Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta životního prostředí Katedra biotechnických úprav krajiny (KBÚK), Kamýcká 1176, 165 21 Praha 6 - Suchdol
ZBZ31E Základy krajinné architektury
ZS 2015-2016
přednáška č. 9 – osnova výkladu (02.12.2015) -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Komentář a obrázky při přednášce – osnova určena jako pomůcka pro studenty FŽP
KRAJINA V OBRAZU MĚSTA Pojmy související s krajinným rázem města OBRAZ KRAJINY senzuální projev vnitřní struktury krajiny, vnější výraz krajiny vizuální projev přírodních, kulturních a historických hodnot (znaků) (KR → z velké části vizuální kategorie)
OBRAZ MĚSTSTKÉ KRAJINY krajinářský termín (ve výše uvedeném smyslu) senzuální projev vnitřní struktury městské krajiny (→ krajiny, ve které urbánní složky a procesy ovlivňují dynamiku vývoje a její vnější tvářnost) Část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (§3 odst. 1, písm. n, zák. 114/1992 Sb.)
z „krajinářského“ hlediska jsou významné zejm. tzv. přírodní atributy (vnímané jako „symboly“ krajiny) hodnocení krajinného rázu v městské krajině bez přírodních atributů je obtížné a zřejmě i nesprávné, neodpovídá cílům zákona Ochrana KR ve městě má smysl tam: → kde KR představuje zřetelnou hodnotu → kde přírodní atributy výrazně spoluurčují charakter prostorové scény výrazné přírodní celky města (rozlohou a prostorovým významem) chráněná území, VKP, přírodní parky ovlivnění krajiny v celoměstských souvislostech …jde o stavbu, která svou charakteristikou může krajinný ráz ovlivnit, a dále, je umísťována v krajině krajinným rázem charakterizované. (…) (NSS, 28. 12. 2006 sp. zn. 6 A 83/2002) Centrální část vysoce urbanizovaného prostředí nelze bez přistoupení dalších skutečností označit za „krajinu“ ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny. Takovou další skutečností a jinou situací by bylo, kdyby tu byl významný krajinný prvek nebo dokonce zvláště chráněné území, území přechodně chráněné atp. (NSS, 28. 12. 2006 sp. zn. 6 A 83/2002)
SCÉNA prostor pro určitou akci, hru či vystupování, jeviště, výjev, výstup prostor, v němž lidé prožívají a jednají (místo dramatu) scéna rozhoduje o pocitech herců KRAJINNÁ SCÉNA (VIZUÁLNÍ SCÉNA, MĚSTSKÁ SCÉNA) obraz určité krajiny v určitém čase prostor, v němž lidé prožívají a jednají, nějak vymezený, definovaný prostor významnými atributy jsou mj. zřetelnost, orientační jasnost, komplexnost, výraznost struktury… přednáška 9/1
SCENÉRIE (KRAJINNÁ SCENÉRIE) dílčí část (partie) krajinné scény, momentálně viditelný celek záběr vnímání usměrněný, ohraničený, orámovaný…(vjem, vzhled) scenérie má (může mít) estetický rozměr („před sebou“ viděný prostor, který bývá zajímavý či lahodný pro oko i pro duši) Metodika ANALÝZA KRAJINNÉ SCÉNY slouží k popisu vizuální stránky krajiny pracuje metodami architektonické, krajinářské a urbanistické kompozice zobecnění do několika skupin: body a bodové struktury linie a liniové struktury plochy a jejich struktury texturní a barevnostní struktury prostorové struktury (vymezení, forma, měřítko, vzájemné vazby) rozmanitost, jedinečnost, rozlišitelnost, neopakovatelnost, výraznost (…)
Pojmy související s obrazem města OBRAZ MĚSTA urbanistická kategorie město chápáno jako urbánní struktura, ve které jsou v prostorové a funkční struktuře integrovány přírodní prvky a struktury (terén, voda a vegetační kryt) krajinářská problematika → problematika přírod. prostředí města a systému zelených ploch krajinářsko-estetická problematika → problematika urbanistické kompozice obraz městské krajiny → obraz města, obraz městské scény IMAGE MĚSTA (Kevin Lynch, 1960) město, jak ho vnímají obyvatelé (mentální obraz města) Lidé si hmotného prostředí všímají… …jsou schopni o něm hovořit …jsou schopni jej popsat …jsou schopni nakreslit jeho mapu
MENTÁLNÍ MAPY zvláštní prostorové představy lidí o hmotném prostředí (jak ho lidé vnímají, vnitřní reprezentace vnějšího světa)
pomáhají lidem orientovat se v prostoru a chápat prostředí (nemusí mít charakter kartografické mapy)
obsahují prvky veřejně známé (téměř všem) a prvky známé jen někomu (skupinám) skládají se z míst a časoprostorových vztahů mezi nimi při konstrukci mentálních map působí proces učení konfrontace s prostředím – zkušenost → zatřídění informace nezapadající údaje nejprve odmítáme (vjem cizoty, nedůvěrnosti) → následně je můžeme zařadit do upravených schémat
IMAGE = podoba prostředí; identita, struktura a význam IMAGEABILITY = vlastnost objektu vyvolat u pozorovatele silný image objevuje se řada pravidelně se opakujících kategorií celek je možné rozložit na 5 základních prvků (fyzicky vnímatelné objekty), které mají obecnou platnost:
přednáška 9/2
CESTY (paths) – jakési dráhy, po nichž se obvykle, příležitostně nebo potenciálně pozorovatelé pohybují. ulice, procházkové trasy, dopravní tepny, kanály, železnice (…) OKRAJE (edges) – lineární prvky, které nejsou pozorovateli přímo využívány, hranice oddělující dvě fáze, jednotlivé oblasti vůči sobě, jakési švy, bariéry, lineární zlomy v kontinuitě prostoru břehy, železniční koridory, hranice zástavby, zdi (…) OBLASTI (districts) – střední až velké části města, pozorovatel vstupuje mentálně „dovnitř“, mají určitý charakter, společné vlastnosti. jednotlivé čtvrti, charakterově jednotné celky (…)
UZLY (nodes) – body a strategická místa ve městě, do nichž pozorovatel může vstupovat, jádra, v nichž a mezi nimiž se pohybujeme, místa křížení / koncentrace, intenzivní ohniska, (symboly oblastí) křižovatky, místa přestupů, křížení či sbíhání cest, koncentrace funkcí (…)
VÝZNAMNÉ PRVKY (landmarks) – vztažné prvky, pozorovatel do nich nevstupuje, má je kolem sebe, jednoduše vydělitelné v velkého množství možností, přímo ve městě i mimo něj budova, obchod, hora, vývěsní štít, průčelí, strom (…), slunce (pohyblivý bod) Oblasti jsou strukturované přítomností uzlů, definované okraji, protknuté cestami a nepravidelně rozesetými významnými prvky. Různý úhel pohledu – řidič vnímá dálnici jako cestu, chodec jako jistý okraj. Žádný z prvků neexistuje sám o sobě – překrývají se, pronikají jeden do druhého. SILUETA (SILUETÁRNÍ OBRAZ) ortogonální průmět obrysu města na svislou průmětnu (též vnější obraz města – jeho vertikálního vymezení), dvourozměrný (podobně je půdorysný obraz je
ortogonálním průmětem uliční sítě na vodorovnou průmětnu)
obrys města vnímaný při dálkových pohledech exponovaná pohledová stanoviště – vyhlídkové body, pohledové trasy
PANORAMA (PANORAMATICKÝ OBRAZ) plastický záběr vedený pod značně širokým úhlem z jedinečného stanoviště (→ referenční bod vnímání) podobné jako řazení kulis složen z parciálních rovinných plánů (se svými siluetami) a časoprostorových vztahů mezi nimi
potřeba ochrany panoramatu města ochrana vedut a scenérií hodnocení změn z významných bodů (zákresy, vizualizace) VÝZNAMNÝ VYHLÍDKOVÝ BOD veřejně přístupné místo, jehož vyvýšené umístění v terénu (vrchol kopce, úbočí) nebo v rámci stavby (rozhledna, věž) umožňuje přehlédnout významnou a atraktivní část okolního území. veřejně přístupné místo s významnými výhledy a rozhledy na souvislou část města. (ÚAP , jev č. 20) POHLEDOVÝ HORIZONT vymezené území, které lze souvisle vnímat z historického jádra města (ÚAP Prahy – rozšířené oproti Vyhlášce jev ÚAP č. 11 – Urbanistické hodnoty) POHLEDOVĚ EXPONOVANÉ SVAHY území, které se uplatňuje v terénním reliéfu města, převážně výrazné svahy viditelné z odstupu, uplatňující se v panoramatech města. (ÚAP Prahy – rozšířené oproti Vyhlášce jev ÚAP č. 11 – Urbanistické hodnoty)
přednáška 9/3
VÝRAZNÉ TERÉNNÍ ÚTVARY významné prvky terénního reliéfu města ve vztahu k urbanistické kompozici a viditelnosti. (ÚAP Prahy – rozšířené oproti Vyhlášce jev ÚAP č. 11 – Urbanistické hodnoty) Metodika ROZBOR PANORAMATICKÉHO POHLEDU obsahové souvislosti vizuální scény cíle v rovině praktické (rozbor a konstatování stavu a hlavních problémů, ověřování konkrétního stavebního záměru, určení strategie v rámci prostorového utváření…) cíle v rovině akademické (uvědomění si řady souvislostí ve vztahu k urbanistické formě / obrazu vizuální scény) podkladem fotodokumentace z příslušného stanoviště (významného – referenčního bodu) metoda dílčích rozborů pro jednotlivé okruhy problematiky závěrečné vyhodnocení shrnutím vybraných problémů přírodní podmínky (morfologie terénu, přírodní prvky v obraze města, podíl přírodních a umělých prvků v pohledu) stavební slohy / období výstavby (důraz na dominanty a významné soubory zástavby, možnost vyznačit památkové hodnoty) historické útvary a kompoziční celky (vymezení historických městských útvarů, možnost sledovat kompoziční osy a provozní páteře, významné prostory) funkční náplň objektů a souborů (prosté pojmenování funkčního využití, možnost zaměřit na vybrané typy funkcí) ideový význam (hierarchie prvků v rámci společenského a ideového významu, možnost rozlišit dle přístupnosti (překryv), lze spojit s předchozím) hodnocení prvků obrazu (hodnocení vizuálního působení v kontextu funkce a významu, ovlivněno subjektivním postojem hodnotitele, možná anketa) TEORETICKÝ ROZBOR NEJKRÁSNĚJŠÍHO PRAŽSKÉHO PANORAMATU (Říha, Stefan, Vančura, 1956) tři oddělené prospekty (plány, kulisy) všechny základní urbanistické složky všesměrné prostorové rozvinutí kontrast dvou polorovin obrazu kontrasty měřítek kontrasty tvarů a slohů dvojí rytmus obrazu spolupůsobení přírody a člověka Příroda dala Praze do vínku ojedinělou scénu, vyzdobenou vodními toky, údolními nivami, slunnými svahy, strmými návršími a vyvýšenými terasami. Předurčila samu polohu Prahy v místě snadných přechodů přes Vltavu, ovládaných ostrohy a obklopených úrodnou půdou. Rozmanitost přírodního prostředí a utváření terénu jsou zvýrazněny zelení zahrad, parků a lesů. (…) Praha vděčí přírodním podmínkám za svou urbanistickou kompozici, utváření i působivost dominant, členění svých historických i novodobých částí. (Hrůza, 1989) Konfiguraci terénu vděčí Praha nejen za své přírodní a architektonické dominanty. Snad ještě důležitější je členění její zástavby do přirozených celků jednotlivých čtvrtí a městských sektorů, vymezených přírodními hranicemi toků, údolí a svahů. S tím souvisí přírodní enklávy zeleně, parků, zahrad, které se uchovaly nebo byly člověkem vytvořeny zejména na strmějších svazích a jiných zvláště v minulosti pro zastavění nepříhodných polohách. (Hrůza, 2003) Nemá sice vzdušné krásy horských štítů jako Salcburk, ani modrou hladinu moře, která zvyšuje krásy Neapole, Cařihradu, Lisabonu a měst Jižní Ameriky, není také obohacena mořskými zátokami a průplavy, jak je tomu v Benátkách, Leningradě a Bruggách. Příroda jí rovněž odepřela kontrast tropické vegetace,
přednáška 9/4
jakou dala Rio de Janeiru. Avšak pokud jde o synthesu terénu a dovršující jej lidskou činnost, nemá Praha soupeře. Londýn, Berlín, Antverpy, Drážďany leží v rovině. Paříž je terénně obohacena jen Montmartrem, vyhlídkově nevyužitým, takže potřebuje umělou věž Eiffelovu. Ani panorama Vídně, ačkoli Vídeň leží na úpatí Alp rovněž na nerovném terénu a ačkoli náleží k stejné stylové oblasti jako Praha, nemá výtvarných hodnot a možností. Nejblíže Praze je Salcburk, jinak terénně příliš jednoznačný. (Říha, Štefan, Vančura, 1956) Osobitý ráz zeleně, kterým se Praha odlišuje od jiných měst, vyplývá z toho, že tato zeleň je soustředěna na místa pro ni vhodná v nerovném terénu, se kterým splývá v ucelené přírodní útvary, připomínající ráz volné krajiny, jakýmsi zázrakem nebo nedopatřením vsazené do velkoměstského prospektu. (Říha, Štefan, Vančura, 1956)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Literatura: FIALA, F.: Stati z urbanismu. Praha: Svaz architektů ČSR, 1959. HEXNER, M. – NOVÁK, J.: Urbanistická kompozice. Praha: ČVUT, 1996. HRŮZA, J.: Urbanismus světových velkoměst I. Praha. Praha: ČVUT, 2003. HRŮZA, J.: Město Praha. Praha: Odeon, 1989. KOHOUT, J. – VANČURA, J.: Praha 19. a 20. století, Praha: SNTL, 1986. KUPKA, J.: Historicko-krajinný rámec v kompozici města. Historická geografie / Historical geography. roč. 2010, č. 36/1 LYNCH, K.: Obraz Města. The Image of the City. Praha: BOVA POLYGON, 2004. ŘÍHA, J. K. – ŠTEFAN, O. – VANČURA, J.: Praha včerejška a zítřka. Praha: SNTL, 1956. TODL, L. – HEXNER, M. – NOVÁK, J.: Urbanistická kompozice I. Praha: ČVUT, 1985. ZIBRIN, P.: Vnímanie urbanistického prostoru. Bratislava: Alfa, 1988.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jiří Kupka, 2015
přednáška 9/5
