Zhodnocení problematiky vlivu velkých šelem na chov hospodářských zvířat

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti

Zhodnocení problematiky vlivu velkých šelem na chov hospodářských zvířat Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

doc. Ing. Josef Suchomel, Ph.D.

Markéta Smékalová

Brno 2014

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma ,,Zhodnocení problematiky vlivu velkých šelem na chov hospodářských zvířat“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne………………………………....... podpis ……………….........................

PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucímu mé bakalářské práce panu doc. Ing. Josefu Suchomelovi, Ph.D. za jeho velmi cenné rady při psaní této bakalářské práce, ochotu, vstřícnost a za pomoc při hledání vhodné literatury. V neposlední řadě také děkuji mé rodině, hlavně manželovi a rodičům za podporu, bez které by tato práce nevznikla.

Abstrakt Tato rešerše zhodnocuje vliv velkých šelem – medvěda hnědého, vlka obecného a rysa ostrovida na chov hospodářských zvířat. V některých zemích Evropy šelmy rekolonizují území, kde byly vyhubeny, nebo odkud byly vytlačeny. V posledním desetiletí tak konfliktů mezi šelmami a hospodářskými zvířaty přibývá. Nicméně jsou zde rozdíly mezi jednotlivými oblastmi i mezi jednotlivými šelmami. V některých oblastech jsou útoky šelem spíše sporadické.

V zemích, kde jsou populace šelem větší (například v Norsku), případně

v zemích s nízkým výskytem přirozené kořisti, jsou škody na domácích zvířatech značné. Preventivních opatření existuje mnoho. Jako nejúčinnější se jeví zavírání zvířat na noc a maximální dohled psů i lidí nad nimi. Kompenzační programy jsou ve většině zemí, ale samy o sobě neřeší jádro problému. Klíčová slova: domácí zvířata, vlk, rys, medvěd, ochrana hospodářských zvířat

Abstract This research evaluates the impact of large carnivores - brown bear, wolf and eurasien lynx to livestock. In some European countries, carnivores colonize the territory where they were wiped out, or were pushed out. In the last decade, conflicts between predators and livestock are growing. However, there are differences between different regions and between different species. In some areas, attacks by predators are rather sporadic. In countries where populations of larger carnivores are greater, (eg in Norway) or in countries with a low occurrence of natural prey are damage to livestock signicifant. There are many preventive methods. The most effective seems to be closing livestock for the night and maximum control of dogs and people. Compensation programs are in most countries, but by themselves do not solve the heart of the matter.

Key words: livestock, wolf, lynx, bear, protection of livestock

OBSAH

1. ÚVOD ................................................................................................................................................................. 8 2. CÍL PRÁCE ....................................................................................................................................................... 9 3. METODIKA .................................................................................................................................................... 10 4. ZÁKLADNÍ INFORMACE O TŘECH VELKÝCH EVROPSKÝCH ŠELMÁCH ................................. 11 4.1. VLK OBECNÝ (CANIS LUPUS)....................................................................................................................... 11 4.2. MEDVĚD HNĚDÝ (URSUS ACTORS)............................................................................................................... 11 4.3. RYS OSTROVID (LYNX LYNX)........................................................................................................................ 12 5. VLIV VELKÝCH ŠELEM NA CHOV HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT - REVIEW ............................... 13 5.1. SITUACE V EVROPĚ, OBECNÁ SPECIFIKA ŠKOD JEDNOTLIVÝCH ŠELEM ....................................................... 13 5.1.1. Severní Evropa: Skandinávie a Finsko .............................................................................................. 14 5.1.1.1. Norsko............................................................................................................................................. 14 5.1.1.2. Švédsko ........................................................................................................................................... 18 5.1.1.3. Finsko ............................................................................................................................................. 21 5.1.2. Karpaty .............................................................................................................................................. 21 5.1.2.1. Slovensko ........................................................................................................................................ 22 5.1.2.2. Polsko ............................................................................................................................................. 23 5.1.3. Alpy, Jura, Abruzzo ........................................................................................................................... 25 5.1.3.1. Francie ........................................................................................................................................... 25 5.1.3.2. Itálie - Alpy ..................................................................................................................................... 27 5.1.3.3. Itálie - Abruzzo ............................................................................................................................... 28 5.1.3.4. Slovinsko - Alpy .............................................................................................................................. 29 5.1.4. Dináry, Řecko .................................................................................................................................... 31 5.1.4.1. Albánie a Makedonie ...................................................................................................................... 31 5.1.4.2. Řecko .............................................................................................................................................. 32 5.1.5. Iberský poloostrov ............................................................................................................................. 34 5.1.5.1. Portugalsko ..................................................................................................................................... 34 5.1.5.2. Sierra Morena................................................................................................................................. 35 5.2. SITUACE V ČESKÉ REPUBLICE .................................................................................................................... 35 5.3. PREVENTIVNÍ OPATŘENÍ A KOMPENZACE ŠKOD .......................................................................................... 37 5.3.1. Kompenzace škod .............................................................................................................................. 37 5.3.2. Regulovaný odstřel šelem .................................................................................................................. 37 5.3.3. Elektrické ploty, ohrady, zradidla a jiné fyzické zábrany .................................................................. 38 5.3.4. Odstrašující podněty .......................................................................................................................... 39 5.3.5. Pastevečtí psi ..................................................................................................................................... 39 5.3.6. Zavírání na noc.................................................................................................................................. 40 5.3.7. Další opatření a shrnutí ..................................................................................................................... 40

6. ZÁVĚR............................................................................................................................................................. 42 7. LITERATURA ................................................................................................................................................ 43 8. SEZNAM PŘÍLOH ......................................................................................................................................... 50

1. Úvod Už od dávných dob, kdy se lidé začali věnovat zemědělství a snad i dávno předtím, začaly konflikty mezi nimi a jinými druhy. S rozvojem zemědělství a s počátky chovu domácích zvířat lidé začali čelit zabíjení svých užitkových zvířat šelmami. Šelmy mohly ohrožovat přímou existenci lidských komunit, a proto lidé vyvinuli mnoho opatření, kterými by zabránili co nejvíce škodám. Dlouhá staletí se učili žít vedle sebe, ale technika a rozvoj člověka začaly brzy převyšovat sílu ostatních tvorů. Po dobách pronásledování vlků, medvědů i rysů po celé Evropě na mnoha místech tyto impozantní šelmy zcela vymizely. Dnes, kdy člověk začíná chápat své omyly a vznikají snahy o záchranu aspoň těch druhů, které ještě zachránit lze, se na mnoha místech Evropy i v České republice zdá, že populace šelem se mohou znovu obnovit. Tento nový vstup šelem do blízkosti lidí a jejich zájmů však není cela bez komplikací. Na mnoha místech vzbuzují tyto šelmy obavy, a konflikty mezi domestikovanými zvířaty figurujícími převážně v zemědělství a mezi vlky, medvědy a rysy zdaleka nejsou na ústupu. V některých zemích jsou počty škod relativně nízké, ale stále je řada států, které se potýkají s velkými škodami způsobenými šelmami. V některých oblastech už lidé nepoužívají tradiční způsoby pasení a ochrany svých zvířat. Mnohé preventivní metody jsou používány nesprávně nebo nejsou aplikovány systematicky a komplexně. A tak stále ještě stojíme nad staletým problémem, konfliktem mezi dravcem a kořistí, mezi divokým predátorem a domestikovaným zvířetem, mezi šelmou a člověkem.

8

2. Cíl práce Cílem práce je zhodnotit, jak konkrétně zasahuje rys, vlk a medvěd do chovu hospodářských zvířat v Evropě a v České republice s ohledem na rozmanitost oblastí a individuálních vlastností jednotlivých šelem. V druhé řadě je v zájmu této práce sepsat stručný výčet preventivních opatření.

9

3. Metodika K vytvoření této rešerše byly použity zahraniční databáze SCOPUS, Bio one, WoS, Biological abstracts. Největší část práce tvoří konkrétní příklady studií z různých oblastí. Většina těchto článků byla nalezena v databázi SCOPUS, některé byly nalezeny v citacích již přečtených a použitých článků. Z českých zdrojů je čerpáno minimálně s ohledem na malou dostupnost českých článků zabývajících se touto problematikou. Články byly překládány téměř výhradně z angličtiny. Také bylo použito málo rozsáhlejších děl. Prakticky jen několik publikací a jedna cizojazyčná encyklopedie. Celkem bylo použito 62 zdrojů (článků, popřípadě publikací, knih, internetových zdrojů).

10

4. Základní informace o třech velkých evropských šelmách 4.1. Vlk obecný (Canis lupus) Vlk obecný patří mezi psovité šelmy (Canidae). Patří k nejvíce rozšířeným druhům savců vůbec. Stávající podoba areálu ovšem doznala výrazných změn, neboť vlk v mnoha regionech následkem soustavného pronásledování zcela vymizel. V Evropě se nyní souvisleji vyskytuje ve východní polovině kontinentu od Skandinávie přes Finsko, Polsko, Slovensko a Rakousko na Balkán, a dále odděleně i na Apeninském a Pyrenejském poloostrově. V současné době je však ve více oblastech Evropy pozorován početní nárůst vlků doprovázených přirozeným opětovným osidlováním některých zemí původního výskytu, a to zejména v hlavním migračním směru z východu na západ, v menší míře pak i z jihu (a Apeninského poloostrova) k severu. Předpokládá se, že vedle různých ochranářských aktivit se na tom můžou podílet i některé demografické změny (místní pokles hospodářských aktivit, přesun obyvatel do měst). Status V ČR: Původní druh se zbytkovým výskytem v důsledku intenzivního pronásledování a zkulturnění krajiny. Výskyt v ČR: V současné době jsou na našem území zřetelně profilované dvě hlavní oblasti výskytu vlků – Moravskoslezské Beskydy (s přilehlými územími) a Pošumaví. V obou regionech je tendence k postupnému rozšiřování areálu. Ve skutečnosti však početnost vlka v ČR je na úrovni jednotlivců (Anděra a Červený 2009).

4.2. Medvěd hnědý (Ursus actors) Medvěd hnědý – dříve medvěd brtník, patří do čeledi medvědovitých (Ursidae). Areál rozšíření medvěda hnědého pokrývá území Eurasie od západní Evropy po Dálný východ a Japonsko a dále i podstatnou část Severní Ameriky od Aljašky po severní Mexiko, V současné době je ale jeho výskyt v mnoha místech značně mozaikovitý. V Evropě medvěd hnědý obývá především rozsáhlé lesní celky Ruska, Pobaltí a Fennoskandie a dále se izolovaně vyskytuje v některých horských oblastech, např. V Karpatech, Dinárských horách, východních Alpách, balkánských pohoří, Apeninách či Pyrenejích. Vyhuben byl na Britských ostrovech a na většině území západní, jihozápadní i střední Evropy. Podle odhadů žilo na

11

přelomu tisíciletí na severu Evropy (bez Ruska), v Karpatech a na Balkáně okolo 12 000 jedinců. Status druhu v ČR: Původní druh s úzce regionálním výskytem v těsné vazbě k populacím žijícím na Slovensku a v Polsku, na zbývajících částech našeho území byl vyhuben. Vznik novodobé populace v České republice je podmíněn rychlým růstem početnosti v sousedním Slovensku. Těžiště naší populace zahrnuje pohoří Západních Karpat (zejména Moravskoslezské Beskydy, Slezské Beskydy Javorníky a Hostýnsko-vsetínskou hornatinu). Podle posledních odhadů se početnost naší populace medvěda hnědého pohybuje mezi 2-5 jedinci (Anděra a Červený 2009).

4.3. Rys ostrovid (Lynx lynx) Rys ostrovid je šelma kočkovitá. Původně obýval lesní oblasti prakticky celé Eurasie od Evropy po Sibiř a horské regiony jižní a střední Asie. V současnosti je však jeho areál díky pronásledování člověkem nesouvislý, v evropské části se původní populace zachovaly pouze ve Fennoskandii, Rusku, severovýchodním Polsku, Pobaltí, Karpatech, v některých oblastech Balkánu a na Kavkaze. Zcela vyloučit nelze ani přežívání několika jedinců v Pyrenejích. Díky reintrodukčním programům současné rozšíření zahrnuje i středoevropská lesnatá a hornatá území jako jsou např. Alpy, Jura, Vogézy, Černý les, Harz či Dinárská hory (Anděra a Červený 2009). Status druhu v ČR: Původní druh, po úplném vyhubení v 18.-19. století osídluje naše území za přispění úspěšných reintrodukcí i přirozené migrace (Anděra a Červený 2009). Příčina zániku v České republice bylo nejen pronásledování, ale i změny ve skladbě lesů a posléze klesající listnatost území (Anděra a Hanzal 1996). V současnosti představuje rys ostrovid nejpočetnější a nejrozšířenější velkou šelmu na našem území. Na našem území existují tři hlavní izolované oblasti stálého výskytu rysa ostrovida. Je to severovýchodní Morava (Moravskoslezské Beskydy, Javorníky, Vsetínské vrchy), Jeseníky a jihozápadní Čechy (Český les, Šumava, Blanský les, Novohradské hory, Plánický hřeben na pomezí Švihovské vrchoviny a Blatenské pahorkatiny, a nejnověji i Brdy, Slavkovský les a Doupovské hory) (Anděra a Červený 2009). Samostatným druhem rysa, který se vyskytuje v Evropě je rys pardálový (Lynx pardinus). Kdysi byl běžný na jihu Francie a na celém Pyrenejském poloostrově. Dnes existuje několik populací, z nichž nejpočetnější je v Národním parku Coto Donana (Grzimek 1989). 12

5. Vliv velkých šelem na chov hospodářských zvířat - review 5.1. Situace v Evropě, obecná specifika škod jednotlivých šelem Velké šelmy od pradávna ovlivňovaly chov hospodářských zvířat. V dřívějších dobách bylo pustošení hospodářských zvířat vážným problémem, často ohrožujícím blaho celých rodin. Lidé proto byli nuceni rozvíjet efektivní techniky pro ochranu svých zvířat (Kaczensky 1999). Konflikty mezi masožravci a lidmi vznikají z více důvodů. Potrava bohatá na bílkoviny a velká teritoria šelmy staví do opakované soutěže s lidmi, kteří mají poněkud podobné potřeby. Mnoho velkých šelem se specializuje na lov spárkaté zvěře, a proto někteří jedinci příležitostně snadno zabijí domestikovaného kopytníka (Treves a Karanth 2003). Obnova populací velkých šelem v Evropě je doprovázena také znovuobjevením starých konfliktů s lidskými zájmy (Rigg et al. 2011). Tři druhy šelem sledované v naší práci mají některé kontrastní druhově specifické etologické charakteristiky a u každého z nich dochází k interakci s lidmi jiným způsobem a jinak často (Lescureux a Linnel 2010). Nejčastější kořistí z hospodářských zvířat pro všechny tři šelmy jsou ovce a kozy, což je téměř stejné ve všech evropských zemích. Hodnoty medvědích škod vyjádřené jako roční ztráty dobytka a ovcí na obyvatele jsou poměrně nízké ve všech zemích nebo regionech kromě Norska. Medvědí škody byly primárně zaměřeny na ovce a kozy, ale v některých oblastech docházelo i k častému napadení skotu a koní a může být lokálně významné. Například v Bulharsku jsou zmiňována napadení pouze skotu či koní, kteří se oddělili od stáda. V Rakousku jsou zmínky pouze o napadání telat (Kaczensky 1999). Nejvíc konfliktů vyvolávají vlci (Liukkonen et al. 2009). Vlčí útoky byly zaměřeny také především na ovce a kozy. Pozorovány byly i útoky na krávy a koně, a můžou být místně významné. V Itálii byl napadán skot i koně, ale útoky byly mířeny výhradně na telata a hříbata. V Bulharsku vlci oddělili jednotlivce od stáda a honili je z útesů. Muly a osli byli zase napadáni během doby, kdy byly přivázáni lany ke stromu. Množství domácích zvířat napadených rysem je s výjimkou Norska malé. Ochrana hospodářských zvířat pomocí pasteveckých psů minimalizuje útoky rysa snáze, než ostatních dvou šelem. Rys nenapadá psy jako to dělají medvědi, a protože loví sám, nemůže zmást psy jako smečka vlků. Rysí kořistí jsou výhradně ovce a kozy, zřídkakdy napadne malé tele nebo

13

hříbě. V Norsku bylo zaznamenáno preferování jehňat, ale naopak poznatky z Francie nebo ze Slovinska žádné takové preference neprokázaly (Kaczensky 1999). Rys je velmi plaché zvíře a málokdy je vidět, i když je přítomen, na rozdíl od vlka či medvěda. Medvědi a v některých zemích i vlci (například v Makedonii), se často přibližují k vesnicím nebo někdy vniknou přímo do stájí pro ovce (Lescureux a Linnel 2010). Všechny země se stálými nebo obnovujícími se populacemi velkých šelem mají v určité míře zkušenost se škodami na domácích zvířatech a snaží se s tímto problémem vyrovnat různými cestami. Shromažďování údajů o chovu hospodářských zvířat poskytuje vhled do problému a mělo by přispět k rozvoji strategie pro minimalizaci škod na chovech hospodářských zvířat (Kaczensky 1999). 5.1.1. Severní Evropa: Skandinávie a Finsko 5.1.1.1. Norsko Norsko se snaží udržet osady ve venkovských oblastech a chov ovcí je podporován a silně dotován, i když chov ovcí není často pro vlastníky těchto zvířat prací na plný úvazek. Norsko je zemí s největšími škodami na chovu zvířat způsobenými rysem a medvědem v Evropě (Kaczensky 1999). Problematiku mohou přiblížit konkrétní studie, které následují níže. V Norsku jsou medvědi hnědí rozšířeni hlavně podél hranice se Švédskem (Knarrum et al. 2006). Populace medvěda se zvětšuje v sousedním Švédsku a odtud se šíří do Norska (Swenson et al. 1994). Od roku 1970 dochází k medvědí predaci na domácích zvířatech často. S největší pravděpodobnosti je to výsledkem pomalu rostoucí populace a zvyšování využívání letních pastvin. V Norsku v roce 1994 uhynulo v létě 117 000 volně se pohybujících ovcí z 2,4 milionu. Známé příčiny úmrtnosti jsou nemoci, úrazy, predace lišek, psů, orlů, medvědů, rysů a vlků. V létě roku 1994 byla zahájena studie založená na telemetrii, v oblasti švédské hranice v severním Trondelagu. Tato oblast je známá konflikty medvědů a chovu ovcí. Cílem studie bylo objasnit rozsah ztráty ovcí způsobených medvědem a určit vztahy, které ovlivňují náchylnost k predaci (věk ovcí, pohlaví, hmotnost), popřípadě doporučit způsoby, jak snížit škody (Knarrum et al. 2006). Studovaná oblast zahrnovala zhruba 100km2. Tamní velké plochy a vegetativní produktivita je nad průměr regionu a poskytuje vynikající pastvu pro volně se pohybující ovce. Hustota ovcí ve studované oblasti byla 6 ovcí na km2, ale v jádru oblasti dosahovala až

14

15 ovcí na km2. Tři stáda ovcí (převážně plemene Spel) měly 516 ovcí a 708 jehňat. Na pastviny byla stáda vypuštěna v květnu až červnu a zahnána zpět během začátku září, některé až v říjnu. Každé třetí zvíře bylo vybaveno vysokofrekvenčním vysílačem. Vysílač umožňoval najít mrtvá těla dříve, než se rozpadla, nebo než byla spotřebována mrchožrouty, a tím usnadnil určení příčiny a času smrti ovce. Množství ztracených ovcí bylo značné: 22,6% ovcí, 9,7% jehňat. Z toho medvědi zabili 96,2% těchto ovcí a 42,4% těchto jehňat (Knarrum et al. 2006). V rozporu s podobnou studií z let 1988-1991, kdy podíl zabitých jehňat byl větší než podíl ovcí (Warren a Mysterud 1995), medvědi zabili mnohem víc ovcí než jehňat, ale z ovcí nejčastěji konzumovali pouze tuk na hrudním koši a vemena. Naproti tomu u jehňat byla zkonzumována většina těla. Ovce, které nenosily zvonky měly snížené riziko medvědích útoků. Medvědi dále upřednostňovali kusy výrazně mladší a značně častěji zabili samečky. Když už byly zabity nějaké starší kusy, měly o hodně větší hmotnost než ty, co přežily. Co se týče jehňat, údaje naznačují, že jehňata, která přežila, měla větší jarní váhy než ta, co byla zabita. Opatřením proti škodám na ovcích by mohlo být snížení starších kusů ve stádě. Ideálním řešením by byly pastviny oddělené od oblasti, kde se medvědi vyskytují. Nejlepší taktika by však byla nabídnout zemědělcům v těchto oblastech změnit chov ovcí na chov skotu (Knarrum et al. 2006). Teorie problému jednotlivce je paradigma, jehož základním předpokladem je, že pouze malý podíl jednotlivců v populaci je zodpovědný za většinu škod na hospodářských zvířatech (Linnell et al. 1999). Zjistit, zda existuje otázka problémových jedinců v rysí populaci si kladla za cíl i studie z Norska z let 1994 – 1999 (Odden et al. 2002). Zkušenosti totiž ukazují, že s ohledem na míru predace může být potřeba odstranit některé jednotlivé šelmy (Dorrance 1983). Cílem bylo ověřit, zda vybraní jednotlivci nebo demografické skupiny v rámci rysí populace jsou zodpovědné za nepřiměřený podíl zabitých hospodářských zvířat. Studie byla prováděna na dvou místech v Norsku s přihlédnutím na dostupnost zvířat, věk a pohlaví rysů. Vybranými oblastmi byl Hedmark a severní Trondelag. Hedmark má přibližně 8600 km2 a hustota srnce, hlavní kořisti rysa je menší než 1 jedinec na km2. Divoké soby lze nalézt v severozápadní části areálu a jeleni se vyskytují ojediněle. V hojném počtu se vyskytuje los, ale tento druh je rysem zabit jen zřídka. Hustota rozšíření ovce je největší v západní a severní části. Hustota rysa v této oblasti je odhadována na 0,34 jedinců na 100 km2. Druhá studovaná plocha v severním Trondelagu má rozlohu zhruba 7000 km2. Přibližná hustota rozšíření srnce je 0,06 – 0,2/km2, soba 1,6/ km2 a ovce 2,5/km2. 15

Ve studii bylo podrobně sledováno 34 rysů s obojky vybavenými vysílačem, a to během šesti pastevních sezón (1994-1999). Obojky vybavení rysi zabili 63 ovcí (4 bahnice, 58 jehňat a 1 neurčenou ovci) a tři kozy během 641 sledovaných nocí. Pouze 8% zabitých ovcí a koz bylo zcela spotřebováno. 56% těl zvířat bylo využito částečně a 36% zvířat nebylo vůbec konzumováno. Zvířata ulovená samci byla méně využívána než úlovky samic. Samci zabíjeli ovce častěji než samice a zabili často víc ovcí při jednom útoku. Tento model je v souladu se studiemi u levhartů (Panthera pardus), pum (Puma concolor) nebo baribalů (Ursus americanus) (Odden et al. 2002). Jedním z důvodů by mohlo být, že samci mají větší teritoria a cestují na větší vzdálenosti než samice, a proto je větší pravděpodobnost, že se s hospodářskými zvířaty setkají (Breitenmoser et al. 1993). Samice s koťaty zabily méně ovcí než by se dalo předpokládat při jejich vysoké energetické spotřebě. Několik samic, které porodily koťata v oblastech s vysokou hustotou ovcí, putovalo raději deset km od koťat aby zabily zajíce nebo srnčí. V těchto oblastech se tedy zdá být problém spíš v pohlaví rysů než v jednotlivcích. Ve skutečnosti ale ovce představují pouze malou část potravy samic i samců. Jedním z navrhovaných řešení jsou toxické obojky dané ovcím, které by zaručovaly odstranění konkrétního jednotlivce. Tato metoda ale není vhodná. Samci, kteří zabíjejí ovce častěji, se skoro nikdy ke kořisti nevrátí, a tak past nebude zaměřena na ně. Naopak bude účinná na samice. Ty totiž málokdy zabijí ovci, ale často se pak k této kořisti vracejí. Odstřel jednotlivce by mohl být proveden během zimy za pomoci sněhu a loveckých psů. Výhody však přes odstranění problémového jednotlivce budou zřejmě dočasné, protože jeho místo zastoupí jiný rys. Nejefektivnější řešení je upravení chovatelských technik (Odden et al. 2002). Vztah mezi frekvencemi útoků na domácí zvířata a hustotou výskytu přirozené kořisti byl v Norsku zkoumán několikrát. Studie ze Severního Trondelagu a malé části Nordlandu v Norsku sledovala od ledna 1994 do března 1997 deset rysů označených vysílačkou. Hustota rysů v kraji byla v lednu 1996 odhadnuta na 0,53/100 km2 včetně mláďat (Moa et al. 2006). Ve většině oblastech Evropy rys preferuje kořist v podobě malých nebo středně velkých kopytníků, pokud je dostupná (Jedrzejewski et al. 1993). Ve studované oblasti byl potenciální kořistí srnec, sob a ovce. Z deseti rysů mělo sedm přístup ke všem typům kořisti a všech sedm ukázalo významné preference pro srnčí. Všichni kromě dvou se vyhýbali sobům, ale u žádného se neprokázal zvláštní zájem o tento druh kořisti. Pět z rysů se také vyhýbalo ovcím, ale celkové výsledky nemluví ani pro zvláštní tíhnutí k ovčí kořisti ani naopak. Je pravda, že oblast sobů a srnců

16

nemohou být považovány za překrývající se, protože sobi se vyskytují hlavně na stanovištích alpské tundry. Navzdory předpokladům výsledky nenaznačují, že by rysi preferovali hospodářská zvířata. Naopak bylo prokázáno, že v období zimy i léta dávají rysi přednost srncům. Důvody pro nedostatečný výběr hospodářských zvířat jako kořisti by mohl být v typu místa výskytu domácích zvířat, vyšší úroveň lidské činnosti, včetně rizika vyšší úmrtnosti v kontaktu s lidmi, význam přírodní kořisti jako spolehlivé při vštěpování u rysích mláďat a ontogeneze. Rozdíly v preferencích stanovišť by mohl vysvětlit nedostatek zájmu o soby. I když značná část pastvin sobů byla pod hranicí lesa, sobi dávali přednost vysokohorským částem pro pastvu. I když ovce i sobi jsou považováni za hospodářská zvířata, jsou mezi nimi zřejmé rozdíly. Sobi jsou k dispozici jako kořist celý rok, ovce jen v létě. Obecně ovce zřídka představují důležitý podíl rysí potravy ve srovnání se soby či srnci. Zajímavé také je, že i když je rys v klidu, nevyužije tělo zabité ovce do té míry, jako těla volně žijících kopytníků. Nálezy potvrdily hypotézu, že rysí pustošení ovcí je ovlivněno náhodným setkáním. I tak jsou na národní úrovni rysi zodpovědní za značný počet zabitých ovcí, o čemž svědčí i statistika od roku 1995, kdy bylo kompenzováno celkem 8593 ovcí. Je dobré si ale všimnout, že jen u 650 z těchto případů bylo potvrzeno, že ovci zabil skutečně rys (Moa et al. 2006). Že je v Norsku hlavní kořistí rysa srnec, potvrzuje i studie z oblasti Hedmark z let 1995–1999. Tato studie zabývající se složením potravy rysa sledovala rysy s radiopřijímačovými obojky. Krom toho zkoumala celkem 193 vzorků trusu. Hustota rysa byla 3,4 jedince na 100 km2. Hustota srnčí zvěře byla pouze 0,3 jedinců na km2. V zimním období byl srnec nejčastější kořistí. V letním období vzrostl význam ovcí a koz. Byly nejčastěji zabitou kořistí z 39%. Jejich těla však nebyla plně využita, a jejich maso zahrnovalo pouze 29% z biomasy v letní stravě. Skopové maso konzumovali častěji samci než samice. Navzdory tomu, že hustota volně se pohybujících ovcí byla osmkrát vyšší než srnčí, nebyly ovce ani tak nejdůležitějším zdrojem potravy, a to ani v létě (Odden et al. 2006). Studie z téže oblasti z let 1995-1999 vysvětluje, že rysí útoky na ovce jsou spíše důsledek náhodného setkání než aktivního hledání ovcí ze strany rysa. Ovce, které mají stanoviště v blízkosti stanoviště rysa, nebo se jejich stanoviště překrývají, jsou tedy vystaveny riziku útoku daleko víc, než ostatní. Vysoce riziková jsou stanoviště, kde rys tráví většinu času činnostmi jako je odpočinek nebo lov, což potvrzuje zjištění, že v oblastech spojených s vyšším indexem výskytu srnce došlo k větší ztrátě jehňat. Obecně asi platí, že napadání hospodářských zvířat ve velkém měřítku může být spojeno s nízkou hustotou divoké kořisti, 17

ale pustošení v jemném měřítku může být spojeno s vysokou hustotou přirozené kořisti. Samice rysů se ovčím pastvinám vyhýbaly jak v létě tak v zimě, zatímco samci se ovcím jasně vyhýbali v zimě. Rozdíly v míře zabíjení domácích zvířat se aspoň částečně týkají rozdílu mezi pohlavími, a to hlavně ve vztahu k výběru stanoviště a riskování. (Odden et al. 2008) Vlivem sportovního lovu rysů na snížení škod na domácích zvířatech se zabývali vědci ve studii z oblastí Hedmark, Telemark a Severní Trondelag v letech 1995-2001. Během studie bylo v těchto třech oblastech zabito 168 samců a 126 samic rysa. Průměrný počet jehňat na pastvinu byl 826 (rozptyl 28 – 9623). Průměrný počet ztracených jehňat by 71 (rozmezí 0 584) Průměrná procentuální ztráta byla 8,41% za rok. Rekreační lov rysa může snížit ztráty ovcí, pokud lov vede ke snížení populace rysa. Například snížení populace rysa z devadesáti jedinců na šedesát by snížilo počet ztracených jehňat o 780 z 60 000 a odpovídající snížení na 30 000 pasoucích se jehňat by bylo 216. Místní odstranění rysa vede ke statisticky významnému snížení škod, ale ve skutečnosti k velmi malému snížení škod na pastvinách v rámci akčního potenciálu odstraněného rysa. Celkový přínos, pokud jde o počet ztracených jehňat je velmi malý. Pro každou odstraněnou rysí jednotku (1 samice nebo 0,3 samce), by se ztratilo o 13 jehňat méně, to znamená, že každý majitel ovcí by ztratil méně než jedno jehně. Proto i po odstranění rysů z blízkosti pastvin lze očekávat, že to přinese jen krátkodobý přínos ve snížení počtu ztracených jehňat. Je to asi způsobeno tím, že každý rys zabije v létě pouze 0 -50 jehňat a většina rysů pravděpodobně zabije alespoň jedno jehně za léto. Pouze odstraněním všech rysů, jejichž teritoria se překrývají s pastvinami by se škody snížily na nulu. Sportovní lovení rysů může být legitimní nástroj pro udržení počtu rysů na úrovni, kdy dopad jejich škod na ovcích bude spadat do limitů přijatelných pro pastevce a společnost. Nicméně pokud by naopak počty rysů měly být nad tuto úroveň, pak snížení jejich škod může být dosaženo pouze prostřednictvím změn v chovu ovcí (Herfindal et al. 2005). 5.1.1.2. Švédsko I přes větší populaci medvědů ve Švédsku je zde škoda na domácích zvířatech méně významná, protože ovce jsou chovány v uzavřených prostorech v blízkosti farmy. Nárok na náhradu škody je totiž spojen s tímto preventivním opatřením. Klasické letní pastviny jsou ve Švédsku minulostí. Zemědělci přesunuli svá stáda v průběhu jara a léta mimo vesnice, do lesnatých oblastí, protož pastviny v okolí vesnic jsou používány pro produkci sena ke krmení zvířat přes zimu. V provozu je ve Švédsku asi jen 200 letních farem, většina z nich v oblastech, kde se vyskytují medvědi. Z těchto farem má asi 80% dojnice, které se běžně 18

pohybují během dne bez dozoru. Mléčný dobytek se dojí každý den, a tak se každou noc zavírá do ohrady i za tímto účelem. Také dobytek pro produkci hovězího masa se často na noc zavírá, mimo jiné i kvůli švédským zákonům týkajících se ochrany zvířat. Část zemědělců by chtěla snížit populaci medvědů a taky zachovat tradici letních pastvin ( Steyaert et al. 2011). Počet ovcí napadených ročně medvědem je 50 až 100 (pro srovnání, počet ovcí napadených vlkem je 100 až 200 a počet ovcí napadených rysem je také 100 až 200) (Karlsson a Johanson 2010). V kraji Dalarna v roce 2008, v jihocentrálním Švédsku byla hustota populace medvěda hnědého odhadnuta na 30 zvířat na 1000 km2 (Bellemain et al. 2005) Na jaře jsou pro medvěda důležitou potravou bohatou na bílkoviny mláďata losů a sobů. V létě žere hlavně mravence a byliny a na podzim se strava skládá převážně z borůvek, brusinek a šichy, a to až z 80%. Tato informace je důležitá, protože ovlivňuje chování medvěda a výběr stanoviště. Studován byl dobytek šesti ze sedmi farem, které se v dané oblasti vyskytují. Na třech farmách nebylo hlášeno žádné rušení či škody způsobené velkými šelmami, zatímco na třech farmách tvrdili, že zaznamenali rušení velkými šelmami. Žádná z farem sice neztratila dobytek v důsledku útoku šelem, ale jedna kráva byla zraněna medvědem v roce 2006. Na farmě byly čtyři, pět, 12, 20, 23 a 28 dospělých krav. Stáda byla sledována od 14. června do 22. srpna 2008, tedy v období, kdy se v rozmezí od páté hodiny ranní do půl deváté večer dobytek pohyboval bez dozoru. Ze 39 medvědů, kteří byli vybavení GPS – GMS obojky byla studovaná lokalita navštěvována devíti medvědy. Pět medvědů byli samci a čtyři samice. Riziko, že dojde k setkání a střetu medvěda a skotu bylo významně ovlivněno typem přírodních stanovišť. Všeobecná tendence byla, že riziko se zvyšuje s poklesem vzdálenosti lidského osídlení (budovy, sídla, stezky, lesní cesty). Skot se vyhýbal staršímu lesu a mladému hustému lesu (Steyaert et al. 2011). Dobytek dává obecně přednost mladému bujnému porostu (Guevara et al. 1996). Během sezóny, kdy zrají bobule se riziko setkání zvyšovalo s rostoucí vzdáleností od potoků. Během sezóny před zráním bobulí se naopak riziko zvyšovalo s klesající vzdáleností od potoků. Jinak se riziko obecně zvyšovalo s rostoucí vzdáleností od otevřených vodních ploch, jako jsou řeky a jezera. Výsledky ukazují významně negativní vztah mezi výběrem zdrojů ze strany medvědů a volně se pasoucího dobytka. To znamená, že medvědi se vyhýbají oblastem, které jsou intenzivně využívané skotem a naopak. Relativně nízké riziko setkání medvědů hnědých a dobytka ve studované oblasti však nemusí nutně znamenat, že k predaci nedochází. Medvědi jsou více aktivní v noci, a vzhledem k tomu, že pasoucí se dobytek ve Švédsku je přes noc zavírán,

19

potenciálním příležitostným útokům medvěda lze tímto opatřením do značné míry zabránit (Steyaert et al. 2011). Na severu Skandinávie je polodomácí sob jediným kopytníkem vyskytujícím se po celý rok ve významných počtech, a proto jsou hlavní kořistí velkých šelem žijících v tomto regionu. Demografická struktura sobů je vychýlena směrem k dospělým laním, protože ty zajišťují maximální výši výnosů. Velká část stáda (20-30%) je ročně odstřelena na maso s tím, že odběr se skládá hlavně z telat. Rysí predace na sobech může mít na chov sobů velký vliv a může způsobit až 15% roční ztráty (Mattison et al. 2014). Sobi jsou v rysí potravě běžní (Pederssen et al. 1999). Ve Skandinávii by měly tyto škody být plně kompenzovány, ale z důvodů rozsáhlých pastvin je pouze u malé skupiny zvířat ověřeno, že byla zabita šelmami. Studie prováděná v krajích Finmark a Troms v Norsku a v národním parku Sarek ve Švédsku si kladla za cíl odpovědět na otázku, jaký vliv při rysích útocích mělo stáří s pohlaví sobů a jak do toho zasahoval vliv sezóny (Mattison et al. 2014). Průměrná hustota sobů ve studovaných oblastech je 1-16 sobů na km2 (Mattisson et  al. 2011). V Norské oblasti jsou navíc v létě přítomny v krajině ovce, ale ty jsou zastoupeny v rysí stravě jen 7 %. Pozorováno bylo 32 různých rysů. V létě zabíjeli všichni rysi hlavně sobí kolouchy. Podíl zabitých telat se nelišil mezi tím, zda je lovil samec či samice.. Samci rysů však v zimním období zabili méně telat než samice. Ve většině oblastí rysi aktivně vybírali jako kořist sobí telata. Predace kolouchů vrcholila v červenci a srpnu, kdy jsou telata ještě malá a velmi zranitelná. V říjnu došlo k náhlému poklesu, který byl způsoben zřejmě začátkem ročního odstřelu sobů, což snižuje relativní dostupnost telat jakožto kořisti. Podíl sobích samců ve stravě rysích samců byl vyšší než by se dalo očekávat. Všichni byli zabiti od ledna do července, což by se dalo vysvětlit tím, že v listopadu a prosinci ztrácejí sobi paroží. Krávy byly loveny víceméně celoročně. Vysoké ztráty dospělých sobů může zhoršit schopnost pastevců nezaujatě vybrat nejlepší chovné jedince. (už pouhým snížením počtu). Vysoké ztráty telat zase snižují roční odstřel cílových jedinců. Existuje tedy vztah mezi útoky rysa a věkem a pohlavím kořisti, sezónou a lidským strategiím odstřelu sobů (Mattison et al. 2014). Škody na zdomácnělých sobech ve Švédsku v oblasti Sarek byly pozorovány i v zimě 1995/96 a 1996/97. Sledovány byly rodinné skupiny rysů, samice s ještě na ní závislými mláďaty. Ulovení sobi byli hlavně mladé samice. Rysi lovili hlavně slabší kusy a ve většině lovů byli úspěšní. Celková frekvence lovu byla asi jeden sob za pět dní. Bylo zjištěno, že sobi

20

jsou v této oblasti velmi podstatnou složkou rysí potravy. Rysí rodina zabila asi 30 sobů za jednu zimu (Pedersen et al. 1999). Domácí zvířata jsou zřídka kdy hlavní kořistí šelem, což naznačuje, že jejich koexistence při vhodných hospodářských opatřeních je možná (Linnell et al. 1996). Jenomže použití této strategie v regionu Sarek skýtá dva problémy. Jednak sobi jsou pouze částečně zdomácnělí a obývají rysí areál po celý rok, a jednak se jeví, že v této oblasti je hlavní kořistí rysa právě sob (Pedersen et al. 1999). Přestože za škody na domácích sobech jsou zodpovědní ve značné míře i medvědi (Zedrosser et al. 2011), studie z údolí Pasvik kolem hranic Norska, Finska a Ruska, která se zabývá složením potravy medvěda v této oblasti nepotvrdila žádné útoky na zdomácnělé soby, což potvrzují i další studie (Persson et al. 2001). 5.1.1.3. Finsko Populace vlků ve Finsku roste. Nejběžnější kořistí vlka co se týče domácích zvířat je ve Finsku sob. Počet sobů zabitých ročně vlky vrostl z 50 kusů v roce 1995 na 600 v roce 2002. Celkový součet kompenzovaných vlčích škod se zvýšil z 80 000 € v roce 2000 na 120 000 € v roce 2003. Podle směrnic Evropské unie je vlk přísně chráněn a výjimkou jsou pouze oblasti chovu sobů, kde je lov možný (Bisi et al. 2007). Co se týče rysa, velikost populace od roku 1996 vzrostla o 40% a množství peněz vyplacených jako náhrada za škody způsobené rysem během posledních několika let vzrostlo, ale částka je stále relativně malá (méně než 10 000 € ročně). Tato částka je zřetelně nižší, než za škody způsobené vlky nebo medvědy (Liukkonen et al. 2009). Škody na sobech způsobené medvědem jsou větší než v Norsku a Švédsku a ročně tak medvědi ve Finsku zabijí až 800 kusů (Zedrosser et al 2001). 5.1.2. Karpaty Karpatské pohoří zahrnuje oblasti, které šelmy rekolonizují a kde jejich populace pomalu roste a také oblasti, kde je jejich populace stálá. V zemích, kde jsou počty šelem vysoké, mohou být škody na hospodářských zvířatech značné. Průměrně mají například v Rumunsku medvědi na svědomí až 4000 ovcí (Zedrosser et al. 2011). V Rumunsku jsou ovce i dobytek paseny tradičním způsobem, a stáda doprovází pastýř a pastevečtí psi. Stáda jsou složena až z 1000 zvířat. Přes noc bývají ovce na otevřené pastvině a pastýř spí blízko nich. Ploty se při pastvě nepoužívají, protože podle

21

zákona musí být každé tři dny přesunuty, aby nedocházelo k nadměrné pastvě. Tam, kde ploty byly používané, byly jako ochrana účinné (Kaczensky 1999). 5.1.2.1. Slovensko Růst populace šelem na Slovensku může souviset jak s právní ochranou tak se souběžným růstem populací divokých kopytníků (Rigg 2011). Aktuální překrývání teritorií těchto šelem a chovu ovcí je asi 90% a napadání domácích zvířat je běžným jevem (Rigg 2004). Krom regulovaného lovu byla vyzkoušena taky některá jiná opatření k ochraně hospodářských zvířat. Na Slovensku byly sledovány farmy s hojným výskytem konfliktů s šelmami. Dále bylo sledováno složení potravy šelem. Sledovanými oblastmi byl Tatranský národní park, Nízké Tatry, Malá Fatra a okolní regiony. Ovce se povětšině pásly na nechráněných pastviskách s pastýřem a ovčáckým psem. Podíl hospodářských zvířat v trusu masožravců byl sledován v období 2001-2004 během měsíců, kdy stáda byla venku. Nejčastěji lovené hospodářské zvíře byla ovce, a to ve výše položených oblastech (Rigg 2011). V srpnu až říjnu 2005 bylo hodnoceno 77 stád s 30 000 ovcí. Byly zaznamenány vzdálenosti od lesního porostu, obce, zpevněných cest a dalších proměnných v prostředí. Dále byly pozorování psi na farmách. (Rigg 2011). Tradice používání pasteveckých psů byla na Slovensku opuštěna poté, kdy se ve 20. století velké šelmy staly vzácnými. Na farmách jsou sice drženi psi, asi z 90% (Rigg 2004), ale většina z nich je trvale přivázána v blízkosti ovčince nebo zemědělské stavby. Výhodou tak sice může být, že psi upozorní pastýře na případné dravce, ale jejich akci nemůže odrazit. Pro otestování hypotézy o účinnosti pasteveckých psů bylo vybráno 68 štěňat dvou různých plemen a bylo vyzkoušeno jejich zavedení na farmy. Zhruba polovina psů byla štěňata plemene Slovenský čuvač, druhá polovina Kavkazský pastevecký pes. Průměrná roční ztráta u třinácti pokusných stád byla 1,1 ovce ve srovnání s 3,3 u čtyřiceti pěti okolních stád. 5 z pokusných stád ztratilo 10 – 35 ovcí nebo koz. Stáda měla tendenci být daleko méně náchylná k útokům. Jako další opatření bylo použito elektrické ohrazení ve 28 ze 152 stád. Tyto ohradníky byly navrhovány obvykle spíš proto, aby udržely dobytek, než aby odradily predátory. Žádné významné rozdíly v počtu zabitých ovcí u stád s nebo bez ohradníků nebyly zjištěny. Někdy se podařilo pastýřům šelmy zahnat, ale někdy šelmy zabily zvířata i přes lidské zásahy. Jiné pomůcky k odstrašení jako petardy, lampy byly užitečné jen do té doby, dokud si na ně šelmy nezvykly. 22

Škody na Slovensku jsou nižší než v některých Evropských oblastech (Norsku, Alpách, Pyrenejích). Možná proto, že jsou se stády přítomni pastýři, což by taky vysvětlovalo absenci útoků rysa. Dalším z důvodů může být také dostatek jiné potravy pro masožravce. (Rigg 2011). Ovce jsou lépe chráněné v uzavřených stodolách než na otevřených pastvinách či v ohradách (Espuno et al. 2009). Na Slovensku však vlci útočí také přes den a zajištění celé pastviny (často proložené lesem), plotem je nemožné. Nejlepší ochranou se jeví hlídání psy. To snižuje škody a aktivně odpuzuje predátory. Pozornost slovenských orgánů, zemědělství a myslivosti, jakož i médií a široké veřejnosti zůstává ale zaměřena na redukování populace lovem šelem ( Rigg et al. 2011). 5.1.2.2. Polsko V Polsku situace pro vlky ve 20. století nebyla příliš příznivá. Těsně po druhé světové válce vnímala polská široká veřejnost vlky jako přemnožené. Výsledkem bylo státem schválené pronásledování se snížením počtu vlků i rozsahu jejich rozšíření. Pohoří Bieszczady ve východní části polských Karpat bylo jedním z útočišť, kde vlci přetrvávali ve značných počtech (Gula 2008). Oblast byla po válce vylidněná z politických důvodů, a tak se stala domovem mnoha druhům divoké zvěře, včetně vlků, rysů a medvědů (Augustyn 2004). Osadníci, kteří se sem začali v letech 1950-1960 stěhovat, přijeli do regionu již obývaného vlky. Ačkoli tato nově vzniklá lidská populace hrozila konflikty s vlky v podobě ohrožení hospodářských zvířat, lidé přijali tyto predátory jako součást životního prostředí. Situace se změnila, když vlci v roce 1998 získali právní ochranu. Místní obyvatelé najednou tvrdili, že populace vlků a úroveň drancování hospodářských zvířat se vymkla z kontroly (Krzakiewicz 2002). V rámci kompenzačního programu byly od roku 1998 stížnosti na vlčí útoky na domácí zvířata ověřovány státními orgány. V polských Karpatech byla podrobně zkoumána ekologie čtyř vlčích smeček, početnost vlků v oblasti a jejich útoky na hospodářská zvířata (Gula 2008). Výzkum zahrnuje údaje od roku 1998 po rok 2004. Studie ukazuje, že vlk se živí převážně divokými kopytníky. Četnost výskytu jelena, srnčí a kančí zvěře v trusu zůstávala 83.2%, zatímco frekvence hospodářských a domácích zvířat byla pouze 7,8%. Psi (4,5%) byli nejčastějším domácím zvířetem ve vlčím trusu. Následovaly ovce (1,1%), skot (0,8%), kočky (0,7%) a koně (0,4%). Hospodářská zvířata se pásla v těchto oblastech od května do října. Během tohoto období se četnost výskytu divokých kopytníku ve stravě nelišila od roční frekvence (83,5%). Nicméně ve stejném období byl výskyt domácích a hospodářských zvířat ve stravě vlků téměř dvakrát 23

takový (14,4%), jako po zbytek roku. Na prvním místě opět psi (8,8%), ovce (2,1%), skot (1,5%), koně (1,0%) a kočky (1,0%) (Gula 2008). Útoky vykazované kompenzačním programem se týkaly především ovcí (84,8%). Útoky na kozy byly druhé nejčastější (6,9%). Příčina častých útoků na kozy byla ta, že kozy byly drženy s většími stády ovcí a vlci je napadali ve stejnou dobu jako ovce. Útoky na větší hospodářská zvířata, tj. skot a koně, byly sporadické, s výjimkou roku 2004, kdy vlci zaútočili na dobytek třináctkrát a 11 zvířat zabili a 6 zranili. Oblast, kde vlci útočili na ovce byla téměř o 50% méně obydlená než celá oblast, kde se vlci vyskytovali. Bylo zde ale asi 47 ovčích farem na 1000 km2 a 21 ovcí na 10 km2, což je více než dvakrát tolik jako hodnoty pro celou oblast, kde byl vlk rozšířen. Oblasti s nejvyšší mírou pustošení na ovcích měly podobnou hustotu populace jako na celém území. Vlci napadali ovce během období pastvy, které obvykle začíná v květnu a končí v říjnu a listopadu. Příznivé podmínky v některých letech podporovali zemědělce, aby ovce vyváděli na pastvu už v dubnu a prodlužovali pastvu do konce listopadu nebo dokonce do začátku prosince. K omezenému počtu útoků došlo v období od ledna do března a koncem prosince, kdy zemědělci ovce drželi ve stájích. Farma s největším počtem útoků neměla hlídací psy nebo pastýře, ovce se volně potulovaly mezi malými ohradami nacházejícími se v blízkosti domu majitele a otevřená pastvina se nacházela u lesa. Na jiných dvou farmách majitelé měli ovčácké psy a pastviny byly částečně oplocené. Nicméně v obou případech psi nebyli řádně vycvičeni a většinu času nezůstávali na pastvinách s ovcemi (Gula et al. 2008). Bylo zjištěno, že vlci převážně loví divoké kopytníky a na domácí zvířata útočí spíše příležitostně, i když jsou hospodářská zvířata snadno přístupná. Preference domácích zvířat ve stravě je pozorována pouze v oblastech, kde je přirozená kořist velmi málo dostupná, jako třeba v některých částech Indie, Mongolsku, na středním východě a v Portugalsku (Fritts et al. 2003). I pro smečku vlků, která ze všech čtyř smeček měla na svědomí třetinu všech útoků, byla domácí zvířata pouze 1,2% spotřebované biomasy. Takže přesto, že útoky byly poměrně časté, nelze to považovat za specializaci na hospodářská zvířata. Dále bylo zjištěno, v rozporu se studií z Portugalska, že vlci vybírají jako kořist záměrně ovce. Důvodem je pravděpodobně to, že ovce lze snadněji zabít (Gula 2008).

24

5.1.3. Alpy, Jura, Abruzzo 5.1.3.1. Francie V pohoří Jura ve Francii byla zaznamenána vysoká místní predace rysem na ovcích. V této oblasti došlo k 33 – 69% z útoků rysa na domácí zvířata na méně než 5% z celkové plochy, na které docházelo k útokům (Stahl et al. 2001). Studie, probíhající v letech 1994 – 1999 si dala za cíl zjistit, zda souhrn faktorů předurčuje určité farmy k rysím útokům, nebo zda někteří rysi mají tendenci ke škodám na zemědělství více než ostatní (Stahl et al. 2002). Hustota rysa byla odhadnuta na jednoho jedince na 100km2 (Breitenmoser et al. 1993). Studovaná plocha měla rozlohu 1800 km2 a nacházela se v jihovýchodní části francouzské Jury. Krajina byla oblastí, kde je typické ovce hnát.Ve studované oblasti bylo chováno asi 8500 ovcí a každý rok se narodilo 11 000 – 12 000 jehňat. Velikost stád byla průměrně 50 kusů, s rozsahem 5 – 460. Ovce byly drženy na pastvinách od časného jara do pozdního podzimu a drženy na pastách 1 – 100 ha. Pastviny byly oploceny pletivem vysokým 1,2 m, nebo elektrickým ohradníkem, ale ty byly navrženy pro omezení pohybu ovcí, ne jako preventivní ochrana před šelmami. V rámci pastviny nebyly ovce nikdy hlídané a potulovaly se volně ve dne i v noci. V zimě byly ovce zavírané. Pastevečtí psi v tomto regionu nejsou. Během let 1994 – 1999 bylo chyceno a vybaveno obojkem s vysílačkou devět rysů. Ostatní rysi nebyli chyceni. Označení rysi byli zodpovědní za 38,2% útoků. V 17 případech byl rys pozorován jak útočí nebo jak konzumuje ovci. Rysí útoky nebyly rovnoměrně rozděleny mezi stády. Kolem 61% ze 143 stád v oblasti výskytu rysa nebylo mezi lednem 1995 a prosincem 1999 po dobu více než rok vůbec atakováno. Pouze 7% utrpělo deset a více útoků (Stahl et al. 2002). Je pravděpodobné, že v situaci, kdy jsou ovce nebo dobytek náhodně distribuovány na přírodních stanovištích, které spadají do teritoria masožravce, mají jednotlivé šelmy podobné příležitosti setkat se a zabíjet zvířata a „problémový jedinci“ se zde pravděpodobně nevyskytují. (Linnell et al. 1999) V situaci, kdy jsou ovce, kozy nebo dobytek ustavičně hnáni se předpokládá, že útoky na zvířata vyžadují specializované chování na straně dravce. V této situaci lze skutečně očekávat jedince, kteří mohou vyvolávat často problémy. Musí se totiž naučit, jak přistupovat k tomuto chráněnému zdroji potravy. V situaci studované oblasti jde o situaci třetí, ve které jsou ovce chráněny oplocením, jsou nerovnoměrně rozděleny, ale nejsou hnány nebo jinak chráněny před masožravci. Výzkum ukázal, že je menšina rysů, kteří se mohou stát zabijáky hospodářských zvířat. Z předpokládané studie to byli dva rysi, samec a samice, kteří postupně

25

zvýšili frekvenci útoků na ovce, což vedlo k až k obvyklému zabíjení během třetího a čtvrtého roku sledování. Vysoké frekvence útoků nebyly primárně v souvislosti s ovčí hustotou. Na rozdíl od ostatních jedinců, tito rysi opakovaně napadali stejná či sousední stáda, což vedlo ke shlukování útoků na malém prostoru. Poté, co se toto chování objeví, se zdá být obtížné jej zvrátit. Ochrana dospělým zkušeným pasteveckým psem byla velmi efektivní, ale útoky se přesunuly na sousední nechráněná stáda a poté, co byl pes od stáda zase vzat, se útoky na první stádo obnovily. Ne všechny útoky byly však spojeny s tímto jevem. Riziko napadání ovcí bylo daleko nižší u pastvin vzdálených od lesů. Důležitými faktory je tedy odlehlost oblasti, místní hojnost kořisti, přítomnost křovin a lesů. Selektivním odstřelem určitých jedinců by došlo jen k dočasnému zmírnění problému. Trvalý účinek může mít jen aktivní způsob zlepšení pasteveckých technik (Stahl et al. 2000). Vlci se do francouzských Alp vrátili v roce 1990. V hlavní oblasti kolonizované vlky, v pohoří Mercantour je převládající využití půdy chov ovcí pro produkci masa. Ačkoli počty divoké kořisti jsou hojné, škoda na hospodářských zvířatech je častá. Hlavními navrhovanými opatřeními jsou mobilní elektrické ploty, zavírání zvířat na noc, pastevečtí psi a zvýšení lidské přítomnosti. Přítomnost vlků a jejich vliv na chov zvířat byl sledován v letech 1994-2001 na ploše 685 km2. Z volně žijících kopytníků zde koexistovali kamzík, muflon, kozorožec, jelen, srnec a divoké prase (Espuno et al. 2009). Domácích ovcí zde bylo celoročně asi 63 000, v sezóně až 120 000 (Poulle et al. 2000). Stáda měla v průměru 1200-1500 kusů ovcí a někdy s nimi bylo i malé množství koz. Analýza se týká pouze útoků, ke kterým došlo v noci, protože v průběhu dne docházelo k útokům vlků jen málo, bylo to pouze 13% z 715 událostí. Ukázalo se, že v jižní části francouzských Alp pastevečtí psi a shromažďování či zavírání stád v noci jsou účinné metody snížení ztráty ovcí a funguje obojí společně. Přítomnost psů v běžném rozsahu v těchto oblastech (v počtu 1-8) má potenciál k tomu, aby se zabránilo většině ztrát na zvířatech. Výhoda použití pasteveckých psů byla výrazně zvýšena zavřením (nebo, v menší míře shromažďováním) ovcí každý večer. Na 39% pastvin, kde je jeden pes je předpoklad, že zabrání v průměru 42% zabití ovcí, pokud se ovce v noci volně pohybují. Ale pokud jde o ovce, které by byly přes noc omezeny v pohybu, pes zabrání až 92% zabití. Jinými slovy shromažďování a omezování ovcí v pohybu přes noc snižuje počet pasteveckých psů potřebných ke snížení škod. K podobnému snížení frekvence útoků na stádo by mělo dojít pokud se ovce volně pohybují se dvěma psy nebo pokud jsou omezeny v pohybu s jedním psem. Uzavírání na noc, do jisté míry pouhé shromažďování ovcí v noci silně snižuje škody pokud jsou přítomni alespoň čtyři psi. Tyto dvě metody vedou k redukci 26

frekvence zabití ovcí rychleji než frekvence útoků, což naznačuje, že snižují průměrný počet zabitých ovcí při jednom útoku. Když byla tato prevence zavedena, došlo k méně útokům a ty, které nastaly, měly za následek méně ztracených ovcí (Espuno et al. 2009). 5.1.3.2. Itálie - Alpy V Itálii se v roce 1970 vlčí populace snížila na minimum. Vlk začal být právně chráněn od roku 1971 a populace se obnovovala od roku 1980, navzdory přetrvávajícímu ilegálnímu pronásledování a díky ekologickým změnám, jako je pokles intenzivního zemědělství a zvýšení lesního porostu a hustoty divoké kořisti (Dalmasso et al. 2012). Vlčí rekolonizace západních Alp začala v roce 1990. Od roku 1994, kdy byla dokumentována první smečka v Alpách populace v oblasti Piedmont v roce 2009 vrostla na 20 smeček (Boitani, 1992). Zemědělci byli netolerantní k přítomnosti vlků, protože od doby, co se zde predátoři nevyskytovali, pásl se dobytek na nehlídaných pastvinách. V důsledku toho se znovu vynořují konflikty mezi vlkem a člověkem v těchto oblastech, které začaly být obývány predátorem. Piedmontská regionální správa odstartovala program „Progetto Lupo Piemonte“, který měl za cíl nejen monitoring vlčích populací, ale i zmírnění konfliktu mezi vlky a chovateli hospodářských zvířat. Realizoval tři klíčové kroky: i, kompenzace škod na hospodářských zvířatech, ii, dotační systém pro podporu dobré praxe v chovatelství hospodářských zvířat, iii, podpora preventivních opatření. Zemědělcům jsou kompenzována všechna zvířata usmrcena nebo zraněna v důsledku predace. Veterinář musí být upozorněn do 48 hodin od zjištění škody. Je prováděna pitva a nebo zkoumání zraněných zvířat. Hlavním cílem je zjistit, zda škodu skutečně způsobil vlk (Dalmasso et al. 2012). Rozdíl mezi tím, jestli škodu způsobil vlk nebo pes však ve většině situací není možné poznat (Cozza et al., 1996). Z toho důvodu jsou škody způsobené oběma dravci stejně kompenzovány. Do částky se bere v úvahu druh, plemeno, pohlaví, genetická hodnota. Ceny jsou každoročně aktualizovány na základě tržních cen se souhlasem zemědělského sdružení. Vzhledem k tomu, že vlčí populace rekolonizovala region více než před deseti lety a zemědělci měli čas přizpůsobit péči o hospodářská zvířata vlčí přítomnosti. Od roku 2006 tak nárok na náhradu škody závisí na přijetí alespoň jednoho preventivního opatření, což je lidská přítomnost na pastvině, použití pasteveckých psů, ohrady a noční zavírání zvířat. Většina ověřených škod, ke kterým došlo na jihozápadě Alp (provicie Cuneo) a v západní části (provincie Torino), odrážejí historii znovuosídlení od Apenin k severu. Některé 27

stížnosti byly také podány v severní části regionu poblíž švýcarské hranice (Ossola, Verbano – Cusio – Osso la Province). Z domácích zvířat se hlavní kořistí stávají ovce (79,4%) a kozy (16,8%), ale opakovaně došlo i k napadení skotu (3,5%), zejména telat, a zřídka se stávali kořistí i pastevečtí psi (0,1%) (Dalmasso et al. 2012). Správné chovatelské postupy můžou minimalizovat predaci. Bylo prokázáno, že elektrické oplocení je účinné (Linnell et al., 1996), a krom toho je poměrně snadné na údržbu a levnější než klasické oplocení.V Alpách se elektrické ploty používají hlavně pro držení stát pohromadě v noci. Klasické ploty jsou vysoké 90 cm, používají se však i vyšší ,145 cm. V oblasti Piemont není tradiční používání pasteveckých psů, takže pastýři nevěděli, jak tyto psy vychovávat a cvičit. V roce 2004 začal v národním parku Orsiera Rocciavre program propagace pasteveckých psů. Během let 2004 – 2009 bylo zavedeno 40 pasteveckých psů do 21 odlišných stád. Většinou šlo o Maremmské pastevecké psy a Pyrenejské pastevecké psy. Toto opatření se zdálo být pro ochranu domácích zvířat účinné. V 73,7% stád byla čísla útoků a obětí snížena ve dvou letech po zavedení pasteveckých psů (Dalmasso et al. 2012). 5.1.3.3. Itálie - Abruzzo V Italském Národním parku Abruzzo, Lazio a Molise (PNALM) byla obnovena snaha o zachování zdejší populace medvědů. Škody, způsobené medvědy na zvířatech, plodinách a úlech začaly být hlavním tématem od šedesátých let minulého století. Několik let jdoucích po sobě nebyly dostupné žádné údaje o útocích na zvířata, ale sporadické plenění na plodinách a hospodářských zvířatech je uvěřitelné. Správa parku ověřila 87% medvědích škod a farmářům byly škody uhrazeny v plné tržní hodnotě (v průměru 89,130 dolarů za rok, s tím, že jeden dolar je 1,5 eura). Ověřené ztráty způsobené medvědem zahrnují hospodářská zvířata (51%), drůbež (18%), úly (16%) a plodiny a stromy (15%). Bylo předpokládáno, že medvědí škody na zvířatech budou mít malý produktivní a ekonomický význam pro místní komunitu. Jenomže nedávné proniknutí několika medvědů do malých vesniček a zlikvidování tamní drůbeže a králíků bylo společensky zneklidňující. Stálé nelegální zabíjení vlků a medvědů naznačuje, že sociální konflikt zůstal nevyřešený bez ohledu na kompenzace. Hospodářská zvířata v parku zahrnují ovce, kozy, skot a koně. Ovce se pasou tradičně od června do října, jsou střeženy pastýři a psy po celý den a na noc zahnány do ohrad. V posledních letech se však zvyšuje počet skotu a koní ponechávaných volně venku po celý rok, a bez jakéhokoli dohledu. Za těchto podmínek samotné kompenzace nebudou nikdy účinné jako prevence škod a zmírnění konfliktů (Ciucci a Boitani 2008). 28

5.1.3.4. Slovinsko - Alpy Situace ve Slovinsku se trochu liší. 85% celého území země je považováno za méně příznivé oblasti pro zemědělství. Udržitelná živočišná výroba je omezena především na chov ovcí a koz horských a kopcovitých oblastech, kde jsou trvale travní porosty s mělkými půdami nízké kvality (Liere et al. 2013). V posledním desetiletí jsou počty vlků ve Slovinsku odhadovány na 30 – 50, ale je uváděno i 60-100 ( Linnell et al. 2002). Slovinští vědci nedávno zmiňovali 43 vlků a 10 až 12 smeček sestávající v průměru ze čtyř dospělých. Celková plocha, na které se vlci vyskytují je odhadována asi na 4700km2, což znamená hustotu jeden vlk na sto kilometrů čtverečních. Celková biomasa kopytníků v těchto oblastech je odhadována na 245kg/km2. Toto množství se považuje za vysoké, takže se dá říct, že v poměru k hustotě vlků je kořist relativně hojná. A skutečně, slovinští vlci preferují především jelenovité a do jisté míry mladé divočáky (85% a 5% spotřebované biomasy v tomto pořadí), zatímco domácí zvířata představují 10% spotřebované biomasy. Navzdory této vlčí preference, hojnosti jelenovitých a nízké hustoty vlků, slovinští vlci stále zabíjejí dobytek. V roce 2005 došlo při 61 případech k zabití 218 malých přežvýkavců (90% ovcí, 10% koz), a v roce 2010 k 542 případům, kdy bylo zabito 1931 malých přežvýkavců (85% ovcí, 15% koz). Vedle těchto hospodářských zvířat byli zabyti i osli, dobytek a koně, ale v průměru jen v 5% případů. Státní kompenzace za hospodářské ztráty vzrostla v těchto letech téměř jedenáctkrát z 29 000 eur v roce 2005 na 313 000eur v roce 2010. Avšak pouze malá část farem měla vysoký počet útoků každý rok: z 320 podniků známých vlčími útoky, mělo 25 z nich více než 50% všech kompenzovaných poškození (Liere et al. 2013). Tento jev je v Evropě běžný. Ve Švýcarsku se vlci vraceli na pastviny, kde jejich lov byl úspěšný. Preference vlků na určitých farmách byly zaznamenány taky na Slovensku nebo v Itálii (Rigg et al. 2011). Studie ze Slovinska z let 2008-2010 se zabývá zhodnocením některých opatření, které mají bránit útokům na hospodářská zvířata. Jsou to elektrické ohradníky, jeden nebo více hlídajících psů a zavírání ovcí na noc. Sledováno bylo hospodářství šedesáti libovolně zvolených zemědělců, z nichž 30 zažilo útoky vlků v letech 2008-2010 a 30 ne. Zemědělci byli také dotazováni na řadu otázek. Přímé pozorování vlčích útoků bylo vzácné. Svědky útoku byli 4 zemědělci ze třiceti. Dlouhodobé účinky útoků bylo možné pozorovat na změně chování ovcí. Především to byla neochota ovcí vrátit se na pastvinu, kde se útok uskutečnil nebo potracení březích ovcí jeden nebo dva týdny po útoku. Sedmnáct z šedesáti zemědělců měla mezi ovcemi další zvířata (kozy, koně, dobytek). Pět z nich nemělo žádné problémy s

29

vlky, ale dvanáct z nich trpělo vlčími útoky. Stáda se smíšenými druhy byly významně spojeny s vlčími útoky (Liere et al. 2013). Farmy s vlčími útoky používaly otevřené noční stodoly nebo neměly noční ustájení vůbec, a to častěji než farmy bez útoků. Hlídací psi byli s ovcemi většinou dva a všichni z nich byli pastevecká plemena (většinou Pyrenejský horský pes, Tornjak nebo Kuvasz). Všichni z nich byli také zvyklí žít se stádem od dvou měsíců. Přes obecný předpoklad, že pes ochrání stádo před vlčími útoky (Rigg 2010), nebyl tento ochranný účinek potvrzen, protože nebyl žádný rozdíl mezi psy hlídanými farmami, které zaznamenaly útoky vlků a které nikoli. Navíc přítomnost psů nesnížila počet ovcí zabitých při útoku. Někteří zemědělci měli u stáda také osly, ti ale neměli žádný ochranný vliv. Další metodou, jak odstrašit vlky byla lidská přítomnost u stáda v podobě návštěv stáda během dne, použití rádia, flash světla, chemikálií proti jelenům a divočákům, lidské vlasy, hlučné plechovky nebo CD přivázané k ohrazení nebo kontrola pastviny ve dne nebo v noci autem či traktorem. Pět z osmi zemědělců zmínili, že k útokům došlo v místech mimo dosah zvuků nebo světel, anebo krátce poté, co tato aplikace přestala. Takřka všichni zemědělci měli ploty kolem míst, kde se ovce pásly, přičemž průměrná výška plotu kolem výběhu byla 115 cm. Zemědělci se ale lišili typem použitého oplocení: většina zemědělců mající problémy s vlky měla elektrické ploty, zatímco většina zemědělců bez problémů s vlky používala ploty nebo kombinaci elektrických ohradníků a plotů. Zemědělci zde aplikují standardní vybavení o napětí nejméně 3500 V, jak je doporučeno. Zapojení plotů se lišilo: zemědělci, kteří dávali přednost drátěným plotům problémy s vlky většinou neměli, kdežto zemědělci, kteří nepoužívali horizontální dráty zaznamenali útoky častěji. Nicméně v obou případech poskytovaly mezery a otvory v plotech dost prostoru, aby se vlci mezi nimi dostali dovnitř (Liere et al. 2013). Nebyly nalezeny důkazy, že by byly elektrické ploty tak účinné, i když se toto opatření obecně doporučuje (Linnell et al. 1996). Slovinské orgány doporučují zemědělcům zajistit si elektrické ohradníky, jinak by jim nebyla kompenzována jejich případná ztráta. Není tedy divu, že většina zemědělců, kteří s vlčími útoky mají problém, tyto ohradníky má. Oproti očekávání se ale útoky v těchto podnicích trvale opakovaly. Krom toho, farmy, které byly nově konfrontovány s vlčími útoky (bez ohledu na to, jestli elektrické ohradníky měly nebo ne), měly nižší frekvenci útoků než farmy(ač opatřené elektrickými ploty), které měly problémy s vlky více než tři roky. Může být několik příčin, proč jsou elektrické ploty neúčinné, i když jsou používané několik let. Průměrná výška 115cm, je hluboko pod minimální výškou 140 cm pevných elektrických plotů, které byly testovány na ochranu proti vlkům. 30

Zvuková zařízení jako zvonky na krku ovcí nebo jiných zvířat neovlivnily vlčí útoky. Rovněž nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi zemědělci s ohledem na přítomnost vizuálních faktorů, jako barvy ovce, žluté ušní značky, světla aplikovaná na plotech nebo cisterny v kontrastních barvách. V této studii se ukazuje, že farmy, které ovce uzavírají v nočních stodolách nebo samostatném nočním oplocení mají menší riziko útoků vlků. Také se ukázalo, že riziko útoku se snižuje v případě, že jsou ovce přesunuty do těchto zařízení ještě před soumrakem. Chráněné ustájení ovcí v noci je podstatné, protože 78% útoků se odehrálo v noční době (Liere et al. 2013). 5.1.4. Dináry, Řecko 5.1.4.1. Albánie a Makedonie V důsledku politických změn v Albánii a Makedonii došlo v posledních pěti letech k drastickému snížení počtu hospodářských zvířat, přičemž tento pokles je patrnější v Makedonii. V Albánii jsou stáda hospodářských zvířat malá až středně velká, s víceméně stejným podílem ovcí a koz. V Makedonii je jasná odlišnost mezi stády ovcí a koz, a ovce jsou nejčastěji chovaným druhem (Keçi et al. 2008). S rozrůzněním krajiny, i zde mohou konflikty šelem a lidí růst (Treves a Karanth 2003). Někdy však lze problém samotný považovat spíš za problém sociálního vnímání (Lescureux a Linnell 2010). Studie, ve které byly provedeny systematické rozhovory s místními obyvateli uvádí, že zdejší hospodářská zvířata jsou přes noc uzavřena. Během dne je v Albánii v 99,2% případů se zvířaty pastýř, v Makedonii v 81% případů. Většina respondentů se domnívala, že by bylo nepřijatelné ponechat zvířata bez dozoru v době pastvy, a to zejména v Albánii. Většina majitelů zvířat používala k hlídání svých stád pastevecké psy. V Albánii je používá 62% majitelů a v Makedonii 52%. Průměrný počet psů ve stádě je 2 v Albánii, tři v Makedonii. Nejhojnější druh chovaného zvířete je ovce, i když existují rozdíly mezi velikostí stád v Makedonii a Albánii. Zdá se, že metody pasení a střežení zvířat si uchovaly staré tradiční techniky relativně neporušené (Keçi et al. 2008). Podle odpovědí respondentů druhem, který způsobuje největší škody na drobných kopytnících a psech je vlk, a to v obou zemích, což koresponduje i s dalšími studiemi (Liukkonen et al. 2009). Medvědi jsou méně problematičtí, ale v Makedonii jsou odpovědní za většinu škod na skotu. Škody hlášené na vrub rysa se zdají být minimální, zvlášť ve

31

srovnání s ostatními velkými šelmami. Populace rysa nejsou hlavním zdrojem konfliktů šelem a lidí. V Albánii nebyl zaznamenán skoro žádný případ škody způsobené rysem, zatímco v Makedonii lze škody považovat za zanedbatelné. Obecně největší škody na zemědělství jako takovém způsobuje medvěd. Lze konstatovat, že ztráty hospodářských zvířat jsou na nízké až střední úrovni (Keçi et al. 2008). 5.1.4.2. Řecko Studie z Řecka si dala za cíl analyzovat informace o škodách na zemědělství způsobené medvědem. Zhodnoceny byly typy a úrovně škod na hospodářských zvířatech, plodinách a včelích úlech. Dále zeměpisné rozložení škod, časové rozložení škod a ekonomickou míru poškození. Na základě analýzy jsou také navržena opatření ke snížení střetů lidských a medvědích zájmů (Karamanlidis et al. 2011). Medvědí hnědí se v Řecku vyskytují ve dvou geograficky oddělených oblastech (Mertzanis et al. 2009). Jádrem západní oblasti je pohoří Pindos v severozápadním Řecku. Východní oblast se nachází v severovýchodním Řecku v pohoří Rodopi. Západní studovaná plocha se rozkládá přibližně na 13 500 km2. Hustota lidské populace je 25 obyvatel/ km2, a existuje zde 10 obcí nad 5000 obyvatel. Východní areál se rozkládá asi na 2400 km2 horské krajiny podél hranice s Bulharskem a vztahuje se hlavně na Národní park Rodopi. Průměrná lidská populace je 67 obyvatel na km2, ale 89% lidí je soustředěno do třech obcí nad 5000 obyvatel, takže ve venkovských částech této oblasti jsou hustoty lidí nízké (Karamanlidis et al. 2011). Minimální odhady populace medvěda v zemi je 190 jedinců, z toho 160 se odhaduje pro západní oblast a 30 jedinců pro oblast východní (Mertzanis et al. 2009). Kompenzace škod funguje v Řecku na základě Řecké zemědělské pojišťovací agentury (ELGA), která má za úkol dohlížet na škody způsobené medvědem na hospodářských zvířatech, potenciálně plodinách a včelínech. Postižený zemědělec musí podat žádost o odškodnění do 48 hodin od incidentu. Kvalifikovaný inspektor rozhodne, zda zvíře napadl medvěd a měla-li by škoda být kompenzována. Hodnota kompenzace pro každý typ zemědělského majetku je určena na začátku každého roku a je fixní v celé zemi. Pasení hospodářských zvířat jako i jiná odvětví zemědělství jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů venkovského obyvatelstva v oblastech, kde se medvěd vyskytuje. Přesouvání stád ovcí, koz, skotu, koní, oslů a mul na pastviny je charakteristické pro tuto oblast a děje se tak v pozdním květnu až červnu. Ovce a kozy jsou střeženy pastýři se psy a na noc jsou přiváděny do ohrad. Skot i s telaty, stejně jako koňovití se obvykle pohybuje volně a přes noc není nijak chráněn. 32

Hodnoceno bylo 3241 případů kompenzovaných agenturou v letech 1999 – 2006. 37,4% byly škody na hospodářských zvířatech. Většina případů se týkala skotu (71,9%), koňovitých (14,3%) a ovcí (9%), ale škody byly zaznamenány i na kozách a prasatech (Karamanlidis et al. 2011). (Pro srovnání je zajímavé, že v Řecku často na skot útočí i vlci, i když ovce jsou dostupnější kořistí (Iliopoulos et al. 2009))Počet napadených zvířat se zvyšoval s rostoucí velikostí stáda, ale menší stáda skotu a ovcí byla napadána častěji než velká. Mladší kusy skotu byly medvědem při útoku preferovány. Medvědími útoky bylo postiženo méně než 1% každého druhu v jednotlivých oblastech. S výjimkou ovcí se také nenašel žádný významný vztah mezi současným počtem zvířat a počtem nahlášených škod. Náhrada škod se týkala celkem 21 krajů a byly z obou oblastí, kde se medvědí vyskytují. Počet obcí s žádostmi o kompenzace medvědích škod se zvýšil z 51 obcí v roce 1999 na 185 obcí v roce 2002 a pak číslo mírně kleslo na 132 obcí. Expanze konfliktů byla typická především pro západní oblast. Případy napadení zvířat byly hlášeny během celého roku, ale nejčastěji od května do října. Největší počet útoků na hospodářská zvířata byl v září. Z celkové částky vyplacené zemědělcům jako kompenzaci za škody způsobené medvědem měla největší podíl částka za škody na zvířatech (65,3% ) a roční kompenzace 80 629 eur po celé studované období výrazně vzrostla (Karamanlidis et al. 2011). Přesto jsou škody relativně nízké a srovnatelné s údaji v ostatních zemích (Kaczensky 1999). Zdá se, že technika pasení, typ a stáří zvířat hrálo důležitou roli v četnosti škod. Na rozdíl od jiných zemí v Evropě, kde jsou škody převážně na ovcích, byla v Řecku nejčastěji napadena menší stáda skotu, a méně často koňovitých. Větší četnost napadení skotu ve srovnání s jinými zeměmi by mohl vysvětlovat volný pohyb zvířat bez ochrany. Nejvíce ohrožena byla telata, možná kvůli své menší velikosti. Počet napadených zvířat koreloval s počtem ovcí v dané oblasti, ale ve srovnání s Rakouskem, Francií či Norskem byl nízký. Lépe hlídaná stáda ovcí byla napadena méně často. Podpora rozsáhlého využívání hlídacích psů se zdá být nezbytná ke snížení konfliktů mezi medvědy a šelmami, ale ten nevyřeší problém konfliktů s dobytkem, protože ten bude vždy volně se pohybující náchylný k napadání. Noční ustájení, a to především telat, by v těchto problematických oblastech mělo být podporováno a propagováno. Ploty by také mohly být posíleny tím, že budou elektrické, a tím účinnější proti velkým šelmám (Karamanlidis et al. 2011).

33

5.1.5. Iberský poloostrov 5.1.5.1. Portugalsko V Portugalsku se během 20. století dramaticky snížil počet vlků a jejich rozšíření. Bylo to do té doby než získali plnou ochranu zákonem roku 1988. Od té doby se jejich počet stabilizoval, i když v některých oblastech se může vyskytovat lokální vymírání. Velká část bývalého prostředí vlka se stále urbanizuje a industrializuje. Zejména v zemědělských oblastech, kde se chovají zvířata se tak vlci dostávají s lidmi do konfliktu (Álvares et al., 2000). Chov hospodářských zvířat je důležitou oblastí portugalské ekonomiky. Hospodářská zvířata jsou často nehlídaná nebo jen s jedním pastýřem a spíše se toulají volně po horách než aby byla umístěna v oplocených pastvinách. Z těchto důvodů vlci napadají kozy, ovce, krávy, koně. Výsledkem je, že jsou vlci často nezákonně zabíjeni, buď stříleni nebo hubeni pomocí jedovatých nástrah. V severovýchodním Portugalsku byl od června 2005 do března 2007 prováděn výzkum. Vlčí přítomnost byla odhadována podle přítomnosti trusu na 220 transektech (550km). Trus byl rozlišen od trusu psů a lišek. Byly identifikovány celkem tři vlčí smečky. Vlci se vyhýbali hlavním silnicím alespoň 2 km po obou stranách a 0,5 km na obou stranách malých silnic. Na pohybu vlka měla vliv i hustota obyvatelstva, kde vlci preferovali nižší hustotu a vyhýbali se sídlům. Oblasti využívané intenzivně k chovu zvířat pak vlci navštěvovali pravidelně se silnějším sklonem pohybovat se více ke kozám a krávám než k ovcím. Zajímavé zjištění je, že oblasti obývané vlky jsou méně zalesněné než oblasti, kde se vlci prakticky nevyskytují. Výsledky naznačují, že vlci nejsou nároční na prostředí pokud jde o vegetační kryt země. Nižší podíl lesa v oblastech s vlky byl pravděpodobně kvůli výběru míst, kde se pasou hospodářská zvířata (Egermann et al. 2011). Studie z Polska i Slovenska ukázala výrazně vyšší množství lesů v oblastech obývaných vlky (Gula 2008). To by mohlo velmi dobře odrážet fakt, že hlavní kořistí vlků v této oblasti je jelen evropský. Tedy co se týče výběru stanoviště, jsou vlci všestranní. Stojí na vrcholu potravního řetězce a mohou přežít tam, kde mají dostatek potravy. Z této studie plyne, že hustota hospodářských zvířat byla faktor, který nejlépe vysvětluje přítomnost vlka (Egermann et al. 2011). Tyto závěry potvrzuje i Santos et al (2007): Přítomnost vlka a jeho hojnosti byla odhadnuta nepřímo z hustoty útoků na hospodářská zvířata. K tomu, že je dobytek hlavním zdrojem potravy pro vlky vede nízká hustota volně žijících – divokých kopytníků. 34

5.1.5.2. Sierra Morena Samostatný druh rysa, rys pardálový (Lynx pardinus) je kriticky ohrožený a jedna ze dvou oblastí, kde se vyskytuje je pohoří Sierra Morena ve Španělsku. Nedostatek informací o potenciálních útocích této šelmy na hospodářská zvířata vyvolal domněnku, že tyto útoky neexistují. Nicméně i tyto útoky byly zaznamenány a vytváří nepřátelství k rysům u místního obyvatelstva. Studie z této oblasti poskytuje přehled o predaci rysa na hospodářských zvířatech za šest let. Zkoumaná oblast se rozprostírá na 2600km2. Ve východní oblasti známé jako Viñas de Peñallana je řada pozemků s malými kurníky pro drůbež, ve kterých bývá až 50 kuřat. V průběhu studie bylo na daném území šest stád ovcí. Dvě stáda po 43 a 300 kusech zvířat byla v noci v ohradě a přes den hlídaná pastýřem se psy. Čtyři stáda v počtech 104, 320, 500 a 500 ovcí se pásla volně na rozsáhlých traktech. V období od července 2006 do března 2012 byly zaznamenány a prozkoumány všechny nahlášené útoky rysa na hospodářská zvířata. Zaznamenáno bylo celkem 40 útoků zahrnujících zabití 716 kusů zvířat. 31 útoků bylo na drůbež (kuřata, krůty, holubi) a devět na ovce. Průměrný počet ptáků zabitý při každém útoku byl 20,7 jedince. Co se týče drůbeže, mezi dubnem a červencem došlo k 61% útoků, a v lednu a únoru nedošlo k žádnému útoku. (Garrote et al. 2013). Během sledovaného období bylo identifikováno sedm různých jedinců rysa pardálového (šest samců a jedna samice). Útoky na ovce se týkaly obvykle jednoho stáda a v po sobě jdoucích dnech. Všechny kusy byly jehňata mladší než jeden měsíc a ke všem útokům došlo mezi prosincem a červnem. Průměrný počet jehňat zabitý při jednom útoku byl 8,1 jedinců. 18 % útoků se odehrálo během dne v prvních dvou stádech, 82% útoků na rozsáhlých traktech, kde se volně pohybovala ostatní stáda. Celkové ztráty dosahovaly 4 380 €. I když se většina útoků týkala drůbeže, z ekonomického hlediska byly ztráty větší na jehňatech. I když tato studie neumožňuje definitivní závěry, je zřejmé, že náchylnější k útokům na kurníky jsou samci (Garrote et al. 2013). Podobně také pozorování rysa, který zaútočil šestkrát podporují teorii „problémového zvířete“ (Linnell et al. 1999), pro kterou platí, že konkrétní zvířata jsou náchylnější k zabíjení domácích zvířat (Garrote et al. 2013).

5.2. Situace v České republice Jedním z posledních regionů České republiky, který si stále alespoň do jisté míry zachoval tradiční ráz a způsob hospodaření s pastvou ovcí a jiných hospodářských zvířat, je oblast Beskyd. Chov ovcí zde plní i důležitou roli v ochraně přírody, neboť extenzivní pastva pomáhá udržovat typický krajinný ráz (Horák et al. 2012).

35

Beskydy jsou však zároveň naší nejvýznamnější oblastí z hlediska výskytu velkých šelem, což může představovat určité riziko pro volně chovaná zvířata.Kromě stálé populace rysa ostrovida se zde v druhé polovině 90. letech začal častěji objevovat vlk a od 70. let je pravidelně zaznamenáván výskyt medvěda hnědého (Anděra a Červený 2009). V letech 2001-2012 bylo na území CHKO Beskydy a navazujícího území v okresech Vsetín, Frýdek-Místek a Nový Jičín registrováno celkem 84 případů napadení hospodářských zvířat, při nichž bylo zabito 195 ovcí, 7 koz a 4 telata. V letech 2003-2012 byla ve všech 53 nahlášených případech škoda způsobená zabitím hospodářských zvířat velkými šelmami chovatelům proplacena; celkově byla vyplacena částka 476 925 Kč (Kovařík et al. in press). Význam jednotlivých druhů šelem z hlediska působených škod na domácích zvířatech se silně lišil (Tab. 2). Jednoznačně nejvíce škod – více než 95 % případů napadení a více než 98 % napadených zvířat – způsobili podle statistik vlci. Srovnatelné s Rigg et al (2011). Zde je však nutné podotknout, že část útoků evidovaných jako napadení vlky mají na svědomí i psi. V terénu nelze vždy jednoznačně tyto škody odlišit. Rys ostrovid, přestože je jednoznačně nejhojnější velkou šelmou v Beskydech, byl identifikován jako původce napadení domácích zvířat jen v 1 případě a jeho význam z hlediska působených škod je zanedbatelný, podobně jako u medvěda hnědého, u něhož byly zaevidovány 4 případy napadení domácích zvířat (5%). Četnost útoků na ovce se v jednotlivých letech výrazně měnila a pohybovala se mezi 0 a 16 případy za rok a v průměru bylo ročně zabito 16.3 (±14.5) ovcí. Z hlediska územně správního byly případy škod rozloženy především mezi okres Vsetín (56.9 %) a FrýdekMístek (41.8 %). Z hlediska rozložení útoků vlků v průběhu roku byla nejvyšší četnost napadení zaznamenána v květnu (25.3 % útoků), vyšší frekvence útoků (8 - 16 %) byla zaznamenána také v období od července do listopadu. Při srovnání údajů o počtech napadení zvířat velkými šelmami (Tab. 2) z okresů Frýdek-Místek a Vsetín s počtem hospodářství (1 370) a celkovým počtem chovaných zvířat (17 326) se ukazuje, že ročně je průměrně napadeno 0,48 % hospodářství, a roční ztráta způsobená velkými šelmami činí pouze 0,1 % z celkového množství chovaných ovcí a koz. Škody způsobené u nás velkými šelmami jsou mnohem nižší, než škody způsobené jinými zvláště chráněnými druhy živočichů. Na základě výše uvedených údajů je však možné paradoxně konstatovat, že z hlediska chovu hospodářských zvířat nepředstavují velké šelmy na našem území významnější limitující faktor (Kovařík et al. in press).

36

5.3. Preventivní opatření a kompenzace škod 5.3.1. Kompenzace škod Kompenzační opatření jsou velmi populární ochranná opatření, protože se zmírní utrpěné finanční ztráty (Karamanlidis et al. 2011). Kompenzační systém sleduje problém hospodářských zvířat a šelem, ale kvalita dat velmi závisí na zkušenostech lidí, kteří jednotlivé situace hodnotí. Krom toho je téměř nemožné rozlišit, jestli zvíře zabil vlk nebo pes. Proto počty škod způsobované vlky jsou často nadsazována v zemích s velkým počtem zdivočelých psů (Kaczensky 1999). Například v České republice zvláštní zákon garantuje povinnost státu poskytnout náhradu za škody, které tato zvířata způsobí. Jedná se o zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými druhy živočichů, který určuje jmenovitý okruh těchto živočichů a stanoví podmínky náhrady škod jimi způsobených. Způsob výpočtu výše škody je uveden ve vyhlášce č. 360/2000 Sb. U chovatelů hospodářských zvířat se nejčastěji jedná o škody způsobené vlkem, medvědem, případně rysem (Rigg 2010). Kompenzační programy ale nejsou vždy úspěšné ve snižování konfliktů mezi šelmami a lidmi (Karamanlidis et al. 2011). Kompenzace by měly být propojeny především s prevencí škod (Marucco a Boitani 2012 ). Dotace pro aktivní opatření na snížení rizika škod jsou v několika evropských zemích, např. Švédsku, Norsku nebo Finsku (Karlsson a Johansson 2010). 5.3.2. Regulovaný odstřel šelem Kampaně na vymýcení populace šelem jsou nyní z velké části ukončeny, s výjimkou některých exotických druhů, které ohrožují přirozenou faunu. V některých oblastech se populace šelem zotavila natolik, že o regulovaném lovu se uvažuje. V jiných případech ohrožení šelem roste (Treves a Karanth 2003). Důvodem pro odstřel šelem je právě prevence zemědělských ztrát nebo ochrana jiných druhů. V mnoha oblastech k regulovanému lovu šelem dochází. Populace jsou monitorovány za účelem udržitelné regulace, obvykle je však nepřímé, s použitím regionální techniky, spíše intenzivní a ne systematické. Politika regulovaných odstřelů by měla zahrnovat vědecké sledování pomocí citlivých metod, které by odhalily významný pokles populace. Možná, že by správně prováděná regulace mohla přispět k větší toleranci veřejnosti k šelmám.

37

Podle výzkumů ale odstřely určené ke snížení ztrát plodin a chovu hospodářských zvířat měly omezenou účinnost (Treves a Karanth 2003), což potvrzuje i Herfindal et al. (2005). 5.3.3. Elektrické ploty, ohrady, zradidla a jiné fyzické zábrany Jsou-li elektrické ohradníky dostatečně silné a správně postavené, mohou velmi účinně zabránit šelmám proniknout na různá místa, např. na farmy, ke včelím úlům, kontejnerům s odpadem, skladištím potravin, budovám a tábořištím. K dispozici je celá řada ohradníků. Co se týče jejich provedení, klíčový bývá počet, výška a hustota drátů, druh elektrického zdroje a efektivita uzemnění. Ohradníky proti vlkům, medvědům a rysům by měly mít čtyři a více galvanizovaných drátů o průměru 1,5–2,5 mm, s vysokou pevností v tahu. Dráty by měly být umístěny 20–30 cm od sebe, spodní drát by neměl být umístěn výše než 20 cm nad zemí. U vrchního drátu stačí, je-li 1 až 1,5 metru vysoko. Dráty se pomocí plastových izolátorů připevňují k dřevěným nebo plastovým kůlům s čtyř- až pětimetrovými odstupy, přičemž do rohů se umístí pevnější kůly. Zdroj vydává elektrické impulsy o vysokém napětí (5000–8000 V) v intervalech okolo jedné sekundy. Proud může být veden ze sítě, autobaterie nebo solárního panelu. Hospodářská zvířata se rychle naučí elektrickým drátům vyhýbat, po instalaci by však měla být zpočátku pod dohledem, aby nedošlo k poškození ohrady (Rigg 2010). Nicméně jsou i oblasti, kde ani elektrické ohradníky nijak zvlášť nesnížily útoky šelem a ohrady bez elektřiny už vůbec ne (Liere et al. 2013) Dalším ochranným opatřením mohou být fladry neboli zradidla. Původně se jednalo o metodu lovu vlků používanou ve východní Evropě a v Rusku. Na šňůrách z tenkého, ale pevného provazu, jsou ve vzdálenosti 30–50 centimetrů od sebe připevněny 40–60 cm dlouhé a 10 cm široké pruhy zářivě barevné (většinou červené) látky. Vlci přes tyto šňůry z neznámých důvodů neprocházejí. Při pokusech v římské zoo bylo zjištěno, že vlci žijící v zajetí nikdy přes takovouto překážku neprošli, ani když se chtěli dostat ke svému dennímu přídělu potravy. Tato metoda ochrany hospodářských zvířat před vlky byla s úspěchem využita v Polsku a Kanadě. S pozitivními výsledky ji odzkoušela i Slovak Wildlife Society. Přestože vlci mohou časem svoji obezřetnost překonat, v Kanadě se této překážce vyhýbali až 60 dní, což by mohlo zabránit jejich proniknutí k telatům a jehňatům. Při použití fladrů k ochraně chovaných zvířat by měl být šňůrami obehnán buď košár, nebo celá pastvina, ovšem mezi oběma ploty by měla být mezera široká minimálně 1,5–2 metry. Je potřeba zajistit, aby zvířata fladry nepozřela. Šňůry by měly být připevněny ke kůlům zatlučeným do země, tak

38

aby spodní okraje látky visely 15–20 cm nad zemí a vlály ve větru. Nedávno byla vytvořena i elektrifikovaná verze nazvaná „turbo-fladry” ohrady (Rigg 2010). 5.3.4. Odstrašující podněty Jinou formou jak změnit chování šelem jsou averzivní podněty. Čichové, vizuální nebo hmatové. Chemikálie způsobující averzivní reakce po požití nemusí být vhodné. Jejich účinek je dočasný a mají často nepředvídatelný a nezamýšlený účinek na necílové skupiny. Zvuky a světla používané na odpuzování divoké zvěře mají dlouhou historii. Význam mají hlavně tehdy, kdy jsou aplikace spuštěny těsně před střetem s lidmi (Treves a Karanth 2003). 5.3.5. Pastevečtí psi Účinnost používání pasteveckých psů je založena na jejich sociální povaze, vztahu a poutu k hospodářským zvířatům. Nemusí nutně chránit území, ale chrání zvířata a místo, kde se právě vyskytují (Vercauteren et al. 2012). Použití pasteveckých psů snižuje ztráty způsobené útoky šelem, snižuje nutnost dohledu pastevce nad zvířaty, snižuje nutnost zvířata zavírat na noc pokud není třeba zvířata na noc zavírat, pastviny jsou efektivněji využívány, je možné využívat pastviny, které byly dříve nebezpečné kvůli šelmám. Průzkum na Slovensku prokázal, že farmy využívající pastevecké psy mají o 70 % méně ztrát způsobených medvědy a vlky než farmy, na nichž se psi nevyužívají. Zkušenosti ze Slovenska a Rumunska jednoznačně prokázaly, že psi zabraňují vlkům v nadbytečném zabíjení. Ve Španělsku byly ztráty ve stádech, která hlídal pastýř a pastevečtí psi, nižší dokonce o 83 % ve srovnání s nechráněnými stády, přestože průzkum probíhal v oblastech, kde se vlci vyskytovali ve větším množství. V Portugalsku, kde jsou útoky vlků na hospodářská zvířata běžné, potvrdilo 75 % farmářů snížení ztrát v rozmezí od 33 do 100 % po nasazení pasteveckých psů (Rigg 2010). Pastevecký pes u stáda přináší užitek chovateli téměř za všech okolností. Méně efektivní mohou psi být na rozlehlých a velmi členitých pastvinách, kde jsou zvířata značně rozptýlena, nebo tam, kde je pastevec nebo majitel málo přítomen. V takovýchto případech mohou být vhodnější jiná opatření, jako například elektrický ohradník. K výchově dobrého pasteveckého psa je zapotřebí času, úsilí a peněz. Běžně uplyne rok až dva, než se začnou dostavovat první úspěchy. Někteří psi mohou onemocnět, zranit se nebo zemřít dříve, než vyspějí. V průběhu pokusů na Slovensku minimálně 15 % psů zemřelo před dovršením dvou let věku – byli postřeleni, onemocněli, přejelo je auto nebo byli otráveni. Psi chovaní na otevřených pastvinách mají větší úmrtnost než ti, kteří hlídají uvnitř oplocených pozemků.

39

Pro pozitivní účinky nasazení pasteveckých psů je důležité vybrat psa vhodného plemene (nejlépe potomka jiných dobrých pastevců), ale především je důležité správně využít dobu mezi 4 a 14 týdny věku,kdy mají domácí psi tzv. „zásadní období“, během kterého si dokážou vytvořit vztahy nejen s jinými psy, ale i s dalšími druhy zvířat včetně zvířat hospodářských (Rigg 2010).

Výchova psa přímo začíná fází vtiskávání, kdy si pes a

hospodářské zvíře vytváří úzký vztah, a tato fáze je určující pro celý zbytek života psa. (Vercauteren et al. 2012). 5.3.6. Zavírání na noc Jelikož většina divokých šelem bývá aktivnější v noci, za soumraku a za úsvitu, mohou se ztráty snížit zabezpečením zvířat právě v tuto dobu (Rigg 2010). Tato metoda je nejefektivnější v kombinaci s hlídáním pasteveckými psy (Espuno et al. 2009). 5.3.7. Další opatření a shrnutí Zvířata lze také uzavřít do ohrady na velkých otevřených plochách co nejdále od stromů, keřů a roklí. Zkušenosti ze Slovenska a Polska ukazují, že chov zvířat poblíž lidských obydlí a silnic nemusí vždy šelmy odradit: efektivnější pravděpodobně je vyhýbat se zalesněným plochám a pastvinám s přerostlou travou. Zvláštní péče by se měla věnovat tomu, aby otelení a bahnění probíhalo pod bedlivým dohledem v bezpečných prostorách, nejlépe uvnitř v budovách a nikoliv na otevřených pastvinách nebo poblíž lesů či křovin. Mršiny by se měly odstranit z pastvin a řádně zlikvidovat. Neměly by se nechávat tam, kde přitahují šelmy. Nestačí je jen zahrabat – šelmy je najdou a vyhrabou. Nejzranitelnější vůči útokům šelem jsou ovce, proto v oblastech, kde dochází k problémům se šelmami obzvlášť často, může být vhodné přejít spíše na chov skotu. Skot se šelmám lépe ubrání, ponecháme-li některým jedincům rohy a umístíme-li jalovice na stejná místa se staršími kravami. (Rigg 2010). Zatímco ve Spojených státech je účinnost technik při ochraně velkých šelem systematicky testována, ve střední Evropě je řada z nich vědecky stále nevyzkoušená (Kaczensky 1999). Snížení konfliktů vyžaduje změnu chování chovatelů. Těmto změnám v cestě stojí obvykle ekonomické důvody nebo setrvačnost v konzervativním způsobu hospodaření. (Treves a Karanth 2003). Prevence a zmírňování konfliktů mezi lidmi a šelmami musí být založena na lepším porozumění ekologii šelem a veřejném přijetí managementu divokých zvířat. Rovněž musí vycházet z nahromaděných empirických znalostí a místních zkušeností. Pokud se mají

40

navrhnout nějaké směry pro budoucnost, je třeba zkoumat dřívější management ve světle moderního výzkumu konfliktů mezi lidmi a šelmami (Treves a Karanth 2003).

41

6. Závěr Největší škody mají obecně na zodpovědnost vlčí útoky, alespoň co se týče čistě napadených hospodářských zvířat. Naproti tomu rys představuje ve většině státech Evropy minimální hrozbu pro chov hospodářských zvířat. Výjimkou je Skandinávie, kde nejen rys, ale všechny tři šelmy působí značné škody. V ostatních státech Evropy se zdá, že šelmy loví hospodářská zvířata spíše sporadicky. Problémy vnímají asi citelněji země, kde se populace šelem obnovují. Rozsah škod, které šelmy napáchají je velmi ovlivněna použitím či absencí preventivních opatření. Mnoho lidí, zvlášť na venkově a v chudších oblastech, kde je stále pasení ovcí, koz, skotu klíčovou záležitostí, má k šelmám nechuť a averzi. Přesto, že kompenzační programy proplatí lidem jejich škody, na jejich pocitech to mnoho asi nezmění. Těžko jim někdo proplatí jejich práci a cit, který vynakládají do své práce a ta je dílem okamžiku znehodnocena. Často jsou ztráty ve skutečnosti malé, ale mnoha lidem, kteří nechápou význam velkých šelem v ekosystému může připadat i ta malá ztráta jako zbytečná. Změny by měly přijít tedy i do myšlení lidí ale v mnoha oblastech především do systému hospodaření s domácími zvířaty. Existuje celá řada preventivních opatření, které by umožnily alespoň z velké části bezproblémové soužití lidí, jejich zvířat a šelem. Jako nejefektivnější se jeví zavírání hospodářských zvířat na noc do bezpečí a hlídání psy. Obecně platí, že čím víc jsou zvířata pod dohledem, tím menší jsou následné škody. Tyto metody, jak snížit škody způsobené šelmami, potažmo vyjasnit pohled mnoha lidí na velké masožravce by měl podporovat stát, pomocí propagace, osvěty i programů a dotací. Jedině tak lze dosáhnout uspokojivých výsledků jak v omezení škod v zemědělství, tak v zachování populací šelem. Jedině tak může člověk ve vztahu k šelmám obnovit svůj vztah k přírodě samotné.

42

7. Literatura ÁLVARES F. (2004). Status and conservation of the Iberian wolf in Portugal WolfPrint, 20: 4–6. ANONYMUS (2014a) Rozšíření rysa ostrovida. Dostupné na http://www.selmy.cz/rysostrovid/rozsireni/, 2. 4. 2014 ANONYMUS (2014b) Rozšíření vlka obecného. Dostupné na http://www.selmy.cz/rysostrovid/rozsireni/, 2. 4. 2014 ANONYMUS (2014c) Rozšíření medvěda hnědého. Dostupné na http://www.selmy.cz/rysostrovid/rozsireni/, 2. 4. 2014 ANDĚRA M. AND HANZAL V. (1996) Atlas rozšíření savců v české republice - předběžná verze II. šelmy(Carnivora). Národní muzeum. 72. ANDĚRA M. AND ČERVENÝ M., 2009: Velcí savci v České republice rozšíření, historie a ochrana II. Šelmy (Carnivora), Národní muzeum (Praha). 117-127,152-160,165-177.

AUGUSTYN, M. (2004). Anthropogenic changes in the environmental parameters of Bieszczady Mountains. Biosphere Conservation 6:43–53.

BELLEMAIN, E., J. E. SWENSON, D. TALLMON, S. BRUNBERG, AND P. TABERLET. (2005) Estimating population size of elusive animals with DNA from hunter-collected feces: four methods for brown bears. Conservation Biology 19 (1):150–161.

BISI J., KURKI S., SVENSBERG M., LIUKKONEN T. (2007) Human dimensions of wolf (Canis lupus) conflicts in Finland. European Journal of Wildlife Research. 53:304-314.

BOITANI L., (1992). Wolf research and conservation in Italy. Biol. Conserv. 61(2): 125– 132. BREITENMOSER, U., KAZENSKY P., DÖTTERER M., BREITENMOSER-WÜRSTEN C., CAPT S., BERNHART F., A M. LIBEREK. (1993) Spatial organization and recruitment 43

of lynx (Lynx lynx) in a re-introduced population in the Swiss Jura Mountains. Journal of Zoology 231:449–464.

CIUCCI P. AND BOITANI L. (2008) The Apenine brown bear: A cricital review of its status and conservation probleme. Ursus 19 (2): 130-145.

COZZA K., FICO R., BATTISTINI M.L., ROGERS E., (1996). The damage-conservation interface illustrated by predation on domestic livestock in central Italy. Biol. Conserv. 78(3): 329–336.

DALMASSO S., VESCO U., ORGANDO L., TROPINI A., PASSALACQUA CH. (2012) An integrated program to prevent, mitigate and compensate Wolf (Canis lupus) damage in the Piedmont region (northern Italy). Hystix the Italian Journal of Mammalogy. 23(1) 54-61.

DORRANCE, M. J. (1983) A philosophy of problem wildlife management. Wildlife Society Bulletin 11:319–324

EGGERMAN J., COSTA G. F., GUERRA A. M., KIRCHNER W. H., PETRUCI-FONSECA F. (2011)Presence of Iberian wolf (Canis lupus signatus) in relation to land cover, livestock and human influence in Portugal. Mamalian Biology 76,2, 217-221. ESPUNO N.,LEQUETTE B., POULLE M., MIGOT P., LEBRETON J. (2004) Heterogeneous response to preventive sheep husbandry during wolf recolonization of the French Alps. Wildlife Biology. 32,4, 1195-1208

FRITTS, S. H., R. O. STEPHENSON, R. D. HAYES, AND L. BOITANI. (2003). University of Chicago Press. 289–316. GARROTE G., LÓPEZ G., GIL-SÁNCHES J. M., DOHAS E., RUIZ M., BUENO J. F., LILLO S., RODRIQUEZ-SILES J., MARTÍN J. M., PÉREZ J., GARCÍA-TARDÍO M., VALENZUELA G., SIMÓN M. A. (2013) Human felid conflict as a further handicap to the conservation of the critically endangered Iberian lynx. European Journal of Wildlife Research 59(2) 287 – 290.

44

GRZIMEK, B. (1989) Grzimek's Encyclopedia of Mammals Volume 3. McGraw-Hill Publishing Co. Str. 610.

GUEVARA, J. C., STASI C. R., ESTEVEZ A O. R. (1996). Seasonal specific selectivity by cattle on rangeland in the Monte Desert of Mendoze, Argentina. Journal of Arid Environments 34:125–132.

GULA R. (2008) Wolf Depredation on Domestic Animals in the Polish Carpathian Mountains. Journal of Wildlife Management, 72(1):283-289.

HERFINDAL I., LINNELL J. C. D., MOA P. F., ODDEN J., AUSTMO L. B. AND ANDERSEN R. (2005) Does recreational hunting of lynx redukce depredation losses of domestic sheep? Journal of Wildlife Management 69(3): 1034-1042. HORÁK F., AXMANN R, DOLEŽAL P., DOSKOČIL J., HOŠEK M., JŮZL M., KUCHTÍK J., LITERÁK I., MAREŠ V., MILERSKI M.,NOVÁK J., ŠUSTOVÁ K., TUZA J., VÁGENKECHTOVÁ M., VESELÝ P. & ZEMAN L. (2012). Chováme ovce. Brázda,Praha.

ILLIOPOULOS Y., SGARDELIS S., KOUTIS V. a SAVARIS D. (2009) Wolf depredation on livestock. Acta Theriologica 54:11-22.

JEDRZEJEWSKI, W., SCHMIDT, K., MILKOWSKI, L., JEDRZEJEWSKA, B. A OKARMA, H. (1993) Foraging by lynx and its role in ungulate mortality: the local (Bialowieza Forest) and the Palaearctic viewpoints. - Acta Theriologica 38: 385-403.

KACZENSKY P. (1999). Large carnivore depredation on livestock in Europe. Ursus 11: 59– 72.

KARAMANLIDIS A. A., SANOPOULOS A., GEOGIADIS L. AND ZEDROSSER A. (2011) Structural and economic aspects of human-bear conflict in Greece. Ursus 22(2): 141151.

45

KARLSSON J. AND JOHANSON Ö. (2010) Predictability of repeated carnivore attacks on livestock favorer reactive use of mitigation measures. Journal of Applied Ecology 47(1) : 166171. KEÇI E., TRAJÇE A., MERSINI K., BEGO F., IVANOV G., MELOVSKI D., STOJANOV A., BREITENMOSER U., VON ARX M., SCHWADERER G., SPANGENBERG A. & D. C. LINNELL J. (2008): Conflicts between lynx, other large carnivores, and humans in Macedonia and Albania. Proceedings of the III Congress of Ecologists of the Republic of Macedonia with International Participation, 06-09.10.2007, Struga. Special issues of Macedonian Ecological Society, Vol. 8, Skopje.

KNARRUM V., SORENSEN O. J., EGGEN T., KVAM T., OPSETH O., OVERSKANG K. AND EIDSMO A. (2006) Brown bear predation on domestic sheep in central Norway. Ursus 17(1): 67-74. KOVAŘÍK K., KUTAL M., MACHAŘÍK I. (2014) Velké šelmy a chov ovcí v CHKO Beskydy. In press

KRZAKIEWICZ, H. (2002). Game management in Forest Superintendence of Krosno, Poland. Pages 21–48

LESCUREUX N. AND LINNELL J. C. D. (2010) Knowledge and Perceptions of Macedonia Hunters and Herders: The influence of Species Specific ekology of bears, Wolves and Lynx. Human Ekology 38, 3: 389 – 399. LIERE D., DWYER C., JORDÁN D., PREMIK-BANIČ A., VALENCIE A., KAMPAN D. AND SIARD N. (2013) Farm characteristics in Slovene wolf habitat related to attacks on sheep Aplied Animal Behaviour Science. 144,1-2, 46-56.

LINNELL J. C. D., ODDEN J., SMITH M. E., AENES R., SWENSON J. E. (1999) Large carnivores that kill livestock: do „problem individuals“ really exit? Wildlife Society Bulletin 27: 6: 98-705.

46

LINNELL J. C. D., SMITH M. E., ODEEN J., KACZENSKY P. a SWENSON J.E. (1996) Strategies for the redukcion of carnivore-livestock conflict: a review. Norwegian Institute for Nature Research Oppdragsmelding. 443: 1-115. LINNELL J. C. D., ANDERSEN R., ANDERSONE Z., BALCIAUSKAS L., BLANCO J.C., BOITANI L., BRAINERD S.M., BREITENMOSER U., KOJOLA I., LIBERG O., LØE J., OKARMA, H.C. PEDERSEN, H. SAND, E.J. SOLBERG, H. VALDMANN, P. WABAKKEN H. (2002) The Fear of Wolves: A Review of Wolf Attacks on People NINA Oppdragsmelding 731, Norsk institutt for naturforskning, Trondheim, Norway 65 pp. LIUKKONEN T., MYKRÄ S., BISI J. AND KURKI S. (2009) Conflict and Compromises in Lynx Lynx lynx Conservation and management in Finland. Wildlife Biology 15(2) 165-174.

MARUCCO F. AND BOITANI L. (2012)Wolf population monitoring and livestock depredation preventive measures in Europe. Hystix the Italián Journal of Mammalogy 23(1) 1-4. MATTISSON, J., ODDEN, J., NILSEN, E.B., LINNELL, J.D.C., PERSSON, J. A ANDRÉN, H. (2011). Factors affecting Eurasian lynx kill rates on semi-domestic reindeer in northern Scandinavia: can ecological research contribute to the development of a fair compensation system? Biol. Conserv. 144, 3009–3017

MATTISON J., ARNTSEN G. B., NILEN E. B., LOE L. E., LINNEL J. C. D., ODDEN J., PERSSON J. AND ANDRÉN H. (2014) Lynx predation on semi-domestic reindeer: do age and sex matter? Journal of Zoology 295(1): 56-63.

MERTZANIS G., GIANNAKOPOULOS A., A PYLIDIS C. (2009). Ursus arctos. Red Data Book of the threatened animal species of Greece. Hellenic Zoological Society Pages 387–389

MOA, P.F., HERFINDAL, I., LINNELL, J.D.C., OVERSKAUG, K., KVAM, T. & ANDERSEN R. (2006): Does the spatiotemporal distribution of livestock influence forage patch selection in Eurasian lynx Lynx lynx. - Wildl. Biol. 12: 63-70.

47

ODDEN J., LINNELL J. D. C., ANDERSEN R. (2006) Diet of Eurasian lynx, Lynx lynx, in the boreal forest of southeastern Norway: the relative importance of livestock and hares at low roe deer density Journal Wildlife Res. 52: 237–244

ODDEN J., HERFINDAL I., LINNELL J. C. D. AND ANDERSEN R. (2008) Vulnerability of Domestic Sheep Lynx Depredation in Relation to Roe Deer Density. Journal of Wildlife Management. 72(1): 276- 282.

ODDEN J., LINNELL J. C. D., MOA P. F., HERFINDAL I., KVAM T. AND ANDERSEN R. (2002) Lynx depredation on domestic sheep in Norway. Journal of Wildlife Management 66(1): 98-105 PEDERSSEN V. A., LINNELL J. C. D., ANDERSEN R., ANDRÉN H., LINDÉN M. AND SEGESTRÖM P. (1999) Winter lynx Lynx lynx predation on semi-domestc reindeer Rangifer tarandus in northern Sweden. Wildlife Biology 5: 203-211

PERSSON I., WIKAN S., SWENSON J. E. AND MYSTERUD I. (2001) The diet of the brown bear Ursus actors in the Pasvik Valley, northeastern Norway. Wildlife Biology 7, 2737.

POULLE, M-L., T. DAHIER, R. DE BEAUFORT, AND C. DURAND. (2000). Le loup en France. Programme Life Nature. Rapport Final 1997–1999. Office National de la Chasse et de la Faune Sauvage, France. RIGG R., FINÓ S., WECHSELBERGER M., GORMA M. L., SILLERO-ZUIRI C., MACDONALDD. W. (2011) Mitigatio carnivore – livestock conflict in Europe: lesson from Slovakia. Oryx 45(2): 272-280. RIGG R. (2010) Pastevečtí psi - praktická příručka pro chovatele ovcí a koz. Hnutí Duha. Olomouc. 33str.

RIGG R. (2004) The Extent of Predation on Livestock by Large Carnivores in Slovakia and Mitigating Carnivore-Human Conflict Using Livestock Guarding Dogs. MSc thesis, University of Aberdeen, Aberdeen, UK 48

SANTOS M., VAZ C., TRAVASSOS P. AND CABRAL J. A. (2007) Simulating the impact of socio-economic trends on threatened Iberian wolf populations Canis lupus signatus in north-eastern Portugal. Ecological Indicators. 7,3, 649-664.

STAHL P., VANDEL J. M., RUETTE S., COAT L., COAT Y. AND PALESTRA L.(2002) Factors affecting lynx predation on sheep in the French Jura. Journal of Applied Ekology 39, 204-216.

STAHL, P., VANDEL, J.M., HERRENSCHMIDT, V. & MIGOT, P. (2001) Predation on livestock by an expanding reintroduced lynx population: long term trend and spatial variability. Journal of Applied Ecology, 38, 674 –687. STEYAERT S. M. J. G., STOEN O. G., ELFSTRÖM M., KARLSSON J., LAMMEREN R., BOKDAM J., ZEDROSSER A., BRUNBERG S. AND WENSON J. E. (2011) Ressource selection by sympatric free ranging dairy cattle and brown bears Ursus actors. Wildlife Biology 17(4): 389 – 403.

SWENSON, J.E., SANDEGREN F., BJARVALL A., SODERBERG A., WABAKKEN P., A R. FRANSEN. (1994) Size, trend, distribution and conservation of the brown bear Ursus arctos population in Sweden. Biological Conservation 70:9–17.

TREVES A. A KARANTH K. U. (2003).Human-Carnivore Conflict and Perspectives on Carnivore Management Worldwide. Conservation Biology 17(6),1473-1884

VERCAUTEREN K. C., LAVELLE M. J., GEHRING T. M. AND LANDRY J. M. (2012) Cow dogs: Use of livestock protection dogs for reducing predation and transmission of pathogens from wildlife to cattle. Aplied Animal Behaviour Science. 140: 128-136.

WARREN, J.T., A I. MYSTERUD. (1995) Mortality of domestic sheep in free-ranging flocks in southeastern Norway. Journal of Animal Sciences 73:1012–1018.

ZEDROSER A., DAHLE B., SWENSON J. E., GERL N. (2011) Status and management of brown bear in Europe. Ursus 12: 9-20. 49

8. Seznam příloh

Tabulka č. 1 Obrázek č. 1 Obrázek č. 2 Obrázek č. 3 Obrázek č. 4 Obrázek č. 5

50

Tabulka č. 1 - Predace medvěda v Evropě (Zedrosser et al. 2011).

51

Obrázek č. 1 - Pastevecký pes s ovcemi I. (Rigg 2010).

Obrázek č. 2 Pastevecký pes s ovcemi II. (Rigg 2010).

52

Obrázek č. 3 - Mapa výskytu medvěda (Anonymus 2014c).

53

Obrázek č. 4 - Mapa výskytu rysa (Anonymus 2014a).

54

Obrázek č. 5 - Mapa výskytu vlka (Anonymus 2014b).

55