STŘEDA, 1.50 – 2.45 Aurelio Zen odpočíval na pohovce jako unavený bůh probouzející mrtvé k životu. Pouhým hnutím prstu je dokázal přimět k zmrtvýchvstání. Zhroucená zakrvácená těla se jedno po druhém zachvěla, trhla sebou, pomalu se pohnula a vyplula vzhůru, až opět stála pevně na nohou. Soudě podle jejich výrazu je tak neobyčejná snadnost vzkříšení překvapila, nebo je snad vylekal pohled na ostatní, na jejich hrůzná zranění, na krev všude kolem. Ale jak Zen pokračoval ve svém zázračném působení, i to se napravilo: střelné rány i rozervané oděvy se zacelily, kaluže krve zmizely a za okamžik všechno zase vypadalo jako docela obyčejný večírek, jako dřív, než došlo k nemožnému. Ani jediný ze čtyř přítomných si zřejmě nevšiml zvláštnosti tohoto umělého vzkříšení, totiž že se všechno odehrávalo pozpátku. „To je ten vrah.“ Ve dveřích stála Zenova matka, noční košili těsně přitaženou k vyhublému tělu. „Co se děje, mami?“ Ukazovala na televizní obrazovku, kde nyní zářila pláž s bělostným pískem lemovaná hladkými oblinami skal. Po zčeřené hladině plaval pozpátku muž. Plynule se vynořil z vody, přistál na jednom z kamenů a pozpátku kráčel k lehátku pod slunečníkem k ostatním, kteří tu v klidu nasávali ze vzduchu kouř a pak ho vydechovali zpět do cigaret. „Ten v těch plavkách. To je ten vrah. Zamiloval se do jeho ženy, a proto ho musel zabít. Hrál taky v něčem jiném, minulý týden na pětce. Měli ho za špióna, ale ve skutečnosti to bylo jeho dvojče. Hrál oba dva. Dělají to pomocí zrcadel.“ Matka se synem na sebe hleděli přes pokoj zalitý elektronicky konzervovaným letním sluncem, více než tři měsíce starým. Byly skoro dvě hodiny ráno a dokonce i v ulicích Říma panoval klid. 9
Zen stiskl tlačítko na dálkovém ovládání, a video se zastavilo. „Proč nespíš, mami?“ zeptal se a snažil se nedat najevo podráždění. Tohle bylo porušení pravidel. Jakmile matka večer odešla do svého pokoje, obvykle z něj již nevycházela. Pouze dodržování těchto nepsaných zákonů Zenovi umožňovalo jejich soužití jakžtakž snášet. „Zdálo se mi, že něco slyším.“ Stále na sebe upírali zrak. Žena, která dala Zenovi život, jako by byla jeho nikdy nenarozeným dítětem, které se probudilo ze zlého snu a teď si přišlo pro útěchu. Vstal a přistoupil k ní. „To mě mrzí, mami. Ztlumil jsem zvuk, hned jak...“ „To nebyla televize.“ Pozorně se zadíval do jejích kalných, těkajících očí. „A co tedy?“ Rozmrzele pokrčila rameny. „Nějaké škrábání.“ „Škrábání? Jaké škrábání?“ „Jako ta loď starého Umberta.“ Zen si často nevěděl rady s matčinými poznámkami vztahujícími se k minulosti, jež pro ni byla něčím nekonečně skutečnějším než přítomnost. Na Umberta, zavalitého, důstojně vyhlížejícího majitele obchodu se smíšeným zbožím poblíž mostu San Geremia, už dočista zapomněl. Loďku používal k přepravě ovoce a zeleniny z trhu v Rialtu, vozil v ní i krabice, bedny, láhve a sklenice, jež skladoval u nich v domě ve sklepě, který byl ve fantazii desetiletého Zena jakousi Aladinovou jeskyní plnou exotických lahůdek. Když kupec loďku nepotřeboval, uvazoval ji ke kůlu v úzkém kanále naproti Zenovu domu. Kůl byl pobitý plechem chránícím dřevo před poškozením, a pokaždé když kanálem Cannaregio proplulo vaporetto, vlny Umbertovu loďku rozkymácely, až se začala otírat o plech, a přitom se ozýval rytmický skřípavý zvuk. „Nejspíš jsi slyšela mě, jak tady chodím,“ odpověděl Zen. „Jdi si prosím tě zase lehnout, ať nenastydneš.“ „Nebylo to zevnitř. Přicházelo to z druhé strany. Přes kanál. Jako ta hloupá loď.“ 10
Zen ji uchopil za paži a cítil, jak je zoufale křehká. Za války matka ovdověla a musela ho živit sama, vyvzdorovávala si ústupky na obchodnících i byrokratech, vykonávala podřadné práce, aby si přivydělala k důchodu, vařila, uklízela, šila, spravovala a šetřila, neúnavně a s rozmyslem, stéblo po stéblu stavěla hnízdečko pro svého dospívajícího syna. Není divu, pomyslel si, že po takové dřině je z ní pouhá sušinka, která se bojí zvuků a tmy a kterou nezajímá nic než televizní seriály, z nichž má v hlavě čím dál větší zmatek. Mateřství, které prožila, bylo jako práce v továrně, odkud vyjdou dělníci zmrzačení a zlomení; jediný rozdíl je, že matky nemají koho žalovat o náhradu škody. Doprovodil ji přes celý byt do zatuchlé ložnice přeplněné nábytkem, který si s sebou vzala z bytu v Benátkách. Ozdobně vyřezávané skříně z tmavého tvrdého dřeva, těžkého jako železo, zakrývaly zeď do posledního centimetru včetně dveří vedoucích na požární schodiště a také většinu okna, které však stejně mívala neustále ubedněné. „Budeš se ještě dívat na ten film, než půjdeš spát?“ zeptala se, když ji ukládal do postele a přikrýval peřinou. „Ano, mami, neměj starost, budu u televize v obýváku. Jestli něco uslyšíš, jsem to jen já.“ „Nebylo to odtamtud! A vzpomeň si, že jsem ti řekla, kdo to udělal. Byl to ten hubeňour v plavkách.“ „Já vím, mami,“ zabručel unaveně. „To si myslí všichni.“ Do obývacího pokoje vešel v okamžiku, kdy vatikánské zvony odbíjely druhou. Pátravě si prohlížel povědomé tváře, znehybnělé na blikající obrazovce. Byly dobře známé nejen jemu, ale každému, kdo onoho podzimu sledoval televizi nebo četl noviny. Dramatické události „Burolovy aféry“ doprovázené odvážnými spekulacemi byly vděčným tématem zpráv již řadu měsíců. Svým způsobem bylo zcela pochopitelné, že si jeho matka popletla protagonisty aféry s postavami filmu, který kdysi viděla. I on vlastně sledoval film, jenže tohle byl zvláštní film, který nebyl určen pro veřejnost, ale výhradně pro něj, komisaře kriminálního oddělení ministerstva vnitra, pověřeného vypracováním zprávy shrnující dosavadní vývoj událostí. Přísně vzato by si ka11
zetu neměl nosit domů, ovšem ministerstvo nemělo prostředky na koupi videopřehrávačů nejen pro řadové zaměstnance, ale ani pro vedoucí pracovníky. Co si myslí, že s tím budu dělat, rozčiloval se Zen, který neměl tušení o technické podstatě videozáznamu – mám si to snad prohlížet proti světlu, jedno okénko po druhém? Znovu se posadil na pohovku, sáhl po dálkovém ovládání, stiskl tlačítko „play“, a rozmazané postavy se znovu začaly smát, rozmlouvat spolu nebo jen tak pózovat před kamerou. Samozřejmě že všichni o kameře věděli. Oscar Burolo se nijak netajil svou vášní natáčet si zajímavé okamžiky svého života. Právě naopak, všem návštěvníkům svého sardinského hnízdečka se chlubil podzemní skrýší, kde skladoval stovky videokazet a počítačových disket, úhledně seřazených na policích a pečlivě popsaných. Jako všechny dobré knihovny i Oscarův archiv se neustále rozrůstal. Proto také nedlouho před jeho smrtí přibyla zbrusu nová řada polic, v níž se zabydlely poslední přírůstky. „A pouštíte si vůbec někdy něco?“ zeptal se občas některý z hostů. „Nemusím se na ně dívat,“ odpověděl Oscar s nevyzpytatelným úsměvem. „Stačí mi vědomí, že jsou tady.“ Pokud mělo oněch šest lidí nějaké výhrady proti tomu, že jejich špásování bude zachováno budoucím generacím, nedávali to ani v nejmenším najevo. Pozvání do Burolovy vily bylo něco tak senzačního, že kvůli podmínkám nikdo neřekl ani slovo. Kromě samotného zážitku jim totiž skýtalo vhodné téma, s nímž se mohli na večírcích vychloubat celé měsíce. „Takže vy jste tam opravdu byli?“ budou se ptát lidé se špatně skrývanou závistí. „Řekněte, je to pravda, že po jeho pozemcích volně pobíhají lvi a tygři a dostat se tam dá jedině helikoptérou?“ Jisti si tím, že se s nimi nejspíš nikdo nebude přít, mohli Burolovi hosté upravovat skutečnost zcela po libosti („mně můžete věřit, vždyť jsem tam byl a na vlastní oči viděl, že Burolo zaměstnává přes třicet sloužících, nebo spíš otroků, které koupil od prezidenta jisté africké země“) nebo, v poněkud kultivovanější společnosti, pouze naznačit, že pravda je ještě podivnější než všechny ty fantastické a hloupé výmysly. 12
Takový stupeň zájmu byl vlastně tím nejpodivnějším rysem celé záležitosti. Není nic banálnějšího, než když si bohatý Ital koupí vilu na Sardinii. „Sardinií“ je ovšem míněno pouze pobřeží Costa Smeralda na severu ostrova, které za směšné peníze získal od místních rolníků šejch Aga Chán a proměnil je v prázdninový ráj pro superboháče, v ministáteček, který ožívá každé léto na dva měsíce. Jeho občané, kteří se sem sjíždějí ze všech koutů světa, pocházejí ze všech vrstev společnosti: filmové hvězdy, průmyslníci, šejchové, politikové, zločinci, populární zpěváci, bankéři. Tuto kosmopolitní smetánku chrání dobře organizovaná soukromá ochranka, vnitřní režim je však obdivuhodně demokratický a rovnostářský. Náboženská, politická či rasová diskriminace jsou zde něčím neznámým. Jediným požadavkem jsou peníze, spousty peněz. Oscar Burolo, zakladatel a vlastník stavební společnosti, jejíž náhlý úspěch se dostavil takřka jako zázrakem, tomuto požadavku zcela nepochybně vyhovoval. Jenže místo aby si svoje místo v Costa Smeralda pokorně zaplatil jako ostatní, učinil cosi neslýchaného, cosi tak bizarního a nezvyklého, že někteří lidé později prohlašovali, jak jim bylo od samého počátku jasné, že to nemůže dobře dopadnout. Oscar si za svoje sardinské letovisko vybral opuštěný venkovský statek uprostřed téměř neobydleného východního pobřeží, a představte si, dokonce ani ne u moře, ale pár kilometrů ve vnitrozemí! Italové nemají excentričnost v příliš velké úctě a podobné libůstky se u nich zpravidla setkávají nanejvýš s posměchem a pohrdáním. V Oscarově případě však šarm, s nímž uskutečňoval všechny svoje vrtochy, způsobil, že se věci měly právě naopak. Všechny síly Burolovy stavební společnosti se vrhly na ubohé stavení, které se zanedlouho změnilo k nepoznání. Námitky proti Oscarovu vkusu se začínaly jedna po druhé hroutit jako malicherné a nepřesvědčivé. Zabezpečení vily proti nezvaným hostům, mimořádně důležité v oblasti tolik proslulé únosy, svěřil Burolo té nejlepší firmě v zemi, aniž ho zajímalo, co to bude stát. Projektant, zvyklý na to, že jsou po něm v zájmu úspor požadovány nejrůznější ústupky, byl 13
šťastný, že může navrhnout systém bez sebemenších kompromisů. „Jestli se někdy někomu podaří dostat dovnitř, začnu věřit na duchy,“ ujistil svého zákazníka, když dílo dokončil. A tak když si za peníze koupil klid v duši, rozhodl se Oscar přidat ještě něco osobitého: ze zkrachovalého safari u Cagliari si opatřil páreček vypelichaných lvů a vypustil je na svůj pozemek v naději, že vzniklé fámy odradí vetřelce stejně účinně jako nejmodernější technické vymoženosti. Ani on však nedokázal změnit skutečnost, že se vila nachází skoro dvě stě kilometrů od nejbližšího letiště a zářivých nočních světel Costa Smeraldy, dvě stě kilometrů po hrbolatých, špatně udržovaných silnicích, na kterých ho před únosci žádné elektrické ploty nechránily. Byla to chyba? Mohla by být, opáčil Oscar, ale jen pro toho, kdo si pod pojmem osobní doprava představuje automobil. Pro obyčejnou vránu byla vzdálenost mezi Olbií a Costou jen poloviční, a co teprve kdyby ta vrána letěla rychlostí dvě stě dvacet kilometrů za hodinu... Aby to Oscar svým hostům dokázal, posadil je do poněkud neobyčejné vrány – svého vrtulníku Agusta – a osobně je dopravil do Palau či Porto Cervo na aperitiv. Jelikož odmítl jít jako všichni ostatní za koupáním k moři, donutil moře, aby přišlo za ním. Ve vyprahlé červené půdě za statkem dal vyhloubit širokou nepravidelnou jámu velikosti menšího jezera a nechal ji vybetonovat, napustit vodou a ozdobit písečnými plážemi a ohlazenými skalisky vylámanými dynamitem a buldozerem z pobřeží se vším všudy, i s přirostlými vilejši. Těm se tu kupodivu dařilo, neboť jedno z největších překvapení uchystaných pro Burolovy hosty, kteří si sem přišli zaplavat, byla slaná voda. „Přímo z moře,“ vykládal pyšně Oscar, „vypumpovaná až sem nahoru šedesát centimetrů širokým a pět tisíc čtyři sta třicet sedm metrů dlouhým potrubím, důkladně vyčištěná, rozvlněná šesti asynchronními simulátory příboje, neustále monitorovaná, jestli má konstantní salinitu.“ Oscar s oblibou používal výrazy jako „asynchronní“ a „salinita“ a donekonečna citoval čísla. Tím ještě zesiloval dojem, jímž vila na jeho návštěvníky působila. Věděl však, kdy přestat, a po těchto slovech obyčejně poplácal hosta po zádech – v případě, že se jednalo o ženu, objal ji rukou v kříži 14
těsně nad hýžděmi – a prohlásil: „Chybí tu snad něco kromě hojnosti ryb, krabů a humrů? Máme i ty, ale u nás znají svoje místo – na talíři!“ Zen zaslechl venku na ulici kroky, a znovu video zastavil. Ozvalo se bouchnutí dveří od auta. Místo očekávaného zvuku startujícího a odjíždějícího vozu se však kroky vrátily stejnou cestou zpátky, až utichly někde nablízku. Přistoupil k oknu a otevřel okenice. Dřevěné žaluzie za sklem byly přivřené, ale mezerami mezi skloněnými lištami mohl vidět dolů. Po obou stranách ulice parkovala auta, byla na asfaltu pod stromy, dokonce i na chodníku. Kus dál, stranou všech, stála čelem k domu opuštěná červená limuzína. Nikdo v ní zřejmě nebyl. Dole na zdi zhasla pouliční lampa a vše náhle potemnělo. Zřejmě se porouchal automatický spínač, takže lampa čas od času podléhala mylnému dojmu, že její vlastní světlo je svítání, a sama se vypnula. Po chvilce však opět začala slabě žhnout, světlo se postupně rozjasňovalo a sílilo, načež se celý cyklus opakoval. Zen zavřel okenice a vrátil se k pohovce. Ve velkém zrcadle nad krbem zahlédl svůj odraz a zastavil se, jako by osoba, kterou tam spatřil, mohla mít klíč k záhadě, jež ho znepokojovala. Vystupující lícní kosti a lehce napjatá kůže, obzvláště kolem očí, propůjčovaly jeho tváři poněkud exotický vzhled, prozrazující snad příměs slovanské nebo dokonce semitské krve kdesi mezi jeho benátskými předky. Jeho tvář dávala najevo jen málo, jako by už už chtěla cosi vyjádřit, ale nedařilo se jí to. Zen proslul jako vyšetřovatel, neboť jeho obličej se stával dokonalým filmovým plátnem, kam mohli druzí promítat svá podezření, strachy a neblahá tušení. Zatímco ostatní policisté podle situace střídavě uplatňovali na zločince metodu cukru a biče, Zenovi pachatelé se ocitali v zajetí muže, který jako by neexistoval, zato jim jako zrcadlo vracel ta nejskrytější tajemství jejich srdce. Když z jeho úzkostlivě bezvýrazných rysů vyčetli přesný odraz každého svého prchavého pocitu, pochopili, že jsou ztraceni. Jako všechen nábytek v bytě, i zrcadlo bylo staré, ale nijak zvlášť cenné, stříbrná vrstva se místy odlupovala. Jedna z velkých temných skvrn zakrývala většinu Zenovy hrudi a připomínala mu 15
poslední okamžiky hrůzostrašné scény na videu, které si právě pouštěl. Byl na nich Oscar Burolo uhýbající před výstřely přicházejícími bůhvíodkud, navzdory dokonalému elektronickému zabezpečení domu, které jako by náhle neexistovalo. Zen se zachvěl a ustoupil stranou, až tmavá skvrna zmizela. Na Burolově případu bylo něco zvláštního, čím se lišil od všech případů, na kterých kdy pracoval. Zažil vyšetřování, během nichž se ho zmocňovala profesionální posedlost, takže nemohl v noci klidně spát a ve dne myslet na nic jiného, ale tohle bylo ještě horší. Jako by aura tajemství a děsu obklopující ony vraždy sahala až k němu, jako by i jeho nějakým způsobem ohrožovala bezejmenná síla, která řádila v Burolově vile. Byla to samozřejmě šílená představa. Případ byl uzavřený, pachatel za mřížemi a Zenova účast na případu pouze dočasná, zprostředkovaná a povrchní. Přesto však pocit hrozby přetrvával, a nyní stačil pouhý zvuk kroků, aby se Zen rozběhl k oknu a auto zaparkované opodál v ulici považoval za nebezpečí. Asi by měl jít spát, nejspíš měl jít spát už dávno. Vrátil se k pohovce a zvedl pomačkanou krabičku cigaret Nazionali, chvíli váhal, jestli si má vzít ještě jednu, než si půjde lehnout, rozhodl se, že nikoli, a pak si stejně zapálil. Zívl a podíval se na hodinky. Čtvrt na tři. Žádný div, že není ve své kůži. Skrze ospalou mlhu mělo všechno nehmotný, éterický přídech snu. Uchopil dálkové ovládání, stiskl tlačítko „play“ a znovu se pokusil soustředit na obrazovku. Oscarovi všechna čest! Dal si nepochybně velkou práci s umístěním kamery, přesto bylo sotva uvěřitelné, že celá tahle pláž, všechny ty skály a šplouchající vlny nejsou kus opravdového pobřeží, nýbrž bazén pět kilometrů ve vnitrozemí. Hosté sedící kolem stolu pod velikánským zelenomodrým slunečníkem a zpříjemňující si život nápoji s ledem, hromádkami karet a časopisy plnými křížovek a kvízů, byli úplně stejní jako všichni ostatní, kdo se mohli ve vile objevit kteréhokoli jiného dne v červenci a srpnu toho léta. Mimo Oscara a jeho ženy tu byli pouze čtyři lidé. Burolo pečlivě udržoval mystérium svého sídla a omezoval množství návštěvníků, čímž jen posiloval jejich pocit, že patří 16
mezi privilegované. Tvrdil, že dům není pro velký počet hostů stavěný. Navzdory smyšlenkám o otrocích, kteří tu údajně sloužili, se Oscarovi zaměstnanci ve skutečnosti omezovali na postaršího správce s manželkou a mladíka, jenž měl na starosti lvy a zároveň pomáhal s pracemi na zahradě. Oscar byl z velké části „selfmademan“, nijak netoužící po ostentativní okázalosti. „Jsem, kdo jsem,“ prohlašoval, „obyčejný stavitel, nic víc.“ Ve skutečnosti si dobře uvědomoval, že malé skupiny lze ovládat snadněji než velké. Videozáznam to jasně dokazoval. Na každém záběru, uvnitř i venku, byl pokaždé středem pozornosti samotný hostitel. Rozvalený na umělé pláži ve stříbrošedých šortkách a křiklavé růžovomodré hedvábné košili, hlavu přehnaně velkou, jako z pera nějakého karikaturisty, připomínal Oscar Burolo křížence obézní gorily s reklamním panákem firmy Michelin. Jak kdysi poznamenal kterýsi z jeho neúspěšných konkurentů, pokud má někdo pochybnosti o evoluční teorii, neviděl zřejmě Oscara. Vtipkovat na adresu Oscara Burola však byla ztráta času. Okamžitě si historku přisvojil a začal ji sám s velkým gustem vyprávět, načež skončil slovy: „Což je důvod, proč jsem já přežil, zatímco Roberto přišel na buben – zmizel jako dinosauři!“ To byl Oscar, nezkrotný a nevázaný Oscar! Nic se ho nedokázalo dotknout, alespoň to tak vypadalo. Burolova osobnost působila neodolatelným kouzlem a divákovi dalo jistou námahu všimnout si i ostatních přítomných. Mírně zasmušilý muž s prořídlými vlasy a špičatým obličejem po Oscarově levici byl sicilský architekt jménem Vianello, který s Burolovou stavební firmou spolupracoval na plánech nové elektrárny v Rieti. Projekt byl však k jejich zklamání z technických důvodů odmítnut – do té doby neslýchaná věc – a kontrakt získala jiná firma. Dottor Vianello měl na sobě nažehlený, světle béžový oblek a poněkud nuceně se usmíval, patrně proto, že musel poslouchat výklad Oscarovy manželky o jakémsi nevydařeném výletu za nákupy do Olbie. Rita Burolová bývala svého času mimořádně atraktivní žena a pocit takto získané moci přetrvával, ačkoli její vnady mezitím viditelně povadly. Její nejapné poznámky tak dlouho vzbuzovaly všeobecnou pozornost, až nakonec podlehla dojmu, 17
že může světu nabídnout víc než jen své nohy a ňadra, což jí jaksi vynahrazovalo smutnou skutečnost, že to druhé už nepatřilo ke zcela prvotřídnímu materiálu. Proti Ritě seděla manželka sicilského architekta, drobná ženuška s ustrašeným pohledem a slabě patrným knírkem. Maria Pia Vianellová pozorovala rozparáděnou hostitelku s nábožným obdivem, jako školačka tajně zamilovaná do pana učitele. Ji samotnou by samozřejmě ani ve snu nenapadlo předvádět se před společností podobným způsobem. Navzdory těmto povrchním rozdílům měli Vianellovi s Burolovými hodně společného. Sice už nebyli nejmladší, zato měli dost peněz, aby si mohli ještě pár let držet stáří od těla, muži obtěžkaní profesionální důležitostí, připomínající figurky s olověným závažím, které nelze překotit, ženy většinou protivné a rozmrzelé, zhýčkané panenky, jimž byl dopřán veškerý luxus s výjimkou svobody a odpovědnosti. Zbývající pár se od obou předchozích lišil. Zen znovu záznam o kousek vrátil, ještě jednou vytáhl plavce z vody, nechal obraz stát a soustředěně si prohlížel muže, který minulé tři měsíce dominoval novinovému i televiznímu zpravodajství. Vyzáblá, fretkovitá vizáž Renata Favelloniho, hubený hrudník a končetiny v kombinaci s napomádovaným účesem a úlisným úsměvem, z něj činily maloměstského playboye, podle okolností pánovitého či podlézavého, žijícího v přesvědčení, že je božím darem světu obecně a ženám zvlášť, avšak neustále připraveného snížit se k jakékoli špinavé práci za účelem vlastního prospěchu. Zenovi zpočátku připadalo téměř nepochopitelné, že právě tento muž byl klíčem k obchodům, které údajně Oscar Burolo uzavíral s jistou významnou politickou osobností označovanou tiskem jako l’onorevole, výraz, jejž Burolo údajně používal ve svých tajných zápiscích. Teprve časem začal Zen chápat, že to bylo právě Favelloniho očividné hochštaplerství, co jej činilo přijatelným v roli prostředníka. Dokonce i uprostřed té nejcyničtější korupce a podvodů existují určité hranice. Tím, že ztělesňoval tu nejopovrženíhodnější spodinu, dovoloval Renato Favelloni svým zákazníkům, aby se cítili relativně ctihodně. Jeho žena, podobně jako Renato o dobrých deset let mladší než ostatní čtyři přítomní, představovala navlas stejný typ oslnivé kra18
savice, jakou musela být Rita v jejím věku. Nadia Favelloniová si tím nezískala sympatie Oscarovy manželky o nic víc nežli svým zvykem pobíhat po domě polonahá. Signora Burolová byla ve věku, kdy ženy používají šaty spíš k zahalování než k odhalování, a diskrétně se oblékala do splývavých oděvů, jež byly o poznání méně průhledné, než se na první pohled jevily. Zena se zmocnila náhlá nevolnost při pomyšlení, co se zakrátko s tímto zhýčkaným tělem skrývajícím se pod závoji stane. Rozmařilost, smyslnost, žárlivost, nuda, necudnost, krása, vtip – co na tom všem záleželo? Tváře odsouzenců laškovně pokukovaly do kamery, nejisté, jak záběr vyjde, a Zen měl chuť na ně zavolat: „Seberte se a vypadněte! Okamžitě z toho domu utečte!“ Což učinili pouze Favelloniovi, a to byl samozřejmě jeden z hlavních důvodů, proč celá Itálie, od vyšetřujícího soudce až po žvanily v místní hospodě, svorně souhlasila se Zenovou matkou, že „ten vrah“ je Renato Favelloni. Jakmile vykutálený podnikatel a jeho provokativně obnažená ženuška odjeli, usedly oba starší páry k poklidné večeři v jídelně, kde na podlaze z hrubých dlaždic stál dlouhý jídelní stůl, někdejší ozdoba refektáře františkánského kláštera. Když bylo po jídle a servírovala se káva a likéry, zapnul Oscar znovu kamery, aby zaznamenal rozhovor následující po večeři. Jako vždy dominoval jeho vlastní dunivý, důrazný hlas, provázený údery chlupaté pěsti do stolu. Nepočítáme-li vzdálené kovové zacinkání, jehož příčina a význam zůstávaly nadále předmětem sporů, první náznak toho, co mělo následovat, se objevil v nervozních očích signory Vianellové. Architektova manželka seděla vedle hostitele, který právě vykládal lechtivou historku o jednom dobře známém televizním hlasateli a striptérce, poslankyni parlamentu, která se účastnila televizní debaty, a nevynechal ani to, k čemu se údajně dostali o přestávce na reklamy. Maria Pia Vianellová ho poslouchala s lehkým neurčitým úsměvem, jako by si nebyla jistá, zda je vhodné, aby dala najevo, že rozumí. Pak její pohled upoutalo cosi na opačném konci místnosti, co odsunulo všechny podobné úvahy stranou. Mdlý úsměv okamžitě zmizel, zůstal jen výraz naprosté prázdnoty. 19
Ostatní si ničeho nevšimli. Jediným zvukem v místnosti byl Oscarův hlas. To cosi, co signora Vianellová spatřila, se pohybovalo, a ona to sledovala očima, dokud to neuviděl i Oscar. Zmlkl uprostřed věty, odhodil ubrousek na stůl a vstal. „Co tady chceš?“ Odpověď nepřišla, jen naprosté ticho. Oscarova žena a dottor Vianello, kteří seděli zády ke kameře, se otočili. Rita Burolová vydala zděšený výkřik. Vianellova tvář se nepohnula, jen lehce ztuhla. „Co tady chceš?“ opakoval Burolo, obočí naježené překvapením a zlostí. Prudce odstrčil židli a vykročil směrem k vetřelci, pánovitě k němu shlížel, jako by plísnil neposlušné dítě. Ať si o něm říkají co chtějí, ten chlapík měl kuráž, pomyslel si Zen. Nebo byl jen pouhý fanfarón, která se předvádí před svými hosty a až do poslední chvíle se snaží zachovat dojem neohroženosti? Strach se v Oscarových očích objevil teprve v posledním okamžiku, když instinktivně vymrštil ruce, aby si chránil obličej. Z nahrávky se ozval brutální rachot. Oscarovy ruce zmizely, doslova rozmetány výstřelem, a na obličeji a krku mu naskákaly červené krůpěje jako prudká vyrážka. Zavrávoral, pahýly rukou držel před sebou. Nějak se mu podařilo zachovat rovnováhu a otočit se zpět, když přišla další dávka, která mu utrhla polovinu hrudníku a mrštila jím na roh jídelního stolu, kde se zhroutil jako zakrvácená hromada u nohou své manželky. Rita Burolová se zoufale snažila vzdálit od manželova těla, zatímco Vianello zmizel pod stolem a v jeho ruce se náhle objevila pistole. Kovový zvuk nabíjené pušky splynul se dvěma výstřely z Vianellovy zbraně. Pak se z nahrávky ozvaly rychle za sebou další dva výstřely. První zametl pod stolem, vyrval ze dřeva třísky, rozbil talíře a sklenice, signoře Vianellové způsobil ošklivá zranění na nohou a jejího manžela proměnil ve zuboženého tvora, svíjejícího se na podlaze jako dokonávající zvíře. Druhý zasáhl Ritu Burolovou, jež právě podnikala zoufalý pokus vylézt otevřeným oknem na terasu. Byla dál než ostatní, a její zranění proto byla rozptýlená a pokrývala celé tělo jako jemný deštík skrápějící přední sklo automobilu. Se zoufalým výkřikem vypadla z okna na kamennou dlažbu na terase, kde pomalu vykrvácela. 20
Maria Pia Vianellová se navzdory tržným ranám na nohou dokázala jakžtakž postavit. Ačkoli byla drobné postavy, působila i ona dojmem, že se na zabijáka dívá shora. „Počkejte prosím chvilku,“ vypravila ze sebe do suchého klapnutí nabíjené pušky. „Ještě nejsem, ještě nemůžu. Promiňte.“ Výstřel ji zasáhl zblízka a s takovou prudkostí, až jí z břicha vyhřezly smyčky střev. Druhý výstřel ji pootočil, na okamžik se zachytila zdi a pak se svezla k zemi jako beztvarý žok, zanechávajíc na bílé omítce složitý obraz tmavých šmouh. Přeměna místnosti v jatka netrvala ani dvacet vteřin. O patnáct vteřin později přiběhl správce ze svého dvoupokojového služebního bytu, kde spolu s manželkou sledoval v televizi zábavný pořad. Do té chvíle nebylo slyšet vůbec nic, jen kapání vína vytékajícího z rozbité láhve přes okraj stolu a šustění způsobené křečovitými záškuby paže umírajícího Vianella. „Jestli se někdy někomu podaří dostat dovnitř, začnu věřit na duchy,“ ujišťoval Oscara Burola odborník bezpečnostní agentury. Přesto se někdo dovnitř dostal, zmasakroval obyvatele a pak beze stopy a naprosto nehlučně zmizel, to všechno ani ne za minutu. I za denního světla a ve společnosti dalších lidí to nutně působilo dojmem, že na vraždách musí být něco nadpřirozeného. V přízračném tichu noci a o samotě bylo téměř nemožné uvěřit, že mají racionální vysvětlení. Ticho běžící kazety přerušil vzdálený skřípavý zvuk. Zen cítil, jak mu naskakuje husí kůže a na hlavě se mu ježí vlasy. Stiskl dálkové ovládání a video zastavil. Zvuk nepřestával, stále bylo slyšet tiché, vytrvalé skřípání. „Jako ta loď starého Umberta,“ řekla předtím jeho matka. Pomalu vyšel do předsíně, otevřel dveře matčiny ložnice a nahlédl dovnitř. „Slyšíš to?“ zašeptal hlas ve tmě. „Ano, mami.“ „To je dobře. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá. Někdy nemívám v hlavě úplně jasno, víš?“ Zadíval se směrem k neviditelné posteli. Bylo to vůbec poprvé, co něco takového připustila. Oba na chvíli ztichli, ale zvuk se znovu neozval. 21
„Odkud to přichází?“ zeptal se. „Ze skříně.“ „Ze které?“ V pokoji stály tři, všechny naplněné starým šatstvem, které si už nikdy nikdo neoblékne, pečlivě chráněným před moly notnou dávkou naftalínu, jenž dodával místnosti pohřební odér. „Z té velké,“ odpověděla Zenova matka. Největší ze skříní zabírala celou prostřední třetinu zdi vedoucí na dvůr za domem. Zen se kvůli tomu svého času dost trápil, neboť skříň zakrývala dveře k požárnímu schodišti, ale pro svou šířku se jinam nevešla. Přistoupil k posteli a urovnal přikrývku a přehoz. Pak pohladil ruku, která se vynořila zpod pokrývky, spleť stárnoucích žil a šlach znepokojivě prosvítající pergamenovitou pokožkou. „To bude krysa, mami.“ Nejlepší způsob, jak rozptýlit matčiny zmatené, dětinské obavy, bylo upoutat její pozornost k nějaké zcela konkrétní nepříjemnosti. „Ale znělo to jako kov.“ „Skříň je dole oplechovaná,“ poznamenal. „Aby se neprokousaly dovnitř. Ráno si promluvím s Giuseppem a dáme tam návnadu. Teď už spi.“ Vrátil se do obývacího pokoje, vypnul televizi, převinul kazetu a snažil se setřást nepříjemný pocit tím, že myslel na zprávu, kterou musí zítra sepsat. Snad to bylo způsobeno pozdní noční hodinou, která dávala všemu zvláštní a hrozivý nádech, kdy dům, jak mu jednou vyprávěl strýček, nepatří lidem, kteří ho obývají, ale všem, kdo ho obývali během minulých staletí. Ráno bude všechno zapadat do sebe a děsivé okolnosti Burolova případu se budou jevit jen jako kuriozní souhra náhod. Jedinou opravdovou záhadou zůstávalo, zda se o nich vůbec zmiňovat. Ne že by chtěl nebo musel něco zamlčovat. Spíš neměl tušení, jak má zpráva vyznít, protože nevěděl, komu je určena. O některých aspektech Burolova případu se vlastně nedalo psát, aniž by ze sebe člověk udělal úplného pitomce. Byla tu například výpověď sedmileté dcerky Oscarova právníka, který navštívil vilu koncem července. 22
Výjimečně měla dovoleno zůstat vzhůru a večeřet s dospělými, a při té příležitosti se jí podařilo vypít tatínkovi kávu, takže nemohla usnout. Byla jasná letní noc a holčička se vydala ze svého pokoje na výzvědy po domě. Později řekla, že v jedné místnosti ve starší části vily spatřila procházet postavu. „Nejdřív jsem měla radost,“ vyprávěla. „Myslela jsem si, že je to nějaké dítě a že si budu mít s kým hrát. Pak jsem si ale vzpomněla, že v domě žádné děti nejsou. Dostala jsem strach a utekla do svého pokoje.“ Kdyby se o něčem takovém ve zprávě zmínil, stal by se terčem posměchu celého oddělení, pokud to ale vynechá, budou tvrdit, že zatajuje důkazy. Naštěstí účelem Zenovy zprávy nebylo přinášet nějaké závěry nebo vyslovovat vlastní názory. Měl pouze za úkol vypracovat krátké shrnutí jednotlivých vyšetřovacích verzí sledovaných policií a četnictvem a sestavit přehled důkazů proti podezřelým osobám. Nudná úředničina, která od něj nevyžadovala nic než schopnost číst mezi řádky oficiálních materiálů, neboli najít ono nevyřčené zrno v hromadě nažvaněných plev. Zhlédnutí videozáznamu bylo završením této procedury. Zbývalo jen sednout a sepsat zprávu, což udělá ráno s čerstvou hlavou. Odpoledne už pro něj nebude Burolův případ znamenat víc než pro kteréhokoli jiného smrtelníka. Dole na ulici se opět ozvaly kroky. Pár minut nato přerušil ticho hluk startujícího automobilu, který vyrazil do noci za hlasitého kvílení pneumatik. Než stačil Zen dojít k oknu, zmizel vůz mimo část ulice viditelnou žaluziemi. Zvuk motoru postupně slábl, ozvěny rozléhající se v postranních uličkách přicházely ze stále větší dálky. Pouliční lampa se znovu probudila k životu a v sílícím světle si Zen povšiml, že červené auto, které předtím stálo opodál, je pryč. Zavřel okenice a přemýšlel, proč by ho to vlastně mělo zajímat. Žádnou odpověď nenašel, a tak se rozhodl jít spát.
23
Ohromná úleva. Všechno ze mě padá, pochyby, strach, starosti, zmatek, dokonce i bolest. Mizí samy od sebe. Nemusím už nic dělat, je hotovo. Když přede mnou stál se zbraní v ruce, jako bych se viděla v zrcadle. Převzal moji roli, objevil se odnikud, nesmiřitelný, sebejistý, nepřekvapený. Hovořil netrpělivě, volal na mě nějakým směšným jménem, vyhrožoval. „Nemá smysl se schovávat,“ řekl. „Skoncujeme s tím.“ Jako vždy jsem udělala, co se mi řeklo. Křičel vzteky a překvapením. Čekal ledacos, ale tohle ne. Pak mě něco přemohlo, omráčilo, rozervalo na kusy. Ubránit se nešlo, ani kdyby člověk chtěl. Nebylo to jako poprvé, ten muž pod stolem, co mě postřelil. To byla jenom bolest. Tentokrát to bylo jiné. Hned mi bylo jasné, že v sobě nesu smrt. Nebude to trvat dlouho. Cítím se lehce a nehmotně, jako bych se rozpouštěla. Blíží se tma, valí se, aby mě pohltila, zamotala do svých nekonečných záhybů. Věci se rozplývají, pevná skála uhýbá mému doteku, země pode mnou plyne podobná řece vracející se do svého koryta, neznámé jeskyně se otevírají jako vybuchující ohňostroj, sotva k nim přistoupím. Nevím, kde jsem, ačkoli znám tohle místo líp než svoje vlastní tělo.
24
