Závěrečná zpráva z kolokviálního výzkumu na téma spravedlnost a zvířata

Závěrečná zpráva z kolokviálního výzkumu na téma spravedlnost a zvířata

Vpracovali: Lukáš Zilvar a Stanislav Adámek, 2007


Úvod Zvířata jsou součástí každodenního života lidí na celém světě prakticky odjakživa a od samého počátku zde také existovala a stále existuje jakási potřeba nějaký adekvátní, korektní, popřípadě spravedlivý vztah mezi lidmi a zvířaty vymezit. Pohled na to, jak by měl takovýto vztah vypadat, nicméně prodělal v rámci lidských dějin řadu změn a současná situace ve společnosti naznačuje, že tento proces ani zdaleka nekončí. Tento vývojový proces je sám o sobě velice zajímavý, stejně jako jsou zajímavé faktory, které momentální stav společenského konsensu ohledně adekvátního vztahu ke zvířatům definují Takové nejobecnější rozdělení lidí v pohledu na adekvátní vztah ke zvářatům může být rozdělení na zastáce atropocentrického a zoocentrického přístupu [De Tavernier a Decuypere, 2001 In Verbeke, 2006]. Ten první říká, že pouze lidé mají morální status a proto nemají přímou morální odpovědnost ke zvířatům, což ve své podstatě obhajuje používání zvířat lidmi, zatímco podle druhého jsou některá (cítící) zvířata rovná lidem (například v jejich schopnosti cítit bolest a tedy i možnosti trpět) a dobré bytí (well-being) proto nezahrnuje jen kontrolu bolesti a utrpení, ale také možnost žít život, který se podobá životu v jejich přirozeném prostředí. Pro tyto lidi se nejedná o volbu být ohleduplný ke zvířatům, pro ně je to jednoduše morální povinnost [Verhoog, 1992 In Verbeke, 2006]. Většina lidí se nicméně na tomto kontinuu nachází někde mezi a nespadají jednoznačně ani do jedné, ani do druhé kategorie. Nejčastěji je tento pohled na zvířata závislý na individuálním zaujetí pro danou problematiku [Zaichkowsky, 1985 In Verbeke 2006], popřípadě individuálně vyvinutým soucitem1. Dle těchto měřítek jsou poměrně specifickou skupinou lidí nejrůznější ochránci zvířat. Výzkumy například naznačují, že mezi aktivismem v oblasti zvířecích práv a vlastnictvím domácích zvířat (mazlíčků a společníků) existuje silné spojení. Velká většina z nich (přes 90 %) totiž vlastní nějaké domácí zvíře, často jich je i více [Jamison a Lunch 1992; Richards a Krannich 1991 In Peek 1996]. To na jednu stranu koliduje s postoji předních představitelů2 těchto hnutí, a na druhou stranu koresponduje se zjištěním, že vůdci jsou obvykle ve srovnání s řadovými členy hnutí poněkud většími ideologickými puritány [Wilson 1976; Lichter a Rothman 1983; Berry 1989, In Jamison a Lunch 1992]. Kromě jakéhosi osobního hodnotového barometru, který má každý jedinec v sobě, poté sehrává při vymezování adekvátního vztahu mezi lidmi a zvířaty svoji roli také legislativa a sociální kontrola. Jinými slovy zde existují nejrůznější normy, ať už psané či nepsané, kterým by se lidé měli podřídit, přičemž zde zároveň existuje iniciativa tyto normy upravovat, doplňovat a celkově „vylepšovat“. I v této oblasti pak mají aktivisté prosazující práva zvířat velký vliv. Především oni se totiž v širším slova smyslu snaží zlepšovat ve společnosti vztah a přístup ke zvířatům, a to často právě normativní úpravou [Rowan, 1989 In Jamison a Lunch 1992]. Postupem času tak tyto organizace zaujaly své legitimní místo ve společnosti a začaly řešit témata, která jsou nejzávažnější a která jsou společností vnímána zároveň jako nejkontroverznější. Díky činnosti těchto organizací se tak veřejnost postupně dozvídá o tom, co se děje například za zavřenými dveřmi velkochovů nebo pokusných laboratoří, což v konečném důsledku může vést k poměrně radikální změně veřejného mínění. Důkazem toho může být například v součastnosti se zvyšující zájem lidí o biopotraviny a produkty, které jsou ke zvířatům ohleduplné a přátelské tzv. animal friendly products. Podmínky chovu zvířat se tak najednou stávají významnou otázkou pro samotné spotřebitele [Bornett a kol. 2003 In Verbeke, 2006] a protože jsou tito spotřebitelé vlastně koncovými uživateli, jsou jejich názory a postoje vlastně velice důležité. To vede zpětně k upevňování pravidel a nastavováním nových standardů, stejně jako k větší kontrole toho, jak by měl konkrétní vztah ke zvířatům vypadat. Tento trend lze tedy do jisté míry chápat jako výsledek osvěty, kterou tyto organizace šíří. Lidé totiž obvykle nemají dostatečné informace o tom, jak například chov zvířat skutečně probíhá, ačkoliv jakési základní povědomí o této problematice například z masových medií přeci jen mají [Verbeke, 2005 In 1

skotský spisovatel John Oswald tvrdil, že tendence či pocity milosrdenství a soucitu se nachází v samotné přirozenosti člověka 2 prominentní členka organizace PETA, Ingrid Newkirk k tomu například říká: „to je absolutně bezútěšná situace lidské manipulace se zvířaty" [McCabe 1986: 220 In Jamison a Lunch 1992]

Lukáš Zilvar a Stanislav Adámek, 2007

2


Verbeke, 2006]. Díky činnosti těchto organizací jsou však lidé seznamováni se „skutečným“ stavem věcí, následkem čehož se často mění také jejich názory a postoje. Výzkumy týkající se názoru veřejnosti na podmínky v jakých jsou zvířata chovány například naznačují, že lidé mají tendenci pod vlivem poskytnutých informací měnit, často i radikálně, své názory na vhodné či nevhodné podmínky, ačkoliv dopad informací a jejich účinek se liší případ od případu. Roli hraje samozřejmě také to, jaké informace měli k dispozici už před tím, stejně jako jejich dřívější zájem o danou problematiku. Obecně totiž platí, že čím více má o dané problematice jedinec informací, tím méně je pravděpodobné, že svůj názor nějak radikálně změní [Verbeke, 2005 In Verbeke, 2006]. Dopad poskytnutých informací na změnu názoru nicméně závisí také na některých demografických charakteristikách a určité rozdíly v pohledu na produkci masa jsou například patrné také u městského a venkovského obyvatelstvo [Hughes, 1995; McEarchen a Schroeder, 2002 In Verbeke, 2006]. Celý text je rozdělen, kromě tohoto úvodu a závěru, do čtyř dalších částí. První se zabývá zrodem hnutí za práva zvířat a jakousi typologii organizací, které jsou na tomto poli činné, druhá se týká metodologie, kterou jsme ve výzkumu užili, třetí část je pojednáním o vztahu mezi dvěma východisky, které se v této oblasti nejvíce prosadily a čtvrtou část představuje jakási analýza přesvědčovacích a legitimizujících strategií, které tyto organizace užívají. Nejpodstatnější je podle nás třetí a čtvrtá část, ve které jsme se snažili naznačit, že v součastnosti je vzájemný vztah mezi zmiňovanými principy, tedy mezi welfare zvířat (animal welafe) a právy zvířat (animal rights), charakteristický vítězstvím principu welfare, ačkoliv tento princip se stále více a více blíží ideálu práv zvířat. Samotné organizace, ačkoliv se ipmlicitně nebo dokonce explicitně považují za obhájce práv zvířat, pak paradoxně většinou bojují spíše za jejich welfare. Přesto není jejich vliv ani zdaleka zanedbatelný, a proto si určitě zaslouží naší pozornost. Zrod a vývoj původního hnutí za práva zvířat Zrod hnutí za práva zvířat je často spojován s rokem 1975, kdy byla vydána kniha australského filozofa Petera Singera Osvobození zvířat (Animal Liberation). Od té doby získávalo hnutí za práva zvířat na síle i viditelnosti a současné odhady hovoří až o 600 mezinárodních organizacích, které se právy zvířat zabývají [Kopperud, 1989 In Peek 1996]. Největší a nejznámější z nich PETA (People for Ethical Treatment of Animals) má více než 350 000 členů a hospodaří s ročním rozpočtem přes 10 milionů dolarů [Myers 1990 In Jamison a Lunch 1992]. Postupně se mu tedy dostalo nejenom větší morální, ale i finanční podpory, a tak bylo jen otázkou času, kdy se sociologové začnou o povahu těchto hnutí [Jagger 1992; Jasper and Poulsen 1993 In In Jamison a Lunch 1992] a charakter jejich členů [Jamison and Lunch 1992; Galvin and Herzog 1992; Herzog 1993; Plous 1991; Richards and Krannich 1991 In Jamison a Lunch 1992] zajímat. Výzkumy aktivistů hájících práva zvířat naznačují, že tito aktivisté jsou vesměs spíše mladí, poměrně vzdělaní lidé ze střední třídy, kteří s největší pravděpodobností nebudou jíst maso a často ani jiné živočišné produkty jako je mléko nebo vejce, nebudou nosit oblečení na jehož výrobu bylo nějaké zvíře použito, ani užívat kosmetiku či jiné produkty, které byly na zvířatech testovány. Jedním ze společných jmenovatelů je převažující počet žen v těchto hnutích [Jasper a Nelkin 1992; Sperling 1988 In Jamison a Lunch 1992 ]. Ženy totiž obecně podporují práva zvířat více než muži, projevují také větší zájem o mravní zacházení se zvířaty [Gallup a Beckstead 1988; Galvin a Herzog 1992; Herzog, Betchart, a Pittman 1991; Kellert a Berry 1987 In Jamison a Lunch 1992], stejně jako větší humanismus a méně utilitářský pohled [Kellert and Berry 1987 In Jamison a Lunch 1992]. Zvýšený zájem žen o zvířata je vysvětlován specifickou socializací v rámci níž se posilují pečovatelské sklony a strukturálním umístěním žen do domácnosti, kde mají k zvířatům blíže, a v neposlední řadě také tím, že ženy, které jsou samy utlačovány, spíše inklinují k ideologii egalitarismu, který je v souvislosti se zájmem o práva zvířat typický. Aktivismus lze tedy v jistém slova smyslu chápat jako symbolickou manifestací egalitářského, sociálního a politického pohledu. To je patrné obzvláště ve vztahu k vědě a technologické změně. Aktivisté, ať už bojují za práva zvířat, nebo jejich welfare, jsou totiž často vysoce skeptičtí k hodnotám vědy a na vědce se dívají jako na jedince, kteří neoprávněně užívají


3


své autority, neboť nemají odpovědnost k široké veřejnosti. Vědci jsou tak stereotypně chápáni jako muži v bílých pláštích, kteří jsou zodpovědní za krutost páchanou na zvířatech při pokusech a testování. Sperling [In Jamison a Lunch 1992] v této souvislosti například naznačuje, že zvířata hrají roli také jako prostředníci mezi lidmi a prostředím a poukazuje na to, že v době rychlých a značných technologických a jiných změn, je násilí páchané na zvířatech, včetně výzkumů, vlastně symbolickým vyjádřením odcizení se člověka přírodě. Zatímco zvířata jsou tedy pro tato hnutí symbolickými prostředníky mezi lidmi a přírodou, vědci provádějící pokusy na zvířatech pro ně představují logický rozpor, do kterého se společnost s přírodou dostala. Tato skutečnost je velice zajímavá proto, že v sobě skrývá zásadní rozdíl, v kterém se tato hnutí liší od svých předchůdců a konec konců také od názorů většinové společnosti. Oni totiž sami sebe často považují za následníky hnutí za občanská práva či feministického, popřípadě environmentálního hnutí, a dle mnoha autorů jisté spojení či kontinuum mezi brzkým humanitním hnutím a ostatními sociálně reformujícími hnutími skutečně existuje [Lansbury 1985 In Jamison a Lunch 1992]. Hnutí za lidská práva, které zastávalo utilitářký etický princip, však ještě donedávna používání zvířat ve vědě akceptovalo a ve své podstatě bylo provědecké [Rowan 1984 In Jamison a Lunch 1992]. U aktivistů se tedy neprojevuje vysoká míra zodpovědnosti pouze ke zvířatům, ale často také vůči planetě [Buttel a Flinn 1974; Van Liere a Dunlap 1980; Luker 1984 In Jamison a Lunch 1992], a tak tito lidé budou kromě zvířecích práv zastávat s největší pravděpodobností také nejrůznější environmentální stanoviska. To že projevují ve větší míře soucit se zvířaty totiž nelze redukovat na pouhý sentiment. Intenzita s jakou „bojují“ naznačuje, že je za tím něco víc, než jen soucítění se zvířaty, a zájem o zvířata tedy zřejmě není jediným motivem, proč se angažovat v hnutích za práva zvířat. Spojitosti mezi hnutím za práva zvířat s environmentálním hnutím, z kterého se ostatně mnoho bojovníků za práva zvířat rekrutovalo, si všiml také Nash, který ve své knize The Rights of Nature [Nash 1989 In Jamison a Lunch 1992] představuje jakýsi teoretický koncept vysvětlující vznik zvířecích a ekologických práv. Jeho přístup naznačuje, že práva zvířat jsou logickým rozšířením egalitářských principů také k přírodě a zemi. Nash spojuje ekologická hnutí s klasickým americkým liberalismem, jehož centrální myšlenkou byl právě egalitarismus, a proto také bývají aktivisté či ochránci zvířat spíše levicově orientovaní. Ve skutečnosti se pak určité hnutí hájící práva zvířat, konkrétně tzv. antivivisekční hnutí objevilo již v 19 století, nicméně až v důsledku jakési vnitřní transformace si toto hnutí začalo všímat dnes prakticky všech možných způsobů lidského (zne)užívání zvířat. Jednotlivé organizace jsou proto v současnosti poměrně různorodé a každá se může specializovat na trochu jinou oblast, popřípadě i několik oblastí, jakými je například problematika používání zvířat pro zábavu, rekreaci, v zemědělství, stejně jako ve výzkum, který stále vzbuzuje asi největší mobilizaci [Rowan 1989 In Jamison a Lunch 1992]. Tato charakteristika poté platí i pro české prostředí, kde obdobných organizací rovněž není málo. Zabývají se především informační a vzdělávací činností. Komunikují s politickými představiteli a spolupracují při tvorbě zákonů, přičemž samostatnou otázkou jsou propracované strategie politického lobbingu [Jamison a Lunch 1992], což (i u nás) vedlo k vytvoření nebo změně řady zákonů, které status zvířat, nebo jejich vztah s lidmi upravují (Federal Animal Welfare Act, Animal Welfare Institute apod.). Celosvětově se pak tento trend odráží ve snaze přijmout deklaraci za práva zvířat (Declaration of the Rights of Animals). Metodologie výzkumu a typologie organizací, které se ochranou zvířat zabývají Organizace na ochranu zvířat, či vysloveně organizace bojující za práva zvířat, se tedy samozřejmě vyskytují i u nás v ČR. Sami jsme objevili a monitorovali okolo třiceti3 různých iniciativ4, které se ochranou zvířat, potažmo ochranou životního prostředí zabývají, s počátečním cílem vytvořit jakousi typologii těchto organizací. V České republice mají tyto iniciativy obvykle statut nevládních neziskových organizací, většinou se jedná o občanská 3

do toho nepočítám čistě vegetariánské a veganské iniciativy, jejiž relevance bude patrná níže většinou mají nějaký formální charakter, ale jsou zde i jedinci - nadšenci, kteří třeba „jen“ vytvořili nějaké informační internetové stránky, viz příloha - seznam organizací na ochranu zvířat 4


4


sdružení nebo obecně prospěšné společnosti, někdy o nadace. Jejich právní statut je tedy neopravňuje například k tomu, aby mohly přímo zasahovat do situací, kdy dochází k nehumánnímu zacházení se zvířaty, neboť například nemají povolen přístup do chovných stanic apod. Z hlediska aktivit je lze dále dělit na ty umírněné, jejihž aktivity respektují zákon a odmítají vlastně cokoliv, co by jej překračovalo, a které proto řeší problematické otázky spíše legislativně, nebo tím, že se obracejí k veřejnosti, a v rámci odlišení od radikálních frakcí většinou tyto organizace dávají otázkám etický rámec [Jasper a Nelkin 1992 In Jamison a Lunch 1992]. Pak jsou zde totiž i takové, které zákon respektují daleko méně, nebo ho vysloveně překračují. Příkladem muže být Animal Liberation Front (Fronta za osvobození zvířat) jejíž členové osvobozují zvířata přímo z farem, případně provádí i různé ekonomické sabotáže. Svojí činností, prosazováním zájmů nebo rozsahem či prioritou sledovaných problémů, se tyto organizace v České republice poměrně překrývají, a tak se vesměs všechny zabývají otázkami chovu hospodářských zvířat, vivisekce, neboli pokusů na zvířatech, chovu a lovu kožešinových zvířat, transportů zvířat, vegeteriánství, dále otázkám souvisejícím s údajným utrpením zvířat v cirkusech, v zoologických zahradách, při dostizích, koridech, nebo při lovu velryb. Samostatnou oblastí zájmu je pak legislativa, u níž se pohledy, především na její funkci, u jednotlivých organizací poněkud liší. Ačkoliv většina těchto organizací se zabývá podobnými, ne-li stejnými tématy, lze vysledovat i jistou specializaci, a tak se některé tyto organizace zabývají především chovem hospodářských zvířat (OHZ - Ochránci Hospodářských Zvířat) nebo především vivisekcí (Svoboda zvířat). Ostatně právě tyto témata (chov hospodářských zvířat a vivisekce) společně s chovem kožešinových zvířat (který ale, alespoň co se legislativy týče, vlastně spadá také do chovu hospodářských zvířat) se na základě našeho výzkumu jeví jako problémy nejpalčivější a tedy i nejvíce sledované a diskutované. Vesměs všechny tyto oragnizace pak ve svých prohlášeních kladou důraz především na osvětu (co jim ostatně taky zbývá) a to zejména na osvětu dětí a mládeže (hold starého psa už novým kouskům nenaučíš). Proto by se tyto organizace daly rozdělit také na základě činorodosti, nebo dle směru, kterým je osvěta prioritně namířena. A tak se jedni soustředí především na osvětu proti živnostem spojenými s trápením zvířat v zemědělství a „odhalováním zlořádů a intrik agromafií a mafií v oblasti výroby masa a s nimi zapletených úřadů“ (OHZ) a druzí zase bojují spíše za nahrazení a zákaz pokusů na zvířatech, zrušení chovu kožešinových zvířat, nebo proti vystupování zvířat v cirkusech apod. (Svoboda zvířat). Mimojiné se ale často zaměřují i na propagaci vegetariánského a veganského stylu života, jakožto životního stylu, který dle jejich slov nejenom zdravotně, ale také eticky, duchovně a morálně přispívá k soucítění člověka se zvířaty a nenásilí. Nejčastěji má tato osvěta podobu informačních kampaní (mezi jejich činnosti je tedy nutné zařadit rovněž vyhledávání a shromažďování informací), často spojených s příslušnou peticí, popřípadě (zvláště pokud se jedná o nadaci) nějakou dílčí sbírkou. Poměrně velká část těchto oraganizací neposkytuje tyto informace jen prostřednictvím internetových stránek, ale také formou publikační činnosti, neboli vydáváním knížek, časopisů, různých zpravodajů, letáků, plakátů a brožůr, samolepek, ale i videodokumentů nebo obřích bilboardů apod. Dále pořádají nebo se účastní různých výstav, veřejných mítinků, přednáškek a seminářů, zřizují infostánky, v některých případech i s možností ochutnávky vegetariánských či veganských jídel a v neposlední řadě organizují i poklidné demonstrace. Mnoho z nich je činorodých také na poli legislativy tzn. zajímají se o nedodržování potažmo o neúčinost zákona na ochranu zvířat, připomínkují návrhy zákonů a vyhlášek týkajících se ochrany zvířat a vypracovávájí z hlediska zvířat příznivější návrhy, dále jednají s úřady, zúčastňují se správních řízení atd. Mezi činnosti některých těchto oragnizací patří ale i kontrola životních podmínek zvířat v ZOO, nebo řeší případy týrání zvířat. Toho dosahují například tím, že se snaží medializovat tyto kauzy a přimět příslušné státní a zastupitelské orgány, aby oprávněné stížnosti skutečně řešily. Po této typologii, jsme přistoupili k podrobnější analýze internetových stránek těchto sedmi organizací: Svoboda zvířat, Ochránci hospodářských zvířat - OHZ, Společnost pro Zvířata, Different Life, Práva zvířat, Nadace na ochranu zvířat a Pomoc zvířatům. Analyzovali jsme tedy jak vizuální, tak především textové materiály, konkrétně pak nejrůznější stanoviska a prohlášení a jiné dokumenty, které byly na stránkách ke stažení. Samotná analýza pak


5


probíhala v duchu pravidel grounded theory. Nejprve se jednalo o kvalitativní obsahovou analýzu s cílem odhalit nejpalčivější problémy, následně tedy logicky o jakousi diskursivní analýzu a v konečné fázi tak trochu i konverzační analýzu, neboť nás zajímalo také to, jak tím co říkají, respektive píší, legitimizují své postavení a cíle. V rámci tématické kvalitativní analýzy bez předem zvolených kategorií jsme nakonec identifikovali jako úplně nepodstatnější téma vztah nebo pomyslné kontinuum mezi ideály welfare a svobody, což jsme posléze teoreticky rozpracovali a v následné analýze přesvědčovacích a legitimizujících strategií důsledně zohledňovali. Jinými slovy, snažili jsme se odhalit, zdali se tyto strategie přibližují spíše ideálu welfare, nebo svobody. Welafre versus svoboda, aneb cesta ke šťastnějším zvířatům Dovolujeme si tvrdit, že v souvislosti s adekvátním a spravedlivým vztahem mezi lidmi a zvířaty zvítězil v širší společnosti, stejně jako legislativně, koncept animal welfare, neboli welfare zvířat. Jako takový ale samozřejmě prošel nějakým svým vývojem. Z počátku šlo především o trend zbavit zvířata krutosti, což postupně vedlo ke snaze zajistit zvířatům nějaký stupeň welfaru. V současnosti tento nastolený trend dále pokračuje snahou zajistit zvířatům poněkud více než je to dosavadní minimum, něco co je zároveň udržitelné, etické, praktické a ekonomické. Za současnou ideou zvířecího welfare stojí představa, že zvířata, zvláště ta, která se nacházejí v péči člověka nebo jsou člověkem nějak využívána (jídlo, práce, zábava, výzkum), by neměla zbytečně trpět. Tento postoj se obvykle zaměřuje na mravní zásady a etiku lidského jednání, popřípadě lidské nečinnosti. Oproti tomu poněkud hlubší politické či filozofické požadavky ohledně statusu zvířat jsou zahrnuty ve východisku, obhajující přímo práva zvířat, což už jsme nakousli a čímž se budeme zabývat ještě později. Nějaký systematický zájem o „pohodu“ zvířat se poprvé objevil pravděpodobně již v myšlenkovém systému jedné z nejstarších civilizací, která prosperovala v údolí Indu, civilizace Harappa. V rámci jejich náboženské víry se totiž předpokládalo, že předkové se vrací ve zvířecí podobě a podle toho se také musí se zvířaty zacházet. Ostatní náboženství, obzvláště ta, která vycházejí ze starého zákona tzv. abrahamovská náboženství, nicméně pohlížejí na zvířata jako na majetek a kodifikují pouze pravidla pro jejich péči a zabíjení. Poněkud konkrétnější podobu s ohledem na lidskou morálku a lidské chování získal tento koncept v souvislosti se zaváděním prvních právních úprav, které měly chránit zvířata (původně dobytek, koně a ovce) zejména před krutým zacházením. Tento zákon navrhl v roce 1822, britský ministerský předseda Richard Martin, který byl rovněž jedním ze zakladatelů první organizace na světě, která se welfarem zvířat zabývala5. Z darů jejich členů se poté financovala kontrola podmínek chovaných zvířat a jejich porušování. Podobné sdružení se začaly objevovat i jinde v Evropě a později také v Severní Americe. První taková skupina v USA vznikla v roce 1866 v New Yorku a nesla název American Society for the Prevention of Cruelty to Animals. K dalšímu rozvoji tohoto konceptu a k jeho vědeckému ukotvení, došlo pod vlivem rozvoje intenzivního a velkoformátového chovu zvířat. Tento proces probíhal současně s tím, jak se lidé stěhovali do měst a přestali si být těchto změn vědomi. Díky některým aktivistům, například Ruth Harissonové6 však postupně k jisté změně ve veřejném mínění nakonec přeci jen došlo. V odpovědi na tuto skutečnost ustanovila britská vláda v roce 1965 tzv. Brambellovu komisi (1979) Farm Animal Welfare Advisory Committee, která měla tuto problematiku zkoumat a legislativně upravit. První směrnice a doporučení této komise se týkaly požadavku větší svobody, respektive volnosti. Tato zpráva například definovala 5 základních potřeb, na jejichž uspokojení má právo každé zvíře. Zvíře by mělo mít například možnost se otočit kolem sebe, možnost si lehnout, natáhnout (protáhnout) své končetiny, prostě udělat si pohodlí. Brambellova zpráva dala mimo jiné podnět také k nějakému vědeckému uchopení 5

Jednalo se o Society for the Prevention of Cruelty to Animals, neboli SPCA, která vznikla v roce 1824 a které udělila královna Viktorie v roce 1840 požehnání 6 Ruth Harrisonová ve své knize Animal Machines (1964) zřejmě jako první poukázala na podmínky chovu zvířat v intenzivním zemědělství a zavedla termín označující hospodářská zvířata „zvířata z továren“ (factory animal), který se používá do dnes


6


tohoto konceptu, a stanovila určité předpoklady nějaké vědecké definice. Podle ní je totiž welfare „široký termín zahrnující v sobě jak fyzické tak duševní zdraví zvířete. Jakýkoliv pokus definovat welfare tedy musí vzít na vědomí vědecké poznatky týkající se pocitů zvířat, které jsou odvozené z jejich specifického druhu, funkce a přirozeného chování". Tím tento koncept dostal nový rozměr. Už neobsahoval jen etické komponenty týkající se nejrůznějších hodnot, ale také vědecké komponenty, týkající se faktů. Jedna z nejpoužívanějších a nejčastěji citovaných definic welfare pak pochází od Brooma, který říká, že welfare zvířat je jakýsi normální stav, v rámci kterého se zvířata vypořádávají se svým prostředím7, přičemž se zohledňuje jak úplná nemožnost se vypořádat se svým prostředím, tak velmi lehké, nebo naopak velmi složité podmínky a okolnosti samotného vypořádávání [Broom 1986 a 1991 In Broom 2003]. Dle Duncana a Pethericka [1991 In Bono, G. a De Mori] závisí welfare zvířat spíše na tom, jak se zvířata cítí, než na pouze na přítomnost či nepřítomnost utrpení. Jedná se tedy o jakýsi emocionální přístup založený na individuálních potřebách. V každém případě wefare jako koncept není univerzální. Lidé totiž mají odlišný žebříček hodnot a tak pro někoho dobrý welfare znamená něco jiného než pro druhého. Z literatury jsme identifikovali v zásadě tři různé pohledy jak se dá na welfare zvířat dívat. Všechny tyto přístupy lze považovat za rovnocenné, odrážející v sobě etický zájem společnosti a hodnotící soudy o tom, jak by se mělo se zvířaty zacházet, nicméně odrážejí také to, co by se podle jednotlivých lidí mělo měřit. První je charakteristický svým zájmem o biologické funkce zvířat a dobrý welfare z tohoto pohledu představuje dobré zdraví, růst a efektivní produkce. Druhý přístup zahrnuje daleko více emocionální stanovisko a bere v potaz i pocity zvířat. Zde je dobrý welfare charakterizován maximální eliminací bolesti či utrpení, přičemž stejný důraz je kladen na to, aby si mohla zvířata, jak jen je to možné, užívat potěšení z života. Třetí pohled, v jistém slova smyslu „nejpřirozenější“, se snaží osvobodit zvířata od nejrůznějších omezení a umožnit jim praktikovat své přirozené chování. Zřejmě nejkomplexnější a nejpraktikovanější současný pohled na welfare zvířat je znám jako 5 základních svobod Five Freedoms of animal welfare (1993), které zformuloval britský etolog John Webster. Jsou jakýmsi shrnutím podmínek, které by měly být zohledněny, aby zvířata fyzicky ani psychicky nestrádala. Je to osvobození od hladu a žízně (nerušeným přístupem k čerstvé vodě a krmivu dostačujícímu k zachování plného zdraví), osvobození od nepohodlí (poskytnutím vhodného prostředí včetně úkrytu a místa k odpočinku), osvobození od bolesti, zranění a nemoci (prevencí anebo rychlou diagnózou a léčením), svoboda uskutečnit normální chování (poskytnutím dostatečného prostoru, vhodného prostředí a společnosti zvířat téhož druhu), a svoboda od strachu a úzkosti (zabezpečením podmínek, které vylučují psychické strádání). K zmíněných pěti svobodám Webster navrhl přidat ještě svobodu šestou, být svobodný. Je tím myšlena možnost vykonávat svobodně kontrolu nad vlastním životem a tím se vyhnout nejen utrpení, ale i stavu tzv. naučené apatie. Celý vývojový trend bychom tedy mohli označit jako cestu zvířat od zdraví ke štěstí, posunem od prevence před nevhodnými podmínkami ke snaze zajistit jim co možná nejlepší životní podmínky. Zpočátku se totiž kladl důraz především na environmentální zdroje a prostředky, které měly zvířata k dispozici. Na prvním místě však původně nebyl welfare zvířat, ale potřeba vydělat. To zajišťovala především dobrá strava a napájení, stejně jako vhodné ustájení, zlepšující se hygiena a používání vakcinace. Do uveřejnění Brambellovy zprávy se tedy kladl důraz především na fyzické zdraví zvířat, zatímco po jejím zveřejnění se začal klást důraz také na jejich duševní zdraví. Začal se klást důraz například na strategie krmení, dostatek prostoru a dalších zdrojů apod. Dříve se také obvykle nerespektovaly nějaké potřeby přirozeného chování. Krmení zvířat, které tráví za normálních přirozených okolností většinu část svého dne právě obstaráváním potravy, totiž často vede k jejich stereotypnímu chování popřípadě tzv. naučené bezmocnosti8. Z toho všeho vyplývá, že větší 7

An animal's welfare is its state as regards to its attemps to cope with its environment Spojení mezi naučenou bezmocností a depresí, což vysvětluje proč se bezmocné zvířata stávají pasivní, prokázal například Martin E. P. Seligman [In Keeling 2005]

8


7


důraz by se měl klást na zvířata a jejich vnímání, reakce a odpovědi na podmínky, ve kterých žijí, a menší důraz na určování detailů environmentálních podmínek a managementu. Kontrola by se pak měla týkat spíše samotných zvířat a ne tolik prostředí a podmínek. Co by se mělo konkrétně měřit definoval například Winkler [In Keeling 2005]. Jeho doporučení obsahuje míry chromosti, zranění, kondice, ne/čistoty, možnost stát nebo si lehnout, nedostatečné sociální chování, abnormální orální chování (přílišné bučení), konkrétní lidsko zvířecí vztah, neboli vztah mezi zvířetem a člověkem, který se o něj stará atd.. Úkol tedy už není jenom ideologický, ale také praktický a aplikovaný. To vše vedlo ke vzniku legislativy a různým regulím ohledně toho, co by mělo být poskytováno, přičemž zohledňovat se musí konkrétní charakteristika samotného zvířete (druhu), a tak se klade důraz třeba na vyhodnocování výrazových prostředků a na postoje lidí, které je nutné trénovat a vyškolit a dostatečně ohodnotit, neboť ne každý se chová ke zvířatům stejně. Objevují se také doporučení ohledně ohleduplného nakládání, způsobu jízdy, plánování tras, aby se snížila úmrtnost při transportech9 apod. Kritici zvířecího welfare vůči tomuto trendu namítají, že je antropocentrický, neboť některým vybraným zvířatům je zajišťován relativně vyšší wefare, než jiným. Jak už jsme naznačili, vedle welfaru zvířat se hovoří také o jejich zrovnoprávnění. Zastánci konceptu zvířecích práv10 se oproti zastáncům zvířecího welfare nesnaží o pouhé zlepšování podmínek zvířat a jejich zacházení. Zvířata podle nich totiž mají jisté základní potřeby a zájmy a my je musíme respektovat a bránit. Patrná je snaha zahrnout zvířata do jakési, s lidmi společné, morální komunity (moral community), neboť mají některé společné základní vlastnosti a potřeby11. Mezi tyto základní potřeby nebo zájmy patří například to, aby člen této komunity zbytečně nezažíval kvůli jinému členu nějaké utrpení. Dalším cílem je přesunout zvířata z kategorie majetku či vlastnictví a udělit jim nějakou osobnost, čehož se může dosáhnout jedině udělením legálních práv. Základní tvrzení tedy spočívá v tom, že zvířata by neměla být, nebo alespoň ne morálně či legálně, majetkem či vlastnictvím člověka a že je proto lidé ani nesmějí využívat ke svému prospěchu. Kritici tohoto přístupu však namítají, že zvířata nejsou způsobilá uzavřít nějakou společenskou smlouvu [Carruthers In Sztybel 2006] či dělat nějaké morální soudy [Cohen In Sztybel 2006] o tom, co je dobré a co špatné, stejně jako nejsou schopny rozeznat práva ostatních zvířat, a proto tedy ani nemohou žádná morální práva získat. Filozof Roger Scruton, ačkoliv například sám odsuzuje současné podmínky velkochovů, v této souvislosti tvrdí, že jen lidé jsou schopni si uvědomovat svá práva a povinnosti, a proto také pouze lidé mohou nějaké práva dostat. Obdobně argumentuje také profesor filozofie Carl Cohen, dle kterého musí být držitelé práv způsobilí chápat a rozumět pravidlům a povinnostem s nimi spojených. Debata ohledně práv zvířat je tedy značně komplikovaná, a to především proto, že zde není jednoznačné rozlišení na jakých morálních a politických základech se staví. Odpůrci nacházejí morální ospravedlnění v nejrůznějších rozdílech mezi zvířaty a lidmi jako např. schopnost mluvit, vědomí vlastního já, vysoký stupeň inteligence apod. Na to reaguje Peter Singer jehož pojetí představuje jeden z nejvýznamnějších pohledů, jak se dá na prává zvířat dívat. Singerův přístup, ačkoliv je považován za zakladatele hnutí práv zvířat, však není na právech zvířat vlastně vůbec založen. Singer totiž usiloval především o rovnoprávný přístup k potřebám a zájmům zvířat a kritizoval jakousi druhovou diskriminaci, jakousi obdobu rasismu tzv. speciesismus12. Vycházel při tom z myšlenek utilitarismu, jedné z nejvlivnějších etických teorií, kterou zformuloval anglický myslitel Jeremy Bentham. Benthamovo hledání teorie morálky vedlo k principu užitečnosti, neboli teorii o celkovému prospěchu společnosti. 9

v létě a v zimě dochází k největší mortalitě při transportech poprvé termín práva zvířat použil poprvé sociální reformátor Henry Salt (1892) ve své knize Animals' Rights: Considered in Relation to Social Progress 11 nejdále v této souvislosti došla v Declaration on Great Apes, dle které si jsou gorily, orangutani, šimpanzi a opičky bonobo rovní s člověkem. Nejdůležitější je dle této deklarace potřeba chránit 3 základní zájmy: právo na život, ochrana osobní svobody a nepřítomnost utrpení 12 termín který poprvé použil britský filozof Richard D. Ryder v rámci diskuze skupiny oxfordských filozofů, kteří se v 60. letech zabývali otázkou, zdali je morální postavení zvířata nutně nižší než to lidské 10


8


Jakákoliv činnost je podle něho užitečná tehdy, pokud vede k co největšímu a co možná nejtrvalejšímu štěstí a blahu, co možná největšího počtu lidí. Záleží tedy především na následcích každého činu, to, zda je čin v souladu s normami, je podle něho druhořadé. Bentham však mimo jiné přispěl ve své knize Úvod k principům morálky také přímo do diskuze o tom, proč bychom měli mít vůči zvířatům ohledy. Zdali kvůli jejich vědomí, duši, inteligenci, nebo čemukoliv jinému. „Otázkou není jestli mohou myslet, nebo zdali umějí mluvit, ale jestli mohou trpět?“ Singer tuto myšlenku přejímá a doplňuje o argument tzv. okrajového případu. Říká, že kdyby byla práva udělována na základě nějakých kvalitativních atributů, nutně je nemůžou získat všichni, protože i lidé se mezi sebou liší a někteří tyto kvality nemají. Velice oblíbený je v této souvislosti argument, že pes nebo prase je daleko vnímavější, inteligentnější a společenštější, než novorozenec či senilní stařec a že by tedy měli mít podle tohoto pravidla také větší hodnotu. Mezi poněkud radikálnější zastánce a obhájce zvířecích práv, tentokrát v pravém slova smyslu, patří Tom Regan (The Case for Animal Rights and Empty Cages). Regan upozorňuje na to, že práva lidí jsou připisována na základě určitých schopností, které mají často i zvířata, a proto si zvířata obdobná práva zasluhují také. Ačkoliv morálními aktéry (moral agents), mohou být pouze lidé, morálními příjemci (moral patients) musí být všichni, tedy i zvířata. Zvířata totiž mají neodmyslitelnou individuální hodnotu a nelze je proto chápat jako prostředek k dosažení cílů. Jeho teorie se nicméně netýká všech cítících bytostí, ale jenom těch, které si jsou vědomi své vlastní existence, což jsou podle něho například všichni savci. Ačkoliv se Singer i Regan shodují v tom, že veganství a netestování by mělo být etickou povinností, nacházejí se mezi nimi z jistého pohledu propastné rozdíly. Zatímco Singer se soustředí na zlepšování zacházení se zvířaty a připouští čistě hypotetickou možnost užívat zvířata k dosahování našich cílů, Regan toto absolutně odmítá a podle něho by zvířata neměla být používána za žádnou cenu. Zásadní rozdíl mezi zastánci zvířecích práv a zvířecího welfare tedy spočívá v akceptaci či odmítnutí možného užívání zvířat a v tomto smyslu také tvoří tyto dva ideály přirozené kontinuum. Zatímco jedni možnost nějakého využití zvířat ať už jako potravu, nebo v rámci přátelství nevylučují, druzí ji radikálně odmítají. Podle opravdových bojovníků za práva zvířat je totiž postoj zvířecího welfare nutně rozporuplný a eticky neakceptovatelný. Kanadský odborník na etiku David Sztybel například ve své knize The Rights of Animal Persons (2006) nazývá koncept welfare matoucím eufemismem, v rámci kterého zakrýváme či legitimizujeme nejrůznější utrpení, které zvířatům kvůli jídlu, šatstvu nebo experimentům lidé způsobují. Sztybel tvrdí, že zvířecí welfare může nastat jen za podmínek zvířecích práv. Obdobně argumentuje i americký univerzitní profesor práv Gary Francione (Introduction to Animal Rights), podle kterého zvířata nemohou získat svoje práva do té doby, dokud budou považovány za majetek. Jakékoliv úsilí, které neobhajuje zrušení statusu zvířete jako majetku, je nutně zavádějící, neboť jeho výsledkem nemůže být nic jiného než institucializovaná forma vykořisťování. Francione mimo jiné také tvrdil, že zde neexistuje skutečné hnutí za práva zvířat, ale jen hnutí za welfare zvířat, což koresponduje také s naším zjištěním. Podle něho je tento koncept navíc vnitřně nekonzistentní a značně paradoxní. V rámci konceptu welfare totiž nemůžeme požadované životní podmínky zvířatům nikdy zajistit, nicméně on sám věřil, že zlepšující se životní podmínky všech zvířat, které lidé doposavad využívají, nakonec nutně povedou k absolutnímu zrušení jakéhokoliv používání. Toto stanovisko zastává konec konců i již několikrát zmiňovaná organizace PETA. Podle této organizace je totiž uplatňování konceptu zvířecího welfare správné a žádoucí, ale jenom krátkodobě, než postupně dojde k úplnému zastavení jakéhokoliv zvířecího využívání. Argumentační a legitimizační strategie, aneb hra na city a na rozum K tomu aby tyto organizace ve svých cílech uspěly, tedy aby obhájily své názory a tím přispěly ke změně veřejného mínění, je zapotřebí také dobrých a přesvědčivých argumentů, což se nakonec také stalo centrem našich zájmů. V zásadě by šla veškerá argumentace rozdělit na dva typy. Argumenty, které působí na emoce a argumenty s nálepkou racionální. Emocionální vycházejí z předpokladu morálky a soucitu, zatímco racionální spočívají především v odkazech na nejrůznější vyzkoumaná fakta typu neudržitelnosti současného stavu, korelace mezi špatnými podmínkami zvířat a kvalitou masa, neefektivnost a


9


nepoužitelnost pokusů na zvířatech apod. To je paradoxně tak trochu v rozporu se závěry několika studií, podle kterých mají aktivisté v oblasti práv zvířat většinou o vědě negativní mínění, o čemž jsme se podrobněji zmiňovali v teoretické části. K určitému posilování legitimity deklarovaného stanoviska slouží těmto organizacím často také nejrůznější odkazy na nejvýznamnější myslitele v lidských dějinách, což je strategie, která se nachází někde mezi oběma krajními případy racionality a emocionality. Další strategií je vizualizace utrpení zvířat a nutno podotknout, že z této vizualizace čiší předvším záměr šokovat veřejnost a tomuto záměru jsou i veškeré vizuální materiáli podřízeny. Často využívanou strategií je i „koncept spoluviny“, který lze nalézt předvším v souvisloti s obhajobou vegetariánského a veganského způsobu života. Základní myšlenka tohoto konceptu spočívá v tom, že kdokoliv jí maso, tak vlastně podporuje aktivity ziskuchtivých společností, které za hrůzostrašných podmínek „pěstují“ maso ve velkém. Proto jsou všichni, kteří zvířata (maso) jedí, vlastně spoluviníkem jejich „vyvraždování“, protože kdyby nebyla po masu poptávka, jeho produkce by naprosto ztratila význam. Jednou z nejzákladnějších a centrálních strategií je poté všudypřítomná delegitimizace a odmítnutí nadřazenosti lidí nad přírodou a životním prostředím. Z nábožensko etického hlediska je totiž v naší společnosti oprávnění zvířata používat, a to nejenom na jídlo, silně zakořeněno [White 1967 In Verbeke 2006]. O jakési nadřazenosti člověka a jeho právu zvířata užívat, se píše ostatně v samotné Bibli (Genesis 1:28). V minulosti navíc převládalo přesvědčení (a často převládá i dnes), že lidé jsou na rozdíl od zvířat obdařeni duší a vědomím, což je staví do jiné kategorie. Zvířata jsou z tohoto pouhé stoje, fungují na stejném principu jako například hodinky, přičemž nepociťují radost ani bolest. Filozofové zvířecích práv nicméně jakoukoliv dominanci odmítají [Regan 1986; Linzey 1987 In Sztybe 2006; Singer 2000]. Oblíbenou argumentační strategií je v tomto případě konstrukce určité analogie mezi velkochovy a koncentračními tábory, která poukazuje na to, že status a budoucnost zvířat ve velkochovech je opravdu v mnohém podobná statusu a budoucnosti Židů v koncentračních táborech. Vycházíme z myšlenky, že každý život má svou vlastní neopakovatelnou hodnotu, která není závislá na momentálním hodnocení člověkem. (Svoboda zvířat)

V rámci celé naší analýzy jsme se mimojité snažili zohlednili to, zdali v souvislosti s používanými strategiemi odkazují spíše na welfare zvířat, nebo na jejich práva. Dalo by se shrnout, že takovým nejobecnějším a společným cílem těchto organizací je seznámit veřejnost se skutečným stavem věcí a tím zlepšit ve společnosti vztahy a přístup ke zvířatům. Chceme seznámit obyvatele České republiky se skutečnou realitou masného, vaječného a mléčného průmyslu a jejich škod na zdraví obyvatel, týráním zvířat, ničením životního prostředí a nedodržováním nedostačujícího zákona na ochranu zvířat ... Naším cílem je dostat do povědomí všech obyvatel ten fakt, že konzumace masa, mléka a vajec škodí nejenom jim, ale způsobuje nepředstavitelné týrání a utrpení zvířat na celé planetě. (OHZ)

V pozadí tohoto postoje stojí výše zmíněná skutečnost, že zvířata jsou cítící a citlivé bytosti, které jsou schopné trpět, a lidé by jim proto měli umožnit „život bez bolesti a utrpení“, jinými slovy, ke zvířatům bychome se měli chovat humánně tj. s laskavostí, soucitem a ohledy. Jsme přesvědčeni, že zvířata jsou cítící bytosti, které si zasluhují pozornost, péči a ochranu ze strany člověka, a proto nás trápí krutost a špatné zacházení s nimi. Za své poslání jsme si zvolili trvale zlepšovat vztah člověk-zvíře-životní prostředí, pomáhat zmírňovat utrpení a zajišťovat přijatelné životní podmínky zvířat v lidské péči i zvířat volně žijících (Nadace na ochranu zvířat)

To samo o sobě odpovídá spíše představě welfare, než nějakému úplnému osvobození zvířat. To je ostatně i logické, neboť s konceptem svobody by jistě nebylo možné tolerovat Lukáš Zilvar a Stanislav Adámek, 2007

10


konzumaci jakéhokoliv pokrmu živočišného původu, a to je, pokud přihlédneme k faktu, že vegetariánů je opravdu stále jen mizivé procento a že se v masném průmyslů se točí obrovské sumy peněz, něco jen těžko představitelného. Jakoby tedy organizace na ochranu zvířat, ačkoliv sami většinou deklarují své vegetariánské pojetí života, na takovýto ideál (absolutní svoboda zvířat) rezignovaly a spíše se soustředí na partikulární zlepšení situace a na nejzávažnější problémy. Mezi sebou se pak obecně liší v tom, kde a v čem spatřují utrpení a právě míra utrpení pak může být často indikátorem toho, jestli se spíše blíží k ideálu svobody nebo welfare. Musíme si však uvědomit, že svoboda i welfare jsou v tomto pojetí ideály v pravém slova smyslu, takovými čistými typy, neboť jich nelze nikdy dosáhnout. Svobody nelze dosáhnout proto, že jednoduše žádná absolutní svoboda neexistuje a welfaru zase proto, že jeho definice je značně ambivalentní a v čase velice proměnlivá (vždy totiž nějaké blaho spočívá v něčem jiném, navíc se stále posunuje hranice mezi tím, co by se ještě do blaha mělo zahrnout a co už ne). Přesto si nejsme jisti, zdali vůbec nějaké smysluplné kontinuum mezi těmito ideály existuje. Může se totiž zvyšovat wealfere zvířete, nicméně na svobodu zvířete to nebude mít žádný vliv (např. lev v nejmodernější Zoo na světě, přesto stále lev v zajetí). Svoboda může být navíc také v naprostém protikladu k wealfere. Když například radikální aktivisté vypouštějí nějaká zvířata na svobodu, často to drtivá většina z nich nepřežije a v této souvislosti se objevuje argument, že některá zvířata se bez nás již prostě neobejdou, že jsou často na naší péči existenčně závislá. Svoboda však s utrpením, které je v konceptu ochrany zvířat stěžejní, přeci jen souvisí, a proto ji nelze z konceptu ochrany zvířat vypustit. Někdo totiž může namítat, že jakékoliv omezení svobody zvířat je vlastně do určité míry příčinou bolesti a utrpení. Logicky lze z toho vyvodit, že zvyšováním svobody lze zmírňovat bolest a utrpení. Připustíme-li totiž, že absolutní svoboda opravdu neexistuje, pak se domníváme, že idál wealfare v souvislosti s ochranou zvířat ideál svobody tak trochu obsahuje. Určitý stupeň svobody totiž může být v souladu s ideálem welfare, jinými slovy v souladu s ideálem welfare může být snaha poskytnout zvířeti určitou míru svobody (opět však problém s tím, kde bude hranice, co je víc a co je míň svobodné a co už je nesvobodné apod.). V této souvislosti jsme si povšimli, že zkoumané oragnizace mají tendenci implicitně popřípadě i explicitně rozlišovat zvířata na dvě kvalitativně odlišné kategorie. Na domestikovaná nebo domácí zvířata a na zvířata, žijící přirozeně ve volné přírodě. je nutné si uvědomit, že adaptace zvířat na podmínky v zajetí se velmi liší i uvnitř druhu mezi jednotlivými zvířaty. Neměli bychom také zapomenout na skutečnost, že konkrétnímu zvířeti je naprosto lhostejné, že jeho druh vyhyne. Pro něj jsou podstatné konkrétně jeho životní podmínky, a ty by se měly jeho potřebám přizpůsobit.

Toto rozdělení je odrazem, popřípadě vodítkem, kdy používat koncept welfare a kdy koncept svobody. Do první kategorie bychom mohli zařadit problematiku hospodářských zvířat a domácích mazlíčků, zatímco do druhé jednoznačně problematiku kožešinových zvířat a problematiku cirkusů a zoologických zahrad. Vivisekce pak stojí trochu někde mezi. chov hospodářských zvířat Jak už jsme naznačili, jednou z nejdiskutovanějších otázek je otázka chovu hospodářských zvířat (factory animal). V této souvislosti se hovoří o tzv. intenzivním zemědělství (factory farming) a konkrétně pak o chovu hovězího dobytka, kuřat chovaných na maso, slepic chovaných pro snášení vajec a prasat ve výkrmu, popřípadě také kožešinových zvířat. I zde lze poté v argumentačních strategiích odhalit spíše hru na city nebo na rozum. Etický rozměr této problematiky spočívá především v zažívaném utrpení, a to jak fyzickém tak psychickém, které chovaná zvířata podstupují kvůli nevyhovujícím podmínkám, jež často nerespektují jejich přirozené prostředí. Diskutovaná je tedy především hustota chovu, nepřirozené prostředí či nepřirozené uspořádání zvířat, samostatnou otázkou jsou všechny „zbytečné a zbytečně dlouhé“ transporty zvířat, způsoby porážek a usmrcování, genetické selekce na vyšší produkci mléka či masa atd. Jako jeden z konkrétních příkladů boje za zlepšení


11


podmínek chovaných zvířat může posloužit kampaň Nadace na ochranu zvířat za „zlepšení chovu jatečných kuřat“. Ta spočívá především v informování, respektive konstrukci obrazu nedůstojných a nevyhovujících podmínek k životu, nicméně problematiku svobody až na nedostatek prostoru (což je však v tomto případě spíše pod složka welfare) vůbec neřeší. Chceme informovat veřejnost o tom, v jakých podmínkách jsou dnes kuřata chována a jaké závažné zdravotní problémy jim působí neuvážené šlechtění a velmi nevhodné až kruté zacházení … Ve velkochovech jsou kuřata chována v hustotě 20 zvířat na metr čtvereční. Jedno kuře má pro sebe tedy prostor menší než je velikost stránky A4. Vliv na zdravotní stav zvířat má jistě i kvalita prostředí, ve kterém žijí. Podestýlku po čase zcela překryje vrstva trusu, protože po celou dobu výkrmu není vyměňována. Vzhledem k bolestivým deformacím končetin, vznikajících vlivem rychlého růstu a nedostatku prostoru a možností k pohybu, leží kuřata většinu času na zemi ve svých výkalech. Kontakt kůže s trusem způsobuje popálení kůže nebo vznik vředů na prsou a běhácích. Při vysoké hustotě zvířat v chovu je také velice obtížné udržet dobrou kvalitu vzduchu a teplotně vyhovující podmínky.

Kromě aspektů etických, jako je utrpení nebo samotná smrt zvířete, které se navíc netýkají lidí přímo, jsou zde ve větší míře zmiňovány i jiné aspekty, které se naopak samotných lidí týkají. V souvislosti se současným chovem hospodářských zvířat se totiž uvádějí také širší ekologické, sociální a zdravotní důsledky. V první řadě je to otázka udržitelnosti současného stavu, respektive zdůrazňování, že neustále se zvyšující spotřeba masa je neudržitelná, navíc jeho produkce je neefektivní a neúměrně zatěžuje ekosystém. přeměna rostlinné potravy, kterou zvíře přijme, na živočišné bílkoviny (maso, mléko nebo vejce) je samozřejmě velmi neefektivní. Většinu přijaté energie zvíře spotřebuje na pokrytí vlastních metabolických potřeb...Z neefektivnosti přeměňování rostlinné suroviny na maso (či mléko nebo vejce) také vyplývá, že produkce živočišných potravin je mnohem náročnější na spotřebu přírodních zdrojů...skutečnost, že produkce masa je tak náročná na spotřebu vody, je považována za jedno z největších ekologických nebezpečí, která vyplývají z celosvětově rostoucí spotřeby masa a tedy i vzrůstajícího počtu chovaných „hospodářských“ zvířat...Obrovské množství výkalů, které tato zvířata vyprodukují, znečišťuje vodní zdroje, přispívá ke vzniku kyselých dešťů a uvolňuje do ovzduší metan, který patří k jednomu z nejsilnějších skleníkových plynů

Toto jsou jistě, minimálně pro ekologicky smýšlejícího člověka, argumenty pádné, nicméně z hlediska širší veřejnosti stále postrádají větší průraznost. Netýkají se nás totiž přímo. Jsou to totiž z jistého pohledu pouhé teorie, na jejichž potvrzení bychom si museli možná i několik generací počkat. Aktivisté však mají v zásobě dle našeho názoru ještě silnější argumenty, a tak se například klade důraz také na související utrpení lidí. Průmyslové zemědělství také potřebuje pro zvířata mnohem větší množství krmiva, než které by spotřeboval stejný počet lidí, pokud by jej konzumoval přímo...Podle poměrně umírněných odhadů by snížením spotřeby masa v rozvinutých zemích o 50% bylo možné nakrmit více než 33 milionů hladovějících lidí

Ty nejpádnější argumenty se pak zřejmě týkají kvality masa, respektive souvislosti mezi kvalitou masa a podmínkami, v jakých jsou zvířata chována. Nezdůrazňují se totiž jen zdravotní nebezpečí související s nadměrnou spotřebou masa, ale také důsledky nejrůznějších stresorů způsobujících frustraci zvířete, která se na zhoršené kvalitě masa odráží, stejně jako negativní vliv podávání antibiotik či hormonálních růstových preparátů. To tedy již nesouvisí tolik se starostí o zvířata, jako spíše s tím, že maso zvířat, které jsou


12


chovány v kvalitních podmínkách, chutná lépe a dosahuje vyšší kvality. Moderní západní spotřebitelé tak mají vedle velkochovů k dispozici ještě alternativu v podobě malochovů, které zvířatům podmínky vlastní jejich přirozenému chování poskytují, což ostatně tyto organizace také doporučují. Živočišné potraviny, a to zejména ty, které jsou vyprodukované v intenzivním zemědělství, představují pro člověka několik zdravotních rizik. Držením velkého množství zvířat na malém prostoru a v nevyhovujících podmínkách vytvářejí velkochovy „vhodné“ prostředí pro vznik a rychlé šíření nemocí…Z tohoto hlediska je tedy zdravější konzumovat potraviny z chovů, které poskytují zvířatům přirozenější podmínky

Co se týče aplikace konceptu welafre nebo svobody v souvislosti s chovem hospodářských zvířat, zde tyto organizace jakoby rezignovaly na snahu po úplném zrušení těchto chovů (zřejmě je to za stávajících podmínek opravdu utopie) a tak se zde spíše soustředí na welfare. Zvířata se v podmínkách velkochovu často nemohou chovat přirozeně, což vede k tomu, že jsou frustrována. Kvůli tomu mají často také sklon k agresivitě a zraňují sama sebe i ostatní zvířata…Kuřata na maso jsou chována ve skupinách, které čítají tisíce až desetitisíce zvířat, což pro ně znamená obrovský stres, protože nejsou schopna si vytvořit stabilní hejno…naopak chovné prasnice jsou držena v individuálních boxech a chybí jim potřebný kontakt s ostatními zvířaty. Trpí zde naprostou nudou a nečinností, neboť nemají možnost se čímkoli zabavit.

Naopak v problematice kožešinových zvířat již koncept svobody hraje podstatně důležitější roli. Například organizace Svoboda zvířat vede kampaň za úplný zákaz chovu kožešinových zvířat, ačkoliv i v tomto případě se soustředí spíše na kontrolu nevyhovujících podmínek k životu v duchu welfare, nicméně jednou z těchto nevyhovujících podmínek je skutečnost, že tyto divoká zvířata žijí v zajetí. Chovy zvířat na kožešiny jsou jedním z největších problémů ochrany zvířat … tato zvířata jsou chována standardní technologií holých, prostorově úsporných klecí, s minimem možností k provádění zcela základních biologických potřeb v podstatě divokých zvířat…opatření zákazu chovu je preventivní ochranou biologicky specifických druhů zvířat před týráním při jejich využívání v intenzivním hospodářském chovu, který je, ve své současné podobě již svou podstatou skutečně v rozporu se zcela základními potřebami zvířat a zvířata prokazatelně poškozuje.

zvířata „pro zábavu“ Nevhodné zacházení se zvířaty, či dokonce jejich týrání, se často objevuje také v souvislosti se „zábavou“. Do této kategorie patří například býčí zápasy, rodeo, cirkusy, zábavní parky, koňské dostihy, ale také myslivost a rybaření. I tam, kde je oficiálním cílem vzdělávání, jde někdy spíše o zábavu a z ní plynoucí zisk, což je případ zoologických zahrad, které sem patří také. Největší pozornost pak u nás organizace věnují především cirkusům a právě zoologickým zahradám. Primární argumenty se v těchto případech opět opírají o hledisko etické. Opět se totiž zdůrazňuje především to, že zvířata nějakým způsobem trpí, ať už kvůli drezůře, nepřiměřenému vyčerpání, prožitému stresu a strachu, nebo z důvodu jinak nevyhovujících životních podmínek. I zde pak nabízejí alternativy, například cirkusy bez zvířat a místo zoologických zahrad přírodní rezervace, které požadavek přirozeného prostředí 100% respektují. Z jistého pohledu pak projevují poněkud urputnější boj proti cirkusům, neboť zde jsou obvykle životní podmínky zvířat na horší úrovni, než je tomu u zoologických zahrad. I tady se nicméně snaží tyto organizace spíše o zajištění welfare, ačkoliv se často explicitně vyslovují pro jejich úplné zrušení. A tak se jako hlavní neduhy


13


cirkusů uvádí stres a stereotypní chování v důsledku chudého, značně omezeného prostoru a krmného režimu, bolest a utrpení související s drezúrou, která je pro zvířata navíc nepřirozená, či frustrace a jiné zdravotní komplikace, způsobené neustálým přemísťováním cirkusu. Často se zdůrazňuje také samotný fakt, že exotická zvířata nežijí ve svém přirozeném prostředí, což je samo o sobě již určitou formou nějakého abstraktnějšího utrpení. Jakoby zde tedy byla svoboda opět jakousi pod složkou welfare. zvířata v cirkusech žijí ve špatných a nedůstojných podmínkách. Přemísťování cirkusů je pro zvířata často spojeno se značným stresem. Otřesy, délka přepravy, dopravní zácpy (přehřívání nebo naopak chlad), hluk, neznámé pachy, to vše nepřispívá k dobrému psychickému stavu zvířat.…drezura cirkusových zvířat, která se provádí na všech cirkusových zvířatech téměř od narození, je nepřirozeným nucením k výkonům a činnostem, které jim nejsou vlastní a které by nikdy v přírodě nevykonávali, deformuje tak jejich přirozené chování. Nevycházejí z přirozených potřeb jednotlivých zvířat a proto by neměly být provozovány… Prostory, ve kterých tráví většinu svého života, pak neodpovídají svoji velikostí jejich přirozeným potřebám…zaslouží si mnohem větší péči a větší prostory, v kterých se mohou pohybovat a získat relativní svobodu a uplatňovat svoje zvyklosti…Pokud je zvířeti podáváno krmivo, aniž by muselo pro jeho dostatek vynaložit určitou námahu, bude se nudit

Jednou z dalších, tentokrát spíše racionálních strategií, která stojí v této souvislosti za povšimnutí, je tendence delegitimizovat ve společnosti některé převládající představy, jako například představu o tom, že cirkusy mají výchovný účel. ve skutečnosti cirkus neplní žádný zábavný ani výchovný účel. Nabízí zcela zkreslenou představu o chování zvířat, zatímco dostupné filmy a knihy nabízejí možnost seznámit se s exotickými a divokými zvířaty v jejich přirozeném prostředí.

U zoologických zahrad jsou jejich požadavky a přesvědčovací strategie obdobné a zohledňují opět především welfare zvířat. Obecně lze říci, že by měly chovné prostory a výběhy co nejvíce připomínat život ve volné přírodě a stimulovat jejich přirozené chování. Ať už jde o uspořádání vnitřních a vnějších prostor, složení skupin, stravy nebo mikroklimatu. V každém ustájení musí mít zvíře možnost skrývat se před návštěvníky či jinými nepříznivými vnějšími vlivy. Krmení by mělo být řešeno nápaditým způsobem a v ideálním případě by mělo zvíře vynaložit námahu, aby se k němu dostalo. To vede k předcházení nudě a z ní plynoucí stereotypie

vivisekce, aneb zvířata ve výzkumu Vivisekce je ve své podstatě operační zákrok na živém zvířeti bez použití narkózy a zřejmě i proto je otázka vivisekce ze všech řešených otázek, otázkou nejkontroverznější a ve své podstatě také nejkomplexnější. Problém používání ale i filozofickým nejhlubším slova jedinečný ... proto

zvířat na pokusy je závažným problémem nejen vědeckým, a etickým. Neexistuje více druhů života. Život, v tom smyslu, jako zázračný a nejcennější dar, je jediný a ho musíme chránit!

V širší veřejnosti totiž převládá přesvědčení, že zejména v lékařském výzkumu jsou výsledky pokusů na zvířatech významným přínosem pro zdraví člověka. Ve skutečnosti lze však tyto výsledky využít u člověka jen ve velmi nízkém procentu případů. Pokusy na zvířatech


14


nicméně běžně probíhají a organizace, které je kritizují, mají bezesporu pravdu v tom, že je to relativně výnosný obchod. Vedle dotací a tučných platů, jež dostávají vědci provádějící pokusy na zvířatech, existuje mnoho velkých prosperujících podniků dodávajících zvířata, klece a omezovací prostředky…Mnozí významní vědci se stavějí proti vivisekci, ale bývají většinou záměrně umlčováni či ignorováni vivisektory a jejich zájmy, kterým pokusy na zvířatech přinášejí značné zisky.

Zvířata se pak užívají kromě zmiňovaného výzkumu ve zdravotnictví či farmacii, také v kosmetickém průmyslu (testování kosmetiky), ve vojenském průmyslu (trénink efektivního zabíjení), v automobilovém průmyslu (bezpečnostní zkoušky aut), v chemickém průmyslu (testování prášků a saponátů), v potravinářském průmyslu (testování barviv a konzervačních přísad) a v neposlední řadě ve školách (výuková pomůcka, neboli objekt pitvání). V souvislosti s pokusy na zvířatech se pak obecně objevují dvě tendence. Úplné zrušení všech pokusů – souvisí spíše s konceptem svobody a změna v technologii testování tak, aby bylo testování „humánnější“, jinými slovy, aby způsobovalo co nejmenší bolest a utrpení – souvisí spíše s konceptem welfare. Co se týče pokusů na zvířatech z důvodů testování kosmetiky, zde najdou ochránci zvířat u širší veřejnosti asi větší pochopení. Existuje totiž již obrovské množství otestovaných látek, které se k výrobě kosmetiky používají a nemusí se tedy testovat nové, což je poměrně silný argument. Prosadit úplný zákaz (nahrazení) testování na zvířatech, obzvláště v případě testování léků, je však tak trochu v rozporu s veřejným míněním o blahu, které takovéto testování lidem přináší. [Bronowski 1978 In Jamison a Lunch 1992]. Zřejmě totiž i ti „citlivější“ lidé přimhouří k takovému testování oči, v dobré víře, že to někomu může zachránit život. Potřeba delegitimizovat pocit nadřazenosti lidí a právo využívat zvířata ke svému prospěchu je tedy z hlediska organizací i tady na prvním místě. Experimentujeme-li se zvířaty, poněvadž jsou hůře intelektuálně vybavena (a to je v mnoha případech pochybný argument), proč nedovolujeme provádět pokusy na duševně chorých a na kojencích a malých dětech?

V rámci humanistického trendu, který prosákl i do biomedicíny a oblasti pokusů na zvířatech, se v této souvislosti jako standard prosadila tzv. koncepce "tří R" tzn. "replacement, reduction and refinement" (náhrada, redukce a ohleduplnost), kterou v roce 1959 navrhli dva britští vědci Russel a Burch. Russel a Burch vědcům doporučili, aby se v experimentech vždycky snažili nahradit vyšší živočichy nižšími organismy či metodami bez použití zvířat, aby množství zvířat vyžadovaných jako nezbytné minimum redukovali a aby byli při experimentech celkově ohleduplní a minimalizovali stres a bolest, jimž jsou zvířata vystavována, což opět spíše koresponduje s konceptem welafare. A tak i samotné organizace neargumentují ani tak v duchu omezené svobody, jako spíše v termínech „zbytečné“ „nic nepřinášející“ a tedy „neopodstatněné“ “bolesti“ a „utrpení“ a používají k tomu zhruba ve stejné míře jak emocionálních, tak racionálních argumentů Desítky miliónů zvířat jsou ročně týrána (poškozována na mozku, pálena, ozařována, oslepována, střílena, trávena, opařována, trhána, omračována apod.), aby nakonec jejich životy skončili v laboratorních popelnicích jako odpad po zbytečných a nehodnotných pokusech vivisekce je špatná věda, protože nám dává informace a výsledky o zvířatech, kdežto my potřebujeme znát účinek na člověka. Dávno víme, že lidská nemoc může mít u zvířat úplně jinou formu. Ukázalo se, že výsledky z pokusů na zvířatech nejsou nijak použitelné pro lidi…Vivisektoři vlastně uměle, násilně a především nepřirozeně vyvolávají u zvířat nemoci, které by normálně nedostali, nebo které se u nich projevují v jiných formách (Different life)


15


I v této oblasti pak přicházejí nařadu argumenty, které se opírají o racionalitu, respektive iracionalitu. Celkovou legitimitu jejich postoje pak posiluje ještě zdůrazňování faktu, že zde ke všem pokusům existují alternativy. Ohleduplnost může vést k přesnějším experimentům, protože bolest a stres způsobují biologické změny, jež mohou zkreslit výsledky testu či experimentu. Ohleduplnost zahrnuje obohacení prostředí, ve kterém jsou zvířata držena, poskytující příjemnější místa k životu… Náhrada použití živých zvířat v jakýchkoliv laboratorních postupech je možná a mezi dostupné alternativy patří fyzikálně - chemické metody, matematické a počítačové modely, použití nižších organismů (např. bezobratlých, rostlin a mikroorganismů), použití raných vývojových stádií obratlovců, in vitro techniky (např. tkáňové kultury) výzkum člověka Pokusy na zvířatech jsou odpovědné za milióny smrtí. Jako výsledek pokusů na zvířatech bylo na trh uvedeno mnoho nebezpečných a smrtelných látek. Jedním z příkladů je lék DES (stilboestrol), který byl důkladně vyzkoušen na zvířatech a shledán bezpečným. Způsobil však rakovinu pochvy u dcer žen, které jej brali jako prevenci potratu…Pokusy na zvířatech také spolykají obrovské sumy peněz daňových poplatníků a navíc zbytečně prodlužují vývoj. Poté, co lékaři zjistili, že kuřáci tabáku jsou náchylní k onemocnění rakovinou, experimentátoři strávili roky tím, že nechávali psy a opice kouřit cigarety, aby prokázali spojitost mezi tabákem a rakovinou u zvířat.

vegetariánství Zmíněné vegetariánství, jakoby z hlediska struktury práce nemělo na tomto místě co pohledávat, neboť vegetariánství rozhodně není problém. Je to spíše jakási doporučovaná alternativa k současně převažujícímu životnímu stylu. Přesto si zaslouží určitou pozornost a to nejenom proto, že se k němu prakticky všechny organizace na ochranu zvířat, respektive jejich členové hlásí. Původní význam slova v sobě zahrnuje vyrovnaný filozofický a mravní způsob života, tedy mnohem více, než zeleninovou a ovocnou dietu. Důvodů proč nejíst maso je však rozhodně více. Můžou to být zdravotní důvody, stejně jako již zmiňované důvody ekonomické či ekologické. Zde však jednoznačně převažují důvody etické a důvody související s lidským svědomím. Lidé tak odmítají jíst maso především proto, že nechtějí mít na svědomí smrt nějakého zvířete. Argumentační posilování a obhajoba vegetariánství pak velice často probíhá odkazováním na slavné a významné osobnosti minulých i dnešních dob, kteří byli nebo jsou vegetariány a kteří vegetariánský způsob života hlásali nebo hlásají13. Pro mnoho lidí jsou etické důvody pro vegetariánství nejdůležitější ze všech. Etickým počátkem je poznání, že i ostatní tvorové cítí a že jejich pocity jsou podobné našim. Tak si člověk uvědomuje, že svým jednáním už nechce způsobovat bolest ostatním…Většina vegetariánů jsou lidé, kteří chápou, že chceme-li přispět k mírumilovnější společnosti, musíme nejprve vyřešit problém násilí ve svých vlastních srdcích. Není tedy překvapující, že se tisíce lidí ve všech společenských postaveních stávají ve svém hledání pravdy vegetariány. Vegetariánství je základním krokem k lepší společnosti a lidé, kteří si naleznou čas, aby zvážili jeho výhody, se octnou ve společnosti významných osobností.

13

Zaznamenali jsme například: Pythagoras, Sokrates, Platón, Hipokrates, Ovidius, Seneka, Plútarchos, sv. Františka z Assisi, Klement Alexandrijský, král Ašóka, Leonardo da Vinci, Michelangelo, Newton, Goethe, Wagner, Lincoln, Nietzsche, Voltaire, Jean-Jacques Rousseau, Arthur Schopenhauer, William Wordsworth, Samuel Coleridge, P. B. Shelley, L. N. Tolstoj, G.B. Shaw, Mahátma Gándhí, Gorkij, Nurmi, Albert Schweitzer a Albert Einstein, matka Tereza, Johny Cash, Paul McCartney s manželkou, Pamela Andersenová, George Harrison, Donovan, Sting, Bryan Adams, Peter Gabriel, Annie Lenoxová, Kate Bushová, Brigitte Bardotová, Kim Basingerová, Gunde Svan, Sting, Jana Kratochvílová, Zuzana Navarová, Zuzana Bubílková, Eva Vejmělková, Robo Grigorov, Vladimír Kokolia, Ota Baláž, Jan Burian aj.


16


V této souvislosti však používají ještě jednu strategii, která stojí za zmínku. Je to jakési demaskování institucionalizované krutosti, kterou nevidíme. Většina z nás totiž pravděpodobně těžce snáší pohled na týrané zvíře a velká většina případů týrání zvířat nebo nevhodného zacházení s nimi také není způsobena sobectvím nebo bezohledností jednotlivců vůči zvířatům. Na druhou stranu jsme ochotni akceptovat to, co je vzdálené, anonymní či abstraktní, a o čem nemáme tolik informací. Teprve když si představíme, že bychom měli stejnému zacházení, jakému se dostává hospodářským zvířatům, vystavit nám známé a oblíbené zvíře, nebo dokonce, že bychom mu měli takovou věc sami provádět, pociťujeme toto zacházení jako kruté. Francione v této souvislosti mluví o morální schizofrenii, o tom, že psy a kočky považujeme za členy rodiny, zatímco krávy a kuřata máme dennodenně na talíři. Mnoho lidí je dnes přesvědčeno, že zvířata jsou nyní porážena "humánním způsobem", a tak odmítají všechny morální argumenty proti pojídání masa. Skutečná fakta o životě a smrti nevinných zvířat však hovoří sama za sebe…Mnoho lidí by se bezpochyby stalo vegetariány, kdyby navštívili jatka, nebo osobně museli zabít zvířata, která jedí.

legislativa Poslední samostatné téma, které vyplulo v průběhu analýzy na povrch, se týká legislativy. Ke konci 20. století už totiž existovaly určité zákony zabraňující nějaké krutosti páchané na zvířatech a zajišťující určitý welfare snad všude na světě. Analyzované organizace v této souvislosti poukazují především na to, že zvíře má v zákonu hodnotu podle toho, jak je užitečné nebo prospěšné pro společnost, ale už se vůbec nezohledňuje jeho hodnota jako jedinečné osobnosti. Doposud převládající představa, podle které je zvíře majetkem člověka, se logicky odráží také v současných právních úpravách. Současné zákony týkající se zvířat totiž upravují v první řadě práva a povinnosti lidí, konkrétně majitelů zvířat, a zvířata sama o sobě tedy žádná práva vlastně nemají a v zákonech jsou většinou, snad s výjimkou Švýcarska a Německa, definovány jako věc. Mezi tyto právní úpravy tedy patří například trestní zákony proti krutosti páchané na zvířatech (zákon proti týrání), regulace chovů a povinností majitelů domácích zvířat, zákony regulující podmínky transportů zvířat, či nejrůznější karanténní předpisy. Tyto zákony jsou poté konstruovány tak, aby zvířatům poskytly určitou míru ochrany před fyzickou popřípadě i psychickou újmou, ale nedávají jim práva, jaké mají lidé. Z hlediska legislativy je tedy vítězství welfaru jednoznačné. Ve skutečnosti žádný zákon na ochranu zvířat neexistuje. To jediné, co máme, je zákon tak trochu na ochranu zvířat a tak trochu na ochranu týrání zvířat, přičemž ta druhá část převažuje. Nemůžeme mluvit o zákonu na ochranu zvířat u něčeho takového, co povoluje například, nevím, kastraci živých selat bez umrtvení, anebo výkrm a šlechtění způsobem takovým, jaký je v současné době prováděný u takzvaných brojlerových kuřat, který je prokazatelně, a každý si to uvědomuje, poškozuje fyzicky i psychicky takovým způsobem, že skutečně je to týrání.“

Nehledě na úroveň zákonů u nás i v jiných zemích stále trvá problém, že dodržování těchto zákonů není dostatečně kontrolováno a že jejich porušení je i v těch nejhorších případech postihováno jen velmi mírně, přestože zákon umožňuje přísnější trest. Závěr Na závěr bychom se chtěli logicky pokusit shrnout, co všechno z našeho výzkumu tedy vyplývá. Na základě našeho zkoumání se domníváme, že současné podobě vztahu mezi lidmi a zvířaty odpovídá vítězství humanismu a konceptu welfare. Od 18. století se jednoduše přestalo na zvířata dívat jako na necítící stroje a objevila se snaha zbavit je bolesti a utrpení. V současnosti je v rámci tohoto trendu patrná snaha zajistit jim poněkud více než je to dosavadní minimum, něco co je zároveň udržitelné, etické, praktické a


17


ekonomické. Neustále se zvyšující etologické povědomí a morální citlivost a „rozvoj“ svědomí, dnes kromě garance biodiversity vede také k respektování morální důstojnost jedinečné osobnosti každého žijícího individua. A přesně o tom welfare zvířat je. Obecně je to tedy sdílená tendence nebo snaha jedince, aby se vyhnul krutosti ke zvířeti a byl k němu ohleduplný. Lidé se však liší v radikálnosti či umírněnosti ohledně toho, co za welfare považovat a co už ne. Někteří lidé pak projevují odpor proti krutému zacházení se zvířaty v obzvláště velké míře, nicméně neodmítají většinu způsobů lidského užívání zvířat. Jiní jsou naopak ochotni akceptovat určité využití zvířat jen za podmínek, ze kterých plyne pro lidstvo jako celek obzvláště velké dobro (lékařský výzkum, slepečtí psi apod.). Samotné organizace, které se snaží zvířata chránit nebo bojují za jejich práva, lze stejně jako jejich členy a členy širší společnosti, rozdělit podle pozice, kterou na tomto pomyslném kontinu radikálnosti a umírněnosti zaujímají, přičemž obecně lze říci, že všechny tyto organizace, včetně jejich členů, se nacházejí u stejného krajního pólu. Přesto se k tomto krajnímu pólu, kterým je „absolutní“ svoboda a zrušení jakéhokoliv užívání zvířat, přibližuje jedna organizace více než druhá, nicméně téměř žádná, alespoň co se činnosti a argumentačních strategií týče, tohoto ideálu vlastně nedosahuje. Dle našich zjištění se tedy můžeme ztotožnit se slovy Garyho Francioneho, který říká, že zde žádné hnutí bojující za práva zvířat není, že jsou zde zatím pouze hnutí, které bojují za jejich welfare. Ve svých legitimizačních strategiích pak tyto organizace obvykle využívají jak emocionálních, tak racionálních zdrojů. Vzhledem k tomu, že city vůči přírodě a zvířatům jsou v naší společnosti často vnímány jako směšné či dokonce zavrženíhodné, projevuje se dle našeho názoru v těchto strategiích relativně velký důraz právě na argumenty racionální. Zdroje Bono, G. and De Mori, B., 2005. Animals and their quality of life: Considerations ‘Beyond Mere Welfare’.In Veterinary Research Communications, 29(2); 2005: 165 -168 Broom D.M. Causes of Poor Welfare in Large Animals During Transport In Veterinary Research Communications, 27; 2003: 515 - 518 Crimmins E. James On Bentham Australia : Thomson, 2004 Duncan, I.J.H. and Petherick, J.C; The implications of cognitive processes for animal welfare. Journal of Animal Science, 69, 1991: 5017–5022 Engeman M. Richard; Shumake A. Stephen, Animal Welfare and the Statistical Consultant In The American Statistician, 47(3); 1993: 229-233. Jamison V. Wesley; Lunch M. William, Rights of Animals, Perceptions of Science, and Political Activism: Profile of American Animal Rights Activists In Science, Technology, & Human Values, 17(4), 1992: 438-458. Keeling J. Linda, Healthy and Happy: Animal Welfare as an Integral Part of Sustainable Agriculture In Ambio 34 (4/5), 2005: 316 – 319 Peek W. Charles; Bell J. Nancy; Dunham C. Charlotte, Gender, Gender Ideology, and Animal Rights Advocacy In Gender and Society, 10(4); 1996: 464-478. Singer, Peter Osvobození zvířat, Práh, Praha, 2000 Sztybel, David. „The Rights of Animal Persóna“, Animal Liberation In Philosophy and Policy Journal 4 (1); 2006: 1-37. Šiler, Vladimír: Etika ochrany zvířat, Scholaforum, Ostrava, 1996 Verbeke W; De Tavernier J; E Decuypere; Delezie E; Consumers' Preferences Toward Techniques for Improving Manual Catching of Poultr In Poultry Science; 85(11); 2006 2019 2027 Webster, J. Welfare aneb střízlivé kázání o ráji. Nadace na ochranu zvířat, 1999


18

Závěrečná zpráva z kolokviálního výzkumu na téma spravedlnost a zvířata

Recommend Documents