Ze vzpomínek Josefi ny Mutzenbacherové

Ze vzpomínek Josefiny Mutzenbacherové

Felix Salten

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS173438

Felix Salten

Ze vzpomínek Josefiny Mutzenbacherové


ZE VZPOMÍNEK JOSEFINY MUTZENBACHEROVÉ

Czech edition © dybbuk, 2010 ISBN 978-80-7438-035-8


PŘEDMLUVA

Josefina Mutzenbacherová se narodila kolem poloviny devatenáctého století, světlo světa uzřela ve Vídni. Její rodiče zůstávají neznámí, pravděpodobně pocházela z velmi skromných poměrů. Pokud by se věřilo v pravdivost textu, tak svou kariéru započala v dětském věku, poté své povolání prostitutky vykonávala na vídeňském předměstí. Od práce na ulici se vypracovala až k lepšímu životu v nevěstinci. Nato spojila své síly s dohazovačkou a vykonávala návštěvy doma. V sedmdesátých letech se Josefina se svým bohatým nápadníkem přestěhovala do carského Ruska, aby se po několika letech vrátila do Vídně. Pokračovala v prostituci, ale obsluhovala vyšší kruhy. Ke konci století přesídlila do Korutan a vedla osamělý život. Poté v nemocnici podstoupila operaci a ve věku padesáti let zemřela. Sepsané vzpomínky byly zanechány dalším generacím — můžeme tak díky nim získat přehled o sociálních podmínkách té doby. O autorství se vedly dohady. Původně se text připisoval samotné Josefině, později Felixi Saltemu. Je jisté, že se jedná o literární dokument. Pornografie se nyní stala společensky přijatelnou. Lidé konečně pochopili, že literární hodnoty se neskrývají v konkrétním obsahu a nedají se poznat podle užitého slovníku. Existuje dobrá a špatná pornografie — a existuje i mistrovské dílo: vzpomínky Josefiny Mutzenbacherové, které do literatury přinesly jistou osvěžující přímočarost. 5


ÚVOD

Bylo vždy zábavné, psát si tyto paměti. Přinášelo mi to mnoho potěšení — mnoho věcí si tak člověk může přečíst později a znovu si je vyvolat v paměti. Stává se starším a moudřejším — někteří k tomu nikdy nedospějí — a musí se někdy smát, když si připomíná rozličné události. A když čte o dobách, kdy to bylo špatné, těší se, že je to již dávno za ním. A ještě spíše porozumí pravdivosti starého rčení „Protivenstvím života se člověk stává moudrým“. Takže jsem si čas od času sedla a zapisovala a dnes jako stará — ano, jako stará — jsem si docela ráda svůj vlastní příběh pročetla. Stránky těchto pamětí však budou po mé smrti spáleny. Psala jsem je pro své vlastní potěšení, ne pro ostatní či pro své příbuzné. Vždy jsem žila v souladu se svou povahou a vždy jsem se také snažila, abych nikomu neublížila. Lidé se mnou tak dobře vycházeli. Že v mé profesi panují časté hádky a drby a další, je bohužel pravda, ale já jsem nikdy nebyla klevetivá. Muži se se mnou bavili a dobře mi platili, a často jsem jim to dala i zadarmo, protože jsem ráda pudrovala. To vše jsem později vyčetla ze svých pamětí. Pokud někdo chce mít potěšení, měl by sám šounit. Já jsem pudrovala ráda a dělala jsem to krásně. Ale číst o tom nepotřebuji. Je to pro mě něco jako jíst ohřívané jídlo. Takže jsem ráda, že tyto stránky budou spáleny. ~~~ 6


Ř

íká se, že mladé hříšnice se nakonec stávají starými nábožnými babiznami, ale to nebyl můj případ. Stala jsem se prodejnou děvou již v raném věku a zažila jsem vše, co žena může zažít — v posteli, na křesle, na stole, na lavičce, ve stoje proti zdi, ležíc na trávě, v tmavé chodbě, v soukromé ložnici, ve vlaku, v noclehárně, ve vězení, vlastně na každém možném místě. Ale ničeho nelituji. Jsem již pokročilého věku. Potěšení, které mi tento život přinesl, rychle mizí. Jsem bohatá, avšak vybledlá a často osamělá. Přesto mi nikdy v hlavě nevzklíčí myšlenka na pokání. Vyrostla jsem z bídy a chudoby, a za vše, co nyní mám, děkuji jen svému tělu. Bez toho těla, které bylo tak časně rozpáleno k rozkoši a od dětství vycvičeno ve všech nemravnostech, byla bych zašla jako ostatní moje přítelkyně končící jako utahané, tupé ženy proletářů. Neudusila jsem se však v bahně předměstí. Dosáhla jsem vzdělání, za které děkuji jen svému řemeslu, které mně umožnilo stýkat se se vzdělanými a lepšími muži. Dala jsem se poučovat a shledala jsem, že my — zrozené v bídě — nemáme takovou vinu na svém životě, jak se všeobecně míní. Viděla jsem svět, změnila své názory a za to vše vděčím jen své životní dráze, kterou mnozí nazývají nemravnou. Popisuji-li nyní své životní osudy, činím tak 7


pouze proto, abych ukrátila dlouhou chvíli a poskytla publiku pravdu o zkušenostech, které vedly k životu, jejž jsem vedla, a co mně je nyní fyzicky nemožné, mohu znovu prožít alespoň ve vzpomínkách. Je mně to jistě příjemnější než hodiny kajícné pobožnosti, které by se sice zamlouvaly mému faráři, mně by však nešly od srdce. Poznala jsem též, že život podobný mému nebyl nikdy popsán. Knihy, v kterých jsem hledala, o tom mlčí, a přece je nutno, aby krásní, vzdělaní a bohatí mužové, kteří se z našich těl těší, lákají nás do všech možných co nejvíce hanebných a hříšných činností a jimž namlouváme tolik sladkých hloupostí, se jednou již dozvěděli, jak to vypadá s holkou, kterou tak chtivě objímají, co při jejich stisku prožívá a na co myslí. ~~~ Můj otec byl chudým sedlářským pomocníkem, pracoval ve vídeňském Novém Městě. Bydleli jsme na periferii ve Floridsdorfu, v novém činžáku, kasárnách, naplněných zdola až nahoru chudáky. Byla tam spousta dětí a v létě na to stádo ani dvůr nestačil. Měla jsem ještě dva starší bratry, bydleli jsme všichni v kuchyni a v jednom pokoji. Ještě jsme měli podnájemníka, kterých se během doby u nás vystřídalo asi padesát. Přišli a zase odešli. Někdy se rozloučili v dobrém, někdy i ve zlém, a obyčejně zmizeli beze stopy. Vzpomínám si hlavně na dva z nich. Jeden byl učedníkem zámečníka — byl to tmavý, smutný kluk, s černýma očima a ptačím obličejem, vždy pokrytým mourem a sazemi, jehož jsme se báli. Byl nemluvný, nikdy vlastně nepromluvil ani slovo. 8


Jednoho dne byla jsem sama doma, matka a dva bratři byli ve Fürstenberku a můj otec se ještě nevrátil z práce. Bylo mně tehdá pět let a hrála jsem si na podlaze. Pamatuji se dodneška, jak učedník přišel domů a vzal mne na kolena. Chtěla jsem vykřiknout, ale on zašeptal: „Buď zticha, neublížím ti.“ Položil mne na záda, nadzvedl sukénku a dlouho se díval na mé nahé bříško. Bála jsem se, ale byla jsem zticha. Když slyšel, že matka jde, postavil mne rychle na zem a šel do kuchyně. Za několik dní přišel zase brzo domů a matka jej požádala, aby dal na mne pozor. Slíbil jí to a celou dobu, co byla pryč, mne držel na kolenou a prohlížel si mé tělíčko. Za dobu, co u nás bydlel, se to opakovalo ještě několikrát. Tenkrát jsem si vůbec neuvědomovala, že by to mohlo být něco zvláštního, dnes však se dívám na toho člověka jako na svého prvního milence. O svých zkušenostech s druhým podnájemníkem budu vypravovat později. Moji bratři byli povahově velmi rozdílní. Lorenc, který byl starší o čtyři léta, byl uzavřený, pilný a velmi zbožný hoch. František však, jenž byl starší jen o půl druhého roku, byl veselé povahy a více se mnou kamarádil. Bylo mně již sedm let, když jsme šli jednou s Františkem na návštěvu k sousedovým dětem. Byl to také bratr se sestrou. Byli doma stále samotni, protože již matku neměli a otec jejich byl celý den v práci. Aničce bylo devět let a byla to světlovlasá, bledá a hubená dívka s rozštěpem rtu, kdežto její bratr Ferda byl třináctiletý, silný a červenolící kluk, také blonďák. Zpočátku jsme si hráli zcela nevinně. Za chvíli však Anička navrhla: „Zahrajeme si ,na maminku a tatínka‘.“ Ferda se ušklíbl a pravil k nám: „Ta by si pořád jen hrála ,na maminku a tatínka‘.“ Anna však trvala na svém. Přisedla k mému bratrovi a oznámila: „Ty budeš můj muž a já tvá žena.“ Ferda zase přišel ke mně, vzal mne za ruku 9


a říkal: „Ty jsi tedy má žena a já tvůj muž.“ Jeho sestra pak sebrala dva povlaky, udělala z nich dvě miminka a jedno z nich dala mně. Vzala jsem je a začala kolébat. Anna s Ferdou se mně však smáli a poučovali: „To tak nejde. Nejdřív se musí takové dítě udělat, pak musíš být těhotná, pak rodit a teprve potom kolíbat.“ Slyšela jsem již dříve, že ženy jsou „těhotné“, na čápa jsem nevěřila, a když jsem viděla ženy s tlustým břichem, věděla jsem již nejasně, co to znamená, ale o podrobnostech jsme ani já, ani František nic nevěděli. Stáli jsme tedy bezradně. Anna však přistoupila k Františkovi, rozepnula mu kalhoty a řekla: „Pojď sem, já ti vyndám ptáčka,“ a již ho také měla v ruce. Já a Ferda jsme se dívali a Ferda se usmíval. Já jsem se dívala s pocitem smíšeným se zvědavostí, udivením, zděšením a zvláštním dosud mně neznámým rozčilením. František stál nehybně a nevěděl, co se s ním děje. Pod rukou Aničky se však jeho bodlátko narovnalo, rostlo a ztvrdlo. „Teď pojď,“ slyšela jsem Aničku šeptat. Vrhla se na podlahu, zdvihla sukně a roztáhla nohy. V tom okamžiku mne popadl Ferda za ruku a šeptal: „Lehni si,“ a už jsem cítila jeho ruku mezi stehýnky. Docela ochotně jsem si lehla, zvedla sukně a Ferda třel svou sirku o mou dírku. Jak mně ten jeho prst přejížděl po břiše, stehnech a bůhví kde ještě, musela jsem se smát. Chlapec však vzdychal a těžce na mně ležel. Mně se to všechno zdálo nesmyslné a směšné a jediným důvodem, proč jsem zůstala vážně ležet, bylo, že jsem pociťovala malé vzrušení. Ferda se pojednou uklidnil a vyskočil. Vstala jsem také a vzala jeho ptáčka, kterého mně ukazoval, do ruky. Na jeho konci byla vidět malá kapka jakési tekutiny. Ferda přetáhl z konce svého malého kopí jemnou kůži několikrát tam 10


a zpátky a objevila se malá červená hlavička. Sama jsem si s ním pohrála a přetahovala jsem kůži několikrát tam a zpátky a radostně jsem pozorovala, jak se hlavička objevuje a zase mizí, jako hlava nějakého malého zvířátka. Anna a můj bratr leželi klidně na podlaze a já jsem viděla, že František se vzrušeně pohybuje tam a zpět. Tváře měl rudé a hlasitě dýchal, stejně jako Ferda předtím. Výraz na tváři Aničky se naprosto změnil. Její bledé tváře získaly barvu, oči měla zavřené a já najednou dostala strach, že je nějaká nemocná. Najednou se však oba ztišili. Několik vteřin na sobě ještě leželi a pak vstali. Chvíli jsme spolu poseděli. Ferda svou rukou šmejdil pod mou sukní na mé „čárce“, František to samé činil Anně. Já jsem měla v ruce Ferdova ptáčka, jeho sestra Anna držela ptáčka mého bratra. To všechno mně bylo milé. Nelechtalo to jako předtím, ale měla jsem z toho příjemný pocit, který probíhal celým mým tělem. Přerušila to však náhle Anna, která mi podala jednu z hadrových panenek, druhou si ponechala. Vložily jsme si je pod košilky na bříško. „A teď,“ oznámila Anička, „jsme těhotné.“ Chodily jsme po místnosti s vystrčenými bříšky a smály se. Pak jsme své děti „porodily“, pochovaly je a potom jsme je předaly naším „manželům“, aby je mohli obdivovat zase oni. Takhle jsme si hráli po nějakou dobu. Pak Anička přišla s nápadem, že musíme své děti nakojit. Rozepla si knoflíky u blůzky a svlékla si tílko pod ní, aby se dítě mohlo dostat k jejímu prsu. Pozorovala jsem ji při tom a všimla jsem si, že už má prsíčka dobré velikosti broskviček, s malými bradavkami — se kterými si její bratr ihned začal hrát. František se při pohledu na to neudržel a začal si s nimi hrát také, poznamenávaje, že je škoda, že já ještě nemám vyrostlá žádná. Pak nás Ferda obeznámil s tím, co jsme to vlastně dělali: že se to nazývá „pohlavní styk“ 11


a že naši rodiče dělají to samé v posteli a že výsledkem toho je, že ženy se stávají matkami a mají děti. Zdálo se, že je s těmito věcmi dobře obeznámen. Nás děvčata ještě také informoval, že naše štěrbinky jsou stále uzavřené, proto on a František mohli pouze brousit své „ocásky“ okolo zvenku a nevložit je dovnitř. Také nám řekl, že až vyrosteme, měly by nám tam začít růst chloupky. Pak jsme si povídali o ďourkách. Ferda mne přitom ujišťoval, že se jednou tak zvětší a rozšíří, že se do nich vejde celý ptáček. Nechtěla jsem tomu věřit, ale Anna mne ujistila, že je to pravda: „Fred, když obdělával paní Reinthalerovou, ženu průvodčího, který bydlel v našem domě, ho do ní ponořil celého,“ pravila. Paní Reinthalerová byla tlustá, tmavá, malá paní, hezká a stále velmi přátelská. ~~~ Ferdíček nám vyprávěl celý příběh: „Paní Reinthalerová přišla z prádelny s plným košem. Poprosila mne, abych jí ho pomohl odnést na půdu. Tak jsme se tedy dostali nahoru a pak se mne ptala, co chci za to, že jsem jí pomohl. ,Nic,‘ odpověděl jsem. ,Pojď sem, já ti tedy něco ukážu,‘ pravila a lehla si na zem a položila si mne celého na sebe, na svá prsa. Já jsem již věděl, o co se jedná, ale začal jsem si prozatím hrát s ňadry, které mi paní R. obnažila, rozepnuvši blůzu. Pak vyndala mou již tuhou nudličku a vložila si ji do své štěrbiny. Šla docela dovnitř, opravdu, vždyť jsem to cítil zrovna tak, jako orašení, které měla okolo.“ Anička byla zvědavá na podrobnosti, a proto se honem ptala: „Bylo to příjemné?“ „Velmi,“ odpověděl Ferda. „Ihned jsem uhodl, co chce, neboť jsem často šounil Annu.“ 12


Všichni jsme naslouchali Ferdově příběhu s velkým zájmem. Anna pokývala hlavou, potvrzovala tak, že ji často šoupal. Pak Ferda pokračoval: „Nechtěl jsem zajít daleko, jenom jsem si dál hrál s jejími prsy. Ale ona si rozepjala blůzu, aby je obnažila a já si mohl hrát s nahými. Pak mi vyndala ,ptáčka‘ a se smíchem poznamenala: ,Pokud mi slíbíš, že to zaboha nikomu neřekneš, nechám tě dělat ještě něco jiného!‘ Neřekl jsem nic, ale sedl jsem si jí na klín. Znovu mě varovala, abych nikomu nic neříkal. Slíbil jsem jí, že se ode mě jistojistě nikdo nic nedozví. Pak položila na zem koš na prádlo, vytáhla mě navrch na sebe a mého ,ptáčka‘ vložila do své štěrbiny! Vsunula ho dovnitř celého. Ptala se, zda je to příjemné, a já ji ujistil, že jistojistě velmi! Pak se začala pohybovat jako šílená a já si dále hrál s jejími prsy. Když skončila, vyskočila rychle, zapnula si blůzu a pohlédla na mne přísně: ,Ať jsi odsud, darebáku, a jestli někomu řekneš, co jsme tady dělali, tak ti utrhnu hlavu!‘“ Ferda se zatvářil velmi moudře. Anna se rychle zvědavě ptala: „A myslíš, že by to šlo také se mnou?“ Ferda se na ni přemýšlivě podíval. Držela ještě na nahých prsou svou panenku. Potom sestru odborně ohmatal a prohlásil: „Nu, mohla bys to zkusit.“ „Tak si budeme hrát zase ,na tatínka a na maminku‘,“ navrhovala Anna a František už k ní běžel. I já jsem byla hned připravena, ale Anička Františka odstrčila a prohlásila: „Ne, teď bude Ferda mým mužem a vy si buďte spolu.“ Strhla svého bratra k sobě, vsunula svou ruku do jeho kalhot a on jí hned sáhl pod sukně. Já jsem se chopila Františka a vzpomínám si ještě dnes, jak jsem byla tehdy rozčilená. Zatímco jsem stahovala a opět natahovala kůžičku na 13


špičce jeho klacíku, hrál si on prsty na mé dírce a za chvíli jsme již leželi oba na zemi. Vedla jsem ho rukou tak přesně, že mi již nejezdil po břiše, ale hned trefil tam, kam trefiti měl. V celém těle jsem cítila příjemné chvění, takže jsem mu za chvíli pomáhala v tření, jak nejlépe jsem dovedla. Ta zábava trvala tak dlouho, dokud na mně František nezůstal bez pohybu ležet. Zůstali jsme pak chvilku ještě tak a poslouchali jsme rozhovor Anny a Ferdy. Také oni leželi na sobě, Anna však držela nohy tak vysoko, že ležely na Ferdových zádech. „Už to jde dovnitř, ale ztěžka,“ zvolal náhle Ferda. „Jde to dovnitř, ale bolí to,“ odpovídala Anna. „To nevadí, to je jen ze začátku,“ uklidňoval ji Ferda. Lehli jsme si vedle nich, každý po jedné straně, abychom zjistili, zda je opravdu Ferda uvnitř. Opravdu trochu vnikal do Anny. Svou ulitku měla široce otevřenou a až po samý okraj hlavičky tam byl zastrčen Ferdův bodec. Když Ferda udělal prudší pohyb, vyskočil mu bodec ven, ale já jsem jej hned chopila a vedla přesně na Annin vchod, který byl již celý vyrudlý. Držela jsem jej pevně a zkoušela jsem jej tlačit hlouběji. Ferda se prudce pohnul ve směru, který jsem mu naznačila, ale Anna začala pojednou křičet, takže jsme se všichni rozprchli. Nechtěla již dále hrát, a musela jsem tedy Ferdu, který se nemohl stále uklidnit, vzít sama na sebe. Za chvíli jsem byla také zcela odřená, ale poněvadž byl již čas jít domů, nechali jsme hry a se svými novými přáteli jsme se rozloučili. Po cestě domů jsem s bratrem nepromluvila ani slova. Bydleli jsme v nejvyšším patře vedle paní Reinthalerové. Jak jsme přicházeli, viděli jsme ji zabranou do hovoru se sousedem. Zastavili jsme se a zírali na ni, ale jak se otočila, začali jsme se oba hlasitě smát a běželi jsme domů. 14


Ze vzpomínek Josefi ny Mutzenbacherové

Recommend Documents