Antikvariáty. Část I.: Historie antikvariátů do roku 1989

Publikováno na Inflow.cz (http://www.inflow.cz/antikvariaty-historie-antikvariatu-cast-i)

Antikvariáty. Část I.: Historie antikvariátů do roku 1989 5. 10. 2010 Janošová Marta

Práce pojednává o antikvariátech, jejich historii a vývoji, činnosti a budoucnosti ve 21. století. Text je rozdělen na teoretickou a praktickou část. První část výtahu práce je zaměřená na teorii, v níž se pojednává o historii antikvariátů od raných starověkých počátků až do roku 1989. Pozn. redakce: jedná se o první část výtahu z bakalářské diplomové práce: JANOŠOVÁ, Marta. Antikvariáty, jejich historie, vývoj, činnosti a využití v moderní době. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet informačních studií a knihovnictví, 2010. 79 s. Vedoucí diplomové práce Ing. Zdeněk Kadlec, Dr.

1. Historie antikvariátů 1.1 Historie antikvariátů do 20. století Historie antikvariátů šla mnoho staletí ruku v ruce s historií knihkupectví. Obě tato řemesla byla velmi dlouhou dobu součástí jednoho celku a to obchodu s knihami. Jejich jasné rozdělení proběhlo teprve až ve dvacátém století, i když rozdílná povaha jejich sortimentu byla chápána již o století dříve. Pokud tedy chceme pochopit historii antikvariátů komplexně, musíme také znát dějiny knihkupecké činnosti. Vznik antikvariátů a knihkupectví je spojen se vznikem písemnictví, také je propojen se vznikem a znalostí dalších vědních oborů. Historie knihkupectví sahá až do starého Egypta, kde již existovali obchodníci s knihami. Tito obchodníci prodávali knihy, které pak pozůstalí dávali mrtvým do hrobu.

Historie antikvariátů stejně jako knihkupectví je velmi úzce spojena s Alexandrijskou knihovnou, jejíž největší rozmach byl během třetího a druhého století před naším letopočtem. Alexandrijská knihovna byla založena za vlády Ptolemaia I. Sótéra, který vládl během let 305-285 př. n. l. Avšak až jeho syn Ptolemaios Filadelfos knihovnu pozvedl a zasloužil se o její rozkvět. Hlavním cílem obou panovníků bylo učinit z knihovny centrum vzdělanosti. Studovaly se zde vědní obory, z nichž se nejhorlivěji pěstovala filologie. Učenci studovali staré autory a opravovali chybné texty. Knihovna nejdříve sbírala básnická díla a vědecké spisy, které získávala prostřednictvím řeckých obchodníků. Tyto texty byly podrobeny pečlivému zkoumání alexandrijských knihovníků. [1] Římané převzali způsoby uchovávání textů ve veřejných i soukromých knihovnách podle vzoru alexandrijských zvyků. V Římě se také velmi dařilo knihkupeckému řemeslu, které zde zažívalo období rozkvětu. Obchody s knihami byly většinou na velmi dobrých adresách, které byly prestižní a zároveň velmi dobře dostupné pro lid. Knihkupci mívali stánky své v místech, kde bývala frekvence největší, tak např. při průchodu Janově na náměstí... [2]  Obchodníci s knihami informovali lid o novinkách tím, že na dveřích svých krámků nebo na sloupech vyvěsovali seznamy s názvy textů, které jim doporučovali, a tím je „lákali" ke koupi těchto dokumentů. Nejstarším římským knihkupcem byl pravděpodobně Pomponius Atticus, o němž se zmiňuje Cicero ve svých listech. Pomponius vlastnil přibližně sto otroků, kteří byli literárně vzdělaní a které využíval k opisování knih na prodej. Mnohé z  otroků později propustil na svobodu a ti si později založili také knihkupeckou živnost. Ceny textů byly různorodé, často záleželo na jakosti papíru, typu písma a i typu obalu. Výše honorářů, které knihkupci vypláceli autorům, nejsou s přesností známy, jejich výše se však různila. [3] Po rozpadu Římské říše upadl i obchod s knihami, mnoho knih se vinou nekvalitního materiálu či vinou času rozpadlo, popřípadě bylo dáno do klášterů, kde byl původní text seškrabán a nahrazen církevním textem. Knihkupecká činnost povstala opět až díky založení univerzit v Bologni a v Paříži, ve kterých si knihkupci zřídili své krámky. Na počátku 15. století se v Praze nacházeli knihprodavači a přibližně 225 opisovačů knih. Někteří z opisovačů malovali ozdoby do knih, a to především do biblí a modlitebních knih. S rozvojem univerzit se objevili stationarii, knihkupci a současně půjčovatelé knih, kteří se starali i o opisování potřebných svazků pro potřebu studentstva a profesorů (mistrů). [4] Někteří prodavači knih a opisovači pracovali pro Pražskou univerzitu a ta je kontrolovala prostřednictvím přísných předpisů: při ohlášení své živnosti musili složiti do rukou rektorových přísahu, že zachovávati budou veškerá zákonitá ustanovení ať již při koupi nebo prodeji a musili každé dílo, které chtěli dáti opsati, předložiti právnické fakultě k dobrozdání. [5] Druhou polovinu patnáctého století ovlivnil hlavně knihtisk, což byl jeden z nejdůležitějších vynálezů v dějinách lidstva. Knihtisk vynalezl Johannes Gutenberg, „který někdy koncem r. 1445 vytiskl v Mohuči svůj první tisk." [6]   Vynález knihtisku umožnil především zrychlení a zlevnění

výroby knih, což způsobilo také prudký rozvoj vzdělanosti. Knihy a texty nebyly již jen výsadou šlechty a církve, ale staly se mnohem dostupnější i pro střední vrstvu obyvatel. Podle Ottova slovníku naučného z roku 1899 byl prvním českým knihkupcem Martin z Tišnova, který v roce 1488 dal vytisknout v Kutné Hoře Ezopovy bajky. Díla, která knihkupci vydávali, byla tištěna v Benátkách, Kolíně nad Rýnem a Norimberku a to proto, že knihtisk v Praze byl zatím v začátcích. [7] V Německu byl centrem knihkupeckého trhu v 16. století Frankfurt nad Mohanem. Zde se začal vyvíjet sortimentní obchod, který spojoval nakladatele-prodavače a nakupující. Sláva Frankfurtu však neměla dlouhého trvání, neboť celý knižní trh byl postupně přenesen do Lipska, které se stalo centrálním sídlem všech knihkupců a kde vznikla knihkupecká organizace. [8] Na konci 16. století dospěla knihkupecká činnost v Praze svého vrcholu, avšak po bitvě na Bílé hoře roku 1620 přišel úpadek. Čeští knihkupci na 200 let z Prahy zmizeli. V této době byly často antikvariáty součástí obchodů s knihami. Antikvárního zboží, tedy starších knih, se nenacházelo v knihkupectvích mnoho, knihy byly většinou umístěny v malém regálu o pár poličkách. V 16. a 17. století se však prameny zmiňují i další živnosti s knihami. Pojem antikvář byl tehdy používán pro majitele „bottogy", což byl muž, kterého vyhledávali mladí evropští aristokraté na svých cestách v Benátkách a Římě, aby od něho získali cenné starožitnosti, rukopisy, obrazy a sošky. [9] V Rakousku byla po vzoru Německa zřízena knihkupecká organizace, která měla za úkol hlídat knihkupce, zda neprodávají knihy příliš draze či lacině. V Rakousku a i v celém Německu platilo, aby se knihy v knihkupectvích prodávaly s pevně stanovenou cenou. Pokud kdokoliv prodával nové knihy levněji či dráže, byl vyloučen z knihkupecké organizace, dále mu nikdo nesměl za peníze knihy expandovat, pokud by tak však učinil, byl by také vyloučen. Cenu knih směl změnit jen nakladatel, ale musel o tom dát vědět všem obchodníkům, se kterými byl ve spojení. Nakladatel podal oznámení do úředního listu, že v určitý den bude cena knih změněna. [10] Ani v 18. století neexistoval antikvariát v takové podobě, v jaké jej známe dnes. Staré knihy vykupovali jak knihkupci, tak překupovači a kramáři. Co přesně překupovači a kramáři s antikvárními knihami dělali? Ti skupovali celé knihovny, hlavně z pozůstalostí a prodávali je ve veřejných dražbách (aukcích) podle seznamů zvláště k tomu sestavených. Poněvadž tento antikvářský způsob obchodu poškozoval nejen dědice, ale i kupující, bylo roku 1782 nařízeno, aby se knihovny sice prodávaly ve veřejných dražbách, avšak ceny knih aby určovali pouze přísežní znalci. [11]

Pražská univerzitní knihovna pořádala od roku 1784 dražby duplikátů, na které přijížděli i antikváři z okolních zemí. O tom, kdy se budou dražby předem konat, se oznamovalo v Pražských poštovských novinách. Během let 1784-1827, kdy dražby probíhaly, utržila knihovna 17 221,54 zlatých. Na dražbách se objevilo velmi mnoho knih z klášterních knihoven a to proto, že císař Josef II. dal v roce 1781 mnoho klášterů zrušit. Zrušeny byly především ty kláštery, které nevykonávaly prospěšnou činnost pro lid - tzn., nestaraly se o chudé, nevyučovaly a nevychovávaly děti a sirotky. Mnohé z knih, které byly umístěny v bohatých knihovních sbírkách těchto klášterů, byly nenávratně zničeny. Ponechány byly jen kláštery, které vykazovaly prospěšnou činnost. [12] Většina klášterních knih, které se ocitly ve veřejných dražbách, byla skoupena antikváři a knihkupci. Mnoho takových knih skoupil i Václav Matěj Kramerius, který je pak nabízel ve svých novinách. Tyto noviny se nazývaly Krameriusovy císařské královské vlastenecké noviny a věnoval v nich velkou pozornosti především českým knihám. V těchto listech nabízel také knihy ze svého vydavatelství Česká expedice. Jaké knihy byly v tomto nakladatelství nejčastěji vydávány? Byly zde vydávány a prodávány české knihy, oblíbené kalendáře a noviny. Kramerius sám vydal více než osmdesát knih, z nichž většinu napsal nebo přeložil. [13] V. M. Kramerius se nejen zasloužil o obrodu českého jazyka, ale byl také jeden z prvních knihkupců a antikvářů, který použil mediální zdroj jako propagaci nejen nových, ale i starých knih. Na počátku 19. století si již česká společnost plně uvědomovala existenci antikvariátů a chápala, že se mezi antikvariáty a knihkupectvími nachází rozdíl v povaze zboží. V této době se začaly vyvíjet samostatné antikvariáty a to vedlo k tomu, že se Řády pro knihkupce a Řády grémia pro knihkupce v názvu rozšířili i o antikváře. Dále to mělo za následek ustanovení právních předpisů pro antikváře, například z roku 1806 se v Řádu grémia knihkupců a antikvářů a antikvariátech říká: „§ 2. Podřadným druhem knihkupectví je obchod se starými, opotřebovanými vázanými knihami. Výsadní knižní antikváři mohou obchodovat jen s tímto druhem knih. Vydávání a prodej nových knih jsou jim vůbec zakázány. § 3. Právo k provozování Antikvariátu nedostane nikdo, kdo nezískal řádné literární vědomosti a knihkupectví se řádně nevyučil." [14] Pokud chtěl kdokoliv sehnat v druhé polovině devatenáctého století starý tisk popřípadě knihu, tak měl největší šanci na úspěch v židovském ghettu v Praze. Pražské židovské ghetto se nacházelo na území dnešní Josefova a částečně i Starého Města a chodívali sem za účelem dobrého nákupu knih hlavně studenti a bibliofilové. Velmi často se jim podařilo najít drobné, ale velice cenné knihy. Největší zásoby knih nejrůznějšího druhu míval antikvář L. A. Wahle. K němu chodíval Jakub Malý, František Doucha i Jaroslav Vrchlický. [15] V židovském městě se pořádal i bohatý knižní trh a to vždy v neděli dopoledne v Josefovské ulici. Bohužel vinou špatných hygienických podmínek bylo Židovské město odsouzeno k radikální přestavbě, čímž došlo ke zničení mnoha starých domů, synagog a k utlumení obchodu se starými knihami. [16] V druhé polovině 19. století vzniklo mnoho velkých knihkupectví a nakladatelství, která se na trhu udržela někdy i několik desetiletí. Jedná se především o velké knihkupecké firmy jako J. Otto, J. R. Vilímek, Fr. Topič, Fr. Řivnáč a mnoho dalších. V této době vycházelo velké množství knih a to od

odborných, dětských až po oddechovou literaturu a časopisy. Z toho důvodu si troufám říct, že tato doba velmi přála knižní produkci a čtenářství. [17] V této době měl čtenář a zákazník velký výběr titulů na knižním trhu. Jelikož však knih vycházelo obrovské množství, tak se velmi často stávalo, že se do knihkupectví (antikvariátů) dostávaly knihy, které byly poměrně nedávného vydání. Je samozřejmé, že knihy, které byly párkrát čtené ale novějšího vydání, se staly mnohem atraktivnějšími, než staré tisky. Tato situace vedla k nutnému vyřešení problému: Nastalo rozštěpení na obchody se starými vzácnými tisky a prodej současných opotřebovaných knih v knihkupectvích s běžným sortimentem. [18] Antikvariáty, které prodávaly knihy nedávno vydané a knihy, které byly nové, ale z nějakého důvodu byly na trhu neprodejné za původní cenu, se nazývaly moderní. Mezi lidmi byl tento druh antikvariátu označován názvem „ramš" [19], což bylo slovo převzaté z němčiny. Kromě toho existoval ještě další typ moderního antikvariátu a nazýval se „nepravý". Čím se lišil tento antikvariát od prvního? Lišil se hlavně v tom, že prodával publikace, u kterých se snížila cena, protože se knihy poškodily ve skladech nebo během přepravování. Dá se říct, že dnes tyto typy antikvariátů máme také, jen je spíše známe pod názvem „levné knihy". Je pravda, že jsou neprodejné a poškozené knihy nabízeny i antikvariátům, ale mnohem častěji putují spíše do výprodejů než do antikvariátů. 1.2 Historie antikvariátů do roku 1989 Dvacáté století bylo plné zvratů a klíčových událostí a to nejen pro antikvariáty, ale i pro celý svět. Antikvářská činnost prošla velkým vývojem, mnohokrát byla na vrcholu, ale také velmi často ji následně stihl i rychlý pád. Podle Michala Hully, majitele 1. podzemního antikvariátu, se však trochu paradoxně antikvariátům nejvíce dařilo tehdy, když na tom byla společnost naopak špatně. Antikváři žijí jako supové ze špatných společenských podmínek. Před válkou byly úžasné emigrantské knihovny. Za protektorátu židovské knihovny. Za komunismu odsud utíkali vzdělaní lidé, kteří měli úžasné knihovny a rychle vše prodávali, aby jim to nezkonfiskovali. To byly pro antikváře nejhezčí časy. Poslední taková vlna přišla po sametové revoluci, kdy se lidé hodně stěhovali. Čistily se byty, sklepy a půdy. [20] Začátek dvacátého století byl pro antikvariát zlomový. Antikvariáty se začaly osamostatňovat a oddělovaly se od knihkupectví a vznikaly jako samostatné prodejny nebo jako samostatné oddělení v knihkupectví. Mezi nejznámější knihkupectví, která měla oddělení antikvárních knih, patřilo například Zemědělské knihkupectví A. Neuberta, Akademické knihkupectví Bedřicha Bočánka, Topičův antikvariát a mnoho dalších. Současně také existovaly antikvariáty, které se specializovaly na určitý obor a pořádaly knižní aukce. Z nejznámějších byly Antikvariát se starými tisky a bibliofiliemi K. Zinka v Praze, Antikvariát V. Straky v Kolíně, Pyšvejcův pražský Antikvariát, Springův Antikvariát aj. [21] Ottův slovník naučný z roku 1899 popsal antikváře jako toho,

kdo knihy od soukromníků neb i nakladatelů koupené prodává v ceně přiměřeně snížené. [22] Tento model vydržel přibližně padesát let a to až do zestátnění obchodu s antikvárními knihami. Rok 1948 byl pro podnikatele, tedy i pro antikváře, počátek konce pro soukromé podnikání. V únoru tohoto roku došlo ke komunistickému převratu v Československu a nastal přechod od demokracie k totalitě. Soukromé antikvariáty, které ještě tu a tam v padesátých letech přežívaly, se postupně staly sítí antikvárních prodejen, které buď patřily národnímu podniku Kniha nebo Knižnímu velkoobchodu, který se zaměřoval na vývoz knih. Podle knihy Antikvariát z roku 1972 od Antonína Kovandy, dostal antikvariát po roce 1948 úplně jinou tvář, než jakou měl v dřívější době. Rozdílnost se projevovala především v: preferenci v nabídce a dodávce socialistickému sektoru, (...) dále pak konzervace a evidovaná dodávka politicky výjimečné literatury jen socialistickému sektoru, (...) specializace prodejen, (...) eliminace licitačních metod a jiných spekulací, rozsáhlá nabídková a poptávková služba, kulturně propagační činnost, zejména výstavní, doprovázená znamenitými katalogy, kontrolovaný prodej knih do zahraničí, jejichž vývozem nevzniká kulturní ztráta atd. [23] Výše zmíněný popis fungování antikvariátů by mohl charakterizovat poměrně výstižně antikvariáty do roku 1989 a to i přesto, že příručka o antikvariátech byla napsaná v roce 1972. Kniha se však již nezmiňuje o zákazech, které tehdy pro antikváře platily. Zákazy se týkaly především autorů, jejichž knihy, popřípadě jiná díla bylo zakázáno prodávat. Každý antikvariát „měl" seznam autorů, kteří nesměli být prodáváni zákazníkům, a jejich tvorba končila vyřazena do krabic pro inspektora přes antikvariáty, jenž byl ustanoven národním podnikem Kniha. Publikace, které byly dány do „zakázaných knih", byly odsouzeny pak k sešrotování. Prodej knih byl tedy omezen a pravidla pro výběr knih byla zmatená. Samozřejmě existoval seznam, zakázanejch knih a taky určitá autocenzura nákupčích. Takže něco se automaticky nebralo, řekli jsme třeba, že o tu věc nemáme zájem, [24] říká Mirek Slavík, bývalý zaměstnanec antikvariátu v Dlážděné ulici v Praze. Problémem seznamů se zakázanými knihami však bylo to, že jej měli k dispozici pouze vedoucí prodejny a zástupci vedoucího prodejny. Občas se však stalo i to, že vedoucí byl jen seznámen se seznamy a to tím způsobem, že mu byly pouze přečteny. Úředníci spoléhali totiž na to, že antikvář si nebude úplně jist svou pamětí, a proto bude vyřazovat možné nežádoucí knihy více nežli méně. Řádoví zaměstnanci na tom v antikvariátech byli nejhůře, protože se jména zakázaných autorů a titulů dozvídali často jenom od zástupců vedoucích, jaké zboží se musí vykoupit, ale nesmí přijít na pulty. Antikvariáty byly často hlídány příslušníky státní bezpečnosti. Stávalo se totiž poměrně často, že státní bezpečnost prodala do antikvariátu knihy od zakázaných autorů a později se vrátili se seznamem a chtěli vědět, kde knihy jsou. Pokud nějaká publikace chyběla, tak byly nepříjemnosti. [25]

Jakým způsobem se některé publikace provinily, že byly určeny k tak smutnému konci? Velmi často se jednalo o úplné maličkosti a drobnosti: ... třeba učebnice matematiky, ke který napsal předmluvu někdo, kdo nesměl. [26] Ani samotní antikváři často nevěděli, podle jakých kritérií jsou knihy vybírány jako zakázané. Výběr těch zakázaných knih, to byla trochu záhada, protože třeba Durych se prodával vždycky volně, i v sedmdesátých letech, k dispozici byl i Deml, celá produkce staroříšská. Třeba detektivka, kam napsal doslov Josef Škvorecký, se měla vyřadit čili ten výběr byl samozřejmě zcela nesmyslný... [27] Pro grafiku a kresby platila stejná omezení jako pro knihy, ale přesto na tom byla mnohem lépe. Nákupčí těžili především z toho, že grafiku pořádně nikdo z těch, kdo ji mohl omezit, neznal, a tak ji nakupovali téměř bez zábran. Nakoupené zboží pak předložili na schválení vedoucímu prodejny a pokud věc nebyla příliš „vykřičená", tak ji často schválil a mohla se volně prodávat. Zakázané byly i plakáty a umělecká tvorba některých dalších umělců, jako například Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Vlastimila Třešňáka a řady dalších. [28] V sedmdesátých a osmdesátých letech, tedy v době komunistického režimu, bývala tradice, že většina obchodů s antikvárním zbožím spolupracovala s příslušnými státními institucemi. Mezi tyto instituce patřily například archívy, muzea a galerie. Všechny staré tisky, rukopisy a grafiky, které byly prodány do antikvariátů, se přednostně nabízely výše jmenovaným institucím. Pro antikvariáty byla tato spolupráce obzvláště výhodná, neboť od nich často kupovaly velmi specifické a dražší zboží a zároveň byly také pravidelnými zákazníky. Pokud však ze strany těchto institucí nebyl zájem o dané dokumenty, tak teprve tehdy mohly být dány do volného prodeje. Zajímavé je, že spolupráce fungovala a to i přesto, ač to nebylo nařízeno komunistickou vládou. Státní instituce měly spíše samy zájem o to spolupracovat s antikvariáty: oni nás spíše žádali, abychom jim schovávali věci, o kterých si myslíme, že by je měli mít, [29] říká Bohumír Slavík, bývalý zaměstnanec antikvariátu v Dlážděné ulici v Praze. Instituce jako Národní muzeum, Památník písemnictví, Národní galerie atd. měly ustanovenou zvláštní komisi, která čítala asi šest až osm osob. Tito lidé chodívali pravidelně do pražských antikvariátů hledat dokumenty, které by mohly státní instituce zakoupit a byly by tak uchráněny před prodejem do soukromých sbírek. Komise byla většinou utvořena z lidí, kteří navštěvovali antikvariáty ještě v době, kdy nebyla komise ustanovena. Postupem času však zájem „obíhačů" opadl, antikvariáty obcházelo čím dál méně lidí, až jejich zájem upadl úplně. I přesto, že komise již nepracovala tak jako před tím, tak antikvariáty nadále spolupracovaly se státními institucemi a nabízely jim vybrané dražší zboží. [30] Jelikož antikvariáty byly sdruženy do státních podniků, tak si nákupčí nemohli sami rozhodovat o cenách. Všechny přidělené ceny ke knihám muselo schválit nákupní oddělení v antikvárním podniku, a to proto, že se nakupovalo za státní peníze (vyjádření z antikvariátu Dlážděná). Ceny se navrhovaly hlavně podle citu - navrhla se cena, za kterou by se daná kniha mohla prodat. U některých knih však ceny byly často dané:

když vyšly po roce 1953, prodejce dostal třetinu z vytištěný ceny a kniha se prodávala za dvě třetiny. [31] I v době hlubokého komunismu byly antikvariáty poměrně svobodným místem, i když se tam samozřejmě také projevovala normalizace. Atmosféra v antikvariátech byla často velmi přátelská až idylická. Dokonce někteří zákazníci si chodili hlavně popovídat, než nakupovat, a tak se stávalo, že v antikvariátech strávili i několik hodin a odešli pouze s jednou brožurkou z krabice po koruně. Zákazníci, kteří byli (a stále jsou) přitahováni do antikvariátů, jsou velmi různorodí. Antikvariáty navštěvovali jak vzdělaní lidé - intelektuálové, spisovatelé, studenti atd., tak i někdy velmi zvláštní existence. I zákazníci jsou tam jiní, než v normálních prodejnách, jsou to takoví hraboši, [32] „Hraboši" nebo také „pavouci" byli a stále jsou určitá sorta zákazníků, která knihy sbírá ve velkém a chodí do antikvariátů každý den. Na jejich okružní trase je několik antikvariátů a ty navštěvují denně. Tito lidé jsou schopni strávit v obchodě s antikvárním zbožím i pár hodin a to z toho důvodu, že jim nějaký čas zabere, než se vším „prohrabou". Výsledkem je, že po celodenním maratonu mají mnohdy pouze pár „úlovků", někdy ani to ne. Na druhou stranu jsou tito zákazníci velmi věrní a antikváři si s nimi často vytvoří až téměř přátelský vztah. Práce v antikvariátech i během komunistického režimu byla velmi různorodá, a to, ač člověk pracoval v jednom oddělení několik let, tak se vždy dělo něco jiného. Lidé nosili různé zboží, a tak se antikváři stále přiučovali nové věci. Řádový zaměstnanec zde však rozhodně zbohatnout nemohl, neboť nástupní plat činil 1.200 Kč a po čtrnáct let práce bylo odměněno 1.900 Kč, ale pracovali zde hlavně lidé, kteří tuto práci dělali rádi a nikoli pro peníze. Láska ke knihám a krásným věcem je to, co si v sobě antikváři nesou po staletí a nezáleží na tom, kdo vládne a jakým způsobem.

Literatura HEJDA, Zbyněk. O Dlážděné, lupičích a kocourovi. Revolver Revue. Leden 1997, str. 168-174, 354 s. ISSN 1210-2881 HRUBÁ, Tereza. Zákazníci jsou tam takoví hraboši. Revolver Revue. Leden 1997, str. 183-185, 354 s. ISSN 1210-2881 KAŠPAR, Lukáš. Poslední dobré časy přišly s revolucí. Magazín Víkend Pravidelná příloha deníku MF Dnes, březen 2010, 27. března 2010, str. 17-19, 48 s. ISSN 1210 1168 KOVANDA, Antonín. Antikvariát. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1972. 119 s. ISBN 14-524-72 KUDĚLKA, Viktor. Malý labyrint literatury. Dotisk 1. vydání. Praha: Albatros, 1983. 600 s. SLAVÍK, Bohumír. Nebyl krám jako krám. Revolver Revue. Leden 1997, str. 168-174, 354 s. ISSN 1210-2881

STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. 970 s. První díl, A - Alpy. STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. 1141 s. Druhý díl, Alqueire - Ažušak. STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. 1066 s. Čtrnáctý díl, Kartel - Kraj. ŠÁRA, Lubomír. Historie české republiky [online]. c2006 - 2008 [cit. 2010-04-07]. Česká expedice. Dostupné z WWW . ZADROBÍLEK, Vladislav. Nevěděli, jak se dívat na grafiky. Revolver Revue. Leden 1997, str. 180182, 354 s. ISSN 1210-2881

Poznámky

[1] str. 818, STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. První díl, A - Alpy. [2] str. 441, STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. Čtrnáctý díl, Kartel - Kraj. [3] str. 441, STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. Čtrnáctý díl, Kartel - Kraj. [4] str. 249, KUDĚLKA, Viktor. Malý labyrint literatury. Dotisk 1. vydání. Praha: Albatros, 1983. [5] str. 442, STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. Čtrnáctý díl, Kartel - Kraj. [6] str. 252, KUDĚLKA, Viktor. Malý labyrint literatury. Dotisk 1. vydání. Praha: Albatros, 1983. [7] str. 442, STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. Čtrnáctý díl, Kartel - Kraj. [8] str, 442, Tamtéž. [9] str. 15, KOVANDA, Antonín. Antikvariát. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1972. [10] str. 442, STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. Čtrnáctý díl, Kartel - Kraj. [11] str. 15, KOVANDA, Antonín. Antikvariát. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1972. [12] str. 15, Tamtéž. [13] ŠÁRA, Lubomír. Historie české republiky [online]. c2006 - 2008 [cit. 2010-04-07]. Česká expedice. Dostupné z WWW < http://cr.ic.cz/index.php?clanek=expedice&dir=soucast&menu=soucast>

. [14] str. 16, KOVANDA, Antonín. Antikvariát. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1972. [15] str. 17, KOVANDA, Antonín. Antikvariát. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1972 [16] str. 17, Tamtéž. [17] str. 443, STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. Čtrnáctý díl, Kartel - Kraj. [18] str. 17, KOVANDA, Antonín. Antikvariát. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1972. [19] Ramsch, der - brak, brakové zboží, laciné zboží [20] str. 19, KAŠPAR, Lukáš. Poslední dobré časy přišly s revolucí. Magazín Víkend Pravidelná příloha deníku MF Dnes, březen 2010, 27. března 2010. [21] str. 18, KOVANDA, Antonín. Antikvariát. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1972. [22]  str. 457, STUDNIČKA, Fr. J., et al. Ottův slovník naučný: Encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: J. Otto, 1899. Druhý díl, Alqueire - Ažušak. [23] str. 18, KOVANDA, Antonín. Antikvariát. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1972. [24] str. 171, SLAVÍK, Bohumír. Nebyl krám jako krám. Revolver Revue. Leden 1997. [25] str. 181, ZADROBÍLEK, Vladislav. Nevěděli, jak se dívat na grafiky. Revolver Revue. Leden 1997. [26] str. 171, SLAVÍK, Bohumír. Nebyl krám jako krám. Revolver Revue. Leden 1997. [27] str. 189, HEJDA, Zbyněk. O Dlážděné, lupičích a kocourovi. Revolver Revue. Leden 1997. [28] str. 170, SLAVÍK, Bohumír. Nebyl krám jako krám. Revolver Revue. Leden 1997. [29] str. 169, Tamtéž. [30] str. 169, SLAVÍK, Bohumír. Nebyl krám jako krám. Revolver Revue. Leden 1997. [31] str. 169, Tamtéž. [32] str. 183, HRUBÁ, Tereza. Zákazníci jsou tam takoví hraboši. Revolver Revue. Leden 1997. Štítky: nakladatelé, antikvariát, historie antikvariátů, knihkupectví, písemnictví, cenzura