sobínu, chtěla jsem,

domovská obec můžeme vyplnit.

aby pojala pokud možno ta

S námi tu žijí rodiny hrdinů, které

nejdůležitější fakta o Zličínu

dodnes uchovávají s úctou

a Sobínu, čím v minulosti tyto obce

v krabicích ukrytá vyznamenání,

byly, jak se zde žilo a co se událo.

zažloutlé průkazky a fotografie.

Z období 2. světové války se mi

Děkuji za to, že nám členové rodin

podařilo sehnat podkladů jen velmi

byli ochotni poskytnout součinnost

omezeně.

a že nalezli sílu se o příběh, který byl

V knize je tedy zmíněna vzpomínka na Matěje Foubíka, který se, jako

Toto mimořádné vydání Zpravodaje Zličína a Sobína je tedy věnováno

Středním východě v řadách britských

našim zličínským účastníkům

vojsk. Jména dalších účastníků ze

národního boje za osvobození -

Zličína – Josefa Douděry a Ladislava

Matěji Foubíkovi, Josefu Douděrovi

Starosty, kteří byli s Matějem

a Ladislavu Starostovi. Pro jejich

Foubíkem aktivně zapojeni do

čestnou památku.

činnosti odbojové skupiny Obrana

2

„V tomto domě žil soused Matěj Foubík, nejstarší čs. vojín Střed. východu. Narozen 6. ledna 1881 v Kněževsi, zemřel 9. února 1944 v Londýně. Musel uprchnouti před německým gestapem 12. července 1939 za hranice. Čest patří mužům čestným, dík a vzpomínka obětem, vavřín chrabrým bojovníkům. 1946. Sdruž. Obec baráčníků.“ Pamětní deska zůstala na tomto domě do dnešních dnů. O Matěji Foubíkovi vydává svědectví kniha Zemřeli na západě dvojice autorů Jiřího Plachého a Ivo Pejčocha; odvahu Josefa Douděry popisuje Toman Brod v knize Tobrucké krysy a Ladislav Starosta má svůj medailonek v knize Hrdinové od Sokolova od Miroslava Brože. Jaký je tedy příběh mužů ze Zličína, kteří se hned zjara 1939 zapojili do domácího hnutí Obrana národa, a po vyzrazení gestapu museli všichni narychlo opustit své rodiny? Zličínská kronika o jejich hrdinství mlčí… Dvěma větami stroze uvádí informaci o Matěji Foubíkovi. Větší vzpomínku je možné nalézt v Kronice Stodůlek Františka Vlasáka. Matěj Foubík měl totiž své zahradnictví v místech, kde se říkalo V rybníčkách, a to je místo jihovýchodně od centra starého Zličína, na rozhraní Zličína, Stodůlek a Třebonic. A právě V rybníčkách se tajná vojenská akce udála.

vyprávěn jen u nich doma, podělit.

nejstarší vojín, zúčastnil bojů na

národa, nebyla známa. Všichni

Za druhé světové války bojovalo v československých zahraničních jednotkách kolem 50 000 Čechoslováků. Válka způsobila, že se naši vojáci dostali daleko do cizích krajů vzdálených světadílů. Tři pocházeli také ze Zličína a spojuje je společný příběh, který vydává svědectví o jejich statečnosti, odvaze a vysokých morálních hodnotách. Je to příběh, na který se ve Zličíně pomalu zapomnělo. Jeho jednotlivé kapitoly jsou roztroušeny a uchovány už jen v srdcích nejbližších příbuzných, nebo tvoří holá fakta v archivních dokumentech či knižních publikacích z 2. světové války. Příběh, při jehož vyprávění mrazí a tím spíš vyvstává otázka, jak na něj mohlo být do dnešních dnů zapomenuto. Je to příběh kamarádů ze Zličína – Josefa Douděry, Matěje Foubíka a Ladislava Starosty – a jejich rodin, které do něj byly zasvěceny a které jím byly po řadu let těžce zkoušeny a ovlivňovány. Matěje Foubíka, který se z války domů už nevrátil, připomněla Obec baráčníků v roce 1946, když při své místní oslavě na dům č. p. 54 ve Zličíně (dnes v Hrozenkovské ulici), ve kterém s rodinou žil, slavnostně umístila pamětní desku s nápisem:

Ing. Petra Kubíková

V čs. legionu v Polsku, horní řada zleva M. Foubík, L. Starosta, J. Douděra, dolní řada J. Tachecí, J. Chrudimský, ??? snímek z rodinné sbírky

Zapojeni do činnosti Obrany národa Po příchodu nacistů v roce 1939 se všichni aktivně zapojili do ilegální činnosti odbojové skupiny Obrany národa „Šárka – Bílá Hora“, kterou vedl pplk. Josef Mašín a pplk. Josef Balabán. Byli součástí ilegální podzemní armády, která vznikla hned po rozpadu Československa. Josef Mašín byl tehdy se svým plukem v ruzyňských kasárnách a nechtěl vydat nacistům československou výzbroj. Proto s odbojovou

skupinou organizoval převozy zbraní na různá bezpečná místa. A tak se stalo, že z rozkazu vojenské ilegální skupiny podle pokynů J. Mašína a J. Balabána byl připraven převoz zbraní a místem úkrytu byl určen právě Zličín. Akce byla dokonale připravena. Ladislav Starosta vlastnil nákladní auto, kterým rozvážel po okolních obcích potraviny. Spolu s nimi však 3

pomáhal odvážet z kasárenských skladišť i munici a zbraně. Počátkem července 1939 přivezl Ladislav Starosta s Josefem Douděrou z kasáren zbraně do domku u zahradnictví Matěje Foubíka V rybníčkách. Za pomoci svých synů vykopal ve svém zahradnictví pro úschovu zbraní zvláštní jámu roubenou dřevěnými pražci. Promaštěné a ošetřené zbraně byly hned po převozu ve vojenských bednách ukryty do jámy, vykopaná světlá hlína byla zakryta ornicí a místo bylo osazeno pažitkou. Do celé akce byli zapojeni další lidé – vedle synů Matěje Foubíka – Josefa a Matěje tu byl dále Jaroslav Tachecí z Bílé Hory – padl v roce 1943 jako příslušník zahraniční armády východní skupiny u Sokolova, por. Alois Starý z Ruzyně – padl na barikádách na Bílé Hoře dne 6. 5. 1945 a por. Josef Chrudimský z Bílé Hory. Akce však byla vyzrazena – gestapu v Praze bylo učiněno udání o podezřelém ukrývání zbraní v zahradnictví Matěje Foubíka ze Zličína. Na základě tohoto udání přijelo do Zličína několik orgánů gestapa, konaly domovní prohlídky u Foubíků,

Douděrů i Starostů, dále v zahradnictví Matěje Foubíka V rybníčkách a v hospodářství Ladislava Starosty. Nic však nebylo nalezeno. V době, kdy probíhaly prohlídky, nebyl Josef Douděra ani Matěj Foubík ve Zličíně; byli v tu dobu spolu v Sadské u Poděbrad za zábavou, ale byli před zatčením včas varováni. Všichni byli odsunuti Josefem Mašínem do bezpečí. Uprchli před gestapem do zahraničí, aniž by se stihli rozloučit se svými rodinami, a nikdo z nich tehdy nevěděl, že to bude na celých dlouhých šest či sedm let a Matěj Foubík že už svoji rodinu nikdy neuvidí. Gestapo se je snažilo dopadnout, ještě po několik dní ve Zličíně hlídalo okolí, provádělo opětovné domovní prohlídky a hlavně hledalo v zahradě Matěje Foubíka ukryté zbraně. A poněvadž nebylo nic nalezeno, byli gestapem zatčeni oba synové M. Foubíka – Josef a Matěj. Za tři dny po akci museli uprchnout i další její účastníci – Josef Chrudimský a Jaroslav Tachecí, protože i po nich pátralo gestapo, a to prostřednictvím četnické stanice v Řepích.

4

budoucí československé zahraniční armády na východní frontě. A právě jedním z této necelé stovky mužů byl Ladislav Starosta. Matěje Foubíka a Josefa Douděru dovedla válka k bojům v britské armádě na Středním východě a v Africe, oba prošli boji od Sýrie až po saharskou poušť, a to i těžkými podmínkami v pouštní bojové linii jako tobrucké krysy. Ladislav Starosta byl vybrán k tomu, aby pod velením pplk. Ludvíka Svobody v SSSR vytvářel základ pro předpokládanou československou vojenskou jednotku, která se zformovala v roce 1942 v uralském městě Buzuluku. S 1. československým sborem prošel peklem bojů u Charkova, o Kyjev, Sokolovo, Duklu či Liptovský Mikuláš, a tak při vojenském postupu územím Sovětského svazu, Polska, Slovenska a částečně i Moravy vedla nakonec jeho cesta k osvobození Československé republiky.

A jaký byl osud zbraní, pro které nasadili tolik životů?

Útěk přes hranice Dále budeme sledovat další osudy už jen Matěje Foubíka, Josefa Douděry a Ladislava Starosty. Všem třem se podařilo společně překročit hranice do Polska v Michálkovicích dne 19. 7. 1939 a ihned následující den se všichni přihlásili v Krakově na československém konzulátu jako dobrovolníci do československé vojenské skupiny. Téhož dne byli prezentováni ve vojenském táboře v polských Bronovicích u Krakova. Situace tu nebyla pro emigranty jednoduchá. Nebylo jasné, za jakých podmínek a zda vůbec budou polské úřady ochotné existenci vojenské jednotky povolit. Vojáci postrádali jakoukoliv jasnější perspektivu celé zahraniční akce. Polský prezident podepsal dekret povolující ustanovení vojenské jednotky s názvem Český a slovenský legion v Polsku teprve až po napadení Polska Německem počátkem září 1939 (pozn.: v české terminologii se však běžně užívá dobové neformální označení „Československý legion“, čs. legion). Jednalo se v podstatě o první mezinárodní uznání čs. vojenského zahraničního odboje. Vstupovat do něj mohli kromě uprchlíků z vlasti také polští občané české nebo slovenské národnosti. Krakov se stal improvizovaným záchytným střediskem dobrovolníků před jejich další cestou na Západ. Dostat se dál však nebylo vůbec snadné. Situace se stále víc komplikovala. Po napadení Polska Německem, ke kterému došlo za podpory Sovětského svazu, byl

Suzdalu. Exilové vládě v Londýně se podařilo uzavřít tajnou dohodu se SSSR o přesunu legionu na Blízký východ. Od března do května 1941 opustily Suzdal postupně malé skupiny příslušníků České a slovenské legie a přes Turecko směřovaly do Palestiny a Egypta. A právě v této době se rozešly cesty tří našich legionářů. Matěj Foubík a Josef Douděra byli dne 20. 3. 1941 zařazeny právě k této zahraniční armádě. V Suzdalu zůstalo jen 160 Čechoslováků; 90 mužů, a to především důstojníků a poddůstojníků, mělo v táboře zůstat jako personální základ pro budoucí československou jednotku v SSSR, o níž se uvažovalo v případě, že se SSSR zapojí do války proti Německu. Ostatní měli být transportováni též na Blízký východ. Protože ale v červnu 1941 Německo obsadilo SSSR, přesunula se vybraná vojenská devadesátičlenná skupina ze Suzdalu zpátky do Oranek, kde se skutečně stala jádrem

19. září 1939 čs. legion zajat postupující okupační sovětskou armádou. Pro čs. legionáře tak začalo téměř tříleté období nejistoty v sovětských internačních táborech. Legion nebyl téměř vůbec vyzbrojen, jeho vojáci neměli ani uniformy. Počet uprchlíků, kteří odcházeli z vlasti a hlásili se do této první čs. exilové jednotky, narůstal. Polské úřady se snažily, aby čs. vojáci Polsko co nejdříve opustili, protože se obávaly možných komplikací ze strany Německa. První zimu strávila trojice našich dobrovolníků společně s ostatními v mimořádně nuzných podmínkách v táboře v Jarmolincích, neměli ani zimní oblečení a obuv, ani přikrývky či postele na spaní. Byli v těžké situaci, pomoc se k nim dostala s velkým zpožděním. Při volném pohybu mezi českými krajany na Volyni agitovali pro československou zahraniční myšlenku, a tak Sověti rozhodli, že je třeba Čechy soustředit na jedno místo. Na jaře 1940 bylo 800 příslušníků legionu přesunuto ze západní části Ukrajiny do malého města Oranky v Rusku. Oranský tábor se nacházel 365 km východně od Moskvy. Vojáci tu měli lepší ubytovací podmínky, ale byli více omezeni na svobodě. Byla vedena tajná jednání o odeslání alespoň části těchto vojáků do Francie. Jen dvě skupinky vojáků v tichosti opustily tábor, aby se přesunuly z Oděsy do Francie, dalším byla otevřena cesta už jen na Blízký východ, kam byly transportovány v průběhu let 1940 a 1941. V červnu 1940 byl útvar s 683 příslušníky přesunut z Oranek do

Zbraně čekaly v úkrytu v zahradnictví Matěje Foubíka až do konce války. Vykopány byly teprve po válce, pažby byly však ztrouchnivělé. Paní Ludmila Foubíková je přišla odevzdat na MNV ve Zličíně v červenci 1945.

24. 12. 1941 Tak se přiblížily Vánoce – kdo by se byl kdy nadál, že je prapor stráví v tobrucké bojové oblasti? Byl tam nyní sám jediný posledním představitelem slavného bojového společenství tobruckých krys. A byl tak trochu jako dítě – přesunován od jednoho vyššího útvaru k druhému, jak byly postupně vystřídávány a posílány do Egypta na zotavenou, zatímco československý prapor zůstával v pouštní bojové oblasti. Vánoční poselství prezidenta republiky 23. prosince připomíná hrdou skutečnost, že strádání a oběť nejsou marné. Štědrý den nadešel beze sněhu, ale s prudkým lijavcem, jenž bubnoval po celý den do stanových plachet. Ve stanech bylo vlhko a zima, byly opotřebované, děravé a vítr jimi profukoval. Štědrý den v poušti. Jak teskně i nadějně zalétaly tehdy myšlenky daleko do vlasti k drahým, kteří jistě stejně vzpomínají – s tou nevýhodou, že oni ani nevědí, do které

Předseda MNV ve Zličíně Václav Zárybnický potvrdil dne 16. 7. 1945, že převzal od paní Foubíkové celkem 208 poškozených pušek, které byly po dobu Protektorátu uloženy v zemi v její zahradě.

končiny široširého světa své vzpomínky zaměřit. Koho z nich napadne hledat Čechoslováky právě tady, v Libyjské poušti pod stanem, v němž vlhkost mží vetchými plachtami a chlad se zažírá do kostí. V osmnáct hodin začala oslava svatvečera bohoslužbou ve stanu důstojnické jídelny. Byla to zvláštní bohoslužba, jímavá svou prostotou a symbolická jednoduchostí: sloužil ji svob. českobratrský farář dr. Šulan pro příslušníky všech vyznání – pro katolíky, evangelíky i židy – pod jednotící československou vlajkou, napjatou na stěně stanu a obklopenou palmovými listy. Hymna Kde domov můj? se stala toho večera pro všechny nejvroucnější modlitbou a koleda vyznáním naděje a víry ve šťastný výsledek spravedlivého boje. Po bohoslužbách byla štědrovečerní večeře, slavnostní a bohatá, dík italským zásobám…. L. Firt, Od Eufratu až po Benghazi

5

Npor. Josef Douděra (7. 4. 1896–28. 9. 1970)

os. čís. R-219, evid. č. v čs. legionu 1082, štábní strážmistr čs. četnictva, otec dvou dětí, syna a dcery V době 1. světové války bojoval v rakouské armádě v letech 1915–1917, od roku 1917 do 1920 byl v Československé legii v Rusku. Od roku 1922 vykonával četnickou službu. Z Polska odjel 6. 3. 1941. Po prezentaci v britské Palestině dne 20. 3. 1941 byl zařazen do československé branné moci na Středním východě u 2. roty 11. pěšího praporu – Východního v hodnosti štábního rotmistra. Čs. pěší prapor vojensky podléhal britskému Vrchnímu velitelství Středního východu a administrativně spadal pod Čs. vojenskou misi pro Střední východ a Egypt, velitelem praporu byl podplukovník Karel Klapálek. Ke dni 1. 8. 1941 byl Josef Douděra povýšen na praporčíka pěchoty v záloze. Po zrušení 11. čs. pěšího praporu v květnu 1942 byl Josef Douděra přemístěn k nově vzniklému 200. čs. lehkému protiletadlovému pluku, k velitelské rotě 501. praporu; velitelem byl určen opět plk. Karel Klapálek. Dne 15. září 1942 byl přemístěn k pomocné četě čs. vojenské mise. V letech 1941 až 1943 se Josef Douděra zúčastnil přímých bojů na Středním východě v polním útvaru u 11. čs. pěšího praporu a u 200. dělostřeleckého protiletadlového pluku v Sýrii a u Tobruku. Pluk zastával do 12. června 1943 protivzdušnou obranu Tobrúku. Rozkazem Čs. vojenské mise v Jeruzalémě č. 3 z 20. 1. 1942 byl Josefu Douděrovi udělen čs. válečný kříž 1939; v pevnosti Tobruk se dne 20. 11. 1941 dobrovolně přihlásil ke zvláštní kulometné skupině, která v noci podporovala palbou z postavení v holém terénu výpadovou akci polské jednotky. V rozkazu je uvedeno, že se v nepřátelské dělostřelecké a kulometné palbě choval odvážně a srdnatě. Od 26. 6. 1943 byl ustanoven výkonným rotmistrem pomocné roty, poté dne 30. 6. 1943 přemístěn k čs. vojsku v Anglii. Do Liverpoolu byl trans transportován lodí Mauretania dne

12. 8. 1943. Ve funkci výkonného rotmistra se pak roce 1943 zúčastnil přímých bojů u samostatné obrněné brigády v Anglii. Od 31. 3. 1944 byl praporčíkem pěchoty v záloze, dne 16. 6. 1944 přemístěn k tankovému praporu 2. brigády. Ministerstvo národní obrany přidělilo prap. pěchoty v záloze Josefa Douděru dnem 24. 8. 1944 k čs. vojenskému atašé v Londýně. Z Anglie se vrátil do vlasti 23. 5. 1946. Josefu Douděrovi bylo vydáno Osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, pod čj.: 54977/Do-8/1947, že je účastníkem národního boje za osvobození. Manželka Josefa Douděry mlčela, i když byla během války vyslýchána gestapem a svému manželovi pomáhala v útěku za hranice. Ani nová doba po válce nebyla k Josefu Douděrovi přívětivá – dne 11. 1. 1950 byl zbaven hodnosti podle zákona č. 59/1949 Sb., v padesátých letech krutě vyslýchán, perzekuován, 2 roky byl vězněn. Zemřel ve Zličíně dne 28. 9. 1970, dnes není známo, kde je pochován. Josef Douděra – Jerablus, Syria, sídlo 3. roty

Československý Č lehký protiletadlový pluk 200 – Východní přebírá bojový prapor po svém předchůdci, čs. pěším praporu 11 – Východním. Josef Douděra s čs. praporem uprostřed. Čs. vojáci byli u této příležitosti dekorováni čs. válečným křížem 1939 (Haifa, 18. 5. 1942).

Vyznamenání ✘ čs. válečný kříž 1919 ✘ spojenecká medaile 1918 ✘ revoluční medaile 1919 ✘ čs. válečný kříž 1939 ✘ čs. voj. pamětní medaile se štítkem VB-SV v Londýně, 7. 3. 1944 ✘ zahraniční vyznamenání Afrika Star ve Velké Británii

Československá revoluční medaile 1919

Army book Josefa Douděry

Čs. vojenská pamětní medaile za zásluhy

Medaile M. Korbela

6

Čs. válečný kříž 1939

Josef Douděra

7

Vojín Matěj Foubík

Fotografie z pohřbu Matěje Foubíka v Londýně; foto z rodinného alba.

,

(15. 1. 1881–9. 2. 1944)

Pohřeb Matěje Foubíka, Londýn 9. 2. 1944 (třetí zprava stojí jeho nerozlučný kamarád Josef Douděra). Foto z rodinného alba.

os. č. R – 817, evid. č. v čs. legionu 1083, povolání rolník, zahradník, před válkou žil s rodinou a pěti dětmi ve Zličíně, byl členem Sokola, obce Baráčníků a zličínských hasičů, byl otcem 5 dětí Když v roce 1939 opouštěl republiku, bylo mu 58 let. Koncem března 1941 odveden a zařazen k pomocné rotě 11. čs. pěšího praporu Východního v Haifě, pod vrchním britským velením. Matěj Foubík byl nejstarší vojín, který bojoval na Středním východě. Od 2. 4. 1941 do 12. 8. 1943 se zúčastnil bojů v severní Africe jako voják v poli. Když se chystal přesun jednotek ze Středního východu do Velké Británie, bylo mu třiašedesát let, byl nemocen a bylo mu nabídnuto zůstat v Jeruzalémě v ozdravovně, aby zde vyčkal konce války. Chtěl být potřebný a vydal se na namáhavou dalekou cestu do Anglie. Stejně jako Josef Douděra byl dne 12. 8. 1943 transportován lodí Mauretania do Liverpoolu. Byl obětavý a pracovitý, hledal, jak by mohl být potřebný. Ve Velké Británii sloužil dál u čs. vojska, i když byl nemocný. Konce války se nedočkal.

Nemoc byla příliš zlá – Matěj Foubík zemřel 9. 2. 1944 v čs. vojenské nemocnici Hamersmith, London W12; pochován byl 16. 2. 1944 na hřbitově St. Mary Cemetary, Kensal Green, Harlow Rd, London, číslo hrobu G.1651. Obecní kronika Stodůlek vzdává čest jeho památce. Dne 2. 6. 1945 byla za pana Matěje Foubíka obětována zádušní mše svatá ve farním kostele ve Stodůlkách. Příslušníci rodiny byli po celou dobu války vyslýcháni a týráni gestapem. Po atentátu na Heydricha se situace pro rodinu ještě více zhoršila. Přesto nic neprozradili. Kruté výslechy se odrazily na zdraví jeho synů Josefa a Matěje i na zdraví nejmladší syna Antonína, který o úkrytu zbraní skutečně nic nevěděl. Matěji Foubíkovi bylo vydáno Osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, pod čj.: 9140/VHÚ-1967, že je účastníkem národního boje za osvobození.


Druhý zleva je Matěj Foubík

Matěj Foubík s rodinou před svým domem ve Zličíně

Válečný kříž 1939

Pomník československým vojákům na londýnském hřbitově

Čs. voj. pamětní medaile Medaile za zásluhy

8

Vyznamenání Zlaté lípy 9

Npor. Ladislav Starosta (4. 2. 1898–27. 3. 1960)

evid. č. v čs. legionu 1081, č. kmen. listu 10/m, rolník a řidič ze Zličína, jedním z hlavních zakladatelů fotbalového klubu ve Zličíně (1929), když opouštěl v roce 1939 republiku, byl otcem 5 dětí V 1. světové válce sloužil jako vojín rakousko-uherské armády u 102. pluku. Bojoval na italské frontě, v dubnu 1918 vstoupil do italských legií. Jako italský legionář obdržel dvě italské medaile Za zásluhy, italské vyznamenání Doss Alto z roku 1918, válečný kříž 1918 a další vyznamenání. Při rozhodování o odsunu dobrovolníků Českého a slovenského legionu internovaných v SSSR byl určen výkonným rotmistrem náhradní roty a ponechán z rozkazu MNO jako velitel, resp. instruktor pro tvořící se jednotku v SSSR. Měl k tomu dostatek zkušeností z 1. světové války. Od 7. února 1942 je prezentován u československé vojenské jednotky v SSSR v Buzuluku (ev. č. 30), která se zde postupně začala tvořit. Bojový výcvik v Buzuluku trval jeden rok. V lednu 1943 byl prapor odvelen na frontu. Ladislav Starosta se účastnil v březnu 1943 bojů při obraně Sokolova. Vítězství v bitvě u Sokolova mělo pro vojáky československé jednotky v Sovětském svazu velký význam, zařadili se tím k československým vojákům bojujícím v zahraničí – ve Francii, Británii, k obráncům od Tobruku. Ve svém prvním bojovém vystoupení na východě se ukázali jako velmi schopní, odhodlaní a stateční. A následovaly další těžké boje – v listopadu 1943 bitva o Kyjev, v lednu 1944 boje o Bílou Cerekev. Jako velitel transportní čety se v době od 8. 9. do 2. 11. 1944 účastnil karpatsko-dukelské operace na slovenskopolském pomezí na Dukle, jedné z nejkrvavějších bitev 2. světové války. V bojích se osvědčil velmi dobře, byl hodnocen jako spolehlivý, pracovitý, důsledný, iniciativní a inteligentní. Za boje o Duklu obdržel Čs. válečný kříž 1939. Československý armádní sbor si v těchto bojích vybojoval cestu do své vlasti. Dál už českoslovenští vojáci bojovali na

vlastním území. Ladislav Starosta se s 1. československým armádním sborem dále zúčastnil osvobozovacích bojů na Slovensku a Moravě. V roce 1943 byl Ladislav Starosta jmenován rotmistrem pěchoty v záloze, 28. 10. 1944 podporučíkem pěchoty, 7. 3. 1945 poručíkem pěchoty u 1. československého armádního sboru v SSSR a následně nadporučíkem pěchoty v záloze u československé armády. Za války byla jeho manželka gestapem mnohokrát vyslýchána, nic neprozradila. Gestapo sledovalo také všech jeho 6 bratrů. Po válce se vrátil domů. On sám i jeho rodina byla v 50. letech perzekuována, vyslýchána a sledována. Stal se invalidním důchodcem, jeho úmrtí nastalo v příčinné souvislosti s útrapami z obou světových válek, kterými prošel. Zemřel ve Zličíně dne 27. 3. 1960, pochován je v rodinné hrobce na zličínském hřbitově. Ladislavu Starostovi bylo vydáno Osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, pod čj.: 9098/1957, že je účastníkem národního boje za osvobození.

L. Starosta při dožínkách ve Zličíně, 1948

Pohřeb Ladislava Starosty, 1960


Čs. medaile za chrabrost před nepřítelem Československá revoluční medaile 1919

Čs. válečný kříž 1939

Sokolovská pamětní medaile

Dukelská pamětní medaile

Vlo Vložka náv k návrhu na uděle čs. udělení vyzna vyznamenání

Válečná medaile, Itálie 1915–1918 10

Italské vyznamenání Doss Alto z roku 1918

Medaile Vítězství 1914–1918

MČs. válečný kříž 1914–1918 11

Josef Douděra, Matěj Foubík a Ladislav

Dnes už jim osobně nemůžeme poděkovat.

Starosta – spojila je kdysi společná práce

Ale čas plyne a je potřeba, aby zličínští znali

v odbojové skupině Obrana národa, spojil je

své hrdiny. Alespoň uctěním jejich památky

společný příběh, jenž je roznesl do dalekých

je zase spojme všechny dohromady.

krajů na Středním a Blízkém východě, Západ i Východ, do cizích zemí, za moře. Na této cestě válkou je spojuje setkání s výjimečnou osobností velitele Karla Klapálka, a to jak Matěje Foubíka a Josefa Douděru na Středním východě, v severní Africe a Velké Británii, tak Ladislava Starostu při nekonečném boji o Duklu a tvrdé boje za svobodu národa na Josef Douděra, Jan Chlebek, Josef Šulc a Matěj Foubík, Haifa červen 1942, foto z rodinného alba

Slovensku a Moravě.

Poděkování: Děkujeme Mgr. Josefu Žikešovi, řediteli Vojenského ústředního archivu, za poskytnuté dokumenty, synovi Josefa Douděry panu Karlu Douděrovi ze Zličína za poskytnutí fotografií a vyznamenání; za zapůjčení fotografií, listin a vyznamenání děkujeme též dcerám Ladislava Starosty paní Ladislavě Skřivánkové, paní Jiřině Liškové a paní Marii Kratochvílové;

Prameny:

Jiří Plachý, www.vhu.cz Zličínská kronika Kronika Stodůlek VHÚ: Dokumenty týkající se Josefa Douděry, Matěje Foubíka a Ladislava Starosty ✘ Leopold Firt, Od Eufratu až po Benghazi, Nakladatelství Práce, 1947 ✘ ✘ ✘ ✘

dále děkujeme vnukovi Matěje Foubíka panu Janu Foubíkovi za cenné informace, fotografie a vyznamenání a paní Jitce Kabeláčové za fotografie M. Foubíka. Naše poděkování patří panu Jiřímu Jindrovi za zapůjčení kroniky Stodůlek p. Františka Vlasáka a dále panu Lukáši Víškovi za cenné rady a podklady k Českému a Slovenskému legionu v Polsku.

✘ Toman Brod, Tobrucké krysy, Naše vojsko 1967 ✘ Karel Klapálek, Ozvěny bojů, Naše vojsko 1987 ✘ Eduard Čejka, Československý odboj na Západě (1939–1945),

Mladá fronta 1997

✘ Pavel Berger, Naši v poušti, Naše vojsko 2002 ✘ František Emmert, Češi u Tobruku, Vyšehrad 2008 ✘ www.vets.estranky.cz

Slavnostní zasazení

LÍPY ZLIČÍNSKÝCH ÚČASTNÍKŮ NÁRODNÍHO BOJE ZA OSVOBOZENÍ se bude konat

v pondělí dne 24. 10. 2016 od 14 hodin na návsi ve Zličíně, Hrozenkovská ulice. MČ Praha-Zličín zve občany k účastni na tomto slavnostním aktu. Po krátké pietní akci bude v budově Úřadu MČ Praha-Zličín a-Zličín předáno rodinám Josefa Douděry, Matěje Foubíka a Ladislava Starosty in memoriam čestné občanství Městské části Praha-Zličín. 12 12

ZPRAVODAJ ZLIČÍNA A SOBÍNA. Mimořádné číslo říjen 2016

Recommend Documents