Český rozhlas Olomouc Slovesná redakce SUR pro ČRo3-Vltava vedoucí PhDr. Martin Velíšek Natáčení: viz realizační plán Vysílání: dle rozhodnutí dramaturgie ČRo3 Stopáž: 60:00 STEREO
Markéta Fiedlerová:
ZÁZRAK A JEHO REPORTÉR Původní rozhlasová hra o jednom zázraku, který se nekonal. Hudbu složil Richard Mlynář. Text písně Jakub Vítek. Spolupráce na dialozích a stereoscénář Michal Bureš. Dramaturgická spolupráce Jan Sulovský. Účinkují: Viktor, reportér Josef, slepec Ježíš Marta, Lazarova sestra Máří Žena Reportérka Judita Muž Venkovan Anna, matka malé Aničky Sbor žen Sbor starších žen Dav studio Dav stylizovaný Dětský pěvecký sbor Hlas ve znělce Ohlášení
– – – – – – – – – – – – – –
Dušan Urban Josef Bartoň Filip Čapka Ivana Plíhalová Hana Lančíková Vlasta Hartlová Kamila Ivanová Miroslav Hruška Jaroslav Krejčí Věra Šindlářová Naděžda Chroboková, Dita Vojnarová a další Jiřina Stoklasová + další všichni (krom Sboru žen) sbor gymnázia Hejčín
Technická spolupráce: zvuk, záznam a střih Zdeněk Slavotínek Zvuková spolupráce Jakub Vítek Asistentky režie Jindřiška Zornová a Kateřina Davidová (585 100 163, 585 100 169) Režie Michal Bureš © ČESKÝ ROZHLAS OLOMOUC, ZÁŘÍ 2007
2
SKV 0
Urban, hlas ohlášení (St.)
ÚVODNÍ KOLÁŽ – z ní se vyloupne ZNĚLKA RÁDIA VICHR (Hosana, hosana, aleluja?), rádia vašeho srdce a po ní monotónní rudl pod: Viktor (P1): Čauki mňauki, větýrci motýlci, u mikrofonu váš Viky Tajfun! Pořádně se do toho obujeme, pořádně vám zadujeme, nervíky provětráme. Vyhlašuju konec bezvětří a mám tu pro vás další pecku! Zázrak v přímém přenosu! A když říkám zázrak, tak myslím zázrak! Němí mluví, slepí vidí, chromí odhazují berle. Žádná kouzla, opravdová uzdravení. Koho něco nebolí? Kdo nemá svoje trápení? Ale jednomu z vás všechna trápení pofoukáme, odvaneme. Na vlnách Vichru! O tom, kdo bude uzdraven, rozhodnete samozřejmě vy a vaše hlasy… HUDBA – změna motivu do vážného, do podkresu pod: Ohlášení:
Český rozhlas uvádí původní rozhlasovou hru Markéty Fiedlerové „Zázrak a jeho reportér.“ Režie Michal Bureš. V hlavní roli Dušan Urban.
HUDBA – vyjede, chvíli zní a dozní do tečky.
SKV 1
Urban, Čapka (Pl.)
Viktor (P1): Možná se ptáte, kdo to bude uzdravovat? Jaké eso vytasíme z rukávu? Právě si to tajfuním do Betánie, kam má podle posledních zpráv namířeno i tajemný Ježíš se svou bandou učedníků. Teda spíš funím než tajfuním. Olivetská hora není sice žádná hora, ale šlapat a mluvit... Vtipně mluvit... Jak to umím jenom já... To dá i Vikymu pěknou práci. Viktor se pomalu rozejde Prostřih, Viktor sklouzne po kamení – ZVUK, valící se kameny (P1 → L2) Viktor (málem na něj jeden z kamenů spadne): Ufff, tak to bylo o fous!!! To je ale cesta! Ježíš (L1): Kam se ženeš?
3 Viktor: Do Betánie. Teď nevím, jestli je bude kratší tudy nebo se vrátit zpátky tím kamením k támhletý odbočce. Ježíš: Zpátky to bývá vždycky těžší. Viktor: No hlavně ty šutry, to byl zážitek. Ježíš: Těžší, ale možná lepší. Viktor: OK, půjdu tudy. Ježíš: A kdy se vrátíš? Viktor: Jen tam něco domluvím a pádím zpátky… Ježíš: Já myslím, ke své ženě. Viktor nechápe Ježíš: Ještě se ti neopálil proužek po prstýnku. Viktor: Aha… No… Tak to je snad moje věc, ne? Ježíš: To doufám, že je to tvoje věc. Viktor: Hele, hele, o co ti de? Ježíš: Můžu ti pomoct. Viktor: Ty? A jak? Dáš mi volňáska na slet bezdomovců? Ježíš: Jsem ten, koho hledáš. Viktor: Povýšeně. Jako Ježíš? A to seš tady sám? Ježíš: Učedníky jsem poslal napřed, za Martou. Lazar zemřel. Viktor: Aha, aha. No jo, za Martou... Hele, tak abychom to nějak uvedli… Ježíš: Já vím, co hledáš, Viktore. Viktor: překvapen, že zná jeho jméno i důvod, proč přichází Jo? No tak co? Ježíš: Potřebuješ zázrak. Viktor: Tyjo, dobrý. Pomalu začínám věřit, že jsi to vážně ty. Ježíš: Tiše. Můžu tě uzdravit, Viktore. Viktor: Vidíš! Nevíš všechno! O mně tu vůbec nejde. Vhodného adepta ti teprve vyberou posluchači. Je to, doufám, jedno jestli bude slepej, chromej nebo tak… Ježíš: Chci uzdravit tebe. Viktor: Zbytečný, mně nic není. Ježíš: Točíš o cizích životech, ale ztrácíš ten svůj. Viktor: Hele, nech mě na pokoji! Ježíš: Přišel jsi za mnou... Viktor: Skočí do řeči. Pro zázrak! Ne pro blbý řeči! Ježíš: Bílý proužek po prstýnku se ti opálí, ale nejde jenom o ruce.
4 Viktor: Ježíšikriste, co je to za pakárnu. Já s tebou přišel jako chlap s chlapem uzavřít férovou
dohodu:
TY
MĚ
ZÁZRAK
PRO
MILIONY,
JÁ
TOBĚ
HODINU
DRAHOCENNÝHO ČASU PRO TVÝ KÁZÁNÍ V PŘÍMÝM PŘENOSU – milionovej zástup, všichni nažhavení, pohneš rukou - chromej nohou a už všichni skandují… Ježíš! Ježíš! Ježíš!!! Ježíš: … Na kříž!!! Na kříž!!! Viktor: Co to povídáš? Přestaň. Ježíš: Kdy se vrátíš ke své ženě? Viktor (povzdechne si něco ve smyslu, s tebou je to těžký)… To se zeptej jí, kdy mě bude chtít vidět ona. Ona se sbalila a práskla dveřma. Ji si pozvi, jí udělej kázání. Nestál jsem jí ani za to, aby mi to řekla do očí. Já jí nic neudělal. Ježíš: Když už se uchýlíš ke lži, tak aspoň nelži sobě. Viktor: Pozvolna. Konec. Nechme toho… Uděláš ten zázrak? Ježíš (L1): Smíříš se s ní? Viktor (P1): Víš co? Čekám tě pod kopcem.
SKV 2
Urban, Čapka, Plíhalová + Sbor žen: Chroboková,
Vojnarová a další (zejména ženy) (Pl.) HUDBA – předěl, parodie na smuteční pochody??? + SBOR ŽEN (S) – pláč a lkaní (včetně Marty) Viktor (P2): Slzy, zármutek a bolest. To je v tuto chvíli Betánie. A rádio vašeho srdce je tu s vámi přitom. Truchlící příbuzní v čele s Martou oplakávají jejího zesnulého bratra, uloženého už čtvrtý den v hrobě. Je mu ještě pomoci? S novou nadějí pohlížejí směrem k němu: drobnému, štíhlému muži, s plavými vlasy a přemýšlivýma očima… Dokáže to? Marta (P1): Kdybys tady byl, Pane, Lazar by neumřel. Ježíš (L1): Laskavě. Marto… Každá smrt nevede ke smrti. Lazare, volám k tobě. Lazare, pojď ven! HUDBA (L2) – zázrak, jen kratičký akcent Dav (S) /údivem vydechne/: Zázrak
5 Viktor (P2): Tak to je síla. Přál bych to zažít vám všem, jak nás, vánci ševelánci, posloucháte. Kámen od hrobu je odvalený a Lazar opět mezi živými. Marta pláče dojetím a objímá ho. Dav (S): potlesk + povídání o věci (jen ruch) Viktor (P2→P1): Stylizace. Ježíši, promiň, že ruším, ale všechny, co nás poslouchají, by určitě zajímalo, jak se cítíš. Vzkřísit mrtvého, to určitě není nic snadného. Ježíš (L1): Dát život živému bývá občas mnohem těžší, Viktore. Viktor (P1): Můžu se tě, Ježíši, tady před našimi posluchači zeptat, zda přijmeš pozvání k provedení zázraku v přímém přenosu? Ježíš: Co když zázrak vypadá jinak, než si představuješ? Viktor: Myslím, že dneškem jsi dokázal, že jsi muž na svém místě. Ježíš (L1): Byl bych bezmocný, kdyby Lazar sám vyjít nechtěl. Viktor (P1): A to by snad mohlo být poselstvím i pro vás, přátelé! Vyjděte do ulic! Hlasujte, bojujte, zapojte se do naší nové soutěže! Už brzy se znovu setkáme. Zázrak na vlnách Vichru! HUDBA – akcent, zadumaný s otevřeným koncem JINGLE – Rádio Vichr, Rádio Vašeho srdce (jen slovo)
SKV 3
Ivanová, Lančíková, Stoklasová, Hartlová, Mlynář
AKORDEON, Sbor starších žen + REPO (Šindelářová) (St.) ECHO – pokoj, Dav-ženy smějí se, Máří hraje na akordeon, zpívají vhodnou píseň, poslední sloku (vše hlasité, leč ve 2. plánu) (P1→P2) Reportérka (L2): Ahoj všichni, u mikrofonu je vaše Judita. V naší pravidelné rekapitulaci pokračujeme, jak slyšíte, velmi zvesela a blížíme se k pomyslnému vrcholu. Jsme v Domově nevidomých v Jeruzalémě, v útulném pokojíku, ve kterém žije soutěžící s číslem čtyři, pan Josef. Ale ještě předtím, než si s panem Josefem a jeho fanynkami popovídáme, poprosím režii o profil dalšího soutěžícího, nebo spíš soutěžící HUDBA – vata, jímavá
6 REPO-Anna (S) (Pl.): Bezvýrazný unavený monotónní hlas, v tichu. Je to suché. Ahoj, zdravím všechny, jmenuju se Anna a mám pětiletou dcerou Aničku, která je moc těžce nemocná. Má spinální svalovou atrofii. Do dvou let nebude chodit a pak ani hýbat rukama a pak ani dýchat. Mně je tohle celé hrozně trapné, ale já bych si moc přála, aby žila. Hlasujte pro číslo osm. Děkuji vám. Opět ruch pokoje Reportérka (L2): Ano, jak slyšíte, malá Anička čeká na vaše hlasy. Kupujte žetony, hlasujte a pomáhejte! Osud našich soutěžících máte ve vašich rukou! A teď ten, komu prozatím nejvíc přejete štěstí a zdraví! Místo první - pan Josef! Dav (P1→P2) – potlesk: Bravo!!! Reportérka (L2→L1): Jaký je to pocit, pane Josefe, být tak blízko cíli? Josef (P1) (viditelně zaražen): Zdravím všechny a moc a moc děkuju. Reportérka (L1): Jak jsem říkala, my jsme se za vámi vypravili do Domova nevidomých v Jeruzalémě, kde žijete. S námi je tu i zhruba desítka vašich fanynek, vašich spolubydlících, které přišly, a to musím říct, všechny oděny ve slušivých simlách s nápisem: NOVÉ OČI PRO JOSEFA! Dav-ženy, včetně Máří (P1→P2): se smějí a zatleskají + Máří zahraje na akordeon tuš Reportérka (L1): A já se vám rovnou zeptám. Kterou z vás napadlo, že se takto originálně zapojíte do naší soutěže? Máří (P2): Když jsme o té soutěži slyšely ve vašem rádiu, řekly jsme si, že pomůžeme našemu Josefovi. My všichni tady v Domově hlasujeme pro něho. Paní redaktorko, že ho nakonec vyberete… Já vám za to zahraju!!! (zkusí pár tónů na akordeon) Reportérka (v rozpacích) (L1): Šance má velké, ale to opravdu nezáleží na mně… Maří (jako by ji neslyšela) (P2): On by vážně moc a moc chtěl vidět. Josef (P1): Ale no tak, Máří! Máří (P2): Vždyť je to pravda, Josefe. No tak to řekni, jak to říkáváš. Navádí. Lidi... Josef (P1): Lidi, hlasujte pro mě! Já chci ještě vidět kousek světa, trochu krásy, pár úsměvů, modré nebe a kvetoucí louky... Už nechci jen brát a být na obtíž, já chci lidem sloužit. Darujte mi, prosím, nové oči. Reportérka (L1): O tom, zda se Josefův sen splní rozhodujete právě vy! Velké finále na vlnách rádia vašeho srdce – už zítra!!!
7 HUDBA – „Óda na Josefovy nové oči“ v podání dětského sboru (S) (St.) Orla hrdého, na nebi let vidět zas, jak krásný je tento svět, nad hlavou jak se nebe točí Tak seber rozum svůj a s námi odhlasuj pro Josefa nové oči. Orla hrdého, na nebi let vidět, jak zlatavě třpytí se med, rozpustit na očích zlý věčný mrak. Tak seber rozum svůj a s námi odhlasuj dobrému muži nový zrak.
SKV 4
Urban, Čapka, Bureš (z dorozumívání), Dav studio,
Hartlová, Hruška (2. plán) DAV STUDIO - potlesk a volání: Ježíš, Ježíš. (2. plán) (S) Viktor (P1): Ježíši, tady jsi. Už se tě nemůžou dočkat… Ten dav, to je psycho, co? Je ti dobře? Vypadáš divně. To bude tím vedrem… Hele, tak pár důležitých věcí. Nominace nakonec vyhrál ten slepejš… Ježíš (L1): Už jsi s ní mluvil? Viktor: Jo tak, nebyl čas. Ježíš: Slíbil´s to. Viktor: Všechno bude, neboj. Ježíš: Proč utíkáš sám před sebou? Viktor: Nikam, ksakru neutíkám, myslím na to, zajdu za ní. Teď jenom nebyl čas. Ježíš: A kdy bude - čas? Viktor: Vím já, nejspíš, až tady s tím blázincem skončím. – Ne, to byla legrace… já se po ní podívám, hned zítra.
8 Rejža (P2): Viktore, připrav se, za chvíli jedem. Ježíš (víceméně pro sebe): Jak chceš něco najít, když nechceš nic ztratit? Viktor (k rejžovi): OK, rejžo, rozumím, jsem připraven. Ježíši, důležitý upozornění, mikrofon si nedávej moc blízko k puse, pak to zní blbě. Jo, a podobenství a ty příběhy O.K., ale nic moc dlouhýho, lidi by se mohli nudit. A do konzumu taky moc nešij, to by se mohli zase naštvat… Zdálky znělka VICHRU. Viktor: Á znělka. Tak tfuj, tfuj, tvoje cesta vzhůru začíná. Tudy, prosím...
SKV 5
Urban, Čapka, Bartoň, Dav studio, Hartlová,
Hruška, Mlynář HUDBA – vše „živě“ HUDBA – znělka VICHRU, vše za účasti DAVU – publikum Viktor (P1): Dámy a pánové, začíná večer plný zázraku! Vítejte! Dav (S): Potlesk. Viktor (P1): Diky diky říká Viky! Ale, jak všichni víte, já tu dnes nejsem ten hlavní… dnešní večer totiž patří VÁM, skvělému publiku!!! Dav (S): Potlesk. Viktor (P1): VÁM a dvěma mužům. Jednomu je šedesát, druhému třiatřicet. Jednoho jste vybrali vy, druhého vám přivádíme my, jeden bude z vaší vůle uzdraven, druhý ho zázrakem uzdraví… nevidomý Josef a jeho zachránce JEŽÍŠ!!! HUDBA – krátká uvítací fanfárka (S) Dav (S): Potlesk: Ježíš! Ježíš! Viktor (P1): Možná si říkáte: Tak tohle je on? Vždyť se na něho podívejte! To je ta tvář, to jsou ty ruce, které dokážou uzdravovat? Ne, vážně, Ježíši, dokud jsem tě osobně nepoznal, dokud jsem nebyl přítomen Lazarovu vzkříšení, nikdy bych neřekl, že jsi, co jsi. Tvoje slova, tvůj pohled na život a na svět mě opravdu zasáhly…! Teď přichází chvíle, kdy můžeš jediným gestem, jediným skutkem proměnit životy nás všech! HUDBA – podkres, vážný, cituplný, dramatický. Viktor smrtelně vážný. (S) Viktor (P1): Ježíši, toto je pan Josef. A já se tě ptám: Můžeš ho uzdravit? Josef (je extrémně nervózní, nevěří, že se zázrak povede) šeptá (L2): Ježíši, Ježíši. Viktor ztiší hlas (P1): Ježíš bere pana Josefa mlčky za ruce. Silná chvíle. Josefovi tečou slzy dojetí, Ježíš zavírá oči, soustředěná tvář… teď je zase otvírá, dlouhý pohled na pana Josefa.
9 Nutno poznamenat, že pohledy jsou důležitou součástí Ježíšovy léčebné metody. Bohužel pan Josef z nich prozatím ještě nic nemá. Nebo už ano? Ne, Ježíš se dívá na mě, takže mu spolu s mikrofonem předávám i slovo. Ježíš (L1): Slovo patří tobě, Viktore. Člověka může uzdravit i člověk. Já jsem tu dnes zbytečný… (odchází) Viktor (P1): Ale... (volá za ním) Počkej, Ježíši, kam jdeš? – Josefe, vidíte už? Josef (L2): Ne, ne. Nic, nic! Dav (S) - Vzedme se udivený hluk. Viktor (P1→P): Hej, stůj! Ježíši! Teď nesmíš pryč! Teď! Nepouštějte ho! Nikam ho nepouštějte, musí zůstat tady! Ježíši!
Esko KOLÁŽ – dav se rozlítí, práce s materií jako u ukřižování, do toho HUDBA, vše se v půli prudce zastaví: (P→P2) Viktor krčí se před davem: Přátelé, přátelé, u mikrofonu je váš Viky, prosím klid, hlavně už žádné násilí, všechno se vysvětlí, napraví. Zázrak bude! Momentální indispozice. Nedorozumění... Nic víc. Zázraku se dočkáte, beru si to na starost!!! S panem Josefem a s reportážním mikrofonem totiž okamžitě vyrážíme do Betánie, za Ježíšem! KOLÁŽ – jako padající kamení prudce dojede do tečky.
SKV 6
Urban, Bartoň (Pl.)
Viktor (jdou) (P1): Pro sebe. Sakra, zase ta cesta. To mi byl fakt čert dlužnej. Hele, nemůžete se mě držet někde jinde? Hrozně se vám potí ruka. Josef (jdou) (L1): Za loket je to nejlepší. Viktor: Tak si ji aspoň utřete. Josef: Nemůžeme jít po cestě? Viktor: Já taky s vejletem nepočítal… Však už tam budem. To by mě zajímalo, jak se Ježíšovi podařilo tak rychle zmizet?! Josef: Nemám na túry obutí.
10 Viktor: Taky jste nemusel dělat takový výstupy: Co se mnou bude, lidičky, všechno jsem prodal, v domově dal výpověď… koho to zajímá. Josef: Nechal jste mě tam stát. Viktor (leze kopec): Jo, budu si vás všímat, a lidi mezitím rozmlátí studio. Pozor! – Josef hekne Možná je to všechno moje vina. Viktor: Tak, konečně rovina... Chvilku se posadíme tady na ten kmen. Josef: Myslíte, že mě neuzdravil, protože jsem udělal něco špatně? Viktor: Vidět mu do hlavy, to je poslední, po čem toužím. Zmírní, aby slepce uklidnil – nic blbého se neděje. On jenom není ten správný mediální typ. Mikrofony, stres, to každý nezvládá. Josef: Když já měl takovou radost, že jsem to vyhrál. Já si říkal, že už se nebudu ptát, čemu se vždycky všichni smějí a šátrat rukou po talíři, když si chci nabrat poslední brambor. Pauza. Zastaví se a posadí se na kámen. Máte rodiče, pane redaktore? Viktor ironicky (co je ti po tom, dědku): Kdybych neměl rodiče, tak bych tady nebyl… Josef: Jó, dokud máte rodiče, je dobře na světě. Ale pak, kdo na vás čeká? Viktor: Hele, nedojímejte se, to není zdravý. Josef: Moje hůl je už někde na skládce, v domově už doma nejsem.. Já ani nevím, co budu dělat, jestli to nevyjde ... Viktor: Za půl hodiny jsme v Betánii. On udělá zázrak, já to natočím. Oba budem spokojení, a jdeme domů, jasný? Josef: Kéž by. Viktor: No tak ale pojďte. Josef: Jo, jo. Viktor: Říkám, jdeme… Kýváte hlavou a sedíte. Josef (zvedá se): Kameny mi říkejte krok dopředu, ano? (pomalu odchod obou do 2. plánu) Viktor: Jasně. Josef: A díry aspoň dva. Viktor: Říkám, že jasně. Josef: Au. Viktor: Jo, bacha. Šutr. HUDBA – uzavírající záběr + postřih: JINGLE – znělka Rádia Vichr, rádia vašeho srdce – krátká
11
SKV 7
Urban, Plíhalová, Bartoň, Stylizovaný dav (Pl. + St.)
Pl. Viktor (P1) : Zázrakovou mánii ukončíme v Betánii! Sory sory, větýrci šutýrci za to přerušení. Zázrak jsem slíbil, zázrak bude. Už je takzvaně za dveřmi. Za těmito dveřmi. Zabouchání na dveře. To, co tréma a napětí Ježíšovi nedovolily uskutečnit ve studiu, podaří se mu určitě tady, v klidu a míru pokojného venkovského stavení. ZVUK – zabouchání na dveře (P1) Marta (za dveřmi) (L2): Kdo je? Viktor: Radostně zahalasí. (P1) Viky, Viky Tajfun! Marta (L2): Neznám. Viktor (P1): Postupně vypadává ze stylizace. Viky, Viktor z Vichru. Z toho rádia přece... Jdeme za Ježíšem. Marta (L2): Není tady. Viktor: On se ještě nevrátil? Marta: Ne a běžte pryč. Pauza. Viktor: No, co se dá dělat, počkáme na něho venku. ZVUK – otevření dveří (S) St. Marta (L2): Naléhavost hlasu, strach. Pojďte, pojďte dovnitř. Ale rychle… Viktor (se bába asi zbláznila) (P1→L1): Co se děje? Marta: Zavřete. /ZVUK - přibouchnutí dveří./ (S) Nebyl někdo venku? Neviděl vás? Viktor (L1): Ne, nevím, myslím, že jsme tam byli jen my dva. Marta (L2): Už tady byl jeden a pak ještě jeden… prý vyřídit si to s Ježíšem. Viktor: Cože? Marta: Neposloucháte svoje rádio? Celý den pořád dokola - podvodník, zrádce, potrestat… Viktor: To je jenom tak… až ten zázrak natočím, bude všechno jinak… momentálně zklidňujou lidi, to víte, mají v tom svý peníze, chtěli si za ně prožít svůj okamžik štěstí, svoje malý vykoupení… Marta (L2): A ON aby zase někam utíkal. Josef (P1): Pošeptá. Já už nikdy vidět nebudu? Viktor (L1): K Josefovi. Ale jo, budete...
12 Marta: On mi vždycky říkal, Marto, já jsem u vás skoro jako doma. Já nikdy neslyšela nic hezčího. A teď zase čekat, čekat, bát se, doufat, čekat… Viktor (opatrně ji přeruší): Malinko spěcháme. Čím dřív to natočíme, tím líp. Pro všechny. Marta: Běžte pryč. Oba. Viktor: Když řeknete kam, rádi půjdeme... Marta mlčí a myslí si to vám neřeknu Viktor: Vemlouvavě. Já osobně ho nehledám, ale tady pan Josef. Josef: Já chci vidět, prosím vás, smilujte se. Marta: Myslíte, že jste jediný, kdo potřebuje uzdravit? Josef: Ale mě lidi vybrali! Marta: Oni vás vybrali a tenhle se vás chce co nejdřív zbavit. Viktor: Já chci, aby viděl! Marta: Mírná ironie. Vám na někom záleží? Viktor (L1): Opravdově. Tak co mám podle vás udělat? Nechat ho někde sedět na šutru a čekat, až o něho Ježíš zakopne a uzdraví ho? Nebo ho tady nechám vám, stejně nemá kam jít… Marta (L2): Unaveně. Mluvil o Emauzích. Že se tam chystá. Ale kdo ví, kde je a co se mu stalo... HUDBA – předěl, v půli přerušen vzdáleným skandováním UKŘIŽOVAT!!! UKŘIŽOVAT!!! (S), otevřený konec:
SKV 8
Krejčí, Urban, Bartoň (Pl.)
ZVUK – slepice se rozletí po dvoře (S) Venkovan (L1): Já moc dobře vím, co jste zač. Chystáte zase nějakou šou, co? „Dobrá duše naletěla“ nebo tak nějak by se to mohlo jmenovat. Viktor (P1): Pomalu, s důrazem na každé slovo. Já jsem reportér Viktor a on nevidí. Nemáme kde spát, to je celý. Venkovan (L1): A mikrofony máte někde v ponožkách nebo za manžetama, co? Viktor (P1): To se máme vysvlíct? Venkovan (L1): Na to vám není nikdo zvědavej. Viktor (P1): Přece nás nevyhodíte! To je nelidský!
13 Venkovan (L1): Mějte srdce na dlani, co? Až mi vrátíte prachy za mý hlasy! Josef (L2): Snaživě. Ale on mě uzdraví. Právě jdeme za ním. Venkovan (L1): Vás, vás, ale já hlasoval pro tu holčičku. Viktor (P1): Pojďte, Josefe, nebudeme se doprošovat. (mají se k odchodu) Venkovan (L1): Počkejte, tak jo. Nechám vás přespat. Ale jenom jeho. Vy si spěte, kde chcete, reportére. KOLÁŽ – večer v polopoušti, štěkot psa, cikády??? Do toho se pozvolna přidává HUDBA, která přináší Viktorův monolog
SKV 9
Urban (Pl.)
Viktor (P1): Jasně, jasně, mně stačí kamení pod hlavu. Tak pod tímhle fíkovníkem si ustelu? Sedá. To je šílený ticho. Jak v prázdným domě. Ještě, že mám vás, vánci ševelánci, vždycky s vámi, nikdy sám. Viky spí pod fíkovníkem, vy jste u toho, Viky se plazí do Emauz, vy cucáte brčkem košér limonádu a sledujete Vikyho pachtění… Tak už to vybalte! Nevažte se, odvažte se a řekněte to na plnou hubu – Viky, už padej, ztrať se z éteru. Ty už ničím nepřekvapíš, už nás nebavíš, už nic novýho nevymyslíš… A já pudu, nic mě tady nedrží. Na vás se můžu vykašlat! Já mám svůj život! Pauza. Nic neřeknete? Opakuje po venkovanovi. Jeho jo. On je mrzáček chudáček, jemu postel dám. Ale vy, vy ne, vy si spěte, kde chcete. Pauza. To je šílený, ticho. Já nechci ticho. Já chci život, ať to jede, ať to frčí… A pak ti manželka jednoho rána poví, že mluvíš dvěma hlasama a nevíš, který je ten tvůj, že jsi jen hlas bez obličeje. Hlas, kterej nikdo nechce vidět, nechce znát, jen nás bav, hlase, chichichacha… a buď sám. HUDBA – skončí, přerušena Josefem, ZVUK pokračuje
SKV 10 Bartoň, Urban (Pl.) Josef (L→L1 pozvolna, jízda 3 repliky) (pln strachu volá, šmátrá kolem sebe ve tmě): Haló, pane redaktore! Kde jste? Ozvěte se mi, prosím! Přece mě tady nemůžete nechat! Viktor (P1) (jen pro sebe): To není možný, on snad nedá pokoj ani v noci… Josef: Já tam ležím a říkám si, co asi děláte… že jste se asi naštval a odešel pryč… Viktor (jen pro sebe): To bych taky nejradši udělal… No, jenom si mě hledej, slepejši, no, tam taky nejsem…
14 Josef: Vím, všechno je to moje vina, ten zázrak nebyl jenom kvůli mně, on do mě viděl, on to všechno viděl, jaký jsem sobec, jak myslím jenom na svoje oči a svůj zázrak a nikoho jinýho. Ale přece mě tady teď nenecháte? Já už se nebudu zastavovat a ruku si budu utírat. Ticho. Viktor (jen pro sebe): No, to bys mohl. Josef (tady je na L1) Bezradně. Začíná panikařit: Pane redaktore, jste tady?! Maminka taky říkala, tvoje vina, že otec odešel, kdybys nebyl mrzák, chlubil by se synem. Takhle jenom chodil a říkal boží trest, boží trest, ty jeho slepý oči… Tak slyšíte!!! Viktor (P1): Sakra chlape, co tady jančíte? Josef: Pane redaktore! Vy jste se vrátil? Viktor: Ne, vzbudil. Vyhádám vám pohodlnou postel a vy z ní zdrhnete! Josef: Myslel jsem, že už chcete jít. Viktor: Je noc. Nevidím víc než vy. Josef: Noc? Hluboká? Viktor: Dost. Josef: A počkáte na mě do rána? Já tady nechci zůstat sám. Mohl bych si sednout tady k vám… Viktor: Dejte mi pokoj! Jediná chvilka, kdy jsem vás neměl přilepenýho na rameni a vy jste tady zase! Máte měkkou postel, tak běžte spát. Šutry jsou dneska za odměnu jenom pro reportéry. RUCH – dozní, odkudsi zdáli se vynoří HUDBA – snová scéna
SKV 11 Čapka, Urban (Pl. neb St.) Snová scéna pro Ježíšův a Viktorův hlas. Není to realistický dialog. Hlasy jsou nedramatické, uvolněné, bez zvukově naznačeného prostředí Ježíšův hlas (L2): Zdravím tvůj sen, Viktore. Viktorův hlas (P1): Kdo je to? Ježíšův hlas: Nevidíš ani sebe, jak bys mohl vidět druhé? Ale je to docela zábava, ne? Pozorovat cizí strach, natáčet, komentovat. Viktorův hlas: Ty, Ježíši? Přišel ses vysmívat? Ježíšův hlas: Ne. Přišel jsem se zeptat, jak se daří tvé ženě. Viktorův hlas: Vždyť víš, že ani nevím, kam šla. Radši mě zbav toho slepce, táhnu ho jako žok přes celou zem.
15 Ježíšův hlas: A co když je to naopak? Co když on táhne tebe? Viktorův hlas: On? A kam? K zemi? Ježíšův hlas: K tobě samému. Viktorův hlas: Nic příjemnýho. Ježíšův hlas: Tak se sbal a jdi, nechej svůj žok třást se strachy v posteli. Viktorův hlas: Soucit. Vždyť by se ráno zjančil. Ježíšův hlas: Mohl bys to natočit a pouštět v rádiu. Třeba by to bylo zábavnější než tvoje žena… Viktorův hlas: To byl přece jenom vtip! Reportérova drahá polovička se snaží vztekat, ale vůbec to neumí, a tak nadává slovama, který hladí. Lidi jsou natvrdlí, vůbec to nepochopili. Ježíšův hlas: Ona taky ne. Viktorův hlas: Od té doby pak už neříkala nic. Chodila po domě, ani nevyčítala ani nebrečela, prostě nic. Než se vracet do toho jejího ticha, to už jsem radši přespával ve studiu… Ježíšův hlas: … a když jsi jednou našel lístek s nápisem „Odešla jsem“, tak se ti ulevilo. Viktorův hlas: Když šla, tak šla. Já ji nebudu hledat! Nechci ji hledat! Vždyť jí je líp a mně je dobře. Dobře. Slyšíš! Dobře! HUDBA – vyjede a dozní do tečky + ZVUKOVÁ KOLÁŽ – stylizace rána (kohout + slepice se rozeběhnou po dvoře jako v úvodu SKV 8)
SKV 12 Bartoň, Urban (Pl.) Oba opět jdou. Josef (L1) (jdou): Dneska nebudete nahrávat? Viktor (P1) (jdou): A co? Poděkování těm buranům za vlídný přijetí a sladký sny? Josef: Děkuju vám, že jste na mě počkal… Viktor: Přece si nenechám ujít tu slavnou chvíli, až uvidíte. Josef: A co když mě vezme zase za ruce a řekne vy jste ale sobec, pane Josef. Když myslíte jenom na sebe, zůstaňte si ve tmě. Viktor: Vy? Sobec? Vždyť máte takový hezký cíle: už nechci být na obtíž, chci vám pomáhat, nebo jak jste to říkal… Josef: Ale já vážně chci. Viktor: Pro sebe. No právě. O to je to lepší. Tím líp, ne?
16 Josef: Já budu pracovat v našem domově. A všichni budou říkat, pane Josef spravte nám to okno, ať na nás netáhne… a Máří si řekne, ať už je tady Josef, aby mi připevnil popruh na harmoniku… A pak vyjdu ven a uvidím… Viktor: Ironie. Rozkvetlý louky, modrý nebe, olivový háje, pohodu až za hrob, co? To už můžete mít teď, tady všude kolem nás není přece nic jinýho. Když si vysníváš svoji vlastní nesobeckost, proč by sis nemohl vysnít i krajinu? Přejít zřejmá fakta a žít si v ideále? Josef: Je horko. A sucho. Nohy se mi zvrtávají na kamení. Opatrně. Neví, co mají Viktorova slova znamenat. A taky svými smysly opatrně propátrává , ohledává okolí. Viktor: Áááá, máte vlastně pravdu, Josefe, je sucho. A všude jenom poušť a kamení. Josef: Tak proč jste to říkal prvně o těch loukách? Viktor: A proč si myslíte, že vás Ježíš neuzdraví? Josef: Někde tam v dálce je taky moře, že? Nepříjemná otázka přišla. Snaží se před ní uniknout do předchozího tématu – popisu vysněné krajiny, v níž není nic nepříjemného. Viktor: Moře? (zastaví se) Josef: (zastaví se) Modré moře. Modrá je studená. Viktor: Já vidím jenom cosi bílýho. Asi zase další skály. Josef: Bílýho…? Tak to bude dům. Dům je bílý! Viktor: Se zahrádkou a kytkama v oknech, co? Josef: Už ho vidím taky. Pečeme jehně. Máří hraje na harmoniku, strašně falešně zpívá… nikdo neví co, protože si zapomněla zuby… ale je mi dobře, dobře, moc dobře. Ale vůbec to tak nemyslí. Pauza. Můžeme se tady někde posadit? Na chvíli! Začíná jako idylická vzpomínka na pohodu. Pak si ale uvědomuje, že té otázce neuteče. Vzpomínal na domov, ale tam za ním přece přišla ta Aniččina maminka. Viktor: To už vás zase bolí nohy? To brzo! Josef: Ne, chci vám něco říct. Viktor překvapen Josef (posadí se): Večer před tím finále, byl jsem nervozitou úplně vyřízený, tolik se toho stalo, taky jsem nevěděl, co budu říkat v tom rádiu, neměl jsem ani chvilku klid, lidi z domova mi pomáhali s vyklízením pokoje… Pak už odešli, chtěl jsem si jít lehnout, ale slyším tiché klepání na dveře. Otevřu a za nimi maminka té malé Aničky… Viktor: … soutěžící číslo osm… Josef: … tak, tak. Chytla mě za ruce, měla takové vláčné poddajné ruce, hrozně potichu mluvila a pořád opakovala „ji, ji, nechte ji“. Jako že ta malá je na druhém místě, a kdybych z té soutěže odstoupil, uzdravil by Ježíš ji…
17 Viktor: No a vy? Josef: Co jsem měl udělat? Kývnout a zase si sednout na postel? Vždyť já chci jenom… Viktor: …vidět rozkvetlý louky a sloužit lidem a abych mohl sloužit, musím vidět... lidi si mě vybrali, nemůžu je zklamat.... Josef: Celou noc jsem se pak třásl a říkal si, co teď dělá ona, jak jí je, a když jsem pak stál ve studiu, cítil Ježíšovy dlaně, tak jsem pořád slyšel její hlas: Ji, pane Josef, ji, nechte prosím ji. A já si říkal, musí se něco stát, přece mě nemůže uzdravit, takového sobce. Viktor: Tak proto si myslíte, že vás nechá ve tmě? Josef: Vy nevíte, jaký to je, když se musíte pořád někoho ptát, kolik je hodin a jestli voda na kafe už vaří…Mě to vážně hrozně mrzí. Viktor: Vás? Vás nemá, co mrzet. Rekvizity viny nemají. To já se měl vrátit ke své ženě, to já se měl napravit. Josef: Vy? Viktor: Chtěl to po mně. Prý abych se já uzdravil. „Vrať se, najdi ji, smiř se“, jako by to šlo, když ona si před váma zacpává uši a radši než na vás hledí do zdi. To nebylo kvůli vám, pane Josefe, vy jste v týhle hře jenom loutka, kterou si přehazujeme… Já vás dovedu do Emauz, nastrčím vás před něho a děj se vůle boží… Na jednu stranu přiznání – konečně mluví pravdu. Na druhou stranu s mrazivým klidem a chutí bourá Josefovy iluze Viktor rád bere lidem jejich pohádky a sny o sobě. On o sobě totiž žádné nemá Josef: Slepejš z pokoje číslo dvacet šest. Jenom sedět a hltat, co před vás postaví, a opakovat si modrá je studená, oranžová teplá, to je oheň a kožich z lišky, zelená nezdravá, červená když teče, tělo život svleče a pořád se ptát, jestli máte barvy sladěný a kam jste si odkopl botu. (vytrhne se mu a utíká pryč) Nesahejte na mě. (vytrhne se mu) (L1→L) Josef si paradoxně na své vině trochu zakládal. Protože najednou získal velkou důležitost – kvůli jeho „špatnému skutku“ byl Ježíš schopný zahodit svou kariéru, zkazit večer… Přestal být objektem děje, rekvizitou, co někdo někam pořád přemisťuje, chvilku záleželo na jeho pocitech, vině… Viktor mu bere jeho důstojnost, znovu z něho dělá věc – loutku. Útěk je pak útěkem od ponížení. Touha být zase chvilku sám za sebe, dělat vlastní rozhodnutí, ovlivňovat běh věcí. Viktor (P1): Nechte toho. Tak kam utíkáte (snaží se ho dohonit) Josef (L/PC): Nechte mě, nechte mě, nechytejte na mě. Já jsem si říkal, jaký nejste hodný, že se mnou jdete… že vám na mě záleží… Viktor (P1): Bacha, strom. Josef (L): … a zatím… nasahejte na mě… ještě nejsem takový kripl, abych se doprošoval mrzáka jako jste vy!
18 Viktor (P1): Tak jo, tak si běžte, kam chcete. Jste volnej jako pták… Lepší než můj loket je plazit se po zemi. (zabrán sám do sebe) Už vás vidím, jak támhle za tou zatáčkou začínáte panikařit a říkat si, sakra, plazím se správně, je to prosím vás cesta do Emauz??? A já mám tím pádem volno, ne? Ruce mám zase volný… co Tajfune? Jde se domů… (P1→L2) Sakra tam né! Bacha! Jáma. Josef (L): Áááááá. (spadne do díry) – Au, au. (z jámy) ECHO Viktor (P1→L2) (přibíhá): Chyťte se mě! Tak. Josef (L): Noha. ECHO Viktor (L2) táhne ho ven Josef (L) sípe Viktor (L2→L1): Ukažte. Trhání plátna. Tak co? Jak se cítíte? Už je to lepší? Josef (L1→L2): To je mokrý. Viktor (L1): Máte jen rozbitý koleno. Josef (L2): Nenecháte mě tady, že ne? Viktor (L1): To se ví, musíme to přece natočit. Josef: Ale já mu asi řeknu, aby uzdravil tu Aničku. Viktor: A co když to udělá? Josef: Ta její máma říkala, že bych mohl být u nich… Nevadí vám to? Viktor: Ne. Hlavně už pojďte. Josef: Když to tak hrozně bolí. Viktor: No jo, tak si nastupte. Mý záda jsou vám k dispozici!
SKV 13 Bartoň, Urban, Dav – stylizovaný, Hartlová, Hruška (St.) KOLÁŽ – Viktor/Josef detail, DAV – polocelek (rytmizováno, možná HUDBOU, možná hřeby zatloukanými do dřeva) Dav (S): Emauzy. – Emauzy, Emauzy. Josef (L2): Ježíš? Není tady? Dav (S): Neznám. Nechci znát. Viktor (L1): Ježíš, ten doktor přece. Dav (S): Běžte pryč.
19 Josef (L2): Poslali nás sem. Viktor (L1): Musí tady být! Dav (S): Doktor? Josef (L2): Nepřišel? Dav (S): Zrádce, zrádce, podvodník. Muž (P): Celou stovku jsem poslal. Dav (S): To sucho, to sucho. Žena (L): Já padesát. Dav (S): Už je po něm. Viktor (L1): Po něm? Dav (S): Ukřižován,včera, na Golgotě. Žena (L): Za Jeruzalémem, na té skále. Muž (P): Všechny by měli! Viktor (L1): Blázni, blázni! Dav (S): Pořád neprší. Žena (L): Kvůli němu. Taky měl žízeň. Muž (P): Padal. Dav (S): Zločinec. Trest. Zločinec. Trest. Josef (L2): Co se mnou bude? Viktor (L1): Přece si mohl pomoct!? KOLÁŽ – dozní do tečky.
SKV 14 Bartoň, Urban (Pl.) Josef (L2): Já vás neměl nikdy poslouchat, nikdy se hlásit. Viktor (L1): Pojďte, jdeme. Zkusíme to nějak zachránit. Josef (L2): Jak zachránit? On je mrtvý! Viktor (L1): Dotočíme povídání o té naší cestě, dostanete nějaký peníze… Josef (L2): Ale já měl vidět, otevřít oči a mít v nich všechno, na co se podívám! Horké nebe a oheň, kožich od lišky ... Viktor (L1→P1): A co mám dělat? Sedět tady a stokrát opakovat sory, je mi to moc líto, ale já „zázrak“ tohodle ražení neumím? – To se dalo čekat, že se lidi naštvou. Chtěli šou, ne žádný bonmoty a poselství… Jestli mu to stálo za to… Pojďte, půjdeme domů. Josef (L2): Už se nemám kam vrátit.
20 Viktor (P1): Budete u mě. Velkej dům, nikdo v něm. Aspoň tam nebude takový ticho. Můžete si tam nastěhovat i tu svou Máří s harmonikou. Josef (L2): O to se vás nikdo neprosil. Viktor (P1): Tak co ksakru chcete? Co pro vás mám udělat? Josef (L2): Donést vodu. Mám žízeň. HUDBA – zádumčivě zazní a dozní do tečky.
KONEC
