ZIMA. 3: Křížovka. 4-8: Historie lanškrounských rybářů do roku : Rozhovor s Taťánou a Radomilem Mackovými

ZIMA PŘÍLOHA LISTŮ LANŠKROUNSKA 25/XV PROSINEC 2015

3: Křížovka 4 - 8: Historie lanškrounských rybářů do roku 1965 9 - 11: Rozhovor s Taťánou a Radomilem Mackovými

2

ZIMA-2015

Z REDAKCE

Rodinné stříbro Tak trochu přemýšlím, jestli se téma historie rybářské organizace k zimě hodí, ale vzhledem k tomu, co má většina domácností na Štědrý den na stole, domnívám se, že snad víc, než kdybych psal o drůbežárně. Nastávající advent má být pro všechny také obdobím, kam patří ticho, trocha toho rozjímání a klidu. No a znáte snad lepší symbol těchto slov, než je studené rybí tělo proplouvající v přítmí vodní hlubiny? Historie nám ukazuje, jak těžce a za jakých obětí vznikaly věci, které dnes bereme za samozřejmost. Pokud stejně jako já hledáte odpověď na to, jak se to mohlo povést v době, kdy nic nebylo samozřejmostí, pak věřte, že vše se dařilo jen díky lidem, kteří dokázali mít vizi a jít za ní s nesmírnou houževnatostí a odvahou. Takovým člověkem byl bezesporu třeba Jaroslav Cop nebo Buhumil Kuřík. Oba žili nebývale aktivně a čas pro ně znamenal především práci pro druhé. Budu rád, pokud si na ně i díky této příloze dokážeme vzpomenout třeba při pohledu na hladinu Slunečného rybníka, o jehož stavbu se oba mimořádně zasadili. O Lanškrounských rybnících jsem se už mnohokrát dočetl, že jsou rodinným stříbrem. Tedy něčím cenným, o co je třeba pečovat. Jenže mně se už léta zdá, že častěji zůstává jen u slov či politických proklamací, ale žádná významnější koncepce, která by se zaměřila na ekologii oblasti a propojila ji s potřebami lidí, není v dohledu. Sám za sebe bych přivítal, kdyby se podařilo dát oblasti podobně úchvatnou tvář, tak jako se podařilo manželům Mackovým zrenovovat jednu z lesních vil v Kypuši. Závěrem mi dovolte za tým redakce Listů Lanškrounska a firmu TG TISK poděkovat Vám čtenářům za dlouhodobou přízeň, které si ceníme. Do roku 2016 Vám přejeme pevné zdraví, osobní spokojenost a odvahu při naplňování všech smělých plánů. František Teichmann šéfredaktor

Vážení čtenáři, k adventnímu vydání LL patří křížovka, která je tradičně z rukou Jiřího Faltuse. Správné znění tajenky zasílejte do 2. 1. 2016 mailem na [email protected] nebo na adresu redakce: 5. května 1010, Lanškroun a uveďte prosím své celé jméno a město či obec. Z úspěšných luštitelů vánoční tajenky vylosujeme 10 výherců, které odměníme cenami z produkce firmy TG TISK nebo balíčky od firmy Annabis - producenta konopné kosmetiky, jejíž výrobky si můžete zakoupit v lékárnách U Milosrdného Samaritána a Urban a v obchodě Angelos (Strážní 18, Lanškroun). Výherce cen oslovíme osobně v prvním lednovém týdnu.

Vánoční křížovka.......................................................................................................................................................................s. 2 Téma: Historie lanškrounských rybářů do roku 1965.......................................................................................................................s.3 - 7 Nás se neptejte, panstvo není doma: Rozhovor s Taťánou a Radomilem Mackovými..............................................................s. 8 - 10 Dušan Šlahora: Vzpomínka na Stanislava Zedníčka......................................................................................................................s. 11

TÉMA

ZIMA-2015

3

Historie lanškrounských rybářů do roku 1965 Ač není historie rybaření a rybářské organizace tak úplně přesně známá a mnohé detaily se dnes už jen těžko dozvíme, pokusil jsem se v tomto zevrubném článku zpracovat data z několika zdrojů a ujednotit stručný vývoj do poloviny šedesátých let 20. století. Hlavní informace jsem našel v podrobné rukopisné kronice MO Lanškroun, kterou sepsal na cca 100 stranách Bohumil Kuřík, významný a do posledních chvil svého dlouhého života aktivní člen rybářské organizace. Některé části kroniky měly i své politické konsekvence, především ty z období padesátých let působily až úsměvně, ale díval jsem se na ně shovívavě, přes všechny zmínky o budovatelském nadšení vítězila u rybářů vždy především láska k přírodě a sounáležitost s ní, tak jak tomu bylo v historii a jak je tomu doposud. PRVOPOČÁTKY RYBÁŘSTVÍ A RYBNÍKÁŘSTVÍ V ČECHÁCH Lov ryb na území Čech probíhal již od neolitu, ale systematická a doložitelná snaha o chov ryb spadá až do 12. století, kdy byly dle prvních písemných zpráv zakládány první rybníky. Povětšinou zakládané v blízkosti klášterů, které sloužily jako centra vzdělanosti, víry a především hospodářství. Ryba tou dobou patřila na stůl hlavně v postních obdobích roku okolo Velikonoc a Vánoc, kdy se na ni nehledělo jako na maso. I z tohoto důvodu se v některých klášterních rybníčcích zkoušel dokonce chov želv bahenních, což však ve srovnání s chovem kapra muselo být výrazně méně efektivní.

Josef Štěpánek Netolický Nejstarší zmínka o založení rybníka v Čechách se váže s rokem 1115, kde je zmíněn v základní listině kladrubského kláštera. Také 13. a 14. století přálo zakládání nových rybníků, na nichž se podíleli třeba Lucemburkové, včetně Karla IV. Skutečný rozvoj rybníkářství však spadá až do století 15. a 16. Rozmach souvisí s rozvojem třístupňové metody chovu kapra a vynikajícími hospodářskými výsledky. Tou dobou se intenzivně rozrůstají především rybníky v jižních Čechách, kde je mimořádně aktivní hlavně rod Rožmberků. V jejich službách se postupně vystřídali nejzdatnější čeští rybníkáři. Josef Štěpánek Netolický se zasloužil o vybudování 45 km kanálu Zlatá stoka, který napájí velkou část třeboňských rybníků vodou z Lužnice. Jakub Krčín z Jelčan na jeho práci později navá-

zal výstavbou těch největších rybníků. 1571 nechal postavit Nevděk, přejmenovaný na Svět, a za 13 let na to začal pracovat na velkorysé stavbě rybníka Rožumberku. Během 6 let nechal přemístit na tehdejší dobu neuvěřitelných 750 tis. m3 zeminy a vodou z Lužnice zaplavil 1000 ha. Z hlediska historického však vynikl spíše jako velkorysý stavitel než rozumný hospodář, neboť ekonomická efektivita náročných obřích děl značně pokulhávala. Do stejného časového období spadá také začátek rybníkářství na Lanškrounsku. Inspirací mu mohlo být vybudování rybníka Hvězda mezi nedalekými obcemi Třebovice a Opatov v roce 1378 z iniciativy litomyšlského biskupa Alberta ze Šternberka. První písemné zmínky o místních rybnících spadají do roku 1433. Na Zadním potoce vedoucím od Jakubovic tou dobou vznikly první rybníčky. Dnes už po nich nemáme žádné prokazatelné stopy krom těch písemných a poetické názvy: Štičí, Divoký, Fojtový a Nový. Rybníčky ležely nedaleko klášterního dvora Krumvaldu, který stával nad dnešním Olšovým rybníkem v blízkosti silnice do Jakubovic. Za zakladatele dnešní soustavy rybníků však historie považuje až Zdeňka Kostku z Postupic, který roku 1461 nechává zbudovat rybník Dlouhý na městských pozemcích, které získal výměnou za pozemky přilehlé. Směnu si nechal potvrdit dokonce samotným králem Jiřím z Poděbrad. Listina mimo jiné uvádí: „(...) jest Zdeněk z Postupic s vuolí měšťanů rybník udělal a za to jim tudíž pastviště od dvora Krumwald kněží lanškrounských mnichů oddal a jest pod takovou smlouvou potvrditel.“ V následujících letech Dlouhý rybník doplnily ještě tři další: Krátký, Olšový a Pšeničkův. První dva patřily vrchnosti, třetí vlastnil bohatý lanškrounský měšťan Josef Pšenička. Po čase se i jeho rybník dostal do majetku vrchnosti, ale název mu zůstal až do dnešních dnů. Krátký rybník nesloužil jen k chovu ryb a stejně jako rybník Dlouhý poháněl mlýn. Dlouhý náhon vedl k Oslímu mlýnu, který stával na dnešní ulici T. G. Masaryka pod hospodou „U Kadů.“

Z roku 1522 se zachovala zpráva o tom, že rybníky byly v té době spravovány robotou, za což dostávali poddaní dva kapry ročně. Jednoho na Zelený čtvrtek o Velikonocích a druhého na Štědrý den. Při výlovech pak měli celý den jídlo i pití a odnést si mohli i několik kusů plevelných ryb. 17. a 18. století už rybníkům tolik nepřálo a postupně docházelo k jejich vysoušení nebo přirozenému zarůstání, což trvalo až do poloviny 19. století. Odhaduje se, že české země do té doby přišly o cca polovinu všech původních vodních ploch. Částečně za to mohla také josefínská reforma, která zvýhodnila výkupní cenu pšenice a vysušená dna rybníků sloužila právě pro pěstování této komodity. Naopak 20. století rozvoji rybářství přálo. A to jak díky zakládání nových rybníků, tak i výstavbou mnoha přehrad, požárních nádrží a vodních ploch vzniklých zatopením lomů a pískoven. RYBAŘINA V PRVNÍ REPUBLICE Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byl rybolov na Lanškrounsku ve velmi neutěšeném stavu. Během 1. světové války se soukromí nájemci rybníků nestarali o potěr ani osazování ryb. Právo rybolovu získal postupně německý rybářský spolek Fischverein, který vznikl v roce 1923 a započal s postupným zarybňováním. Čechům však byl vstup do německé organizace až na výjimky zapovězen. Čeští rybáři proto od konce dvacátých let začali bojovat za nový samostatný spolek. Zpočátku naráželi na odpor starší německé organizace, která raději začala umožňovat vstup Čechů do Fischvereinu, než by připustila vznik samostatného spolku. Díky neúnavné snaze a

Bohumil Kuřík 2013 jednáním Jaroslava Reslera a především Aloise Klofáče na zemských úřadech byl nakonec Český spolek schválen a místní povodí spravovaly oba spolky dohromady. Úředně se uvádí rok vzniku 1934, ale je možné, že spolek fungoval již od roku 1929. Úřady také nařídily, aby německý spolek českému podstoupil cca polovinu sportovních vod. Počet členů byl omezen na 28 a nový člen mohl vstoupit, pouze pokud jiný odstoupil nebo zemřel. Jaroslav Resler(1898 – 1990) na tuto dobu vzpomíná: „Práci ve spolku jsme nijak neplánovali. Sešli jsme se a dohodli, co budeme v tom roce dělat. Tenkrát to bylo jiné, žádné další instituce nebo úřady nám do toho nemluvily. Naopak na hejtmanství v Lanškrouně jsme měli podporu, a to hlavně v případě nedorozumění, která jsme měli s majiteli pozemků v okolí vod, na nichž jsme rybařili. Majitelé nám často nechtěli umožnit přístup pro pošlapání trávy a vše řešila úřední komise. Stěžovatel musel zaplatit náklady řízení 20Kč a nám bylo určeno zaplatit škodu ve výši 2Kč. To si pak stěžovateli většinou vzalo chuť rybáře sekýrovat. Hejtmanství nám však nikdy nehovořilo do toho, co kde vysadit, kolik vycházek a jaké množství úlovku si ponechat. O tom jsme si rozhodovali sami, co můžeme a nemůžeme. Samo sebou disciplína byla mezi námi velmi tuhá. Neplnění

Rybářský spolek 1934: Švéda Cyril, Elgner Josef, Chládek Čeněk, Resler Josef, Klofáč Alois, Hrabáček Josef, Matzke Rudolf, Bílý Čeněk, Resler Jaroslav, Loskot Jan. Nejaktivnějším členem byl v té době Alois Klofáč.

4

ZIMA-2015

úkolů bylo posuzováno přísně a omluva z brigády platila pouze ze zdravotních důvodů nebo pro služební cestu mimo Lanškroun. Omluvenky však byly řídké, neboť kázeň členů byla vysoká. Tehdejší rybaření mělo výtečné podmínky, neboť 28 členů mělo nadbytek dobře zarybněných a čistých potoků. Nebyl problém na jednu vycházku mít deset „berných“ pstruhů, a to jsem si vybíral ty pěkné nad 30 cm. I ve způsobech lovu jsme byli velmi benevolentní a nebyl problém jít na ryby ráno i večer v jednom dni. Část Rudoltičky měl v nájmu jeden zubař z Lanškrouna, platil nám 500 Kč a ještě nám spravoval zuby. Členský příspěvek stál 25Kč a lovecký lístek 30Kč. Mzda v té době dosahovala cca 800 Kč u dělníků a 1200 Kč u úředníků. Nástraha pstruha se nakupovala v Kyšperku, většinou 2 – 3 letá ryba. Vlastní chovné pstruhové potoky jsme neobhospodařovali. Německý spolek měl zařízení pro výtěr pstruha v tzv. Sodovkárně na konci Lanškrouna. Vodu nám v té době znečišťovala především lanškrounská mlékárna, koželužna a papírna.“ Nutno zmínit, že od roku 1923 existoval také rybářský spolek v Ostrově. První český rybářský spolek v Lanškrouně ukončil svou činnost v srpnu 1939 pod vlivem německé okupace. Pro tehdejší spolky stanovoval rámcové podmínky pro výkon rybářského práva zákon o vodstvu vnitrozemském č. 22 z roku 1883, na který navazovaly zpřesňující předpisy rybářského práva. Těmito předpisy se řídili také lanškrounští rybáři, neboť normu převzala Československá republika. Právo říkalo, že každý lovec musí mít rybářský lístek a na kontrolu musí dbát obecní starostové, četnictvo a příslušníci policie. Už tehdy platily zákony, které v nějaké podobě známe dodnes, například všeobecný zákaz lovu na vodách pstruhových spadal do období od 15. 9. do 31. 12. Na vodách mimopstruhových od 1. 4. do 15. 6. Míra ryb byla stanovena takto: lín, okoun, cejn, jelec: 15 cm, pstruh duhový a obecný, mník, plotice, li-

TÉMA pan: 20 cm, štika, bolen, parma, jesen: 25, kapr: 30, candát, úhoř: 35. Mimochodem dnes má třeba kapr míru 40 cm a štika 60 cm. Nástrahy a návnady nebyly nijak omezené, ale zapovězené bylo užití střelných zbraní, dynamitu, trojzubců a látek omamných. Rybářské potřeby šlo pořídit za následující ceny: pruty cca 65 – 450 Kč, navijáky bubínkové 35 – 80 Kč, smekací cca 220 Kč, třpytky dle velikosti 3 – 6 Kč. Ceny násadové ryby: kapr: 8 – 9Kč/Kg, štika: 12Kč/kg, lín: 6Kč/kg, pstruh obecný (7 – 13 cm): 0,45 – 1 Kč/ks VZPOMÍNKY NA RYBAŘENÍ BOHUSLAVA PRAVDY Abychom si mohli udělat představu o stavu a vývoji místních vod i vztahu lidí k rybám, vypůjčím si slova legendárního učitele Bohuslava Pravdy z Dolní Čermné: „Začátky mého rybaření byly zcela prozaické, chytal jsem ryby proto, abych se najedl. Postupně jsem ale podlehl kouzlu toulání lukami podél potoků a sledování života pod hladinou. Když jsem v roce 1925 nastoupil jako pomocný učitel na dvoutřídní školu do Dolních Heřmanic, měl jsem největší potíž se sháněním stravy, ač v obci byly tři hostince. Po delším jednání uvolili se, že pro mě budou vařit v hostinci, kde měli dceru na vdávání. To však skončilo, když poznali, že nemám o jejich dceru žádný zájem. Nakonec jsem si začal vařit sám. Přes zimu a časně z jara to šlo, ale trampoty začaly v květnu, když se oteplilo. Řezník míval kousek masa už jen v sobotu a pak celý týden nic. Přitom v potoce, který tekl před školou, bylo mnoho krásných pstruhů. Rybolov v něm měl pronajatý od obce chalupník František Kubelka, v obci známý pod přezdívkou Fantes. Pan řídící mi po souhlasu Kubelky ukázal, jak se loví na lískový bič a já si vždycky ráno před školou ulovil dva pstruhy na oběd. A tak jsem se k rybaření dostal podle známého pořekadla: „Nouze naučila Dalibora houslím.“ V Heřmanicích jsem také chytil svého největšího pstruha, který vážil 560g. Bylo to ve Valteřickém potůčku asi 500m nad vtokem do Heřmanického

Výlov Ostrovského rybníka - podzim 2015

Výlov rybníka dnes nebo před sedmdesáti lety se moc neliší - podzim 2015 potoka. Padesát metrů okolo sebe měl v potoce vychytané vše živé. Později jsem vyučoval ve Výprachticích, a tak jsem na ryby chodil spíše do Koburku. Zde bylo v každé tůni 20 – 30 pěkných pstruhů. Menší se drželi na mělčinách. V kořenech olší bylo mnoho raků. Od roku 1928 jsem byl členem lanškrounského rybářského spolku a dostal jsem povolenku na výprachtický úsek Moravské Sázavy na přímluvu vrchního četnického strážmistra Jungwirta. Oproti Heřmanskému potoku byla Sázava mnohem hůře zarybněná a více pstruhů bylo jen okolo Hrabáčkova mlýna. V roce 1932 jsem se usadil v Dolní Čermné, ale stavba domu, narození dětí a nemoci mi znemožnily, abych se rybám věnoval. Až za války mě zlákal soused Jansa, abych se stal členem rybářské organizace v Jablonném, která spravovala i Čermenku. V ní tehdy byla hejna tloušťů, bělic, okounů a řízků. Občas se chytil línek nebo štička a hojně úhořů. Stav osádky ryb začal se rapidně zhoršovat po roce 1950, kdy do potoka déšť spláchl močůvku z jednoho hospodářství a olej s naftou ze strojní stanice JZD. Znečištění se ještě zhoršilo intenzivní výstavbou a dnes už je potok téměř mrtvou vodou (psáno v listopadu 1978 – poznámka autora).“ RYBÁŘSKÝ SPOLEK PO ROCE 1945 Rybářský spolek obnovuje svou činnost po sedmileté válečné pauze v polovině roku 1945. Všechny vody v té době pod svou správu převzala Státní správa lesů Lanškroun, která pověřila hospodařením na tamních rybnících místní rybářský spolek. Celkem se v roce 1945 vydalo v Lanškrouně 29 povolenek. Počet členů byl celkem 32 a 9 členů pocházelo z jiných než původních místních spolků. Bližší zápisy ze schůzí se nezachovaly, a jak píše Bohumil Kuřík, na pořádek si jednatel v té době asi moc nepotrpěl. Oficiálně byl však Český rybářský spolek v Lanškrouně poprvé zaevidován okresním úřadem až 1. ledna 1947. Již v roce 1945 ale převzal správu nad majetkem německého spol-

ku „Lanskroner Fischverein“. V roce 1946 se práce spolku rozběhla na plné obrátky. V březnu byla svolána valná hromada a vystaveno bylo 31 povolenek. V Praze vznikl „Zemský svaz rybářský pro Čechy“, jehož členy se staly poříční rybářské svazy. Lanškrounský spolek byl součástí Poříčního rybářského svazu v Ústí nad Orlicí. Každý člen platil 15 Kč roční členský příspěvek, manipulační poplatek a také byl povinen odebírat „Rybářský věstník“ v ceně 36 Kč ročně. Koncem září se ustanovila Celostátní Jednota rybářů ČSR, v níž se sdružili Češi se Slováky. Na ministerstvu zemědělství byla sepsána první „pachtovní smlouva“ Josefem Ďurišem, na základě které stát pronajímá veškeré rybářské revíry Jednotě rybářské. Pro sportovní rybáře i nadále platí zákon č. 22 z roku 1883, jen je k němu v následujících letech přidána řada doplňků a dodatků. Ze zákona pak vycházel Rybářský řád, vydávaný každoročně pro Lanškroun a okolí. Revír to byl velmi rozsáhlý, krom Moravské Sázavy a jejích přítoků sem patřily také následující rybníky:

Rybník Obec Vlastník Krátký Lanškroun město Dlouhý Lanškroun stát (konfiskát) Pšeničkův Lanškroun stát (konfiskát) Panský D. Dobrouč stát (konfiskát) Kozí Žichlínek stát (konfiskát) Kafilerní Žichlínek Kafilerie Farský Rudoltice Fara Rudoltice Nebeský Trpík stát (konfiskát) Klementův I. Ostrov stát (konfiskát) Klementův II. Ostrov stát (konfiskát) Wurstův Ostrov stát (konfiskát) Rychta Ostrov stát (konfiskát)

Vedle toho měl místní spolek zájem obnovit také Olšový rybník a vybudovat několik nových nádrží. Velkou akcí byl také výlov Dlouhého rybníka 26. 10. 1946. V kronice se píše: „Za větrného a chladného dne se za účasti rybářů z místního spolku, četnictva, zástupců ONV a MNV začalo s výlovem Dlouhého rybníka. Muselo se postupovat velmi opatrně, neboť v rybníce se nacházelo množství třaskavin, pancéřových pěstí a jiného vojenského materiálu, který do vody naházely zbytky německé armády. Nutné

ZIMA-2015

TÉMA bylo zavolat pyrotechniky, aby munici zneškodnili.“ Zarybňovaly se také potoky s cílem obnovit předválečný stav. Náklady s tím spojené roku 1946 představovaly částku 35 489 Kč. Částečně se odbahnil Klementův rybník a obnovil přítok do Kozího rybníka. Jen za pachtovné (nájemné) na Krátkém rybníku spolek městu Lanškroun uhradil 2500Kč. Rybáři toho roku také řešili značné škody zaviněné na Jánském potoku a Moravské Sázavě koželužnou a městskou kanalizací. Ve Výprachticích pak škody způsobila mlékárna. Jediným postihem zmíněných organizací byl úkol zřídit do tří měsíců návrh na vybudování čisticího zařízení. Na revírech se už v té době používal při odlovu potoků „elektrovod“ po domácku vytvořený místními nadšenci. Napájení mělo zařízení z akumulátoru a jako základ posloužil německý vojenský materiál z místních elektrotechnických závodů Siemens. Neradostná finanční situace nutila rybářskou organizaci k dalším aktivitám. Už na podzim 1946, konkrétně 31. listopadu, se proto uspořádala v Besedě taneční zábava. Prodáno bylo za cenu 50 Kč 198 vstupenek, městu bylo zaplaceno 647 Kč a zisk organizace činil téměř 6000 Kč. Dalším neplánovaným příjmem byly 2000 Kč zaplacených koželužnou za vzniklé škody. Na Vánoce bylo členům spolku prodáno 75 kg kapra a rozdáno 35 kg kapra „osobám hodných zřetele“. Přeloženo do dnešního jazyka významným osobnostem města. Ceny tržních ryb za 1 kg v roce 1946: Kapr, lín, štika: 30 Kč, pstruh potoční: 100 Kč, pstruh duhový: 90Kč, candát: 40 Kč, úhoř: 60 Kč. NOVÁ ÉRA SE RÝSUJE 1947 – 1960 Do života rybářských spolků se začíná na konci čtyřicátých let prosazovat více plánování, kolektivní rozhodování a zodpovědnost všech členů organizace za realizaci vytyčených úkolů. Na všechny práce jsou vyměřeny brigádnické hodiny a povolenka je vydávána jen na základě jejich plnění. Do čela organizace přicházejí noví, vesměs mladší funkcionáři, což krom kladů přináší také potíže v administrativě spolku. Významně se totiž navyšuje rozsah agendy . Do roku 1952 ČRS v Lanškrouně hospodaří na přidělených vodách a plní především dodávky ryb pro veřejné zásobování. Například v roce 1950 to bylo 2310 kg. Koncem tohoto období spolek převedl rybníky konfiskáty (Dlouhý, Pšeničkův a Olšový) na nový národní podnik Rybářství Litomyšl a Kozí rybník na JZD Žichlínek. Rybářský revír byl charakterizován jako převážně pstruhový s 8 km mimopstruhových vod a 23 km pstruhových potoků. Pstruhové re-

víry byly téměř výhradně osazovány jednoletou násadou z vlastních chovných potoků v Rýdrovicích, Horních Heřmanicích, Výprachticích, Rudolticích a Dolní Dobrouči. Na pstruhových vodách byl rybolov povolen od 1. 5. do 31. 8. Počet vycházek byl omezen na 2 týdně, ale ulovit směl lovec maximálně 3 ryby. Koncem roku 1951 se znovu mění název spolku na Lidový rybářský spolek Lanškroun. Dění organizace i postoje členů určitě ovlivnila také květnová měnová reforma z roku 1953, ale jak píše kronikář Kuřík, k žádným faktickým projevům nevole nakonec prý nedošlo. Měnová reforma však významně ovlivnila ceny ryb: Cena násady po reformě 1953: kapr roční: 8Kč/kg, kapr dvouletý: 6,5 Kč/kg, lín: 6 – 7 Kč/ks, pstruh obecný potěr: 36 Kč/1000ks, pstruh potoční nad 10 cm: 80 Kč/100 ks. Průměrná mzda v roce 1955: 1100 Kč, cena chleba: cca 2,5 Kč/kg, brambory 0,6 Kč/kg, máslo 11 Kč/250g, cukr 11 Kč/kg, vejce 1 Kč/ks, boty kožené pánské 156 Kč, oblek pánský 1180 Kč. Členský příspěvek organizaci LRS v roce 1955: 35 Kč/rok, státní lístek 30 Kč/rok, povolenka 30 Kč/rok. Počet členů spolku se pohyboval okolo 45 členů. Do roku 1952 spadá také první vážnější otrava ryb spojená s vyšetřováním. Úhyn pstruhů potočních byl zaznamenán v Horní Dobrouči na pokusné odchovné líhni u pana Kalouse. Přítok znečistilo vápno, ale k náhradě škody cca 5000Kč nedošlo, neboť soud byl zastaven pro nedostatek důkazů. Své sehrála také skutečnost, že odchovna nebyla oficiálně nahlášena na MNV. Od poloviny padesátých let začal stoupat zájem o členství v rybářské organizaci. Byl proto zaveden institut čekatel. Zájemce o členství dostal možnost zakoupit si povolenku po jednom roce čekatelství, ve kterém výbor zhodnotil jeho aktivitu. V roce 1955 měl spolek 45 řádných členů a 11 čekatelů. Mimopstruhová voda byla rozšířena o možnost omezeného rybolovu na Krátkém rybníku. Lovit se smělo pouze 3x týdně a rybář si mohl ponechat maximálně 1 kapra za vycházku. Od roku 1953 se také započalo s rozšiřováním „ostrovské tůně“ na normální rybník. Rozsah prací byl veliký a na pomoc byl zajištěn i buldozer. Ten bohužel zapadl do mokřiny a s vyproštěním pomohla až technika Státní traktorové stanice v Lanškrouně. Vzhledem k množství práce byla minimální brigádnická povinnost stanovena na 15 hodin a zároveň byl schválen mimořádný členský příspěvek 25Kč. Po mnoha letech provizorií získal spolek zázemí v podobě kůlny u

5

Pohled na budoucí dno Slunečného rybníka, asi 1961 (od hráze) Střelnice, kam byl převezen veškerý inventář organizace. Schůze spolku se odehrávaly v hostinci „U Milána“. Od roku 1956 zde proto stála skříň na spolkové dokumenty. Průměrně na povolenku chytil každý rybář v roce 1955 12 ryb o celkové váze 9,2 Kg. 1957 vzniká Československý svaz rybářů. Na Moravě a v Čechách už existuje 409 místních organizací, které zaštiťují 79 tis. rybářů, což je oproti roku 1948 dvojnásobek. Dá se říci, že zájem o rybaření se stává módou a odráží zájem lidí o přírodu a relaxaci v ní. V roce 1956 se objevují první úvahy o vybudování nového rybníka s hrází cca 40 m nad Eduardovou studánkou. Současně se i nadále zvyšuje členská základna a v roce 1960 má MO v Lanškrouně již 71 členů. Schůzová místnost se přesouvá z hostince U Milána do malé místnosti v restauraci Střelnice, kterou provozuje jeden ze členů MO Lanškroun. Krom tanečních zábav rybáři pořádají také zájezdy. Jeden z těch nejpovedenějších byl na Lipenskou nádrž s cílem lovu štik. A jak píše v dobovém článku

pravděpodobně předseda Vetešník: „Štiky byly při chuti a bohatý úlovek byl večer smažen na oleji, což jen všeobecnou spokojenost utvrdilo.“ Aktivitu místních rybářů popisuje také text z roku 1959: „Během loňského roku bylo odpracováno přes 3000 brigádnických hodin na různých akcích. Letos rybáře zastihl veliký problém, kdy za celé jaro nebyl výraznější déšť, což způsobilo vysychání říčky Moravské Sázavy a úplnou katastrofu na menších tocích, kde hrozily masivní úhyny pstruha potočního. Rybáři postavili na 30 jezů a splávků, aby dopad sucha co nejvíce zmírnili.“ Zázemí lanškrounské rybářské organizace se výrazně vylepšilo nákupem ojeté dodávky značky Tatra 57 v roce 1959 od Tesly Lanškroun, n. p., za cenu 2271Kč. Stejnou částku si vyžádaly také opravy auta. Garážování se zajistilo v kůlně u hospodáře pana Jaroslava Copa, který tímto vozidlem přezdívaným „zelená žabka“ převážně jezdil. Od roku 1957 organizace vlastnila také certifikovaný přenosný elektrický agregát na odlov pstružích násad. Dále se pokračovalo s úpravou Os-

Výlov Krátkého rybníka proběhl po třiceti letech 29. 10. 2010

6

ZIMA-2015

trovského rybníka I. Bylo potřeba vyspárovat dno, zpevnit hráz a vybudovat výpusť. Bohužel buldozer opět zapadl do mokřiny a k vyproštění byla tentokrát nutná dokonce pomoc vojenské vyprošťovací techniky z Moravské Třebové. Současně je patrné, že ač se zvyšoval počet prodaných povolenek, díky systematickému zarybňování postupně rostl také počet ulovených ryb. S pytláctvím se organizace v té době ve vážnější podobě setkala jen jednou. Jeden ze členů MO Lanškroun nastražil v Lukovském potoce pod kafilerií osm šňůr se živými okounky na háčcích. Byl však přistižen jiným členem a případ vyřešila organizace vyloučením pytláka ze svých řad. Kronika jeho jméno nezmiňuje a podle pana Kuříka to byl jinak bezúhonný občan, jehož pokus o pytláctví považuje za jednorázové zkratovité chování. V roce 1960 směl každý rybář chytat na mimopstruhových vodách pouze na jeden prut s jedním návazcem a mohl si ponechat pouze jednu ušlechtilou rybu za vycházku nebo tři pstruhy. Kronika se také věnuje haváriím a otravám ryb. K těm docházelo v uplynulých pěti letech asi celkem často. V souvislosti s rozvojem průmyslu a používáním chemických prostředků v domácnostech a zemědělství byla trvale znečištěna část pstruhových vod. Tato skutečnost se týká cca 18 km potoků, tedy asi 40%. Většinou se zmiňují úniky močůvky z JZD v Žichlínku a Rudolticích. V Albrechticích zase došlo k masivní otravě vinou dělníka, který v potoce vymýval nádoby po jedu. Neznámý vandal vypustil část vody z Rudoltického rybníčka a ryby se snažil otrávit vápnem, čemuž se podařilo zabránit. Ve Výprachticích způsobuje potíže znečištění z mlékárny a v Lanškrouně je nejproblematičtějším podnikem Tesla, především provoz niklovny. V Lukové se jako zdroj znečištění uvádí místní kafilérie. Ve všech případech se nepodařilo zajistit dostatek dokumentace tak, aby mohlo začít šetření a viník mohl být hnán k odpovědnosti. Rybáři se museli spokojit s tím, že odpovědné osoby přislíbily nápravu a ubezpečily rybáře, že situace se opakovat již nebude. Naprostá většina členů si poctivě odpracovává své brigádnické povinnosti, které jsou stanoveny na 15 – 20 hodin, mnozí členové však odpracují i několikanásobně víc hodin. Jako náhradu za neodpracované hodiny mohou členové zaplatit částku 3 Kč/ hodina. Rybáři stále ještě buď pracují ve prospěch rybářské organizace, nebo pomáhají při sklizních v zemědělství či akcích „Z“ organizovaných národními výbory. Ceny tržních ryb za 1 kg v roce 1960: Kapr: 11Kčs, štika: 12 Kčs, candát: 13Kčs, pstruh potoční: 21Kčs,

TÉMA úhoř: 21Kčs, lín: 7Kčs. Cena rybaření 1960: Členský příspěvek: 40 Kčs, povolenka MP 30 Kčs, povolenka P 40 Kč, rybářský lístek roční 30 Kčs. Průměrná mzda dělníka v továrně byla 6,7 Kčs/hodina. Výsledky v hospodaření organizace ukazují, že zarybnění pstruhových vod je mnohem nákladnější, než kolik se vybere na povolenkách. Ztráta se pak kryje z ostatní hospodářské činnosti a přebytků z mimopstruhové vody, kde je hospodářský výsledek kladný. V roce 1960 se mění název republiky na Československou socialistickou republiku a v návaznosti na to se mění i uspořádání krajů a okresů. Lanškroun ztrácí v roce 1961 po 100 letech statut okresního města a rybářská organizace se mění na Československý rybářský svaz – ČSRS. Místní organizace spadá tím pádem pod Oblastní výbor ČSRS v Ústí n. Orlicí, který má jako nadřízený úřad Krajský výbor ČSRS v Hradci Králové. VELKÉ BUDOVÁNÍ 1960 – 1965 Už koncem 50. let začal čím dál tím častěji vyvstávat problém s rostoucím zájmem o rybářský sport. Omezené možnosti, kde lovit ryby, chtěli rybáři řešit jednáním s Rybářstvím Litomyšl. Místní organizace však narazila na neochotu podstoupit jí Dlouhý rybník, tak aby se stal rekreační nádrží s možností sportovního rybolovu. Bohužel nepomohla ani podpora ze strany rady MNV. Neoblomné se ukázalo také JZD Žichlínek, od kterého chtěli rybáři získat Kozí rybník. Jako jediné východisko se ukázalo vybudování nové sportovní nádrže alespoň o velikosti Krátkého rybníka v bezprostřední blízkosti Lanškrouna. Šedesátá léta měla z hlediska smělých plánů velké štěstí na personální složení rybářské organizace. Předsedou se od roku 1963 stal Bohumil Kuřík, jeho zástupcem Miroslav Vodička a hospodářem po celou dobu byl dnes už legendární organizátor Jaroslav Cop. Právě tomuto triu můžeme dnes být vděční za to, že se podařilo realizovat smělý plán na stavbu Slunečného rybníka a později třeba získat do majetku Krátký rybník. Rybáři a kultura V roce 1964 začala MO Lanškroun vydávat vlastní informační zpravodaj, který zpočátku v souvislosti se stavbou Slunečného rybníka vycházel 6x za rok. Zájem o rybaření rostl také mezi mládeží. Od roku 1965 přešel rybářský kroužek, založený v roce 1959 a vedený jedním ze členů rybářské organizace, pod patronát DPM (Dům pionýrů a mládeže, dnešní DDM poznámka autora), kam patří dodnes. Krom pravidelné středeční výuky se mladí adepti rybářství dostali také na pětidenní tábor na Dyji, zachytali si na Orlici u Borohrádku a na Moravské Sázavě u Zábřehu. Ka-

ždoročně jsou pro ně připravované dětské závody. Rybáři pořádají také v té době oblíbené zájezdy. Legendární asi byla akce Lužnice. Kde byl Karlem Stehlíkem uloven kapitální sumec o váze 30 kg a délce 160 cm. Pan Stehlík byl vůbec klikař, neboť v roce 1961 ulovil na domácí vodě trofejního, více než 3 kg těžkého pstruha potočního. Bohužel kronika také říká, že naši rybáři se na Lužnici vůči těm místním chovali nepřístojně, což se řešilo ještě dodatečně na oficiální úrovni. Co přesně se však na Lužnici stalo, se z kroniky nedozvíme. Od roku 1962 se píše i historie legen-

závodech probíhala družná zábava, a jak píše autor kroniky: „(...) nouze není o vylomeniny, pro které nemají manželky rybářů mnoho pochopení.“ Detailů se už nedopátráme, ale víme, že závody přerušilo pouze budování Slunečného rybníka v roce 1964. O ledasčem může vypovídat také statistika z roku 1965. Místní organizace má v tomto roce 106 členů. 17 z nich jsou děti a mládež, ale v organizaci působí také dvě ženy. Revír Moravská Sázava 4 Rybářský revír Moravská Sázava 4 zahrnuje v roce 1965 dva rybníky pro sportovní rybolov Krátký a Slunečný a tři chovné: Ostrovský, tzv. Kafilerku

60. léta - rybářské závody u Krátkého rybníka ještě před jeho rekonstrukcí

Zpevňování hráze Slunečného rybníka pomocí kamene dárních rybářských plesů. Pořádaly se každoročně a prodej vstupenek v některých letech překonal hranici 600 ks. Svůj vliv na tom jistě měl i fakt, že prostory plesů byly výrazně zdobené rybářskými sítěmi, faunou vody a jednou nechyběla ani skutečná vykotlaná vrba i s vodníkem. Každý bál měl své zaměření, to se týkalo i fantazie v kuchyni. Už tradičně se rybáři baví pořádáním závodů. Ty úplně první proběhly už v roce 1949. Pravidelně pak probíhaly asi od roku 1955. Tehdy se jejich vítězem stal mladý člen spolku Jiří Daníček za úlovek 14 kaprů. Z kroniky se útržkovitě dozvídáme, že v roce 1962 zvítězil Josef Sýkora a v roce 1963 Ing. Bohumil Lepka. Po

Příprava pro pokládání výpustního potrubí 1963

ZIMA-2015

TÉMA a Rudoltice horní. Pstruhová voda je rozdělena na chovnou část, o celkové délce cca 12 km – jsou to především přítoky Moravské Sázavy: Heřmanický potok, Rudoltička a Lukovský potok. Lovná je pak hlavně Moravská Sázava, část Heřmanského potoka, Rudoltičky a Lukovského potoka. Dohromady asi 42 km. Kronika však zmiňuje, že 9 km z toho jsou vody trvale a silně znečištěné. Především jde o Jánský potok, Moravskou Sázavu po soutoku s Jánským potokem a Lukovský potok pod Kafilerií. Četné byly v té době také jednorázové havárie, které mnohdy způsobily značné škody. Nejhorší následky měl letecký postřik porostu ve Výprachticích 21. srpna 1965. Cisterny od postřiku i s jeho zbytkem vypláchnul zaměstnanec přímo do vody. První část Moravské Sázavy od pošty až po Sázavské údolí byla zcela mrtvá, ale úhyn byl zaznamenán po celé délce až k soutoku s Jánským potokem. Celkově byla během pěti let zaznamenána škoda ve výši 45,5 tis. Kč. Naprostou většinu havárií mají na svědomí úniky ze zemědělské činnosti tehdejších JZD. Škodu družstva nejčastěji uhradila. Ipřes potíže rybářská organizace stále ještě dodává ryby také závodním jídelnám. Například v letech 1962 a 1963 to bylo cca 130 kg kapra. Z trofejních ryb je pro revír Moravská Sázava 4 uváděn z té doby rekordní úlovek stařešiny organizace Jaroslava Reslera, který zdolal na Krátkém rybníku kapra o váze 14,5 kg a délce 85 cm. Mezi pstruhaři patřil k těm nejlepším jeden z mála muškařů, pan Bořivoj Vágner s ročním úlovkem 136 pstruhů v roce 1963. Nicméně průměrný počet ulovených kaprů na jednu povolenku se pohyboval mezi 5 – 10 a úlovek 16 ks za sezónu patřil k obdivuhodným. VYBUDOVÁNÍ SLUNEČNÉHO RYBNÍKA Už během roku 1961 byla hospodářem Jaroslavem Copem jednoznačně vytipovaná lokalita stavby a hrubě nastíněn postup a způsob realizace celého díla. Přirozeně vzniklé údolíčko mezi Ostrovským rybníkem a Eduardovým pramenem z části tvořené loukou a z části mokřadem se doslova nabízelo. Dostatečný zdroj kvalitní vody v podobě Ostrovského potoka a relativní dostupnost místa k Lanškrounu hrály určitě významnou roli. Pro MO Lanškroun stavba rybníka představovala zásadní, technicky i lidsky zcela mimořádné dílo, které výrazně ovlivnilo život každého člena. A to především v roce 1964, kdy se třeba brigádnická povinnost každého člena zvedla na 50 hodin. Na jaře 1962 záměr stavby nového rybníka jednomyslně schválila členská schůze. Geodezie Lanškroun společně s hospodářem započala vy-

měřovat pozemky a vytvářet seznam parcel, které by měly přejít do trvalého užívání rybářům. V srpnu 1962 byl hotov základní plán s obrysem hladiny a zbývalo jen splnit zásadní požadavek všech členů organizace. A to byla podmínka, aby rybník vždy a výhradně sloužil ke sportovnímu rybolovu. O tomto požadavku bylo jednáno s oblastním i krajským výborem ČSRS a příslušnými státními orgány, které v druhé polovině roku 1963 shledali, že rybník nebude vhodný pro hospodářskou činnost, ale pouze sportovní rybolov. V roce 1963 na jedné schůzi také padl návrh, aby se budoucí nádrž pojmenovala podle místa, které je trvale „osluněné“, a název Slunečný byl na světě. První brigády na budoucím vodním díle započaly 7. září 1963. Zároveň bylo schváleno, že do konce roku každý člen organizace odpracuje 10 – 15 hodin, a to především v říjnu a listopadu. U Eduardova pramene byla vystavěna bouda na nářadí. Výhodné bylo také povolení odtěžit jíl na stavbu hráze z blízkého pole státního statku. Tesla, n. p., přislíbila zapůjčení buldozeru a všemožnou podporu. Svou roli zde určitě sehrál fakt, že pan Kuřík v Tesle zastával významnou pozici výrobního náměstka ředitele. V první fázi rybáři likvidují stávající porosty a odstřelují pařezy, upravují koryto potoka a kopou odvodňovací rýhy, loviště a připravují kádiště. Zakládání hráze se ukazuje jako velmi obtížné, protože rašelinná bažina v těchto místech dosahuje hloubky až 1,7 metru. Základním nářadím je tu rýč, motyka, kolečko, prkna a především lidská síla. Kronika popisuje, že hráz s výpustí a jalovým přepadem začala vznikat „za neuvěřitelné dřiny“. Základy tělesa zpevnilo na 200 dřevěných pilotů s délkou okolo 3,5 m a průměrem 15 – 20 cm. Kůly byly zatlučeny do hloubky necelých dvou metrů pomocí beranidla, které ve volném čase zkonstruovali zaměstnanci Tesly. Do stavby se zapojila také domovní správa, lanškrounská pila, myslivci i další organizace a podniky. Postupné vrstvení hráze zajišťoval buldozer. Její výška se pohybovala okolo 4 metrů, délka až 80 m a šířka v koruně 3 m. Zvláště nutné bylo zeminu udusat v okolí výpustě a kapucínu. Jak píše Bohumil Kuřík: „(...) bohužel to nebylo dostatečné, protože právě v těchto dvou místech se časem projevovaly závady a průsak.“ V průběhu roku 1963 je hrubá stavba hráze hotova. Přemístěno bylo asi 3200 m3 jílu a jílové zeminy. Stavba v přímých nákladech prozatím stála 6500 Kč, z čehož cca polovinu představovala členská půjčka. Většinu nákladů tvořila nafta – 1100 litrů do buldozeru. Městský národní výbor pomohl zakoupením betonového potrubí a zaplacením částky 2000 Kč

za pronájem buldozeru. Během prvního období na stavbě odpracovali více než 100 hodin: J. Cop, B. Kuřík, M. Hrabal, B. Šolc a O. Prchlík. Největší díl prací spadal na rok 1964. Práce nad rámec 50 hodin je ohodnocena 6 Kč/hod. a částka se započetla do ceny povolenky na rok 1965, popřípadě do dalších let. Práce odstartovaly v březnu. Ve všední dny se dělalo vždy od 15 hodin do setmění. V sobotu od 13 hodin a v neděli od 8 hodin. MNV v Lanškrouně na žádost organizace zařadil stavbu rybníka mezi akce „Z“ s finančním limitem 31 tis. Kč na materiál a fakturované služby. Důležité pro stavbu bylo, že našla pochopení u vedení n. p. Tesla, kde mohli zaměstnanci na zařízení firmy po pracovní době provést veškeré zámečnické práce (šprlení, česlice, uzavírací zařízení atd.). Celkově bylo při dostavbě hráze použito na 140 m3 lomového kamene, 3,5 t cementu, 30 m3 písku, 2,5 t železa. Koncem roku se bohužel dostavuje skluz dokončovacích prací, který souvisí s celkovým vyčerpáním některých členů a pochopitelným poklesem nadšení i pracovní morálky. Během roku bylo odpracováno na 4400 brigádnických hodin, celkově pak cca 6100. Přímé náklady organizace činily 19 tis. Kč. MNV investoval to této akce „Z“ 40 tis. Kč. Členská schůze na rok 1965 navrhuje povinnost 25 brigádnických hodin,

7

z čehož 10 má být odpracováno na Slunečném rybníku. Každopádně na 7. května 1965 byla naplánována kolaudace. Přes drobné nedodělky a závady již nic nebránilo tomu, aby byl rybník dán k užívání MO Lanškroun. Hned následující den v sobotu 8. 5. 1965 od 16 hodin probíhá na hrázi malá slavnost, během níž bylo J. Copem a M. Hrabalem uzavřeno výpustní potrubí a Slunečný rybník se začal napouštět. Právě oni dva se o dílo zasloužili nejvíce, když J. Cop na něm odpracoval 817 brigádnických hodin a M. Hrabal 624. Po sportovní stránce začal Slunečný rybník sloužit od 10. července 1965. V tento den proběhla soutěž: „Kdo chytí první rybu“. Před tím bylo do rybníka vysazeno 2500 ks kapra z JZD Dolní Čermná, 1300 línů a 20 pstruhů duhových. Do konce první sezóny však bylo uloveno pouze 37 kaprů. Následující historie od roku 1965 dodnes by jistě stála také za vzevrubné prostudování, ale to bude úkolem asi už někoho jiného. František Teichmann Zdroje: Kronika rybářské organizace I. a II. díl - B. Kuřík, wikipedie, Historie Třeboňska, Vlastivěda Lanškrounska, historické texty a články D. Šlahory. Foto: autor a archiv MO ČRS Lanškroun

Slavnost na hrázi Slunečného rybníka, 8. 5. 1965

J. Cop a M. Hrabal uzavírají 8. května 1965 výpustní potrubí a Slunečný rybník se začíná napouštět

8

ZIMA-2015

ROZHOVOR

Nás se neptejte, panstvo není doma Rozhovor s manželi Taťánou a Radomilem Mackovými „Tady stojí na rodné zemi můj dům, tady si odpočinu od starostí a trýzně,“ stojí psáno ve štítu vily v Kypuši. Tuto hlubokou pravdu si uvědomíte, když sedíte s manželi Mackovými v rytířském sále tohoto domu, popíjíte čaj a ochutnáváte delikatesy paní domácí. Pohodu nepřináší jen dům, velkou zásluhu na tom mají právě moji hostitelé, kteří Kypuši zvedli doslova z bahna. Z lanškrounských lesů jsem se snažila přinést trochu té pohody i Vám čtenářům v tomto předvánočním rozhovoru. Oba pocházíte z rodiny, kde byla maminka učitelka. Platilo u vás, že na vlastní děti už trpělivost byla vyčerpána? Táňa: Já myslím, že maminčina trpělivost se nevyčerpala ani doma, ale já už jsem často při jejím poučování svoji trpělivost postrádala, protože toho vyučování jsem si ve škole zažila dost. Ale maminka mě vlastně učí do dneška a jakkoliv to vždy nemusí být příjemné, vím, že je mnoho věcí, které se od ní ještě musím naučit. Radek: Moje maminka učila český jazyk, vždy dbala na správné vyjadřování, a tak i já se snažím mluvit a psát správnou češtinou. Jen si myslím, že se na to dnes trochu zapomíná, a přitom ke vzdělání určitě patří naučit se spisovně mluvit a psát. Pokud jsem v tomto směru získal jakous takous jistotu, tak je to jeden z největších plusů, které jsem od maminky jako své učitelky dostal. Nikdy jste nechtěli jít v pedagogických šlépějích svých maminek? Radek: Já tak trochu maminku následuji, dvacet let přednáším na České advokátní komoře občanské právo, které současně i zkouším. Abych to trochu vysvětlil: pokud někdo absolvuje právnickou fakultu a chce se stát advokátem, musí projít tříletou koncipientskou praxí, v rámci které pro něho Česká advokátní komora organizuje semináře a přednášky zaměřené především na uplatňování práva v praxi. Potom musí složit velmi náročnou profesní zkoušku a teprve poté má nárok na zápis do seznamu advokátů. Tak právě na této výchově se dvacet let podílím. Jaká byla vaše motivace ke studiu práva? Oba jste studovali v době, kdy tady bylo právo „znásilněné“. Nevadilo vám to? Radek: Studoval jsem práva o pět let dříve než Táňa, a tak jsem zažil asi trochu horší období. Počátečním šokem pro mě bylo, když jsem pln očekávání vysokoškolské svobodomyslnosti přijel k zápisu do prvního ročníku a

ke svému překvapení zjistil, že zhruba polovina mých spolužáků jsou absolventi dělnické přípravky, kteří byli jako dělničtí kádři přijímáni na práva bez zkoušek. Neříkám, že všichni z nich byli špatní, ale představa o vysokoškolském studiu, kterou jsem znal od svých sourozenců, byla okamžitě tatam. Pro mého syna, který je nyní v pátém ročníku pražské právnické fakulty, je tato zkušenost nesdělitelná a je postavena na roveň setkání s UFO. Táňa: Já jsem se rozhodla pro práva, protože nejsem technický typ a práva mi tak nějak vyhovovala. A to, že to právo tady bylo do jisté míry znásilněné, jsem si příliš nepřipouštěla, protože když v tom člověk vyrůstá, tak příliš nevnímá, že by to mohlo být jinak. Samozřejmě mi vadilo, že je na škole méně předmětů z práva a probírá se především úloha KSČ v daném právním odvětví, což byla až polovina semináře, ale takhle to bylo. Radek: Já si vzpomínám na to, jak jsem dělal zkoušku z vědeckého komunismu. Zkoušející mi tenkrát položil záludnou otázku, jak Lenin rozděluje statkáře. Tento hlavolam se mi nepodařilo rozlousknout, a tak mne pan docent káravě poučil, že je rozděluje na statkáře a velkostatkáře. Tehdy došlo mi, odkud bral pan Svěrák své náměty pro divadlo Járy Cimrmana. A už se dostáváme k důchodu. Vaše maminka, Radku, se příští rok dožije stého výročí narození. Takže jsem se chtěla zeptat, zda máte velké plány na důchod a zda je to pro vás vůbec reálná představa do důchodu odejít? Radek: Já se zatím do důchodu nechystám, i když nepočítám s tím, že se ve zdraví dožiji tak vysokého věku jako moje matka. Navíc v České republice není výše důchodu zrovna nejvyšší. V právních profesích se příliš brzo do důchodu nechodí - podívejte se na soudce nebo notáře, kteří pracují do sedmdesáti let. Asi už nebudu pracovat jako zamlada nad 100%, to nechávám mladším, ale

rozhodně neodejdu ve třiašedesáti. Oba pracujete ve stejné oblasti. Je to spíše výhoda, nebo si práci vůbec domů nenosíte a nebavíte se o ní? Táňa: Považuji to jednoznačně za výhodu, že se můžeme vzájemně svěřit, konzultovat spolu své případy. To, že mi Radek rozumí, že ví, o čem mluvím, je příjemné. I když práce nikdy nekončí, ale to nekončí asi v žádném oboru. Jen to máte v sobě a nemůžete to s nikým sdílet. Radek: Je to podle mě přirozené jako v každém povolání, že věci konzultujete a domlouváte se o nich. Právo je dnes trochu jiné, než bylo kdysi, a to nemám na mysli například ten komunismus, o kterém jsme se bavili. Naopak paradoxně v období socialismu byla v mnohých právních oborech právní jistota vyšší než dnes. Právo bylo jistější, ale totalitní. Tím nehaním dnešní dobu - naopak. Demokracie stojí na jiných základech, a to samozřejmě vyžaduje zcela jinou právní úpravu mnohdy odporující zažité praxi. Je také smutnou pravdou, že přijímání zákonů je v mnoha případech poněkud překotné. O to více je nutné, abychom spolu o mnoha těchto profesních věcech hovořili i v soukromí. Jinak to prostě nejde a je to dobré. Táňo, tvůj otec byl prvním starostou Lanškrouna, vy jste byl, Radku, aktivním členem OF. Jak vidíte dnes rozvoj města? Táňa: Já si myslím, že Lanškroun se jako město hodně pozvedl. Má krásné centrum, náměstí Aloise Jiráska, zámek, nyní i zámecký park. Je to krásné výstavné město a myslím si, že je to hodně zásluha Přemysla Kokeše, který přinesl koncepci. Ono to

totiž bez ní nejde. Bez koncepce to je, jako když vaří pejsek s kočičkou. Radek: Často si s Táňou říkáme, že nebýt Přemysla, tak Lanškroun vypadá jinak a vypadal by mnohem hůř. Je spousta jiných měst, i třeba v blízkém okolí, která nešla cestou jednotné koncepce vypracované městským architektem, ale vybrala si cestu různých nahodilých projektů. Když je navštívíte, uvidíte ten rozdíl. Já jsem se v Lanškrouně narodil, mohu posoudit, jak vydalo město před lety a jak vypadá nyní. Nechápu, že existují lidé, kteří Přemka odsuzují a kteří říkají, že to krásné, co on tady vytvořil, by neměl dělat, a že místo této krásné povznášející architektury chtějí něco průměrného, to mi rozum nebere. Sám jsem byl svědkem toho, když jsme získali cenu za dům na náměstí, a viděl jsem, jak je Přemysl v Praze uznávaný. Já si ale myslím, že to lidé ocení až za pár desítek let. K politice se vyjadřovat nechceme, protože ji nesledujeme a politicky činní nejsme. Vy máte srovnání malého města s velkým, protože částečně žijete i v Praze. Jaký je rozdíl mezi životem maloměstským a velkoměstským? Radek: Já bych zde volně navázal na předešlou otázku a vylíčil vám svůj zážitek z předávání cen Klubu za starou Prahu. Do jím vyhlašované soutěže byl nominován náš dům na náměstí J. M. Marků. Když jsem byl na vyhlášení výsledků, doznívaly mi v hlavě kritické hlasy některých lanškrounských spoluobčanů, kteří například navrhovali, že až přijde nové vedení radnice, tak musí nařídit náš dům zbořit nebo těch mírnějších, kteří jenom požadovali, abychom dům přestavěli do nějaké

ROZHOVOR srozumitelnější podoby, aby se prý na náměstí víc hodil. Já jsem nominaci tohoto prestižního klubu, který se vyjadřuje prakticky ke všem důležitým stavbám v historickém centru Prahy, považoval za čest, ale vůbec jsem neměl ambice umístit se na stupních vítězů. Nejprve bylo vybráno sedm nejlepších realizací a náš dům mezi nimi k mému překvapení byl. Když jsem ale zhlédl těch šest ostatních, se kterými jsme soutěžili, řekl jsem Přemkovi: „Jdeme domů, to nemá smysl.“ Všechno to byly naprosto fantastické stavby: palác Metropol v Praze na Národní třídě, šest pater ze skla, pak celodřevěný kostel ve tvaru Noemovy archy, něco neuvěřitelného. Všech sedm projektů se představilo, vždy tam byl investor a architekt, vedle nás sedělo šest kanadských architektů a pan Vávra, ten z pořadu Šumná města, jehož projekt také soutěžil. Já si říkal: „Co tady děláme?“ Poté uzavřeli hodnocení a ohlásili, že vyhrává stavba, jejíž fotografie se rozsvítí na promítacím plátně přede všemi. Fotografie, na počátku úmyslně rozmazaná, se rozjasnila a před námi se objevil náš dům. Ještě teď mi zadrhne hlas, když o tom mluvím. To pro mě bylo opravdové vítězství, opravdové Nagano! Tam jsem si uvědomil rozdíl mezi uvažováním některých lidí v malém městě a uvažováním lidí v Klubu pro starou Prahu, kteří mají vkus jako své poslání, kteří architektuře skutečně rozumí a mohou hodnotit podle objektivních kritérií. Tady jsem si uvědomil, jak je vždy důležité dosáhnout objektivního hodnocení, chcete-li pravdy, a nenechat se otrávit. Tak asi tak bych vám odpověděl. Dostáváme se k vaší druhé stavbě, Kypuši. Dva roky byla v nabídce a nikdo ji nechtěl. Jak jste přišli na nápad vilu na Kypuši koupit? Radek: Mně se ten dům vždycky líbil. Pak jsme sem přijeli ve složení já, tatínek bývalého majitele a Přemysl. Přemek, když to uviděl, zajásal, protože věděl, že se bude moci realizovat. Já jsem po něm chtěl, aby mi alespoň trochu odhadl cenu, kterou by mohla rekonstrukce vily stát. Když jsme pak dům koupili, zjistili jsme, že jeho stav je daleko horší, než jsme předpokládali a náklady na opravu se od toho Přemkova prvního odhadu markantně liší. Přesto nelitujeme, milujeme to tady a jsme tady rádi. Táňa: Vzpomínám si, jak hrozilo, že se dům sesune, jak se podpíraly zdi, jak zedníci dělali i v noci, aby nespadla nosná zeď a na řadu dalších „veselých“ příhod. Tou opravdu veselou snad bylo to, když majitel stavební firmy, která stavbu prováděla, navštívil věštkyni, aby mu předpověděla, jak to celé dopadne.

ZIMA-2015 Věštkyně mu řekla, že dobře, a měla pravdu. To byla vila v tak havarijním stavu? Radek: Dům stál na bažině, nakláněl se, měl špatné základy. Bagry tam zpočátku jezdily jak na Václaváku auta. Původní vlastník doktor Piffl ten dům stavěl jako letní sídlo, a tak se ledacos odbývalo. Například základy měly pouze půl metru do hloubky a tvořily je na sebe naskládané kusy opuky bez malty či betonu. My máme vůbec se základy našich staveb trochu potíž. Když začínali stavět dům na náměstí, měli zpracovanou stavební dokumentaci a dohodnutý rozpočet. Probíhala přejímka staveniště, jeden z dělníků našel v místě stavby nějaký poklop a povídá: „To je divné, tady je nějaký kanál nebo co.“ Všichni začali hledat v projektech, ale žádný kanál tam prostě zakreslen nebyl. Tak zvedli ten dekl a objevili staré pivovarské sklepy, čtyři metry hluboké. Tím okamžikem se náklady na založení stavby okamžitě zvýšily na čtyřnásobek, protože se počítalo jenom se základy do hloubky jeden metr. Tak vidíte, stačí jeden pohled a investor může začít plakat. Tenhle pocit nás na Kypuši provázel prakticky po celou stavbu. Byli jste z Kypuše nadšeni oba hned od začátku? Táňa: Já jsem ji nechtěla, nelíbila se mi poloha domu, protože jsme do té doby bydleli na druhé straně města. Ale pak jsem tam vstoupila a do toho strašného polorozpadlého domu jsem se zamilovala. Radek mi říkal: „Budeme to dělat třeba deset let, pomaličku.“ Ale já věděla, že musí spěchat, že sem chci a že to tady chci vidět hezké. Takže by se to dalo nazvat láskou na první pohled. Radek: Chtěl jsem zde vytvořit něco, co by mělo duši. Nebo lépe řečeno, chtěl jsem tu ztracenou či zapomenutou duši této vily opět najít a pozvednout. Táňa: Já Radka podezírám, že hledal něco, kde by si zase mohl stavět, zase by si mohl něco vymýšlet, realizovat se. Radek: Co jsem si vzal Táňu, pořád jenom buduji. Od roku 1993, kdy jsme začali provádět přestavbu domu Na Vyhlídce, jsem se ještě nezastavil. Táňa: Radek mi vždycky slíbí, že už končíme. Má s tím plno problémů, dohadování s dodavateli a podobně. Ale já vidím, jak je chvíli v klidu a pak zase začne vymýšlet něco nového. Nedávno jsem se mu zmínila, že bych tady chtěla mít zvoničku, jen takovou malou se zvonečkem, kam si budu chodit s pejskem zvonit. Radek si přizval Přemka a ten mu navrhl malou katedrálu. Takže si Radek opět žije svými plány, zase si bude zařizovat, přemýšlí si nad vy-

bavením. On to zkrátka potřebuje. Čím je Kypuše výjimečná? Radek: Kypuše má jakýsi duchovní náboj. To neříkám jenom já, ale potvrzuje to i spousta našich hostů. Je tady jakási pozitivní atmosféra. Tu jsme ovšem nevytvořili my, ta tady byla. Jen ji chtělo obnovit, protože dům, jak už jsem zmínil, byl v žalostném stavu a hledat pozitivní energii v ruinách je dost nereálné. Pro nás je to samozřejmě azyl, ve kterém odpočíváme a relaxujeme. Funguje zde něco, co nás posiluje. I nápis na vile to krásně vystihuje: Tady stojí na rodné zemi můj dům, tady si odpočinu od starostí a trýzně. Táňa: Ano, je to původní německý nápis,který je umístěn ve štítu. Obnovili jsme ho a ceníme si ho jako uměleckého díla. Na to, že je domu přes sto let a že stojí osaměle v lese, se tady vůbec nebojím. Je velmi přátelský, nic tady nevrže, nebouchá, nikdo tady nestraší. Cítím tady velký klid a přátelskou atmosféru. Ani lesy v okolí mě neděsí. Zjišťovali jste i historii domu? Radek: Dům zbudoval lékař Otto Piffl jako svoje letní sídlo. Byl to vlastně také Piffl, kdo finančně přispěl ke zbudování silnice, která nyní vede kolem rybníků. V jeho době nebyly kolem lesy jako nyní, z vily měl nerušený výhled na rybník. Prý doktor Piffl ten dům velmi miloval. Slyšel jsem, že za války dům sloužil jako lazaret pro německé vojáky, ale nevím, co je na tom pravdy. Pak ho převzaly státní lesy a udělaly z toho jakési ubytování. Později tady vznikly byty, snad čtyři. Občas se nám i nyní stává, že k nám přijdou nějací lidé a tvrdí, že tady žili. Bylo to poměrně časté... no kolikrát už jsme si říkali, že tady snad bydlel celý Lanškroun. Tak tohle je ta část faktické historie. A pak ještě existuje část iluzorní a tu vytvářím já. Protože Lanškrounu chybí zajímavé pověsti, tak jsem se rozhodl je trochu dotvořit a tenhle dům v nich hraje významnou roli. Vím, že jste dokonce sepsal a vydal knihu. O čem je? Radek: Je to legenda o jezerní panně. Je situovaná do dávných časů, jejichž dějiny nejsou úplně přesně zaznamenány. Inspirovala mě trochu i Krasava Šerkopová, která při prohlídce Zámečku mému bratrovi řekla, že pod sklepy na Zámečku jsou údajně ještě další sklepy, které jsou velmi staré a jsou dokladem prastarého osídlení této lokality. To byla voda na můj mlýn. Je totiž málo známým a přesto historickým faktem, že v našem kraji kdysi sídlil starogermánský kmen Hermundurů. Ten měl hlavní sídlo v Grulichu (Králíky), ale jeho král prý nechal u Lanškrouna zbudovat věž, do které ukryl svou korunu. To není výmysl, to dokládají německé kroniky

9

i Hájek z Libočan. No a na tomto základě vznikla legenda, pověst o Jezerní panně, kterou jsem si dovolil literárně zpracovat. Ale nemylte se, já tu knihu neprodávám, nechal jsem ji vytisknout pouze v deseti kusech a občas ji věnuji nějakému svému příteli. Máte v plánu napsat ještě něco dalšího? Radek: Teď jsem připravil takové historické vyprávění. Ale už to není legenda, je z období husitství a Lanškroun v něm hraje velmi významnou roli. A opět to vyjde pouze v deseti kusech nebo to hodláte prodávat? Táňa: My to bereme jako soukromou téměř rodinnou záležitost, o kterou se dělíme jen se svými přáteli a známými. Proto pouze těch deset výtisků. Radek si dobíjí baterky psaním, čím si je dobíjíš ty, Táňo? Táňa: Tím, že tady jsem, pracuji si na zahradě, zdobím si to tady, krmím zvířata. Vím, že ráda sportuješ, chodíš tady v Kypuši běhat? Zatím jsem byla asi jen dvakrát, ale už jsem si o běhání koupila knížku, přečetla si ji. Mám i tenisky. Jenže když přijdu ze zahrady, kde hrabu listí, jezdím s kolečkem, jsem tak utahaná, že běhání už ani nepotřebuji. Tělocvičnu mi nahradí zahrada. Radek: Když tady pracujeme, tak chodíme v takovém horším pracovním oblečení. Občas se stává, že pracujeme před branou a objeví se nějaký turista a ptá se nás, jestli by mohl nahlédnout na dvůr a do domu. Co mu na to máte říct? Že to není veřejný objekt a nechceme si nechat narušovat soukromí? Nechceme však urazit. Tak odpovídáme: „Nás se neptejte, museli bychom se zeptat panstva a to není doma.“ Oba dva rádi cestujete, která země je pro vás srdeční záležitost? Táňa: Já bych byla ráda, kdyby řekl Radek, kterou zemi miluji. Radek: Táňa je zamilovaná do Indie. I mně se Indie líbí, ale také mám moc rád Kanárské ostrovy, speciálně Tenerife. Tam jezdíme pravidelně od roku 1995 a cítíme se tam podobně jako na Kypuši. Táňa: Já osobně o sobě říkám, že jsem půdařka. Miluji staré půdy, nacházím tam staré věci. A Indie je pro mě plná takových věcí, pokladů. Miluji ty jejich bazary, cítím, že tam mohu něco objevit, nějaký poklad. Je to takové cestování časem, ocitám se tam ve středověku. Radek: Velký zážitek byl, když jsme Indii projížděli vlakem. Nebyl to obyčejný vlak, byl to takový jejich orient expres, kde má každý svoje kupé s koupelnou a svého sluhu, takže jsme se cítili jako maharadžové. V noci jsme projížděli pouští,

10

ZIMA-2015

nikde nic, vidíte jen měsíc. A ráno se před vámi tyčí Džajsalmer, což je stará pevnost ze zlatého pískovce. Pohádka Tisíce a jedné noci. Kdybyste si měli vybrat nějaký jiný stát, ve kterém byste chtěli žít. Kde by to bylo? Radek: Jednoznačně Tenerife, to je místo, do kterého se neustále vracíme, moje srdeční záležitost. Je tam teplo, známe to tam a máme tam přátele. Táňa: A já bych si vybrala nějaký malý ostrůvek ve Středozemním moři. Měla bych tam malý statek u moře a chovala bych si tam dvě kozy, intelektuálku Tymiánu a mondénu Afrodité. Chodili by ke mně toulavé kočky a psi. Ale to si možná jen myslím, že bych tam byla šťastná. O tobě, Táňo, vím, že ráda vaříš. Ovlivnila tě nějak právě světová kuchyně? Táňa: Trochu snad italská kuchyně, máme rádi francouzskou cibulačku. Thajská kuchyně mi moc chutná, ale tu zatím neumím, mám v plánu se ji naučit. Radek: Táňa vaří skvěle a v našem domácím hodnocení vždy dostává hodně bodů (smích). Co je vaším nejoblíbenějším jídlem od Táni? Radek: Asi bych jmenoval biftečky na zázvoru podle receptu Jamieho Olivera. A co vánoční jídla? Máte něco netradičního ve vánočním menu? Táňa: My jsme hodně konzervativní, takže u nás probíhá tradiční rybí polévka, kterou vaří moje maminka. Bramborový salát vyrábím podle receptu Radkovy maminky a pak kapr, na kterého se moc těšíme. U cukroví si říkám, že ho dělat nebudu, ale pak mám špatné svědomí, tak se do něj pustím. Ale peču to, co máme všichni opravdu rádi, co se sní. Takže vanilkové rohlíčky, linecké, pracny a pak vždy zkouším něco nového, co se většinou vyhodí. Jediné netradiční, co mě napadá, jsou rohlíčky na slano, s parmezánem. Dodržujete na Vánoce nějakou neobvyklou tradici? Táňa: Snažíme se ctít ty staré. Možná jedinou novou tradicí je to, že Radek od rána filmuje na kameru a zachycuje průběh celého dne. To ostatní členové rodiny opravdu „milují“. Radek: Začínám vždy ráno v synově pokoji a mám u toho takové patetické řeči jako: „Je Štědrý den, léta páně.... a náš syn se právě probouzí.“ Celá rodina je tím doslova „nadšena“, všichni mě vyhání. A vlastně jsme si to ještě nikdy nepustili a to již točím někdy od roku 1992. A teď budeme zakládat novou tradici a tou bude zvonění na zvoničce. Táňa: A také zapalujeme svíčky. Vždycky říkám našemu pejskovi,

ROZHOVOR ať jde s taťkou zapálit světlíšky. Myslím, že prodavačky si musí myslet, že jsem svíčková bába, protože neustále mám v nákupním košíku spoustu svíček. To ale děláme po celý rok, nejen na Vánoce. Dostali jste někdy nějaký šokující dárek? Táňa: Já se vždy hrozně těším na dárky, které dostávám od Radka, protože loudím tak dlouho, že to nevydrží a dárek mi ukáže. No a pak mě chce ještě něčím překvapit a dostanu ještě něco navíc. A teď jsem si vzpomněla na ten šokující. To mi jednou Radek koupil nějaké značkové sportovní oblečení, ale vůbec se netrefil, byl to horor. Radek: To je pravda, tehdy jsi měla takový protáhlý obličej. Ale zapomněla jsi dodat, že ti můj dárek hned vyměnili za něco jiného a pak jsi byla spokojená. Táňa: Dárky mi nekupuje jen manžel Radek, ale i syn Radek. Jednou, když byl malý, mi chtěl koupit takový plechový šperk, který stál tři sta pět korun, ale chybělo mu na něj těch posledních pět korun. Tak mu je babička dala a on šel dárek koupit. Pak mu však přišlo líto, že utratil těch svých tři sta korun, které měl ve své kasičce, a rozplakal se. Bylo mi ho tak líto, že jsem mu těch tři sta korun dala. To byl ale hodně malý, nicméně i tak to svědčí o obchodním talentu. Kde budete trávit letošní Vánoce? Táňa: Chceme jet do Čenkovic na lyže, ale uvidíme, zda bude sníh. Radek: Ale jinak budeme doma. Hodně jsme teď cestovali, vlastně jsme byli skoro každý měsíc pryč, takže Vánoce budeme trávit v rodinném kruhu a v pohodě na Kypuši. Martina Teichmannová, foto: František Teichmann JUDr. Radomil Macek se narodil v Lanškrouně, vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Již více než 25 let vykonává soukromou advokátní praxi. Zabývá se především občanským a obchodním právem, přednáší na České advokátní komoře v Praze. Svoji praxi provozuje v nově postaveném administrativním objektu na náměstí J. M. Marků, který byl vyhlášen Stavbou roku 2006 a ve stejném roce zvítězil v prestižní soutěži Klubu za starou Prahu. JUDr. Taťána Macková je také lanškrounská rodačka, absolvovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V současné době realizuje praxi soudního exekutora. Mají spolu jednoho syna Radomila, který je studentem posledního ročníku Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze.

Muzeum hostí výstavu skoro zapomenutého umělce Vojtěcha Kubašty Novou vánoční výstavu nabídlo Městské muzeum Lanškroun v sobotu 28. listopadu. K vidění je výběr z tvorby výtvarníka Vojtěcha Kubašty. Zhlédnout můžete knižní ilustrace, grafické listy, reklamní materiály a pohlednice, ale především velké množství prostorových knih a betlémů. Vernisáž doplnil vánoční hudbou soubor Lanškrounských pištců a pěvecký sbor Kantilena. Díla geniálního ilustrátora Vojtěcha Kubašty můžete obdivovat do 10. ledna 2016. „S manželkou máme tři děti a knihy s touto technikou jsme jim kupovali a samozřejmě u nich měly úspěch. Považuji to za skvělý nápad a za skvělý projekt, který Kubašta realizoval. Přiznám se, že o jeho jméno jsem se příliš nezajímal a jsem moc rád, že mi dnešní výstava otevřela oči. Fascinují mě Češi, kteří dokázali vyniknout v evropském a světovém měřítku,“ svěřil nám Ladislav Maixner, který novou výstavu s chutí zhlédl. Mnohým z nás opravdu jméno Vojtěcha Kubašty mnoho neříká, přestože na jeho pop-up knihách vyrůstali. Kdo tedy Vojtěch Kubašta byl? Původně vystudoval architekturu na ČVUT. Již za svých studií založil s kamarády skupinu, která se zabývala výrobou a prodejem papírových modelů. Za druhé světové války začal Kubašta tvořit pro nakladatelství Aventinum české památky, které kreslil z ptačí perspektivy. Chtěl je zachovat alespoň v papírové formě v případě jejich bombardování. Velmi úspěšné byly jeho knihy, které byly přeloženy do třiceti sedmi jazyků a prodáno bylo pětatřicet mi-

lionů kusů. Encyklopedie pohádek, příběhy zvířátek nebo dobrodružné putování dvou chlapců – Tipa a Topa – zaujaly čtenáře po celém světě. Kubašta se rychle stal žádaným umělcem, jeho díla si objednávali Američané, Rusové i Japonci. Největšího úspěchu však dosáhl v 60. letech, kdy dostal zakázku od Walta Disneye, pro kterého kreslil například Knihu džunglí nebo Bambiho. Geniální výtvarník pracoval až do své smrti v roce 1992, aniž by byl známý. Skoro zapomenuté jméno umělce Vojtěcha Kubašty znovuvzkřísil až Jan Maroušek, který začal jeho výtvarné práce sbírat a který také zapůjčil díla lanškrounskému muzeu. Jelikož se ale výstava nese v duchu Vánoc, jsou Kubaštova díla obohacena i dalšími betlémy. Nové figurky doplnila například řezbářka Jarmila Haldová, šest nových postav vyřezal také Lanškrouňák Bedřich Šilar. Ten popsal i svoji vzpomínku z dětství: „Budete se divit, ale můj první betlém, který jsem si pořídil asi ve dvanácti letech, byl zrovna od pana Kubašty.“ Nejen pro lanškrounské děti vznikl zbrusu nový betlém od malířky Veroniky Balcarové. Fanoušky pop-up knih jistě potěší i interaktivita výstavy, v rámci níž si mohou přímo v muzeu vyrobit 3D rozkládací stromek. Foto a text: M. Teichmannová

HISTORIE

ZIMA-2015

11

Vzpomínka na Stanislava Zedníčka (1934-1990) V tomto roce jsme si připomněli 25. výročí úmrtí jednoho dobrého, charakterního člověka, jakým byl pan Stanislav Zedníček. Zemřel v pouhých 55 letech na infarkt myokardu, odešel předčasně od rodiny, práce v lanškrounské Tesle i svých přátel, kteří na něho s úctou a láskou vzpomínají. Rád bych na pana Stanislava Zedníčka, ač jsem nepatřil mezi jeho nejbližší přátele, vzpomněl několika větami i já. Narodil se na samém konci roku 1934 ve Vysokém Mýtě, kde roku 1953 maturoval na tehdejším reálném gymnáziu. Pocházel ze starousedlého vysokomýtského rodu Zedníčků. Jeho otec hospodařil ve velkém zemědělském statku na kraji města, což bylo na počátku padesátých let dvacátého století velmi přitěžující okolností. Totalitní režim začínal podrobovat veškerý život v zemi sovětskému vzoru, a to znamenalo i zakládání zemědělských družstev a zejména boj proti tzv. vesnickým boháčům - kulakům. Za kulaka byl prohlášen a pro rodinu krutým způsobem zatčen i Stanislavův otec a ve zločinném procesu odsouzen na neuvěřitelných 13 let vězení, z nichž větší část si odpykal na jáchymovském uranu a zbytek ve valdické trestnici. Následkem zatčení a odsouzení otce a vystěhování rodiny na konci roku 1950 se zhroutila Stanislavova matka, byla převezena do nemocnice, odkud již nevyšla a kde v roce 1952 zemřela. Stanislav přesto úspěšně dokončil studium na vysokomýtském reálném gymnáziu a v roce 1953 odmaturoval. Vysoká škola mu byla však režimem zakázána, stejně tak jako jeho milované létání na větroni. Aby unikl rodinné kletbě, volil Stanislav na podzim 1953 odchod z Vysokého Mýta za prací. Možná náhodně, možná cíleně zvolil rozrůstající se závod Tesla v Lanškrouně. Zájem o elektrotechniku totiž patřil k jeho četným koníčkům a navíc sem přišel s vysokomýtskými přáteli s podobným osudem, s p. Lejskem a p. Stratílkem. Našel si tu záhy řadu nových dobrých přátel, jako třeba pana Šimka, který přišel do Lanškrouna ze Šumperka, nebo později pana Josefa Berana, jehož rodiče přišli z Bystřece. Právě Beranovi poskytli Stanislavu Zedníčkovi na několik let podnájem ve svém domě na ulici 5. května. Často ovšem dojíždí domů do Vysokého Mýta, aby pomohl babičce se postarat o své bratry . V letech 1954-1956 si Stanislav odbyl nepříjemnou a prodlouženou vojenskou službu v útvaru PTP na Chomutovsku. Po vojně se vrací zpátky do Lanškrouna, kde se potkává i s dalším kamarádem z Vysokého Mýta,

čerstvým inženýrem Ladislavem Výtiskem. Práce v Tesle je přerušena od září 1958 do srpna 1959 „povinně dobrovolnou“ účastí na mládežnické brigádě na stavbě domů v Mostě. Přestože šlo o nepříjemnou nutnost, pracoval poctivě za každých okolností, jak bylo jeho zvykem, a odejel do Lanškrouna s diplomem „za příkladnou práci“. V Lanškrouně se Stanislavovi líbí, v práci uznávají jeho odborné schopnosti a morální kvality, jeho spolehlivost a svědomitost. Nachází si další přátele a nakonec i svou budoucí ženu, Naďu Jirečkovou, se kterou se v roce 1962 ožení. Na konci roku 1963 se jim narodí syn Stanislav a druhý syn Tomáš v srpnu 1970. Se svými syny si Stanislav dobře rozumí, mají řadu společných zájmů, např. letecké modelářství, přírodu. Stanislav Zedníček je mimořádně přátelský člověk. Brzy se o něm rozneslo, že je obratný a šikovný kutil, opravář nejrůznějších domácích spotřebičů, a tak za ním přicházeli známí i neznámí lidé se svými porouchanými předměty a on rád pomohl. Na úkor svého času a možná i vlastního zdraví. V letech 1968 až 1970 se st. Zedníček účastní mimořádné zahraniční akce lanškrounské Tesly. Jde o dvouletý pobyt v tehdejším Egyptě známý pod názvem Radio pro SAR (Sjednocená Arabská Republika = tehdejší Egypt). Svou činorodostí dokázal překonat i prázdnou dobu tzv. politické normalizace, když s pomocí pár přátel sám postavil ve Výprachticích pěknou rodinnou chatu. Dbal o svůj odborný růst, absolvoval tříleté studium na Institutu průmyslové výroby a stal se postupně uznávaným odborníkem v oblasti spolehlivosti součástek. Těžké rány, které mu uštědřoval osud od mládí, zejména zmíněné dlouholeté věznění otce a smrt matky, později nemoc a předčasná smrt manželky Nadi v roce 1985, snášel vyrovnaně a statečně, v čemž mu pomáhala hlavně práce a starost o druhé, ať už to byli bratři v mládí, nebo synové a přátelé. Navzdory všemu dokázal být družným a veselým kamarádem, který nezkazí žádnou legraci. Za pobytu na své výprachtické chatě navštívil občas svého tamějšího souseda a tesláckého spolupracovníka Aloise Menšíka, což byl dědeček našich dětí. Za těchto návštěv jsme se trochu poznali i my dva, protože jsme si našli společné téma, jimž byly lanškrounské dějiny. Na konci osmdesátých let mně pan Zedníček prozradil, že pátrá po tom, kde skončilo dílo jeho příbuzného Jaroslava Jirečka. Projevil jsem o toto dílo svůj

Začátek 90. let, skupina vývoje spolehlivosti, S. Zedníček vpravo dole

1970 Katron Benha Egypt velký zájem. Pan Jaroslav Jireček totiž v posledním desetiletí svého života psal Dějiny města Lanškrouna a vylíčil v nich souvisle celou bohatou historii našeho města. Většinu textu napsal pan Jireček sám na základě neuvěřitelné energie věnované studiu různých pramenů. Jen výjimečně vložil do své práce kvalitní texty jiných autorů, například studii brněnského historika Mojmíra Krejčiříka o protirobotním hnutí nevolníků na Lanškrounsku. Před svou smrtí v roce 1985 údajně odevzdal své dílo do ochrany a k následnému využití jistému váženému lanškrounskému občanu. Pan Zedníček vypátral, že tím občanem byl MUDr. Adolf Antes, a proto ho navštívil a požádal o zapůjčení celého spisu. Pan Antes souhlasil pod podmínkou, že vždycky půjčí jen určitou část a teprve po jejím vrácení půjčí část další. Já jsem v té době pracoval v lanškrounské Tesle, kde jsem míval často noční směny, za nichž mne tam pan Zedníček navštěvoval. Nejdříve mi přinesl prvních 100 stránek, které namnožil, za týden dalších 200 stránek, což před-

stavovalo asi polovinu spisu. Za další týden rozmnožil dalších 200 stránek a naposled zbývajících 150 stran. Měl jsem tedy všech více než 650 stránek celého impozantního díla. Zásluhou Stanislava Zedníčka se tedy tento důležitý pramen pro studium lanškrounské historie podařilo zachránit a zveřejnit, protože z pozůstalosti pana Antese se už nic na veřejnost nedostalo. To už začínal nezapomenutelný rok 1989, skončila vláda jedné strany a naše země se vracela do sféry svobodných, vyspělých demokracií. Nadešel tedy čas, na který se Stanislav Zedníček tak těšil, ve který snad i věřil, když ještě za socialismu říkal, že „vše bude normální“, a který se chystal využít. Bohužel nespravedlivý osud mu všechny naděje a plány překazil. Co říci na závěr? Stanislav Zedníček byl krásný, noblesní člověk, byl šťastný, když mohl pomoci jiným, sám žil skromně a nenápadně. V naší paměti zůstane natrvalo jeho lidská jedinečnost, laskavá dobrota, ohleduplnost a prostá vznešenost celého jeho nedlouhého života. Dušan Šlahora

12

ZIMA-2015

INZERCE