jen z wantů, pak ze salingu, nakonec z horní reje. Patnáct metrů volného pádu, pak rána, protože jsem zapomněl upažit. Ruda to nerad viděl. Stačí malé zaváhání, a z výletu se stane noční můra. Potápěli jsme se kolem Viktorky a pozorovali život malých rybek hledajících ve stínu lodě úkryt. Už od Kanárů nás doprovázel lodivod, pruhovaná rybka. Objevilo se hejno dorád a vyvolalo horečnou činnost na palubě. Poláci nahazují udice, Hasič nabíjí kuši, Ruda běhá z jedné strany na druhou a zlatavé ryby harpunuje. Nikdo neuspěl. K návnadám dorády znuděně dopluly a podívaly se na ně. Jediný šíp kuše, který jsme měli, zapomněl Marcel přivázat a vystřelil ho do hlubin oceánu. Při harpunování Ruda uklouzl a nabil si holeň.
z Jižní Afriky. Na své jachtě Pennywhistle už deset let brázdili vody Atlantiku a teď kotvili u ostrova Eluethera. Po počátečním zklamání, že v láhvi nebyl plánek vedoucí k pokladu nějakého zasloužilého piráta, ocenili tu odyseu, kterou láhev měla za sebou. Rok drifovala s proudem a větrem a uplula téměř 2 000 námořních mil, necelých 3 700 kilometrů! Netroufám si spočítat, jaká byla pravděpodobnost, že se láhev neroztříští o útesy nebo nebude do konce věků kroužit Atlantikem. Pasát si vybral pár dní dovolené. Vodní hladina se uklidnila a připomínala hladinu Brněnské přehrady. Stáhli jsme plachty a nechali se unášet proudem. Nastal veget. Vylezl jsem na hlavní stěžeň a zkoušel skoky do vody. Poprvé
71
Už jsem se na to nemohl dívat. Vzal jsem si masku a ploutve a skočil do moře. Naskytl se mi úžasný pohled. Dorády jsou zvědavé a chytré ryby. Jen málokdy jsou dál než pět metrů. Jejich krásná těla se leskla ve sluníčku těsně pod hladinou. V koutku duše jsem rád, že šíp je na cestě na dno Atlantiku. Neubránil bych se pokušení střelit. Bezvětří bývá nejen dobrou příležitostí pro odpočinek, ale i pro ponorkovou nemoc, jednu z nejzákeřnějších chorob, co na světě existuje. Vkrádá se tiše a nepozorovaně, nahlodává i to nejidyličtější soužití. Ne nadarmo na starých plachetnicích důstojníci zaměstnávali posádku všemožnou prací včetně drhnutí paluby. Nebyla to touha po sterilní čistotě. Mužstvo bylo potřeba neustále udržovat v akci, nedat mu žádný čas na přemýšlení, nespokojenost, vzpoury. Pirát Edward Teach řečený Černovous dokonce prohlašoval: „Když čas od času nezabiju někoho z posádky, ztrácím u ostatních respekt.“ Na Rudovi bylo vidět, že by mu tyhle praktiky vyhovovaly. Nebyl zvyklý žít tak dlouho v úzkém okruhu lidí. Byl nervózní a neuralgickým bodem se stalo jídlo. „Žereme si tu jako králové,“ mručel si pod vousy, „mně na plavbu přes Atlantik stačily dvě konzervy sardinek.“ Na opačném pólu byl Hasič, který měl na starosti jídlo a nejlíp věděl, jak na tom jsme. Já se klonil spíš k Rudovi. Je lepší peníze procestovat než projíst. Netušil jsem, na jaké trable bylo zaděláno.
Žádné bezvětří naštěstí není nekonečné a po pár dnech se opět objevil vítr. Dostatek času dovolil vymýšlet různá zlepšení a vylepšení na Viktorce i si přímo hrát. Kluci polští, inspirovaní duchem výpravy, se vrhli na výrobu starodávných navigačních přístrojů. Skřiňa stloukl Jakubovu hůl, navigační úhloměr. Tyč se namíří na nebeské těleso, jeden konec se přiloží k oku a ramena se posunují tak, aby se jejich konce kryly s nebeským tělesem a obzorem. Stary a Boniek stvořili primitivní astroláb, což je opět úhloměr, maličko propracovanější, na měření úhlu mezi tělesem a obzorem. Pak si své výrobky ověřili v praxi. Měřili úhly, počítali, listovali tabulkami, a opravdu, po několikahodinové lopotě nám přesně řekli, kde jsme byli včera. Po dvaceti čtyřech dnech experimentů, houpání a napínání nervů se z obzoru vyloupl Martinik. Bylo třeba začít pracovat na nové edici pohlednic. Dal jsem si osobní úkol. V každém místě, kde budeme alespoň chvilku stát a kde bude pošta, vytisknu jednu várku pohlednic. Nepodařilo se mi to beze zbytku, ale snažil jsem se. Martinický pohled jsem pojal jako kolorovaný dřevořez. Už z Ústí nad Labem jsem si vezl připravené dřevěné destičky. Do nich jsem vyřezal zrcadlově obrácený motiv a ručně, často i za plavby vytiskl. Pak zbývalo ručně vodovkami kolorovat. Zvlášť při větších sériích to byla otročina, ale opakoval jsem si: „Zvládl to Guttenberg, zvládnu to i já.“
72
kapitola 11
MARTINIK
ANEB BEZPEČNÁ EXOTIKA, NEBEZPEČNÁ JABLÍČKA A
Z
atímco s pasátem může plout kdejaký blb, přistát u ostrova už tak jednoduché není. Byl jsem rád, že Ruda je na palubě. Až za tmy jsme za bravurního halsování proti větru zakotvili v dobře chráněné zátoce u hlavního města Martiniku Fort-de-France. Kousek za námi stál největší katamaran na světě Douce France. Byla to obluda 42 metrů dlouhá a 15 metrů široká. Plocha paluby 600 metrů čtverečních. Její osmičlenná posádka pozorně pozorovala naše přistávací manévry. Pochopili, že nemáme motor, znervózněli a druhý den odpluli. Nedivím se jim. Teorie kotvení je v podstatě jednoduchá. Kotva se vyhodí, samozřejmě se nesmí zapomenout přivázat. Loď pomocí motoru nebo větru začne couvat a lano nebo řetěz se pomalu odvíjí. Minimální bezpečná délka je zhruba trojnásobek hloubky, běžnější je pětinásobek. Záleží na prostornosti kotviště. Za těžkých podmínek, větru a vln, se délka zvětšuje. Zmenší se tím úhel mezi dnem a lanem a zvětší šance kotvy, že se udrží tam, kde se zahrabala. Užívat kotevní řetěz je účinnější, jeho váha pomáhá amortizovat rázy lodě na vlnách. Jeho nevýhodou je právě ta váha. Od určitého průměru článku řetězu ho prostě rukama nevytáhnete. A vytáhnete-li, nadřete se. Druhy kotev jsou různé. Klasická admirálka, danfothka, pluhovka. Záleží nejen na váze, ale hlavně na tvaru. Ortodoxní mořeplavci přísahají na váhu, modernější dávají přednost lehčím a účinnějším kotvám.
TCHIMBER RAID
Pro jistotu jsme člunem vyvezli ještě jednu kotvu a ráno vše zkontrolovali s potápěčským přístrojem. Naneštěstí jsme na Kanárech dostali krásnou knihu o žralocích s mnoha barevnými fotografiemi. Zrovna večer po dojezdu jsem četl kapitolku o žraloku tygřím, milujícím kalné vody přístavů a řek sopečných ostrovů. Říká se mu popelnice oceánů. Ale bylo třeba jít pod vodu. Hloubka 18 metrů, viditelnost nulová. Obě kotvy byly bezpečně zabořené do metrové vrstvy bláta. Vše bylo v pořádku. Ruda, s neozbrojeným doprovodem Janičkou, odešel vyřídit úřední formality a na palubě vypukla oblíbená činnost - zušlechťování. Stříhání vlasů a vousů, mytí, praní. U našich cestujících to byla nutnost. Koupili si letenky a vrátili se do Evropy. Zůstalo nás šest. Vlastně pět. Ruda po několika dnech odletěl také. Nastal čas výletů. Byli jsme mladí a nezkušení a mysleli jsme si, že cestování je o místech, kam se člověk může podívat. O horách, plážích, moři, katedrálách. Všechno vyfotografovat a pak to doma ukazovat, chlubit se. Mělo ještě chvíli trvat, než jsme se zklidnili a dálné kraje poznávali hlavně prostřednictvím jejich obyvatel. Zatím ale batoh na záda a vzhůru na břeh. Martinik je s 1 000 kilometry čtverečními největším ostrovem Malých Antil. Původně byl osídlen indiánským kmenem Arawaků a až na konci 15. století objeven Kryštofem Kolumbem. Byl kolonizován Francií a vypadá právě jako Francie přenesená do Karibiku se vší krásou, která k tomu patří. Palmy, pláže, deštné
73
lesy, mangovníky, cukrová třtina, banány, korálové útesy. Nicméně na nezkušeného cestovatele číhá několik nástrah. Několik dní jsem se potuloval po východním pobřeží a živil se hlavně kokosovými ořechy. Po třech dnech takové diety jsem si chtěl dopřát změnu. Krásné košaté stromy na pláži byly plné malých zelených jablíček lákajících k osvěžení. Natrhal jsem si jich plné kapsy a do jednoho se zakousl. Fuj! Pusu jsem měl v jednom ohni, jako bych se napil louhu! Sousto jsem vyplivl a vypil všechnu vodu, co jsem s sebou měl. Až do večera mě pálila huba a na všechno přešla chuť. Byl to manchineel tree, latinsky Hippomane mancinella. Obsahuje jedovatou látku, a to nejen v „jablíčkách“. Nedoporučuje se kontakt s listy ani za deště pod ním hledat úkryt, protože z listů by stékala látka způsobující popálení kůže. Ba ani na oheň se nehodí, kouř dráždí oči a otráví maso. Karibové do jedu manchineelu namáčeli hroty svých šípů a své vězně mučili tak, že je ke stromu přivázali a nechali jej, za deště, udělat špinavou práci. Dominantou Martiniku je sopka Mont Pelée. Její noční výbuch před sto lety zničil tehdejší hlavní město Saint Pierre a zahubil všech
30 000 jeho obyvatel. Mračno až 700°C horkého popela se po svahu vysoké hory „vezlo“ rychlostí 160 kilometrů za hodinu a doslova zpražilo celé město. Katastrofu přežil jediný člověk - černoch zavřený ve vězení. Dveře jeho kobky se teplem zdeformovaly a vydržely tlak lávy, která vystoupila k okraji zamřížovaného okýnka. Ztráty na životech byly tak velké proto, že následující den se měly konat volby a do města se sjelo hodně hostů a delegátů. Novým hlavním městem se stal Fort-de-France, krásné město s koloniální atmosférou. Velký přístav hostí lodě z celého světa. Nejčastěji plují pod liberijskou nebo panamskou vlajkou. Právě tyto země mají mírnější bezpečnostní a pojišťovací předpisy a pro majitele lodí je jednodušší zaregistrovat loď pod jejich vlajkou. Ale ať už byla loď odkudkoli, téměř vždy byla část její posádky polská. Kapitán, důstojníci, vrchní strojník. A Poláci jsou národem nejen mořským, ale i přátelským. Drží při sobě, a když je to v jejich moci, pomohou. Schopnost či tradice, která Čechům schází. Na jedné dopravní lodi vyřazovali štos námořních map. Podle přísných předpisů se musí mapy pravidelně aktualizovat a ty staré používá lod-
a pro jednu kotvu vykopali díru a zahrabali ji tam. Musel jsem se pod vodou smát. Byli jsme praví dělníci moře. S klidným svědomím můžu říct, že jsme strávili pracovním potápěním víc času než sportovním. Ale stáli jsme bezpečně a mohli v noci klidně spát. To jsme si alespoň mysleli. V noci vítr zdechl a Viktorka se stala hříčkou proudu. Její tvar pod čarou ponoru je natolik odlišný od okolních jachet, že se točí jinak než okolo stojící jachty. Pravidelně jsme podnikali noční manévry, abychom žádnou nesmetli. Krom klidného postoje přes den a nočních cvičení jsme si užívali hlavně čisté vody a potápění. Nepatřím mezi klasické potápěče s tukovou ochranou proti chladu, vážím 60 kilo po Vánocích, proto mi byla už po dvaceti minutách pod vodou zima i v neoprenu. Oblíbil jsem si šnorchlování. Žádná náročná příprava, žádná kontrola, žádné ládování flašek. Maska, šnorchl a ploutve. Trávil jsem hodiny a hodiny na korálovém útesu, hloubka do deseti metrů je stejně nejzajímavější. Miloval jsem ten barevný svět korálů, rybek, želv, murén. Viděl jsem hejna tuňáků, chobotnice, mořské úhoře, rejnoky, ropušnice, langusty, kanice. Abychom pomohli štíhlé lodní pokladně,
ní mechanik místo těsnění k hlavám válců motorů. Mišu a Jindra dostali plné náruče takových cenných pomocníků. Námořní mapa je drahá záležitost. Nová může stát i 50 dolarů. Mezi jachtaři, kteří jsou pověstní svým drobným škudlilstvím, se mapy vzájemně půjčují, vyměňují a kopírují. Není divu, bez mapy se člověk většinou nepustí ani do šumavských hvozdů, natož na moře. Námořní mapa je trošičku jiná než mapa Prachaticka. Je zaměřená na vodní plochy vhodné pro plavbu a obsahuje takové informace jako obrysy pobřeží, přístavy, kanály, plavební překážky, proudy, přílivy a odlivy, hloubky a navigační pomůcky (majáky, bóje, světla). Díky těmto údajům můžeme plout tam, kde jsme v životě nebyli a kam bychom se bez mapy nikdy neodvážili. Dodnes mě jímá posvátná úcta ke všem mořeplavcům - objevitelům, jejichž jediné pomůcky při objevování nových míst byly zrak, zkušenosti a olovnice. Lapidárně řečeno - byli to borci. Rozhodli jsme se překotvit z rušného Fort-de-France do klidné zátoky na jihu. Opět jsme zakotvili na dvě kotvy, ale protože dno je tvořeno tvrdým korálovým pískem, rozhodli jsme se pro trochu podvodní práce
75
našli jsme si práci na vedle kotvící lodi Ster II. Asi padesátimetrový trampík, jak se říká menším dopravním lodím. Majitel byl Francouz, který na lodi žil se svou rodinou a přáteli a v podpalubí měl místo nákladu osobní auto, pingpongový stůl a malou jachtu. Ale trampík byl samozřejmě ocelový, a to znamenalo nekonečný boj s korozí. Najal si nás na oklepávání rzi a natírání, a tak jsme se střídali v potápění a práci. U Francouzů jsem zjistil, že naše úspěšná recyklační metoda, kdy své využití najde téměř všechno, má už své jméno. Francouzi tomu říkají „système de“. To je zkratka pro „système de merde“, volně do češtiny přeloženo jako odhovnění. Cítil jsem, jak je život na lodi jednotvárný na pohyb. Staří námořníci bývali prťaví chlapi se širokými rameny, lopatami místo rukou a tenkými nožičkami. Na palubě toho člověk moc nenachodí. Rozhodl jsem se, že začnu každé ráno běhat. Při jednom z tréninků jsem narazil na plakát, zvoucí k mezinárodnímu běhu bláznů, Tchimber Raid 2000. Nic většího, nic menšího než šedesátikilometrový běh vnitrozemím ostrova s čtyřkilometrovým převýšením. Limit 24 hodin. Každý účastník běží na vlastní riziko. Povinná je výbava: dva litry vody, baterka, píšťalka, aluminiová přikrývka. Byla to výzva. Den před závodem jsem dostopoval na místo startu v městečku Saint Joseph. Neměl jsem závodnickou licenci a pořadatelé mě nechtěli do závodu pustit. Musel jsem zalhat, že jsem špičkový český atlet na dovolené. Měl jsem štěstí. Limit byl 250 závodníků a já jsem byl
poslední přihlášený. Vyfasoval jsem číslo 240. V sobotu v půl páté ráno byl start. V chumlu nabušených borců jsem si připadal poněkud nepatřičně, ale už bylo pozdě. Startovní výstřel! První hodiny do rozednění se běží tmou po lesních cestách. Zkušení matadoři mají čelovky. Držím se jich, jinak bych se ztratil. Jen co se rozednilo, vbíhá se do pralesa. Prší, stezky jsou rozmoklé a připomínají klouzačku. Jsem vděčný Hasičovi, který mi rozmluvil lehké běžecké boty a půjčil pohorky. Do kopce neklouzaly, z kopce skvěle brzdily. Díky nim předbíhám jednoho závodníka za druhým a probojovávám se z chvostu závodu na přijatelnější pozice. V polovině tratě jsem osmdesátý a docházejí mi síly. Bahno sahá do poloviny lýtek, příjemně chladí, ale vysává energii. Pomáhám si rukama. Do kopců se škrábu, z kopců se chytám stromů a brzdím. Po padesáti kilometrech, kdy klesla cesta skoro k moři, čeká závěrečný bonbonek - sopka Mont Pelée se svými 1 397 metry nad mořem. Z posledních sil se škrábu kamením nahoru už za tmy, mlhy a deště. Konečně vrchol! Fučí tu vítr a je zima. Rychle dolů. Zbývá seběhnout hustým bambusovým hájem dolů k moři. Šťastný se dopotácím do cíle. 15 hodin a 11 minut, 106. místo. Ještě dodám, že vítěz doběhl v čase 8 hodin a 37 minut. Z Čech se konečně vrátil Ruda i s vízy do USA. Loď jsme uvedli opět do stavu schopného plavby, protože čím delší postoj, tím víc se věci kumulují a shromažďují. Ještě trocha čerstvé zeleniny, a mohli jsme vyplout na naši nejdelší krátkou plavbu. Na Dominiku.
76
kapitola 12
DOMINIKA, GUADELOUPE A MONTSERRAT ANEB O BEZVĚTŘÍ, MOTORU A ČINNÉM VULKÁNU
Z
Martiniku na Dominiku je to 60 mil plavby. Odpoledne jsme zručně za Rudova nervózního velení odkotvili a těšili se, že druhý den nejpozději večer tam budeme. Rozdělili jsme se do dvou vachet podle momentální schopnosti komunikace. Ruda, Jindra, Janička. Hasič, Mišu, já. Propast mezi „velením“ a „plebejci“ se prohlubovala, Jindra se dostal do nevděčné pozice „styčného důstojníka“. Čtyřmi uzly jsme se prohnali kolem Monte Pelée. Vrcholek byl schovaný v mracích a já byl šťastný, že už tam nemusím. Do půlnoci jsme byli u Dominiky a zbývalo 14 posledních mil. Vítr definitivně zmizel a začala přetlačovaná s proudem. Několik mil vpřed, několik mil vzad. Míli ke břehu, míli od břehu. A dny plynuly. Každý jsme to zvládali po svém. Ruda s Ja-
ničkou mastili karty. Já si uhnal chřipku a byl jsem rád, že se nic neděje. Mišu kontroloval, jestli jsou manga měkká, a rozmáčkl přitom vejce. Celý zbytek dne musel poslouchat vtipné poznámky o slavném filmu s Vlastou Burianem „Tři manga do skla“ nebo pochoutce „mango v aspiku“ nebo o Mišově nejoblíbenějším podávání manga - natvrdo. Doufám, že Miša nevykresluju nějak zle! To mě chraň bůh! Mišu je naopak člověk mimořádně tvořivý a nápaditý, troufám si dokonce tvrdit, že je poslední neobjevený génius. Hned po této knížce se pouštím do dalšího díla, které se jistě stane bestsellerem. Jeho název bude Sto oblíbených otázek Michala Nešvary. Zde je malá ukázka. Otázka první: Je u černošek vidět cucflek? Otázka druhá: Kolik je v populaci procent sadistů, a kolik masochistů? Otázka třetí:
77
Když existují nadočnicové oblouky, existují i podočnicové oblouky? Otázka čtvrtá: Proč je hovno hnědé? Otázka pátá: Když existuje klaustrofobie jakožto strach z uzavřených prostor, existuje i agrofobie, strach ze zemědělských prací? Samozřejmě na každou z těchto
vala modrý nátěr, který jsme natírali. Zamávali jsme. Oni zamávali nám. A pluli dál. Mysleli si, že jsme ortodoxní jachtaři a nesnížíme se k takové potupě. To definitivně rozleptalo morál Victorie, a když jsme za posledních 9 hodin upluli 2 míle, zazněl hluboký hlas: „Dejte mo-
otázek Mišu přináší novou, objevnou a zcela originální odpověď. Hasič vylovil další dary moře, ztracenou rybářskou síť a s ní několik set metrů lana. Dobrý úlovek. Jediným skutečným zpestřením bylo mnohasethlavé hejno delfínů obecných. Jejich přítomnost rozpoutala zuřivou intelektuální debatu na téma, jestli je správnější hejno delfínů nebo stádo delfínů. Hejnaři argumentovali, že delfíni žijí jako ryby v moři. Stádaři kontrovali, že delfíni jsou savci jako třeba krávy, a tudíž patří do stáda. Cesta se opravdu táhla. Čtvrtý den takového courání a lovení kdejakého vánku konečně svitla naděje. Na obzoru se vynořil Ster II a plnou parou plul na Dominiku. Připravili jsme tažná lana a počkali, až nás bude předjíždět. Příďová vlna krásně omý-
tor.“ Přívěsák putoval pod balkon, já za ním. Konečně jsme mohli zakotvit v Princ Rupert Bay u města Porthmouth. Dno zálivu je korálové, a to je pro nás nová zkušenost. Každé lano by bylo velice brzy předřeno korály ostřejšími než břitva. Měli jsme štěstí. Hasič na Martiniku našel 13 metrů řetězu a k němu vážeme ocelové lano, které jsme dostali na Kanárech. Byli jsme tomu rádi. Dominiku předcházela pověst, že domorodci v noci připlavou k zakotvené jachtě a přeřežou jí kotevní lano. Jachta skončí na útesech, kde ji pohodlně vybrakují. Dominika je považována za nejdivočejší ostrov Malých Antil. Byla objevena jedné listopadové neděle 1493, odtud její název. Domingo je španělsky neděle. Objevitelem nebyl nikdo jiný než Kryštof Kolumbus. Původní osídlení
78
indiánským kmenem Karibů úspešně odolávalo francouzské a britské kolonizaci. Teprve roku 1903 přestali Karibové bojovat a spokojili se s rezervací na východním pobřeží. Dnes je Dominika nezávislý stát v rámci Britského společenství a osmdesát tisíc obyvatel mluví anglicky a kreolsky. Hornatý povrch má 790 kilometrů čtverečních a je i dnes pokryt neprostupným pralesem, díky němuž se Karibům dařilo vzdorovat tak dlouho. Princ Rupert Bay je nejlepší kotviště ostrova u města Porthmouth, které je se 4 000 obyvateli druhým největším městem ostrova. Většina domů jsou stlučeniny z prken a plechu. O žebráky není nouze. Jak vysvětlit někomu, kdo nemá téměř nic, že vy, kteří jste připluli na velké lodi z bohaté země a jste na cestě kolem světa, nemáte peněz na rozdávání? Ani jsem se nezlobil, když mi někdo odsekl: „Fuckin´ white men! No money for people of Dominica.“ Ale většina jen smutně pokývala hlavou a pozdravila místním pozdravem: „OK, man.“ Jeden z nich byl i zneuznaný, přesněji ještě neobjevený malíř Truetrue. Jeho podivné jméno Jindra trefně přeložil jako Pravda pravdoucí. Nejdříve se pochlubil malbami v polorozpadlých barácích s nezbytným Bobem Marleyem a sebevědomě se prohlašoval za dominického Picassa. Na závěr exkurze nočním městem si řekl o peníze na pivo. „Ne! Já nežebrám! To je sponzorský dar, vy jste mí mecenáši! Vy rozumíte umění! Až budu slavný a mé obrazy se budou prodávat za 1 000 000 dolarů, já vám ho prodám za 100 000!“ Ó, jak se těším. Ale na pivo samozřejmě dostal. Abychom ulevili neurčitému napětí na Viktorce a trochu se nadýchali čerstvého vzduchu, prostřídali jsme se ve výletování. Každý jsme měli čtyři dny na ostrov. Vyrazili jsme stopem do hlavního města Rosseau, které má celých 20 000 obyvatel. Přímo metropole. Koloniální architektura, jedna katedrála, molo pro osobní parníky. Zanechal jsem kluky jejich osudu a vydal se sám pěšky a stopem na okružní cestu kolem Dominiky. Šance vidět Dominiku trochu z jiného pohledu. Stopl jsem malou dodávku, a aby řeč nestála, chválil jsem krásy a pohostinnost ostrova. „Jistě, Dominika je krásná. Ale hlavně pro tebe,“ odpověděl s lehkou hořkostí v hlase mladý řidič. „Za pár dní se sbalíš a odjedeš pryč. My tu v té kráse musíme žít.“
79
Jen bláhový člověk si může myslet, že existuje ideální místo na světě pro život. Ani Dominika není žádný ráj. Žít a uživit se není jednoduché nikde na světě. Velikonoce jsme oslavili lidovou diskotékou přímo na pláži i v kostele. Za kostelní sbor složený ze tří krásných čokoládových děvčat by se nemuseli stydět ani Pink Floyd. Rozdíl mezi Martinikem a Dominikou není jen v životní úrovni. Na Martiniku všichni hrají pétanque, tady je sportem číslo jedna kriket. Jasné anglické dědictví. Místo koženého míčku starý a propíchnutý tenisák, místo pálky palmový list. Prašná silnice coby hřiště. Asi něco na té hře bude, když ji vášnivě hrají mladí i staří. Ne nadarmo světový pohár v kriketu hraje výběr karibské oblasti West Indies. A to potápění! Na Martiniku člověk při potápění co chvíli narazil na kolegu potápěče-amatéra. Na Dominice nic takového nehrozí, kilometry a kilometry korálových útesů bez kousku cizího neoprenu. Podvodní svět okouzlí každého, kdo ho kdy okusí, ať už má na sobě drahou výbavu, nebo zteřelou masku, do které teče. Je to jiná poetika než podzim v Jeseníkách, jiné barvy než vlčnovská jízda králů, jiné ticho než v kostele ve Křtinách. To vše mě napadalo při beztížném vznášení nad korálovým útesem, než jsem hlavou vrazil do dna dřevěného člunu. Sběrači mořských hub! Nelehké živobytí, chvíli jsem je pozoroval při práci. Až si příště budete mýt záda mořskou houbou, vězte, že se nejedná o mořskou rostlinu, ale o primitivní kmen bezobratlých živočichů. Jejich cesta do našich koupelen je dlouhá. Nejprve se musí ručně odtrhnout ode dna. Ihned po tom se ještě na lodi musí oloupat vnější vrstva zvaná ectos a vymačkat mléčná hmota, která spojuje její kostru. Měkké části se musí ihned odstranit, jinak zrosolovatí, spojí se s kostrou a houbu znehodnotí. Zpracované kostry se pověsí na stěžeň člunu na sluníčko a suší se. Na břehu pak probíhá vymývání v různých lázních kvůli dezinfekci. Každého postoje na pevnině posádka využívá nejen k výletům, potápění a pracím, ale i k vlastnímu šlechtění. S praním to na Viktorce nikdy nikdo nepřeháněl, ale čas od času neškodilo spodní prádlo přepláchnout. Praní v mořské vodě je za trest, vždyť v jednom kubickém metru mořském vody je kolem 35 kilo
80
